Carmen

Naše firma slavila 25 let existence. Nevím přesně od čeho se naše existence datuje, ale zjevně od před pětadvaceti lety. Těch 25 let nemusí vypadat nijak závratně, ale jak prohlásil kolega, v technologické firmě je čtvrt století, jako celé století v jiné. Takže to byla velká oslava.

Už dlouho se na to připravovala naše pařížská pobočka. První výzvu jsme dostali s několikaměsíčním předstihem. Výjimečnost události podtrhla i návštěva našeho vrchního šéfa, presidenta a generalissima v jedné osobě. Viděl jsem ho poprvé v životě naživo (a počítám, že nadlouho i naposled) a překvapilo mne, že ve skutečnosti vypadá a vystupuje líp, než ve vysílaných živých relacích. Tím se také naplnili mé ambice, co bych tak mohl ještě ve firmě profesně dosáhnout a vyvstaly otázky, co dál. Předtím, ale ještě bylo potřeba oslavit výročí.

Původní informace, které prosakovaly z vedení, byly poměrně neurčité, co ale bylo zvláštní, že byl naplánován program na celé odpoledne i večer a bylo výslovně uvedeno, že pokud se někdo chce zúčastnit, musí se zapsat na obě části - odpolední i večerní. Nelze přijít jen na jednu. Co se mělo dít odpoledne nikdo nevěděl (což znamená, že se šířily různé šuškandy) a večer měl být koncert vážné hudby. Osobně jsem byl zvědavý na odpoledne, ale večerní koncert mne nelákal a vynechat to nešlo. Tedy, nešlo, do asi tří dnů před akcí, kdy se najednou ukázalo, že to jde (asi se přihlásilo dost málo lidí), takže jsem se i já přidal.

V mezičase kolegové někde slyšeli, že bude nějaký teambuilding (česky tužení kolektivu :)), a že v tom bude nějak figurovat zpěv. Což znělo rozhodně zajímavě. Když jsem se tedy konečně rozhodl (a mohl) přihlásit, řekl jsem si, že neponechám nic náhodě a připravím se i vokálně. Kdo mne zná tak ví, že zpívám jen v omezeném kruhu přátel, kde nehrozí, že bych byl pro svůj hlasový projev zavržen, neboť si už zvykli. Paradoxní je, že mě zpívání baví a je to pro mne vždy morální dilema, do jaké míry je ještě morálně odůvodnitelné, že musí ostatní pro mé potěšení trpět. Nicméně pro přípravu jsem žádné morální dilema neměl, protože jsem byl zcela sám. Ukázalo se, že na hlasová cvičení je nejlepší cesta autem do práce, kdy v zácpě na periferiku bylo dost času a nehrozilo, že i při silném hlase někdo něco uslyší. Navíc mám v autě, jak se zdá, dost dobrou akustiku.

Poslední dva dny před akcí jsem si tedy cestou do práce zpíval, přesněji řečeno zkoušel, abych zjistil, že toho zase tak moc už neznám. Většina písniček od táboráku mi na trénink ani vhodná nepřišla, nehledě na to, že si stále hůř a hůř vzpomínám na slova. Nakonec jsem tedy skončil překvapivě u tradičních českých (nebo spíš moravských) a z nich dal dohromady Vínečko bílé. Takže jsem ráno a večer piloval a intonoval (což je celkem obtížné, když člověk nemá hudební sluch), abych v závěru byl docela spokojen.

V den D jsme shromáždili na místní radnici (městské části), kde jsme se rozdělili na čtyři týmy - červené, modré, bílé a černé. Vypadalo to, že bude následovat nějaká soutěžní aktivita. No a po společném fotu na střeše ve firemních barvách se to konečně provalilo. Budeme se učit zpívat. Rozdělení na týmy bylo čistě z důvodů praktických, aby to učitelé zpěvu zvládli. Skupinu bílou, kde jsem byl já se svými kolegy dostal na starosti Jean-Michel. Ten nás pak odvedl do nějakého sálu na radnici, kde už byly nachystané pomůcky - reproduktory, klávesy, zesilovač a přehrávač -  a rozdal nám texty. Noty nám nedávali, asi by to nemělo smysl. Nevím, kdo to vybral, ale zjevně vybral něco, co je každému Francouzi blízké - operu Carmen od Georgese Bizeta. Bohužel ne tak pro mě. Asi jako kdyby Češi vybrali árie z Prodané nevěsty. Ovšem melodie jsou určitě známé, jen jsem doteď nevěděl, že jsou právě z Carmen.

Vzpomněl jsem si na své mládí, první stupeň základní školy, kde jsem spolužáky bavil tím, že jsem zpíval árii Kecala z Prodané nevěsty a to jak sólo, tak sbor a řekl si, že opráším svůj operní rejstřík ;-). Bohužel první píseň, kterou jsme měli trénovat byl Le choeur des gamins, což v originále zpívají fistulí malí kluci (zde ve filmové adaptaci i s jemným vtípkem na konci, který ocení ti, co byli na vojně). Jean-Michel sice prohlásil, že to takhle vysoko zpívat nebudem, ale i tak by mi asi víc sedlo cokoliv jiného.

Jean-Michel mě vůbec velice zaujal. Bylo to poprvé, co jsem viděl někoho, takhle zapáleného do hudby. Jistě znáte vtipy o roztržitých profesorech matematiky, tak takhle nějak na mě působil J-M, jen v oboru hudby. Hned přiskočil ke klávesám, vybrnkal tam kousek melodie, hned pustil něco z přehrávače a hned si kus zazpíval. A to tak, že bylo jasně vidět, že ho to jednak fakt těší a také, že je úplně na jiné úrovni, skoro bych řekl v jiném vesmíru, než my ostatní. Celé to navíc komentoval stylem, který mi přišel velice sympatický a přístupný i laikům - tedy nám, inženýrům, obchodníkům a markeťákům, kteří tam stáli jak trubky a jen nevěřícně zírali. Znám pár lidí, co zpívají, hrají na nějaké nástroje, a zažil jsem i učitele v hudebce, ale takové nadšení, zápal, ale i úžas jsem ještě neviděl a neslyšel.

Trochu jsem se ztrácel ve frázování, protože, k mému překvapení, při zpěvu se slova frázují jinak, než při normální výslovnosti. Ve zpěvu se začaly objevovat slabiky, které by tam normálně nebyly, kdyby se to četlo. Do čehož jsem měl problém se trefit i když jsem měl text před sebou, protože jsem najednou nevěděl, jak to vlastně číst - teda zpívat. Ta ra ta ta ve druhé půlce jsem také moc nedával. Nebyl jsem ale zdaleka sám, kdo s tím měl problém a někteří rodilí Francouzi měli možná i větší. Pak jsme ještě probrali pár dalších árií, kde naštěstí už šlo většinou jen o sbor nebo jednodušší pasáže, jako např. Toreador,  Sur la place, a nebo legendární Habanera. Takový úvod do Carmen hodem do vody, který mne inspiroval si pak doplnit další informace na internetu.

Každopádně z hodiny (a půl) zpěvu se J-M jsem si odnesl tři základní poučky:

1. Člověk by měl být při zpěvu správně uvolněný a v rovnováze, nepokoušet se o žádné fyzické, nebo mimické výkony.
2. Každý člověk má (až na skutečně velice výjimečné případy) aspoň trochu hudební sluch, jen se s ním musí naučit pracovat.
3. A hlavně, člověk by měl zpěvem v prvé řadě přinášet radost a potěšení sobě. Pokud ho to bude samotného těšit, bude to na něm vidět (a slyšet) a bude to přecházet i na ostatní.

Čímž ještě více prohloubil mé dilema, které jsem popisoval dříve. Bohužel jsem nemohl zůstat na večer, kde, jak se dalo čekat, se zpívalo za doprovodu orchestru, což byla škoda.

Ke zpěvu bych uvedl ještě jednu zajímavost, kterou mi, zcela nezávisle na předchozí zkušenosti, popisoval můj učitel francouzštiny. Ve francouzštině jsou různé dialekty a přízvuky, např. kanadská francouzština zní jinak, než francouzská, nebo belgická, nebo švýcarská a podobné to je i v rámci samotné Francie. Co je ale zvláštní, že zpěváci, pocházející z těchto různých prostředí, když mluví, tak mluví dialektem, ale když zpívají, zpívají krásně čistou francouzštinou. Bylo to v souvislosti s tím, že bych mohl zkusit zpívat, abych zlepšil svoji výslovnost. Tak teď jen najít vhodné libreto. :)

Bílá prostěradla z Pákistánu

Po necelém roce se mi konečně naskytla příležitost vyrazit k zákazníkovi ve Francii. Šéf prohlásil něco v tom smyslu, že je to celkem nedaleko a pak něco zamumlal, že tam teda pojedeme autem. Nabídl se totiž, že mě tam uvede. Při pohledu na Google Maps se ukázalo, že termín "nedaleko" znamená 350 km po dálnici na západ, do nějaké vesnice poblíž Rennes. A autem tam pojedeme proto, že šéf bydlí kousek od dálnice a tudíž je to pro něj lepší, vstávat půl hodiny před odjezdem a počkat na mne před domem, až ho vyzvednu, než vstávat dvě a půl hodiny před odjezdem, aby stihl vlak. Protože mám svého šéfa rád, rád jsem pro něj zajel, navíc, bylo to fakt po cestě. Cesta po dálnici probíhala přesně podle plánu - 130 na tempomatu a prázdná cesta - koho by to taky bavilo se takhle "ploužit" a ještě si za to platit mýtné, když to může skoro rychleji ujet TGV (a může přitom spát, nebo dělat něco jiného zábavnějšího, než je řízení na francouzské dálnici).

Při příjezdu do Bretaně ovšem bylo všechno nepohodlí rychle zapomenuto, a protože i schůzka u zákazníka nedopadla úplně nejhůř, na zpáteční cestě se šéf rozmáchl a pod záminkou, že mi musí ukázat, kam se mám v Bretani určitě podívat, koupil u pumpy nějakou plechovku se sušenkami pro kolegy, na které byla známá turistická letoviska - Saint Malo, Dinard, Le Mont-Saint-Michel, a hned mi na ní ukazoval, kde bydlel, na které pláži se opaloval a v jakém pořadí mám jednotlivá místa projíždět. Nutno podotknout, že plechovka měla druhý den úspěch i v kanceláři, kde se po tradičních bretaňských sušenkách jen zaprášilo a teď ji mám doma na stole a zkouším zjistit, kdy by se mi to mohlo hodit do Saint-Malo vyrazit.

Saint-Malo mám totiž nesmazatelně zapsané z francouzského filmu Erica Rohmera Conte d'été, který jsem kdysi dávno náhodou viděl v televizi (nejspíš na ČT2 v originálním znění s titulky). I když, když se teď dívám na synopsi filmu, možná to nebylo Saint-Malo, ale Dinard! Další důvod, to prozkoumat. Už se mi to málem povedlo, protože to chvíli vypadalo, že tam vyrazím na jachtu, ale nakonec z toho sešlo - zjistil jsem, že nemám tolik dovolené :). Je to zvláštní, v Česku mi vždycky minimálně týden zbyl, a teď si musím dávat pozor, abych vůbec vyšel.

Náhodou jsem zjistil, že kolegové se občas baví tím, že mne napodobují. Hlavně, když tam nejsem :). Beru to ovšem pozitivně. Za prvé si tím pádem všimli, že mluvím a za druhé, rozumí tomu, co říkám. Co je na tom ovšem tak zábavného zatím úplně nechápu :). Nedávno ovšem projevili i zájem o češtinu. Chtěli vědět, jak se řekne bílá. Říkám bílá. Kolega hned ukazuje na auto a říká bílá Volkswagen. Vysvětluji jim, že bílá je barva a jinak ženský rod, Volkswagen je mužský rod, tudíž bílý. Kolega hned, bílý Audi. Zavádím tedy další rod - střední - který ve francouzštině není, ale Francouzi o něm vědí, protože ho mají Němci a říkám bílé Audi. Pak ještě kolega sice zkouší bílá a ukazuje na vlasy, ale když kontruji plurálem, tak to vzdává. Čeština je zapeklitý jazyk a kromě toho, že nikdy nevíš, jakou příponu má bílá, tak se také začalo tradovat, že v češtině nejsou samohlásky. Ne nutně.

Jednou si totiž takhle pískám a kolega přijde a říká tourterelle. Tvrdí, že přesně tak zním. Ukazuji mu, že česky to je hrdlička (Google Images je v tomhle k nezaplacení) a kolega je překvapen, že takové slovo může v nějakém jazyce existovat. Pro Francouze je totiž shluk více souhlásek něco jako omen, že se blíží konec světa. Samozřejmě existují slova ve francouzštině, která mají více souhlásek (i za sebou, třeba stress, graphique, atd.), ale jsou to slova lehce vyslovitelná, ale hrdlička, kde při vypuštění úvodního neznělého H, tam pořád zůstává RDL je něco nepředstavitelného. Ubezpečil jsem je, že to je v češtině docela normální a uvedl další příklady, třeba trh (hlt jsem se zatím zmínit neodvážil). Dívali se na mě divně.

Onehdá se kolegové bavili u oběda o tom, jakou metodou se učí jejich děti číst ve škole. Pochopil jsem, že existují dvě, původní a globální. Původní učí písmena a pak z nich nějak skládat slovo a globální na písmena rezignuje a učí číst rovnou celá slova. Protože, jak podotkl kolega, když jsem mu vysvětlil, že v češtině je v podstatě skoro vždy možné jen spojením písmen dát dohromady slovo, tak ve francouzštině to naopak nejde skoro nikdy. Zdá se, že moderní metoda je globální, byť se mi zdá, že to je další aplikace francouzského systému, kde mechanický přístup převládá nad logickým. V souvislosti se zaváděním nového stylu psaní v Česku jsem se také ptal, jaký styl se učí tady. Prý všechny, pravopis ale i tiskací a to jak velké, tak i malé. Pravopisu tady říkají "spojené" písmo (écriture en attaché), protože linka pořád navazuje. Tiskací je pak écriture scripte.

Diskuse o jazykových rozdílech jsou zvlášť zajímavé s mým učitelem francouzštiny, který se zajímá o všechny možné jazyky a tvrdí, že kromě francouzštiny mluví i italsky, španělsky, německy, švédsky, portugalsky a chorvatsky, s tím, že rozumí i trochu japonsky :). Ten mě mimochodem nedávno překvapil tím, že mi donesl na hodinu makovník, který upekla jeho paní podle kuchařky, kterou si dovezli z dovolené, během které strávili i pár dní v jižních Čechách. A překvapilo mě to jednak tím, že mák je ve Francii v podstatě považovaný za drogu a maximálně se používá na posypání bagety a jednak tím, že makovník byl fakt dobrý (byť šlo o variantu s nepomletým mákem, což přisuzuji nejspíš tomu, že stejně jako mák v buchtách, neexistují ve Francii ani mlýnky na mák).

Pak na mě zkoušel nějaká česká slova, ale musím přiznat, že přece jenom ta francouzská výslovnost mi dávala zabrat. Třeba když mluvil o sučabela a teprve pohledem do průvodce se ukázalo, že to je Suchá Belá. Také jsem se dozvěděl, že české šumafuk, pochází z francouzského je m'en fous [ʒə mɑ̃ fu] a na Moravu se dostalo během bitvy u Slavkova, kde to údajně francouzští vojáci neustále používali. Česky to znamená je mi to jedno, jen trochu víc expresivně. Já jsem pro změnu začal pracovat na svojí výslovnosti francouzského r. Ukázalo se, že IFP mi přece jen pár věcí zatajil, ale pořád ještě není vše ztraceno. Akorát nevím, co si mohou myslet sousedi, pokud mne slyší při "tréninku" :).

A jak s tím vším souvisí prostěradla z Pákistánu? Nijak. Čerstvě se mi rozpadla, skoro naráz, dvě prostěradla z Číny a potřeboval jsem koupit nová. Vyrazil jsem tedy do Auchanu a chvíli bloumal kolem regálu s povlečením, až jsem si nakonec jedno vybral. Sice ten rozměr nebyl úplně přesně na moji postel, která je zcela mimo francouzské normy (ve Francii jsou i postele normované, když jsem kolegům vykládal, že mám postel "na míru", nechtěli mi to věřit), ale říkal jsem si, že to risknu. Co mi ovšem uniklo bylo, že prostěradlo (drap) nebylo úplně obyčejné prostěradlo, ale navlékací (housse), čemuž jsem při nákupu úplně nerozuměl. Takže jsem ho dopoledne koupil a odpoledne ho šel vrátit. Pak se ukázalo, že koupit "normální" prostěradlo, není tak úplně jednoduché, protože housse varianta zjevně převládá (díky normalizovaným matracím), a protože moje matrace k Valašským roštům se vymyká ve všech rozměrech (i výšce).

Nakonec kolegové došli k názoru, že jediná šance bude IKEA, nebo nějaký obchod na Rue Rivoli. Protože mi letos zas až tak moc nepřidali, volil jsem IKEU a tam mezi regály navlékacích prostěradel, byla i tři prostěradla prostá. Z toho dvě z bavlny - z Pákistánu. Koupil jsem obě.