16. února 2013

Taxi parisien

Taxi ve Francii má svoje „špecifíka“, stejně jako cokoliv jiného, co je státem regulované. Nebo, možná bych měl raději napsat taxi v Paříži a „městem regulované“. Každopádně, pro cizince může skýtat určitá překvapení, většinou nemilá.

Stejně jako v Praze je pár velkých taxi služeb (AAA, Citi, atd.) tak v Paříži jsou G7, Taxi Bleu, atd. Rozdíly v cenách nejsou nějak výrazné a pokud člověk vyloženě nejede 100 km, tak je asi jedno, co si vybere. Vybrat si přitom může taxi zelené, větší, menší, dále může chtít řidiče mluvícího anglicky a řidiče beroucího platební karty. Platební karty sice oficiálně berou všichni, ale když se zeptáte potom řidiče, tak je to většinou naopak. A na stojánce taxíků to je tak každý desátý.

Také je možné si objednat taxi telefonem, nebo přes internet, což je obzvlášť cool, protože to online ukáže číslo a značku vozu a i za jak dlouho přijede. Pro cizince, který se chce vyhnout diktování netriviální adresy je to výhoda. Ovšem pozor, za objednání přes internet (nebo přes mobilní aplikaci) se platí příplatek. Navíc je potřeba se kvůli tomu zaregistrovat a koupit si nějaké body, ze kterých se to pak hradí. Prostě řešení „user friendly“ pro francouzsku. Většinou to vyjde na dodatečné dvě, dvě a půl babky. To ovšem není to nejhorší. Pokud si objednáte taxi po telefonu, tak ve chvíli, kdy řidič převezme vaši objednávku (a vyrazí na vaši adresu) zapne taxametr. Takže ještě než nastoupíte, máte najeto třeba už 5 km. Nejzajímavější na tom je, že se to nedá absolutně ovlivnit a které taxi a odkud přijede, je zcela v režii dispečinku. A je na to zákon.

Takže nastupujete do taxíku a už máte třeba deset babek natočeno. Tomu říkám výhoda objednání si taxi online (to platí ovšem i pro taxi objednané na telefonu). To, že je zákazník zcela vydán na milost a nemilost taxislužbě je podle frantíků zcela ok, je přece jasné, že chudák taxikář musí nějak na objednávku přijet a kdyby si to měl jako režii zahrnout do nákladů, tak by to nebylo fér. Přiznávám, že nikde jinde jsem se s podobným principem nesetkal. Zákazník si ovšem rád připlatí, stejně jako za kufr, nebo za čtvrtého pasažéra.

Další specifikum je, že taxi v Paříži se dělí na taxi, které může do Paříže (taxi parisien) a taxi, které do Paříže nemůže (přesněji nemá oprávnění stát na stojánkách). Samozřejmě, licence pro Paříž je dostatečně tučná a taxikáři se to čas od času nebojí dát najevo nějakou tou stávkou. Třeba tak, že zablokují jednu z nejfrekventovanějších křižovatek na periferku, shodou okolností pod okny naší firmy.

Pak se tedy může stát, že přiletíte do Paříže, jdete si vzít a taxík a koordinátor taxíků chce vědět kam jedete, jestli do Paříže, nebo na banlieue. Podle toho dostanete taxík. Nebo tam máte dvě fronty, jako se mi stalo předevčírem na Orly. Vracím se tak zrovna z Barcelony, kde jsem strávil čtyři dny u zákazníka a jdu si pro taxík. (Mimochodem, původně jsem myslel, že z Barcelony bude delší zpráva, ale nakonec z toho sešlo.) A v tom se ke mně vrhne nějaký chlapík a začne mi nabízet dopravu na banlieue. A že prý nemusím čekat tu hroznou frontu (která se vytvořila u taxíků do Paříže) a že mi to vyjde stejně jako s taxíkem a ať se klidně zeptám tady toho zřízence, který mi to potvrdí. Tak se ptám koordinátora taxíků, a ten mi potvrdí, že moje adresa sice není vyloženě Paříž, ale pořád spadá pod pařížské taxíky a mám si jít tedy stoupnout do té fronty vedle. Která vypadá, že bude tak minimálně na dvacet minut.

Chlapík se ovšem nevzdává a tak i přesto, že mi jasné, že to je nějaké šméčko, a přesto že jsem viděl tenhle film, nakonec to risknu (nechce se mi čekat ve frontě a přece jenom chlapík se nebál diskutovat s koordinátorem, což mi minimálně dodalo pocit, že vyloženě podraz udělat nechce).

Samozřejmě nemá vůbec označení taxi, ale dušuje se, že mi vystaví účtenku stejně jako pravé taxi (což byla podmínka, abych to mohl vyúčtovat v cesťáku). Vyjedeme z letiště a já se ptám, kolik to teda asi bude stát. A chlapík říká, že to musí spočítat. Datluje moji adresu do GPS, ale protože má nějakou předpotopní, kde moje adresa není, nakonec, než to zadá, tak už pák kilometrů ujedeme. Když se mu to konečně podaří, je to čtrnáct kilometrů a chce za to šedesát babek. Namítám, že to nepřichází v úvahu, že za šedesát babek jezdím taxíkem z domu na Roissy, letiště Charles De Gaulle, které je dvakrát tak daleko.

Chlapík se to snaží uhrát na noční tarif. Já sice nevím, jaký je přesně noční tarif, ale už jsem několikrát jel na/z Orly (i pozdě večer), takže se nedám a tvrdím mu, že to je normálně taxíkem maximálně pětatřicet babek. On prý ale není taxík, ale transporteur de personnes, takže jezdí za jinou sazbu. Oponuji, že když mi to nabízel na letišti, tak mi tvrdil, že mě to nebude stát víc než taxík. Snaží se mi vnutit, že mám příplatek za to, že jedeme na banlieue. Což vyvracím lehce tím, že byl u toho, když mi koordinátor taxíků potvrdil, že moje adresa patří pod pařížské taxi. Nakonec mu tedy navrhnu, ať mě hodí zpátky na letiště, že si vezmu ofiko taxi. To se mu nechce a nabízí to tedy za padesát babek. Nedám se zviklat a říkám, že to ve firmě nezdůvodním a jsem ochoten mu dát maximálně čtyřicet.

S tím dojedeme ke mně domů, kde mu musím půjčit propisku, aby mi mohl vypsat facture, a když vidím, jak to smolí, tak se nemůžu nesmát. Ještě mě znovu zkouší ukecat na čtyřicet pět, ale nemá šanci, takže to mám nakonec za čtyřicet.

Když jsem pak už byl doma, našel jsem si účtenku od taxíku, kterým jsem v pondělí ráno jel na letiště, abych si to porovnal. Bylo to oficiální taxi, objednané přes internet, za ofiko sazbu, bez příplatků. Stálo to čtyřicet babek a pár centů. Měl jsem měl pocit, že jsem si právě udělal zkoušku B2 z francouzštiny...

10. února 2013

Lily was there

Rád bych zmínil ještě jednu historku, která se váže k minulému příspěvku. Ti z vás, kteří létají častěji, to určitě ví, ale když nad tím tak přemýšlím, tak mě napadá, kdo vlastně „častěji“ létá? Znám pár lidí, kteří fakt létají často a daleko. Tak často, že pokud jste viděli tento film, a možná si říkali, že to je nadsázka, tak nejspíš je, ale ne moc. Já jsem oproti nim úplný břídil, ale i tak mám občas pocit, že i při tom svém „domáckém“ létání, mám déjà vu, jak si balím kufr a už to naskakuje samo, automaticky, podle zažitého scénáře -- ponožky, trenky, tílka, košile, pyžamo, kartáček a pastu, atd...

Abych se ale vrátil k tomu, co ti, co létají častěji, vědí. Každá aerolinka má určité charakteristické rysy. Kostýmy letušek počínaje, výsostnými barvami a volacími znaky konče. A některé mají i charakteristické melodie. Tedy aspoň doufám, neboť doteď jsem vlastně věděl o jedné. Přestože jsem (v rámci Evropy) už letěl ledasčím (a ledaskam) utkvěla mi jenom jedna. Vltava od Bedřicha Smetany, kterou pravidelně hrají ČSA, když přistávají v Praze. Je to takový nenápadný detail, který mi ovšem utkvěl nesmazatelně v paměti a vždy, když v Praze přistávám (a že to většinou je s ČSA), tak si to znovu a znovu uvědomuji. Má to nejspíš co do činění s tím, že Praha je, slovy klasika, „město, které musím“. Nebo s tím, že Smetana byl geniální, nebo s tím, že ke stáru začínám blbnout.

Každopádně, když to při přistání slyším, tak mě přitom lehce zamrazí, takovým tím ne nepříjemným způsobem a jsem tou hudbou zcela pohlcen. A pravidelně proklínám letušku, která v nejintenzivnější chvíli do toho potřebuje zahlásit, jak je ráda, že jsme šťastně dojeli. Také jsem rád, a byl bych ještě raději, kdybych ten okamžik mohl vychutnat. Doma normálně nemám potřebu si Mou Vlast pouštět, ale jsou momenty, kdy mne oslovuje opravdu silně. Navíc po přistání, člověk je ohluchlý od motorů, takže vnímá relativní ticho a klid, a zatímco zbytek letadla začne panikařit, aby byl co nejdřív venku, já tam v pohodě a klidu sedím a vychutnávám okamžik jakési katarze z celého letu a přistání a z toho, že jsem v Praze.

Co hrají ČSA při přistání v Paříži netuším, stejně jako co hrají ostatní - Lufthansa, Swiss, Air France, EasyJet, FlyNiki, KLM, LOT, Malév, Norwegian, SAS, Finnish Air, Air Austria, Air Dolomity - při přistání kdekoliv. Nejspíš mi tam chybí ten osobní detail. ČSA byla jediná aerolinka, která pro mne měla skutečně díky tomu určité kouzlo. (ČSA mívá i skvělé posádky, ale jejich marketing celkový dojem pravidelně ničí.)

No a při zpátečním letu ze Sydney do Paříže, se mi stalo něco podobného s Cathay Pacific. Při přistání v Hong Kongu jsem slyšel tohle. Těžko říct, jestli za to mohl osm a půl hodinový let ze Sydney, nebo to, že jsem si romanticky maloval Hong Kong, nebo ohluchnutí z letu, únava a vidina dalších dvanácti a půl hodin, nicméně přesně to se mnou zarezonovalo a úplně jsem se viděl někde jinde. V lehce zakouřeném jazzovém café, kde už zůstalo jenom pár vytrvalců a muzikanti už hrají jen to co zbylo. Nebo za letní noci na zahradě, sám se sklenkou whiskey. A když jsme pak přistáli v Paříži, hráli to znovu, a to už bylo jasné, že ČSA dostalo rovnocenného partnera.

A já zároveň dostal výzvu, která mi nedala spát. Ač jsem měl pocit, že ta melodie je mi povědomá, absolutně jsem netušil odkud a nebo proč. (Pokud někdo tušíte, odkud by to mohlo být známe, tak mi to napište.) A ač jsem se snažil něco vygooglit, neměl jsem šanci. Na internetu je hodně odkazů na různé melodie různých aerolinek, ale tahle tam nebyla. Stejně tak na stránkách Cathay Pacific lze najít kompletní seznam všech filmů a písniček, co jsou k dispozici, ale nikoliv, co hrají v kabině. Stáhl jsem si dokonce i pár aplikací do telefonu, které dokážou podle melodie rozpoznat písničku. Ale buď byla moje interpretace tak mimo, nebo tak krátká (nejspíš obojí), že jsem se se žádnou nechytl.

Nakonec jsem tedy napsal na linku pomoci do Cathay Pacific a říkal si, že tam nejspíš budou mít ze mne legraci. O to větší překvapení bylo, když mi za pár dní došla odpověď, která zněla:
„Vážený pane, během ledna se na našich linkách hrály v kabině tyto skladby...“, následoval seznam asi sedmi písniček, názvů a autorů, „... budeme rádi, když nám napíšete, jestli jste tam našel tu svoji. S pozdravem CP“. Našel jsem ji tam, a pak ji našel i na iTunes...

3. února 2013

... a zase zpátky

Pro náhodného čtenáře doporučuji začít zde.

Sám sobě není nikdo prorokem a to se potvrdilo i druhý den, kdy Darling Harbour zůstal nedosažen. Vyrazil jsem sice pln elánu (a poměrně ve formě, vzhledem k tomu, že můj spánkový rytmus se zdálo se už konečně stabilizoval) vlakem do centra, ale když jsem pak vystoupil na své oblíbené stanici Wynyard, bylo jasné, že ne vše je úplně tak jak jsem čekal. Při příchodu na Circular Quai se to pak potvrdilo. Tu sobotu totiž bylo 26. ledna a to znamená Australia Day, což je něco jako výročí objevení (osídlení) prvními britskými kolonisty v roce 1787. Původně se to týkalo jen východního pobřeží (konkrétně Sydney), ale časem se z toho stal celokontinentální svátek. Pro původní domorodce to ovšem zůstává známo jako Den invaze (Invasion Day) a spíš než důvod k oslavám, je to důvod ke smutku.

Mohlo mě to trknout už ve vlaku, který byl neobvykle plný, ale když jsem viděl davy lidí proudící po Circular Quai, kolem Opery a dál po pobřeží kolem botanické zahrady, s vlaječkami, klobouky, tričky a dalšími proprietami v australských barvách, nebylo už pochyb. Zaplul jsem tedy do davu, poučen z předchozího dne už jen v kraťasech a tričku, a kochal se pobřežím. Asi mám slabost pro moře a pro lodě (v létě), a tak procházet se po břehu by mi stačilo na celý den. Dal jsem si však úkol, že se pokusím proniknout do centra, navštívím vyhlídkovou věž a v závěru dne pak projdu i zmiňovaný Darling Harbour.

Nejdřív jsem se ovšem zasekl v Hyde Parku, což je něco jako taková malá sydneyská varianta newyorského Central Parku, který byl z důvodu oslav kompletně obležený piknikujícími občany a různými stánky. Na silnicích okolo, které byly naštěstí pro auta uzavřené, vystavoval australský Jaguar klub historické jaguáry a jiná silná auta. Uprostřed probíhaly různé atrakce pro děti a dospělé a ve stáncích na okraji se rozdávaly vlaječky a člověk mohl dostat i „tetování“, takové jaké mívají děti z jogurtů, které se jenom obtiskne na kůži, s motivem australské vlajky. Jedna mladá aktivistka, vida mne, jak vše se zájmem pozoruji, se ke mně hned vrhla, že mi také jedno udělá, a když jsem odmítl, byla zjevně zklamaná. Chvíli jsem tedy obcházel okolo a pak pokračoval na vyhlídkovou věž, která je hned vedle parku.

Dostat se nahoru (spolu s obědem) ovšem zabralo víc času než jsem čekal. Zase jsem musel projít přes povinné focení. Že si mne australská tajná služba potřebuje vyfotit už jsem neřešil, ale že mi pak bude nabízet výsledné fotky za 30 australských babek, to mne vyloženě zklamalo. Výhled z věže byl trochu zkalen ostudně špinavými okny a také tím, že bylo oproti předchozímu dni zataženo a ve vzduchu byl opar, takže viditelnost nebyla tak dobrá. Za zmínku snad stojí jen 4D kino, které je součástí návštěvy vyhlídky (a které jí předchází). Přemýšlel jsem, proč v sále nejsou sedačky, ale to, stejně jako co asi bude 4D znamenat, se vyjasnilo ve chvíli, kdy uvaděčka oznámila, že máme po skončení dávat pozor, protože podlaha bude mokrá.

Film byl poměrně krátký (asi 5 minut), byl natočený ve 3D, ale přestože nám dali polarizační brýle, tak jsem tam moc 3D neviděl, a občas, např. při detailních záběrech na surfaře, nás posprchovali vodou, nebo na nás pouštěli dým a páru. Takový 4D fastfood na stojáka.

Když jsem se znovu ocitl v plných ulicích, představa toho, jak se prodírám davy minimálně ještě další tři hodiny mě tak odradila, že jsem nakonec Darling Harbour vynechal a vyrazil zpět na hotel. Měl jsem totiž v zásobě ještě plán B (co s načatým večerem?) - zajít do kina, které bylo kousek od hotelu. Ne že bych měl absťák, byla to spíše zvědavost a hlavně možnost vidět film v původním anglickém znění, bez titulků a v publiku z rodilých mluvčích. Kdyby dávali Hobita ve 3D a 48 FPS, asi bych šel na to, ale to bohužel dávali jen asi ve dvou kinech v Austrálii, takže nakonec jsem skončil u poslední tarantinovky Django Unchained. V porovnání s ostatními filmy od Tarantina pro mne spíš zklamání, ale to byli v podstatě už Hanební Pancharti (o excesech typu Grind House ani nemluvě). Překvapivé tedy bylo v zásadě jenom to, že mě lístek stál skoro 23 australských babek.

V neděli pak už od rána pršelo a protože jsem měl ještě dopoledne volné, probloumal jsem ho v blízkém nákupním centru, dokonce i připraven něco koupit. Místo toho jsem se však jen přesvědčil, že jsem pro nakupování ztracen a je jedno, jestli to je v Praze, Paříži, nebo třeba v Sydney.

Na letišti jsem se pak zeptal u Cathay Pacific, zda by mi mohli přerezervovat zpáteční cestu z economy do premium economy, neb, jak jsem zjistil bezprostředně předtím, z nějakého důvodu jsem měl cestu tam a cestu zpět v různých třídách. Dáma na informacích mě ubezpečila, že je také překvapená, ale že to momentálně nejde (premium economy byla plná), ale že bych mohl mít štěstí, protože prý letadla nejsou zdaleka obsazená. A skoro měla pravdu.

Na osmihodinovém kousku ze Sydney do Hong Kongu jsem seděl sám na dvojce, takže cesta ubíhala v pohodě. Ukázalo se, že to, co jsem si pochvaloval na cestě tam, byly skutečně výhody premium economy třídy, protože tady jsem se tak tak vešel mezi sedadla a navíc systém sklápění byl jiný, kdy při sklopení se sedák ještě navíc posunul dopředu k sedadlu vepředu, čímž se místo ještě víc zmenšilo. Bohužel, na dvanáct a půl hodinovém letu z Hong Kongu do Paříže bylo letadlo úplně plné a pocit dobytčáku se vrátil. Navíc z nějakého důvodu se rozhodli nás vymrazit. Letuška mě sice ujistila, že mají nastavenou teplotu v kabině na 24 stupňů, ale při pohledu na lidi sedící v zimních bundách s nasazenými kapucemi a zabalených do dek, se o tom dalo s úspěchem pochybovat. Počítám, že jim buď nefungovala čidla, nebo měřila teplotu někde jinde. Naštěstí jsem se tomu už naučil čelit, takže jsem to přežil relativně bez ztráty kytičky, počítám ale, že hodně lidí se nachladilo. Škoda, tím si u mě Cathay Pacific pohoršila výborný dojem z cesty tam.

Během všech cest (tam i zpět) jsem viděl dohromady 11 filmů z nichž stojí za zmínku jen Ted, u kterého jsem se tak bavil, že jsem si ho pustil dvakrát (jednou tam a jednou zpět) a pak (500) Days of Summer, který jsem sice už viděl předtím, ale líbil se mi, a mezi ostatními se pořád zdál jako lepší volba. Ne že by ovšem nabídka byla chudá.

Dorazil jsem v pondělí ráno kolem sedmé (už před startem jsme nabrali hodinu zpoždění), pak strávil dvě hodiny v taxíku na cestě z letiště v ranní pondělní zácpě a když jsem nakonec dorazil, připadal jsem si jak po šifrovačce. To mi ovšem nebránilo v tom, abych vypral a nakoupil. Pak jsem spal celé odpoledne, trochu v noci, a pak celé úterý až do půl sedmé večer. Ve středu jsem šel do práce, ve čtvrtek letěl do Mnichova, v pátek se vrátil a v sobotu zase celý den spal a v noci pro změnu byl vzhůru. Takže jsem spal v neděli přes den. Tak to bychom měli, co se týká jet-lagu.

Něco k Austrálii. Vzhledem k tomu, že se mě po návratu každý na potkání ptal, jak se mi tam líbilo, měl jsem dost příležitostí si svůj postoj ujasnit a dojít k překvapivému závěru - záleží na tom, co člověk preferuje. Nemohu to samozřejmě zobecnit, protože Sydney je svým způsobem něco jako Paříž, ale i porovnání mezi těmito dvěma městy je určitě zajímavé.

Mám slabost pro přímořská města v teplém podnebním pásu (San Francisco, Kapské Město), takže to je plus pro Sydney. Sydney má poměrně malé centrum, kde jsou soustředěné všechny „mrakodrapy“, které se dá obejít a projít pěšky během jednoho dne. Kolem tohoto centra jsou pak většinou obytné čtvrti, které mají typické rodinné domky s malou zahrádkou a které se táhnou desítky kilometrů. Někde se pak vytvoří i malé centrum (jako třeba v Chatswoodu, kde jsem bydlel), které je téměř soběstačné - lidé tam mají kde bydlet a zároveň kam chodit do práce, nakupovat a do kina.

Do centra Sydney se pak dá pohodlně dostat vlakem. Lístek stojí čtyři australské babky, což je téměř zadarmo, protože jen za přejezd slavného mostu Harbour Bridge se platí tři. Druhá možnost je tunelem, ale tam se platí také. Jinak se člověk do Sydney ale nedostane. Kolem Sydney je spousta národních parků, které mají jednak význam v tom, že vytváří pěkné prostředí pro vyžití a jednak také v tom, že nutí růst ceny nemovitostí rychleji, než by bylo záhodno, protože prostě není kam expandovat. Hned vedle hotelu (a nádraží) stavěli dva „paneláky“ a když jsem se podivil, kdo by tam chtěl bydlet, tak jsem byl ujištěn, že s tím problém není. Vlastně jsou už dávno prodané a to rozhodně nebyly byty v nich levné.

Místní jsou v přesvědčení, že v Evropě je levněji. Je fakt, že říct „v Evropě“ a zahrnout do toho na jedné straně severské země a na druhé Česko nebo Rakousko, s Francíí a Německem mezi, je poměrně široká škála (nemluvě o pobaltských státech). Ale mohu potvrdit, že i ve srovnání s Paříží je Sydney dražší. Již vzpomínaný lístek do kina, nebo Coca-Cola index (3,50 australských babek, za 600 ml láhev koly z automatu na zastávce, versus 2 euro-babky za 500 ml láhev na zastávce v Paříži), a nebo čerstvé tasmánské třešně za 28 australských babek za kilo (nutno ovšem dodat, že tak velké třešně jsem viděl poprvé v životě). Na druhou stranu oběd (hlavní jídlo a pití) se dal pořídit do patnácti au-babek.

Údajně jsou v Evropě i levnější auta (což nemohu posoudit). Je ovšem třeba podotknout, že Australan si pod pojmeme evropské auto představuje Mercedes, BMW nebo Volvo. Ostatní značky tam nejsou vidět (ještě trochu VW a Škoda). Silnicím dominují japonci (Honda, Toyota, Lexus) a korejci.

Druhá věc, která dominuje silnicím, jsou bezpečnostní kamery. A dominují nejen silnicím, ale v podstatě každému veřejnému prostoru. Nikdy jsem neviděl tolik kamer na jednom místě jako v obchodech. Ruku v ruce s kamerami jdou různé výstražné nápisy a zákazy. Co se nesmí a kolik to bude stát, když to bude. Když se k tomu přidá zkušenost z příjezdu do země (v podstatě nic se nesmí dovážet, ani voda) a vyplňování formulářů (totéž znovu pak při odjezdu), které se týká i domorodců a silná státní cenzura v médiích (filmy, počítačové hry), nakonec má člověk pocit, že ta na první pohled pohodová země, kde se lidé k sobě chovají jako lidé, je vlastně jen jedna strana mince.

I z toho důvodu jsem odjížděl se smíšenými pocity. Že mě na odjezdu namátkově vybrali pro kontrolu, jestli jsem nepřišel během pobytu v Austrálii do styku s výbušninami, už byla jenom taková (tasmánská) třešinka na dortu.