3. září 2015

Okurková sezóna

Dohrál jsem třetího Zaklínače. Podle časomíry ve hře jsem v něm strávil skoro 180 hodin a vyplnil zhruba tři čtvrtiny všech úkolů. Což je úctyhodný výkon i na muže středního věku bez závazků. V podstatě jsem nedělal skoro nic jiného. A musím přiznat, že se Poláci z CD Projekt Red vytáhli a ukázali světu, jak má vypadat kvalitní hra. A nejenom to. Dokonce dokázali, že jsou schopní držet krok s kvalitou literární předlohy (či spíše inspirace). Po celou dobu hraní jsem měl pocit, jako bych četl knihu, jen s tím rozdílem, že místo linky vedené autorem, jsem si linku vytvářel sám. A tak zatímco z posledního literárního pokusu Sapkowského, znovu oživit svět Zaklínače, jsem byl spíš zklamán, v pořadí třetí hra završila bez jakékoliv pochybnosti sérii, která začala před 8 lety prvním Zaklínačem, který tehdy přišel jako blesk z čistého nebe. Dvojka sice trochu ukročila stranou, ale v posledním dílu se naplnilo beze zbytku finis coronat opus.

Nyní však již k okurkám.

Zpráva z českého webu:

ZÁKAZ AUTOBUSŮ S DĚTMI VE FRANCII
Letos ve Francii je zakázáno přepravovat děti v autobuse v sobotu 1. srpna. Zákaz se vztahuje i na zahraniční autobusy a důvodem zákazu je uctění památky 55 dětí, které zemřely při tragické dopravní nehodě v roce 1982 u města Dijon.


Dostal jsem to od kamaráda s dotazem, zda to je skutečně pravda. Na první pohled jsem to prohlásil za kachnu, ale protože jsem už zvyklý na ledacos, po chvíli mi to nedalo a jal jsem se pídit, jestli na tom přece jenom něco nebude. A k mému překvapení se ukázalo, že ano, byť ovšem trochu jinak, než se objevilo v české zkratce.

Ve Francii je skutečně každý rok vyhlášen jeden den (dříve i více dnů) o prázdninách, kdy platí vyhláška „O zákazu přepravy dětí ve veřejné dopravě“, kterou je možné najít na webu francouzských zákonů, a která se odkazuje na definici přepravy dětí ve veřejné dopravě z července 1982, která, podle data, vznikla bezprostředně před nehodou. O nehodě dokonce existuje článek na wiki, který zároveň uvádí na pravou míru pár nepřesností v české zprávě. Obětí z autobusu bylo 53 a z toho 44 dětí z pařížského regionu, které jely na tábor, další dvě děti zemřely v ostatních autech, které se účastnily srážky. Nehoda se stala u města Beaune, které je asi 40 km od Dijonu.

Tato tragická nehoda měla několik přímých důsledků na pravidla silničního provozu. Jednak byla snížena maximální rychlost v dešti na 110 km/h na dálnici a 80 km/h na běžné silnici (bez deště jsou limity stejné jako v Česku) a jednak dala důvod vzniknout právě zmiňované vyhlášce o zákazu přepravy dětí. V této souvislosti je potřeba zmínit, že zákaz se vztahuje na přepravu dětí veřejnou dopravou ve vozidlech s více než devíti místy (včetně řidiče) a platí i pro cizince. Je ovšem potřeba také uvést, že jako každé nařízení ve Francii, má určitá specifika. Například neplatí pro dopravu v rámci departmentu, nebo mezi sousedními departmenty. Dále (v aktuálním znění) je vyjmenováno, které departmenty se pro účely výkladu této vyhlášky považují za jeden, z čehož vyplývá například, že v rámci regionu Île-de-France je doprava v zásadě neomezená, stejně jako doprava na obě pařížská letiště. A samozřejmě, v odůvodněných případech může místní prefekt udělit výjimku.

Přestože tragická nehoda byla zjevnou motivací pro vyhlášení zákazu, důvodem nebylo uctění památky obětí, ale omezení provozu v době, kdy je na silnicích největších nával, což ve Francii je typicky první víkend/sobota na přelomu července a srpna, kdy se jedna polovina Francie přesouvá z jihu na sever a druhá ze severu na jih, protože nejvíc lidí začíná svoji dovolenou. Letos to proto vyšlo na 1. srpna a pro příští rok se to zase upraví novou vyhláškou. Zkoušel jsem se prokousat i původní vyhláškou o přepravě dětí ve veřejné dopravě, ale po několika desítkách odstavců, které se zabývaly tím, co to je autobus a z čeho se skládá, jsem to vzdal. Samozřejmě jsem to i konzultoval s rodilými Francouzi, ale zdá se, že o vyhlášce buď neví, nebo ji považují za vtip, nebo za spíše prospěšnou.

A když už jsem u právních norem, shodou okolností jsem se nedávno potýkal také s jiným zákonem, a sice o klasifikaci zbraní a pravidly s jejich nakládáním. Ne, že bych se cítil nějak zásadně ohrožen, byť oficiálně je pařížský region pořád ve stavu nejvyšší bdělosti - bezprostředního ohrožení atentátem, ale rozhodl jsem si koupit kapesní nůž. Kdo četl moji patálii s nožíkem na letišti v Roissy, tak ví, že státní aparát je na nožíky zvlášť citlivý, a tak poučen touto zkušeností, rozhodl jsem neponechat nic náhodě a poučit se, jak to s nožíky tedy je.

Ukázalo se, že nože jsou z pohledu zákona pojímány jako zbraň, pokud jsou to „útočné nože“ (couteau-poignard). Problém je, že kategorie útočného nože není v zákoně nějak blíže vymezena, ale zato je v zákoně jasně řečeno, že tyto nože (stejně jako ostatní zbraně v dané kategorii) může člověk kupovat a vlastnit, ale nesmí je nosit, nebo převážet, pokud k tomu nemá „legitimní důvod“. Přičemž legitimní důvod také není v zákoně definován. Připomíná to tak trochu „větší, než malé množství“.

A tak přestože francouzská legislativa je bizarní, normální Francouz je normální a potřebuje nějaký výklad, který se dá pochopit a obhájit a tudíž vytvořil komunitní výklad zákona. Což je další bizarní věc, protože to je laický názor, ke kterému se státní správa z principu nevyjadřuje a v případě sporu nakonec záleží na soudci. Komunitní výklad nicméně říká, že jako couteau-poignard se chápe nůž podle definice v zákonu o celní službě, což je jediná definice dohledatelná v celé právní normě, která říká, že nůž s pevnou čepelí, případně s pojistkou (kterou lze nůž změnit na nůž s pevnou čepelí) spadá do této kategorie.

Co se týká legitimního důvodu pro nošení a převoz, tak to záleží na okolnostech - místě, době, chování, a také náladě kontrolujícího orgánu. Tudíž např. vzít si nůž na krájení bagety a salámu je legitimní důvod, pokud jde člověk na výlet do přírody. Vzít si nůž do města na sebeobranu legitimní důvod není - resp. všichni se shodují na tom, že není. V bezpečné francouzské společnosti není žádný legitimní důvod pro to, aby měl člověk potřebu se bránit, natož nožem, a zvláště, když je celý region v bezprostředním ohrožení atentátem.

Přišlo mi divné, že podobný princip, že si mohu nůž koupit (i ten útočný) a mohu ho vlastnit, ale nesmím ho běžně nosit (a nebo převážet) se uplatňuje i na další zbraně, což mohou být např. sportovní nebo lovecké palné zbraně. To mi ovšem vysvětlil snadno kolega. Ve Francii je každý druhý Francouz lovec a každý první rybář (obrazně řečeno, rybářů je registrovaných asi jeden a půl milionu a lovců o něco méně), takže jde o poměrně významnou skupinu voličů. A každý lovec má doma nějakou tu pušku, protože k tomu, aby ji měl, stačí členství v místním loveckém klubu, kde na vesnici jsou v podstatě všichni. Kolega pochází z vesnice a tím pádem je také v takovém klubu a také má svoji kulovnici. Takže, aby se maximálně omezil výskyt zbraní na veřejnosti, a aby se zároveň nenaštvalo moc voličů, řeší to zákon po francouzsku. Zbraně můžete vlastnit, nebo si je pořizovat, ale nesmíte je převážet, nebo nosit - pokud k tomu nemáte příslušné povolení (u palných zbraní legitimní důvod nestačí).

Toliko tedy k okurkám.