Je to v procesu

Přes Vánoce se mi ulomil kus zubu - jak to tak už bývá dobrým zvykem. Tahle věc se mi pravidelně stává buď v zimě nebo v létě během dovolené. Nebylo to sice nijak tragické, nebo bolestivé, ale ani to nebylo moc stabilní, takže jsem se nakonec sám, rád, přesvědčil, že bych si měl najít nějakého zubaře. Po krátké anketě v práci, jsem nakonec zůstal s jednou nabídkou od kolegy na někoho, kdo je údajně blízko firmy, takže bych tam mohl lehce zaskočit během pracovní doby. Dělal jsem si z kolegy legraci, že jestli to bude stejně úspěšné, jako jeho poslední doporučení na obchod s košilemi, tak bych tam snad raději ani nechodil, ale kolega mě ujistil, že zubař je v pohodě. Legrace mě přešla, když jsem zjistil, že zubař je ve stejné ulici a přesně naproti košilového butiku. Nicméně, nemaje stejně jinou alternativu, vyrazil jsem tam. Přesněji řečeno, domluvil jsem si rendez-vous (zkráceně RDV) na druhý týden.

Za týden pak, připraven na nejhorší, jsem se dostavil na prohlídku. Zde bych zmínil, pro zajímavost, pár rozdílů, které našinci padnou hned do oka. Francouzská zubařská škola (na rozdíl od české zubařské školy) používá místo křesla lehátko. Tedy přesněji řečeno, je to křeslo, ergonomicky tvarované skoro do roviny, které se pak sklopí skoro do roviny. Výhoda pro zubaře je patrně v tom, že má lepší přístup k oběma řadám zubů, pro pacienta je pak nevýhoda v tom, že mu všechno teče do krku. Což ovšem francouzská škola řeší hezkou sestřičkou, která panu doktorovi drží při akci „odsávačku“, luxuje pacientovy obsah ústní dutiny a všechno pečlivě odsává. Takže pan doktor sice má lepší přístup, ale zase se mu tam motá ta odsávačka. Čtenář si ovšem jistě dovede představit, že ač je odsávačka sebelepší a sestřička sebehezčí, úplně všechno se asi odsát nepodaří, a je potřeba si čas od času vypláchnout. Což ovšem vzhledem k ergonomii křesla je trochu problém, protože miska na vyplivnutí je nedosažitelná a voda se v poloze leže na zádech také špatně pije. Takže se nevyplachuje. Tož tak.

Takže pan doktor odvrtal starou plombu, prohlásil, že zubu už chybí dost na to, aby mělo smysl ho znovu plombovat, že to nejspíš nepůjde, a že mi udělá korunku, ale bude muset předtím zub umrtvit. Což se mi moc nezamlouvalo, tak jsem ho požádal, jestli by tu korunku mohl dát na živý zub, když mu, kromě toho, že ho část chybí, vlastně nic není. Prý mohl. Trochu mě to vyvedlo z míry. Zároveň mi dal na korunku odhad ceny pro moji pojišťovnu na férových šest set šedesát babek. Po diskusi s kolegou a studiem systému proplácení lékařské péče jsem zjistil, že zubní ošetření mají výjimku a podstatně horší tarify. Například taková korunka, která stojí přes šest set babek (což je skutečně férová tržní cena) je sociálkou ohodnocena, že by měla stát sto a z toho mi sociálka uhradí sedmdesát procent, tedy sedmdesát babek. Zbytek pak záleží na mutuelle - smluvní zdravotní pojišťovně. Proč, když je tržní cena šest set, tvrdí sociálka, že je sto, je jedna z věcí, kterou by se člověk v Francii neměl nechat zaskočit.

Zavolal jsem tedy do své mutuelle, abych se dozvěděl, že mi proplatí asi další čtyři sta. Dohromady tedy něco přes sedmdesát procent. Podle kolegy to je údajně dobrý tarif. Nicméně v mezičase jsem se přesvědčil, že korunku nechci, částečně i proto, že jsem zjistil, že s vložkou, kterou mi tam zubař dal jako ochranu do další návštěvy, mohu docela dobře kousat. Na další „rande“ jsem tedy přišel s tím, že bych chtěl plombu místo korunky. A tak se také stalo. Bohužel, plomba si úplně nesedla s okolím a mám dojem že tlačí i uvnitř zubu, takže už mám za sebou jednu opravu, a vypadá to, že za pár dní budu muset jít na další.

Když už jsem u toho zdravotnictví, minulý týden mě skolila rýmička a protože jsem si nechtěl brát dovolenou navštívil jsem svého praktického lékaře (neboť to vypadalo na pár dní). Během konzultace jsem si také postěžoval, že bývám odpoledne unavený a na to mi pan doktor doporučil odpolední siestu. Prý dvacet, pětadvacet minut stačí. Navrhl jsem to v práci, ale zatím se to nesetkalo s takovým ohlasem, jaký bych si představoval. Také stále pracuji na proplacení zdravotní poplatků, které jsem zaplatil v roce 2012 a které mi sociálka tehdy zkrátila a zatím nedoplatila. Je to v procesu...

V mezičase mě vyhmátli z berňáku. Došel mi nenápadný email, že prý se mám na webu mrknout na svůj daňový účet, že tam je nový odhad zálohy na daň. Trochu mě to překvapilo, protože jsem doteď žádnou zálohou neplatil, ale asi to bylo už francouzské administrativě hloupé, kasírovat mě s téměř ročním odstupem, takže mi udělali férovou nabídku, abych zaplatil. A nabídli mi hned několik možností. Prý mohu zaplatit online jednorázovou zálohu, která odpovídá asi třem měsíčním zálohám. Nebo si mohu nastavit inkaso na tři jednorázové zálohy (každá zhruba ve výši tří měsíčních záloh), nebo si mohu nastavit inkaso na měsíční zálohy. S poznámkou, že v prvním případě, platba online, znamená, nastavit si jednorázové inkaso. Jasné, ne?

Poznámka na okraj: Francouzský státní aparát neumí, nebo nechce, používat bezhotovostní platby (ve smyslu zadám bance účet příjemce, částku a peníze tam přijdou), přestože to banky umožňují, takže i jednorázovou platbu vyžaduje zadat jako inkaso. Když se k tomu přidá, jaký opruz je zadání a správa inkasa, je jasné, proč je tady online banking pořád ve 20. století.

Když jsem ovšem studoval velkorysou nabídku na zaplacení záloh, zaujala mne jedna věc. Prý, když se nedokáži rozhodnout hned, kterou z lukrativních nabídek na platbu zálohy přijmout, mohu se rozhodnout později. A jestli mi neunikl nějaký text pod čarou, tak později v tomhle případě znamená v podstatě kdykoliv do konce roku. Zdá se, že ani francouzský berňák si nedovolí omezit základní osobní svobody francouzského občana. Nicméně, abych se vyhnul iluzi, že mám hodně peněz, rozhodl jsem se nabídku berňáku využít a zálohu na daň „jednorázovým inkasem“ zamáznout.

V souvislosti s daněmi a díky tomu, že se mi podařilo dosáhnout příjem v Česku, neboť jsem pronajal svůj byt v Praze, jsem také měl možnost si prostudovat smlouvu o dvojím zdanění mezi Českem a Francií (která, zdá se, existuje už několik desítek let) a překvapilo mne, že ačkoliv jsem dělal státnice z několika matematických disciplín, výpočet poměrné daně z příjmu v cizím státě, tak jak je popsaný v dané smlouvě, jsem nepochopil (a to jsem to četl, jak v české, tak ve francouzské verzi několikrát). Přitom to vypadá, že to je tak triviální věc, že to pochopí i člen vlády (české nebo francouzské), který to zjevně podepsal. Také jsem zjistil, že zmiňovaná smlouva používá česká slova ve významech, které jsem zatím neznal, např. „může být zdaněno (v cizím státě)“, znamená „(dotyčný) musí zdanit (v cizím státě)“. Druhá zajímavá věc, že ačkoliv to vypadá, že smlouva je obousměrná a měla by teoreticky být symetrická, každý stát si „zabránění dvojího zdanění“ řeší úplně jinak.

V práci jsme úspěšně zavedli home office  (tedy práci z domova, nebo, jak se říká francouzsky télétravail, případně travail à distance). Byla kolem toho mohutná a dlouhá diskuse mezi odbory, osobním oddělením a vedením pobočky, aby se nakonec všichni shodli na tom, že to bude povolené maximálně jeden den v týdnu, musí se to ohlásit nejpozději den předem a bude to po dobu následujících šesti měsíců probíhat ve zkušebním provozu, který se pak vyhodnotí, vyvodí se závěry a přijme se rozhodnutí. Pak se ještě vydalo neoficiální omezení, že to nesmí být pravidelně (např. každý pátek, nebo pondělí, atd.) a pak přišel nejvyšší šéf (kterého do předchozí diskuse „zapomněli“ pozvat) a všem obchodníkům to zkrátil na dva dny za čtvrtletí. Tolik tedy ke zkušebnímu provozu.

Protože mezi obchodníky nepatřím, mám pořád den na týden, ale kolegové obchodníci z toho byli docela zklamaní. Při podepisování dodatku ke smlouvě jsem se dozvěděl, že musím mít pojištěný byt, nesmím pracovat na zahradě nebo u bazénu (resp. musím uvést přesně místnosti v bytě, kde budu pracovat), a že mě může navštívit podniková komise pro pracovní hygienu a zkontrolovat si, že moje pracovní/domácí prostředí neporušuje základní předpisy (které stejně netuším jaké jsou).

Mezitím proběhla v naší luxusní obci stávka proti vrtulníkům, kterou organizovala místní opoziční buňka. Do ní jsem se nezapojil, protože jsem si nebyl jist, jestli mám dostatek informací pro vlastní názor. Zdá se ovšem, že nad naším domem budou prolétávat pravidelně vrtulníky a že to je pro místní nepřijatelné. To aspoň tvrdila místní buňka v letáku, který jsem měl ve schránce. Starosta naproti tomu vydal prohlášení, že vše je v pohodě, protože podle rozhodnutí soudu, který proběhl před třemi lety, vrtulníky jsou v pohodě. Musím ale přiznat, že prohlášení starosty jsem úplně nepochopil, a neměl jsem sílu to nějak hlouběji studovat, zvláště komplikovanou historii soudních procesů a následných rozhodnutí a odvolání. Fakta jsou ovšem jednoduchá, asi tři kilometry od nás je helioport, který je přesně na hranici Paříže. Nad Paříží jsou jakékoliv komerční lety zakázány, takže vrtulníky mohou létat jen podél Paříže. Kousek od helioportu vede řeka, takže je logické, že než létat nad hustou zástavbou, bylo by lepší létat na řekou. A to je shodou okolností v podstatě nad naším domem.

Celkem jsem si oblíbil la galette (jak jsem psal minule) a přitom zjistil, že to dělá i nezanedbatelný podíl na mých výdajích. Přece jenom jeden kotouč za osm babek, který je oficiálně pro šest, ale mně vyšel nejvíc vždy tak na třikrát, se projeví. Také díky tomu, že v Auchanu prodávali galette až do půlky února. Zato jsem ale rozšířil svoji sbírku figurek (foto jsem přidal pod původní příspěvek). A onehdá mě překvapili v Auchanu tím, že tam smažili koblihy přímo v koutku s pečivem. Chlapík tam měl vanu s olejem, velké síto, do něj sázel dopředu nachystané bochánky těsta a vysmažené kousky pak plnil náplní. Neodolal jsem a koupil si jednu krabičku a vrátil se do dětských let, kdy koblihy byly křupavé, děsně mastné a poctivě plněné. Bohužel se to asi neujalo, protože jsem ho tam viděl jen dvakrát a pak už ne.

V práci v mezičase svádím boj o českou klávesnici. Minulý rok mi vyměnili počítač. Přesněji řečeno, v červnu jsem si dal žádost s tím, že ho chci s českou klávesnicí. Což sice zní jako děsná exotika, nicméně je to v naší firmě (proto, že máme poměrně důležitou pobočku v Praze) oficiálně schválená a kodifikovaná konfigurace. Dal jsem to našemu lokálnímu IT s tím, že jsem jim přesně napsal jaké objednací číslo mají použít (definované v podnikovém standardu). Šéf IT mi ale řekl, že to takhle dělat nebude, že objedná laptop s francouzskou klávesnicí  a pak doobjedná tu českou a nechá to vyměnit, údajně proto, že neví jak objednat ten s českou.

Pro vysvětlení: píšu deseti a programuji na české klávesnici už dvacet let (na pravé české klávesnici, nikoliv nějakém programátorském hybridu). Jsem schopen na ní psát nejen česky, ale také francouzsky, nebo německy, když na věc přijde. Francouzská klávesnice je AZERTY, plus má ještě pár dalších přehozených kláves, navíc má úplně jinou horní řadu. Momentálně používám externí českou klávesnici v kanceláři a na laptopu píšu po paměti. Ale není to ono.

V červenci tedy dorazil můj laptop s francouzskou klávesnicí. Pak se půl roku nic nedělo, protože naše IT nebylo s to přijít na to, jak udělat na mém novém počítači samostatní diskový oddíl (partition). V prosinci mi došla trpělivost, tak jsem jim poradil, jak to udělat a k mému překvapení mi obratem dali počítač, ovšem, jak čtenář asi tuší, s francouzskou klávesnicí.

Požádal jsem tedy naše IT, aby objednali tu českou klávesnici. Po měsíci přiznali, že neví jak ji objednat. Momentálně je situace zablokovaná. Naše IT neumí objednat počítač s českou klávesnicí, ani objednat později klávesnici samostatně, a zjevně, když něco neumí, tak to nejen neudělají, ale navíc to i ignorují, a ani můj šéf neví jak s tím hnout. Je to v procesu...