Ještě v sobotu odpoledne jsem se procházel po hřebenu (pokud se to tak dá nazvat) Table Mountain (což je těžké přeložit, protože by to vedlo ke ztrátě výjimečnosti) a užíval si sluneční paprsky posledních letních dní jižní polokoule. Proč, jak a s kým, jsem se tam dostal, není teď důležité. A nebylo to ani tehdy, když jsem procházel po rozlehlé náhorní plošině, ovíván studeným větrem od Atlantiku, a přitom se kochal výhledem do všech světových stran, na moře, obydlená území, okolní masivy, ostrovy a v neposlední řadě vybíhající pohoří, vedoucí k Mysu Dobré naděje. Byla výjimečná viditelnost a pár poutníků, které jsem míjel, nemohlo narušit meditativní atmosféru místa.
Co si asi mysleli první kolonisté z Evropy, když přistáli v Table Bay, doslova na úpatí skal, kterému vévodila podivná hora s téměř dokonale rovnou plochou horní stranou, která navíc byla často zahalena v husté mlze, byť jinak všude v okolí byla dokonalá viditelnost? Možná věděli, že našli ideální přírodní místo pro přístav (později pojmenovaný Cape Bowl - Kapská Miska), ze tří stran chráněné pohořím před silnými větry a na severu se otevírající do moře. Možná je zaujalo to, že díky pohořím a jejich tvaru bylo v okolí velké množství srážek, takže typickým znakem byla bujná vegetace. Možná si říkali, že je to ideální místo na to, jak získat kontrolu na jižním výběžkem, který byl (před objevením západní cesty), v podstatě nedůležitějším navigačním bodem světové mořeplavby.
Jak říká nápis na uvítací tabuli na horní stanici lanové dráhy: "Výzkumy ukazují, že Table Mountain je 6x starší než Himaláje, tak se k ní chovejte slušně." Horní část je tvořena pískovcovým tělesem, které díky povrchovým vlivům připomíná pobřežní skaliska, ohlazená neustálým omýváním vodou a posetá mělkými otvory, ve kterých se za dešťů, nebo velké vlhkosti, hromadí voda. Procházející se výletník pak může spatřit téměř holé skalní plochy, ve kterých se jen tu tam třpytí právě vodou naplněné jamky, a má přitom pocit, že se prochází někde po břehu moře a voda musím být nedaleko. Jen letmý pohled do dáli ho přesvědčí, že voda se nachází sice nedaleko, ale je to pořád o kilometr níže a o pár kilometrů dále.
Vlastní náhorní plošina je poměrně ostře vymezená, na mnoha místech téměř svislými stěnami, přesto z ní téměř na každou světovou stranu vychází cesta, kterou lze pěšky sejít až k úpatí. Je tedy možné celou horu i "přejít", aniž by se člověk musel vracet tam, odkud vyšel. Nejoblíbenější způsob jak se dostat nahoru je lanovkou (Cable car), která vede od strany Kapského Města. Zvolil jsem jej i já, protože i samotná cesta v zavěšené kabině, která se navíc s pasažéry během cesty otáčí, a to tak, že během cesty opíše přesně jednu otočku, je zajímavý zážitek. Chvíli je krásný výhled na Kapskou Misku s Kapským Městem, chvíli na strmý skalní masiv Table Mountain, chvíli na okolní hory (Devil's Peak, Lion's Head).
A když pak člověk stojí nahoře, daleko od "průvodcovských" turistů, kteří se hromadí většinou v prostoru horní stanice lanové dráhy a jejím blízkém okolí, a vidí v dálce ze tří směru oceán, a tuší, že za skalním masivem kde končí Cape Point (jehož jeden výběžek je Mys Dobré Naděje), končí nejen kontinent, ale v podstatě i obyvatelná země, a kde se snad v mlhách stále plaví Bludný Holanďan, pochopí, že není mnoho míst, které mají podobný genius loci. A pak není daleko k tomu, odložit každodenní starosti i radosti a oddat se myšlenkám vzdáleným až nadčasovým. Zároveň to inspiruje k tomu chtít vědět více o tomto místě, o této zemi a o lidech kteří v ní žijí, o přírodě i historii.
Mám slabost pro přímořská města, ale v tomhle případě to není zdaleka jen město, co mne oslovuje a inspiruje. Pozoruji větší i menší skupinky turistů, kteří spěchají od jednoho "významného" bodu ke druhému, kteří fotí sebe a všechno okolo, a mám pocit, že sami sebe připravují o to zásadní, co tohle místo nabízí. Příležitost se zastavit a v němém údivu a s pokorou se zamyslet nad základními cíli a hodnotami, které se najednou mohou jevit malicherné a nicotné. Table Mountain mě definitivně oslovila a když se pak vracím lanovkou dolů, napadá mne, že bych tady mohl žít.
Kapské Město je možná také zajímavé, ale v podstatě ho neznám. Kromě toho, že jsem byl párkrát v hlavní turistické části, která se nazývá Victoria & Alfred Waterfront, a která je vyloženě zaměřená na turistický ruch, tak jsem vždy bydlel v hotelu v části, která vlastně do Kapského Města ani přirozeně nepatří, a která sousedí s Table Mountain z druhé strany. Také jsem párkrát projížděl autem, což je ovšem samo o sobě také zážitek, protože člověk se většinou nevyhne tomu, aby z jedné nebo z druhé strany neobjížděl jednotlivé hory Kapské Misky, při čemž se mu otevírá výhled na scenérii pod ním, ať už je to Kapské Město a Table Bay s Robben Islandem na severu, nebo Claremont a Newlands na jihovýchodě, Clifton na západě, nebo níže na jihu Muizenberg a False Bay - ráj začínajících surfařů. A to, že se jezdí nalevo, tomu dodává i určitý adrenalin.
Když jsem nad tím přemýšlel, říkal jsem si, že je docela velká podobnost mezi Kapským Městem a San Franciskem, obě jsou na kopci, mají záliv s ostrovem, který sloužil jako věznice (Alcatraz v SF a Robben Island v Kapském Městě), mají podobnou atmosféru. A také si dovedu představit, že bych žil v San Francisku. Pak jsem se zpětně dočetl, že mají statisticky i skoro stejné počasí, co se týká teplot a srážek.
Původní kolonisté byli sice Holanďané (a první kolonie byla právě v místě jižního výběžku), ale později o nadvládu přišli, když Britové využili obsazení a oslabení Holandska Francií a obsadili tehdejší holandskou kolonii. Poté proběhly ještě dvě koloniální války, mezi původními kolonisty (Holanďané, Vlámové, Francouzi a Němci - dohromady označovaní jako Boerové) a Brity, které Britové nakonec vyhráli. Bojovalo se hlavně o nerostná bohatství. A britský vliv je všude silně cítit, ať už v názvech jednotlivých míst, tak v určité společenské tradici.
Na začátku 20. století pak vznikl Svaz Jižní Afriky (Union of South Africa), který byl později základem pro Jihoafrickou republiku. Teprve se vznikem Svazu bylo oficiálně uzákoněno rasové rozdělení společnosti, do té doby spíše případkové, známé jako apartheid. Tehdejší systém rozlišoval tři kasty - bělochy (white), míšence (oficiálně coloured, tedy v překladu barevní, sem patřili i všechny ostatní rasy) a černochy (black). S tím, že v podstatě rovnoprávnými občany byli pouze bílí.
Inspirací pro to, zajímat se trochu o historii, byl i hotel, ve kterém jsem, už podruhé, přebýval. Ten totiž, kromě toho, že má pěkné pokoje a velice dobrou kuchyni, má i dlouhou tradici, která začíná jako rezidence Lady Anne Barnard, manželky koloniálního sekretáře, která v něm přebývala v letech 1797-1802. V hotelu je jí věnováno v přízemí několik chodeb a místností, které jsou upraveny jako muzeum a jsou po stěnách ověšené jejími zápisky a hlavně dopisy do Anglie. Sám jsem tam jednou strávil část večera.
Hotel sám má však také určitý charakter, který je těžké postihnout. Možná je to výhled z okna na Table Mountain, která sice zabírá celé zorné pole, ale zase se člověk na ni vydrží dívat dlouho (pozor, pokoj s výhledem na horu, je potřeba zvlášť objednat a je za příplatek). Možná to je sice malá, ale velice pěkná zahrada, ve které je možné potkat i dvě želvy, které se tam volně pohybují. (Na brance do zahrady na to upozorňuje i tabulka: "Zavírejte prosím za sebou, máme želvy ve výběhu."). Možná jsou to výborná jídla v místní restauraci. Možná jsou to vlahé letní večery strávené na zahrádce při pozorování západu slunce, ať už v přátelském rozhovoru, nebo jen tak, se sklenkou whisky, nebo i bez ní, do kterých se zevnitř line melodie klavíru, nebo harfy (slyšel jsem i Bugatti Step). Možná je to pocit, že se člověk na chvíli ocitl v koloniální době. Je to rozhodně místo, kam bych se rád ještě někdy vrátil. A pro romantické páry, si myslím, by to mohlo být ještě lepší :).
Existuje spousta zajímavých podobností mezi Českou a Jihoafrickou republikou, politických, historických, současných, přestože jsou to tak zcela odlišné země.V roce 1948 se k moci dostala pravicová Národní strana (National Party), která upevnila "vládu" jedné rasy. Tento režim skončil v podstatě v roce 1990, potažmo v roce 1992, kdy proběhly první demokratické volby. Hlavní postavami v tomto zvratu byly dvě osobnosti, F.W. de Klerk, tehdejší prezident, který vypsal referendum (pouze pro bílé) o tom, zda souhlasí s tím, aby jednal s Africkým Národním Kongresem (ANC), stranou zastupujícím hlavně ne-bílé, a Nelson Mandela, disident, který strávil více než 20 let ve vězení za to, že bojoval proti režimu.
A přestože by se dalo říci, že hájil zájmy ne-bílých, v dnešní době ho milují všichni Jihoafričané bez rozdílu pleti. A to proto, že se mu podařilo sjednotit zemi a vyhnout se krvavé variantě, ke které jinak normálně africké země nemají moc daleko. A podařilo se mu to proto, že svým vlastním příkladem, přes všechno utrpení, které prožil, přesvědčil ostatní, že se lze smířit i s těmi největšími nepřáteli. Tyto události mají poměrně zajímavé historické pozadí, které dokonce bylo zfilmováno (doporučuji, pokud nemáte žádný pojem o Nelsonu Mandelovi). Jak říká můj kolega Jihoafričan, tuhle zemi zachránily od krveprolití a občanské války dvě věci, Nelson Mandela a rugby.
Bohužel, jak byl Nelson Mandela výjimečný, tak po něm přišel opak. Lidé, kteří postupně obsadili politiku pouze pro vlastní obohacení. Což vedlo k úpadku vládní autority, k rozmíškám, rozvoji korupce a kriminality v nejvyšších kruzích a nakonec i k pozitivní diskriminaci, kdy státní zakázky dostávají přednostně firmy, které mají dostatečný počet "černých" bodů. Hodně inteligentních lidí je zklamaných, právě proto, že milují svoji zemi a je jim líto, když přírodní bohatství i duševní potenciál je takto promrháván, nebo diskriminován. Mezitím do státní správy proniká stále více nekompetentních lidí a nikdo neví jak to dopadne.
Ale, jak říká často můj kolega: "This is just another hard day in Africa."
19. března 2012
11. března 2012
La voiture
Kromě toho, že jsem minulý týden obíhal doktory, měl jsem také tu čest opět zavítat do značkového servisu Volkswagen, protože se mi podařilo při posledním služebním výjezdu lehce pohmoždit dveře a to tak, že jsem je otevřené opřel tou špičkou nahoře o betonový sloupek. Když pominu, že jsem na podobné bizarní situace specialista, tak se možná ptáte, co je potřeba k tomu, aby se něco podobného podařilo. Stačí mít za sebou 4 hodiny u zákazníka, hodinu čekání na letišti, mezitím dohromady ujeto asi 700 km a pak se večer snažit zaparkovat v hotelu v podzemní garáži mezi betonový sloupek a vedle stojící BMW za tak špatného osvětlení, že je potřeba na to, aby člověk viděl dozadu, si otevřít dveře. Takže tak. Zastavil jsem o ně, potažmo o ten sloupek. Na dveřích se zmáčkla taková chromovaná lišta, která lemuje okno a trochu ho přesahuje a vznikla tím díky tomu v onom místě menší optická nedokonalost.
V podstatě to skoro nebylo vidět (ani nijak jinak poznat) do doby, než jsem se vracel zpátky a na zpáteční cestě mě lehce ovíval studený vzduch jdoucí od dveří. Protože jsem na to citlivý a protože 10 hodin po dálnici bylo přece jen dost, vyřešil to dočasně H.A.D. nicméně, protože bych dal přednost tomu jezdit bez HADu, musel jsem do servisu. A protože mne poslední servis VW, který jsem navštívil hned na začátku svého působení v Paříži, příliš neoslovil, hledal jsem nějakou alternativu. A jedna se nakonec, asi 2 km daleko, našla. Přes nechuť volat jsem tam zavolal, a protože měli volno, tak tam následně hned zajel. Pro někoho, kdo je zvyklý na značkový servis VW (případně Škoda) v Praze na Jarově, vypadají ovšem místní servisy spíš jak nějaká dočasná (a omezená) provozovna. Typicky jsou na normální rušné ulici někde ve městě, bez místa kde zaparkovat. Vlastní dílna je pak ve dvoře, kam se projíždí průchodem, který má rezervu tak 10 cm na každé straně (pokud jsou zavřeny všechny boční dveře do něj ústící) a ve dvoře pak prostor 5 x 5 metrů, plný aut, kde každý přesun jednoho auta připomíná Lloydovu patnáctku.
Tam mi řekli, že díl budou muset objednat a že to možná pár týdnů vezme. No a zrovna tento týden mi pak volali, že už ho mají. Prý ale cena (původně asi 150 babek) bude vyšší, protože lišta se nebude lepit, jak si původně mysleli, ale nějak složitě sundávat a nandávat. Takže to bude za 250 babek. To jsem ještě zkousl a auto tam zavezl. Při vyzvednutí mě pak překvapili tím, že prý to nakonec bylo jednodušší, takže odvolávají to co odvolali a bude stát těch původní 150. Hmm. Teď je ještě otázka, jestli ta oprava bude stačit, aby od toho okna přestalo táhnout.
Čímž se oklikou dostávám k tomu, co jsem vlastně chtěl trochu rozebrat. A to Francouzi a auta. Už jsem zmiňoval, že v Paříži je jízda autem docela boj o "holáč". Už jsem se naučil předvídat a pokud se blíží nějaká kritická situace, např. to, že průběžné pruhy všechny současně uhnou o jeden pruh do strany, tak se dívám, kdo jede kolem mne a pokud je zjevné, že mu pravidlo o jízdě v pruhu nic neříká, jedu podle něj a kašlu na pruhy taky. Většinou jsou to ženy, ale už jsem viděl i borce s celou rodinou. K dalším oblíbeným přestupkům patří nedodržování předepsaných směrů před křižovatkou, takže je sice hezké, že pruh vlevo odbočuje doleva, pruh vpravo doprava a pruhu uprostřed jede rovně, ale v důsledku to vypadá tak, že chlapík vlevo spěchá a jede rovně, chlapík vpravo odbočuje doleva a chlapík uprostřed chce udělat otáčku do protisměru. Mezitím v protisměru to je podobné.
A není to jenom tím, že by řidiči byli tak nevychovaní. Často jsou totiž křižovatky tak komplikované, že není možné se dostat do toho správného pruhu, pokud člověk přijede ze špatné strany. Třeba zrovna před firmou máme takovou "vedlejší" pětiproudovou jednosměrku, do které se na jedné straně sbíhají 3 silnice a na druhé z ní 3 silnice vychází. Ta pětiproudovka má asi 100 metrů a je často zacpaná. Ovšem zdaleka to nemá na legendární L'Étoile, kruhový objezd na horním konci Champs-Élysées (oficiálně se to jmenuje Place Charles de Gaulle). Doporučuji pro příznivce adrenalinových sportů. Mě stačí ho jen pozorovat.
Při pozorování a každodenní interakci, jsem už viděl výjimečné a bizarní situace, jako např. obrat do protisměru uprostřed křižovatky, auta najíždějící do chodců přecházejících na zelenou, chodce vrhající se na červenou pod projíždějící auta, ale co ovšem považuji za libůstku pro fajnšmekry je světelná křižovatka, řízená policistou, ovšem se zapnutými semafory. Takže typicky na světlech svítí zelená, ale auta stojí, protože policajt (nebo policajtka) pouští auta v kolmém směru, kde pro změnu svítí červená. Chodci jsou zmatení a přechází podle toho jak jezdí auta, auta v dálce netuší, že to blokuje policista, tak troubí na ty vepředu, proč na zelenou nejedou. Skoro každý večer kolem toho chodím a pokaždé mám chuť se zeptat, proč ty semafory nevypnou, když už to řídí ručně.
Při každodenním cestování si také mimoděk všímám, jaká auta a jaké značky kolem jezdí. A je fakt, že je to poměrně vyvážený guláš. Přestože ve Francii jsou doma hned tři značky, Renault, Citroën a Peugeot, jezdí na ulicích směska snad všech evropských značek (aspoň co se osobních aut týká). Co není moc vidět, jsou auta japonská, nebo americká. Moji kolegové přistupují k domácím značkám s nadhledem, nadávají na nedostatky, ale stejně si příště zase pořídí "francouze", přestože by mohli mít v rámci firmy jako služební i třeba Volkswagen, nebo Opel. A když jsem vyjížděl na služebku do Německa, v době, kdy zrovna zuřily ty desetistupňové mrazy, tak mi říkali, že jsem v pohodě, že mám německé auto (Passat), to dojede.
Také to asi souvisí s tím, více praktickým přístupem k věci, že servis na francouzské auto je na každém rohu, a tím, že většina kolegů má jako služební auta vyloženě rodinná auta - Renault Scenic, Citroën Grand Picasso a podobné. Což není to, co by si člověk představil pod pojmem služební auto. Když člověk přijde do firemní garáže může vidět úplně všechno, od Golfu až po rodinného Peugota. Což je téměř protiklad toho, jak vypadá firemní parkoviště na pobočce v Mnichově. Tam žádné rodinné, nebo malé varianty nemají povoleny a člověk si může vybrat jenom sedan a navíc to musí být buď BMW nebo Audi :).
Zajímavé je, že Francouzi moc nekupují škodovky, byť je všude plno billboardů (teď zrovna Yeti, předtím to byla Fabia) a jsou docela levné. Přesto je ovšem možné v Paříži vidět škodovek docela dost. Jezdí s nimi totiž taxikáři. Ne, že by jezdili jenom se škodovkami, ale docela bych si tipl, že ze všech značek, bude možná mít právě Škodovka největší zastoupení. Což myslím zase není tak špatná vizitka, protože taxikáři většinou ví, které auto se vyplatí. A že je to především otázka ceny signalizuje i to, že skoro všechny ty škodovky jsou oktávky a zjevně do té džungle stačí.
Další věc, která příliš nepodporuje zálibu v autech, jsou poměrně striktně sledované rychlostní limity. Limit je 130, 110 když prší a pokud někdo jede 140, tak je už výjimka. Jednou jsem takhle předjížděl na dálnici kolonu a divil se, proč se tak plouží (když nejeli ani 130). Když jsem dojel na začátek, tak jsem to zjistil. Celý štrůdl vedla dodávka četníků, kteří hned jak jsem je předjel, za mnou vyrazili a začali na mne blikat. Tak jsem zpomalil a čekal, že mne budou kontrolovat nebo něco, ale oni ne. Jen mne předjeli a já se poslušně zařadil do kolony za ně. Stačilo, že jsme si ujasnili, kdo je na silnici pánem. Pro mě, zvyklého na jízdu bez limitů na D1 to byla nová zkušenost a kolegové to pak potvrdili. S četníky si nezahrávat.
No a nakonec, co je poslední nepříjemnost, je, že většina dálnic ve Francii je placená. Což vede k tomu, že kromě ceny za benzín (která je momentálně sama o sobě už nářez) se k tomu přidává ještě mýtné. A není to málo. Například na úseku Paříž - Štrasburk, který jsem několikrát jel a který je necelých 500 km, jsem zaplatil skoro 40 babek mýto, a to jen v jednom směru. SNCF (francouzské železnice) nabízí dokonce na webu kalkulačku, která spočítá, kolik by cesta stála autem, kolik letadlem a kolik vlakem. A s místní sítí TGV to často je vlakem nejenom levnější, ale i o poznání rychlejší.
V podstatě to skoro nebylo vidět (ani nijak jinak poznat) do doby, než jsem se vracel zpátky a na zpáteční cestě mě lehce ovíval studený vzduch jdoucí od dveří. Protože jsem na to citlivý a protože 10 hodin po dálnici bylo přece jen dost, vyřešil to dočasně H.A.D. nicméně, protože bych dal přednost tomu jezdit bez HADu, musel jsem do servisu. A protože mne poslední servis VW, který jsem navštívil hned na začátku svého působení v Paříži, příliš neoslovil, hledal jsem nějakou alternativu. A jedna se nakonec, asi 2 km daleko, našla. Přes nechuť volat jsem tam zavolal, a protože měli volno, tak tam následně hned zajel. Pro někoho, kdo je zvyklý na značkový servis VW (případně Škoda) v Praze na Jarově, vypadají ovšem místní servisy spíš jak nějaká dočasná (a omezená) provozovna. Typicky jsou na normální rušné ulici někde ve městě, bez místa kde zaparkovat. Vlastní dílna je pak ve dvoře, kam se projíždí průchodem, který má rezervu tak 10 cm na každé straně (pokud jsou zavřeny všechny boční dveře do něj ústící) a ve dvoře pak prostor 5 x 5 metrů, plný aut, kde každý přesun jednoho auta připomíná Lloydovu patnáctku.
Tam mi řekli, že díl budou muset objednat a že to možná pár týdnů vezme. No a zrovna tento týden mi pak volali, že už ho mají. Prý ale cena (původně asi 150 babek) bude vyšší, protože lišta se nebude lepit, jak si původně mysleli, ale nějak složitě sundávat a nandávat. Takže to bude za 250 babek. To jsem ještě zkousl a auto tam zavezl. Při vyzvednutí mě pak překvapili tím, že prý to nakonec bylo jednodušší, takže odvolávají to co odvolali a bude stát těch původní 150. Hmm. Teď je ještě otázka, jestli ta oprava bude stačit, aby od toho okna přestalo táhnout.
Čímž se oklikou dostávám k tomu, co jsem vlastně chtěl trochu rozebrat. A to Francouzi a auta. Už jsem zmiňoval, že v Paříži je jízda autem docela boj o "holáč". Už jsem se naučil předvídat a pokud se blíží nějaká kritická situace, např. to, že průběžné pruhy všechny současně uhnou o jeden pruh do strany, tak se dívám, kdo jede kolem mne a pokud je zjevné, že mu pravidlo o jízdě v pruhu nic neříká, jedu podle něj a kašlu na pruhy taky. Většinou jsou to ženy, ale už jsem viděl i borce s celou rodinou. K dalším oblíbeným přestupkům patří nedodržování předepsaných směrů před křižovatkou, takže je sice hezké, že pruh vlevo odbočuje doleva, pruh vpravo doprava a pruhu uprostřed jede rovně, ale v důsledku to vypadá tak, že chlapík vlevo spěchá a jede rovně, chlapík vpravo odbočuje doleva a chlapík uprostřed chce udělat otáčku do protisměru. Mezitím v protisměru to je podobné.
A není to jenom tím, že by řidiči byli tak nevychovaní. Často jsou totiž křižovatky tak komplikované, že není možné se dostat do toho správného pruhu, pokud člověk přijede ze špatné strany. Třeba zrovna před firmou máme takovou "vedlejší" pětiproudovou jednosměrku, do které se na jedné straně sbíhají 3 silnice a na druhé z ní 3 silnice vychází. Ta pětiproudovka má asi 100 metrů a je často zacpaná. Ovšem zdaleka to nemá na legendární L'Étoile, kruhový objezd na horním konci Champs-Élysées (oficiálně se to jmenuje Place Charles de Gaulle). Doporučuji pro příznivce adrenalinových sportů. Mě stačí ho jen pozorovat.
Při pozorování a každodenní interakci, jsem už viděl výjimečné a bizarní situace, jako např. obrat do protisměru uprostřed křižovatky, auta najíždějící do chodců přecházejících na zelenou, chodce vrhající se na červenou pod projíždějící auta, ale co ovšem považuji za libůstku pro fajnšmekry je světelná křižovatka, řízená policistou, ovšem se zapnutými semafory. Takže typicky na světlech svítí zelená, ale auta stojí, protože policajt (nebo policajtka) pouští auta v kolmém směru, kde pro změnu svítí červená. Chodci jsou zmatení a přechází podle toho jak jezdí auta, auta v dálce netuší, že to blokuje policista, tak troubí na ty vepředu, proč na zelenou nejedou. Skoro každý večer kolem toho chodím a pokaždé mám chuť se zeptat, proč ty semafory nevypnou, když už to řídí ručně.
Při každodenním cestování si také mimoděk všímám, jaká auta a jaké značky kolem jezdí. A je fakt, že je to poměrně vyvážený guláš. Přestože ve Francii jsou doma hned tři značky, Renault, Citroën a Peugeot, jezdí na ulicích směska snad všech evropských značek (aspoň co se osobních aut týká). Co není moc vidět, jsou auta japonská, nebo americká. Moji kolegové přistupují k domácím značkám s nadhledem, nadávají na nedostatky, ale stejně si příště zase pořídí "francouze", přestože by mohli mít v rámci firmy jako služební i třeba Volkswagen, nebo Opel. A když jsem vyjížděl na služebku do Německa, v době, kdy zrovna zuřily ty desetistupňové mrazy, tak mi říkali, že jsem v pohodě, že mám německé auto (Passat), to dojede.
Také to asi souvisí s tím, více praktickým přístupem k věci, že servis na francouzské auto je na každém rohu, a tím, že většina kolegů má jako služební auta vyloženě rodinná auta - Renault Scenic, Citroën Grand Picasso a podobné. Což není to, co by si člověk představil pod pojmem služební auto. Když člověk přijde do firemní garáže může vidět úplně všechno, od Golfu až po rodinného Peugota. Což je téměř protiklad toho, jak vypadá firemní parkoviště na pobočce v Mnichově. Tam žádné rodinné, nebo malé varianty nemají povoleny a člověk si může vybrat jenom sedan a navíc to musí být buď BMW nebo Audi :).
Zajímavé je, že Francouzi moc nekupují škodovky, byť je všude plno billboardů (teď zrovna Yeti, předtím to byla Fabia) a jsou docela levné. Přesto je ovšem možné v Paříži vidět škodovek docela dost. Jezdí s nimi totiž taxikáři. Ne, že by jezdili jenom se škodovkami, ale docela bych si tipl, že ze všech značek, bude možná mít právě Škodovka největší zastoupení. Což myslím zase není tak špatná vizitka, protože taxikáři většinou ví, které auto se vyplatí. A že je to především otázka ceny signalizuje i to, že skoro všechny ty škodovky jsou oktávky a zjevně do té džungle stačí.
Další věc, která příliš nepodporuje zálibu v autech, jsou poměrně striktně sledované rychlostní limity. Limit je 130, 110 když prší a pokud někdo jede 140, tak je už výjimka. Jednou jsem takhle předjížděl na dálnici kolonu a divil se, proč se tak plouží (když nejeli ani 130). Když jsem dojel na začátek, tak jsem to zjistil. Celý štrůdl vedla dodávka četníků, kteří hned jak jsem je předjel, za mnou vyrazili a začali na mne blikat. Tak jsem zpomalil a čekal, že mne budou kontrolovat nebo něco, ale oni ne. Jen mne předjeli a já se poslušně zařadil do kolony za ně. Stačilo, že jsme si ujasnili, kdo je na silnici pánem. Pro mě, zvyklého na jízdu bez limitů na D1 to byla nová zkušenost a kolegové to pak potvrdili. S četníky si nezahrávat.
No a nakonec, co je poslední nepříjemnost, je, že většina dálnic ve Francii je placená. Což vede k tomu, že kromě ceny za benzín (která je momentálně sama o sobě už nářez) se k tomu přidává ještě mýtné. A není to málo. Například na úseku Paříž - Štrasburk, který jsem několikrát jel a který je necelých 500 km, jsem zaplatil skoro 40 babek mýto, a to jen v jednom směru. SNCF (francouzské železnice) nabízí dokonce na webu kalkulačku, která spočítá, kolik by cesta stála autem, kolik letadlem a kolik vlakem. A s místní sítí TGV to často je vlakem nejenom levnější, ale i o poznání rychlejší.
10. března 2012
Monsieur docteur
Potřeboval jsem pravidelné vyšetření kvůli štítné žláze a tak mi nezbylo než se znovu vypravit na místní "středisko" (cabinet médical), abych zjistil, že v podstatě ten systém funguje stejně jako u nás. Praktický lékař mi napíše doporučení na krev a ultrazvuk, já si to obejdu a přinesu výsledky. Drobný rozdíl je v tom, že laboratoře (laboratoire d'analyses médicales) a specialisté si žijí vlastním životem a tváří se jako normální podniky. Na jednom rohu je pekárna, naproti je krevní laboratoř. Člověk jede do práce a z tramvaje vidí na ulici jak vedle autoservisu je rentgen, ultrazvuk (imagerie médicale) atd.
Dostal jsem tedy doporučení a vydal se hledat laboratoře, přesněji řečeno, hledat jsem je nemusel, protože shodou okolností jsou kousek od střediska a shodou okolností jsem se u nich zastavoval ze zvědavosti při jedné z poznávacích procházek po okolí. Můj praktik mi sice dal telefonní čísla, abych se tam objednal, ale protože mám ještě pořád trochu strach domlouvat něco po telefonu a protože to nebylo daleko, vypravil jsem se tam v pondělí ráno osobně.
Mimochodem ten strach z telefonování vyplývá z jedné zkušenosti, kterou jsem už zmiňoval, kdy jsem dotyčné paní/slečně nerozuměl ani slovo. Od té doby se mi to už znovu nestalo, ale pořád raději dám přednost napřed osobnímu kontaktu (a pak tam podruhé už klidně zavolám). To ovšem nejde vždy.
Na krvi mi řekli, že když už tam jsem, tak mi tu krev hned vezmou, ať se to nekomplikuje, a že se mám stavit druhý den večer pro výsledky. Na ultrazvuku (který byl hned přes křižovatku naproti) mě pro změnu objednali na odpoledne, kde mne monsieur docteur vyšetřil a hned mi dal výsledky. Zajímavé na tom bylo, že mi dal zprávu pro mého praktika ve dvou kopiích (stejně jako později došly výsledky z krve). Ten mi pak vysvětlil, že to je běžný postup, jedna kopie je pro mne a jedna pro něj. Prý kdybych chtěl konzultovat jiného praktika, nebo specialistu. Druhá zajímavost byla, že jsem obě vyšetření zaplatil.
Ano, ještě pořád nemám sécurité sociale, potažmo carte vitale, ale kupodivu, povinnost zaplatit s tím nesouvisí, platí totiž i pro domorodce. Jediný rozdíl oproti domorodcům je v tom, že mně se doma hromadí "účtenky" (formulář A4 feuille de soins - médecin), které si snad budu moci, někdy v budoucnu, až se místní byrokracie rozhoupe k tomu, aby mi konečně přiklepla statut řádného občana, nechat proplatit. Volal jsem (sic) na Caisse primaire d'assurance maladie, kde to vázne, a uklidnili mne, že to běžně trvá několik měsíců, takže mám být v klidu, protože zatím to je teprve měsíc a půl, co jsem podal žádost. Zdá se, že původní informace, že do tří týdnů přijde provizorní číslo sécurité sociale, se ukázala, jako ne zcela úplně přesná (a chyba v překladu to fakt nebyla).
Domorodec tohle neřeší. Ovšem platí stejně. Tedy, nejsem si jist, jestli platí tolik co já, ale mám dojem, že ano. A mám také dojem, že to má docela výchovný dopad v tom, že si člověk uvědomí, že tyhle věci něco stojí. Např. návštěva praktika 23 babek, krevní test 36 babek, ultrazvuk 60 babek.
Když jsem pak nakonec se vším dorazil k praktikovi a navíc ještě přinesl výsledky z předchozích vyšetření, které jsem měl z Česka (o kterých jsem si nemyslel, že bych je někdy mohl použít, protože byly v češtině), byla z toho nakonec zajímavá diskuse a to nejen o mém zdravotním stavu, ale i o francouzském systému a o jazykových rozdílech mezi francouzštinou a češtinou.
No a nakonec, konečně jsem (i díky těm vyšetřením) objevil v okolí pekárnu, kde mají dobrou bagetu. Je to sice trochu z ruky (asi 15 minut pěšky), ale je to jistota, co přes víkend dělat, když mi dojde pečivo. Dokonce jsou tam kousek od sebe hned dvě pekárny. Takže tahle čtvrt není úplně ztracená. Akorát já bydlím shodou okolností v části, která nějak nemá rozvinout infrastrukturu a služby. Nejbližší podnik, kde se dá něco koupit, je asi 5 minut pěšky lékárna, pak dlouho nic. Mimo to, je ze služeb ještě nedaleko mateřská školka a pobočka BNP Paribas, což ani jedno nevyužiji. Takže nakonec nejbližší je zase to nákupní středisko Auchan, o kterém jsem se už zmiňoval několikrát dříve.
To, že v okolí nic pořádně není, je dané tím, že se jedná o nově postavenou čtvrt (v podstatě pouze s obytnými domy). Takové moderní sídliště, které od původní zástavby navíc odděluje tramvajová trať, která se ovšem, s výjimkou zastávek, nedá přejít. Původní zástavba má infrastrukturu rozvinutou poměrně dobře, já mám jenom holt smůlu, že bydlím na "druhé" straně od té trati.
Dostal jsem tedy doporučení a vydal se hledat laboratoře, přesněji řečeno, hledat jsem je nemusel, protože shodou okolností jsou kousek od střediska a shodou okolností jsem se u nich zastavoval ze zvědavosti při jedné z poznávacích procházek po okolí. Můj praktik mi sice dal telefonní čísla, abych se tam objednal, ale protože mám ještě pořád trochu strach domlouvat něco po telefonu a protože to nebylo daleko, vypravil jsem se tam v pondělí ráno osobně.
Mimochodem ten strach z telefonování vyplývá z jedné zkušenosti, kterou jsem už zmiňoval, kdy jsem dotyčné paní/slečně nerozuměl ani slovo. Od té doby se mi to už znovu nestalo, ale pořád raději dám přednost napřed osobnímu kontaktu (a pak tam podruhé už klidně zavolám). To ovšem nejde vždy.
Na krvi mi řekli, že když už tam jsem, tak mi tu krev hned vezmou, ať se to nekomplikuje, a že se mám stavit druhý den večer pro výsledky. Na ultrazvuku (který byl hned přes křižovatku naproti) mě pro změnu objednali na odpoledne, kde mne monsieur docteur vyšetřil a hned mi dal výsledky. Zajímavé na tom bylo, že mi dal zprávu pro mého praktika ve dvou kopiích (stejně jako později došly výsledky z krve). Ten mi pak vysvětlil, že to je běžný postup, jedna kopie je pro mne a jedna pro něj. Prý kdybych chtěl konzultovat jiného praktika, nebo specialistu. Druhá zajímavost byla, že jsem obě vyšetření zaplatil.
Ano, ještě pořád nemám sécurité sociale, potažmo carte vitale, ale kupodivu, povinnost zaplatit s tím nesouvisí, platí totiž i pro domorodce. Jediný rozdíl oproti domorodcům je v tom, že mně se doma hromadí "účtenky" (formulář A4 feuille de soins - médecin), které si snad budu moci, někdy v budoucnu, až se místní byrokracie rozhoupe k tomu, aby mi konečně přiklepla statut řádného občana, nechat proplatit. Volal jsem (sic) na Caisse primaire d'assurance maladie, kde to vázne, a uklidnili mne, že to běžně trvá několik měsíců, takže mám být v klidu, protože zatím to je teprve měsíc a půl, co jsem podal žádost. Zdá se, že původní informace, že do tří týdnů přijde provizorní číslo sécurité sociale, se ukázala, jako ne zcela úplně přesná (a chyba v překladu to fakt nebyla).
Domorodec tohle neřeší. Ovšem platí stejně. Tedy, nejsem si jist, jestli platí tolik co já, ale mám dojem, že ano. A mám také dojem, že to má docela výchovný dopad v tom, že si člověk uvědomí, že tyhle věci něco stojí. Např. návštěva praktika 23 babek, krevní test 36 babek, ultrazvuk 60 babek.
Když jsem pak nakonec se vším dorazil k praktikovi a navíc ještě přinesl výsledky z předchozích vyšetření, které jsem měl z Česka (o kterých jsem si nemyslel, že bych je někdy mohl použít, protože byly v češtině), byla z toho nakonec zajímavá diskuse a to nejen o mém zdravotním stavu, ale i o francouzském systému a o jazykových rozdílech mezi francouzštinou a češtinou.
No a nakonec, konečně jsem (i díky těm vyšetřením) objevil v okolí pekárnu, kde mají dobrou bagetu. Je to sice trochu z ruky (asi 15 minut pěšky), ale je to jistota, co přes víkend dělat, když mi dojde pečivo. Dokonce jsou tam kousek od sebe hned dvě pekárny. Takže tahle čtvrt není úplně ztracená. Akorát já bydlím shodou okolností v části, která nějak nemá rozvinout infrastrukturu a služby. Nejbližší podnik, kde se dá něco koupit, je asi 5 minut pěšky lékárna, pak dlouho nic. Mimo to, je ze služeb ještě nedaleko mateřská školka a pobočka BNP Paribas, což ani jedno nevyužiji. Takže nakonec nejbližší je zase to nákupní středisko Auchan, o kterém jsem se už zmiňoval několikrát dříve.
To, že v okolí nic pořádně není, je dané tím, že se jedná o nově postavenou čtvrt (v podstatě pouze s obytnými domy). Takové moderní sídliště, které od původní zástavby navíc odděluje tramvajová trať, která se ovšem, s výjimkou zastávek, nedá přejít. Původní zástavba má infrastrukturu rozvinutou poměrně dobře, já mám jenom holt smůlu, že bydlím na "druhé" straně od té trati.
1. března 2012
Paris charmante
Kamarádka se mne jednou ptala, jestli jsou Francouzky skutečně tak
šarmantní, jak se říká. Je fakt, že do té doby jsem to nějak zvlášť
nezkoumal, a ani jsem toto rčení neslyšel, nicméně po návratu do Paříže,
jsem si na to začal dávat pozor. Je potřeba ovšem také říci, co přesně
se tím šarmantní myslí. Pokud je to chování, potažmo vystupování, tak
jsem si ničeho nevšiml, chovají se úplně normálně jako třeba Češky.
Pokud je tím myšleno oblečení (nebo vzhled), tak se tady drobné rozdíly
najdou, ovšem asi bych je neoznačil za šarmantní. Před tím, než se o
nich zmíním, bych se ale rád zmínil o tom, zda jsou Francouzi šarmantní.
A na to je odpověď jednoduchá, z jakéhokoliv úhlu pohledu - nejsou. Možná ale, kdybych vypadal jako Audrey Tautou, měl bych jinou zkušenost :).
Třeba zrovna oblečení typického Francouze je tak nenápadité, že si skoro připadám, jako za totáče. Pro normálního jedince v pracovním procesu, který sedí někde v kanceláři, je v podstatě standardní oblečení dané kombinací:
Základním doplňkem je pak smartphone (pokud možno iPhone), ale může být i Samsung, nebo HTC se sluchátky v uších (sluchátka přes uši nosí jen studenti, případně dámy s kožešinkou, aby jim nebyla zima na uši a nebo asociálové) a pak také v chladnějších měsících šála (uvázaná na oběšence) v sofistikovaných barevných kombinacích jako např. šedo, černá, tmavo šedá, nebo černá, tmavo šedá, černá, případně nějaká jiná barva (pokud je to odstín šedé). Bonviváni pak mohou vzít i křiklavou šedou, hnědou a černou, nebo dokonce hnědou, fialovou, černou. Dovedete si představit, jak to ráno vypadá v šalině.
Samozřejmě studenti, nezaměstnaní a různá etnika jsou vždy trochu mimo, ale jinak je jedno jestli to je Ind, Arab, Afričan, Asiat nebo míšenec, pokud pracuje v kanceláři, obléká se tak, jak je popsáno výše.
No a u holek (v pracovním procesu) je to v oblečení podobné jako u chlapů, jen s tím rozdílem, že mají větší variabilitu v kalhotách (jsou vidět i barvy jiné než černé) a tím pádem i v barvě bot. O výjimkách platí totéž, jako výše. Pravděpodobnost, že potkáte na ulici někoho, kdo vypadá, jako by přišel z přehlídky Versaceho, je asi stejná, jako že se vám to podaří v Praze, tedy setsakra malá (v Brně je to asi ještě a pár řádů nižší). Je ovšem fakt, že holky si dávají záležet a dotahují i ty detaily, co pánům většinou ujdou. Nakonec je to sice nuda, ale taková sladěná nuda. Takže když pak vidím v šalině holku v červeném kabátku, je to zjevení (před pár dny se mi to stalo, a navíc to byla une belle française). Člověk by řekl, tak rasově, národnostně a kulturně promíchané město, jako Paříž je, bude mít určitě v módě spoustu trendů a inspirací právě z toho obrovského kulturního přetlaku, který je všude vidět.
Když člověk potká v Praze černocha, Inda, Asiata, ani ho nenapadne, že je to Čech. Aniž by měl nějaké rasistické předsudky, ale prostě proto, že je to tak výjimečné, je automaticky považován za cizince. V Paříži je to přesně naopak. Bez ohledu na to, jak člověk vypadá, apriori je vždy považován za Francouze, protože jsou na to všichni zvyklí. Pro mne to je rozhodně zajímavá zkušenost a příležitost vidět tohle prolínání kultur naživo.
Zrovna jsem si včera pouštěl kousek mého oblíbeného filmu, který tohle (byť nepřímo) krásně vystihuje. A to jednak dějem a jednak tím, že se v něm mluví na střídačku francouzsky, španělsky, anglicky, katalánsky, (a asi i dánsky a německy) a působí to přitom naprosto přirozeně a člověk si říká, jak by to bylo super, kdyby si takhle mezi sebou cizinci rozuměli.
A ještě k tomu chování (např. v šalině). Pokud vám obyvatelé Prahy (záměrně nepíšu Pražáci :)) přijdou uspěchaní, neosobní, nebo arogantní, tak v Paříži je to podobné, jen to odpovídá velikosti města. Nevím jestli to souvisí s velikostí, ale mám pocit, že stádo zabíjí rozum (nebo čím se normálně člověk řídí). Já jsem na to z Prahy zvyklý, takže mne to nějak zvlášť nerozhodilo, ale zamrzí to. Co je ovšem rozdíl, že pokud dojde např. ke kontatku, nebo obecně k nějaké interakci, proběhne to většinou velice kultivovaně. Všichni si navzájem řeknou Excusez moi, nebo Pardon monsieur (madame) a vzápětí se rozejdou se stejným neosobním výrazem ve tváři, jako měli předtím.
Třeba zrovna oblečení typického Francouze je tak nenápadité, že si skoro připadám, jako za totáče. Pro normálního jedince v pracovním procesu, který sedí někde v kanceláři, je v podstatě standardní oblečení dané kombinací:
- černých polobotek do špičky (na ty špičky si tady dost potrpí),
- černými kalhotami (k obleku či nikoliv),
- černým krátkým vlněným kabátem (pod kterým je dovoleno mít sako od obleku, nebo nikoliv) a
- černou taškou na notebook přes rameno, nebo aktovkou.
Základním doplňkem je pak smartphone (pokud možno iPhone), ale může být i Samsung, nebo HTC se sluchátky v uších (sluchátka přes uši nosí jen studenti, případně dámy s kožešinkou, aby jim nebyla zima na uši a nebo asociálové) a pak také v chladnějších měsících šála (uvázaná na oběšence) v sofistikovaných barevných kombinacích jako např. šedo, černá, tmavo šedá, nebo černá, tmavo šedá, černá, případně nějaká jiná barva (pokud je to odstín šedé). Bonviváni pak mohou vzít i křiklavou šedou, hnědou a černou, nebo dokonce hnědou, fialovou, černou. Dovedete si představit, jak to ráno vypadá v šalině.
Samozřejmě studenti, nezaměstnaní a různá etnika jsou vždy trochu mimo, ale jinak je jedno jestli to je Ind, Arab, Afričan, Asiat nebo míšenec, pokud pracuje v kanceláři, obléká se tak, jak je popsáno výše.
No a u holek (v pracovním procesu) je to v oblečení podobné jako u chlapů, jen s tím rozdílem, že mají větší variabilitu v kalhotách (jsou vidět i barvy jiné než černé) a tím pádem i v barvě bot. O výjimkách platí totéž, jako výše. Pravděpodobnost, že potkáte na ulici někoho, kdo vypadá, jako by přišel z přehlídky Versaceho, je asi stejná, jako že se vám to podaří v Praze, tedy setsakra malá (v Brně je to asi ještě a pár řádů nižší). Je ovšem fakt, že holky si dávají záležet a dotahují i ty detaily, co pánům většinou ujdou. Nakonec je to sice nuda, ale taková sladěná nuda. Takže když pak vidím v šalině holku v červeném kabátku, je to zjevení (před pár dny se mi to stalo, a navíc to byla une belle française). Člověk by řekl, tak rasově, národnostně a kulturně promíchané město, jako Paříž je, bude mít určitě v módě spoustu trendů a inspirací právě z toho obrovského kulturního přetlaku, který je všude vidět.
Když člověk potká v Praze černocha, Inda, Asiata, ani ho nenapadne, že je to Čech. Aniž by měl nějaké rasistické předsudky, ale prostě proto, že je to tak výjimečné, je automaticky považován za cizince. V Paříži je to přesně naopak. Bez ohledu na to, jak člověk vypadá, apriori je vždy považován za Francouze, protože jsou na to všichni zvyklí. Pro mne to je rozhodně zajímavá zkušenost a příležitost vidět tohle prolínání kultur naživo.
Zrovna jsem si včera pouštěl kousek mého oblíbeného filmu, který tohle (byť nepřímo) krásně vystihuje. A to jednak dějem a jednak tím, že se v něm mluví na střídačku francouzsky, španělsky, anglicky, katalánsky, (a asi i dánsky a německy) a působí to přitom naprosto přirozeně a člověk si říká, jak by to bylo super, kdyby si takhle mezi sebou cizinci rozuměli.
A ještě k tomu chování (např. v šalině). Pokud vám obyvatelé Prahy (záměrně nepíšu Pražáci :)) přijdou uspěchaní, neosobní, nebo arogantní, tak v Paříži je to podobné, jen to odpovídá velikosti města. Nevím jestli to souvisí s velikostí, ale mám pocit, že stádo zabíjí rozum (nebo čím se normálně člověk řídí). Já jsem na to z Prahy zvyklý, takže mne to nějak zvlášť nerozhodilo, ale zamrzí to. Co je ovšem rozdíl, že pokud dojde např. ke kontatku, nebo obecně k nějaké interakci, proběhne to většinou velice kultivovaně. Všichni si navzájem řeknou Excusez moi, nebo Pardon monsieur (madame) a vzápětí se rozejdou se stejným neosobním výrazem ve tváři, jako měli předtím.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)