Protože se mi loni
plavení se v La Manche v zásadě líbilo, a chtěl jsem zase vyrazit na nějaké jiné moře, než do Chorvatska, hned jak
můj dvorní dodavatel vypsal termíny, přihlásil jsem se na „sportovní plavbu“ do Irska. Tušil jsem totiž nával a nechtěl jsem to nechat na poslední chvíli, případně přijít s křížkem po funuse. Ukázalo se, že jsme byli dohromady dva, co si to mysleli, a dlouho se k nám nikdo nechtěl přidat. Dokonce to došlo tak daleko, že už jsem se v mezičase stihl upsat na dvě jiné jachtařské akce, ale plavba v Irsku pořád ne a ne se rozjet. Nevím, co pak Zindulkovci udělali, ale nakonec se jim přece jen podařilo pár dalších zoufalců přesvědčit, a loď tak naplnit. Že to nebude Chorvatsko jsem čekal, přesto jsem si ale nebyl úplně jist, zda si uvědomuji všechny důsledky svého rozhodnutí.
Jeden můj známý například okomentoval svoji účast na stejné plavbě v loňském roce slovy:
Irsko jinak vřele doporučuji. Všechny Ginger medikamenty proti nevolnosti u mne od té doby vzbuzují přesně opačné reakce, sotva ted někde zázvor jen ucítím :). Vzhledem k tomu, že jsem byl na loňské plavbě v La Manche zaskočen tím, jak rychle, a hlavně nečekaně, se u mne mořská nemoc rozvinula, bylo to slovo do pranice. Další slovo do pranice byla dlouhodobá předpověď, která dávala tušit, že průměrná denní teplota bude kolem deseti stupňů a v noci může klesat až na čtyři. Utěšoval jsem se tím, že na moři klesat nebude a bude držet těch stabilních deset. Poslední neznámá byla, s kým tam pojedu. V posádce jsem, stejně jako loni, nikoho neznal.
Protože jsem ale byl i přes to všechno motivován, hned jak mi z charterovky potvrdili konání akce, objednal jsem si letenku a jal se studovat lokální autobusovou a jinou dopravu v Corku a blízkém okolí, abych se nějak dostal do Baltimore, odkud jsme měli vyrážet. Přestože dispozice k plavbě jasně udávaly Cork, jako přestupní místo, všichni kromě mě nakonec letěli do Dublinu. Chápu proč, ale pro mne by to bylo zbytečné zdržení. Přímý let do Corku s Aer Lingus přece nemůže dopadnout špatně. Tahle disproporce ovšem způsobila, že zatímco ostatní se vezli taxíkem z Dublinu až do Baltimore, já si vyzkoušel hned několik druhů dopravy. V Corku z letiště na autobusové nádraží taxíkem, z Corku autobusem do Skibbereen, a od tam jsem plánoval další taxík do Baltimore.
I přes to všechno jsem měl být ovšem na místě první s asi čtyř hodinovým předstihem.
Původní Oceanis 43 nám v mezičase změnili na Bavarii 50, což jsem kvitoval, protože to podle diagramu na webu vypadalo, že budeme mít deset lůžek a tudíž nebude muset nikdo spát v salónu, jako posledně já. Což v zásadě není špatné spaní, jen při nočních plavbách se člověk moc nevyspí a stejně tak, když chce posádka dělat v salónu párty. Tady sice párty nehrozily, ale zato hrozily, respektive jsem se těšil, na noční plavby.
V souvislosti s materiální přípravou také vyrážím se svou novou cestovní taškou, která už prošla křtem v Karibiku, do které balím, kromě běžných věcí, kompletní jachtařskou kombinézu, holínky do továrny na biologické zbraně a spacák, a ještě pořád je v ní místo. Aby taky ne, když je údajně dimenzovaná na 140 litrů.
1. den - 27.4 - Cork
Odlétám ve středu po poledni, což je pohodový čas. Mám celé dopoledne, abych se připravil. Doprava by měla fungovat bez problémů a vůbec to vypadá, že celá cesta proběhne v poklidu. Ráno sice místo relaxace jedu vrátit kytaru, kterou jsem si koupil před měsícem, ale teprve teď mi ji poslali, protože ji museli seřídit. Což se jim ovšem nepovedlo, a abych na to nemusel celou plavbu myslet, raději ji odvezu do obchodu osobně ještě před plavbou.
Protože mne víkend před akcí skolila nějaká rýmička a necítím se úplně ve formě, volím místo MHD cestu taxíkem a volám si Alpha Taxi. Tedy, přesněji řečeno, zadávám objednávku přes internet. Ostatní taxislužby už jsem vyzkoušel, tak si říkám, že bych mohl zase zkusit něco nového. Webový formulář mi ovšem nedovoluje zadat moji adresu, protože neexistuje. Po pár pokusech to vzdávám a zadávám adresu našeho bloku asi o sto metrů dále z hlavní silnice a do poznámky řidiči připisuji, aby mne vyzvedl na mé skutečné adrese.
Po chvíli mi dojde potvrzení o objednání, pak popis auta, které přijede, a pak mi volá operátorka z dispečinku, prý co si to vymýšlím a nezadávám jim správnou adresu. Namítám, že jejich systém moji adresu nezná, tak jsem to vyřešil takhle. Sprdne mě a vyzve, ať se to příště neopakuje. Pokud mi to nepůjde zadat, mám jim zavolat a ne to takhle komplikovat. Počítám, že se to opakovat nebude. Taxík ovšem dorazil na původní adresu správně a od tam to měl asi půl minuty, takže ke katastrofě nedošlo a já nakonec bez problémů odjel.
Na letišti dávám v nouzi hambáč u meka, abych se ujistil, že původní matné tušení, že to bude humus, bylo patrně založené na nějaké předchozí osobní zkušenosti, a v letadle pak vychutnávám pravý bio, eco, a fair trade peprmintový čaj, v hedvábném pytlíku, za dvě a půl babky. V Corku na letišti zjišťuji, že na hlavní autobusové nádraží se mohu dostat buď taxíkem nebo autobusem. Bus stojí pět šedesát, taxík zhruba patnáct. Protože bus mi zrovna ujel, volím znovu taxík, a ještě před nástupem se ptám taxikáře, kolik to asi bude stát. K mému překvapení mi to nechce říct. I tak nasedám.
Situace se vyjasní, když přiznám, že jsem sice přiletěl letem z Paříže, což taxikář věděl, ale nejsem Francouz. V tu chvíli taxikář okřeje a vysvětlí mi, že si myslel, že jsem Francouz, a protože s nimi má špatné zkušenosti, nechtěl mi nic slibovat, abych ho pak případně kvůli tomu neprudil. Dozvím se ještě spoustu dalších zajímavých informací, o tom, kolik kdo dává dýško, jak to funguje v Irsku, a kde všude taxikář pracoval, předtím, než se stal taxikářem. Peněz za taxík rozhodně nelituji.
Na autobusovém nádraží si kupuji zpáteční lístek do Skibbereen, protože mi to ráno od Zindulky řekli. Ještě včera to vypadalo, že pojedu tam autobusem a zpátky mě vezme zbytek posádky taxíkem, ale situace se během dne několikrát měnila, až se ustálila na variantě bus. Podobně se několikrát měnily instrukce, jak se dostanu na loď.
Sice jsem psal do Zindulky s několikatýdenním předstihem, ve snaze zjistit, jestli a jak se dostanu na loď, a kde ta loď bude, ale potvrzení jsem nikdy nedostal. Náš kapitán sice měl nějaké teorie, ale já to chtěl najisto. V Baltimore je
jediná půjčovna lodí, kterou vedou manželé Con a Mary. Con se stará o lodě a Mary se stará o organizaci na souši. Nakonec jsem jim tedy den před odjezdem napsal a odepsala mi Mary, že loď bude v přístavu. Pak mi napsala ráno v den odjezdu, že loď bude teprve splouvat po řece a teoreticky bych mohl, až dorazím do Skibbereen, místo do Baltimore, jet do Oldcourt, odkud bude s lodí Con vyrážet a přidat se k němu. V autobuse z Corku mi nakonec došla SMSka, že loď už vyrazila a tudíž bude nakonec v Baltimore, ale asi ne úplně hned, až tam dorazím.
Nakonec tedy volím nabídku Mary, abych si dal něco k jídlu ve Skibbereen s tím, že pro mne přijede kolem deváté večer a vezme mě autem na loď sama. Zároveň mi doporučí nějaký bar, kde bych se mohl najíst. Tam sice ten den zrovna nevaří, a tak skončím jinde, a přestože jsem si slíbil, že pít nebudu, k poctivému domácímu hamburgeru (musel jsem si spravit chuť po tom mekovi), si dávám Guinness. Nakonec přijíždím s Mary do přístavu před desátou, s tím, že Con ještě chce převázat loď, protože u mola pro trajekty druhý den stát nemůže.
 |
| Baltimore na začátku |
S drobnými faux pas, kdy se ptám Cona, jestli mám loď uvázat přes
bowtie místo
bowline jsme nakonec vyvázáni, a někdy před půlnocí volám kapitánu Markovi, který je se zbytkem posádky na cestě z Dublinu v taxíku, jestli chtějí uvařit polévku. Chtěli sice, abych jim nalovil čerstvé ryby, ale na to už nemám sílu. Na lodi je chlad, takže vařím, pak zabírám místo v kajutě a lezu do spacáku, abych se zahřál.
Díky časnému příjezdu si mohu vybrat místo na spaní. Přitom se ukazuje, že propagační materiály na stránkách Zindulky byly opravdu propagační a s naší lodí nemají mnoho společného. Kajuty jsou jen čtyři, takže někdo bude spát v salónu. Zato ale máme tři záchody, což se nakonec ukáže jako poměrně zásadní výhoda. Protože jsem už spal v zadních kajutách, v salónu, i na palandách, volím přední „majitelskou“ kabinu. Sice tuším, že noční přeplavby v ní budou krušné, ale nedá se svítit. Kde jinde si to vyzkoušet, než na padesátistopé bavárce. Někdy v noci se seznamuji s prvním spolubojovníkem Vláďou, na kterého vyšel Černý Petr, tedy spaní se mnou v přední kajutě. Trochu mne zaráží, že Vláďa nespí ve spacáku, ale jen tak oblečený na posteli. Nevím jestli to je vyčerpáním, nebo je tak hardcore, já každopádně oceňuji svůj nový letní spacák, s komfortní teplotou sedm stupňů, ve kterém se cítím tak akorát komfortně.
2. den - 28.4 - Baltimore
 |
| Je těžké ji přehlédnout |
Ráno, po probuzení do chladné luxusní kabiny, se seznamuji s kapitánem a zbytkem posádky, kteří vypadají ještě méně čerstvě než já. Později se dozvídám, že jejich taxikář zabloudil a odvezl je do jiného přístavu, takže si asi hodinku zajeli. Vláďa se přiznává, že není tak hardcore jak vypadá, ale jenom si nevzal spacák, protože nějak nepostřehl, že bude potřeba. A nebyl sám. Zároveň se ukazuje, že do přední kajuty nevede topení, což způsobí, že dveře kajuty otevřeme a až do konce plavby zůstanou otevřené.
Jinak se sešla odhodlaná parta. Kromě kapitána Marka, který už si dal Irsko několikrát, všichni ostatní nováčci. Bratislavská úderka ve složení Mišo, Rasťo a Taro byla jediná, kdo se znal předem. Ostatní byli podobní nadšenci jako já. Jirka, která se přihlásil hned, jak plavbu vypsali, jako první, Jarda, který si přijel pořádně zajachtit a odpočinout od rodinných plaveb v Chorvatsku, Vláďa, který se po letech zase vydal na moře, aby si osvěžil kapitánské dovednosti a Mario, který hledal další výzvy ve své jachtařské kariéře. Přeplavba byla oficiálně vypsaná (a prodávaná) jako praktická příprava na průkaz typu B, ale ne všichni to takto pojali. Třeba já, se svým průkazem RYA, jsem zcela mimo osnovy ministerstva dopravy ČR, a tudíž mne jeho průkazy nevzrušují. To ovšem neznamenalo, že bych se netěšil, že načerpám nové zkušenosti, vyzkouším si plavbu v trochu jiných podmínkách, než obligátní Chorvatsko, a nakonec se podívám i na zajímavá místa. Postupně se pak ukázalo, že ve své podstatě se na to díváme všichni stejně, což výrazně přispělo k hladkému průběhu celé akce.
 |
| Přístup na loď je obtížný |
Protože naše loď ale právě připlula ze suchého doku, a není úplně připravená, věnujeme se její a naší přípravě. Já s Rasťou vyrážíme na nákup do pár kilometrů vzdáleného Skibbereen. Bere nás tam Mary autem. Napřed mám trochu obavu, jestli tam bude kde nakoupit, ale když vstoupím do potravin, za které by se nemusel stydět lecjaký supermarket, dovedně maskovaných z ulice jen omšelým vchodem, obava se rozplývá. Tady určitě nakoupíme, byť seznam velikosti z obou stran hustě popsané A4 dává tušit, že to nebude hned. Mary nám dokonce domlouvá místní pomoc, paní, která si od nás bere vozíky, jak je postupně plníme, markuje je, ukládá všechno do přepravek a vozíky nám pak zase vrací, takže se můžeme soustředit jen ne výběr. A když nám pak na konci něco chybí, jde to s námi najít.
Nákup trvá skoro dvě hodiny (pravda byl v tom čaj a snack na konci), a mám pocit, že hoši, když seznam sepisovali, se nechali trochu unést. Byť jsme dělali nákup na deset dní, přece jenom skoro plná dodávka přepravek a osm set babek debit se mi úplně nezdály. Nicméně, obchod to byl fakt dobrý a pochybuji, že bychom podobně dobře zásobený našli někde po cestě, tak proč toho raději nevzít víc. Moje původní obava, jestli seženu suroviny na svoji kulinářskou show - chilli con carne - ke které jsem se upsal v rámci dopředu naplánovaného jídelníčku před plavbou (a ke které mne inspiroval úspěch, jaký jsme měli se stejnou recepturou s Markusem v Karibiku) se rychle rozplynula. Dokonce i mleté maso vypadalo kvalitně.
 |
| Na samotě u moře |
Když jsme se s Rasťou vrátili na loď, k našemu překvapení jsme pořád neměli nasazenou kosatku a posádka vypadala, že se hned tak nevypluje. Pak se Con rozhodl, že s námi vypluje na zkušební plavbu přes zátoku, aby vyzkoušel plachty, a asi se mu to líbilo, protože nás pak vytáhl ještě ústím řeky nahoru a zpátky. Když se pak setmělo, přišli jsme na to, že nám nesvítí motorové světlo a než se to vyřešilo byla noc. Tak jsme se aspoň dobře najedli a šli spát s nadějí, že druhý den už konečně vyplujeme. Mišo navařil skvělé vepřové nudličky, na kterých si i Con pochutnal.
3. den - 29.4 - Adrigole
Konečně vyplouváme. Fouká solidní severozápad, takže chvílemi na bočák, chvílemi na předobočák, vyrážíme západním směrem k Fastnetu a ostrovům Skellig. Jsou trochu vlny. Většina posádky se drží nahoře na palubě a je zádumčivá. Na některé padá splín mořské nemoci a získávají nezdravou barvu. Nicméně kapitán vydává rozkaz k přípravě oběda s tím, že je potřeba zlikvidovat syrové maso. Kotlety byly včera, takže zbývá už jen to mleté hovězí a moje chilli. Místo abych se tedy s ostatními zádumčivě houpal na vlnách, vyrážím vařit. Rýži dávám překvapivě snadno, jenže pak nastane drobný problém. Někoho napadlo dát mleté maso do mrazáku, ale bohužel jsem na to přišel až když jsem uvařil rýži. A aby to nebylo tak jednoduché, nejenže je maso na kost, ale navíc k němu přimrzl i papír, který byl v misce. Z kulinářské exhibice v podpalubí se stává boj, kdy se snažím pomocí různých postupů maso ohřát do té míry, abych z něho mohl sundat papír a zároveň ho nezničil. Což nějakou dobu trvá. Aspoň pěkně došla ta rýže. S tím bývá jinak vždycky problém.
 |
| Adrigole do pilotu |
Po uvaření ovšem nemám na jídlo ani pomyšlení, přece jenom dlouhodobý pobyt v podpalubí, spojený s výpary olejů a šťáv dělají svoje, takže se místo toho jdu vyvětrat na palubu a svoje chilli si vychutnám až později. Místo toho ovšem na mě přišla hlídka, takže se znovu nenudím. Posádce ovšem v mezičase vytrávilo a někteří zvládli v průběhu dne i tři porce. Z čehož jsem jako kuchař samozřejmě měl radost, byť mi bylo jasné, že hlavní zásluhu má hlad.
Večer přistáváme v zátoce Adrigole, kde kotvíme na bóji novým stylem - lasováním. Kapitán zároveň přichází s novým zvykem. Po každém přistání navigátor aktivní hlídky každého osobně přivítá na novém kotvišti. Je to údajně proto, abychom si zapamatovali, kde vlastně kotvíme.
 |
| Konečně jsme je našli |
Čímž se dostávám ke službám. Na lodi je nás včetně kapitána devět, rozdělených do tří trojiček. Trojičky drží službu ve vedení lodi a střídají se po třech hodinách ve dne, a po čtyřech hodinách v noci. V zásadě by si měli umět sami poradit. Většinou jeden stojí u kormidla, jeden naviguje a jeden dělá, co je potřeba, a v průběhu času se to střídá. Protože ale kapitán je přesvědčen, že navigace nespočívá v zírání do GPSky nebo plotru, ale v nezanedbatelné přípravě před plavbou, stává se z role navigátora full time job, který zahrnuje studium map, pilotů, předpovědí a vůbec všeho, co lze na moři studovat. Na Adrigole nám GPSka ale ještě prošla.
Po přistání vyráží část posádky na průzkum terénu příručním člunkem. Část výsadku jede v jachtařském, obávaje se návratu na loď proti větru. Na souši postupně najdeme domorodce, ovce, kostel a bar, který právě otevřel. Dáme pivo (někteří víc), a než ho dopijem, bar se zaplní tak, že většina hostů už stojí uprostřed, kde nejsou ani stoly ani židle. Vracíme se zpět na loď, na hladině klidné jako olej. To ovšem nebrání tomu, aby nám uprostřed zátoky zhasl motor a trvalo chvíli, než se zase umoudřil. Přední kajuta během prvního dne vydala další drsné svědectví. Když příď zalije vlna, tak do ní teče horní luknou. Ale zato se v ní dá ležet i napříč, zapřený o trup, což je výhodné zejména v dlouhých úsecích v náklonu. Vejde se tam napříč bohužel jenom jeden. Dnes ovšem ještě máme spaní v klidné zátoce na bóji, které dává tušit klid před bouří. Obrazně i doslova.
4. den - 30.4 - Castletown
 |
| Sem se asi nevejdu |
Ráno nejdřív trénujeme v zátoce manévry a pak trénujeme znova navigaci. Každá trojička si má připravit svůj úsek od vyplutí k přistání tak, aby nepotřebovala v průběhu plavby ani plotr, ani GPSku, ani pilota. a ani mapu. Což znamená, zaznamenat na papír všechny důležité informace, aby se daly vzít nahoru do kokpitu, a navigátorovi stačilo se na ně jen mrknout. Protože jsme třetí hlídka v pořadí, vychází na nás poslední úsek do Castletownu. Protože každá hlídka to bere svědomitě, jdu si dát šlofíka, než se na nás dostane mapa. V mezičase Jiří udělá důkladnou přípravu a dokonce překreslí kritické pasáže na pauzák. To nám ovšem nebrání v tom, abychom to v euforii, při jednom obratu, vzali přes ani ne metrovou hloubku. Ta mělčina byla široko daleko jediná svého druhu. Naše loď má ponor 1,85 metru. A jela v náklonu. Asi byl zrovna příliv. Nicméně i kapitána to překvapilo, když to viděl na záznamu z GPSky.
 |
| Veřejná lekce gaelštiny |
V Castletownu si dávám přistání. S padesátistopou Bavárkou a bez bow thrusteru, protože kapitán ho prohlásil za nefunkční. Aby to bylo jednodušší, tak se ukazuje, že molo, o kterém se v pilotu píše, že je k dispozici i plachetnicím, je obsypané rybářskými čluny, většími než jsme my. Vyvazujeme se tedy na jeden z nich. Stačí přitom trefit se mezi betonový výběžek mola před námi a loď za námi. Sice se nic nestane, ale provedení je bída. Nemám totiž vůbec představu, jak se vyvážeme k jiné lodi, takže to nechávám na posádce, což vede k chaosu. Mám z toho ponaučení pro příště.
V Castletownu trávíme necelé dvě hodinky, pro protažení a občerstvení, před tím, než vyrazíme na naši první delší, asi 130 NM dlouhou, non-stop přeplavbu na Aranské ostrovy. Využívám toho k prohlídce místní školy a nákupu buchet. Vychází na nás hlídka od tří do sedmi ráno, takže energie bude potřeba. Přestože jedeme na zadobočák až zaďák, není to taková pohoda, jak by se zdálo. Udělaly se trochu vlny a pobyt v přední kajutě je tím ztížen. Můj spacák lehce klouže po matracích a občas mne zalije vlna shora drobnou sprškou. Nakonec je hlídka vysvobozením.
5. den - 1.5 - Inishmore
 |
| Castletown Traditional |
Přebíráme hlídku ještě za tmy, s cílem obeplout západně maják Tearaght a nějaké skály okolo, které jsou těsně nad hladinou. Trochu mě mate, že maják nesvítí, ale GPSka nás neomylně vede k němu. Ve chvíli, kdy se dostáváme ke skaliskům už je takové světlo, že máme i vizuální kontrolu, vše je jak má být, jen ten zatracený maják nesvítí. Nicméně řešit to nebudu. Předáme v sedm službu a jdu konečně zkusit spát. První hlídka vytáhne nakonec i hlavní plachtu, což výrazně zrychlí, a také zklidní plavbu. Všechny hlídky se ještě jednou vystřídají, aby si nakonec sám kapitán přistál v Kilronanu, u mola tak, že jsem si to musel vyfotit. Ze dvou stran třímetrová betonová zeď, ze třetí ještě vyšší rybářská loď. Nakonec máme tak zhruba dva metry před přídí a za zádí a k tomu příslib přílivu zhruba tří metrů. To si určitě zasloužilo, aby nás navigátor Rasťo stylově uvítal a doplnil to stylovou sadou
lopáriků (jak říkají naši bratři Slováci). Nutno dodat, že přivítání mělo takový úspěch, že se z něj stává posléze motto výpravy, a záminka, oslavit kde co. Nejsem si jist, jestli přesně takhle to kapitán myslel, když nás to vítání učil.
 |
| Občas to nevyjde |
Z lodi se chodí na břeh člunem, na kterém je potřeba obručkovat loď na schůdky, které vedou nahoru na molo. Manipulace s člunem vyžaduje koordinaci posádky, aby se nestalo, že někdo zůstane na jiné straně, než je člun. Jednu výhodu ovšem naše parkování má. Jsme perfektně chránění před jihozápadním větrem, který fouká celou noc 5-6 Bf, takže zatímco na molu je obtížné jít vzpřímeně, my máme na lodi relativní klid a pohodu.
Večer trávíme nejprve pivem a posléze debrífinkem v prvním baru, který neomylně identifikuje Mario. Přitom zjišťuji, že Irsko není zdaleka tak pivu zaslíbená země, jak jsem si myslel. Zdá se, že všude jsou k mání tři/čtyři značky: Carlsberg, Heineken, Guinness a Murphy. Když jsem chtěl něco místního, nabídl mi barman Smithwick's ale, což nebylo špatné, ale pak jsem ho už nikde neviděl. A protože Guinness je sice zajímavý, ale na pití to moc není, nakonec jsem často končil u Carlsbergu. Po divoké předchozí noci a dnu, usínáme spánkem zaslouženým.
6. den - 2.5 - Opravy
 |
| Takhle parkují profíci |
Dopoledne máme na programu prohlídku ostrova Inishmore. Zdá se, že Inish je celkem populární předpona. Třeba naše loď se jmenuje Inishbeg. A po cestě jsme viděli dost dalších Inishů. Pak nám Taro prozrazuje, že to znamená v gaelštině ostrov. To dává smysl.
Vyrážíme na pevninu. Ještě skoro na molu mi nějaký chlapík nabízí pronájem kola, prý na projížďku po ostrově. Jezdím na kole rád, ale ne když fouká pětadvacet uzlů a vypadá to, že bude pršet. Místo kola si hned v přístavu najímáme ochotného taxikáře, který je připraven nám snést modré z nebe za sto čtyřicet babek. Naši vyjednávači to usmlouvali. Původně to chtěl nosit za sto šedesát. Veze nás k Wormhole, což je populární díra ve skále na pobřeží. Nevím sice přesně čím, ale všichni kolem mě se tváří, že kdo nezná Wormhole, jako by nebyl. Tvářím se tedy tak taky. A od Wormhole je jen co by kamenem dohodil do Dún Aonghasa, což je původní osídlení, či pevnost, postavená na sto metrů vysokém útesu nad mořem, údajně někdy 1000 až 500 let před naším letopočtem.
 |
| Kilronan |
Když jsme ráno vyráželi z přístavu, tak jsme měli pocit, že jsme na ostrově sami. Kromě nás nebyla u mola žádná další loď. O to větší bylo naše překvapení, když jsme došli do zřícenin osídlení a zjistili, že tam jsou davy turistů, kteří ovšem, na rozdíl od nás, přišli oficiální (a placenou) cestou z nejbližší vesnice. My pro změnu do ní míříme, jelikož tam máme v jedné kavárně sraz s naším taxíkářem. Sraz tam má ale asi víc lidí, protože je tam narváno a velká reklama "Tripadvisor 2015" na tom má asi taky svůj podíl.
To mi ale nebrání v tom si vystát frontu na kávu. Opatrně žádám Irskou kávu, ale paní za pultem mě ujistí, že tu nedělají. To chápu. Kdo by to v Irsku čekal. Mám podezření, aby to nebyly irské
francouzské brambory. Tak aspoň obyčejnou. A jestli chci šlehačku. Tak si dám ještě jablkový koláč, který trochu připomíná
tarte tatin a jsem spokojen. Vláďa mě ujišťuje, že si někdy, někde, nějak v Irsku, Irskou kávu koupil. Po cestě do přístavu ještě dokupujeme zásoby a chystáme se na odpolední vyplutí, protože nás čeká cesta zpět a tentokrát to vypadá, že nám vítr nakloněn nebude a pojedeme proti němu. I tak ovšem, čím dřív vyjedeme, tím lépe.
 |
| Dún Aonghasa na obzoru |
Před startem chce ale ještě kapitán opravit vrtulku anemometru, která se přestala točit. Předtím nám sice ukazatel větru ukazoval špatně, ale aspoň něco. Teď už neukazoval vůbec. A protože předpověď dávala šanci na poměrně náročné větrné podmínky, chceme vyplout s fungujícími instrumenty. Oprava by měla spočívat v tom, že se jeden dobrovolník nechá vytáhnout na špičku stěžně a vrtulku promaže a pokusí se rozpohybovat. Další se pak uvidí.
Když ovšem kapitán vyzval k tomu, aby se přihlásili dobrovolníci, k mému překvapení žádný nával nenastal. Jsem zvyklý z Chorvatska, že se na stožár chce vytahovat kde kdo, aniž by tam bylo potřeba něco opravovat, takže jsem se tam sám nikdy nepodíval. Tady jsem ovšem ale ucítil příležitost a když jsem se ujistil, že skutečně nikomu nebude líto, když se tam nepodívá, k operaci se přihlásil. Nevím jestli ostatní odradilo to, že přece jen trochu foukalo a teplota byla také o dost nižší než v Chorvatsku, nebo to, že špička stěžně je na padesátistopé bavárce dvacet dva metrů na hladinou, nicméně to byly pro mne jen vedlejší detaily. Hlavní bylo, že bylo hezky (svítilo slunce), loď stála vyvázaná u mola v klidu a nehrozilo, že se budu na stěžni plácat jak hadr na holi.
Při přípravě lan na vytažení si ovšem kapitán náhodou všiml něčeho, co z nefungující vrtulky větroměru udělalo naprosto nepodstatný detail. Čep, který držel ráhno hlavní plachty na stěžni, měl z jedné strany utrženou závlačku a byl už více než třetinou délky ze spoje venku. Co by se stalo, kdyby vyletěl úplně se ani neodvažuji domyslet. I na klidném moři by to mohl být pěkný problém. V podmínkách, která nás čekaly, to mohla být tragédie. Podle předpovědi byl hlášený silný vítr (5-6 Bf) lokálně až 7 Bf. Zajímavé je, že 6 Bf je síla větru, kterou Britové, nebo Irové už ohlašují v rádiu jako varování. (Zjistil jsem, že Francouzi hlásí tahle varování až od síly 7 Bf).
7 Bf je síla větru, která je v českém názvosloví poeticky označená jako „mírný vichr“ (rychlost 28-33 uzlů):
Pohybuje celými stromy, chůze proti větru obtížná. Moře se bouří. Bílá pěna vzniklá lámáním hřebenů vytváří pruhy po větru. Vlny dosahují 4-5,5 metru. Nutno přiznat, že ty vlny platí jen na otevřeném moři. Kam jsme se právě chystali.
 |
| Moře je neklidné |
Nový problém zastínil vrtulku. Musíme najít nějakou náhradu za poškozený čep, jinak neodplujeme. Rybář z vedlejší lodi nám věnuje kus kulatiny se závitem, kterou můžeme čep nahradit a s obou stran matkou stáhnout. Jediný problém je, že je asi o patnáct centimetrů delší, než bychom potřebovali. Pak najdeme na lodi šroub, který tam přesně pasuje a má i správnou délku. Dáváme ho tam místo čepu a posíláme fotky Conovi, aby viděl, že někde museli udělat soudruzi v SRN chybu.
Nakonec jsem se i na ten stěžeň podíval, ale promazání (a roztočení) vrtulky zjevně nepomohlo, protože budíky zůstávají němé. Zkouším tedy úplně odmontovat „věšák“ s čidly, ale i ten vypadá v pořádku. Nakonec tedy vyplouváme bez větroměru, bohužel ale s výrazným zpožděním, které nám bude posléze chybět, protože mineme „okno“, kdy by nám vítr byl nakloněn pro plánované změny kurzu.
 |
| V popředí tradiční irská loďka |
Pro povzbuzení ještě kapitán prohází hlídky a noční šichtu zkrátí na tři hodiny, s vysvětlením, že to prý bude náročnější. To jsem tedy zvědav. S Mariem a Tarem na nás vychází lukrativní úsek od jedné do čtyř do rána. Jdu tedy spát. Tedy, přesněji řečeno, předstírat spánek. Protože v těchhle podmínkách se spát nedá. Minimálně ne u nás v kajutě. Zkouším chvíli ležet podélně, ale to v podstatě ležím na Vláďovi. Ani se neodvažuji přidržovat dřevěného rámu poličky, která lemuje naši kajutu po obvodu, protože mám pocit, že při prudším nárazu bych ji mohl utrhnout. Nakonec nacházím jedinou polohu, která je stabilní. Ležím na posteli napříč, nohy mám zvednuté nahoru křížem přes Vláďu a zapřené do boku lodi. Spát se tak nedá, ale aspoň to se mnou nemlátí a Vláďa má možnost zkusit spánek aniž bych na něj každou půl minutu skákal a padal.
7. den - 3.5 - Hvězdy a tma
 |
| Ráno bylo nevinné |
Když mne v noci vytrhne z transu plácání plachet a křik z paluby, je to svým způsobem vysvobození. Převlékám se rychle do pracovního a chystám se vyrazit nahoru, abych místo toho zaslechl shora, že tam nemáme chodit, ať nejsme zbytečně mokří. Co se tam tedy přesně dělo nám zůstalo skryto, ale všichni z předchozí hlídky vypadají, jakoby na ně někdo vylil kýbl vody.
Přebíráme hlídku ve chvíli, kdy moc neprší. Pokyny jsou jasné. Když jsou vidět hvězdy, tak jet, co to dá, když přestávají být vidět hvězdy, tak refovat, co to dá. Hvězdy přestávají být vidět poměrně rychle. Místo nich se nad nás blíží černo černá tma. To věští zesílení větru, přeháňku a poryvy. Taro, který je zrovna u kormidla, vydává pokyn k refu. Mario v euforii dotahuje plachty. Čelovkou kontroluji trim. Není tam co trimovat, máme venku zhruba tak deset procent plochy plachet. Nicméně, k mému překvapení, a přestože jsou vlny, loď jede podle GPSky pořád přes sedm uzlů. Jaké jsou vlny netuším, není na ně vidět. Přichází první nápor deště. Přestože mám brýle, přestávám vidět, jak mně kapky vody tryskají do očí. Ani nevím jestli to je déšť, nebo vodní tříšť. Uvažuji o tom, že jestli to po chvíli nepřejde, budu si muset zajít dolů pro ochranné brýle, které jsem si vzal s sebou schválně kvůli takovéto situaci a přemýšlím, kam jsem je dal. Mám na sobě záchrannou vestu a jsem zapnutý bezpečnostním pásem do kokpitu a poprvé mi to nepřijde divné.
 |
| Ještě jednou rozmanitý Inishmore |
Mrak ovšem rychle přechází, vychází hvězdy, déšť ustává a vítr zvolňuje. Vytahujeme trochu víc plachet, ale je vidět, že všichni tři máme respekt. To se pak opakuje ještě párkrát, ale už nikdy v takové intenzitě jako poprvé. Kdyby se mě pak někdo zeptal, kolik nám foukalo, tak nevím, nefungovaly nám měřiče. Jaké byly vlny také nevím, protože na ně nebylo vidět.
Když se ráno probouzím a dívám se na Navionics na naši polohu, tak mám chvíli pocit, že se mi zasekla GPSka. Myslel jsem, že budeme aspoň o čtyřicet mil dál na jih. Něco se muselo stát, ale nevím co. Naštěstí nic s lodí, jen došel předobočák, a dál se musíme probíjet křižováním. Zajímavý moment nastává při proplouvání mezi skalisky vybíhajícími z Dunmore Head a protějším ostrovem Slievedonagh, kdy musíme k motoru přidat ještě plachty, abychom se s úžiny vůbec dostali. Jinak by nás silný proud, vítr a vlny mohly svát na skály.
 |
| Proplujeme? |
Jako cíl dnešní plavby určujeme, s ohledem na podmínky a vzdálenost, operativně Knight's Town a vyvazujeme se na městském molu v osm večer. Jsme jediná loď, která tam krátkodobě kotví. Jinak je tam, kromě dvou dalších menších plachetnic, pusto a prázdno. Tedy, až na trajekt, který pendluje mezi Knight's Town a pevninou, která je asi šest set metrů na východ. Trajekt tam pendluje asi dokud jezdí auta a trochu nás omezuje při parkování, které se nám napoprvé nepodaří. Ani napodruhé, a ani napotřetí. Ráno se ukazuje, že nejen vítr nás odnášel od mola, ale i proud. Chtěli jsme ovšem na tuhle stranu schválně, kvůli pitné vodě, která nám začíná v nádrži docházet, a kterou na molu můžeme dobrat. Jsou tam totiž vyvedené kohoutky.
Původní záměr, jet do maríny Cahersiveen, trochu dál po řece do vnitrozemí, kde by mohly být sprchy a kompletní zázemí, ztroskotal na tom, že kapitán tvrdil, že je zavřená a nám se nepodařilo se s marínou spojit, ani připojit na její www stránky. Což bylo také poslední, co můj mobil před smrtí zvládl.
 |
| Kousek před Knight's Town |
Došla mi totiž baterka a současně se ukázalo, že se nedobíjí. Přisuzuji to události z přede dvou dní, kdy jsem ho měl přes noc v nabíječce v poličce, a do poličky celou noc tekla voda, která kondenzovala na okýnku nad ní. Naštěstí sladká, ale i tak, když jsem mobil ráno vytáhl, byl sice dobitý, ale zalitý vodou, obal měl nasáklý, a voda byla i uvnitř. Protože ale normálně fungoval, tak jsem ho jen rozebral, vysušil a utřel, a používal dál. To, že nepůjde nabíjet, se ukázalo, až když to bylo potřeba.
V noci asi docela dost fouká, protože slyšíme vodní tříšť, kterou vítr strhává z moře, jak bubnuje zboku do naší lodi. Díky tomu, že jsme ale v bazénu, chráněni proti vlnám, je pro nás noc jinak docela klidná. Nicméně, i kdyby nebyla, spali bychom jako špalci.
8. den - 4.5 - Trénování v Knight's Town
 |
| Místní kavárna |
Vzhledem k tomu, že počasí není nic moc, usnášíme se na tom, že zůstaneme v Knight's Town celý den, který věnujeme odpočinku a tréninku přistávacích a odplouvacích manévrů. Sice, jak prohlásil kapitán Marek, normálně tomu věnuje hodiny na základním kurzu C, ale tady bychom mohli zkoušet různé vychytávky, a navíc, jsme v přílivových vodách, takže můžeme počítat kromě větrů i s proudy a nakonec, parkovat s padesátkou je už samo o sobě leckdy výzva, a to i když funguje bow thruster, což není náš případ.
Dopoledne je věnované relaxaci po předchozí non-stop plavbě. Zkouším se procházet po okolí, ale kromě přístavu a pár domků, které vedou kolem silnice z přístavu, toho k vidění moc není. Jediné, co mě zaujme, je cedule s nápisem „Knight's Town je město bez trávy (sic!), žvýkaček a odpadků, snažte se, aby to tak zůstalo.“ Slovo
trávy někdo intenzivně přeskrtal. O těch odpadcích to ovšem byla pravda, minimálně v tom smyslu, že tam nebyly nikde odpadkové koše. Nevím, co Irové s odpadky dělají, asi je odnesou domů, ale my jsme bohužel začínali na lodi pociťovat problém, který jsem do té doby nezažil - odpadky na lodi nás začaly docela omezovat. V Baltimore před vyplutím jsem nenápadně nacpal naše odpadky do veřejného odpadkového koše. V Castletown jsme našli v přístavu kontejner. V Kilronanu (na Inishmore) nic. V Knight's Town - nic. Na lodi jsme měli tři záchody. Jeden byl kompletně zaskládaný fendry. Druhý začínal být kompletně zaskládaný pytli s odpadky.
K tomu nepřispívalo ani to, že Irové jsou ještě větší třídiči než my, takže třeba hned v Baltimore jsem našel šest speciálních kontejnerů na různé druhy odpadu - bílé sklo, hnědé sklo, zelené sklo, konzervy od masa, plechovky od pití, plasty. Žádný ovšem na normální organický, nebo směsný odpad. Takže jsme na lodi zpočátku třídili kde co, papír, plasty. sklo, plechovky, což způsobilo, že jsme měli za chvíli hromadu různých pytlů, ve kterých se už nikdo nevyznal, a pomalu už nikdo nevěděl, na co který je. Tím, že se postupně ukázalo, že je stejně nemáme kam vyhazovat, jsme postupně rezignovali a nakonec všechno házeli do jednoho pytle. I to ovšem nezabránilo tomu, že v závěrečných dnech plavby už byly odpadky všude.
Odpoledne trénujeme vyvazování k molu proti větru a proti proudu. Zkouším alternativní přístup, při kterém se ukazuje, že fyzikální teorie je jedna věc, dostat loď ke břehu druhá. Každý si to zkusí nějak jinak, abychom viděli výhody a nevýhody různých přístupů. To tedy provede jedna polovina posádky. Druhá polovina se pak vydává na druhou stranu bazénu, kde je to naopak přistávání k molu s větrem a proudem. To je teoreticky o poznání snazší, pro některé až moc. Co ovšem začne být poměrně oříšek, je loď od mola dostat zpátky do bazénu. Zkoušíme všechny známé postupy a ani jedním to nedáme. Přestože už moc nefouká a proud nebude mít ani dva uzle, otočit padesátku proti proudu a slabému větru není žádná legrace. Nakonec tedy kapitán povoluje použití bow thrusteru, jinak hrozí, že budeme muset loď kolem břehu odtáhnout potupně na druhou stranu ručně.
 |
| Povoz pobřežní záchranné služby |
Použití bow thrusteru ovšem vyžaduje, aby se všichni nepotřební členové posádky shromáždili na přídi, kterou tím zatíží, bow thurster se potopí a začne zabírat. Za normálních podmínek byl totiž tak nízko pod hladinou, že při zátěži začínal nasávat vzduch. Tímto trikem dosahujeme toho, že se nám konečně podaří odplout.
Naše zoufalé pokusy, spojené s pobíháním po mole a divokou gestikulací, musely místní zaujmout, protože se po čase na břehu začali shromažďovat. A to nemluvě o kapitánovi trajektu, kterému jsme se motali v plavební dráze. A to nám náš kapitán celou dobu vtloukal do hlavy, že dobrá posádka se pozná podle toho, že vše provádí v klidu, rozvážně, a za společenské konverzace s náhodnými kolemjdoucími na břehu. Na noc se vyvazujeme zpátky na naše místo a plánujeme naši poslední delší přeplavbu.
9. den - 5.5 - Skellig Islands
Plavba z Knight's Town do Crookhaven je naše poslední delší plavba. Další den je totiž poslední, a to se chceme pohybovat už poblíž Baltimore, abychom nemuseli případně dlouho motorovat, kdyby nám nic nefouklo, nebo se dlouho někde trápit, kdyby nám fouklo něco, co bychom nechtěli.
 |
| Tohle není Skellig |
Crookhaven je pěkná chráněná a klidná zátoka s bójemi, kde jsme, jak už bylo dobrou tradicí na naší plavbě, byli sami. Jediné drobné zklamání bylo, že můj osobní cíl, ostrovy Skellig zůstaly, díky nepřejícím větrným podmínkám, nedosažitelné. Tak si je alespoň mohu zpovzdálí vychutnat, protože je míjíme asi čtyři míle východně.
Na ostrovy Skellig jsem se chtěl podívat ze dvou důvodů. Jednak proto, že se tam, na ostrově Skellig Michael, odehrála závěrečná scéna posledního dílu Star Wars, ale hlavně proto, že vystupují jako poměrně důležitá lokace v románech (a povídkách) Andrzeje Sapkowského o Zaklínači. A protože Sapkowski ve svých knihách často pojmenoval místa podle skutečných předobrazů reálného světa, a ostrovy Skellige vylíčil tak barvitě, až mě inspiroval, se na ně, při téhle příležitosti, podívat. Je ovšem třeba přiznat, že tak jak Sapkowski líčí svoje Skellige, popisuje vlastně celé Irsko. Obývané klany, které žijí mořeplavbou a mořem. Pobřeží lemovaná rozeklanými útesy, zdálky viditelné hory, skaliska, majáky a bouřící moře, to vše tam je. Takže nakonec jsem vlastně až tak zklamán nebyl. A navíc mám důvod, se tam vypravit ještě jednou znovu.
 |
| Tohle také ne |
Pro úplnost pak ještě dodám, že skutečné ostrovy Skellig jsou mnohem menší, než románový obraz, vlastně jsou to jen takové ostrůvky, z nichž jen jeden je dostupný, a i na ten není jednoduché se dostat. Velkou lodí se k němu přijet nedá. Musí se kotvit dál od břehu a dojet k ostrovu dingou. Což způsobuje, že pokud jsou vlny, vítr, nebo obecně špatné počasí, nedá se tam vůbec. Jinak je to ovšem populární návštěvní místo a v sezóně, kdy je Skellig Michael oficiálně otevřený pro veřejnost, se tam dá dostat komerční lodí, nebo spíš loďkou, právě třeba z Valentia Island.
Na Skellig Michael je pozůstatek kláštera, kde dříve žili mniši a vede k němu cesta, která připomíná cestu ke klášteru
High Hrothgar ze Skyrimu.
10. den - 6.5 - Fastnet Rock
 |
| Idyla v Crookhaven |
Ráno, protože máme relativně dost času, kapitán vyhlásí nácviky kotvení na bóji (bez motoru). Takže chvíli křižujeme v zátoce, ale po necelých dvou hodinách vítr utichá, zrovna, když kotvím já, a nám nezbývá, než nahodit motor a vypravit se na náš poslední úsek do Baltimore.
Abychom učinili zadost naší jachtařské reputaci, a také uskutečnili to, co nám Zindulka už před několika dny připsal k dobru na svém blogu, vyrážíme se mrknout na
Fastnet Rock. Fastnet Rock je něco jako Mecca mezi jachtaři, a který jachtař neviděl Fastnet Rock, jako by nebyl. Já jsem do té doby nebyl.
V dnešní době je známý díky závodu Fastnet Race, který je známý jednak svojí obtížností a také svým legendárním ročníkem 1979, při kterém zahynulo osmnáct lidí, pět lodí se potopilo a sedmdesát pět se převrátilo, a který vyústil v jednu z největších námořních záchranných operací v mírových dobách. Kromě závodu to ovšem byl tradičně také poslední maják, který viděly dopravní lodě odplouvající do Ameriky. Jako třeba Titanic.
 |
| Konečně! |
My jsme měli štěstí, že moře bylo zrovna klidné, asi nejvíce, za celou dobu naší plavby, slunce svítilo a vůbec počasí se vydařilo. Jako by nás chtěl Fastnet navnadit. Nemaje co jiného na práci, rozhodli jsme se na počest Jirky Zindulky „vyšít“ na GPS plotru nápis ZINDULKA, z čehož nakonec vyšlo malé cvičení v přesném kormidlování, když se ukázalo, že autopilot to nedá. Nápis nám nakonec nějak vyšel, ale jestli to někdo správně přečte si jist nejsem. Nicméně byla to už jen taková neškodná zábava před návratem k pobřeží a posléze proplutí kanály před Baltimorskou zátokou, kde byl náš cíl.
V mezičase Con připojil dodatečné plovoucí molo k pevnému přístavnímu, ke kterému jsme se vyvázali. Na nás se pak vyvázala druhá Conova loď, která přijela současně s námi, ale vyjela několik dní před námi. Jeli totiž na dva týdny s cílem obeplout celé Irsko. Což byla jiná výzva. Hoši ale vypadali spokojeně.
Kromě nečekaného slunečného večera, který mě dokonce přesvědčil odložit jednu vrstvu, z mého standardního mnohavrstvého oblečení, se navíc, jinak poměrně mrtvé městečko Baltimore, proměnilo v centrum dění, protože tam právě probíhal (už několik dní)
hudební festival. Ten sice normálně probíhal oficiálně v nějakých stanech, ale večer se někteří hudebníci uchýlili do hospod na nábřeží, kde jsem měl možnost je také chvíli pozorovat, než mi barman natočil můj Carlsberg. Musím přiznat, že irská tradiční muzika mne oslovila a nebýt toho, že jsme měli současně poslední společný večer s posádkou, dovedl bych je poslouchat dlouho. Navíc mne zaujala jedna Irka, která začala na hudbu spontánně tančit. Měla vlasy i oči jako uhel a úsměv, který vyjadřoval čistou radost z pohybu, hudby i života. V té chvíli jsem byl ochoten přísahat na své keltské předky.
11. den - 7.5 - Návrat
 |
| Docela to tady v mezičase oživlo |
Přestože festival vybízel k hýření, nám to moc neladilo s rozvrhem. Všichni kromě mě totiž odlétali z Dublinu někdy kolem poledne a odjížděli tedy z Baltimore taxíkem kolem páté ráno. Mně Mary nabídla, že mě zase odveze do Skibbereen na autobus, který jel před devátou. Takže jsem měl na lodi ráno ještě chvíli čas, abych se nasnídal a vlastně, v souladu s tradicí, že jsem byl první, kdo na ni vstoupil, ji také jako poslední opustil. Sloužila nám dobře.
Když jsem pak projížděl s Mary klikatými silničkami do Skibbereen, vytanul mi náš rozhovor, který jsme vedli, když mě vezla do Baltimore. Tehdy mi slibovala, že mne tahle plavba prověří. Nevím jestli mne prověřila, ale rozhodně mi utkví dlouho v paměti. Stejně jako pocity, které jsem měl, když jsem první den v noci, v zimě, převazoval s Conem loď z jednoho mola na druhé, a nakonec lezl do spacáku ve studené kajutě, s očekáváním věcí příštích. Teď, když jsem nechával Baltimore za sebou, jsem cítil rozdíl, který zdaleka nebyl jen těch deset dní. A nemalý podíl na tom měl i kapitán a posádka, která se na lodi sešla. Rasťovo „tak chlapi, vítajte v Inishmore“, mi bude znít ještě dlouho.
Fotky: Pod licencí 
poskytli Taro (1,2,4,6,7,10,12,17,18,21,23,24-32,34,35,37-40) a Mišo (5,8). Zbytek (3,9,13,14) já.
