Nastala okurková sezóna a v mém životě došlo k dalšímu zásadnímu průlomu. Dal jsem si v kantýně andouillette. Docela dobrovolně a docela rád. Kdo mě vídá občas i jinak, než na blogu, ví, že to nebylo poprvé, a rozhodně to nebylo naposled. Byť kolega tvrdil, že kvalitou nebyla nijak výjimečná (a rozhodně nebyla „silná“), pro mne to bylo potvrzení nového trendu. Příští andouillette si dám už klidně i v restauraci. Ostatně, jak mi vysvětlila moje kamarádka doktorka, z čistě fyziologického hlediska, jde v podstatě o hladké svalstvo. Na druhou stranu pieds paquets, zůstává nadále v zemi zapovězené. Byť, jak mě ujistili moji oblíbení domácí, historka o tom, jak mě tenkrát chtěli pohostit místní specialitou a jak jsem to tehdy nedal, se zařadila do análů veselých historek a tvoří dnes jeden ze základních příběhů, který se váže k historii jejich ubytovacího zařízení.
Kromě kulinářských extempore jsme s kolegy zase jednou vyrazili na oběd do restaurace, pro jistotu tam, kde jsem si minule dal rybu, co chutnala po naftě a pak mi zase jednou donesli steak s příchutí ryby. Kolega se ale dušoval, že tahle restarauce byla nedávno vyhodnocena, jako nejlepší v dané čtvrti, a že určitě stojí za to, dát tomu novou šanci. Nutno ovšem podotknout, že to byl stejný kolega, který mi doporučoval, abych si kupoval džemy „dobrá máma“, protože jsou dobré. Abych se vyhnul případné patálii s naftou, případně steakem, dal jsem si pro jistotu do měkka upečené jehně a jako zákusek financier. Jehně bylo překvapivě bez (nečekané) příchutí, tudíž dobré, ale pro změnu zklamal zákusek. Nebo přesněji řečeno, chuťově mě zdaleka tak neoslovil, jako jeho průmyslová varianta, kterou jsme shodou okolností pár dní předtím testovali v práci. U tohoto zákusku bych se rád zastavil. Jedná se totiž o na první pohled poměrně nezajímavý (minimálně v jeho průmyslové variantě) počin, tvarem a barvou připomínající piškot, nicméně když se do něj člověk zakousne, pochopí, že nejsou všechno piliny, co vypadá jako piškot. Základní složku totiž tvoří mandlová mouka. Mandle obecně jsou poměrně populární surovina, ať už do těsta, nebo různých nádivek. Zvlášť známá nádivka je frangipane, která se dává do galette. Začínám tomu přicházet na chuť.
V neděli se mi stala zvláštní věc. Šel jsem si koupit bagetu, do svého oblíbeného pekařství, a oni neměli. Vůbec žádnou. Francouz by řekl impossible. Bylo to ale tak. Prý budou až za hodinu a půl. Protože bylo relativně hezky, řekl jsem si tedy, co s načatým nedělním odpolednem a vydal se po našem luxusním předměstí hledat jinou otevřenou pekárnu. Věděl jsem, že nějakou musím najít. Ve Francii totiž není dovoleno, abych všechny pekárny současně měly v neděli (nebo jakýkoliv jiný den) zavřeno. S čím jsem ovšem nepočítal, že byl zrovna týden 15. srpna, takže proti předchozímu nařízení šlo nařízení druhé, že i pekárny musí čerpat dovolenou. Prošel jsem se tedy víc, než jsem původně zamýšlel, ale nakonec se na mne přece jen usmálo štěstí. A navíc jsem díky tomu mohl ochutnat zajímavé rulé pistache chocolat. A to nemluvě o pain au chocolat aux amandes. Je však nutno přiznat, že bez ohledu, kolik čokolády, nebo mandlí, do toho dají, mák to nenahradí a pomalu se mi už stýská i po tvarohových „honzovkách“.
Také jsem, zase po delší době, vyrazil toto pondělí do terénu, tentokrát to Kodaně. Už před cestou jsem trochu s rozpaky sledoval předpověď počasí, kde to vypadalo, že by se teplota mohla přes den vyškrábat až na patnáct stupňů, což trochu hatilo můj plán vzít si svoje letní polobotky a tenké pláťáky. Vzal jsem si tedy rifle a bundu, kterou normálně nosím přes zimu. Když jsme přistáli, tak nás letuška radostně uvítala a potvrdila těch patnáct. Při cestě z letiště pak přišla ještě vodní smršť, kdy pršelo vodorovně a jen taxikář viděl šestým smyslem kam jede. Místní mě pak ujistili, že léto skončilo právě v neděli, ale že předtím bylo fakt až nečekaně krásně a teplo, prý až 25 stupňů.
Když se pak večer přece jen trochu vyčasilo a vysvitlo slunce vyrazil jsem na tradiční procházku po trase hlavní nádraží - Nový přístav (Nyhavn). Je to taková skoro až učebnicová cesta přes centrum a kolem zásadních pamětihodností, parku Tivoli, radnice, luxusních obchodů a restaurací. A končí v Novém přístavu. Teoreticky by mohla pokračovat dál, protože přes zátoku měl vést most na druhou stranu, kde stojí kodaňská opera, ale hlavní stavební firma, která most stavěla, stihla zkrachovat a tak tam stojí jen dva na sebe ukazující pahýly. Škoda, prodloužil bych si jinak svůj tradiční itinerář až k opeře. Takto jsem musel otočit u detašované divadelní scény.
Po cestě zpět jsem uvažoval, že bych zašel někam do restaurace na večeři, ale nakonec jsem vyměkl a nedal to. Prostě mě to samotného nebaví a tak chodím na večeři sám jen výjimečně. Do fastfoodu jsem také nešel, protože Steakhouse Whopper z oběda na kodaňském letišti pořád ještě setrvával v žaludku v nestráveném stavu a nebál se dát o sobě vědět. Zazdít ho druhým Whopperem jsem už i já považoval za nebezpečné a KFC mě odradilo už od pohledu. Nakonec jsem se tedy držel osvědčeného rčení, „když je ti ouzko dej si buchtu“ a „dobrým pivem nic nezkazíš“ a v 7-Eleven si koupil skvělý skořicový šnek a ještě cosi a k tomu Tuborg Gold. Klučina, co mi to prodával, mi k tomu ještě popřál hezký večer. Jestli to myslel vážně, nebo to byl dánský osobitý smysl pro humor, nevím, ale musel jsem mu dát za pravdu. Večer v Kodani, se dvěma buchtami a plechovkou piva, když je venku patnáct stupňů a fouká, nemůže dopadnou špatně. Dokonce mě to tak nadchlo, že jsem to druhý večer zopakoval.
Také jsem si ověřil, že vysoké blondýny s vlasy až po zadek, co vypadají jako Claudia Schiffer, nejsou takový mýtus, jak jsem si původně ze svých předchozích návštěv myslel. Jednou ráno jsem viděl celou třídu i s paní učitelkou na hlavním nádraží. Jinak ale musí být někde schované. Dlouhé vlasy jsou ale vidět hodně, a nebo velké drdoly. Protože jsem jezdil k zákazníkovi z hotelu vlakem (a autobusem), měl jsem dobrou příležitost se tomuto zajímavému pozorování věnovat.
Na check-inu zavazadel pro zpáteční cestu se mě pak letuška pro jistotu zeptala, jestli jsem se náhodou nespletl a neletím do Prahy, místo do Paříže. Shodou okolností totiž probíhala registrace na obě trasy. Chápu, že ji zmátla moje občanka a člověka potěší, že o něj má personál starost. Stejně jako na bezpečnostní kontrole, kde mi moje boty už překvapivě nepípaly, ale zato jsem musel vytáhnout z kapes i kapesníky, protože se kontrolorce nezdály boule na mých kapsách. To se ale dalo pochopit, protože Kodaň byla údajně vyhlášena jako nejbezpečnější letiště. Také asi nejemancipovanější, protože tam běžně provádí šacování žen muži a naopak. Pokud někdo chce, aby ho šacovala osoba stejného pohlaví, musí to dát najevo předem. Což mě nijak nebere, ale jednu slečnu si tam jeden horlivý kontrolor postavil navíc ještě na stupínek, takže na ně oba bylo krásně vidět, a vypadala, že na to rozhodně připravená nebyla. Ale ani se nezdálo, že by jí to nějak vadilo. Můj kolega posledně prohlásil, když uviděl kontrolorku za rámem, že by chtěl, aby ho šacovala osoba opačného pohlaví - bohužel pro něj ho ale nešacovali.
Poslední dobou se přistihuji, že létám, čím dál více, s Air France. Do Mnichova, do Kodaně, a už i do Prahy. Většinou proto, že mají lepší časy i ceny. Jediné, co jim vázne, je Terminál 2F na pařížském letišti. Je to takový přístavek, jako by ho tam připlácli dodatečně. Většinou to k němu trvá z ranveje aspoň čtvrt hodiny a člověk má přitom pocit, že absolvuje okružní jízdu po celém letišti. A to nemluvě o tom, že je po cestě potřeba přejet několik silnic (naštěstí letadla mají před auty přednost), dálnici (naštěstí mimoúrovňová křižovatka), a jednu ranvej (tam mají většinou přednost „ta druhá“ letadla). Nakonec je člověk rád, že se letadlo nedostalo do zácpy a ke stojánce dojelo. Také totiž mohlo zůstat někde uprostřed letištní plochy s přistaveným autobusem.
Je vidět, že se už blíží konec prázdnin. Kolegové v práci začínají přibývat, provoz na periferiku houstne a objevují se první havárie. Ve Versailles to ovšem pořád tepe. Dnes jsem tam byl zase na kole, už bych to skoro mohl prohlásit za pravidelný sobotní program. Trochu mě sice zneklidňovala předpověď, že bude 19 stupňů a občasné spršky, ale nakonec bylo jen chladno, a pár kapek jsem schytal až když jsem na zpáteční cestě projížděl Versailles - město. Park Saint-Cloud, respektive jeho dolní část, je pořád zavřený, protože tam tento víkend probíhá třídenní rockový koncert Rock en Seine. Co přesně tam hrají netuším. Přece jenom, je to asi pět kilometrů a navíc za zástavbou, takže tomu tady už není tak dobře rozumět. Výhodou je, že ti, co tam přijedou na všechny tři dny, mohou v areálu parku i kempovat (za pouhých šedesát babek za stan pro dva). Je to tedy zjevně akce pro mladé, protože, ač kempování zní lákavě, neb park je to vskutku krásný, mám pochyby o tom, že by se tam dalo spát. Na druhou stranu, nejsem si jist, jestli spánek je to, o co na podobných akcích jde.
Každopádně jsem dnes stoupání za Viroflay dal už na první dobrou a přijel v rekordní průměrné rychlosti 20 km/h a to jsem se v zámeckém parku kochal, protože přestože se ochladilo, pořád bylo se na co dívat. Příští týden vyrážím na šifrovačku, tak se ten trénink bude hodit.
Zobrazují se příspěvky se štítkemhudba. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhudba. Zobrazit všechny příspěvky
23. srpna 2014
23. června 2014
Opasek
Po delší době jsem vyrazil na další služebku, tentokrát k novému zákazníkovi. Tedy, novému v mém oboru, ale nikoliv pro naši firmu. Pro ni je to naopak jeden z klíčových zákazníků. Pobočka, kam jsme jeli, je v Černém lese (Schwarzwald) kousek od francouzských hranic, ovšem na německé straně, takže se tam nedá nějak jednoduše dostat. V podstatě existují dvě možnosti – přes Stuttgart nebo Strasbourg a pak autem. Nakonec vyhrál Strasbourg a protože nám zakázali letadla, jeli jsme vlakem. Což není nutně nevýhoda, protože těch cca 400 km udělá TGV za zhruba dvě a půl hodiny, což je v podstatě jako z Prahy do Brna. Mohlo by i rychleji, ale bohužel ve druhé půlce (nebo třetině) cesty už není trať tak rychlá, protože tam vlak viditelně zpomalí (asi na 160 km/h). Každopádně při výjezdu z Paříže svítilo ve vagóně na displeji pěkných 315 km/h což jsem si ověřil i GPSkou. Po zpomalení pak přestali rychlost ukazovat :). Ze Starsbourgu jsme si pak autem užili malebnou cestu přes Černý les, kde jsme se mohli kochat typickými německými vesnicemi a perfektními silničkami, vinoucími se mezi kopci a lesy. Jen škoda, že tam nebyl moc signál GSM, takže se moje google mapy přestaly chytat. Na druhou stranu pořád lepší než GPS, kterou nám dali v půjčovně k autu a u které jsme až v autě zjistili, že má jen francouzskou mapu.
Na schůzku jsem z Paříže vyrazil se svým N+2 šéfem, který mi dělal doprovod a dvěma kolegy z německé pobočky. Zákazník totiž vyžadoval výslovně schůzku expertů, takže logicky jsme tam z naší firmy jeli: jeden lobbista, jeden obchodník, jeden markeťák a já. Takhle to dopadne, když chce každý šéf být u toho, když se rozjíždí nový business. A to ještě jeden obchodník, co tam měl jet také, na poslední chvíli nemohl. Tak jsem jen doufal, že ti dva experti, co tam měli přijít od zákazníka si toho nevšimou a že nebudem mít očividnou převahu v kravatách. Abych to trochu kompenzoval (a budil zdání experta), tak jsem si oblek nebral. Nakonec se ukázalo, že od zákazníka přišlo na schůzku asi 10 expertů, ale všichni byli v teniskách a riflích, takže to bylo vyrovnané.
Šéf navíc zamluvil vlak na 07:45 z Gare de l’Est, což obnášelo, že jsem vstával v pět, jel z domu asi první tramvají a nebyl jsem úplně ve formě. Nicméně šéf byl ve formě ještě menší, takže jsem si aspoň ze Strasbourgu zařídil. I tak jsme tam dorazili až po poledni a stihli jen rychlovku v mekáči. Vynahradili jsme si to pak na večeři v typické německé hospodě, kde mluvili jen německy a kde měli jen typická německá jídla a nápoje – např. digestiv Ramazzoti (což mi až do té doby asociovalo výhradně pop pochybné kvality). Navíc nadšen z toho, že si konečně mohu dát pořádné pivo, jsem podcenil řízné Weizenbier, až jsem se pak probudil ve čtyři ráno, se svítící lampičkou a telefonem v nabíječce na polštáři. Naštěstí druhý den už byly na pořadí méně důležité body. Při návratu nás pak ve Starsbourgu trochu zdržela výluka, protože někdo spadl pod vlak, takže to vyřadilo celou trať Starsbourg-Paříž. Naštěstí se nejhorší obavy nepotvrdily a odjížděli jsme jen asi s půlhodinovým zpožděním. Nicméně, první dojem, když jsme přišli na nádraží ve Strasbourgu, které bylo přecpané k prasknutí a na tabulích svítilo, že všechny vlaky na Paříž jsou zpožděné na neurčito, moc optimismu nedával. Do půlnoci jsem to ale domů nakonec stihl.
Druhý den se ukázalo, že můj oblíbený starý zákazník má nějaký akutní problém, a tudíž místo abych se pořádně vyspal, koupil jsem si letenku na druhý den na 07:20 do Barcelony, abych se mohl zase probudit o půl čtvrté ráno (trochu v předstihu) a vyrazit tentokrát na letiště. I to jsem přežil, byť za cenu toho, že místo večerní romantické procházky po Barceloně jsem padl a spal jako dudek až do rána. Neodradilo mne ani to, že jsem měl lukrativní pokoj bez závěsů na oknech s výhledem na betonovou protihlukovou stěnu, která způsobovala, že hluk se kolem ní lámal a pak mezi ní a hotelovou zdí zesílil, aby nakonec pronikal do pokoje. Naštěstí chodba byla daleko hlučnější, takže to, co přišlo zvenku, nepůsobilo rušivě. Co ale taky čekat od hotelu, který se jmenuje Chic & Basic Ramblas.
V sobotu jsem pak vyrazil na procházku po Paříži, přesněji řečeno po la coulée verte, kam mě pozvala moje spolužačka z vysoké, kterou jsem sice skoro 20 let neviděl, ale teď nám přišlo jako dobrý nápad si dát sraz v Paříži. Přestože žije v Londýně, tak zná Paříž líp než já, což jsem pak ocenil i při večeři společně s jejím francouzským přítelem (což lecos vysvětlilo) v koreánské restauraci s typickým barbecue.
No a tento víkend jsem vyrazil koupit kytaru. K tomuhle rozhodnutí jsem dospěl už dřív (jak jsem psal v minulém příspěvku) a začal na tom pracovat už před čtrnácti dny, kdy jsem se vydal do jednoho obchodu s kytarami. Vyrazil jsem tam o víkendu a protože bylo hezky ani mi nevadilo, že to bylo přes celou Paříž. V obchodě překvapivě nikdo nebyl, takže když jsem požádal prodavače, jestli bych si mohl vyzkoušet nějaké kytary, nebyl žádný problém. Dostal jsem k dispozici „kabinku“ s kombem a ladičkou a tam jsem mohl dovádět. Což jsem ocenil, protože jsem byl dost nesvůj, předvádět svoje začátečnické brnkání na veřejnosti. Bohužel ovšem, když chce člověk vyzkoušet kytaru, tak se to bez brnkání neobejde. Takže jsem aspoň zdatnost nahrazoval systematičností. Což se projevilo třeba tak, že jako první věc jsem vypnul zkreslení na kombu, které mi tam nastavil prodavač. Sice to mělo grády, ale zase přitom nebylo moc poznat, na co člověk hraje.
Měl jsem vyhlédnuté tři kytary, které měly to, co jsem si přál, i když se cenově celkem lišily. Což jsem ale nepovažoval za zásadní. Říkal jsem si, že zkusím všechny a když rozdíl nepoznám, tak si prostě vezmu tu nejlevnější. Bohužel jsem ale rozdíl poznal. Protože ale neměli barvu, kterou bych chtěl, domluvil jsem se s prodavačem, že mi zjistí jak dlouho by to mohlo trvat. Což nebyla jen řečnická otázka, protože mě napřed vystrašil tím, že to může klidně trvat až šest měsíců (kdo by to byl dneska řekl). Přitom v Americe tu barvu prodávají běžně, ale na Evropu se nějak nedostává. Vybral jsem tedy ještě jednu alternativu a pustil to z hlavy s tím, že se rozhodnu, až se mi ozve, podle toho, co bude dřív. Ty barvy, co se mi líbily, byly totiž nakonec tři.
No a jak jsem tak čekal na zprávy, všiml jsem si, že v jiném obchodě mají na tyhle kytary promo akci a slevu patnáct procent a dokonce je mají v obchodě k dispozici a dokonce v barvě (té poslední ze tří), kterou bych chtěl. A tak jsem tam tento víkend v sobotu vyrazil. Druhý důvod, proč jsem se tam nakonec vydal byl ten, že jsem si ji chtěl před koupí pořádně prozkoušet a prohlédnout. Přitom jsem si všiml, že můj nový opasek, který jsem si pořídil nedávno, aby ladil k mým polobotkám, skutečně barví a to tak, že nechává na kalhotách tmavé fleky, asi jako od uhlí. Což bylo něco, na co jsem měl být připraven, protože to psali už na visačce, která byla na opasku, když jsem ho kupoval, ale nenapadlo mne, že to bude takhle vážné. Vrátit ho nebylo moc pravděpodobné, protože jednak na to upozorňovali, takže jsem se nemohl vymlouvat, že jsem o tom nevěděl, a jednak jsem si v mezičase do něj nechal udělat další dírku – kterou navíc chlapík úplně netrefil, takže nebyla ani úplně uprostřed ani úplně ve stejné vzdálenosti jako ostatní dírky. Takže ten opasek už byl tak nějak celkově zmršený a ta barva tomu jen přidala. Na kytaru jsem tedy vyrazil bez opasku (mimo jiné i proto, abych jím případně nepoškrábal zkoušenou kytaru), ale s pevným rozhodnutím, že hned jak vyřídím tohle, tak se vypravím pro nový opasek a s tím, že třeba ten za těch osmdesát babek, co mi nabízeli posledně, už bude fungovat.
V Paříži se kytarové obchody koncentrují kolem Pigalle (to je tam, kde jsou také sexshopy a Moulin Rouge). Proč tomu tak je nevím, ale když člověk vystoupí nahoře na náměstí z metra, a jde dolů po Rue Jean-Baptiste Pigalle, tak potkává na každé straně jeden obchod s hudebními nástroji za druhým. Každopádně jen s elektrickými kytarami je tam nejmíň asi pět obchodů a to nemluvím o kytarách akustických, nebo jiných strunných nástrojích. Takže jsem tam vyrazil s ladičkou v batohu a trsátkem v kapse a přemýšlel jak to udělat, abych nebudil veřejné pohoršení svojí produkcí. Prodavač mně kytaru napřed nechal vyzkoušet „na sucho“ aniž bych ji někam zapojoval, což se ukázalo jako užitečné, protože drnčela. Což by se asi dalo nejspíš seřídit, ale protože jsem nechtěl kupovat kytaru a hned nato ji dávat seřídit, když by měla být teoreticky už seřízená z výroby, tak jsem mu ji vrátil s tím, že drnčí a že se mi to nezdá. Prodavač mě překvapil tím, že ho to nechává naprosto klidným, protože když ji zapojím, tak to určitě neuslyším. Což sice byla možná pravda, ale já se nedal, takže donesl druhou, která překvapivě nedrnčela a navíc byla i o poznání lehčí. Což také není jen kosmetický rozdíl, protože tyhle kytary jsou z masivního dřeva, které, díky rozdílné hustotě, může mít různou hmotnost a rozdíl může být až jeden kilogram váhy u přesně stejného modelu.
Nakonec mě tedy přesvědčil, že už nemám jinou možnost, než ji zapojit, což jsem tedy s váháním provedl, přesvědčil se o tom, že všechno ostatní funguje jak má a přitom se tvářil, jako že vím, co dělám. Jenom kluk, co vedle mě zkoušel nějakou děsně exotickou kytaru, a bušil do toho jeden riff za druhým, se na mě trochu nevěřícně koukal. Prodavač ale byl taktní a ochotný, takže jsem nakonec odcházel s dobrým pocitem, o něco lehčím bankovním kontem a novou čtyř a půl kilovou kytarou k tomu. Zbytek dne jsem se pak s ní mazlil a nesměle na ni zkoušel svoje hmaty. A konečně ocenil svoje kombo, které konečně mělo odpovídající zdroj, a které mi do sluchátek dodalo všechny detaily, které jsem byl schopen postřehnout a o kterých jsem do té doby jen snil.
V neděli jsem pak vyrazil na poslední úkol, doplnit opasek a šel přímo do obchodu, kde mi minule prodavačka chválila přízvuk a kde měli skoro ideální opasek, až na to, že neměli délku. Prodavačka si mne překvapivě pamatovala (asi mám fakt exotický přízvuk) a překvapivě se ukázalo, že sice mají pořád stejné délky, ale že jedna z nich mi přesně sedne. Takže jsem neváhal a chtěl ho koupit. Když se do toho náhle vložil druhý prodavač a prý jestli nechci koženou bundu, že mají zrovna akci (50% slevu ke dni otců) a že mi udělá nabídku, které neodolám. Původně jsem chtěl koupit jen opasek, ale protože v obchodě zjevně nikdo další nebyl a protože o kožené bundě uvažuji už delší dobu, nakonec jsem si řekl, proč ne.
A chlapík mně začal nabízet jednu bundu za druhou a prý, když si vezmu dvě, tak mi dá jednu zdarma a k tomu opasek zdarma a prodlouženou záruku a bude mě zdravit pokaždé, když tam přijdu... Dvě bundy jsem nechtěl, a stejně tak jsem neměl v plánu utratit tisícovku, byť by to bylo s 50% slevou. Takže jsme chvíli diskutovali, až tedy nakonec přišel s tím, že mi dá tu jednu (co se mi líbila) s 50% slevou a opasek k tomu a prodlouženou záruku. Teprve až jsem přišel domů a bundu si pořádně prohlédl, tak jsem zjistil, že není všechno zlato, co se třpytí, a že ač to vypadá jako nová bunda, tak už je tak nějak opotřebovaná a někde i podezřele roztržená/nezašitá. Takže to vypadalo, že se tam příští víkend vypravím znovu abych ji vrátil a jsem zvědav jak to dopadne. A to jsem měl pocit, že jsem měl situaci pod kontrolou a stejně mi tenhle zásadní detail unikl.
V mezičase jsem znovu vyrazil do Provence, opět TGV. Sice zrovna probíhala stávka SNCF, ale tím jsem se nenechal odradit, neboť jak se říká: „Psi štěkají, ale karavana táhne dál.“. Na nádraží panovalal typická francouzská organizace (což není myšleno apriori negativně), kde na každém rohu stál jasně označený železničář nebo železničářka, který podával informace a vysvětloval zoufalým cestujícím, které vlaky byly zrušeny, které zpožděny, a které přesunuty. Z nějakého důvodu si ale všichni nespokojení, opoždění a nervózní zoufalci dali sraz u nástupiště, ze kterého jel zrovna můj vlak, místo aby dali přednost jednomu ze zbývajících patnácti, která byla prázdná. Čímž se jim podařilo totálně ucpat příchod na perón a my, co jsme měli jízdenky, jsme se tam prodírali jen s největším usílím stále hustším a stále nervóznějším davem. Což nás zpozdilo naštěstí jen o dvacet minut.
Původní idea, že se zúčastním diskuse se zákazníkem, který dorazil na dva dny dopadla tak, že jsem se zvládl účastnit je obědů a večeří a během dne místo toho řešil kritickou situaci jinde. Což ovšem nutně nebyla nevýhoda, protože jsem měl všechny kolegy po ruce. Protože požadavky železničářů se přes socialistkou příchuť nové vlády nepodařilo naplnit, stávka pořád pokračovala, až mi ve středu došel email, že můj vlak ve čtvrtek zrušili – ale prý si mohu nechat cestu proplatit. Tak jsem si obratem koupíl lístek na pátek, domluvil se s domácími, že tam zůstanu o den déle a využil večeru navíc k tomu, že jsem si konečně skočil zaplavat do bazénu a aspoň trochu si užil relaxace ve večerních paprscích hřejivého, provensálského slunce. Silné bouřky, které udeřily první tři dny v týdnu a které proměnily schodiště ve vodopády a chodníky v potoky, totiž toho léta moc neukázaly.
Nakonec mi došla i „dobrá zpráva“ od SNCF, že můj vlak v pátek bude vypraven a že tam mám přijít raději v předstihu. Což jsem nepodcenil a tudíž měl čas nejen si nechat proplatit jízdenku, kterou mi zrušili a jednak si dát sendvič a ještě naposled nasát přicházející léto. Tím, že mě světelná tabule napřed poslala na nástupiště 3, a když jsem se tam pohodlně usadil, tak ohlásili, že se mám dostavit na nástupiště 4 pro oskenování jízdenky mě nepřekvapilo. Vždycky to jezdí ze čtyřky, takže to, že tam dali trojku vyburcovalo k přesunu jen pár lidí a mě (to že má nádraží dvě nástupiště očíslované 3. a 4., kde to 4. je vlastně první může zaskočit už jenom nováčka). Stejně tak to, že jsem si šel nechat oskenovat jízdenku na jeden konec, abych se pak přes celé nástupiště prodíral na druhý konec.
Nakonec jsem se ale do vlaku dostal a aby toho nebylo v málo, v Paříži jsem zjistil, že jsem zapomněl svůj mobil v autě z půjčovny. Během cesty na nádraží mi totiž volal zákazník, ten, kvůli kterému jsem musel zrušit všechny plánované schůzky, a tak, ač bych to normálně nedělal, jsem to zvedl. No a pak jsem si odložil mobil do držáků na kelímky a protože jsem byl trochu na štíru s časem, když jsem dorazil na nádraží a konečně našel místo, kde zaparkovat, už jsem na mobil zapomněl. Chtěl jsem zavolat do půjčovny, ale zjistil jsem, že ani jeden z mých českých mobilů, které mají normálně roaming, nedokáže zavolat z Francie na francouzské číslo. Nezbylo mi tedy než vybalit svůj starý „pevný“ telefon, dobít do něho baterky abych se pak konečně dovolal na půjčovnu. Ti samozřejmě nic nenašli, což mně ale nepřekvapilo, protože můj telefon byla stará Nokia, která měla stejnou barvu jako vnitřek auta, ale slíbili, že se poptají i nového nájemce a dají mi vědět. Nakonec se mi ale ozval kolega, že mu někdo volal, že má můj telefon. Takže se dohodli, že telefon nechá v půjčovně a kolega ho tam vyzvedne, až bude okolo v úterý projíždět. Jen je trochu opruz, že v úterý letím do Mnichova, a zrovna prý začaly stávkovat aerolinky, takže pokud mi budou chtít zrušit letadlo a pošlou mi to na mobil, tak se to nedozvím.
V sobotu odpoledne pak, jak je už dobrým zvykem, jsem znovu vyrazil do 4 Temps. Tentokrát s novou koženou bundou a předsevzetím, že se ji pokusím vrátit. Prodavači si mne sice všichni pamatovali, ale všichni mne unisono ujistili, že mi nic na vrácení nevezmou a peníze mi tudíž nevrátí. Prý to je na účtence a také na ceduli, které je vedle kasy, jasně uvedeno. Což také vysvětlilo, proč se mi minule snažili prodat dvě bundy za cenu jedné. Když jsem pochopil jejich strategii, vytáhl jsem tedy bundu a začal předvádět vady a k mému překvapení mi bez řečí nabídli výměnu. Jen tam bohužel druhou takovou ve stejné velikosti neměli, takže ji objednali a bude prý ve čtvrtek. Ve čtvrtek budu ale doufám už sedět v autě na cestě do Česka, takže na bundu si budu muset počkat. Aspoň že nový opasek funguje bez problémů a bez závad, až jsem si ho za ten týden oblíbil. S kytarou jsem se totiž zatím moc nepomazlil a do dovolené už to moc nestihnu. Tak to všechno rozjedu po svém návratu, včetně pravidelné návštěvy 4 Temps.
Na schůzku jsem z Paříže vyrazil se svým N+2 šéfem, který mi dělal doprovod a dvěma kolegy z německé pobočky. Zákazník totiž vyžadoval výslovně schůzku expertů, takže logicky jsme tam z naší firmy jeli: jeden lobbista, jeden obchodník, jeden markeťák a já. Takhle to dopadne, když chce každý šéf být u toho, když se rozjíždí nový business. A to ještě jeden obchodník, co tam měl jet také, na poslední chvíli nemohl. Tak jsem jen doufal, že ti dva experti, co tam měli přijít od zákazníka si toho nevšimou a že nebudem mít očividnou převahu v kravatách. Abych to trochu kompenzoval (a budil zdání experta), tak jsem si oblek nebral. Nakonec se ukázalo, že od zákazníka přišlo na schůzku asi 10 expertů, ale všichni byli v teniskách a riflích, takže to bylo vyrovnané.
Šéf navíc zamluvil vlak na 07:45 z Gare de l’Est, což obnášelo, že jsem vstával v pět, jel z domu asi první tramvají a nebyl jsem úplně ve formě. Nicméně šéf byl ve formě ještě menší, takže jsem si aspoň ze Strasbourgu zařídil. I tak jsme tam dorazili až po poledni a stihli jen rychlovku v mekáči. Vynahradili jsme si to pak na večeři v typické německé hospodě, kde mluvili jen německy a kde měli jen typická německá jídla a nápoje – např. digestiv Ramazzoti (což mi až do té doby asociovalo výhradně pop pochybné kvality). Navíc nadšen z toho, že si konečně mohu dát pořádné pivo, jsem podcenil řízné Weizenbier, až jsem se pak probudil ve čtyři ráno, se svítící lampičkou a telefonem v nabíječce na polštáři. Naštěstí druhý den už byly na pořadí méně důležité body. Při návratu nás pak ve Starsbourgu trochu zdržela výluka, protože někdo spadl pod vlak, takže to vyřadilo celou trať Starsbourg-Paříž. Naštěstí se nejhorší obavy nepotvrdily a odjížděli jsme jen asi s půlhodinovým zpožděním. Nicméně, první dojem, když jsme přišli na nádraží ve Strasbourgu, které bylo přecpané k prasknutí a na tabulích svítilo, že všechny vlaky na Paříž jsou zpožděné na neurčito, moc optimismu nedával. Do půlnoci jsem to ale domů nakonec stihl.
Druhý den se ukázalo, že můj oblíbený starý zákazník má nějaký akutní problém, a tudíž místo abych se pořádně vyspal, koupil jsem si letenku na druhý den na 07:20 do Barcelony, abych se mohl zase probudit o půl čtvrté ráno (trochu v předstihu) a vyrazit tentokrát na letiště. I to jsem přežil, byť za cenu toho, že místo večerní romantické procházky po Barceloně jsem padl a spal jako dudek až do rána. Neodradilo mne ani to, že jsem měl lukrativní pokoj bez závěsů na oknech s výhledem na betonovou protihlukovou stěnu, která způsobovala, že hluk se kolem ní lámal a pak mezi ní a hotelovou zdí zesílil, aby nakonec pronikal do pokoje. Naštěstí chodba byla daleko hlučnější, takže to, co přišlo zvenku, nepůsobilo rušivě. Co ale taky čekat od hotelu, který se jmenuje Chic & Basic Ramblas.
V sobotu jsem pak vyrazil na procházku po Paříži, přesněji řečeno po la coulée verte, kam mě pozvala moje spolužačka z vysoké, kterou jsem sice skoro 20 let neviděl, ale teď nám přišlo jako dobrý nápad si dát sraz v Paříži. Přestože žije v Londýně, tak zná Paříž líp než já, což jsem pak ocenil i při večeři společně s jejím francouzským přítelem (což lecos vysvětlilo) v koreánské restauraci s typickým barbecue.
No a tento víkend jsem vyrazil koupit kytaru. K tomuhle rozhodnutí jsem dospěl už dřív (jak jsem psal v minulém příspěvku) a začal na tom pracovat už před čtrnácti dny, kdy jsem se vydal do jednoho obchodu s kytarami. Vyrazil jsem tam o víkendu a protože bylo hezky ani mi nevadilo, že to bylo přes celou Paříž. V obchodě překvapivě nikdo nebyl, takže když jsem požádal prodavače, jestli bych si mohl vyzkoušet nějaké kytary, nebyl žádný problém. Dostal jsem k dispozici „kabinku“ s kombem a ladičkou a tam jsem mohl dovádět. Což jsem ocenil, protože jsem byl dost nesvůj, předvádět svoje začátečnické brnkání na veřejnosti. Bohužel ovšem, když chce člověk vyzkoušet kytaru, tak se to bez brnkání neobejde. Takže jsem aspoň zdatnost nahrazoval systematičností. Což se projevilo třeba tak, že jako první věc jsem vypnul zkreslení na kombu, které mi tam nastavil prodavač. Sice to mělo grády, ale zase přitom nebylo moc poznat, na co člověk hraje.
Měl jsem vyhlédnuté tři kytary, které měly to, co jsem si přál, i když se cenově celkem lišily. Což jsem ale nepovažoval za zásadní. Říkal jsem si, že zkusím všechny a když rozdíl nepoznám, tak si prostě vezmu tu nejlevnější. Bohužel jsem ale rozdíl poznal. Protože ale neměli barvu, kterou bych chtěl, domluvil jsem se s prodavačem, že mi zjistí jak dlouho by to mohlo trvat. Což nebyla jen řečnická otázka, protože mě napřed vystrašil tím, že to může klidně trvat až šest měsíců (kdo by to byl dneska řekl). Přitom v Americe tu barvu prodávají běžně, ale na Evropu se nějak nedostává. Vybral jsem tedy ještě jednu alternativu a pustil to z hlavy s tím, že se rozhodnu, až se mi ozve, podle toho, co bude dřív. Ty barvy, co se mi líbily, byly totiž nakonec tři.
No a jak jsem tak čekal na zprávy, všiml jsem si, že v jiném obchodě mají na tyhle kytary promo akci a slevu patnáct procent a dokonce je mají v obchodě k dispozici a dokonce v barvě (té poslední ze tří), kterou bych chtěl. A tak jsem tam tento víkend v sobotu vyrazil. Druhý důvod, proč jsem se tam nakonec vydal byl ten, že jsem si ji chtěl před koupí pořádně prozkoušet a prohlédnout. Přitom jsem si všiml, že můj nový opasek, který jsem si pořídil nedávno, aby ladil k mým polobotkám, skutečně barví a to tak, že nechává na kalhotách tmavé fleky, asi jako od uhlí. Což bylo něco, na co jsem měl být připraven, protože to psali už na visačce, která byla na opasku, když jsem ho kupoval, ale nenapadlo mne, že to bude takhle vážné. Vrátit ho nebylo moc pravděpodobné, protože jednak na to upozorňovali, takže jsem se nemohl vymlouvat, že jsem o tom nevěděl, a jednak jsem si v mezičase do něj nechal udělat další dírku – kterou navíc chlapík úplně netrefil, takže nebyla ani úplně uprostřed ani úplně ve stejné vzdálenosti jako ostatní dírky. Takže ten opasek už byl tak nějak celkově zmršený a ta barva tomu jen přidala. Na kytaru jsem tedy vyrazil bez opasku (mimo jiné i proto, abych jím případně nepoškrábal zkoušenou kytaru), ale s pevným rozhodnutím, že hned jak vyřídím tohle, tak se vypravím pro nový opasek a s tím, že třeba ten za těch osmdesát babek, co mi nabízeli posledně, už bude fungovat.
V Paříži se kytarové obchody koncentrují kolem Pigalle (to je tam, kde jsou také sexshopy a Moulin Rouge). Proč tomu tak je nevím, ale když člověk vystoupí nahoře na náměstí z metra, a jde dolů po Rue Jean-Baptiste Pigalle, tak potkává na každé straně jeden obchod s hudebními nástroji za druhým. Každopádně jen s elektrickými kytarami je tam nejmíň asi pět obchodů a to nemluvím o kytarách akustických, nebo jiných strunných nástrojích. Takže jsem tam vyrazil s ladičkou v batohu a trsátkem v kapse a přemýšlel jak to udělat, abych nebudil veřejné pohoršení svojí produkcí. Prodavač mně kytaru napřed nechal vyzkoušet „na sucho“ aniž bych ji někam zapojoval, což se ukázalo jako užitečné, protože drnčela. Což by se asi dalo nejspíš seřídit, ale protože jsem nechtěl kupovat kytaru a hned nato ji dávat seřídit, když by měla být teoreticky už seřízená z výroby, tak jsem mu ji vrátil s tím, že drnčí a že se mi to nezdá. Prodavač mě překvapil tím, že ho to nechává naprosto klidným, protože když ji zapojím, tak to určitě neuslyším. Což sice byla možná pravda, ale já se nedal, takže donesl druhou, která překvapivě nedrnčela a navíc byla i o poznání lehčí. Což také není jen kosmetický rozdíl, protože tyhle kytary jsou z masivního dřeva, které, díky rozdílné hustotě, může mít různou hmotnost a rozdíl může být až jeden kilogram váhy u přesně stejného modelu.
Nakonec mě tedy přesvědčil, že už nemám jinou možnost, než ji zapojit, což jsem tedy s váháním provedl, přesvědčil se o tom, že všechno ostatní funguje jak má a přitom se tvářil, jako že vím, co dělám. Jenom kluk, co vedle mě zkoušel nějakou děsně exotickou kytaru, a bušil do toho jeden riff za druhým, se na mě trochu nevěřícně koukal. Prodavač ale byl taktní a ochotný, takže jsem nakonec odcházel s dobrým pocitem, o něco lehčím bankovním kontem a novou čtyř a půl kilovou kytarou k tomu. Zbytek dne jsem se pak s ní mazlil a nesměle na ni zkoušel svoje hmaty. A konečně ocenil svoje kombo, které konečně mělo odpovídající zdroj, a které mi do sluchátek dodalo všechny detaily, které jsem byl schopen postřehnout a o kterých jsem do té doby jen snil.
V neděli jsem pak vyrazil na poslední úkol, doplnit opasek a šel přímo do obchodu, kde mi minule prodavačka chválila přízvuk a kde měli skoro ideální opasek, až na to, že neměli délku. Prodavačka si mne překvapivě pamatovala (asi mám fakt exotický přízvuk) a překvapivě se ukázalo, že sice mají pořád stejné délky, ale že jedna z nich mi přesně sedne. Takže jsem neváhal a chtěl ho koupit. Když se do toho náhle vložil druhý prodavač a prý jestli nechci koženou bundu, že mají zrovna akci (50% slevu ke dni otců) a že mi udělá nabídku, které neodolám. Původně jsem chtěl koupit jen opasek, ale protože v obchodě zjevně nikdo další nebyl a protože o kožené bundě uvažuji už delší dobu, nakonec jsem si řekl, proč ne.
A chlapík mně začal nabízet jednu bundu za druhou a prý, když si vezmu dvě, tak mi dá jednu zdarma a k tomu opasek zdarma a prodlouženou záruku a bude mě zdravit pokaždé, když tam přijdu... Dvě bundy jsem nechtěl, a stejně tak jsem neměl v plánu utratit tisícovku, byť by to bylo s 50% slevou. Takže jsme chvíli diskutovali, až tedy nakonec přišel s tím, že mi dá tu jednu (co se mi líbila) s 50% slevou a opasek k tomu a prodlouženou záruku. Teprve až jsem přišel domů a bundu si pořádně prohlédl, tak jsem zjistil, že není všechno zlato, co se třpytí, a že ač to vypadá jako nová bunda, tak už je tak nějak opotřebovaná a někde i podezřele roztržená/nezašitá. Takže to vypadalo, že se tam příští víkend vypravím znovu abych ji vrátil a jsem zvědav jak to dopadne. A to jsem měl pocit, že jsem měl situaci pod kontrolou a stejně mi tenhle zásadní detail unikl.
V mezičase jsem znovu vyrazil do Provence, opět TGV. Sice zrovna probíhala stávka SNCF, ale tím jsem se nenechal odradit, neboť jak se říká: „Psi štěkají, ale karavana táhne dál.“. Na nádraží panovalal typická francouzská organizace (což není myšleno apriori negativně), kde na každém rohu stál jasně označený železničář nebo železničářka, který podával informace a vysvětloval zoufalým cestujícím, které vlaky byly zrušeny, které zpožděny, a které přesunuty. Z nějakého důvodu si ale všichni nespokojení, opoždění a nervózní zoufalci dali sraz u nástupiště, ze kterého jel zrovna můj vlak, místo aby dali přednost jednomu ze zbývajících patnácti, která byla prázdná. Čímž se jim podařilo totálně ucpat příchod na perón a my, co jsme měli jízdenky, jsme se tam prodírali jen s největším usílím stále hustším a stále nervóznějším davem. Což nás zpozdilo naštěstí jen o dvacet minut.
Původní idea, že se zúčastním diskuse se zákazníkem, který dorazil na dva dny dopadla tak, že jsem se zvládl účastnit je obědů a večeří a během dne místo toho řešil kritickou situaci jinde. Což ovšem nutně nebyla nevýhoda, protože jsem měl všechny kolegy po ruce. Protože požadavky železničářů se přes socialistkou příchuť nové vlády nepodařilo naplnit, stávka pořád pokračovala, až mi ve středu došel email, že můj vlak ve čtvrtek zrušili – ale prý si mohu nechat cestu proplatit. Tak jsem si obratem koupíl lístek na pátek, domluvil se s domácími, že tam zůstanu o den déle a využil večeru navíc k tomu, že jsem si konečně skočil zaplavat do bazénu a aspoň trochu si užil relaxace ve večerních paprscích hřejivého, provensálského slunce. Silné bouřky, které udeřily první tři dny v týdnu a které proměnily schodiště ve vodopády a chodníky v potoky, totiž toho léta moc neukázaly.
Nakonec mi došla i „dobrá zpráva“ od SNCF, že můj vlak v pátek bude vypraven a že tam mám přijít raději v předstihu. Což jsem nepodcenil a tudíž měl čas nejen si nechat proplatit jízdenku, kterou mi zrušili a jednak si dát sendvič a ještě naposled nasát přicházející léto. Tím, že mě světelná tabule napřed poslala na nástupiště 3, a když jsem se tam pohodlně usadil, tak ohlásili, že se mám dostavit na nástupiště 4 pro oskenování jízdenky mě nepřekvapilo. Vždycky to jezdí ze čtyřky, takže to, že tam dali trojku vyburcovalo k přesunu jen pár lidí a mě (to že má nádraží dvě nástupiště očíslované 3. a 4., kde to 4. je vlastně první může zaskočit už jenom nováčka). Stejně tak to, že jsem si šel nechat oskenovat jízdenku na jeden konec, abych se pak přes celé nástupiště prodíral na druhý konec.
Nakonec jsem se ale do vlaku dostal a aby toho nebylo v málo, v Paříži jsem zjistil, že jsem zapomněl svůj mobil v autě z půjčovny. Během cesty na nádraží mi totiž volal zákazník, ten, kvůli kterému jsem musel zrušit všechny plánované schůzky, a tak, ač bych to normálně nedělal, jsem to zvedl. No a pak jsem si odložil mobil do držáků na kelímky a protože jsem byl trochu na štíru s časem, když jsem dorazil na nádraží a konečně našel místo, kde zaparkovat, už jsem na mobil zapomněl. Chtěl jsem zavolat do půjčovny, ale zjistil jsem, že ani jeden z mých českých mobilů, které mají normálně roaming, nedokáže zavolat z Francie na francouzské číslo. Nezbylo mi tedy než vybalit svůj starý „pevný“ telefon, dobít do něho baterky abych se pak konečně dovolal na půjčovnu. Ti samozřejmě nic nenašli, což mně ale nepřekvapilo, protože můj telefon byla stará Nokia, která měla stejnou barvu jako vnitřek auta, ale slíbili, že se poptají i nového nájemce a dají mi vědět. Nakonec se mi ale ozval kolega, že mu někdo volal, že má můj telefon. Takže se dohodli, že telefon nechá v půjčovně a kolega ho tam vyzvedne, až bude okolo v úterý projíždět. Jen je trochu opruz, že v úterý letím do Mnichova, a zrovna prý začaly stávkovat aerolinky, takže pokud mi budou chtít zrušit letadlo a pošlou mi to na mobil, tak se to nedozvím.
V sobotu odpoledne pak, jak je už dobrým zvykem, jsem znovu vyrazil do 4 Temps. Tentokrát s novou koženou bundou a předsevzetím, že se ji pokusím vrátit. Prodavači si mne sice všichni pamatovali, ale všichni mne unisono ujistili, že mi nic na vrácení nevezmou a peníze mi tudíž nevrátí. Prý to je na účtence a také na ceduli, které je vedle kasy, jasně uvedeno. Což také vysvětlilo, proč se mi minule snažili prodat dvě bundy za cenu jedné. Když jsem pochopil jejich strategii, vytáhl jsem tedy bundu a začal předvádět vady a k mému překvapení mi bez řečí nabídli výměnu. Jen tam bohužel druhou takovou ve stejné velikosti neměli, takže ji objednali a bude prý ve čtvrtek. Ve čtvrtek budu ale doufám už sedět v autě na cestě do Česka, takže na bundu si budu muset počkat. Aspoň že nový opasek funguje bez problémů a bez závad, až jsem si ho za ten týden oblíbil. S kytarou jsem se totiž zatím moc nepomazlil a do dovolené už to moc nestihnu. Tak to všechno rozjedu po svém návratu, včetně pravidelné návštěvy 4 Temps.
14. prosince 2013
Kytaru s sebou
Minule jsem zmiňoval, že mi doma přibyla elektrická kytara. Její příběh vám teď budu vyprávět. Bude to docela nuda, ale pokusím se to oživit.
Jak jsem také minule uvedl, nebyla sama, ale spíš vlastně takový přídavek ke hře, byť poměrně zásadní (a dominantní). Přece jenom, krabice s kytarou, která má přes metr na délku a skoro půl metru na šířku, se dá už těžko přehlédnout. Měl jsem sice štěstí, že mě pošťák chytil ráno doma, takže mi krabici mohl předat osobně, ale zase mi přitom vnutil tři balíky pro sousedku, která se pak ani neukázala a místo toho si pro balíky poslala nějakého chlapíka, který tady snad ani nebydlí (k ničemu tedy nedošlo).
Když jsem pak hru nainstaloval, kytaru přes dodaný kabel připojil do USB a zkusil to nastavit na Xboxu, měl jsem problémy s tím, že buď to bylo moc tiché, nebo to moc šumělo. Jako naprostý analfabet přes elektrické kytary jsem byl rád, že se v Rockstaru rozhodli ke hře přibalit kytaru, která měla jen jeden snímač, žádné přepínače a jen dva knoflíky na kroucení. Trochu mně zpočátku vadilo, že k těm knoflíkům nebyla na kytaře ani ryska, takže nebylo patrné, kdy jsou nastavené na max, a hlavně, co bylo horší, nebylo jasné, k čemu tam vlastně jsou. Naštěstí jsem si ale mohl stáhnout manuál (ke kytaře!) a poučit se z něj, jak nastavit oba, aby byl signál z kytary, co nejméně ovlivněný, ale i přesto mi to pořád přišlo slabé. Pak jsem někde v diskusi na netu našel tip, že je potřeba ještě kytaru ve hře správně zkalibrovat (kvůli šumu a hlasitosti), což pomohlo, ale ne úplně přesvědčivě.
Při prolézání diskusí jsem ovšem také mimoděk zjistil drobnou odchylku od oficiálních fotek v tom, že mi chybí na kobylce zezadu jeden šroubek (ze dvou). Navíc jsem si v mezičase ještě pořídil malý sluchátkový zesilovač, abych kytaru vyzkoušel, ale i přes toto úsilí se mi nepodařilo dojít k nějakému jasnému závěru, co se týče správné funkčnosti, a to nepočítám, že jsem kytaru proměřoval voltmetrem a zkoumal na osciloskopu. Takže jsem měl pocit, že mám dostatečný důvod k tomu, abych napsal email na SAV (Service après-ventes - zákaznická služba) Amazonu, že mi chybí šroubek, a protože jsem pořád nebyl přesvědčený o tom, že kytara i kabel jsou v pořádku, přidal do něj svoje pochybnosti i v tomto směru.
Musím přiznat, že zákaznická služba Amazonu je tady fakt akční. Nevím, jestli to je tím, že jsem z jejich pohledu domácí, ale s anglickým nebo americkým Amazonem se mi nikdy předtím nic podobného nestalo, a že jsem si s nimi dopisoval rozhodně více než tady.
Už když jsem se rozhodoval o koupi, nebyl jsem si jist, jestli bude hra v angličtině, nebo jenom ve francouzštině. Poslal jsem tedy do Amazonu emailem dotaz „V jakých jazycích je hra dostupná?“, což mi přišlo dostatečně jednoznačné, nicméně hned druhý den ráno mi volali, že by to v té francouzštině mělo jít. Když jsem chlapíkovi vysvětlil, že mně vlastně na francouzštině až tak nesejde a jestli by mohl zjistit v jakých další jazycích to je (pokud jich tam je víc), tak slíbil, že to prověří ve skladu. Druhý den mi napsali ze skladu, že to je ve francouzštině, španělštině a němčině. Což mě sice nepotěšilo, ale když jsem posléze zjistil, co by obnášelo, kdybych chtěl zaručeně anglickou verzi (z Anglie, nebo třeba z Česka), rozhodl jsem se jít do té francouzské - aspoň se trochu poučím. No, samozřejmě, že tam byla i anglická verze, která se mi dokonce automaticky nainstalovala. Takže jsou akční, ale ne úplně přesní :).
Když jsem tedy odeslal dotaz ohledně šroubku (což bylo v neděli odpoledne) a svých pochybnostech, byl jsem už připraven a tudíž mne nepřekvapilo, když mi ještě ten večer volala nějaká slečna a chtěla se mnou řešit moje problémy. Bohužel se přitom ukázalo, že jediné řešení, kterého je Amazon schopen, je všechno vrátit, a buď to vyměnit, nebo si nechat vrátit peníze. Vrátit samostatně kabel, nebo kytaru, nebo si nechat poslat jenom šroubek, je pod rozlišovací schopností jejich reklamační služby (což svým způsobem chápu, ale přesto mi to pořád přijde jako strašné plýtvání energií a časem).
Dohodli jsme se tedy, že zkusím vzít kytaru do nějakého obchodu s kytarami a tam ji vyzkoušet, případně ji nechat odborně prohlédnout znalcem. Což byla vlastně rada, na které se shodli i všichni známí, kteří dělají do kytar, a kterých jsem se ptal. Pokud by se ukázalo, že kytara je v pořádku, mohl bych se pak soustředit na kabel. Nemám sice žádné zkušenosti s kytarami, ale zato jsem trénovaný na odhalování příčin technických problémů (a nejspíš mi to už leze na mozek). Po průzkumu terénu se ukázalo, že v Paříži je sice hromada kytarových obchodů, ale ne všechny nabízí i opravy, a protože se mi táhnout se na opačný konec města s kytarou nechtělo, našel jsem jeden menší obchůdek asi deset minut pěšky od práce.
Hned druhý den jsem tam vyrazil. Trochu mi zatrnulo, když jsem pohlédl na stěny, které byly ověšené kytarami, které vypadaly, že tam už visí dlouho, a pak když jsem pohlédl na jejich cenovky (že by to byl důvod?). Pochopil jsem, že nemám jak, s odstupem si mě měřícího chlapíka, který stál uvnitř, motivovat. I tak jsem to ale zkusil. Lámaně jsem se pokusil vylíčit svoje pochybnosti, na což chlapík ani nečekal, protože mu vedle schnulo lepidlo na kytaře, vzal moji kytaru, prohlédl si ji, jako bych si já prohlížel při koupi lyže, prohlásil něco jako „tak, je to Epiphone“ (což nebylo těžké poznat, protože to je velkým písmem napsáno na hlavě), „Les Paul Junior“ (což je o něco menším písmem pod tím), něco na ni zabrnkal (aniž by ji někam zapojil), přitom ji doladil, pak přidal pár riffů a vrátil mi ji s tím, že je v pohodě. A šel zpátky lepit díru do španělky, kterou měl vedle upnutou do „svěráku“. Že tam chybí šroubek si nevšiml, ale to jsem chápal, neměl čas to zkoumat detailně. Chtít po něm, aby to do něčeho zapojil jsem se neodvážil, protože i kdyby to zapojil, tak bych stejně nevěděl, jestli to zní, jak má, a jemu to zjevně zato nestálo. Nicméně jednu věc jsem se od něj naučil. Struny je možné po kobylce posunout a srovnat (což byla další kosmetická „vada“).
Na druhou návštěvu hudebnin jsem se už více připravil a rovnou tam na ně vytáhl šroubek. Obchod vypadal jako rodinný podnik. Paní byla praktická, prohlásila, že šroubek nemá a ať to zkusím u výrobce. Ochotný pán, který se tam ochomýtal kolem všeho a všech a vypadal, že tam také pracuje, mi vysvětlil, že ten šroubek v podstatě stejně na nic není, a že na jeho kytaře Gibson dokonce nejsou žádné šroubky. A pak zavolal někoho (patrně syna), koho představil jako odborníka na kytary, aby mu to potvrdil. Takže jsme se shodli, že ten šroubek v podstatě nepotřebuji, a navíc tam vůbec nevypadá hezky, takže vlastně je to lepší, když tam není. A protože byl jinak velice ochotný, koupil jsem si od něho místo jedněch strun hned dvoje. A k tomu jako závdavkem dostal trsátko zadarmo.
Doma mi to ovšem nedalo, a tak poté, co jsem vyměnil struny, jsem napsal na zákaznickou podporu Gibsonu (protože Epiphone je jejich značka a protože to bylo výslovně uvedené v balení hry - pokud budete mít problémy s kytarou, nepište nám, ale rovnou jim). No a z Gibsonu mi přišla obratem odpověď: „Že Vám chybí intonační šroubek nás velice mrzí, pošlete nám sériové číslo kytary a my Vám pošleme obratem náhradní.“ A tak jsem zjistil, k čemu tam ty šroubky jsou (i když jsem si o tom pak musel ještě něco přečíst), a že je potřeba odborníky v hudebninách brát s rezervou.
Bohužel je v Gibsonu napadlo mi to poslat TNT Express službou, která když přijela, zjistila, že dveře do domu jsou zamčené, a že nemají kód, takže zase odjeli a nic neřekli. Teprve, až jsem se podíval na sledování zásilky na webu, tak jsem zjistil, že mám problém. Tedy ne úplně hned. Poprvé jsem se totiž díval na sledování zásilky na anglických stránkách, kde zněla zpráva následovně:
Held Awaiting Correct Address. Follow Up Actions Underway.
Což dávalo tušit, že je problém s adresou, ale Follow Up Actions Underway naznačovalo, že se pracuje na opravě. Takže jsem to nechal být. Když se další den nic nedělo, zeptal jsem se v Gibsonu, kam to poslali, a oni mi obratem potvrdili správnou adresu (jejich zákaznická služba je podobně akční jako ta z Amazonu, byť v tomhle případě to nebyli Frantíci). Tak jsem mrknul znovu na sledování zásilek a přitom, jak jsem to zkoumal, jsem se omylem proklikl na německou verzi:
Fehlerhafter Türcode - Bitte Kontaktieren Sie Tnt Express
Která překvapivě vyznívala jinak a dávala daleko větší smysl. Abych se ujistil, že nejde jen o další variantu nahodilého překladu, sáhl jsem ještě po francouzské verzi:
L'envoi ne peut être livré car le code porte est manquant ou incorrect.
Ještě navíc s tlačítkem „Doručit znovu“. Voilà, americká firma a překvapivě nejsrozumitelnější a uživatelsky nejpřívětivější jsou její francouzské stránky. Druhá možnost je, že tam ten německý a anglický text zadával nějaký Frantík, a patrně mu ve škole šla spíš němčina než angličtina. Takže šroubek ještě nemám, ale teď už stačí jen zjistit kód od domovních dveří (mám dva a dnes jsem zjistil, že ani jeden nefunguje), abych jim ho mohl poslat a nechal si to znovu doručit. Doufám, že to nebudu muset osobně podepsat.
A když už tady zmiňuji doručovací služby, zmíním ještě jednu zajímavost. Po zkušenostech se sluchátkovým zesilovačem ke kytaře, a po diskusi se znalci, jsem se rozhodl, že si pořídím i nějaké kombo, abych nebyl za úplnou socku. A protože jsem to chtěl dostat co nejdříve a chtěl předejít tomu, že mi to budou doručovat zrovna (tedy v podstatě vždy ve všední den), když tam nebudu, nechal jsem si to poslat na tzv. „předávací místo“ (point relais). Což je podobné, jako mají v Česku některé obchody osobní vyzvednutí na „odběrném místě“. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že zatímco v Česku si odběrní místa provozují obchody, tady to provozuje třetí firma jako službu všem, kdo mají zájem. Většina internetových obchodů tedy nabízí, kromě normálního doručení poštou, také doručení na point relais. Firem, které taková odběrní místa provozují je několik, největší jsou možná tři, nebo čtyři, každá má několik tisíc odběrních míst.
Zajímavé na tom je, že ta odběrní místa nejsou provozované přímo firmou, ale jde většinou o obchod, nebo služby s něčím úplně jiným, které ovšem jsou na „strategickém“ místě, mají příznivou otevírací dobu a výdej zásilek mají jako vedlejší činnost. Může to být obchod - večerka, tabák, butik v obchodním centru, apod. Někdy jsou to místa poměrně překvapivá, nicméně všechna mají společné to, že jsou otevřená dlouho, v sobotu a často i neděli. Člověk si tedy při objednávání vybere, kam to poslat, kde mu to nejvíc vyhovuje, a tam si to pak na občanku vyzvedne. Dokonce to ani nemusí být v místě bydliště. Další výhoda je, že doručení z obchodu na odběrní místo je zpravidla dost rychlé, často do druhého dne.
Objednával jsem to ve čtvrtek večer. V pátek mi napsali, že to expedovali, a že to dorazí v pondělí, nicméně, když jsem se dnes (v sobotu) vrátil odpoledne domů, dostal jsem SMSku a email, že to bylo doručeno a mohu si to vyzvednout. Takže jsem neváhal a vyrazil do Casina, kam jsem si to nechal poslat a které je otevřené celý týden od rána do večera. Ti, co četli A Year in the Merde, ví, pro ostatní připojím, abych se vyhnul nedorozumění, že Casino je řetězec samoobsluh s potravinami, spíš menší, asi jako Billa. V Paříži není moc vidět, ale jinak je po celé Francii. Když jsem tam dorazil, byla tam akorát pokladní, která měla vedle kasy zrovna čerstvou hromadu balíků a která mě požádala, ať si balík zatím v té hromadě najdu, než namarkuje zákazníka. Což nebylo těžké vzhledem k tomu, že to je poměrně macek. Pak mi zkontrolovala občanku, oskenovala čárový kód, nechala mě to podepsat a šla markovat dalšího zákazníka. Kombo je tedy doma. Teď ještě natrénovat pár riffů, ať můžeme se švagrem dát nějaký gig ;-).
Jak jsem také minule uvedl, nebyla sama, ale spíš vlastně takový přídavek ke hře, byť poměrně zásadní (a dominantní). Přece jenom, krabice s kytarou, která má přes metr na délku a skoro půl metru na šířku, se dá už těžko přehlédnout. Měl jsem sice štěstí, že mě pošťák chytil ráno doma, takže mi krabici mohl předat osobně, ale zase mi přitom vnutil tři balíky pro sousedku, která se pak ani neukázala a místo toho si pro balíky poslala nějakého chlapíka, který tady snad ani nebydlí (k ničemu tedy nedošlo).
Když jsem pak hru nainstaloval, kytaru přes dodaný kabel připojil do USB a zkusil to nastavit na Xboxu, měl jsem problémy s tím, že buď to bylo moc tiché, nebo to moc šumělo. Jako naprostý analfabet přes elektrické kytary jsem byl rád, že se v Rockstaru rozhodli ke hře přibalit kytaru, která měla jen jeden snímač, žádné přepínače a jen dva knoflíky na kroucení. Trochu mně zpočátku vadilo, že k těm knoflíkům nebyla na kytaře ani ryska, takže nebylo patrné, kdy jsou nastavené na max, a hlavně, co bylo horší, nebylo jasné, k čemu tam vlastně jsou. Naštěstí jsem si ale mohl stáhnout manuál (ke kytaře!) a poučit se z něj, jak nastavit oba, aby byl signál z kytary, co nejméně ovlivněný, ale i přesto mi to pořád přišlo slabé. Pak jsem někde v diskusi na netu našel tip, že je potřeba ještě kytaru ve hře správně zkalibrovat (kvůli šumu a hlasitosti), což pomohlo, ale ne úplně přesvědčivě.
Při prolézání diskusí jsem ovšem také mimoděk zjistil drobnou odchylku od oficiálních fotek v tom, že mi chybí na kobylce zezadu jeden šroubek (ze dvou). Navíc jsem si v mezičase ještě pořídil malý sluchátkový zesilovač, abych kytaru vyzkoušel, ale i přes toto úsilí se mi nepodařilo dojít k nějakému jasnému závěru, co se týče správné funkčnosti, a to nepočítám, že jsem kytaru proměřoval voltmetrem a zkoumal na osciloskopu. Takže jsem měl pocit, že mám dostatečný důvod k tomu, abych napsal email na SAV (Service après-ventes - zákaznická služba) Amazonu, že mi chybí šroubek, a protože jsem pořád nebyl přesvědčený o tom, že kytara i kabel jsou v pořádku, přidal do něj svoje pochybnosti i v tomto směru.
Musím přiznat, že zákaznická služba Amazonu je tady fakt akční. Nevím, jestli to je tím, že jsem z jejich pohledu domácí, ale s anglickým nebo americkým Amazonem se mi nikdy předtím nic podobného nestalo, a že jsem si s nimi dopisoval rozhodně více než tady.
Už když jsem se rozhodoval o koupi, nebyl jsem si jist, jestli bude hra v angličtině, nebo jenom ve francouzštině. Poslal jsem tedy do Amazonu emailem dotaz „V jakých jazycích je hra dostupná?“, což mi přišlo dostatečně jednoznačné, nicméně hned druhý den ráno mi volali, že by to v té francouzštině mělo jít. Když jsem chlapíkovi vysvětlil, že mně vlastně na francouzštině až tak nesejde a jestli by mohl zjistit v jakých další jazycích to je (pokud jich tam je víc), tak slíbil, že to prověří ve skladu. Druhý den mi napsali ze skladu, že to je ve francouzštině, španělštině a němčině. Což mě sice nepotěšilo, ale když jsem posléze zjistil, co by obnášelo, kdybych chtěl zaručeně anglickou verzi (z Anglie, nebo třeba z Česka), rozhodl jsem se jít do té francouzské - aspoň se trochu poučím. No, samozřejmě, že tam byla i anglická verze, která se mi dokonce automaticky nainstalovala. Takže jsou akční, ale ne úplně přesní :).
Když jsem tedy odeslal dotaz ohledně šroubku (což bylo v neděli odpoledne) a svých pochybnostech, byl jsem už připraven a tudíž mne nepřekvapilo, když mi ještě ten večer volala nějaká slečna a chtěla se mnou řešit moje problémy. Bohužel se přitom ukázalo, že jediné řešení, kterého je Amazon schopen, je všechno vrátit, a buď to vyměnit, nebo si nechat vrátit peníze. Vrátit samostatně kabel, nebo kytaru, nebo si nechat poslat jenom šroubek, je pod rozlišovací schopností jejich reklamační služby (což svým způsobem chápu, ale přesto mi to pořád přijde jako strašné plýtvání energií a časem).
Dohodli jsme se tedy, že zkusím vzít kytaru do nějakého obchodu s kytarami a tam ji vyzkoušet, případně ji nechat odborně prohlédnout znalcem. Což byla vlastně rada, na které se shodli i všichni známí, kteří dělají do kytar, a kterých jsem se ptal. Pokud by se ukázalo, že kytara je v pořádku, mohl bych se pak soustředit na kabel. Nemám sice žádné zkušenosti s kytarami, ale zato jsem trénovaný na odhalování příčin technických problémů (a nejspíš mi to už leze na mozek). Po průzkumu terénu se ukázalo, že v Paříži je sice hromada kytarových obchodů, ale ne všechny nabízí i opravy, a protože se mi táhnout se na opačný konec města s kytarou nechtělo, našel jsem jeden menší obchůdek asi deset minut pěšky od práce.
Hned druhý den jsem tam vyrazil. Trochu mi zatrnulo, když jsem pohlédl na stěny, které byly ověšené kytarami, které vypadaly, že tam už visí dlouho, a pak když jsem pohlédl na jejich cenovky (že by to byl důvod?). Pochopil jsem, že nemám jak, s odstupem si mě měřícího chlapíka, který stál uvnitř, motivovat. I tak jsem to ale zkusil. Lámaně jsem se pokusil vylíčit svoje pochybnosti, na což chlapík ani nečekal, protože mu vedle schnulo lepidlo na kytaře, vzal moji kytaru, prohlédl si ji, jako bych si já prohlížel při koupi lyže, prohlásil něco jako „tak, je to Epiphone“ (což nebylo těžké poznat, protože to je velkým písmem napsáno na hlavě), „Les Paul Junior“ (což je o něco menším písmem pod tím), něco na ni zabrnkal (aniž by ji někam zapojil), přitom ji doladil, pak přidal pár riffů a vrátil mi ji s tím, že je v pohodě. A šel zpátky lepit díru do španělky, kterou měl vedle upnutou do „svěráku“. Že tam chybí šroubek si nevšiml, ale to jsem chápal, neměl čas to zkoumat detailně. Chtít po něm, aby to do něčeho zapojil jsem se neodvážil, protože i kdyby to zapojil, tak bych stejně nevěděl, jestli to zní, jak má, a jemu to zjevně zato nestálo. Nicméně jednu věc jsem se od něj naučil. Struny je možné po kobylce posunout a srovnat (což byla další kosmetická „vada“).
Na druhou návštěvu hudebnin jsem se už více připravil a rovnou tam na ně vytáhl šroubek. Obchod vypadal jako rodinný podnik. Paní byla praktická, prohlásila, že šroubek nemá a ať to zkusím u výrobce. Ochotný pán, který se tam ochomýtal kolem všeho a všech a vypadal, že tam také pracuje, mi vysvětlil, že ten šroubek v podstatě stejně na nic není, a že na jeho kytaře Gibson dokonce nejsou žádné šroubky. A pak zavolal někoho (patrně syna), koho představil jako odborníka na kytary, aby mu to potvrdil. Takže jsme se shodli, že ten šroubek v podstatě nepotřebuji, a navíc tam vůbec nevypadá hezky, takže vlastně je to lepší, když tam není. A protože byl jinak velice ochotný, koupil jsem si od něho místo jedněch strun hned dvoje. A k tomu jako závdavkem dostal trsátko zadarmo.
Doma mi to ovšem nedalo, a tak poté, co jsem vyměnil struny, jsem napsal na zákaznickou podporu Gibsonu (protože Epiphone je jejich značka a protože to bylo výslovně uvedené v balení hry - pokud budete mít problémy s kytarou, nepište nám, ale rovnou jim). No a z Gibsonu mi přišla obratem odpověď: „Že Vám chybí intonační šroubek nás velice mrzí, pošlete nám sériové číslo kytary a my Vám pošleme obratem náhradní.“ A tak jsem zjistil, k čemu tam ty šroubky jsou (i když jsem si o tom pak musel ještě něco přečíst), a že je potřeba odborníky v hudebninách brát s rezervou.
Bohužel je v Gibsonu napadlo mi to poslat TNT Express službou, která když přijela, zjistila, že dveře do domu jsou zamčené, a že nemají kód, takže zase odjeli a nic neřekli. Teprve, až jsem se podíval na sledování zásilky na webu, tak jsem zjistil, že mám problém. Tedy ne úplně hned. Poprvé jsem se totiž díval na sledování zásilky na anglických stránkách, kde zněla zpráva následovně:
Held Awaiting Correct Address. Follow Up Actions Underway.
Což dávalo tušit, že je problém s adresou, ale Follow Up Actions Underway naznačovalo, že se pracuje na opravě. Takže jsem to nechal být. Když se další den nic nedělo, zeptal jsem se v Gibsonu, kam to poslali, a oni mi obratem potvrdili správnou adresu (jejich zákaznická služba je podobně akční jako ta z Amazonu, byť v tomhle případě to nebyli Frantíci). Tak jsem mrknul znovu na sledování zásilek a přitom, jak jsem to zkoumal, jsem se omylem proklikl na německou verzi:
Fehlerhafter Türcode - Bitte Kontaktieren Sie Tnt Express
Která překvapivě vyznívala jinak a dávala daleko větší smysl. Abych se ujistil, že nejde jen o další variantu nahodilého překladu, sáhl jsem ještě po francouzské verzi:
L'envoi ne peut être livré car le code porte est manquant ou incorrect.
Ještě navíc s tlačítkem „Doručit znovu“. Voilà, americká firma a překvapivě nejsrozumitelnější a uživatelsky nejpřívětivější jsou její francouzské stránky. Druhá možnost je, že tam ten německý a anglický text zadával nějaký Frantík, a patrně mu ve škole šla spíš němčina než angličtina. Takže šroubek ještě nemám, ale teď už stačí jen zjistit kód od domovních dveří (mám dva a dnes jsem zjistil, že ani jeden nefunguje), abych jim ho mohl poslat a nechal si to znovu doručit. Doufám, že to nebudu muset osobně podepsat.
A když už tady zmiňuji doručovací služby, zmíním ještě jednu zajímavost. Po zkušenostech se sluchátkovým zesilovačem ke kytaře, a po diskusi se znalci, jsem se rozhodl, že si pořídím i nějaké kombo, abych nebyl za úplnou socku. A protože jsem to chtěl dostat co nejdříve a chtěl předejít tomu, že mi to budou doručovat zrovna (tedy v podstatě vždy ve všední den), když tam nebudu, nechal jsem si to poslat na tzv. „předávací místo“ (point relais). Což je podobné, jako mají v Česku některé obchody osobní vyzvednutí na „odběrném místě“. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že zatímco v Česku si odběrní místa provozují obchody, tady to provozuje třetí firma jako službu všem, kdo mají zájem. Většina internetových obchodů tedy nabízí, kromě normálního doručení poštou, také doručení na point relais. Firem, které taková odběrní místa provozují je několik, největší jsou možná tři, nebo čtyři, každá má několik tisíc odběrních míst.
Zajímavé na tom je, že ta odběrní místa nejsou provozované přímo firmou, ale jde většinou o obchod, nebo služby s něčím úplně jiným, které ovšem jsou na „strategickém“ místě, mají příznivou otevírací dobu a výdej zásilek mají jako vedlejší činnost. Může to být obchod - večerka, tabák, butik v obchodním centru, apod. Někdy jsou to místa poměrně překvapivá, nicméně všechna mají společné to, že jsou otevřená dlouho, v sobotu a často i neděli. Člověk si tedy při objednávání vybere, kam to poslat, kde mu to nejvíc vyhovuje, a tam si to pak na občanku vyzvedne. Dokonce to ani nemusí být v místě bydliště. Další výhoda je, že doručení z obchodu na odběrní místo je zpravidla dost rychlé, často do druhého dne.
Objednával jsem to ve čtvrtek večer. V pátek mi napsali, že to expedovali, a že to dorazí v pondělí, nicméně, když jsem se dnes (v sobotu) vrátil odpoledne domů, dostal jsem SMSku a email, že to bylo doručeno a mohu si to vyzvednout. Takže jsem neváhal a vyrazil do Casina, kam jsem si to nechal poslat a které je otevřené celý týden od rána do večera. Ti, co četli A Year in the Merde, ví, pro ostatní připojím, abych se vyhnul nedorozumění, že Casino je řetězec samoobsluh s potravinami, spíš menší, asi jako Billa. V Paříži není moc vidět, ale jinak je po celé Francii. Když jsem tam dorazil, byla tam akorát pokladní, která měla vedle kasy zrovna čerstvou hromadu balíků a která mě požádala, ať si balík zatím v té hromadě najdu, než namarkuje zákazníka. Což nebylo těžké vzhledem k tomu, že to je poměrně macek. Pak mi zkontrolovala občanku, oskenovala čárový kód, nechala mě to podepsat a šla markovat dalšího zákazníka. Kombo je tedy doma. Teď ještě natrénovat pár riffů, ať můžeme se švagrem dát nějaký gig ;-).
7. prosince 2013
Vánoční úklid
Jednou to muselo přijít a byť jsem to svým způsobem čekal, tak mne to stejně překvapilo. Když přemýšlím, proč jsem tak dlouho nepsal, napadá mne sice, že přece proto, že se nic zvláštního, nebo zapsáníhodného nestalo, ale není to tak úplně pravda. Ne, že by se vůbec nic nestalo, ale buď už jsem o tom psal dříve (např. daně jsou věčné), nebo se sice stalo, ale zase jsem nevěděl, co přesně bych o tom měl napsat. Pro zachování kontinuity kontinua těchto příspěvků však tyto věci v následujících pár větách (případně odstavcích) přece jenom zmíním.
Jako tradičně jsem vyrazil na týden na Jadran a jako tradičně si tam skvěle zaplachtil. Přežil jsem dokonce i tradiční akci v Brně, byť to letos byla blamáž. Pak se také podíval párkrát do Mnichova a Barcelony, kam mě mí zákazníci volají.
Vsuvka: blamáž (v originále blâmage) není francouzské slovo, byť jsem se o tom svoje kolegy snažil přesvědčit. Nakonec jsme se shodli na tom, že to je německé slovo (což je také matoucí, protože němčina nemá circumflex - stříšku), které bylo „přejaté“ z francouzštiny, podobně jako bylo „handy“ přejaté z angličtiny.
Také se mi podařilo zaplatit daně za rok 2012, o čemž jsem měl chvíli už vážné pochybnosti. Systém placení daní je tady o poznání více zkostnatělý, než v Česku. Daňové přiznání se podává do konce června a daň si berňák strhne (pokud všechno proběhne bez problémů) někdy v říjnu. V říjnu se také přihlásil o daň z bydlení (taxe d'habitation), kde mne trochu překvapilo, že to dělá přes šest set babek, a že se, podle výpisu, který jsem s tím současně dostal, zvýšila oproti předchozímu roku o 25 %. Po konzultaci s kolegy se ukázalo, že zatímco v Paříži k zásadnímu zdražení nedošlo, já platím daň za to, že bydlím v luxusní čtvrti. Daň z bydlení je totiž vlastně komunální daň, kterou vybírá obec a kterou investuje do infrastruktury a služeb, jako jsou knihovny, kulturní domy, sportoviště, jesle a školky, prostě věci, které běžně využívám. Jsem tak aspoň rád, když vím, kdo financuje tu, už dva roky probíhající a neustále znovu začínající, přestavbu hlavní silnice, po které jezdím denně do práce.
Vsuvka: Ptal jsem se kolegů, proč ve Francii nedaní příjmy stejně jako v Česku přímo u zdroje. Důvod, který jsem se dozvěděl, je typicky francouzský: údajně se o tom diskutovalo někdy v devadesátých letech, ale pak zjistili, že by přišla o práci spousta daňových úředníků. Takže odbory řekly ne a tím diskuse skončila. Vive la France !
V mezičase jsem se také zmínil domácímu, že jsem zklamán, protože nemáme v domě internet zavedený optikou, přestože bydlíme v tak luxusní a technologicky rozvinuté obci. Domácí mi obratem odpověděl, že je také překvapen, a že to tedy navrhl na příští zasedání SVJ, které bude za půl roku, k hlasování. Hlasovat se přitom nebude o tom, zda zavést optiku nebo ne, ale o tom, zda to dovolit operátorům. Jestli to budou ovšem operátoři chtít není úplně jasné.
Na vedlejší parcele úspěšně probíhá dostavba megakomplexu obytných a kancelářských prostor, která začala v okamžiku mého nastěhování a nejspíš skončí až se budu stěhovat pryč. Jak se těch dalších pár tisíc lidí navíc bude ovšem ráno dopravovat do práce vědět raději ani nechci.
V listopadu jsem pak přežil tradiční výstavku ve Villepinte, která se poslední roky vyznačuje tím, že je buď během ní stávka, nebo stávka sice není, ale i tak MHD nejezdí nejplynuleji. První den jsem si vzal auto a zpáteční cesta, kdy jsem se zasekl na A86, když jsem se chtěl vyhnout zácpě na A1 a zavřenému periferiku, která trvala dvě hodiny, se rázem zařadila na přední místa mé „co už bych nikdy nechtěl zopakovat“ hitparády. Musím ovšem přiznat, že se na tom podepsala i moje únava a to, že jsem (opět!) netrefil správnou odbočku na mé oblíbené křižovatce.
Druhý den jsem tedy pro jistotu jel RER, což podle jízdního řádu mělo trvat něco přes hodinu. Takže to, že to nakonec trvalo hodinu a tři čtvrtě bylo ve své relativní podstatě pozitivní. Výrazně pozitivní moment této akce, a současně novinka oproti loňsku, bylo uspořádání souběžné výstavky zbraní, střeliva a všeho ostatního, které byla ve stejném areálu, a na kterou se dalo projít na naši registraci. Konečně jsem viděl naživo FN-SCAR, nebo Dragunova. Doufám, že příští rok to takto udělají zase - to bych se na to dokonce i těšil, protože letos jsem se tam dostal až těsně před koncem, spíše náhodou a vůbec jsem to nestihl všechno projít. Bylo tam vše, od neprůstřelných vest, přes obrněné motorové čluny a transportéry, ruční palné zbraně až po satelitní špionážní systémy a taktické spojovací sítě. Takový sen malého kluka, který se zhmotnil.
Kromě všedních záležitostí na mne přišla tradičně se zimním splínem i tradiční krize středního věku, která se normálně projevuje pochybnostmi o smyslu života, milenkou a Porschem. Vzhledem k tomu, že pochybnosti o smyslu života (plynoucí z toho, že bych už všeho dosáhl) nemám, protože jsem ničeho nedosáhl a přestože rozumím významu slova milenka, nejsem si jist, jestli v případě starého mládence má tento význam smysl, zůstává jako jediné srozumitelné a moji krizi určující to poslední - Porsche. Navíc systém danění, kdy se daně neodečítají hned, ale až s více než ročním zpožděním, může za to, že jsem se mohl chvíli opájet iluzí, že mám na to, abych si něco koupil. Něco, co si kupují muži středního věku, aby si tím splnili svůj dětský sen - dokonalou hračku. Nebo prostě něco technicky dokonalého. Porsche sice ne, na to bych potřeboval platovou třídu o více než pár stupňů vyšší, ale něco „menšího“ už by se dalo. Po konzultaci se znalcem a shlédnutí pár dílů Top Gearu jsem pak dospěl k názoru, že to „něco“ by měla být zadokolka benzíňák o minimálně 300 koních. Pak jsem se pomazlil s myšlenkou, udělal průzkum trhu, spočítal si orientační předběžnou cenu, když to viděl, tak se rozhodl místo toho zamáznout hypotéku, zamáčkl slzu a koupil si raději za padesát babek „věrnou repliku volantu Ferrari 458 Italia“ k Xboxu, a šel se prohánět ve virtuálním monopostu na virtuální okruh Le Mans.
To by ovšem nebyla krize, kdyby se dala tak snadno. A protože mi navíc vrátili nějaký přeplatek z poplatků za služby, nebylo potřeba ani hledat nějakou výmluvu a před pár týdny jsem dostal, od strejdy Amazonu, doručenou až do domu, elektrickou kytaru. Kytara byla přibalená ke hře, a tak se momentálně ve volných chvílích přistihuji s kytarou na krku, jak pařím kytarové „karaoke“ na známé pecky. Dnes jsem si byl koupit nové struny...
Jako tradičně jsem vyrazil na týden na Jadran a jako tradičně si tam skvěle zaplachtil. Přežil jsem dokonce i tradiční akci v Brně, byť to letos byla blamáž. Pak se také podíval párkrát do Mnichova a Barcelony, kam mě mí zákazníci volají.
Vsuvka: blamáž (v originále blâmage) není francouzské slovo, byť jsem se o tom svoje kolegy snažil přesvědčit. Nakonec jsme se shodli na tom, že to je německé slovo (což je také matoucí, protože němčina nemá circumflex - stříšku), které bylo „přejaté“ z francouzštiny, podobně jako bylo „handy“ přejaté z angličtiny.
Také se mi podařilo zaplatit daně za rok 2012, o čemž jsem měl chvíli už vážné pochybnosti. Systém placení daní je tady o poznání více zkostnatělý, než v Česku. Daňové přiznání se podává do konce června a daň si berňák strhne (pokud všechno proběhne bez problémů) někdy v říjnu. V říjnu se také přihlásil o daň z bydlení (taxe d'habitation), kde mne trochu překvapilo, že to dělá přes šest set babek, a že se, podle výpisu, který jsem s tím současně dostal, zvýšila oproti předchozímu roku o 25 %. Po konzultaci s kolegy se ukázalo, že zatímco v Paříži k zásadnímu zdražení nedošlo, já platím daň za to, že bydlím v luxusní čtvrti. Daň z bydlení je totiž vlastně komunální daň, kterou vybírá obec a kterou investuje do infrastruktury a služeb, jako jsou knihovny, kulturní domy, sportoviště, jesle a školky, prostě věci, které běžně využívám. Jsem tak aspoň rád, když vím, kdo financuje tu, už dva roky probíhající a neustále znovu začínající, přestavbu hlavní silnice, po které jezdím denně do práce.
Vsuvka: Ptal jsem se kolegů, proč ve Francii nedaní příjmy stejně jako v Česku přímo u zdroje. Důvod, který jsem se dozvěděl, je typicky francouzský: údajně se o tom diskutovalo někdy v devadesátých letech, ale pak zjistili, že by přišla o práci spousta daňových úředníků. Takže odbory řekly ne a tím diskuse skončila. Vive la France !
V mezičase jsem se také zmínil domácímu, že jsem zklamán, protože nemáme v domě internet zavedený optikou, přestože bydlíme v tak luxusní a technologicky rozvinuté obci. Domácí mi obratem odpověděl, že je také překvapen, a že to tedy navrhl na příští zasedání SVJ, které bude za půl roku, k hlasování. Hlasovat se přitom nebude o tom, zda zavést optiku nebo ne, ale o tom, zda to dovolit operátorům. Jestli to budou ovšem operátoři chtít není úplně jasné.
Na vedlejší parcele úspěšně probíhá dostavba megakomplexu obytných a kancelářských prostor, která začala v okamžiku mého nastěhování a nejspíš skončí až se budu stěhovat pryč. Jak se těch dalších pár tisíc lidí navíc bude ovšem ráno dopravovat do práce vědět raději ani nechci.
V listopadu jsem pak přežil tradiční výstavku ve Villepinte, která se poslední roky vyznačuje tím, že je buď během ní stávka, nebo stávka sice není, ale i tak MHD nejezdí nejplynuleji. První den jsem si vzal auto a zpáteční cesta, kdy jsem se zasekl na A86, když jsem se chtěl vyhnout zácpě na A1 a zavřenému periferiku, která trvala dvě hodiny, se rázem zařadila na přední místa mé „co už bych nikdy nechtěl zopakovat“ hitparády. Musím ovšem přiznat, že se na tom podepsala i moje únava a to, že jsem (opět!) netrefil správnou odbočku na mé oblíbené křižovatce.
Druhý den jsem tedy pro jistotu jel RER, což podle jízdního řádu mělo trvat něco přes hodinu. Takže to, že to nakonec trvalo hodinu a tři čtvrtě bylo ve své relativní podstatě pozitivní. Výrazně pozitivní moment této akce, a současně novinka oproti loňsku, bylo uspořádání souběžné výstavky zbraní, střeliva a všeho ostatního, které byla ve stejném areálu, a na kterou se dalo projít na naši registraci. Konečně jsem viděl naživo FN-SCAR, nebo Dragunova. Doufám, že příští rok to takto udělají zase - to bych se na to dokonce i těšil, protože letos jsem se tam dostal až těsně před koncem, spíše náhodou a vůbec jsem to nestihl všechno projít. Bylo tam vše, od neprůstřelných vest, přes obrněné motorové čluny a transportéry, ruční palné zbraně až po satelitní špionážní systémy a taktické spojovací sítě. Takový sen malého kluka, který se zhmotnil.
Kromě všedních záležitostí na mne přišla tradičně se zimním splínem i tradiční krize středního věku, která se normálně projevuje pochybnostmi o smyslu života, milenkou a Porschem. Vzhledem k tomu, že pochybnosti o smyslu života (plynoucí z toho, že bych už všeho dosáhl) nemám, protože jsem ničeho nedosáhl a přestože rozumím významu slova milenka, nejsem si jist, jestli v případě starého mládence má tento význam smysl, zůstává jako jediné srozumitelné a moji krizi určující to poslední - Porsche. Navíc systém danění, kdy se daně neodečítají hned, ale až s více než ročním zpožděním, může za to, že jsem se mohl chvíli opájet iluzí, že mám na to, abych si něco koupil. Něco, co si kupují muži středního věku, aby si tím splnili svůj dětský sen - dokonalou hračku. Nebo prostě něco technicky dokonalého. Porsche sice ne, na to bych potřeboval platovou třídu o více než pár stupňů vyšší, ale něco „menšího“ už by se dalo. Po konzultaci se znalcem a shlédnutí pár dílů Top Gearu jsem pak dospěl k názoru, že to „něco“ by měla být zadokolka benzíňák o minimálně 300 koních. Pak jsem se pomazlil s myšlenkou, udělal průzkum trhu, spočítal si orientační předběžnou cenu, když to viděl, tak se rozhodl místo toho zamáznout hypotéku, zamáčkl slzu a koupil si raději za padesát babek „věrnou repliku volantu Ferrari 458 Italia“ k Xboxu, a šel se prohánět ve virtuálním monopostu na virtuální okruh Le Mans.
To by ovšem nebyla krize, kdyby se dala tak snadno. A protože mi navíc vrátili nějaký přeplatek z poplatků za služby, nebylo potřeba ani hledat nějakou výmluvu a před pár týdny jsem dostal, od strejdy Amazonu, doručenou až do domu, elektrickou kytaru. Kytara byla přibalená ke hře, a tak se momentálně ve volných chvílích přistihuji s kytarou na krku, jak pařím kytarové „karaoke“ na známé pecky. Dnes jsem si byl koupit nové struny...
10. února 2013
Lily was there
Rád bych zmínil ještě jednu historku, která se váže k minulému příspěvku. Ti z vás, kteří létají častěji, to určitě ví, ale když nad tím tak přemýšlím, tak mě napadá, kdo vlastně „častěji“ létá? Znám pár lidí, kteří fakt létají často a daleko. Tak často, že pokud jste viděli tento film, a možná si říkali, že to je nadsázka, tak nejspíš je, ale ne moc. Já jsem oproti nim úplný břídil, ale i tak mám občas pocit, že i při tom svém „domáckém“ létání, mám déjà vu, jak si balím kufr a už to naskakuje samo, automaticky, podle zažitého scénáře -- ponožky, trenky, tílka, košile, pyžamo, kartáček a pastu, atd...
Abych se ale vrátil k tomu, co ti, co létají častěji, vědí. Každá aerolinka má určité charakteristické rysy. Kostýmy letušek počínaje, výsostnými barvami a volacími znaky konče. A některé mají i charakteristické melodie. Tedy aspoň doufám, neboť doteď jsem vlastně věděl o jedné. Přestože jsem (v rámci Evropy) už letěl ledasčím (a ledaskam) utkvěla mi jenom jedna. Vltava od Bedřicha Smetany, kterou pravidelně hrají ČSA, když přistávají v Praze. Je to takový nenápadný detail, který mi ovšem utkvěl nesmazatelně v paměti a vždy, když v Praze přistávám (a že to většinou je s ČSA), tak si to znovu a znovu uvědomuji. Má to nejspíš co do činění s tím, že Praha je, slovy klasika, „město, které musím“. Nebo s tím, že Smetana byl geniální, nebo s tím, že ke stáru začínám blbnout.
Každopádně, když to při přistání slyším, tak mě přitom lehce zamrazí, takovým tím ne nepříjemným způsobem a jsem tou hudbou zcela pohlcen. A pravidelně proklínám letušku, která v nejintenzivnější chvíli do toho potřebuje zahlásit, jak je ráda, že jsme šťastně dojeli. Také jsem rád, a byl bych ještě raději, kdybych ten okamžik mohl vychutnat. Doma normálně nemám potřebu si Mou Vlast pouštět, ale jsou momenty, kdy mne oslovuje opravdu silně. Navíc po přistání, člověk je ohluchlý od motorů, takže vnímá relativní ticho a klid, a zatímco zbytek letadla začne panikařit, aby byl co nejdřív venku, já tam v pohodě a klidu sedím a vychutnávám okamžik jakési katarze z celého letu a přistání a z toho, že jsem v Praze.
Co hrají ČSA při přistání v Paříži netuším, stejně jako co hrají ostatní - Lufthansa, Swiss, Air France, EasyJet, FlyNiki, KLM, LOT, Malév, Norwegian, SAS, Finnish Air, Air Austria, Air Dolomity - při přistání kdekoliv. Nejspíš mi tam chybí ten osobní detail. ČSA byla jediná aerolinka, která pro mne měla skutečně díky tomu určité kouzlo. (ČSA mívá i skvělé posádky, ale jejich marketing celkový dojem pravidelně ničí.)
No a při zpátečním letu ze Sydney do Paříže, se mi stalo něco podobného s Cathay Pacific. Při přistání v Hong Kongu jsem slyšel tohle. Těžko říct, jestli za to mohl osm a půl hodinový let ze Sydney, nebo to, že jsem si romanticky maloval Hong Kong, nebo ohluchnutí z letu, únava a vidina dalších dvanácti a půl hodin, nicméně přesně to se mnou zarezonovalo a úplně jsem se viděl někde jinde. V lehce zakouřeném jazzovém café, kde už zůstalo jenom pár vytrvalců a muzikanti už hrají jen to co zbylo. Nebo za letní noci na zahradě, sám se sklenkou whiskey. A když jsme pak přistáli v Paříži, hráli to znovu, a to už bylo jasné, že ČSA dostalo rovnocenného partnera.
A já zároveň dostal výzvu, která mi nedala spát. Ač jsem měl pocit, že ta melodie je mi povědomá, absolutně jsem netušil odkud a nebo proč. (Pokud někdo tušíte, odkud by to mohlo být známe, tak mi to napište.) A ač jsem se snažil něco vygooglit, neměl jsem šanci. Na internetu je hodně odkazů na různé melodie různých aerolinek, ale tahle tam nebyla. Stejně tak na stránkách Cathay Pacific lze najít kompletní seznam všech filmů a písniček, co jsou k dispozici, ale nikoliv, co hrají v kabině. Stáhl jsem si dokonce i pár aplikací do telefonu, které dokážou podle melodie rozpoznat písničku. Ale buď byla moje interpretace tak mimo, nebo tak krátká (nejspíš obojí), že jsem se se žádnou nechytl.
Nakonec jsem tedy napsal na linku pomoci do Cathay Pacific a říkal si, že tam nejspíš budou mít ze mne legraci. O to větší překvapení bylo, když mi za pár dní došla odpověď, která zněla:
„Vážený pane, během ledna se na našich linkách hrály v kabině tyto skladby...“, následoval seznam asi sedmi písniček, názvů a autorů, „... budeme rádi, když nám napíšete, jestli jste tam našel tu svoji. S pozdravem CP“. Našel jsem ji tam, a pak ji našel i na iTunes...
Abych se ale vrátil k tomu, co ti, co létají častěji, vědí. Každá aerolinka má určité charakteristické rysy. Kostýmy letušek počínaje, výsostnými barvami a volacími znaky konče. A některé mají i charakteristické melodie. Tedy aspoň doufám, neboť doteď jsem vlastně věděl o jedné. Přestože jsem (v rámci Evropy) už letěl ledasčím (a ledaskam) utkvěla mi jenom jedna. Vltava od Bedřicha Smetany, kterou pravidelně hrají ČSA, když přistávají v Praze. Je to takový nenápadný detail, který mi ovšem utkvěl nesmazatelně v paměti a vždy, když v Praze přistávám (a že to většinou je s ČSA), tak si to znovu a znovu uvědomuji. Má to nejspíš co do činění s tím, že Praha je, slovy klasika, „město, které musím“. Nebo s tím, že Smetana byl geniální, nebo s tím, že ke stáru začínám blbnout.
Každopádně, když to při přistání slyším, tak mě přitom lehce zamrazí, takovým tím ne nepříjemným způsobem a jsem tou hudbou zcela pohlcen. A pravidelně proklínám letušku, která v nejintenzivnější chvíli do toho potřebuje zahlásit, jak je ráda, že jsme šťastně dojeli. Také jsem rád, a byl bych ještě raději, kdybych ten okamžik mohl vychutnat. Doma normálně nemám potřebu si Mou Vlast pouštět, ale jsou momenty, kdy mne oslovuje opravdu silně. Navíc po přistání, člověk je ohluchlý od motorů, takže vnímá relativní ticho a klid, a zatímco zbytek letadla začne panikařit, aby byl co nejdřív venku, já tam v pohodě a klidu sedím a vychutnávám okamžik jakési katarze z celého letu a přistání a z toho, že jsem v Praze.
Co hrají ČSA při přistání v Paříži netuším, stejně jako co hrají ostatní - Lufthansa, Swiss, Air France, EasyJet, FlyNiki, KLM, LOT, Malév, Norwegian, SAS, Finnish Air, Air Austria, Air Dolomity - při přistání kdekoliv. Nejspíš mi tam chybí ten osobní detail. ČSA byla jediná aerolinka, která pro mne měla skutečně díky tomu určité kouzlo. (ČSA mívá i skvělé posádky, ale jejich marketing celkový dojem pravidelně ničí.)
No a při zpátečním letu ze Sydney do Paříže, se mi stalo něco podobného s Cathay Pacific. Při přistání v Hong Kongu jsem slyšel tohle. Těžko říct, jestli za to mohl osm a půl hodinový let ze Sydney, nebo to, že jsem si romanticky maloval Hong Kong, nebo ohluchnutí z letu, únava a vidina dalších dvanácti a půl hodin, nicméně přesně to se mnou zarezonovalo a úplně jsem se viděl někde jinde. V lehce zakouřeném jazzovém café, kde už zůstalo jenom pár vytrvalců a muzikanti už hrají jen to co zbylo. Nebo za letní noci na zahradě, sám se sklenkou whiskey. A když jsme pak přistáli v Paříži, hráli to znovu, a to už bylo jasné, že ČSA dostalo rovnocenného partnera.
A já zároveň dostal výzvu, která mi nedala spát. Ač jsem měl pocit, že ta melodie je mi povědomá, absolutně jsem netušil odkud a nebo proč. (Pokud někdo tušíte, odkud by to mohlo být známe, tak mi to napište.) A ač jsem se snažil něco vygooglit, neměl jsem šanci. Na internetu je hodně odkazů na různé melodie různých aerolinek, ale tahle tam nebyla. Stejně tak na stránkách Cathay Pacific lze najít kompletní seznam všech filmů a písniček, co jsou k dispozici, ale nikoliv, co hrají v kabině. Stáhl jsem si dokonce i pár aplikací do telefonu, které dokážou podle melodie rozpoznat písničku. Ale buď byla moje interpretace tak mimo, nebo tak krátká (nejspíš obojí), že jsem se se žádnou nechytl.
Nakonec jsem tedy napsal na linku pomoci do Cathay Pacific a říkal si, že tam nejspíš budou mít ze mne legraci. O to větší překvapení bylo, když mi za pár dní došla odpověď, která zněla:
„Vážený pane, během ledna se na našich linkách hrály v kabině tyto skladby...“, následoval seznam asi sedmi písniček, názvů a autorů, „... budeme rádi, když nám napíšete, jestli jste tam našel tu svoji. S pozdravem CP“. Našel jsem ji tam, a pak ji našel i na iTunes...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)