Médecin není medicína

Protože jsem se včera docela rozepsal na téma technické, dám tomu dnes protiváhu poznámkou ryze praktickou. Jak jsem zmiňoval minule, skolila mne přes víkend nějaká rýmička. V neděli navíc migréna, ale i tak jsem si říkal, že bych v pondělí mohl jít do práce. To se ovšem ukázalo v pondělí jako předčasné. Fit jsem se rozhodně necítil a většinu času prospal. Jenže to už bylo mimo plán. Dovolená mi končila v pátek a v pondělí už jsem měl začít bušit jako moji kolegové. Tak jsem si řekl, že počkám do úterý a když budu v úterý ráno OK, půjdu do práce, když ne, budu to nějak řešit. Protože ani v úterý ráno jsem neměl pocit, že zvládnu standardní 8 hodinový pracovní cyklus (a to jsem zapomněl, že máme pravidelnou půlroční schůzku celého týmu, na které se bilancuje), zůstal jsem doma. A zavolal šéfovi, že nejsem úplně ready a že si beru dovolenou (byť jsem v podstatě nemocen).

Šéf mi na to řekl, že mám jít k doktorovi, který mi vystaví neschopenku (arrêt de travail), což bude mít výhodu v tom, že nebudu spotřebovávat dovolenou, když to v podstatě dovolená není. S tím bych v zásadě souhlasil, ale problém byl v tom "jít k doktorovi". Jak mám sakra vědět kam? A jak toho doktora vlastně vůbec najít? Nevím, jak bych to řešil v Česku, ale pamatuji si, že jsem si většinou svého praktického (nebo odborného) lékaře hledal tak nějak spíš intuitivně, než systematicky. To ovšem tady nepřicházelo v úvahu. Šéf mi ještě pro povzbuzení poslal link na internet, kde jsem si mohl najít 20 nejbližších doktorů v okolí. Řekl jsem si tedy, nakonec, proč ne, jednou bych tam stejně asi musel (byť se návštěvě doktora většinou snažím vyhnout), tak bude možná lepší to vyřešit hned a nečekat s tím, až bude něco horšího.

Našel jsem si tedy nejbližší adresu v okolí, shodou okolností u místního obchoďáku a vyrazil na místo se podívat. Teoreticky bych tam mohl zavolat, ale říkal jsem si, že bude jistější tam raději zajít osobně. Jednak se vyhnu překvapení, a jednak se snáz domluvím (pokud bych s tím měl mít problém). No a ukázalo se, že na místě je něco jako takové malé středisko, s pár doktory (asi tři praktičtí a pak nějací speciální, ale v nějakých odlehlých oborech, jako psycholog, dietář? a tak.). Vysvětlil jsem tedy paní na příjmu svůj problém a že prý není problém, mají tři praktické lékaře a mám si jednoho z nich vybrat a prozradila mi jména a i to, kdo je muž a kdo je žena. Což nebylo od věci, protože podle jména to úplně zřejmé nebylo (tedy u některých). Rozhodování mi to ovšem neusnadnilo. Musím sice přiznat, že v Praze jsem měl výrazně pozitivní zkušenost s ženským přístupem, a výrazně negativní zkušenost s mužským přístupem (v podstatě u všech oborů s výjimkou zubaře, kde to bylo přesně naopak), ale neodvažoval jsem se z toho nic vyvozovat a navíc jsem si vzpomněl na paní doktorku, která mi dělala vstupní prohlídku. S tou bych si asi do oka nepadl.

Zatvářil jsem se proto ztraceně a nechal tomu volný průběh. Prý jestli chci ještě dnes (to se ovšem odehrávalo včera) přijít, tak jeden pan doktor by mě mohl vzít na 15:45. Proč ne, říkám si, aspoň to ještě dneska rozseknu a v mezičase si nakoupím v Auchanu.

15:45 (nebo možná o pár minut později) mne ovšem čekalo překvapení. Když jsem doktorovi vysvětlil, že nemám ani kartu pojištěnce (carte vitale), ani vlastně zdravotní pojištění (sécurité sociale), nijak ho to nevyvedlo z míry. Prý jaký je vlastně můj mateřský jazyk (to jsem mu ovšem řekl už předtím, že jsem se přestěhoval z Prahy). Bylo mi divné, že se na to ptá, ale přiznal jsem se k češtině. Tak prý ať mluvím česky. To mě trochu znervóznilo :). Schválně jsem předtím piloval slovní zásobu pro slova jako dutiny, obratle, páteř, žláza, rýma, hlen a jiné a teď tohle. Tak jsem se nenápadně zeptal, jestli si je jist, že to chce v češtině. Prý ano, protože to bude větší zábava. No to teda bude, pomyslel jsem si. Takže, kdyby tam někdo stál za rohem, vyslechl by zajímavý rozhovor lékaře s pacientem, kdy pacient mluví česky, čemuž lékař ne úplně vždycky rozumí, ale pro změnu mluví polsky (ukázalo se v průběhu, že pan doktor je původem z Polska, ale už 30 let žije ve Francii), čemuž zase většinou nerozumí pacient, a v důsledku toho si navzájem různé gramatické záludnosti francouzštiny, češtiny a potažmo i rozdíly od polštiny, vysvětlují navzájem francouzsky. Aby se nakonec rozešli s českým pozdravem.

Měl bych pro to jedno slovo (francouzského původu) - bizarní. A měl pravdu, byla to fakt větší zábava. Napsal mi neschopenku od pondělka do středy, takže si mi to nakonec podařilo přesně podle předpisu. Teď ještě musím vyřešit tu neschopenku. Tak totiž v místním pojetí má 5 stránek formátu A4, z nichž dvě musím vyplnit a poslat na sociálku (ve speciální obálce, kterou jsem pro tento účel od něj dostal), dva papíry jsou tuším pro mne a jeden pro zaměstnavatele (nebo naopak). K tomu jsem dostal ještě jeden papír o tom, že jsem mu zaplatil konzultaci (tu jsem skutečně kreditkou zaplatil) a který bych následně měl použít k vymáhání tohoto poplatku od státu. Všechno je to ovšem podmíněno číslem zdravotního pojištění, které zatím nemám, takže nevím, jak a kdy to vlastně dopadne. Ale mám praktického lékaře, a mluvím na něj česky :).

A když už jsem u té kreditky, zmíním jako střípek, že se mojí bance konečně podařilo mi doručit PIN (a už na moji skutečnou adresu). Takže s ní mohu platit v obchodě. Už jsem skoro jásal, ale jak praví české přísloví - neříkej hop, dokud nedopadneš. Dnes jsem chtěl koupit na internetu vysavač v obchodě, který měl platební bránu zabezpečenou přes 3D-Secure a samozřejmě to neprošlo. Prý mám kontaktovat svého bankovního poradce. Mám dojem, že mi pomalu začíná docházet trpělivost.