Historie se opakuje

Když jsem si řekl, že po dlouhé době zase něco přidám, a přemýšlel nad názvem, a napadlo mne to, co je v nadpisu, bylo jasné, že to bude přesně vystihovat tón i obsah. Když jsem se ale konečně dostal ke psaní a viděl nadpis předchozího příspěvku, tak jsem lehce zaváhal, jestli bych to neměl přejmenovat na „Časy se nemění 2“, ale nakonec jsem nevyměkl. Což ovšem nemění nic na faktu, že časy se stále nemění.

Po zimním období se mi tradičně ulomil kousek zubu, toho, co mi loni můj nový pařížský zubař spravoval. Mohla za to kolegyně, která přivezla na ochutnávku nějaký typický zákusek (Cannelés de Bordeaux) z oblasti, odkud pochází její manžel. Zjevně to je drsná oblast, protože to chutnalo trochu jako sladký chleba, a kromě toho to lepilo zuby k sobě tak silně, že nešly rozlepit, a můj, chudák, nevydržel. Nevyčítám to ovšem kolegyni (ani zákusku). Ten zub má už své dny spočteny a jde jen o to, jak dlouho to ještě vydrží.

Objednal jsem se tedy k zubaři, který mne překvapil tím, že mne vzal hned na druhý týden. Přesněji, vzala mne sestřička. Což je mimochodem jediný důvod, proč by se tam člověk chtěl objednat. I tak si ale nejsem jist, jestli to pořád stačí k tomu, aby se tam člověk těšil. Bohužel sestřičku jsem si nakonec moc neužil, protože si dělala něco vedle a doktor to tam odedřel všechno sám. Na druhou stranu, z původní obavy, že mi znovu nabídne korunku, mne vyvedl tím, že se na zub podíval, zamumlal něco v tom smyslu, že to přece kvůli tomu malému kousku nebude všechno vyndávat a dělat znovu a nalepil tam něco, čemu říkal kompozit. Za tenhle pragmatický přístup jsem mu byl vděčný, nicméně i tak jsem si dovolil ho překvapit nakonec tím, že jsem si chtěl vypláchnout, což je tradice, kterou se snažím zavést do francouzského zubařství.

Kromě tradičního zubu (v tuto roční dobu) mne také zradil internet. Moje ADSL přípojka od Free, která, zdá se, když se venku ochladí a trochu sprchne, to nedává. Vypadávalo to tak nějak pravidelně nepravidelně už od začátku roku, ale když to pak už nejelo přes 3 dny, zavolal jsem na helplinku. Vzal to nějaký chlapík, co se mi představil s tím, že je momentálně v zaučení, takže se se mnou bude bavit pod dozorem svého trenéra. Jsem na to zvyklý, protože z nějakého důvodu, se většinou podpory trénují právě na mně, takže mě to nijak nerozhodilo. Chlapík postupoval metodicky, takže se mnou napřed vyplnil dotazník „živelné pohromy“, pak „nové spotřebiče v bytě“, pak „stavební úpravy“, abychom se nakonec dostali k problému. Vysvětlil jsem mu, že se to děje, když teplota venku klesne k nule a prší. Prohlásil, že to budou sledovat, a pokud se to nezlepší (a nezjistí závadu někde jinde), tak ke mně někoho pošlou. A když se mě pak na rozloučenou ještě zeptal, zda nemám ještě nějaké jiné přání, využil jsem momentu překvapení a navrhl, jestli by mne tedy nemohli přepojit na optiku, když ji už máme konečně v domě.

Což, abych odbočil, byla velká sláva. Napřed mi došel email od Orange, že náš dům je nyní konečně připojen a nyní mám konečně možnost využívat internet naplno s nabídkou Orange. Což nebyl spam, protože jsem se sám přihlásil, aby mi napsali, hned jak to budou rozjíždět. Pak mi do schránky došly reklamní materiály - „přeřaďte na vyšší rychlost“ a nakonec mi volal nějaký prodavač z Orange, aby mi všechny výhody vysvětlil osobně. V mezičase se ještě po domě potulovali pochybná individua a nabízeli parrainage, což jsem ale odmítl, protože jsem si jednak nebyl jist, zda nabídku Orange chci a druhak mi celá akce přišla trochu podezřelá. Pak jsem ovšem zjistil, že parrainage je oblíbený obchodní trik a v marketingové mluvě to znamená, že stávající zákazník přivede nového zákazníka. Například teď mi Boursorama nabízela, že za každého nového zákazníka, kterého jim přivedu, aby si otevřel běžný účet, mi dají stopadesát babek (a jemu dalších osmdesát). Bankovnictví je zjevně v krizi.

Parrainage jsem sice nevyužil, ale díky náporu jsem se začal zajímat o další aspekty nabídky, abych zjistil, že nic není tak růžové, jak se nám snaží oranžové propagační materiály namluvit. Po prosurfování různých diskusních fór a pomocí se ukázalo, že co se technologie týká, je ta od Orange asi nejhorší (ve smyslu zastaralá a obskurní) co bych mohl dostat. Druhá věc, která se ukázala, že ostatní operátoři (SFR, Bouygues), s výjimkou Free, na tom nejsou o moc lépe. Na druhou stranu, abych Orange nekřivdil, má alespoň slušnou infrastrukturu a zvládá např. streamování videí z Youtube v HD kvalitě, což u Free nejde, protože na to nemá kapacitu. Takže jsem byl rozpolcen.

Abych se ale vrátil ke Free, chlapík mne ujistil, že na optiku mne nepřipojí, protože to momentálně nejde - přesně, řekl, že nejsem éligible, což je oblíbené francouzské slovo, kterým lze vyjádřit mnoho různých významů, od „nemá to cenu", přes „není jak“, až po „nám se nechce“. Na fórech jsem se pak dočetl, že se mnou není éligible valná většina stávajících zákazníků Free, a že Free prostě nechce lidi na optiku přepojovat, protože už teď nezvládá provoz kapacitou sítě.

V mezičase dorazil opravář od Free. Byl to ten samý chlapík, co byl u mne už před rokem, takže jsem mu jenom ukázal, co u mne loni už dělal (aby to nedělal znovu), ale on se nedal, odpojil a znovu zapojil kabel v centrální zásuvce a internet se rozjel. Chlapík prohlásil, že s tím se toho už moc dělat nedá, když to jede, a tak jsme chvíli pokecali, a odešel. Načež to ještě chvíli jelo a znovu vypadlo. Zavolal jsem tedy na Free znovu, jestli by ho ještě nemohli poslat zpátky, ale nemohli. Prý se musí zahájit nové kolečko vyšetřování, které začne opět na ústředně a pak se mi zase ozvou. Byl tam ten samý učeň co minule.

Internet mi nejel už dva týdny, kdy dorazil opravář znovu. Tentokrát to byl ale jiný chlapík. Ten napřed všechno proměřil, pak prohlásil, že do zásuvky nic nejde, vypojil a znovu zapojil kabel v hlavní zásuvce a internet se rozjel. Zároveň prohlásil, že jsem měl kabely odizolované a to byla chyba, protože pak špatně drží v konektoru, a že to ten opravář před týdnem neměl odizolovávat. No, nepřiznal jsem, že jsem si je odizoloval sám před rokem, kdy mi to právě po podobné opravě zase nejelo. V mezičase jsem byl napojený přes wifi na souseda (naprosto legálně přes svůj Free Wifi účet), nicméně rychlost nebyla nijak ohromující, stejně tak latence. Navíc, tím, že jsem svoje domácí wifi použil na připojení k sousedovi, neměl jsem kam připojit svůj mobil. Byly to krušné dva týdny.

Chlapík z Orange mi volal podruhé, prý proč váhám, když mi minule nabídl tak skvělou slevu. Tak jsem mu vysvětlil, že váhám proto, že bych potřeboval pevnou veřejnou IP adresu a mód „bridge“ na modemu, což jak jsem zjistil, jejich služba neposkytuje a že zatím nevím, jak to vyřešit jinak. On prohlásil, že mi udělá nabídku, kterou určitě neodmítnu a nabídl mi další slevu, na již tak slevněnou nabídku. Nicméně pevnou IP adresu ani „bridge“ mi nedá. Tak jsem ještě chvíli váhal a pak, po konzultaci s kolegy, podlehl. Teď jsem zvědav, jak tu optiku ke mně zavedou, navíc můj domácí si myslí, že to bude hračka, a zatím jsem ho nepřesvědčil, že telefonní kabely, co mám v bytě, na to stačit nebudou.

Jeden kolega donesl do práce takový sešitek „žertovných“ úloh z matematiky pro základní školy, což je tak ideální úroveň pro nás. Např.: Obchodník jede po poušti na velbloudu s průvodcem, který si účtuje za každý den průvodcování kilo zlata navíc. Obchodník má s sebou sedm kilo zlata a cesta mu bude trvat sedm dní. Co musí udělat, aby dojel do cíle, když má s sebou ještě džina v láhvi, který mu splní tři přání.

Kolegové se pak večer trumfují, kdo našel nejelegantnější řešení. Dokonce jsem jim dal k řešení i pár úloh ze Sendviče (ty, co šly řešit bez znalosti češtiny) a jeden kolega dvě vyřešil a dvě skoro, což není tak špatné na začátečníka.

Vedle v novostavbě otevřeli Intermarché, což je jeden z řetězců, kde prodávají potraviny. Oproti Auchanu to má tu výhodu, že to je blíž a většinou tam není taková fronta. Je tam sice menší výběr, ale mají tam trochu jiné značky než v Auchanu, takže tam teď příležitostně zajdu. Moje oblíbené toulouské klobásy s čočkou, případně švýcarskou briošku, které v Auchanu přestali prodávat, tam sice také nemají, ale zato tam mají bagety, které se blíží daleko více tomu, co se dá koupit normálně v pekárně. Možná proto tam nikde v blízkosti neotevřeli pekárnu. Zato přibyla lékárna a škola. Je vidět, že radnice plní svoje předvolební sliby.

Už je to pár týdnů, co se mi nějak uvolnila řadící páka v autě. Najednou jsem jel do práce a říkám si, to je zvláštní, jak se najednou viklá. Po prozkoumáním internetů a konzultaci se známým, co se vyzná v autech, jsem se tedy vypravil do servisu. Ne, že by to viklání bylo nějak zásadní, ale ta náhlá změna mě překvapila, a chtěl jsem se ujistit, že mi něco neuniklo. Přece jenom je to skoro nové auto a má najeto pár tisíc.

Do servisu jsem dorazil tuto středu. Nějak si jim to asi nepovedlo rozplánovat, takže nás tam zjevně bylo víc, než by se hodilo. Od minule také přestavěli interiér a postavili tam malou recepci s recepční, která se mne hned zeptala, jestli mám domluvenou schůzku a v kolik. Odpověděl jsem, že mám na deset patnáct. Překvapila mne tím, že se optala: „Na deset čtyřicet?". Ne, říkám, na deset patnáct. „Aha, na deset třicet“. Na to já, už mírně na rozpacích, opakuji znovu, že na deset patnáct. Chvíli přemýšlela, a pak opatrně dodala: „Na čtvrt na jedenáct?“. Což jsem potvrdil, že ano, že na čtvrt na jedenáct a šel si sednout „do řady“. Načež přišla servismanka a začala se všech vyptávat, na kdy tam jsou, aby vzala toho, kdo by měl jít první. Kolega vedle říká, že tam je na deset patnáct, a já, abych se neblamoval, říkám, že taky. Což ji ale nepřesvědčilo, takže jsem si dal druhou rozpačitou chvilku se servismankou, až se kolega vedle mne slitoval a říká jí, že tam jsem taky na deset patnáct.

Pak se samozřejmě ukázalo, že viklání páky je úplně normální a aby mne technik přesvědčil, prošel tam se mnou ještě vystavená nová auta a ukazoval mi na nich, že jim se páky viklají taky. Takže jsem auto zase odvezl a smířil se s tím, že jsem buď přehnaně pozorný, nebo začínám mít halucinace. Deset patnáct mi ale vrtalo hlavou. Přece nemohu mít tak zoufalou výslovnost. Navíc v případě, kde se dá, to co chci říct, jasně domyslet. To by snad měli pochopit.

Takže první věc, když jsem pak byl druhý den v práci, v pauze na kávu, jsem na kolegy vytáhl svých deset patnáct a jal se zkoušet, jak tomu rozumí. K mému překvapení mi nikdo nerozuměl. Tak jsem jim vylíčil historku ze servisu a oni mě ujistili, že když to řeknu tak, jak to říkám, tak mi fakt nikdo nerozumí a přidali vysvětlení, kterému jsem zase já nerozuměl, protože to vypadalo, že zvuk vnímají jinak, než bych čekal. Tedy, tu desítku mám v pohodě, problémem je patnáctka. Prý, jak řeknu jedenáct. Říkám jedenáct a všichni tomu v pohodě rozumí a že prý musím to „-náct“ u patnáct říct podobně. Sice se mi zdálo, že to říkám podobně od začátku, ale zkouším to ještě víc podobně. No, prý je to lepší, ale příště si mám raději domluvit schůzku na deset třicet - vtipálci.

Dnes mi volal technik, aby se se mnou domluvil na instalaci a protože jsem mu to nevzal, nechal mi vzkaz, abych mu zavolal zpátky. Bohužel se mi nepodařilo ze vzkazu vyluštit telefonní číslo, na které jsem mu měl volat. Přestože jsem si zprávu poslechl víc než desetkrát, tak jsem to nedal. Moje sebevědomí sice utrpělo, zvláště s ohledem na předchozích „deset patnáct“, ale nedalo se nic dělat, přípojku bych rád, tak jsem poslal empétrojku se zprávou kolegyni. K mému překvapení to nerozkódovala také. Moje sebevědomí se vrátilo na původní hodnoty. Takže mám novou hádanku na příští týden - kdo vyluští správné číslo, z hlasové zprávy, kterou mi nechal Orange na mobilu, ten dostane čokoládu.

Časy se nemění

Po třech letech, co tady vedle buší na stavbě, mimochodem, bude to nová administrativní budova Coca-Coly, to vypadá, že se jim to konečně podaří dostavit. Začínám to pociťovat jako úlevu, i když mne ta stavba zase až tak neomezovala. Když pominu jeden exces, kdy v sobotu, v pět hodin ráno, začaly najíždět kolony míchaček s betonem a to, že se jednu dobu pomalu nedalo vyjet z domu autem, protože naše příjezdová (slepá) cesta byla totálně zacpaná kamiony, tak to proběhlo relativně bez problémů. Vrstvy prachu, které člověk pravidelně utíral ze všeho doma, byly jen takovým tichým připomenutím. Odpudivá krabice vedle tedy stojí, pomalu se začíná i otevírat okolí kolem ní, a možná se jednou dočkám i toho, že budu moci pěšky dojít na nejbližší zastávku tramvaje, bez toho, abych kvůli tomu musel ujít dvakrát tak dlouhou trasu, jak by se jinak podle mapy mohlo zdát.

U nás v domě se podařilo zavést otevírání dveří bezkontaktním přívěškem, aniž bych se ocitl byť jen na den bez možnosti se do domu dostat. Zato jsem se ocitl jednou v situaci, kdy jsem se nemohl dostat z domu ven (což ale nesouviselo s přívěskem, ale s tím, že přestalo fungovat tlačítko na otevírání dveří), ale to se vyřešilo lehce tak, že jsme, ještě se sousedkou, která dopadla podobně, odešli z domu přes garáž. Myslel jsem, že bezkontaktní přívěšek je mohutný pokrok, ale pak jsem zjistil, že to v Praze mají také a až taková novinka to není. Také nám namontovali kamery do garáží, takže už bude lehce zjistitelné, kdo neumí parkovat.

Další věc, která v Praze existuje už dlouho a sem konečně dorazila, je připojení k internetu technologií 21. století, tedy optikou. Po mé intervenci před dvěma lety, že nejsem spokojen se stávající technologií (ADSL), se loni valná hromada vlastníků rozhodla, že povolí operátorům náš dům připojit optikou, pokud budou chtít, a po dalším roce, se to zdá se povedlo. Když jsem si v garážích všiml nové krabice s nápisem Orange, optal jsem se opatrně sousedky, která je ve výboru, jak to vypadá, a ona mne překvapila tím, že už připojení jsme. Teď prý stačí jen počkat tři měsíce, kterou má Orange na to, aby podle zákona uvědomil konkurenci, a po kterou musí počkat všichni, aby to bylo fér. Konkurence pak bude (ráda muset) používat pro svoji nabídku kabely, které natáhl do domu právě Orange. Tak jsem zvědav s čím se za tři měsíce konkurence vytasí. Moje ADSL linka není nejstabilnější a s rychlostmi mě strčí do kapsy i otec se svojí důchodcovskou přípojkou od UPC.

Po intenzívním zážitku loňský rok tak nějak dospěl ke svému konci, aniž by se nějak zásadně lišil od roku předloňského, nebo předpředloňského. Opět jsem na Vánoce vyrazil do Brna. Jen s malou změnou - novým autem - které sice mělo být papírově pomalejší, ale z nějakého důvodu se mi podařilo zajet osobní rekord Paříž-Brno 1240 km za 11 hodin a něco, včetně pauzy na oběd. Přisuzuji to hladkému průběhu na německé dálnici a pražskému obchvatu.

Těsně před tím, než jsem odjel, jsem také konečně namontoval v bytě na strop detektor kouře, který je od 8. března (že by dárek ke dni žen?) povinný v každém bytě a domě, kde někdo bydlí. Počítám, že loby výrobců detektorů kouře se tady vytáhla. Pro zvídavé jen uvedu, že detektor je zcela autonomní, není na nic připojený, je v něm 9V baterie a jeho jediným smyslem života je, v případě kouře, hlasitým povykem probudit v bytě spící osoby (pokud tedy mají v pořádku sluch). Už od prázdnin mě bombardovali z realitky, co mi pronajala byt, abych jim poslal nějaké prohlášení, že jsem to namontoval a fakturu, aby mi to mohli proplatit. Náklady totiž podle zákona měly jít na vrub vlastníka. Domácí mi to usnadnili tím, že mi detektor koupili a poslali, a dokonce k tomu přidali ještě samolepící magnety pro snadnou montáž. Což vypadalo jako zajímavá myšlenka, ale když jsem pak viděl, jak by to asi dopadlo, vytáhl jsem místo toho vrtačku, zavzpomínal na mládí, a ty dvě díry do stropu jednou rukou vyvrtal (ve druhé jsem držel vysavač). Beton byl kvalitní francouzský a tak kromě toho, že jsem odvařil jeden vrták, připomněl jsem si, že už mi není dvacet.

A to jsem jeden detektor už dříve předtím odmítl. Dávali nám je totiž v práci, jako příspěvek firmy těm, kdo požádali o možnost práce z domova. Tenkrát jsem jej věnoval šéfovi, protože ho mám rád, a byl bych nerad, kdyby uhořel. Také jsem přitom prohlásil, že nekouřím, takže mi to je k ničemu - kterýžto vtip ale nikdo z kolegů nepochopil (détecteur de fumée = detektor kouře vs. détecteur de fumeur - detektor kuřáka).

Silvestra jsem strávil tradičně s přáteli a po Novém roce se vrátil zpět. Bohužel se se mnou vrátila i nějaká rýmička, která mne vyřadila na celých deset dní (to bylo poprvé, co jsem měl tak dlouho neschopenku).

Naštěstí mne přepadla až po dojezdu, takže jsem ještě zvládl relativně bez problémů dojet (byť začátky jsem cítil už v autě). Což bylo v podstatě štěstí, protože cesta zpět byla o poznání horší než cesta tam. Počítal jsem s tím, že v Německu budou mít svátky až do 6. ledna, ale to se nepotvrdilo (nebo ten svátek měli jenom v Bavorsku?), takže jsem se pěkně zasekl v několika kolonách na dálnici. Kromě toho vydatně pršelo, případně sněžilo, případně obojí a když ani jedno, tak alespoň auta jedoucí přede mnou zajišťovala dostatečný přísun olejové vody se solí na čelní sklo, zpětná zrcátka a vůbec všechno. Na autě pak vznikly ze zaschlé soli zajímavé vzory ve tvaru proudnic, které mohl můj soused, co parkuje vedle mne, celých deset dní obdivovat, než jsem se zmátořil a zvládl auto umýt.

Při návštěvě svého praktického lékaře se ukázalo, že už i naše malé místní zdravotní středisko se podařilo připojit do informačního systému, takže jsem neschopenku nemusel posílat na sociálku normální poštou. Automatizované řešení ještě není ale úplně ideální, protože prodloužení neschopenky jsem tam obálkou poslat stejně musel. Na druhou stranu, už se mohu ke svému lékaři objednat na internetu, kde je v poměrně přehledné tabulce vidět, kdy má ještě volno. Což má výhodu hlavně v tom, že se mohu objednat kdykoliv a nemusím čekat na ráno pracovního dne, abych si tam mohl zavolat.

Tím, že jsem onemocněl, a neměl žádný kontakt se světem a s tím, co se děje v Paříži, jsem byl ušetřen atentátu, zpráv o něm, opatření a reakcí. Naše firma byla jeden den kvůli tomu zavřená, protože nedaleko zavraždili fanatici mladou policistku. Od té doby nám před vchodem stojí policista v neprůstřelné vestě s puškou. Druhá věc, kterou nešlo přehlédnout, že reklamy na nový Passat (s pomocníkem pro jízdu v zácpě), které byly houfně kolem periferiku na cestě do práce, nahradily černé plakáty s velkým bílým nápisem Je suis Charlie. A francouzská vláda vyhlásila pro Île-de-France nejvyšší stupeň ohrožení v systému Vigipirate - bezprostřední hrozba atentátem. Což francouzský prezident pochopil jako optimální podmínky pro zvýšení politické prestiže a uspořádání mohutné manifestace.

Vigipirate je stupeň určující bezpečnostní ohrožení ve Francii, něco jako DEFCON v USA, ale tak nějak po francouzsku. Původně měl asi 5 stupňů, ale pak zjistili, že to je zbytečně komplikované a zjednodušili to na dva: zvýšená bdělost a bezprostřední ohrožení. V praxi se projevuje například tím, že při zvýšeném ohrožení patrolují na letištích a nádražích vojáci, parky se uzavírají dříve a některé běžné věci se dějí trochu jinak. A překvapivě to dává dobrý smysl. Na rozdíl od toho, co k tomu vede. Nebudu se pouštět do náboženské nebo politické polemiky, jen podotknu, že když jsem navrhl, že by možná pomohlo, kdyby měli lidé možnost nosit krátké palné zbraně na svoji obranu, překvapilo mne, jaký se proti tomu zvedl u kolegů odpor.

Ve Francii totiž není možné nosit ani zbraně chladné. I jen na to je mít doma je potřeba mít povolení, na převoz další a nejlepší je je vůbec raději nemít. Ve společnosti, zdá se, panuje panická hrůza, že by někdo mohl legálně nosit u sebe nabitou palnou zbraň, byť by mu to mohlo potenciálně zachránit život. Druhá věc, se kterou tady, zdá se, zatím zápasí, je institut přiměřené obrany. Mám právo se bránit střelnou zbraní, když na mě někdo jde s nožem? Mám právo po někom vystřelit, když mě chce očividně jen okrást? V mém okolí jsou přesvědčení, že nemám.

Také jsem se zapojil do sčítání lidu. Napřed mi poslali leták, jak je to důležité, užitečné, jak nám/jim to umožní správně naplánovat počet školek, škol, lékáren a dalších životně důležitých institucí, všem to prospěje a hlavně je to nařízené ze zákona, takže ať mě ani nenapadne to sabotovat. Což by mě ani nenapadlo, protože jsem byl zvědavý, co to bude obnášet. Pak mě navštívila sčítací pracovnice, a protože jsem byl připraven, požádal jsem ji o přístupové jméno a heslo na internet, abych si to mohl v klidu vyplnit tam. Všechno bylo striktně anonymní, takže jsem jen musel vyplnit svoje jméno, přesnou adresu, včetně umístění bytu a email. Na druhou stranu se mě neptali, ani kolik vydělávám, ani jakého jsem náboženského přesvědčení, a to, jestli doma topím uhlím, nebo elektřinou, nepovažuji za nijak nebezpečnou informaci (i s ohledem na to, že to lze zjistit daleko jednodušeji i jinak). Tak doufám, že to přispěje k dalšímu rozvoji obce a vůbec francouzské společnosti. A taky, že něco udělají s těmi školkami a lékárnami. Školku mám celých dvě stě metrů od domu a lékárnu dokonce ještě o sto metrů dál.

Kulminace

V pátek, když už jsem byl na odchodu z práce s představou volného víkendu, který navíc sliboval letní počasí, ale také příležitost k domácím pracem, jsem dostal stručnou SMS ze své banky: „Pro podezření ze zneužití bude vaše platební karta zablokovaná v pondělí 12:00 přesně a nová vám bude obratem vystavena a zaslána na vaši adresu“. Což mi trochu zkazilo okamžité rozpoložení. Tak jsem zavolal do banky, abych se informoval, co se děje a zjistil, že v podstatě nic. Prý dostali avízo od Visa, že by mohlo dojít ke zneužití a tudíž se rozhodli jednat. Namítl jsem, že jsem žádnou podezřelou transakci na svém účtu nenašel a ani, že bych si byl vědom nějakého podezřelého obchodu, který bych v poslední době navštívil a zeptal se, jestli by mi nemohli říct, co vlastně Visa považuje za nebezpečné, abych se tomu příště mohl vyhnout. Prý nemohli. Takže počítám, že některému z mých stálých internetových obchodů ukradli údaje o platebních kartách, ale protože moje stálé internetové obchody jsou dostatečně známé (a velké), tak se to ve spolupráci s Visou ututlalo a řeší se to takto. Není nad to, když člověk nakupuje u prověřených značek.

Každopádně prý mohu kartou klidně dál do pondělka platit, schválně mi dali čas, abych si mohl vybrat dost peněz na přežití, než mi za týden dojde karta nová. Tak jsem jim poděkoval, rychle provedl pár plateb na podezřelých místech, aby se případně „spláchly“ s tou starou kartou, a oprášil svoji druhou platební kartu, kterou jsem si v rámci experimentu pořídil na začátku pobytu u druhé online banky, ověřil, že ještě funguje, a začal platit tou. Platit hotově by totiž byl strašný opruz. Tím, že se všechno počítá na centy, člověku se začnou velmi rychle hromadit „měďáky“, tedy mince 1, 2 a 5 centů, z čehož ty nejmenší dvě nejdou typicky použít do automatů a při placení často člověk zjistí, že mu jeden nebo dva centy chybí, takže musí rozměnit další větší minci – prostě, strašně rychle se množí.

Když už jsem u těch karet, zmíním zajímavost, které jsem si všiml při poslední návštěvě Česka před měsícem. Všechny drobné platby, které jsem platil kartou (v tomto případě ovšem českou), za různé drobné nákupy, lístky na vlak, občerstvení, atd., jsem mohl provést bezkontaktně a všude to bezproblémově fungovalo. Vzhledem k tomu, že mám s touhle technologií zkušenost z první ruky, byl jsem příjemně překvapen. Zdá se, že někdo úspěšně proloboval u českých bank zavedení bezkontaktních plateb. Francii tenhle boom teprve čeká. S tím, jak jsou tady banky pružné, počítám, že tak do pěti, maximálně deseti let, na tom budou stejně.

Další kartou, se kterou bojuji, je mezinárodní karta zdravotního pojištění, která je v rámci EU standardní a kterou místní zdravotní pojišťovna vydává na požádání. Drobný problém je v tom, že karta platí omezenou dobu. První mi vydali na 3(!) měsíce, druhou na rok, a o další vydání lze požádat teprve až té předchozí vyprší platnost. Takže se samozřejmě stane, že si chci požádat o kartu, protože pojedu do ciziny a automatický systém mě uzemní, že už jednu mám, a ať s tím neotravuji. Pravidelně totiž jezdím do ciziny přesně v tom období, kdy mi už vypršela předchozí karta a novou mi ještě nestihli vydat (trvá to totiž 2-3 týdny). Psal jsem jim, ať si ten systém opraví a oni mi odpověděli, že mi pošlou novou kartu až ta stará vyprší a v mezičase mi pošlou dočasný certifikát, kterým se budu prokazovat. Do odjezdu bohužel nedošlo ani jedno.

Abych se ale vrátil k víkendu. V sobotu bylo skoro až moc horko, a tak jsem nakonec svůj oblíbený výlet do Versailles odložil na neděli. Přestože Météo France vytrvale předpovídalo střídavou oblačnost a 23 stupňů, byla modrá obloha a můj venkovní teploměr ukazoval 29 ve stínu. V neděli se naštěstí trochu ochladilo a podmínky na kolo byly ideální. A nejenom na kolo, jak se ukázalo, když jsem dorazil do versailleského parku. Pokud jsem posledně měl pocit, že tam bylo narváno, tak teď tam bylo lidí dvakrát tolik a jízda na kole kolem kanálu už spíš připomínala bojovou hru o tom, jak nesestřelit nějakého chodce. Ale zase bylo co obdivovat. Navíc si u kanálu zjevně dalo sraz několik skautských skupin, které jsem odlišil podle stejnokrojů, aby tam pořádaly nějaké skautské rituály. Co přesně jsem nepochopil, trochu to vypadalo jako přísahy, nebo něco podobného, i s ohledem na to, že se toho účastnilo dost přihlížejících dospělých, patrně rodičů. Takže Grand Canal byl doslova v obležení, nemluvě o versailleských zahradách.

Než jsem ale mohl vyrazit do parku, musel jsem se stavit na pumpě dofouknout kola, protože nové pláště jsou sice super, ale nové duše zjevně vzduch moc dlouho neudrží. Při průjezdu parkem Saint-Cloud mě pak zmátlo, že moje oblíbená cesta byla zavřená a když jsem se ptal chlapíka, co tam stál a organizovaně odrazoval přicházející a přijíždějící návštěvníky, jestli bych to nemohl projet po druhé straně, tak jen lakonicky zakroutil hlavou a poslal mě zpátky za začátek parku. Prý to mám vzít tamtudy. Takže jsem objížděl centrální část, která byla celá omotaná výstražnou páskou „nebezpečná oblast – pyrotechnici“ a přemýšlel, co tam komu „upadlo“.

Také jsem objevil další praktický aspekt mé stále cyklistické trasy, kromě toho, že skýtá členitý terén, v krásném prostředí, vede také ve svém závěru kolem pekárny, která má v sobotu a v neděli otevřeno, čím se z ní stala už téměř pravidelná zastávka. Není nad to si na odpolední, případně večerní, svačinu, případně večeři, koupit čerstvou, ještě teplou bagetu spolu s pain au chocolat aux amandes, který tam mají fakt dobrý. Akorát si člověk musí na to vzít igelitový pytlík, protože ta čokoládovo mandlová buchta je tak mastná, že během pár vteřin promastí libovolný papír. Což se ovšem předpokládá. Počítám, že to dělají z pravého másla.

V naší luxusní rezidenci se společenství vlastníků rozhodlo, že mechanické zámky a klíče jsou technologie minulosti a rozhodli se zavést otevírání vstupních dveří bezkontaktním přívěškem. Trochu mne to znervózňuje, protože, jak jsem už psal, z těmito bezkontaktními a zabezpečenými technologiemi mám zkušenosti z první ruky a jistotu tomu nepřidá ani to, že dodavatelem systému je La poste, tedy francouzská pošta, která má stejnou reputaci asi jako Česká pošta. Nicméně výbor SVJ rozhodl a tak to budeme mít možnost v praxi ověřit. Správce pak rozhodl, že přívěsky bude předávat výhradně vlastníkům a ti je pak budou předávat nájemníkům. Napsal jsem výboru, že by se mi zdálo jednodušší, kdybych si mohl přívěsky vyzvednout také u výboru, tedy sousedky o dvě patra výše, jako ostatní vlastníci, než aby to posílali mému domácímu přes půl Francie a on to pak posílal zpátky, ale přestože domácí i výbor by v zásadě proti tomu nic neměli, jelikož správce rozhodl, tak jak rozhodl, už se nedá nic dělat. Holt, když se jednou rozhodne, improvizace a iniciativa jdou stranou.

K poště bych ovšem rád zmínil jednu věc, která mne zaujala a pokud skutečně funguje, tak by se mi i líbila. Před pár dny jsem chystal na odeslání balík a protože se mi osvědčilo vyřizování podání a platby přes internet, šel jsem na svůj účet u La poste. Což není úplně triviální, protože díky promyšlené koncepci a integraci informačních systémů má člověk hned dva účty. Jeden, na kterém si může balíky podávat a platit, a druhý, na kterém je může sledovat. Oba mají samozřejmě nezávislé přihlašovací údaje, protože tak daleko, aby na to stačil jeden účet, integrace v La poste, tedy přesněji řečeno v její dceřiné firmě Colissimo, nepokročila.

Přihlásil jsem se tedy na svůj podávácí účet a vybafla ne mne reklama na novinku – od teď je možné balíky odesílat tak, že je člověk nechá ve své(!) poštovní schránce a pošťák je tam vyzvedne. Jak přesně přijde na to, že ho má vyzvednout (a že to není balík, který naopak třeba včera doručil) mi není úplně jasné, stejně tak jak má přijít na to, že se má podívat zrovna do mé schránky, ale dovedu si představit, že nějak by to jít zařídit mohlo. Například, když zadám podání a platbu na internetu, dostane nějaké echo ze systému. Případně, když doručuje do schránek (což jsem jednou viděl v akci), vidí, co je v ostatních schránkách, i když třeba pro dotyčného zrovna nic nemá. Každopádně je to zajímavý nápad a dobré využití pro francouzské normalizované poštovní schránky (kam se vejde i žehlička v krabici).

Ještě k tomu balíku. Jak jsem jednou už psal, mám dvoje úplně stejné polobotky, které se liší jen barvou. Jedny černé a druhé v barvě „koňak“. K těm druhým se mi nedávno po nemalém úsilí podařilo koupit parádní opasek (a mimochodem ještě koženou bundu). Také jsem psal, že ač jsou ty polobotky velice pohodlné a vypadají skvěle, mají v sobě kurvítko. A to se právě aktivovalo. Psal jsem výrobci, který mne ujistil, že v botech problém není. Problém je údajně v tom, že je mám už dlouho (přes 5 let), tudíž je logické, že se rozpadnou. Poradili mi však ševce, který by je snad údajně mohl spravit, byť už to zdaleka nebude tak dobré jako originál. Švec se shodou okolností nachází v nějaké zapadlé vesničce v Anglii.

Napsal jsem tedy ševci (i s fotkami), co by se s tím dalo dělat. Prý těžko říct podle fotek, ale mohu to tam poslat, a když to půjde spravit, tak mi to za 70 anglických babek rádi opraví. A protože s poštovným mi to pořád vyšlo levnější než nové boty (pokud bych je vůbec sehnal), rozhodl jsem se to prubnout. Navíc mám teď ten opasek, který by jinak přišel vniveč. Odtud tedy ten balík. Druhé, černé, polobotky zaktivovaly svoje kurvítko asi o čtrnáct dní později. Tak doufám, že vydrží, než mi opraví ty první, případně než seženu náhradu. Můj problém, zdá se, není ojedinělý, a na internetu lze najít dost podobně postižených. Asi je to fakt dobře vymyšlené kurvítko.

Momentálně sedím ve vlaku do Aix-en-Provence a jak je dobrým zvykem, píšu blog. Teoreticky bych tam měl být do konce týdne a pak se přesunout do Prahy na víkendovou akci. Schválně jsem si kvůli tomu na zpáteční cestu do Paříže místo vlaku koupil letadlo, abych mohl plynule navázat spojem do Prahy. Celá akce byla tak dobře promyšlená a zorganizovaná, že by bylo překvapivé, kdyby nevyšla. Leda snad, ze zásahu vyšší moci. Nebo stávky pilotů Air France, která začala v pondělí, a která má trvat až do příštího pondělí.

Piloti stávkují proto, že je Air France chce přeložit do své nízkonákladové odnože, která se jmenuje Transavia, kde by museli létat víc hodin a vydělali by si míň peněz. Chápu, že Air France, pokud chce konkurovat EasyJetu nebo Ryanairu, nemá v podstatě jinou možnost. Chápu také piloty, že se jim to nelíbí. A protože už tři roky žiji ve Francii, chápu také, že místo, aby piloti, kterým se to nelíbí, odešli, začnou stávkovat – protože každý Francouz má kromě práva na práci, také právo na „nezhoršení“ svých výhod a požitků. A pokud se nedej bože něco zhorší, je čas k mobilizaci, bez ohledu na na firmu, zákazníky, prostě všechny okolo.

Posledně jsem, při stávce řídících letového provozu, zůstal jen o pár hodin déle v Mnichově, přestože mně do poslední chvíle tvrdili, že poletíme načas. Air France nabízí možnost si bezplatně cestu o týden přeložit. Nebo v případě zrušení, vrácení peněz, byť by to normálně v dané třídě nebylo možné. Jediný háček je v tom, že o tom zrušení nám řeknou nejdříve den předem. A den předem už mohou být všechny alternativní způsoby přepravy beznadějně vyprodány. Jak se dostanu v pátek do Paříže, abych stihl spoj do Prahy, je tak zatím ve hvězdách.

Dovolená

Začátkem prázdnin jsem jako tradičně vyrazil na dovolenou do Česka, tedy přesněji řečeno na Moravu. Po cestě jsem se na den zdržel v Praze, abych se stavil u svého zubaře a také se pozdravil se svými spolužáky z vysoké. Přitom se přesvědčil, že D1 je rok od roku větší zoufalost a na celé trase Paříž - Brno bezkonkurenčně nejhorší a nejnebezpečnější úsek. Dovolenou jsem přežil. Sice první týden převážně pršelo, ale na jednu vyjížďku na kole to vyšlo, takže druhý týden jsem byl pro změnu nemocný a původní záměr, projít se po dlouhé době zase jednou po Brně, se scvrkl do krátké noční procházky. Šance tedy bude zase až na Tmou. Místo toho si kladu otázku, zda má cenu s sebou vézt 1250 km v autě kolo, abych pak na něm ujel necelých třicet kilometrů, vyměnil duši, zjistil, že mám kompletně sjetý zadní plášť, a zase ho vezl zpátky. Za zmínku tedy stojí v podstatě jen návštěva nového brněnského Výčepu na stojáka, kde si vyprahlý Brňan může dát, nepřekvapivě na stojáka, jedno, dvě, případně i více piv. Může u toho stát venku nebo vevnitř, u stolu, u plotu, u kašny, nebo u zdi. Piva mají dobrá, ale po dvou hodinách bych si asi raději přece jenom sedl. Což potvrzovaly i okolo na zemi sedící skupinky. Vzhledem k tomu, jaký tam ale byl cvrkot, bych řekl, že újmu z toho určitě nemají.

Při zpáteční cestě, už na francouzské straně, kdy jsem jel na autopilota a tudíž se nechal lehce rozptýlit, jsem pozoroval zajímavý úkaz, který mne překvapil. Při jednom z letmých pohledů na navigaci v Google maps mou pozornost najednou upoutal nápis Burger King a tečka, která vypadala, že leží na mojí cestě a blíží se. V předstihu jsem se připravil na to, že když se budu vracet, pojede v opačném směru zrovna Tour de France (tu jsem ovšem za celou dobu nezahlédl), ale tohle jsem nečekal.

Burger King totiž ve Francii být neměl, a také, jak se ukázalo později, opravdu nebyl, až do loňského roku, kdy otevřel postupně tři pobočky - v celé Francii! - a jednu jsem právě míjel. Proč otevřeli jednu zrovna na „východní dálnici“ (l'Autoroute de l'Est jinak také známá jako A4) jsem ovšem úplně nechápal. Vždy, když tam jedu, mám pocit, že tam jede jen pár podobných zoufalců, jako jsem já. Koho by taky bavilo jet čtyři hodiny po dálnici konstantní sterilní stotřicítkou a ještě si za to platit skoro třicet babek. Možná ale vlastně jsem ta správná cílová skupina. V Německu totiž výhradně zastavuji na odpočívadlech, kde Burger King je. Tedy zastavoval jsem, až do poslední cesty (směrem do Česka), kde jsem se opět zastavil a po akci dospěl k názoru, že bude potřeba najít alternativu.

Což je škoda. Jako, poslední dobou už ne tak častý, nicméně pořád aktivní, návštěvník rychlých občerstvoven, musím konstatovat, že nejlepší hamburgry (pokud se tedy bavíme o těch nejlevnějších, průmyslových a v otrockých podmínkách vyráběných) jsou v Česku a směrem na západ ta kvalita klesá. Minimálně ve směru Praha, Norimberk, Frankfurt, Strasbourg, Paříž. Při zpáteční cestě jsem si na pumpě před Rozvadovem dokonce v mekáči, nebál bych se to říct, pochutnal. V Paříži doporučuji návštěvu mekáče pouze pokud jste alergičtí na obložené bagety, palačinky, koláče a jiné pečivo, všechny obchody jsou zároveň zavřené a hrozí akutní smrt hladem. KFC je na tom podobně, jen to tam páchne jinak. Výjimku tvoří situace, kdy si jdete do mekáče koupit zmrzlinu, kávu, nebo obecně něco, co neobsahuje zeleninu, maso a buchtu-slupku. Nicméně možná ten pařížský Burger King příležitostně zkusím, záleží, kdy se dostanu na nádraží Saint-Lazare, protože tím směrem normálně nejezdím. Leda bych si chtěl zajet Eurostarem do Londýna.

Kromě odpočívadla na A4 a pařížského nádraží, třetí Burger King se nachází na letišti v Marignane, což je marseilleské letiště (byť je 25 km od Marseille). Tam bohužel, od té doby, co jsem se odstěhoval z Prahy, už nelétám, ale jezdím z Paříže vlakem. Chystají se ovšem další a možná budu mít časem jednu i blízko u práce...

Takže, objevení Burger Kingu, uprostřed polí na dálnici A4, byl, po průjezdu D1, druhý nejdramatičtější zážitek na zpáteční cestě. Druhý den jsem se, jak už je poslední dobou dobrou tradicí, vydal do 4 Temps, abych si vyzvedl reklamovanou bundu. Tam mě už zdáli všichni vítali, dokonce měli i bundu, a dokonce mě i ujistili, že ji zkontrolovali, a že je už v pořádku. A v podstatě měli pravdu, až na jeden zlomený knoflík na vnitřní straně předního lemu, ten, proti kterému jsou přišité přední knoflíky. Prodavač mne ujistil, že to je banalita a že na to záruka je také, takže s tím mohu kdykoliv přijít a oni to opraví. Tak jsem jen podotkl, že to tedy mohou opravit hned. Slíbili, že mi to opraví do týdne, což mělo být tento týden. Zatím se ale nikdo neozval, takže tam asi zítra zavolám sám a případně se tam opět vypravím tuto sobotu.

Tím, že jsem neuspěl s bundou, tak snad z pocitu, aby tahle výprava nepřišla vniveč, zašel jsem za lidových deset babek alespoň na poslední letní blockbuster. Digitální efekty pokročily, takže Tom Cruise tam vypadá na pětatřicet. Emily Blunt vypadá parádně i bez efektů, ale hlavně to po dlouhé době mělo něco do sebe a občas jsem se i bavil. Takže palec spíš nahoru. Nicméně druhý den mě, jak už začíná být po návštěvě 4 Temps také tradicí, skolila migréna a tak jsem si státní svátek 14. července užil jinak, než jsem původně zamýšlel a nakonec jsem byl rád, že jsem byl schopen dorazit druhý den do práce. Nové auto tam na mne zatím nečekalo, tak jsem si aspoň přezul pláště na kole, doufaje, že na nich také toto léto ještě vyjedu. Koupil jsem si je (po neúspěšných návštěvách v kamenných prodejnách kol v Moravských Budějovicích) kde jinde, než na Amazonu. Proti trudomyslnosti se mazlím s novou kytarou a už jsem ji objednal nový, široký a komfortní popruh z bizona, aby mě z toho mazlení tak nebolelo levé rameno.

V mezičase se mi podařilo konečně dostat ze sociálky doplatek za návštěvy u lékaře z roku 2012, který mi dlužili, což považuji za osobní úspěch. Přitom se ukázalo, že mi ty poplatky postupně dopláceli už v roce 2013, ale protože mi nikdy neposlali vyúčtování, nebo nějaký přehled o tom, kdy a jak mi jednotlivé doplatky poslali, neměl jsem šanci to zjistit. Občas mi sice na účet přišly nějaké peníze od naší místní „kasy“, ale vzhledem k tomu, že byly často sloučené za více položek a nebyl u nich žádný popis, tak se to dalo těžko určit. Jediný způsob, jak se posléze ukázalo, jak to zjistit, by byl, podívat se na internetu na výpis, který mám na svém zdravotním účtu. Doplatky, které mi posílali za rok 2012, tam totiž nebyly, a právě tak jsem je měl podle sociálky identifikovat!

To mi ovšem řekli až poté, co jsem do nich nepřestával tepat svými emaily, až se nakonec někdo slitoval, a ten výpis, kdy, kolik a za co mi poslali, udělal a poslal mi ho. Dokonce jsem je tak zmátl, že mi poslali víc než měli (protože si to špatně ověřili), takže nakonec mi přišel dopis, ať vrátím 27,69, které jim dlužím, protože mi je poslali omylem, a pokud to neudělám do dvou měsíců, budou oprávněni je na mě získat za použití „jakýchkoliv prostředků“. Tak jsem jim je poslal a doufám, že mi je stejně strhnou znova a budeme pokračovat v krasojízdě. Momentálně to ovšem vypadá na férové vyrovnání, takže je na čase začít vymáhat doplatky za rok 2013. Mám totiž pocit, že mi prohlídku u ušního proplatili špatně.

Je to v procesu

Přes Vánoce se mi ulomil kus zubu - jak to tak už bývá dobrým zvykem. Tahle věc se mi pravidelně stává buď v zimě nebo v létě během dovolené. Nebylo to sice nijak tragické, nebo bolestivé, ale ani to nebylo moc stabilní, takže jsem se nakonec sám, rád, přesvědčil, že bych si měl najít nějakého zubaře. Po krátké anketě v práci, jsem nakonec zůstal s jednou nabídkou od kolegy na někoho, kdo je údajně blízko firmy, takže bych tam mohl lehce zaskočit během pracovní doby. Dělal jsem si z kolegy legraci, že jestli to bude stejně úspěšné, jako jeho poslední doporučení na obchod s košilemi, tak bych tam snad raději ani nechodil, ale kolega mě ujistil, že zubař je v pohodě. Legrace mě přešla, když jsem zjistil, že zubař je ve stejné ulici a přesně naproti košilového butiku. Nicméně, nemaje stejně jinou alternativu, vyrazil jsem tam. Přesněji řečeno, domluvil jsem si rendez-vous (zkráceně RDV) na druhý týden.

Za týden pak, připraven na nejhorší, jsem se dostavil na prohlídku. Zde bych zmínil, pro zajímavost, pár rozdílů, které našinci padnou hned do oka. Francouzská zubařská škola (na rozdíl od české zubařské školy) používá místo křesla lehátko. Tedy přesněji řečeno, je to křeslo, ergonomicky tvarované skoro do roviny, které se pak sklopí skoro do roviny. Výhoda pro zubaře je patrně v tom, že má lepší přístup k oběma řadám zubů, pro pacienta je pak nevýhoda v tom, že mu všechno teče do krku. Což ovšem francouzská škola řeší hezkou sestřičkou, která panu doktorovi drží při akci „odsávačku“, luxuje pacientovy obsah ústní dutiny a všechno pečlivě odsává. Takže pan doktor sice má lepší přístup, ale zase se mu tam motá ta odsávačka. Čtenář si ovšem jistě dovede představit, že ač je odsávačka sebelepší a sestřička sebehezčí, úplně všechno se asi odsát nepodaří, a je potřeba si čas od času vypláchnout. Což ovšem vzhledem k ergonomii křesla je trochu problém, protože miska na vyplivnutí je nedosažitelná a voda se v poloze leže na zádech také špatně pije. Takže se nevyplachuje. Tož tak.

Takže pan doktor odvrtal starou plombu, prohlásil, že zubu už chybí dost na to, aby mělo smysl ho znovu plombovat, že to nejspíš nepůjde, a že mi udělá korunku, ale bude muset předtím zub umrtvit. Což se mi moc nezamlouvalo, tak jsem ho požádal, jestli by tu korunku mohl dát na živý zub, když mu, kromě toho, že ho část chybí, vlastně nic není. Prý mohl. Trochu mě to vyvedlo z míry. Zároveň mi dal na korunku odhad ceny pro moji pojišťovnu na férových šest set šedesát babek. Po diskusi s kolegou a studiem systému proplácení lékařské péče jsem zjistil, že zubní ošetření mají výjimku a podstatně horší tarify. Například taková korunka, která stojí přes šest set babek (což je skutečně férová tržní cena) je sociálkou ohodnocena, že by měla stát sto a z toho mi sociálka uhradí sedmdesát procent, tedy sedmdesát babek. Zbytek pak záleží na mutuelle - smluvní zdravotní pojišťovně. Proč, když je tržní cena šest set, tvrdí sociálka, že je sto, je jedna z věcí, kterou by se člověk v Francii neměl nechat zaskočit.

Zavolal jsem tedy do své mutuelle, abych se dozvěděl, že mi proplatí asi další čtyři sta. Dohromady tedy něco přes sedmdesát procent. Podle kolegy to je údajně dobrý tarif. Nicméně v mezičase jsem se přesvědčil, že korunku nechci, částečně i proto, že jsem zjistil, že s vložkou, kterou mi tam zubař dal jako ochranu do další návštěvy, mohu docela dobře kousat. Na další „rande“ jsem tedy přišel s tím, že bych chtěl plombu místo korunky. A tak se také stalo. Bohužel, plomba si úplně nesedla s okolím a mám dojem že tlačí i uvnitř zubu, takže už mám za sebou jednu opravu, a vypadá to, že za pár dní budu muset jít na další.

Když už jsem u toho zdravotnictví, minulý týden mě skolila rýmička a protože jsem si nechtěl brát dovolenou navštívil jsem svého praktického lékaře (neboť to vypadalo na pár dní). Během konzultace jsem si také postěžoval, že bývám odpoledne unavený a na to mi pan doktor doporučil odpolední siestu. Prý dvacet, pětadvacet minut stačí. Navrhl jsem to v práci, ale zatím se to nesetkalo s takovým ohlasem, jaký bych si představoval. Také stále pracuji na proplacení zdravotní poplatků, které jsem zaplatil v roce 2012 a které mi sociálka tehdy zkrátila a zatím nedoplatila. Je to v procesu...

V mezičase mě vyhmátli z berňáku. Došel mi nenápadný email, že prý se mám na webu mrknout na svůj daňový účet, že tam je nový odhad zálohy na daň. Trochu mě to překvapilo, protože jsem doteď žádnou zálohou neplatil, ale asi to bylo už francouzské administrativě hloupé, kasírovat mě s téměř ročním odstupem, takže mi udělali férovou nabídku, abych zaplatil. A nabídli mi hned několik možností. Prý mohu zaplatit online jednorázovou zálohu, která odpovídá asi třem měsíčním zálohám. Nebo si mohu nastavit inkaso na tři jednorázové zálohy (každá zhruba ve výši tří měsíčních záloh), nebo si mohu nastavit inkaso na měsíční zálohy. S poznámkou, že v prvním případě, platba online, znamená, nastavit si jednorázové inkaso. Jasné, ne?

Poznámka na okraj: Francouzský státní aparát neumí, nebo nechce, používat bezhotovostní platby (ve smyslu zadám bance účet příjemce, částku a peníze tam přijdou), přestože to banky umožňují, takže i jednorázovou platbu vyžaduje zadat jako inkaso. Když se k tomu přidá, jaký opruz je zadání a správa inkasa, je jasné, proč je tady online banking pořád ve 20. století.

Když jsem ovšem studoval velkorysou nabídku na zaplacení záloh, zaujala mne jedna věc. Prý, když se nedokáži rozhodnout hned, kterou z lukrativních nabídek na platbu zálohy přijmout, mohu se rozhodnout později. A jestli mi neunikl nějaký text pod čarou, tak později v tomhle případě znamená v podstatě kdykoliv do konce roku. Zdá se, že ani francouzský berňák si nedovolí omezit základní osobní svobody francouzského občana. Nicméně, abych se vyhnul iluzi, že mám hodně peněz, rozhodl jsem se nabídku berňáku využít a zálohu na daň „jednorázovým inkasem“ zamáznout.

V souvislosti s daněmi a díky tomu, že se mi podařilo dosáhnout příjem v Česku, neboť jsem pronajal svůj byt v Praze, jsem také měl možnost si prostudovat smlouvu o dvojím zdanění mezi Českem a Francií (která, zdá se, existuje už několik desítek let) a překvapilo mne, že ačkoliv jsem dělal státnice z několika matematických disciplín, výpočet poměrné daně z příjmu v cizím státě, tak jak je popsaný v dané smlouvě, jsem nepochopil (a to jsem to četl, jak v české, tak ve francouzské verzi několikrát). Přitom to vypadá, že to je tak triviální věc, že to pochopí i člen vlády (české nebo francouzské), který to zjevně podepsal. Také jsem zjistil, že zmiňovaná smlouva používá česká slova ve významech, které jsem zatím neznal, např. „může být zdaněno (v cizím státě)“, znamená „(dotyčný) musí zdanit (v cizím státě)“. Druhá zajímavá věc, že ačkoliv to vypadá, že smlouva je obousměrná a měla by teoreticky být symetrická, každý stát si „zabránění dvojího zdanění“ řeší úplně jinak.

V práci jsme úspěšně zavedli home office  (tedy práci z domova, nebo, jak se říká francouzsky télétravail, případně travail à distance). Byla kolem toho mohutná a dlouhá diskuse mezi odbory, osobním oddělením a vedením pobočky, aby se nakonec všichni shodli na tom, že to bude povolené maximálně jeden den v týdnu, musí se to ohlásit nejpozději den předem a bude to po dobu následujících šesti měsíců probíhat ve zkušebním provozu, který se pak vyhodnotí, vyvodí se závěry a přijme se rozhodnutí. Pak se ještě vydalo neoficiální omezení, že to nesmí být pravidelně (např. každý pátek, nebo pondělí, atd.) a pak přišel nejvyšší šéf (kterého do předchozí diskuse „zapomněli“ pozvat) a všem obchodníkům to zkrátil na dva dny za čtvrtletí. Tolik tedy ke zkušebnímu provozu.

Protože mezi obchodníky nepatřím, mám pořád den na týden, ale kolegové obchodníci z toho byli docela zklamaní. Při podepisování dodatku ke smlouvě jsem se dozvěděl, že musím mít pojištěný byt, nesmím pracovat na zahradě nebo u bazénu (resp. musím uvést přesně místnosti v bytě, kde budu pracovat), a že mě může navštívit podniková komise pro pracovní hygienu a zkontrolovat si, že moje pracovní/domácí prostředí neporušuje základní předpisy (které stejně netuším jaké jsou).

Mezitím proběhla v naší luxusní obci stávka proti vrtulníkům, kterou organizovala místní opoziční buňka. Do ní jsem se nezapojil, protože jsem si nebyl jist, jestli mám dostatek informací pro vlastní názor. Zdá se ovšem, že nad naším domem budou prolétávat pravidelně vrtulníky a že to je pro místní nepřijatelné. To aspoň tvrdila místní buňka v letáku, který jsem měl ve schránce. Starosta naproti tomu vydal prohlášení, že vše je v pohodě, protože podle rozhodnutí soudu, který proběhl před třemi lety, vrtulníky jsou v pohodě. Musím ale přiznat, že prohlášení starosty jsem úplně nepochopil, a neměl jsem sílu to nějak hlouběji studovat, zvláště komplikovanou historii soudních procesů a následných rozhodnutí a odvolání. Fakta jsou ovšem jednoduchá, asi tři kilometry od nás je helioport, který je přesně na hranici Paříže. Nad Paříží jsou jakékoliv komerční lety zakázány, takže vrtulníky mohou létat jen podél Paříže. Kousek od helioportu vede řeka, takže je logické, že než létat nad hustou zástavbou, bylo by lepší létat na řekou. A to je shodou okolností v podstatě nad naším domem.

Celkem jsem si oblíbil la galette (jak jsem psal minule) a přitom zjistil, že to dělá i nezanedbatelný podíl na mých výdajích. Přece jenom jeden kotouč za osm babek, který je oficiálně pro šest, ale mně vyšel nejvíc vždy tak na třikrát, se projeví. Také díky tomu, že v Auchanu prodávali galette až do půlky února. Zato jsem ale rozšířil svoji sbírku figurek (foto jsem přidal pod původní příspěvek). A onehdá mě překvapili v Auchanu tím, že tam smažili koblihy přímo v koutku s pečivem. Chlapík tam měl vanu s olejem, velké síto, do něj sázel dopředu nachystané bochánky těsta a vysmažené kousky pak plnil náplní. Neodolal jsem a koupil si jednu krabičku a vrátil se do dětských let, kdy koblihy byly křupavé, děsně mastné a poctivě plněné. Bohužel se to asi neujalo, protože jsem ho tam viděl jen dvakrát a pak už ne.

V práci v mezičase svádím boj o českou klávesnici. Minulý rok mi vyměnili počítač. Přesněji řečeno, v červnu jsem si dal žádost s tím, že ho chci s českou klávesnicí. Což sice zní jako děsná exotika, nicméně je to v naší firmě (proto, že máme poměrně důležitou pobočku v Praze) oficiálně schválená a kodifikovaná konfigurace. Dal jsem to našemu lokálnímu IT s tím, že jsem jim přesně napsal jaké objednací číslo mají použít (definované v podnikovém standardu). Šéf IT mi ale řekl, že to takhle dělat nebude, že objedná laptop s francouzskou klávesnicí  a pak doobjedná tu českou a nechá to vyměnit, údajně proto, že neví jak objednat ten s českou.

Pro vysvětlení: píšu deseti a programuji na české klávesnici už dvacet let (na pravé české klávesnici, nikoliv nějakém programátorském hybridu). Jsem schopen na ní psát nejen česky, ale také francouzsky, nebo německy, když na věc přijde. Francouzská klávesnice je AZERTY, plus má ještě pár dalších přehozených kláves, navíc má úplně jinou horní řadu. Momentálně používám externí českou klávesnici v kanceláři a na laptopu píšu po paměti. Ale není to ono.

V červenci tedy dorazil můj laptop s francouzskou klávesnicí. Pak se půl roku nic nedělo, protože naše IT nebylo s to přijít na to, jak udělat na mém novém počítači samostatní diskový oddíl (partition). V prosinci mi došla trpělivost, tak jsem jim poradil, jak to udělat a k mému překvapení mi obratem dali počítač, ovšem, jak čtenář asi tuší, s francouzskou klávesnicí.

Požádal jsem tedy naše IT, aby objednali tu českou klávesnici. Po měsíci přiznali, že neví jak ji objednat. Momentálně je situace zablokovaná. Naše IT neumí objednat počítač s českou klávesnicí, ani objednat později klávesnici samostatně, a zjevně, když něco neumí, tak to nejen neudělají, ale navíc to i ignorují, a ani můj šéf neví jak s tím hnout. Je to v procesu...

Loi Chatel

Tak se to nakonec stalo. Přišla mi carte vitale. Krásná, zelená a s čipem. A také s průvodním dopisem, kde bylo napsáno, že platí do konce roku. Po konzultaci s domorodci se ukázalo, že to je pouze doporučení. Kartu je potřeba totiž každý rok „aktualizovat“. Dobře si vybavuji historku, kterou vyprávěl kolega, jak jednou v lékárně se ho zeptali, zda chce aktualizovat svoji kartu a on naivně řekl ano. Pak trvalo asi tři měsíce uvést věci zpět do pořádku.

Nicméně, tohle si teď nepřipouštím. Až příště navštívím svého praktického lékaře budu moci konečně vyzkoušet výhody online propojení, kterým disponuje. S kartou a finálním číslem ze sociálky také přišel čas bilancování. Zjistil jsem, že tento rok se mi nahromadilo celkem dost různých dokumentů, které jsem zatím jen štosoval, v očekávání věcí příštích. Teď ovšem přišla chvíle je zpeněžit, respektive požádat o proplacení všeho, co jsem absolvoval. Jak jsem už zmiňoval, systém zdejší se liší od českého v tom, že většinu (což je většinou do 70 %) proplácí sociálka (CPAM - Caisse Primaire d'Assurance Maladie), zbytek pak proplácí Mutuelle, podle toho, jak výhodnou Mutuelle dotyčný má. Francouz si tedy nevybírá zdravotní pojišťovnu, tu má přímo ve státu, ale vybírá si pak Mutuelle, aby dostal i ten zbytek. Systém je, jak se dá čekat, poměrně komplikovaný, takže např. návštěva lékaře je, tuším od roku 2005, zatížená poplatkem 1 euro, který neproplácí nikdo. Stejně tak věci ne nutně nezbytné jsou většinou spíš v režii Mutuelle. Například proplácení brýlí, apod.

Za rok jsem napočítal 12 konzultací (návštěv praktického lékaře), což byly většinou rýmičky, nebo návštěvy kvůli pravidelným odborným vyšetřením, na které mi, stejně jako v Česku, musí napsat doporučení praktický lékař. Pět neschopenek a čtyři lístky z lékárny. Ty konzultace a lékárny by se částěčně (konzultace), nebo zcela (lékárny) vyřešily sami, pokud bych měl kartu. Že jsem ji neměl, dostal jsem vždy jen „potvrzení o zaplacení“, což byl list A4 popsaný odshora dolů. Normálně bych do listu vyplnil svoje nacionále a číslo a poslal na místní pobočku sociálky. Protože jsem neměl ale dlouho ani číslo (a když jsem pak měl provizorní, tak jsem to stejně raději odkládal), přišlo to na  mne až teď. Včetně neschopenek, které se normálně musí odesílat do dvou dnů od vystavení na sociálku také.

Vyplňování vedlo mimo jiné k tomu, že jsem si uvědomil, jak často vlastně jsem musel chodit k doktorovi. Normálně bych to vyřešil krátkou absencí, chvíli si doma poležel a zase byl fit, ale místní systém bohužel vyžaduje neschopenku byť na jediný den, takže to dopadlo takto. Druhý důsledek byl, že jsem se naučil svoje číslo sécurité sociale (nebo, jak říkají místní zkráceně sécu) zpaměti, přestože má 15 cifer. Normálně nejsem schopný si už zapamatovat ani PIN na platební kartu. Celé to vedlo k tomu, že jsem posílal poměrně tlustou obálku a proto jsem se k tomu rozhodl napsat i průvodní dopis a zkusit si trochu procvičit krkolomné úvody a závěry. Naštěstí jsem našel tabulku, kde byly i fráze pro sociálku, a přestože mi to přišlo laciné, a měl jsem nutkání zaimprovizovat, nakonec jsem, s pocitem, že stejně budu za zoufalce, použil schválenou formulaci z tabulky. A poslal to doporučeně s doručenkou. Zrovna včera mi přišlo avízo o doručení.

Zajímavé bylo, že ohledně mé žádosti o ukončení mobilního paušálu mi avízo přišlo také poštou do schránky. Čekal jsem, že technologie třetího tisíciletí by mohly zvládnout doručenku i emailem, ale chápu, že jiné mechanismy ve státní mašinérii nejsou zatím na tento futuristický přístup nastaveny.

Mimochodem, když jsem u těch futuristických technologií, dnes jsem se při návštěvě svého bankovního konta online dozvěděl, že do února 2014 musí všechny instituce ve Francii přejít na zpracování inkasa podle SEPA, což, jestli jsem pochopil, se už začíná blížit systému, který se používá v Česku už přes 20 let. Bravo, francouzské bankovnictví se tak může z devatenáctého století ocitnout rovnou v jednadvacátém. Což také vysvětlilo to zvláštní inkaso od dopravního podniku, které se na účtu nově objevilo.

Ještě jednu možnost jsem dostal, abych si zlepšil svoji úroveň psaní úředních dopisů. Už minule jsem zmiňoval, že mi z pojišťovny (Axa), kde mám pojištěný byt (byť není můj), poslali novou nabídku na další pojišťovací období (rok). Nabídku mi zvýšili, oproti loňskému roku, o 13 babek. Což by nebylo asi tak hrozné, bráno absolutně, horší bylo, že to bylo přes 9 %. Což se mi zdálo nějak moc. Jsem sice z Česka zvyklý, že se mi pojišťovací splátky každým rokem snižují (Allianz), ale tady mi kolegové vysvětlili, že ve Francii se pravidelně pro změnu zvyšují. Může za to takzvaný „index ceny novostaveb“, který se počítá už od roku 1953, a který říká, že pokud dnes postavíte to samé jako v roce 1953, tak to bude zhruba 16x dražší. Pojišťovny ho musí zohledňovat do ceny pojistek. Index se počítá čtvrtletně a pro pojištění je rozhodující roční klouzavé navýšení. Což v mém případě dělalo 4,8 procenta.

Ještě je potřeba uvést, že mi zvýšení oznámili v dopise, který došel 22. listopadu, 8 dní před koncem pojištěného období. Podle zákona to mají udělat nejpozději 15 dní před koncem, ale o tom za chvíli. Píšu tedy email do pojišťovny (bohužel pobočka, která vede moji pojistku je souhrou roztodivných náhod v Grenoblu), proč mi zvyšují poplatek o 9 procent. Přichází lakonická odpověď, že to je kvůli zvýšení diktovanému státem a zvýšení poplatku vlastní pojišťovny. Zkoumám tedy všeobecné obchodní podmínky, kde se píše, že pojišťovna má právo měnit výši splátky v rámci změn indexu novostaveb a že to nezakládá právo na to od smlouvy odstoupit, nicméně, pokud je změna mimo tento rozsah, tak mohu jako pojištěnec požadovat ukončení smlouvy.

Volám tedy do pojišťovny, ale zjevně nemám odpovídající slovní zásobu na to, abych se dozvěděl víc, než bylo v předchozím emailu, prý mám napsat stížnost (réclamation). Dávám dohromady oficiální stížnost, dávám k dispozici již zjištěné údaje (index je 4,8 %, oni mi dávájí 9,2 %), a žádám nějaké vysvětlení, které by mi umožnilo to zvýšení pochopit a zaplatit. Mezitím se proklatě zkracuje čas pro zaplacení dalšího období. Za pár dní přichází stručný email, který říká, že: 9,2 = 4,8 + 4,4 a že 4,4 % procenta je navýšení pojišťovny. Když pominu, že tohle vysvětlení jsem si mohl napsat sám a ušetřit si dny čekání, tak druhá věc, která se mi nelíbí, že podle webu Axa na rok 2012 plánuje/plánovala průměrné zvýšení pojistek zhruba kolem 2,5 %.

Našel jsem si tedy nejbližší pobočku Axy v okolí a vyrazil tam rozhodnut, že smlouvu ukončím a přejdu někam jinam. Nejde o 13 babek (ty už jsem v tom čase, který jsem tomu věnoval, dávno utratil) ale o princip :). Na pobočce mne uzemnili tím, že pobočky jsou nezávislé (jak jinak), takže co dělá pobočka v Grenoblu, je jedna věc a co by mohli udělat oni tady jiná. Kdybych ale chtěl, tak prý mohou moji smlouvu převzít a aspoň budu moci si všechno vyjasnit osobně. Večer pak zkouším francouzskou Allianz, ale po vyplnění celého třístránkového formuláře na webu se všemi údaji o sobě i bytu jsem se na konci dočkal jen hlášky, že služba momentálně nefunguje a že jim je to líto a brzo to zase fungovat bude. Proč, když to nefunguje, mě vůbec nechají vyplnit ty tři stránky? Nevím, ale Allianz padla taky.

Což je mimochodem poměrně běžný (na můj vkus) jev. Nějaké stránky nefungují, ale není tam uvedeno proč, nebo kdy zase budou. Prostě nefungují.

Ale zpátky k pojišťovně. Jsem v prekérní situaci. Chci ukončit smlouvu, ale je poslední den období. Volám tedy znovu do Grenoblu. Prý mám poslat doporučený dopis s doručenkou, musím to udělat ještě dnes (rozhoduje razítko pošty) a v dopise mám uvést, že podle loi Chatel, ukončuji smlouvu. La loi Chatel (Chatelův zákon), je zákon, který umožňuje pojištěncům ukončit smlouvu bez penalizace, buď před vypršením období, nebo do 20 dnů po něm, pokud pojišťovna nedoručila výši nové splátky dříve, než 15 dní před koncem období. Jasné, ne?

Protože jsem se teoreticky také trochu připravil, tak namítám, že loi Chatel nemohu použít, protože podle jiného zákona (o pojištění nájemníků) musím byt mít pojištěný i v prosinci, a zatím žádnou jinou pojistku domluvenou nemám. Navrhuji, že bych použil zákon o ukončení smlouvy z důvodu, že nová částka neodpovídá zvýšením zvýšení indexu ceny novostaveb, ale to by vyžadovalo zaplatit celé další období a pak žádat vrácení poměrné částky. Výhoda by byla, že bych měl prosinec pokrytý a v mezičase něco mohl sehnat. Což se zase nezdá paní z pojišťovny na druhé straně tak, že mi nabízí, že mi vypočítá novou splátku. Prý jestli mám nějakou bižuterii. Přiznávám, že ne. Což vedlo k nové nabídce, která byla skoro o 20 babek levnější, než původní sazba! A pokud na tu nabídku přistoupím a potom budu chtít, mohu nechat svoji smlouvu převést do pobočky, kterou mám blíž.

Jsem z toho jelen a pro jistotu se ptám, jestli rozdíl je opravdu jen v bižuterii, protože když jsem porovnal, čistě vizuálně, smlouvu, kterou mi poslala, s tou z minulého roku, tak nevidím žádný, byť sebemenší, rozdíl. A pak nabídku přijímám. Takže jsem pořád u Axa, pořád v Grenoblu a nemám už pojištěnou bižuterii a bůhví co pojištěného mám. Ale nemusel jsem použít loi Chatel.

Monsieur docteur

Potřeboval jsem pravidelné vyšetření kvůli štítné žláze a tak mi nezbylo než se znovu vypravit na místní "středisko" (cabinet médical), abych zjistil, že v podstatě ten systém funguje stejně jako u nás. Praktický lékař mi napíše doporučení na krev a ultrazvuk, já si to obejdu a přinesu výsledky. Drobný rozdíl je v tom, že laboratoře (laboratoire d'analyses médicales) a specialisté si žijí vlastním životem a tváří se jako normální podniky. Na jednom rohu je pekárna, naproti je krevní laboratoř. Člověk jede do práce a z tramvaje vidí na ulici jak vedle autoservisu je rentgen, ultrazvuk (imagerie médicale) atd.

Dostal jsem tedy doporučení a vydal se hledat laboratoře, přesněji řečeno, hledat jsem je nemusel, protože shodou okolností jsou kousek od střediska a shodou okolností jsem se u nich zastavoval ze zvědavosti při jedné z poznávacích procházek po okolí. Můj praktik mi sice dal telefonní čísla, abych se tam objednal, ale protože mám ještě pořád trochu strach domlouvat něco po telefonu a protože to nebylo daleko, vypravil jsem se tam v pondělí ráno osobně.

Mimochodem ten strach z telefonování vyplývá z jedné zkušenosti, kterou jsem už zmiňoval, kdy jsem dotyčné paní/slečně nerozuměl ani slovo. Od té doby se mi to už znovu nestalo, ale pořád raději dám přednost napřed osobnímu kontaktu (a pak tam podruhé už klidně zavolám). To ovšem nejde vždy.

Na krvi mi řekli, že když už tam jsem, tak mi tu krev hned vezmou, ať se to nekomplikuje, a že se mám stavit druhý den večer pro výsledky. Na ultrazvuku (který byl hned přes křižovatku naproti) mě pro změnu objednali na odpoledne, kde mne monsieur docteur vyšetřil a hned mi dal výsledky. Zajímavé na tom bylo, že mi dal zprávu pro mého praktika ve dvou kopiích (stejně jako později došly výsledky z krve). Ten mi pak vysvětlil, že to je běžný postup, jedna kopie je pro mne a jedna pro něj. Prý kdybych chtěl konzultovat jiného praktika, nebo specialistu. Druhá zajímavost byla, že jsem obě vyšetření zaplatil.

Ano, ještě pořád nemám sécurité sociale, potažmo carte vitale, ale kupodivu, povinnost zaplatit s tím nesouvisí, platí totiž i pro domorodce. Jediný rozdíl oproti domorodcům je v tom, že mně se doma hromadí "účtenky" (formulář A4 feuille de soins - médecin), které si snad budu moci, někdy v budoucnu, až se místní byrokracie rozhoupe k tomu, aby mi konečně přiklepla statut řádného občana, nechat proplatit. Volal jsem (sic) na Caisse primaire d'assurance maladie, kde to vázne, a uklidnili mne, že to běžně trvá několik měsíců, takže mám být v klidu, protože zatím to je teprve měsíc a půl, co jsem podal žádost. Zdá se, že původní informace, že do tří týdnů přijde provizorní číslo sécurité sociale, se ukázala, jako ne zcela úplně přesná (a chyba v překladu to fakt nebyla).

Domorodec tohle neřeší. Ovšem platí stejně. Tedy, nejsem si jist, jestli platí tolik co já, ale mám dojem, že ano. A mám také dojem, že to má docela výchovný dopad v tom, že si člověk uvědomí, že tyhle věci něco stojí. Např. návštěva praktika 23 babek, krevní test 36 babek, ultrazvuk 60 babek.

Když jsem pak nakonec se vším dorazil k praktikovi a navíc ještě přinesl výsledky z předchozích vyšetření, které jsem měl z Česka (o kterých jsem si nemyslel, že bych je někdy mohl použít, protože byly v češtině), byla z toho nakonec zajímavá diskuse a to nejen o mém zdravotním stavu, ale i o francouzském systému a o jazykových rozdílech mezi francouzštinou a češtinou.

No a nakonec, konečně jsem (i díky těm vyšetřením) objevil v okolí pekárnu, kde mají dobrou bagetu. Je to sice trochu z ruky (asi 15 minut pěšky), ale je to jistota, co přes víkend dělat, když mi dojde pečivo. Dokonce jsou tam kousek od sebe hned dvě pekárny. Takže tahle čtvrt není úplně ztracená. Akorát já bydlím shodou okolností v části, která nějak nemá rozvinout infrastrukturu a služby. Nejbližší podnik, kde se dá něco koupit, je asi 5 minut pěšky lékárna, pak dlouho nic. Mimo to, je ze služeb ještě nedaleko mateřská školka a pobočka BNP Paribas, což ani jedno nevyužiji. Takže nakonec nejbližší je zase to nákupní středisko Auchan, o kterém jsem se už zmiňoval několikrát dříve.

To, že v okolí nic pořádně není, je dané tím, že se jedná o nově postavenou čtvrt (v podstatě pouze s obytnými domy). Takové moderní sídliště, které od původní zástavby navíc odděluje tramvajová trať, která se ovšem, s výjimkou zastávek, nedá přejít. Původní zástavba má infrastrukturu rozvinutou poměrně dobře, já mám jenom holt smůlu, že bydlím na "druhé" straně od té trati.

Médecin není medicína

Protože jsem se včera docela rozepsal na téma technické, dám tomu dnes protiváhu poznámkou ryze praktickou. Jak jsem zmiňoval minule, skolila mne přes víkend nějaká rýmička. V neděli navíc migréna, ale i tak jsem si říkal, že bych v pondělí mohl jít do práce. To se ovšem ukázalo v pondělí jako předčasné. Fit jsem se rozhodně necítil a většinu času prospal. Jenže to už bylo mimo plán. Dovolená mi končila v pátek a v pondělí už jsem měl začít bušit jako moji kolegové. Tak jsem si řekl, že počkám do úterý a když budu v úterý ráno OK, půjdu do práce, když ne, budu to nějak řešit. Protože ani v úterý ráno jsem neměl pocit, že zvládnu standardní 8 hodinový pracovní cyklus (a to jsem zapomněl, že máme pravidelnou půlroční schůzku celého týmu, na které se bilancuje), zůstal jsem doma. A zavolal šéfovi, že nejsem úplně ready a že si beru dovolenou (byť jsem v podstatě nemocen).

Šéf mi na to řekl, že mám jít k doktorovi, který mi vystaví neschopenku (arrêt de travail), což bude mít výhodu v tom, že nebudu spotřebovávat dovolenou, když to v podstatě dovolená není. S tím bych v zásadě souhlasil, ale problém byl v tom "jít k doktorovi". Jak mám sakra vědět kam? A jak toho doktora vlastně vůbec najít? Nevím, jak bych to řešil v Česku, ale pamatuji si, že jsem si většinou svého praktického (nebo odborného) lékaře hledal tak nějak spíš intuitivně, než systematicky. To ovšem tady nepřicházelo v úvahu. Šéf mi ještě pro povzbuzení poslal link na internet, kde jsem si mohl najít 20 nejbližších doktorů v okolí. Řekl jsem si tedy, nakonec, proč ne, jednou bych tam stejně asi musel (byť se návštěvě doktora většinou snažím vyhnout), tak bude možná lepší to vyřešit hned a nečekat s tím, až bude něco horšího.

Našel jsem si tedy nejbližší adresu v okolí, shodou okolností u místního obchoďáku a vyrazil na místo se podívat. Teoreticky bych tam mohl zavolat, ale říkal jsem si, že bude jistější tam raději zajít osobně. Jednak se vyhnu překvapení, a jednak se snáz domluvím (pokud bych s tím měl mít problém). No a ukázalo se, že na místě je něco jako takové malé středisko, s pár doktory (asi tři praktičtí a pak nějací speciální, ale v nějakých odlehlých oborech, jako psycholog, dietář? a tak.). Vysvětlil jsem tedy paní na příjmu svůj problém a že prý není problém, mají tři praktické lékaře a mám si jednoho z nich vybrat a prozradila mi jména a i to, kdo je muž a kdo je žena. Což nebylo od věci, protože podle jména to úplně zřejmé nebylo (tedy u některých). Rozhodování mi to ovšem neusnadnilo. Musím sice přiznat, že v Praze jsem měl výrazně pozitivní zkušenost s ženským přístupem, a výrazně negativní zkušenost s mužským přístupem (v podstatě u všech oborů s výjimkou zubaře, kde to bylo přesně naopak), ale neodvažoval jsem se z toho nic vyvozovat a navíc jsem si vzpomněl na paní doktorku, která mi dělala vstupní prohlídku. S tou bych si asi do oka nepadl.

Zatvářil jsem se proto ztraceně a nechal tomu volný průběh. Prý jestli chci ještě dnes (to se ovšem odehrávalo včera) přijít, tak jeden pan doktor by mě mohl vzít na 15:45. Proč ne, říkám si, aspoň to ještě dneska rozseknu a v mezičase si nakoupím v Auchanu.

15:45 (nebo možná o pár minut později) mne ovšem čekalo překvapení. Když jsem doktorovi vysvětlil, že nemám ani kartu pojištěnce (carte vitale), ani vlastně zdravotní pojištění (sécurité sociale), nijak ho to nevyvedlo z míry. Prý jaký je vlastně můj mateřský jazyk (to jsem mu ovšem řekl už předtím, že jsem se přestěhoval z Prahy). Bylo mi divné, že se na to ptá, ale přiznal jsem se k češtině. Tak prý ať mluvím česky. To mě trochu znervóznilo :). Schválně jsem předtím piloval slovní zásobu pro slova jako dutiny, obratle, páteř, žláza, rýma, hlen a jiné a teď tohle. Tak jsem se nenápadně zeptal, jestli si je jist, že to chce v češtině. Prý ano, protože to bude větší zábava. No to teda bude, pomyslel jsem si. Takže, kdyby tam někdo stál za rohem, vyslechl by zajímavý rozhovor lékaře s pacientem, kdy pacient mluví česky, čemuž lékař ne úplně vždycky rozumí, ale pro změnu mluví polsky (ukázalo se v průběhu, že pan doktor je původem z Polska, ale už 30 let žije ve Francii), čemuž zase většinou nerozumí pacient, a v důsledku toho si navzájem různé gramatické záludnosti francouzštiny, češtiny a potažmo i rozdíly od polštiny, vysvětlují navzájem francouzsky. Aby se nakonec rozešli s českým pozdravem.

Měl bych pro to jedno slovo (francouzského původu) - bizarní. A měl pravdu, byla to fakt větší zábava. Napsal mi neschopenku od pondělka do středy, takže si mi to nakonec podařilo přesně podle předpisu. Teď ještě musím vyřešit tu neschopenku. Tak totiž v místním pojetí má 5 stránek formátu A4, z nichž dvě musím vyplnit a poslat na sociálku (ve speciální obálce, kterou jsem pro tento účel od něj dostal), dva papíry jsou tuším pro mne a jeden pro zaměstnavatele (nebo naopak). K tomu jsem dostal ještě jeden papír o tom, že jsem mu zaplatil konzultaci (tu jsem skutečně kreditkou zaplatil) a který bych následně měl použít k vymáhání tohoto poplatku od státu. Všechno je to ovšem podmíněno číslem zdravotního pojištění, které zatím nemám, takže nevím, jak a kdy to vlastně dopadne. Ale mám praktického lékaře, a mluvím na něj česky :).

A když už jsem u té kreditky, zmíním jako střípek, že se mojí bance konečně podařilo mi doručit PIN (a už na moji skutečnou adresu). Takže s ní mohu platit v obchodě. Už jsem skoro jásal, ale jak praví české přísloví - neříkej hop, dokud nedopadneš. Dnes jsem chtěl koupit na internetu vysavač v obchodě, který měl platební bránu zabezpečenou přes 3D-Secure a samozřejmě to neprošlo. Prý mám kontaktovat svého bankovního poradce. Mám dojem, že mi pomalu začíná docházet trpělivost.