29. listopadu 2011

Ticho před bouří

Ve čtvrtek bych měl podepsat nájemní smlouvu. Je k tomu potřeba ovšem pár dalších věcí. Jako například peníze. A to hned na tři věci. Zaplacení prvního nájmu, zaplacení kauce (což je v podstatě také rovné nájmu) a zaplacení poplatku agentuře, která zprostředkovává pronájem majiteli bytu. Ta si bere také jeden nájem a to hned pro jistotu od obou. Takže 20 minutová prohlídka bytu mne stojí 1000 babek (asi přejdu na ty babky, nezní to tak děsivě).

Peníze bych potřeboval, ale kde je vzít? Nejlépe v bance, ale my, co máme už RIB, víme své. Přesněji řečeno, my co máme RIB, ale nemáme ani přístup ke svému internetovému účtu, ani nemáme šekovou knížku, nebo platební kartu, víme své. Totiž, že hotovostí se tohle platit nedá. Je to podle nějakého zákona o praní špinavých peněz. Teoreticky by to šlo bezhotovostní platbou, ale to bych ji musel podat včas. Včas je 4 dny před splatností (resp. 3 pracovní dny, ale s tím, že v pondělí banky nepracují). Nejlepší by to samozřejmě bylo šekem.

Firma mi poslala v předstihu pravidelné výplaty zálohu minulý týden ve čtvrtek. Mělo to být na účtu v pondělí (pokud by to nebylo pondělí). Takže dnes mi peníze na účet dorazily. Což je jednak pokyn bance k tomu, že mi má poslat šekovou knížku (vyzvednout ji nejde, je potřeba ji poslat na moji "stálou" adresu, právě pro ověření té adresy), tudíž šeková knížka dojde nejdříve v pátek (a to navíc k mé kolegyni domů). Teoreticky bych mohl zkusit podat platební příkaz, ale je velká šance, že by dorazil až v pátek. Hotovost neprojde. Existuje však ještě jedna možnost - šek banky - ten trvá jen dva dny a teoreticky by se to stihnout dalo. Pokud s tím vystavováním začnou dnes.

Šek banky (nevím jak jinak přeložit chèque de banque) je něco jiného než "normální" bankovní šek, kterým si běžný Francouz kupuje chleba. Vystavuje ho přímo banka, většinou na nějakou větší částku, třeba na koupi auta, nebo bytu a zajišťuje jeho krytí tím, že vyžaduje složení hodnoty šeku předem. Tento šek zadarmo není a banky si za něj nechávají dobře zaplatit (byť ale mají často nějaký šek ročně zdarma).

Takže šek banky a bezhotovostní převod by to mohly jakž takž nějak zachránit. Zkusím tedy pro jistotu oba, čímž diversifikuji rizika a zároveň zvětším pravděpodobnost, že se to aspoň někde zasekne. Jak to dopadne, se dozvím ve čtvrtek.

Kromě peněz je potřeba byt také pojistit (je to povinnost nájemníka) a majitel byt nepředá, dokud se nájemník neprokáže pojistnou smlouvou, případně potvrzením. Snažil jsem se chvíli řešit, do kolika tisíc euro potřebuji pojistit svoji platinovou bižuterii, ale nakonec jsem to vzdal a vzal nabídku agentury, která mi pomáhá s hledáním bytu, v rámci programu "all inclusive". Akorát se děsím toho, až budu muset kvůli této agentuře dodat další hromadu potvrzení, včetně toho, že vlastním byt v Praze a že z něho platím daně, abych si mohl vyžádat nějakou dotovanou podporu na úhradu jejích výdajů a případně do toho i zahrnout náklady stěhování.

Na subvenci kauce existuje pro změnu jiná výhoda, je potřeba zase doložit hromadu dokladů, ale když se to podaří, může si člověk vzít bezúročnou půjčku až 500 euro se splatností až 25 měsíců a část kauce s ní zalepit. A tak dále, na všechno existuje nějaká podpora, nebo program.

Mutation, jak tady říkají stěhování za prací (v rámci jedné firmy), je, zdá se, celkem dobrý byznys. Je spousta klientů, kteří hledají bydlení a potřebují pomoc...

Ovšem, když jsem v úplně prvním dotazníku, který mi poslala "moje" agentura, narazil na otázku "Co je důvodem vaší mobility? a) mutace b) nový pracovník" (to je český překlad anglického textu, který vznikl francouzským překladem původního francouzského textu), trochu mě to zarazilo. Doktorka mi sice vždycky tvrdila, že jsem hypermobilní, ale že by příčinou mohla být mutace? Pro jistotu jsem si řekl o původní francouzskou verzi, čímž se tento bod (a řada dalších) vyjasnily.

Realitní absurdita mi ovšem začíná stále více vyvstávat před očima. O víkendu jsem se procházel v okolí (14. obvodu). Realitní kanceláře jsou tady možná četnější, než zastavárny a sex cluby na Žižkově. Z nabídek pak vyplynulo, že cena za byt v Paříži, v dobré části (14., 7. obvod) se pohybuje od 8 tis. do 12 tis. euro za metr čtverečný. A za těch osm je to nejspíš nějaká zoufalost v prvním patře nad křižovatkou, nebo nějaký immeuble standing (což překvapivě neznamená, že se jedná o stojící nemovitost) s výhledem na nádraží.

Podle zákona (nebo možná spíš vyhlášky), nejmenší byt, který se může nabízet (jako byt, nebo spíš prostor k bydlení), musí mít 9 metrů čtverečných. Říkala mi to naše nová asistentka na osobním, která to ví, protože v něm bydlí. Je to mladá holka po škole, ale i tak mi to přijde hardcore. Ale hledá si něco většího (akorát se bojím, co to v tomto kontextu může znamenat). 9 metrový byt samozřejmě nemá sociální zařízení, ani kuchyň - obojí je společné na chodbě.

Že trh je napnutý k prasknutí dokresluje i to, že např. nájem se automaticky navyšuje podle nějakého indexu (navyšování nájmů), který určuje stát. Na druhou stranu, co mají ti chudáci majitelé bytů dělat, když si kupují čtverečný metr za takovou pálku. Nějak se to musí zaplatit.

Díval jsem na cenovou mapu. Lokalita, kde je byt, který si chci pronajmout, se pohybuje v ceně šest až sedm tisíc euro za metr čtverečný. Kousek vedle (cca 200 m) je cena ovšem skoro dvanáct tisíc. Čím to? Je to na břehu Seiny. Ne že bych se nechtěl raději než na vozovnu, dívat na Seinu, ale že by to bylo skoro dvakrát raději? Ty byty tam ovšem stojí, takže o zájemce asi nouze nebude, protože jak říkala moje poradkyně, většinou je to prodané dřív, než vůbec kopnou.

25. listopadu 2011

Jiný kraj, jiný mrav

V minulém příspěvku jsem si posteskl, že pařížské letiště není příliš přívětivé. Dnes mi to letiště vrátilo i s úroky.

Maje na dnešek v plánu služební cestu, v podstatě se stejným programem jako v úterý, nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Možná proto, že bych mohl potkat zase nějakou výjimečnou letušku, nebo proto, že jsem nechtěl vstávat na poslední chvíli, šel jsem spát dřív, už před půlnocí. Pro změnu jsem se probudil ve 3:00 a už nezabral. Cesta na letiště pak proběhla standardně dobře a všechno vypadalo v pohodě do doby, než mne zastavila bezpečnostní kontrola a chtěla prohledat můj baťůžek - jiné zavazadlo jsem na jeden den s sebou neměl. A hned na první pokus z něj zkušeně vylovila můj oblíbený nožík.

- Monsieur, vy máte nožík!
- Mám, je na něm něco špatného?
- Nožíky jsou zakázány.
- Ale to je malý nožík, normálně s ním létám.
- To není možné, nožíky jsou zakázány.

Pokusil jsem se je přesvědčit tím, že jsem přesně s tímhle nožíkem už prošel přes kontrolu v Praze a v Zurichu (na obou ho vytáhli, zkontrolovali a zase mi ho vrátili  s tím, že je OK). Ani jsem nezmiňoval, že jsem s ním už, nechtěně, prošel několikrát i bez kontroly. To ovšem nemělo (poměrně očekávaně) žádný vliv. Prý si mám dát nožík do baťůžku a ten zaregistrovat na check-inu jako zavazadlo. Argumentoval jsem tím, že v baťůžku mám spoustu věcí, ať už osobních, nebo pracovních (včetně počítače), které z bezpečnostních důvodů nemohu poslat jako zavadlo - navíc v baťůžku, který nelze nijak zabezpečit.

Tak si prý mám ty věci vyndat a dát si je do igelitky a baťůžek s nožíkem poslat. Že by to znamenalo v podstatě dát do igelitky celý obsah baťůžku jim divné nepřišlo. Jinak to nejde a hlavně si mám pospíšit, nebo to nestihnu a letadlo mi uletí a oni za to nemůžou. Vytáhl jsem poslední trumf. Letím jenom na den a večer se vracím. Nemohl bych tedy ten nožík tady někde nechat a večer si ho vyzvednout? Ukázalo se, že to byla řečnická otázka.

Vydal jsem se tedy zpátky do terminálu na check-in, což mi ovšem díky komplikovanému způsobu propojení jednotlivých zón, zabralo víc času, než jsem čekal, takže jsem tam zjistil, že check-in je už zavřený a mohu si maximálně zkusit přerezervovat let na pozdější a pak to zkusit znovu (tedy poslat nožík v baťůžku jako zavazadlo). Což se mi nechtělo. Druhá varianta, že bych nožík zahodil, také nepřipadala v úvahu, neboť, kromě toho, že to je kvalitní nůž, mám k němu navíc osobní vztah.

Už jsem volal kolegyni, ať mě na jednání omluví, že jsem se zasekl kvůli nožíku na pařížském letišti a vypadá to, že není cesta jak to udělat, abych mohl odletět a zároveň o něj nepřišel, nebo neriskoval ztrátu jiné důležité věci. Zachránila mne až letuška od Lufthansy (tentokrát to byla milá, čokoládová kráska, s velkýma hnědýma očima :)), která se mi předtím snažila pomoc na check-inu. Když jsem za ní rezignovaně přišel, ať mě odhlásí z letu, že zjevně neodletím, poradila mi, ať si přehodím rezervaci na další let, a na check-inu podám jenom nůž!

A tak se taky stalo.

Nůž dali do velké červené obálky a řekli mi, ať to zanesu vedle na registraci nadměrných zavazadel (sic). Pro jistotu jsem se ještě zeptal, kde si to pak vyzvednu v Mnichově - tak tam to vyjede normálně na páse. Asi nikoho nepřekvapím, když napíšu, že to tam na páse normálně nevyjelo, ale zato to vyjelo na speciálním výdeji pro nadměrná zavazadla, po asi 20 minutách, co jsem na to čekal na normálním páse...

(Teď si čtenář představí, že uběhlo pět hodin.)

Stojím na check-inu Lufthansy na letišti v Mnichově, před zpátečním letem a chci poslat nůž zpátky, stejným způsobem jako sem přišel. Tentokrát už ani milá, ani čokoládová, ani kráska, je ovšem neoblomná. Jak prý bych si představoval, že by to měla poslat? Říkám, že tak jak to došlo sem, v obálce pro speciální předměty. Podle ní ovšem nic takového v Lufthanse neexistuje. Tvrdím, že minimálně v Lufthanse v Paříži to existuje a tak se můj nůž dostal do Mnichova. Ona kontruje tím, že to možná existuje v Paříži, ale v Mnichově na to zařízení nejsou. Ať dám nožík do baťůžku a pošlu to celé. Opakuji důvody, proč to nejde. Ona opakuje důvody, proč nejde, co chci já. Prý může poslat jako zavazadlo něco, co má nejméně 3 kila a vypadá jako zavazadlo. Navíc na mne zkouší mluvit francouzsky (poté co zjistí, že letím do Paříže). Bohužel, umí francouzsky asi tak jako já, takže se moc daleko nedostaneme.

Nedostaneme se ovšem dál ani anglicky, takže nakonec rezignuji a jdu se na bezpečnostní kontrolu zeptat, jestli s tím nožíkem můžu letět, nebo ne. Chlapík před business třídou ho otevře, přiloží na svoji ID kartu na krku, zjevně přeměří délku ostří a prohlásí, že to je OK, ať klidně jdu dál přes kontrolu.

Paráda, jsem v terminálu, i s nožíkem a Mnichov se tímto přidává k "nožík friendly" letištím. CDG získává další černý puntík (teď jsem jenom zvědav, co mne tam potká příště). Lufthansa dostává květinku za letušku v Paříži, a černý puntík, za neschopnost v Mnichově. A pak, babo raď, která letecká společnost je dobrá a jak to poznat.

Pro pochybovače jenom upřesním, že normálně se snažím, když někam letím, nožík nechávat doma, ale protože jsem zvyklý ho nosit pořád s sebou, občas na to zapomenu. Dneska mě to stálo naštěstí jenom 60 babek za změnu rezervace, mohlo to dopadnout hůř...

24. listopadu 2011

Střípky

Dneska mi volali z banky. Prý se jim vrátila zásilka, s kartou a přístupovými kódy k účtu, kterou poslali na adresu mé kolegyně, kde teď formálně bydlím. Sice jsem je předem instruoval, že tam na schránce jméno nemám, ať to napíšou na obálku i se jménem jejím, ale holt systém je nastaven tak, že tam nic změnit nejde. O druhý servis se pokusí příští týden.

Také jsem zjistil, proč se vyplatí bydlet blízko pobočky. Místní jsou totiž posedlí placením šeky. Každý má šekovou knížku a platí se s tím kde co. A pak je dobré mít pobočku kousek, když tam člověk pořád ty šeky nosí, nebo si pro ně naopak chodí. Zrovna včera jsem byl na nákupu v Carrefouru, když hlásili, že pro nějaké potíže, kterým jsem nerozuměl, neberou platební karty ani šeky. Kolegové v práci tvrdí, že platba šekem je bez poplatku (a proto je to tak oblíbené), ale když jsem se díval do ceníků, tak mi to úplně tak zřejmé (že to je bez poplatku) nepřišlo. Představa, že si jdu koupit chleba a zaplatím to šekem mi přijde lehce bizarní.

Každopádně, já budu šeky také potřebovat, na zaplacení pronájmu. Ovšem nevím, jestli je v té době budu mít. Šeky totiž banka pošle (na moji stálou adresu :)) až tehdy, kdy se na účtu objeví první peníze. Pokud vše dopadne dobře, tak by se mi první výplata mohla v předstihu objevit na účtu v pondělí. Pak budu mít celé tři dny na to, aby mi přišla šekové knížka. Zatím mám dojem, že věci tady na sebe navazují, tak nějak přirozeně, vždy v tom posledním možném termínu, byť se člověk snaží, začít řešit vše v předstihu, právě proto, aby měl rezervu. Zatím to vypadá, že každá rezerva se spolehlivě něčím vyčerpá.

Na druhou stranu mě ovšem můj bankéř překvapil tím, že mne pozval na večírek ke konci roku do jejich pobočky Premier klubu - prý kousek od Champs-Elysées. Ptal jsem se co tam. Prý bych se mohl dozvědět něco o bance, klubu a tak. Tak jsem se ptal, jestli tam budou nějaké přednášky, nebo poradci... To ne, ale bude tam koktejl a mohu si tam vzít jednu osobu s sebou :). Bohužel, přestože jsem byl docela zvědavý na to, jak vypadá takový vánoční koktejl bankovních klientů, musel jsem odmítnout. Nikoho, kdy by tam šel se mnou, bych nesehnal, a pokoušet se vést nevázanou koktejlovou konverzaci s kýmkoliv cizím, by se mohlo rovnat společenské sebevraždě. Tak třeba příští rok. Nevzpomínám si, že by mě někdy pozvala spořka, na svůj večírek pro klienty :).

Dneska jsem v práci úspěšně absolvoval zdravotní prohlídku a byl oficiálně uznán schopným pracovat ve Francii. Prohlídka byla zajímavá tím, že jsem ji nečekal. Sice mi dopředu sekretářka psala (stejně jako dalším asi 15 lidem), že se máme přihlásit, ale protože jsem nevěděl, jestli nebudu služebně pryč, tak jsem se nepřihlásil a tím to považoval za vyřešené. Ne tak oni. Dopoledne mi zavolala sestřička, jestli bych mohl přijít na ošetřovnu. Vzhledem k tomu, že ošetřovna je v přízemí hned vedle automatů na kávu a zrovna jsem nic neměl, tak jsem na to kývl. Když jsem přišel dolů, seděl tam v čekárně už nějaký kolega, který vyplňoval na počítači dotazník ohledně stresu. Pak si ho zavolala doktorka a mne si vzala sestřička. Zkoušela mne z vidění (na takové té klasické tabuli co mají očaři), pak jsem četl nějaký pidi text (kvůli kontrole vidění na blízku), kde mi větší problém dělalo to vůbec správně vyslovit (než to vidět), protože to byl zjevně úryvek, z nějakého přírodovědně-filozofického článku o chování zvířat.

Jediná věc, která mne překvapila (protože jsem ji předtím nikdy neviděl), byla, když mi zkoušela únavu oka tím, že mi dala takové, jakoby divadelní, brýle, s jedním okem zakrytým a do toho druhého mi svítila bodovou baterkou. Zároveň se u toho, vedle toho svítícího bodu, promítala svítící svislá čára, kterou pak nějakým seřizováním nastavovala tak, aby se nakonec překryla s tím svítícím bodem. Dělala to jenom na jednom oku a pak řekla, že to je v pořádku. Takže nakonec jsme si akorát nerozuměli v tom, odkud jsem a místo Česka, mi napsala do karty Čečensko nebo něco podobného :).

Doktorka mi změřila tlak, vyptala se mne na pár základních věcí, promačkala, poslechla, zvážila a pustila. A opravila mi tu Čečnu na Česko :). Když to srovnám s prohlídkou, kterou jsem absolvoval jako výstupní v Praze, kde mi normálně brali vzorky všeho možného, posílali mne na oční, rehabilitaci, tak tohle vedle toho vypadalo jako taková pohodová přátelská návštěva. Mám ovšem pochybnosti, že by přitom mohli něco skutečně zjistit, pokud by teda člověk nebyl vyloženě na umření.

Závodka si dneska vysloužila první černý puntík. Zkusil jsem po dlouhé době zase polévku, měla být provensálská, a při jídle z ní vylovil něco hodně tvrdého a zároveň, zjevně uměle, přesně opracovaného. Kolegové tvrdili, že to je autentický provensálský zub, mně to spíš přišlo jako nějaký mořský kámen, rozříznutý pilkou. Takže polévku na delší dobu zase vynechám.

O polední přestávce stáli před vchodem rozdávači letáků. Jeden jsem si vzal, protože na něm bylo velkým písmem vysázeno MERCI. Ukázalo se, že to je výzva k podpoře a podpisové akci. Na pobočce zrušili tým, který dělal nějaký vývoj pro Symbian. Což není překvapivé, pro někoho, kdo trochu sleduje technologie v mobilních telefonech. Co bylo překvapivé, že se zrušený tým domáhal toho, aby byl ze stejných lidí vytvořen nový tým, který by místo toho vyvíjel věci pro Linux, Windows Phone, nebo Meego. Ať žijí odbory.

Poprvé, od té doby, co tady bydlím, jsem si zkusil pustit televizi. Asi dvakrát jsem procvakal všech 30 programů a zase ji vypnul. Zjistil jsem, že nejsem schopen se dívat ani na Akta X, když jsou ve francouzštině.

22. listopadu 2011

Je dormais

Strohý záznam dnešního dne:

02:00 asi usínám
04:45 vstávám
05:25 nasedám to taxíku směr Roissy
05:50 vysedám v Roissy
07:10 nasedám do letadla směr Mnichov
08:40 taxík směr Mnichov
09:40 pořád taxík směr Mnichov
10:00 setkání u zákazníka
12:30 oběd
14:40 taxík na letiště
17:00 nástup do letadla do Paříže, které mělo odletět 16:55
17:50 odlet
19:15 přílet na CDG
19:45 RER z letiště
20:30 home sweet home

A teď bez seznamu:

Plánovaná cesta taxíkem ráno trvala necelých 30 minut, Périphérique fluide, hlásí tabule hned u vjezdu. Škoda, že to takhle vypadá jen v pět ráno. Neplánovanou půl hodinu navíc využívám k tomu dát si kávu.

V letadle:

Jak to, že má Lufthansa taková pohodlná sedadla a doteď jsem o nich nevěděl. Schválně jsem si rezervoval poslední řadu, aby se mi nikdo nedíval přes rameno až si budu procházet prezentaci. Nebylo to potřeba. Nikdo neseděl ani vedle mne, ani přede mnou.

Letuška, která má na starosti "záď", je jednak děsně přitažlivá, a jednak milá, takovým tím způsobem, že člověk má pocit, že je to výjimečně a výhradně pro něj. Doteď na ni myslím.

Lufthansa dělá rozhodně lepší sedadla, než krosanty. Alespoň, co se kvality umělé hmoty týče.

V Mnichově:

Vyrážím z letiště v taxíku a obdivuji odhlučnění vozu. Vzhledem k tomu, že mám tuhle trasu najetou už ledasčím, překvapuje mne, že to jde i bez ohluchnutí. Poté, co zavolám kolegyni, že všechno jde podle plánu, ať vyrazí z hotelu, dostaneme se do kolony. Objíždíme Mnichov po A99 a nakonec dorážím pět minut před začátkem. S kolegyní dostáváme visačky pro pohyb v areálu, na kterých je na obou moje jméno.

Schůzka probíhá v pohodě a oběd v závodce příjemně překvapí.

Na letiště dorazíme skoro dvě hodiny před odletem. Využíváme to k tomu, že nic neděláme a při tom střídavě mluvíme anglicky a francouzsky (německy se zmůžu už jen na ustálené fráze a jednoslovné věty - např. "ich bin ein Kamarad Herr Kapitan"), podle toho, jak mi dochází slovní zásoba.

Vypadá to, že podle plánu neodletíme, zato si můžeme vychutnat natřískané letadlo. Bodejť by ne, když předchozí let Lufthansa zrušila. Kolegyně, poté, co se jí to už několikrát (u toho předchozího letu) stalo, si ho přestala rezervovat. Lepší je ty dvě hodiny strávit jinde. I když zrovna mnichovské letiště považuji za velice příjemné. Na rozdíl od pařížského CDG, které je pravý opak.

V letadle:

Starší francouzský pár vedle mne nevěřícně zkoumá Milchreis, kterou Lufthansa servisuje ke svačině, a pak se pokouší vyprostit důmyslně připojenou a sofistikovaně složenou plastovou lžičku. Německý inženýrink tentokrát vítězí nad francouzskou improvizací. Při přistání je skvělá viditelnost a Paříž září do noci s dominantní Eiffelovkou a La Défense.

Po přistání:

Pro návrat volím RER, je to jistější a když člověk nastupuje na letišti, tak i pohodlné. Nějaká Ruska řve do telefonu na celý vagón. Asi si myslí, že jí nikdo nerozumí.

Za hoďku jsem doma. Měl bych sice spát, ale dvě kávy udělaly své. Zkusím tedy něco napsat. Ale neměl bych zabředat do hlubokých myšlenek, je obtížné je pak udržet.

Včera jsem se dozvěděl, že moje složka podaná v rámci žádosti o pronájem, byla přijata. Vypadá to, že na mne čeká lukrativní 1+1 s výhledem na tramvajovou vozovnu.

V pátek letím znovu do Mnichova. Doufám, že tam bude ráno stejná letuška, jako dneska...

19. listopadu 2011

Tour de visites

V rámci přesunu mi firma domluvila pro pomoc s hledáním bytu externí agenturu. Když jsem se to poprvé dozvěděl, stavěl jsem se k tomu trochu skepticky. Zase nějaká další agentura, která se do toho bude plést. Jako bych to nezvládl sám. Přece jsem si aspoň už 6x hledal bydlení v Praze (než jsem si konečně koupil byt) a tak to prostě udělám stejně v Paříži. Budu si číst inzeráty, odpovídat na ně a něco se nakonec vyvrbí. Nemohl jsem se více mýlit.

Že něco nebude úplně přesně podle mých původních představ mne napadlo, když mne přidělená poradkyně požádala, abych si v předstihu připravil svůj dossier. Dossier, znamená něco jako spis, složka, může vzniknout při vyšetřování, zaměstnanec má svůj, pojištěnec má svůj, a zjevně i člověk hledající bydlení má (mít) svůj. Trochu mne to zaskočilo. Nevěděl jsem hned, co bych si měl do složky připravit. Z nejistoty mne vyvedl hned další email.

Pro hledání bytu je dobré si připravit složku s následujícími věcmi:
- kopie občanky, nebo pasu
- kopie pracovní smlouvy
- tři poslední výplatnice
- tři poslední doklady o tom, že jsem v předchozím nájmu tento platil
- kopie smlouvy o předchozím nájmu
- a obligátní RIB

V případě, že pronajímatel navíc vyžaduje záruku, tak ten kdo ji poskytne, musí v podstatě doložit totéž. V případě, že nejsou poslední výplatnice, jde místo toho použít poslední daňové přiznání a v případě, že jsem v předchozím bydlišti nájem neplatil, ale byl například majitelem, stačí doložit doklad o zaplacení daně z nemovitosti. Jak prosté. Pro Francouze. Co mají výplatnice, doklady o placení daní a účty ve Francii a ve francouzštině. Kromě toho je potřeba doložit, že můj čistý měsíční příjem dosahuje minimálně trojnásobku měsíčního nájmu.

Pokud navíc nakonec dojde k dohodě, je potřeba si připravit 3 bankovní šeky na první tři platby - nájem, kauci a poplatek realitce.

Zde bych rád zdůraznil, že tohle jsou požadavky v Paříži. Podle místních, např. požadavek trojnásobku, je vyloženě pařížská záležitost. Co se týká ovšem ostatních náležitostí, mám obavu, že to je standardní praxe.

Napsal jsem tedy své poradkyni, že mohu dodat kopii občanky, pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o mém příjmu, s tím, že nejsem ve výpovědi, ani ve zkušební době, pro zbytek, že mohu dodat, patrně nesrozumitelné, dokumenty v češtině, kótóvané v korunách a v částkách, které nejspíš nebudou místním požadavkům vyhovovat. Shodli jsme se na tom, že můj dossier vypadá dost chudě a už dopředu mne bude handicapovat, ale bohužel není síly, která by to mohla změnit.

Dossier slouží majiteli bytu k výběru vhodného kandidáta. Pronájem probíhá většinou tak, že majitel buď sám (což ovšem je údajně tak 20% případů), nebo prostřednictvím agentury (zbylých 80%) vydá inzerát, že chce svůj byt, dům, garáž, pronajmout. Pak se domluví prohlídka, kde uchazeči předají svoje "složky" a pak si majitel nad nimi sedne a vybere tu, která se mu nejvíc líbí. Rozdíl ve dvou postupech je v tom, že v prvním případě si majitel prohlídky dělá osobně, což pak (údajně) vypadá tak, že si pozve 30 lidí třeba na sobotu, všichni přijdou do bytu, každý, komu se byt líbí, mu dá svoji složku, a doma čeká, jestli bude mít štěstí.

V případě pronájmu přes agenturu tohle dělá agentura jen s tím rozdílem, že zájemce vodí do bytu po jednom a pak si za službu vezme jeden měsíční nájem. Což způsobuje větší počet nabídek přes agentury a výrazně větší počet poptávek přímo. Nikomu se nechce zbytečně platit měsíční nájem.

Když jsem tenhle systém pochopil, bylo mi jasné, že bych byl (pokud bych to chtěl dělat sám) předem odsouzen k nezdaru. Navíc, když je můj dossier (principiálně) nedostatečný, může mi přítomnost najatého realitního poradce alespoň trochu zvýšit prestiž, a také může, na rozdíl ode mne, plynně konverzovat a lobovat francouzsky :).

Nicméně, pomoc realitního poradce se záhy ukázala nenahraditelná i jinak. A to při organizaci "návštěvního dne". Ten jsme si v předstihu dohodli právě na pátek. Já jsem dopředu zadal svoje požadavky a moje poradkyně na jejich základě vytipovala různé byty a dohodla na inkriminovaný den jejich prohlídky, tak, abychom to stihli, ale zároveň neměli zbytečné prostoje. A protože byla zjevně zkušená, a dovedla i odhadnout časy (prohlídek i přesunů) v podstatě jsme to pak skoro přesně dodrželi.

Požadavky nebyly (z mého pohledu) nikterak záludné:
- min. 30 m2
- max 1100 euro/měs.
- ne přízemí
- zařízený, nebo nezařízený, ale se zařízenou kuchyní
- parkovací stání
- klidná ulice
- dosah do 20 minut MHD od práce

Postupem času se však ukázalo, že se nedaří najít společný průnik. Největší neplechu v tom dělalo to parkovací stání. To získat někde v Paříži (tedy v administrativní Paříži - což je oblast ohraničená dálnicí, které se říká Périphérique) je velmi obtížné. Secesní architektura totiž s podzemními garážemi většinou nepočítala, a tak těch, co to mají, je jako šafránu. V podstatě to jsou výlučně novostavby, které vyrostly na nějakých starých demolicích, nebo na nějakých, dříve neobydlených, místech. Sice existují možnosti pronajmout si stání někde v nějaké veřejné garáži, nebo někdy v blízké novostavbě, ale to je poměrně nejisté a většinou i celkem drahé (100-150 euro/měs.). A protože tomuto problému čelí většina lidí, co tam bydlí, nedá se v ulicích v podstatě zaparkovat vůbec.

A i když se podařilo najít něco se stáním, zase tam haprovala ta zařízená kuchyň. Zdá se totiž, že Francouzi pronajímají byt buď kompletně zařízený, nebo úplně prázdný, tedy i bez kuchyně. No, a už ani nemluvím o tom, že pokud něco prošlo i tímhle filtrem, pak to bylo většinou v přízemí nebo na nějaké výpadovce.

Takže tak.

Nakonec se však mé agentce podařilo dát dohromady seznam asi 8 prohlídek a to 7 z nich naskládala pěkně od rána do poledne. Když mne pak v pátek ráno, tato, jak se ukázalo, subtilní, ale energická dáma, naložila do svého Renaultu Espace (který je všechno, jen ne vhodný na parkování na přeplněných pařížských ulicích) a ve volné chvíli ukázala dalších asi 20 inzerátů, které vytřídila jako potenciálně zajímavé, ale po obvolání se ukázalo, že nesplňují jednu z podmínek, došlo mi, že možná budu muset slevit.

Přestože prohlídky bytů byl svým způsobem zážitek, první dva (možná i proto, že byly se stejnou agenturou) mi nějak splynuly a tak si vybavuji jen, že první byl na rušné ulici, a druhý vypadal tak nějak polorozpadle, byl prosáklý kouřem a na zdech měl takový zvláštní polštářový potah, který mne trochu odrazoval. Tahle agentura navíc prohlásila, že místo trojnásobku, bych měl vydělávat tři a půl násobek, což se mi, při výši nájmu, mohlo podařit už jen náhodou. Padla na mne lehká skepse.

Druhé dva byty (s jinou agenturou) tuto skepsi vzaly, několikrát zesílily a zavrtaly hluboko pod zem. Jeden byl na rohu rušné křižovatky, druhý nad nějakou dílnou, s výhledem na montárnu, oba v prvním patře, jeden nezařízený (což znamenalo, že v něm byl v kuchyni akorát dřez) a druhý sice zařízený, ale tak, že bych to nejspíš stejně musel všechno vyhodit.

V mezičase zavolali ohledně jiné prohlídky, domluvené na později, že zjistili, že jsem Čech a tudíž, že mi to nemohou pronajmout. Došlo jim totiž, že nemohu doložit ani tři výplatnice, ani daňové přiznání podané za poslední rok (ve Francii). To, že jsem nastoupil teprve tento měsíc, tudíž je logické, že to nemohu doložit, bylo sice logické, nikoliv však přesvědčivé. Škoda, na tuhle prohlídku jsem se vyloženě těšil. Bylo to studio v 6. patře, v Paříži, se stáním, zařízené, a 40 m2 terasou (myslím, že to bylo poslední, nebo předposlední patro). Už jsem se viděl - kolem nízké činžáky, v dálce osvětlená Eiffelovka, vlahá letní noc, párty na terase, nebo jenom romantický večer - no, budu to muset zase odložit.

Rozhodl jsem se s poradkyní situaci přehodnotit, ona vytáhla svoji slohu dříve vyřazených nabídek a prošli jsme ji znovu s tím, že jsem rezignoval na stání. To způsobilo, že do toho spadly další dvě nabídky. Pak se ovšem ukázalo, že ve skutečnosti pouze jedna. V Paříži a relativně blízko od práce. Operativně jsme se domluvili na prohlídce. Protože odpadla polední prohlídka s terasou, skočil jsem si místo toho do práce, kde jsem se jen ujistil, že se pořád nemohu přihlásit na svůj počítač (svým firemním účtem).

Po obědě pokračovala prohlídka dalšími dvěma byty, které byly ve stejném domě. Při příjezdu na místo se ukázalo, že to byla novostavba. Měli jsme se jít podívat na studio a F2, ve 3. a 4. patře, místo toho nás ovšem agentka zprostředkující realitky zavedla do přízemního bytu :), s tím, že je fakt super, protože by sice měl být prázdný, ale majitel ho vybavil (sám od sebe) kuchyní a dalšími vychytávkami, jako např. dodatečnou vestavěnou skříní, venkovním osvětlením terasy a zahrádky (které byly součástí, protože byt byl orientován do vnitrobloku a patřila k němu terasa a kus trávníku) a elektrickým stahováním venkovních žaluzií. Několikrát zdůraznila, že byt je sice v přízemí (a v rohu vnitrobloku, tedy ze tří stran stíněn - to ovšem už nezdůraznila), ale protože je na jih, bude v něm i tak dostatek světla. Po odchodu nám pak dala plánek a znovu zdůraznila, že to je fakt jasná volba.

Abych se přiznal, byt se mi líbil, dispozičně (bylo to 1+1) i tím, že měl zařízenou kuchyň a byl nový a i pěkný, ale nezdálo se mi to přízemí. Později, při zkoumání plánků se ukázaly další podezřelé věci - byt nebyl orientován na jih, ale na sever, a v podstatě ze dvou stran obstavoval výtahovou šachtu. To jsem ovšem v dané chvíli netušil. Co se mi v dané chvíli nezdálo, byl hluk z ulice, se kterou celý blok sousedil na druhé straně, a který do vnitrobloku pronikal "průrvou" mezi domy.

Když jsme pak seděli v autě a chystali se už odjet, tak agentka najednou přišla, že nám omylem dala jiný plánek (který byl na ten původně dohodnutý byt ve 4. patře) a jestli ho nechceme také vidět. Tak jsme šli.

Ten už měl trochu horší dispozice, ale pořád byl pěkný, jen už neměl žádnou kuchyň, ale jenom dřez, stahování rolet ruční. A výhled měl na tramvajovou trať s vozovnou, přímo pod okny :). Zato byl na jih, nebyl kolem výtahu a (s výjimkou tramvají) daleko klidnější. Studio ve 3. patře jsme zavrhli, protože mělo okna přímo na už zmiňovanou rušnou ulic na druhé straně.

Po tomto menším zdržení pokračovala tour prohlídkou bytu v Paříži. Ten byl papírově skoro podle mého gusta. 3. patro (poslední) bez výtahu, v klidné ulici (akorát to parkování se tam už nevešlo). No, v podstatě to bylo podle gusta i ve skutečnosti, až na to, že schody mohly směle svým stářím a šíří konkurovat schodům středověkých hlásek a byt sám trochu jako taková hláska vypadal.

Zlatým hřebem pak byl poslední byt, který se vymykal jednak tím, že byl v 10. patře a jednak cenou. Zatímco doteď to všechno byly nájmy kolem 1000-1100 euro, tenhle byl k mání za neuvěřitelných 750. Řekněme, že poslední patro v paneláku, připomínajícím nejhorší stavby socialismu u nás, ve kterém to vypadá, že se všechno každou chvíli rozpadne (nebo upadne, případně vypadne :)) tuto cenu více než ospravedlňovalo.

Po strategické poradě s poradkyní a posléze i s kolegy v práci jsem se nakonec rozhodl poslat svůj dossier na byt s tramvajovou vozovnou. S tím, že bych eventuálně bral v nejhorším i byt s výtahem a trávníkem na sever. Což by mělo spoustu implikací, ale zatím je neřeším, protože vůbec netuším, jak to dopadne.

Dnes jsem se tam byl večer podívat znovu, jenom po okolí, a vypadá to tam celkem hezky. Škoda jen těch tramvají z jedné strany a aut z druhé.

Poznámka: Pokud někde v textu zmiňuji, že byt byl "v Paříži", myslím tím právě tu administrativní Paříž. Pokud to nezmiňuji, znamená to, že byt byl v nějaké příměstské části.

18. listopadu 2011

Le RIB est arrivé

Ve středu jsem dostal konečně RIB (Relevé d'Identité Bancaire - potvrzení o bankovním účtu) a mohu se tedy směle začít ucházet o další výdobytky všedního života běžného domorodce, jako např. zdravotní pojištění (sécurité sociale), nebo bydlení.

Musím ovšem přiznat, že to nebylo bez patřičného adrenalinu. Předně, není úplně nejlepší nápad si naplánovat přesun na dobu, kdy všichni šílí z příprav na lokální výstavu světového významu, o které se běžný laik, během svého života, nedozví, a o které se, lidé z branže, baví už rok před ní, a kdo na ní není, jako by nebyl. Pro přiblížení, je to asi jako světová výstava požárních hydrantů, na kterou se sjedou hasiči z celého světa a po 3 dny si předvádějí nejnovější hity v požárních hydrantech, hadicích, stříkačkách a kohoutech. Výhoda tohoto poměrně obskurního zaměření je, že na ni nikdo nezavítá náhodou, a ani pro to, aby si nasbíral samolepky, nebo odznáčky. Nevýhoda je, že už 14 dní před začátkem všichni šílí, ladí se poslední detaily a celá divize v podstatě nedělá nic jiného než, že se připravuje, takže ostatní věci jaksi stojí. No, a tato výstava vyvrcholila právě tím, že tento týden od úterka do čtvrtka proběhla.

Původně jsem se jí měl účastnit (z titulu své pozice) všechny tři dny v plné šíři, ale protože jsem měl domluvené schůzky vždy až po poledni, nakonec jsem to smrskl na tři odpoledne a přitom ráno chodil do kanceláře, jednak řešit, co dělají zákazníci, ale hlavně, co dělá banka, a jak to vypadá s hledáním bytu. V souladu s tradicí mne pak po druhém dnu skolila migréna, takže jsem třetí den strávil zcela tradičně v posteli, jen s tím, že jsem si odskočil během poledne do kanceláře, abych zjistil, že to, že se nemohu připojit do firemní sítě, není chyba u mne, ale v systému. Někomu ve firmě se totiž místo toho, aby můj firemní účet přesunul z pražské pobočky na pařížskou, podařilo můj účet deaktivovat, což způsobilo, že jsem se nemohl přihlásit do emailu ani jinde a poté, co jsem se odhlásil a vypnul počítač (který se tímto aktualizoval), jsem se nemohl přihlásit ani na svůj počítač. Takže vlastně ani nemělo cenu chodit do práce a to že jsem čtvrtek proležel, až tak nevadilo. Co bylo horší, že mi ve středu poslali z banky RIB na můj firemní email. Nu, což...

V souvislosti s výstavou mi to ovšem nedá, abych nezabrousil o pár let zpátky a to konkrétně do konce roku 2008, kdy jsem se zmiňované výstavy účastnil poprvé. Tehdy, ještě na jiné pozici, jsem byl poprvé v životě nejen na výstavě, ale i v Paříži. Ještě jako elév, jen lehce šmrcnutý fráninou (po prvním roce na Francouzském Institutu v Praze) jsem si to přihasil před půlnocí TGV z Aix-en-Provence na Gare du Lyon, abych se vzápětí nechal odvézt bizarním taxikářem do svého hotelu na Montparnassu. Taxikář se mezi Mercedesy, které tehdy parkovaly na stojánce u nádraží, vyjímal omláceným Peugeotem, vystoupil v maskáčích, mluvil možná lepší angličtinou než já, a po cestě mi vyprávěl, po té, co se dozvěděl, že jsem z Česka, neuvěřitelné příběhy ze svého života. Na hotelu ho následoval neméně bizarní recepční, který pro změnu komunikoval pouze francouzsky a jediné na co se zmohl, bylo, si postěžovat jak ho to nebaví a jak je utahaný. A teprve, když jsem mu řekl, že jsem také pořádně utahaný a že mě to už taky nebaví, tak zjevně pookřál a začal mě pořádně vnímat.

To bylo ovšem před 3 lety. Od té doby se z výstavy stala tradice, stejně jako ze zdravotní indispozice, která mne skolívává v jejím průběhu, ať už to byla migréna, nebo prasečí chřipka památného roku 2009. Letos poprvé jsem si ovšem nemusel domlouvat letenku a hotel (půl roku dopředu), protože jsem mohl přijet rovnou "z domu".

V souvislosti s výstavou se nabízí příležitost zmínit trochu geografii a dopravu v regionu. Pařížské výstaviště leží blízko vesnice Villepinte a je to předposlední zastávka na trase B RER. RER znamená Réseau Express Régionale, neboli něco jako regionální expresní síť, nicméně Francouzi tomu říkají prostě RER. Tím regionem se myslí Île-de-France (což je v podstatě pařížský region), tou sítí to, že těch tras je 5 (A až E) a provozuje je společně RATP (pařížský dopravní podnik) a francouzské dráhy (SNCF). RER by se dalo přirovnat k regionální vlakové dopravě v Praze (tzv S-vlaky), nebo S-bahn v Německu, nebo Rakousku, s tím rozdílem, že linky RER projíždí skrz centrum (nebo prostě skrz) a někde sdílí zastávky s trasou metra. Trasa B se od ostatních tras nijak zásadně neodlišuje, jen má tu zvláštnost, že vede na pařížské letiště CDG (Charles De Gaulle), kterému ovšem Pařížané říkají spíš Roissy podle dědiny, kde stojí. Kromě toho, že letiště je poslední zastávkou trasy B se také vyznačuje tím, že je sice kousek od výstaviště v zóně předchozí, ale stojí víc než 2x tolik.

Jinak RER B je na letiště poměrně pohodlné spojení a ve srovnání např. s taxíkem mu navíc nehrozí zácpa. Akorát nesmí sněžit, být perturbation nebo stávka. Směrem na letiště jezdí navíc dva druhy vlaků. Jeden, který zastavuje všude, a druhý, který zastavuje pouze v Paříži (většinou po Gare du Nord), příměstskou oblast projíždí, a pak zastavuje až na letišti. Tím se ovšem člověk jedoucí na výstaviště nesmí nechat zmást, a tak i když na všech tabulích to ukazuje další zastávky až na letišti a několikrát to hlásí i ve vlaku, když vytrvá, dočká se. Vlak skutečně zastaví i na výstavišti. Je to ovšem trochu adrenalin a ne každý to vydrží :).

Takže výstavu jsem přežil, RIB dorazil, a tak jsem mohl dnes vyrazit na "Tour de visites", tedy okružní jízdu po vytipovaných bytech. O tom, ale, zase jindy ;-).

12. listopadu 2011

J'habiterais

Možná si někteří kladou otázku, odkud vlastně tyto články píšu. Kde trávím noci (a někdy i dny) a proč jsem o tom nepsal. Není v tom žádná záludnost. Spíš zatím byly k napsání zajímavější věci :).

Bydlím momentálně v takovém "lepším" (nebo horším, záleží z jakého pohledu se na to člověk dívá) hotelu. Tady tomu říkají apart'hotel, což předpokládám vzniklo jednoduchým spojení (anglických) slov apartment a hotel. Což v mém případě znamená to, že mám malý pokojík s koupelnou (i s vanou) a se (samostatným) záchodem a v chodbičce k pokojíku navíc malou kuchyňku, která je poměrně dobře zařízená. Kromě pár kousků nádobí a příborů, ledničky, je v ní také myčka, mikrovlnka, a varná konvice s dvouplotnovým (kolejovým) vařičem. V podstatě bych si tedy mohl vařit, akorát tady nejsou hrnce. Takže si vařím čaje, mažu bagety se sýrem a předevčerem jsem přišel na nové jídlo, které dovedu vyrobit, z müsli a mléka v mikrovlnce, ke snídani.

Pokoji vévodí do postele rozložená sedačka (což jsem udělal první den a pak zjistil, že v podstatě nemá cenu ji skládat) a psací stůl, který má ovšem tu nevýhodu, že k němu nedosáhne telefonní kabel od routeru, přes který jsem připojený k internetu. Takže stejně všechno (co dělám na internetu = co dělám na počítači) dělám v posteli. Což zároveň potvrzuje to, že postel nepotřebuji skládat do sedačky. Občas by se ale nějaká jiná poloha hodila. Mám tady dokonce i telefon, na který se dá přímo dovolat. S čím se trochu potýkám je nedostatek úložných prostor, takže mám v podstatě všechny věci v kufru a postupně je vybírám, podle toho, jak je používám. Okno do vnitrobloku mohu dokonce i otevřít, protože tam je relativní klid.

Tomuhle uspořádání se na místním realitním trhu říká studio (u nás garsonka) a je to velice populární druh bydlení v Paříži. Dá se sehnat v podstatě od 10 m2, ale většinou se nabídka pohybuje kolem 30 m2. Od 40 m2 pak už začínají tzv. 2-pièce(s) (pozor nezaměňovat s dámskými dvojdílnými plavkami). Což je garsonka, rozdělená na dvě místnosti, salon (nebo séjour - podle toho, co přesně se tam dá dělat :)) a chambre, neboli ložnici. Tomuto uspořádání se také ve zkratce říká F2. Od 60 m2 pak už začínají F3 a nebo jiné zvrhle velké bytové jednotky. Kuchyň by měla být vždy oddělená, minimálně aspoň v předsíni, pokud tomu tak není, je označována, zcela nepejorativně, cuisine américaine :). V podstatě to znamená, že máte kuchyň v obýváků, nebo v ložnici. U nás je to prostě kuchyňský kout.

Takové studio se dá sehnat v oblasti, kde by se mi to líbilo, tedy v okolí Alésia, nebo, jinými slovy, ve 14. okrsku (14e arrondissement), za 850-900 euro za měsíc, ale viděl jsem už inzerát na docela pěkné studio, v relativně dobré poloze i za víc než tisíc. Také jsem tam hned napsal, ale řekl bych, že nejspíš nesplním všechny, nebo možná dokonce žádný, ze "zásadních" požadavků (sérieuses références demandées). Které, mimo jiné, mohou znamenat, doložit dobré chování z minulého nájmu, doložit, že vydělám minimálně 3x tolik čistého, než je požadovaný nájem, doložit, že mám ručitele, sehnat záruku a v neposlední řadě, budit obecně dobrý dojem. Takže sleduji po večerech inzeráty a připravuji se na to, že budu bydlet v bytě s poloviční rozlohou, než na jaký jsem byl doteď zvyklý.

Na druhou stranu je potřeba zmínit, že posunem kousek mimo administrativní Paříž, by se mohlo podařit pár desítek, možná i stovek ušetřit. Otázkou ale je, co pak tam. Bydlet někde úplně daleko a dojíždět do práce autem (jak to většina kolegů dělá) mi přijde zase nepraktické, nehledě na tragickou dopravní situaci v Paříži, každé ráno, každý večer, přes poledne, kdekoliv. Jeden můj kolega bydlí v 35 m2 bytě i s čerstvou manželkou, takže to je zjevně jenom otázka stylu a priorit :).

Abych se trochu rozptýlil, vyrazil jsem po obědě do Louvru. Tedy, ne do toho známého muzea, kam je pořád nával (nicméně musím to ještě uvážit, v práci mi nabízejí výhodnou předplacenku), ale do obchodního centra Carrousel du Louvre do Apple Store, podívat se na svůj budoucí nový telefon ;-). Zjevně se tam šla se mnou, na svůj budoucí nový telefon, podívat spousta dalších lidí a někteří dokonce nezůstali jenom u dívání. Po celou dobu, co jsem si s ním hrál, tak vedle u pokladny prodávali jeden za druhým, dokonce i po dvou. A to jsem si s ním hrál docela dlouho...

Venku bylo překvapivě hezky, svítilo sluníčko, dokonce bylo tak teplo, že jsem si vystačil s košilí a rozepnutou větrovkou. Teploměr na iPhonu ukazoval pro Paříž 18 stupňů, což mohla být i pravda. Bohužel to také znamenalo, že všude byl nával a rue Rivoli byla skoro neprůchozí, takže, ač bych si ji rád prošel, moc pohodlné to nebylo a nakonec jsem to vzdal.

Tak jsem se po cestě zpět alespoň zastavil v Carrefouru, abych si koupil nějakou bagetu a nějaké ovoce, protože jsem si nebyl jist, jestli v okolí hotelu najdu nějakou otevřenou pekárnu. To jsem později po cestě z obchodu vyvrátil tím, že jsem potkal asi čtyři. Nicméně to byla dobrá zkušenost, protože jsem zjistil, že tam mají daleko větší výběr než ve Franprixu, který mám pod okny, takže jsem nelenil a doplnil zásoby všeho možného a z původního lehkého nákupu byly nakonec dvě plné tašky. Ale zase jsem zjistil, že tam mají dobrý Cidre, a proč asi holkám chutná Brillat-Savarin.


11. listopadu 2011

On va manger

Když se řekne Francie, hodně lidí si vybaví pojem francouzská kuchyně. Což je ovšem pojem jednak široký a jednak dost těžko definovatelný, protože i rámci kontinentální Francie jsou v přípravě a složení jídla velké rozdíly. Souvisí to určitě i s tím, že Francie má poměrně rozmanitou krajinu, podnebí a místní podmínky. Od horských podmínek Savojských Alp, přes chladnou Normandii až po teplé Azurové pobřeží, či západní Pyreneje. Je proto lepší mluvit o kuchyni normandské, alsaské, provensálské, nebo bretaňské, protože je vidět, že třeba alsaský šukrut (choucroute) s provensálskými gambas moc příbuzného nemá. Sice jsem posledních pár let jezdil do Paříže a nebo na jih, do oblasti Aix-en-Provence, a nějakých specifik si všiml, ale rozhodně nejsem znalec. Spíš laik, který všechno zpovzdálí sleduje a v pravou chvíli se do toho vloží. Navíc v Paříži je těžké najít nějakou vyloženě "typickou" kuchyni, protože se tam míchá úplně všechno. A podobně jako v Praze, ne nutně to, že to je pravé francouzské musí znamenat, že to je kvalitní. Nicméně rozdíly zde jsou.

Začneme tím nejjednodušším - závodní kantýnou. Tam, kde pracuji, je přímo v budově (nebo přesněji řečeno v prvním podzemním podlaží) závodní jídelna, kterou sdílí více okolních firem. Způsob stravování funguje podobně jako v obdobných stravovnách v Česku. K obědu je výběr z několika hlavních jídel (většinou tak pěti), k tomu navíc je možné u několika z nich volit mezi různými typy příloh. Kromě hlavních jídel je k dispozici bohatý salátový bar a, co většinou hned trkne neznalého, široký výběr zákusků, ovocných pohárů a v podstatě čehokoliv, co je možné jíst po hlavním jídle jako dezert (ať už je to sladké, nebo slané, např. sýry). Jediné, co tady tak neletí, jsou polévky a když už nějakou mají, tak je to trochu něco jiného, než jak to známe u nás. Netvrdím, že tohle je typická kantýna, ale je to jedna (ze dvou) kterou znám celkem dobře. Také netvrdím, že zdaleka každý má k takové závodce přístup.

Čim je tato restaurace zajímavá je, že je v podstatě dostupná i pro nezúčastněného příchozího (pokud ji teda v tom průchodu a ve sklepě najde), akorát si musí připlatit. Přesněji řečeno, nedostane zpět částku, kterou si jídelna účtuje za "pozvánku" a kterou za zaměstnance firmy, která s jídelnou má smlouvu, platí právě tato firma. Je to taková nenápadná subvence po francouzsku a možná svým způsobem lepší než stravenky. (Byť asi obecně jsou stravenky výhodnější.) V kantýně se platí kartou, kterou si každý napřed nabije (u automatu ve vstupu) a pak u kasy jen odečítá. Například, hlavní chod za dvě eura, malý salát za půl, k tomu dezert za euro a malou kolu za 60 centů. Dohromady něco přes čtyři eura. K tomu si kasa přirazí "pozvánku" (což je nějaká zcela proměnlivá částka mezi 3-4 eury) a vzápětí ji na stejné účtence odečte. V důsledku dotyčný zaplatí ty původní čtyři a něco eura. Jak prosté. A teď ta pecka - jídlo je dobré. Teď jsem sice v Paříži teprve týden, ale v téhle kantýně jím příležitostně už skoro tři roky, a ještě se mi nestalo, že by mi něco nechutnalo (ať už to byly lasagně, čočka s párkem, nebo steak). A to se týká i salátů nebo zákusků. Čím to? Nevím. Druhá věc, kterou si člověk uvědomí, až tady začne bydlet, že to je levné. I za tu "plnou" cenu, řekněme třeba 7-8 euro by normálně dostal menu v nějakém fastfoodu, případně "formuli" v sendvičárně. Nejlevnější pizza nebo rychlovka v čínském bistru začínají spíš k 10 eurům. Čím to? Nevím, ale užívám si to.

Druhá věc, kterou si člověk může užívat (i kdyby nechtěl) je pečivo a obligátní bagety. První věc, na kterou jsem přišel - bagetu je potřeba kupovat večer. Večer je čerstvá k večeři, ráno je ještě OK k snídani. Druhý den večer už je lepší koupit čerstvou. Bohužel, doby, kdy poctivá bageta vydržela několik dní bez ztráty kytičky jsou nenávratně pryč i v zemi tak pečivu zaslíbené jako je Francie. Pořád je to ale ještě o něco málo lepší, než bagety z Alberta. A stojí to v podstatě stejně (0,90-1,30 euro). Jsou však jiné potraviny, které jsou zcela mimo možnosti Alberta. Například sýry.

Sýry tvořily posledních pár desítek let výraznou část mého jídelníčku (tavený sýr ovšem nepovažuji za sýr, stejně jako třicetiprocentní eidam, nebo emental alternativ). Mám tedy určité zkušenosti a vím, že i v Česku se dají dobré sýry koupit. Ne ovšem náhodou a ne v Bille nebo v Albertu. Svého času prodávali v Delvitě (blahé paměti) kvalitní sýr, který jsem si tam kupoval, po převzetí Billou ho prodávat přestali. Zato rozšířili nabídků sýrů z Německa. Několikrát jsem je zkusil (abych nebyl nařčen z nacionalismu), ale bohužel, všechny mi chutnaly stejně a všechny chutnaly jako umělá hmota. Znepokojujícím jevem pak bylo, že české sýry se těm německým začaly nápadně podobat. Možná, aby uspěly na německém trhu. Nemluvě o německých jogurtech a jejich "úspěšné" české konkurenci. Takže, tudy ne, přátelé.

Je potřeba pochválit francouzský protekcionismus, protože na německý sýr, jogurt nebo cokoliv podobného tady určitě nenarazíte. Není ale důvod k obavám. Komu chutná umělá hmota, má ještě k dispozici Danone a pokud se nenechá odradit tím, že francouzské zrající sýry skutečně zrají, litovat nebude. (Zde je ovšem potřeba připustit, že obyčejný bílý jogurt Danone je docela dobrý, podobný "naší" Hollandii.) I v obyčejné sámošce na rohu (Franprix, Carrefour) koupí sýr, o kterém se mu ani nezdálo. Jako třeba já, hned první den v euforii, jsem si koupil úplně obyčejný "rustikální" camembert. Snědl jsem ho rychleji, než jsem čekal. Abych se přesvědčil, že to nebyla náhoda, vzal jsem v další várce pro změnu Chaource. Ani ten neměl chybu. Teprve třetí camembert klasik, jsem přistihl, že byl v jádru lehce tvarohovitý, bohužel chuťově pořád jinde. I kdybych se zítra vrátil zpátky do Prahy, už to nikdy nebude takové jako předtím.

Druhý důsledek odstínění německé produkce je to, že se tady dají koupit pomerančové džusy, které jsou skutečně lisované z pomerančů a chutnají tak. Je to zvláštní, ale je to tak. A nejen z pomerančů. Člověk má hned pocit, že nepije recyklovanou šťávu. (Tedy, ne že by ho měl předtím, ale po "tom" to jaksi přijde samo.) Vzpomínám na týden u Toma v New Yorku a to, jak jsem tam zvýšil o polovinu spotřebu džusu celé jejich rodiny. Tady se mi to děje taky. Doufám, že to je jen přechodná záležitost.

Ovšem, není všechno zlato, co se třpytí. Za tu dobu, co do Paříže jezdím, jsem měl už možnost, u příležitosti různých obchodních, týmových i zcela spontánních společenských akcí, navštívit pár restaurací a je to úplně stejné jako v Praze. Cena zdaleka neznamená kvalitu a tak paradoxně 10x dražší menu ve vyhlášené restauraci nedosahuje kvalitou běžného oběda v závodce. Ovšem je také pravda, že když se to podaří, může člověk zažít skutečný kulinářský zážitek (a zároveň se u toho necítit jako snob nebo pako). Ale vychází to odhadem tak na dva pokusy z deseti (a to podotýkám, že většinou ty restaurace vybírali místní znalci a třeba se jelo do vybrané restaurace přes půl města). Tudíž, vyznat se v tom rozhodně není snadné. Za poznámku stojí, že v těch "špatných" restauracích většinou měli i slabé víno. Bohužel je to nejspíš daň za turistický ruch.

Když ale vidím například nabídku ryb a mořských plodů, skoro mám chuť si něco z toho uvařit. Pak si ale uvědomím, že mě to až tak nebaví a zase na to zapomenu. Takže jedinou věc, kterou jsem si vlastně z francouzské kuchyně osvojil, je legendární La tarte tatin, který jsem ovšem vyráběl už v Praze, dávno před tím, než jsem tušil, že to budu moci takto testovat bezprostředně. Docela jsem si ho oblíbil, takže každá návštěva, která ke mně přišla, ho dostala jako zákusek. Od té doby ke mně přestaly návštěvy chodit...

9. listopadu 2011

La banque-route

Od chvíle, kdy jsem vkročil na francouzskou půdu, pracuji na tom, abych si otevřel účet v bance. Hned první den při obědě jsem uspořádal anketu mezi kolegy. Když málokdo doporučil tu co má, začal jsem si připadat jako doma.

Trochu odbočím, ale rád bych situaci "jako doma" trochu přiblížil. Po více než 20 letech se mi podařilo úspěšně ukončit účet u České spořitelny. Myslím, že po takové době mě nikdo nemůže nařknout z unáhlenosti, ale prostě "spořka" to má v paži. Přestože mi šlo jen o běžný účet a neměl jsem žádné připojištění nebo spoření, nebo jiný výhodný produkt a ani jsem nechtěl osobního bankéře, stejně se spořce podařilo mne otrávit do té míry, že jsem udělal chlapské rozhodnutí s tím seknout. Jednou provždy.

Teď mám účet u mBank, což by nebyla špatná alternativa, v podstatě mi služby vyhovují, ale něco tomu chybí. Jednak vize, o co bance vlastně jde, což dokumentuje pár přemetů v komunikaci, nabídce a konečně i plnění slibu "banka bez poplatků", jednak poněkud nevyrovnané provedení (internetového portálu) obsahující velice užitečné a praktické věci na jedné straně a totální zbytečnosti na druhé straně a jednak poměrně špatně maskovaná snaha zákazníka nalákat a pak odřít (viz konverzní lístek měn pro platby v zahraničí). Dnes už bych mBank nedoporučil, spíš, jak říká klasik, je to nejmenší zlo.

Protože u mBank ale moje platební karta (historicky raritní embossovaný "delfín" bez embossu) fungovala mizerně, resp. nefungovala v polovině případů a karta od spořky jí v tom úspěšně konkurovala, musel jsem si nakonec pořídit ještě kreditku, abych mohl platit v zahraničí. Od Citi. Která je OK do chvíle, kdy potřebujete něco bance sdělit. Třeba to, že nefunguje výpis v omezeném období. Pak zjistíte, že mBank je skutečně nejmenší zlo.

Takže s touto skepsí jsem přistupoval k výběru banky ve Francii. Pár tipů jsem v anketě ale dostal. Třeba, že se mám vyhnout La Poste (což je sice pošta, ale mají také svoji banku - asi jako naše Poštovní banka), nebo, že si mám připravit 5 až 10 Euro na poplatky (a pak, že jsou u nás banky drahé), apod. Odpovědi v anketě měly jinak společnou ještě jednu věc - žádná nebyla nadšená - s výjimkou kolegy, který si právě otevřel účet v nové bance Boursorama, čistě internetové a bez poplatků. Něco jako naše mBank, ale s horším jménem a matkou, která také nemá v Česku moc dobrou reputaci. Přesto to ale vypadalo skvěle, objednání účtu přes internet, dodání dokumentů přes internet a ovládání banky (jen a) přes internet. Měli i zajímavou nabídku ohledně platební karet, takže to byla první volba, kterou jsem zkusil. Bohužel, jak se ukázalo, ne pro mne. Pro otevření účtu bylo potřeba doložit vlastnictví účtu v jiné (kamenné) bance. Asi jako by mBank vyžadovala, aby, kdo si chce u ní otevřít účet, musí napřed doložit, že už má minimálně dva měsíce účet u spořky. Pro domorodce, kteří se s bankovními účty už nejspíš rodí, to problém není, pro někoho, kdo žádný nemá, a v podstatě v systému neexistuje, je to konečná.

Další doporučená varianta byla nějaká místní banka, někde poblíž, "abych to měl blízko na pobočku". Marně jsem argumentoval tím, že na pobočku chodím vrcholně nerad, že tam i nerad telefonuji a že ani nestojím o osobního bankéře. Podle doporučení místních by to byla výhoda. Přestože jsem chvíli váhal mezi slovutnými jmény nakonec jsem si, z důvodů racionálních i iracionálních vybral banku, která nebyla úplně francouzská a nebyla "úplně všude" a na pobočku se nakonec vypravil.

Jak jsem psal, důvody byly různé. Zaujala mne nabídka "all-inclusive" a také výhodná nabídka na MasterCard Platinum, stačí mít stálý příjem a 50.000 Euro na účtu a karta a vedení účtu je zdarma ;-). Ale vážně, v porovnání s LCL, Crédit Mutuel, nebo BNP Paribas se to cenově až tak nelišilo a způsob tarifikace byl pro mne zdaleka nejpřehlednější.

Takže jsem dorazil na pobočku, vybaven občankou, pracovní smlouvou a dobrozdáním od zaměstnavatele o tom, kolik budu měsíčně vydělávat (protože normálně bych musel doložit poslední výplatnice, ale ty jsem neměl). Na místě sice úředník vyjádřil zájem se mnou dále usilovat o otevření účtu, ale zdůraznil, že potřebuji le justificatif de domicile. A adresa hotelu, kde bydlím, stačit nebude. Po zevrubné analýze situace jsme společně k dospěli k závěru, že přímé řešení neexistuje (viz můj předchozí příspěvek). Pak úředník navrhl, že bych si mohl zkusit dočasně otevřít účet v nějaké jiné bance, která to nevyžaduje, a až budu mít svoji domovskou adresu, tak se k nim vrátit. Potom se buď zastyděl, nebo mu došlo, že taková banka ve Francii není a i tato varianta padla. Po dalším brainstormingu vyrukoval s nápadem, že bych se mohl (minimálně pro potřeby úředního šimla) ubytovat u nějakého známého Francouze, pak by problém s doložením domácí adresy přešel na něj a mohl by se použít obvyklý postup s fakturou za telefon, elektřinu apod.

Po návratu z banky jsem hned vyhlásil soutěž o dobrovolníka, který mne ubytuje. Zájem kolegů mne překvapil. Přihlásila se pouze jedna kolegyně, se kterou to už pár let táhneme, takže nešla do úplně neznámého podniku, a tím to také vyhrála. Napsala mi dobrozdání, že mě ubytuje, přidala k tomu doklad o zaplacení daně z nemovitosti a fakturu za elektřinu a považovala celou věc za vyřízenou. Ne tak bankovní úředník, který kontroval tím, že daň z nemovitosti není dokladem o tom, že tam skutečně bydlí, a faktura za elektřinu je starší více než 3 měsíce. Námitka, že EDF vystavuje faktury ročně a tudíž další bude až za rok, ho neobměkčila. Ostatní potenciální dokumenty potvrzující vztah k danému bytu byly napsány na jejího manžela. Po dalším brainstormingu, který jsem už jen sledoval zpovzdálí, se ovšem opět podařilo najít nějaký další dokument (rozpis plateb), který by snad mohl situaci zachránit. Ovšem jestli se to skutečně podaří se dozvím nejspíš až příští týden. A na tom, který den přesně se to dozvím také záleží, jestli mi přijde první výplata. Kolegyně se ovšem nabídla, že v nejhorším si to mohu nechat poslat na její účet.

V mezičase jsem vyplňoval nějaký dotazník z osobního, a mimo jiné v něm byla i kolonka na uvedení dvou osob, které by bylo možné kontaktovat v nouzi. Tak jsem tam začal vyplňovat otce, ale když jsem došel k telefonním číslům a emailu, tak jsem se zarazil. Otci by mohli poslat maximálně ostatky :). Začal jsem pátrat v paměti a zjistil jsem, že nikoho, kdo by uměl francouzsky (dost dobře na to, aby mohl reagovat na kritickou situaci) a zároveň nebyl Francouz, neznám. Takže to opět vyhrála moje oblíbená kolegyně. Prostě je potřeba mít někoho, kdo už Francouzem je, a má vás rád :).

7. listopadu 2011

Voulez-vous cocher avec moi?

Aby člověk mohl žít ve Francii stejně bezstarostně, jako doma, potřebuje sociální a zdravotní pojištění (sécurité sociale). A aby měl pocit, že ta bezstarostnost není zadarmo, má na něj systém nachystaných pár špeků. (Abych se přiznal, jak to chodí v Česku, nevím, počítám, že možná těch "pár špeků" máme také.) A přestože bych řekl, že Francouzi dokáží být velice flexibilní, jakmile se jedná o otázky státní správy, jakákoliv volnost jde stranou.

I já jsem se tedy do tenat byrokratického aparátu musel vydat. Na začátku to vypadalo docela jednoduše. Přijedu, dám žádost o le numero a postupem času se k němu dopracuji. Když jsem se před odjezdem ptal na své zdravotní pojišťovně, v jakém režimu budu po ukončení pracovního poměru v Praze a přestěhování se do ciziny, řekli mi, že v žádném. Moje pojištění ukončí ke dni, kdy nastoupím do práce v cizině a od té chvíle budu pod ochranou sociálního systému dotyčné země, podle nějaké směrnice Evropské unie. Dokonce i kdybych chtěl v pojištění pokračovat svépomocí, tak to nejde. Což mě v podstatě přesvědčilo o tom, že díky nějakému magickému automatismu EU by měl být přechod mezi systémy bezbolestný.

Iluze se začala povážlivě trhat hned první den, kdy jsem na osobním dostal tlustou slohu plnou formulářů, které jsem měl vyplnit, potvrzení, které jsem měl podepsat a brožurek, které jsem měl nastudovat a první list hned nahoře bylo potvrzení o tom, že jsem všechny ty formuláře, potvrzení a brožurky dostal. Na začátku to ještě šlo, např. příručka interních směrnic asi není nic neočekávaného, byť pokud si dobře pamatuji, v pražské pobočce nám na to stačila možná jedna nebo dvě stránky, oproti hustě popsaným osmi tady. Když jsem se, ale, dostal k formulářům, znejistěl jsem víc. První tři dotazníky se týkaly toho, co se bude dít když zemřu. Z jejich vyplňování jsem pochopil, že otázka smrti má tady v pracovním poměru daleko větší vliv než u nás. V Česku mrtví zaměstnanci nikoho nezajímají, tady může člověka hřát vědomí (pokud mu to těsně před smrtí dojde), že se o něj firma postará i potom.

Postupně jsem tedy stanovil dědice, způsob příspěvků a osoby pro nejvyšší nouzi. Vzhledem k tomu, že nikdo v příbuzenstvu nemluví francouzsky, moc jsem se s tím nezalamoval. Pak jsem přečetl polovinu směrnic a došla mi inspirace. Tři příručky s několika dalšími "doplňkovými informacemi" jsem si nechal na víkend, až budu mít více času. O víkendu jsem ovšem cítil takovou neurčitou averzi k tomu, se do toho pustit, takže to příručky v pohodě přežili bez ztráty kytičky. Možná tak víkend další.

O tom, jak funguje francouzský systém zdravotního pojištění, mám tedy zatím jen mlhavou představu. Něco kryje státní systém (to je právě ta sécurité sociale), a to co nekryje, se dorovnává smluvním pojištěním, kterému říkají mutuelle. Je to tedy trochu jiný systém než v Česku, kde si navzájem "konkurují" zdravotní pojišťovny a co je nad to, je už spíš kapitalismus volné soutěže. Tady si místo toho konkurují právě ty pojišťovny pro mutuelle. Když jsem podepisoval pracovní smlouvu, bylo mi řečeno, že to budu mít nevolitelně také a to u společnosti, která má smlouvu s mojí firmou. Takže zatímco u nás si člověk vybírá zdravotní pojišťovnu podle toho, který strejda, kde má známého, nebo z toho má provizi, tady si člověk základní péči nevybírá vůbec a tu doplňkovou mu navrhne zaměstnavatel tak, že to nelze odmítnout. V důsledku to vede k tomu, že nakonec (jestli jsem to ovšem správně pochopil) chudák marod dostane proplaceno v podstatě všechno, jen se liší kdy, od koho a v jakém poměru. Chápu, že se Francouzům tento systém líbí. Nicméně, aby se člověk tohoto systému mohl zúčastnit, musí nejdřív získat registraci pro sécurité sociale. A to není zadarmo.

První podmínkou je bankovní účet, druhou je poslední výplatnice. Už z těchto dvou podmínek plyne, že to nelze získat hned. Ovšem, pak existují ještě další omezení. Např. že člověk musí odpracovat 60 hodin, aby měl nárok na návštěvu praktického lékaře a léky. Další tři měsíce pak musí údajně čekat, aby mohl regulérně zalehnout s rýmičkou a dostal za to kompenzaci. Tyto poslední dvě věci se ukázaly býti lehce v rozporu s tím, co mi řekli ve zdravotní pojišťovně v Česku. Vypadá to, že momentálně jsem, díky kolizi pravidel EU (nebo jejich české interpretace) a pravidel místních, bez pojištění, a to zcela, a i kdybych chtěl tak ho nedostanu - tam ani tady. A do tří měsíců mohu sice stonat, ale výhradně za svoje.

A to nezmiňuji první výplatnici (která přijde nejdřív za měsíc a půl) a bankovní účet, který musím do týdne založit a dodat do firmy, aby mi nejdříve za měsíc a půl ta první výplatnice přišla. Přesněji řečeno, to, co musím dodat (a to co, většinou je vyžadováno v souvislosti s bankovním účtem) není jeho číslo (jak by se mohlo nepoučenému čtenáři zdát), ale tzv. RIB (rélévé d'identité bancaire). Což je oficiální potvrzení, vystavené bankou, že dotyčný Monsier má v dotyčné bance skutečně účet s dotyčným číslem. Jak snadné. Proto je občas vidět RIB jako položka v bankovním ceníku. A protože to vypadá, že tohle potvrzení je potřeba na kde co, je dobré si vybrat banku, která to dělá levně :).

Ovšem ani založení bankovního účtu, jakési sociální protoplazmy, není jen tak. Je totiž potřeba, kromě běžně požadované identity, také doložit trvalé příjmy (nejlépe poslední výplatnicí - le bulletin de paie) a potvrzení o domácí adrese (le justificatif de domicile). Oříškem může být potvrzení o domácí adrese, která vyžaduje fakturu za elektřinu, telefon, nebo něco podobného na jméno dotyčného a adresu jeho deklarovaného bydliště. Zvlášť, pokud dotyčný nedávno dorazil a bydlí přechodně v hotelu, než si to "domácí" bydlení najde. Není třeba ani zvlášť připomínat, že aby si nějaké bydlení našel, bude potřebovat RIB.

Filozoficky orientovaný čtenář už možná tuší, že něco není v pořádku. Nefilozoficky orientovaný čtenář možná už rezignoval a pokračuje jen ze zvědavosti, jaká bude pointa. Autor k tomu dodá, že doufá, že to v nejbližších dnes zjistí také.

6. listopadu 2011

La première

Myslel jsem, že přes víkend si najdu čas a něco napíšu. Zdálo se to jako dobrý nápad. Po několikátém dotazu: "Tak, co, jak to tam vypadá?" by byla i motivace. Nicméně, byly i pochybnosti. Začnu tedy upozorněním: Vše je bez záruk a bez závazků.

Dnes jsem se byl projít poprvé trochu po okolí. Ne, že bych tady byl úplný nováček, ale přece jenom, role se trochu změnila. Zatímco dříve to byla spíš příležitostná záležitost, když jsem našel trochu času (v rámci služebních povinností), teď to byla vlastně zcela regulérní náplň pro volnou neděli.

Hned v úvodu jsem prozkoumal nejbližší okolí, abych zjistil, jestli si budu moci koupit něco k snědku, nebo je všude bez výjimky zavřeno. Ovšem vyvedla mne z omylu pekárna hned přímo naproti. No vida, hlady neumřu. (Což není úplně přesné, protože nějaké sýry a salámy ještě mám, ale bez pečiva to není úplně ono.) Vzpomněl jsem si, co říkal kdysi můj kolega. Normálně je v neděli zavřeno, je to nařízeno, ale pekárnu zavřít nejde. Jak to, ptal jsem se tehdy. No to prostě nejde...

Což také nebyla úplně pravda, protože tahle pekárna měla podle otvírací doby zavřeno hned dva dny v týdnu - v pátek a v sobotu. Ale je také fakt, že hned asi o 30 metrů dál je druhá pekárna, která nejspíš má v pátek a v sobotu otevřeno.

Nakouknul jsem do té na rohu, jmenuje se poeticky La Normandie, zachytil vůni čerstvých baget a chvíli sledoval, co většina lidí bude kupovat. Docela nepřekvapivě kupovali bagety - bagety obyčejné, "venkovské", s mákem - ale i nějaký ten dortík, pletýnku nebo zákusek. Proč ne, když je neděle.

Pak jsem se vydal směrem do centra a netrvalo dlouho, když jsem narazil na první zajímavost - velib. Z přistaveného "parkovacího automatu" jsem ovšem úplně nepochopil, jak to funguje, takže se o tom zmíním někdy příště. A o kousek dál jsem objevil zajímavou uličku, která se od ostatních kolem výrazně lišila. Jednak tím, že byla plná lidí a jednak tím, že byla plná otevřených obchodů a stánků vyložených nejrůznějším zbožím "základní" potřeby, sýry a mořskými plody počínaje a vínem a medem konče. Počítám, že nejspíš má nějakou výjimku od místní radnice. Na sýry byla radost pohledět, ryby zase nešlo necítit. U stánku s rybami měli i čerstvě připravenou paelu z mořských plodů, kterou prodávali do krabiček na váhu. Vypadalo to dobře, ale bohužel, ze směsi jsem poznal z mořské fauny jen krevety (které vypadaly lákavě), a na zbytek se necítil ještě dostatečně připraven, takže ani to, že místní to zjevně kupovali rádi, mě nepřesvědčilo. Možná příště.

Bylo celkem hezky, pokračoval jsem tedy dál do centra a protože dokonce i vysvitlo sluníčko, řekl jsem si, co s načatým polednem a zvážil možnost vycházku protáhnout o jízdu autobusem. Nikdy předtím jsem tady autobusem nejel a navíc jsem měl zcela prozaický důvod, chtěl jsem podívat do jednoho obchodu (pokud by teda byl otevřený), který byl přes řeku na druhé straně města. A jako náhodou jsem se zrovna ocitl na zastávce autobusu, který tam jel. A jako náhodou autobus zrovna přijel.

Zastávky autobusů tady se trochu liší od těch našich. Také tam mají seznam stanic linky, ale místo detailního jízdního řádu, tam je jenom tabulka, která říká, že ta která linka, jede v určitém dni, nebo části dne, v určitých intervalech. Např. v pracovní dny ráno po 8 minutách a v neděli kolem poledne po 15 minutách. Pak je tam ještě ale taková malá tabule s displejem, která ukazuje, za jak dlouho který autobus přijede (a ukazuje to vždy pro dva po sobě). Nedá se tedy dopředu přijít přesně na čas, ale zase, kdo někdy jel v Praze autobusem ví, že třeba ve špičce jsou vypsané časy spíš orientační právě v tom intervalu. Možná se to dá zjistit někde na internetu, ale na to nemám vybavený telefon.

Do autobusu se nastupuje zásadně předními dveřmi, které jsou vybavené značkovačem, jak pro běžné lístky tak pro místní "šalinkartu" a každý si při nástupu tedy může hned svůj cestovní doklad označit. Kdyby na to náhodou zapomněl, tak ho řidič vyzve amplionem :). Druhými dvěřmi se vystupuje a třetí dveře nejsou. Jak prosté. Jako čerstvý majitel Naviga jsem si tedy pípnul a pak už se jen nechal unášet po uličkách i bulvárech a přitom se kochal architekturou, velkorysým uspořádáním širokých ulic a tím jak i tu nejširší ulic jsou stánkaři schopní ucpat. Provoz byl mírný, sluníčko svítilo, cesta ubíhala v poklidu.

Protože jsem si nebyl jist, kde přesně je hledaný obchod, ale věděl jsem jen, že je někde v okolí, rozhodl jsem se použít techniku a zkusit štěstí s bezdrátem. Vytáhl jsem svůj obstarožní iPod, zapnul wifi a začal hledat nějakou veřejnou síť. Když pominu podezřele se tvářící jména jako "hpsetup" (kterých bylo překvapivě hodně) a nebo síť "FreeWiFi", která možná byla free, ale ne průchozí, tak na mne většinou vyskočilo 10 až 20 sítí soukromých. Ani slibně znějící "GoogleGuest" se mi nepodařilo hacknout. Nakonec jsem tedy skončil před prodejnou PizzaHut, kde na dveřích slibovali Wifi zdarma. Což nebyl úplný blud, ale když jsem se k ní připojil, ukázalo se, že musím zadat věk, pohlaví, jak často chodím do Pizzy Hut a nakonec i emailovou adresu a potvrdit, že jsem si všechno přečetl a souhlasím s tím, že budu dostávat, pro mě zcela důležité, novinky ohledně Pizzy Hut. Napadlo mne, že cena za tuhle wifi zdarma je příliš vysoká. Naproti u mekáče pak pro jistotu wifi nefungovala vůbec, ale místo toho jsem objevil jinou a nakonec se i připojil, abych se vzápětí dozvěděl, že obchod, který hledám, je asi 200 metrů od místa kde jsem a je skutečně zavřený. Sedl jsem tedy místo toho na autobus a vyrazil zpět.

Původně jsem si chtěl dát v mekáči něco k jídlu (ano i fastfood tady mají), ale bylo tam narváno, stejně jako ve vedlejším Quicku, takže nakonec to zase vyšlo na KFC nedaleko od místa, kde momentálně bydlím. Po cestě zpátky jsem ještě nakoupil potřebné bagety a na recepci v ubytovně je požádal, aby mi vrátili asi 1.300 Euro, které jsem "omylem" zaplatil při příjezdu. Bohužel, vypadá to tak, že mi to skutečně vrátí (což jsem původně myslel, že udělají tak, že zruší tu původní transakci), takže jsem zvědav jak se Citi pochlapí a o kolik Euro budu po konverzích z korunového účtu tam a zpět chudší.

Sice bylo hezky, ale asi mě něco ofouklo, takže po zbytek odpoledne jsem převážně ležel, lil do sebe čaje a v závěru večera pak našel čas na psaní.

Pokud se někomu zdá, že to nemá hlavu ani patu, tak se mu to nezdá. Postupně snad přibudou (minimálně ta první).