La Fibre est arrivée

Příspěvek pro technicky zaměřené čtenáře.

Jednou to muselo přijít, nebo jsem si to aspoň namlouval, že se i mně snad poštěstí užívat si vysokorychlostní internet tak, jak jsem si ho pamatoval ze svého pražského bydliště. Moje stávající linka ADSL nebyla sice nejpomalejší, ale pravidelné výpadky začátkem roku, související s tím, že se trochu ochladilo a občas k ránu sprchlo, mne příliš velkým nadšením nenaplňovaly. Stejně tak poměrně mizerná rychlost z youtube, kde i sledování oficiálních videí v kvalitě vyšší než běžné, občas připomínalo slide show, nebo vizualizaci výpadků paměti. Takže jsem nakonec na vábení Orange a jeho optického připojení sedl a přípojku si objednal. Co tomu předcházelo jsem už popsal v předchozím příspěvku.

Technik dorazil (přestože původní hlasovou zprávu, kterou mi nechal, se mi nepodařilo rozluštit) relativně brzo a hned se pustil do práce. Mé původní obavy, jak potáhne kabel k mému pracovnímu stolu v pokojo-kuchyni, se obratem rozptýlily, když jsem mu navrhl, aby ho protáhl husím krkem, ve kterém už byl kabel k telefonní zásuvce (s mojí ADSL linkou) a on se do toho obratem pustil. Zásuvku s kabelem si donesl s sebou, takže stačilo jen kabel protáhnout do bytového rozvaděče, a z něj dál do domovního rozvodu. Když jsme byli v nejlepším, dorazil jeho kolega, který pak převzal moji roli podavače a potahovače a nakonec dorazil třetí technik, který ale nic zvláštního, kromě toho, že si psal esemsky, nedělal. Za dvě a půl hoďky jsem měl optiku připojenou.

Pak trvalo ještě hodinu a půl, než opravili původní telefonní zástrčku, kterou tu optiku protahovali, a která pak přestala internetovat po ADSL. Bylo to sice jen takové akademické cvičení, protože jsem nepočítal s tím, že bych ADSL ještě někdy musel použít, ale hoši mě překvapili tím, že sami prohlásili, že by to bylo lepší přesto opravit. I s opravou se ale vešli do plánovaného čtyřhodinového limitu. Také mne překvapili tím, že mi nedali televizní dekodér. Ne proto, že bych ho chtěl, ale proto, že jsem ho právě naopak nechtěl (když nemám televizi a do počítače to připojit nejde) a nečekal jsem, že by byli tak flexibilní. Poté, co jsme ověřili, že nová a (opět i) stará zásuvka fungují, jsem modem slavnostně odpojil, a zahájil novou éru svého života online.

Orange má asi nejlepší konektivitu, ale zato má také asi nejhorší koncovou technologii. Na což jsem byl ale připraven a technické přednosti, které nabízelo Free, jsem nakonec nějak obešel, nebo vyřešil jinak. I tak mě to trochu mrzelo, protože Free jsem celkem fandil a líbil se mi jejich pokrokový přístup k novým technologiím, nebo vychytávkám pro fajnšmekry. Ani jedno ovšem nemohlo převážit omezenou konektivitu a vypadávající spojení, což byl zásadní důvod proč jsem kapituloval a přešel k Orange (což je bývalý France Telecom, tedy bývalý monopolní operátor telefonních linek). Což nebyl jen okamžitý dojem plynoucí z opojení novou technologií, ale spíš potvrzení trendu, který jsem viděl posledních pár let. Služby Free byly stále více vnímány jako levné, ale tomu také odpovídala kvalita. Takže na mobilu měl člověk problém s připojením, na internetu měl problém sledovat videa na youtube.

Teď si mohu pouštět videa z youtube v HD rozlišení a v 60 FPS (což leckdy nezvládá můj počítač) a surfování už brzdí více rychlost prohlížeče než rychlost přípojky. A dokonce jsem využil i integrovanou wifi, která zvládá pásmo 5 GHz, a ve kterém, zdá se, jsme v okolí zatím se sousedem dva, zatímco pásmo 2,4 GHz je narvané.

Včera jsem poslal Free zpátky jejich modem a televizní dekodér (který jsem za ty tři roky ani nevybalil z krabice) a poté, co jsem se vrátil z pošty, mi jako na zavolanou, zavolali z Free. Prý, že nemám už týden připojený modem a jestli nemám nějaký problém. Tak jsem dámě z Free vysvětlil, že problém nemám, že jsem akorát před týdnem jejich modem odpojil a dneska ráno jim ho poslal zpátky. Prý to je škoda a jestli bych nechtěl i přesto u nich zůstat, že by mi udělala nějakou super nabídku na ADSL a hned jak bude možné mne přepojit na optiku, tak by mne přepojili. Nevím, jestli by to zabralo předtím, ale teď, když jsem se podíval na svoje pomrkávající ONTéčko, tak ani zadarmo. Zkoušela mi namluvit, že mne nemohou přepojit hned, protože Orange má u nás momentálně monopol, ale já se nedal a kontroval tím, že monopol měl před čtyřmi měsíci a že čekal přesně ty tři měsíce, co má podle zákona od minulého prosince, kdy tu optiku k nám natáhl a teprve teď to rozjel. Po konzultaci s kolegy se ukázalo, že mají stejnou zkušenost a že, překvapivě, Orange, který by mohl být vysmátý, se nejvíc snaží všechny připojit a ostatní na to pečou. Francouzský telekomunikační trh je podobně „specifický“ jako český.

Přestože se chuděra snažila, seč mohla, přesvědčit se jí mě nepodařilo. Na telefon mě nenalákala (mám služební a i z něj volám málokomu), televizi nemám. Zajímavé je, že jak je všechno regulované, tak i to připojení od Orange má ve skutečnosti čtyři optická vlákna (a krabička na zdi má čtyři, různými barvami označené konektory), které jsou tak schválně nachystané pro ostatní (tři) operátory - Bouygues, SFR a Free. Až tedy třeba někdy v budoucnu budu chtít přejít k Free, tak už bude stačit jen připojit jejich „box“ do „jejich“ zásuvky a tím bude celá operace vyřešena. Také je zřejmé, že Francie nepotřebuje pátého operátora.

Regulace se také projevila tím, že se sjednotily poplatky za zrušení. Zatímco před pár lety si každý operátor účtoval nějakou částku, vypočítanou podle svých pravidel, nakonec stát řekl dost a zavedl jednotnou sazbu, aby se v tom i prostý zákazník dovedl zorientovat a nebyl překvapen. Takže teď stojí zrušení přípojky u všech operátorů stejně - padesát babek. Předtím například u Free se poplatek s dobou snižoval začínal na osmdesáti babkách a po třech letech nebyl žádný. Změna ovšem dopad nějak zásadní nemá, pokud člověk připojení skutečně neruší (t.j. už nechce být vůbec připojen, ani se nestěhuje), tak mu nejspíš nový operátor tento poplatek v rámci nějaké výhodné nabídky pro nové zákazníky zaplatí.

Na závěr přidám postřeh z jiného soudku. Onehdá jsem se díval na film La French, což je French Connection po francouzsku. Ten druhý s Gene Hackmanem je známý, ten první možná vyšel zatím jen ve Francii. Ten druhý jsem viděl, kdysi dávno, jako dítě, v televizi a dodnes si z něj pamatuji honičku s nadzemkou v New Yorku (a trochu se mi plete s druhým dílem). Tenkrát jsem to bral jako detektivku, až teprve teď mi došly souvislosti. Co byla vlastně ta „francouzská spojka“ (a mám pochybnosti o tom, jestli to je nejlepší překlad), a že pro Francouze to je pořád živé téma. Navíc jsem v mezičase už i párkrát viděl Marseille a mám kolegu rodilého Marseillana, který si z dětství tehdejší dobu, s nočními kluby, přestřelkami a pašováním drog, pamatuje. Takže jsem viděl La French a byl překvapený. Jako bych se ocitl v Marseille v sedmdesátých letech a ač film nebyl zdaleka tak akční, jako původní americká verze, o to víc na mne svou stylizací zapůsobil a protože jsem vůbec neznal skutečný příběh, podle kterého byl natočen, tak mne nakonec i dostal. Francouzský film, který vypadá, že zápasí s hledáním vlastní identity, podobně jako český, není, na rozdíl od českého, mrtev.

Barcelona

Přestože je oficiálně doba dovolených a nikdo od nikoho neočekává nějakou přehnanou aktivitu, stalo se, že jsem byl přesto nucen na skok se zastavit v Barceloně. Zákazník musel dokončit práci nejpozději v pátek ráno, aby to v pátek odpoledne byli kolegové z firmy ještě schopní zpracovat, předtím, než pak všichni hromadně odjedou na dovolenou (příští týden je týden 15. srpna). A protože to u zákazníka pořád trochu drhlo a výsledek byl nejistý, byl jsem požádám, abych se tam vypravil a celou situaci zachránil. Trochu mi s tím kolidovalo to, že jsem současně zaskakoval za všechny svoje kolegy, kteří si shodou okolností vybrali dovolenou právě minulý týden (a další týdny předtím, nebo potom), nicméně - náš zákazník, náš pán - a tak jsem vyrazil.

Sehnat letenku večer před odletem bylo poměrně snadné, jen mě lowcost Vueling skasíroval o fullcost cenu - 350 babek za zpáteční letenku ze čtvrtka na pátek z Orly do Barcelony. To jsem ovšem neřešil, ať si to řeší jiní. Stejně jako hotel. Minule, když jsem byl v Barceloně, tak bylo buď hnusně, nebo jsem byl tak unavený, že jsem se v podstatě nikam nepodíval. Řekl jsem si tedy, že tentokrát se určitě někam podívám, přestože podle předpovědi měl večer ze čtvrtka na pátek být děštivý a neomylně na booking.com zamířil na centrum. Poté, co jsem vyloučil hotely s bazénem, neboť ve většině případů to spíš vypadalo jako pokus o bazén, a navíc bych stejně asi neměl čas se tam koupat, jsem skončil u hotelu NH Barcelona Centro, který, jak je z názvu patrné, snad už víc ve středu být nemohl.

Byl dokonce tak moc v centru, že taxikář, který mne tam vezl, prohlásil, že se tam autem nedá dojet a tudíž mě vysadí na nejbližší možné zastávce. Nejbližší možná zastávka byla na La Rambla, kam jsme se i tak plížili rychlostí skupiny německých důchodců. Když jsem se pak proplétal s kufrem davy turistů v malých uličkách, pochopil jsem, proč tam nechtěl jet. Jaké však bylo moje překvapení, když druhý den ráno mi z hotelu zavolali taxíka a ten dorazil přímo před hotel.

Taxíky v Barceloně jsou kapitola sama pro sebe. Můj zákazník je v industriální zóně, která je sice kousek od letiště, ale nějak se tam rovně nedá dojet, takže tam ten taxík stejně spíš dokrouží a tak 15 až 25 minut si vezme. Taxíky obecně neberou platební karty. Taxikáři nemluví anglicky. Měl jsem chuť se zeptat, jestli mluví nějakou jinou řečí, ale nakonec jsem si řekl, že je to jedno. Třeba taxikář, který mne vezl poslední den na letiště, se mnou občas po cestě prohodil pár slov. Ani jsem se neodvážil použít naučenou frázi „nemluvím španělsky“, kdyby náhodou nemluvil španělsky, ale třeba katalánsky. Místo toho jsem občas řekl oukej nebo Vueling, podle toho, o čem se mi zdálo, že zrovna mluví, nebo na co se mne ptá.

Jinak jsem měl na papíru vždy vytištěnou adresu kam jedu, k zákazníkovi i do hotelu. K zákazníkovi dokonce i s mapkou, kterou mi dali přímo oni, protože už mají zkušenosti s tím, že to taxikáři nenajdou. Někoho totiž napadlo, pojmenovat ulice v industriální zóně všechny stejně a to Carrer (což znamená něco jako silnice, nebo ulice) a rozlišují se jen číslem. Navíc to carrer je asi katalánsky, takže, i když by si to člověk chtěl najít v navigaci na Google, musí si to napřed přeložit do španělštiny (kde to je carretera). Když se ulice jmenuje například Carrer del Número 112, tak je docela šance, že vedle ní by mohla být Carrer del Número 111 a Carrer del Número 113. Protože ale není žádné rozlišení mezi těmi, co vedou ze severu na jih a z východu na západ, nějak jednoduše si ulice zapamatovat nejde. Výsledná adresa pak vypadá tedy např. Carrer del Número 107, no. 35. No vyznejte se v tom, když to navíc Google nenajde, protože neumí katalánsky.

Další zvláštnost u taxíků, která mne zaujala, bylo to, že taxík jedoucí z letiště má příplatek asi čtyři a půl babky za to, že jede z letiště a navíc, minimální cena, kterou pasažér může zaplatit je dvacet babek. I když tedy například z letiště do industriální zóny (i s blouděním) by to stálo patnáct babek, taxikář si řekne o dvacet, a protože neumí anglicky, ukáže vám na okně vylepený tarif, kde je to napsáno. Ten, kdo si stěžuje na taxíky v Praze by si to měl někdy zkusit v Paříži, nebo Barceloně.

Abych se ale vrátil zpět do hotelu. Dostal jsem lukrativní pokoj v pátém patře, kde jsem z okna skoro viděl přes okolní střechy, orientovaný navíc do velmi tiché ulice, což je v Barceloně skutečně vzácné, protože i malé uličky jsou většinou hlučné. Pokoj byl navíc dvakrát větší, než jsem normálně v dané cenové kategorii zvyklý, takže poměrně dobře naladěn jsem si řekl, co s načatým večerem a vyrazil na La Rambla. Pochopil jsem, že La Rambla je „ta ulice“. Pokud by člověk měl projít jednu z celého města, tak je to právě tato. A když už jsem ji měl hned za rohem, vyrazil jsem tam.

Hned, jak jsem vplul do davu, jsem si uvědomil výjimečnost svého oblečení. Moje pracovní polobotky, dlouhé světlé bavlněné kalhoty a károvaná košile s krátkým rukávem, jakkoli jsem je považoval za styl pro volný čas, vhodný na večerní procházku, zcela vyčnívaly z davu. Dav byl oblečen téměř bezvýhradně do sandálů, šortek a potištěných triček. Tedy přesněji řečeno pánové. U dam a dívek jsem si všiml zajímavého oblečení, které bohužel (nebo naštěstí) do Paříže ještě nedorazilo. Něco jako noční košile, ale asi z hedvábí, spíš kratší, než delší, na stranách navíc vysoko vystřižená až na boky a v podstatě poloprůhledná. Pro starého mládence, žijícího v celibátu, to byla tvrdá zkouška. Ale zvládl jsem to.

Kochaje se pamětihodnostmi jsem se pomalu dostal až do přístavu a dál pokračoval směrem k velké budově postavené uprostřed a v podstatě obklopené ze všech stran vodou. Šli tím směrem davy lidí, a tak jsem byl zvědavý, co to je. Trochu mne zklamalo, když jsem zjistil, že to je jen další varianta na obchodně-zábavně-restaurační centrum, ale protože procházka kolem moře, nebo přístavu, mne v zásadě nikdy nemůže zklamat, nakonec jsem toho i tak nelitoval. Obešel jsem celý moloch a přitom se nechal okouzlit výhledem na nábřeží noční Barcelony, moře, kotvící lodě a vstřícností večera. Zdáli od nábřeží zněly latinské rytmy, na druhé straně přístavu se vyjímal hotel W, který dominuje vybíhajícímu cípu, který uzavírá přístav. Slunce pomalu zašlo a restaurace se začaly plnit.

Přitahován hudbou, došel jsem až ke skupince hudebníků, kteří improvizovali před náhodným publikem. Temperamentní Španělky (nebo Katalánky, nebo turistky) k tomu tančily k všeobecnému pobavení a uznání okolostojících. Nemít druhý den před sebou ultimátní úkol, nejspíš bych se nechal zlákat atmosférou a vydal se za dalšími poznáními, takto mi nezbylo, než se otočit zpátky k hotelu a po cestě zkusit ulovit něco k snědku. Přestože všude bylo plno lákavých nabídek na tapas nebo paellu, nakonec jsem skončil v Burger Kingu. Vím, že je to ostuda a stydím se za to, ale bohužel mám určité zábrany chodit sám do restaurace, zvlášť v případě, kdy vlastní jídlo přímo vybízí k tomu, aby ho člověk s někým sdílel - jako například tapas. Druhá věc, která je mi omluvou, bylo už deset hodin a nemohl jsem strávit další dvě hodiny v restauraci, což by si nějaký dobrý chod s dobrým vínem zasloužil.

Burger King na nábřeží ovšem byl takový fast food po španělsku. Chvíli mi trvalo, než jsem si překvapeně uvědomil, že chlapíkovi za pultem trvá asi 10 minut obsloužení jednoho zákazníka. A i když byly otevřené všechny kasy, jinde to nebylo lepší. A dokonce ani nevypadal, že by nějak zmatkoval, nebo nevěděl, co dělat. Prostě byl akorát p-o-m-a-l-ý.

Protože jsem se vracel do hotelu z druhé strany, rozhodl jsem se místo širokého bulváru projít starobylými uličkami a přitom mi došlo, že jsou mi vlastně velice blízké. Různě se klikatící, stoupající, spojené schody, sem tam přerušené malým náměstím. Nevím, jestli to byla podobnost s Prahou, nebo jen dojem z místa, ale měl jsem intenzívní chuť se tam procházet a kochat bez cíle mnohem déle, než mi můj časový plán dovoloval. Malebná zákoutí, kamenné stavby, kostely a katedrály, zahrádky, spolu s vlahou nocí, měly svoje kouzlo, které na mne silně působilo, nehledě na už zmiňované jiné vnady.

Bez práce ovšem nejsou koláče, takže kolem půlnoci jsem dorazil na hotel. Měl jsem poslat pár emailů, a v podstatě bych je i rychle poslal, nebýt zcela zoufalého internetového připojení v hotelu přes wifi. Po deseti minutách neúspěšné snahy připojit se na autentizační server swisscomu jsem to vzdal. Nemít svůj soukromý datový roaming, asi bych se nepřipojil. Tolik tedy ke „skvělému a rychlému připojení od swiscomu“ - rozhodně nebrat.

Ráno přišlo vystřízlivění. Temperamentní Katalánky se někam vytratily, bílá barva místo jogurtu tomu také nepřidala. Škoda, že jsem to nevěděl předtím, než jsem si tím zalil svoje kiwi. Kolegové od zákazníka mi říkali, že snídaně jsou pro ně v podstatě velice malé, nedůležité jídlo. Někdo snídá jen kávu, někdo nesnídá vůbec. Možná proto na to v hotelu taky kašlou. O to víc se pak nají na oběd. Typické dva chody v kantýně tomu dávaly za pravdu. A večeře je pak opět střídmější.

Nakonec ale vše dobře dopadlo, práci se podařilo dokončit a předat a tak jsem mohl odletět s pocitem, že má cesta nebyla nadarmo a zároveň si nechat inspiraci pro případnou cestu příští. ¡Hasta mañana!

La première

Myslel jsem, že přes víkend si najdu čas a něco napíšu. Zdálo se to jako dobrý nápad. Po několikátém dotazu: "Tak, co, jak to tam vypadá?" by byla i motivace. Nicméně, byly i pochybnosti. Začnu tedy upozorněním: Vše je bez záruk a bez závazků.

Dnes jsem se byl projít poprvé trochu po okolí. Ne, že bych tady byl úplný nováček, ale přece jenom, role se trochu změnila. Zatímco dříve to byla spíš příležitostná záležitost, když jsem našel trochu času (v rámci služebních povinností), teď to byla vlastně zcela regulérní náplň pro volnou neděli.

Hned v úvodu jsem prozkoumal nejbližší okolí, abych zjistil, jestli si budu moci koupit něco k snědku, nebo je všude bez výjimky zavřeno. Ovšem vyvedla mne z omylu pekárna hned přímo naproti. No vida, hlady neumřu. (Což není úplně přesné, protože nějaké sýry a salámy ještě mám, ale bez pečiva to není úplně ono.) Vzpomněl jsem si, co říkal kdysi můj kolega. Normálně je v neděli zavřeno, je to nařízeno, ale pekárnu zavřít nejde. Jak to, ptal jsem se tehdy. No to prostě nejde...

Což také nebyla úplně pravda, protože tahle pekárna měla podle otvírací doby zavřeno hned dva dny v týdnu - v pátek a v sobotu. Ale je také fakt, že hned asi o 30 metrů dál je druhá pekárna, která nejspíš má v pátek a v sobotu otevřeno.

Nakouknul jsem do té na rohu, jmenuje se poeticky La Normandie, zachytil vůni čerstvých baget a chvíli sledoval, co většina lidí bude kupovat. Docela nepřekvapivě kupovali bagety - bagety obyčejné, "venkovské", s mákem - ale i nějaký ten dortík, pletýnku nebo zákusek. Proč ne, když je neděle.

Pak jsem se vydal směrem do centra a netrvalo dlouho, když jsem narazil na první zajímavost - velib. Z přistaveného "parkovacího automatu" jsem ovšem úplně nepochopil, jak to funguje, takže se o tom zmíním někdy příště. A o kousek dál jsem objevil zajímavou uličku, která se od ostatních kolem výrazně lišila. Jednak tím, že byla plná lidí a jednak tím, že byla plná otevřených obchodů a stánků vyložených nejrůznějším zbožím "základní" potřeby, sýry a mořskými plody počínaje a vínem a medem konče. Počítám, že nejspíš má nějakou výjimku od místní radnice. Na sýry byla radost pohledět, ryby zase nešlo necítit. U stánku s rybami měli i čerstvě připravenou paelu z mořských plodů, kterou prodávali do krabiček na váhu. Vypadalo to dobře, ale bohužel, ze směsi jsem poznal z mořské fauny jen krevety (které vypadaly lákavě), a na zbytek se necítil ještě dostatečně připraven, takže ani to, že místní to zjevně kupovali rádi, mě nepřesvědčilo. Možná příště.

Bylo celkem hezky, pokračoval jsem tedy dál do centra a protože dokonce i vysvitlo sluníčko, řekl jsem si, co s načatým polednem a zvážil možnost vycházku protáhnout o jízdu autobusem. Nikdy předtím jsem tady autobusem nejel a navíc jsem měl zcela prozaický důvod, chtěl jsem podívat do jednoho obchodu (pokud by teda byl otevřený), který byl přes řeku na druhé straně města. A jako náhodou jsem se zrovna ocitl na zastávce autobusu, který tam jel. A jako náhodou autobus zrovna přijel.

Zastávky autobusů tady se trochu liší od těch našich. Také tam mají seznam stanic linky, ale místo detailního jízdního řádu, tam je jenom tabulka, která říká, že ta která linka, jede v určitém dni, nebo části dne, v určitých intervalech. Např. v pracovní dny ráno po 8 minutách a v neděli kolem poledne po 15 minutách. Pak je tam ještě ale taková malá tabule s displejem, která ukazuje, za jak dlouho který autobus přijede (a ukazuje to vždy pro dva po sobě). Nedá se tedy dopředu přijít přesně na čas, ale zase, kdo někdy jel v Praze autobusem ví, že třeba ve špičce jsou vypsané časy spíš orientační právě v tom intervalu. Možná se to dá zjistit někde na internetu, ale na to nemám vybavený telefon.

Do autobusu se nastupuje zásadně předními dveřmi, které jsou vybavené značkovačem, jak pro běžné lístky tak pro místní "šalinkartu" a každý si při nástupu tedy může hned svůj cestovní doklad označit. Kdyby na to náhodou zapomněl, tak ho řidič vyzve amplionem :). Druhými dvěřmi se vystupuje a třetí dveře nejsou. Jak prosté. Jako čerstvý majitel Naviga jsem si tedy pípnul a pak už se jen nechal unášet po uličkách i bulvárech a přitom se kochal architekturou, velkorysým uspořádáním širokých ulic a tím jak i tu nejširší ulic jsou stánkaři schopní ucpat. Provoz byl mírný, sluníčko svítilo, cesta ubíhala v poklidu.

Protože jsem si nebyl jist, kde přesně je hledaný obchod, ale věděl jsem jen, že je někde v okolí, rozhodl jsem se použít techniku a zkusit štěstí s bezdrátem. Vytáhl jsem svůj obstarožní iPod, zapnul wifi a začal hledat nějakou veřejnou síť. Když pominu podezřele se tvářící jména jako "hpsetup" (kterých bylo překvapivě hodně) a nebo síť "FreeWiFi", která možná byla free, ale ne průchozí, tak na mne většinou vyskočilo 10 až 20 sítí soukromých. Ani slibně znějící "GoogleGuest" se mi nepodařilo hacknout. Nakonec jsem tedy skončil před prodejnou PizzaHut, kde na dveřích slibovali Wifi zdarma. Což nebyl úplný blud, ale když jsem se k ní připojil, ukázalo se, že musím zadat věk, pohlaví, jak často chodím do Pizzy Hut a nakonec i emailovou adresu a potvrdit, že jsem si všechno přečetl a souhlasím s tím, že budu dostávat, pro mě zcela důležité, novinky ohledně Pizzy Hut. Napadlo mne, že cena za tuhle wifi zdarma je příliš vysoká. Naproti u mekáče pak pro jistotu wifi nefungovala vůbec, ale místo toho jsem objevil jinou a nakonec se i připojil, abych se vzápětí dozvěděl, že obchod, který hledám, je asi 200 metrů od místa kde jsem a je skutečně zavřený. Sedl jsem tedy místo toho na autobus a vyrazil zpět.

Původně jsem si chtěl dát v mekáči něco k jídlu (ano i fastfood tady mají), ale bylo tam narváno, stejně jako ve vedlejším Quicku, takže nakonec to zase vyšlo na KFC nedaleko od místa, kde momentálně bydlím. Po cestě zpátky jsem ještě nakoupil potřebné bagety a na recepci v ubytovně je požádal, aby mi vrátili asi 1.300 Euro, které jsem "omylem" zaplatil při příjezdu. Bohužel, vypadá to tak, že mi to skutečně vrátí (což jsem původně myslel, že udělají tak, že zruší tu původní transakci), takže jsem zvědav jak se Citi pochlapí a o kolik Euro budu po konverzích z korunového účtu tam a zpět chudší.

Sice bylo hezky, ale asi mě něco ofouklo, takže po zbytek odpoledne jsem převážně ležel, lil do sebe čaje a v závěru večera pak našel čas na psaní.

Pokud se někomu zdá, že to nemá hlavu ani patu, tak se mu to nezdá. Postupně snad přibudou (minimálně ta první).