Vypůjčil jsem si motto, které se ujalo u nás ve firmě, kde zápasíme s tím, jak naroubovat český humor na francouzsko-italskou mentalitu. Dá se to překvapivě aplikovat i v běžném životě, kdy se situace zdá na první pohled bezvýchodná. Jako například s připojením k Internetu.
Když jsem, čistě ze zvědavosti klepl na odkaz (kde jsem si měl vybrat datum případné návštěvy technika France Telecomu) o pár dní později, zjistil jsem, že se dvoutýdenní okno posunuje. A že se otevřelo už i datum 9. ledna. Takže jsem neváhal a hned se přihlásil na prohlídku drátu v prvním termínu ráno. Sice jsem měl určité pochybnosti o tom, co tam bude FT zkoumat, když mi sám FT dal na dveře štítek, kterým jaksi potvrzuje, že tam linka je. Další překvapení nastalo před chvílí, kdy jsem otevřel email a čtu další zprávu od Free v tom smyslu, že moje instalace drátu byla zrušena, protože ten drát tam už je a je to oficiálně potvrzené od FT. Snad se tedy blýská na lepší časy.
Internet totiž, zdá se, pronikl už zásadně do mého života. Zjistil jsem, že vysavač, ledničku, pračku a nejspíš i skříně z IKEI, chci koupit právě na Internetu. Stejně tak jsem si zvykl na pravidelný přístup na email, google maps. A v neposlední řadě i hry. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si chtěl o víkendu, po dlouhé době, zahrát StarCraft (jenom lokálně proti počítači, abych se trochu roztrénoval, než na to s Pavlem zase "vlítnem"), a zjistil jsem, že proto, že jsem se už 30 dní nepřipojil k internetu, přepnul se StarCraft do verze, která už nejde hrát lokálně (dokud se znovu neautorizuje na Internetu). Připadal jsem si, že mě Blizzard vyloženě šikanuje. Já nevím už dva měsíce, kam dřív skočit a když se k tomu konečně dostanu, tak smůla. To samé Portal 2. Takže jediné, co se dalo hrát, z těch her co mám, byl Deus Ex: HR. Tak jsem to alespoň dohrál.
V pondělí přišla také první faktura za elektřinu. A po konzultaci s bankéřem to vypadá, že by snad mohla být i správně zaplacena inkasem. (Smlouva ovšem zatím nepřišla, a asi už nedojde.) V úterý přišla dokonce už i smlouva o pronájmu, dokonce i s manuálem "správného nájemníka".
A také přišly přístupové údaje k účtu pro internet banking, Bohužel zatím jenom část - login. Heslo přijde, z bezpečnostních důvodů, jinou zásilkou o "pár dní" později. PIN také nepřišel. Když jsem si rezignovaně posteskl bankéři, tak ten mě ujistil, že to bude určitě otázka nejbližších dní. A hned také využil příležitosti faktury za elektřinu a začal pracovat na procesu změny adresy na moji skutečnou adresu. Jsem zvědav, jak dlouho to bude trvat. Tvrdil, že krátce. Ptal jsem se šťouravě, jestli krátce znamená měsíc. Bral to s nadhledem. Aspoň něco.
Zatím používám svoji novou platební kartu k tomu, že ji nechávám frajersky vyčnívat v peněžence a platím místo toho kreditkou od Citi. Původně jsem myslel, že bych ji mohl využít alespoň pro pojištění na cesty do zahraničí (což v mém případě znamená paradoxně na cestu do Česka), ale po pokusu prostudovat brožuru cestovního (a jiného) pojištění, které na kartě mám, jsem zjistil, pokud mne moje fránina nemate, že jsem momentálně v jakémsi pojištěneckém vakuu a nevztahuje se na mne v podstatě žádná pojistná smlouva. Protože mám francouzskou kartu s francouzskou pojistkou, ale nejsem zatím francouzský resident, kterým se stanu (pro potřeby pojistky) teprve, až budu pobývat ve Francii alespoň 90 dní nepřetržitě. Teoreticky bych mohl být český resident, ale v tom případě se na mne pojistka pro cestu do Česka nevztahuje (je to speciální případ - nefrancouzský resident cestující do své země - který je explicitně vyjmut z pojistného plnění). Navíc už nemám platnou českou kartu zdravotního pojištění, a ještě nemám francouzskou, což je k tomu pojištění také nějak potřeba. Mám pocit, že jediný způsob, jak to vyřešit, je počkat těch 90 dní. Což není tak hrozné, teoreticky už mám 50 za sebou.
Je fakt ale, že jsem kartou už platil, nebo teda doufám :). Konkrétně mýto na dálnici ve Francii, když jsem dnes vyrazil na přesun do Prahy (ale spíš do Česka - nebo ještě spíš na Moravu :)). Protože poslední dobou se nějak pořád v noci budím, využil jsem toho, že jsem vstal už ve čtvrt na pět a o půl šesté v klidu vyrazil. Výhoda byla, že na periferiku bylo volno a já jsem projel a objel půl Paříže v podstatě cestovní rychlostí. Nebýt toho, že byla tma, mlha a pršelo, tak to nemělo chybu. Potom na cestě mne trochu deptalo, že trvalo dost dlouho než se rozednilo, a pak, že se setmělo rychleji, než jsem stihl dorazit. Ale co by člověk chtěl, když si vybere nejkratší den v roce. Pršelo celou cestu, místy i sněžilo, zvláště v blízkosti německých přechodů. Jinak, až na pár kolon kolem Mannheimu, a závěrečnou zacpanou Prahu, to proběhlo bez problémů. Jenom jsem zjistil, že potřebuji vyměnit i zadní stěrač, který mi při pravidelné kontrole před pár dny nevyměnili (na rozdíl od předních) a tak jsem místo výhledu dozadu viděl spíš abstraktní světelné (a později barevné) obrazce. Dohromady něco přes tisíc kilometrů, ale díky tomu, že jsem vyjel tak brzy, tak to překvapivě nebylo tak únavné. A nebýt té zácpy v Praze, tak bych se možná vešel i deseti hodin a to včetně zastávky v mekáči a kupování dálniční známky. Každopádně, zítra mne čeká D1 do Brna a to bude jiná káva :).
I když, je pravda, že situace na pařížských silnicích je tristní. (Nechci to zobecňovat, protože jedinou jinou zkušenost z cestování autem ve Francii mám z Provence a tam to bylo vždycky v pohodě.). V Paříži ovšem je to vysloveně hazard. Posledních pár dní jsem jezdil do práce autem, jednak proto, abych to auto trochu projel, před tím, než s ním vyrazím do Prahy, a jednak proto, abych zjistil, jak moc výhodné, nebo nevýhodné, je auto na cestu do práce. A v zásadě každou cestu (ať už do práce, nebo z ní) jsem byl svědkem nějaké buď bizarní, nebo vyloženě nebezpečné situace, která mohla klidně skončit havárkou. I když je fakt, že zranění by asi byla mírná, vzhledem k poměrně pomalému provozu. To ovšem neplatí pro motocyklisty, kteří se proplétají kolonami aut s nadhledem profesionálních sebevrahů. Nevím jaké jsou podmínky pro získání řidičáku ve Francii, viděl jsem jen ceník, kde to stálo cca tisícovku, ale mám dojem, že ho dostane každý. Obrátka do protisměru uprostřed křižovatky, nerespektování pruhů, jízda jednosměrkou v protisměru, jízda na červenou, jízda na normální silnici v protisměru, stání uprostřed normální silnice a nakonec nejběžnější, nedávání přednosti v jízdě. V podstatě všechno už jsem viděl. A motorkáři, kteří provádí slalom mezi pomalu jedoucí kolonou.
K tomu nepřispívá ani dopravní značení, které je chaotické, a některé křižovatky připomínají spíš dětské dopravní hřiště a to jak rozlohou, tak složitostí. Už se mi párkrát stalo, že jsem křižovatku napoprvé nedal. Také jsem zjistil, že pokud člověk není na periferiku ve správném pruhu, aby odbočil, může si také nuceně objet čtvrt Paříže. A to má periferik na některých místech až 6 pruhů v jednom směru. Na druhou stranu, když mne vezla kolegyně z letiště, tak jsem si všiml, že v podstatě řeší všechny nebezpečné situace jaksi mimoděk, a klidně si přitom se mnou povídá. Nevím jestli to je tím, že je holka, nebo tím, že si na to člověk časem zvykne. O tragičnosti vypovídá i to, že sice bydlím šest kilometrů od práce, ale cesta autem mi trvá v nejlepším případě 20 minut, ale většinou je to spíš 45 minut až jedna hodina. A to bez ohledu na to, jakou zvolím trasu. Za hodinu bych to teoreticky mohl dojít pěšky. A i na kole by to nemuselo být špatné, nebýt těch semaforů, co jsou na každém rohu, a bohužel omezují i cyklisty a také toho, že pařížské silnice jsou v podstatě cyklistům nepřátelské.
Ovšem, jak říká můj kolega, který jede ráno do práce autem skoro dvě hodiny, to je daň za Paříž.
21. prosince 2011
16. prosince 2011
On se plaint
Zjistil jsem, že musím šetřit. Na holiče. Ne, že bych vyžadoval nějaký zvláštní střih. V podstatě se držím čtvrtletního „armádního“ stylu, který jsem si oblíbil hned první den, když jsem narukoval. V Praze mi ho byli schopní udělat, bez mytí a gelu, za pár babek. Nepovažoval jsem to za rozhodující, přestože otec tvrdil, že mohu ušetřit, když se nechám ostříhat od sestry :). Každopádně pár babek se v Paříži změnilo na 20-25 babek (podle místa a honosnosti „salónu“). A to jsou v podstatě lidové ceny. Holky to mají o dost dražší. Levější to mají jenom děti a někde studenti, tam ale tipuji, to je po předložení studijních výsledků za poslední dva semestry a doložení potvrzení o „nepodání daňového přiznání“. Už chápu, proč půl regálu v obchoďáku zabírají stříhací strojky.
Objevil jsem, že mám kousek od domu „nákupní centrum“. Sice to není žádná „Vaňkovka“, nebo „Flora“, ale pár obchodů tam je, a hlavně je tam Auchan. Což je něco jako Albert, Hypernova, nebo Tesco, ale v takové té přerostlé podobě, kde prodávají úplně všechno, od slipů, přes sýry až po vysavače. Dnes jsem se tam zastavil, abych si koupil něco k jídlu a zaujal mne vinný koutek. Myslím, že dovezu nějaké vzorky. Každopádně jsem zachráněn. Už vím kde mohu koupit ponožky i žehlící prkno.
Včera mne přepadla skepse. Jednou to přijít muselo, ale včera jsem měl obzvláště vypečený den. Ráno mi došel email, že jestli chci internetovou přípojku od Free, mám si v přiloženém formuláři zaškrtnout, kdy chci, aby ke mně přišel technik zprovoznit linku. Bohužel, ani jeden den mi nevyhovoval, protože celou dobu, kterou mi to nabídlo, jsem plánoval, že budu v Česku. Takže jsem tam zkusil zavolat. Nejdřív na technickou podporu. Tam mi automat, řekl, že příprava je v procesu a že nemusím nic dělat, stačí jen v klidu vyčkávat, až dostanu další pokyny. Což se mi nezdálo, měl jsem pocit, že když budu vyčkávat, nikdy internet mít nebudu. Tak jsem volal na obchodní. Tam to dokonce vzal živý člověk, ale řekl mi, že mám volat na technickou podporu.
Postupně jsem tam volal asi pětkrát, pokaždé mluvil s někým jiný, při té příležitosti si procvičil hláskování svého jména, své adresy a telefonního čísla. Pak jsem dostal ještě jiné číslo, ale tam mi většinou říkali, že mám volat buď na technickou podporu, nebo na obchodní. S výjimkou jedné paní, které jsem nerozuměl ani slovo. Což bylo také frustrující, protože jsem jí nerozuměl ani poté, co jsem ji výslovně požádal, aby mluvila pomalu (čehož zjevně nebyla schopna) a nebo anglicky (což taky nezvládala). To mě překvapilo i jinak. Do té doby jsem telefonoval poměrně hodně s různými (a cizími) lidmi a většinou jsem s rozuměním problém neměl. Spíš jsem měl problém se vyjádřit. Tohle bylo poprvé, kdy jsem fakt netušil ani slovo, z toho, co říká.
Postupně jsem tam volal asi pětkrát, pokaždé mluvil s někým jiný, při té příležitosti si procvičil hláskování svého jména, své adresy a telefonního čísla. Pak jsem dostal ještě jiné číslo, ale tam mi většinou říkali, že mám volat buď na technickou podporu, nebo na obchodní. S výjimkou jedné paní, které jsem nerozuměl ani slovo. Což bylo také frustrující, protože jsem jí nerozuměl ani poté, co jsem ji výslovně požádal, aby mluvila pomalu (čehož zjevně nebyla schopna) a nebo anglicky (což taky nezvládala). To mě překvapilo i jinak. Do té doby jsem telefonoval poměrně hodně s různými (a cizími) lidmi a většinou jsem s rozuměním problém neměl. Spíš jsem měl problém se vyjádřit. Tohle bylo poprvé, kdy jsem fakt netušil ani slovo, z toho, co říká.
Večer, když jsem pak jel z práce, tak se mi rozsvítila navíc kontrola tlaku v pneumatikách, takže když jsem dojel, tak jsem si řekl a dost. Uvědomil jsem si, že v podstatě skoro nic vlastně nefunguje.
- Mám účet v bance (a na něm peníze), ale nemohu s ním nic dělat. Po telefonickém dotazu se ukázalo, že opravdu dostanu všechny doplňující informace zase poštou, zase ke kolegyni, ale hlavně, že je ještě neposlali.
- Mám sice sjednanou elektřinu, ale pořád mi neposlali smlouvu. Jen díky tomu, že jsem náhodou na Internetu zkoumal jejich internetový portál, tak jsem zjistil, že mám do 27.12 zaplatit inkasem první fakturu.
- Když jsem se z nich snažil dostat nějaký podklad pro to inkaso, tak mi řekli, že to bude nějaký papír, který mi musí doručit poštou na moji adresu, a já ho pak musím zanést do banky. RIB mi prý nedají.
- Snažil jsem se zjistit, jak funguje inkaso i u svých kolegů, ale nikdo to nebyl schopen vysvětlit, a hlavně to vypadá, že to rozhodně nepůjde přes internet banking.
- Což bude problém, pokud budu v Česku, přístupové kódy pro internet banking dostane moje kolegyně poštou a bude končit splatnost faktury.
- Z agentury, se kterou jsem podepisoval nájemní smlouvu pořád nepřišla podepsaná kopie. (Dnes jsem zjistil, že to byl záměr.)
- Z pojišťovny mi poslali smlouvu a když jsem tam volal, jak to mám zaplatit, tak prý mohu šekem, nebo kartou.
- Šekovou knížku ale nebudu mít dřív, než si vyřeším změnu adresy v bance, protože kdyby mi ji dali teď, byla by na adresu mé kolegyně, kde už nebydlím (a to nejde).
- Karta pro jistotu byla zablokovaná, abych s ní náhodou nemohl platit. (Dnes mi můj bankéř potvrdil, že by prý už měla fungovat.)
- Výplatnice za listopad mi nepřišla, ale to je prý OK podle naší mzdové účetní. Budu mít vyúčtovaní za oba měsíce v prosincové.
- První výplatnici ale potřebuji na žádost o zdravotní pojištění a stejně tak ji potřebuji na žádost o sponozoring agentury, která mi pomáhala sehnat bydlení.
Kolega dělal hromadnou objednávku na kávové kapsle do kávomatu NESPRESSO. To je, zdá se, poměrně oblíbený způsob přípravy kávy. A v Praze jsem si na jeden takový docela přivykl. Řekl jsem si, že jako kávový začátečník to nebudu hrotit a objednal si jenom 50 kapslí (5 druhů po 10 kouscích).
Dnes byl v kantýně vánoční oběd. Kuchaři měli červené čepice s bílou chlupatinou, hlavní kuchař byl v saku, holky na kasách si vzali sexy šaty a zákusek stál tolik, co normálně stojí celý oběd. Ovšem, je fakt, že to zase byly speciality, které se běžně v nabídce neobjeví. Na druhou stranu, týmový oběd v restauraci, který jsme uspořádali v úterý, měl také něco do sebe. Objevil jsem další dobrou restauraci, která ani není moc daleko od práce. Jen nevím, jestli teď, když šetřím na holiče, mi finanční situace dovolí, abych se tam podíval.
Psáno, včera 15. 12.
14. prosince 2011
Nový domov?
Ne, ještě nemám Internet a asi ještě dlouho
mít nebudu. Ale o tom později. O víkendu jsem se přestěhoval. Původní idea
byla, že si v pátek vezmu v práci auto (které tam v podstatě
parkovalo od mého nástupu), převezu ho do hotelu. V pátek ráno jsem si ještě
pro jistotu na recepci za 17 babek
zarezervoval parkovací místo v garážích. A v sobotu se přestěhuji.
Protože věci trochu nabobtnaly, počítal jsem s tím, že pojedu na dvakrát
(tedy přesněji, že se jednou vrátím). Věci nabobtnaly hlavně kvůli tomu, že
jsem měl ještě navíc nakoupené nějaké potraviny, že jsem si něco iniciativně
přivezl při stěhování a že vyžehlené košile, se mi nechtělo pěchovat do kufru
na doraz.
To byla idea, která dostala první trhlinu, když jsem se v pátek napodruhé trefil do garáže a zjistil, že ne mém zarezervovaném místě někdo už parkuje a navíc to zjevně moc neumí, protože svým BMW pro jistotu zabral hned dvě místa. Zaparkoval jsem to tedy vedle a šel to říct na recepci . Což ovšem vedlo na téměř čtvrthodinovou konverzaci na téma, že na tom druhém místě nemohu parkovat, a proč a to, že tam parkuji je vlastně výjimka, možná jen díky tomu, že ten, kdo tam normálně parkuje, tam zrovna teď neparkuje. Čemuž jsem se nedivil. Možná parkuje někde jinde.
V sobotu jsem ráno sbalil kufry, naložil a vyrazil. Měla to být poměrně jednoduchá cesta, ale protože jsem příliš spoléhal na navigaci, nakonec se z toho stala taková projížďka po mé budoucí čtvrti, zakončená ovšem šťastným koncem. Při návratu do hotelu jsem si řekl, že místo na navigaci se budu spoléhat na ukazatele, což vedlo k tomu, že jsem trochu přejel, ale zase jsem mohl natankovat, shodou okolností kousek do práce, u asi nejdražší pumpy v širém okolí. Výhodou bylo, že tam bylo prázdno, takže první faux-pas, kdy se mi nepodařilo otevřít víko nádrže byl ušetřen obecenstva, stejně jako posléze pokus o komunikaci s automatickou pumpou.
Přes tyto drobné peripetie jsem ovšem relativně dobře naladěn dorazil do hotelu, abych zjistil, že mi v mezičase přestala fungovat karta do garáží. Naštěstí zrovna jel hned za mnou do těch garáží nějaký domorodec a když viděl, jak tam zápasím s vraty, tak mi je otevřel svým dálkovým ovládáním. Na mém původním místě teď stálo už jiné auto. Sbalil jsem si posledních pár švestek, koupil naposledy bagetu v oblíbeném pekařství přes ulici a šel se odhlásit. Na recepci byla stejná recepční, která mne včera zaskočila litanií o parkování. Dnes pro změnu překvapila tím, že mi tvrdila, že jsem odjel už ráno. A přestože jsem to vehementně popíral, dlouho tomu nechtěla věřit. Nakonec prohlásila, že stejně budu muset zaplatit pobyt až do neděle a s tím mne propustila.
Při příchodu do nového bytu mne překvapily dvě věci – zima, a tramvaje. Zimu jsem odstranil tím, že jsem roztopil elektrické radiátory. Tramvaje budou dlouhodobá výzva. Původní dojem, který jsem nabyl při první prohlídce, že tramvaje v podstatě nejsou slyšet, se týkal tramvají, které přijíždí nebo vyjíždí z vozovny pod oknem. Ty skutečně slyšet nejsou. Tramvaje, které ovšem jezdí kolem na pravidelné lince jsou slyšet na můj vkus příliš. A bohužel jezdí skoro pořád a v poměrně krátkých intervalech. Teprve kolem půlnoci ty intervaly zvolní. Od dvou ráno do pěti nejezdí, pak začnou párkrát za hodinu a v šest se to rozjede naplno. To jsou výsledky pozorování za poslední tři noci.
Co ovšem oceňuji jsou venkovní žaluzie, které jsou schopné zcela a naprosto zatemnit místnost. Tím se podaří organismus oblbnout a je pak schopen spát, pro totální nevyspání i přes den. Dlouhodobě to ovšem budu muset řešit jinak. Představa, že bych se stěhoval se mi ovšem výrazně nelíbí. A to i proto, že místo není jinak špatné. Bydlím v podstatě u Seiny, v pěkné nové čtvrti. V okolí jsou zajímavé parky i obchodní centra a jezdí sem tramvaj :).
V neděli jsem pak vyrazil do IKEI. Těch je v okolí pár, vybral jsem si jednu, která není úplně nejblíž, ale líbilo se mi, že stejným směrem jako Versailles. IKEA ničím nepřekvapila. Vypadá úplně stejně jako ta v Česku, včetně toho, že když už má člověk pocit, že to celé prošel, ještě mu pořád zbývá pár kilometrů k pokladnám. V podstatě to byla taková průzkumná návštěva, při které jsem hlavně chtěl omrknout skříně PAX, jejich provedení, úpravu atd. A jednak jsem chtěl také zjistit, jaké existují možnosti, co se týká kuchyní. V IKEI jsem, stejně jako už předtím v Carefourru, vyzkoušel samoobslužnou kasu. Ta spočívá v tom, že si člověk zboží sám namarkuje pomocí čtečky čárových kódů a pak zaplatí. Při návratu bylo zvláštní, že čtyřproudová dálnice byla plná v obou směrech. Od Paříže i na Paříž. Večer jsem pak ještě při procházce objevil kousek od domu obchod Auchan, který vypadá podobně jako Tesco. Prodávají tam od potravin, přes ponožky až po vysavače, všechno.
Protože nemám zatím ani ledničku, zřídil jsem improvizovaný chladící box na balkóně v krabici od zásilky z Amazonu. Ještě před tím, než jsem opustil svůj dočasný příbytek v hotelu, měl jsem pocit, že bych si měl koupit rychlovarnou konvici. Protože jsem ale nevěděl, kdy bych ji honem mohl koupit, napadlo mne, že bych ji mohl zkusit objednat přes Internet a třeba by mi ji mohli už v pondělí doručit. Takže jsem (v sobotu dopoledne) hledal nějaký internetový obchod, kde mají konvice a překvapivě, největší výběr byl na francouzském Amazonu. Když jsem pak nakonec jednu vybral a postupně se propracovával k platbě, zaujala mne možnost doručení ve stejný den večer, která najednou vyskočila (a kterou jsem předtím nikdy neviděl). Což znamenalo, že bych měl konvici už v sobotu večer. Řekl jsem si, že tu srandu to stojí a připlatil si za to 10 babek (standardní doručení do 3 pracovních dnů bylo zdarma).
Za tu srandu to stálo, protože kolem půl osmé mi volal nějaký chlapík, že mi má doručit něco z Amazonu, ale nemůže najít moji adresu na GPSce, jestli bych mu nemohl dát nějakou jinou adresu blízko, kterou znám. Znal jsem jen ulici, která vede okolo, takže jsem mu řekl, ať naviguje na ni a vyrazil do noci, abych se podíval jaká čísla jsou poblíž. Ta jsem mu potom také zavolal, ale ukázalo se, že má problém najít i ta čísla. Pak nějaké číslo našel a nakonec to asi za hodinu celkem donavigoval. Takže za 10 babek jsem měl sice doručení jen na nejbližší křižovatku, ale zato jsem si mohl vybrat kterou a i číslo popisné, u kterého si to vyzvednu. Je fakt, že chlapík tvrdil, že to je jeho první šichta jako doručovatel, a to, že moje ulice není na GPS mi potvrdili i stěhováci, co mě stěhovali a nakonec není ani na mé GPS, co mám v autě. Takže navíc teď už vím, kam případné zoufalce posílat a kde je mohu vyzvedávat.
Když jsem viděl, jak to kupování na Internetu skvěle funguje, řekl jsem si, že si ho musím zřídit, co nejdřív a zavolal na SFR, jestli by mi nemohli zařídit optiku. Nemohli. Zavolal jsem tedy na Free (což mi ostatně všichni doporučovali) a objednal si balíček Total za něco málo přes 30 babek měsíčně. Trochu mne zklamalo, že mi nenabídli jejich nejnovější box, ale jeho předchozí verzi, ale je fakt, že přehrávač BDček, případně zabudovanou herní konzoli, nebo videorekordér nepotřebuji. A zase je to o pár babek levnější. Co mi ovšem vyrazilo dech, když mi řekli, že zřízení bude trvat od dvou do šesti týdnů a že mi navíc musí zřídit telefonní linku. Argumentoval jsem tím, že linku už mám nataženou od France Telecomu (dokonce mám na dveřích naražený štítek s přiřazeným číslem), nicméně chlapík na lince byl asertivnější než já a nedal se zviklat. Nakonec z něho vypadlo, že i když mi tedy nebudou muset tu linku tahat, že ji budou muset minimálně „aktivovat“, což sice půjde udělat i na dálku, ale pořád to minimálně ty dva týdny zabere a za těch skoro 40 babek za zřízení to pořád stojí (a navíc je to levnější, než kdybych si to nechal aktivovat od France Telecomu). Takže to vypadá, že pod stromečkem Internet asi nebude (a jestli ano, tak beze mne).
S bankou se mi zatím nepodařilo nic moc
udělat. Sice na tom už pracuje můj osobní bankéř, ale ten je, zdá se, spíš
zdatnější obchodník, než manager.
Počítám, že je ale pořád dost času. Elektřinu mi zatím kvůli neplacení neodstřihli,
pojišťovna mi teprve dneska doručila smlouvu, mimochodem i s uživatelskou
příručkou popisující různé možnosti, která čítá 58 stránek velikosti A4 hustě
popsaných malým písmem, kterou si nejspíš nechám na dlouhé zimní večery, až
nebudu mít co číst.
Dnes ráno jsem se také setkal s chlapíkem od
stavební firmy, která to tady stavěla, který mi konečně vysvětlil, co jsou ty
zvláštní věci, co mám nad okny, a které jsem polepil páskou, protože
z nich dost táhlo. A také, jak funguje krabička se sluníčkem
v předsíni a odhalil závadu na odvětrávání v kuchyni. Což vedlo k
tomu, že mi nakonec nepředal můj druhý klíč, ale nechal si ho, aby to
odvětrávání mohl opravit. Večer se ovšem ukázalo, že dneska to ještě nebude.
Zato jsem si večer vyzvedl přezuté auto, které jsem ráno nechával
v servisu. Což byla smůla, protože zrovna dneska ráno byla pěkná průtrž, a
auto by se hodilo. Takto jsem do práce přišel durch. Zato jsme měli takový předvánoční
týmový oběd v restauraci, tak jsem to preventivně posichroval nějakým
rumem (kterým byla napuštěná baba) a doufám, že to bude OK.
Psáno v úterý 13. 12. 2011
9. prosince 2011
Tak, zatím...
Zítra se nejspíš přestěhuji. Chtěl bych. Je to ovšem výzva. Nový byt, tramvaje, holá kuchyň, a tak. Jiná možnost ale není. Jeden důsledek to bude mít ovšem pro blog. Než zařídím připojení k internetu, budou chybět příspěvky. Kdyby se to ale táhlo, napíšu to doma do šuplíku a pak to publikuji z práce...
Co mi ovšem bude víc chybět, bude pravidelný večerní surfing. Tak nějak jsem si na to na hotelu zvykl, zvlášť díky tomu, že v posteli se nic jiného seriózního dělat nedá.
Dnes mi volali z banky. Ne ovšem kvůli tomu, aby mi sdělili, že si mohu vyzvednout PIN, šekovou knížku a přístupové kódy na pobočce, kde je mám přichystané. Nějaká paní mi volala (ze skrytého čísla) proto, že zjistila, že jsem si nedávno otevřel u nich účet a podle nějaké interní směrnice tedy se mnou chce udělat krátký dotazník, jak jsem s celým procesem otevření a přístupem spokojen. Tak jsem jí vysvětlil, že mám už skoro dva týdny peníze na účtu a nemohu s nimi nic dělat (a že bych to potřeboval a chtěl). Prý to chápe. A jak jsem tedy spokojen. Tak jsem přiznal, že tedy vůbec spokojen nejsem, a že bych byl rád, kdyby mi mohla nějak pomoci se k mým penězům dostat. Prý to zkusí, a ať jí dám ji svoji emailovou adresu. Opáčil jsem, že všechny moje nacionále tam musí mít. Prý ne. Tak jsem zvědav. Zatím žádný email nepřišel. Doufám, že to nebyl nějaký phishing.
Zato přišla dobrá zpráva z Arvalu. Prý si mám najít nějaký servis na výměnu pneumatik (na zimní) a o zbytek se postará Arval. Abych to vysvětlil, v Paříži se auta na zimu nepřezouvají. Je to dané tím, že se s tím nikomu nechce otravovat a podnebí to vyloženě nevyžaduje. Pro mne ovšem by to byl problém, pokud bych chtěl jet do Německa, nebo do Česka autem, protože v obou platí vyhláška o zimním obutí. První věc, kterou jsem tedy udělal, když jsem přebral služební auto, byla, že jsem se dožadoval zimních pneumatik. Čímž jsem všechny vyvedl z míry. Nakonec se ale podařilo dojednat právě u firmy, která poskytuje firemní leasing, že za nějaký měsíční příplatek mi to na zimáky přezují. A dnes to potvrdili emailem - trvalo to jenom měsíc a něco...
Ptal jsem kolegů, kterého internetového poskytovatele by mi doporučili. Ukázalo se, že téměř všichni jsou u free. Free ovšem není "free", jak by název mohl napovídat, ale je známé tím, že poskytuje lepší služby, za míň peněz a zároveň je technologickým tahounem. Tak jsem tam po obědě zavolal. Chtěli vědět, jestli tam mám linku. Říkám, že nevím. Tak prý ať zavolám znova až to zjistím. Linku by mi mohli zřídit, ale bylo by to 40 babek plus. Zatím to vypadá, že by to tam šlo, ale bylo by to jenom ADSL. Což mne trochu zklamalo. Čekal jsem, že v novostavbě by mohla být už optika. Zavolal jsem pro jistotu na investora, který potvrdil, že údajně mám v bytě linku od France Telecomu, a číslo linky je na zárubni vstupních dveří. No vida. Musím to omrknout, hned jak se tam dostanu. Měl jsem pocit, že těch štítků je tam nějak moc, ale zrovna tohohle jsem si nějak zvlášť nevšiml.
Také jsem se dnes ptal, kdy budou výplatnice a byl jsem překvapen hned dvakrát. Výplatnice se tady nerozdávají ve firmě (jak je u nás zvykem), ale chodí na domácí adresu poštou. Na moji "domácí" adresu (v hotelu) ovšem nic nepřišlo. Když to naše nová síla na personálním zkoušela prověřit, zjistila, že mi žádná výplatnice ani přijít neměl. Prostě nejsem v systému. Hmm, asi bude potřeba na tom trochu zapracovat. Je pravda, že jsem dodal RIB po termínu, ale údajně to měli i tak být schopní zvládnout. Peníze jsem ovšem dostal zálohou, takže vlastně to ani takový problém není, jen škoda, že se k nim zatím nemohu dostat...
Z jiného soudku, ve Francii v každé firmě, která má víc než 50 zaměstnanců musí existovat závodní výbor (comité d'entreprise), který musí dostávat od podniku nějaké peníze (nejen na svoji činnost). A těchto peněz výbor využívá na různá přilepšení pro zaměstnance, např. půjčovnu DVD (což je ovšem už trochu pasé, v dnešní době BDček), nebo půjčovnu knih (kde si onehdá moje oblíbená kolegyně půjčovala nějaká manga, ovšem přeložená do francouzštiny, které se ukázaly, se odehrávaly v Praze a dokonce jsem v nich našel české texty!). Nebo tyto peníze používá na sponzorování nějakých událostí nebo zboží, paštikami z husích jater počínaje, přes permanentku do Louveru až po lyžařský zájezd nebo dovolenou u moře konče. Dnes zrovna přišly dvě nabídky, jedna na lyžování v Alpách, a druhá na dovolenou u moře ve Španělsku. Přitom to není zdaleka první dovolená, která byla v nabídce. Začínám mít pocit, že moje obava, co s tou dovolenou budu dělat, byla lichá. Sleva od podniku totiž rozhodně není symbolická :).
Čímž se dostávám k dovolené. To je taková místní specialita. Francouzi mají zjevně dovolenou rádi (stejně jako prázdniny, státní svátky a jiné výjimečné dny). Před tím, než jsem si vyplňoval dovolenou na konec roku, domluvil jsem se šéfem, že si vezmu dovolenou mezi svátky (kdy to bylo beztak povinné) a něco před, a pokud mi to nevyjde, tak si vezmu neplacené volno. Když jsem ale spustil speciální program na vyplňování dovolené, tak jsem se celkem pobavil, protože podle výpočtu jsem měl mít 11,3 dny dovolené (za odpracované 2 poslední měsíce roku). Což v pohodě pokrylo všechny moje potřeby a ještě zbylo do dalšího roku. Francouzi totiž, přesto, že mají dovolenou rádi, zjistili, že ne vždy se jim ji podaří vybrat všechnu, takže zavedli "spořící" dovolenkové účty, na které je možné si ukládat přebytečné dny, které se tam mohou hromadit v podstatě až do důchodu (nebo výpovědi). Dokonce mají dva, jeden "akční", kde si dovolenou člověk může vybrat kdykoliv a druhý "důchodový", který se dá použít ke zkrácení odchodu do důchodu.
Co mne ovšem zarazilo bylo, že mých 11,3 dny bylo rozčleněno do celkem pěti různých kategorií (a to jsem ani neměl všechny). Zatímco v Česku je jeden den dovolené jako druhý (bez nějakých zvláštních odlišností nebo požadavků na vybrání), francouzské dny dovolené si rozhodně rovné nejsou. Existují totiž:
- klasické dny (congés), v podstatě to, co mají i v jiných zemích jako základní dovolenou (což je 20 dní, nebo 4 týdny),
- 5. týden (congés 5ème), pátý týden dovolené, v podstatě něco jako první přídavek,
- RTT dny (congés RTT), dny, které zaměstnavatel poskytuje jako kompenzaci za to, že zaměstnanec pracuje standardních 40 hodin týdně, místo uzákoněných 35,
- služné dny (congés ancienneté), podle počtu odpracovaných let ve firmě a podle stáří pracovníka,
- náhradní dny (congés féries), pokud nějaký státní svátek připadne na den pracovního klidu, je zaměstnancům poskytována kompenzace v náhradním dni volna,
- dále pár obskurních dnů volna, např. za to, že v rámci služebních povinností je potřeba cestovat, nebo za to, že si zaměstnanec uvědoměle vybírá dovolenou v průběhu celého roku (a nenechává to nakonec).
Kromě toho existují způsoby, jak získat další dny volna pro "normální" výjimečné situace, jako např. stěhování, svatba, pohřeb, atd. Takže nakonec se člověk dopracuje k poměrně úctyhodné částce ;-).
Na druhou stranu je ovšem fakt, že většina lidí je skutečně zvyklá pracovat (tedy ne jenom v práci sedět) a že je i zvyklá pracovat dlouho (těch 8 hodin denně je spíš minimum, než maximum). Přestože pracovní smlouva (ta moje) paradoxně vymezuje maximální počet dní, které nesmím přesáhnout a vůbec neřeší kolik hodin by to mělo být. Takže přes všechny ty dovolené a úlevy se údajně ukazuje, že např. Francouzi pracují v průměru více hodin než Němci. To je ovšem francouzská statistika. Německá by k tomu patrně dodala, že Francouzi sice pracují více hodin, ale Němci jsou v globálu efektivnější. Jako nezaujatý pozorovatel mohu potvrdit, že v obojím je nějaká pravda. Jediný problém je, kam dát do této stupnice Čechy.
Co mi ovšem bude víc chybět, bude pravidelný večerní surfing. Tak nějak jsem si na to na hotelu zvykl, zvlášť díky tomu, že v posteli se nic jiného seriózního dělat nedá.
Dnes mi volali z banky. Ne ovšem kvůli tomu, aby mi sdělili, že si mohu vyzvednout PIN, šekovou knížku a přístupové kódy na pobočce, kde je mám přichystané. Nějaká paní mi volala (ze skrytého čísla) proto, že zjistila, že jsem si nedávno otevřel u nich účet a podle nějaké interní směrnice tedy se mnou chce udělat krátký dotazník, jak jsem s celým procesem otevření a přístupem spokojen. Tak jsem jí vysvětlil, že mám už skoro dva týdny peníze na účtu a nemohu s nimi nic dělat (a že bych to potřeboval a chtěl). Prý to chápe. A jak jsem tedy spokojen. Tak jsem přiznal, že tedy vůbec spokojen nejsem, a že bych byl rád, kdyby mi mohla nějak pomoci se k mým penězům dostat. Prý to zkusí, a ať jí dám ji svoji emailovou adresu. Opáčil jsem, že všechny moje nacionále tam musí mít. Prý ne. Tak jsem zvědav. Zatím žádný email nepřišel. Doufám, že to nebyl nějaký phishing.
Zato přišla dobrá zpráva z Arvalu. Prý si mám najít nějaký servis na výměnu pneumatik (na zimní) a o zbytek se postará Arval. Abych to vysvětlil, v Paříži se auta na zimu nepřezouvají. Je to dané tím, že se s tím nikomu nechce otravovat a podnebí to vyloženě nevyžaduje. Pro mne ovšem by to byl problém, pokud bych chtěl jet do Německa, nebo do Česka autem, protože v obou platí vyhláška o zimním obutí. První věc, kterou jsem tedy udělal, když jsem přebral služební auto, byla, že jsem se dožadoval zimních pneumatik. Čímž jsem všechny vyvedl z míry. Nakonec se ale podařilo dojednat právě u firmy, která poskytuje firemní leasing, že za nějaký měsíční příplatek mi to na zimáky přezují. A dnes to potvrdili emailem - trvalo to jenom měsíc a něco...
Ptal jsem kolegů, kterého internetového poskytovatele by mi doporučili. Ukázalo se, že téměř všichni jsou u free. Free ovšem není "free", jak by název mohl napovídat, ale je známé tím, že poskytuje lepší služby, za míň peněz a zároveň je technologickým tahounem. Tak jsem tam po obědě zavolal. Chtěli vědět, jestli tam mám linku. Říkám, že nevím. Tak prý ať zavolám znova až to zjistím. Linku by mi mohli zřídit, ale bylo by to 40 babek plus. Zatím to vypadá, že by to tam šlo, ale bylo by to jenom ADSL. Což mne trochu zklamalo. Čekal jsem, že v novostavbě by mohla být už optika. Zavolal jsem pro jistotu na investora, který potvrdil, že údajně mám v bytě linku od France Telecomu, a číslo linky je na zárubni vstupních dveří. No vida. Musím to omrknout, hned jak se tam dostanu. Měl jsem pocit, že těch štítků je tam nějak moc, ale zrovna tohohle jsem si nějak zvlášť nevšiml.
Také jsem se dnes ptal, kdy budou výplatnice a byl jsem překvapen hned dvakrát. Výplatnice se tady nerozdávají ve firmě (jak je u nás zvykem), ale chodí na domácí adresu poštou. Na moji "domácí" adresu (v hotelu) ovšem nic nepřišlo. Když to naše nová síla na personálním zkoušela prověřit, zjistila, že mi žádná výplatnice ani přijít neměl. Prostě nejsem v systému. Hmm, asi bude potřeba na tom trochu zapracovat. Je pravda, že jsem dodal RIB po termínu, ale údajně to měli i tak být schopní zvládnout. Peníze jsem ovšem dostal zálohou, takže vlastně to ani takový problém není, jen škoda, že se k nim zatím nemohu dostat...
Z jiného soudku, ve Francii v každé firmě, která má víc než 50 zaměstnanců musí existovat závodní výbor (comité d'entreprise), který musí dostávat od podniku nějaké peníze (nejen na svoji činnost). A těchto peněz výbor využívá na různá přilepšení pro zaměstnance, např. půjčovnu DVD (což je ovšem už trochu pasé, v dnešní době BDček), nebo půjčovnu knih (kde si onehdá moje oblíbená kolegyně půjčovala nějaká manga, ovšem přeložená do francouzštiny, které se ukázaly, se odehrávaly v Praze a dokonce jsem v nich našel české texty!). Nebo tyto peníze používá na sponzorování nějakých událostí nebo zboží, paštikami z husích jater počínaje, přes permanentku do Louveru až po lyžařský zájezd nebo dovolenou u moře konče. Dnes zrovna přišly dvě nabídky, jedna na lyžování v Alpách, a druhá na dovolenou u moře ve Španělsku. Přitom to není zdaleka první dovolená, která byla v nabídce. Začínám mít pocit, že moje obava, co s tou dovolenou budu dělat, byla lichá. Sleva od podniku totiž rozhodně není symbolická :).
Čímž se dostávám k dovolené. To je taková místní specialita. Francouzi mají zjevně dovolenou rádi (stejně jako prázdniny, státní svátky a jiné výjimečné dny). Před tím, než jsem si vyplňoval dovolenou na konec roku, domluvil jsem se šéfem, že si vezmu dovolenou mezi svátky (kdy to bylo beztak povinné) a něco před, a pokud mi to nevyjde, tak si vezmu neplacené volno. Když jsem ale spustil speciální program na vyplňování dovolené, tak jsem se celkem pobavil, protože podle výpočtu jsem měl mít 11,3 dny dovolené (za odpracované 2 poslední měsíce roku). Což v pohodě pokrylo všechny moje potřeby a ještě zbylo do dalšího roku. Francouzi totiž, přesto, že mají dovolenou rádi, zjistili, že ne vždy se jim ji podaří vybrat všechnu, takže zavedli "spořící" dovolenkové účty, na které je možné si ukládat přebytečné dny, které se tam mohou hromadit v podstatě až do důchodu (nebo výpovědi). Dokonce mají dva, jeden "akční", kde si dovolenou člověk může vybrat kdykoliv a druhý "důchodový", který se dá použít ke zkrácení odchodu do důchodu.
Co mne ovšem zarazilo bylo, že mých 11,3 dny bylo rozčleněno do celkem pěti různých kategorií (a to jsem ani neměl všechny). Zatímco v Česku je jeden den dovolené jako druhý (bez nějakých zvláštních odlišností nebo požadavků na vybrání), francouzské dny dovolené si rozhodně rovné nejsou. Existují totiž:
- klasické dny (congés), v podstatě to, co mají i v jiných zemích jako základní dovolenou (což je 20 dní, nebo 4 týdny),
- 5. týden (congés 5ème), pátý týden dovolené, v podstatě něco jako první přídavek,
- RTT dny (congés RTT), dny, které zaměstnavatel poskytuje jako kompenzaci za to, že zaměstnanec pracuje standardních 40 hodin týdně, místo uzákoněných 35,
- služné dny (congés ancienneté), podle počtu odpracovaných let ve firmě a podle stáří pracovníka,
- náhradní dny (congés féries), pokud nějaký státní svátek připadne na den pracovního klidu, je zaměstnancům poskytována kompenzace v náhradním dni volna,
- dále pár obskurních dnů volna, např. za to, že v rámci služebních povinností je potřeba cestovat, nebo za to, že si zaměstnanec uvědoměle vybírá dovolenou v průběhu celého roku (a nenechává to nakonec).
Kromě toho existují způsoby, jak získat další dny volna pro "normální" výjimečné situace, jako např. stěhování, svatba, pohřeb, atd. Takže nakonec se člověk dopracuje k poměrně úctyhodné částce ;-).
Na druhou stranu je ovšem fakt, že většina lidí je skutečně zvyklá pracovat (tedy ne jenom v práci sedět) a že je i zvyklá pracovat dlouho (těch 8 hodin denně je spíš minimum, než maximum). Přestože pracovní smlouva (ta moje) paradoxně vymezuje maximální počet dní, které nesmím přesáhnout a vůbec neřeší kolik hodin by to mělo být. Takže přes všechny ty dovolené a úlevy se údajně ukazuje, že např. Francouzi pracují v průměru více hodin než Němci. To je ovšem francouzská statistika. Německá by k tomu patrně dodala, že Francouzi sice pracují více hodin, ale Němci jsou v globálu efektivnější. Jako nezaujatý pozorovatel mohu potvrdit, že v obojím je nějaká pravda. Jediný problém je, kam dát do této stupnice Čechy.
8. prosince 2011
Kam s tím sklem?
Mám to za sebou. Dnes ráno, když jsem blížil od tramvaje ke svému novému bydlišti, už zdálky na mne mávalo stěhovací auto. Překvapilo mne, že pánové dojeli na čas. Myslel jsem, že mezinárodní stěhovací firma bude mít nějaké mezisklady, kam to auto na noc odloží, posádka přespí vedle v hotelu s vířivkou, aby ráno svěží mohla nastoupit na vykládku. Docela jsem se pletl.
Vykládka se ovšem ukázala výrazně jednodušší než nakládka. Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě většinu věcí neměl kam vybalit, zůstaly prostě v krabicích. Kromě nábytku, což byly dva psací stoly, skřínka na knihy a počítačové doplňky, kancelářská židle, dvě jídelní židle a postel. Mám pocit, že to celé netrvalo víc než dvě hodiny. Stěhováci si zaslouží pochvalu. Složil jsem si ještě postel a pak laboroval s tím, jak umístit skříňky a psací stůl, aby to bylo funkční a zároveň stabilní :).
Ovšem, abych uvedl věci na pravou míru, momentálně tam ještě nespím. Jsem zpět na hotelu. Jednak proto, že tady mám jídlo a jednak proto, že v bytě (kromě jídla) také nemám ledničku a rychlovarnou konvici. Navíc jsem si potřeboval zase vyprat (a vyžehlit), což by tam taky nešlo, protože nakonec jsem pračku, i všechny potřeby k žehlení, nechal v Praze. Počítám, že definitivní přesun proběhne v sobotu a že k tomu konečně vytáhnu auto, které parkuji od začátku v garáži ve firmě, a zatím jsme s ním zajel jenom na technickou kontrolu. A pokud to bude vypadat dobře, možná si zajedu do IKEI, omrknout ten PAX systém, který se jeví jako dobrý kandidát na nábytek do ložnice.
S tím, že se přestěhuji, se ovšem ocitnu (doufám, že pouze dočasně) bez Internetu. Rád bych si pořídil domů box fibre, což je francouzský marketingový název pro vysokorychlostní připojení. Box proto, že to je prostě krabice (francouzi používají anglický termín pro krabici, asi proto, aby to vypadalo cool :)), a fibre, protože to je do domu zavedené optikou. Není to tedy "optika do bytu", ale pořád je to lepší než ADSL. Kabelovky tady asi moc nefrčí. Ten box má většinou i spoustu dalších funkcí - telefon, televizi, může to být herní konzole, nebo videorekordér, zároveň to má WiFi, malý switch a router.
Telefon a televize dokonce vypadá skoro jako nevyhnutelnost, protože jenom Internet většinou poskytovatelé nenabízí. Zato se trumfují v tom, do kolika zemí je volání na pevnou zdarma. Zatímco jeden to má jen do sto zemí, druhý to má do sto tří... Případně je možné, za symbolický poplatek, získat neomezené volání do Alžíru (což se zdá je poměrně zásadní konkurenční výhoda).
Bohužel jsem v Praze měl "nadstandardní" připojení, takže mne 100 Mbit nemůže ohromit. Co mne ovšem ohromilo, když se kolega v práci přiznal, že jede ještě pořád na modemu. Další specifikum je, že všechny mechanismy zřizování Internetu očekávají, že dotyčný disponuje minimálně telefonní linkou. Ověřování dostupnosti probíhá výhradně podle telefonního čísla a pokud ho nemáte, tak se daleko nedostanete. Co je ovšem horší, že bez telefonu Internet zřídit nelze. V nějaké formě ho vždycky dostanete. Takže každá francouzská domácnost má pevnou linku a v nejbližší době se jí zřejmě nezbaví.
Telekomunikační trh tady docela připomíná český bananistán a v něčem ho i předčí. V zásadě existují tři hlavní operátoři - Orange (dříve France Telecom), SFR a Bouygues Telecom. K tomu pak přizvukuje jeden "virtuál" Virgin Mobile. Operátoři ctí kartel, takže ceny jsou všude stejné. Co tady mají, a co v Česku není, je "omezený" paušál (forfait bloqué). Což je v podstatě paušální tarif, který obsahuje v ceně určitě služby (např. volné minuty), ale když se služby vyčerpají, nelze je dále používat (byť i placeně). Prostě, když jsou v nabídce např. 2 hodiny volání do všech sítí, tak po těch dvou provolaných hodinách si už nezavoláte. Nechápu, kdo si takový tarif pořizuje, ale všichni ho nabízí a je většinou levnější, než stejný "neomezený".
Druhá věc, kterou tady mají, jsou blokované telefony. Přestože telefon je možné koupit (od operátora) jedině se závazkem (12 nebo 24 měsíců), navíc bude ještě blokovaný. Je ovšem potřeba dodat, že většinou se dá po půl roce bezplatně odblokovat. Nicméně závazek se vypovědět nedá. Ceny za volání (mimo volné minuty) jsou do vnitrostátní sítích 0,38€/min, mobilní data jsou drahá a datový roaming v podstatě neexistuje. Vzhledem k tomu, že Francie je o dost větší než Česko, navíc s daleko většími vazbami na zahraničí (Severní Afrika, bývalé zámořské kolonie a DOM-TOM), považuji situaci na trhu za tragickou. Přesto je skoro povinností v metru vytáhnout smartphone a něco na něm dělat. Kdo ho nemá, vypadá podezřele - dá se to kompenzovat jedině iPadem, nebo Kindlem. A každý chce mít iPhone :).
Vykládka se ovšem ukázala výrazně jednodušší než nakládka. Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě většinu věcí neměl kam vybalit, zůstaly prostě v krabicích. Kromě nábytku, což byly dva psací stoly, skřínka na knihy a počítačové doplňky, kancelářská židle, dvě jídelní židle a postel. Mám pocit, že to celé netrvalo víc než dvě hodiny. Stěhováci si zaslouží pochvalu. Složil jsem si ještě postel a pak laboroval s tím, jak umístit skříňky a psací stůl, aby to bylo funkční a zároveň stabilní :).
Ovšem, abych uvedl věci na pravou míru, momentálně tam ještě nespím. Jsem zpět na hotelu. Jednak proto, že tady mám jídlo a jednak proto, že v bytě (kromě jídla) také nemám ledničku a rychlovarnou konvici. Navíc jsem si potřeboval zase vyprat (a vyžehlit), což by tam taky nešlo, protože nakonec jsem pračku, i všechny potřeby k žehlení, nechal v Praze. Počítám, že definitivní přesun proběhne v sobotu a že k tomu konečně vytáhnu auto, které parkuji od začátku v garáži ve firmě, a zatím jsme s ním zajel jenom na technickou kontrolu. A pokud to bude vypadat dobře, možná si zajedu do IKEI, omrknout ten PAX systém, který se jeví jako dobrý kandidát na nábytek do ložnice.
S tím, že se přestěhuji, se ovšem ocitnu (doufám, že pouze dočasně) bez Internetu. Rád bych si pořídil domů box fibre, což je francouzský marketingový název pro vysokorychlostní připojení. Box proto, že to je prostě krabice (francouzi používají anglický termín pro krabici, asi proto, aby to vypadalo cool :)), a fibre, protože to je do domu zavedené optikou. Není to tedy "optika do bytu", ale pořád je to lepší než ADSL. Kabelovky tady asi moc nefrčí. Ten box má většinou i spoustu dalších funkcí - telefon, televizi, může to být herní konzole, nebo videorekordér, zároveň to má WiFi, malý switch a router.
Telefon a televize dokonce vypadá skoro jako nevyhnutelnost, protože jenom Internet většinou poskytovatelé nenabízí. Zato se trumfují v tom, do kolika zemí je volání na pevnou zdarma. Zatímco jeden to má jen do sto zemí, druhý to má do sto tří... Případně je možné, za symbolický poplatek, získat neomezené volání do Alžíru (což se zdá je poměrně zásadní konkurenční výhoda).
Bohužel jsem v Praze měl "nadstandardní" připojení, takže mne 100 Mbit nemůže ohromit. Co mne ovšem ohromilo, když se kolega v práci přiznal, že jede ještě pořád na modemu. Další specifikum je, že všechny mechanismy zřizování Internetu očekávají, že dotyčný disponuje minimálně telefonní linkou. Ověřování dostupnosti probíhá výhradně podle telefonního čísla a pokud ho nemáte, tak se daleko nedostanete. Co je ovšem horší, že bez telefonu Internet zřídit nelze. V nějaké formě ho vždycky dostanete. Takže každá francouzská domácnost má pevnou linku a v nejbližší době se jí zřejmě nezbaví.
Telekomunikační trh tady docela připomíná český bananistán a v něčem ho i předčí. V zásadě existují tři hlavní operátoři - Orange (dříve France Telecom), SFR a Bouygues Telecom. K tomu pak přizvukuje jeden "virtuál" Virgin Mobile. Operátoři ctí kartel, takže ceny jsou všude stejné. Co tady mají, a co v Česku není, je "omezený" paušál (forfait bloqué). Což je v podstatě paušální tarif, který obsahuje v ceně určitě služby (např. volné minuty), ale když se služby vyčerpají, nelze je dále používat (byť i placeně). Prostě, když jsou v nabídce např. 2 hodiny volání do všech sítí, tak po těch dvou provolaných hodinách si už nezavoláte. Nechápu, kdo si takový tarif pořizuje, ale všichni ho nabízí a je většinou levnější, než stejný "neomezený".
Druhá věc, kterou tady mají, jsou blokované telefony. Přestože telefon je možné koupit (od operátora) jedině se závazkem (12 nebo 24 měsíců), navíc bude ještě blokovaný. Je ovšem potřeba dodat, že většinou se dá po půl roce bezplatně odblokovat. Nicméně závazek se vypovědět nedá. Ceny za volání (mimo volné minuty) jsou do vnitrostátní sítích 0,38€/min, mobilní data jsou drahá a datový roaming v podstatě neexistuje. Vzhledem k tomu, že Francie je o dost větší než Česko, navíc s daleko většími vazbami na zahraničí (Severní Afrika, bývalé zámořské kolonie a DOM-TOM), považuji situaci na trhu za tragickou. Přesto je skoro povinností v metru vytáhnout smartphone a něco na něm dělat. Kdo ho nemá, vypadá podezřele - dá se to kompenzovat jedině iPadem, nebo Kindlem. A každý chce mít iPhone :).
6. prosince 2011
Já to balím
Představa, že sbalím všechny důležité věci, se ukázala jako naivní. V neděli jsem sice rozsekl otázku "vzít s sebou do Paříže pohovku?", ale měl jsem k tomu důvody, které byly "logické". Určitě to znáte, profláknuté klišé, jak se rozhoduje muž a jak se rozhoduje žena. Muž potřebuje důvody. Když je nemá, musí rozhodnout vůlí. Což málo lidí umí. Žena je za vodou :).
Důvody ovšem byly zcela přízemní. Zjistil jsem, že a) pohovku tam umístím stěží, b) když si odstěhuji i pohovku, nebudu mít kde spát, až se do Prahy vrátím a koupě nějaké matrace "jen na přespání" nevyjde až o tolik levněji jako tahle skvělá pohovka z IKEI. A nakonec si mohu úplně stejnou koupit ve Francii.
Včera jsem se, motivován vlastním úspěchem v rozhodování, vrhl na přípravu stěhování. A jako první rozebral postel (proč ne, když mohu přespat na pohovce). Pak jsem začal procházet věci, které bych si chtěl vzít s sebou a postupem jsem začal zjišťovat, že vlastně ty věci ani vzít nechci. Nebo spíš, že je mi hloupé je brát z bytu, do nějž vlastně patří, a že kašlu na to, jak to dělají Francouzi. Postupně jsem tedy odvolal pračku, vysavač, skoro celé vybavení kuchyně a nakonec i obrazy. Stačilo tedy sbalit jen pár věcí, které jako počítačový nadšenec nemohu nemít a pak vytřídit zbytek aspoň do té míry, aby to pánové dnes zvládli jednoduše zabalit.
Musím totiž pochválit svoji firmu, že mi objednala stěhování "all inclusive", tedy se vším, včetně balení. V praxi to vypadá tak, že přijdou pánové s krabicemi, a vy jim ukážete skříň a řeknete "vše ve skříni, a skříň k tomu". Oni pak zabalí, co je ve skříni, do krabic a skříň k tomu do bublinkové lepenky. Navíc se to dělí i podle toho, jestli ve skříni je oblečení (dokonce donesou speciální krabici s tyčí na ramínka, takže stačí jenom přeskládat obleky, košile a bundy), nebo knihy. Přiznám se, že jsem tedy na to spoléhal a v podstatě si zabalil jen věci, které buď měli originální obal (počítač, monitor, tiskárnu a ostatní věci k počítači, boty, atd.) nebo byly příliš rozprostřené po bytě, na to, aby je mohl někdo cizí jednoduše "vyzobávat" a balit. I to, ale, dalo asi 6 beden.
Když dnes v 9 hodin ráno přijeli dva pánové na balení a dáma, která mi byla přidělena jako pečovatelka (o stěhování), byl jsem v podstatě připraven. Přesto jsem byl překvapen. Pánové se na to vrhli a balili o sto šest, milá dáma se mnou vedla nevázanou konverzaci, aby rozptýlila moje pochyby a před jednou hodinou to bylo hotové. Limit byl do dvou, protože pak jsem už chtěl na letiště, abych v pohodě stihl letadlo ve čtyři odpoledne. V mezičase, co probíhalo balení, jsem dostal za úkol vyplnit formulář pro pojišťovnu, kde byla spousta věcí, rozepsaných podle místností a vždy v kolika kusech a v jaké ceně. Tak jsem tam koumal nad tím, kolik si beru košil a kolik by ty košile asi tak mohly stát a proč mám sice celou skříň plnou oblečení, ale zjevně na ni tady chybí kolonky. U některých věcí jsem vůbec netušil. A když jsem to nakonec spočítal, tak jsem byl docela překvapen, jednak celkovou cenou a jednak tím, že nejvyšší položkou v celém seznamu byla položka "Sportswear", kam spadly všechny outdoorové věci a pár věcí na jachting. A pak, že šifrovačky jsou nenáročná zábava. Člověk si teprve takto uvědomí, kolik do toho vlastně investoval.
Přesto, že jsem toho nakonec dost nechal v Praze, bylo toho celkem asi 30 kousků (ať už krabic, nebo nábytku) a když jsem viděl tu hromady věcí na chodbě, tak jsem se trochu zarazil. Doby, kdy jsem všechny svoje věci naskládal do 70 litrové Gemmy a dvou tašek a odnesl najednou, jsou už zřejmě nenávratně ztraceny. Teď už zbývá jen vyřešit topologický problém, "kam s tím?" v novém bytě. Ten nastane ve čtvrtek, tedy pozítří, kdy by měla akce začít, opět v 9 hodin ráno, na novém působišti. Jsem zvědav.
Ještě jednu věc musím zmínit. Po cestě z letiště jsem si šel na poštu vyzvednout zásilku, kterou mi poslali z banky. Poslali to na moji "domácí" adresu, tedy k mé kolegyni a poslali to tak, že došlo jen oznámení, a musel jsem to osobně jít na poštu převzít a podepsat. Přestože kolegyně bydlí v podstatě "na trase" protáhlo to cestu z letiště asi o hodinu a půl. Jaké bylo moje rozpoložení, když jsem na hotelu zásilku rozbalil a zjistil, že v ní sice je platební karta, ale není k ní PIN, a není tam ani přístupový kód na internet banking a ani šeková knížka, nemohu popisovat, aniž bych se nevyhnul slovům, kterým se, jako gentleman, nemohu nevyhnout.
Počítám, že to přijde v dalších třech zásilkách, nejlépe synchronizovaných (abych si nemohl vyzvednout dvě najednou), a každou si budu muset vyzvednout osobně proti podpisu na té poště. Grrr!
Důvody ovšem byly zcela přízemní. Zjistil jsem, že a) pohovku tam umístím stěží, b) když si odstěhuji i pohovku, nebudu mít kde spát, až se do Prahy vrátím a koupě nějaké matrace "jen na přespání" nevyjde až o tolik levněji jako tahle skvělá pohovka z IKEI. A nakonec si mohu úplně stejnou koupit ve Francii.
Včera jsem se, motivován vlastním úspěchem v rozhodování, vrhl na přípravu stěhování. A jako první rozebral postel (proč ne, když mohu přespat na pohovce). Pak jsem začal procházet věci, které bych si chtěl vzít s sebou a postupem jsem začal zjišťovat, že vlastně ty věci ani vzít nechci. Nebo spíš, že je mi hloupé je brát z bytu, do nějž vlastně patří, a že kašlu na to, jak to dělají Francouzi. Postupně jsem tedy odvolal pračku, vysavač, skoro celé vybavení kuchyně a nakonec i obrazy. Stačilo tedy sbalit jen pár věcí, které jako počítačový nadšenec nemohu nemít a pak vytřídit zbytek aspoň do té míry, aby to pánové dnes zvládli jednoduše zabalit.
Musím totiž pochválit svoji firmu, že mi objednala stěhování "all inclusive", tedy se vším, včetně balení. V praxi to vypadá tak, že přijdou pánové s krabicemi, a vy jim ukážete skříň a řeknete "vše ve skříni, a skříň k tomu". Oni pak zabalí, co je ve skříni, do krabic a skříň k tomu do bublinkové lepenky. Navíc se to dělí i podle toho, jestli ve skříni je oblečení (dokonce donesou speciální krabici s tyčí na ramínka, takže stačí jenom přeskládat obleky, košile a bundy), nebo knihy. Přiznám se, že jsem tedy na to spoléhal a v podstatě si zabalil jen věci, které buď měli originální obal (počítač, monitor, tiskárnu a ostatní věci k počítači, boty, atd.) nebo byly příliš rozprostřené po bytě, na to, aby je mohl někdo cizí jednoduše "vyzobávat" a balit. I to, ale, dalo asi 6 beden.
Když dnes v 9 hodin ráno přijeli dva pánové na balení a dáma, která mi byla přidělena jako pečovatelka (o stěhování), byl jsem v podstatě připraven. Přesto jsem byl překvapen. Pánové se na to vrhli a balili o sto šest, milá dáma se mnou vedla nevázanou konverzaci, aby rozptýlila moje pochyby a před jednou hodinou to bylo hotové. Limit byl do dvou, protože pak jsem už chtěl na letiště, abych v pohodě stihl letadlo ve čtyři odpoledne. V mezičase, co probíhalo balení, jsem dostal za úkol vyplnit formulář pro pojišťovnu, kde byla spousta věcí, rozepsaných podle místností a vždy v kolika kusech a v jaké ceně. Tak jsem tam koumal nad tím, kolik si beru košil a kolik by ty košile asi tak mohly stát a proč mám sice celou skříň plnou oblečení, ale zjevně na ni tady chybí kolonky. U některých věcí jsem vůbec netušil. A když jsem to nakonec spočítal, tak jsem byl docela překvapen, jednak celkovou cenou a jednak tím, že nejvyšší položkou v celém seznamu byla položka "Sportswear", kam spadly všechny outdoorové věci a pár věcí na jachting. A pak, že šifrovačky jsou nenáročná zábava. Člověk si teprve takto uvědomí, kolik do toho vlastně investoval.
Přesto, že jsem toho nakonec dost nechal v Praze, bylo toho celkem asi 30 kousků (ať už krabic, nebo nábytku) a když jsem viděl tu hromady věcí na chodbě, tak jsem se trochu zarazil. Doby, kdy jsem všechny svoje věci naskládal do 70 litrové Gemmy a dvou tašek a odnesl najednou, jsou už zřejmě nenávratně ztraceny. Teď už zbývá jen vyřešit topologický problém, "kam s tím?" v novém bytě. Ten nastane ve čtvrtek, tedy pozítří, kdy by měla akce začít, opět v 9 hodin ráno, na novém působišti. Jsem zvědav.
Ještě jednu věc musím zmínit. Po cestě z letiště jsem si šel na poštu vyzvednout zásilku, kterou mi poslali z banky. Poslali to na moji "domácí" adresu, tedy k mé kolegyni a poslali to tak, že došlo jen oznámení, a musel jsem to osobně jít na poštu převzít a podepsat. Přestože kolegyně bydlí v podstatě "na trase" protáhlo to cestu z letiště asi o hodinu a půl. Jaké bylo moje rozpoložení, když jsem na hotelu zásilku rozbalil a zjistil, že v ní sice je platební karta, ale není k ní PIN, a není tam ani přístupový kód na internet banking a ani šeková knížka, nemohu popisovat, aniž bych se nevyhnul slovům, kterým se, jako gentleman, nemohu nevyhnout.
Počítám, že to přijde v dalších třech zásilkách, nejlépe synchronizovaných (abych si nemohl vyzvednout dvě najednou), a každou si budu muset vyzvednout osobně proti podpisu na té poště. Grrr!
4. prosince 2011
Tam a zase zpátky
Došlo na lámání chleba. V pátek se konečně podařilo vyjasnit, se kterou firmou se přestěhuji a kdy - asi tak půlhodiny před tím, než jsem totálně odpadl, kvůli tradiční migréně. Nevím čím to je, ale ty migrény mám poslední dobou docela často.
Když jsem se v sobotu ráno probudil, už relativně v pohodě, mrkl jsem na net a našel spoj s ČSA, který mi docela sedl. V sobotu večer do Prahy a v úterý odpoledne z Prahy zpět. V neděli a v pondělí promyslet a připravit balení a v úterý ráno to naložit. Tak nějak si představuji akci Kulový blesk. Stěhovací firma ovšem potřebuje dva dny na doručení, tudíž budu zásilku čekat až ve čtvrtek. Do té doby mám naštěstí ještě od firmy zaplacený hotel, takže problém, že budu dva dny bez postele se naštěstí nekoná. Včerejší cesta na letiště v Paříži byla v pohodě, dokonce mě ani nešacovali a přestože jsem koupil nějakou zapomenutou letenku (na webu ČSA se letenky na stejný den už koupit nedaly), našel jsem i místo. Kapitán byl veselá kopa a přes zjevné turbulence nad Prahou, s námi dosedl, jak v bavlnce. Taky tomu pomohla dvojka znojemského bílého a sendvič, jehož složení se délkou už blíží úvodnímu sloupku Mladé Fronty. Jednou si ho schválně opíšu, mám pocit, že dvorní dodavatel ČSA - Hamé Babice - už dokázal dostat do jednoho primitivního jídla snad všechny oficiálně povolené jedlé látky. Zlatá Lufthansa se svou sýrovou, nebo šunkovou bulkou.
Teprve když jsem se ráno probudil, padla na mne melancholie. Jednak jsem si jasně uvědomil, že to kde a jak momentálně bydlím, v Paříži těžko dosáhnu, a druhak, bylo jasné, že všechny věci si prostě vzít s sebou nemohu. Jak dostat skoro 60 metrový byt s komorou (a sklepem) do 40 metrového bez komory? Špatně. Takže se od rána snažím vyřešit otázku, co z nábytku vzít s sebou a co naopak ponechat. Původní varianta, že vezmu vše, padla, když jsem provedl simulaci na půdorysu nového bytu. Dostat tam svůj pracovní stůl (potažmo oba pracovní stoly), a současně pohovku se ukázalo, bez hlubší znalosti terénu, jako minimálně troufalé.
Podobným způsobem straší spousta drobných věcí, kterých je překvapivě po bytě plno a které určitě nejsou nezbytně nutné k životu, ale na druhou stranu se mohou hodit, jako např. všechny možné kabely a příslušenství k počítači, frisbee, záchranná vesta na jachtu, speciální lyžařské brýle... Téměř hamletovskou otázku, "vzít či nevzít?" si tak kladu skoro u každé z nich. Bude se hodit batoh? A co speciální boty (do haly, na běhání, na jachtu, na šifrovačky...)? Co kolo? A když ne, co s nimi jinak?
Zkouším stránky francouzské IKEI, které se podobají jako vejce vejci stránkám českým. Aspoň nějaká jistota. Dokonce to vypadá, že i ceny jsou v podstatě stejné. Zkoumám tedy různé únikové varianty řešení - budu potřebovat šatní skříň, tu co mám doma si nevezmu, je zabudovaná. Budu potřebovat botník, kuchyň, nebo minimálně pár poliček na svých pár talířů.
Asi to nebudu hrotit. Po dni brainstormování sám se sebou aspoň rozseknu otázku nábytku. Sláva. Tento úspěšný počin oslavím tím, že selekci jednotlivostí nechávám na zítřek.
Vpravo nahoře jsem umístil pomůcku pro možnost nechat si posílat nové příspěvky emailem. Dá se to pak i zase odhlásit :).
Když jsem se v sobotu ráno probudil, už relativně v pohodě, mrkl jsem na net a našel spoj s ČSA, který mi docela sedl. V sobotu večer do Prahy a v úterý odpoledne z Prahy zpět. V neděli a v pondělí promyslet a připravit balení a v úterý ráno to naložit. Tak nějak si představuji akci Kulový blesk. Stěhovací firma ovšem potřebuje dva dny na doručení, tudíž budu zásilku čekat až ve čtvrtek. Do té doby mám naštěstí ještě od firmy zaplacený hotel, takže problém, že budu dva dny bez postele se naštěstí nekoná. Včerejší cesta na letiště v Paříži byla v pohodě, dokonce mě ani nešacovali a přestože jsem koupil nějakou zapomenutou letenku (na webu ČSA se letenky na stejný den už koupit nedaly), našel jsem i místo. Kapitán byl veselá kopa a přes zjevné turbulence nad Prahou, s námi dosedl, jak v bavlnce. Taky tomu pomohla dvojka znojemského bílého a sendvič, jehož složení se délkou už blíží úvodnímu sloupku Mladé Fronty. Jednou si ho schválně opíšu, mám pocit, že dvorní dodavatel ČSA - Hamé Babice - už dokázal dostat do jednoho primitivního jídla snad všechny oficiálně povolené jedlé látky. Zlatá Lufthansa se svou sýrovou, nebo šunkovou bulkou.
Teprve když jsem se ráno probudil, padla na mne melancholie. Jednak jsem si jasně uvědomil, že to kde a jak momentálně bydlím, v Paříži těžko dosáhnu, a druhak, bylo jasné, že všechny věci si prostě vzít s sebou nemohu. Jak dostat skoro 60 metrový byt s komorou (a sklepem) do 40 metrového bez komory? Špatně. Takže se od rána snažím vyřešit otázku, co z nábytku vzít s sebou a co naopak ponechat. Původní varianta, že vezmu vše, padla, když jsem provedl simulaci na půdorysu nového bytu. Dostat tam svůj pracovní stůl (potažmo oba pracovní stoly), a současně pohovku se ukázalo, bez hlubší znalosti terénu, jako minimálně troufalé.
Podobným způsobem straší spousta drobných věcí, kterých je překvapivě po bytě plno a které určitě nejsou nezbytně nutné k životu, ale na druhou stranu se mohou hodit, jako např. všechny možné kabely a příslušenství k počítači, frisbee, záchranná vesta na jachtu, speciální lyžařské brýle... Téměř hamletovskou otázku, "vzít či nevzít?" si tak kladu skoro u každé z nich. Bude se hodit batoh? A co speciální boty (do haly, na běhání, na jachtu, na šifrovačky...)? Co kolo? A když ne, co s nimi jinak?
Zkouším stránky francouzské IKEI, které se podobají jako vejce vejci stránkám českým. Aspoň nějaká jistota. Dokonce to vypadá, že i ceny jsou v podstatě stejné. Zkoumám tedy různé únikové varianty řešení - budu potřebovat šatní skříň, tu co mám doma si nevezmu, je zabudovaná. Budu potřebovat botník, kuchyň, nebo minimálně pár poliček na svých pár talířů.
Asi to nebudu hrotit. Po dni brainstormování sám se sebou aspoň rozseknu otázku nábytku. Sláva. Tento úspěšný počin oslavím tím, že selekci jednotlivostí nechávám na zítřek.
Vpravo nahoře jsem umístil pomůcku pro možnost nechat si posílat nové příspěvky emailem. Dá se to pak i zase odhlásit :).
1. prosince 2011
Den D
Uběhl měsíc od mého příjezdu a je čas bilancovat:
Jídlo ... 350
Šalinkarta ... 62
Bydlení ... 0 (platí firma)
Další výdaje:
Papírové utěrky ... 2
(Super cena ve Franprixu, ale ze dvou rolí je použitelná jen jedna)
Pěna na holení ... 3,75
Pračka v hotelu ... 5
Sušička tamtéž ... 4
K tomu bych rád zmínil, že před odjezdem jsem si dělal odhad výdajů a na jídlo jsem si dal 350/měsíc. Což je taková rozporuplná suma. Na jednu stranu, když člověk vezme cenu v restauracích, to vypadá proklatě málo, na druhou stranu, když se člověk stravuje sám, tak to zjevně tak málo není (byť oběd ve všední dny je výrazně "přilepšen"). Ale zase do sebe navíc liju jeden Cidre za druhým.
Kromě výdajů ovšem byly i nějaké příjmy, nebo spíš výdobytky:
1x RIB (Relevé d'Identité Bancaire) - tedy, bankovní konto
1x byt v pronájmu.
Byt jsem získal dnes podpisem smlouvy. Napřed jsem ovšem navštívil pobočku svojí banky, kde jsem si vyzvedl šek banky na zaplacení prvního nájmu a kauce a potvrzení o bezhotovostním převodu o zaplacení poplatku agentuře. Běžný domorodec by to všechno zaplatil šeky, ale to jsem nemohl (viz předchozí příspěvek).
Vlastní předání bytu začalo tím, že se nám nepodařilo sjet do podzemního patra garáží. Výtah totiž vyžadoval vstupní kód, který se zadával prostřednictvím stejných tlačítek, kterými se normálně volí patra, a který zástupkyně agentury nevěděla. Prošli jsme tedy vraty do garáží a aspoň vyzkoušeli, že funguje dálkový ovladač. Asi jste to už viděli ve filmu, ale v Paříži se většinou pro vstup do domu používá číselný kód, místo klíče. Ne, že by se tedy venkovní dveře nedaly zamčít, ale normálně se otvírají kódem. To má tu výhodu, že když se do domu pořád někdo stěhuje, nebo vystěhovává, tak se prostě jednou za čas z bezpečnostních důvodů kód změní. Stejně tak, když k vám někdo jde na návštěvu, tak mu řeknete číslo, a může si otevřít sám (zvonek tady ovšem mají také).
V bytě jsem měl parafovat všechny smlouvy (byly to dvě smlouvy na byt a stání, každá ve dvou exemplářích). Přitom se však ukázalo, že kopie si vzájemně neodpovídají (přestože čísla stránek navazují). Po dalším zkoumání se ukázalo, že patrně došlo k proházení stránek mezi oběma smlouvami. Naštěstí tak, že to šlo přeuspořádat zpět. Pak jsem ještě musel potvrdit (opět parafováním) asi 10 stránek prohlášení o energetické náročnosti bytu, a další 20 stránek prohlášení o průzkumu podloží a riziku přírodních katastrof, nebo technologických havárií. Obojí pro jistotu ve dvou kopiích. Naštěstí tam se mnou byla moje poradkyně přes bydlení, která svůj volný čas vyplňovala tím, že chodila za dveře (a dolů) zkoušet zvonek a dveřní telefon, pouštěla v bytě topení, zkoušela jestli teče voda, a podobně, a objevila tak i první závadu na umyvadle.
Já jsem pak už jenom přiložil prohlášení o pojištění nemovitosti (vyjednané asi 3 hodiny před podpisem) a již zmiňovaný šek a bylo to. O tom, jak moje poradkyně celý týden naháněla EDF, aby zařídili přípojku elektřiny, jsem si nechal předtím vyprávět v autě.
Takže mám byt. Nevýhoda je, že je úplně prázdný. Což by mi nevadilo, jen s tou výjimkou, že mi chybí kuchyň. Ta tam totiž není, ani nábytek, jenom dřez v takovém pofidérním stolku. Druhá věc, která mi vadí je, že kuchyň si sice mohu koupit a zabudovat, ale majitel mi za ni nemusí vůbec nic dát, akorát si ji mohu vzít s sebou, až se budu stěhovat. Takže dilema, zda udělat kuchyň pořádně, a pak ji nechat zadarmo majiteli, nebo ji udělat tak, aby se dala stěhovat, má zatím poměrně jasné řešení, které se mi ovšem nelíbí.
Zbytek věcí bych si rád přestěhoval příští týden z Prahy. Což znamená, že se objevím na pár dní v Praze, abych to zabalil, a dohlédl na odvoz, abych se vzápětí vrátil zpět do Paříže, abych pro změnu dohlédl na dovoz. Moje firma mi stěhování zaplatí. Jen je potřeba vybrat správnou firmu. Oslovil jsem čtyři pražské stěhovací firmy, které nabízely stěhování do ciziny a poptal si cenové nabídky. Pak přišel na osobní a řekl, že mám čtyři nabídky a jestli si mohu nějakou vybrat. Prý ne. Mám místo toho oslovit dvě jiné, pro změnu francouzské firmy, se kterými se moje firma kamarádí, a dostat nabídky od nich. Asi tím nepřekvapím, když prozradím, že francouzské firmy jsou asi tak dvakrát dražší. Přes tento rozdíl v ceně a přes moji argumentaci, že se budu raději domlouvat s partou českých stěhováků, než francouzských (z jediného prostého důvodu, že těm českým budu víc rozumět - aspoň doufám) se mi zatím nepodařilo situaci rozhodnout a doufám, že se to podaří zítra. Závisí od toho totiž, kdy se budu stěhovat, a tedy kdy se budu vracet do Paříže, a tedy na kdy si mám koupit letenky, a tedy bych to měl udělat co nejdřív, pokud chci o víkendu skutečně odletět.
Tím, že budu muset přestěhovat v zásadě úplně všechno, se vyřeší i pochybnosti o tom, kdy byt pronajmout. Takže brzo budu mít k pronájmu pěkný, nový byt, na pěkném místě, na Žižkově (kdyby to někoho zajímalo :)). Na druhou stranu, to řeší i dilema, co jinak s nábytkem, kdybych se nestěhoval a musel ho v Praze nechat. Má totiž poměrně specifický styl - kancelářské retro z 90. let - a zdaleka ne každému by se do obýváku musel hodit. Stejně jako moje disproporční jednolůžková postel. Jediné, co mi není jasné, kam ty všechny věci, co mám, dám v novém bytě, který je jednak skoro o třetinu menší a jednak nemá zdaleka tolik úložných možností. Možná, ale, je problém jinde, a jenom těch věcí mám zbytečně moc. Možná jsem už zapomněl - Omnia mea mecum porto.
Jídlo ... 350
Šalinkarta ... 62
Bydlení ... 0 (platí firma)
Další výdaje:
Papírové utěrky ... 2
(Super cena ve Franprixu, ale ze dvou rolí je použitelná jen jedna)
Pěna na holení ... 3,75
Pračka v hotelu ... 5
Sušička tamtéž ... 4
K tomu bych rád zmínil, že před odjezdem jsem si dělal odhad výdajů a na jídlo jsem si dal 350/měsíc. Což je taková rozporuplná suma. Na jednu stranu, když člověk vezme cenu v restauracích, to vypadá proklatě málo, na druhou stranu, když se člověk stravuje sám, tak to zjevně tak málo není (byť oběd ve všední dny je výrazně "přilepšen"). Ale zase do sebe navíc liju jeden Cidre za druhým.
Kromě výdajů ovšem byly i nějaké příjmy, nebo spíš výdobytky:
1x RIB (Relevé d'Identité Bancaire) - tedy, bankovní konto
1x byt v pronájmu.
Byt jsem získal dnes podpisem smlouvy. Napřed jsem ovšem navštívil pobočku svojí banky, kde jsem si vyzvedl šek banky na zaplacení prvního nájmu a kauce a potvrzení o bezhotovostním převodu o zaplacení poplatku agentuře. Běžný domorodec by to všechno zaplatil šeky, ale to jsem nemohl (viz předchozí příspěvek).
Vlastní předání bytu začalo tím, že se nám nepodařilo sjet do podzemního patra garáží. Výtah totiž vyžadoval vstupní kód, který se zadával prostřednictvím stejných tlačítek, kterými se normálně volí patra, a který zástupkyně agentury nevěděla. Prošli jsme tedy vraty do garáží a aspoň vyzkoušeli, že funguje dálkový ovladač. Asi jste to už viděli ve filmu, ale v Paříži se většinou pro vstup do domu používá číselný kód, místo klíče. Ne, že by se tedy venkovní dveře nedaly zamčít, ale normálně se otvírají kódem. To má tu výhodu, že když se do domu pořád někdo stěhuje, nebo vystěhovává, tak se prostě jednou za čas z bezpečnostních důvodů kód změní. Stejně tak, když k vám někdo jde na návštěvu, tak mu řeknete číslo, a může si otevřít sám (zvonek tady ovšem mají také).
V bytě jsem měl parafovat všechny smlouvy (byly to dvě smlouvy na byt a stání, každá ve dvou exemplářích). Přitom se však ukázalo, že kopie si vzájemně neodpovídají (přestože čísla stránek navazují). Po dalším zkoumání se ukázalo, že patrně došlo k proházení stránek mezi oběma smlouvami. Naštěstí tak, že to šlo přeuspořádat zpět. Pak jsem ještě musel potvrdit (opět parafováním) asi 10 stránek prohlášení o energetické náročnosti bytu, a další 20 stránek prohlášení o průzkumu podloží a riziku přírodních katastrof, nebo technologických havárií. Obojí pro jistotu ve dvou kopiích. Naštěstí tam se mnou byla moje poradkyně přes bydlení, která svůj volný čas vyplňovala tím, že chodila za dveře (a dolů) zkoušet zvonek a dveřní telefon, pouštěla v bytě topení, zkoušela jestli teče voda, a podobně, a objevila tak i první závadu na umyvadle.
Já jsem pak už jenom přiložil prohlášení o pojištění nemovitosti (vyjednané asi 3 hodiny před podpisem) a již zmiňovaný šek a bylo to. O tom, jak moje poradkyně celý týden naháněla EDF, aby zařídili přípojku elektřiny, jsem si nechal předtím vyprávět v autě.
Takže mám byt. Nevýhoda je, že je úplně prázdný. Což by mi nevadilo, jen s tou výjimkou, že mi chybí kuchyň. Ta tam totiž není, ani nábytek, jenom dřez v takovém pofidérním stolku. Druhá věc, která mi vadí je, že kuchyň si sice mohu koupit a zabudovat, ale majitel mi za ni nemusí vůbec nic dát, akorát si ji mohu vzít s sebou, až se budu stěhovat. Takže dilema, zda udělat kuchyň pořádně, a pak ji nechat zadarmo majiteli, nebo ji udělat tak, aby se dala stěhovat, má zatím poměrně jasné řešení, které se mi ovšem nelíbí.
Zbytek věcí bych si rád přestěhoval příští týden z Prahy. Což znamená, že se objevím na pár dní v Praze, abych to zabalil, a dohlédl na odvoz, abych se vzápětí vrátil zpět do Paříže, abych pro změnu dohlédl na dovoz. Moje firma mi stěhování zaplatí. Jen je potřeba vybrat správnou firmu. Oslovil jsem čtyři pražské stěhovací firmy, které nabízely stěhování do ciziny a poptal si cenové nabídky. Pak přišel na osobní a řekl, že mám čtyři nabídky a jestli si mohu nějakou vybrat. Prý ne. Mám místo toho oslovit dvě jiné, pro změnu francouzské firmy, se kterými se moje firma kamarádí, a dostat nabídky od nich. Asi tím nepřekvapím, když prozradím, že francouzské firmy jsou asi tak dvakrát dražší. Přes tento rozdíl v ceně a přes moji argumentaci, že se budu raději domlouvat s partou českých stěhováků, než francouzských (z jediného prostého důvodu, že těm českým budu víc rozumět - aspoň doufám) se mi zatím nepodařilo situaci rozhodnout a doufám, že se to podaří zítra. Závisí od toho totiž, kdy se budu stěhovat, a tedy kdy se budu vracet do Paříže, a tedy na kdy si mám koupit letenky, a tedy bych to měl udělat co nejdřív, pokud chci o víkendu skutečně odletět.
Tím, že budu muset přestěhovat v zásadě úplně všechno, se vyřeší i pochybnosti o tom, kdy byt pronajmout. Takže brzo budu mít k pronájmu pěkný, nový byt, na pěkném místě, na Žižkově (kdyby to někoho zajímalo :)). Na druhou stranu, to řeší i dilema, co jinak s nábytkem, kdybych se nestěhoval a musel ho v Praze nechat. Má totiž poměrně specifický styl - kancelářské retro z 90. let - a zdaleka ne každému by se do obýváku musel hodit. Stejně jako moje disproporční jednolůžková postel. Jediné, co mi není jasné, kam ty všechny věci, co mám, dám v novém bytě, který je jednak skoro o třetinu menší a jednak nemá zdaleka tolik úložných možností. Možná, ale, je problém jinde, a jenom těch věcí mám zbytečně moc. Možná jsem už zapomněl - Omnia mea mecum porto.
29. listopadu 2011
Ticho před bouří
Ve čtvrtek bych měl podepsat nájemní smlouvu. Je k tomu potřeba ovšem pár dalších věcí. Jako například peníze. A to hned na tři věci. Zaplacení prvního nájmu, zaplacení kauce (což je v podstatě také rovné nájmu) a zaplacení poplatku agentuře, která zprostředkovává pronájem majiteli bytu. Ta si bere také jeden nájem a to hned pro jistotu od obou. Takže 20 minutová prohlídka bytu mne stojí 1000 babek (asi přejdu na ty babky, nezní to tak děsivě).
Peníze bych potřeboval, ale kde je vzít? Nejlépe v bance, ale my, co máme už RIB, víme své. Přesněji řečeno, my co máme RIB, ale nemáme ani přístup ke svému internetovému účtu, ani nemáme šekovou knížku, nebo platební kartu, víme své. Totiž, že hotovostí se tohle platit nedá. Je to podle nějakého zákona o praní špinavých peněz. Teoreticky by to šlo bezhotovostní platbou, ale to bych ji musel podat včas. Včas je 4 dny před splatností (resp. 3 pracovní dny, ale s tím, že v pondělí banky nepracují). Nejlepší by to samozřejmě bylo šekem.
Firma mi poslala v předstihu pravidelné výplaty zálohu minulý týden ve čtvrtek. Mělo to být na účtu v pondělí (pokud by to nebylo pondělí). Takže dnes mi peníze na účet dorazily. Což je jednak pokyn bance k tomu, že mi má poslat šekovou knížku (vyzvednout ji nejde, je potřeba ji poslat na moji "stálou" adresu, právě pro ověření té adresy), tudíž šeková knížka dojde nejdříve v pátek (a to navíc k mé kolegyni domů). Teoreticky bych mohl zkusit podat platební příkaz, ale je velká šance, že by dorazil až v pátek. Hotovost neprojde. Existuje však ještě jedna možnost - šek banky - ten trvá jen dva dny a teoreticky by se to stihnout dalo. Pokud s tím vystavováním začnou dnes.
Šek banky (nevím jak jinak přeložit chèque de banque) je něco jiného než "normální" bankovní šek, kterým si běžný Francouz kupuje chleba. Vystavuje ho přímo banka, většinou na nějakou větší částku, třeba na koupi auta, nebo bytu a zajišťuje jeho krytí tím, že vyžaduje složení hodnoty šeku předem. Tento šek zadarmo není a banky si za něj nechávají dobře zaplatit (byť ale mají často nějaký šek ročně zdarma).
Takže šek banky a bezhotovostní převod by to mohly jakž takž nějak zachránit. Zkusím tedy pro jistotu oba, čímž diversifikuji rizika a zároveň zvětším pravděpodobnost, že se to aspoň někde zasekne. Jak to dopadne, se dozvím ve čtvrtek.
Kromě peněz je potřeba byt také pojistit (je to povinnost nájemníka) a majitel byt nepředá, dokud se nájemník neprokáže pojistnou smlouvou, případně potvrzením. Snažil jsem se chvíli řešit, do kolika tisíc euro potřebuji pojistit svoji platinovou bižuterii, ale nakonec jsem to vzdal a vzal nabídku agentury, která mi pomáhá s hledáním bytu, v rámci programu "all inclusive". Akorát se děsím toho, až budu muset kvůli této agentuře dodat další hromadu potvrzení, včetně toho, že vlastním byt v Praze a že z něho platím daně, abych si mohl vyžádat nějakou dotovanou podporu na úhradu jejích výdajů a případně do toho i zahrnout náklady stěhování.
Na subvenci kauce existuje pro změnu jiná výhoda, je potřeba zase doložit hromadu dokladů, ale když se to podaří, může si člověk vzít bezúročnou půjčku až 500 euro se splatností až 25 měsíců a část kauce s ní zalepit. A tak dále, na všechno existuje nějaká podpora, nebo program.
Mutation, jak tady říkají stěhování za prací (v rámci jedné firmy), je, zdá se, celkem dobrý byznys. Je spousta klientů, kteří hledají bydlení a potřebují pomoc...
Ovšem, když jsem v úplně prvním dotazníku, který mi poslala "moje" agentura, narazil na otázku "Co je důvodem vaší mobility? a) mutace b) nový pracovník" (to je český překlad anglického textu, který vznikl francouzským překladem původního francouzského textu), trochu mě to zarazilo. Doktorka mi sice vždycky tvrdila, že jsem hypermobilní, ale že by příčinou mohla být mutace? Pro jistotu jsem si řekl o původní francouzskou verzi, čímž se tento bod (a řada dalších) vyjasnily.
Realitní absurdita mi ovšem začíná stále více vyvstávat před očima. O víkendu jsem se procházel v okolí (14. obvodu). Realitní kanceláře jsou tady možná četnější, než zastavárny a sex cluby na Žižkově. Z nabídek pak vyplynulo, že cena za byt v Paříži, v dobré části (14., 7. obvod) se pohybuje od 8 tis. do 12 tis. euro za metr čtverečný. A za těch osm je to nejspíš nějaká zoufalost v prvním patře nad křižovatkou, nebo nějaký immeuble standing (což překvapivě neznamená, že se jedná o stojící nemovitost) s výhledem na nádraží.
Podle zákona (nebo možná spíš vyhlášky), nejmenší byt, který se může nabízet (jako byt, nebo spíš prostor k bydlení), musí mít 9 metrů čtverečných. Říkala mi to naše nová asistentka na osobním, která to ví, protože v něm bydlí. Je to mladá holka po škole, ale i tak mi to přijde hardcore. Ale hledá si něco většího (akorát se bojím, co to v tomto kontextu může znamenat). 9 metrový byt samozřejmě nemá sociální zařízení, ani kuchyň - obojí je společné na chodbě.
Že trh je napnutý k prasknutí dokresluje i to, že např. nájem se automaticky navyšuje podle nějakého indexu (navyšování nájmů), který určuje stát. Na druhou stranu, co mají ti chudáci majitelé bytů dělat, když si kupují čtverečný metr za takovou pálku. Nějak se to musí zaplatit.
Díval jsem na cenovou mapu. Lokalita, kde je byt, který si chci pronajmout, se pohybuje v ceně šest až sedm tisíc euro za metr čtverečný. Kousek vedle (cca 200 m) je cena ovšem skoro dvanáct tisíc. Čím to? Je to na břehu Seiny. Ne že bych se nechtěl raději než na vozovnu, dívat na Seinu, ale že by to bylo skoro dvakrát raději? Ty byty tam ovšem stojí, takže o zájemce asi nouze nebude, protože jak říkala moje poradkyně, většinou je to prodané dřív, než vůbec kopnou.
Peníze bych potřeboval, ale kde je vzít? Nejlépe v bance, ale my, co máme už RIB, víme své. Přesněji řečeno, my co máme RIB, ale nemáme ani přístup ke svému internetovému účtu, ani nemáme šekovou knížku, nebo platební kartu, víme své. Totiž, že hotovostí se tohle platit nedá. Je to podle nějakého zákona o praní špinavých peněz. Teoreticky by to šlo bezhotovostní platbou, ale to bych ji musel podat včas. Včas je 4 dny před splatností (resp. 3 pracovní dny, ale s tím, že v pondělí banky nepracují). Nejlepší by to samozřejmě bylo šekem.
Firma mi poslala v předstihu pravidelné výplaty zálohu minulý týden ve čtvrtek. Mělo to být na účtu v pondělí (pokud by to nebylo pondělí). Takže dnes mi peníze na účet dorazily. Což je jednak pokyn bance k tomu, že mi má poslat šekovou knížku (vyzvednout ji nejde, je potřeba ji poslat na moji "stálou" adresu, právě pro ověření té adresy), tudíž šeková knížka dojde nejdříve v pátek (a to navíc k mé kolegyni domů). Teoreticky bych mohl zkusit podat platební příkaz, ale je velká šance, že by dorazil až v pátek. Hotovost neprojde. Existuje však ještě jedna možnost - šek banky - ten trvá jen dva dny a teoreticky by se to stihnout dalo. Pokud s tím vystavováním začnou dnes.
Šek banky (nevím jak jinak přeložit chèque de banque) je něco jiného než "normální" bankovní šek, kterým si běžný Francouz kupuje chleba. Vystavuje ho přímo banka, většinou na nějakou větší částku, třeba na koupi auta, nebo bytu a zajišťuje jeho krytí tím, že vyžaduje složení hodnoty šeku předem. Tento šek zadarmo není a banky si za něj nechávají dobře zaplatit (byť ale mají často nějaký šek ročně zdarma).
Takže šek banky a bezhotovostní převod by to mohly jakž takž nějak zachránit. Zkusím tedy pro jistotu oba, čímž diversifikuji rizika a zároveň zvětším pravděpodobnost, že se to aspoň někde zasekne. Jak to dopadne, se dozvím ve čtvrtek.
Kromě peněz je potřeba byt také pojistit (je to povinnost nájemníka) a majitel byt nepředá, dokud se nájemník neprokáže pojistnou smlouvou, případně potvrzením. Snažil jsem se chvíli řešit, do kolika tisíc euro potřebuji pojistit svoji platinovou bižuterii, ale nakonec jsem to vzdal a vzal nabídku agentury, která mi pomáhá s hledáním bytu, v rámci programu "all inclusive". Akorát se děsím toho, až budu muset kvůli této agentuře dodat další hromadu potvrzení, včetně toho, že vlastním byt v Praze a že z něho platím daně, abych si mohl vyžádat nějakou dotovanou podporu na úhradu jejích výdajů a případně do toho i zahrnout náklady stěhování.
Na subvenci kauce existuje pro změnu jiná výhoda, je potřeba zase doložit hromadu dokladů, ale když se to podaří, může si člověk vzít bezúročnou půjčku až 500 euro se splatností až 25 měsíců a část kauce s ní zalepit. A tak dále, na všechno existuje nějaká podpora, nebo program.
Mutation, jak tady říkají stěhování za prací (v rámci jedné firmy), je, zdá se, celkem dobrý byznys. Je spousta klientů, kteří hledají bydlení a potřebují pomoc...
Ovšem, když jsem v úplně prvním dotazníku, který mi poslala "moje" agentura, narazil na otázku "Co je důvodem vaší mobility? a) mutace b) nový pracovník" (to je český překlad anglického textu, který vznikl francouzským překladem původního francouzského textu), trochu mě to zarazilo. Doktorka mi sice vždycky tvrdila, že jsem hypermobilní, ale že by příčinou mohla být mutace? Pro jistotu jsem si řekl o původní francouzskou verzi, čímž se tento bod (a řada dalších) vyjasnily.
Realitní absurdita mi ovšem začíná stále více vyvstávat před očima. O víkendu jsem se procházel v okolí (14. obvodu). Realitní kanceláře jsou tady možná četnější, než zastavárny a sex cluby na Žižkově. Z nabídek pak vyplynulo, že cena za byt v Paříži, v dobré části (14., 7. obvod) se pohybuje od 8 tis. do 12 tis. euro za metr čtverečný. A za těch osm je to nejspíš nějaká zoufalost v prvním patře nad křižovatkou, nebo nějaký immeuble standing (což překvapivě neznamená, že se jedná o stojící nemovitost) s výhledem na nádraží.
Podle zákona (nebo možná spíš vyhlášky), nejmenší byt, který se může nabízet (jako byt, nebo spíš prostor k bydlení), musí mít 9 metrů čtverečných. Říkala mi to naše nová asistentka na osobním, která to ví, protože v něm bydlí. Je to mladá holka po škole, ale i tak mi to přijde hardcore. Ale hledá si něco většího (akorát se bojím, co to v tomto kontextu může znamenat). 9 metrový byt samozřejmě nemá sociální zařízení, ani kuchyň - obojí je společné na chodbě.
Že trh je napnutý k prasknutí dokresluje i to, že např. nájem se automaticky navyšuje podle nějakého indexu (navyšování nájmů), který určuje stát. Na druhou stranu, co mají ti chudáci majitelé bytů dělat, když si kupují čtverečný metr za takovou pálku. Nějak se to musí zaplatit.
Díval jsem na cenovou mapu. Lokalita, kde je byt, který si chci pronajmout, se pohybuje v ceně šest až sedm tisíc euro za metr čtverečný. Kousek vedle (cca 200 m) je cena ovšem skoro dvanáct tisíc. Čím to? Je to na břehu Seiny. Ne že bych se nechtěl raději než na vozovnu, dívat na Seinu, ale že by to bylo skoro dvakrát raději? Ty byty tam ovšem stojí, takže o zájemce asi nouze nebude, protože jak říkala moje poradkyně, většinou je to prodané dřív, než vůbec kopnou.
25. listopadu 2011
Jiný kraj, jiný mrav
V minulém příspěvku jsem si posteskl, že pařížské letiště není příliš přívětivé. Dnes mi to letiště vrátilo i s úroky.
Maje na dnešek v plánu služební cestu, v podstatě se stejným programem jako v úterý, nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Možná proto, že bych mohl potkat zase nějakou výjimečnou letušku, nebo proto, že jsem nechtěl vstávat na poslední chvíli, šel jsem spát dřív, už před půlnocí. Pro změnu jsem se probudil ve 3:00 a už nezabral. Cesta na letiště pak proběhla standardně dobře a všechno vypadalo v pohodě do doby, než mne zastavila bezpečnostní kontrola a chtěla prohledat můj baťůžek - jiné zavazadlo jsem na jeden den s sebou neměl. A hned na první pokus z něj zkušeně vylovila můj oblíbený nožík.
- Monsieur, vy máte nožík!
- Mám, je na něm něco špatného?
- Nožíky jsou zakázány.
- Ale to je malý nožík, normálně s ním létám.
- To není možné, nožíky jsou zakázány.
Pokusil jsem se je přesvědčit tím, že jsem přesně s tímhle nožíkem už prošel přes kontrolu v Praze a v Zurichu (na obou ho vytáhli, zkontrolovali a zase mi ho vrátili s tím, že je OK). Ani jsem nezmiňoval, že jsem s ním už, nechtěně, prošel několikrát i bez kontroly. To ovšem nemělo (poměrně očekávaně) žádný vliv. Prý si mám dát nožík do baťůžku a ten zaregistrovat na check-inu jako zavazadlo. Argumentoval jsem tím, že v baťůžku mám spoustu věcí, ať už osobních, nebo pracovních (včetně počítače), které z bezpečnostních důvodů nemohu poslat jako zavadlo - navíc v baťůžku, který nelze nijak zabezpečit.
Tak si prý mám ty věci vyndat a dát si je do igelitky a baťůžek s nožíkem poslat. Že by to znamenalo v podstatě dát do igelitky celý obsah baťůžku jim divné nepřišlo. Jinak to nejde a hlavně si mám pospíšit, nebo to nestihnu a letadlo mi uletí a oni za to nemůžou. Vytáhl jsem poslední trumf. Letím jenom na den a večer se vracím. Nemohl bych tedy ten nožík tady někde nechat a večer si ho vyzvednout? Ukázalo se, že to byla řečnická otázka.
Vydal jsem se tedy zpátky do terminálu na check-in, což mi ovšem díky komplikovanému způsobu propojení jednotlivých zón, zabralo víc času, než jsem čekal, takže jsem tam zjistil, že check-in je už zavřený a mohu si maximálně zkusit přerezervovat let na pozdější a pak to zkusit znovu (tedy poslat nožík v baťůžku jako zavazadlo). Což se mi nechtělo. Druhá varianta, že bych nožík zahodil, také nepřipadala v úvahu, neboť, kromě toho, že to je kvalitní nůž, mám k němu navíc osobní vztah.
Už jsem volal kolegyni, ať mě na jednání omluví, že jsem se zasekl kvůli nožíku na pařížském letišti a vypadá to, že není cesta jak to udělat, abych mohl odletět a zároveň o něj nepřišel, nebo neriskoval ztrátu jiné důležité věci. Zachránila mne až letuška od Lufthansy (tentokrát to byla milá, čokoládová kráska, s velkýma hnědýma očima :)), která se mi předtím snažila pomoc na check-inu. Když jsem za ní rezignovaně přišel, ať mě odhlásí z letu, že zjevně neodletím, poradila mi, ať si přehodím rezervaci na další let, a na check-inu podám jenom nůž!
A tak se taky stalo.
Nůž dali do velké červené obálky a řekli mi, ať to zanesu vedle na registraci nadměrných zavazadel (sic). Pro jistotu jsem se ještě zeptal, kde si to pak vyzvednu v Mnichově - tak tam to vyjede normálně na páse. Asi nikoho nepřekvapím, když napíšu, že to tam na páse normálně nevyjelo, ale zato to vyjelo na speciálním výdeji pro nadměrná zavazadla, po asi 20 minutách, co jsem na to čekal na normálním páse...
(Teď si čtenář představí, že uběhlo pět hodin.)
Stojím na check-inu Lufthansy na letišti v Mnichově, před zpátečním letem a chci poslat nůž zpátky, stejným způsobem jako sem přišel. Tentokrát už ani milá, ani čokoládová, ani kráska, je ovšem neoblomná. Jak prý bych si představoval, že by to měla poslat? Říkám, že tak jak to došlo sem, v obálce pro speciální předměty. Podle ní ovšem nic takového v Lufthanse neexistuje. Tvrdím, že minimálně v Lufthanse v Paříži to existuje a tak se můj nůž dostal do Mnichova. Ona kontruje tím, že to možná existuje v Paříži, ale v Mnichově na to zařízení nejsou. Ať dám nožík do baťůžku a pošlu to celé. Opakuji důvody, proč to nejde. Ona opakuje důvody, proč nejde, co chci já. Prý může poslat jako zavazadlo něco, co má nejméně 3 kila a vypadá jako zavazadlo. Navíc na mne zkouší mluvit francouzsky (poté co zjistí, že letím do Paříže). Bohužel, umí francouzsky asi tak jako já, takže se moc daleko nedostaneme.
Nedostaneme se ovšem dál ani anglicky, takže nakonec rezignuji a jdu se na bezpečnostní kontrolu zeptat, jestli s tím nožíkem můžu letět, nebo ne. Chlapík před business třídou ho otevře, přiloží na svoji ID kartu na krku, zjevně přeměří délku ostří a prohlásí, že to je OK, ať klidně jdu dál přes kontrolu.
Paráda, jsem v terminálu, i s nožíkem a Mnichov se tímto přidává k "nožík friendly" letištím. CDG získává další černý puntík (teď jsem jenom zvědav, co mne tam potká příště). Lufthansa dostává květinku za letušku v Paříži, a černý puntík, za neschopnost v Mnichově. A pak, babo raď, která letecká společnost je dobrá a jak to poznat.
Pro pochybovače jenom upřesním, že normálně se snažím, když někam letím, nožík nechávat doma, ale protože jsem zvyklý ho nosit pořád s sebou, občas na to zapomenu. Dneska mě to stálo naštěstí jenom 60 babek za změnu rezervace, mohlo to dopadnout hůř...
Maje na dnešek v plánu služební cestu, v podstatě se stejným programem jako v úterý, nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Možná proto, že bych mohl potkat zase nějakou výjimečnou letušku, nebo proto, že jsem nechtěl vstávat na poslední chvíli, šel jsem spát dřív, už před půlnocí. Pro změnu jsem se probudil ve 3:00 a už nezabral. Cesta na letiště pak proběhla standardně dobře a všechno vypadalo v pohodě do doby, než mne zastavila bezpečnostní kontrola a chtěla prohledat můj baťůžek - jiné zavazadlo jsem na jeden den s sebou neměl. A hned na první pokus z něj zkušeně vylovila můj oblíbený nožík.
- Monsieur, vy máte nožík!
- Mám, je na něm něco špatného?
- Nožíky jsou zakázány.
- Ale to je malý nožík, normálně s ním létám.
- To není možné, nožíky jsou zakázány.
Pokusil jsem se je přesvědčit tím, že jsem přesně s tímhle nožíkem už prošel přes kontrolu v Praze a v Zurichu (na obou ho vytáhli, zkontrolovali a zase mi ho vrátili s tím, že je OK). Ani jsem nezmiňoval, že jsem s ním už, nechtěně, prošel několikrát i bez kontroly. To ovšem nemělo (poměrně očekávaně) žádný vliv. Prý si mám dát nožík do baťůžku a ten zaregistrovat na check-inu jako zavazadlo. Argumentoval jsem tím, že v baťůžku mám spoustu věcí, ať už osobních, nebo pracovních (včetně počítače), které z bezpečnostních důvodů nemohu poslat jako zavadlo - navíc v baťůžku, který nelze nijak zabezpečit.
Tak si prý mám ty věci vyndat a dát si je do igelitky a baťůžek s nožíkem poslat. Že by to znamenalo v podstatě dát do igelitky celý obsah baťůžku jim divné nepřišlo. Jinak to nejde a hlavně si mám pospíšit, nebo to nestihnu a letadlo mi uletí a oni za to nemůžou. Vytáhl jsem poslední trumf. Letím jenom na den a večer se vracím. Nemohl bych tedy ten nožík tady někde nechat a večer si ho vyzvednout? Ukázalo se, že to byla řečnická otázka.
Vydal jsem se tedy zpátky do terminálu na check-in, což mi ovšem díky komplikovanému způsobu propojení jednotlivých zón, zabralo víc času, než jsem čekal, takže jsem tam zjistil, že check-in je už zavřený a mohu si maximálně zkusit přerezervovat let na pozdější a pak to zkusit znovu (tedy poslat nožík v baťůžku jako zavazadlo). Což se mi nechtělo. Druhá varianta, že bych nožík zahodil, také nepřipadala v úvahu, neboť, kromě toho, že to je kvalitní nůž, mám k němu navíc osobní vztah.
Už jsem volal kolegyni, ať mě na jednání omluví, že jsem se zasekl kvůli nožíku na pařížském letišti a vypadá to, že není cesta jak to udělat, abych mohl odletět a zároveň o něj nepřišel, nebo neriskoval ztrátu jiné důležité věci. Zachránila mne až letuška od Lufthansy (tentokrát to byla milá, čokoládová kráska, s velkýma hnědýma očima :)), která se mi předtím snažila pomoc na check-inu. Když jsem za ní rezignovaně přišel, ať mě odhlásí z letu, že zjevně neodletím, poradila mi, ať si přehodím rezervaci na další let, a na check-inu podám jenom nůž!
A tak se taky stalo.
Nůž dali do velké červené obálky a řekli mi, ať to zanesu vedle na registraci nadměrných zavazadel (sic). Pro jistotu jsem se ještě zeptal, kde si to pak vyzvednu v Mnichově - tak tam to vyjede normálně na páse. Asi nikoho nepřekvapím, když napíšu, že to tam na páse normálně nevyjelo, ale zato to vyjelo na speciálním výdeji pro nadměrná zavazadla, po asi 20 minutách, co jsem na to čekal na normálním páse...
(Teď si čtenář představí, že uběhlo pět hodin.)
Stojím na check-inu Lufthansy na letišti v Mnichově, před zpátečním letem a chci poslat nůž zpátky, stejným způsobem jako sem přišel. Tentokrát už ani milá, ani čokoládová, ani kráska, je ovšem neoblomná. Jak prý bych si představoval, že by to měla poslat? Říkám, že tak jak to došlo sem, v obálce pro speciální předměty. Podle ní ovšem nic takového v Lufthanse neexistuje. Tvrdím, že minimálně v Lufthanse v Paříži to existuje a tak se můj nůž dostal do Mnichova. Ona kontruje tím, že to možná existuje v Paříži, ale v Mnichově na to zařízení nejsou. Ať dám nožík do baťůžku a pošlu to celé. Opakuji důvody, proč to nejde. Ona opakuje důvody, proč nejde, co chci já. Prý může poslat jako zavazadlo něco, co má nejméně 3 kila a vypadá jako zavazadlo. Navíc na mne zkouší mluvit francouzsky (poté co zjistí, že letím do Paříže). Bohužel, umí francouzsky asi tak jako já, takže se moc daleko nedostaneme.
Nedostaneme se ovšem dál ani anglicky, takže nakonec rezignuji a jdu se na bezpečnostní kontrolu zeptat, jestli s tím nožíkem můžu letět, nebo ne. Chlapík před business třídou ho otevře, přiloží na svoji ID kartu na krku, zjevně přeměří délku ostří a prohlásí, že to je OK, ať klidně jdu dál přes kontrolu.
Paráda, jsem v terminálu, i s nožíkem a Mnichov se tímto přidává k "nožík friendly" letištím. CDG získává další černý puntík (teď jsem jenom zvědav, co mne tam potká příště). Lufthansa dostává květinku za letušku v Paříži, a černý puntík, za neschopnost v Mnichově. A pak, babo raď, která letecká společnost je dobrá a jak to poznat.
Pro pochybovače jenom upřesním, že normálně se snažím, když někam letím, nožík nechávat doma, ale protože jsem zvyklý ho nosit pořád s sebou, občas na to zapomenu. Dneska mě to stálo naštěstí jenom 60 babek za změnu rezervace, mohlo to dopadnout hůř...
24. listopadu 2011
Střípky
Dneska mi volali z banky. Prý se jim vrátila zásilka, s kartou a přístupovými kódy k účtu, kterou poslali na adresu mé kolegyně, kde teď formálně bydlím. Sice jsem je předem instruoval, že tam na schránce jméno nemám, ať to napíšou na obálku i se jménem jejím, ale holt systém je nastaven tak, že tam nic změnit nejde. O druhý servis se pokusí příští týden.
Také jsem zjistil, proč se vyplatí bydlet blízko pobočky. Místní jsou totiž posedlí placením šeky. Každý má šekovou knížku a platí se s tím kde co. A pak je dobré mít pobočku kousek, když tam člověk pořád ty šeky nosí, nebo si pro ně naopak chodí. Zrovna včera jsem byl na nákupu v Carrefouru, když hlásili, že pro nějaké potíže, kterým jsem nerozuměl, neberou platební karty ani šeky. Kolegové v práci tvrdí, že platba šekem je bez poplatku (a proto je to tak oblíbené), ale když jsem se díval do ceníků, tak mi to úplně tak zřejmé (že to je bez poplatku) nepřišlo. Představa, že si jdu koupit chleba a zaplatím to šekem mi přijde lehce bizarní.
Každopádně, já budu šeky také potřebovat, na zaplacení pronájmu. Ovšem nevím, jestli je v té době budu mít. Šeky totiž banka pošle (na moji stálou adresu :)) až tehdy, kdy se na účtu objeví první peníze. Pokud vše dopadne dobře, tak by se mi první výplata mohla v předstihu objevit na účtu v pondělí. Pak budu mít celé tři dny na to, aby mi přišla šekové knížka. Zatím mám dojem, že věci tady na sebe navazují, tak nějak přirozeně, vždy v tom posledním možném termínu, byť se člověk snaží, začít řešit vše v předstihu, právě proto, aby měl rezervu. Zatím to vypadá, že každá rezerva se spolehlivě něčím vyčerpá.
Na druhou stranu mě ovšem můj bankéř překvapil tím, že mne pozval na večírek ke konci roku do jejich pobočky Premier klubu - prý kousek od Champs-Elysées. Ptal jsem se co tam. Prý bych se mohl dozvědět něco o bance, klubu a tak. Tak jsem se ptal, jestli tam budou nějaké přednášky, nebo poradci... To ne, ale bude tam koktejl a mohu si tam vzít jednu osobu s sebou :). Bohužel, přestože jsem byl docela zvědavý na to, jak vypadá takový vánoční koktejl bankovních klientů, musel jsem odmítnout. Nikoho, kdy by tam šel se mnou, bych nesehnal, a pokoušet se vést nevázanou koktejlovou konverzaci s kýmkoliv cizím, by se mohlo rovnat společenské sebevraždě. Tak třeba příští rok. Nevzpomínám si, že by mě někdy pozvala spořka, na svůj večírek pro klienty :).
Dneska jsem v práci úspěšně absolvoval zdravotní prohlídku a byl oficiálně uznán schopným pracovat ve Francii. Prohlídka byla zajímavá tím, že jsem ji nečekal. Sice mi dopředu sekretářka psala (stejně jako dalším asi 15 lidem), že se máme přihlásit, ale protože jsem nevěděl, jestli nebudu služebně pryč, tak jsem se nepřihlásil a tím to považoval za vyřešené. Ne tak oni. Dopoledne mi zavolala sestřička, jestli bych mohl přijít na ošetřovnu. Vzhledem k tomu, že ošetřovna je v přízemí hned vedle automatů na kávu a zrovna jsem nic neměl, tak jsem na to kývl. Když jsem přišel dolů, seděl tam v čekárně už nějaký kolega, který vyplňoval na počítači dotazník ohledně stresu. Pak si ho zavolala doktorka a mne si vzala sestřička. Zkoušela mne z vidění (na takové té klasické tabuli co mají očaři), pak jsem četl nějaký pidi text (kvůli kontrole vidění na blízku), kde mi větší problém dělalo to vůbec správně vyslovit (než to vidět), protože to byl zjevně úryvek, z nějakého přírodovědně-filozofického článku o chování zvířat.
Jediná věc, která mne překvapila (protože jsem ji předtím nikdy neviděl), byla, když mi zkoušela únavu oka tím, že mi dala takové, jakoby divadelní, brýle, s jedním okem zakrytým a do toho druhého mi svítila bodovou baterkou. Zároveň se u toho, vedle toho svítícího bodu, promítala svítící svislá čára, kterou pak nějakým seřizováním nastavovala tak, aby se nakonec překryla s tím svítícím bodem. Dělala to jenom na jednom oku a pak řekla, že to je v pořádku. Takže nakonec jsme si akorát nerozuměli v tom, odkud jsem a místo Česka, mi napsala do karty Čečensko nebo něco podobného :).
Doktorka mi změřila tlak, vyptala se mne na pár základních věcí, promačkala, poslechla, zvážila a pustila. A opravila mi tu Čečnu na Česko :). Když to srovnám s prohlídkou, kterou jsem absolvoval jako výstupní v Praze, kde mi normálně brali vzorky všeho možného, posílali mne na oční, rehabilitaci, tak tohle vedle toho vypadalo jako taková pohodová přátelská návštěva. Mám ovšem pochybnosti, že by přitom mohli něco skutečně zjistit, pokud by teda člověk nebyl vyloženě na umření.
Závodka si dneska vysloužila první černý puntík. Zkusil jsem po dlouhé době zase polévku, měla být provensálská, a při jídle z ní vylovil něco hodně tvrdého a zároveň, zjevně uměle, přesně opracovaného. Kolegové tvrdili, že to je autentický provensálský zub, mně to spíš přišlo jako nějaký mořský kámen, rozříznutý pilkou. Takže polévku na delší dobu zase vynechám.
O polední přestávce stáli před vchodem rozdávači letáků. Jeden jsem si vzal, protože na něm bylo velkým písmem vysázeno MERCI. Ukázalo se, že to je výzva k podpoře a podpisové akci. Na pobočce zrušili tým, který dělal nějaký vývoj pro Symbian. Což není překvapivé, pro někoho, kdo trochu sleduje technologie v mobilních telefonech. Co bylo překvapivé, že se zrušený tým domáhal toho, aby byl ze stejných lidí vytvořen nový tým, který by místo toho vyvíjel věci pro Linux, Windows Phone, nebo Meego. Ať žijí odbory.
Poprvé, od té doby, co tady bydlím, jsem si zkusil pustit televizi. Asi dvakrát jsem procvakal všech 30 programů a zase ji vypnul. Zjistil jsem, že nejsem schopen se dívat ani na Akta X, když jsou ve francouzštině.
Také jsem zjistil, proč se vyplatí bydlet blízko pobočky. Místní jsou totiž posedlí placením šeky. Každý má šekovou knížku a platí se s tím kde co. A pak je dobré mít pobočku kousek, když tam člověk pořád ty šeky nosí, nebo si pro ně naopak chodí. Zrovna včera jsem byl na nákupu v Carrefouru, když hlásili, že pro nějaké potíže, kterým jsem nerozuměl, neberou platební karty ani šeky. Kolegové v práci tvrdí, že platba šekem je bez poplatku (a proto je to tak oblíbené), ale když jsem se díval do ceníků, tak mi to úplně tak zřejmé (že to je bez poplatku) nepřišlo. Představa, že si jdu koupit chleba a zaplatím to šekem mi přijde lehce bizarní.
Každopádně, já budu šeky také potřebovat, na zaplacení pronájmu. Ovšem nevím, jestli je v té době budu mít. Šeky totiž banka pošle (na moji stálou adresu :)) až tehdy, kdy se na účtu objeví první peníze. Pokud vše dopadne dobře, tak by se mi první výplata mohla v předstihu objevit na účtu v pondělí. Pak budu mít celé tři dny na to, aby mi přišla šekové knížka. Zatím mám dojem, že věci tady na sebe navazují, tak nějak přirozeně, vždy v tom posledním možném termínu, byť se člověk snaží, začít řešit vše v předstihu, právě proto, aby měl rezervu. Zatím to vypadá, že každá rezerva se spolehlivě něčím vyčerpá.
Na druhou stranu mě ovšem můj bankéř překvapil tím, že mne pozval na večírek ke konci roku do jejich pobočky Premier klubu - prý kousek od Champs-Elysées. Ptal jsem se co tam. Prý bych se mohl dozvědět něco o bance, klubu a tak. Tak jsem se ptal, jestli tam budou nějaké přednášky, nebo poradci... To ne, ale bude tam koktejl a mohu si tam vzít jednu osobu s sebou :). Bohužel, přestože jsem byl docela zvědavý na to, jak vypadá takový vánoční koktejl bankovních klientů, musel jsem odmítnout. Nikoho, kdy by tam šel se mnou, bych nesehnal, a pokoušet se vést nevázanou koktejlovou konverzaci s kýmkoliv cizím, by se mohlo rovnat společenské sebevraždě. Tak třeba příští rok. Nevzpomínám si, že by mě někdy pozvala spořka, na svůj večírek pro klienty :).
Dneska jsem v práci úspěšně absolvoval zdravotní prohlídku a byl oficiálně uznán schopným pracovat ve Francii. Prohlídka byla zajímavá tím, že jsem ji nečekal. Sice mi dopředu sekretářka psala (stejně jako dalším asi 15 lidem), že se máme přihlásit, ale protože jsem nevěděl, jestli nebudu služebně pryč, tak jsem se nepřihlásil a tím to považoval za vyřešené. Ne tak oni. Dopoledne mi zavolala sestřička, jestli bych mohl přijít na ošetřovnu. Vzhledem k tomu, že ošetřovna je v přízemí hned vedle automatů na kávu a zrovna jsem nic neměl, tak jsem na to kývl. Když jsem přišel dolů, seděl tam v čekárně už nějaký kolega, který vyplňoval na počítači dotazník ohledně stresu. Pak si ho zavolala doktorka a mne si vzala sestřička. Zkoušela mne z vidění (na takové té klasické tabuli co mají očaři), pak jsem četl nějaký pidi text (kvůli kontrole vidění na blízku), kde mi větší problém dělalo to vůbec správně vyslovit (než to vidět), protože to byl zjevně úryvek, z nějakého přírodovědně-filozofického článku o chování zvířat.
Jediná věc, která mne překvapila (protože jsem ji předtím nikdy neviděl), byla, když mi zkoušela únavu oka tím, že mi dala takové, jakoby divadelní, brýle, s jedním okem zakrytým a do toho druhého mi svítila bodovou baterkou. Zároveň se u toho, vedle toho svítícího bodu, promítala svítící svislá čára, kterou pak nějakým seřizováním nastavovala tak, aby se nakonec překryla s tím svítícím bodem. Dělala to jenom na jednom oku a pak řekla, že to je v pořádku. Takže nakonec jsme si akorát nerozuměli v tom, odkud jsem a místo Česka, mi napsala do karty Čečensko nebo něco podobného :).
Doktorka mi změřila tlak, vyptala se mne na pár základních věcí, promačkala, poslechla, zvážila a pustila. A opravila mi tu Čečnu na Česko :). Když to srovnám s prohlídkou, kterou jsem absolvoval jako výstupní v Praze, kde mi normálně brali vzorky všeho možného, posílali mne na oční, rehabilitaci, tak tohle vedle toho vypadalo jako taková pohodová přátelská návštěva. Mám ovšem pochybnosti, že by přitom mohli něco skutečně zjistit, pokud by teda člověk nebyl vyloženě na umření.
Závodka si dneska vysloužila první černý puntík. Zkusil jsem po dlouhé době zase polévku, měla být provensálská, a při jídle z ní vylovil něco hodně tvrdého a zároveň, zjevně uměle, přesně opracovaného. Kolegové tvrdili, že to je autentický provensálský zub, mně to spíš přišlo jako nějaký mořský kámen, rozříznutý pilkou. Takže polévku na delší dobu zase vynechám.
O polední přestávce stáli před vchodem rozdávači letáků. Jeden jsem si vzal, protože na něm bylo velkým písmem vysázeno MERCI. Ukázalo se, že to je výzva k podpoře a podpisové akci. Na pobočce zrušili tým, který dělal nějaký vývoj pro Symbian. Což není překvapivé, pro někoho, kdo trochu sleduje technologie v mobilních telefonech. Co bylo překvapivé, že se zrušený tým domáhal toho, aby byl ze stejných lidí vytvořen nový tým, který by místo toho vyvíjel věci pro Linux, Windows Phone, nebo Meego. Ať žijí odbory.
Poprvé, od té doby, co tady bydlím, jsem si zkusil pustit televizi. Asi dvakrát jsem procvakal všech 30 programů a zase ji vypnul. Zjistil jsem, že nejsem schopen se dívat ani na Akta X, když jsou ve francouzštině.
22. listopadu 2011
Je dormais
Strohý záznam dnešního dne:
02:00 asi usínám
04:45 vstávám
05:25 nasedám to taxíku směr Roissy
05:50 vysedám v Roissy
07:10 nasedám do letadla směr Mnichov
08:40 taxík směr Mnichov
09:40 pořád taxík směr Mnichov
10:00 setkání u zákazníka
12:30 oběd
14:40 taxík na letiště
17:00 nástup do letadla do Paříže, které mělo odletět 16:55
17:50 odlet
19:15 přílet na CDG
19:45 RER z letiště
20:30 home sweet home
A teď bez seznamu:
Plánovaná cesta taxíkem ráno trvala necelých 30 minut, Périphérique fluide, hlásí tabule hned u vjezdu. Škoda, že to takhle vypadá jen v pět ráno. Neplánovanou půl hodinu navíc využívám k tomu dát si kávu.
V letadle:
Jak to, že má Lufthansa taková pohodlná sedadla a doteď jsem o nich nevěděl. Schválně jsem si rezervoval poslední řadu, aby se mi nikdo nedíval přes rameno až si budu procházet prezentaci. Nebylo to potřeba. Nikdo neseděl ani vedle mne, ani přede mnou.
Letuška, která má na starosti "záď", je jednak děsně přitažlivá, a jednak milá, takovým tím způsobem, že člověk má pocit, že je to výjimečně a výhradně pro něj. Doteď na ni myslím.
Lufthansa dělá rozhodně lepší sedadla, než krosanty. Alespoň, co se kvality umělé hmoty týče.
V Mnichově:
Vyrážím z letiště v taxíku a obdivuji odhlučnění vozu. Vzhledem k tomu, že mám tuhle trasu najetou už ledasčím, překvapuje mne, že to jde i bez ohluchnutí. Poté, co zavolám kolegyni, že všechno jde podle plánu, ať vyrazí z hotelu, dostaneme se do kolony. Objíždíme Mnichov po A99 a nakonec dorážím pět minut před začátkem. S kolegyní dostáváme visačky pro pohyb v areálu, na kterých je na obou moje jméno.
Schůzka probíhá v pohodě a oběd v závodce příjemně překvapí.
Na letiště dorazíme skoro dvě hodiny před odletem. Využíváme to k tomu, že nic neděláme a při tom střídavě mluvíme anglicky a francouzsky (německy se zmůžu už jen na ustálené fráze a jednoslovné věty - např. "ich bin ein Kamarad Herr Kapitan"), podle toho, jak mi dochází slovní zásoba.
Vypadá to, že podle plánu neodletíme, zato si můžeme vychutnat natřískané letadlo. Bodejť by ne, když předchozí let Lufthansa zrušila. Kolegyně, poté, co se jí to už několikrát (u toho předchozího letu) stalo, si ho přestala rezervovat. Lepší je ty dvě hodiny strávit jinde. I když zrovna mnichovské letiště považuji za velice příjemné. Na rozdíl od pařížského CDG, které je pravý opak.
V letadle:
Starší francouzský pár vedle mne nevěřícně zkoumá Milchreis, kterou Lufthansa servisuje ke svačině, a pak se pokouší vyprostit důmyslně připojenou a sofistikovaně složenou plastovou lžičku. Německý inženýrink tentokrát vítězí nad francouzskou improvizací. Při přistání je skvělá viditelnost a Paříž září do noci s dominantní Eiffelovkou a La Défense.
Po přistání:
Pro návrat volím RER, je to jistější a když člověk nastupuje na letišti, tak i pohodlné. Nějaká Ruska řve do telefonu na celý vagón. Asi si myslí, že jí nikdo nerozumí.
Za hoďku jsem doma. Měl bych sice spát, ale dvě kávy udělaly své. Zkusím tedy něco napsat. Ale neměl bych zabředat do hlubokých myšlenek, je obtížné je pak udržet.
Včera jsem se dozvěděl, že moje složka podaná v rámci žádosti o pronájem, byla přijata. Vypadá to, že na mne čeká lukrativní 1+1 s výhledem na tramvajovou vozovnu.
V pátek letím znovu do Mnichova. Doufám, že tam bude ráno stejná letuška, jako dneska...
02:00 asi usínám
04:45 vstávám
05:25 nasedám to taxíku směr Roissy
05:50 vysedám v Roissy
07:10 nasedám do letadla směr Mnichov
08:40 taxík směr Mnichov
09:40 pořád taxík směr Mnichov
10:00 setkání u zákazníka
12:30 oběd
14:40 taxík na letiště
17:00 nástup do letadla do Paříže, které mělo odletět 16:55
17:50 odlet
19:15 přílet na CDG
19:45 RER z letiště
20:30 home sweet home
A teď bez seznamu:
Plánovaná cesta taxíkem ráno trvala necelých 30 minut, Périphérique fluide, hlásí tabule hned u vjezdu. Škoda, že to takhle vypadá jen v pět ráno. Neplánovanou půl hodinu navíc využívám k tomu dát si kávu.
V letadle:
Jak to, že má Lufthansa taková pohodlná sedadla a doteď jsem o nich nevěděl. Schválně jsem si rezervoval poslední řadu, aby se mi nikdo nedíval přes rameno až si budu procházet prezentaci. Nebylo to potřeba. Nikdo neseděl ani vedle mne, ani přede mnou.
Letuška, která má na starosti "záď", je jednak děsně přitažlivá, a jednak milá, takovým tím způsobem, že člověk má pocit, že je to výjimečně a výhradně pro něj. Doteď na ni myslím.
Lufthansa dělá rozhodně lepší sedadla, než krosanty. Alespoň, co se kvality umělé hmoty týče.
V Mnichově:
Vyrážím z letiště v taxíku a obdivuji odhlučnění vozu. Vzhledem k tomu, že mám tuhle trasu najetou už ledasčím, překvapuje mne, že to jde i bez ohluchnutí. Poté, co zavolám kolegyni, že všechno jde podle plánu, ať vyrazí z hotelu, dostaneme se do kolony. Objíždíme Mnichov po A99 a nakonec dorážím pět minut před začátkem. S kolegyní dostáváme visačky pro pohyb v areálu, na kterých je na obou moje jméno.
Schůzka probíhá v pohodě a oběd v závodce příjemně překvapí.
Na letiště dorazíme skoro dvě hodiny před odletem. Využíváme to k tomu, že nic neděláme a při tom střídavě mluvíme anglicky a francouzsky (německy se zmůžu už jen na ustálené fráze a jednoslovné věty - např. "ich bin ein Kamarad Herr Kapitan"), podle toho, jak mi dochází slovní zásoba.
Vypadá to, že podle plánu neodletíme, zato si můžeme vychutnat natřískané letadlo. Bodejť by ne, když předchozí let Lufthansa zrušila. Kolegyně, poté, co se jí to už několikrát (u toho předchozího letu) stalo, si ho přestala rezervovat. Lepší je ty dvě hodiny strávit jinde. I když zrovna mnichovské letiště považuji za velice příjemné. Na rozdíl od pařížského CDG, které je pravý opak.
V letadle:
Starší francouzský pár vedle mne nevěřícně zkoumá Milchreis, kterou Lufthansa servisuje ke svačině, a pak se pokouší vyprostit důmyslně připojenou a sofistikovaně složenou plastovou lžičku. Německý inženýrink tentokrát vítězí nad francouzskou improvizací. Při přistání je skvělá viditelnost a Paříž září do noci s dominantní Eiffelovkou a La Défense.
Po přistání:
Pro návrat volím RER, je to jistější a když člověk nastupuje na letišti, tak i pohodlné. Nějaká Ruska řve do telefonu na celý vagón. Asi si myslí, že jí nikdo nerozumí.
Za hoďku jsem doma. Měl bych sice spát, ale dvě kávy udělaly své. Zkusím tedy něco napsat. Ale neměl bych zabředat do hlubokých myšlenek, je obtížné je pak udržet.
Včera jsem se dozvěděl, že moje složka podaná v rámci žádosti o pronájem, byla přijata. Vypadá to, že na mne čeká lukrativní 1+1 s výhledem na tramvajovou vozovnu.
V pátek letím znovu do Mnichova. Doufám, že tam bude ráno stejná letuška, jako dneska...
19. listopadu 2011
Tour de visites
V rámci přesunu mi firma domluvila pro pomoc s hledáním bytu externí agenturu. Když jsem se to poprvé dozvěděl, stavěl jsem se k tomu trochu skepticky. Zase nějaká další agentura, která se do toho bude plést. Jako bych to nezvládl sám. Přece jsem si aspoň už 6x hledal bydlení v Praze (než jsem si konečně koupil byt) a tak to prostě udělám stejně v Paříži. Budu si číst inzeráty, odpovídat na ně a něco se nakonec vyvrbí. Nemohl jsem se více mýlit.
Že něco nebude úplně přesně podle mých původních představ mne napadlo, když mne přidělená poradkyně požádala, abych si v předstihu připravil svůj dossier. Dossier, znamená něco jako spis, složka, může vzniknout při vyšetřování, zaměstnanec má svůj, pojištěnec má svůj, a zjevně i člověk hledající bydlení má (mít) svůj. Trochu mne to zaskočilo. Nevěděl jsem hned, co bych si měl do složky připravit. Z nejistoty mne vyvedl hned další email.
Pro hledání bytu je dobré si připravit složku s následujícími věcmi:
- kopie občanky, nebo pasu
- kopie pracovní smlouvy
- tři poslední výplatnice
- tři poslední doklady o tom, že jsem v předchozím nájmu tento platil
- kopie smlouvy o předchozím nájmu
- a obligátní RIB
V případě, že pronajímatel navíc vyžaduje záruku, tak ten kdo ji poskytne, musí v podstatě doložit totéž. V případě, že nejsou poslední výplatnice, jde místo toho použít poslední daňové přiznání a v případě, že jsem v předchozím bydlišti nájem neplatil, ale byl například majitelem, stačí doložit doklad o zaplacení daně z nemovitosti. Jak prosté. Pro Francouze. Co mají výplatnice, doklady o placení daní a účty ve Francii a ve francouzštině. Kromě toho je potřeba doložit, že můj čistý měsíční příjem dosahuje minimálně trojnásobku měsíčního nájmu.
Pokud navíc nakonec dojde k dohodě, je potřeba si připravit 3 bankovní šeky na první tři platby - nájem, kauci a poplatek realitce.
Zde bych rád zdůraznil, že tohle jsou požadavky v Paříži. Podle místních, např. požadavek trojnásobku, je vyloženě pařížská záležitost. Co se týká ovšem ostatních náležitostí, mám obavu, že to je standardní praxe.
Napsal jsem tedy své poradkyni, že mohu dodat kopii občanky, pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o mém příjmu, s tím, že nejsem ve výpovědi, ani ve zkušební době, pro zbytek, že mohu dodat, patrně nesrozumitelné, dokumenty v češtině, kótóvané v korunách a v částkách, které nejspíš nebudou místním požadavkům vyhovovat. Shodli jsme se na tom, že můj dossier vypadá dost chudě a už dopředu mne bude handicapovat, ale bohužel není síly, která by to mohla změnit.
Dossier slouží majiteli bytu k výběru vhodného kandidáta. Pronájem probíhá většinou tak, že majitel buď sám (což ovšem je údajně tak 20% případů), nebo prostřednictvím agentury (zbylých 80%) vydá inzerát, že chce svůj byt, dům, garáž, pronajmout. Pak se domluví prohlídka, kde uchazeči předají svoje "složky" a pak si majitel nad nimi sedne a vybere tu, která se mu nejvíc líbí. Rozdíl ve dvou postupech je v tom, že v prvním případě si majitel prohlídky dělá osobně, což pak (údajně) vypadá tak, že si pozve 30 lidí třeba na sobotu, všichni přijdou do bytu, každý, komu se byt líbí, mu dá svoji složku, a doma čeká, jestli bude mít štěstí.
V případě pronájmu přes agenturu tohle dělá agentura jen s tím rozdílem, že zájemce vodí do bytu po jednom a pak si za službu vezme jeden měsíční nájem. Což způsobuje větší počet nabídek přes agentury a výrazně větší počet poptávek přímo. Nikomu se nechce zbytečně platit měsíční nájem.
Když jsem tenhle systém pochopil, bylo mi jasné, že bych byl (pokud bych to chtěl dělat sám) předem odsouzen k nezdaru. Navíc, když je můj dossier (principiálně) nedostatečný, může mi přítomnost najatého realitního poradce alespoň trochu zvýšit prestiž, a také může, na rozdíl ode mne, plynně konverzovat a lobovat francouzsky :).
Nicméně, pomoc realitního poradce se záhy ukázala nenahraditelná i jinak. A to při organizaci "návštěvního dne". Ten jsme si v předstihu dohodli právě na pátek. Já jsem dopředu zadal svoje požadavky a moje poradkyně na jejich základě vytipovala různé byty a dohodla na inkriminovaný den jejich prohlídky, tak, abychom to stihli, ale zároveň neměli zbytečné prostoje. A protože byla zjevně zkušená, a dovedla i odhadnout časy (prohlídek i přesunů) v podstatě jsme to pak skoro přesně dodrželi.
Požadavky nebyly (z mého pohledu) nikterak záludné:
- min. 30 m2
- max 1100 euro/měs.
- ne přízemí
- zařízený, nebo nezařízený, ale se zařízenou kuchyní
- parkovací stání
- klidná ulice
- dosah do 20 minut MHD od práce
Postupem času se však ukázalo, že se nedaří najít společný průnik. Největší neplechu v tom dělalo to parkovací stání. To získat někde v Paříži (tedy v administrativní Paříži - což je oblast ohraničená dálnicí, které se říká Périphérique) je velmi obtížné. Secesní architektura totiž s podzemními garážemi většinou nepočítala, a tak těch, co to mají, je jako šafránu. V podstatě to jsou výlučně novostavby, které vyrostly na nějakých starých demolicích, nebo na nějakých, dříve neobydlených, místech. Sice existují možnosti pronajmout si stání někde v nějaké veřejné garáži, nebo někdy v blízké novostavbě, ale to je poměrně nejisté a většinou i celkem drahé (100-150 euro/měs.). A protože tomuto problému čelí většina lidí, co tam bydlí, nedá se v ulicích v podstatě zaparkovat vůbec.
A i když se podařilo najít něco se stáním, zase tam haprovala ta zařízená kuchyň. Zdá se totiž, že Francouzi pronajímají byt buď kompletně zařízený, nebo úplně prázdný, tedy i bez kuchyně. No, a už ani nemluvím o tom, že pokud něco prošlo i tímhle filtrem, pak to bylo většinou v přízemí nebo na nějaké výpadovce.
Takže tak.
Nakonec se však mé agentce podařilo dát dohromady seznam asi 8 prohlídek a to 7 z nich naskládala pěkně od rána do poledne. Když mne pak v pátek ráno, tato, jak se ukázalo, subtilní, ale energická dáma, naložila do svého Renaultu Espace (který je všechno, jen ne vhodný na parkování na přeplněných pařížských ulicích) a ve volné chvíli ukázala dalších asi 20 inzerátů, které vytřídila jako potenciálně zajímavé, ale po obvolání se ukázalo, že nesplňují jednu z podmínek, došlo mi, že možná budu muset slevit.
Přestože prohlídky bytů byl svým způsobem zážitek, první dva (možná i proto, že byly se stejnou agenturou) mi nějak splynuly a tak si vybavuji jen, že první byl na rušné ulici, a druhý vypadal tak nějak polorozpadle, byl prosáklý kouřem a na zdech měl takový zvláštní polštářový potah, který mne trochu odrazoval. Tahle agentura navíc prohlásila, že místo trojnásobku, bych měl vydělávat tři a půl násobek, což se mi, při výši nájmu, mohlo podařit už jen náhodou. Padla na mne lehká skepse.
Druhé dva byty (s jinou agenturou) tuto skepsi vzaly, několikrát zesílily a zavrtaly hluboko pod zem. Jeden byl na rohu rušné křižovatky, druhý nad nějakou dílnou, s výhledem na montárnu, oba v prvním patře, jeden nezařízený (což znamenalo, že v něm byl v kuchyni akorát dřez) a druhý sice zařízený, ale tak, že bych to nejspíš stejně musel všechno vyhodit.
V mezičase zavolali ohledně jiné prohlídky, domluvené na později, že zjistili, že jsem Čech a tudíž, že mi to nemohou pronajmout. Došlo jim totiž, že nemohu doložit ani tři výplatnice, ani daňové přiznání podané za poslední rok (ve Francii). To, že jsem nastoupil teprve tento měsíc, tudíž je logické, že to nemohu doložit, bylo sice logické, nikoliv však přesvědčivé. Škoda, na tuhle prohlídku jsem se vyloženě těšil. Bylo to studio v 6. patře, v Paříži, se stáním, zařízené, a 40 m2 terasou (myslím, že to bylo poslední, nebo předposlední patro). Už jsem se viděl - kolem nízké činžáky, v dálce osvětlená Eiffelovka, vlahá letní noc, párty na terase, nebo jenom romantický večer - no, budu to muset zase odložit.
Rozhodl jsem se s poradkyní situaci přehodnotit, ona vytáhla svoji slohu dříve vyřazených nabídek a prošli jsme ji znovu s tím, že jsem rezignoval na stání. To způsobilo, že do toho spadly další dvě nabídky. Pak se ovšem ukázalo, že ve skutečnosti pouze jedna. V Paříži a relativně blízko od práce. Operativně jsme se domluvili na prohlídce. Protože odpadla polední prohlídka s terasou, skočil jsem si místo toho do práce, kde jsem se jen ujistil, že se pořád nemohu přihlásit na svůj počítač (svým firemním účtem).
Po obědě pokračovala prohlídka dalšími dvěma byty, které byly ve stejném domě. Při příjezdu na místo se ukázalo, že to byla novostavba. Měli jsme se jít podívat na studio a F2, ve 3. a 4. patře, místo toho nás ovšem agentka zprostředkující realitky zavedla do přízemního bytu :), s tím, že je fakt super, protože by sice měl být prázdný, ale majitel ho vybavil (sám od sebe) kuchyní a dalšími vychytávkami, jako např. dodatečnou vestavěnou skříní, venkovním osvětlením terasy a zahrádky (které byly součástí, protože byt byl orientován do vnitrobloku a patřila k němu terasa a kus trávníku) a elektrickým stahováním venkovních žaluzií. Několikrát zdůraznila, že byt je sice v přízemí (a v rohu vnitrobloku, tedy ze tří stran stíněn - to ovšem už nezdůraznila), ale protože je na jih, bude v něm i tak dostatek světla. Po odchodu nám pak dala plánek a znovu zdůraznila, že to je fakt jasná volba.
Abych se přiznal, byt se mi líbil, dispozičně (bylo to 1+1) i tím, že měl zařízenou kuchyň a byl nový a i pěkný, ale nezdálo se mi to přízemí. Později, při zkoumání plánků se ukázaly další podezřelé věci - byt nebyl orientován na jih, ale na sever, a v podstatě ze dvou stran obstavoval výtahovou šachtu. To jsem ovšem v dané chvíli netušil. Co se mi v dané chvíli nezdálo, byl hluk z ulice, se kterou celý blok sousedil na druhé straně, a který do vnitrobloku pronikal "průrvou" mezi domy.
Když jsme pak seděli v autě a chystali se už odjet, tak agentka najednou přišla, že nám omylem dala jiný plánek (který byl na ten původně dohodnutý byt ve 4. patře) a jestli ho nechceme také vidět. Tak jsme šli.
Ten už měl trochu horší dispozice, ale pořád byl pěkný, jen už neměl žádnou kuchyň, ale jenom dřez, stahování rolet ruční. A výhled měl na tramvajovou trať s vozovnou, přímo pod okny :). Zato byl na jih, nebyl kolem výtahu a (s výjimkou tramvají) daleko klidnější. Studio ve 3. patře jsme zavrhli, protože mělo okna přímo na už zmiňovanou rušnou ulic na druhé straně.
Po tomto menším zdržení pokračovala tour prohlídkou bytu v Paříži. Ten byl papírově skoro podle mého gusta. 3. patro (poslední) bez výtahu, v klidné ulici (akorát to parkování se tam už nevešlo). No, v podstatě to bylo podle gusta i ve skutečnosti, až na to, že schody mohly směle svým stářím a šíří konkurovat schodům středověkých hlásek a byt sám trochu jako taková hláska vypadal.
Zlatým hřebem pak byl poslední byt, který se vymykal jednak tím, že byl v 10. patře a jednak cenou. Zatímco doteď to všechno byly nájmy kolem 1000-1100 euro, tenhle byl k mání za neuvěřitelných 750. Řekněme, že poslední patro v paneláku, připomínajícím nejhorší stavby socialismu u nás, ve kterém to vypadá, že se všechno každou chvíli rozpadne (nebo upadne, případně vypadne :)) tuto cenu více než ospravedlňovalo.
Po strategické poradě s poradkyní a posléze i s kolegy v práci jsem se nakonec rozhodl poslat svůj dossier na byt s tramvajovou vozovnou. S tím, že bych eventuálně bral v nejhorším i byt s výtahem a trávníkem na sever. Což by mělo spoustu implikací, ale zatím je neřeším, protože vůbec netuším, jak to dopadne.
Dnes jsem se tam byl večer podívat znovu, jenom po okolí, a vypadá to tam celkem hezky. Škoda jen těch tramvají z jedné strany a aut z druhé.
Poznámka: Pokud někde v textu zmiňuji, že byt byl "v Paříži", myslím tím právě tu administrativní Paříž. Pokud to nezmiňuji, znamená to, že byt byl v nějaké příměstské části.
Že něco nebude úplně přesně podle mých původních představ mne napadlo, když mne přidělená poradkyně požádala, abych si v předstihu připravil svůj dossier. Dossier, znamená něco jako spis, složka, může vzniknout při vyšetřování, zaměstnanec má svůj, pojištěnec má svůj, a zjevně i člověk hledající bydlení má (mít) svůj. Trochu mne to zaskočilo. Nevěděl jsem hned, co bych si měl do složky připravit. Z nejistoty mne vyvedl hned další email.
Pro hledání bytu je dobré si připravit složku s následujícími věcmi:
- kopie občanky, nebo pasu
- kopie pracovní smlouvy
- tři poslední výplatnice
- tři poslední doklady o tom, že jsem v předchozím nájmu tento platil
- kopie smlouvy o předchozím nájmu
- a obligátní RIB
V případě, že pronajímatel navíc vyžaduje záruku, tak ten kdo ji poskytne, musí v podstatě doložit totéž. V případě, že nejsou poslední výplatnice, jde místo toho použít poslední daňové přiznání a v případě, že jsem v předchozím bydlišti nájem neplatil, ale byl například majitelem, stačí doložit doklad o zaplacení daně z nemovitosti. Jak prosté. Pro Francouze. Co mají výplatnice, doklady o placení daní a účty ve Francii a ve francouzštině. Kromě toho je potřeba doložit, že můj čistý měsíční příjem dosahuje minimálně trojnásobku měsíčního nájmu.
Pokud navíc nakonec dojde k dohodě, je potřeba si připravit 3 bankovní šeky na první tři platby - nájem, kauci a poplatek realitce.
Zde bych rád zdůraznil, že tohle jsou požadavky v Paříži. Podle místních, např. požadavek trojnásobku, je vyloženě pařížská záležitost. Co se týká ovšem ostatních náležitostí, mám obavu, že to je standardní praxe.
Napsal jsem tedy své poradkyni, že mohu dodat kopii občanky, pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o mém příjmu, s tím, že nejsem ve výpovědi, ani ve zkušební době, pro zbytek, že mohu dodat, patrně nesrozumitelné, dokumenty v češtině, kótóvané v korunách a v částkách, které nejspíš nebudou místním požadavkům vyhovovat. Shodli jsme se na tom, že můj dossier vypadá dost chudě a už dopředu mne bude handicapovat, ale bohužel není síly, která by to mohla změnit.
Dossier slouží majiteli bytu k výběru vhodného kandidáta. Pronájem probíhá většinou tak, že majitel buď sám (což ovšem je údajně tak 20% případů), nebo prostřednictvím agentury (zbylých 80%) vydá inzerát, že chce svůj byt, dům, garáž, pronajmout. Pak se domluví prohlídka, kde uchazeči předají svoje "složky" a pak si majitel nad nimi sedne a vybere tu, která se mu nejvíc líbí. Rozdíl ve dvou postupech je v tom, že v prvním případě si majitel prohlídky dělá osobně, což pak (údajně) vypadá tak, že si pozve 30 lidí třeba na sobotu, všichni přijdou do bytu, každý, komu se byt líbí, mu dá svoji složku, a doma čeká, jestli bude mít štěstí.
V případě pronájmu přes agenturu tohle dělá agentura jen s tím rozdílem, že zájemce vodí do bytu po jednom a pak si za službu vezme jeden měsíční nájem. Což způsobuje větší počet nabídek přes agentury a výrazně větší počet poptávek přímo. Nikomu se nechce zbytečně platit měsíční nájem.
Když jsem tenhle systém pochopil, bylo mi jasné, že bych byl (pokud bych to chtěl dělat sám) předem odsouzen k nezdaru. Navíc, když je můj dossier (principiálně) nedostatečný, může mi přítomnost najatého realitního poradce alespoň trochu zvýšit prestiž, a také může, na rozdíl ode mne, plynně konverzovat a lobovat francouzsky :).
Nicméně, pomoc realitního poradce se záhy ukázala nenahraditelná i jinak. A to při organizaci "návštěvního dne". Ten jsme si v předstihu dohodli právě na pátek. Já jsem dopředu zadal svoje požadavky a moje poradkyně na jejich základě vytipovala různé byty a dohodla na inkriminovaný den jejich prohlídky, tak, abychom to stihli, ale zároveň neměli zbytečné prostoje. A protože byla zjevně zkušená, a dovedla i odhadnout časy (prohlídek i přesunů) v podstatě jsme to pak skoro přesně dodrželi.
Požadavky nebyly (z mého pohledu) nikterak záludné:
- min. 30 m2
- max 1100 euro/měs.
- ne přízemí
- zařízený, nebo nezařízený, ale se zařízenou kuchyní
- parkovací stání
- klidná ulice
- dosah do 20 minut MHD od práce
Postupem času se však ukázalo, že se nedaří najít společný průnik. Největší neplechu v tom dělalo to parkovací stání. To získat někde v Paříži (tedy v administrativní Paříži - což je oblast ohraničená dálnicí, které se říká Périphérique) je velmi obtížné. Secesní architektura totiž s podzemními garážemi většinou nepočítala, a tak těch, co to mají, je jako šafránu. V podstatě to jsou výlučně novostavby, které vyrostly na nějakých starých demolicích, nebo na nějakých, dříve neobydlených, místech. Sice existují možnosti pronajmout si stání někde v nějaké veřejné garáži, nebo někdy v blízké novostavbě, ale to je poměrně nejisté a většinou i celkem drahé (100-150 euro/měs.). A protože tomuto problému čelí většina lidí, co tam bydlí, nedá se v ulicích v podstatě zaparkovat vůbec.
A i když se podařilo najít něco se stáním, zase tam haprovala ta zařízená kuchyň. Zdá se totiž, že Francouzi pronajímají byt buď kompletně zařízený, nebo úplně prázdný, tedy i bez kuchyně. No, a už ani nemluvím o tom, že pokud něco prošlo i tímhle filtrem, pak to bylo většinou v přízemí nebo na nějaké výpadovce.
Takže tak.
Nakonec se však mé agentce podařilo dát dohromady seznam asi 8 prohlídek a to 7 z nich naskládala pěkně od rána do poledne. Když mne pak v pátek ráno, tato, jak se ukázalo, subtilní, ale energická dáma, naložila do svého Renaultu Espace (který je všechno, jen ne vhodný na parkování na přeplněných pařížských ulicích) a ve volné chvíli ukázala dalších asi 20 inzerátů, které vytřídila jako potenciálně zajímavé, ale po obvolání se ukázalo, že nesplňují jednu z podmínek, došlo mi, že možná budu muset slevit.
Přestože prohlídky bytů byl svým způsobem zážitek, první dva (možná i proto, že byly se stejnou agenturou) mi nějak splynuly a tak si vybavuji jen, že první byl na rušné ulici, a druhý vypadal tak nějak polorozpadle, byl prosáklý kouřem a na zdech měl takový zvláštní polštářový potah, který mne trochu odrazoval. Tahle agentura navíc prohlásila, že místo trojnásobku, bych měl vydělávat tři a půl násobek, což se mi, při výši nájmu, mohlo podařit už jen náhodou. Padla na mne lehká skepse.
Druhé dva byty (s jinou agenturou) tuto skepsi vzaly, několikrát zesílily a zavrtaly hluboko pod zem. Jeden byl na rohu rušné křižovatky, druhý nad nějakou dílnou, s výhledem na montárnu, oba v prvním patře, jeden nezařízený (což znamenalo, že v něm byl v kuchyni akorát dřez) a druhý sice zařízený, ale tak, že bych to nejspíš stejně musel všechno vyhodit.
V mezičase zavolali ohledně jiné prohlídky, domluvené na později, že zjistili, že jsem Čech a tudíž, že mi to nemohou pronajmout. Došlo jim totiž, že nemohu doložit ani tři výplatnice, ani daňové přiznání podané za poslední rok (ve Francii). To, že jsem nastoupil teprve tento měsíc, tudíž je logické, že to nemohu doložit, bylo sice logické, nikoliv však přesvědčivé. Škoda, na tuhle prohlídku jsem se vyloženě těšil. Bylo to studio v 6. patře, v Paříži, se stáním, zařízené, a 40 m2 terasou (myslím, že to bylo poslední, nebo předposlední patro). Už jsem se viděl - kolem nízké činžáky, v dálce osvětlená Eiffelovka, vlahá letní noc, párty na terase, nebo jenom romantický večer - no, budu to muset zase odložit.
Rozhodl jsem se s poradkyní situaci přehodnotit, ona vytáhla svoji slohu dříve vyřazených nabídek a prošli jsme ji znovu s tím, že jsem rezignoval na stání. To způsobilo, že do toho spadly další dvě nabídky. Pak se ovšem ukázalo, že ve skutečnosti pouze jedna. V Paříži a relativně blízko od práce. Operativně jsme se domluvili na prohlídce. Protože odpadla polední prohlídka s terasou, skočil jsem si místo toho do práce, kde jsem se jen ujistil, že se pořád nemohu přihlásit na svůj počítač (svým firemním účtem).
Po obědě pokračovala prohlídka dalšími dvěma byty, které byly ve stejném domě. Při příjezdu na místo se ukázalo, že to byla novostavba. Měli jsme se jít podívat na studio a F2, ve 3. a 4. patře, místo toho nás ovšem agentka zprostředkující realitky zavedla do přízemního bytu :), s tím, že je fakt super, protože by sice měl být prázdný, ale majitel ho vybavil (sám od sebe) kuchyní a dalšími vychytávkami, jako např. dodatečnou vestavěnou skříní, venkovním osvětlením terasy a zahrádky (které byly součástí, protože byt byl orientován do vnitrobloku a patřila k němu terasa a kus trávníku) a elektrickým stahováním venkovních žaluzií. Několikrát zdůraznila, že byt je sice v přízemí (a v rohu vnitrobloku, tedy ze tří stran stíněn - to ovšem už nezdůraznila), ale protože je na jih, bude v něm i tak dostatek světla. Po odchodu nám pak dala plánek a znovu zdůraznila, že to je fakt jasná volba.
Abych se přiznal, byt se mi líbil, dispozičně (bylo to 1+1) i tím, že měl zařízenou kuchyň a byl nový a i pěkný, ale nezdálo se mi to přízemí. Později, při zkoumání plánků se ukázaly další podezřelé věci - byt nebyl orientován na jih, ale na sever, a v podstatě ze dvou stran obstavoval výtahovou šachtu. To jsem ovšem v dané chvíli netušil. Co se mi v dané chvíli nezdálo, byl hluk z ulice, se kterou celý blok sousedil na druhé straně, a který do vnitrobloku pronikal "průrvou" mezi domy.
Když jsme pak seděli v autě a chystali se už odjet, tak agentka najednou přišla, že nám omylem dala jiný plánek (který byl na ten původně dohodnutý byt ve 4. patře) a jestli ho nechceme také vidět. Tak jsme šli.
Ten už měl trochu horší dispozice, ale pořád byl pěkný, jen už neměl žádnou kuchyň, ale jenom dřez, stahování rolet ruční. A výhled měl na tramvajovou trať s vozovnou, přímo pod okny :). Zato byl na jih, nebyl kolem výtahu a (s výjimkou tramvají) daleko klidnější. Studio ve 3. patře jsme zavrhli, protože mělo okna přímo na už zmiňovanou rušnou ulic na druhé straně.
Po tomto menším zdržení pokračovala tour prohlídkou bytu v Paříži. Ten byl papírově skoro podle mého gusta. 3. patro (poslední) bez výtahu, v klidné ulici (akorát to parkování se tam už nevešlo). No, v podstatě to bylo podle gusta i ve skutečnosti, až na to, že schody mohly směle svým stářím a šíří konkurovat schodům středověkých hlásek a byt sám trochu jako taková hláska vypadal.
Zlatým hřebem pak byl poslední byt, který se vymykal jednak tím, že byl v 10. patře a jednak cenou. Zatímco doteď to všechno byly nájmy kolem 1000-1100 euro, tenhle byl k mání za neuvěřitelných 750. Řekněme, že poslední patro v paneláku, připomínajícím nejhorší stavby socialismu u nás, ve kterém to vypadá, že se všechno každou chvíli rozpadne (nebo upadne, případně vypadne :)) tuto cenu více než ospravedlňovalo.
Po strategické poradě s poradkyní a posléze i s kolegy v práci jsem se nakonec rozhodl poslat svůj dossier na byt s tramvajovou vozovnou. S tím, že bych eventuálně bral v nejhorším i byt s výtahem a trávníkem na sever. Což by mělo spoustu implikací, ale zatím je neřeším, protože vůbec netuším, jak to dopadne.
Dnes jsem se tam byl večer podívat znovu, jenom po okolí, a vypadá to tam celkem hezky. Škoda jen těch tramvají z jedné strany a aut z druhé.
Poznámka: Pokud někde v textu zmiňuji, že byt byl "v Paříži", myslím tím právě tu administrativní Paříž. Pokud to nezmiňuji, znamená to, že byt byl v nějaké příměstské části.
18. listopadu 2011
Le RIB est arrivé
Ve středu jsem dostal konečně RIB (Relevé d'Identité Bancaire - potvrzení o bankovním účtu) a mohu se tedy směle začít ucházet o další výdobytky všedního života běžného domorodce, jako např. zdravotní pojištění (sécurité sociale), nebo bydlení.
Musím ovšem přiznat, že to nebylo bez patřičného adrenalinu. Předně, není úplně nejlepší nápad si naplánovat přesun na dobu, kdy všichni šílí z příprav na lokální výstavu světového významu, o které se běžný laik, během svého života, nedozví, a o které se, lidé z branže, baví už rok před ní, a kdo na ní není, jako by nebyl. Pro přiblížení, je to asi jako světová výstava požárních hydrantů, na kterou se sjedou hasiči z celého světa a po 3 dny si předvádějí nejnovější hity v požárních hydrantech, hadicích, stříkačkách a kohoutech. Výhoda tohoto poměrně obskurního zaměření je, že na ni nikdo nezavítá náhodou, a ani pro to, aby si nasbíral samolepky, nebo odznáčky. Nevýhoda je, že už 14 dní před začátkem všichni šílí, ladí se poslední detaily a celá divize v podstatě nedělá nic jiného než, že se připravuje, takže ostatní věci jaksi stojí. No, a tato výstava vyvrcholila právě tím, že tento týden od úterka do čtvrtka proběhla.
Původně jsem se jí měl účastnit (z titulu své pozice) všechny tři dny v plné šíři, ale protože jsem měl domluvené schůzky vždy až po poledni, nakonec jsem to smrskl na tři odpoledne a přitom ráno chodil do kanceláře, jednak řešit, co dělají zákazníci, ale hlavně, co dělá banka, a jak to vypadá s hledáním bytu. V souladu s tradicí mne pak po druhém dnu skolila migréna, takže jsem třetí den strávil zcela tradičně v posteli, jen s tím, že jsem si odskočil během poledne do kanceláře, abych zjistil, že to, že se nemohu připojit do firemní sítě, není chyba u mne, ale v systému. Někomu ve firmě se totiž místo toho, aby můj firemní účet přesunul z pražské pobočky na pařížskou, podařilo můj účet deaktivovat, což způsobilo, že jsem se nemohl přihlásit do emailu ani jinde a poté, co jsem se odhlásil a vypnul počítač (který se tímto aktualizoval), jsem se nemohl přihlásit ani na svůj počítač. Takže vlastně ani nemělo cenu chodit do práce a to že jsem čtvrtek proležel, až tak nevadilo. Co bylo horší, že mi ve středu poslali z banky RIB na můj firemní email. Nu, což...
V souvislosti s výstavou mi to ovšem nedá, abych nezabrousil o pár let zpátky a to konkrétně do konce roku 2008, kdy jsem se zmiňované výstavy účastnil poprvé. Tehdy, ještě na jiné pozici, jsem byl poprvé v životě nejen na výstavě, ale i v Paříži. Ještě jako elév, jen lehce šmrcnutý fráninou (po prvním roce na Francouzském Institutu v Praze) jsem si to přihasil před půlnocí TGV z Aix-en-Provence na Gare du Lyon, abych se vzápětí nechal odvézt bizarním taxikářem do svého hotelu na Montparnassu. Taxikář se mezi Mercedesy, které tehdy parkovaly na stojánce u nádraží, vyjímal omláceným Peugeotem, vystoupil v maskáčích, mluvil možná lepší angličtinou než já, a po cestě mi vyprávěl, po té, co se dozvěděl, že jsem z Česka, neuvěřitelné příběhy ze svého života. Na hotelu ho následoval neméně bizarní recepční, který pro změnu komunikoval pouze francouzsky a jediné na co se zmohl, bylo, si postěžovat jak ho to nebaví a jak je utahaný. A teprve, když jsem mu řekl, že jsem také pořádně utahaný a že mě to už taky nebaví, tak zjevně pookřál a začal mě pořádně vnímat.
To bylo ovšem před 3 lety. Od té doby se z výstavy stala tradice, stejně jako ze zdravotní indispozice, která mne skolívává v jejím průběhu, ať už to byla migréna, nebo prasečí chřipka památného roku 2009. Letos poprvé jsem si ovšem nemusel domlouvat letenku a hotel (půl roku dopředu), protože jsem mohl přijet rovnou "z domu".
V souvislosti s výstavou se nabízí příležitost zmínit trochu geografii a dopravu v regionu. Pařížské výstaviště leží blízko vesnice Villepinte a je to předposlední zastávka na trase B RER. RER znamená Réseau Express Régionale, neboli něco jako regionální expresní síť, nicméně Francouzi tomu říkají prostě RER. Tím regionem se myslí Île-de-France (což je v podstatě pařížský region), tou sítí to, že těch tras je 5 (A až E) a provozuje je společně RATP (pařížský dopravní podnik) a francouzské dráhy (SNCF). RER by se dalo přirovnat k regionální vlakové dopravě v Praze (tzv S-vlaky), nebo S-bahn v Německu, nebo Rakousku, s tím rozdílem, že linky RER projíždí skrz centrum (nebo prostě skrz) a někde sdílí zastávky s trasou metra. Trasa B se od ostatních tras nijak zásadně neodlišuje, jen má tu zvláštnost, že vede na pařížské letiště CDG (Charles De Gaulle), kterému ovšem Pařížané říkají spíš Roissy podle dědiny, kde stojí. Kromě toho, že letiště je poslední zastávkou trasy B se také vyznačuje tím, že je sice kousek od výstaviště v zóně předchozí, ale stojí víc než 2x tolik.
Jinak RER B je na letiště poměrně pohodlné spojení a ve srovnání např. s taxíkem mu navíc nehrozí zácpa. Akorát nesmí sněžit, být perturbation nebo stávka. Směrem na letiště jezdí navíc dva druhy vlaků. Jeden, který zastavuje všude, a druhý, který zastavuje pouze v Paříži (většinou po Gare du Nord), příměstskou oblast projíždí, a pak zastavuje až na letišti. Tím se ovšem člověk jedoucí na výstaviště nesmí nechat zmást, a tak i když na všech tabulích to ukazuje další zastávky až na letišti a několikrát to hlásí i ve vlaku, když vytrvá, dočká se. Vlak skutečně zastaví i na výstavišti. Je to ovšem trochu adrenalin a ne každý to vydrží :).
Takže výstavu jsem přežil, RIB dorazil, a tak jsem mohl dnes vyrazit na "Tour de visites", tedy okružní jízdu po vytipovaných bytech. O tom, ale, zase jindy ;-).
Musím ovšem přiznat, že to nebylo bez patřičného adrenalinu. Předně, není úplně nejlepší nápad si naplánovat přesun na dobu, kdy všichni šílí z příprav na lokální výstavu světového významu, o které se běžný laik, během svého života, nedozví, a o které se, lidé z branže, baví už rok před ní, a kdo na ní není, jako by nebyl. Pro přiblížení, je to asi jako světová výstava požárních hydrantů, na kterou se sjedou hasiči z celého světa a po 3 dny si předvádějí nejnovější hity v požárních hydrantech, hadicích, stříkačkách a kohoutech. Výhoda tohoto poměrně obskurního zaměření je, že na ni nikdo nezavítá náhodou, a ani pro to, aby si nasbíral samolepky, nebo odznáčky. Nevýhoda je, že už 14 dní před začátkem všichni šílí, ladí se poslední detaily a celá divize v podstatě nedělá nic jiného než, že se připravuje, takže ostatní věci jaksi stojí. No, a tato výstava vyvrcholila právě tím, že tento týden od úterka do čtvrtka proběhla.
Původně jsem se jí měl účastnit (z titulu své pozice) všechny tři dny v plné šíři, ale protože jsem měl domluvené schůzky vždy až po poledni, nakonec jsem to smrskl na tři odpoledne a přitom ráno chodil do kanceláře, jednak řešit, co dělají zákazníci, ale hlavně, co dělá banka, a jak to vypadá s hledáním bytu. V souladu s tradicí mne pak po druhém dnu skolila migréna, takže jsem třetí den strávil zcela tradičně v posteli, jen s tím, že jsem si odskočil během poledne do kanceláře, abych zjistil, že to, že se nemohu připojit do firemní sítě, není chyba u mne, ale v systému. Někomu ve firmě se totiž místo toho, aby můj firemní účet přesunul z pražské pobočky na pařížskou, podařilo můj účet deaktivovat, což způsobilo, že jsem se nemohl přihlásit do emailu ani jinde a poté, co jsem se odhlásil a vypnul počítač (který se tímto aktualizoval), jsem se nemohl přihlásit ani na svůj počítač. Takže vlastně ani nemělo cenu chodit do práce a to že jsem čtvrtek proležel, až tak nevadilo. Co bylo horší, že mi ve středu poslali z banky RIB na můj firemní email. Nu, což...
V souvislosti s výstavou mi to ovšem nedá, abych nezabrousil o pár let zpátky a to konkrétně do konce roku 2008, kdy jsem se zmiňované výstavy účastnil poprvé. Tehdy, ještě na jiné pozici, jsem byl poprvé v životě nejen na výstavě, ale i v Paříži. Ještě jako elév, jen lehce šmrcnutý fráninou (po prvním roce na Francouzském Institutu v Praze) jsem si to přihasil před půlnocí TGV z Aix-en-Provence na Gare du Lyon, abych se vzápětí nechal odvézt bizarním taxikářem do svého hotelu na Montparnassu. Taxikář se mezi Mercedesy, které tehdy parkovaly na stojánce u nádraží, vyjímal omláceným Peugeotem, vystoupil v maskáčích, mluvil možná lepší angličtinou než já, a po cestě mi vyprávěl, po té, co se dozvěděl, že jsem z Česka, neuvěřitelné příběhy ze svého života. Na hotelu ho následoval neméně bizarní recepční, který pro změnu komunikoval pouze francouzsky a jediné na co se zmohl, bylo, si postěžovat jak ho to nebaví a jak je utahaný. A teprve, když jsem mu řekl, že jsem také pořádně utahaný a že mě to už taky nebaví, tak zjevně pookřál a začal mě pořádně vnímat.
To bylo ovšem před 3 lety. Od té doby se z výstavy stala tradice, stejně jako ze zdravotní indispozice, která mne skolívává v jejím průběhu, ať už to byla migréna, nebo prasečí chřipka památného roku 2009. Letos poprvé jsem si ovšem nemusel domlouvat letenku a hotel (půl roku dopředu), protože jsem mohl přijet rovnou "z domu".
V souvislosti s výstavou se nabízí příležitost zmínit trochu geografii a dopravu v regionu. Pařížské výstaviště leží blízko vesnice Villepinte a je to předposlední zastávka na trase B RER. RER znamená Réseau Express Régionale, neboli něco jako regionální expresní síť, nicméně Francouzi tomu říkají prostě RER. Tím regionem se myslí Île-de-France (což je v podstatě pařížský region), tou sítí to, že těch tras je 5 (A až E) a provozuje je společně RATP (pařížský dopravní podnik) a francouzské dráhy (SNCF). RER by se dalo přirovnat k regionální vlakové dopravě v Praze (tzv S-vlaky), nebo S-bahn v Německu, nebo Rakousku, s tím rozdílem, že linky RER projíždí skrz centrum (nebo prostě skrz) a někde sdílí zastávky s trasou metra. Trasa B se od ostatních tras nijak zásadně neodlišuje, jen má tu zvláštnost, že vede na pařížské letiště CDG (Charles De Gaulle), kterému ovšem Pařížané říkají spíš Roissy podle dědiny, kde stojí. Kromě toho, že letiště je poslední zastávkou trasy B se také vyznačuje tím, že je sice kousek od výstaviště v zóně předchozí, ale stojí víc než 2x tolik.
Jinak RER B je na letiště poměrně pohodlné spojení a ve srovnání např. s taxíkem mu navíc nehrozí zácpa. Akorát nesmí sněžit, být perturbation nebo stávka. Směrem na letiště jezdí navíc dva druhy vlaků. Jeden, který zastavuje všude, a druhý, který zastavuje pouze v Paříži (většinou po Gare du Nord), příměstskou oblast projíždí, a pak zastavuje až na letišti. Tím se ovšem člověk jedoucí na výstaviště nesmí nechat zmást, a tak i když na všech tabulích to ukazuje další zastávky až na letišti a několikrát to hlásí i ve vlaku, když vytrvá, dočká se. Vlak skutečně zastaví i na výstavišti. Je to ovšem trochu adrenalin a ne každý to vydrží :).
Takže výstavu jsem přežil, RIB dorazil, a tak jsem mohl dnes vyrazit na "Tour de visites", tedy okružní jízdu po vytipovaných bytech. O tom, ale, zase jindy ;-).
12. listopadu 2011
J'habiterais
Možná si někteří kladou otázku, odkud vlastně tyto články píšu. Kde trávím noci (a někdy i dny) a proč jsem o tom nepsal. Není v tom žádná záludnost. Spíš zatím byly k napsání zajímavější věci :).
Bydlím momentálně v takovém "lepším" (nebo horším, záleží z jakého pohledu se na to člověk dívá) hotelu. Tady tomu říkají apart'hotel, což předpokládám vzniklo jednoduchým spojení (anglických) slov apartment a hotel. Což v mém případě znamená to, že mám malý pokojík s koupelnou (i s vanou) a se (samostatným) záchodem a v chodbičce k pokojíku navíc malou kuchyňku, která je poměrně dobře zařízená. Kromě pár kousků nádobí a příborů, ledničky, je v ní také myčka, mikrovlnka, a varná konvice s dvouplotnovým (kolejovým) vařičem. V podstatě bych si tedy mohl vařit, akorát tady nejsou hrnce. Takže si vařím čaje, mažu bagety se sýrem a předevčerem jsem přišel na nové jídlo, které dovedu vyrobit, z müsli a mléka v mikrovlnce, ke snídani.
Pokoji vévodí do postele rozložená sedačka (což jsem udělal první den a pak zjistil, že v podstatě nemá cenu ji skládat) a psací stůl, který má ovšem tu nevýhodu, že k němu nedosáhne telefonní kabel od routeru, přes který jsem připojený k internetu. Takže stejně všechno (co dělám na internetu = co dělám na počítači) dělám v posteli. Což zároveň potvrzuje to, že postel nepotřebuji skládat do sedačky. Občas by se ale nějaká jiná poloha hodila. Mám tady dokonce i telefon, na který se dá přímo dovolat. S čím se trochu potýkám je nedostatek úložných prostor, takže mám v podstatě všechny věci v kufru a postupně je vybírám, podle toho, jak je používám. Okno do vnitrobloku mohu dokonce i otevřít, protože tam je relativní klid.
Tomuhle uspořádání se na místním realitním trhu říká studio (u nás garsonka) a je to velice populární druh bydlení v Paříži. Dá se sehnat v podstatě od 10 m2, ale většinou se nabídka pohybuje kolem 30 m2. Od 40 m2 pak už začínají tzv. 2-pièce(s) (pozor nezaměňovat s dámskými dvojdílnými plavkami). Což je garsonka, rozdělená na dvě místnosti, salon (nebo séjour - podle toho, co přesně se tam dá dělat :)) a chambre, neboli ložnici. Tomuto uspořádání se také ve zkratce říká F2. Od 60 m2 pak už začínají F3 a nebo jiné zvrhle velké bytové jednotky. Kuchyň by měla být vždy oddělená, minimálně aspoň v předsíni, pokud tomu tak není, je označována, zcela nepejorativně, cuisine américaine :). V podstatě to znamená, že máte kuchyň v obýváků, nebo v ložnici. U nás je to prostě kuchyňský kout.
Takové studio se dá sehnat v oblasti, kde by se mi to líbilo, tedy v okolí Alésia, nebo, jinými slovy, ve 14. okrsku (14e arrondissement), za 850-900 euro za měsíc, ale viděl jsem už inzerát na docela pěkné studio, v relativně dobré poloze i za víc než tisíc. Také jsem tam hned napsal, ale řekl bych, že nejspíš nesplním všechny, nebo možná dokonce žádný, ze "zásadních" požadavků (sérieuses références demandées). Které, mimo jiné, mohou znamenat, doložit dobré chování z minulého nájmu, doložit, že vydělám minimálně 3x tolik čistého, než je požadovaný nájem, doložit, že mám ručitele, sehnat záruku a v neposlední řadě, budit obecně dobrý dojem. Takže sleduji po večerech inzeráty a připravuji se na to, že budu bydlet v bytě s poloviční rozlohou, než na jaký jsem byl doteď zvyklý.
Na druhou stranu je potřeba zmínit, že posunem kousek mimo administrativní Paříž, by se mohlo podařit pár desítek, možná i stovek ušetřit. Otázkou ale je, co pak tam. Bydlet někde úplně daleko a dojíždět do práce autem (jak to většina kolegů dělá) mi přijde zase nepraktické, nehledě na tragickou dopravní situaci v Paříži, každé ráno, každý večer, přes poledne, kdekoliv. Jeden můj kolega bydlí v 35 m2 bytě i s čerstvou manželkou, takže to je zjevně jenom otázka stylu a priorit :).
Abych se trochu rozptýlil, vyrazil jsem po obědě do Louvru. Tedy, ne do toho známého muzea, kam je pořád nával (nicméně musím to ještě uvážit, v práci mi nabízejí výhodnou předplacenku), ale do obchodního centra Carrousel du Louvre do Apple Store, podívat se na svůj budoucí nový telefon ;-). Zjevně se tam šla se mnou, na svůj budoucí nový telefon, podívat spousta dalších lidí a někteří dokonce nezůstali jenom u dívání. Po celou dobu, co jsem si s ním hrál, tak vedle u pokladny prodávali jeden za druhým, dokonce i po dvou. A to jsem si s ním hrál docela dlouho...
Venku bylo překvapivě hezky, svítilo sluníčko, dokonce bylo tak teplo, že jsem si vystačil s košilí a rozepnutou větrovkou. Teploměr na iPhonu ukazoval pro Paříž 18 stupňů, což mohla být i pravda. Bohužel to také znamenalo, že všude byl nával a rue Rivoli byla skoro neprůchozí, takže, ač bych si ji rád prošel, moc pohodlné to nebylo a nakonec jsem to vzdal.
Tak jsem se po cestě zpět alespoň zastavil v Carrefouru, abych si koupil nějakou bagetu a nějaké ovoce, protože jsem si nebyl jist, jestli v okolí hotelu najdu nějakou otevřenou pekárnu. To jsem později po cestě z obchodu vyvrátil tím, že jsem potkal asi čtyři. Nicméně to byla dobrá zkušenost, protože jsem zjistil, že tam mají daleko větší výběr než ve Franprixu, který mám pod okny, takže jsem nelenil a doplnil zásoby všeho možného a z původního lehkého nákupu byly nakonec dvě plné tašky. Ale zase jsem zjistil, že tam mají dobrý Cidre, a proč asi holkám chutná Brillat-Savarin.
Bydlím momentálně v takovém "lepším" (nebo horším, záleží z jakého pohledu se na to člověk dívá) hotelu. Tady tomu říkají apart'hotel, což předpokládám vzniklo jednoduchým spojení (anglických) slov apartment a hotel. Což v mém případě znamená to, že mám malý pokojík s koupelnou (i s vanou) a se (samostatným) záchodem a v chodbičce k pokojíku navíc malou kuchyňku, která je poměrně dobře zařízená. Kromě pár kousků nádobí a příborů, ledničky, je v ní také myčka, mikrovlnka, a varná konvice s dvouplotnovým (kolejovým) vařičem. V podstatě bych si tedy mohl vařit, akorát tady nejsou hrnce. Takže si vařím čaje, mažu bagety se sýrem a předevčerem jsem přišel na nové jídlo, které dovedu vyrobit, z müsli a mléka v mikrovlnce, ke snídani.
Pokoji vévodí do postele rozložená sedačka (což jsem udělal první den a pak zjistil, že v podstatě nemá cenu ji skládat) a psací stůl, který má ovšem tu nevýhodu, že k němu nedosáhne telefonní kabel od routeru, přes který jsem připojený k internetu. Takže stejně všechno (co dělám na internetu = co dělám na počítači) dělám v posteli. Což zároveň potvrzuje to, že postel nepotřebuji skládat do sedačky. Občas by se ale nějaká jiná poloha hodila. Mám tady dokonce i telefon, na který se dá přímo dovolat. S čím se trochu potýkám je nedostatek úložných prostor, takže mám v podstatě všechny věci v kufru a postupně je vybírám, podle toho, jak je používám. Okno do vnitrobloku mohu dokonce i otevřít, protože tam je relativní klid.
Tomuhle uspořádání se na místním realitním trhu říká studio (u nás garsonka) a je to velice populární druh bydlení v Paříži. Dá se sehnat v podstatě od 10 m2, ale většinou se nabídka pohybuje kolem 30 m2. Od 40 m2 pak už začínají tzv. 2-pièce(s) (pozor nezaměňovat s dámskými dvojdílnými plavkami). Což je garsonka, rozdělená na dvě místnosti, salon (nebo séjour - podle toho, co přesně se tam dá dělat :)) a chambre, neboli ložnici. Tomuto uspořádání se také ve zkratce říká F2. Od 60 m2 pak už začínají F3 a nebo jiné zvrhle velké bytové jednotky. Kuchyň by měla být vždy oddělená, minimálně aspoň v předsíni, pokud tomu tak není, je označována, zcela nepejorativně, cuisine américaine :). V podstatě to znamená, že máte kuchyň v obýváků, nebo v ložnici. U nás je to prostě kuchyňský kout.
Takové studio se dá sehnat v oblasti, kde by se mi to líbilo, tedy v okolí Alésia, nebo, jinými slovy, ve 14. okrsku (14e arrondissement), za 850-900 euro za měsíc, ale viděl jsem už inzerát na docela pěkné studio, v relativně dobré poloze i za víc než tisíc. Také jsem tam hned napsal, ale řekl bych, že nejspíš nesplním všechny, nebo možná dokonce žádný, ze "zásadních" požadavků (sérieuses références demandées). Které, mimo jiné, mohou znamenat, doložit dobré chování z minulého nájmu, doložit, že vydělám minimálně 3x tolik čistého, než je požadovaný nájem, doložit, že mám ručitele, sehnat záruku a v neposlední řadě, budit obecně dobrý dojem. Takže sleduji po večerech inzeráty a připravuji se na to, že budu bydlet v bytě s poloviční rozlohou, než na jaký jsem byl doteď zvyklý.
Na druhou stranu je potřeba zmínit, že posunem kousek mimo administrativní Paříž, by se mohlo podařit pár desítek, možná i stovek ušetřit. Otázkou ale je, co pak tam. Bydlet někde úplně daleko a dojíždět do práce autem (jak to většina kolegů dělá) mi přijde zase nepraktické, nehledě na tragickou dopravní situaci v Paříži, každé ráno, každý večer, přes poledne, kdekoliv. Jeden můj kolega bydlí v 35 m2 bytě i s čerstvou manželkou, takže to je zjevně jenom otázka stylu a priorit :).
Abych se trochu rozptýlil, vyrazil jsem po obědě do Louvru. Tedy, ne do toho známého muzea, kam je pořád nával (nicméně musím to ještě uvážit, v práci mi nabízejí výhodnou předplacenku), ale do obchodního centra Carrousel du Louvre do Apple Store, podívat se na svůj budoucí nový telefon ;-). Zjevně se tam šla se mnou, na svůj budoucí nový telefon, podívat spousta dalších lidí a někteří dokonce nezůstali jenom u dívání. Po celou dobu, co jsem si s ním hrál, tak vedle u pokladny prodávali jeden za druhým, dokonce i po dvou. A to jsem si s ním hrál docela dlouho...
Venku bylo překvapivě hezky, svítilo sluníčko, dokonce bylo tak teplo, že jsem si vystačil s košilí a rozepnutou větrovkou. Teploměr na iPhonu ukazoval pro Paříž 18 stupňů, což mohla být i pravda. Bohužel to také znamenalo, že všude byl nával a rue Rivoli byla skoro neprůchozí, takže, ač bych si ji rád prošel, moc pohodlné to nebylo a nakonec jsem to vzdal.
Tak jsem se po cestě zpět alespoň zastavil v Carrefouru, abych si koupil nějakou bagetu a nějaké ovoce, protože jsem si nebyl jist, jestli v okolí hotelu najdu nějakou otevřenou pekárnu. To jsem později po cestě z obchodu vyvrátil tím, že jsem potkal asi čtyři. Nicméně to byla dobrá zkušenost, protože jsem zjistil, že tam mají daleko větší výběr než ve Franprixu, který mám pod okny, takže jsem nelenil a doplnil zásoby všeho možného a z původního lehkého nákupu byly nakonec dvě plné tašky. Ale zase jsem zjistil, že tam mají dobrý Cidre, a proč asi holkám chutná Brillat-Savarin.
11. listopadu 2011
On va manger
Když se řekne Francie, hodně lidí si vybaví pojem francouzská kuchyně. Což je ovšem pojem jednak široký a jednak dost těžko definovatelný, protože i rámci kontinentální Francie jsou v přípravě a složení jídla velké rozdíly. Souvisí to určitě i s tím, že Francie má poměrně rozmanitou krajinu, podnebí a místní podmínky. Od horských podmínek Savojských Alp, přes chladnou Normandii až po teplé Azurové pobřeží, či západní Pyreneje. Je proto lepší mluvit o kuchyni normandské, alsaské, provensálské, nebo bretaňské, protože je vidět, že třeba alsaský šukrut (choucroute) s provensálskými gambas moc příbuzného nemá. Sice jsem posledních pár let jezdil do Paříže a nebo na jih, do oblasti Aix-en-Provence, a nějakých specifik si všiml, ale rozhodně nejsem znalec. Spíš laik, který všechno zpovzdálí sleduje a v pravou chvíli se do toho vloží. Navíc v Paříži je těžké najít nějakou vyloženě "typickou" kuchyni, protože se tam míchá úplně všechno. A podobně jako v Praze, ne nutně to, že to je pravé francouzské musí znamenat, že to je kvalitní. Nicméně rozdíly zde jsou.
Začneme tím nejjednodušším - závodní kantýnou. Tam, kde pracuji, je přímo v budově (nebo přesněji řečeno v prvním podzemním podlaží) závodní jídelna, kterou sdílí více okolních firem. Způsob stravování funguje podobně jako v obdobných stravovnách v Česku. K obědu je výběr z několika hlavních jídel (většinou tak pěti), k tomu navíc je možné u několika z nich volit mezi různými typy příloh. Kromě hlavních jídel je k dispozici bohatý salátový bar a, co většinou hned trkne neznalého, široký výběr zákusků, ovocných pohárů a v podstatě čehokoliv, co je možné jíst po hlavním jídle jako dezert (ať už je to sladké, nebo slané, např. sýry). Jediné, co tady tak neletí, jsou polévky a když už nějakou mají, tak je to trochu něco jiného, než jak to známe u nás. Netvrdím, že tohle je typická kantýna, ale je to jedna (ze dvou) kterou znám celkem dobře. Také netvrdím, že zdaleka každý má k takové závodce přístup.
Čim je tato restaurace zajímavá je, že je v podstatě dostupná i pro nezúčastněného příchozího (pokud ji teda v tom průchodu a ve sklepě najde), akorát si musí připlatit. Přesněji řečeno, nedostane zpět částku, kterou si jídelna účtuje za "pozvánku" a kterou za zaměstnance firmy, která s jídelnou má smlouvu, platí právě tato firma. Je to taková nenápadná subvence po francouzsku a možná svým způsobem lepší než stravenky. (Byť asi obecně jsou stravenky výhodnější.) V kantýně se platí kartou, kterou si každý napřed nabije (u automatu ve vstupu) a pak u kasy jen odečítá. Například, hlavní chod za dvě eura, malý salát za půl, k tomu dezert za euro a malou kolu za 60 centů. Dohromady něco přes čtyři eura. K tomu si kasa přirazí "pozvánku" (což je nějaká zcela proměnlivá částka mezi 3-4 eury) a vzápětí ji na stejné účtence odečte. V důsledku dotyčný zaplatí ty původní čtyři a něco eura. Jak prosté. A teď ta pecka - jídlo je dobré. Teď jsem sice v Paříži teprve týden, ale v téhle kantýně jím příležitostně už skoro tři roky, a ještě se mi nestalo, že by mi něco nechutnalo (ať už to byly lasagně, čočka s párkem, nebo steak). A to se týká i salátů nebo zákusků. Čím to? Nevím. Druhá věc, kterou si člověk uvědomí, až tady začne bydlet, že to je levné. I za tu "plnou" cenu, řekněme třeba 7-8 euro by normálně dostal menu v nějakém fastfoodu, případně "formuli" v sendvičárně. Nejlevnější pizza nebo rychlovka v čínském bistru začínají spíš k 10 eurům. Čím to? Nevím, ale užívám si to.
Druhá věc, kterou si člověk může užívat (i kdyby nechtěl) je pečivo a obligátní bagety. První věc, na kterou jsem přišel - bagetu je potřeba kupovat večer. Večer je čerstvá k večeři, ráno je ještě OK k snídani. Druhý den večer už je lepší koupit čerstvou. Bohužel, doby, kdy poctivá bageta vydržela několik dní bez ztráty kytičky jsou nenávratně pryč i v zemi tak pečivu zaslíbené jako je Francie. Pořád je to ale ještě o něco málo lepší, než bagety z Alberta. A stojí to v podstatě stejně (0,90-1,30 euro). Jsou však jiné potraviny, které jsou zcela mimo možnosti Alberta. Například sýry.
Sýry tvořily posledních pár desítek let výraznou část mého jídelníčku (tavený sýr ovšem nepovažuji za sýr, stejně jako třicetiprocentní eidam, nebo emental alternativ). Mám tedy určité zkušenosti a vím, že i v Česku se dají dobré sýry koupit. Ne ovšem náhodou a ne v Bille nebo v Albertu. Svého času prodávali v Delvitě (blahé paměti) kvalitní sýr, který jsem si tam kupoval, po převzetí Billou ho prodávat přestali. Zato rozšířili nabídků sýrů z Německa. Několikrát jsem je zkusil (abych nebyl nařčen z nacionalismu), ale bohužel, všechny mi chutnaly stejně a všechny chutnaly jako umělá hmota. Znepokojujícím jevem pak bylo, že české sýry se těm německým začaly nápadně podobat. Možná, aby uspěly na německém trhu. Nemluvě o německých jogurtech a jejich "úspěšné" české konkurenci. Takže, tudy ne, přátelé.
Je potřeba pochválit francouzský protekcionismus, protože na německý sýr, jogurt nebo cokoliv podobného tady určitě nenarazíte. Není ale důvod k obavám. Komu chutná umělá hmota, má ještě k dispozici Danone a pokud se nenechá odradit tím, že francouzské zrající sýry skutečně zrají, litovat nebude. (Zde je ovšem potřeba připustit, že obyčejný bílý jogurt Danone je docela dobrý, podobný "naší" Hollandii.) I v obyčejné sámošce na rohu (Franprix, Carrefour) koupí sýr, o kterém se mu ani nezdálo. Jako třeba já, hned první den v euforii, jsem si koupil úplně obyčejný "rustikální" camembert. Snědl jsem ho rychleji, než jsem čekal. Abych se přesvědčil, že to nebyla náhoda, vzal jsem v další várce pro změnu Chaource. Ani ten neměl chybu. Teprve třetí camembert klasik, jsem přistihl, že byl v jádru lehce tvarohovitý, bohužel chuťově pořád jinde. I kdybych se zítra vrátil zpátky do Prahy, už to nikdy nebude takové jako předtím.
Druhý důsledek odstínění německé produkce je to, že se tady dají koupit pomerančové džusy, které jsou skutečně lisované z pomerančů a chutnají tak. Je to zvláštní, ale je to tak. A nejen z pomerančů. Člověk má hned pocit, že nepije recyklovanou šťávu. (Tedy, ne že by ho měl předtím, ale po "tom" to jaksi přijde samo.) Vzpomínám na týden u Toma v New Yorku a to, jak jsem tam zvýšil o polovinu spotřebu džusu celé jejich rodiny. Tady se mi to děje taky. Doufám, že to je jen přechodná záležitost.
Ovšem, není všechno zlato, co se třpytí. Za tu dobu, co do Paříže jezdím, jsem měl už možnost, u příležitosti různých obchodních, týmových i zcela spontánních společenských akcí, navštívit pár restaurací a je to úplně stejné jako v Praze. Cena zdaleka neznamená kvalitu a tak paradoxně 10x dražší menu ve vyhlášené restauraci nedosahuje kvalitou běžného oběda v závodce. Ovšem je také pravda, že když se to podaří, může člověk zažít skutečný kulinářský zážitek (a zároveň se u toho necítit jako snob nebo pako). Ale vychází to odhadem tak na dva pokusy z deseti (a to podotýkám, že většinou ty restaurace vybírali místní znalci a třeba se jelo do vybrané restaurace přes půl města). Tudíž, vyznat se v tom rozhodně není snadné. Za poznámku stojí, že v těch "špatných" restauracích většinou měli i slabé víno. Bohužel je to nejspíš daň za turistický ruch.
Když ale vidím například nabídku ryb a mořských plodů, skoro mám chuť si něco z toho uvařit. Pak si ale uvědomím, že mě to až tak nebaví a zase na to zapomenu. Takže jedinou věc, kterou jsem si vlastně z francouzské kuchyně osvojil, je legendární La tarte tatin, který jsem ovšem vyráběl už v Praze, dávno před tím, než jsem tušil, že to budu moci takto testovat bezprostředně. Docela jsem si ho oblíbil, takže každá návštěva, která ke mně přišla, ho dostala jako zákusek. Od té doby ke mně přestaly návštěvy chodit...
Začneme tím nejjednodušším - závodní kantýnou. Tam, kde pracuji, je přímo v budově (nebo přesněji řečeno v prvním podzemním podlaží) závodní jídelna, kterou sdílí více okolních firem. Způsob stravování funguje podobně jako v obdobných stravovnách v Česku. K obědu je výběr z několika hlavních jídel (většinou tak pěti), k tomu navíc je možné u několika z nich volit mezi různými typy příloh. Kromě hlavních jídel je k dispozici bohatý salátový bar a, co většinou hned trkne neznalého, široký výběr zákusků, ovocných pohárů a v podstatě čehokoliv, co je možné jíst po hlavním jídle jako dezert (ať už je to sladké, nebo slané, např. sýry). Jediné, co tady tak neletí, jsou polévky a když už nějakou mají, tak je to trochu něco jiného, než jak to známe u nás. Netvrdím, že tohle je typická kantýna, ale je to jedna (ze dvou) kterou znám celkem dobře. Také netvrdím, že zdaleka každý má k takové závodce přístup.
Čim je tato restaurace zajímavá je, že je v podstatě dostupná i pro nezúčastněného příchozího (pokud ji teda v tom průchodu a ve sklepě najde), akorát si musí připlatit. Přesněji řečeno, nedostane zpět částku, kterou si jídelna účtuje za "pozvánku" a kterou za zaměstnance firmy, která s jídelnou má smlouvu, platí právě tato firma. Je to taková nenápadná subvence po francouzsku a možná svým způsobem lepší než stravenky. (Byť asi obecně jsou stravenky výhodnější.) V kantýně se platí kartou, kterou si každý napřed nabije (u automatu ve vstupu) a pak u kasy jen odečítá. Například, hlavní chod za dvě eura, malý salát za půl, k tomu dezert za euro a malou kolu za 60 centů. Dohromady něco přes čtyři eura. K tomu si kasa přirazí "pozvánku" (což je nějaká zcela proměnlivá částka mezi 3-4 eury) a vzápětí ji na stejné účtence odečte. V důsledku dotyčný zaplatí ty původní čtyři a něco eura. Jak prosté. A teď ta pecka - jídlo je dobré. Teď jsem sice v Paříži teprve týden, ale v téhle kantýně jím příležitostně už skoro tři roky, a ještě se mi nestalo, že by mi něco nechutnalo (ať už to byly lasagně, čočka s párkem, nebo steak). A to se týká i salátů nebo zákusků. Čím to? Nevím. Druhá věc, kterou si člověk uvědomí, až tady začne bydlet, že to je levné. I za tu "plnou" cenu, řekněme třeba 7-8 euro by normálně dostal menu v nějakém fastfoodu, případně "formuli" v sendvičárně. Nejlevnější pizza nebo rychlovka v čínském bistru začínají spíš k 10 eurům. Čím to? Nevím, ale užívám si to.
Druhá věc, kterou si člověk může užívat (i kdyby nechtěl) je pečivo a obligátní bagety. První věc, na kterou jsem přišel - bagetu je potřeba kupovat večer. Večer je čerstvá k večeři, ráno je ještě OK k snídani. Druhý den večer už je lepší koupit čerstvou. Bohužel, doby, kdy poctivá bageta vydržela několik dní bez ztráty kytičky jsou nenávratně pryč i v zemi tak pečivu zaslíbené jako je Francie. Pořád je to ale ještě o něco málo lepší, než bagety z Alberta. A stojí to v podstatě stejně (0,90-1,30 euro). Jsou však jiné potraviny, které jsou zcela mimo možnosti Alberta. Například sýry.
Sýry tvořily posledních pár desítek let výraznou část mého jídelníčku (tavený sýr ovšem nepovažuji za sýr, stejně jako třicetiprocentní eidam, nebo emental alternativ). Mám tedy určité zkušenosti a vím, že i v Česku se dají dobré sýry koupit. Ne ovšem náhodou a ne v Bille nebo v Albertu. Svého času prodávali v Delvitě (blahé paměti) kvalitní sýr, který jsem si tam kupoval, po převzetí Billou ho prodávat přestali. Zato rozšířili nabídků sýrů z Německa. Několikrát jsem je zkusil (abych nebyl nařčen z nacionalismu), ale bohužel, všechny mi chutnaly stejně a všechny chutnaly jako umělá hmota. Znepokojujícím jevem pak bylo, že české sýry se těm německým začaly nápadně podobat. Možná, aby uspěly na německém trhu. Nemluvě o německých jogurtech a jejich "úspěšné" české konkurenci. Takže, tudy ne, přátelé.
Je potřeba pochválit francouzský protekcionismus, protože na německý sýr, jogurt nebo cokoliv podobného tady určitě nenarazíte. Není ale důvod k obavám. Komu chutná umělá hmota, má ještě k dispozici Danone a pokud se nenechá odradit tím, že francouzské zrající sýry skutečně zrají, litovat nebude. (Zde je ovšem potřeba připustit, že obyčejný bílý jogurt Danone je docela dobrý, podobný "naší" Hollandii.) I v obyčejné sámošce na rohu (Franprix, Carrefour) koupí sýr, o kterém se mu ani nezdálo. Jako třeba já, hned první den v euforii, jsem si koupil úplně obyčejný "rustikální" camembert. Snědl jsem ho rychleji, než jsem čekal. Abych se přesvědčil, že to nebyla náhoda, vzal jsem v další várce pro změnu Chaource. Ani ten neměl chybu. Teprve třetí camembert klasik, jsem přistihl, že byl v jádru lehce tvarohovitý, bohužel chuťově pořád jinde. I kdybych se zítra vrátil zpátky do Prahy, už to nikdy nebude takové jako předtím.
Druhý důsledek odstínění německé produkce je to, že se tady dají koupit pomerančové džusy, které jsou skutečně lisované z pomerančů a chutnají tak. Je to zvláštní, ale je to tak. A nejen z pomerančů. Člověk má hned pocit, že nepije recyklovanou šťávu. (Tedy, ne že by ho měl předtím, ale po "tom" to jaksi přijde samo.) Vzpomínám na týden u Toma v New Yorku a to, jak jsem tam zvýšil o polovinu spotřebu džusu celé jejich rodiny. Tady se mi to děje taky. Doufám, že to je jen přechodná záležitost.
Ovšem, není všechno zlato, co se třpytí. Za tu dobu, co do Paříže jezdím, jsem měl už možnost, u příležitosti různých obchodních, týmových i zcela spontánních společenských akcí, navštívit pár restaurací a je to úplně stejné jako v Praze. Cena zdaleka neznamená kvalitu a tak paradoxně 10x dražší menu ve vyhlášené restauraci nedosahuje kvalitou běžného oběda v závodce. Ovšem je také pravda, že když se to podaří, může člověk zažít skutečný kulinářský zážitek (a zároveň se u toho necítit jako snob nebo pako). Ale vychází to odhadem tak na dva pokusy z deseti (a to podotýkám, že většinou ty restaurace vybírali místní znalci a třeba se jelo do vybrané restaurace přes půl města). Tudíž, vyznat se v tom rozhodně není snadné. Za poznámku stojí, že v těch "špatných" restauracích většinou měli i slabé víno. Bohužel je to nejspíš daň za turistický ruch.
Když ale vidím například nabídku ryb a mořských plodů, skoro mám chuť si něco z toho uvařit. Pak si ale uvědomím, že mě to až tak nebaví a zase na to zapomenu. Takže jedinou věc, kterou jsem si vlastně z francouzské kuchyně osvojil, je legendární La tarte tatin, který jsem ovšem vyráběl už v Praze, dávno před tím, než jsem tušil, že to budu moci takto testovat bezprostředně. Docela jsem si ho oblíbil, takže každá návštěva, která ke mně přišla, ho dostala jako zákusek. Od té doby ke mně přestaly návštěvy chodit...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)