Be patient a little longer

Vypůjčil jsem si motto, které se ujalo u nás ve firmě, kde zápasíme s tím, jak naroubovat český humor na francouzsko-italskou mentalitu. Dá se to překvapivě aplikovat i v běžném životě, kdy se situace zdá na první pohled bezvýchodná. Jako například s připojením k Internetu.

Když jsem, čistě ze zvědavosti klepl na odkaz (kde jsem si měl vybrat datum případné návštěvy technika France Telecomu) o pár dní později, zjistil jsem, že se dvoutýdenní okno posunuje. A že se otevřelo už i datum 9. ledna. Takže jsem neváhal a hned se přihlásil na prohlídku drátu v prvním termínu ráno. Sice jsem měl určité pochybnosti o tom, co tam bude FT zkoumat, když mi sám FT dal na dveře štítek, kterým jaksi potvrzuje, že tam linka je. Další překvapení nastalo před chvílí, kdy jsem otevřel email a čtu další zprávu od Free v tom smyslu, že moje instalace drátu byla zrušena, protože ten drát tam už je a je to oficiálně potvrzené od FT. Snad se tedy blýská na lepší časy.

Internet totiž, zdá se, pronikl už zásadně do mého života. Zjistil jsem, že vysavač, ledničku, pračku a nejspíš i skříně z IKEI, chci koupit právě na Internetu. Stejně tak jsem si zvykl na pravidelný přístup na email, google maps. A v neposlední řadě i hry. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si chtěl o víkendu, po dlouhé době, zahrát StarCraft (jenom lokálně proti počítači, abych se trochu roztrénoval, než na to s Pavlem zase "vlítnem"), a zjistil jsem, že proto, že jsem se už 30 dní nepřipojil k internetu, přepnul se StarCraft do verze, která už nejde hrát lokálně (dokud se znovu neautorizuje na Internetu). Připadal jsem si, že mě Blizzard vyloženě šikanuje. Já nevím už dva měsíce, kam dřív skočit a když se k tomu konečně dostanu, tak smůla. To samé Portal 2. Takže jediné, co se dalo hrát, z těch her co mám, byl Deus Ex: HR. Tak jsem to alespoň dohrál.

V pondělí přišla také první faktura za elektřinu. A po konzultaci s bankéřem to vypadá, že by snad mohla být i správně zaplacena inkasem. (Smlouva ovšem zatím nepřišla, a asi už nedojde.) V úterý přišla dokonce už i smlouva o pronájmu, dokonce i s manuálem "správného nájemníka".

A také přišly přístupové údaje k účtu pro internet banking, Bohužel zatím jenom část - login. Heslo přijde, z bezpečnostních důvodů, jinou zásilkou o "pár dní" později. PIN také nepřišel. Když jsem si rezignovaně posteskl bankéři, tak ten mě ujistil, že to bude určitě otázka nejbližších dní. A hned také využil příležitosti faktury za elektřinu a začal pracovat na procesu změny adresy na moji skutečnou adresu. Jsem zvědav, jak dlouho to bude trvat. Tvrdil, že krátce. Ptal jsem se šťouravě, jestli krátce znamená měsíc. Bral to s nadhledem. Aspoň něco.

Zatím používám svoji novou platební kartu k tomu, že ji nechávám frajersky vyčnívat v peněžence a platím místo toho kreditkou od Citi. Původně jsem myslel, že bych ji mohl využít alespoň pro pojištění na cesty do zahraničí (což v mém případě znamená paradoxně na cestu do Česka), ale po pokusu prostudovat brožuru cestovního (a jiného) pojištění, které na kartě mám, jsem zjistil, pokud mne moje fránina nemate, že jsem momentálně v jakémsi pojištěneckém vakuu a nevztahuje se na mne v podstatě žádná pojistná smlouva. Protože mám francouzskou kartu s francouzskou pojistkou, ale nejsem zatím francouzský resident, kterým se stanu (pro potřeby pojistky) teprve, až budu pobývat ve Francii alespoň 90 dní nepřetržitě. Teoreticky bych mohl být český resident, ale v tom případě se na mne pojistka pro cestu do Česka nevztahuje (je to speciální případ - nefrancouzský resident cestující do své země - který je explicitně vyjmut z pojistného plnění). Navíc už nemám platnou českou kartu zdravotního pojištění, a ještě nemám francouzskou, což je k tomu pojištění také nějak potřeba. Mám pocit, že jediný způsob, jak to vyřešit, je počkat těch 90 dní. Což není tak hrozné, teoreticky už mám 50 za sebou.

Je fakt ale, že jsem kartou už platil, nebo teda doufám :). Konkrétně mýto na dálnici ve Francii, když jsem dnes vyrazil na přesun do Prahy (ale spíš do Česka - nebo ještě spíš na Moravu :)). Protože poslední dobou se nějak pořád v noci budím, využil jsem toho, že jsem vstal už ve čtvrt na pět a o půl šesté v klidu vyrazil. Výhoda byla, že na periferiku bylo volno a já jsem projel a objel půl Paříže v podstatě cestovní rychlostí. Nebýt toho, že byla tma, mlha a pršelo, tak to nemělo chybu. Potom na cestě mne trochu deptalo, že trvalo dost dlouho než se rozednilo, a pak, že se setmělo rychleji, než jsem stihl dorazit. Ale co by člověk chtěl, když si vybere nejkratší den v roce. Pršelo celou cestu, místy i sněžilo, zvláště v blízkosti německých přechodů. Jinak, až na pár kolon kolem Mannheimu, a závěrečnou zacpanou Prahu, to proběhlo bez problémů. Jenom jsem zjistil, že potřebuji vyměnit i zadní stěrač, který mi při pravidelné kontrole před pár dny nevyměnili (na rozdíl od předních) a tak jsem místo výhledu dozadu viděl spíš abstraktní světelné (a později barevné) obrazce. Dohromady něco přes tisíc kilometrů, ale díky tomu, že jsem vyjel tak brzy, tak to překvapivě nebylo tak únavné. A nebýt té zácpy v Praze, tak bych se možná vešel i deseti hodin a to včetně zastávky v mekáči a kupování dálniční známky. Každopádně, zítra mne čeká D1 do Brna a to bude jiná káva :).

I když, je pravda, že situace na pařížských silnicích je tristní. (Nechci to zobecňovat, protože jedinou jinou zkušenost z cestování autem ve Francii mám z Provence a tam to bylo vždycky v pohodě.). V Paříži ovšem je to vysloveně hazard. Posledních pár dní jsem jezdil do práce autem, jednak proto, abych to auto trochu projel, před tím, než s ním vyrazím do Prahy, a jednak proto, abych zjistil, jak moc výhodné, nebo nevýhodné, je auto na cestu do práce. A v zásadě každou cestu (ať už do práce, nebo z ní) jsem byl svědkem nějaké buď bizarní, nebo vyloženě nebezpečné situace, která mohla klidně skončit havárkou. I když je fakt, že zranění by asi byla mírná, vzhledem k poměrně pomalému provozu. To ovšem neplatí pro motocyklisty, kteří se proplétají kolonami aut s nadhledem profesionálních sebevrahů. Nevím jaké jsou podmínky pro získání řidičáku ve Francii, viděl jsem jen ceník, kde to stálo cca tisícovku, ale mám dojem, že ho dostane každý. Obrátka do protisměru uprostřed křižovatky, nerespektování pruhů, jízda jednosměrkou v protisměru, jízda na červenou, jízda na normální silnici v protisměru, stání uprostřed normální silnice a nakonec nejběžnější, nedávání přednosti v jízdě. V podstatě všechno už jsem viděl. A motorkáři, kteří provádí slalom mezi pomalu jedoucí kolonou.

K tomu nepřispívá ani dopravní značení, které je chaotické, a některé křižovatky připomínají spíš dětské dopravní hřiště a to jak rozlohou, tak složitostí. Už se mi párkrát stalo, že jsem křižovatku napoprvé nedal. Také jsem zjistil, že pokud člověk není na periferiku ve správném pruhu, aby odbočil, může si také nuceně objet čtvrt Paříže. A to má periferik na některých místech až 6 pruhů v jednom směru. Na druhou stranu, když mne vezla kolegyně z letiště, tak jsem si všiml, že v podstatě řeší všechny nebezpečné situace jaksi mimoděk, a klidně si přitom se mnou povídá. Nevím jestli to je tím, že je holka, nebo tím, že si na to člověk časem zvykne. O tragičnosti vypovídá i to, že sice bydlím šest kilometrů od práce, ale cesta autem mi trvá v nejlepším případě 20 minut, ale většinou je to spíš 45 minut až jedna hodina. A to bez ohledu na to, jakou zvolím trasu. Za hodinu bych to teoreticky mohl dojít pěšky. A i na kole by to nemuselo být špatné, nebýt těch semaforů, co jsou na každém rohu, a bohužel omezují i cyklisty a také toho, že pařížské silnice jsou v podstatě cyklistům nepřátelské.

Ovšem, jak říká můj kolega, který jede ráno do práce autem skoro dvě hodiny, to je daň za Paříž.

On se plaint

Zjistil jsem, že musím šetřit. Na holiče. Ne, že bych vyžadoval nějaký zvláštní střih. V podstatě se držím čtvrtletního „armádního“ stylu, který jsem si oblíbil hned první den, když jsem narukoval. V Praze mi ho byli schopní udělat, bez mytí a gelu, za pár babek. Nepovažoval jsem to za rozhodující, přestože otec tvrdil, že mohu ušetřit, když se nechám ostříhat od sestry :). Každopádně pár babek se v Paříži změnilo na 20-25 babek (podle místa a honosnosti „salónu“). A to jsou v podstatě lidové ceny. Holky to mají o dost dražší. Levější to mají jenom děti a někde studenti, tam ale tipuji, to je po předložení studijních výsledků za poslední dva semestry a doložení potvrzení o „nepodání daňového přiznání“. Už chápu, proč půl regálu v obchoďáku zabírají stříhací strojky.

Objevil jsem, že mám kousek od domu „nákupní centrum“. Sice to není žádná „Vaňkovka“, nebo „Flora“, ale pár obchodů tam je, a hlavně je tam Auchan. Což je něco jako Albert, Hypernova, nebo Tesco, ale v takové té přerostlé podobě, kde prodávají úplně všechno, od slipů, přes sýry až po vysavače. Dnes jsem se tam zastavil, abych si koupil něco k jídlu a zaujal mne vinný koutek. Myslím, že dovezu nějaké vzorky. Každopádně jsem zachráněn. Už vím kde mohu koupit ponožky i žehlící prkno.

Včera mne přepadla skepse. Jednou to přijít muselo, ale včera jsem měl obzvláště vypečený den. Ráno mi došel email, že jestli chci internetovou přípojku od Free, mám si v přiloženém formuláři zaškrtnout, kdy chci, aby ke mně přišel technik zprovoznit linku. Bohužel, ani jeden den mi nevyhovoval, protože celou dobu, kterou mi to nabídlo, jsem plánoval, že budu v Česku. Takže jsem tam zkusil zavolat. Nejdřív na technickou podporu. Tam mi automat, řekl, že příprava je v procesu a že nemusím nic dělat, stačí jen v klidu vyčkávat, až dostanu další pokyny. Což se mi nezdálo, měl jsem pocit, že když budu vyčkávat, nikdy internet mít nebudu. Tak jsem volal na obchodní. Tam to dokonce vzal živý člověk, ale řekl mi, že mám volat na technickou podporu.

Postupně jsem tam volal asi pětkrát, pokaždé mluvil s někým jiný, při té příležitosti si procvičil hláskování svého jména, své adresy a telefonního čísla. Pak jsem dostal ještě jiné číslo, ale tam mi většinou říkali, že mám volat buď na technickou podporu, nebo na obchodní. S výjimkou jedné paní, které jsem nerozuměl ani slovo. Což bylo také frustrující, protože jsem jí nerozuměl ani poté, co jsem ji výslovně požádal, aby mluvila pomalu (čehož zjevně nebyla schopna) a nebo anglicky (což taky nezvládala). To mě překvapilo i jinak. Do té doby jsem telefonoval poměrně hodně s různými (a cizími) lidmi a většinou jsem s rozuměním problém neměl. Spíš jsem měl problém se vyjádřit. Tohle bylo poprvé, kdy jsem fakt netušil ani slovo, z toho, co říká.

Večer, když jsem pak jel z práce, tak se mi rozsvítila navíc kontrola tlaku v pneumatikách, takže když jsem dojel, tak jsem si řekl a dost. Uvědomil jsem si, že v podstatě skoro nic vlastně nefunguje.

• Mám účet v bance (a na něm peníze), ale nemohu s ním nic dělat. Po telefonickém dotazu se ukázalo, že opravdu dostanu všechny doplňující informace zase poštou, zase ke kolegyni, ale hlavně, že je ještě neposlali.
• Mám sice sjednanou elektřinu, ale pořád mi neposlali smlouvu. Jen díky tomu, že jsem náhodou na Internetu zkoumal jejich internetový portál, tak jsem zjistil, že mám do 27.12 zaplatit inkasem první fakturu. 
• Když jsem se z nich snažil dostat nějaký podklad pro to inkaso, tak mi řekli, že to bude nějaký papír, který mi musí doručit poštou na moji adresu, a já ho pak musím zanést do banky. RIB mi prý nedají.
• Snažil jsem se zjistit, jak funguje inkaso i u svých kolegů, ale nikdo to nebyl schopen vysvětlit, a hlavně to vypadá, že to rozhodně nepůjde přes internet banking.
• Což bude problém, pokud budu v Česku, přístupové kódy pro internet banking dostane moje kolegyně poštou a bude končit splatnost faktury. 
• Z agentury, se kterou jsem podepisoval nájemní smlouvu pořád nepřišla podepsaná kopie. (Dnes jsem zjistil, že to byl záměr.)
• Z pojišťovny mi poslali smlouvu a když jsem tam volal, jak to mám zaplatit, tak prý mohu šekem, nebo kartou.
• Šekovou knížku ale nebudu mít dřív, než si vyřeším změnu adresy v bance, protože kdyby mi ji dali teď, byla by na adresu mé kolegyně, kde už nebydlím (a to nejde).
• Karta pro jistotu byla zablokovaná, abych s ní náhodou nemohl platit. (Dnes mi můj bankéř potvrdil, že by prý už měla fungovat.)
• Výplatnice za listopad mi nepřišla, ale to je prý OK podle naší mzdové účetní. Budu mít vyúčtovaní za oba měsíce v prosincové. 
• První výplatnici ale potřebuji na žádost o zdravotní pojištění a stejně tak ji potřebuji na žádost o sponozoring agentury, která mi pomáhala sehnat bydlení.

Když jsem se ptal kolegyně, jak se řekna francouzsky, že je něco absurdní, tak francouzsky je to kafkovina. Kafkovina v praxi.

Kolega dělal hromadnou objednávku na kávové kapsle do kávomatu NESPRESSO. To je, zdá se, poměrně oblíbený způsob přípravy kávy. A v Praze jsem si na jeden takový docela přivykl. Řekl jsem si, že jako kávový začátečník to nebudu hrotit a objednal si jenom 50 kapslí (5 druhů po 10 kouscích).

Dnes byl v kantýně vánoční oběd. Kuchaři měli červené čepice s bílou chlupatinou, hlavní kuchař byl v saku, holky na kasách si vzali sexy šaty a zákusek stál tolik, co normálně stojí celý oběd. Ovšem, je fakt, že to zase byly speciality, které se běžně v nabídce neobjeví. Na druhou stranu, týmový oběd v restauraci, který jsme uspořádali v úterý, měl také něco do sebe. Objevil jsem další dobrou restauraci, která ani není moc daleko od práce. Jen nevím, jestli teď, když šetřím na holiče, mi finanční situace dovolí, abych se tam podíval.

Psáno, včera 15. 12.

Nový domov?

Ne, ještě nemám Internet a asi ještě dlouho mít nebudu. Ale o tom později. O víkendu jsem se přestěhoval. Původní idea byla, že si v pátek vezmu v práci auto (které tam v podstatě parkovalo od mého nástupu), převezu ho do hotelu. V pátek ráno jsem si ještě pro jistotu na recepci za 17 babek zarezervoval parkovací místo v garážích. A v sobotu se přestěhuji. Protože věci trochu nabobtnaly, počítal jsem s tím, že pojedu na dvakrát (tedy přesněji, že se jednou vrátím). Věci nabobtnaly hlavně kvůli tomu, že jsem měl ještě navíc nakoupené nějaké potraviny, že jsem si něco iniciativně přivezl při stěhování a že vyžehlené košile, se mi nechtělo pěchovat do kufru na doraz.

To byla idea, která dostala první trhlinu, když jsem se v pátek napodruhé trefil do garáže a zjistil, že ne mém zarezervovaném místě někdo už parkuje a navíc to zjevně moc neumí, protože svým BMW pro jistotu zabral hned dvě místa. Zaparkoval jsem to tedy vedle a šel to říct na recepci . Což ovšem vedlo na téměř čtvrthodinovou konverzaci na téma, že na tom druhém místě nemohu parkovat, a proč a to, že tam parkuji je vlastně výjimka, možná jen díky tomu, že ten, kdo tam normálně parkuje, tam zrovna teď neparkuje. Čemuž jsem se nedivil. Možná parkuje někde jinde.

V sobotu jsem ráno sbalil kufry, naložil a vyrazil. Měla to být poměrně jednoduchá cesta, ale protože jsem příliš spoléhal na navigaci, nakonec se z toho stala taková projížďka po mé budoucí čtvrti, zakončená ovšem šťastným koncem. Při návratu do hotelu jsem si řekl, že místo na navigaci se budu spoléhat na ukazatele, což vedlo k tomu, že jsem trochu přejel, ale zase jsem mohl natankovat, shodou okolností kousek do práce, u asi nejdražší pumpy v širém okolí. Výhodou bylo, že tam bylo prázdno, takže první faux-pas, kdy se mi nepodařilo otevřít víko nádrže byl ušetřen obecenstva, stejně jako posléze pokus o komunikaci s automatickou pumpou.

Přes tyto drobné peripetie jsem ovšem relativně dobře naladěn dorazil do hotelu, abych zjistil, že mi v mezičase přestala fungovat karta do garáží. Naštěstí zrovna jel hned za mnou do těch garáží nějaký domorodec a když viděl, jak tam zápasím s vraty, tak mi je otevřel svým dálkovým ovládáním. Na mém původním místě teď stálo už jiné auto. Sbalil jsem si posledních pár švestek, koupil naposledy bagetu v oblíbeném pekařství přes ulici a šel se odhlásit. Na recepci byla stejná recepční, která mne včera zaskočila litanií o parkování. Dnes pro změnu překvapila tím, že mi tvrdila, že jsem odjel už ráno. A přestože jsem to vehementně popíral, dlouho tomu nechtěla věřit. Nakonec prohlásila, že stejně budu muset zaplatit pobyt až do neděle a s tím mne propustila.

Při příchodu do nového bytu mne překvapily dvě věci – zima, a tramvaje. Zimu jsem odstranil tím, že jsem roztopil elektrické radiátory. Tramvaje budou dlouhodobá výzva. Původní dojem, který jsem nabyl při první prohlídce, že tramvaje v podstatě nejsou slyšet, se týkal tramvají, které přijíždí nebo vyjíždí z vozovny pod oknem. Ty skutečně slyšet nejsou. Tramvaje, které ovšem jezdí kolem na pravidelné lince jsou slyšet na můj vkus příliš. A bohužel jezdí skoro pořád a v poměrně krátkých intervalech. Teprve kolem půlnoci ty intervaly zvolní. Od dvou ráno do pěti nejezdí, pak začnou párkrát za hodinu a v šest se to rozjede naplno. To jsou výsledky pozorování za poslední tři noci.

Co ovšem oceňuji jsou venkovní žaluzie, které jsou schopné zcela a naprosto zatemnit místnost. Tím se podaří organismus oblbnout a je pak schopen spát, pro totální nevyspání i přes den. Dlouhodobě to ovšem budu muset řešit jinak. Představa, že bych se stěhoval se mi ovšem výrazně nelíbí. A to i proto, že místo není jinak špatné. Bydlím v podstatě u Seiny, v pěkné nové čtvrti. V okolí jsou zajímavé parky i obchodní centra a jezdí sem tramvaj :).

V neděli jsem pak vyrazil do IKEI. Těch je v okolí pár, vybral jsem si jednu, která není úplně nejblíž, ale líbilo se mi, že stejným směrem jako Versailles. IKEA ničím nepřekvapila. Vypadá úplně stejně jako ta v Česku, včetně toho, že když už má člověk pocit, že to celé prošel, ještě mu pořád zbývá pár kilometrů k pokladnám. V podstatě to byla taková průzkumná návštěva, při které jsem hlavně chtěl omrknout skříně PAX, jejich provedení, úpravu atd. A jednak jsem chtěl také zjistit, jaké existují možnosti, co se týká kuchyní. V IKEI jsem, stejně jako už předtím v Carefourru, vyzkoušel samoobslužnou kasu. Ta spočívá v tom, že si člověk zboží sám namarkuje pomocí čtečky čárových kódů a pak zaplatí. Při návratu bylo zvláštní, že čtyřproudová dálnice byla plná v obou směrech. Od Paříže i na Paříž. Večer jsem pak ještě při procházce objevil kousek od domu obchod Auchan, který vypadá podobně jako Tesco. Prodávají tam od potravin, přes ponožky až po vysavače, všechno. 

Protože nemám zatím ani ledničku, zřídil jsem improvizovaný chladící box na balkóně v krabici od zásilky z Amazonu. Ještě před tím, než jsem opustil svůj dočasný příbytek v hotelu, měl jsem pocit, že bych si měl koupit rychlovarnou konvici. Protože jsem ale nevěděl, kdy bych ji honem mohl koupit, napadlo mne, že bych ji mohl zkusit objednat přes Internet a třeba by mi ji mohli už v pondělí doručit. Takže jsem (v sobotu dopoledne) hledal nějaký internetový obchod, kde mají konvice a překvapivě, největší výběr byl na francouzském Amazonu. Když jsem pak nakonec jednu vybral a postupně se propracovával k platbě, zaujala mne možnost doručení ve stejný den večer, která najednou vyskočila (a kterou jsem předtím nikdy neviděl). Což znamenalo, že bych měl konvici už v sobotu večer. Řekl jsem si, že tu srandu to stojí a připlatil si za to 10 babek (standardní doručení do 3 pracovních dnů bylo zdarma). 

Za tu srandu to stálo, protože kolem půl osmé mi volal nějaký chlapík, že mi má doručit něco z Amazonu, ale nemůže najít moji adresu na GPSce, jestli bych mu nemohl dát nějakou jinou adresu blízko, kterou znám. Znal jsem jen ulici, která vede okolo, takže jsem mu řekl, ať naviguje na ni a vyrazil do noci, abych se podíval jaká čísla jsou poblíž. Ta jsem mu potom také zavolal, ale ukázalo se, že má problém najít i ta čísla. Pak nějaké číslo našel a nakonec to asi za hodinu celkem donavigoval. Takže za 10 babek jsem měl sice doručení jen na nejbližší křižovatku, ale zato jsem si mohl vybrat kterou a i číslo popisné, u kterého si to vyzvednu. Je fakt, že chlapík tvrdil, že to je jeho první šichta jako doručovatel, a to, že moje ulice není na GPS mi potvrdili i stěhováci, co mě stěhovali a nakonec není ani na mé GPS, co mám v autě. Takže navíc teď už vím, kam případné zoufalce posílat a kde je mohu vyzvedávat. 

Když jsem viděl, jak to kupování na Internetu skvěle funguje, řekl jsem si, že si ho musím zřídit, co nejdřív a zavolal na SFR, jestli by mi nemohli zařídit optiku. Nemohli. Zavolal jsem tedy na Free (což mi ostatně všichni doporučovali) a objednal si balíček Total za něco málo přes 30 babek měsíčně. Trochu mne zklamalo, že mi nenabídli jejich nejnovější box, ale jeho předchozí verzi, ale je fakt, že přehrávač BDček, případně zabudovanou herní konzoli, nebo videorekordér nepotřebuji. A zase je to o pár babek levnější. Co mi ovšem vyrazilo dech, když mi řekli, že zřízení bude trvat od dvou do šesti týdnů a že mi navíc musí zřídit telefonní linku. Argumentoval jsem tím, že linku už mám nataženou od France Telecomu (dokonce mám na dveřích naražený štítek s přiřazeným číslem), nicméně chlapík na lince byl asertivnější než já a nedal se zviklat. Nakonec z něho vypadlo, že i když mi tedy nebudou muset tu linku tahat, že ji budou muset minimálně „aktivovat“, což sice půjde udělat i na dálku, ale pořád to minimálně ty dva týdny zabere a za těch skoro 40 babek za zřízení to pořád stojí (a navíc je to levnější, než kdybych si to nechal aktivovat od France Telecomu). Takže to vypadá, že pod stromečkem Internet asi nebude (a jestli ano, tak beze mne).

S bankou se mi zatím nepodařilo nic moc udělat. Sice na tom už pracuje můj osobní bankéř, ale ten je, zdá se, spíš zdatnější obchodník, než manager. Počítám, že je ale pořád dost času. Elektřinu mi zatím kvůli neplacení neodstřihli, pojišťovna mi teprve dneska doručila smlouvu, mimochodem i s uživatelskou příručkou popisující různé možnosti, která čítá 58 stránek velikosti A4 hustě popsaných malým písmem, kterou si nejspíš nechám na dlouhé zimní večery, až nebudu mít co číst. 

Dnes ráno jsem se také setkal s chlapíkem od stavební firmy, která to tady stavěla, který mi konečně vysvětlil, co jsou ty zvláštní věci, co mám nad okny, a které jsem polepil páskou, protože z nich dost táhlo. A také, jak funguje krabička se sluníčkem v předsíni a odhalil závadu na odvětrávání v kuchyni. Což vedlo k tomu, že mi nakonec nepředal můj druhý klíč, ale nechal si ho, aby to odvětrávání mohl opravit. Večer se ovšem ukázalo, že dneska to ještě nebude. Zato jsem si večer vyzvedl přezuté auto, které jsem ráno nechával v servisu. Což byla smůla, protože zrovna dneska ráno byla pěkná průtrž, a auto by se hodilo. Takto jsem do práce přišel durch. Zato jsme měli takový předvánoční týmový oběd v restauraci, tak jsem to preventivně posichroval nějakým rumem (kterým byla napuštěná baba) a doufám, že to bude OK. 

Psáno v úterý 13. 12. 2011

Tak, zatím...

Zítra se nejspíš přestěhuji. Chtěl bych. Je to ovšem výzva. Nový byt, tramvaje, holá kuchyň, a tak. Jiná možnost ale není. Jeden důsledek to bude mít ovšem pro blog. Než zařídím připojení k internetu, budou chybět příspěvky. Kdyby se to ale táhlo, napíšu to doma do šuplíku a pak to publikuji z práce...

Co mi ovšem bude víc chybět, bude pravidelný večerní surfing. Tak nějak jsem si na to na hotelu zvykl, zvlášť díky tomu, že v posteli se nic jiného seriózního dělat nedá.

Dnes mi volali z banky. Ne ovšem kvůli tomu, aby mi sdělili, že si mohu vyzvednout PIN, šekovou knížku a přístupové kódy na pobočce, kde je mám přichystané. Nějaká paní mi volala (ze skrytého čísla) proto, že zjistila, že jsem si nedávno otevřel u nich účet a podle nějaké interní směrnice tedy se mnou chce udělat krátký dotazník, jak jsem s celým procesem otevření a přístupem spokojen. Tak jsem jí vysvětlil, že mám už skoro dva týdny peníze na účtu a nemohu s nimi nic dělat (a že bych to potřeboval a chtěl). Prý to chápe. A jak jsem tedy spokojen. Tak jsem přiznal, že tedy vůbec spokojen nejsem, a že bych byl rád, kdyby mi mohla nějak pomoci se k mým penězům dostat. Prý to zkusí, a ať jí dám ji svoji emailovou adresu. Opáčil jsem, že všechny moje nacionále tam musí mít. Prý ne. Tak jsem zvědav. Zatím žádný email nepřišel. Doufám, že to nebyl nějaký phishing.

Zato přišla dobrá zpráva z Arvalu. Prý si mám najít nějaký servis na výměnu pneumatik (na zimní) a o zbytek se postará Arval. Abych to vysvětlil, v Paříži se auta na zimu nepřezouvají. Je to dané tím, že se s tím nikomu nechce otravovat a podnebí to vyloženě nevyžaduje. Pro mne ovšem by to byl problém, pokud bych chtěl jet do Německa, nebo do Česka autem, protože v obou platí vyhláška o zimním obutí. První věc, kterou jsem tedy udělal, když jsem přebral služební auto, byla, že jsem se dožadoval zimních pneumatik. Čímž jsem všechny vyvedl z míry. Nakonec se ale podařilo dojednat právě u firmy, která poskytuje firemní leasing, že za nějaký měsíční příplatek mi to na zimáky přezují. A dnes to potvrdili emailem - trvalo to jenom měsíc a něco...

Ptal jsem kolegů, kterého internetového poskytovatele by mi doporučili. Ukázalo se, že téměř všichni jsou u free. Free ovšem není "free", jak by název mohl napovídat, ale je známé tím, že poskytuje lepší služby, za míň peněz a zároveň je technologickým tahounem. Tak jsem tam po obědě zavolal. Chtěli vědět, jestli tam mám linku. Říkám, že nevím. Tak prý ať zavolám znova až to zjistím. Linku by mi mohli zřídit, ale bylo by to 40 babek plus. Zatím to vypadá, že by to tam šlo, ale bylo by to jenom ADSL. Což mne trochu zklamalo. Čekal jsem, že v novostavbě by mohla být už optika. Zavolal jsem pro jistotu na investora, který potvrdil, že údajně mám v bytě linku od France Telecomu, a číslo linky je na zárubni vstupních dveří. No vida. Musím to omrknout, hned jak se tam dostanu. Měl jsem pocit, že těch štítků je tam nějak moc, ale zrovna tohohle jsem si nějak zvlášť nevšiml.

Také jsem se dnes ptal, kdy budou výplatnice a byl jsem překvapen hned dvakrát. Výplatnice se tady nerozdávají ve firmě (jak je u nás zvykem), ale chodí na domácí adresu poštou. Na moji "domácí" adresu (v hotelu) ovšem nic nepřišlo. Když to naše nová síla na personálním zkoušela prověřit, zjistila, že mi žádná výplatnice ani přijít neměl. Prostě nejsem v systému. Hmm, asi bude potřeba na tom trochu zapracovat. Je pravda, že jsem dodal RIB po termínu, ale údajně to měli i tak být schopní zvládnout. Peníze jsem ovšem dostal zálohou, takže vlastně to ani takový problém není, jen škoda, že se k nim zatím nemohu dostat...

Z jiného soudku, ve Francii v každé firmě, která má víc než 50 zaměstnanců musí existovat závodní výbor (comité d'entreprise), který musí dostávat od podniku nějaké peníze (nejen na svoji činnost). A těchto peněz výbor využívá na různá přilepšení pro zaměstnance, např. půjčovnu DVD (což je ovšem už trochu pasé, v dnešní době BDček), nebo půjčovnu knih (kde si onehdá moje oblíbená kolegyně půjčovala nějaká manga, ovšem přeložená do francouzštiny, které se ukázaly, se odehrávaly v Praze a dokonce jsem v nich našel české texty!). Nebo tyto peníze používá na sponzorování nějakých událostí nebo zboží, paštikami z husích jater počínaje, přes permanentku do Louveru až po lyžařský zájezd nebo dovolenou u moře konče. Dnes zrovna přišly dvě nabídky, jedna na lyžování v Alpách, a druhá na dovolenou u moře ve Španělsku. Přitom to není zdaleka první dovolená, která byla v nabídce. Začínám mít pocit, že moje obava, co s tou dovolenou budu dělat, byla lichá. Sleva od podniku totiž rozhodně není symbolická :).

Čímž se dostávám k dovolené. To je taková místní specialita. Francouzi mají zjevně dovolenou rádi (stejně jako prázdniny, státní svátky a jiné výjimečné dny). Před tím, než jsem si vyplňoval dovolenou na konec roku, domluvil jsem se šéfem, že si vezmu dovolenou mezi svátky (kdy to bylo beztak povinné) a něco před, a pokud mi to nevyjde, tak si vezmu neplacené volno. Když jsem ale spustil speciální program na vyplňování dovolené, tak jsem se celkem pobavil, protože podle výpočtu jsem měl mít 11,3 dny dovolené (za odpracované 2 poslední měsíce roku). Což v pohodě pokrylo všechny moje potřeby a ještě zbylo do dalšího roku. Francouzi totiž, přesto, že mají dovolenou rádi, zjistili, že ne vždy se jim ji podaří vybrat všechnu, takže zavedli "spořící" dovolenkové účty, na které je možné si ukládat přebytečné dny, které se tam mohou hromadit v podstatě až do důchodu (nebo výpovědi). Dokonce mají dva, jeden "akční", kde si dovolenou člověk může vybrat kdykoliv a druhý "důchodový", který se dá použít ke zkrácení odchodu do důchodu.

Co mne ovšem zarazilo bylo, že mých 11,3 dny bylo rozčleněno do celkem pěti různých kategorií (a to jsem ani neměl všechny). Zatímco v Česku je jeden den dovolené jako druhý (bez nějakých zvláštních odlišností nebo požadavků na vybrání), francouzské dny dovolené si rozhodně rovné nejsou. Existují totiž:

- klasické dny (congés), v podstatě to, co mají i v jiných zemích jako základní dovolenou (což je 20 dní, nebo 4 týdny),
- 5. týden (congés 5ème), pátý týden dovolené, v podstatě něco jako první přídavek,
- RTT dny (congés RTT), dny, které zaměstnavatel poskytuje jako kompenzaci za to, že zaměstnanec pracuje standardních 40 hodin týdně, místo uzákoněných 35,
- služné dny (congés ancienneté), podle počtu odpracovaných let ve firmě a podle stáří pracovníka,
- náhradní dny (congés féries), pokud nějaký státní svátek připadne na den pracovního klidu, je zaměstnancům poskytována kompenzace v náhradním dni volna,
- dále pár obskurních dnů volna, např. za to, že v rámci služebních povinností je potřeba cestovat, nebo za to, že si zaměstnanec uvědoměle vybírá dovolenou v průběhu celého roku (a nenechává to nakonec).

Kromě toho existují způsoby, jak získat další dny volna pro "normální" výjimečné situace, jako např. stěhování, svatba, pohřeb, atd. Takže nakonec se člověk dopracuje k poměrně úctyhodné částce ;-).

Na druhou stranu je ovšem fakt, že většina lidí je skutečně zvyklá pracovat (tedy ne jenom v práci sedět) a že je i zvyklá pracovat dlouho (těch 8 hodin denně je spíš minimum, než maximum). Přestože pracovní smlouva (ta moje) paradoxně vymezuje maximální počet dní, které nesmím přesáhnout a vůbec neřeší kolik hodin by to mělo být. Takže přes všechny ty dovolené a úlevy se údajně ukazuje, že např. Francouzi pracují v průměru více hodin než Němci. To je ovšem francouzská statistika. Německá by k tomu patrně dodala, že Francouzi sice pracují více hodin, ale Němci jsou v globálu efektivnější. Jako nezaujatý pozorovatel mohu potvrdit, že v obojím je nějaká pravda. Jediný problém je, kam dát do této stupnice Čechy.

Kam s tím sklem?

Mám to za sebou. Dnes ráno, když jsem blížil od tramvaje ke svému novému bydlišti, už zdálky na mne mávalo stěhovací auto. Překvapilo mne, že pánové dojeli na čas. Myslel jsem, že mezinárodní stěhovací firma bude mít nějaké mezisklady, kam to auto na noc odloží, posádka přespí vedle v hotelu s vířivkou, aby ráno svěží mohla nastoupit na vykládku. Docela jsem se pletl.

Vykládka se ovšem ukázala výrazně jednodušší než nakládka. Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě většinu věcí neměl kam vybalit, zůstaly prostě v krabicích. Kromě nábytku, což byly dva psací stoly, skřínka na knihy a počítačové doplňky, kancelářská židle, dvě jídelní židle a postel. Mám pocit, že to celé netrvalo víc než dvě hodiny. Stěhováci si zaslouží pochvalu. Složil jsem si ještě postel a pak laboroval s tím, jak umístit skříňky a psací stůl, aby to bylo funkční a zároveň stabilní :).

Ovšem, abych uvedl věci na pravou míru, momentálně tam ještě nespím. Jsem zpět na hotelu. Jednak proto, že tady mám jídlo a jednak proto, že v bytě (kromě jídla) také nemám ledničku a rychlovarnou konvici. Navíc jsem si potřeboval zase vyprat (a vyžehlit), což by tam taky nešlo, protože nakonec jsem pračku, i všechny potřeby k žehlení, nechal v Praze. Počítám, že definitivní přesun proběhne v sobotu a že k tomu konečně vytáhnu auto, které parkuji od začátku v garáži ve firmě, a zatím jsme s ním zajel jenom na technickou kontrolu. A pokud to bude vypadat dobře, možná si zajedu do IKEI, omrknout ten PAX systém, který se jeví jako dobrý kandidát na nábytek do ložnice.

S tím, že se přestěhuji, se ovšem ocitnu (doufám, že pouze dočasně) bez Internetu. Rád bych si pořídil domů box fibre, což je francouzský marketingový název pro vysokorychlostní připojení. Box proto, že to je prostě krabice (francouzi používají anglický termín pro krabici, asi proto, aby to vypadalo cool :)), a fibre, protože to je do domu zavedené optikou. Není to tedy "optika do bytu", ale pořád je to lepší než ADSL. Kabelovky tady asi moc nefrčí. Ten box má většinou i spoustu dalších funkcí - telefon, televizi, může to být herní konzole, nebo videorekordér, zároveň to má WiFi, malý switch a router.

Telefon a televize dokonce vypadá skoro jako nevyhnutelnost, protože jenom Internet většinou poskytovatelé nenabízí. Zato se trumfují v tom, do kolika zemí je volání na pevnou zdarma. Zatímco jeden to má jen do sto zemí, druhý to má do sto tří... Případně je možné, za symbolický poplatek, získat neomezené volání do Alžíru (což se zdá je poměrně zásadní konkurenční výhoda).

Bohužel jsem v Praze měl "nadstandardní" připojení, takže mne 100 Mbit nemůže ohromit. Co mne ovšem ohromilo, když se kolega v práci přiznal, že jede ještě pořád na modemu. Další specifikum je, že všechny mechanismy zřizování Internetu očekávají, že dotyčný disponuje minimálně telefonní linkou. Ověřování dostupnosti probíhá výhradně podle telefonního čísla a pokud ho nemáte, tak se daleko nedostanete. Co je ovšem horší, že bez telefonu Internet zřídit nelze. V nějaké formě ho vždycky dostanete. Takže každá francouzská domácnost má pevnou linku a v nejbližší době se jí zřejmě nezbaví.

Telekomunikační trh tady docela připomíná český bananistán a v něčem ho i předčí. V zásadě existují tři hlavní operátoři - Orange (dříve France Telecom), SFR a Bouygues Telecom. K tomu pak přizvukuje jeden "virtuál" Virgin Mobile. Operátoři ctí kartel, takže ceny jsou všude stejné. Co tady mají, a co v Česku není, je "omezený" paušál (forfait bloqué). Což je v podstatě paušální tarif, který obsahuje v ceně určitě služby (např. volné minuty), ale když se služby vyčerpají, nelze je dále používat (byť i placeně). Prostě, když jsou v nabídce např. 2 hodiny volání do všech sítí, tak po těch dvou provolaných hodinách si už nezavoláte. Nechápu, kdo si takový tarif pořizuje, ale všichni ho nabízí a je většinou levnější, než stejný "neomezený".

Druhá věc, kterou tady mají, jsou blokované telefony. Přestože telefon je možné koupit (od operátora) jedině se závazkem (12 nebo 24 měsíců), navíc bude ještě blokovaný. Je ovšem potřeba dodat, že většinou se dá po půl roce bezplatně odblokovat. Nicméně závazek se vypovědět nedá. Ceny za volání (mimo volné minuty) jsou do vnitrostátní sítích 0,38€/min, mobilní data jsou drahá a datový roaming v podstatě neexistuje. Vzhledem k tomu, že Francie je o dost větší než Česko, navíc s daleko většími vazbami na zahraničí (Severní Afrika, bývalé zámořské kolonie a DOM-TOM), považuji situaci na trhu za tragickou. Přesto je skoro povinností v metru vytáhnout smartphone a něco na něm dělat. Kdo ho nemá, vypadá podezřele - dá se to kompenzovat jedině iPadem, nebo Kindlem. A každý chce mít iPhone :).

Já to balím

Představa, že sbalím všechny důležité věci, se ukázala jako naivní. V neděli jsem sice rozsekl otázku "vzít s sebou do Paříže pohovku?", ale měl jsem k tomu důvody, které byly "logické". Určitě to znáte, profláknuté klišé, jak se rozhoduje muž a jak se rozhoduje žena. Muž potřebuje důvody. Když je nemá, musí rozhodnout vůlí. Což málo lidí umí. Žena je za vodou :).

Důvody ovšem byly zcela přízemní. Zjistil jsem, že a) pohovku tam umístím stěží, b) když si odstěhuji i pohovku, nebudu mít kde spát, až se do Prahy vrátím a koupě nějaké matrace "jen na přespání" nevyjde až o tolik levněji jako tahle skvělá pohovka z IKEI. A nakonec si mohu úplně stejnou koupit ve Francii.

Včera jsem se, motivován vlastním úspěchem v rozhodování, vrhl na přípravu stěhování. A jako první rozebral postel (proč ne, když mohu přespat na pohovce). Pak jsem začal procházet věci, které bych si chtěl vzít s sebou a postupem jsem začal zjišťovat, že vlastně ty věci ani vzít nechci. Nebo spíš, že je mi hloupé je brát z bytu, do nějž vlastně patří, a že kašlu na to, jak to dělají Francouzi. Postupně jsem tedy odvolal pračku, vysavač, skoro celé vybavení kuchyně a nakonec i obrazy. Stačilo tedy sbalit jen pár věcí, které jako počítačový nadšenec nemohu nemít a pak vytřídit zbytek aspoň do té míry, aby to pánové dnes zvládli jednoduše zabalit.

Musím totiž pochválit svoji firmu, že mi objednala stěhování "all inclusive", tedy se vším, včetně balení. V praxi to vypadá tak, že přijdou pánové s krabicemi, a vy jim ukážete skříň a řeknete "vše ve skříni, a skříň k tomu". Oni pak zabalí, co je ve skříni, do krabic a skříň k tomu do bublinkové lepenky. Navíc se to dělí i podle toho, jestli ve skříni je oblečení (dokonce donesou speciální krabici s tyčí na ramínka, takže stačí jenom přeskládat obleky, košile a bundy), nebo knihy. Přiznám se, že jsem tedy na to spoléhal a v podstatě si zabalil jen věci, které buď měli originální obal (počítač, monitor, tiskárnu a ostatní věci k počítači, boty, atd.) nebo byly příliš rozprostřené po bytě, na to, aby je mohl někdo cizí jednoduše "vyzobávat" a balit. I to, ale, dalo asi 6 beden.

Když dnes v 9 hodin ráno přijeli dva pánové na balení a dáma, která mi byla přidělena jako pečovatelka (o stěhování), byl jsem v podstatě připraven. Přesto jsem byl překvapen. Pánové se na to vrhli a balili o sto šest, milá dáma se mnou vedla nevázanou konverzaci, aby rozptýlila moje pochyby a před jednou hodinou to bylo hotové. Limit byl do dvou, protože pak jsem už chtěl na letiště, abych v pohodě stihl letadlo ve čtyři odpoledne. V mezičase, co probíhalo balení, jsem dostal za úkol vyplnit formulář pro pojišťovnu, kde byla spousta věcí, rozepsaných podle místností a vždy v kolika kusech a v jaké ceně. Tak jsem tam koumal nad tím, kolik si beru košil a kolik by ty košile asi tak mohly stát a proč mám sice celou skříň plnou oblečení, ale zjevně na ni tady chybí kolonky. U některých věcí jsem vůbec netušil. A když jsem to nakonec spočítal, tak jsem byl docela překvapen, jednak celkovou cenou a jednak tím, že nejvyšší položkou v celém seznamu byla položka "Sportswear", kam spadly všechny outdoorové věci a pár věcí na jachting. A pak, že šifrovačky jsou nenáročná zábava. Člověk si teprve takto uvědomí, kolik do toho vlastně investoval.

Přesto, že jsem toho nakonec dost nechal v Praze, bylo toho celkem asi 30 kousků (ať už krabic, nebo nábytku) a když jsem viděl tu hromady věcí na chodbě, tak jsem se trochu zarazil. Doby, kdy jsem všechny svoje věci naskládal do 70 litrové Gemmy a dvou tašek a odnesl najednou, jsou už zřejmě nenávratně ztraceny. Teď už zbývá jen vyřešit topologický problém, "kam s tím?" v novém bytě. Ten nastane ve čtvrtek, tedy pozítří, kdy by měla akce začít, opět v 9 hodin ráno, na novém působišti. Jsem zvědav.

Ještě jednu věc musím zmínit. Po cestě z letiště jsem si šel na poštu vyzvednout zásilku, kterou mi poslali z banky. Poslali to na moji "domácí" adresu, tedy k mé kolegyni a poslali to tak, že došlo jen oznámení, a musel jsem to osobně jít na poštu převzít a podepsat. Přestože kolegyně bydlí v podstatě "na trase" protáhlo to cestu z letiště asi o hodinu a půl. Jaké bylo moje rozpoložení, když jsem na hotelu zásilku rozbalil a zjistil, že v ní sice je platební karta, ale není k ní PIN, a není tam ani přístupový kód na internet banking a ani šeková knížka, nemohu popisovat, aniž bych se nevyhnul slovům, kterým se, jako gentleman, nemohu nevyhnout.

Počítám, že to přijde v dalších třech zásilkách, nejlépe synchronizovaných (abych si nemohl vyzvednout dvě najednou), a každou si budu muset vyzvednout osobně proti podpisu na té poště. Grrr!

Tam a zase zpátky

Došlo na lámání chleba. V pátek se konečně podařilo vyjasnit, se kterou firmou se přestěhuji a kdy - asi tak půlhodiny před tím, než jsem totálně odpadl, kvůli tradiční migréně. Nevím čím to je, ale ty migrény mám poslední dobou docela často.

Když jsem se v sobotu ráno probudil, už relativně v pohodě, mrkl jsem na net a našel spoj s ČSA, který mi docela sedl. V sobotu večer do Prahy a v úterý odpoledne z Prahy zpět. V neděli a v pondělí promyslet a připravit balení a v úterý ráno to naložit. Tak nějak si představuji akci Kulový blesk. Stěhovací firma ovšem potřebuje dva dny na doručení, tudíž budu zásilku čekat až ve čtvrtek. Do té doby mám naštěstí ještě od firmy zaplacený hotel, takže problém, že budu dva dny bez postele se naštěstí nekoná. Včerejší cesta na letiště v Paříži byla v pohodě, dokonce mě ani nešacovali a přestože jsem koupil nějakou zapomenutou letenku (na webu ČSA se letenky na stejný den už koupit nedaly), našel jsem i místo. Kapitán byl veselá kopa a přes zjevné turbulence nad Prahou, s námi dosedl, jak v bavlnce. Taky tomu pomohla dvojka znojemského bílého a sendvič, jehož složení se délkou už blíží úvodnímu sloupku Mladé Fronty. Jednou si ho schválně opíšu, mám pocit, že dvorní dodavatel ČSA - Hamé Babice - už dokázal dostat do jednoho primitivního jídla snad všechny oficiálně povolené jedlé látky. Zlatá Lufthansa se svou sýrovou, nebo šunkovou bulkou.

Teprve když jsem se ráno probudil, padla na mne melancholie. Jednak jsem si jasně uvědomil, že to kde a jak momentálně bydlím, v Paříži těžko dosáhnu, a druhak, bylo jasné, že všechny věci si prostě vzít s sebou nemohu. Jak dostat skoro 60 metrový byt s komorou (a sklepem) do 40 metrového bez komory? Špatně. Takže se od rána snažím vyřešit otázku, co z nábytku vzít s sebou a co naopak ponechat. Původní varianta, že vezmu vše, padla, když jsem provedl simulaci na půdorysu nového bytu. Dostat tam svůj pracovní stůl (potažmo oba pracovní stoly), a současně pohovku se ukázalo, bez hlubší znalosti terénu, jako minimálně troufalé.

Podobným způsobem straší spousta drobných věcí, kterých je překvapivě po bytě plno a které určitě nejsou nezbytně nutné k životu, ale na druhou stranu se mohou hodit, jako např. všechny možné kabely a příslušenství k počítači, frisbee, záchranná vesta na jachtu, speciální lyžařské brýle... Téměř hamletovskou otázku, "vzít či nevzít?" si tak kladu skoro u každé z nich. Bude se hodit batoh? A co speciální boty (do haly, na běhání, na jachtu, na šifrovačky...)? Co kolo? A když ne, co s nimi jinak?

Zkouším stránky francouzské IKEI, které se podobají jako vejce vejci stránkám českým. Aspoň nějaká jistota. Dokonce to vypadá, že i ceny jsou v podstatě stejné. Zkoumám tedy různé únikové varianty řešení - budu potřebovat šatní skříň, tu co mám doma si nevezmu, je zabudovaná. Budu potřebovat botník, kuchyň, nebo minimálně pár poliček na svých pár talířů.

Asi to nebudu hrotit. Po dni brainstormování sám se sebou aspoň rozseknu otázku nábytku. Sláva. Tento úspěšný počin oslavím tím, že selekci jednotlivostí nechávám na zítřek.

Vpravo nahoře jsem umístil pomůcku pro možnost nechat si posílat nové příspěvky emailem. Dá se to pak i zase odhlásit :).

Den D

Uběhl měsíc od mého příjezdu a je čas bilancovat:

Jídlo ... 350
Šalinkarta ... 62
Bydlení ... 0 (platí firma)

Další výdaje:

Papírové utěrky ... 2
(Super cena ve Franprixu, ale ze dvou rolí je použitelná jen jedna)
Pěna na holení ... 3,75
Pračka v hotelu ... 5
Sušička tamtéž ... 4

K tomu bych rád zmínil, že před odjezdem jsem si dělal odhad výdajů a na jídlo jsem si dal 350/měsíc. Což je taková rozporuplná suma. Na jednu stranu, když člověk vezme cenu v restauracích, to vypadá proklatě málo, na druhou stranu, když se člověk stravuje sám, tak to zjevně tak málo není (byť oběd ve všední dny je výrazně "přilepšen"). Ale zase do sebe navíc liju jeden Cidre za druhým.

Kromě výdajů ovšem byly i nějaké příjmy, nebo spíš výdobytky:

1x RIB (Relevé d'Identité Bancaire) - tedy, bankovní konto
1x byt v pronájmu.

Byt jsem získal dnes podpisem smlouvy. Napřed jsem ovšem navštívil pobočku svojí banky, kde jsem si vyzvedl šek banky na zaplacení prvního nájmu a kauce a potvrzení o bezhotovostním převodu o zaplacení poplatku agentuře. Běžný domorodec by to všechno zaplatil šeky, ale to jsem nemohl (viz předchozí příspěvek).

Vlastní předání bytu začalo tím, že se nám nepodařilo sjet do podzemního patra garáží. Výtah totiž vyžadoval vstupní kód, který se zadával prostřednictvím stejných tlačítek, kterými se normálně volí patra, a který zástupkyně agentury nevěděla. Prošli jsme tedy vraty do garáží a aspoň vyzkoušeli, že funguje dálkový ovladač. Asi jste to už viděli ve filmu, ale v Paříži se většinou pro vstup do domu používá číselný kód, místo klíče. Ne, že by se tedy venkovní dveře nedaly zamčít, ale normálně se otvírají kódem. To má tu výhodu, že když se do domu pořád někdo stěhuje, nebo vystěhovává, tak se prostě jednou za čas z bezpečnostních důvodů kód změní. Stejně tak, když k vám někdo jde na návštěvu, tak mu řeknete číslo, a může si otevřít sám (zvonek tady ovšem mají také).

V bytě jsem měl parafovat všechny smlouvy (byly to dvě smlouvy na byt a stání, každá ve dvou exemplářích). Přitom se však ukázalo, že kopie si vzájemně neodpovídají (přestože čísla stránek navazují). Po dalším zkoumání se ukázalo, že patrně došlo k proházení stránek mezi oběma smlouvami. Naštěstí tak, že to šlo přeuspořádat zpět. Pak jsem ještě musel potvrdit (opět parafováním) asi 10 stránek prohlášení o energetické náročnosti bytu, a další 20 stránek prohlášení o průzkumu podloží a riziku přírodních katastrof, nebo technologických havárií. Obojí pro jistotu ve dvou kopiích. Naštěstí tam se mnou byla moje poradkyně přes bydlení, která svůj volný čas vyplňovala tím, že chodila za dveře (a dolů) zkoušet zvonek a dveřní telefon, pouštěla v bytě topení, zkoušela jestli teče voda, a podobně, a objevila tak i první závadu na umyvadle.

Já jsem pak už jenom přiložil prohlášení o pojištění nemovitosti (vyjednané asi 3 hodiny před podpisem) a již zmiňovaný šek a bylo to. O tom, jak moje poradkyně celý týden naháněla EDF, aby zařídili přípojku elektřiny, jsem si nechal předtím vyprávět v autě.

Takže mám byt. Nevýhoda je, že je úplně prázdný. Což by mi nevadilo, jen s tou výjimkou, že mi chybí kuchyň. Ta tam totiž není, ani nábytek, jenom dřez v takovém pofidérním stolku. Druhá věc, která mi vadí je, že kuchyň si sice mohu koupit a zabudovat, ale majitel mi za ni nemusí vůbec nic dát, akorát si ji mohu vzít s sebou, až se budu stěhovat. Takže dilema, zda udělat kuchyň pořádně, a pak ji nechat zadarmo majiteli, nebo ji udělat tak, aby se dala stěhovat, má zatím poměrně jasné řešení, které se mi ovšem nelíbí.

Zbytek věcí bych si rád přestěhoval příští týden z Prahy. Což znamená, že se objevím na pár dní v Praze, abych to zabalil, a dohlédl na odvoz, abych se vzápětí vrátil zpět do Paříže, abych pro změnu dohlédl na dovoz. Moje firma mi stěhování zaplatí. Jen je potřeba vybrat správnou firmu. Oslovil jsem čtyři pražské stěhovací firmy, které nabízely stěhování do ciziny a poptal si cenové nabídky. Pak přišel na osobní a řekl, že mám čtyři nabídky a jestli si mohu nějakou vybrat. Prý ne. Mám místo toho oslovit dvě jiné, pro změnu francouzské firmy, se kterými se moje firma kamarádí, a dostat nabídky od nich. Asi tím nepřekvapím, když prozradím, že francouzské firmy jsou asi tak dvakrát dražší. Přes tento rozdíl v ceně a přes moji argumentaci, že se budu raději domlouvat s partou českých stěhováků, než francouzských (z jediného prostého důvodu, že těm českým budu víc rozumět - aspoň doufám) se mi zatím nepodařilo situaci rozhodnout a doufám, že se to podaří zítra. Závisí od toho totiž, kdy se budu stěhovat, a tedy kdy se budu vracet do Paříže, a tedy na kdy si mám koupit letenky, a tedy bych to měl udělat co nejdřív, pokud chci o víkendu skutečně odletět.

Tím, že budu muset přestěhovat v zásadě úplně všechno, se vyřeší i pochybnosti o tom, kdy byt pronajmout. Takže brzo budu mít k pronájmu pěkný, nový byt, na pěkném místě, na Žižkově (kdyby to někoho zajímalo :)). Na druhou stranu, to řeší i dilema, co jinak s nábytkem, kdybych se nestěhoval a musel ho v Praze nechat. Má totiž poměrně specifický styl - kancelářské retro z 90. let - a zdaleka ne každému by se do obýváku musel hodit. Stejně jako moje disproporční jednolůžková postel. Jediné, co mi není jasné, kam ty všechny věci, co mám, dám v novém bytě, který je jednak skoro o třetinu menší a jednak nemá zdaleka tolik úložných možností. Možná, ale, je problém jinde, a jenom těch věcí mám zbytečně moc. Možná jsem už zapomněl - Omnia mea mecum porto.