Kdo si počká, ten se dočká

Jednou k tomu muselo dojít. Byť to tak ze začátku nevypadalo. Po jedné ze svých pravidelných výprav do 4 Temps, kam mám pocit chodím pravidelně každou sobotu už minimálně dva měsíce, jednou pro opasek, jednou pro jeho výměnu, pak znova pro opasek (a zároveň neplánovanou bundu), pak vrátit bundu, pak znovu pro bundu a nakonec ještě jednou pro bundu, jsem si domů donesl tu, již téměř vytouženou, v opaskovém opojení zakoupenou a několikrát reklamovanou, novou koženou bundu.

Prodavači se ke mně už nechovali tak přátelsky jako na začátku, v podstatě dělali, že mě neznají, ale já se nedal a oni museli přiznat, že ji mají a že je dokonce i opravená. Že má ještě pár mušek jsem už přešel, protože mi bylo jasné, že s kvalitou, kterou do té doby předvedli, jsem se už dostal na úroveň, kdy jakýkoliv další pokus o zlepšení riskoval mnohem větší zhoršení. Například tak, že ji při opravách zničí. Takže jsem si ji donesl domů, zjistil, že mi padne jak ulitá, a že už se těším, až v ní vyrazím na pařížský boulevard. Každý Francouz má totiž koženou bundu. Normální Francouz ji sice většinou má z dob svého rebelského mládí, kdy protestoval proti establišmentu, takže je patřičně ošoupaná, popálená od cigaret, ale pořád moderní a chic. A nebojí se ji obléci, aby dal najevo, že také býval divoch. Já jsem tohle štěstí neměl. V době, kdy bych mohl protestovat proti něčemu zásadnímu koženou bundou, byla jediná šance, jak si ji opatřit, si sehnat kůži v JZD a nechat si ji ušít. Což samo o sobě moc rebelsky nevypadá. Ale i ta moje má osobité kouzlo, minimálně tím, že není dokonalá :).

Další věc, která mě přesvědčila o pomíjivosti světa, byla moje nová kytara, která postupně vydala svědectví o tom, v jakých nelidských podmínkách byla v vyrobena a že „made in U.S.A.“ nemusí nutně znamenat kvalitu. I to ovšem v důsledku vedlo k silnějšímu citovému poutu. Je jednoduché obdivovat něco, co je dokonalé, ale je umění, najít stopy dokonalosti v tom, co není ;-).

O víkendu jsem se konečně projel po dlouhé době zase na kole a abych se vyhnul nějakému zbytečnému překvapení, zamířil jsem pro změnu do Versailles. Přesně tak, jak to mám rád, a jak mě to baví. Když jsem vyjížděl, tak sice trochu pršelo, ale motivace se projet (a vyzkoušet nové pláště, které jsem nedávno nasadil) byla větší, takže jsem se nenechal odradit a tradiční cestou se ocitl až v zámeckém parku. A protože v parku bylo krásně a já byl pořád ještě ve formě, objel jsem i Grand Canal a kochal se výletníky, piknikujícími u vody a nebo korzujícímí kolem, rozjímal nad nesmrtelností chrousta a vychutnával ideální cyklistické podmínky sobotního odpoledne. Jít do versailleského parku „na lodičky“ zdá se býti poměrně populární a dovedu si představit proč. Po polibku na vrcholu Eiffelovky, asi druhý nejromantičtější zážitek. Nikoliv však pro mne.

Při cestě zpět, ve stoupání za Viroflay, kde naštěstí je vedle silnice chodník, po kterém se dá jet na kole, takže se člověk necítí trapně, ale zato bezpečně, i když jede „šestkou“, jsem ve svahu potkal pěšáka. Seděl ve stínu na svodidle, batoh opřený vedle, kouřil pomalu svoji cigaretu a zřetelně na mě pokýval, vyjadřujíce soucit, uznání, nebo jen prostě dával najevo, že mě bere na vědomí. Přeložil jsem si to jako „brácho, cítím s tebou, i když máš jazyk na vestě (respektive na triku), ale nevzdáváš to". Pokynul jsem mu tedy v podobném duchu také - vyjadřujíce něco ve smyslu jako: „oukej“. Na víc jsem neměl kyslík v plicích a dostatečně prokrvený mozek. Když jsem pak nahoře zastavil, abych doplnil tekutiny, které jsem cestou nahoru vypařil, minul mne cyklista na silničním speciálu, jedoucí v pohodovém tempu, bez známky nějaké větší námahy, kterého jsem před chvíli viděl, jak jel po druhé straně dolů. A když jsem pak vyrazil za ním, tak jsem jen stihl postřehnout, jak nahoře otáčí a spouští se znova z kopce dolů. Přiměl mě se zamyslet nad tím, zda moje předchozí oukej nebylo přece jen trochu nabubřelé. Celkový dojem byl ovšem pozitivní. Trasa je pořád parádní, počasí nakonec bylo také, a navíc, nové pláště se osvědčily.

Další z nevyhnutelných věcí, která ovšem nastala a která mi připomněla absurdní zákony, které si sami rádi na sebe upleteme, bylo to, že mi konečně vyměnili služební auto. A přitom se potvrdilo přesně to, co jsem si předtím jen myslel a čeho jsem se bál. Dát do Passatu 1,6L motor v dieselu je úlet, který se snad dá prodat jen ve Francii, kde zjevně autům nerozumí. Marně jsem prosil, marně jsem žadonil, marně jsem vyhrožoval, že si lepší motor zaplatím ze svého. Firemní politika služebních aut a náš šéf pobočky (shodou okolností také autor zmiňovaného předpisu) byli neoblomní. Možná pro Renault Clio, nebo Hyundai Getz by to byla dobrá motorizace, ale pro jeden a půl tunový behemot je to zrůdnost nejvyššího kalibru.

Dnes jsem jel ráno do práce a protože se Paříž vylidnila, tak i na periferiku byl plynulý provoz a těch sedmdesát to tam jelo. Blížil jsem se v přípojném pruhu a chtěl se zařadit před dodávku, která se blížila. Jel jsem padesát, dodávka možná těch sedmdesát. Šlápl jsem na plyn a začal přejíždět do pruhu. K mému překvapení auto nijak nezrychlilo a tak jsem mohl jen pozorovat, jak mě dodávka dojíždí. Když už to vypadalo, že to nedám, začal jsem se vracet, abych se vyhl srážce, ale pro změnu se zase blížil konec nájezdu, který, kdybych minul, tak bych mohl maximálně buď zastavit úplně, nebo sjet.

Řidič v dodávce ovšem projevil nečekanou předvídavost, asi pochopil, že mám něco s motorem a zpomalil, aby mě nevyautoval. Trochu mě to vystrašilo. Na další čtyři roky mám zjevně o zábavu postaráno, a pak buď dostanu silnější auto, nebo dám výpověď. A když už jsem u toho nového auta, nedá mi to, abych nezmínil ještě jednu „vlastnost“. Nové auto má automatický start-stop systém. Což znamená, že když člověk zastaví na semaforu a vyřadí, tak motor automaticky zhasne. A když pak sešlápne spojku, aby zařadil jedničku na rozjezd, tak se zase automaticky nastartuje. Je to zjevně úlitba novým evropským normám o emisích a je to opruz. Protože motor zhasne těsně před tím, než se rozsvítí zelená, nebo právě ve chvíli, kdy se kolona pohne, případně když se člověk rozhodne vyrazit vpřed. Když pominu namáhání celého startovacího systému, tak to také vkládá skoro vteřinu zpoždění, do všech výše zmíněných situací. Což je, aspoň pro mne, další faktor, který zvyšuje (spolu s líným motorem) nebezpečí v autě.

Dá se to vypnout, tlačítkem vedle řadící páky, ale při dalším nastartování se to automaticky zase zapne. A nejde to vypnout trvale. Takže se to vlastně stává součástí standardního rituálu - člověk se připoutá a pak automaticky vypne automatický start-stop systém. A nejde to vypnout ani v servisu (tedy, to tvrdí v tom servisu). Prostě je to m-e-g-a-o-p-r-u-z. Bravo VW! Nebýt toho, mohlo to být docela hezké auto.

V práci jsem se zmínil o tom, že bych si rád přečetl nějakou kvalitní francouzskou literaturu v originále. Důvodem bylo to, že jsem si chtěl něco přečíst, ale Malého Prince od Saint-Exupéryho nějak nemohu pořád dorazit a Černého Tulipána, kterého jsem si pořídil místo toho, pro změnu nejsem schopen ani začít pro věty na jeden odstavec a slovesné časy o kterých někdy ani nevím, že existují. Kolegyně mně tedy druhý den na to donesla asi osm knížek, počínaje průřezem francouzské poezie, přes Emila Zolu až po Alberta Camuse, s tím, že si mám vybrat. Já si pro změnu v mezičase stáhl z Amazonu v akci „francouzské knihy pro Kindle zdarma“ nějakého Vernea, Zolu a Prousta. A to nemluvím o možnosti koupit všech 149 románů Julese Vernea na Kindle za necelé dvě babky. Zdá se, že moje potřeba je na několik desítek let uspokojena.

Dlouhý víkend

S tím, jak udeřil 15. srpen, jsem si řekl, že zkusím letos něco netradičního. Napadla mne kacířská myšlenka vzít si v pátek den volna (jak říkají místní, tzv. pont) a volné čtyři dny využít k náročnější akci. Kolegové mě sice varovali, že dostat se ve čtvrtek z Paříže, a v neděli do ní, bude adrenalin, protože podobnou kacířskou myšlenku mají všichni, kdo tady bydlí a ještě neodjeli na dovolenou. Přesto však jsem o tom nepřestal uvažovat a jako první cíl, který mám tak trochu na seznamu restů, bylo Saint-Malo. Když jsem ovšem tím směrem namířil svůj oblíbený server na hledání ubytování, vypadlo mi celých nula nabídek. A nejen pro Saint-Malo, ale i pro bližší a vzdálenější okolí. Pravda, byl jsem naivní, ale že až tak, to jsem nedoufal. Saint-Malo bude tedy muset na svoji šanci ještě počkat.

Když tedy nevyšel prodloužený víkend u moře, řekl jsem si, co s načatým volnem a dovolenou v pátek zase zrušil. Přestože se totiž mělo jednat o týden, kdy ani pes, unavený sluncem, neštěkne, nakonec z toho bylo spíš něco, co připomínalo DEFCON 2, takže jsem vůbec neměl problém s tím, co si v pátek v práci počnout, spíš naopak. Nicméně 15. srpen zrušit nešel, a tak jsem se rozhodl ho využít ke zvýšení své kulturní úrovně návštěvou místního kina. Což se do té doby stávalo maximálně jednou za dobu mého pobytu. Šlo tedy v podstatě o zdvojnásobení mé kulturní zdatnosti, a abych tento kulturní šok neponechal náhodě, vše jsem pečlivě naplánoval. Vybraný film měl všechny předpoklady, aby naplnil mé nejvyšší nároky. Dvě hlavní role hráli mí dva oblíbení herci, natočil to režisér, který předtím natočil pouze jeden film, který se mi dost líbil a mělo to rozpočet jak prase.

Nevím, jestli za to mohla ta poslední vlastnost, nebo to, že si režisér psal i scénář, ale dopadlo to tak, že jsem skoro litoval svých deseti babek, které jsem za to dal - bezhotovostně samozřejmě. Proto se k filmu ani dál nebudu vyjadřovat. Naproti tomu kino si krátký komentář zaslouží. V Paříži je spousta kin. Většina z nich má více sálů, dalo by se říci, že jsou to multiplexy, nicméně rozdíl oproti mastodontům v Praze je ten, že kina jsou poměrně stará, ve starých domech a přestože jsou vybavená luxusními pohodlnými sedáky a mnohakanálovým zvukem, velikost sálů (a pláten) je pořád stejná už od konce 19. století, kdy to bratři Pathé, pan Gaumont a další rozjeli. Dnes je většina kin součástí právě těchto řetězců a není problém najít několik konkurenčních, a někdy i vlastních kin, kousek od sebe. Což se podařilo i mně na bulváru Saint-Germain, kam jsem se vypravil. Výhodu to mělo, že podle toho, jak sem chytl dopravu, tak jsem si pak mohl vybrat, do kterého kina zajdu.

Zaujalo mne i pár reklam, které byly v pásmu před filmem. Například to, že v Paříži vystoupí Большой театр, případně upozornění na aktuální vernisáže, které právě začínají. Jak jsou diváci hollywoodského letního sci-fi blockbusteru cílovou skupinou pro balet mi sice trochu uniká, ale přišlo mi to i tak jako zajímavé zpestření. Když pak došlo na upoutávky na nové filmy, tak musím přiznat, že z těch amerických si nepamatuji ani jeden, přestože ji bylo víc, ale francouzské si pamatuji oba, protože byly ze života běžných Francouzů.

Jeune & Jolie řešící morální dilema dospívající mladé dívky, která se dá na prostituci a líbí se jí to. Navíc má pěkné tělo a nebojí se to ukázat. A její matku hraje herečka, pro kterou mám také slabost. Naproti tomu Grand Central je milostné drama z prostředí jaderné elektrárny, kde vášně a radiace si denně vybírají krutou daň. (Tady je potřeba zmínit, že jde o slovní hříčku, protože centrale - ovšem s e na konci - znamená francouzsky elektrárna. Lokalizace názvu pro americký trh ovšem bude trochu oříšek.) A když o tom teď přemýšlím, tak mě napadá, že tam vlastně ani nikdo nechroupal popcorn. Až na ten film, v podstatě optimální podmínky.

Po úspěšně zabitých dvou hodinách, jsa kousek od Saint-Michel, jsem si řekl, že bych mohl splnit další svůj rest a vylézt do věže katedrály Notre Dame. Tahle možnost mi až do nedávna byla skryta, ale teď, když už o tom vím, přišlo mi, že by bylo škoda, optimální světelné a tepelné podmínky, nevyužít. Bohužel tam ovšem bylo zavřeno. Prošel jsem se tedy trochu kolem Seiny, po latinské čtvrti, pokochal se výprodeji v (již) zavřených obchodech a vrátil se zpět na základnu.

V pátek jsem pak v rámci propagace českého stylu života ve Francii svému bývalému učiteli francouzštiny věnoval mlýnek na mák, který jsem po dlouhé úvaze vybral jako věc typicky českou (ve Francii se mlýnek na mák neprodává a nikoho by ani nenapadlo jíst mák jinak, než nasypaný na bagetě) a také užitečnou. Jednou se mi totiž svěřil, že jeho žena experimentuje s českou kuchyní, podle kuchařky, kterou si přivezli z dovolené v jižních Čechách a donesl mi na ochutnávku makovník. Samozřejmě z nepomletého máku. Teď vypadal, že ho mlýnek zaujal, tak jsem zvědav, jestli to bude mít i nějaký praktický dopad.

V sobotu jsem dohrál poslední díl Halo, kvůli kterému jsem si vlastně koupil Xbox, což byl další rest a poté, co jsem zamáčkl slzu dojetí z romantického závěru celé série a nemaje nic lepšího na práci, vyrazil jsem na kole na delší výlet, v optimálním případě až do Versailles. Chtěl jsem to vzít přes Parc de Saint-Cloud, který ale bohužel dole zavřeli, protože se tam chystá nějaká mohutná rocková akce (všiml jsem si toho už minulý víkend, kde jsem tam pro změnu přijel z druhé strany), nicméně po krátkém zaváhání na mé oblíbené křižovatce, která není úplně přátelská cyklistům, se mi i tak podařilo se do parku dostat.

Tentokrát jsem volil cestu po severní straně parku, která jím prochází od východu na západ po celé jeho délce, a byl jsem překvapený, jaké, téměř ideální, podmínky na kolo představuje. A i když nakonec z parku vyjde, vyústí do malebné vesničky a dál pokračuje lesy v podstatě až do Versailles (zde ovšem mám na mysli městečko Versailles, nikoliv populární zámek a park, který je jeho součástí).

Po průjezdu severní částí Versailles jsem se po bulváru de la Reine dostal až k parku a to k jeho severnímu vchodu, který vede do veřejné části, tedy do části, kam se neplatí a kam si může každý zajít dělat, co uzná za vhodné, jako v každém jiném parku. Piknikovat, běhat, projet se na kole, atd. Se vstupem do parku jsem současně získal i iluzi určité nadřazenosti, vida houfy japonských turistů, kteří letěli přes půl zeměkoule, aby se sem mohli podívat. A já to mám, k branám versailleského parku, zhruba šestnáct kilometrů, necelou hodinku na kole. Což je docela dobrá volba pro delší vyjížďky.

Odtud jsem pokračoval ke Grand Canal, což je vodní nádrž zhruba uprostřed, ve tvaru květu lilie, který začíná u zámeckých zahrad. Zde může neznalý návštěvník zůstat trochu zaražen, když zjistí, že se kolem jezírka nedá projít na jižní stranu parku, protože toto jezírko, zde malou, zato však suchou nohou nepřekonatelnou částí, patří do zámeckých zahrad, kam z parku není přístup. (Tedy, možná tam přístup někdy je, ale tentokrát byl zavřený.) Po krátké diskusi se zřízencem se však ukázalo, že je možné celý Grand Canal obejít, případně objet. Když vás tohle potká, je asi lepší tam být na kole, protože délka cesty podél vody je necelých šest kilometrů. Prostě, ten park je fakt velký.

Výjezdem na jižní straně jsem se dostal už na poměrně frekventovanou silnici, po které bych se teoreticky mohl vrátit, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem jet zpět zase přes lesy, a navíc se stavit ještě na jednom místě, které bylo na seznamu tajných cílů. Ve Versailles sídlí totiž francouzská pobočka (a vlastně i evropská) Blizzardu (modří už vědí), kde mají (mimo jiné) sochu Kerrigan v nadživotní velikosti. Bohužel, socha je v atriu a není zvenku v podstatě vidět a do areálu jsem vstupovat nechtěl, takže jsem zahlédl jen kousek pařátů nad hlavou, z takové malé uličky na boku, pod dohledem bezpečnostní kamery přímo nade mnou. Další cestu se mi pak podařilo naplánovat kolem vysílače, což byl patrně nejvyšší bod v okolí. Přitom jsem zjistil, že jet podle navigace na mobilu by bylo lepší, kdyby ho člověk nemusel na každé křižovatce vytahovat z kapsy. Tuhle technickou stránku budu muset ještě dořešit. Nakonec to dalo pěkných čtyřicet kiláků a pocit dobře vykonané práce.

Abych trochu uvolnil ztuhlé svaly ze včerejšího výletu, vyrazil jsem dnes opět na věže Notre Dame. Bohužel došlo ale k tomu, čeho jsem se trochu bál. Kolem katedrály se vinula stometrová fronta a vypadalo to, že minimálně hodinu by mi zabralo čekání. A protože jsem měl rozjímavou náladu, místo tvrdnutí ve frontě jsem se vypravil podél řeky, od katedrály k Musée d'Orsay. V centru se totiž kolem Seiny dá procházet po sníženém nábřeží. Má to tu výhodu, že tam není ten (jinak dost intenzivní) hluk z okolních ulic. Bohužel to také ale slouží, zdá se, jako veřejné záchodky a pach moči, zvláště v průchodech, snad díky teplu a dusnu, byl tak intenzivní, že jsem občas měl pocit, že se jí musím brodit. Na řece byl živý provoz, a protože jsem byl na nábřeží relativně osamocen (čemuž jsem se po chvíli ani nedivil), byl jsem často centrem pozornosti dětí, které na mě z okolo projíždějících lodí mávaly. Mával jsem jim taky a záviděl jejich bezprostřednost. Když pak nábřeží skončilo, vzal jsem to na metro a poměrně přímočaře domů, abych ještě stihl zablogovat a konečně zase jednou měl něco k tématu.

Tour de France

Kromě 14. července, o kterém jsem psal loni, je další pravidelnou událostí, která spadne na začátek a vlastně na většinu července, Tour de France. Cyklistický závod, který, jak název napovídá, prochází skrz na skrz Francií a končí pravidelně v Paříži na Champs-Élysées, bez ohledu na to, kde začal a kudy vedl. Ve Francii je více věcí, které začínají nebo končí na Champs-Élysées, ať už doslova nebo obrazně. Tour de France tam končí několika kolečky, letos to bylo tuším deset, což dává příchozím, oproti ostatním divákům na trati, velkou výhodu, mohou si užít závodníky dosyta. Byť je otázka, zda se tam dá něco užívat.

Jednou jsem se náhodou na Champs-Élysées připletl, několik hodin před koncem a přišel na to, že tam asi do konce vydržet nechci. Pro ty, co ale mají rádi atmosféru davu, omezený pohyb a Champs-Élysées, to naopak může být událost roku. Po vojenské přehlídce u příležitosti dobytí Bastily, která je shodou okolností o týden dříve, je to totiž asi druhá největší akce, která se tam koná. Pokud zájemce ovšem neodradí mohutné reklamy na česká auta Škoda, která jinak ve Francii nepatří k úplně nejpopulárnějším značkám. Jak se Škodovce podařil tenhle husarský kousek nechápu, ani mi není jasné, jak jsou příznivci vrcholové cyklistiky cílovou skupinou - asi stejně jako příznivci vrcholového hokeje na mistrovství světa. Každopádně, reklamy jsou všude, sem tam někde na piedestalu i skutečné auto a na stáncích v tradičních barvách je možné si koupit kšiltovky, trička, bundy, dresy a další propriety s okřídleným šípem. Srdce škodováckého fanouška by určitě neméně zaplesalo.

Věda, že na Champs-Élysées se kvůli tomu nejspíš nevypravím, přesto jsem pokukoval po tom se na Tour podívat. Zvláště, když mi to loni vlastně nevědomky uniklo, po té, co jsem zjistil, že poslední etapa mi vedla v podstatě kolem domu. Příjezdů do Paříže se totiž zas až tak moc udělat nedá, zvlášť pokud se startuje ve Versailles. Letos jsem to tedy neponechal náhodě a vyrazil na kruhový objezd před místním obchoďákem, kde to vypadalo poměrně volně a poměrně výhodně, co se týkalo výhledu na trať. Překvapilo mne, že tam bylo více lidí, než jsem čekal. Přece jenom bylo asi 35 stupňů (ve stínu) a navíc neděle podvečer. Vzal jsem si stylově kolo, že se potom projedu a využiji okolních uzavírek k nerušenému průjezdu. A jak to dopadlo?

Napřed se dlouho nic nedělo. Přesto, že podle živého zpravodajství na internetu jeli závodníci rychle, měli stejně i tak oproti plánu asi 25 minut zpoždění. První dorazily motorky policie, pak nějaká pořadatelská auta (Škoda), poté něco co mohli být hasiči, možná pak ještě záchranka, instalatéři, truhláři, prostě hromada aut podobného typu. Pak znovu motorky a pořadatelská auta, pak se ozval povyk a pak kolem projelo všech, tuším, 169 jezdců. Jeli ležérně v balíku, bylo vidět, že si to dávají spíš na pohodu a nikam se nehnali. Přesto mi za pár vteřin zmizeli z výhledu. Pak se trousila zase auta týmů, servisní dodávky a auta a nakonec motorky policie a tím to skončilo. Cyklistika mi nepřijde jako vděčný sport pro diváky.

To mi ovšem nebránilo v tom, abych inspirován karbonovými rámy a titanovými ráfky neoprášil svého letitého Authora a nevyrazil na svoje tradiční kolečko přes park Saint-Cloud a Meudon, které si teď občas projedu. Jediná trochu nepříjemná pasáž je na začátku, na hlavním tahu, než se kolem Seiny dostanu k parku. Dole v parku se pak spíš kochám, někdy tam piknikuje dost lidí, což tomu dodává takovou víkendovou atmosféru, abych pak vyjel nahoru, odkud je jednak nádherný výhled na Paříž a jednak tam znovu různé skupinky tráví svůj čas na dlouhých trávnících, táhnoucích se téměř přes celý park - který má asi čtyři kilometry na délku a možná dva na šířku. Piknikování je poměrně populární, takže Frantíci dokonce vynalezli speciální „návleky“ na láhve vína, které je udrží správně vychlazené. Něco jako přenosná lednička, ale zabírá to mnohem méně místa. Deka, láhev vína, kilometrový trávník mezi stromy a v dálce západ slunce na Eiffelovkou. A komu by to nestačilo, může využít nabídky několika restaurací, které v parku jsou. Třeba Oáza má pěkný výhled a jako místo na romantickou večeři si to dovedu dobře představit. Škoda jen, že to vaření jim podle tripadvisoru až tak moc nejde.

Po sjezdu a výjezdu z parku mne pak na mé trase čeká stoupání do Meudonu (kudy shodou okolností vedl příjezd poslední etapy Tour), abych pak znovu sjel to, co jsem předtím vystoupal a posléze se i vrátil k řece a nakonec dorazil domů. Nejkratší trasou to není delší než 14 km, ale dá se improvizovat a trasu libovolně prodloužit a to třeba i parkem a díky častým kopečkům to není ani taková nuda. Uvažuji o tom, že až opadnou vedra, tak bych to trochu protáhl a mrkl se třeba do Versailles.

Doma jsem po příjezdu a nutné sprše stihl ještě dojezd Tour v živém zpravodajství.

Canicule

La Canicule je zvláštní období od 24. července, do 24. srpna, kdy slunce vychází a zapadá stejně jako hvězda Sirius, která se také jinak jmenuje Malý Pes (latinsky Canicula). V přeneseném významu to znamená období největšího vedra a rusky to znamená prázdniny.

A přestože prázdniny jsou už v plném proudu, hlavní nápor dovolených právě teprve začíná. Nejoblíbenější období pro Francouze je od poloviny července, do poloviny srpna. Ale protože hodně lidí to nerespektuje, je lepší, pokud je potřeba v práci něco udělat, nebo zařídit, udělat to buď v červnu, nebo počkat na září, a úplně nejjistější je květen a pak říjen. Momentálně v práci skoro nikdo není, na silnicích se proháním s větrem ve vlasech, cesta do práce autem se dá zvládnout za 20 minut a zpáteční jsem dokonce dal včera za 15 (a bylo to teprve kolem sedmé večer). Napsat ovšem, že se Paříž vylidnila, by bylo přehnané. Ubylo však určitě výrazně domácích. A ti co zůstali, patrně sedí u televize a sledují olympiádu.

Pod vlivem této sportovní události roku jsem odhodlal přidat se ke kolegům a vyrazil do blízkého „centra volného času“, kde je bazén (la piscine), posilovna (la salle de remise en forme), sauna (sauna) a bůhvíco ještě. Kolegové říkali, že si mám koupit permici na rok (za 400 babek), a že na to dostanu od závodního výboru (le comité d'entreprise) slevu až 200 babek. A mohu tam pak chodit, kdy budu chtít. Což znělo lákavě a protože jsem byl jednak zvědavý a jednak nechtěl nic ponechat náhodě, vypravil jsem se tam jeden den s nimi, do bazénu na zkoušku. A zjistil, že určité „kulturní“ rozdíly mohou existovat i v této oblasti.

Napřed jsem se lekl, že jsem omylem vlezl do dámské šatny, protože zrovna na mě vykoukla nějaká paní v koupací čepici. Čepice jsou mimochodem povinné a můžete si je za 2 až 3 babky koupit v automatu. Bohužel ty z automatu jsou jedna velikost na univerzální francouzskou, nebo čínskou hlavu, která je zjevně menší než moje - o několik čísel. Trochu jsem měl pak při plavání pocit, že mám hlavu ve svěráku.

Abych se ale vrátil k šatnám. Do bazénu se procházelo přes kabinky, které byly přístupné ze dvou stran, z vnější pro ty, co se převlékali do plavek a z vnitřní pro ty druhé, co se převlékali opačně. Po převlečení tak člověk kabinkou zároveň prošel do protějšího prostoru a pokud to byl příchozí, za kabinkou si zamčel věci do skřínky. Zjistil jsem, že to má oproti českému systému poměrně velkou nevýhodu v tom, že je potřeba čekat, až se nějaká kabinka uvolní (a čekají na to lidi na obou stranách, ale navzájem o sobě neví, dokud se nezačnou drát dovnitř), což někdy trvá dlouho, a že pak je potřeba všechny vysvlečené věci z kabinky přenést do skřínky, což je taky nepraktické, i když má člověk jen košili, kalhoty a boty. Při výstupu pak zase si člověk nemůže ve sprše sundat plavky (teda možná může, ale asi by to bylo naposledy) a normálně se umýt a utřít, vyždímat plavky a tak, ale musí jít v těch mokrých plavkách, vzít si věci ze skříňky a čekat až se uvolní kabinka, aby se konečně mohl převléci zpět do civilního.

Popisoval jsem kolegům geniálně jednoduchý český systém s oddělenými šatnami a skřínkami, které jsou pro změnu dvakrát větší, a měl pocit, že jim přijde naopak dost nezvyklé se převlékat před cizími lidmi. Je to tedy holt o zvyku.

V bazénu byly natažené dráhy tak úzké, že se v jedné skoro dva plavci proti sobě nevyhuli a tak narvané, že jsem to po půl hodině vzdal (ale pak se zasekl čekáním na kabinku, takže to stejně hodinu ve výsledku dalo). Ještě se chci podívat do posilovny, ale je fakt, že asi nic lepšího nenajdu. Relativně blízko od domu mám sice posilovnu, ale není tam bazén. Po cestě do práce mám sice bazén (dokonce celý akvapark), ale to je zase přesně tak daleko, že se tam nedá rychle dojet ani z práce, ani z domu. A kolegové mne navíc uklidňovali, že pokud si koupím permici, budu se moci převlékat i pro bazén v šatnách pro posilovnu, kde je to údajně lepší. Uvidíme, každopádně ještě jsem to nerozsekl a do posilovny se od té doby nedostal, protože mě po plavání přepadla nějaká rýmička. Nevím, jestli to byl nebezpečné zvuky vydávající (a značně nemocně vypadající) kolega, nebo klasická bazénová slabost, ale od posilování nebo plavání mě to spolehlivě odradilo. Místo toho jsem si začal do práce vařit čaj do petky - zelený s citrónem a medem - protože tam nemáme kuchyňku a ten čaj mi fakt pomáhal.

V práci postupně zavládla volnější atmosféra, ke které přispěla i ochutnávka pravého rumu z Mauriciu, který dovezl jeden kolega, tamější rodák, který když mluví kreolsky, tak i já poznám, že to s tou jeho francouzštinou „není úplně v pořádku“ :). Před obědem se vytasil se sedmi láhvemi, každá s jinou příchutí, některé tmavé, některé čiré. Název Cyclone sice motivoval k sarkastickým poznámkám, ale po pár ochutnávkách se většina shodla, že chutná dobře. Zajímavý byl také rum s vanilkou nebo pravý kořeněný. Jak jsem pochopil, výroba rumu na Mauriciu je v podstatě domácí hobby místních obyvatel a každý, kdo má trochu třtiny, se o to pokouší. Je to ovšem pak většinou poměrně nekontrolované kvality a také chuti, takže pro nemístní je lepší koupit průmyslovou produkci, která má stálou kvalitu i chuť.

A aby ochutnávkám nebyl konec, vyrazili jsem do blízké restaurace, zpestřit svůj kantýnový jídelníček. To přineslo několik nových zásadních poznatků. Daurade je oblíbená ryba, pro svou čerstvou chuť, pokud tedy nechutná po naftě, což byl můj případ. Café gourmand není káva připravená zvláštním způsobem, ale zvláštní všehochuť zákusků s kávou. Jak někdo poznamenal v diskusi pod článkem, je to přesně pro ty, co si nechtějí dát zákusek, ale přijde jim hloupé si dát jenom kávu. Nakonec, porce jsou sice malé, ale je jich několik a vydá to za slušnou energetickou bombu. Proto je lepší si před tím dát něco lehkého, třeba gazpacho a rybu, a sklenku (nebo dvě) růžového, to pomůže.

Bohužel, naftová daurade nebyla ojedinělá, když mi při druhé návštěvě, další týden, donesli hovězí steak, který chutnal po rybím oleji, poté co jsem ho reklamoval, že nebyl dostatečně à point. Tedy přesněji, kolegyně ho reklamovala pro mě, když jsem se ujistil, že i pro Francouze to nebylo úplně à point. Možná to byla pomsta šéfkuchaře, každopádně, příště už bude velice obtížné mě přesvědčit, abych se tam vypravil znovu.

U steaku bych se ale zastavil. Francouzi mají samozřejmě také stupnici přípravy: bleu, saignent, à point, cuit, bien cuit. Což by se dalo přeložit jako syrový, hodně krvavý, míň krvavý, ještě o něco míň krvavý, trochu krvavý, úplně malinko krvavý (až nekrvavý). Problém je, že cokoliv, s výjimkou posledního stupně (někdy), je do určité míry krvavé, a člověk by na to měl být připraven. Pokud chce mít jistotu, že tam nebude ani trocha krve může použít termín carbonisé :). To ovšem může kuchař chápat jako výzvu na souboj.

Diskusi v restauraci vyvolal také dezert, který se jmenoval 95B avec sa crème anglaise. Poté, co jsme si ujasnili, že 95B není letadlo (jak jsem se původně domníval), to je totiž B52, ale velikost podprsenky, nikdo z kolegů mi nedokázal vysvětlit, co to je, a nikdo neměl odvahu si to dát. Ta anglická šlehačka vypadala totiž podezřele. Když jsem pak dodatečně zjišťoval, co znamená 95B přesně, tak nevím, jako podprsenka mi to nepřišlo jako nějaká typická velikost, (navíc mám pocit, že v Česku se používá, nebo používal, jiný systém značení, ve kterém by to bylo 3B), ale těžko říct, moc zkušeností s tím nemám :).

Вот каникулы.

Do kina

Kromě toho, že se mi podařilo tak nějak přejít po dovolené do klidového režimu (to znamená vyprat a vyžehlit všechno to, co se nashromáždilo a pro jistotu udělat i "prázdninový úklid"), jsem se také odhodlal vyjet si na kole.

Vyjet si na kole není jen tak. Na většině silnic a během většiny času se jedná o adrenalinový sport, nehledě na smog, který přitom člověk nabere plnými doušky. Ovšem kolo jsem si dovezl a to s cílem na něm jezdit. A o víkendu v neděli k večeru to vypadalo nadějně. Teplota opadla na snesitelných 26 stupňů, slunce už tak nepeklo, stejně nebylo co dělat - všechno jsem měl hotové (i nový build OpenWRT) - co tedy s načatým večerem. A měl jsem i tip. Kousek od domu mám poměrně velký ostrov Île Saint-Germain, který skýtá z větší části prostor právě pro trávení volného času. Vyrazil jsem tedy tam.

Bohužel jsem nebyl dítě do 6 let na kole, což byl limit pro cyklisty. Jinak, zdá se, tam mohou pejskaři a pěšáci. Je to ovšem oblíbené místo běžců, takže chápu, proč tam ty cyklisty nechtějí. Vydal jsem se tedy na druhou stranu, podél řeky směrem k La Défense a říkal si, že to je celkem nuda. Silnice, auta (i v neděli) a naprostá rovina. Věděl jsem ovšem, že někde po cestě bych mohl narazit na Club Nautique a také, že na levé straně byl nějaký větší park (po pravici jsem měl řeku), kterého jsem si všiml, když jsem kolem několikrát projížděl autem. Tak jsem se (po projetí Nautique Clubu a zjištění, že tam nic není) vydal tam. Sebevědomě jsem tam vjel přes zátaras z boku (který nějaký iniciativní Francouz už přede mnou trochu odstavil) a říkal si, že díky tomu, že jsem na kole, bych to mohl projet relativně rychle. Projel jsem dolní část, pak se vydrápal nahoru a zjistil, že park je o něco větší, než se zdálo zdola a že to asi bude na víc výletů. Teprve doma jsem zjistil, že se jmenuje Le Parc de Saint-Cloud, má údajně 460 hektarů a je to národní památka, a je fakt, že to tam vypadá hezky a je od tam i pěkný výhled na Paříž, díky tomu, že to je celkem do kopce a slunce svítí do zad.

Projel jsem s bídou první desetinu a musel se pomalu vracet, tak jsem se alespoň vrátil jinudy a přitom objevil pěknou cestu přes okolní "vesnice". Také jsem zjistil, že mi skoro kolem domu vedla poslední etapa Tour de France (až dodatečně jsem si to našel na internetu), upozornili mne na to cedule kolem silnice, že tam bude uzavírka. Já tam ale projížděl asi dvě hodiny po konci a silnice byly prázdné. Mám tedy za sebou prvních necelých 13 kilometrů, což je nic, ale cítím, že se začínám sžívat se "svojim mestom". Přece jenom, ze sedla je to něco jiného, než když člověk sedí v autě.

No a jako by to nebylo málo, odhodlal jsem se také vyrazit do víru velkoměsta a zajít do kina. Inspirovalo mne k tomu, že zrovna začali promítat poslední díl trilogie o Batmanovi - The Dark Knight Rises - který byl přijat poměrně dobře a který byl zajímavý také tím, že trvá skoro tři hodiny. Musím sice přiznat, že k prvním dvěma dílům trilogie jsem měl poněkud ambivalentní vztah a rozhodně jsem nebyl tak unešen jako recenzenti, vyloženě špatné filmy to ale nebyly.

Takže jsem se rozhoupal a koupil si za skoro 12 babek lístek na předpremiéru do Gaumont Alésia, což mám nedaleko od práce, takže jsem nemusel řešit dopravu - došel jsem tam z práce pěšky a večer si pak z garáže vzal auto. Musím tady zmínit, že lístek jsem si koupil na netu a trochu mě překvapilo, že tam nebyla možnost si vybrat místo. Po diskusi s kolegy se vyjasnilo, že ve Francii sedadla nečíslují, je to prostě, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Měl jsem pocit, že to v podstatě takhle fungovalo i v Česku v mulitplexech, ale je fakt, že tam se většinou sešlo pár lidí (alespoň co si pamatuji ze svých poměrně řídkých návštěv). Každopádně to má něco do sebe - motivuje to lidi, aby přišli včas a pokud chtějí dobré místo, tak i v předstihu. Kolega mě sice ujišťoval, že stačí přijít 10 minut předem a že kino většinou je stejně jen zčásti zaplněné, takže budu mít určitě dobré místo, ale tohle doporučení nebralo v úvahu to, že jde o letní hit a navíc o předpremiéru. Nicméně z mého pohledu, jako takový "stress test" mi přesně tohle vyhovovalo. Na druhou stranu, neponechával jsem to náhodě a pro jistotu došel už půl hodiny před začátkem, což mi pomohlo k tomu, že jsem sehnal jedno z posledních dobrých míst.

Kino bylo totiž vyprodané. Nebudu se rozepisovat o filmu, na to jsou na webu jinačí frajeři, ale jen podotknu, že film mě zklamal (po té reklamě, kterou měl) a přesně zapadl do zbytku trilogie tím, že byl (pro mne) stejně rozporuplný jako díly předchozí. O čem bych se trochu zmínil je kino. Nebylo zdaleka tak velké, jako jsou multiplexy v Česku. Plátno bylo "normální", velké asi jako si pamatuji z pražského Blaníku (blahé paměti), nebo malého sálu brněnského Špalíčku (ještě blažejší paměti). Stejně tak mě překvapil zvuk. Do multiplexů v Praze jsem přestal chodit mimo jiné i proto, že byly strašně hlučné (až nepříjemné). Tady byl zvuk normální, kde v tichých pasážích skutečně bylo potřeba napínat uši a v hlasitých naopak byl člověk "pod tlakem". Mělo to výchovný účinek na pojídače popcornů (a že jich tam ani moc nebylo), kteří se snažili být tiše, protože byli právě v těch tichých pasážích hodně slyšet.

Tím bych uzavřel příjemná překvapení a přešel k nevýhodám. Vlastně jen jedné - sedadlům - která byla na můj vkus velmi nízko a velmi měkká. Možná, že průměrný Francouz se svými 170 cm výšky s tím problém nemá, ale já s dlouhými nohami jsem je za chvíli neměl kam dát (naštěstí byla hned vedle ulička) a také sezení na měkkém bylo po dvou hodinách už nepohodlné. Každopádně jsem to přežil a možná ještě někdy na něco zajdu. Ale mám pocit, že mě víc láká jít na nějaký francouzský film. O víkendu jsem si totiž pouštěl na DVD (které mi půjčil ze studijních důvodů můj učitel Francouzštiny) francouzskou komedii Bienvenue chez les Ch'tis, která byla v době uvedení snad největší hitem ve Francii za poslední desetiletí a musím uznat, že jsem se bavil víc, než u Temného rytíře. Nevím jestli to šlo v Česku, ale mám určité pochybnosti. Humor totiž, přestože je srozumitelný i například mně (s dost omezenou slovní zásobou) je založen na francouzských stereotypech a rozdílech v místních nářečích. Takže bych řekl, že člověk nemusí být Francouz, nebo umět perfektně francouzsky, aby si to užil, ale měl by mít pozitivní (a/nebo intenzivní) vztah k Francii - což já zatím mám :).