29. května 2012

Kulinářská vsuvka

Včera byl ve Francii státní svátek - Pentecôte. Pokud mě moje křesťanská výchova neklame, tak jsou to Letnice, tedy seslání Ducha Svatého. Nechci tady zabředat do křesťanské mytologie, takže jen podotknu, že můj Google kalendář to dává na neděli ve Francii a na pondělí v Německu. Frantíci ovšem rádi slaví, takže ten svůj nedělní svátek oslaví pondělní nepřítomností v práci. Tedy, někteří.

Třeba naše firma Letnice respektuje, ale zároveň říká - udělejme něco pro nezaměstnané, buďme solidární, oslavme Letnice prací! Ano, to není omyl. Včera byl ve Francii státní svátek, který jsme oslavili prací. Naše firma byla naštěstí velkorysá v tom, že nám dala na výběr - mohli jsme pracovat, nebo si vzít dovolenou. Některé jiné firmy, jak jsem slyšel od kolegů, tak štědré nebyly. Státní svátek jedině správně oslavíme nařízenou dovolenou. Můj učitel francouzštiny se dušoval - je státní svátek a nepracuje se - a já jsem kontroval - možná někteří nepracují, my však jsme solidární a pracujeme. S kým solidární si už nepamatuji, ale bylo to určitě v emailu, který nám došel z personálního, aby nám tuto solidární akci oznámil.

Mělo to ovšem svoje výhody. Například cesta do práce mi trvala zhruba 15 minut. Tabule u vjezdu na péripherique hlásila, že provoz je fluide. Normálně je tohle vidět v pět ráno ve všední den, nebo v sobotu dopoledne. V kanceláři skoro nikdo nebyl a byl tam klid. Jediná nevýhoda byla, že naše kantýna se rozhodla nebýt solidární a prostě nepracovat. Kolegové ovšem bez mrknutí oka navrhli, že bychom tedy mohl zajít k "japíkům", což bylo neformální označení pro japonskou restauraci nedaleko. Vzhledem k tomu, že jsem jiné lepší řešení neměl, souhlasil jsem a byl zvědav, čím Japonci překvapí. Z Prahy jsem byl zvyklý na "čínu", ale "japíky" jsme v Praze moc nedávali a navíc zrovna nemusím suši.

To ovšem nebylo třeba. Protože jsem absolutně neměl tušení, co která jídla znamenají, šel jsem do jistoty a volil to, co vypadalo, že je tepelně zpracované. Sice tím vypadla větší část jídelníčku, ale pár věcí tam pořád zůstalo. Kolega, který také nejí suši, volil sadu špízů, s různými druhy masa (většinou ovšem klasickými, kuře, prase, a tak.), a aby to kompenzoval, dal si jako předkrm pečené krevety. Kolegyně šla do suši, což vypadalo, že je její oblíbené jídlo. Já jsem se rozhodl pro "Umagi Don", což znělo lehce mysticky a hlavně v tiráži psali, že to bude pečené. Trochu nejistoty sice do rozhodnutí vneslo vysvětlení kolegů, že to, co bude pečené, bude úhoř, ale nedal jsem se zviklat. A tím si i vysloužil uznání ostatních, kteří prohlásili, že úhoře sice mají rádi, ale nejsou si jistí, jestli by tady do toho šli. Nevadí, někdo s tím začít musí, řekl jsem si, a sebevědomě objednal Umagi Don.

A nenechal se odradit ani tím, že mi k tomu pak, na požádání kolegyně, donesli příbor. Chlapská ješitnost velela, že to zvládnu hůlkami a nakonec jsem to i zvládl, aniž bych z toho měl vyloženě špatný pocit. Sice to jídlo nebylo asi tak plynulé, jako by Japonec očekával, ale vyloženě mě to nebrzdilo, a menší porce jsem si tím i víc vychutnal. Maso bylo velice jemné, jak strukturou, tak chutí, k čemuž přispívalo i to, že bylo servírováno v tenkých plátcích na misce rýže. (Rýže ovšem musí být, na rozdíl od českého zvyku, lepivá, jinak by se těžko dala nabírat hůlkami.) V půlce jídla jsem navíc objevil skvělý, patrně marinovaný, zázvor, což dodalo celému zážitku novou dimenzi a ač bych neřekl, že to bylo nějak výjimečné, určitě to bylo dobré a také zajímavé. Minimálně pro někoho, kdo předtím úhoře nikdy nejedl, nebo si toho alespoň není vědom.

Což mi nahrává k tomu, abych se zmínil, že dnes byla už kantýna otevřená a jedním z chodů byla poêle a.k.a. paella. Zdá se, že v kantýně to dělají skutečně ze všeho, protože tam jsou krevety, mušle a jako závdavek, kus kuřete. Z pohledu nezaujatého pozorovatele je to jen jedno z jídel, které v kantýně občas je, ale mne zaujalo. Už jsem je jedl několikrát a pokaždé si pochutnal. Na první pohled to sice vypadá jako (české) rizoto, ale už na druhý si člověk všimne určitých rozdílů. Třeba zrovna mušle tam jsou i se škeblí, takže si je musíte ze škeble vypárat (je ovšem pravda, že tam je i dost mušlí bez škeble, takže nevím, jestli jenom vypadly, nebo je to tak správně). Krevety je také potřeba vyloupat. Paradoxně se dá říci, že jediné, co mi do toho nepasuje, je to kuře. A je fakt, že občas to kuře úplně vynechám. Protože prostě k té rýži se zeleninou se mi více hodí mušle a krevety. Chutná to skvěle. A počítám, že to je jen slabý (kantýnovský) odvar, tohoto tradičního jídla. Prostě (české) rizoto, jak byste si ho přáli, ale báli jste se o to říci. (Záměrně píšu české, aby mě gurmáni nekamenovali, a počítám, že moji Češi mi rozumí :)).

Holt Francouz, těžký život má.

27. května 2012

Když udeřila vedra

Po návratu z dovolené jsem si stěžoval, že počasí v Paříži se vymyká všem zvyklostem a trvale setrvává na 14 stupních, deštích a větrech. Příznivci z Česka naproti tomu hlásili vytrvalé slunečno a teplo. Zdá se, že teplá zima má také svoje mouchy.

Tento týden ve středu se to ale zlomilo. Shodou okolností byli v Paříži moji bývalí kolegové z Prahy a shodou okolností jsme se dohodli, že ve středu si uděláme po práci vycházku do města. V pondělí, bylo hnusně a pršelo, v úterý ještě občas sprchlo a ve středu najednou modrá obloha a slunce jak prase.

Naplánoval jsem předběžně romantickou procházku, protože jsem původně čekal jen jednu kolegyni, ve stylu Paříž za 2 hodiny i s Eiffelovkou a metrem. Trasa měla vést od stanice Vavin, přes Lucemburský park, kolem Odeonu, přes bulvár Saint-Michel, čtvrtí Saint-Germain, k řece, na Pont Neuf, kolem Notre Dame, pak na druhý břeh řeky, Rue Rivoli, Louvre, Concorde, Champs-Elysées a Vítězný oblouk. Tam by se přestoupilo na metro a šestkou by se krásně objela Eiffelovka. Mapy na Google tvrdily, že se to dá zvládnout pěšky do dvou hodin (od Vavin k Vítěznému oblouku). Což bylo přesně to, co jsem chtěl. Toliko teorie. Abych se od ní oprostil, zapomněl jsem si vzít v inkriminovaný den mapu.

Tím pádem nás na trase čekala překvapení. Tak například, Lucemburský park byl převážně zastavěn dětskými atrakcemi a v místě, kde atrakce nebyly, se čile hrál pétanque. Takto jsem si to tedy ze své poslední výpravy nepamatoval a nebylo to jediné, co se mi vytratilo z paměti. Odeon jsem minul, ale zato jsme zabloudili ke kostelu Saint-Sulpice, kde jsem se dozvěděli, že v červnu budou pořádat v kostele vzpomínku na Václava Havla. Na Saint-Germain jsem pak zapomněl odbočit a všiml si toho, až jsem se najednou objevil u své staré známé pobočky Barclays, kde jsem si po příjezdu vyřizoval bankovní účet. No, nakonec jsme se k Pont Neuf dostali, ale když jsem zmínil, že náš čeká ještě jednou tolik, začali všichni remcat, že je bolí nohy, protože museli celý den stát (nebo sedět), je vedro, atd. takže dál už to nepůjde. Naše slavná výprava skončila tedy u Notre Dame.

Palačinky v latinské čtvrti (o čemž se ovšem vedly spory, zda to byla latinská čtvrt) to moc nevylepšily. Kolegyně prohlásila, že v Suchdole dělají lepší a moje banánovo-čokoládová se nedotáhla ani na tu, co si dávám po cestě z práce na rohu u metra. Pozitivní bylo, že jsme se šťastně vrátili domů (do hotelu), a že jsem si i kolem jedenácté večer mohl vyzvednout z garáže auto. Čímž, bych řekl, se moje výpravy do víru velkoměsta zase na nějakou dobu vyčerpaly.

Příchod horka ovšem měl i jiný důsledek. Dlouhodobě neudržitelná krabice od Amazonu na balkóně, fungující jako lednička, se stala v tom okamžiku nepoužitelnou. Se zájmem jsem sledoval, jak teploměr (v krabici umístěný) se vyšplhal ke třicítce (neb na ni svítí slunce), abych pak zjistil, že potraviny to v podstatě ustály, do té doby, než jsem se spotřeboval. V pátek večer jsem tedy hledal na internetu, kdy bych si mohl koupit (co nejrychleji) vytipovanou ledničku. Bohužel se ale ukázalo, že výběr byl poměrné skrovný a nakonec jsem se tedy rozhodl pro Darty (něco jako Datart), ale protože bylo pozdě, rozhodl jsem se to nechat na ráno. A ráno, co by člověk neřekl, ledničku už neměli. Vypadalo to navíc, že ji nemají nikde (až na jeden obchod, který ale byl drahý). Znejistěl jsem, jestli se náhodou nepřestala vyrábět a rozhodl se to v Darty zjistit.

Původně jsem jim chtěl napsat email, ale po průchodu dotazníkem na webu mi to nabídlo, že tam mohu zavolat - nebo nic. Zatnul jsem zuby a zavolal. Ozval se automat, který říkal něco jako, pokud chcete vědět detaily nebo dostupnost u konkrétního produktu, řekněte PRODUKT, pokud chcete udělat objednávku po telefonu, řekněte NÁKUP, pokud chcete kontaktovat záruční servis, řekněte ZÁRUČNÍ SERVIS, atd. Poslechl jsem si tedy celou litanii a na konci do ticha řekl "produkt" jak nejlépe to uměl. Automat na to - promiňte, ale nerozumím tomu co říkáte - a začal znova litanii. Využil jsem to k tomu, abych se ještě více hlasově rozcvičil, zachrochtal si, a na druhou výzvu znovu, jak nejlépe dovedl, odpověděl "produkt". Automat na to - promiňte, ale pořád nerozumím tomu co říkáte, přepnu vás na operátora. Tolik tedy k mojí francouzštině. A to slovo produkt používám skoro denně :).

S operátorkou to bylo o něco lepší, ale i tak jsem si nebyl jist, zda mi skutečně rozumí, nebo jen dělá. Každopádně jsme se nakonec dohodli, že ledničku momentálně skutečně nemají, ale že by měla být začátkem června. Tak uvidíme, zatím tedy bude "teplá" dieta.

Po dlouhé době "volný" víkend jsem se rozhodl také využít k tomu, abych dorazil kuchyňskou linku (resp. její dolní část - horní ovšem nebude) tím, že na ni osadím pracovní desku. Po průzkumu IKEI a Castoramy z toho nakonec vyšla vítězně Castorama, kam jsem tedy včera vyrazil. Nebyla to ovšem pobočka na La Defense, ale někde za Paříží, kde to vypadalo, že budou mít větší výběr. Plán byl koupit standardní desku a nechat ji nařezat na potřebné kousky, přičemž předběžné výpočty ukazovaly, že bych se měl vejít do dvou a půl metru délky. Což se pro změnu podařilo bez nějakého zásadního záseku. Dnes jsem je tedy olepil krycími páskami a přidělal. Už to začíná vypadat jako kuchyň. Jen jsem zjistil, že mě tyhle domácí práce přestávají bavit. Jednak proto, že to je "dočasné" (při stěhování to budu muset stěhovat), jednak proto, že tady bydlím půl roku a je možné, že to v podstatě ani nestihnu dodělat, než se budu zase stěhovat (čímž nechci říci, že plánuji stěhování, ale že to tady vidím spíš krátkodobě, ve srovnání s tím, jak jsem to vnímal ve svém vlastním bytě v Praze, kde mi nevadilo si s něčím vyhrát, nebo to dodělat s odstupem).

A abych tu kuchyň něčím pokřtil, koupil jsem si pánev, jakou jsem předtím neviděl. Přestože je malá, váží skoro dvě kila a je celá z ocele - žádný teflon, titan nebo keramika. Takže se s ní sice špatně manipuluje, ale zato se připaluje. Jsem tedy zvědavý, v čem bude její výhoda. Zapomněl jsem ovšem koupit olej, takže jsem to zatím nezjistil.

9. května 2012

Banky po druhé

Předesílám, že půjde spíše o technický příspěvek, navíc napsaný s více než měsíčním zpožděním, takže všichni příznivci akce se mohou vrhnout na něco čtivějšího ;-).

S tím, jak jsem se usadil a začal (hlavně) platit, ale také dostávat peníze mi pořád trochu vrtalo hlavou, co udělat se svojí bankou. Pokud totiž francouzské bankovnictví zůstalo v minulém století, tak moje banka zůstává v době ještě o něco dřívější. V jejím internetovém bankovnictví je možné si nechat udělat výpis položek a nebo zadat příkaz k úhradě (jednorázový, nebo trvalý). Nikde není vidět například, která jsou povolená inkasa, co jsou útraty z karty a co z bezhotovostních převodů, jaký je limit na kartě a jeho čerpání atd. V podstatě mi to připomíná to nejhorší, co jsem zažil v Česku, tedy internetové bankovnictví Citibank. Tam mě to ovšem tak netrápilo, protože jsem to v podstatě nepotřeboval. Tady mě to trápilo, protože mám zábrany do banky telefonovat nebo dokonce chodit, kvůli věcem, které si většinou chci vyřizovat, když mám čas, večer nebo o víkendech.

Udělal jsem tedy průzkum trhu a začal hledat, kterou banku bych chtěl. Podmínkou bylo, že bude online a pokud možno zdarma. Což v podstatě vyloučilo všechny klasické banky a zůstaly tři kandidátky, z nichž dvě byly současně hodnoceny i jako dvě nejlepší banky s internetovým bankovnictvím. ING Direct a Boursorama. První patří do skupiny ING, druhá patří do skupiny Société Générale, která, ač bych to sám neřekl, má ve Francii celkem dobrou pověst. A protože jsem nikde nenašel žádnou ukázku a podle diskusních fór to obě byly dobré banky a navíc mi už narostl hřebínek pro boj s místní byrokracií, rozhodl jsem se založit si účet u obou a pak si vybrat. Jak to probíhalo?

U ING Direct jsem si na webu vyplnil formulář, který mi vzápětí vygeneroval šestistránkový PDF dokument, který obsahoval mimo jiné i návod, co s ostatními papíry udělat. Stačilo to jen vytisknout, podepsat a poslat poštou na uvedenou adresu (bez známky). To jsem udělal v pondělí. V úterý mi přišla SMS, že to přijali, ve středu, že účet založili, ve čtvrtek mi přišly poštou přihlašovací údaje a v pátek platební karta. PIN přišel o něco později, ale v podstatě za týden jsem už měl plně funkční účet. A jako pozornost podniku jsem dostal za otevření účtu 60 babek. To byla úplně jiná zkušenost, než jsem měl s Barclays. Nutno ovšem podotknout, že teď jsem měl všechny dokumenty v pořádku, takže nemohly nastávat výjimečné situace jako předtím.

Z ideálního světa jsem se probudil, když jsem se poprvé přihlásil do svého internetového bankovnictví. Když pominu mohutnou paranoiu, kterou tady mají asi všechny banky z ukradených přihlašovacích údajů, takže přihlašování zabezpečují různými obskurními mechanismy, tak jsem si poprvé připadal, že jsem se přihlásil do nějaké flashové hry. Na stránce všechno blikalo, jezdilo, a hlavně všechno strašně dlouho trvalo. Klik, dlouho nic, pak pomalu stránka naběhla, klik, zase dlouho nic, pak to zase naběhlo. Pak to spadlo úplně. Nekecám. Solidní "server error" (nebo to byl serveur erreur). Jediná barva, kterou se grafik rozhodl použít byla oranžová. No nic, účet jsem sice měl, ale na větvi jsem z toho nebyl, takže mi nic nebránilo udělat totéž u Boursoramy.

Když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. Boursorama šla totiž ještě dál a nabízela kompletní vyřízení na Internetu s tím, že i všechna potvrzení a doklady mohu poslat přes web (pokud budu mít oskenované, nebo digitální verze). Pečlivě jsem tedy prozkoumal a připravil si všechny požadované dokumenty a šel do toho. První věc která mne překvapila byl webový formulář, kde bylo uvedeno něco jako tady zadejte soubor s lícovou stranou vaší občanky, na druhém řádku, tady zadejte soubor s rubovou stranou vaší občanky, a dál pak to samé pro výplatnice, faktury atd. Měl jsem samozřejmě vždy jeden doklad v jednom souboru, takže jsem to tam dával vždy dvakrát. Pak jsem se zasekl na požadavku "tady zadejte soubor s vaším podpisem" (který v původních instrukcích nebyl) s vysvětlivkou, pokud ho nemáte, podepište se na bílý papír, ten vyfoťte a fotku přiložte. Což by nebyl problém, kdybych to měl čím vyfotit. Udělal jsem pár neúspěšných pokusů se svojí Nokií C2-01, ale ukázalo, že to není mobil na focení podpisů.

Nenechal jsem se ovšem odradit, našel jsem jednu oskenovanou smlouvu i s podpisem a z ní podpis vypáral a přiložil. To jsem ovšem netušil, že teď teprve nastane zlatý hřeb večera, totiž budu muset celou žádost digitálně podepsat. Protože do toho trochu dělám, mám docela představu o tom, co je digitální podpis, ale absolutně mi nebylo jasné, jak to udělám s tou žádostí, když nemám žádný ověřený klíč. To ovšem nebylo potřeba. Podpis spočíval v tom, že jsem na stránce klepl na nějaké tlačítko, to způsobilo, že mi na mobil zavolal automat, který mi řekl, že mám vyplnit nějaké číslo (které se mezitím zobrazilo na té samé stránce) do nějakého políčka na té samé stránce a když jsem to udělal, tak mi automat řekl, že mám přečíst do telefonu něco ve smyslu - já ten a ten, narozen tehdy a tehdy, tam a tam, potvrzuji, že žádám dnes o otevření účtu. Nic bizarnějšího bych si nedovedl představit ani v nejdivočejším snu. Fascinující na tom bylo, jak se věci v prohlížeči plynule měnily podle toho, co jsem dělal na telefonu a naopak. Nikdy bych netušil, že digitální podpis se dá implementovat takto a počítám, že na tom museli pracovat ti nejlepší odborníci.

A to jsem ještě ze začátku vůbec netušil, co mám kam vyplnit, protože v mém prohlížeči, který používám (Nightly) se žádné číslo, ani políčko kam ho vyplnit nezobrazovalo. I když mi v telefonu automat říkal ať to udělám. Řešením bylo použít Internet Explorer a voilà najednou to tam bylo.

Nakonec to však prošlo, protože asi za 10 dní jsem měl i druhý účet. Internetové bankovnictví u Boursoramy je skutečně jiné. Jednak používá více barev, jednak tolik nebliká a nejezdí a jednak se zdá být i rychlejší. Akorát mám trochu pocit, že řídím nějakou finanční organizaci, a ne jen spravuji svůj účet a také mě trochu deptá třeba to, že abych si zobrazil svoje číslo účtu (takzvaný RIB), musím se explicitně autentizovat kódem, který mi přijde SMSkou. Přístup k číslu účtu je totiž velice citlivý a číslo účtu se tady považuje za velice důvěrnou informaci, kterou říkáte jen svým nejvěrnějším přátelům. Například ve výpise transakcí u inkas žádná čísla účtů nejsou.

V mezičase mi z ING Direct napsali, že chystají nějaký průzkum trhu ohledně ergonomie uživatelského rozhraní pro internetové bankovnictví a jestli mám zájem se toho zúčastnit, ať se přihlásím na uvedené adrese (a nemusím mít žádné předchozí zkušenosti) a pokud mě vyberou, tak pak budu mít asi hodinu a půl pohovor s někým z firmy a dostanu jako kompenzaci 50 babek. Maje před očima stávající flashovou hru, obratem jsem odpověděl, že s nimi souhlasím, že současné řešení je i pro mne zklamáním, a pokud mi na schůzku zajistí rychlou internetovou přípojku a někoho, kdo umí anglicky (abychom se zbytečně nezasekli na mé neznalosti francouzštiny), ukážu jim, jak má vypadat pořádné internetové bankovnictví (měl jsem na mysli mBank :)). Vypadá to ale, že Francie zatím není připravena na tuto revoluci, protože se mi od té doby nikdo neozval. (A to bych tam šel, čistě ze zvědavosti, i zadarmo.)

Důsledkem je, že se mi začínají hromadit platební karty a protože frantíci neumí měnit PIN na kartě jen tak (v zásadě to jde, ale je pro to potřeba vážný důvod, a člověk si ho nemůže vybrat), začínám mít problém si ty PINy zapamatovat, zvlášť pokud je delší dobu nepoužívám. A to mám jenom čtyři. O to, že bych si zapamatoval uživatelská přístupová jména (což jsou osmimístná čísla) a hesla (což jsou další osmimístná čísla) jsem se ani nepokoušel. Ale zato mohu mít šekovou knížku.

A když jsem už byl v dobrém rozmaru, rozhodl jsem se podat žádost o celoroční šalinkartu. Ta je totiž fakt zajímavá. Na měsíční poplatky je levnější než měsíční, navíc se těch měsíců platí jen jedenáct, protože jak každý Francouz ví, minimálně jeden měsíc stráví na dovolené mimo svoje bydliště, nemělo by tedy smysl těch měsíců platit dvanáct. Dále je možné si vybrat placení inkasem z účtu, což spočívá v tom, že si každý měsíc dopravní podnik strhne příslušnou částku sám. Když si člověk vzpomene, že by potřeboval rozšířit nebo ubrat zóny, tak to není problém a dokonce je možné ji i předčasně ukončit a peníze budou vráceny. Takže jakou to má vlastně nevýhodu? Nevím, pořád čekám, že mi něco podstatného uniklo. Co by snad mohlo někomu vadit, že tím ztrácí anonymitu. Díky propojenému systému a kompletní automatizaci je totiž lehce dohledatelné, čím, kdy a kam jsem jel.

Původně jsem chtěl podat žádost přes Internet, ale když jsem ji vyplňoval, tak jsem dostal k bodu, který jsem nemohl v dané chvíli vyplnit (tuším, že to byl RIB pro inkaso) a musel jsem to přerušit. Od té doby, kdykoliv jsem se připojil, byla tam jen hláška, že aplikace je momentálně mimo provoz. Bohužel, bez jakéhokoliv upřesnění, jak dlouho to bude trvat, nebo jak to udělat jinak. Napsal jsem tedy na dopravní podnik, že bych si to rád vyplnil přes Internet, ale že to nefunguje, a jestli by mi mohli říct, kdy to bude fungovat. Odpověď byla, že to mohu udělat na papíře a když jim řeknu adresu, že mi formulář pošlou. Napsal jsem jim adresu, načež mi odepsali, že stejně tak to mohu udělat, když si pro formulář zajdu sám do nějakého kiosku. Zašel jsem si tedy do kiosku pro formulář, poctivě ho vyplnil a poslal poštou, s fotkou a všemi ostatními doklady (prostě klasický dossier).

V instrukcích psali, že je potřeba to poslat 17 dní před prvním měsícem, na který se to žádá, ale já si připadal v pohodě, protože jsem to posílal začátkem dubna. Když se začal blížit konec (a navíc jsem měl před dovolenou, kterou jsem věděl, že přetáhnu do května), tak jsem trochu znejistěl a nakonec nevydržel a zavolal tam. Uklidnili mne, že žádost dostali, akorát je s ní nějaký problém, který musím jít vyřešit do nejbližšího kiosku a nejde to vyřešit po telefonu, nebo emailem. Jaký problém to je, mi ale neřekli.

Vyrazil jsem tedy do kiosku, shodou okolností poslední den před dovolenou, kdy jsem to mohl vyřešit. Naštěstí jsem našel jeden nedaleko od práce, kde měli do sedmi a tak se tam vypravil. Když jsem tam o půl sedmé dorazil, ještě to vypadalo v pohodě. Když za půl hodiny stihl chlapík vyřídit dva lidi a další ještě tři tam čekali, vypadalo to beznadějně. Ovšem stalo se něco, co jsem taky ještě neviděl. Chlapík, zjevně v dobré náladě, v sedm obešel všechny čekající, zeptal se jich, co potřebují a buď je poslal někam jinak (banální případy) nebo ty, co skutečně potřebovali něco vyřešit, nechal čekat, s tím, že je dodělá, i když to bude přesčas. Takže o půl osmé jsem se s k němu dostal, abych se dozvěděl, že ten zásadní problém, co nešel vyřešit po telefonu, bylo to, že jsem omylem do roku zahájení platnosti karty napsal svůj ročník narození. A v osm jsem měl už svoji novou roční šalinkartu a dnes jsem s ní poprvé jel a funguje!

6. května 2012

Námořníkem v Chorvatsku

Co si říkají všichni tři zbývající pravidelní čtenáři tohoto blogu, se odvažuji jen odhadovat. Možná čekají, kdy to konečně začne být o Paříži a ne jenom o IKEI, doktorech nebo byrokracii. Kdy konečně vyrazím do pařížských ulic, poznávat (nejen) noční život a všechna ta lákadla, která metropole nabízí. Kdy vyrazím do Louveru, Disneylandu nebo Versailles. Abych se přiznal, sám nevím a jsem na to také sám zvědav. Zatím to však vypadá, že to hned tak nebude. Když pominu, že posledních pár týdnů je tady spíš hnusné počasí, které k nějakých toulkám rozhodně neinspiruje, pořád se potýkám s věcmi ryze pragmatickými a všednodenními.

Od posledního příspěvku už uplynulo pár týdnů, během kterých jsem zvládl skoro dva týdny strávit doma. Nejdříve díky tomu, že mne skolila viróza a poté pro změnu nějaká rýmička, abych se akorát tak stačil vypravit ještě jednou do IKEI a trochu pokročit s montáží kuchyně a hlavně se připravit na akci, kterou jsem plánoval už několik měsíců - týdenní plavbu na moři v Chorvatsku.

Zde by se hodilo zmínit, že plavby na moři v Chorvatsku jsou v mém životě relativní novinkou, která mne potkala víceméně náhodou. Jednou jsem se v práci svěřil kolegovi, o kterém jsem věděl, že je náruživý jachtař, o tom, že mám slabost pro moře a pro lodě a on prohlásil, že by se s tím něco dalo dělat a protože zrovna sháněl lidi do posádky na Českou námořní rallye (tehdy 14. ročník), nabídl mi, zda bych se nechtěl zúčastnit. Na jednou stranu jsem měl určité pochybnosti o tom, zda je tato nabídka relevantní, protože jsem nikdy na plachetnici nejel (a natož na moři), ale on, jako zkušený mořský vlk (a shodou okolností také hlavní rozhodčí tohoto závodu) mi vysvětlil, že to nemusí být překážkou, když seženeme dobrého kapitána. To se pak stalo a díky tomu se nám také podařil husarský kousek, nejenom si užít pocit napětí, překvapení a legraci, ale také ochutnat pocit skutečného závodění a dokonce i vítězství na kterém se mohl podílet, v rámci svých možností, každý člen posádky.

Tento historický úspěch mne motivoval k tomu, abych se loni, hned jak začala nová sezóna, přihlásil do kursu na kapitánský průkaz Day Skipper, který pořádá česká škola NYS v licenci britské RYA. Nebyl jsem si sice jist, jak se mi podaří se to naučit během dvou víkendů na souši a jednoho týdnu na moři, ale o to zase až tak nešlo. Chtěl jsem se hlavně dozvědět v souvislé a ucelené formě základy teorie i praxe, abych příště, až budu zase na lodi, už mohl i rozumět tomu, co se vlastně děje a hlavně proč. Podobný pocit patrně měla i většina mých bývalých spoluúčastníku z rallye, takže nakonec se nás přihlásilo pět a vytvořili jsme tak jednu kompletní posádku. A díky nejen příznivým povětrnostním podmínkám, ale hlavně díky naší instruktorce Katce, která nás na moři měla na starosti, jsme si výcvik nejen užili, ale také si odnesli chuť co nejdříve dál pokračovat. Společně jsme se přihlásili na další ročník České námořní rallye (který proběhl loni v říjnu), ze kterého jsem ovšem bohužel vypadl za pět minut dvanáct ze zdravotních důvodů. V mezičase jsem si tedy alespoň ještě stihl udělat školení na VHF operátora lodní stanice (opět u NYS a opět s Katkou). Formálně jsem tedy byl plně vybaven.

Ovšem šedivá je teorie, zelený je strom života a proto o to víc jsem se těšil na tuhle akci, čistě soukromou, ale o to zajímavější. Byli jsme čtyři čerství kapitáni a jeden nadšený lodník (mimochodem, také účastník první rallye, který ovšem místo kapitánského kurzu na jachtu, dal přednost kurzu výcviku paraglidingu). Původně jsme plánovali, že objednáme více lodí, protože jsme čekali, že až akci vyhlásíme, budeme mít spoustu zájemců, kteří se budou chtít přidat. K našemu překvapení se však nikdo nepřidal. Jednomu kolegovi se sice podařilo ukecat nezkušenou dívku, ale ta naštěstí nakonec dostala strach (nebo rozum) a před akcí se odhlásila. Zůstalo nás tedy jen pět, což ovšem v zásadě nebylo špatné. Jeden bývalý horolezec, druhý čerstvý parašutista, třetí vybavený nejmodernější komunikační a navigační technikou, čtvrtý schopný cokoliv rozebrat (a zase složit) a já.

Situace se lehce přiostřila, když těsně před odjezdem odpadl další člen posádky. Čtyři lidi jsou minimum na to, aby se loď dala pohodlně ovládat. Jde to i v méně lidech, ale při přistávání už to může působit komplikace. Zvlášť u nezkušené posádky, jako jsme my. Přesto jsme plni elánu vyrazili minulou sobotu směr Split. Já svojí oblíbenou leteckou společností, kluci z Prahy autem. Autem do Splitu to trvá z Prahy kolem 11 hodin (pokud je normální provoz a jede se rozumnou rychlostí). Letadlem z Paříže by to bylo za 2 hodiny, bohužel jsem ale nesehnal přímý spoj a musel volit cestu s mezipřistáním v Mnichově (což mělo zanedlouho nečekané následky). Když jsem totiž přistál ve Splitu, zjistil jsem (a se mnou asi dalších 20 lidí), že mně nedorazil kufr. Ne, že by se mi to stalo poprvé, ale přece jenom, druhý den jsem měl vyplouvat na moře a v kufru jsem měl všechno svoje oblečení na loď, plus samozřejmě i běžné věci. Chlapík v reklamacích mne sice ujistil, že mi to klidně pošlou na nějaký ostrov, pokud to teda najdou, ale to mne moc neuklidnilo. Prý mi zavolají.

Alespoň jsem si vyzkoušel, jak funguje moje cestovní pojištění, které mám na platební kartě. Když mi to do čtyř hodin nedodají, mohu si koupit základní věci a pojišťovna mi to pak proplatí. Problém byl v tom, že do 4 hodin bylo všude zavřeno a druhý den byla neděle. Doufal jsem, že do pondělka to snad najdou, ale protože ani v neděli ani v pondělí nikdo nevolal, volal jsem tam já a vždy jsem se dozvěděl to samé. Nikdo neví kde kufry jsou, ani kdy a zda dojdou. Nakonec se ukázalo, že bylo postižených asi 40 kufrů, které se ztratily v Mnichově, což mne překvapilo. V Paříži bych si to dovedl lehce představit, ale že se ztratí (patrně celý vozík) Lufthanse v Mnichově? Kam ho asi poslali?

Mezitím jsem si tedy vypůjčil tričko a šortky od kolegy, ručník byl na lodi ve výbavě, a měl jsem štěstí, že moje tenisky, ve kterých jsem přijel a moje větrovka, byly na palubu vhodné. A zatímco my jsme křižovali moře mezi ostrovy Šolta, Brač, Hvar a Vis, křižoval můj kufr někde jinde, aby se mi v úterý skutečně vrátil. Vyzvedl jsem si ho na Hvaru, v městském přístavu, kam ho přivezl katamaran ze Splitu v pět hodin odpoledne. My jsme tam dorazili v předstihu už v poledne, a protože se nám tam stát do pěti nechtělo (byť Hvar je velmi pěkné městečko), zase jsme odrazili, abychom se odpoledne vrátili. A protože se nám odpoledne už podařilo zakotvit jenom na bójce, byla výprava za kufrem ještě okořeněná výsadkem (a následným návratem) na gumovém člunu.

Shodou okolností dorazil v úterý také kolega, který byl před začátkem nemocný. Sehnal spoj přes Vídeň do Splitu a potom pro změnu trajekt do Starého Gradu, který byl nedaleko od města Hvar (také na ostrově Hvar). Takže na večer jsme se vypravili pro něj. Radost ze shledání se se ztraceným kufrem, i z kompletace posádky, mi trochu zkalila tradiční migréna, takže jsem to ani pořádně neoslavil. Ale zato jsem se konečně pořádně vyspal, což se vyplatilo, protože druhý den začal foukat vítr a konečně jsme začali i pořádně plachtit. Nakonec jsme si to tedy všichni užili a už se těšíme na další podobné akce. Osobně doufám, že se mi podaří ještě něco na podzim. Kde přesně a s kým, zatím ještě jasné není.

Zpáteční cesta neštěstí už proběhla (s Austrian přes Vídeň) bez problémů. Jen mne trochu zdeptalo, když jsem vystoupil v Paříži do deště a 13 stupňů s vyhlídkou, že to v nejbližší době o moc lepší nebude.