Kytaru s sebou

Minule jsem zmiňoval, že mi doma přibyla elektrická kytara. Její příběh vám teď budu vyprávět. Bude to docela nuda, ale pokusím se to oživit.

Jak jsem také minule uvedl, nebyla sama, ale spíš vlastně takový přídavek ke hře, byť poměrně zásadní (a dominantní). Přece jenom, krabice s kytarou, která má přes metr na délku a skoro půl metru na šířku, se dá už těžko přehlédnout. Měl jsem sice štěstí, že mě pošťák chytil ráno doma, takže mi krabici mohl předat osobně, ale zase mi přitom vnutil tři balíky pro sousedku, která se pak ani neukázala a místo toho si pro balíky poslala nějakého chlapíka, který tady snad ani nebydlí (k ničemu tedy nedošlo).

Když jsem pak hru nainstaloval, kytaru přes dodaný kabel připojil do USB a zkusil to nastavit na Xboxu, měl jsem problémy s tím, že buď to bylo moc tiché, nebo to moc šumělo. Jako naprostý analfabet přes elektrické kytary jsem byl rád, že se v Rockstaru rozhodli ke hře přibalit kytaru, která měla jen jeden snímač, žádné přepínače a jen dva knoflíky na kroucení. Trochu mně zpočátku vadilo, že k těm knoflíkům nebyla na kytaře ani ryska, takže nebylo patrné, kdy jsou nastavené na max, a hlavně, co bylo horší, nebylo jasné, k čemu tam vlastně jsou. Naštěstí jsem si ale mohl stáhnout manuál (ke kytaře!) a poučit se z něj, jak nastavit oba, aby byl signál z kytary, co nejméně ovlivněný, ale i přesto mi to pořád přišlo slabé. Pak jsem někde v diskusi na netu našel tip, že je potřeba ještě kytaru ve hře správně zkalibrovat (kvůli šumu a hlasitosti), což pomohlo, ale ne úplně přesvědčivě.

Při prolézání diskusí jsem ovšem také mimoděk zjistil drobnou odchylku od oficiálních fotek v tom, že mi chybí na kobylce zezadu jeden šroubek (ze dvou). Navíc jsem si v mezičase ještě pořídil malý sluchátkový zesilovač, abych kytaru vyzkoušel, ale i přes toto úsilí se mi nepodařilo dojít k nějakému jasnému závěru, co se týče správné funkčnosti, a to nepočítám, že jsem kytaru proměřoval voltmetrem a zkoumal na osciloskopu. Takže jsem měl pocit, že mám dostatečný důvod k tomu, abych napsal email na SAV (Service après-ventes - zákaznická služba) Amazonu, že mi chybí šroubek, a protože jsem pořád nebyl přesvědčený o tom, že kytara i kabel jsou v pořádku, přidal do něj svoje pochybnosti i v tomto směru.

Musím přiznat, že zákaznická služba Amazonu je tady fakt akční. Nevím, jestli to je tím, že jsem z jejich pohledu domácí, ale s anglickým nebo americkým Amazonem se mi nikdy předtím nic podobného nestalo, a že jsem si s nimi dopisoval rozhodně více než tady.

Už když jsem se rozhodoval o koupi, nebyl jsem si jist, jestli bude hra v angličtině, nebo jenom ve francouzštině. Poslal jsem tedy do Amazonu emailem dotaz „V jakých jazycích je hra dostupná?“, což mi přišlo dostatečně jednoznačné, nicméně hned druhý den ráno mi volali, že by to v té francouzštině mělo jít. Když jsem chlapíkovi vysvětlil, že mně vlastně na francouzštině až tak nesejde a jestli by mohl zjistit v jakých další jazycích to je (pokud jich tam je víc), tak slíbil, že to prověří ve skladu. Druhý den mi napsali ze skladu, že to je ve francouzštině, španělštině a němčině. Což mě sice nepotěšilo, ale když jsem posléze zjistil, co by obnášelo, kdybych chtěl zaručeně anglickou verzi (z Anglie, nebo třeba z Česka), rozhodl jsem se jít do té francouzské - aspoň se trochu poučím. No, samozřejmě, že tam byla i anglická verze, která se mi dokonce automaticky nainstalovala. Takže jsou akční, ale ne úplně přesní :).

Když jsem tedy odeslal dotaz ohledně šroubku (což bylo v neděli odpoledne) a svých pochybnostech, byl jsem už připraven a tudíž mne nepřekvapilo, když mi ještě ten večer volala nějaká slečna a chtěla se mnou řešit moje problémy. Bohužel se přitom ukázalo, že jediné řešení, kterého je Amazon schopen, je všechno vrátit, a buď to vyměnit, nebo si nechat vrátit peníze. Vrátit samostatně kabel, nebo kytaru, nebo si nechat poslat jenom šroubek, je pod rozlišovací schopností jejich reklamační služby (což svým způsobem chápu, ale přesto mi to pořád přijde jako strašné plýtvání energií a časem).

Dohodli jsme se tedy, že zkusím vzít kytaru do nějakého obchodu s kytarami a tam ji vyzkoušet, případně ji nechat odborně prohlédnout znalcem. Což byla vlastně rada, na které se shodli i všichni známí, kteří dělají do kytar, a kterých jsem se ptal. Pokud by se ukázalo, že kytara je v pořádku, mohl bych se pak soustředit na kabel. Nemám sice žádné zkušenosti s kytarami, ale zato jsem trénovaný na odhalování příčin technických problémů (a nejspíš mi to už leze na mozek). Po průzkumu terénu se ukázalo, že v Paříži je sice hromada kytarových obchodů, ale ne všechny nabízí i opravy, a protože se mi táhnout se na opačný konec města s kytarou nechtělo, našel jsem jeden menší obchůdek asi deset minut pěšky od práce.

Hned druhý den jsem tam vyrazil. Trochu mi zatrnulo, když jsem pohlédl na stěny, které byly ověšené kytarami, které vypadaly, že tam už visí dlouho, a pak když jsem pohlédl na jejich cenovky (že by to byl důvod?). Pochopil jsem, že nemám jak, s odstupem si mě měřícího chlapíka, který stál uvnitř, motivovat. I tak jsem to ale zkusil. Lámaně jsem se pokusil vylíčit svoje pochybnosti, na což chlapík ani nečekal, protože mu vedle schnulo lepidlo na kytaře, vzal moji kytaru, prohlédl si ji, jako bych si já prohlížel při koupi lyže, prohlásil něco jako „tak, je to Epiphone“ (což nebylo těžké poznat, protože to je velkým písmem napsáno na hlavě), „Les Paul Junior“ (což je o něco menším písmem pod tím), něco na ni zabrnkal (aniž by ji někam zapojil), přitom ji doladil, pak přidal pár riffů a vrátil mi ji s tím, že je v pohodě. A šel zpátky lepit díru do španělky, kterou měl vedle upnutou do „svěráku“. Že tam chybí šroubek si nevšiml, ale to jsem chápal, neměl čas to zkoumat detailně. Chtít po něm, aby to do něčeho zapojil jsem se neodvážil, protože i kdyby to zapojil, tak bych stejně nevěděl, jestli to zní, jak má, a jemu to zjevně zato nestálo. Nicméně jednu věc jsem se od něj naučil. Struny je možné po kobylce posunout a srovnat (což byla další kosmetická „vada“).

Na druhou návštěvu hudebnin jsem se už více připravil a rovnou tam na ně vytáhl šroubek. Obchod vypadal jako rodinný podnik. Paní byla praktická, prohlásila, že šroubek nemá a ať to zkusím u výrobce. Ochotný pán, který se tam ochomýtal kolem všeho a všech a vypadal, že tam také pracuje, mi vysvětlil, že ten šroubek v podstatě stejně na nic není, a že na jeho kytaře Gibson dokonce nejsou žádné šroubky. A pak zavolal někoho (patrně syna), koho představil jako odborníka na kytary, aby mu to potvrdil. Takže jsme se shodli, že ten šroubek v podstatě nepotřebuji, a navíc tam vůbec nevypadá hezky, takže vlastně je to lepší, když tam není. A protože byl jinak velice ochotný, koupil jsem si od něho místo jedněch strun hned dvoje. A k tomu jako závdavkem dostal trsátko zadarmo.

Doma mi to ovšem nedalo, a tak poté, co jsem vyměnil struny, jsem napsal na zákaznickou podporu Gibsonu (protože Epiphone je jejich značka a protože to bylo výslovně uvedené v balení hry - pokud budete mít problémy s kytarou, nepište nám, ale rovnou jim). No a z Gibsonu mi přišla obratem odpověď: „Že Vám chybí intonační šroubek nás velice mrzí, pošlete nám sériové číslo kytary a my Vám pošleme obratem náhradní.“ A tak jsem zjistil, k čemu tam ty šroubky jsou (i když jsem si o tom pak musel ještě něco přečíst), a že je potřeba odborníky v hudebninách brát s rezervou.

Bohužel je v Gibsonu napadlo mi to poslat TNT Express službou, která když přijela, zjistila, že dveře do domu jsou zamčené, a že nemají kód, takže zase odjeli a nic neřekli. Teprve, až jsem se podíval na sledování zásilky na webu, tak jsem zjistil, že mám problém. Tedy ne úplně hned. Poprvé jsem se totiž díval na sledování zásilky na anglických stránkách, kde zněla zpráva následovně:

Held Awaiting Correct Address. Follow Up Actions Underway.

Což dávalo tušit, že je problém s adresou, ale Follow Up Actions Underway naznačovalo, že se pracuje na opravě. Takže jsem to nechal být. Když se další den nic nedělo, zeptal jsem se v Gibsonu, kam to poslali, a oni mi obratem potvrdili správnou adresu (jejich zákaznická služba je podobně akční jako ta z Amazonu, byť v tomhle případě to nebyli Frantíci). Tak jsem mrknul znovu na sledování zásilek a přitom, jak jsem to zkoumal, jsem se omylem proklikl na německou verzi:

Fehlerhafter Türcode - Bitte Kontaktieren Sie Tnt Express

Která překvapivě vyznívala jinak a dávala daleko větší smysl. Abych se ujistil, že nejde jen o další variantu nahodilého překladu, sáhl jsem ještě po francouzské verzi:

L'envoi ne peut être livré car le code porte est manquant ou incorrect.

Ještě navíc s tlačítkem „Doručit znovu“. Voilà, americká firma a překvapivě nejsrozumitelnější a uživatelsky nejpřívětivější jsou její francouzské stránky. Druhá možnost je, že tam ten německý a anglický text zadával nějaký Frantík, a patrně mu ve škole šla spíš němčina než angličtina. Takže šroubek ještě nemám, ale teď už stačí jen zjistit kód od domovních dveří (mám dva a dnes jsem zjistil, že ani jeden nefunguje), abych jim ho mohl poslat a nechal si to znovu doručit. Doufám, že to nebudu muset osobně podepsat.

A když už tady zmiňuji doručovací služby, zmíním ještě jednu zajímavost. Po zkušenostech se sluchátkovým zesilovačem ke kytaře, a po diskusi se znalci, jsem se rozhodl, že si pořídím i nějaké kombo, abych nebyl za úplnou socku. A protože jsem to chtěl dostat co nejdříve a chtěl předejít tomu, že mi to budou doručovat zrovna (tedy v podstatě vždy ve všední den), když tam nebudu, nechal jsem si to poslat na tzv. „předávací místo“ (point relais). Což je podobné, jako mají v Česku některé obchody osobní vyzvednutí na „odběrném místě“. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že zatímco v Česku si odběrní místa provozují obchody, tady to provozuje třetí firma jako službu všem, kdo mají zájem. Většina internetových obchodů tedy nabízí, kromě normálního doručení poštou, také doručení na point relais. Firem, které taková odběrní místa provozují je několik, největší jsou možná tři, nebo čtyři, každá má několik tisíc odběrních míst.

Zajímavé na tom je, že ta odběrní místa nejsou provozované přímo firmou, ale jde většinou o obchod, nebo služby s něčím úplně jiným, které ovšem jsou na „strategickém“ místě, mají příznivou otevírací dobu a výdej zásilek mají jako vedlejší činnost. Může to být obchod - večerka, tabák, butik v obchodním centru, apod. Někdy jsou to místa poměrně překvapivá, nicméně všechna mají společné to, že jsou otevřená dlouho, v sobotu a často i neděli. Člověk si tedy při objednávání vybere, kam to poslat, kde mu to nejvíc vyhovuje, a tam si to pak na občanku vyzvedne. Dokonce to ani nemusí být v místě bydliště. Další výhoda je, že doručení z obchodu na odběrní místo je zpravidla dost rychlé, často do druhého dne.

Objednával jsem to ve čtvrtek večer. V pátek mi napsali, že to expedovali, a že to dorazí v pondělí, nicméně, když jsem se dnes (v sobotu) vrátil odpoledne domů, dostal jsem SMSku a email, že to bylo doručeno a mohu si to vyzvednout. Takže jsem neváhal a vyrazil do Casina, kam jsem si to nechal poslat a které je otevřené celý týden od rána do večera. Ti, co četli A Year in the Merde, ví, pro ostatní připojím, abych se vyhnul nedorozumění, že Casino je řetězec samoobsluh s potravinami, spíš menší, asi jako Billa. V Paříži není moc vidět, ale jinak je po celé Francii. Když jsem tam dorazil, byla tam akorát pokladní, která měla vedle kasy zrovna čerstvou hromadu balíků a která mě požádala, ať si balík zatím v té hromadě najdu, než namarkuje zákazníka. Což nebylo těžké vzhledem k tomu, že to je poměrně macek. Pak mi zkontrolovala občanku, oskenovala čárový kód, nechala mě to podepsat a šla markovat dalšího zákazníka. Kombo je tedy doma. Teď ještě natrénovat pár riffů, ať můžeme se švagrem dát nějaký gig ;-).

Vánoční úklid

Jednou to muselo přijít a byť jsem to svým způsobem čekal, tak mne to stejně překvapilo. Když přemýšlím, proč jsem tak dlouho nepsal, napadá mne sice, že přece proto, že se nic zvláštního, nebo zapsáníhodného nestalo, ale není to tak úplně pravda. Ne, že by se vůbec nic nestalo, ale buď už jsem o tom psal dříve (např. daně jsou věčné), nebo se sice stalo, ale zase jsem nevěděl, co přesně bych o tom měl napsat. Pro zachování kontinuity kontinua těchto příspěvků však tyto věci v následujících pár větách (případně odstavcích) přece jenom zmíním.

Jako tradičně jsem vyrazil na týden na Jadran a jako tradičně si tam skvěle zaplachtil. Přežil jsem dokonce i tradiční akci v Brně, byť to letos byla blamáž. Pak se také podíval párkrát do Mnichova a Barcelony, kam mě mí zákazníci volají.

Vsuvka: blamáž (v originále blâmage) není francouzské slovo, byť jsem se o tom svoje kolegy snažil přesvědčit. Nakonec jsme se shodli na tom, že to je německé slovo (což je také matoucí, protože němčina nemá circumflex - stříšku), které bylo „přejaté“ z francouzštiny, podobně jako bylo „handy“ přejaté z angličtiny.

Také se mi podařilo zaplatit daně za rok 2012, o čemž jsem měl chvíli už vážné pochybnosti. Systém placení daní je tady o poznání více zkostnatělý, než v Česku. Daňové přiznání se podává do konce června a daň si berňák strhne (pokud všechno proběhne bez problémů) někdy v říjnu. V říjnu se také přihlásil o daň z bydlení (taxe d'habitation), kde mne trochu překvapilo, že to dělá přes šest set babek, a že se, podle výpisu, který jsem s tím současně dostal, zvýšila oproti předchozímu roku o 25 %. Po konzultaci s kolegy se ukázalo, že zatímco v Paříži k zásadnímu zdražení nedošlo, já platím daň za to, že bydlím v luxusní čtvrti. Daň z bydlení je totiž vlastně komunální daň, kterou vybírá obec a kterou investuje do infrastruktury a služeb, jako jsou knihovny, kulturní domy, sportoviště, jesle a školky, prostě věci, které běžně využívám. Jsem tak aspoň rád, když vím, kdo financuje tu, už dva roky probíhající a neustále znovu začínající, přestavbu hlavní silnice, po které jezdím denně do práce.

Vsuvka: Ptal jsem se kolegů, proč ve Francii nedaní příjmy stejně jako v Česku přímo u zdroje. Důvod, který jsem se dozvěděl, je typicky francouzský: údajně se o tom diskutovalo někdy v devadesátých letech, ale pak zjistili, že by přišla o práci spousta daňových úředníků. Takže odbory řekly ne a tím diskuse skončila. Vive la France !

V mezičase jsem se také zmínil domácímu, že jsem zklamán, protože nemáme v domě internet zavedený optikou, přestože bydlíme v tak luxusní a technologicky rozvinuté obci. Domácí mi obratem odpověděl, že je také překvapen, a že to tedy navrhl na příští zasedání SVJ, které bude za půl roku, k hlasování. Hlasovat se přitom nebude o tom, zda zavést optiku nebo ne, ale o tom, zda to dovolit operátorům. Jestli to budou ovšem operátoři chtít není úplně jasné.

Na vedlejší parcele úspěšně probíhá dostavba megakomplexu obytných a kancelářských prostor, která začala v okamžiku mého nastěhování a nejspíš skončí až se budu stěhovat pryč. Jak se těch dalších pár tisíc lidí navíc bude ovšem ráno dopravovat do práce vědět raději ani nechci.

V listopadu jsem pak přežil tradiční výstavku ve Villepinte, která se poslední roky vyznačuje tím, že je buď během ní stávka, nebo stávka sice není, ale i tak MHD nejezdí nejplynuleji. První den jsem si vzal auto a zpáteční cesta, kdy jsem se zasekl na A86, když jsem se chtěl vyhnout zácpě na A1 a zavřenému periferiku, která trvala dvě hodiny, se rázem zařadila na přední místa mé „co už bych nikdy nechtěl zopakovat“ hitparády. Musím ovšem přiznat, že se na tom podepsala i moje únava a to, že jsem (opět!) netrefil správnou odbočku na mé oblíbené křižovatce.

Druhý den jsem tedy pro jistotu jel RER, což podle jízdního řádu mělo trvat něco přes hodinu. Takže to, že to nakonec trvalo hodinu a tři čtvrtě bylo ve své relativní podstatě pozitivní. Výrazně pozitivní moment této akce, a současně novinka oproti loňsku, bylo uspořádání souběžné výstavky zbraní, střeliva a všeho ostatního, které byla ve stejném areálu, a na kterou se dalo projít na naši registraci. Konečně jsem viděl naživo FN-SCAR, nebo Dragunova. Doufám, že příští rok to takto udělají zase - to bych se na to dokonce i těšil, protože letos jsem se tam dostal až těsně před koncem, spíše náhodou a vůbec jsem to nestihl všechno projít. Bylo tam vše, od neprůstřelných vest, přes obrněné motorové čluny a transportéry, ruční palné zbraně až po satelitní špionážní systémy a taktické spojovací sítě. Takový sen malého kluka, který se zhmotnil.

Kromě všedních záležitostí na mne přišla tradičně se zimním splínem i tradiční krize středního věku, která se normálně projevuje pochybnostmi o smyslu života, milenkou a Porschem. Vzhledem k tomu, že pochybnosti o smyslu života (plynoucí z toho, že bych už všeho dosáhl) nemám, protože jsem ničeho nedosáhl a přestože rozumím významu slova milenka, nejsem si jist, jestli v případě starého mládence má tento význam smysl, zůstává jako jediné srozumitelné a moji krizi určující to poslední - Porsche. Navíc systém danění, kdy se daně neodečítají hned, ale až s více než ročním zpožděním, může za to, že jsem se mohl chvíli opájet iluzí, že mám na to, abych si něco koupil. Něco, co si kupují muži středního věku, aby si tím splnili svůj dětský sen - dokonalou hračku. Nebo prostě něco technicky dokonalého. Porsche sice ne, na to bych potřeboval platovou třídu o více než pár stupňů vyšší, ale něco „menšího“ už by se dalo. Po konzultaci se znalcem a shlédnutí pár dílů Top Gearu jsem pak dospěl k názoru, že to „něco“ by měla být zadokolka benzíňák o minimálně 300 koních. Pak jsem se pomazlil s myšlenkou, udělal průzkum trhu, spočítal si orientační předběžnou cenu, když to viděl, tak se rozhodl místo toho zamáznout hypotéku, zamáčkl slzu a koupil si raději za padesát babek „věrnou repliku volantu Ferrari 458 Italia“ k Xboxu, a šel se prohánět ve virtuálním monopostu na virtuální okruh Le Mans.

To by ovšem nebyla krize, kdyby se dala tak snadno. A protože mi navíc vrátili nějaký přeplatek z poplatků za služby, nebylo potřeba ani hledat nějakou výmluvu a před pár týdny jsem dostal, od strejdy Amazonu, doručenou až do domu, elektrickou kytaru. Kytara byla přibalená ke hře, a tak se momentálně ve volných chvílích přistihuji s kytarou na krku, jak pařím kytarové „karaoke“ na známé pecky. Dnes jsem si byl koupit nové struny...

Dépannage

V některých konstrukcích není francouzština příliš vynalézavá. Například la panne znamená porucha (nikoliv panna), nebo závada, prostě cokoliv, co brání tomu, aby věc fungovala. A její opravení, jak se dá i vlastně odvodit, je ve francouzštině doslova odporušení neboli le dépannage (všimněte si, že závada je rodu ženského, zatímco oprava mužského). Může se to týkat zašití košile, opravení výtahu, nebo znovuzprovoznění počítače.

Předpona de je obecně dost častá, a to i ve slovech, kde by to člověk nehledal. Třeba nalačno se řekne à jeun a tak odlačnění bude logicky déjeuner. Pro jistotu to funguje jako sloveso i podstatné jméno, aby člověk, potácející se na pokraji smrti hladem, náhodou neumřel při hledání správného gramatického tvaru. Jako sloveso to znamená obědvat a jako podstatné jméno je to oběd. Aby se to odlišilo, tak snídaně je pro změnu le petit déjeneur (tedy doslova malý oběd nebo ještě doslovněji malé odlačnění). Čímž se déjeneur ovšem obsahově zcela vyčerpalo, takže pro večeři už existuje jiné slovo dîner, nicméně opět je to stejné slovo pro podstatné jméno (večeře) a pro sloveso (večeřet). Což dokazuje, že vše, co souvisí s jídlem, je zásadního významu.

Abych se ale vrátil k depanáži (neplést s apanáží). Nedávno mi v autě zablikala na palubní desce kontrolka a zůstala svítit. Chvíli jsem zjišťoval, co by to mohlo být, než jsem si všiml, že to mám napsáno (při nastartování) rovnou pod nosem, byť francouzsky. Přepnul jsem si totiž palubní počítač do francouzštiny (i když umí i češtinu), neboť jsem časem došel k tomu, že tyhle detaily pomáhají k aklimatizaci. Když jsem ho před dvěma roky viděl poprvé ve francouzštině, tak mě to vyděsilo (a proto jsem to hned přepnul do češtiny), teď už to ale vlastně ani nevnímám.

Měl jsem tam napsáno, že mám prasklou pravou přední obrysovou žárovku. Což byla poměrně neškodná porucha, protože ty obrysovky i když svítí, tak stejně skoro nejsou vidět, a proto jsem jezdil se zapnutými potkávacími světly, byť to, zdá se, není povinné. Resp. je na to údajně zákon, ale není na to vyhláška, takže, jak mi to kdysi vysvětlovali, není, kdo by to kontroloval a kdo by to postihoval.

Nicméně jsem detailista, takže jsem na internetu vyšťoural český servisní manuál, abych zjistil, že výměna obrysové žárovky obnáší sundání masky a za určitých okolností může vyžadovat i rekalibraci světel. Navíc je potřeba dávat pozor, protože na potkávacích světlech může být až 30 kV (a ty se mohou příležitostně zapnout) a proto je lepší raději úplně odpojit baterku a pořádně se ujistit, že nic není pod proudem. Čímž ze mne původní nadšení domácího kutila vyprchalo a nemaje, ani nářadí, ani diagnostiku, jsem se tedy rozhodl svěřit výměnu autorizovanému servisu. Auto je stejně na leasing, takže by to měla hradit leasingová smlouva. A abych tam nejel jen kvůli žárovce, tak jsem po nich chtěl, ať se mrknou i na geometrii, neb jsem měl lehký pocit, že to jede lehčeji doleva. Nabídli mi to za férovou cenu (protože to leasingovka neproplácí), která byla jen o 80 % vyšší, než kolik to stálo v servisu v Praze (kde to ta samá leasingovka proplácela). Dohodli jsme se tedy nakonec, že napřed zjistí, jestli to je vůbec potřeba a teprve pak to budou řešit. No a pak mi řekli, že to potřeba nebylo a že žárovku vyměnili.

Jinou depanáž jsem rozjel na své nové košili, které se v pračce odpáral celý rukáv. Po korespondenci s prodejcem se ukázalo, že tento to má na háku, přestože se zjevně jedná o skrytou vadu - jak by člověk měl poznat, byť po důkladné prohlídce, že se mu při praní odpáře rukáv? Když jsem to diskutoval s kolegy, tak mě ujistili, že tohle (skryté vady) u košile nikdo neřeší. Kdyby to byla televize, nebo auto, tak ano, ale u položky za pár babek nemám šanci, i když jsem formálně v právu. Nicméně jeden kolega se nabídl, že to vezme své sousedce, která šije, jestli by to opravila. Ta zatím přišla s tím, že rukávy (oba) byly přišité špatným stehem - řetízkovým - zatímco správný má být obnitkovací (názvosloví jsem si musel najít), takže to vypáře a přešije. Protože kolega je z Marseille a ta sousedka je také tam, tak je to na dlouhé lokte. Pro jistotu jsem se pak podíval na svoje ostatní košile a zjistil, že polovina z nich má rukávy přišité tím samým stehem. Jsem zvědav, jak to dopadne.

Zlatým hřebem ovšem byla zkušenost s kancelářskou židlí, kterou mám doma u počítače. Před, možná půl rokem, z ní začaly vypadávat nějaké kousky suchého maziva, nebo oleje. Chvíli trvalo, než jsem zjistil, od čeho mám ty černé tečky na (světlém) koberci. Pak to přestalo. Nicméně mi to nedalo, a tak jsem napsal do obchodu, kde jsem židli před třemi lety koupil, v domnění, že mi možná dole chybí jen nějaký kryt, který by zabránil tomu, aby ty věci padaly na koberec. Je možné, že jsem ho ztratil, když jsem se stěhoval a počítal jsem s tím, že bych ho v nejhorším objednal a nějak do Francie dostal. Jaké však bylo moje překvapení, když mi odepsali, že prý potřebuji vyměnit celý píst, že mi to vymění v rámci záruční opravy, a že mám napsat, kdy se u mne má zastavit technik, aby to vyměnil. Zmátlo mne jednak, že židle je ještě v záruce (kupoval jsem ji tehdy v showroomu jako předváděcí kousek s 80% slevou, i se kterou ovšem byla cena pořád na úrovni „dobré kancelářské židle“), a že to vyžaduje výměnu pístu. Odpověděl jsem, že to asi bude problém, protože už nebydlím v Praze.

Po pár dnech ovšem přišla odpověď, kterou jsem nečekal. Prý to mám domluvené ve francouzské pobočce, která je shodou okolností kousek od Paříže, a že se mi ozvou. Nakonec jsem tedy vezl židli (sice mi nabízeli i opravu na místě, ale to by bylo také komplikované) tam. „Kousek“ sice bylo pětadvacet kilometrů od Paříže, ale to tak nějak odpovídalo v proporcích tomu pražskému umístění. Navíc to bylo stejným směrem, jako bydlím já. Dokonce i ta „obchodní“ zóna, kde to bylo, jako by té pražské z oka vypadla. Tam mi pak jeden žoviální monsieur, který vypadal jako bývalý ragbista, píst na počkání vyměnil, promazal mechaniku a popřál bonne journée. Jedinou vadou na kráse bylo, že jsem se při zpáteční cestě dostal do ranní špičky (mezi devátou a desátou ranní) a cesta zpět, místo půl hodiny, trvala skoro hodinu a půl.

Salut !

Jedna z věcí, o které jsem se zatím nezmiňoval, která však patří ke každodennímu rituálu, je zdravení a jeho různé formy a způsoby. Možná je to proto, že ač se s tím případný návštěvník setká téměř okamžitě, vyžaduje to určitou dobu, a také méně formální vztahy, aby si uvědomil všechny různé nuance a varianty. A také se hodí nějaká základní znalost francouzštiny.

Když mě napadlo, že o tom něco napíšu, a přemýšlel jsem, jak začít, došlo mi, že nejdříve budu muset udělat malou exkurzi do francouzských termínů, které se při zdravení používají. Což může být pro některé docela nuda, nicméně, bez toho by to bylo těžké pochopit.

Při běžném denním styku v práci, na úřadech, v obchodech, a podobně, je zdravení důležitá (a poměrně netriviální) součást společenské kultury. Což platí nejspíš o každé společnosti, národu, zemi, ale francouzská sofistikovanost je svým způsobem výjimečná a zajímavá (byť má i dost podobností s českými pozdravy a způsoby zdravení). Tam, kde si anglosaské země vystačí s poměrně neurčitým hello, případně určitějším good morning/evening, nabízí francouzština spoustu variací, které je ovšem třeba používat správně. Nyní tedy k teorii.

Francouzský den (le jour) se dělí na ráno (le matin), poledne (le midi), odpoledne (l'après-midi), večer (le soir) a noc (la nuit). Oproti češtině je vidět, že ve Francii nemají dopoledne, místo toho je pořád ráno, až do oběda. Pokud vám někdo řekne, že něco udělá „na konci rána“ (à la fin du matin), znamená to, že to udělá před obědem a nejspíš těsně před ním. Nebo to znamená, že by to měl udělat dopoledne, ale je si téměř jist, že to nestihne. Díky tomu se nedá „ráno“ moc použít jako termín při dojednávání schůzek. „Sejdeme se ráno“ je příliš neurčité. Francouzské ráno se spíš blíží významově českému dopoledni. Naproti tomu odpoledne je stejné v obou. Poledne (le midi) se používá poměrně často, a oproti českému je jeho francouzský význam přesný. Pokud se řekne à midi, znamená to přesně ve 12:00. Je to mimochodem také díky tomu, že když se řekne francouzsky „ve dvanáct (hodin)“ (à douze heures) a „ve dvě (hodiny)“ (à deux heures), zní to velice podobně. Takže, aby se předešlo nedorozumění, používá se místo prvního à midi. Co se týká večera a noci, je to také dost podobné českému významu. Večer začíná v blíže neurčenou dobu, v zimě, když se setmí, v létě po sedmé hodině večerní, nebo jinak podle zvyklostí. Dokud je člověk vzhůru, je to pořád večer a až jde spát, začíná noc.

Posud je vše dost podobné. V čem je však rozdíl, že francouzština vytváří k některým částem dne (dokonce i ke dni samému) jejich „přechýlené“ ženské tvary - le jour x la journée, le matin x la matinée, le soir x la soirée. Tohle dokonce funguje i na rok - l'an x l'année. Ve všech případech vyjadřuje „ženský“ tvar konkrétní časový úsek (jinými slovy dobu, nebo interval), který je definován začátkem a koncem (byť tento může být neurčitý). Zatímco „mužský“ tvar vyjadřuje neurčitý pojem, který nespecifikuje blíže vlastní trvání. Dá se to zapamatovat třeba tak, že žena je praktická/konkrétní, zatímco muž je nepraktický/abstraktní :).

Například, „Je hezký den“ (C'est un beau jour), oproti: „Od rána do večera jsem moc nejedl“ (Je n'ai pas mangé beaucoup pendant la journée). La journée může znamenat 24 hodin (tedy od 00:00 do 24:00), nebo od rána do večera, nebo od mého příchodu do práce, do mého odchodu z práce, záleží na kontextu. Každopádně to je ale vždy určitá doba vymezená začátkem a koncem. V češtině se místo toho spíš používá opis od - do. Podobně by se dalo říci „od rána do oběda“ (matinée). Večer, ve smyslu konce dne, je le soir, ale večer, jako doba od, například příchodu z práce, do doby, než jdu spát, je la soirée. Někdy mohou ženské tvary přibírat i další význam, například matinée se používá v divadle (kde to ovšem znamená odpolední představení - nejspíš byli herci, v době kdy se toto označení zavedlo, zvyklí se probouzet odpoledne) a soirée znamená také večírek.

U let je to jednodušší. Vše, kde se používá letopočet je l'année, protože to je vždy konkrétní doba od 1. ledna daného roku, do 31. prosince téhož roku. „Narodil se v roce 2008“, bude Il est né dans l'année 2008. Zatímco „má pět let“ bude il a cinq ans. Ovšem „v (jeho) prvním roce“ bude dans sa première année, protože to vymezuje přesně jeden rok od jeho narození. Toliko tedy k teorii. A jaké jsou tedy možné pozdravy?

Bonjour
 
Bonjour je úplně základní pozdrav, se kterým se nedá nikdy udělat chyba, a který docela přesně odpovídá českému „dobrý den“. Můžete to použít na cizí lidi, i když je už dávno večer, v obchodě, v telefonu, ale i na nejbližší kolegy, nebo přátele. V obchodě nebo na úřadě to navíc má ještě vedlejší význam, pokud vás takhle pozdraví prodavač(ka) nebo úředník/úřednice, znamená to automaticky „co si přejete?“ (nebo „co pro vás mohu udělat?“). Často je to spojené s monsieur nebo madame.

Přijdete do pekárny a prodavačka začne konverzaci bonjour monsieur. Na to se dá odpovědět bonjour madame, ale většinou stačí jen bonjour. Pak řeknete, co chcete koupit a na konec přidáte s'il vous plaît. Čímž jednak dáte najevo, že už nic dalšího nechcete a jednak je to formální standardní ukončení objednávky. Je to tak formální a tak standardní, že když to tam nedáte, budou vás mít za burana. Mě už za něj mají, protože na to zapomínám. Většinou použiji zdvořilostní tvar na začátku věty, ale na konci už na to zapomenu.

Ovšem pozor, bonjour je pozdrav „potkávací“ (podobně jako české „dobrý den“), pro loučení je potřeba použít nějaký z pozdravů níže.

Au revoir
 
Au revoir je přímý ekvivalent českého „na shledanou“ (doslova to znamená znovu na viděnou). Je to, podobně jako bonjour, zcela univerzální pozdrav na rozloučení. Pokud se tedy potřebujete rozloučit. Používá se to i při telefonování, byť to vlastně nedává smysl, když mluvíte s někým, koho jste v životě neviděli, a nejspíš ani neuvidíte. Francouzština ale nemá obdobu českého „na slyšenou“.

Na druhou stranu, jsou situace, kdy české „na shledanou“ ve francouzštině nefunguje. Například, když jedete s cizími lidmi ve výtahu a při nástupu se pozdravíte bonjour, tak při výstupu si neřeknete au revoir. Protože se s těmi lidmi vlastně vůbec znovu vidět nechcete. Místo toho se použije jeden z pozdravů pro loučení uvedených dále.

Salut
 
Salut je pozdrav, který použijete při setkání s někým, s kým se už znáte buď dobře, nebo dlouho, byť ne třeba nijak důvěrně. Takto zdravím svoje kolegy. Je to méně formální, ale není to tak neformální, nebo důvěrné, jako české ahoj. Někdy telefonuji poprvé s někým, koho jsem možná viděl předtím jednou a řekneme si salut, čistě jen z toho titulu, že pracujeme ve stejné firmě, ve stejné organizaci. Jindy mi moji kolegové řeknou ráno bonjour.

Obecně ovšem platí, že použít salut s cizími lidmi by bylo krajně nezdvořilé a divné, zdaleka to není tak univerzální jako anglické hello, které se dá použít v podstatě všude. Na rozdíl od hello je ovšem salut jediný pozdrav, který lze použít jak při setkání, tak při loučení.

Bonsoir

Po bonjour je to druhý nejčastější (a také druhý formální) pozdrav. Používá se večer, od kdy přesně se nedá přesně říci, záleží to na situaci i vztahu těch, co se zdraví. Prakticky ovšem by se dalo říci, že s odchodem z práce začíná „večer“ a od té chvíle je vhodné použít i příslušný pozdrav. Bonsoir je nicméně pořád formální, tedy pozdraví vás tak třeba prodavačka, nebo vrátný. Na druhou stranu, podobně jako bonjour se to dá použít i s kolegy, aniž by to znělo strojeně. Bonsoir je sice potkávací pozdrav, ale dá se podle situace chápat i jako pozdrav rozloučení.

Bonne journée

Po předchozím teoretické úvodu doufám, že bonne journée, je už jasné :). Používá se při loučení, místo formálního au revoir a znamená „hezký den“, nebo „hezký zbytek dne“. Prakticky se ovšem používá většinou jen dopoledne, protože odpoledne a večer přejímají tento význam jiné pozdravy. Typická situace je ráno v práci ve výtahu. Při nástupu si všichni řeknou bonjour a při výstupu bonne journée.

Bon après-midi

Je další loučící pozdrav, používaný odpoledne, kdy bonne journée už nevystihuje přesně zbývající dobu, po kterou přejeme dotyčnému dobré. Jako příklad je opět možné vzít výtah v práci (zdá se, že výtah představuje skvělý model pro všechny možné situace), když se lidé vrací z oběda. Typicky se už nezdraví při nástupu. Pokud se předtím neviděli, mohou použít bonjour. Při výstupu si ale popřejí bon après-midi - tedy dobré odpoledne. Protože bon après-midi je výhradně loučící pozdrav, nikdy se nepoužije pro setkání.

Bonne soirée

Při loučení s někým, kdo odpoledne/večer odchází, nebo o něm víte, že nejde hned spát, se často používá bonne soirée. Je to taková obdoba bonne journée, nebo bon après-midi pro večer. Méně formální a více závisející na okolnostech. Když odcházím večer z práce, tak mne jedna recepční na vchodu zdraví bonsoir, což je formálnější varianta a v pozdravu převažuje výraz toho, že se vlastně vidíme poprvé během dne (služba se po obědě střídá) a tudíž se hodí pozdrav „setkávací“ bez vedlejšího významu. Druhá recepční mě zdraví bonne soirée, čímž mi přeje „hezký večer“ (nebo zbytek dne) a v pozdravu převládá význam „loučící se“, s tím, že současně dává najevo, že tím, že odcházím z práce, mám před sebou ještě celý večer, který mohu strávit jinak (než prací). A přeje mi, abych ho strávil dobře.

Bonne nuit

Pouze, pokud se s někým vidíte těsně před spaním :).

Bon matin

Ve francouzštině neexistuje, místo toho se používá bonjour.

Další pozdravy, které se používají pravidelně jsou bon week-end (week-end, s pomlčkou uprostřed, je skutečně francouzské slovo, které ovšem Francouzi někdy zkrátí jen na bon week, čímž zmatou ty, co mluví anglicky), kterým se v pátek loučíte s ostatními, případně před dovolenou bonnes vacances. Vzhledem k tomu, že Francouzi mají spoustu dovolené, je tento pozdrav také poměrně běžný :). Tolik tedy k verbální pozdravům. Někdy příště si probereme ty neverbální.

Dlouhý víkend

S tím, jak udeřil 15. srpen, jsem si řekl, že zkusím letos něco netradičního. Napadla mne kacířská myšlenka vzít si v pátek den volna (jak říkají místní, tzv. pont) a volné čtyři dny využít k náročnější akci. Kolegové mě sice varovali, že dostat se ve čtvrtek z Paříže, a v neděli do ní, bude adrenalin, protože podobnou kacířskou myšlenku mají všichni, kdo tady bydlí a ještě neodjeli na dovolenou. Přesto však jsem o tom nepřestal uvažovat a jako první cíl, který mám tak trochu na seznamu restů, bylo Saint-Malo. Když jsem ovšem tím směrem namířil svůj oblíbený server na hledání ubytování, vypadlo mi celých nula nabídek. A nejen pro Saint-Malo, ale i pro bližší a vzdálenější okolí. Pravda, byl jsem naivní, ale že až tak, to jsem nedoufal. Saint-Malo bude tedy muset na svoji šanci ještě počkat.

Když tedy nevyšel prodloužený víkend u moře, řekl jsem si, co s načatým volnem a dovolenou v pátek zase zrušil. Přestože se totiž mělo jednat o týden, kdy ani pes, unavený sluncem, neštěkne, nakonec z toho bylo spíš něco, co připomínalo DEFCON 2, takže jsem vůbec neměl problém s tím, co si v pátek v práci počnout, spíš naopak. Nicméně 15. srpen zrušit nešel, a tak jsem se rozhodl ho využít ke zvýšení své kulturní úrovně návštěvou místního kina. Což se do té doby stávalo maximálně jednou za dobu mého pobytu. Šlo tedy v podstatě o zdvojnásobení mé kulturní zdatnosti, a abych tento kulturní šok neponechal náhodě, vše jsem pečlivě naplánoval. Vybraný film měl všechny předpoklady, aby naplnil mé nejvyšší nároky. Dvě hlavní role hráli mí dva oblíbení herci, natočil to režisér, který předtím natočil pouze jeden film, který se mi dost líbil a mělo to rozpočet jak prase.

Nevím, jestli za to mohla ta poslední vlastnost, nebo to, že si režisér psal i scénář, ale dopadlo to tak, že jsem skoro litoval svých deseti babek, které jsem za to dal - bezhotovostně samozřejmě. Proto se k filmu ani dál nebudu vyjadřovat. Naproti tomu kino si krátký komentář zaslouží. V Paříži je spousta kin. Většina z nich má více sálů, dalo by se říci, že jsou to multiplexy, nicméně rozdíl oproti mastodontům v Praze je ten, že kina jsou poměrně stará, ve starých domech a přestože jsou vybavená luxusními pohodlnými sedáky a mnohakanálovým zvukem, velikost sálů (a pláten) je pořád stejná už od konce 19. století, kdy to bratři Pathé, pan Gaumont a další rozjeli. Dnes je většina kin součástí právě těchto řetězců a není problém najít několik konkurenčních, a někdy i vlastních kin, kousek od sebe. Což se podařilo i mně na bulváru Saint-Germain, kam jsem se vypravil. Výhodu to mělo, že podle toho, jak sem chytl dopravu, tak jsem si pak mohl vybrat, do kterého kina zajdu.

Zaujalo mne i pár reklam, které byly v pásmu před filmem. Například to, že v Paříži vystoupí Большой театр, případně upozornění na aktuální vernisáže, které právě začínají. Jak jsou diváci hollywoodského letního sci-fi blockbusteru cílovou skupinou pro balet mi sice trochu uniká, ale přišlo mi to i tak jako zajímavé zpestření. Když pak došlo na upoutávky na nové filmy, tak musím přiznat, že z těch amerických si nepamatuji ani jeden, přestože ji bylo víc, ale francouzské si pamatuji oba, protože byly ze života běžných Francouzů.

Jeune & Jolie řešící morální dilema dospívající mladé dívky, která se dá na prostituci a líbí se jí to. Navíc má pěkné tělo a nebojí se to ukázat. A její matku hraje herečka, pro kterou mám také slabost. Naproti tomu Grand Central je milostné drama z prostředí jaderné elektrárny, kde vášně a radiace si denně vybírají krutou daň. (Tady je potřeba zmínit, že jde o slovní hříčku, protože centrale - ovšem s e na konci - znamená francouzsky elektrárna. Lokalizace názvu pro americký trh ovšem bude trochu oříšek.) A když o tom teď přemýšlím, tak mě napadá, že tam vlastně ani nikdo nechroupal popcorn. Až na ten film, v podstatě optimální podmínky.

Po úspěšně zabitých dvou hodinách, jsa kousek od Saint-Michel, jsem si řekl, že bych mohl splnit další svůj rest a vylézt do věže katedrály Notre Dame. Tahle možnost mi až do nedávna byla skryta, ale teď, když už o tom vím, přišlo mi, že by bylo škoda, optimální světelné a tepelné podmínky, nevyužít. Bohužel tam ovšem bylo zavřeno. Prošel jsem se tedy trochu kolem Seiny, po latinské čtvrti, pokochal se výprodeji v (již) zavřených obchodech a vrátil se zpět na základnu.

V pátek jsem pak v rámci propagace českého stylu života ve Francii svému bývalému učiteli francouzštiny věnoval mlýnek na mák, který jsem po dlouhé úvaze vybral jako věc typicky českou (ve Francii se mlýnek na mák neprodává a nikoho by ani nenapadlo jíst mák jinak, než nasypaný na bagetě) a také užitečnou. Jednou se mi totiž svěřil, že jeho žena experimentuje s českou kuchyní, podle kuchařky, kterou si přivezli z dovolené v jižních Čechách a donesl mi na ochutnávku makovník. Samozřejmě z nepomletého máku. Teď vypadal, že ho mlýnek zaujal, tak jsem zvědav, jestli to bude mít i nějaký praktický dopad.

V sobotu jsem dohrál poslední díl Halo, kvůli kterému jsem si vlastně koupil Xbox, což byl další rest a poté, co jsem zamáčkl slzu dojetí z romantického závěru celé série a nemaje nic lepšího na práci, vyrazil jsem na kole na delší výlet, v optimálním případě až do Versailles. Chtěl jsem to vzít přes Parc de Saint-Cloud, který ale bohužel dole zavřeli, protože se tam chystá nějaká mohutná rocková akce (všiml jsem si toho už minulý víkend, kde jsem tam pro změnu přijel z druhé strany), nicméně po krátkém zaváhání na mé oblíbené křižovatce, která není úplně přátelská cyklistům, se mi i tak podařilo se do parku dostat.

Tentokrát jsem volil cestu po severní straně parku, která jím prochází od východu na západ po celé jeho délce, a byl jsem překvapený, jaké, téměř ideální, podmínky na kolo představuje. A i když nakonec z parku vyjde, vyústí do malebné vesničky a dál pokračuje lesy v podstatě až do Versailles (zde ovšem mám na mysli městečko Versailles, nikoliv populární zámek a park, který je jeho součástí).

Po průjezdu severní částí Versailles jsem se po bulváru de la Reine dostal až k parku a to k jeho severnímu vchodu, který vede do veřejné části, tedy do části, kam se neplatí a kam si může každý zajít dělat, co uzná za vhodné, jako v každém jiném parku. Piknikovat, běhat, projet se na kole, atd. Se vstupem do parku jsem současně získal i iluzi určité nadřazenosti, vida houfy japonských turistů, kteří letěli přes půl zeměkoule, aby se sem mohli podívat. A já to mám, k branám versailleského parku, zhruba šestnáct kilometrů, necelou hodinku na kole. Což je docela dobrá volba pro delší vyjížďky.

Odtud jsem pokračoval ke Grand Canal, což je vodní nádrž zhruba uprostřed, ve tvaru květu lilie, který začíná u zámeckých zahrad. Zde může neznalý návštěvník zůstat trochu zaražen, když zjistí, že se kolem jezírka nedá projít na jižní stranu parku, protože toto jezírko, zde malou, zato však suchou nohou nepřekonatelnou částí, patří do zámeckých zahrad, kam z parku není přístup. (Tedy, možná tam přístup někdy je, ale tentokrát byl zavřený.) Po krátké diskusi se zřízencem se však ukázalo, že je možné celý Grand Canal obejít, případně objet. Když vás tohle potká, je asi lepší tam být na kole, protože délka cesty podél vody je necelých šest kilometrů. Prostě, ten park je fakt velký.

Výjezdem na jižní straně jsem se dostal už na poměrně frekventovanou silnici, po které bych se teoreticky mohl vrátit, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem jet zpět zase přes lesy, a navíc se stavit ještě na jednom místě, které bylo na seznamu tajných cílů. Ve Versailles sídlí totiž francouzská pobočka (a vlastně i evropská) Blizzardu (modří už vědí), kde mají (mimo jiné) sochu Kerrigan v nadživotní velikosti. Bohužel, socha je v atriu a není zvenku v podstatě vidět a do areálu jsem vstupovat nechtěl, takže jsem zahlédl jen kousek pařátů nad hlavou, z takové malé uličky na boku, pod dohledem bezpečnostní kamery přímo nade mnou. Další cestu se mi pak podařilo naplánovat kolem vysílače, což byl patrně nejvyšší bod v okolí. Přitom jsem zjistil, že jet podle navigace na mobilu by bylo lepší, kdyby ho člověk nemusel na každé křižovatce vytahovat z kapsy. Tuhle technickou stránku budu muset ještě dořešit. Nakonec to dalo pěkných čtyřicet kiláků a pocit dobře vykonané práce.

Abych trochu uvolnil ztuhlé svaly ze včerejšího výletu, vyrazil jsem dnes opět na věže Notre Dame. Bohužel došlo ale k tomu, čeho jsem se trochu bál. Kolem katedrály se vinula stometrová fronta a vypadalo to, že minimálně hodinu by mi zabralo čekání. A protože jsem měl rozjímavou náladu, místo tvrdnutí ve frontě jsem se vypravil podél řeky, od katedrály k Musée d'Orsay. V centru se totiž kolem Seiny dá procházet po sníženém nábřeží. Má to tu výhodu, že tam není ten (jinak dost intenzivní) hluk z okolních ulic. Bohužel to také ale slouží, zdá se, jako veřejné záchodky a pach moči, zvláště v průchodech, snad díky teplu a dusnu, byl tak intenzivní, že jsem občas měl pocit, že se jí musím brodit. Na řece byl živý provoz, a protože jsem byl na nábřeží relativně osamocen (čemuž jsem se po chvíli ani nedivil), byl jsem často centrem pozornosti dětí, které na mě z okolo projíždějících lodí mávaly. Mával jsem jim taky a záviděl jejich bezprostřednost. Když pak nábřeží skončilo, vzal jsem to na metro a poměrně přímočaře domů, abych ještě stihl zablogovat a konečně zase jednou měl něco k tématu.

Barcelona

Přestože je oficiálně doba dovolených a nikdo od nikoho neočekává nějakou přehnanou aktivitu, stalo se, že jsem byl přesto nucen na skok se zastavit v Barceloně. Zákazník musel dokončit práci nejpozději v pátek ráno, aby to v pátek odpoledne byli kolegové z firmy ještě schopní zpracovat, předtím, než pak všichni hromadně odjedou na dovolenou (příští týden je týden 15. srpna). A protože to u zákazníka pořád trochu drhlo a výsledek byl nejistý, byl jsem požádám, abych se tam vypravil a celou situaci zachránil. Trochu mi s tím kolidovalo to, že jsem současně zaskakoval za všechny svoje kolegy, kteří si shodou okolností vybrali dovolenou právě minulý týden (a další týdny předtím, nebo potom), nicméně - náš zákazník, náš pán - a tak jsem vyrazil.

Sehnat letenku večer před odletem bylo poměrně snadné, jen mě lowcost Vueling skasíroval o fullcost cenu - 350 babek za zpáteční letenku ze čtvrtka na pátek z Orly do Barcelony. To jsem ovšem neřešil, ať si to řeší jiní. Stejně jako hotel. Minule, když jsem byl v Barceloně, tak bylo buď hnusně, nebo jsem byl tak unavený, že jsem se v podstatě nikam nepodíval. Řekl jsem si tedy, že tentokrát se určitě někam podívám, přestože podle předpovědi měl večer ze čtvrtka na pátek být děštivý a neomylně na booking.com zamířil na centrum. Poté, co jsem vyloučil hotely s bazénem, neboť ve většině případů to spíš vypadalo jako pokus o bazén, a navíc bych stejně asi neměl čas se tam koupat, jsem skončil u hotelu NH Barcelona Centro, který, jak je z názvu patrné, snad už víc ve středu být nemohl.

Byl dokonce tak moc v centru, že taxikář, který mne tam vezl, prohlásil, že se tam autem nedá dojet a tudíž mě vysadí na nejbližší možné zastávce. Nejbližší možná zastávka byla na La Rambla, kam jsme se i tak plížili rychlostí skupiny německých důchodců. Když jsem se pak proplétal s kufrem davy turistů v malých uličkách, pochopil jsem, proč tam nechtěl jet. Jaké však bylo moje překvapení, když druhý den ráno mi z hotelu zavolali taxíka a ten dorazil přímo před hotel.

Taxíky v Barceloně jsou kapitola sama pro sebe. Můj zákazník je v industriální zóně, která je sice kousek od letiště, ale nějak se tam rovně nedá dojet, takže tam ten taxík stejně spíš dokrouží a tak 15 až 25 minut si vezme. Taxíky obecně neberou platební karty. Taxikáři nemluví anglicky. Měl jsem chuť se zeptat, jestli mluví nějakou jinou řečí, ale nakonec jsem si řekl, že je to jedno. Třeba taxikář, který mne vezl poslední den na letiště, se mnou občas po cestě prohodil pár slov. Ani jsem se neodvážil použít naučenou frázi „nemluvím španělsky“, kdyby náhodou nemluvil španělsky, ale třeba katalánsky. Místo toho jsem občas řekl oukej nebo Vueling, podle toho, o čem se mi zdálo, že zrovna mluví, nebo na co se mne ptá.

Jinak jsem měl na papíru vždy vytištěnou adresu kam jedu, k zákazníkovi i do hotelu. K zákazníkovi dokonce i s mapkou, kterou mi dali přímo oni, protože už mají zkušenosti s tím, že to taxikáři nenajdou. Někoho totiž napadlo, pojmenovat ulice v industriální zóně všechny stejně a to Carrer (což znamená něco jako silnice, nebo ulice) a rozlišují se jen číslem. Navíc to carrer je asi katalánsky, takže, i když by si to člověk chtěl najít v navigaci na Google, musí si to napřed přeložit do španělštiny (kde to je carretera). Když se ulice jmenuje například Carrer del Número 112, tak je docela šance, že vedle ní by mohla být Carrer del Número 111 a Carrer del Número 113. Protože ale není žádné rozlišení mezi těmi, co vedou ze severu na jih a z východu na západ, nějak jednoduše si ulice zapamatovat nejde. Výsledná adresa pak vypadá tedy např. Carrer del Número 107, no. 35. No vyznejte se v tom, když to navíc Google nenajde, protože neumí katalánsky.

Další zvláštnost u taxíků, která mne zaujala, bylo to, že taxík jedoucí z letiště má příplatek asi čtyři a půl babky za to, že jede z letiště a navíc, minimální cena, kterou pasažér může zaplatit je dvacet babek. I když tedy například z letiště do industriální zóny (i s blouděním) by to stálo patnáct babek, taxikář si řekne o dvacet, a protože neumí anglicky, ukáže vám na okně vylepený tarif, kde je to napsáno. Ten, kdo si stěžuje na taxíky v Praze by si to měl někdy zkusit v Paříži, nebo Barceloně.

Abych se ale vrátil zpět do hotelu. Dostal jsem lukrativní pokoj v pátém patře, kde jsem z okna skoro viděl přes okolní střechy, orientovaný navíc do velmi tiché ulice, což je v Barceloně skutečně vzácné, protože i malé uličky jsou většinou hlučné. Pokoj byl navíc dvakrát větší, než jsem normálně v dané cenové kategorii zvyklý, takže poměrně dobře naladěn jsem si řekl, co s načatým večerem a vyrazil na La Rambla. Pochopil jsem, že La Rambla je „ta ulice“. Pokud by člověk měl projít jednu z celého města, tak je to právě tato. A když už jsem ji měl hned za rohem, vyrazil jsem tam.

Hned, jak jsem vplul do davu, jsem si uvědomil výjimečnost svého oblečení. Moje pracovní polobotky, dlouhé světlé bavlněné kalhoty a károvaná košile s krátkým rukávem, jakkoli jsem je považoval za styl pro volný čas, vhodný na večerní procházku, zcela vyčnívaly z davu. Dav byl oblečen téměř bezvýhradně do sandálů, šortek a potištěných triček. Tedy přesněji řečeno pánové. U dam a dívek jsem si všiml zajímavého oblečení, které bohužel (nebo naštěstí) do Paříže ještě nedorazilo. Něco jako noční košile, ale asi z hedvábí, spíš kratší, než delší, na stranách navíc vysoko vystřižená až na boky a v podstatě poloprůhledná. Pro starého mládence, žijícího v celibátu, to byla tvrdá zkouška. Ale zvládl jsem to.

Kochaje se pamětihodnostmi jsem se pomalu dostal až do přístavu a dál pokračoval směrem k velké budově postavené uprostřed a v podstatě obklopené ze všech stran vodou. Šli tím směrem davy lidí, a tak jsem byl zvědavý, co to je. Trochu mne zklamalo, když jsem zjistil, že to je jen další varianta na obchodně-zábavně-restaurační centrum, ale protože procházka kolem moře, nebo přístavu, mne v zásadě nikdy nemůže zklamat, nakonec jsem toho i tak nelitoval. Obešel jsem celý moloch a přitom se nechal okouzlit výhledem na nábřeží noční Barcelony, moře, kotvící lodě a vstřícností večera. Zdáli od nábřeží zněly latinské rytmy, na druhé straně přístavu se vyjímal hotel W, který dominuje vybíhajícímu cípu, který uzavírá přístav. Slunce pomalu zašlo a restaurace se začaly plnit.

Přitahován hudbou, došel jsem až ke skupince hudebníků, kteří improvizovali před náhodným publikem. Temperamentní Španělky (nebo Katalánky, nebo turistky) k tomu tančily k všeobecnému pobavení a uznání okolostojících. Nemít druhý den před sebou ultimátní úkol, nejspíš bych se nechal zlákat atmosférou a vydal se za dalšími poznáními, takto mi nezbylo, než se otočit zpátky k hotelu a po cestě zkusit ulovit něco k snědku. Přestože všude bylo plno lákavých nabídek na tapas nebo paellu, nakonec jsem skončil v Burger Kingu. Vím, že je to ostuda a stydím se za to, ale bohužel mám určité zábrany chodit sám do restaurace, zvlášť v případě, kdy vlastní jídlo přímo vybízí k tomu, aby ho člověk s někým sdílel - jako například tapas. Druhá věc, která je mi omluvou, bylo už deset hodin a nemohl jsem strávit další dvě hodiny v restauraci, což by si nějaký dobrý chod s dobrým vínem zasloužil.

Burger King na nábřeží ovšem byl takový fast food po španělsku. Chvíli mi trvalo, než jsem si překvapeně uvědomil, že chlapíkovi za pultem trvá asi 10 minut obsloužení jednoho zákazníka. A i když byly otevřené všechny kasy, jinde to nebylo lepší. A dokonce ani nevypadal, že by nějak zmatkoval, nebo nevěděl, co dělat. Prostě byl akorát p-o-m-a-l-ý.

Protože jsem se vracel do hotelu z druhé strany, rozhodl jsem se místo širokého bulváru projít starobylými uličkami a přitom mi došlo, že jsou mi vlastně velice blízké. Různě se klikatící, stoupající, spojené schody, sem tam přerušené malým náměstím. Nevím, jestli to byla podobnost s Prahou, nebo jen dojem z místa, ale měl jsem intenzívní chuť se tam procházet a kochat bez cíle mnohem déle, než mi můj časový plán dovoloval. Malebná zákoutí, kamenné stavby, kostely a katedrály, zahrádky, spolu s vlahou nocí, měly svoje kouzlo, které na mne silně působilo, nehledě na už zmiňované jiné vnady.

Bez práce ovšem nejsou koláče, takže kolem půlnoci jsem dorazil na hotel. Měl jsem poslat pár emailů, a v podstatě bych je i rychle poslal, nebýt zcela zoufalého internetového připojení v hotelu přes wifi. Po deseti minutách neúspěšné snahy připojit se na autentizační server swisscomu jsem to vzdal. Nemít svůj soukromý datový roaming, asi bych se nepřipojil. Tolik tedy ke „skvělému a rychlému připojení od swiscomu“ - rozhodně nebrat.

Ráno přišlo vystřízlivění. Temperamentní Katalánky se někam vytratily, bílá barva místo jogurtu tomu také nepřidala. Škoda, že jsem to nevěděl předtím, než jsem si tím zalil svoje kiwi. Kolegové od zákazníka mi říkali, že snídaně jsou pro ně v podstatě velice malé, nedůležité jídlo. Někdo snídá jen kávu, někdo nesnídá vůbec. Možná proto na to v hotelu taky kašlou. O to víc se pak nají na oběd. Typické dva chody v kantýně tomu dávaly za pravdu. A večeře je pak opět střídmější.

Nakonec ale vše dobře dopadlo, práci se podařilo dokončit a předat a tak jsem mohl odletět s pocitem, že má cesta nebyla nadarmo a zároveň si nechat inspiraci pro případnou cestu příští. ¡Hasta mañana!

Digitální hranice

Začalo to nevině. Brouzdám si takhle po Amazonu a najednou se mi mihne na stránce odkaz na Malého prince (Le Petit Prince) ve verzi pro Kindle. Už jsem několikrát uvažoval o tom, že bych si koupil nějakou francouzskou knížku v elektronické podobě, protože občas mám příležitost si v klidu číst (většinou na služebce), ale nemám materiál. Pokaždé, když jsem to zatím zkoušel, tak jsem ale zjistil, že Francouzi snad ještě nástup e-knížek nezachytili, protože na Kindle store bylo pusto a prázdno a jiný obchod, kde by se prodávaly francouzské knížky pro čtečky jsem nenašel.

Odkaz jsem tedy následoval, abych zjistil, že Le Petit Prince se skutečně dá v elektronické podobě koupit, protože už existuje francouzská verze Kindle storu, a kromě toho se dají koupit i další francouzské knížky (např. moje oblíbená Citadela - Citadelle - od stejného autora). Přestože obě mám v papírové verzi a koupil jsem si je shodou okolností před 5 lety v Paříži, zjistil jsem, že z nějakého důvodu je nejsem schopen číst. Citadelu znám z českého překladu, četl jsem ji několikrát, takže jsem možná měl pocit, že se nic nového nedozvím (to mi ovšem nebránilo číst jiné knihy poněkolikáté znovu), a Malého prince jsem považoval za něco jako Hobita v Tolkienově díle. Tedy, že si to člověk s chutí přečte, ale jen do té doby, než si přečte ostatní knihy o Středozemi. Prostě milá hříčka, ale ve srovnání s tím zbytkem něco úplně jiného.

Takže jsem se tomu nějak podvědomě vyhýbal, až před pár měsíci jsem si dal chlapský cíl to konečně dorazit. Minimálně toho Prince. A teď tu najednou byla možnost si to koupit na Kindle (ten sice nemám, ale čtu to na telefonu). Tak jsem si řekl, že si stáhnu na zkoušku ukázku a pokud to bude vypadat dobře (tím dobře myslím, že tam nebudou překlepy a špatné formátování, jak je obvyklé u mizerně převedených knih - které jsou bohužel celkem časté), tak si to koupím. A tady jsem narazil. Prý si ukázku (zdarma) nemohu stáhnout, protože můj Kindle účet je registrovaný v jiné zemi, než do které se tahle kniha smí prodávat.

Tady je na místě malá odbočka. V dnešní době globalizace, internetů a obchodů, které dodají zboží bez problému přes půl zeměkoule, stále existují digitální hranice. Uměle vytvořené a uměle udržované s jediným cílem - že o peníze, o ty jde až v první řadě. Už jsem to jednou zmiňoval, ale zmíním to znovu. Poprvé jsem na to narazil u PayPalu. Chtěl jsem si převést svůj účet do Francie, abych si tam mohl zadat svoji současnou poštovní adresu. Tak to nejde. Ale mohu si prý založit další účet na svoji francouzskou adresu. Sice si budu muset kvůli tomu založit i nový email, protože ten současný už je blokovaný na můj český účet, ale co bych přece pro PayPal neudělal. Neudělal. Překvapivě, zatím jsem si už několik věcí nechal poslat do Francie a přestože jsem to platil z PayPalu, kde by teoreticky mohli zkontrolovat i moji adresu, tak to bez problémů přišlo. Asi na to pečou.

Druhá zkušenost byla na iTunes. Tam dokonce změnit si zemi pobytu jde. Ale poté, co to člověk udělá, je pak rád, pokud se mu to podaří co nejrychleji vrátit zpátky a rychle na to zapomenout. Důvod je ten, že sice nepřijde o všechny věci, které si nakoupil, ale ty přestanou existovat. Hudba zmizne ze seznamu koupené hudby, aplikace ze seznamu aplikací, a navíc se přestanou automaticky aktualizovat.

Jinak se k tomu staví Microsoft na Xboxu. Tam prostě změna účtu není možná vůbec. Řeší se to založením nového účtu. Zrušit starý účet ovšem nelze, pokud člověk nechce přijít o všechno, co si na něj koupil. Pak podle toho, kterou hru si chce zahrát, tak si vybere příslušný účet, pod kterým se přihlásí. Ease of use by Microsoft. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděl větší bastl, než systém vedení účtů u Microsoftu.

Co se týká Google Play, tam je situace jiná. Googlu je jedno, kde člověk bydlí, jediné, co rozhoduje je, odkud si zaregistruje svůj účet na telefonu. Pokud budu zrovna v Česku a přihlásím se poprvé z telefonu na Google, budu od té chvíle pro Google z Česka, i když pak budu 99 % času jinde. A naopak. Proč bych to měl dělat? To jsem se ptal sám sebe taky, než jsem zjistil, že z nějakého důvodu je většina českých aplikací (těch o které jsem měl zájem) zakázána pro šíření mimo Česko. Asi nějaký komplex českých vývojářů - nestalo se mi to se žádnou jinou aplikací z jiné země - i když je pravda, že před některými aplikacemi z Česka je opravdu lepší svět chránit. Takže pro potřeby Google Play jsem z Česka. Mohu si stahovat (a kupovat) aplikace nejen ze světa, ale i z Česka.

Kromě problémů, které souvisí s přechodem z jedné digitální země do druhé, vyvstává i rozdílný přístup k různým regionů. V tomhle opět vede Microsoft v tom, že na Česko zcela kašle (počínaje lokalizací konzole a konče tím, že většina služeb v Česku nefunguje). iTunes se snaží konkurovat aspoň tím, že nabízí různé ceny. Takže v Evropě se používá typicky kurz jeden americký dolar je jedno euro. Google, zdá se, nechává cenu stejnou, jen ji konvertuje do místní měny, takže v Česku se ukazují ceny v korunách, ve Francii v eurech, ale je to v zásadě v kurzu.

Předchozím textem jsem chtěl jen upozornit na to, že ač se všechno digitální zdá globální a všichni mohou všude a všichni mají stejné podmínky, ve skutečnosti je to iluze. A člověk to zjistí okamžitě jakmile se přesune jen o kousek jinam (např. z jedné země EU do druhé).

A jak to dopadlo s Malým Princem? Samozřejmě jsem zbystřil. Můj Kindle účet byl donedávna registrovaný na americkém Amazonu. Ovšem jako český účet, za české ceny (což znamená za ceny o dost vyšší, než americké ceny), což ovšem zřejmé nebylo, ale o tom za chvíli. Francouzský Amazon mi nabídl, že si mohu svůj účet z Česka (ovšem na americkém Amazonu - zdůrazňuji to jen pro pořádek) převést na francouzský Amazon a udělat z něj francouzský účet. Stačí, když zadám svoji novou francouzskou adresu a je to. Z toho, co jsem psal výše, musí být jasné, že jakmile mi někdo nabídne „snadný“ přechod z jedné digitální země do jiné, je za tím nějaká kulišárna. Proto jsem to dlouho a pečlivě zkoumal, než jsem se k tomu odhodlal. Ukázalo se, že určitá omezení tam jsou, ale žádná z nich se netýkala knih, tedy potažmo mě, neboť jsem nic než knihy nekupoval. Takže jsem se nakonec převedl.

Další obavu jsem měl, zda budu moci nakupovat dál anglické e-knihy, když budu mít účet na francouzském Amazonu (když obráceně to zjevně nejde), ale ta se ukázala lichá. Z nějakého důvodu se americké knížky, které jsem si předtím kupoval, daly pořád koupit, jen s tím rozdílem, že cena byla v eurech a místo v Americe jsem to oficiálně kupoval ve Francii. Což pro mne nebyl žádný problém, naopak, vyhnul jsem se konverzi z eur na dolary při platbě. Co mne ale překvapilo, že anglická kniha, která předtím stála 11 dolarů (za tu cenu jsem si ji kupoval loni na konci roku) najednou stála 6,5 dolaru, respektive 4,8 eura. Český čtenář je zjevně ochoten platit skoro dvakrát tolik, co francouzský čtenář. Po konzultaci s kamarádkou, která má také český účet pro Kindle na americkém Amazonu, se ukázalo, že aktuální cena je 9,7 dolaru pro Čechy. Pro Francouze je to 6,5 dolaru a po experimentu se změnou adresy na americkou vyšlo najevo, že pro Američany je to 6 dolarů. Tolik tedy ke globálnímu trhu bez hranic.

Stáhl jsem si tedy ukázku z Malého prince a následně knížku i koupil, když se ukázalo, že má úplně stejné původní autorské ilustrace, jako moje tištěné vydání. Druhá věc, která mne přesvědčila, byl integrovaný francouzský výkladový slovník, který se stáhl automaticky. Začal jsem ji číst a všiml si drobné grafické chyby v sazbě (která mi předtím unikla) a chtěl ji nahlásit. Šel jsem tedy na stránku knihy, našel si formulář pro odeslání „zpětné vazby“ a poslal svůj postřeh, doplněný obrázky z telefonu, na kterých byla zmíněná chyba vidět. Obratem mi došla emailem odpověď, že mám psát anglicky, že mi nerozumí. Odpověděl jsem na email, že klidně budu psát anglicky, ale že jsem byl na francouzské stránce, ohledně francouzské knihy a vyplňoval jsem francouzský formulář, takže jsem předpokládal, že to mám vyplnit francouzsky.

Obratem přišla odpověď, že píšu na adresu, která nepřijímá emaily a moje zpráva tedy byla ignorována. Šel jsem tedy znovu na stránku knihy a tentokrát to vyplnil anglicky a posteskl si, že to už začíná být docela opruz. Odpověď přišla, jak jinak, než obratem, že si váží mého zájmu, ale že mi bohužel nemohou pomoci, protože mám účet registrovaný na francouzském Amazonu a oni jsou americký Amazon. Ale přepošlou to prý svým kolegům, co mají na starosti Francii. Druhý den mi volali z francouzského Amazonu, aby se mnou vyřešili tenhle „problém“. Ve Francii moc ne emaily nejsou, většina zákaznických služeb (a nejspíš i zákazníků) je zvyklá řešit problémy po telefonu. Bohužel, nebo bohudík, jsem ten telefon propásl, takže jsem jim pak napsal, že to osobně za problém nepovažuji, ale že jsem na to chtěl upozornit, aby to mohli opravit. Tak jsem dostal 1 babku jako chèque cadeau pro další nákup za odměnu za svou iniciativu. Počítám, že tak do pěti let by to mohl Gallimard opravit a pokud v té době ještě budu mít Kindle, tak by se mi teoreticky ta nová verze mohla automaticky stáhnout a opravit tu starou.

Giverny

Začátkem července mi začala dovolená. Napsal bych i začaly prázdniny, ale francouzští školáci si musí odkroutit ještě první týden v červenci, takže tradiční nápor se tím pádem také posunul až na druhý víkend (striktně řečeno to ovšem byl první červencový víkend). Což byla strategická výhoda, neboť týden předtím jsem plánoval cestu do Česka (přesněji řečeno na Moravu) na tradiční týdenní prázdninový pobyt s přáteli na statku jednoho z nich :).

To mi ovšem nebránilo v tom, abych se těsně před tím vypravil do Giverny. Možná se ptáte, co to je nebo kde to je, a proč bych tam měl takhle najednou jezdit, když jsem za rok a půl nevytáhl patu z Paříže. Tak jsem se ptal na začátku taky, když jsem tuto lukrativní nabídku dostal od své nové známé, která občas přijede do Paříže a má chuť se někam podívat a občas mi nabídne, abych se k ní přidal.

Giverny je vesnice necelých osmdesát kilometrů od Paříže, severozápadním směrem a kromě toho, že tam mají kostel, náměstí a silnici, se vyznačuje tím, že tam žil a tvořil Claude Monet, zakladatel francouzského impresionismu. Protože nová známá je velice milá a trocha francouzských reálií mi také neuškodí, řekl jsem si, že spojím příjemné se zajímavým a vyrazím na francouzský venkov. Teoreticky se tam dá dojet vlakem, ale je to poměrně náročné na naplánování odjezdů, příjezdů a přestupů, takže nakonec jsme skončili v autě a nebýt krátké zácpy na Port d'Auteuil cesta proběhla bez problémů. Mám trochu pochybnosti o navigaci přes Google Maps, protože průjezd přes Bonnières-sur-Seine nevypadal jako hlavní tah, kudy by měly proudit davy turistů v autech a autobusech. Jsem si téměř jist, že v dlážděných jednosměrkách, připomínajících Starou Prahu, by se první autobus zasekl. Nicméně jak to strejda Google naplánoval, tak jsem to skoro provedl a přidal k tomu z vlastní iniciativy krátkou zajížďku mezi makovými lány. Což mi bylo odpuštěno, protože lány zrovna pěkně kvetly.

V Giverny se dá parkovat na náměstí, nebo na odstavném parkovišti pro návštěvníky, které je nedaleko na upraveném poli. Když jsme přijeli, moc plno tam nebylo. Přisuzuji to tomu, že předpověď počasí na den také nebyla příliš přesvědčivá - dopoledne lehký déšť, odpoledne protrhávání oblačnosti a k večeru snad i slunce. Při odjezdu z Paříže to ještě vypadalo všelijak, sice jsem zahlédl kousek slunce, když jsem nasedal do auta, ale to pak zase zašlo a v Giverny trochu foukalo. Ostatní to patrně pojali podobně a vyčkávali, což nám pomohlo, protože na vstupu do Monetovy usedlosti nebyla žádná fronta a ani uvnitř nás nikdo nezdržoval. Že tam fronta být může, jsme viděli, když jsme pak odcházeli.

K usedlosti patří řada staveb a zahrada, která pokračuje za silnicí, nebo, dalo by se říci, že silnice protíná celý pozemek a dělí jej na dvě části. Vlastní zahradu a stavby a druhou část, která zahrnuje rybníček s lekníny a proslulým mostem. Zahrada byla údajně inspirována japonskými zahradami, těžko ovšem říci, do jaké míry chtěl mistr japonský styl imitovat a do jaké ho přetvořil k obrazu svému. Struktura záhonů je sice geometricky přesná, ale složení jejich porostu spíše ukazuje na typický francouzský chaos (pokud to tedy není jen vinou zanedbání). Podobně tak druhá část zahrady (za silnicí) s rybníčkem a lekníny ukazuje na jasnou orientální inspiraci. Ovšem, zatímco v japonské zahradě je vše umístěno s milimetrovou přesností, aby při pohledu ze správného místa, ve správnou roční a denní dobu, hra barev, světel a stínů vytvářela dokonalou harmonii, tady byl člověk spíš rád, když se mu přes všudypřítomný rákos a nedefinovatelné houští podařilo něco vidět. A také přes všudypřítomné turisty, počínaje drobnými, poměrně lehce obhlédnutelnými, Japonci, vybavenými mohutnými fotoaparáty, připomínající spíše sci-fi zbraně a poměrně velkými (ve všech směrech) Američany, natáčejícími videa na svoje iPhony a iPady. Mezi tím se pak pletou domorodci, kteří sice nic nefotili ani nenatáčeli, ale o to více diskutovali a svými hloučky dokázali spolehlivě zablokovat průchod.

V domě, kde Monet žil, je kromě jeho obrazů také výstava japonských dřevotisků, pocházejících většinou ze 17. století, které sám sbíral. Je zvláštní, že ho oslovovaly precizní a exaktní japonské kresby, když jeho vlastní dílo je pravý opak. Inspirující byl také ateliér s velkým třímetrovým oknem, které ovšem i tak údajně neposkytovalo dostatečné světlo. Snad to bylo tím, že bylo orientované na západ, takže převládalo teplé světlo od západu slunce, které možná mohlo být na závadu pro zachycení správných barev. Typickým znakem impresionismu je, že nepoužívá linie k ohraničení ploch, ale jen a výhradně různé barvy, navíc nanášené v neostrých skvrnách. Představuji si, že tak může malovat někdo, kdo špatně vidí na dálku - nebo - impresionista. Otázka, která se pak nabízí hloubavému návštěvníkovi je - nechal Monet rozvinout svoje zahrady do divokých a neuspořádaných barev proto, aby se mu to lépe malovalo jeho novým stylem, nebo naopak vytvořil nový styl, když zjistil, že jinak ty svoje zahrady nenamaluje?

A nutno přiznat, že přestože ve vesnici je všude okolo plno jiných pestrobarevných zahrad, ty Monetovy hrají jasný prim.

Kromě prohlídky stojí za zmínku i oběd v nedaleké restauraci, kde jsme si, inspirování vedle sedící společností, dali mušle. Pro ty, kdo si myslí, že mušle jsou lastury, je potřeby zdůraznit, že mušle jsou obé, jak lastura, tak živočich uvnitř, který se jí. Osobně jsem na chuť mušlím přišel až v Paříži, kde jsem si jich všiml v paelle. Pamatuji si však, jak jsem se k nim původně stavěl nedůvěřivě, zvlášť když jsem je viděl servírované v typickém „hrnci“, nechápaje, jak toho člověk jednak může tolik sníst a jednak, jak se jich může najíst.

Musím ocenit i to, že jsem se s číšníkem domluvil francouzsky, byť jsem si připadal trochu divně, protože všude kolem zněla americká angličtina, nicméně - já se nedal - přece s ním nebudu mluvit anglicky.

Takže moules-frites (pařené/vařené mušle s talířem hranolek) to jistily. Nicméně objednali jsme si pro jistotu jeden hrnec pro dva, protože jsem tušil, že to bude spíš přijatelný objem. Mušle se většinou vaří, paří nebo dokonce i pečou, v každém případě se na konci přípravy samy otevřou a tak se pak podávají. V praxi to pak vypadá, že číšník donese jeden velký hrnec (odhadem tak 1,5 až 2 litry) plný otevřených horkých lastur, v nichž v každé je jedna, doufejme už mrtvá, mušle a k tomu druhý hrnec, na odkládání prázdných lastur. Strávník si pak při jídle bere otevřené lastury z velkého hrnce, vidličkou z nich vylupuje mušle a prázdné skořápky odkládá do druhého hrnce. Je zvláštní, že přestože objem „odpadu“ je v podstatě stejný jako objem původní porce, je hrnec na prázdné „mušle“ vždy menší, takže ke konci jídla na něm vzniká „hromada“ prázdných lastur. Mušle mají svoji typickou jemnou chuť, a proto se k úpravě používá často jen velmi jemné koření, nebo příchutě, např. bílé víno, což byla i naše volba. A bylo to dobrá volba :).

Po skvělém pozdním obědě a obligátní otázce, co s načatým odpolednem/večerem, zvláště, když se krásně vyčasilo, obloha se vyjasnila, nebe bylo bez mráčků a slunce příjemně hřálo, se ukázalo, že jediná správná volba bude výstup na blízký kopec. Je pravdou, že orientace v neznámém terénu s pomocí GPS a Google maps, už není taková výzva jako zamlada, ale i tak se mi podařilo najít cestu hustníkem, která by spíš vyhovovala zajícům. To ovšem nemohlo zkalit příjemný pocit z procházky.

Po sestupu do civilizace se nám ještě podařilo obdivovat ulomený list vrtule britského bombardéru ze druhé světové války, který byl součástí „naučné stezky po význačných bodech místopisu“ (mimochodem součástí byla i Monetova busta v nadživotní velikosti, kterou jsme našli víceméně náhodou, zarostlou v rákosí kousek od parkoviště, v místech, kam by člověk možná spíš měl obavu jít, aby do „něčeho“ nešlápl).

Monetova Nadace zavírá v šest a s ní všechno ostatní, co vesnice turistům nabízí. Počínaje Muzeem impresionistů a konče bufetem na půli cesty mezi parkovištěm a zahradami, takže i nám nakonec nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět do Paříže, tentokrát už i bez zácpy na periferiku. Více takových Giverny.

Fotky: Jarmila

Tour de France

Kromě 14. července, o kterém jsem psal loni, je další pravidelnou událostí, která spadne na začátek a vlastně na většinu července, Tour de France. Cyklistický závod, který, jak název napovídá, prochází skrz na skrz Francií a končí pravidelně v Paříži na Champs-Élysées, bez ohledu na to, kde začal a kudy vedl. Ve Francii je více věcí, které začínají nebo končí na Champs-Élysées, ať už doslova nebo obrazně. Tour de France tam končí několika kolečky, letos to bylo tuším deset, což dává příchozím, oproti ostatním divákům na trati, velkou výhodu, mohou si užít závodníky dosyta. Byť je otázka, zda se tam dá něco užívat.

Jednou jsem se náhodou na Champs-Élysées připletl, několik hodin před koncem a přišel na to, že tam asi do konce vydržet nechci. Pro ty, co ale mají rádi atmosféru davu, omezený pohyb a Champs-Élysées, to naopak může být událost roku. Po vojenské přehlídce u příležitosti dobytí Bastily, která je shodou okolností o týden dříve, je to totiž asi druhá největší akce, která se tam koná. Pokud zájemce ovšem neodradí mohutné reklamy na česká auta Škoda, která jinak ve Francii nepatří k úplně nejpopulárnějším značkám. Jak se Škodovce podařil tenhle husarský kousek nechápu, ani mi není jasné, jak jsou příznivci vrcholové cyklistiky cílovou skupinou - asi stejně jako příznivci vrcholového hokeje na mistrovství světa. Každopádně, reklamy jsou všude, sem tam někde na piedestalu i skutečné auto a na stáncích v tradičních barvách je možné si koupit kšiltovky, trička, bundy, dresy a další propriety s okřídleným šípem. Srdce škodováckého fanouška by určitě neméně zaplesalo.

Věda, že na Champs-Élysées se kvůli tomu nejspíš nevypravím, přesto jsem pokukoval po tom se na Tour podívat. Zvláště, když mi to loni vlastně nevědomky uniklo, po té, co jsem zjistil, že poslední etapa mi vedla v podstatě kolem domu. Příjezdů do Paříže se totiž zas až tak moc udělat nedá, zvlášť pokud se startuje ve Versailles. Letos jsem to tedy neponechal náhodě a vyrazil na kruhový objezd před místním obchoďákem, kde to vypadalo poměrně volně a poměrně výhodně, co se týkalo výhledu na trať. Překvapilo mne, že tam bylo více lidí, než jsem čekal. Přece jenom bylo asi 35 stupňů (ve stínu) a navíc neděle podvečer. Vzal jsem si stylově kolo, že se potom projedu a využiji okolních uzavírek k nerušenému průjezdu. A jak to dopadlo?

Napřed se dlouho nic nedělo. Přesto, že podle živého zpravodajství na internetu jeli závodníci rychle, měli stejně i tak oproti plánu asi 25 minut zpoždění. První dorazily motorky policie, pak nějaká pořadatelská auta (Škoda), poté něco co mohli být hasiči, možná pak ještě záchranka, instalatéři, truhláři, prostě hromada aut podobného typu. Pak znovu motorky a pořadatelská auta, pak se ozval povyk a pak kolem projelo všech, tuším, 169 jezdců. Jeli ležérně v balíku, bylo vidět, že si to dávají spíš na pohodu a nikam se nehnali. Přesto mi za pár vteřin zmizeli z výhledu. Pak se trousila zase auta týmů, servisní dodávky a auta a nakonec motorky policie a tím to skončilo. Cyklistika mi nepřijde jako vděčný sport pro diváky.

To mi ovšem nebránilo v tom, abych inspirován karbonovými rámy a titanovými ráfky neoprášil svého letitého Authora a nevyrazil na svoje tradiční kolečko přes park Saint-Cloud a Meudon, které si teď občas projedu. Jediná trochu nepříjemná pasáž je na začátku, na hlavním tahu, než se kolem Seiny dostanu k parku. Dole v parku se pak spíš kochám, někdy tam piknikuje dost lidí, což tomu dodává takovou víkendovou atmosféru, abych pak vyjel nahoru, odkud je jednak nádherný výhled na Paříž a jednak tam znovu různé skupinky tráví svůj čas na dlouhých trávnících, táhnoucích se téměř přes celý park - který má asi čtyři kilometry na délku a možná dva na šířku. Piknikování je poměrně populární, takže Frantíci dokonce vynalezli speciální „návleky“ na láhve vína, které je udrží správně vychlazené. Něco jako přenosná lednička, ale zabírá to mnohem méně místa. Deka, láhev vína, kilometrový trávník mezi stromy a v dálce západ slunce na Eiffelovkou. A komu by to nestačilo, může využít nabídky několika restaurací, které v parku jsou. Třeba Oáza má pěkný výhled a jako místo na romantickou večeři si to dovedu dobře představit. Škoda jen, že to vaření jim podle tripadvisoru až tak moc nejde.

Po sjezdu a výjezdu z parku mne pak na mé trase čeká stoupání do Meudonu (kudy shodou okolností vedl příjezd poslední etapy Tour), abych pak znovu sjel to, co jsem předtím vystoupal a posléze se i vrátil k řece a nakonec dorazil domů. Nejkratší trasou to není delší než 14 km, ale dá se improvizovat a trasu libovolně prodloužit a to třeba i parkem a díky častým kopečkům to není ani taková nuda. Uvažuji o tom, že až opadnou vedra, tak bych to trochu protáhl a mrkl se třeba do Versailles.

Doma jsem po příjezdu a nutné sprše stihl ještě dojezd Tour v živém zpravodajství.

Tout abus sera puni

Původně jsem chtěl příspěvek nazvat Když udeřila vedra, ale mám dojem, že už mám takové příspěvky dva a nechci se opakovat (alespoň ne vícekrát, než by se hodilo k mému věku). To nicméně nemění nic na faktu, že vedra udeřila. Venku je 35,8 ve stínu, v bytě mi teploměr ukazuje přeživatelných 30,6 a co v takovém počasí, než zasednout na rozpálenou židli, k rozpálené klávesnici a rozpálenému monitoru a rozpáleně něco napsat.

Tout abus sera puni stojí na štítku nalepeném v tramvaji (pro zájemce nechávám k vyřešení, kvůli čemu tam ten štítek je). Poslední dobou jsem párkrát jel tramvají a z nějakého důvodu jsem to měl před očima. A nemaje na práci a na mysli nic lepšího, lehce jsem se nechal unést k rozjímání nad touto větou. Pomineme-li věcný význam (který také nechávám k hloubání laskavému čtenáři), jde graficky i syntakticky o téměř dokonalý tvar. Čtyři slova, každé o čtyřech písmenech. Žádné akcenty, apostrofy, čárky, členy, předložky, spojky, atd. Prostě ryzí význam zkondenzovaný do čtyř slov, z nichž každé je zásadní. Graficky to pak doplňuje vyladěná rovnováha otevřených a uzavřených písmen, která vysázená kvalitním řezem přímo lahodí oku. Pokud to navíc člověk přečte správně francouzsky, dostává perfektně frázovaný zvuk střídajících se souhlásek a samohlásek, začínajících souhláskou a končící samohláskou (ou je jedna samohláska a koncové s v abus se nečte), kde žádný zvuk nezanikne, ani se nedeformuje. Taková téměř zvuková a grafická nirvána k vyjádření něčeho tak banálního. A pak že francouzština není elegantní. Nebo je to latina?

Onehdá mi napsali z finančního úřadu, konkrétně z části, která vybírá audiovisuální poplatky. Prý, že jsem vloni ve svém daňovém přiznání uvedl, že nemám televizi a jestli to nechci přehodnotit. A až to přehodnotím, mám jim poslat zpátky takový papírek, na kterém vyznačím, jak jsem to přehodnotil. Pokud to nepřehodnotím, tak riskuji, že zaplatím 150 babek za to, že jsem to nepřehodnotil, tak ať to raději přehodnotím. Mám na to 4 týdny. Pokud to vyplním špatně, zaplatím také 150 babek.

Tady bych udělal malou odbočku. Na francouzském daňovém přiznání je jedna kolonka, ve které je napsáno zaškrtněte pokud nemáte ve svém hlavním ani jiném bydlišti televizi. Slouží to k tomu, že tím, že to člověk nezaškrtne, tak přizná, že se dívá na televizi a tudíž je potřeba pro něj nějak financovat televizní programy odpovídající kvality a tudíž by na ně měl přispět. Vybíraný obnos se pak jmenuje contribution à l'audiovisuel public, který finančák zkasíruje spolu s daní. Loni to bylo 125 babek, letos 131. Vysílací čas holt něco stojí. Bere se to vždy na rok aktuální, tedy, pokud podávám v dubnu 2012 daňové přiznání za rok 2011, tak v něm přiznávám, že 1. ledna 2012 jsem měl televizi (což je rozhodné datum pro daný rok) a podle toho pak platím za rok 2012.

Já televizi nemám (ani jsem nikdy neměl), takže jsem s klidným svědomím tehdy (a i letos) zatrhl, že televize nemám. No a finančák mi napsal, že se na mě trochu poptávali (podle nějakého zákona, který dovoluje ptaní se na to, jakou službu si kdo kde objednal a užívá), a že vyplavalo napovrch, že jsem si 12. prosince 2011 objednal internetovou přípojku od Free, což by mi teoreticky mělo bránit tvrdit, že nemám televizi, protože podle zákona o daních (Code général des impôts) a prováděcí vyhlášky (Livre des procédures fiscales) je potřeba na otázku o televizích odpovědět záporně (tedy netvrdit, že nemám televizi) i v případě, že ji nemám, ale mám takzvaný dispositif assimilé, což je terminus technicus, který je definován v zákoně, nicméně nikdo pořádně neví, co to je. Teoreticky to může být cokoliv, díky čemuž lze sledovat televizi. Tuner v počítači, tuner ve Freeboxu, vysílání po internetu (a sledování v počítači), atd.

Napsal jsem tedy na úřad odpověď, že bych si napřed potřeboval ujasnit, jak to s tím deklarováním televizí je, protože je pro mne jako cizince dost těžké pochopit, když je v daňovém přiznání otázka, zda nemám televizi, tak bych na ni měl odpovědět záporně, přesto že ji nemám, neboť ve skutečnosti ta otázka není o televizi, ale o něčem úplně jiném - což ovšem francouzský výběrčí neřeší, protože je mu to šumafuk - i když by stačilo do formuláře přidat tři slova. Dále jsem napsal, že přestože jsem si přípojku objednal 12. prosince 2011, tak 1. ledna 2012 jsem se na televizi dívat nemohl, protože jsem Freebox dostal až 6. ledna (protože ve Free jsou zoufalci, kteří to nebyli schopní dodat dřív - to jsem tam ovšem nepsal) a navíc, že se v zásadě na televizi nedívám, párkrát jsem to zkusil, ale pak toho nechal. Sice si platím dvě babky měsíčně v rámci připojení k internetu za televizi, ale protože se na to mohu dívat jen na počítači (což jde), tak tam stejně z nějakých podivných důvodů nemám TF1 (což je něco jako ČT1, ale větší a důležitější). Říkal jsem si, že dvě babky měsíčně za televizi bych dal, i kdybych se na ni nedíval, čistě pro případ, kdybych se na ni musel dívat, ale za rok a půl tahle situace nenastala. Ale když bych k tomu měl připočíst ještě 125 babek příspěvek, tak se mi to zdálo už zbytečně moc jenom za to, že jsem připraven, a to navíc ještě bez TF1.

Z úřadu mi odpověděli, že v tom případě mám tedy situaci přehodnotit tak, že televizi pořád nemám (tedy přesněji, 1. ledna 2012 jsem neměl). Což byla šalamounská odpověď, která ale vůbec neodpovídala na moji otázku, jaké jsou tedy podmínky pro placení. Pro jistotu jsem ještě konzultoval svoji korespondenci s kolegou, zda náhodou nebylo něco ztraceno v překladu, ale ten mi potvrdil, že moje formulace je významově přesná a jasná (až na nějaké chybky) a že na mě úředník akorát kašle (bienvenue en France). Nakonec jsem z nich ale jakés takés vyjádření vypáčil a vypadá to, že letošních 131 babek si dopřeji zaplatit - pokud mě tedy vyzvou, abych přehodnotil i letošní daňové přiznání, což se zatím nestalo.

Také jsem dostal svůj v životě první avis de contravention, oznámení o přestupku, protože jsem jel příliš rychle. Byla neděle ráno - půl osmé - byl jsem sám na periferiku, zrovna jsem vyjížděl na dovolenou a překročil jsem dovolenou osmdesátku. Automatický systém řešení přestupků, který změří rychlost, vyfotí SPZ, zjistí majitele a pošle pokutu zcela autonomně a bez zásahu lidské ruky, funguje díky tomu bezchybně, takže ještě než jsem se vrátil z dovolené, tak mi volali z práce, že dostali na firmu oznámení (asi 3 dny po přestupku), a že to musím do patnácti dnů zaplatit, tak abych to stihl. Musím pochválit dokonalý systém, kde kromě oznámení dojde i kompletní vysvětlení různých pojmů a různých způsobů plateb, od platby kartou, přes virtuální kolek, až po po platbu hotovostí někde na trésor public (státní pokladna). Tak jsem si za svých osmdesát sedm svých 45 babek nakonec zaplatil přes internet kartou. Pochopil jsem, že to byla nejlevnější pokuta, jakou jsem mohl dostat. Nejdražší (z těch drobných pokut) bylo telefonování za jízdy za devadesát. Současně mi slíbili, že přijdu o jeden bodík, tak jsem zvědav jak. Ve firmě mi ukazovala naše nákupčí skříň plnou od shora dolů takových oznámení. 

Toutes les contraventions seront punies.