Inishmore

Protože se mi loni plavení se v La Manche v zásadě líbilo, a chtěl jsem zase vyrazit na nějaké jiné moře, než do Chorvatska, hned jak můj dvorní dodavatel vypsal termíny, přihlásil jsem se na „sportovní plavbu“ do Irska. Tušil jsem totiž nával a nechtěl jsem to nechat na poslední chvíli, případně přijít s křížkem po funuse. Ukázalo se, že jsme byli dohromady dva, co si to mysleli, a dlouho se k nám nikdo nechtěl přidat. Dokonce to došlo tak daleko, že už jsem se v mezičase stihl upsat na dvě jiné jachtařské akce, ale plavba v Irsku pořád ne a ne se rozjet. Nevím, co pak Zindulkovci udělali, ale nakonec se jim přece jen podařilo pár dalších zoufalců přesvědčit, a loď tak naplnit. Že to nebude Chorvatsko jsem čekal, přesto jsem si ale nebyl úplně jist, zda si uvědomuji všechny důsledky svého rozhodnutí.

Jeden můj známý například okomentoval svoji účast na stejné plavbě v loňském roce slovy: Irsko jinak vřele doporučuji. Všechny Ginger medikamenty proti nevolnosti u mne od té doby vzbuzují přesně opačné reakce, sotva ted někde zázvor jen ucítím :). Vzhledem k tomu, že jsem byl na loňské plavbě v La Manche zaskočen tím, jak rychle, a hlavně nečekaně, se u mne mořská nemoc rozvinula, bylo to slovo do pranice. Další slovo do pranice byla dlouhodobá předpověď, která dávala tušit, že průměrná denní teplota bude kolem deseti stupňů a v noci může klesat až na čtyři. Utěšoval jsem se tím, že na moři klesat nebude a bude držet těch stabilních deset. Poslední neznámá byla, s kým tam pojedu. V posádce jsem, stejně jako loni, nikoho neznal.

Protože jsem ale byl i přes to všechno motivován, hned jak mi z charterovky potvrdili konání akce, objednal jsem si letenku a jal se studovat lokální autobusovou a jinou dopravu v Corku a blízkém okolí, abych se nějak dostal do Baltimore, odkud jsme měli vyrážet. Přestože dispozice k plavbě jasně udávaly Cork, jako přestupní místo, všichni kromě mě nakonec letěli do Dublinu. Chápu proč, ale pro mne by to bylo zbytečné zdržení. Přímý let do Corku s Aer Lingus přece nemůže dopadnout špatně. Tahle disproporce ovšem způsobila, že zatímco ostatní se vezli taxíkem z Dublinu až do Baltimore, já si vyzkoušel hned několik druhů dopravy. V Corku z letiště na autobusové nádraží taxíkem, z Corku autobusem do Skibbereen, a od tam jsem plánoval další taxík do Baltimore.
I přes to všechno jsem měl být ovšem na místě první s asi čtyř hodinovým předstihem.

Původní Oceanis 43 nám v mezičase změnili na Bavarii 50, což jsem kvitoval, protože to podle diagramu na webu vypadalo, že budeme mít deset lůžek a tudíž nebude muset nikdo spát v salónu, jako posledně já. Což v zásadě není špatné spaní, jen při nočních plavbách se člověk moc nevyspí a stejně tak, když chce posádka dělat v salónu párty. Tady sice párty nehrozily, ale zato hrozily, respektive jsem se těšil, na noční plavby.

V souvislosti s materiální přípravou také vyrážím se svou novou cestovní taškou, která už prošla křtem v Karibiku, do které balím, kromě běžných věcí, kompletní jachtařskou kombinézu, holínky do továrny na biologické zbraně a spacák, a ještě pořád je v ní místo. Aby taky ne, když je údajně dimenzovaná na 140 litrů.

1. den - 27.4 - Cork

Odlétám ve středu po poledni, což je pohodový čas. Mám celé dopoledne, abych se připravil. Doprava by měla fungovat bez problémů a vůbec to vypadá, že celá cesta proběhne v poklidu. Ráno sice místo relaxace jedu vrátit kytaru, kterou jsem si koupil před měsícem, ale teprve teď mi ji poslali, protože ji museli seřídit. Což se jim ovšem nepovedlo, a abych na to nemusel celou plavbu myslet, raději ji odvezu do obchodu osobně ještě před plavbou.

Protože mne víkend před akcí skolila nějaká rýmička a necítím se úplně ve formě, volím místo MHD cestu taxíkem a volám si Alpha Taxi. Tedy, přesněji řečeno, zadávám objednávku přes internet. Ostatní taxislužby už jsem vyzkoušel, tak si říkám, že bych mohl zase zkusit něco nového. Webový formulář mi ovšem nedovoluje zadat moji adresu, protože neexistuje. Po pár pokusech to vzdávám a zadávám adresu našeho bloku asi o sto metrů dále z hlavní silnice a do poznámky řidiči připisuji, aby mne vyzvedl na mé skutečné adrese.

Po chvíli mi dojde potvrzení o objednání, pak popis auta, které přijede, a pak mi volá operátorka z dispečinku, prý co si to vymýšlím a nezadávám jim správnou adresu. Namítám, že jejich systém moji adresu nezná, tak jsem to vyřešil takhle. Sprdne mě a vyzve, ať se to příště neopakuje. Pokud mi to nepůjde zadat, mám jim zavolat a ne to takhle komplikovat. Počítám, že se to opakovat nebude. Taxík ovšem dorazil na původní adresu správně a od tam to měl asi půl minuty, takže ke katastrofě nedošlo a já nakonec bez problémů odjel.

Na letišti dávám v nouzi hambáč u meka, abych se ujistil, že původní matné tušení, že to bude humus, bylo patrně založené na nějaké předchozí osobní zkušenosti, a v letadle pak vychutnávám pravý bio, eco, a fair trade peprmintový čaj, v hedvábném pytlíku, za dvě a půl babky. V Corku na letišti zjišťuji, že na hlavní autobusové nádraží se mohu dostat buď taxíkem nebo autobusem. Bus stojí pět šedesát, taxík zhruba patnáct. Protože bus mi zrovna ujel, volím znovu taxík, a ještě před nástupem se ptám taxikáře, kolik to asi bude stát. K mému překvapení mi to nechce říct. I tak nasedám.

Situace se vyjasní, když přiznám, že jsem sice přiletěl letem z Paříže, což taxikář věděl, ale nejsem Francouz. V tu chvíli taxikář okřeje a vysvětlí mi, že si myslel, že jsem Francouz, a protože s nimi má špatné zkušenosti, nechtěl mi nic slibovat, abych ho pak případně kvůli tomu neprudil. Dozvím se ještě spoustu dalších zajímavých informací, o tom, kolik kdo dává dýško, jak to funguje v Irsku, a kde všude taxikář pracoval, předtím, než se stal taxikářem. Peněz za taxík rozhodně nelituji.

Na autobusovém nádraží si kupuji zpáteční lístek do Skibbereen, protože mi to ráno od Zindulky řekli. Ještě včera to vypadalo, že pojedu tam autobusem a zpátky mě vezme zbytek posádky taxíkem, ale situace se během dne několikrát měnila, až se ustálila na variantě bus. Podobně se několikrát měnily instrukce, jak se dostanu na loď.

Sice jsem psal do Zindulky s několikatýdenním předstihem, ve snaze zjistit, jestli a jak se dostanu na loď, a kde ta loď bude, ale potvrzení jsem nikdy nedostal. Náš kapitán sice měl nějaké teorie, ale já to chtěl najisto. V Baltimore je jediná půjčovna lodí, kterou vedou manželé Con a Mary. Con se stará o lodě a Mary se stará o organizaci na souši. Nakonec jsem jim tedy den před odjezdem napsal a odepsala mi Mary, že loď bude v přístavu. Pak mi napsala ráno v den odjezdu, že loď bude teprve splouvat po řece a teoreticky bych mohl, až dorazím do Skibbereen, místo do Baltimore, jet do Oldcourt, odkud bude s lodí Con vyrážet a přidat se k němu. V autobuse z Corku mi nakonec došla SMSka, že loď už vyrazila a tudíž bude nakonec v Baltimore, ale asi ne úplně hned, až tam dorazím.

Nakonec tedy volím nabídku Mary, abych si dal něco k jídlu ve Skibbereen s tím, že pro mne přijede kolem deváté večer a vezme mě autem na loď sama. Zároveň mi doporučí nějaký bar, kde bych se mohl najíst. Tam sice ten den zrovna nevaří, a tak skončím jinde, a přestože jsem si slíbil, že pít nebudu, k poctivému domácímu hamburgeru (musel jsem si spravit chuť po tom mekovi), si dávám Guinness. Nakonec přijíždím s Mary do přístavu před desátou, s tím, že Con ještě chce převázat loď, protože u mola pro trajekty druhý den stát nemůže.

Baltimore na začátku

S drobnými faux pas, kdy se ptám Cona, jestli mám loď uvázat přes bowtie místo bowline jsme nakonec vyvázáni, a někdy před půlnocí volám kapitánu Markovi, který je se zbytkem posádky na cestě z Dublinu v taxíku, jestli chtějí uvařit polévku. Chtěli sice, abych jim nalovil čerstvé ryby, ale na to už nemám sílu. Na lodi je chlad, takže vařím, pak zabírám místo v kajutě a lezu do spacáku, abych se zahřál.

Díky časnému příjezdu si mohu vybrat místo na spaní. Přitom se ukazuje, že propagační materiály na stránkách Zindulky byly opravdu propagační a s naší lodí nemají mnoho společného. Kajuty jsou jen čtyři, takže někdo bude spát v salónu. Zato ale máme tři záchody, což se nakonec ukáže jako poměrně zásadní výhoda. Protože jsem už spal v zadních kajutách, v salónu, i na palandách, volím přední „majitelskou“ kabinu. Sice tuším, že noční přeplavby v ní budou krušné, ale nedá se svítit. Kde jinde si to vyzkoušet, než na padesátistopé bavárce. Někdy v noci se seznamuji s prvním spolubojovníkem Vláďou, na kterého vyšel Černý Petr, tedy spaní se mnou v přední kajutě. Trochu mne zaráží, že Vláďa nespí ve spacáku, ale jen tak oblečený na posteli. Nevím jestli to je vyčerpáním, nebo je tak hardcore, já každopádně oceňuji svůj nový letní spacák, s komfortní teplotou sedm stupňů, ve kterém se cítím tak akorát komfortně.

2. den - 28.4 - Baltimore

Je těžké ji přehlédnout

Ráno, po probuzení do chladné luxusní kabiny, se seznamuji s kapitánem a zbytkem posádky, kteří vypadají ještě méně čerstvě než já. Později se dozvídám, že jejich taxikář zabloudil a odvezl je do jiného přístavu, takže si asi hodinku zajeli. Vláďa se přiznává, že není tak hardcore jak vypadá, ale jenom si nevzal spacák, protože nějak nepostřehl, že bude potřeba. A nebyl sám. Zároveň se ukazuje, že do přední kajuty nevede topení, což způsobí, že dveře kajuty otevřeme a až do konce plavby zůstanou otevřené.

Jinak se sešla odhodlaná parta. Kromě kapitána Marka, který už si dal Irsko několikrát, všichni ostatní nováčci. Bratislavská úderka ve složení Mišo, Rasťo a Taro byla jediná, kdo se znal předem. Ostatní byli podobní nadšenci jako já. Jirka, která se přihlásil hned, jak plavbu vypsali, jako první, Jarda, který si přijel pořádně zajachtit a odpočinout od rodinných plaveb v Chorvatsku, Vláďa, který se po letech zase vydal na moře, aby si osvěžil kapitánské dovednosti a Mario, který hledal další výzvy ve své jachtařské kariéře. Přeplavba byla oficiálně vypsaná (a prodávaná) jako praktická příprava na průkaz typu B, ale ne všichni to takto pojali. Třeba já, se svým průkazem RYA, jsem zcela mimo osnovy ministerstva dopravy ČR, a tudíž mne jeho průkazy nevzrušují. To ovšem neznamenalo, že bych se netěšil, že načerpám nové zkušenosti, vyzkouším si plavbu v trochu jiných podmínkách, než obligátní Chorvatsko, a nakonec se podívám i na zajímavá místa. Postupně se pak ukázalo, že ve své podstatě se na to díváme všichni stejně, což výrazně přispělo k hladkému průběhu celé akce.

Přístup na loď je obtížný

Protože naše loď ale právě připlula ze suchého doku, a není úplně připravená, věnujeme se její a naší přípravě. Já s Rasťou vyrážíme na nákup do pár kilometrů vzdáleného Skibbereen. Bere nás tam Mary autem. Napřed mám trochu obavu, jestli tam bude kde nakoupit, ale když vstoupím do potravin, za které by se nemusel stydět lecjaký supermarket, dovedně maskovaných z ulice jen omšelým vchodem, obava se rozplývá. Tady určitě nakoupíme, byť seznam velikosti z obou stran hustě popsané A4 dává tušit, že to nebude hned. Mary nám dokonce domlouvá místní pomoc, paní, která si od nás bere vozíky, jak je postupně plníme, markuje je, ukládá všechno do přepravek a vozíky nám pak zase vrací, takže se můžeme soustředit jen ne výběr. A když nám pak na konci něco chybí, jde to s námi najít.

Nákup trvá skoro dvě hodiny (pravda byl v tom čaj a snack na konci), a mám pocit, že hoši, když seznam sepisovali, se nechali trochu unést. Byť jsme dělali nákup na deset dní, přece jenom skoro plná dodávka přepravek a osm set babek debit se mi úplně nezdály. Nicméně, obchod to byl fakt dobrý a pochybuji, že bychom podobně dobře zásobený našli někde po cestě, tak proč toho raději nevzít víc. Moje původní obava, jestli seženu suroviny na svoji kulinářskou show - chilli con carne - ke které jsem se upsal v rámci dopředu naplánovaného jídelníčku před plavbou (a ke které mne inspiroval úspěch, jaký jsme měli se stejnou recepturou s Markusem v Karibiku) se rychle rozplynula. Dokonce i mleté maso vypadalo kvalitně.

Na samotě u moře

Když jsme se s Rasťou vrátili na loď, k našemu překvapení jsme pořád neměli nasazenou kosatku a posádka vypadala, že se hned tak nevypluje. Pak se Con rozhodl, že s námi vypluje na zkušební plavbu přes zátoku, aby vyzkoušel plachty, a asi se mu to líbilo, protože nás pak vytáhl ještě ústím řeky nahoru a zpátky. Když se pak setmělo, přišli jsme na to, že nám nesvítí motorové světlo a než se to vyřešilo byla noc. Tak jsme se aspoň dobře najedli a šli spát s nadějí, že druhý den už konečně vyplujeme. Mišo navařil skvělé vepřové nudličky, na kterých si i Con pochutnal.

3. den - 29.4 - Adrigole

Konečně vyplouváme. Fouká solidní severozápad, takže chvílemi na bočák, chvílemi na předobočák, vyrážíme západním směrem k Fastnetu a ostrovům Skellig. Jsou trochu vlny. Většina posádky se drží nahoře na palubě a je zádumčivá. Na některé padá splín mořské nemoci a získávají nezdravou barvu. Nicméně kapitán vydává rozkaz k přípravě oběda s tím, že je potřeba zlikvidovat syrové maso. Kotlety byly včera, takže zbývá už jen to mleté hovězí a moje chilli. Místo abych se tedy s ostatními zádumčivě houpal na vlnách, vyrážím vařit. Rýži dávám překvapivě snadno, jenže pak nastane drobný problém. Někoho napadlo dát mleté maso do mrazáku, ale bohužel jsem na to přišel až když jsem uvařil rýži. A aby to nebylo tak jednoduché, nejenže je maso na kost, ale navíc k němu přimrzl i papír, který byl v misce. Z kulinářské exhibice v podpalubí se stává boj, kdy se snažím pomocí různých postupů maso ohřát do té míry, abych z něho mohl sundat papír a zároveň ho nezničil. Což nějakou dobu trvá. Aspoň pěkně došla ta rýže. S tím bývá jinak vždycky problém.

Adrigole do pilotu

Po uvaření ovšem nemám na jídlo ani pomyšlení, přece jenom dlouhodobý pobyt v podpalubí, spojený s výpary olejů a šťáv dělají svoje, takže se místo toho jdu vyvětrat na palubu a svoje chilli si vychutnám až později. Místo toho ovšem na mě přišla hlídka, takže se znovu nenudím. Posádce ovšem v mezičase vytrávilo a někteří zvládli v průběhu dne i tři porce. Z čehož jsem jako kuchař samozřejmě měl radost, byť mi bylo jasné, že hlavní zásluhu má hlad.

Večer přistáváme v zátoce Adrigole, kde kotvíme na bóji novým stylem - lasováním. Kapitán zároveň přichází s novým zvykem. Po každém přistání navigátor aktivní hlídky každého osobně přivítá na novém kotvišti. Je to údajně proto, abychom si zapamatovali, kde vlastně kotvíme.

Konečně jsme je našli

Čímž se dostávám ke službám. Na lodi je nás včetně kapitána devět, rozdělených do tří trojiček. Trojičky drží službu ve vedení lodi a střídají se po třech hodinách ve dne, a po čtyřech hodinách v noci. V zásadě by si měli umět sami poradit. Většinou jeden stojí u kormidla, jeden naviguje a jeden dělá, co je potřeba, a v průběhu času se to střídá. Protože ale kapitán je přesvědčen, že navigace nespočívá v zírání do GPSky nebo plotru, ale v nezanedbatelné přípravě před plavbou, stává se z role navigátora full time job, který zahrnuje studium map, pilotů, předpovědí a vůbec všeho, co lze na moři studovat. Na Adrigole nám GPSka ale ještě prošla.

Po přistání vyráží část posádky na průzkum terénu příručním člunkem. Část výsadku jede v jachtařském, obávaje se návratu na loď proti větru. Na souši postupně najdeme domorodce, ovce, kostel a bar, který právě otevřel. Dáme pivo (někteří víc), a než ho dopijem, bar se zaplní tak, že většina hostů už stojí uprostřed, kde nejsou ani stoly ani židle. Vracíme se zpět na loď, na hladině klidné jako olej. To ovšem nebrání tomu, aby nám uprostřed zátoky zhasl motor a trvalo chvíli, než se zase umoudřil. Přední kajuta během prvního dne vydala další drsné svědectví. Když příď zalije vlna, tak do ní teče horní luknou. Ale zato se v ní dá ležet i napříč, zapřený o trup, což je výhodné zejména v dlouhých úsecích v náklonu. Vejde se tam napříč bohužel jenom jeden. Dnes ovšem ještě máme spaní v klidné zátoce na bóji, které dává tušit klid před bouří. Obrazně i doslova.

4. den - 30.4 - Castletown

Sem se asi nevejdu

Ráno nejdřív trénujeme v zátoce manévry a pak trénujeme znova navigaci. Každá trojička si má připravit svůj úsek od vyplutí k přistání tak, aby nepotřebovala v průběhu plavby ani plotr, ani GPSku, ani pilota. a ani mapu. Což znamená, zaznamenat na papír všechny důležité informace, aby se daly vzít nahoru do kokpitu, a navigátorovi stačilo se na ně jen mrknout. Protože jsme třetí hlídka v pořadí, vychází na nás poslední úsek do Castletownu. Protože každá hlídka to bere svědomitě, jdu si dát šlofíka, než se na nás dostane mapa. V mezičase Jiří udělá důkladnou přípravu a dokonce překreslí kritické pasáže na pauzák. To nám ovšem nebrání v tom, abychom to v euforii, při jednom obratu, vzali přes ani ne metrovou hloubku. Ta mělčina byla široko daleko jediná svého druhu. Naše loď má ponor 1,85 metru. A jela v náklonu. Asi byl zrovna příliv. Nicméně i kapitána to překvapilo, když to viděl na záznamu z GPSky.

Veřejná lekce gaelštiny

V Castletownu si dávám přistání. S padesátistopou Bavárkou a bez bow thrusteru, protože kapitán ho prohlásil za nefunkční. Aby to bylo jednodušší, tak se ukazuje, že molo, o kterém se v pilotu píše, že je k dispozici i plachetnicím, je obsypané rybářskými čluny, většími než jsme my. Vyvazujeme se tedy na jeden z nich. Stačí přitom trefit se mezi betonový výběžek mola před námi a loď za námi. Sice se nic nestane, ale provedení je bída. Nemám totiž vůbec představu, jak se vyvážeme k jiné lodi, takže to nechávám na posádce, což vede k chaosu. Mám z toho ponaučení pro příště.

V Castletownu trávíme necelé dvě hodinky, pro protažení a občerstvení, před tím, než vyrazíme na naši první delší, asi 130 NM dlouhou, non-stop přeplavbu na Aranské ostrovy. Využívám toho k prohlídce místní školy a nákupu buchet. Vychází na nás hlídka od tří do sedmi ráno, takže energie bude potřeba. Přestože jedeme na zadobočák až zaďák, není to taková pohoda, jak by se zdálo. Udělaly se trochu vlny a pobyt v přední kajutě je tím ztížen. Můj spacák lehce klouže po matracích a občas mne zalije vlna shora drobnou sprškou. Nakonec je hlídka vysvobozením.

5. den - 1.5 - Inishmore

Castletown Traditional

Přebíráme hlídku ještě za tmy, s cílem obeplout západně maják Tearaght a nějaké skály okolo, které jsou těsně nad hladinou. Trochu mě mate, že maják nesvítí, ale GPSka nás neomylně vede k němu. Ve chvíli, kdy se dostáváme ke skaliskům už je takové světlo, že máme i vizuální kontrolu, vše je jak má být, jen ten zatracený maják nesvítí. Nicméně řešit to nebudu. Předáme v sedm službu a jdu konečně zkusit spát. První hlídka vytáhne nakonec i hlavní plachtu, což výrazně zrychlí, a také zklidní plavbu. Všechny hlídky se ještě jednou vystřídají, aby si nakonec sám kapitán přistál v Kilronanu, u mola tak, že jsem si to musel vyfotit. Ze dvou stran třímetrová betonová zeď, ze třetí ještě vyšší rybářská loď. Nakonec máme tak zhruba dva metry před přídí a za zádí a k tomu příslib přílivu zhruba tří metrů. To si určitě zasloužilo, aby nás navigátor Rasťo stylově uvítal a doplnil to stylovou sadou lopáriků (jak říkají naši bratři Slováci). Nutno dodat, že přivítání mělo takový úspěch, že se z něj stává posléze motto výpravy, a záminka, oslavit kde co. Nejsem si jist, jestli přesně takhle to kapitán myslel, když nás to vítání učil.

Občas to nevyjde

Z lodi se chodí na břeh člunem, na kterém je potřeba obručkovat loď na schůdky, které vedou nahoru na molo. Manipulace s člunem vyžaduje koordinaci posádky, aby se nestalo, že někdo zůstane na jiné straně, než je člun. Jednu výhodu ovšem naše parkování má. Jsme perfektně chránění před jihozápadním větrem, který fouká celou noc 5-6 Bf, takže zatímco na molu je obtížné jít vzpřímeně, my máme na lodi relativní klid a pohodu.

Večer trávíme nejprve pivem a posléze debrífinkem v prvním baru, který neomylně identifikuje Mario. Přitom zjišťuji, že Irsko není zdaleka tak pivu zaslíbená země, jak jsem si myslel. Zdá se, že všude jsou k mání tři/čtyři značky: Carlsberg, Heineken, Guinness a Murphy. Když jsem chtěl něco místního, nabídl mi barman Smithwick's ale, což nebylo špatné, ale pak jsem ho už nikde neviděl. A protože Guinness je sice zajímavý, ale na pití to moc není, nakonec jsem často končil u Carlsbergu. Po divoké předchozí noci a dnu, usínáme spánkem zaslouženým.

6. den - 2.5 - Opravy

Takhle parkují profíci

Dopoledne máme na programu prohlídku ostrova Inishmore. Zdá se, že Inish je celkem populární předpona. Třeba naše loď se jmenuje Inishbeg. A po cestě jsme viděli dost dalších Inishů. Pak nám Taro prozrazuje, že to znamená v gaelštině ostrov. To dává smysl.

Vyrážíme na pevninu. Ještě skoro na molu mi nějaký chlapík nabízí pronájem kola, prý na projížďku po ostrově. Jezdím na kole rád, ale ne když fouká pětadvacet uzlů a vypadá to, že bude pršet. Místo kola si hned v přístavu najímáme ochotného taxikáře, který je připraven nám snést modré z nebe za sto čtyřicet babek. Naši vyjednávači to usmlouvali. Původně to chtěl nosit za sto šedesát. Veze nás k Wormhole, což je populární díra ve skále na pobřeží. Nevím sice přesně čím, ale všichni kolem mě se tváří, že kdo nezná Wormhole, jako by nebyl. Tvářím se tedy tak taky. A od Wormhole je jen co by kamenem dohodil do Dún Aonghasa, což je původní osídlení, či pevnost, postavená na sto metrů vysokém útesu nad mořem, údajně někdy 1000 až 500 let před naším letopočtem.

Kilronan

Když jsme ráno vyráželi z přístavu, tak jsme měli pocit, že jsme na ostrově sami. Kromě nás nebyla u mola žádná další loď. O to větší bylo naše překvapení, když jsme došli do zřícenin osídlení a zjistili, že tam jsou davy turistů, kteří ovšem, na rozdíl od nás, přišli oficiální (a placenou) cestou z nejbližší vesnice. My pro změnu do ní míříme, jelikož tam máme v jedné kavárně sraz s naším taxíkářem. Sraz tam má ale asi víc lidí, protože je tam narváno a velká reklama "Tripadvisor 2015" na tom má asi taky svůj podíl.

To mi ale nebrání v tom si vystát frontu na kávu. Opatrně žádám Irskou kávu, ale paní za pultem mě ujistí, že tu nedělají. To chápu. Kdo by to v Irsku čekal. Mám podezření, aby to nebyly irské francouzské brambory. Tak aspoň obyčejnou. A jestli chci šlehačku. Tak si dám ještě jablkový koláč, který trochu připomíná tarte tatin a jsem spokojen. Vláďa mě ujišťuje, že si někdy, někde, nějak v Irsku, Irskou kávu koupil. Po cestě do přístavu ještě dokupujeme zásoby a chystáme se na odpolední vyplutí, protože nás čeká cesta zpět a tentokrát to vypadá, že nám vítr nakloněn nebude a pojedeme proti němu. I tak ovšem, čím dřív vyjedeme, tím lépe.

Dún Aonghasa na obzoru

Před startem chce ale ještě kapitán opravit vrtulku anemometru, která se přestala točit. Předtím nám sice ukazatel větru ukazoval špatně, ale aspoň něco. Teď už neukazoval vůbec. A protože předpověď dávala šanci na poměrně náročné větrné podmínky, chceme vyplout s fungujícími instrumenty. Oprava by měla spočívat v tom, že se jeden dobrovolník nechá vytáhnout na špičku stěžně a vrtulku promaže a pokusí se rozpohybovat. Další se pak uvidí.

Když ovšem kapitán vyzval k tomu, aby se přihlásili dobrovolníci, k mému překvapení žádný nával nenastal. Jsem zvyklý z Chorvatska, že se na stožár chce vytahovat kde kdo, aniž by tam bylo potřeba něco opravovat, takže jsem se tam sám nikdy nepodíval. Tady jsem ovšem ale ucítil příležitost a když jsem se ujistil, že skutečně nikomu nebude líto, když se tam nepodívá, k operaci se přihlásil. Nevím jestli ostatní odradilo to, že přece jen trochu foukalo a teplota byla také o dost nižší než v Chorvatsku, nebo to, že špička stěžně je na padesátistopé bavárce dvacet dva metrů na hladinou, nicméně to byly pro mne jen vedlejší detaily. Hlavní bylo, že bylo hezky (svítilo slunce), loď stála vyvázaná u mola v klidu a nehrozilo, že se budu na stěžni plácat jak hadr na holi.

Při přípravě lan na vytažení si ovšem kapitán náhodou všiml něčeho, co z nefungující vrtulky větroměru udělalo naprosto nepodstatný detail. Čep, který držel ráhno hlavní plachty na stěžni, měl z jedné strany utrženou závlačku a byl už více než třetinou délky ze spoje venku. Co by se stalo, kdyby vyletěl úplně se ani neodvažuji domyslet. I na klidném moři by to mohl být pěkný problém. V podmínkách, která nás čekaly, to mohla být tragédie. Podle předpovědi byl hlášený silný vítr (5-6 Bf) lokálně až 7 Bf. Zajímavé je, že 6 Bf je síla větru, kterou Britové, nebo Irové už ohlašují v rádiu jako varování. (Zjistil jsem, že Francouzi hlásí tahle varování až od síly 7 Bf).

7 Bf je síla větru, která je v českém názvosloví poeticky označená jako „mírný vichr“ (rychlost 28-33 uzlů): Pohybuje celými stromy, chůze proti větru obtížná. Moře se bouří. Bílá pěna vzniklá lámáním hřebenů vytváří pruhy po větru. Vlny dosahují 4-5,5 metru. Nutno přiznat, že ty vlny platí jen na otevřeném moři. Kam jsme se právě chystali.

Moře je neklidné

Nový problém zastínil vrtulku. Musíme najít nějakou náhradu za poškozený čep, jinak neodplujeme. Rybář z vedlejší lodi nám věnuje kus kulatiny se závitem, kterou můžeme čep nahradit a s obou stran matkou stáhnout. Jediný problém je, že je asi o patnáct centimetrů delší, než bychom potřebovali. Pak najdeme na lodi šroub, který tam přesně pasuje a má i správnou délku. Dáváme ho tam místo čepu a posíláme fotky Conovi, aby viděl, že někde museli udělat soudruzi v SRN chybu.

Nakonec jsem se i na ten stěžeň podíval, ale promazání (a roztočení) vrtulky zjevně nepomohlo, protože budíky zůstávají němé. Zkouším tedy úplně odmontovat „věšák“ s čidly, ale i ten vypadá v pořádku. Nakonec tedy vyplouváme bez větroměru, bohužel ale s výrazným zpožděním, které nám bude posléze chybět, protože mineme „okno“, kdy by nám vítr byl nakloněn pro plánované změny kurzu.

V popředí tradiční irská loďka

Pro povzbuzení ještě kapitán prohází hlídky a noční šichtu zkrátí na tři hodiny, s vysvětlením, že to prý bude náročnější. To jsem tedy zvědav. S Mariem a Tarem na nás vychází lukrativní úsek od jedné do čtyř do rána. Jdu tedy spát. Tedy, přesněji řečeno, předstírat spánek. Protože v těchhle podmínkách se spát nedá. Minimálně ne u nás v kajutě. Zkouším chvíli ležet podélně, ale to v podstatě ležím na Vláďovi. Ani se neodvažuji přidržovat dřevěného rámu poličky, která lemuje naši kajutu po obvodu, protože mám pocit, že při prudším nárazu bych ji mohl utrhnout. Nakonec nacházím jedinou polohu, která je stabilní. Ležím na posteli napříč, nohy mám zvednuté nahoru křížem přes Vláďu a zapřené do boku lodi. Spát se tak nedá, ale aspoň to se mnou nemlátí a Vláďa má možnost zkusit spánek aniž bych na něj každou půl minutu skákal a padal.

7. den - 3.5 - Hvězdy a tma

Ráno bylo nevinné

Když mne v noci vytrhne z transu plácání plachet a křik z paluby, je to svým způsobem vysvobození. Převlékám se rychle do pracovního a chystám se vyrazit nahoru, abych místo toho zaslechl shora, že tam nemáme chodit, ať nejsme zbytečně mokří. Co se tam tedy přesně dělo nám zůstalo skryto, ale všichni z předchozí hlídky vypadají, jakoby na ně někdo vylil kýbl vody.

Přebíráme hlídku ve chvíli, kdy moc neprší. Pokyny jsou jasné. Když jsou vidět hvězdy, tak jet, co to dá, když přestávají být vidět hvězdy, tak refovat, co to dá. Hvězdy přestávají být vidět poměrně rychle. Místo nich se nad nás blíží černo černá tma. To věští zesílení větru, přeháňku a poryvy. Taro, který je zrovna u kormidla, vydává pokyn k refu. Mario v euforii dotahuje plachty. Čelovkou kontroluji trim. Není tam co trimovat, máme venku zhruba tak deset procent plochy plachet. Nicméně, k mému překvapení, a přestože jsou vlny, loď jede podle GPSky pořád přes sedm uzlů. Jaké jsou vlny netuším, není na ně vidět. Přichází první nápor deště. Přestože mám brýle, přestávám vidět, jak mně kapky vody tryskají do očí. Ani nevím jestli to je déšť, nebo vodní tříšť. Uvažuji o tom, že jestli to po chvíli nepřejde, budu si muset zajít dolů pro ochranné brýle, které jsem si vzal s sebou schválně kvůli takovéto situaci a přemýšlím, kam jsem je dal. Mám na sobě záchrannou vestu a jsem zapnutý bezpečnostním pásem do kokpitu a poprvé mi to nepřijde divné.

Ještě jednou rozmanitý Inishmore

Mrak ovšem rychle přechází, vychází hvězdy, déšť ustává a vítr zvolňuje. Vytahujeme trochu víc plachet, ale je vidět, že všichni tři máme respekt. To se pak opakuje ještě párkrát, ale už nikdy v takové intenzitě jako poprvé. Kdyby se mě pak někdo zeptal, kolik nám foukalo, tak nevím, nefungovaly nám měřiče. Jaké byly vlny také nevím, protože na ně nebylo vidět.

Když se ráno probouzím a dívám se na Navionics na naši polohu, tak mám chvíli pocit, že se mi zasekla GPSka. Myslel jsem, že budeme aspoň o čtyřicet mil dál na jih. Něco se muselo stát, ale nevím co. Naštěstí nic s lodí, jen došel předobočák, a dál se musíme probíjet křižováním. Zajímavý moment nastává při proplouvání mezi skalisky vybíhajícími z Dunmore Head a protějším ostrovem Slievedonagh, kdy musíme k motoru přidat ještě plachty, abychom se s úžiny vůbec dostali. Jinak by nás silný proud, vítr a vlny mohly svát na skály.

Proplujeme?

Jako cíl dnešní plavby určujeme, s ohledem na podmínky a vzdálenost, operativně Knight's Town a vyvazujeme se na městském molu v osm večer. Jsme jediná loď, která tam krátkodobě kotví. Jinak je tam, kromě dvou dalších menších plachetnic, pusto a prázdno. Tedy, až na trajekt, který pendluje mezi Knight's Town a pevninou, která je asi šest set metrů na východ. Trajekt tam pendluje asi dokud jezdí auta a trochu nás omezuje při parkování, které se nám napoprvé nepodaří. Ani napodruhé, a ani napotřetí. Ráno se ukazuje, že nejen vítr nás odnášel od mola, ale i proud. Chtěli jsme ovšem na tuhle stranu schválně, kvůli pitné vodě, která nám začíná v nádrži docházet, a kterou na molu můžeme dobrat. Jsou tam totiž vyvedené kohoutky.

Původní záměr, jet do maríny Cahersiveen, trochu dál po řece do vnitrozemí, kde by mohly být sprchy a kompletní zázemí, ztroskotal na tom, že kapitán tvrdil, že je zavřená a nám se nepodařilo se s marínou spojit, ani připojit na její www stránky. Což bylo také poslední, co můj mobil před smrtí zvládl.

Kousek před Knight's Town

Došla mi totiž baterka a současně se ukázalo, že se nedobíjí. Přisuzuji to události z přede dvou dní, kdy jsem ho měl přes noc v nabíječce v poličce, a do poličky celou noc tekla voda, která kondenzovala na okýnku nad ní. Naštěstí sladká, ale i tak, když jsem mobil ráno vytáhl, byl sice dobitý, ale zalitý vodou, obal měl nasáklý, a voda byla i uvnitř. Protože ale normálně fungoval, tak jsem ho jen rozebral, vysušil a utřel, a používal dál. To, že nepůjde nabíjet, se ukázalo, až když to bylo potřeba.

V noci asi docela dost fouká, protože slyšíme vodní tříšť, kterou vítr strhává z moře, jak bubnuje zboku do naší lodi. Díky tomu, že jsme ale v bazénu, chráněni proti vlnám, je pro nás noc jinak docela klidná. Nicméně, i kdyby nebyla, spali bychom jako špalci.

8. den - 4.5 - Trénování v Knight's Town

Místní kavárna

Vzhledem k tomu, že počasí není nic moc, usnášíme se na tom, že zůstaneme v Knight's Town celý den, který věnujeme odpočinku a tréninku přistávacích a odplouvacích manévrů. Sice, jak prohlásil kapitán Marek, normálně tomu věnuje hodiny na základním kurzu C, ale tady bychom mohli zkoušet různé vychytávky, a navíc, jsme v přílivových vodách, takže můžeme počítat kromě větrů i s proudy a nakonec, parkovat s padesátkou je už samo o sobě leckdy výzva, a to i když funguje bow thruster, což není náš případ.

Dopoledne je věnované relaxaci po předchozí non-stop plavbě. Zkouším se procházet po okolí, ale kromě přístavu a pár domků, které vedou kolem silnice z přístavu, toho k vidění moc není. Jediné, co mě zaujme, je cedule s nápisem „Knight's Town je město bez trávy (sic!), žvýkaček a odpadků, snažte se, aby to tak zůstalo.“ Slovo trávy někdo intenzivně přeskrtal. O těch odpadcích to ovšem byla pravda, minimálně v tom smyslu, že tam nebyly nikde odpadkové koše. Nevím, co Irové s odpadky dělají, asi je odnesou domů, ale my jsme bohužel začínali na lodi pociťovat problém, který jsem do té doby nezažil - odpadky na lodi nás začaly docela omezovat. V Baltimore před vyplutím jsem nenápadně nacpal naše odpadky do veřejného odpadkového koše. V Castletown jsme našli v přístavu kontejner. V Kilronanu (na Inishmore) nic. V Knight's Town - nic. Na lodi jsme měli tři záchody. Jeden byl kompletně zaskládaný fendry. Druhý začínal být kompletně zaskládaný pytli s odpadky.

K tomu nepřispívalo ani to, že Irové jsou ještě větší třídiči než my, takže třeba hned v Baltimore jsem našel šest speciálních kontejnerů na různé druhy odpadu - bílé sklo, hnědé sklo, zelené sklo, konzervy od masa, plechovky od pití, plasty. Žádný ovšem na normální organický, nebo směsný odpad. Takže jsme na lodi zpočátku třídili kde co, papír, plasty. sklo, plechovky, což způsobilo, že jsme měli za chvíli hromadu různých pytlů, ve kterých se už nikdo nevyznal, a pomalu už nikdo nevěděl, na co který je. Tím, že se postupně ukázalo, že je stejně nemáme kam vyhazovat, jsme postupně rezignovali a nakonec všechno házeli do jednoho pytle. I to ovšem nezabránilo tomu, že v závěrečných dnech plavby už byly odpadky všude.

Odpoledne trénujeme vyvazování k molu proti větru a proti proudu. Zkouším alternativní přístup, při kterém se ukazuje, že fyzikální teorie je jedna věc, dostat loď ke břehu druhá. Každý si to zkusí nějak jinak, abychom viděli výhody a nevýhody různých přístupů. To tedy provede jedna polovina posádky. Druhá polovina se pak vydává na druhou stranu bazénu, kde je to naopak přistávání k molu s větrem a proudem. To je teoreticky o poznání snazší, pro některé až moc. Co ovšem začne být poměrně oříšek, je loď od mola dostat zpátky do bazénu. Zkoušíme všechny známé postupy a ani jedním to nedáme. Přestože už moc nefouká a proud nebude mít ani dva uzle, otočit padesátku proti proudu a slabému větru není žádná legrace. Nakonec tedy kapitán povoluje použití bow thrusteru, jinak hrozí, že budeme muset loď kolem břehu odtáhnout potupně na druhou stranu ručně.

Povoz pobřežní záchranné služby

Použití bow thrusteru ovšem vyžaduje, aby se všichni nepotřební členové posádky shromáždili na přídi, kterou tím zatíží, bow thurster se potopí a začne zabírat. Za normálních podmínek byl totiž tak nízko pod hladinou, že při zátěži začínal nasávat vzduch. Tímto trikem dosahujeme toho, že se nám konečně podaří odplout.

Naše zoufalé pokusy, spojené s pobíháním po mole a divokou gestikulací, musely místní zaujmout, protože se po čase na břehu začali shromažďovat. A to nemluvě o kapitánovi trajektu, kterému jsme se motali v plavební dráze. A to nám náš kapitán celou dobu vtloukal do hlavy, že dobrá posádka se pozná podle toho, že vše provádí v klidu, rozvážně, a za společenské konverzace s náhodnými kolemjdoucími na břehu. Na noc se vyvazujeme zpátky na naše místo a plánujeme naši poslední delší přeplavbu.

9. den - 5.5 - Skellig Islands

Plavba z Knight's Town do Crookhaven je naše poslední delší plavba. Další den je totiž poslední, a to se chceme pohybovat už poblíž Baltimore, abychom nemuseli případně dlouho motorovat, kdyby nám nic nefouklo, nebo se dlouho někde trápit, kdyby nám fouklo něco, co bychom nechtěli.

Tohle není Skellig

Crookhaven je pěkná chráněná a klidná zátoka s bójemi, kde jsme, jak už bylo dobrou tradicí na naší plavbě, byli sami. Jediné drobné zklamání bylo, že můj osobní cíl, ostrovy Skellig zůstaly, díky nepřejícím větrným podmínkám, nedosažitelné. Tak si je alespoň mohu zpovzdálí vychutnat, protože je míjíme asi čtyři míle východně.

Na ostrovy Skellig jsem se chtěl podívat ze dvou důvodů. Jednak proto, že se tam, na ostrově Skellig Michael, odehrála závěrečná scéna posledního dílu Star Wars, ale hlavně proto, že vystupují jako poměrně důležitá lokace v románech (a povídkách) Andrzeje Sapkowského o Zaklínači. A protože Sapkowski ve svých knihách často pojmenoval místa podle skutečných předobrazů reálného světa, a ostrovy Skellige vylíčil tak barvitě, až mě inspiroval, se na ně, při téhle příležitosti, podívat. Je ovšem třeba přiznat, že tak jak Sapkowski líčí svoje Skellige, popisuje vlastně celé Irsko. Obývané klany, které žijí mořeplavbou a mořem. Pobřeží lemovaná rozeklanými útesy, zdálky viditelné hory, skaliska, majáky a bouřící moře, to vše tam je. Takže nakonec jsem vlastně až tak zklamán nebyl. A navíc mám důvod, se tam vypravit ještě jednou znovu.

Tohle také ne

Pro úplnost pak ještě dodám, že skutečné ostrovy Skellig jsou mnohem menší, než románový obraz, vlastně jsou to jen takové ostrůvky, z nichž jen jeden je dostupný, a i na ten není jednoduché se dostat. Velkou lodí se k němu přijet nedá. Musí se kotvit dál od břehu a dojet k ostrovu dingou. Což způsobuje, že pokud jsou vlny, vítr, nebo obecně špatné počasí, nedá se tam vůbec. Jinak je to ovšem populární návštěvní místo a v sezóně, kdy je Skellig Michael oficiálně otevřený pro veřejnost, se tam dá dostat komerční lodí, nebo spíš loďkou, právě třeba z Valentia Island.

Na Skellig Michael je pozůstatek kláštera, kde dříve žili mniši a vede k němu cesta, která připomíná cestu ke klášteru High Hrothgar ze Skyrimu.

10. den - 6.5 - Fastnet Rock

Idyla v Crookhaven

Ráno, protože máme relativně dost času, kapitán vyhlásí nácviky kotvení na bóji (bez motoru). Takže chvíli křižujeme v zátoce, ale po necelých dvou hodinách vítr utichá, zrovna, když kotvím já, a nám nezbývá, než nahodit motor a vypravit se na náš poslední úsek do Baltimore.

Abychom učinili zadost naší jachtařské reputaci, a také uskutečnili to, co nám Zindulka už před několika dny připsal k dobru na svém blogu, vyrážíme se mrknout na Fastnet Rock. Fastnet Rock je něco jako Mecca mezi jachtaři, a který jachtař neviděl Fastnet Rock, jako by nebyl. Já jsem do té doby nebyl.

V dnešní době je známý díky závodu Fastnet Race, který je známý jednak svojí obtížností a také svým legendárním ročníkem 1979, při kterém zahynulo osmnáct lidí, pět lodí se potopilo a sedmdesát pět se převrátilo, a který vyústil v jednu z největších námořních záchranných operací v mírových dobách. Kromě závodu to ovšem byl tradičně také poslední maják, který viděly dopravní lodě odplouvající do Ameriky. Jako třeba Titanic.

Konečně!

My jsme měli štěstí, že moře bylo zrovna klidné, asi nejvíce, za celou dobu naší plavby, slunce svítilo a vůbec počasí se vydařilo. Jako by nás chtěl Fastnet navnadit. Nemaje co jiného na práci, rozhodli jsme se na počest Jirky Zindulky „vyšít“ na GPS plotru nápis ZINDULKA, z čehož nakonec vyšlo malé cvičení v přesném kormidlování, když se ukázalo, že autopilot to nedá. Nápis nám nakonec nějak vyšel, ale jestli to někdo správně přečte si jist nejsem. Nicméně byla to už jen taková neškodná zábava před návratem k pobřeží a posléze proplutí kanály před Baltimorskou zátokou, kde byl náš cíl.

V mezičase Con připojil dodatečné plovoucí molo k pevnému přístavnímu, ke kterému jsme se vyvázali. Na nás se pak vyvázala druhá Conova loď, která přijela současně s námi, ale vyjela několik dní před námi. Jeli totiž na dva týdny s cílem obeplout celé Irsko. Což byla jiná výzva. Hoši ale vypadali spokojeně.

Kromě nečekaného slunečného večera, který mě dokonce přesvědčil odložit jednu vrstvu, z mého standardního mnohavrstvého oblečení, se navíc, jinak poměrně mrtvé městečko Baltimore, proměnilo v centrum dění, protože tam právě probíhal (už několik dní) hudební festival. Ten sice normálně probíhal oficiálně v nějakých stanech, ale večer se někteří hudebníci uchýlili do hospod na nábřeží, kde jsem měl možnost je také chvíli pozorovat, než mi barman natočil můj Carlsberg. Musím přiznat, že irská tradiční muzika mne oslovila a nebýt toho, že jsme měli současně poslední společný večer s posádkou, dovedl bych je poslouchat dlouho. Navíc mne zaujala jedna Irka, která začala na hudbu spontánně tančit. Měla vlasy i oči jako uhel a úsměv, který vyjadřoval čistou radost z pohybu, hudby i života. V té chvíli jsem byl ochoten přísahat na své keltské předky.

11. den - 7.5 - Návrat

Docela to tady v mezičase oživlo

Přestože festival vybízel k hýření, nám to moc neladilo s rozvrhem. Všichni kromě mě totiž odlétali z Dublinu někdy kolem poledne a odjížděli tedy z Baltimore taxíkem kolem páté ráno. Mně Mary nabídla, že mě zase odveze do Skibbereen na autobus, který jel před devátou. Takže jsem měl na lodi ráno ještě chvíli čas, abych se nasnídal a vlastně, v souladu s tradicí, že jsem byl první, kdo na ni vstoupil, ji také jako poslední opustil. Sloužila nám dobře.

Když jsem pak projížděl s Mary klikatými silničkami do Skibbereen, vytanul mi náš rozhovor, který jsme vedli, když mě vezla do Baltimore. Tehdy mi slibovala, že mne tahle plavba prověří. Nevím jestli mne prověřila, ale rozhodně mi utkví dlouho v paměti. Stejně jako pocity, které jsem měl, když jsem první den v noci, v zimě, převazoval s Conem loď z jednoho mola na druhé, a nakonec lezl do spacáku ve studené kajutě, s očekáváním věcí příštích. Teď, když jsem nechával Baltimore za sebou, jsem cítil rozdíl, který zdaleka nebyl jen těch deset dní. A nemalý podíl na tom měl i kapitán a posádka, která se na lodi sešla. Rasťovo „tak chlapi, vítajte v Inishmore“, mi bude znít ještě dlouho.

Fotky: Pod licencí poskytli Taro (1,2,4,6,7,10,12,17,18,21,23,24-32,34,35,37-40) a Mišo (5,8). Zbytek (3,9,13,14) já.

Pařížanem v Karibiku

Na přelomu roku jsme se s kamarády rozhodli, že vyrazíme letos v létě společně na jachtu, a aby to nebylo pořád Chorvatsko, padl návrh zkusit Korsiku. Což znělo dobře, ale protože jsem o Korsice mnoho nevěděl, obratem jsem začal pátrat po dostupných informacích na internetu a u známých. Při té příležitosti jsem narazil také na stránky Tomáše Kůdely, který se kolem Korsiky také kdysi plavil, a který momentálně nabízel dvě volná místa na své lodi na jedné etapě plavby po karibských ostrovech. Protože jsem o tom, podívat se do Karibiku, uvažoval už delší dobu, neváhal jsem a nabídky využil. Jedním z rozhodujících momentů bylo i to, že plavba měla začít na ostrově Saint-Martin (francouzsky) resp. Sint-Marteen (holandsky), kde je známé letiště Princess Juliana Intl. (SXM), kam letadla přistávají přeletem asi 10 metrů nad pláží, která letiště lemuje. Kdysi jsem se tam také napřistával s MS flight simulátorem.

Ze Saint-Martinu sliboval Tomáš plavbu na Britské panenské ostrovy (British Virgin Islands - BVI), jachtařky nenáročnou, zaměřenou na poznávání ostrovů, koupání a potápění. Což mi vyhovovalo. A motivován touto nabídkou, vzpomněl jsem si na své dětství, kdy jsme s rodiči jezdili na dovolenou k moři, a kdy jsem se vydržel celé hodiny potápět a pozorovat ryby a podmořský život, a rozhodl se pořídit si kompletní vybavení ke šnorchlování - tedy ploutve, šnorchl a masku.

Vybaven zánovní výbavou, s dioptrickou maskou, pro kterou mi poslední sklo dorazilo dva dny před odjezdem, jsem se jednoho rána ocitl na letišti v Orly, abych využil služeb Air Caraïbes a nechal se z chladného pařížského březnového počasí odnést do teplého Karibiku. S kým jsem tam měl setkat jsem pořádně moc nevěděl, kromě Tomáše a jeho příznivkyně Martiny mi byla identita zbytku posádky utajena. Ani jsem nevěděl, zda a koho budu mít v kajutě. Nicméně, příležitost k tomu, vypravit se Karabiku, se nenabízí každý den, takže jsem se tím nějak neznepokojoval. Patřilo to k exotice celé akce.

Air Caraïbes je takový low cost, který létá v podstatě jen na karibské ostrovy a obsluhuje převážně francouzské destinace. Letiště Princess Juliana je sice v holandské části ostrova, ale to je možná spíš dobře. Let proběhl bez problémů a pohodlně, protože jsem seděl na sedadle pro tři, uprostřed trupu, na kraji a místo uprostřed bylo volné. Na druhém konci seděla pohledná slečna. Začínalo to dobře.

Už jsem se tak nějak ustálil v tom, že na letadle nejím, takže i tady jsem vynechal. Raději si dám sendvič předem, nebo potom. Člověk vydrží bez jídla v pohodě několik dní, takže nemá smysl riskovat život a zdraví, kvůli osmi hodinám na palubě. Cesta utekla překvapivě rychle, ani jsem nemusel sáhnout po videu. (Po audiu jsem sáhl. ale vida nabídku současného francouzského popu, nějaké etno hudby a pak stylů, které jsem ani znát nechtěl, skončil jsem nakonec u zdrojů vlastních.)

Že bude na Saint-Martinu teplo jsem tušil, ale že tam bude takové teplo jsem nečekal. Díky časovému posunu jsme sice letěli osm hodin, ale vystoupil jsem odpoledne po třetí hodině, tedy v největším hicu. V letištní hale to ještě šlo, ale venku jsem už plánoval, že si při nejbližší příležitosti sundám košili a budu jen v tílku. Kam se vydat z letiště jsem věděl, protože jsem si to ráno našel na internetu. Tomáš dopředu nevěděl, kde bude kotvit, takže jsme se dopředu nedomlouvali a nechali to na poslední chvíli. Zato aktualizoval svoji polohu na svých stránkách, takže stačilo se ráno podívat tam a bylo to jasné. Když mi pak volal, jestli jsem už přiletěl, byl jsem právě v taxíku na cestě do maríny Fort Louis v severní (francouzské) části ostrova, která se jmenuje Marigot.

Saint-Martin je z části holandský a z části francouzský, ale platí se tam dolary, těmi americkými. V Karibiku existují i karibské dolary, ale ty jsem nikde neviděl. Teda, berou i eura, ale většinou v kurzu jedna ku jedné. Sice jsem si to dopředu zjistil, ale protože jsem stejně neměl, jak dolary získat, platil jsem taxikáři eury a protože jsem neměl drobné dal jsem mu padesátieurovku a on mi vrátil třicet dolarů, protože cesta do maríny stála dvacet. To byl můj první deal v Karibiku.

1. den - 17.3 - Posádka

Loď v maríně jsem našel lehce, byla to ta nejmenší a s českou vlajkou. Také jsem zjistil, že se jmenuje Ocean Journey, což by se mi bývalo hodilo na letišti, kde se mě imigrační úřednice ptala, co budu na ostrově dělat a kde. Když jsem jí řekl, že odjedu na lodi, tak chtěla vědět jméno lodi. Vysvětlil jsem jí, že to je plachetnice známého, a její jméno stejně nevím. To ji přesvědčilo.

Na lodi už čekal Markus, můj nový spolubydlící v kajutě, a Martin, který dorazil v předstihu z nákupu. Zbytek posádky a kapitán se pohybovali někde po Marigotu, buď na nákupech, nebo za poznáním. Vzhledem k tomu, že jsem přijel poslední (jak je mým dobrým zvykem), měl jsem v naší kajutě s palandami lukrativně tu horní, která nicméně měla minimální šířku i délku, takže jsem se na ni celý vešel (což byla moje prvotní obava). Co se do kajuty ovšem nevešlo byla moje taška, resp. moje věci. Markus na tom byl stejně, takže jsme museli vždy přes den mít věci na postelích a na noc je hodit do salónu. Postupně jsem to zoptimalizoval tak, že jsem nakonec nechával tašku v salónu pod stolem a část věcí pod Markusovou matrací, ale úplně ideální to teda nebylo.

Na lodi se sešla vytříbená směska. Martin s Monikou, Češi, žijící v Německu, Markus, Rakušák, žijící ve Švýcarsku, Tomáš s Martinou, žijící momentálně na lodi, a Igor s Míšou, žijící v divočině kousek od Brna. Kromě mě se všichni nějak znali. Martin s Monikou mluvili s Markusem výhradně německy, při čemž jsem ke svému překvapení zjistil, že pořád rozumím ještě celkem dost (s mluvením už to bylo o dost horší), ale jen když mluví německy Češi. Té rodilé němčině rozumím o poznání hůř. Většinou to ale stačilo na to, abych byl v obraze o čem je řeč, a když jsem měl potřebu se k něčemu vyjádřit, což se vyskytovalo výjimečně, vstoupil jsem do toho anglicky. Markus anglicky uměl, takže jsme se spolu v pohodě domluvili.

Při seznámení se také ukázalo, že jsem byl jediný, kdo přiletěl ten samý den, a kdo hned po akci odletí. Někteří přiletěli v předstihu, někteří zase plánovali zůstat déle. Markus to bral jeden den před a jeden den po. Takže mne vzal na večeři do restaurace, kde mu údajně večer předem chutnalo. Což bylo poměrně k věci, protože tím, že jsem v letadle nejedl, a měl den o šest hodin delší, měl jsem večer už celkem hlad.

Restaurace mne úplně neoslovila, na to, že byla na francouzské straně, ale je fakt, že jsem si dal fajitas. Možná, kdybych si dal rybu, jako Markus, tak bych byl spokojenější. Přece jenom byla větší šance, že budou mít čerstvou rybu, než krávu. Obsluhoval nás číšník, o kterém jsme si nebyli jisti, jakého je pohlaví. To se vyjasnilo, až prohlásil, že se jmenuje Riky, a že kdykoliv budeme něco potřebovat, můžeme ho zavolat jménem. Shodli jsme se s Markusem, že Rikyho potřebovat nebudeme.

2. den  - 18.3 - Vyplouváme

Druhý den ráno jsem vyrazil na pevninu s cílem najít bankomat, abych si vybral další eura. Sice se tady platilo všude v dolarech, ale kapitán z nějakého důvodu vedl společný měšec v eurech. Po bloumání po nábřeží a kochání se mořem jsem jeden našel a po cestě zpět našel i francouzskou pekárnu se sličnou pekařkou, takže jsem neodolal, a přestože nějaká snídaně na lodi byla, využil poslední příležitosti dostat se ke kvalitnímu pečivu. Bylo jasné, že tady končí kuchyně a na BVI už to bude boj. Vlastně jsem si připadal jako doma ve Francii. Všudypřítomné kruhové objezdy, omlácené fasády, čerstvý croissant s vůní kávy, právě vytažený z trouby, a bankomaty francouzských bank na každém rohu. Až mě napadlo, jestli jsem kvůli tomu musel letět přes půl zeměkoule.

Když jsem pak našel místo na nábřeží s výhledem na záliv a lodě, a pustil se do snídaně, netrvalo dlouho a objevil se přede mnou bezdomovec. Prý jestli nemám dolar, aby si mohl koupit snídani. Zjevně, už i bezdomovci rezignovali na eurozónu a vyžadovali „tvrdou“ měnu. Shodou okolností jsem žádný dolar neměl, ale i kdybych měl, stejně bych mu ho nedal. Nicméně nabídl jsem mu svoji oblíbenou buchtu s mandlemi a čokoládou, kterou jsem si koupil ke snídani. Na to bezdomovec překvapivě opáčil, že to rozhodně nemůže přijmout, protože jsem ji koupil ke snídani a bude mi chybět, a že by raději dolar. Ujistil jsem ho, že dolar mi bude chybět úplně stejně. Bezdomovec prohlásil, že by k snídani raději sendvič (jak Frantíci říkají obložené bagetě). Ujistil jsem ho, že si může vzít buď buchtu, nebo nic. Nakonec tedy souhlasil. Jestli ji ale snědl, nebo někomu prodal, nebo zahodil, netuším. Čistě technicky vzato na tom vydělal. Buchta stála více než euro. Mně ale nakonec stačil ten croissant, takže to bylo win-win.

A protože jsem měl ještě před vyplutím čas, šel jsem podívat na pevnost Fort Louis, ze které stojí už jen trosky na kopci nad zálivem, a ze které je nádherný výhled na záliv, město, marínu i moře se vzdálenými ostrovy. Motivace dosáhla vrcholu.

Nalodění a příprava se trochu protáhla, také mimo jiné proto, že čekáme, až nás přijde někdo z maríny odvázat. Prý je to tady zvyk a je to v ceně. Po dlouhé chvíli dorazí nějaký chlapík, takže vyplouváme s menším zpožděním, na naši první přeplavbu, do dvě stě metrů vzdálené pumpy, abychom dobrali naftu. Chlapíkovi u pumpy nefunguje terminál na karty a hotovost nebere, a tak posílá Tomáše platit zpátky do kanceláře maríny. Aspoň mu na cestu půjčí kolo. Nakonec však přece jen odrážíme nadobro a také opouštíme eurozónu, za čímž účelem nás Tomáš musel předtím na celnici odhlásit.

Naším prvním cílem je ostrov Anguilla, který leží kousek, asi šest námořních mil, severně od Saint-Martinu a první zastávkou je malý ostrůvek Sandy Island kousek severně nad ním. Tedy, byl by, kdybychom tam dorazili dříve, ale protože se chceme ještě přihlásit na Anguille (což je údajně nutné, pokud tam chceme kotvit), tak spěcháme k přístavu a Sandy Island necháváme na druhý den.
Protože při tom musíme Anguillu obeplout, dá to nakonec takových patnáct mil. Noc strávíme na kotvě a na břeh se podívá druhý den ráno jen Tomáš (první den to už nestihl), aby vyřídil formality. Sice máme na lodi dingu, ale když vidím elektromotůrek, kterým je poháněná, vlny v zálivu a vzdálenost k přístavu, nechávám Tomáše raději jet samotného, přestože bych se rád na ostrov podíval. Což je ovšem také ošemetné, protože dokud kapitán nepřihlásí celou posádku na imigračním, nesmí nikdo opustit loď. Prostě, tohle vyřizování celních a imigračních formalit na každém ostrůvku je poměrně nepraktické a nešikovné. Naštěstí nás to nebude trápit moc často.

3. den - 19.3 - Dog Island

Po ranním přihlášení a odhlášení vyrážíme na Sandy Island, kde je údajně korálový útes vhodný k potápění. Využívám tedy místa a testuji svoji výbavu, je to už let, co jsem se naposledy potápěl a tak se v tom trochu plácám, hlavně v ploutvích. A užiji si i adrenalin, kdy v úzké průrvě mezi útesy se vracím od ostrovu k lodi a vlny se mnou hází ze strany na stranu, občas na dosah skalisek.

Jinak, přestože Sandy Island má na délku asi dvě stě metrů a na šířku šedesát, je na něm bar, a protože místní barman rozjel diskotéku už od rána, přestože tam stály s námi možná jen asi dvě další lodě, a netrefil naše hudební ani hlukové preference, a to jsme stáli poměrně daleko od ostrova, rozhodli jsme se, že lepší už to nebude a vyrazili na další zastávku toho dne, Dog Island nějakých osm mil severozápadně v podstatě na cestě na BVI, kam jsme směřovali. Průvodce sliboval panenskou přírodu, sněhově bílé pláže a tyrkysově modré moře a hlavně soukromí a klid, které mělo být dáno tím, že tam nezastavují velké trajekty, nesmí se tam kotvit přes noc a navíc je potřeba mít vstupenku do národního parku, zakoupenou na Anguille. To nám všechno vyhovovalo.

A průvodce v zásadě nelhal, pláž i moře tam byly jak měly být, opuštění psi také. Jen když jsem se vydal pár metrů od pláže do vnitrozemí, narazil jsem na menší skládku, která mne, spolu s tím, že jsem neměl boty, od dalšího postupu odradila. Nicméně určitý pocit samoty a jedinečnosti, který pobyt na ostrově vyvolával, stál za to. Stejně tak pláž. Škoda, že byly vlny a vítr, takže koupání a plavání nebylo tak pohodlné a i loď s sebou pořád házela dost na to, aby si člověk mohl vychutnat odpolední Martini (které stejně nikdo nekoupil). V naivním očekávání jsem si lehl na pláž s tím, že se nechám omývat mořem. Podcenil jsem ovšem sílu moře a tak, když přišla první vlna, která mě omyla tak, že se mnou nejprve smýkla na zem, aby mne při svém návratu táhla do moře a odírala o písčité dnou takovou silou, že jsem si nebyl jist, jestli nemám sedřená záda, pochopil jsem, že ne vše je taková romantika, jak se zdá. Navíc jsem měl pak písek všude, včetně pár kila v plavkách a dalo práci ho pak ze sebe dostat.

Dog Island byl ovšem jen taková motivační zastávka před naší největší přeplavbou na ostrov Virgin Gorda v BVI, která měla mít sedmdesát až osmdesát mil a pro kterou jsem se rozhodli, že ji pojedeme přes noc a den, protože na cestě nebylo kde zastavit. Rozdělili jsme si služby na noc, po dvojicích a po třech hodinách. Vítr byl stabilní zaďák, takže jsem žádnou záludnost nečekal, ale i tak jsem si říkal, že by bylo dobré se na noční plavbu nějak prakticky (i teoreticky) připravit. K mému překvapení jsme žádnou přípravu nedělali, přestože jsem v podstatě, kromě Tomáše s Martinou byl jediný, kdo měl nějakou zkušenost s řízením lodě a s kormidlováním v noci. Pak jsem to pochopil. Tomáš v podstatě nechtěl, aby mu s lodí někdo kormidloval. Nastavil tam autopilota a dal pokyn, že ho máme vzbudit, když se stane něco nepředvídaného. A když jsme s Markusem přebírali od Igora s Míšou někdy po půlnoci službu, tak to v podstatě tak fungovalo.

4. den - 20.3 - BVI

Protože mně ale drásalo nervy poslouchat, jak v autopilotovi přeskakují převody při každé větší vlnce a nedává to, vypl jsem ho a odjeli jsme si s to s Markusem ručně. A přitom se kochali nádhernou noční oblohou. Já se také snažil díky kormidlování neusnout, protože jsem pořád pociťoval příznaky jetlagu a mezi půlnocí a čtvrtou ranní to pro mě bylo právě období spánku. Pak jsem se většinou probouzel a už nezaspal. Zato jsem chodil brzo spát. Pro větší výzvu na nás s Markusem vyšla také služba ráno v kuchyni, resp. na celý den. K mému překvapení ale ráno, kromě Tomáše s Martinou, kteří byli na pobyt na lodi už zvyklí, nikdo nesnídal. Zbytek posádky ležel mrtvý v kajutách a tento stav se v zásadě nezměnil až do pozdního odpoledne do maríny na Virgin Gordě. Bylo vidět, že kolébavá plavba, případně kolébavé kotvení si začaly vybírat svou daň. Připomnělo mi to loňskou plavbu v Bretani, kde to ovšem bylo tvrdší, protože jsme jeli asi třikrát větší vzdálenost a vlny byly větší, a kde jsem se poprvé setkal s mořskou nemocí. Tady naštěstí, až na mírné příznaky, jsem větší potíže neměl.

Virgin Gorda se údajně jmenuje podle toho, že mořeplavcům připomínala tlustou/těhotnou(?) ležící panu, čehož jsem si nějak nevšiml, ale je fakt, že nemám takovou zkušenost s tlustými ležícími panami. Zato mne zaujal malý ostrůvek Fallen Jerusalem (Zbořený Jeruzalém), který vyčnívá z moře v protaženém pásu ostrůvků a skalisek, který vybíhá z jižního cípu ostrova a který každý, kdo připlouvá od závětrných karibských ostrovů, musí minout. Zaujal mne tím, že zvláštní balvany v uskupeních z návětrné strany skutečně vytvářely iluzi zbořeného města.

Přistání na ostrově proběhlo naštěstí bez komplikací, byť jsme tam museli volat vícekrát, a nakonec nás nějaký zřízenec naváděl voláním ze břehu. V poměrně malé malé maríně bylo místo. Přestože BVI i Anguilla patří pod britskou správu, jsou administrativně samostatné, takže jsme se museli zase přihlásit a tentokrát i vyplnit dvě dlouhé papírové nudle, pro imigrační a celní úřad. Teprve pak jsme mohli na břeh. Vyrazil jsem najít bankomat, abych si vybral dolary a pak se spolu s Markusem vydal na průzkum přilehlého městečka Spanish Town. S těmi dolary je to zajímavé. Přestože jsou BVI pod britskou zprávou, hlavní měna jsou dolary. Další zajímavost, které jsem si všiml, na BVI se jezdí vlevo (v souladu s britskou tradicí), ale protože tam mají většinou americká auta (a ceny benzínu jsou v dolarech za galon), mají volanty také vlevo. Holt tradice je tradice a ekonomická nutnost je ekonomická nutnost.

Centrum ve Spanish Townu se nám najít nepodařilo. Původně jsem myslel, že to bude někde blízko kostela, ale v místě se ukázalo, že blízko kostela není nic než kostel. Pak jsme ještě našli policejní stanici, která připomínala spíš garáž a polorozpadlý hostel, jako z filmu Davida Lynche. Cesta z přístavu ke kostelu se jmenovala příznačně Millionaire Road, ale vida rozpadající se domy okolo, byl jsem celkem rád, že tam jdeme s Markusem dva. Takhle jsem si rozhodně Karibik nepředstavoval. Nakonec tedy největší společenskou událostí byla návštěva sámošky v maríně, kde jsem se pokoušel koupit něco neškodného na pití. Na jídlo jsem si netroufl. Měli tam totiž běžné levné americké potraviny - barevné, sladké a bez tuků a cukrů.

Abych osvětlil ten americký vliv. Britské panenské ostrovy jsou východní částí souostroví Panenských ostrovů, zatímco západní část tohoto souostroví tvoří Americké panenské ostrovy (US Virgin Islands - USVI). Ostrovy jsou od sebe, co by kamenem dohodil, a tudíž je příznačné, že vše na BVI pochází z Ameriky, akorát to jezdí vlevo. Pro svoji různorodost a četnost jsou oblíbeným cílem jachtařů, potápěčů, koupačů, a dalších vyznavačů moře, hlavně britská část, která má těch středně velkých ostrovů přece jen více, a také dále od sebe, takže taková týdenní plavba se tam dá krásně naplánovat. A o to nám v podstatě šlo.

Přestože Americké panenské ostrovy jsou hned vedle, je díky imigrační administrativě volné přeplouvání mezi nimi v podstatě nemožné. Minimálně tedy na soukromé plachetnici. Člověk by se musel vždycky na jednom území odhlásit, a na druhém přihlásit. A protože přihlášení a odhlášení lze dělat jen na pár místech, stálo by to spoustu času a nakonec i peněz. BVI se prohlašují za ráj jachtařů a v podstatě proti tomu nelze nic namítnout, s výjimkou přebujelé administrativy. A poplatků. Za proclení, za vstupenku do národních parků, za povolení vůbec plachtit v okolních vodách, atd.

Zastávka ve Spanish Townu měla pozitivní vliv jednak v tom, že se všichni opět stabilizovali, po dlouhé době umyli (ve sladké vodě) a také, že jsme dobrali pitnou vodu. Na začátku totiž kapitán prohlásil, že máme jen 320 litrů vody, což na deset dní dává 32 litrů na den a tudíž musíme šetřit a zakázal v podstatě jakékoliv umývání s výjimkou nádobí a rukou. Variantu, že bychom někde vodu nabrali, považoval za dostatečně nejistou, aby se na ni spoléhal. Ne že bychom se s plnou nádrží začali sprchovat, ale mohl jsem si dovolit takový luxus, jako třeba umýt svoje dvoje brýle, dle potřeby, aniž bych při tom měl pocit, že tím dávám všanc životy svých souputníků.

Díky tomuto úspornému režimu jsem si také ověřil, že člověk se vlastně až tak moc umývat ve sladké vodě nepotřebuje. Ranní a večerní koupel v moři stačí, když si zvykne na to, že má sůl v posteli, po těle a ve vlasech. Navíc, slaná voda a potažmo sůl má určitě i nějaký pozitivní vliv, protože mě přestala trápit suchá a podrážděná místa na kůži.

5. den - 21.3 - The Baths

Ráno další den vyplouváme k blízkému útesu The Baths, kde jsou údajně jednak pěkné korálové útesy na potápění a navíc unikátní cesta pod balvany na úrovni moře. Unikátní cestu si nechávám ujít, protože se mi zatím nepodařilo vyřešit, jak se dostat na břeh s brýlemi, aniž bych při plavbě riskoval jejich ztrátu nebo poškození. Mám sice plavecké dioptrické (a teď už i potápěčské), ale chodit po ostrově mezi turisty s potápěčskou maskou jsem považoval přece jen za příliš hardcore. Takže zůstávám u pozorování útesů. Viděl jsem krásné barevné ryby, zajímavé ryby a poměrně nebezpečně vypadající ryby. Želvu jsem neviděl.

Mimochodem, The Baths patří do národního parku, takže tam platí zvláštní pravidla pro kotvení (která platí pro všechna místa, označená jako národní park na BVI). Například, že se tam může kotvit jen na bójích. Že jsou tam bóje různé barvy (a velikosti) a každá je určená pro někoho jiného. Že v případě návalu je omezené stání na bóji na devadesát minut. A že se tam nesmí stát přes noc. Máme štěstí, že najdeme poslední volnou bóji a stojíme pak na ní celý den. A to jsme si mysleli, že tam budeme relativně brzo. Teprve později jsem zjistil, v jakém rytmu se na BVI pohybuje. Zásadně ráno. Ráno člověk vyrazí z místa, kde kotvil, do dalšího kotviště, aby tam zabral nějaké dobré místo. Tam pak stojí celý den až do večera. A druhý den nanovo.

Je ovšem pravdou, že tenhle způsob trávení času na moři nemá s jachtingem moc společného a proto se také provozuje spíš na jiném typu lodi, než byla naše jednotrupá a osmi lidmi okupovaná, čtyřicetistopá plachetnice. Což jsme zjistili ještě ten večer, když jsme připlouvali do nedaleké zátoky u ostrova Cooper Island asi pět mil jihozápadně. Jednak jsme tam připluli za tmy, což nebylo optimální, protože nebyly vidět bóje. Druhak tam bylo plno. Kdo někdy viděl v Chorvatsku „fakt velkou zátoku“ plnou bójí, kde třeba bylo až patnáct lodí, tak tady mohl být u vytržení, jako já. Jednak těch lodí bylo hodně, možná přes třicet a navíc, většina těch lodí byla dvakrát tak větší jak my. Katamarány s obývacím pokojem a sedačkou uprostřed, barbecue grilem na zádi a stylovými svíčkami. Vůně masa se linula zátokou a vše stylově osvětlené kotevními světly, které se jako roj světlušek vznášely nad zátokou.

Bóji jsme nenašli. Co jsme ale našli, na konci zátoky, tři katamarány stojící na kotvě. Jeden z katamaránů měl vytuněný podvozek a stěžeň modrými světly. Ptal jsem se jich, jestli stání na kotvě je tady dovolené. Tvrdili, že ano, a ať si nastudujeme pravidla kotvení v BVI. Tak jsme tam hodili kotvu taky a pravidla si nastudovali druhý den.

6. den - 22.3 - Salt Island

Vypadá to, že stání mimo bóji je skutečně povolené, ale jen v případě, že jsou všechny bóje plné, člověk stojí minimálně 100 metrů za bójemi (od pevniny) a musí hodit kotvu do písku. Je zakázáno hodit kotvu na korál, nebo do mořské trávy. Pro jistotu tedy ráno překotvíme na bóji. Tento den máme před sebou nejkratší přeplavbu, asi jednu míli na vedlejší Salt Island. Salt Island se jmenuje podle slaného jezera, které je v jeho centru. Po včerejší zkušenosti tam připlouváme s předstihem a za světla. Překvapivě tam skoro nikdo není. Vyhazujeme kotvu kousek od pláže a vyrážíme hromadně všichni na břeh. Na břehu to vypadá pochmurně. Jeden nedostavěný, a nyní pomalu chátrající dům, jedna polorozpadlá chata, a čtyři hroby, jeden relativně čerstvý, z jejichž nápisů se dá vytušit osud osadníků. Prázdnota místa mě vybízí k výstupu na vedlejší kopec, ze kterého pozoruji západ slunce, lodě plující okolo, zbytek výpravy obcházející ostrov a hlavně, užívám si okamžik přítomnosti, který vyruší jen projíždějící hotel, ze kterého se line diskotéková hudba do vzdálenosti několika kilometrů.

K večeru se k nám v zátoce přidá ještě jedna plachetnice a nám již dobře známý vytuněný katamarán, kterému Monika začíná říkat modrásek. Oproti návalu předchozí noci si připadáme skoro na samotě. V poznámce v námořních mapách Navionics nacházím doporučení, nezdržovat se na ostrově po setmění, protože tam straší duchové zemřelých osadníků, a také posádky parníku RMS Rhone, který se potopil u západního cípu ostrova v hurikánu v roce 1867. My máme v plánu vyrazit podívat se na vrak druhý den, a chceme tam být co nejdřív, abychom sehnali bóji. Vrak, kromě toho, že je asi nejznámějším místem na potápění v BVI, totiž patří do národního parku a navíc má výjimku, že se u něj nesmí kotvit v žádném případě (i kdyby všechny bóje byly obsazené).

7. den - 23.3 - Deliverance

Vyrážíme na vrak. Je tam sice už celkem plno, ale jednu bóji se nám podaří ukořistit. Vedle nás stojí krásná elegantní nablýskaná plachetnice, minimálně padesát stop dlouhá, old style, se jménem Stop Work Order. Majitel, kromě peněz, má zjevně i smysl pro humor. Vrak má být v hloubce asi patnáct metrů, tak jsem zvědavý, jak to bude vidět z hladiny, ale je překvapivě čistá voda a vidět je dost dobře. Pod námi se u vraku pohybuje nějaká skupinka potápěčů. Dodává to místu určitou důležitost a výjimečnost. Tedy, pokud člověku nestačí vlastní vrak. Obeplouvám se šnorchlem místo i s přilehlým útesem několikrát. Těžko říct, jestli se vrakem člověk může kochat, spíš je to další příležitost, zpřítomnit si osud lidí, kteří se tudy tehdy plavili, a kteří už do cíle nedorazili. Z více než 146 lidí na palubě jich přes sto při havárii utonulo. Přitom byli pár desítek metrů od břehu.

Po prozkoumání vraku vyrážíme na „delší“ přeplavbu na asi šest mil vzdálený Norman Island a abychom tam nebyli hned, bereme to oklikou kolem Peter Islandu. Zátoka je plná bójí, takže hledáme nějakou volnou, kde to vypadá klidně. Na západní straně zátoky se zdá není moc lidí, takže se uvazujeme kousek od stylového škuneru, i za cenu, že jsme na dolní straně zátoky (po větru). Teprve pohled do průvodce prozrazuje, že stylový škuner je noční podnik, který je vyhlášený divokými zábavami do pozdní noci. Což přesvědčuje posádku překotvit na druhou stranu zátoky.

V zátoce funguje rozvážková služba, která se jmenuje „Deliverance“, u které si může člověk objednat zásadní (a základní) potřeby, jídlo a pití, pokud mu během grilování večer dojdou. Objednává se to pak na kanálu 16, což jachtaři ocení. Takže místo MAYDAY je možné slyšet hlášky typu Deliverance, Deliverance, Deliverance, tady jachta Alfa, potřebovali bychom nějaké nealko, pivo a chleba. Jestli to pak Deliverance doručila netuším, ale vím, že nikdo neodpověděl.
Ostatně dokoupit se dalo i bez vyvolávání, což jsme si ověřili už den předem, kdy jsme odchytli dva domorodce na člunu, a koupili od nich chleba za pouhých šest amerických babek (zato byl ale hnusný).

Jediný, kdo se vydal na břeh byl Markus. Ostatním se veslovat půl kilometru do zátoky nechtělo. Markus by taky nešel, ale musel. Naše mikro dinga vypadala navíc ve srovnání s ostatními dingami spíš jako dětský člun a to, že na něm člověk vesloval, už jen podtrhovalo dojem, že to musí dělat pro zábavu. Igor pustil večer nějakou muziku, která mne sice neoslovila, ale holky se na to odvázaly a začaly tančit na lavičkách v kokpitu. Tanec se mi líbil, ale hudba mne rušila, tak jsem se Igora zeptal, jestli tohle fakt poslouchá. Na to odpověděl, že to skládá.

8. den - 24.3 - Sandy Cay

Máme před sebou poslední dva dny a chystáme se je využít ve velkém stylu, tedy jachtingem. Ještě předtím se ovšem přesouváme na západní okraj zátoky, kde jsou jeskyně „pokladů“ vyhlášené mezi šnorchlisty. Šnorchlujeme skoro dvě hodiny, ale protože tam začíná být nával, uvolňujeme naši bóji pro další zájemce a vyrážíme směr Jost Van Dyke Island.

Obeplouváme největší ostrov v BVI - Tortolu, po levé straně současně míjíme St. John, který ovšem patří už k Americkým panenským ostrovům, a kam tudíž bez administrativní anabáze nemůžeme a míříme k malému ostrůvku Sandy Cay, který slibuje panenskou přírodu. A vskutku, po týdnu plavení se v Karibiku konečně vidím na vlastní oči stylový karibský ostrov s písečnou pláží, palmami a stylově modrým mořem okolo. Bohužel, tradiční problém, jak se na ostrov dostat s brýlemi, jsem zatím nevyřešil, takže obcházím kus pláže v plaveckých brýlích a pak se vracím na loď. Noc chceme strávit u vedlejšího ostrova Jost Van Dyke, ale když tam večer dorazíme, ukáže se, že nejsme zdaleka sami a tak na nás nakonec zůstává kotvení skoro až venku ze zátoky. Naštěstí, Tomáš má šedesát metrů kotevního řetězu, takže nás nějaká hlubší zátoka nemůže rozházet.

9. den - 25.3 - Road Town

Poslední den míříme na Tortolu, do Road Townu, což je v podstatě hlavní město BVI. Většina z nás má letadlo z Tortoly na Saint-Martin a Tomášovi tam zase přijede nová posádka, která nás bude střídat na následující úsek na plavbu na Bermudy. Z Jost Van Dyku na Tortolu je to v podstatě stejný úsek jako jsme pluli den předem, jen s tím rozdílem, že tentokrát je to pěkně proti větru, takže si to dáváme na stoupačku. A je vidět, že pro jachtařské panice to je nečekaný zážitek, protože pěkně fouká a z proplutí úzkým průplavem na plachty je pěkný adrenalin. Jinak se ovšem nic zásadního nestane, takže nakonec největší adrenalin je vyvázání v maríně.

Nejdřív tam volám vysílačkou, posílají mne k molu B, kóji 23. Protože mola nejsou v maríně zjevně značená a prostřední molo vypadá jako C, vyrážíme k molu nalevo. Tam ovšem parkuje malá, kapotovaná, motorová pramice. Snažím se dovolat do maríny rádiem, ale nikdo neodpovídá. Po chvíli marných pokusů se dovolat, obeplouváme i molo napravo, ale tam je v kóji také plno, takže nakonec volám do maríny telefonem. Poté, co omylem vytočím někoho ve Francii, pak bůhvíkde, se nakonec dovolám nějaké slečně, která mi poradí, abych si marínu vyvolal vysílačkou. Takže zpátky na stromy. Tvrdím jim, že na místě 23 někdo stojí. Tvrdí mi, že tam nikdo není. Situace se vysvětluje, když nás nakonec někdo z maríny navádí na prostřední molo, kde je kóje 23 skutečně prázdná. A pak se také vysvětluje, že to, co jsme považovali za písmeno C (a označení prostředního mola) byl znak telefonu na budce před molem.

Protože máme relativně dost času využíváme ho k drhnutí lodi a úklidu. Kapitán si potrpí na čistotu, takže nám vytáhne různé čistící přípravky, vybaví nás kartáči a přidělí nám práci. Chlapík s vedlejšího katamaránu, který je dvakrát větší než naše loď, a který si s výrazem fajnšmekra obtáhl stěrkou vnitřní strop jeho otevřené paluby, nás jen s pobavením pozoruje a oceňuje náš zápal pro věc.

V maríně také využíváme místních výdobytků jako jsou záchody nebo umyvadla. Chtěl jsem využít i sprchy, ale když jsem se ve sprše vysvlékl, zjistil jsem, že je na žetony. Jeden mi nakonec slečna na recepci za tři babky ráda prodala. Prý voda poteče sedm minut a rozhodně ji nemám zastavovat během sprchování (třeba kdybych chtěl šetřit vodou). Tak jsem si vzpomněl na mládí, jak jsme odhadovali čas a pustil se do toho. Obava, že se ocitnu ve sprše bez vody a s mýdlem na těle mne vybičovala k takovému výkonu, že jsem se nejen zvládl osprchovat a umýt si hlavu (což po deseti dnech koupání pouze v moři je svým způsobem zážitek), ale měl i dost času na to, abych experimentálně vyvrátil původní podezření, že po zastavení vody během sprchování už znova téci nebude.

Na večer jsme pak vyrazili do víru nočního života. Tedy přesněji řečeno, chtěli jsme, ale zpočátku bylo celkem nejisté, zde se nám nějaký noční život podaří najít. V okolí maríny bylo pouze pár opuštěných ulic, sem tam nějaká banka, nebo firma. Nakonec to byl Igor, kdo se neohroženě vrhl na prvního domorodce a nepustil ho, dokud z něj nevypáčil, kde je nejbližší hospoda.

První podnik, kde jsme se rozhodli najíst, nás příliš neoslovil, takže se tam příliš nezdržujeme a hned po jídle vyrážíme jinam. Což znamená o dvě stě metrů dál. Údajně to měl být lepší a vyhlášenější podnik, což nemohu potvrdit. Co mohu potvrdit, že uvnitř byla pěkná zima (asi americký zvyk) a venku bylo příjemně i večer. Bezkonkurenční ovšem byla servírka, svérázná černoška, ze které jsme se pokoušeli vymámit kávu a nějaké zákusky. Nejprve nás uzemnila tím, že kávu sice mají, ale pro jednoho ji dělat nebude. Tak jsme vylosovali dalšího dobrovolníka na kávu. Pak jsme se nemohli shodnout, jaké vlastně ty koláče mají. Pořád nám nabízela nějaký „killing pie“, což důvěru úplně nevzbuzovalo. Teprve až poté, co jsem do něj šel, vyšlo najevo, že šlo o „key lime pie“. Druhý koláč byl tuším „cherry pie“ a pak ještě jeden, a tím se nabídka vyčerpala. Což by nevadilo, kdyby to vyrovnala kvalita koláčů. To bohužel ovšem nebyl náš případ. Takže jsme se nakonec shodli, že nejlepší jídlo bylo z vlastních zásob na lodi. Zároveň to byla symptomatická tečka za celou akcí.

10. den - 26.3 - SXM

Další den se už každý vypravil buď domů, nebo za dalším poznáváním. Já jsem odlétal první, takže jsem vyrazil na letiště hned ráno. Na letišti, které mimochodem svojí vnitřní vybaveností vypadalo jako brněnské hlavní nádraží, mě skásli o dvacet babek za to, abych mohl odletět. Pak jsem prošel do „terminálu“, což byla jedna velká místnost, vypadající jako čekárna (na brněnském hlavním nádraží), ze které vedly čtyři východy ven na letištní plochu. Do letadel se chodilo z haly pěšky. Když jsem viděl ty desetimístné jednomotorové hornoplošníky, které přilétaly a odlétaly, tak jsem se nedivil.

Co bylo trochu zneklidňující, že v čekárně nebyly žádné ukazatele, ze kterého východu, kdy, a co letí. Nad východy sice visely obrazovky, ale na dvou svítila nějaká reklama na kabelovou televizi a na dalších dvou byly nějaké rozpisy, ale nebylo z nich patrné, jakých společností (nebo jakých letů). Jen cílové stanice. Občas něco sice hlásili v nádražním rozhlase, ale tomu nerozuměli ani rodilí Američani, kterých jsem se ptal, kam letí, abych si ujasnil, jestli letím stejným letadlem.

Nakonec se ukázalo, že naše letadlo mělo zpoždění asi tři čtvrtě hodiny, což nám ovšem nikdo nepovažoval za důležité sdělit, a teprve až přistálo, objevil se zřízenec, který nás do něj nahnal. Bylo nás asi osm, co jsme letěli touhle linkou, v letadle pro dvacet. Příště budu muset věnovat víc pozornosti tomu, co mi vyhledávač letenek nabídne.

Vlastní let ovšem bohatě vynahradil veškeré strádání. Sedl jsem si do druhé řady, viděl jsem celou cestu do kokpitu na budíky (protože kokpit neměl dveře) a mohl tak střídavě pozorovat malebné ostrovy a práci pilota. Nutno ovšem přiznat, že pilot zapnul pár minut po startu autopilota, a pak ho před přistáním na Saint-Martinu zase vypnul.

Letiště na Tortole je sice Intl. ale letenku do Paříže mi vystavit nemohli, takže jsem musel na SXM vyjít z terminálu, přes pasovou kontrolu, do veřejné haly, tam si vystát frontu s celým zbytkem letadla na palubní lístek, a pak zase přes pasovou kontrolu zpátky. Štěstí bylo, že mi aspoň mohli odbavit tašku až do Paříže, takže jsem ji přitom nemusel tahat s sebou. Zajímavé bylo, že třeba Air France, měla stánek přímo v terminálu. Air Caraïbes ovšem na tohle zatím nedozrálo.

Před startem pak kapitán přišel na to, že fouká příliš, aby s námi bezpečně odstartoval, což bylo překvapivé, vzhledem k tomu, že na Saint-Martinu fouká celý rok nepřetržitě, a tudíž bude lepší odstartovat bez paliva, a nabrat ho někde jinde, a to konkrétně na Guadeloupe. Drobná zajížďka nás stála jen asi tři hodiny, takže z devítihodinového letu byl rázem let dvanáctihodinový. Zato jsem ale seděl uprostřed prostřední řady, nevešel se mezi sedadla a nefungovalo mi video. Když jsem pak vystupoval na Orly, byl jsem rád, že jsem cestu přežil. Air Caraïbes mi pak poslali dotazník, jak jsem byl s tímhle konkrétním letem spokojen. Tak doufám, že z mých odpovědí něco vyvodí. Čímž skončil můj výlet do Karibiku. Krásné mulatky tam nebyly.