Au revoir, Praho

Minulý víkend jsem byl v Brně na takové zvláštní akci. A abych se na tu akci dostal, musel jsem opět řešit svůj starý, zatím ovšem ne(vy)řešený, problém - jak tam? Souhra okolností ovšem nakonec transformovala tuto otázku na - jak odtam? Jak k tomu došlo?

Už nějakou dobou jsem se zabýval myšlenkou na to, že pronajmu svůj byt v Praze. Ten pocit dozrával postupně s tím, jak málo jsem do Prahy jezdil. Nebýt jedné šifrovačky, v podstatě bych neměl důvod. A to, že jsem tam příležitostně přespal vícekrát, bylo dáno tím, že jsem pak buď pokračoval do Brna, nebo jiné destinace, a bylo pro mne jen pohodlné v Praze přespat, protože jsem přiletěl pozdě večer a protože přímou linku Paříž-Brno, případně Paříž-jiná destinace, zatím nezavedli. Kromě pohodlí s tím ale souvisela i logistika, která tak pohodlná nebyla, jako např. brát si s sebou z Paříže věci na přespání, atd. Druhá věc byla, že se mi zdálo lepší, když v bytě někdo bude. Z důvodů ryze praktických, od příležitostného přebrání pošty, po placení nájemného, které by mohlo odlehčit mé hypotéce.

Co mne odrazovalo, bylo, že bych se mohl chtít náhle vrátit (a neměl kam), že bych mohl trefit na problémového nájemníka (a neměl to jak řešit), a že vlastně ani nemám, jak se o to pronajímání starat. Poslední část problému vyřešila firma, kterou jsem našel, která se údajně zabývá právě tím, co potřebuji - hledá nájemníky pro svěřené byty, řeší s nimi různé administrativní záležitosti nebo i problémy a mě pouze informuje. Shodou okolností to byla stejná firma, která zajišťuje správcovskou službu pro celý dům. Druhá část problému se vyřešit nedá, buď to člověk riskne, nebo ne. A první část přestala být problém, když jsem si uvědomil, že se vlastně nemusím nikam "vracet", i kdybych se nakrásně rozhodl odsud odstěhovat.

No a zrovna to vyšlo tak, že jsem minulý týden ve středu předával klíče od bytu a proto jsem musel jet přes Prahu. Ale protože při zpáteční cestě jsem už přes Prahu v zásadě nemusel (a ani nechtěl), naplánoval jsem si okružní cestu Paříž-Praha-Brno-Vídeň-Paříž. Zároveň jsem potřeboval vyzkoušet otce, jestli bude schopen pro mne případně dojet na vídeňské letiště, protože z nějakého důvodu, autobusy Student Agency, které jezdí přímou linku z vídeňského letiště do Brna, odjíždí pravidelně pár minut předtím/potom, co přistává letadlo z Paříže. A jezdí po dvou hodinách.

Takže minulý týden ve středu večer jsem vystoupil na Ruzyni z letadla a měl najednou pocit, že už jsem v tomhle městě cizí. Z nostalgie jsem se pak rozjel "domů" MHD, což nebylo tak hrozné, jak jsem se bál, protože zpočátku mě bavila italská rodina, která neuměla ani slovo anglicky, a pak na jedné zastávce přistoupila krásná neznámá, kterou si doteď živě vybavuji. Navíc byl vlahý večer. Tak vlahý, že když jsem konečně dorazil do bytu, zrušil jsem původně plánovanou přípravku na předání a místo toho vyrazil na procházku po nočním Žižkově, tak jako během předchozích dvanácti let, co jsem tam bydlel, přes Parukářku (vrch Sv. Kříže), na Flóru a zpět, spojenou, tak jako v předchozích letech, s pokusem o večeři v nějakém fastfoodu na Flóře.

Viditelnost byla krásná, plechovka piva z večerky na cestu umocnila atmosféru, až mě to dojalo k tomu, že jsem si začal zpívat kdysi známou píseň, kdysi slavné skupiny. A současně si uvědomil i to, že ze všech míst, kde jsem kdy bydlel, v Brně, v Praze, nebo jinde, jsem na Žižkově prožil v podstatě nejdelší část svého života a že mi místní genius loci, přirostl k srdci víc, než by se na první pohled zdálo. Náladu nenarušila ani průmyslová atmosféra paláce Flóra a cestu zpět jsem si opět vychutnal. Nebyla jen vlahá noc, ale i perfektní viditelnost a navíc, jak jsem byl ohluchlý z letadla, zdálo se mi, že je krásné ticho. Asi jako když večer v zimě napadne sníh.

Nicméně, přišel zítřek a s ním zmizelo i kouzlo nechtěného. Byt jsem předal a akorát stihl poslední vlak do Brna. Víkendovou akci jsem přežil a v pondělí se vydal s otcem na letiště do Vídně. V Praze se asi ještě stavím v zimě, protože ne všechny věci se mi podařilo odvést vlakem, ale už tam nebudu moci spát, což představuje při jakékoliv cestě do Česka novou výzvu. Zrovna tenhle týden jsem hledal nejlepší spojení do Brna na začátku listopadu a zjistil jsem, že s tím vídeňským letištěm to není tak růžové, jak se původně zdálo. Chvíli jsem měl dokonce pocit, že řeknu otci, aby pro mě přijel do Prahy, ale protože vím, že má z D1 panickou hrůzu, nakonec jsem se rozhodl ho ušetřit. Poletím přes Vídeň, ale nebude to ani jednoduché, ani levné. Každopádně, kostky jsou vrženy.

Když udeřila vedra

Po návratu z dovolené jsem si stěžoval, že počasí v Paříži se vymyká všem zvyklostem a trvale setrvává na 14 stupních, deštích a větrech. Příznivci z Česka naproti tomu hlásili vytrvalé slunečno a teplo. Zdá se, že teplá zima má také svoje mouchy.

Tento týden ve středu se to ale zlomilo. Shodou okolností byli v Paříži moji bývalí kolegové z Prahy a shodou okolností jsme se dohodli, že ve středu si uděláme po práci vycházku do města. V pondělí, bylo hnusně a pršelo, v úterý ještě občas sprchlo a ve středu najednou modrá obloha a slunce jak prase.

Naplánoval jsem předběžně romantickou procházku, protože jsem původně čekal jen jednu kolegyni, ve stylu Paříž za 2 hodiny i s Eiffelovkou a metrem. Trasa měla vést od stanice Vavin, přes Lucemburský park, kolem Odeonu, přes bulvár Saint-Michel, čtvrtí Saint-Germain, k řece, na Pont Neuf, kolem Notre Dame, pak na druhý břeh řeky, Rue Rivoli, Louvre, Concorde, Champs-Elysées a Vítězný oblouk. Tam by se přestoupilo na metro a šestkou by se krásně objela Eiffelovka. Mapy na Google tvrdily, že se to dá zvládnout pěšky do dvou hodin (od Vavin k Vítěznému oblouku). Což bylo přesně to, co jsem chtěl. Toliko teorie. Abych se od ní oprostil, zapomněl jsem si vzít v inkriminovaný den mapu.

Tím pádem nás na trase čekala překvapení. Tak například, Lucemburský park byl převážně zastavěn dětskými atrakcemi a v místě, kde atrakce nebyly, se čile hrál pétanque. Takto jsem si to tedy ze své poslední výpravy nepamatoval a nebylo to jediné, co se mi vytratilo z paměti. Odeon jsem minul, ale zato jsme zabloudili ke kostelu Saint-Sulpice, kde jsem se dozvěděli, že v červnu budou pořádat v kostele vzpomínku na Václava Havla. Na Saint-Germain jsem pak zapomněl odbočit a všiml si toho, až jsem se najednou objevil u své staré známé pobočky Barclays, kde jsem si po příjezdu vyřizoval bankovní účet. No, nakonec jsme se k Pont Neuf dostali, ale když jsem zmínil, že náš čeká ještě jednou tolik, začali všichni remcat, že je bolí nohy, protože museli celý den stát (nebo sedět), je vedro, atd. takže dál už to nepůjde. Naše slavná výprava skončila tedy u Notre Dame.

Palačinky v latinské čtvrti (o čemž se ovšem vedly spory, zda to byla latinská čtvrt) to moc nevylepšily. Kolegyně prohlásila, že v Suchdole dělají lepší a moje banánovo-čokoládová se nedotáhla ani na tu, co si dávám po cestě z práce na rohu u metra. Pozitivní bylo, že jsme se šťastně vrátili domů (do hotelu), a že jsem si i kolem jedenácté večer mohl vyzvednout z garáže auto. Čímž, bych řekl, se moje výpravy do víru velkoměsta zase na nějakou dobu vyčerpaly.

Příchod horka ovšem měl i jiný důsledek. Dlouhodobě neudržitelná krabice od Amazonu na balkóně, fungující jako lednička, se stala v tom okamžiku nepoužitelnou. Se zájmem jsem sledoval, jak teploměr (v krabici umístěný) se vyšplhal ke třicítce (neb na ni svítí slunce), abych pak zjistil, že potraviny to v podstatě ustály, do té doby, než jsem se spotřeboval. V pátek večer jsem tedy hledal na internetu, kdy bych si mohl koupit (co nejrychleji) vytipovanou ledničku. Bohužel se ale ukázalo, že výběr byl poměrné skrovný a nakonec jsem se tedy rozhodl pro Darty (něco jako Datart), ale protože bylo pozdě, rozhodl jsem se to nechat na ráno. A ráno, co by člověk neřekl, ledničku už neměli. Vypadalo to navíc, že ji nemají nikde (až na jeden obchod, který ale byl drahý). Znejistěl jsem, jestli se náhodou nepřestala vyrábět a rozhodl se to v Darty zjistit.

Původně jsem jim chtěl napsat email, ale po průchodu dotazníkem na webu mi to nabídlo, že tam mohu zavolat - nebo nic. Zatnul jsem zuby a zavolal. Ozval se automat, který říkal něco jako, pokud chcete vědět detaily nebo dostupnost u konkrétního produktu, řekněte PRODUKT, pokud chcete udělat objednávku po telefonu, řekněte NÁKUP, pokud chcete kontaktovat záruční servis, řekněte ZÁRUČNÍ SERVIS, atd. Poslechl jsem si tedy celou litanii a na konci do ticha řekl "produkt" jak nejlépe to uměl. Automat na to - promiňte, ale nerozumím tomu co říkáte - a začal znova litanii. Využil jsem to k tomu, abych se ještě více hlasově rozcvičil, zachrochtal si, a na druhou výzvu znovu, jak nejlépe dovedl, odpověděl "produkt". Automat na to - promiňte, ale pořád nerozumím tomu co říkáte, přepnu vás na operátora. Tolik tedy k mojí francouzštině. A to slovo produkt používám skoro denně :).

S operátorkou to bylo o něco lepší, ale i tak jsem si nebyl jist, zda mi skutečně rozumí, nebo jen dělá. Každopádně jsme se nakonec dohodli, že ledničku momentálně skutečně nemají, ale že by měla být začátkem června. Tak uvidíme, zatím tedy bude "teplá" dieta.

Po dlouhé době "volný" víkend jsem se rozhodl také využít k tomu, abych dorazil kuchyňskou linku (resp. její dolní část - horní ovšem nebude) tím, že na ni osadím pracovní desku. Po průzkumu IKEI a Castoramy z toho nakonec vyšla vítězně Castorama, kam jsem tedy včera vyrazil. Nebyla to ovšem pobočka na La Defense, ale někde za Paříží, kde to vypadalo, že budou mít větší výběr. Plán byl koupit standardní desku a nechat ji nařezat na potřebné kousky, přičemž předběžné výpočty ukazovaly, že bych se měl vejít do dvou a půl metru délky. Což se pro změnu podařilo bez nějakého zásadního záseku. Dnes jsem je tedy olepil krycími páskami a přidělal. Už to začíná vypadat jako kuchyň. Jen jsem zjistil, že mě tyhle domácí práce přestávají bavit. Jednak proto, že to je "dočasné" (při stěhování to budu muset stěhovat), jednak proto, že tady bydlím půl roku a je možné, že to v podstatě ani nestihnu dodělat, než se budu zase stěhovat (čímž nechci říci, že plánuji stěhování, ale že to tady vidím spíš krátkodobě, ve srovnání s tím, jak jsem to vnímal ve svém vlastním bytě v Praze, kde mi nevadilo si s něčím vyhrát, nebo to dodělat s odstupem).

A abych tu kuchyň něčím pokřtil, koupil jsem si pánev, jakou jsem předtím neviděl. Přestože je malá, váží skoro dvě kila a je celá z ocele - žádný teflon, titan nebo keramika. Takže se s ní sice špatně manipuluje, ale zato se připaluje. Jsem tedy zvědavý, v čem bude její výhoda. Zapomněl jsem ovšem koupit olej, takže jsem to zatím nezjistil.

Be patient a little longer

Vypůjčil jsem si motto, které se ujalo u nás ve firmě, kde zápasíme s tím, jak naroubovat český humor na francouzsko-italskou mentalitu. Dá se to překvapivě aplikovat i v běžném životě, kdy se situace zdá na první pohled bezvýchodná. Jako například s připojením k Internetu.

Když jsem, čistě ze zvědavosti klepl na odkaz (kde jsem si měl vybrat datum případné návštěvy technika France Telecomu) o pár dní později, zjistil jsem, že se dvoutýdenní okno posunuje. A že se otevřelo už i datum 9. ledna. Takže jsem neváhal a hned se přihlásil na prohlídku drátu v prvním termínu ráno. Sice jsem měl určité pochybnosti o tom, co tam bude FT zkoumat, když mi sám FT dal na dveře štítek, kterým jaksi potvrzuje, že tam linka je. Další překvapení nastalo před chvílí, kdy jsem otevřel email a čtu další zprávu od Free v tom smyslu, že moje instalace drátu byla zrušena, protože ten drát tam už je a je to oficiálně potvrzené od FT. Snad se tedy blýská na lepší časy.

Internet totiž, zdá se, pronikl už zásadně do mého života. Zjistil jsem, že vysavač, ledničku, pračku a nejspíš i skříně z IKEI, chci koupit právě na Internetu. Stejně tak jsem si zvykl na pravidelný přístup na email, google maps. A v neposlední řadě i hry. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si chtěl o víkendu, po dlouhé době, zahrát StarCraft (jenom lokálně proti počítači, abych se trochu roztrénoval, než na to s Pavlem zase "vlítnem"), a zjistil jsem, že proto, že jsem se už 30 dní nepřipojil k internetu, přepnul se StarCraft do verze, která už nejde hrát lokálně (dokud se znovu neautorizuje na Internetu). Připadal jsem si, že mě Blizzard vyloženě šikanuje. Já nevím už dva měsíce, kam dřív skočit a když se k tomu konečně dostanu, tak smůla. To samé Portal 2. Takže jediné, co se dalo hrát, z těch her co mám, byl Deus Ex: HR. Tak jsem to alespoň dohrál.

V pondělí přišla také první faktura za elektřinu. A po konzultaci s bankéřem to vypadá, že by snad mohla být i správně zaplacena inkasem. (Smlouva ovšem zatím nepřišla, a asi už nedojde.) V úterý přišla dokonce už i smlouva o pronájmu, dokonce i s manuálem "správného nájemníka".

A také přišly přístupové údaje k účtu pro internet banking, Bohužel zatím jenom část - login. Heslo přijde, z bezpečnostních důvodů, jinou zásilkou o "pár dní" později. PIN také nepřišel. Když jsem si rezignovaně posteskl bankéři, tak ten mě ujistil, že to bude určitě otázka nejbližších dní. A hned také využil příležitosti faktury za elektřinu a začal pracovat na procesu změny adresy na moji skutečnou adresu. Jsem zvědav, jak dlouho to bude trvat. Tvrdil, že krátce. Ptal jsem se šťouravě, jestli krátce znamená měsíc. Bral to s nadhledem. Aspoň něco.

Zatím používám svoji novou platební kartu k tomu, že ji nechávám frajersky vyčnívat v peněžence a platím místo toho kreditkou od Citi. Původně jsem myslel, že bych ji mohl využít alespoň pro pojištění na cesty do zahraničí (což v mém případě znamená paradoxně na cestu do Česka), ale po pokusu prostudovat brožuru cestovního (a jiného) pojištění, které na kartě mám, jsem zjistil, pokud mne moje fránina nemate, že jsem momentálně v jakémsi pojištěneckém vakuu a nevztahuje se na mne v podstatě žádná pojistná smlouva. Protože mám francouzskou kartu s francouzskou pojistkou, ale nejsem zatím francouzský resident, kterým se stanu (pro potřeby pojistky) teprve, až budu pobývat ve Francii alespoň 90 dní nepřetržitě. Teoreticky bych mohl být český resident, ale v tom případě se na mne pojistka pro cestu do Česka nevztahuje (je to speciální případ - nefrancouzský resident cestující do své země - který je explicitně vyjmut z pojistného plnění). Navíc už nemám platnou českou kartu zdravotního pojištění, a ještě nemám francouzskou, což je k tomu pojištění také nějak potřeba. Mám pocit, že jediný způsob, jak to vyřešit, je počkat těch 90 dní. Což není tak hrozné, teoreticky už mám 50 za sebou.

Je fakt ale, že jsem kartou už platil, nebo teda doufám :). Konkrétně mýto na dálnici ve Francii, když jsem dnes vyrazil na přesun do Prahy (ale spíš do Česka - nebo ještě spíš na Moravu :)). Protože poslední dobou se nějak pořád v noci budím, využil jsem toho, že jsem vstal už ve čtvrt na pět a o půl šesté v klidu vyrazil. Výhoda byla, že na periferiku bylo volno a já jsem projel a objel půl Paříže v podstatě cestovní rychlostí. Nebýt toho, že byla tma, mlha a pršelo, tak to nemělo chybu. Potom na cestě mne trochu deptalo, že trvalo dost dlouho než se rozednilo, a pak, že se setmělo rychleji, než jsem stihl dorazit. Ale co by člověk chtěl, když si vybere nejkratší den v roce. Pršelo celou cestu, místy i sněžilo, zvláště v blízkosti německých přechodů. Jinak, až na pár kolon kolem Mannheimu, a závěrečnou zacpanou Prahu, to proběhlo bez problémů. Jenom jsem zjistil, že potřebuji vyměnit i zadní stěrač, který mi při pravidelné kontrole před pár dny nevyměnili (na rozdíl od předních) a tak jsem místo výhledu dozadu viděl spíš abstraktní světelné (a později barevné) obrazce. Dohromady něco přes tisíc kilometrů, ale díky tomu, že jsem vyjel tak brzy, tak to překvapivě nebylo tak únavné. A nebýt té zácpy v Praze, tak bych se možná vešel i deseti hodin a to včetně zastávky v mekáči a kupování dálniční známky. Každopádně, zítra mne čeká D1 do Brna a to bude jiná káva :).

I když, je pravda, že situace na pařížských silnicích je tristní. (Nechci to zobecňovat, protože jedinou jinou zkušenost z cestování autem ve Francii mám z Provence a tam to bylo vždycky v pohodě.). V Paříži ovšem je to vysloveně hazard. Posledních pár dní jsem jezdil do práce autem, jednak proto, abych to auto trochu projel, před tím, než s ním vyrazím do Prahy, a jednak proto, abych zjistil, jak moc výhodné, nebo nevýhodné, je auto na cestu do práce. A v zásadě každou cestu (ať už do práce, nebo z ní) jsem byl svědkem nějaké buď bizarní, nebo vyloženě nebezpečné situace, která mohla klidně skončit havárkou. I když je fakt, že zranění by asi byla mírná, vzhledem k poměrně pomalému provozu. To ovšem neplatí pro motocyklisty, kteří se proplétají kolonami aut s nadhledem profesionálních sebevrahů. Nevím jaké jsou podmínky pro získání řidičáku ve Francii, viděl jsem jen ceník, kde to stálo cca tisícovku, ale mám dojem, že ho dostane každý. Obrátka do protisměru uprostřed křižovatky, nerespektování pruhů, jízda jednosměrkou v protisměru, jízda na červenou, jízda na normální silnici v protisměru, stání uprostřed normální silnice a nakonec nejběžnější, nedávání přednosti v jízdě. V podstatě všechno už jsem viděl. A motorkáři, kteří provádí slalom mezi pomalu jedoucí kolonou.

K tomu nepřispívá ani dopravní značení, které je chaotické, a některé křižovatky připomínají spíš dětské dopravní hřiště a to jak rozlohou, tak složitostí. Už se mi párkrát stalo, že jsem křižovatku napoprvé nedal. Také jsem zjistil, že pokud člověk není na periferiku ve správném pruhu, aby odbočil, může si také nuceně objet čtvrt Paříže. A to má periferik na některých místech až 6 pruhů v jednom směru. Na druhou stranu, když mne vezla kolegyně z letiště, tak jsem si všiml, že v podstatě řeší všechny nebezpečné situace jaksi mimoděk, a klidně si přitom se mnou povídá. Nevím jestli to je tím, že je holka, nebo tím, že si na to člověk časem zvykne. O tragičnosti vypovídá i to, že sice bydlím šest kilometrů od práce, ale cesta autem mi trvá v nejlepším případě 20 minut, ale většinou je to spíš 45 minut až jedna hodina. A to bez ohledu na to, jakou zvolím trasu. Za hodinu bych to teoreticky mohl dojít pěšky. A i na kole by to nemuselo být špatné, nebýt těch semaforů, co jsou na každém rohu, a bohužel omezují i cyklisty a také toho, že pařížské silnice jsou v podstatě cyklistům nepřátelské.

Ovšem, jak říká můj kolega, který jede ráno do práce autem skoro dvě hodiny, to je daň za Paříž.

Nový domov?

Ne, ještě nemám Internet a asi ještě dlouho mít nebudu. Ale o tom později. O víkendu jsem se přestěhoval. Původní idea byla, že si v pátek vezmu v práci auto (které tam v podstatě parkovalo od mého nástupu), převezu ho do hotelu. V pátek ráno jsem si ještě pro jistotu na recepci za 17 babek zarezervoval parkovací místo v garážích. A v sobotu se přestěhuji. Protože věci trochu nabobtnaly, počítal jsem s tím, že pojedu na dvakrát (tedy přesněji, že se jednou vrátím). Věci nabobtnaly hlavně kvůli tomu, že jsem měl ještě navíc nakoupené nějaké potraviny, že jsem si něco iniciativně přivezl při stěhování a že vyžehlené košile, se mi nechtělo pěchovat do kufru na doraz.

To byla idea, která dostala první trhlinu, když jsem se v pátek napodruhé trefil do garáže a zjistil, že ne mém zarezervovaném místě někdo už parkuje a navíc to zjevně moc neumí, protože svým BMW pro jistotu zabral hned dvě místa. Zaparkoval jsem to tedy vedle a šel to říct na recepci . Což ovšem vedlo na téměř čtvrthodinovou konverzaci na téma, že na tom druhém místě nemohu parkovat, a proč a to, že tam parkuji je vlastně výjimka, možná jen díky tomu, že ten, kdo tam normálně parkuje, tam zrovna teď neparkuje. Čemuž jsem se nedivil. Možná parkuje někde jinde.

V sobotu jsem ráno sbalil kufry, naložil a vyrazil. Měla to být poměrně jednoduchá cesta, ale protože jsem příliš spoléhal na navigaci, nakonec se z toho stala taková projížďka po mé budoucí čtvrti, zakončená ovšem šťastným koncem. Při návratu do hotelu jsem si řekl, že místo na navigaci se budu spoléhat na ukazatele, což vedlo k tomu, že jsem trochu přejel, ale zase jsem mohl natankovat, shodou okolností kousek do práce, u asi nejdražší pumpy v širém okolí. Výhodou bylo, že tam bylo prázdno, takže první faux-pas, kdy se mi nepodařilo otevřít víko nádrže byl ušetřen obecenstva, stejně jako posléze pokus o komunikaci s automatickou pumpou.

Přes tyto drobné peripetie jsem ovšem relativně dobře naladěn dorazil do hotelu, abych zjistil, že mi v mezičase přestala fungovat karta do garáží. Naštěstí zrovna jel hned za mnou do těch garáží nějaký domorodec a když viděl, jak tam zápasím s vraty, tak mi je otevřel svým dálkovým ovládáním. Na mém původním místě teď stálo už jiné auto. Sbalil jsem si posledních pár švestek, koupil naposledy bagetu v oblíbeném pekařství přes ulici a šel se odhlásit. Na recepci byla stejná recepční, která mne včera zaskočila litanií o parkování. Dnes pro změnu překvapila tím, že mi tvrdila, že jsem odjel už ráno. A přestože jsem to vehementně popíral, dlouho tomu nechtěla věřit. Nakonec prohlásila, že stejně budu muset zaplatit pobyt až do neděle a s tím mne propustila.

Při příchodu do nového bytu mne překvapily dvě věci – zima, a tramvaje. Zimu jsem odstranil tím, že jsem roztopil elektrické radiátory. Tramvaje budou dlouhodobá výzva. Původní dojem, který jsem nabyl při první prohlídce, že tramvaje v podstatě nejsou slyšet, se týkal tramvají, které přijíždí nebo vyjíždí z vozovny pod oknem. Ty skutečně slyšet nejsou. Tramvaje, které ovšem jezdí kolem na pravidelné lince jsou slyšet na můj vkus příliš. A bohužel jezdí skoro pořád a v poměrně krátkých intervalech. Teprve kolem půlnoci ty intervaly zvolní. Od dvou ráno do pěti nejezdí, pak začnou párkrát za hodinu a v šest se to rozjede naplno. To jsou výsledky pozorování za poslední tři noci.

Co ovšem oceňuji jsou venkovní žaluzie, které jsou schopné zcela a naprosto zatemnit místnost. Tím se podaří organismus oblbnout a je pak schopen spát, pro totální nevyspání i přes den. Dlouhodobě to ovšem budu muset řešit jinak. Představa, že bych se stěhoval se mi ovšem výrazně nelíbí. A to i proto, že místo není jinak špatné. Bydlím v podstatě u Seiny, v pěkné nové čtvrti. V okolí jsou zajímavé parky i obchodní centra a jezdí sem tramvaj :).

V neděli jsem pak vyrazil do IKEI. Těch je v okolí pár, vybral jsem si jednu, která není úplně nejblíž, ale líbilo se mi, že stejným směrem jako Versailles. IKEA ničím nepřekvapila. Vypadá úplně stejně jako ta v Česku, včetně toho, že když už má člověk pocit, že to celé prošel, ještě mu pořád zbývá pár kilometrů k pokladnám. V podstatě to byla taková průzkumná návštěva, při které jsem hlavně chtěl omrknout skříně PAX, jejich provedení, úpravu atd. A jednak jsem chtěl také zjistit, jaké existují možnosti, co se týká kuchyní. V IKEI jsem, stejně jako už předtím v Carefourru, vyzkoušel samoobslužnou kasu. Ta spočívá v tom, že si člověk zboží sám namarkuje pomocí čtečky čárových kódů a pak zaplatí. Při návratu bylo zvláštní, že čtyřproudová dálnice byla plná v obou směrech. Od Paříže i na Paříž. Večer jsem pak ještě při procházce objevil kousek od domu obchod Auchan, který vypadá podobně jako Tesco. Prodávají tam od potravin, přes ponožky až po vysavače, všechno. 

Protože nemám zatím ani ledničku, zřídil jsem improvizovaný chladící box na balkóně v krabici od zásilky z Amazonu. Ještě před tím, než jsem opustil svůj dočasný příbytek v hotelu, měl jsem pocit, že bych si měl koupit rychlovarnou konvici. Protože jsem ale nevěděl, kdy bych ji honem mohl koupit, napadlo mne, že bych ji mohl zkusit objednat přes Internet a třeba by mi ji mohli už v pondělí doručit. Takže jsem (v sobotu dopoledne) hledal nějaký internetový obchod, kde mají konvice a překvapivě, největší výběr byl na francouzském Amazonu. Když jsem pak nakonec jednu vybral a postupně se propracovával k platbě, zaujala mne možnost doručení ve stejný den večer, která najednou vyskočila (a kterou jsem předtím nikdy neviděl). Což znamenalo, že bych měl konvici už v sobotu večer. Řekl jsem si, že tu srandu to stojí a připlatil si za to 10 babek (standardní doručení do 3 pracovních dnů bylo zdarma). 

Za tu srandu to stálo, protože kolem půl osmé mi volal nějaký chlapík, že mi má doručit něco z Amazonu, ale nemůže najít moji adresu na GPSce, jestli bych mu nemohl dát nějakou jinou adresu blízko, kterou znám. Znal jsem jen ulici, která vede okolo, takže jsem mu řekl, ať naviguje na ni a vyrazil do noci, abych se podíval jaká čísla jsou poblíž. Ta jsem mu potom také zavolal, ale ukázalo se, že má problém najít i ta čísla. Pak nějaké číslo našel a nakonec to asi za hodinu celkem donavigoval. Takže za 10 babek jsem měl sice doručení jen na nejbližší křižovatku, ale zato jsem si mohl vybrat kterou a i číslo popisné, u kterého si to vyzvednu. Je fakt, že chlapík tvrdil, že to je jeho první šichta jako doručovatel, a to, že moje ulice není na GPS mi potvrdili i stěhováci, co mě stěhovali a nakonec není ani na mé GPS, co mám v autě. Takže navíc teď už vím, kam případné zoufalce posílat a kde je mohu vyzvedávat. 

Když jsem viděl, jak to kupování na Internetu skvěle funguje, řekl jsem si, že si ho musím zřídit, co nejdřív a zavolal na SFR, jestli by mi nemohli zařídit optiku. Nemohli. Zavolal jsem tedy na Free (což mi ostatně všichni doporučovali) a objednal si balíček Total za něco málo přes 30 babek měsíčně. Trochu mne zklamalo, že mi nenabídli jejich nejnovější box, ale jeho předchozí verzi, ale je fakt, že přehrávač BDček, případně zabudovanou herní konzoli, nebo videorekordér nepotřebuji. A zase je to o pár babek levnější. Co mi ovšem vyrazilo dech, když mi řekli, že zřízení bude trvat od dvou do šesti týdnů a že mi navíc musí zřídit telefonní linku. Argumentoval jsem tím, že linku už mám nataženou od France Telecomu (dokonce mám na dveřích naražený štítek s přiřazeným číslem), nicméně chlapík na lince byl asertivnější než já a nedal se zviklat. Nakonec z něho vypadlo, že i když mi tedy nebudou muset tu linku tahat, že ji budou muset minimálně „aktivovat“, což sice půjde udělat i na dálku, ale pořád to minimálně ty dva týdny zabere a za těch skoro 40 babek za zřízení to pořád stojí (a navíc je to levnější, než kdybych si to nechal aktivovat od France Telecomu). Takže to vypadá, že pod stromečkem Internet asi nebude (a jestli ano, tak beze mne).

S bankou se mi zatím nepodařilo nic moc udělat. Sice na tom už pracuje můj osobní bankéř, ale ten je, zdá se, spíš zdatnější obchodník, než manager. Počítám, že je ale pořád dost času. Elektřinu mi zatím kvůli neplacení neodstřihli, pojišťovna mi teprve dneska doručila smlouvu, mimochodem i s uživatelskou příručkou popisující různé možnosti, která čítá 58 stránek velikosti A4 hustě popsaných malým písmem, kterou si nejspíš nechám na dlouhé zimní večery, až nebudu mít co číst. 

Dnes ráno jsem se také setkal s chlapíkem od stavební firmy, která to tady stavěla, který mi konečně vysvětlil, co jsou ty zvláštní věci, co mám nad okny, a které jsem polepil páskou, protože z nich dost táhlo. A také, jak funguje krabička se sluníčkem v předsíni a odhalil závadu na odvětrávání v kuchyni. Což vedlo k tomu, že mi nakonec nepředal můj druhý klíč, ale nechal si ho, aby to odvětrávání mohl opravit. Večer se ovšem ukázalo, že dneska to ještě nebude. Zato jsem si večer vyzvedl přezuté auto, které jsem ráno nechával v servisu. Což byla smůla, protože zrovna dneska ráno byla pěkná průtrž, a auto by se hodilo. Takto jsem do práce přišel durch. Zato jsme měli takový předvánoční týmový oběd v restauraci, tak jsem to preventivně posichroval nějakým rumem (kterým byla napuštěná baba) a doufám, že to bude OK. 

Psáno v úterý 13. 12. 2011

Tam a zase zpátky

Došlo na lámání chleba. V pátek se konečně podařilo vyjasnit, se kterou firmou se přestěhuji a kdy - asi tak půlhodiny před tím, než jsem totálně odpadl, kvůli tradiční migréně. Nevím čím to je, ale ty migrény mám poslední dobou docela často.

Když jsem se v sobotu ráno probudil, už relativně v pohodě, mrkl jsem na net a našel spoj s ČSA, který mi docela sedl. V sobotu večer do Prahy a v úterý odpoledne z Prahy zpět. V neděli a v pondělí promyslet a připravit balení a v úterý ráno to naložit. Tak nějak si představuji akci Kulový blesk. Stěhovací firma ovšem potřebuje dva dny na doručení, tudíž budu zásilku čekat až ve čtvrtek. Do té doby mám naštěstí ještě od firmy zaplacený hotel, takže problém, že budu dva dny bez postele se naštěstí nekoná. Včerejší cesta na letiště v Paříži byla v pohodě, dokonce mě ani nešacovali a přestože jsem koupil nějakou zapomenutou letenku (na webu ČSA se letenky na stejný den už koupit nedaly), našel jsem i místo. Kapitán byl veselá kopa a přes zjevné turbulence nad Prahou, s námi dosedl, jak v bavlnce. Taky tomu pomohla dvojka znojemského bílého a sendvič, jehož složení se délkou už blíží úvodnímu sloupku Mladé Fronty. Jednou si ho schválně opíšu, mám pocit, že dvorní dodavatel ČSA - Hamé Babice - už dokázal dostat do jednoho primitivního jídla snad všechny oficiálně povolené jedlé látky. Zlatá Lufthansa se svou sýrovou, nebo šunkovou bulkou.

Teprve když jsem se ráno probudil, padla na mne melancholie. Jednak jsem si jasně uvědomil, že to kde a jak momentálně bydlím, v Paříži těžko dosáhnu, a druhak, bylo jasné, že všechny věci si prostě vzít s sebou nemohu. Jak dostat skoro 60 metrový byt s komorou (a sklepem) do 40 metrového bez komory? Špatně. Takže se od rána snažím vyřešit otázku, co z nábytku vzít s sebou a co naopak ponechat. Původní varianta, že vezmu vše, padla, když jsem provedl simulaci na půdorysu nového bytu. Dostat tam svůj pracovní stůl (potažmo oba pracovní stoly), a současně pohovku se ukázalo, bez hlubší znalosti terénu, jako minimálně troufalé.

Podobným způsobem straší spousta drobných věcí, kterých je překvapivě po bytě plno a které určitě nejsou nezbytně nutné k životu, ale na druhou stranu se mohou hodit, jako např. všechny možné kabely a příslušenství k počítači, frisbee, záchranná vesta na jachtu, speciální lyžařské brýle... Téměř hamletovskou otázku, "vzít či nevzít?" si tak kladu skoro u každé z nich. Bude se hodit batoh? A co speciální boty (do haly, na běhání, na jachtu, na šifrovačky...)? Co kolo? A když ne, co s nimi jinak?

Zkouším stránky francouzské IKEI, které se podobají jako vejce vejci stránkám českým. Aspoň nějaká jistota. Dokonce to vypadá, že i ceny jsou v podstatě stejné. Zkoumám tedy různé únikové varianty řešení - budu potřebovat šatní skříň, tu co mám doma si nevezmu, je zabudovaná. Budu potřebovat botník, kuchyň, nebo minimálně pár poliček na svých pár talířů.

Asi to nebudu hrotit. Po dni brainstormování sám se sebou aspoň rozseknu otázku nábytku. Sláva. Tento úspěšný počin oslavím tím, že selekci jednotlivostí nechávám na zítřek.

Vpravo nahoře jsem umístil pomůcku pro možnost nechat si posílat nové příspěvky emailem. Dá se to pak i zase odhlásit :).

Den D

Uběhl měsíc od mého příjezdu a je čas bilancovat:

Jídlo ... 350
Šalinkarta ... 62
Bydlení ... 0 (platí firma)

Další výdaje:

Papírové utěrky ... 2
(Super cena ve Franprixu, ale ze dvou rolí je použitelná jen jedna)
Pěna na holení ... 3,75
Pračka v hotelu ... 5
Sušička tamtéž ... 4

K tomu bych rád zmínil, že před odjezdem jsem si dělal odhad výdajů a na jídlo jsem si dal 350/měsíc. Což je taková rozporuplná suma. Na jednu stranu, když člověk vezme cenu v restauracích, to vypadá proklatě málo, na druhou stranu, když se člověk stravuje sám, tak to zjevně tak málo není (byť oběd ve všední dny je výrazně "přilepšen"). Ale zase do sebe navíc liju jeden Cidre za druhým.

Kromě výdajů ovšem byly i nějaké příjmy, nebo spíš výdobytky:

1x RIB (Relevé d'Identité Bancaire) - tedy, bankovní konto
1x byt v pronájmu.

Byt jsem získal dnes podpisem smlouvy. Napřed jsem ovšem navštívil pobočku svojí banky, kde jsem si vyzvedl šek banky na zaplacení prvního nájmu a kauce a potvrzení o bezhotovostním převodu o zaplacení poplatku agentuře. Běžný domorodec by to všechno zaplatil šeky, ale to jsem nemohl (viz předchozí příspěvek).

Vlastní předání bytu začalo tím, že se nám nepodařilo sjet do podzemního patra garáží. Výtah totiž vyžadoval vstupní kód, který se zadával prostřednictvím stejných tlačítek, kterými se normálně volí patra, a který zástupkyně agentury nevěděla. Prošli jsme tedy vraty do garáží a aspoň vyzkoušeli, že funguje dálkový ovladač. Asi jste to už viděli ve filmu, ale v Paříži se většinou pro vstup do domu používá číselný kód, místo klíče. Ne, že by se tedy venkovní dveře nedaly zamčít, ale normálně se otvírají kódem. To má tu výhodu, že když se do domu pořád někdo stěhuje, nebo vystěhovává, tak se prostě jednou za čas z bezpečnostních důvodů kód změní. Stejně tak, když k vám někdo jde na návštěvu, tak mu řeknete číslo, a může si otevřít sám (zvonek tady ovšem mají také).

V bytě jsem měl parafovat všechny smlouvy (byly to dvě smlouvy na byt a stání, každá ve dvou exemplářích). Přitom se však ukázalo, že kopie si vzájemně neodpovídají (přestože čísla stránek navazují). Po dalším zkoumání se ukázalo, že patrně došlo k proházení stránek mezi oběma smlouvami. Naštěstí tak, že to šlo přeuspořádat zpět. Pak jsem ještě musel potvrdit (opět parafováním) asi 10 stránek prohlášení o energetické náročnosti bytu, a další 20 stránek prohlášení o průzkumu podloží a riziku přírodních katastrof, nebo technologických havárií. Obojí pro jistotu ve dvou kopiích. Naštěstí tam se mnou byla moje poradkyně přes bydlení, která svůj volný čas vyplňovala tím, že chodila za dveře (a dolů) zkoušet zvonek a dveřní telefon, pouštěla v bytě topení, zkoušela jestli teče voda, a podobně, a objevila tak i první závadu na umyvadle.

Já jsem pak už jenom přiložil prohlášení o pojištění nemovitosti (vyjednané asi 3 hodiny před podpisem) a již zmiňovaný šek a bylo to. O tom, jak moje poradkyně celý týden naháněla EDF, aby zařídili přípojku elektřiny, jsem si nechal předtím vyprávět v autě.

Takže mám byt. Nevýhoda je, že je úplně prázdný. Což by mi nevadilo, jen s tou výjimkou, že mi chybí kuchyň. Ta tam totiž není, ani nábytek, jenom dřez v takovém pofidérním stolku. Druhá věc, která mi vadí je, že kuchyň si sice mohu koupit a zabudovat, ale majitel mi za ni nemusí vůbec nic dát, akorát si ji mohu vzít s sebou, až se budu stěhovat. Takže dilema, zda udělat kuchyň pořádně, a pak ji nechat zadarmo majiteli, nebo ji udělat tak, aby se dala stěhovat, má zatím poměrně jasné řešení, které se mi ovšem nelíbí.

Zbytek věcí bych si rád přestěhoval příští týden z Prahy. Což znamená, že se objevím na pár dní v Praze, abych to zabalil, a dohlédl na odvoz, abych se vzápětí vrátil zpět do Paříže, abych pro změnu dohlédl na dovoz. Moje firma mi stěhování zaplatí. Jen je potřeba vybrat správnou firmu. Oslovil jsem čtyři pražské stěhovací firmy, které nabízely stěhování do ciziny a poptal si cenové nabídky. Pak přišel na osobní a řekl, že mám čtyři nabídky a jestli si mohu nějakou vybrat. Prý ne. Mám místo toho oslovit dvě jiné, pro změnu francouzské firmy, se kterými se moje firma kamarádí, a dostat nabídky od nich. Asi tím nepřekvapím, když prozradím, že francouzské firmy jsou asi tak dvakrát dražší. Přes tento rozdíl v ceně a přes moji argumentaci, že se budu raději domlouvat s partou českých stěhováků, než francouzských (z jediného prostého důvodu, že těm českým budu víc rozumět - aspoň doufám) se mi zatím nepodařilo situaci rozhodnout a doufám, že se to podaří zítra. Závisí od toho totiž, kdy se budu stěhovat, a tedy kdy se budu vracet do Paříže, a tedy na kdy si mám koupit letenky, a tedy bych to měl udělat co nejdřív, pokud chci o víkendu skutečně odletět.

Tím, že budu muset přestěhovat v zásadě úplně všechno, se vyřeší i pochybnosti o tom, kdy byt pronajmout. Takže brzo budu mít k pronájmu pěkný, nový byt, na pěkném místě, na Žižkově (kdyby to někoho zajímalo :)). Na druhou stranu, to řeší i dilema, co jinak s nábytkem, kdybych se nestěhoval a musel ho v Praze nechat. Má totiž poměrně specifický styl - kancelářské retro z 90. let - a zdaleka ne každému by se do obýváku musel hodit. Stejně jako moje disproporční jednolůžková postel. Jediné, co mi není jasné, kam ty všechny věci, co mám, dám v novém bytě, který je jednak skoro o třetinu menší a jednak nemá zdaleka tolik úložných možností. Možná, ale, je problém jinde, a jenom těch věcí mám zbytečně moc. Možná jsem už zapomněl - Omnia mea mecum porto.

Ticho před bouří

Ve čtvrtek bych měl podepsat nájemní smlouvu. Je k tomu potřeba ovšem pár dalších věcí. Jako například peníze. A to hned na tři věci. Zaplacení prvního nájmu, zaplacení kauce (což je v podstatě také rovné nájmu) a zaplacení poplatku agentuře, která zprostředkovává pronájem majiteli bytu. Ta si bere také jeden nájem a to hned pro jistotu od obou. Takže 20 minutová prohlídka bytu mne stojí 1000 babek (asi přejdu na ty babky, nezní to tak děsivě).

Peníze bych potřeboval, ale kde je vzít? Nejlépe v bance, ale my, co máme už RIB, víme své. Přesněji řečeno, my co máme RIB, ale nemáme ani přístup ke svému internetovému účtu, ani nemáme šekovou knížku, nebo platební kartu, víme své. Totiž, že hotovostí se tohle platit nedá. Je to podle nějakého zákona o praní špinavých peněz. Teoreticky by to šlo bezhotovostní platbou, ale to bych ji musel podat včas. Včas je 4 dny před splatností (resp. 3 pracovní dny, ale s tím, že v pondělí banky nepracují). Nejlepší by to samozřejmě bylo šekem.

Firma mi poslala v předstihu pravidelné výplaty zálohu minulý týden ve čtvrtek. Mělo to být na účtu v pondělí (pokud by to nebylo pondělí). Takže dnes mi peníze na účet dorazily. Což je jednak pokyn bance k tomu, že mi má poslat šekovou knížku (vyzvednout ji nejde, je potřeba ji poslat na moji "stálou" adresu, právě pro ověření té adresy), tudíž šeková knížka dojde nejdříve v pátek (a to navíc k mé kolegyni domů). Teoreticky bych mohl zkusit podat platební příkaz, ale je velká šance, že by dorazil až v pátek. Hotovost neprojde. Existuje však ještě jedna možnost - šek banky - ten trvá jen dva dny a teoreticky by se to stihnout dalo. Pokud s tím vystavováním začnou dnes.

Šek banky (nevím jak jinak přeložit chèque de banque) je něco jiného než "normální" bankovní šek, kterým si běžný Francouz kupuje chleba. Vystavuje ho přímo banka, většinou na nějakou větší částku, třeba na koupi auta, nebo bytu a zajišťuje jeho krytí tím, že vyžaduje složení hodnoty šeku předem. Tento šek zadarmo není a banky si za něj nechávají dobře zaplatit (byť ale mají často nějaký šek ročně zdarma).

Takže šek banky a bezhotovostní převod by to mohly jakž takž nějak zachránit. Zkusím tedy pro jistotu oba, čímž diversifikuji rizika a zároveň zvětším pravděpodobnost, že se to aspoň někde zasekne. Jak to dopadne, se dozvím ve čtvrtek.

Kromě peněz je potřeba byt také pojistit (je to povinnost nájemníka) a majitel byt nepředá, dokud se nájemník neprokáže pojistnou smlouvou, případně potvrzením. Snažil jsem se chvíli řešit, do kolika tisíc euro potřebuji pojistit svoji platinovou bižuterii, ale nakonec jsem to vzdal a vzal nabídku agentury, která mi pomáhá s hledáním bytu, v rámci programu "all inclusive". Akorát se děsím toho, až budu muset kvůli této agentuře dodat další hromadu potvrzení, včetně toho, že vlastním byt v Praze a že z něho platím daně, abych si mohl vyžádat nějakou dotovanou podporu na úhradu jejích výdajů a případně do toho i zahrnout náklady stěhování.

Na subvenci kauce existuje pro změnu jiná výhoda, je potřeba zase doložit hromadu dokladů, ale když se to podaří, může si člověk vzít bezúročnou půjčku až 500 euro se splatností až 25 měsíců a část kauce s ní zalepit. A tak dále, na všechno existuje nějaká podpora, nebo program.

Mutation, jak tady říkají stěhování za prací (v rámci jedné firmy), je, zdá se, celkem dobrý byznys. Je spousta klientů, kteří hledají bydlení a potřebují pomoc...

Ovšem, když jsem v úplně prvním dotazníku, který mi poslala "moje" agentura, narazil na otázku "Co je důvodem vaší mobility? a) mutace b) nový pracovník" (to je český překlad anglického textu, který vznikl francouzským překladem původního francouzského textu), trochu mě to zarazilo. Doktorka mi sice vždycky tvrdila, že jsem hypermobilní, ale že by příčinou mohla být mutace? Pro jistotu jsem si řekl o původní francouzskou verzi, čímž se tento bod (a řada dalších) vyjasnily.

Realitní absurdita mi ovšem začíná stále více vyvstávat před očima. O víkendu jsem se procházel v okolí (14. obvodu). Realitní kanceláře jsou tady možná četnější, než zastavárny a sex cluby na Žižkově. Z nabídek pak vyplynulo, že cena za byt v Paříži, v dobré části (14., 7. obvod) se pohybuje od 8 tis. do 12 tis. euro za metr čtverečný. A za těch osm je to nejspíš nějaká zoufalost v prvním patře nad křižovatkou, nebo nějaký immeuble standing (což překvapivě neznamená, že se jedná o stojící nemovitost) s výhledem na nádraží.

Podle zákona (nebo možná spíš vyhlášky), nejmenší byt, který se může nabízet (jako byt, nebo spíš prostor k bydlení), musí mít 9 metrů čtverečných. Říkala mi to naše nová asistentka na osobním, která to ví, protože v něm bydlí. Je to mladá holka po škole, ale i tak mi to přijde hardcore. Ale hledá si něco většího (akorát se bojím, co to v tomto kontextu může znamenat). 9 metrový byt samozřejmě nemá sociální zařízení, ani kuchyň - obojí je společné na chodbě.

Že trh je napnutý k prasknutí dokresluje i to, že např. nájem se automaticky navyšuje podle nějakého indexu (navyšování nájmů), který určuje stát. Na druhou stranu, co mají ti chudáci majitelé bytů dělat, když si kupují čtverečný metr za takovou pálku. Nějak se to musí zaplatit.

Díval jsem na cenovou mapu. Lokalita, kde je byt, který si chci pronajmout, se pohybuje v ceně šest až sedm tisíc euro za metr čtverečný. Kousek vedle (cca 200 m) je cena ovšem skoro dvanáct tisíc. Čím to? Je to na břehu Seiny. Ne že bych se nechtěl raději než na vozovnu, dívat na Seinu, ale že by to bylo skoro dvakrát raději? Ty byty tam ovšem stojí, takže o zájemce asi nouze nebude, protože jak říkala moje poradkyně, většinou je to prodané dřív, než vůbec kopnou.

Tour de visites

V rámci přesunu mi firma domluvila pro pomoc s hledáním bytu externí agenturu. Když jsem se to poprvé dozvěděl, stavěl jsem se k tomu trochu skepticky. Zase nějaká další agentura, která se do toho bude plést. Jako bych to nezvládl sám. Přece jsem si aspoň už 6x hledal bydlení v Praze (než jsem si konečně koupil byt) a tak to prostě udělám stejně v Paříži. Budu si číst inzeráty, odpovídat na ně a něco se nakonec vyvrbí. Nemohl jsem se více mýlit.

Že něco nebude úplně přesně podle mých původních představ mne napadlo, když mne přidělená poradkyně požádala, abych si v předstihu připravil svůj dossier. Dossier, znamená něco jako spis, složka, může vzniknout při vyšetřování, zaměstnanec má svůj, pojištěnec má svůj, a zjevně i člověk hledající bydlení má (mít) svůj. Trochu mne to zaskočilo. Nevěděl jsem hned, co bych si měl do složky připravit. Z nejistoty mne vyvedl hned další email.

Pro hledání bytu je dobré si připravit složku s následujícími věcmi:
- kopie občanky, nebo pasu
- kopie pracovní smlouvy
- tři poslední výplatnice
- tři poslední doklady o tom, že jsem v předchozím nájmu tento platil
- kopie smlouvy o předchozím nájmu
- a obligátní RIB

V případě, že pronajímatel navíc vyžaduje záruku, tak ten kdo ji poskytne, musí v podstatě doložit totéž. V případě, že nejsou poslední výplatnice, jde místo toho použít poslední daňové přiznání a v případě, že jsem v předchozím bydlišti nájem neplatil, ale byl například majitelem, stačí doložit doklad o zaplacení daně z nemovitosti. Jak prosté. Pro Francouze. Co mají výplatnice, doklady o placení daní a účty ve Francii a ve francouzštině. Kromě toho je potřeba doložit, že můj čistý měsíční příjem dosahuje minimálně trojnásobku měsíčního nájmu.

Pokud navíc nakonec dojde k dohodě, je potřeba si připravit 3 bankovní šeky na první tři platby - nájem, kauci a poplatek realitce.

Zde bych rád zdůraznil, že tohle jsou požadavky v Paříži. Podle místních, např. požadavek trojnásobku, je vyloženě pařížská záležitost. Co se týká ovšem ostatních náležitostí, mám obavu, že to je standardní praxe.

Napsal jsem tedy své poradkyni, že mohu dodat kopii občanky, pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o mém příjmu, s tím, že nejsem ve výpovědi, ani ve zkušební době, pro zbytek, že mohu dodat, patrně nesrozumitelné, dokumenty v češtině, kótóvané v korunách a v částkách, které nejspíš nebudou místním požadavkům vyhovovat. Shodli jsme se na tom, že můj dossier vypadá dost chudě a už dopředu mne bude handicapovat, ale bohužel není síly, která by to mohla změnit.

Dossier slouží majiteli bytu k výběru vhodného kandidáta. Pronájem probíhá většinou tak, že majitel buď sám (což ovšem je údajně tak 20% případů), nebo prostřednictvím agentury (zbylých 80%) vydá inzerát, že chce svůj byt, dům, garáž, pronajmout. Pak se domluví prohlídka, kde uchazeči předají svoje "složky" a pak si majitel nad nimi sedne a vybere tu, která se mu nejvíc líbí. Rozdíl ve dvou postupech je v tom, že v prvním případě si majitel prohlídky dělá osobně, což pak (údajně) vypadá tak, že si pozve 30 lidí třeba na sobotu, všichni přijdou do bytu, každý, komu se byt líbí, mu dá svoji složku, a doma čeká, jestli bude mít štěstí.

V případě pronájmu přes agenturu tohle dělá agentura jen s tím rozdílem, že zájemce vodí do bytu po jednom a pak si za službu vezme jeden měsíční nájem. Což způsobuje větší počet nabídek přes agentury a výrazně větší počet poptávek přímo. Nikomu se nechce zbytečně platit měsíční nájem.

Když jsem tenhle systém pochopil, bylo mi jasné, že bych byl (pokud bych to chtěl dělat sám) předem odsouzen k nezdaru. Navíc, když je můj dossier (principiálně) nedostatečný, může mi přítomnost najatého realitního poradce alespoň trochu zvýšit prestiž, a také může, na rozdíl ode mne, plynně konverzovat a lobovat francouzsky :).

Nicméně, pomoc realitního poradce se záhy ukázala nenahraditelná i jinak. A to při organizaci "návštěvního dne". Ten jsme si v předstihu dohodli právě na pátek. Já jsem dopředu zadal svoje požadavky a moje poradkyně na jejich základě vytipovala různé byty a dohodla na inkriminovaný den jejich prohlídky, tak, abychom to stihli, ale zároveň neměli zbytečné prostoje. A protože byla zjevně zkušená, a dovedla i odhadnout časy (prohlídek i přesunů) v podstatě jsme to pak skoro přesně dodrželi.

Požadavky nebyly (z mého pohledu) nikterak záludné:
- min. 30 m2
- max 1100 euro/měs.
- ne přízemí
- zařízený, nebo nezařízený, ale se zařízenou kuchyní
- parkovací stání
- klidná ulice
- dosah do 20 minut MHD od práce

Postupem času se však ukázalo, že se nedaří najít společný průnik. Největší neplechu v tom dělalo to parkovací stání. To získat někde v Paříži (tedy v administrativní Paříži - což je oblast ohraničená dálnicí, které se říká Périphérique) je velmi obtížné. Secesní architektura totiž s podzemními garážemi většinou nepočítala, a tak těch, co to mají, je jako šafránu. V podstatě to jsou výlučně novostavby, které vyrostly na nějakých starých demolicích, nebo na nějakých, dříve neobydlených, místech. Sice existují možnosti pronajmout si stání někde v nějaké veřejné garáži, nebo někdy v blízké novostavbě, ale to je poměrně nejisté a většinou i celkem drahé (100-150 euro/měs.). A protože tomuto problému čelí většina lidí, co tam bydlí, nedá se v ulicích v podstatě zaparkovat vůbec.

A i když se podařilo najít něco se stáním, zase tam haprovala ta zařízená kuchyň. Zdá se totiž, že Francouzi pronajímají byt buď kompletně zařízený, nebo úplně prázdný, tedy i bez kuchyně. No, a už ani nemluvím o tom, že pokud něco prošlo i tímhle filtrem, pak to bylo většinou v přízemí nebo na nějaké výpadovce.

Takže tak.

Nakonec se však mé agentce podařilo dát dohromady seznam asi 8 prohlídek a to 7 z nich naskládala pěkně od rána do poledne. Když mne pak v pátek ráno, tato, jak se ukázalo, subtilní, ale energická dáma, naložila do svého Renaultu Espace (který je všechno, jen ne vhodný na parkování na přeplněných pařížských ulicích) a ve volné chvíli ukázala dalších asi 20 inzerátů, které vytřídila jako potenciálně zajímavé, ale po obvolání se ukázalo, že nesplňují jednu z podmínek, došlo mi, že možná budu muset slevit.

Přestože prohlídky bytů byl svým způsobem zážitek, první dva (možná i proto, že byly se stejnou agenturou) mi nějak splynuly a tak si vybavuji jen, že první byl na rušné ulici, a druhý vypadal tak nějak polorozpadle, byl prosáklý kouřem a na zdech měl takový zvláštní polštářový potah, který mne trochu odrazoval. Tahle agentura navíc prohlásila, že místo trojnásobku, bych měl vydělávat tři a půl násobek, což se mi, při výši nájmu, mohlo podařit už jen náhodou. Padla na mne lehká skepse.

Druhé dva byty (s jinou agenturou) tuto skepsi vzaly, několikrát zesílily a zavrtaly hluboko pod zem. Jeden byl na rohu rušné křižovatky, druhý nad nějakou dílnou, s výhledem na montárnu, oba v prvním patře, jeden nezařízený (což znamenalo, že v něm byl v kuchyni akorát dřez) a druhý sice zařízený, ale tak, že bych to nejspíš stejně musel všechno vyhodit.

V mezičase zavolali ohledně jiné prohlídky, domluvené na později, že zjistili, že jsem Čech a tudíž, že mi to nemohou pronajmout. Došlo jim totiž, že nemohu doložit ani tři výplatnice, ani daňové přiznání podané za poslední rok (ve Francii). To, že jsem nastoupil teprve tento měsíc, tudíž je logické, že to nemohu doložit, bylo sice logické, nikoliv však přesvědčivé. Škoda, na tuhle prohlídku jsem se vyloženě těšil. Bylo to studio v 6. patře, v Paříži, se stáním, zařízené, a 40 m2 terasou (myslím, že to bylo poslední, nebo předposlední patro). Už jsem se viděl - kolem nízké činžáky, v dálce osvětlená Eiffelovka, vlahá letní noc, párty na terase, nebo jenom romantický večer - no, budu to muset zase odložit.

Rozhodl jsem se s poradkyní situaci přehodnotit, ona vytáhla svoji slohu dříve vyřazených nabídek a prošli jsme ji znovu s tím, že jsem rezignoval na stání. To způsobilo, že do toho spadly další dvě nabídky. Pak se ovšem ukázalo, že ve skutečnosti pouze jedna. V Paříži a relativně blízko od práce. Operativně jsme se domluvili na prohlídce. Protože odpadla polední prohlídka s terasou, skočil jsem si místo toho do práce, kde jsem se jen ujistil, že se pořád nemohu přihlásit na svůj počítač (svým firemním účtem).

Po obědě pokračovala prohlídka dalšími dvěma byty, které byly ve stejném domě. Při příjezdu na místo se ukázalo, že to byla novostavba. Měli jsme se jít podívat na studio a F2, ve 3. a 4. patře, místo toho nás ovšem agentka zprostředkující realitky zavedla do přízemního bytu :), s tím, že je fakt super, protože by sice měl být prázdný, ale majitel ho vybavil (sám od sebe) kuchyní a dalšími vychytávkami, jako např. dodatečnou vestavěnou skříní, venkovním osvětlením terasy a zahrádky (které byly součástí, protože byt byl orientován do vnitrobloku a patřila k němu terasa a kus trávníku) a elektrickým stahováním venkovních žaluzií. Několikrát zdůraznila, že byt je sice v přízemí (a v rohu vnitrobloku, tedy ze tří stran stíněn - to ovšem už nezdůraznila), ale protože je na jih, bude v něm i tak dostatek světla. Po odchodu nám pak dala plánek a znovu zdůraznila, že to je fakt jasná volba.

Abych se přiznal, byt se mi líbil, dispozičně (bylo to 1+1) i tím, že měl zařízenou kuchyň a byl nový a i pěkný, ale nezdálo se mi to přízemí. Později, při zkoumání plánků se ukázaly další podezřelé věci - byt nebyl orientován na jih, ale na sever, a v podstatě ze dvou stran obstavoval výtahovou šachtu. To jsem ovšem v dané chvíli netušil. Co se mi v dané chvíli nezdálo, byl hluk z ulice, se kterou celý blok sousedil na druhé straně, a který do vnitrobloku pronikal "průrvou" mezi domy.

Když jsme pak seděli v autě a chystali se už odjet, tak agentka najednou přišla, že nám omylem dala jiný plánek (který byl na ten původně dohodnutý byt ve 4. patře) a jestli ho nechceme také vidět. Tak jsme šli.

Ten už měl trochu horší dispozice, ale pořád byl pěkný, jen už neměl žádnou kuchyň, ale jenom dřez, stahování rolet ruční. A výhled měl na tramvajovou trať s vozovnou, přímo pod okny :). Zato byl na jih, nebyl kolem výtahu a (s výjimkou tramvají) daleko klidnější. Studio ve 3. patře jsme zavrhli, protože mělo okna přímo na už zmiňovanou rušnou ulic na druhé straně.

Po tomto menším zdržení pokračovala tour prohlídkou bytu v Paříži. Ten byl papírově skoro podle mého gusta. 3. patro (poslední) bez výtahu, v klidné ulici (akorát to parkování se tam už nevešlo). No, v podstatě to bylo podle gusta i ve skutečnosti, až na to, že schody mohly směle svým stářím a šíří konkurovat schodům středověkých hlásek a byt sám trochu jako taková hláska vypadal.

Zlatým hřebem pak byl poslední byt, který se vymykal jednak tím, že byl v 10. patře a jednak cenou. Zatímco doteď to všechno byly nájmy kolem 1000-1100 euro, tenhle byl k mání za neuvěřitelných 750. Řekněme, že poslední patro v paneláku, připomínajícím nejhorší stavby socialismu u nás, ve kterém to vypadá, že se všechno každou chvíli rozpadne (nebo upadne, případně vypadne :)) tuto cenu více než ospravedlňovalo.

Po strategické poradě s poradkyní a posléze i s kolegy v práci jsem se nakonec rozhodl poslat svůj dossier na byt s tramvajovou vozovnou. S tím, že bych eventuálně bral v nejhorším i byt s výtahem a trávníkem na sever. Což by mělo spoustu implikací, ale zatím je neřeším, protože vůbec netuším, jak to dopadne.

Dnes jsem se tam byl večer podívat znovu, jenom po okolí, a vypadá to tam celkem hezky. Škoda jen těch tramvají z jedné strany a aut z druhé.

Poznámka: Pokud někde v textu zmiňuji, že byt byl "v Paříži", myslím tím právě tu administrativní Paříž. Pokud to nezmiňuji, znamená to, že byt byl v nějaké příměstské části.

J'habiterais

Možná si někteří kladou otázku, odkud vlastně tyto články píšu. Kde trávím noci (a někdy i dny) a proč jsem o tom nepsal. Není v tom žádná záludnost. Spíš zatím byly k napsání zajímavější věci :).

Bydlím momentálně v takovém "lepším" (nebo horším, záleží z jakého pohledu se na to člověk dívá) hotelu. Tady tomu říkají apart'hotel, což předpokládám vzniklo jednoduchým spojení (anglických) slov apartment a hotel. Což v mém případě znamená to, že mám malý pokojík s koupelnou (i s vanou) a se (samostatným) záchodem a v chodbičce k pokojíku navíc malou kuchyňku, která je poměrně dobře zařízená. Kromě pár kousků nádobí a příborů, ledničky, je v ní také myčka, mikrovlnka, a varná konvice s dvouplotnovým (kolejovým) vařičem. V podstatě bych si tedy mohl vařit, akorát tady nejsou hrnce. Takže si vařím čaje, mažu bagety se sýrem a předevčerem jsem přišel na nové jídlo, které dovedu vyrobit, z müsli a mléka v mikrovlnce, ke snídani.

Pokoji vévodí do postele rozložená sedačka (což jsem udělal první den a pak zjistil, že v podstatě nemá cenu ji skládat) a psací stůl, který má ovšem tu nevýhodu, že k němu nedosáhne telefonní kabel od routeru, přes který jsem připojený k internetu. Takže stejně všechno (co dělám na internetu = co dělám na počítači) dělám v posteli. Což zároveň potvrzuje to, že postel nepotřebuji skládat do sedačky. Občas by se ale nějaká jiná poloha hodila. Mám tady dokonce i telefon, na který se dá přímo dovolat. S čím se trochu potýkám je nedostatek úložných prostor, takže mám v podstatě všechny věci v kufru a postupně je vybírám, podle toho, jak je používám. Okno do vnitrobloku mohu dokonce i otevřít, protože tam je relativní klid.

Tomuhle uspořádání se na místním realitním trhu říká studio (u nás garsonka) a je to velice populární druh bydlení v Paříži. Dá se sehnat v podstatě od 10 m2, ale většinou se nabídka pohybuje kolem 30 m2. Od 40 m2 pak už začínají tzv. 2-pièce(s) (pozor nezaměňovat s dámskými dvojdílnými plavkami). Což je garsonka, rozdělená na dvě místnosti, salon (nebo séjour - podle toho, co přesně se tam dá dělat :)) a chambre, neboli ložnici. Tomuto uspořádání se také ve zkratce říká F2. Od 60 m2 pak už začínají F3 a nebo jiné zvrhle velké bytové jednotky. Kuchyň by měla být vždy oddělená, minimálně aspoň v předsíni, pokud tomu tak není, je označována, zcela nepejorativně, cuisine américaine :). V podstatě to znamená, že máte kuchyň v obýváků, nebo v ložnici. U nás je to prostě kuchyňský kout.

Takové studio se dá sehnat v oblasti, kde by se mi to líbilo, tedy v okolí Alésia, nebo, jinými slovy, ve 14. okrsku (14^e arrondissement), za 850-900 euro za měsíc, ale viděl jsem už inzerát na docela pěkné studio, v relativně dobré poloze i za víc než tisíc. Také jsem tam hned napsal, ale řekl bych, že nejspíš nesplním všechny, nebo možná dokonce žádný, ze "zásadních" požadavků (sérieuses références demandées). Které, mimo jiné, mohou znamenat, doložit dobré chování z minulého nájmu, doložit, že vydělám minimálně 3x tolik čistého, než je požadovaný nájem, doložit, že mám ručitele, sehnat záruku a v neposlední řadě, budit obecně dobrý dojem. Takže sleduji po večerech inzeráty a připravuji se na to, že budu bydlet v bytě s poloviční rozlohou, než na jaký jsem byl doteď zvyklý.

Na druhou stranu je potřeba zmínit, že posunem kousek mimo administrativní Paříž, by se mohlo podařit pár desítek, možná i stovek ušetřit. Otázkou ale je, co pak tam. Bydlet někde úplně daleko a dojíždět do práce autem (jak to většina kolegů dělá) mi přijde zase nepraktické, nehledě na tragickou dopravní situaci v Paříži, každé ráno, každý večer, přes poledne, kdekoliv. Jeden můj kolega bydlí v 35 m2 bytě i s čerstvou manželkou, takže to je zjevně jenom otázka stylu a priorit :).

Abych se trochu rozptýlil, vyrazil jsem po obědě do Louvru. Tedy, ne do toho známého muzea, kam je pořád nával (nicméně musím to ještě uvážit, v práci mi nabízejí výhodnou předplacenku), ale do obchodního centra Carrousel du Louvre do Apple Store, podívat se na svůj budoucí nový telefon ;-). Zjevně se tam šla se mnou, na svůj budoucí nový telefon, podívat spousta dalších lidí a někteří dokonce nezůstali jenom u dívání. Po celou dobu, co jsem si s ním hrál, tak vedle u pokladny prodávali jeden za druhým, dokonce i po dvou. A to jsem si s ním hrál docela dlouho...

Venku bylo překvapivě hezky, svítilo sluníčko, dokonce bylo tak teplo, že jsem si vystačil s košilí a rozepnutou větrovkou. Teploměr na iPhonu ukazoval pro Paříž 18 stupňů, což mohla být i pravda. Bohužel to také znamenalo, že všude byl nával a rue Rivoli byla skoro neprůchozí, takže, ač bych si ji rád prošel, moc pohodlné to nebylo a nakonec jsem to vzdal.

Tak jsem se po cestě zpět alespoň zastavil v Carrefouru, abych si koupil nějakou bagetu a nějaké ovoce, protože jsem si nebyl jist, jestli v okolí hotelu najdu nějakou otevřenou pekárnu. To jsem později po cestě z obchodu vyvrátil tím, že jsem potkal asi čtyři. Nicméně to byla dobrá zkušenost, protože jsem zjistil, že tam mají daleko větší výběr než ve Franprixu, který mám pod okny, takže jsem nelenil a doplnil zásoby všeho možného a z původního lehkého nákupu byly nakonec dvě plné tašky. Ale zase jsem zjistil, že tam mají dobrý Cidre, a proč asi holkám chutná Brillat-Savarin.