La Fibre est arrivée

Příspěvek pro technicky zaměřené čtenáře.

Jednou to muselo přijít, nebo jsem si to aspoň namlouval, že se i mně snad poštěstí užívat si vysokorychlostní internet tak, jak jsem si ho pamatoval ze svého pražského bydliště. Moje stávající linka ADSL nebyla sice nejpomalejší, ale pravidelné výpadky začátkem roku, související s tím, že se trochu ochladilo a občas k ránu sprchlo, mne příliš velkým nadšením nenaplňovaly. Stejně tak poměrně mizerná rychlost z youtube, kde i sledování oficiálních videí v kvalitě vyšší než běžné, občas připomínalo slide show, nebo vizualizaci výpadků paměti. Takže jsem nakonec na vábení Orange a jeho optického připojení sedl a přípojku si objednal. Co tomu předcházelo jsem už popsal v předchozím příspěvku.

Technik dorazil (přestože původní hlasovou zprávu, kterou mi nechal, se mi nepodařilo rozluštit) relativně brzo a hned se pustil do práce. Mé původní obavy, jak potáhne kabel k mému pracovnímu stolu v pokojo-kuchyni, se obratem rozptýlily, když jsem mu navrhl, aby ho protáhl husím krkem, ve kterém už byl kabel k telefonní zásuvce (s mojí ADSL linkou) a on se do toho obratem pustil. Zásuvku s kabelem si donesl s sebou, takže stačilo jen kabel protáhnout do bytového rozvaděče, a z něj dál do domovního rozvodu. Když jsme byli v nejlepším, dorazil jeho kolega, který pak převzal moji roli podavače a potahovače a nakonec dorazil třetí technik, který ale nic zvláštního, kromě toho, že si psal esemsky, nedělal. Za dvě a půl hoďky jsem měl optiku připojenou.

Pak trvalo ještě hodinu a půl, než opravili původní telefonní zástrčku, kterou tu optiku protahovali, a která pak přestala internetovat po ADSL. Bylo to sice jen takové akademické cvičení, protože jsem nepočítal s tím, že bych ADSL ještě někdy musel použít, ale hoši mě překvapili tím, že sami prohlásili, že by to bylo lepší přesto opravit. I s opravou se ale vešli do plánovaného čtyřhodinového limitu. Také mne překvapili tím, že mi nedali televizní dekodér. Ne proto, že bych ho chtěl, ale proto, že jsem ho právě naopak nechtěl (když nemám televizi a do počítače to připojit nejde) a nečekal jsem, že by byli tak flexibilní. Poté, co jsme ověřili, že nová a (opět i) stará zásuvka fungují, jsem modem slavnostně odpojil, a zahájil novou éru svého života online.

Orange má asi nejlepší konektivitu, ale zato má také asi nejhorší koncovou technologii. Na což jsem byl ale připraven a technické přednosti, které nabízelo Free, jsem nakonec nějak obešel, nebo vyřešil jinak. I tak mě to trochu mrzelo, protože Free jsem celkem fandil a líbil se mi jejich pokrokový přístup k novým technologiím, nebo vychytávkám pro fajnšmekry. Ani jedno ovšem nemohlo převážit omezenou konektivitu a vypadávající spojení, což byl zásadní důvod proč jsem kapituloval a přešel k Orange (což je bývalý France Telecom, tedy bývalý monopolní operátor telefonních linek). Což nebyl jen okamžitý dojem plynoucí z opojení novou technologií, ale spíš potvrzení trendu, který jsem viděl posledních pár let. Služby Free byly stále více vnímány jako levné, ale tomu také odpovídala kvalita. Takže na mobilu měl člověk problém s připojením, na internetu měl problém sledovat videa na youtube.

Teď si mohu pouštět videa z youtube v HD rozlišení a v 60 FPS (což leckdy nezvládá můj počítač) a surfování už brzdí více rychlost prohlížeče než rychlost přípojky. A dokonce jsem využil i integrovanou wifi, která zvládá pásmo 5 GHz, a ve kterém, zdá se, jsme v okolí zatím se sousedem dva, zatímco pásmo 2,4 GHz je narvané.

Včera jsem poslal Free zpátky jejich modem a televizní dekodér (který jsem za ty tři roky ani nevybalil z krabice) a poté, co jsem se vrátil z pošty, mi jako na zavolanou, zavolali z Free. Prý, že nemám už týden připojený modem a jestli nemám nějaký problém. Tak jsem dámě z Free vysvětlil, že problém nemám, že jsem akorát před týdnem jejich modem odpojil a dneska ráno jim ho poslal zpátky. Prý to je škoda a jestli bych nechtěl i přesto u nich zůstat, že by mi udělala nějakou super nabídku na ADSL a hned jak bude možné mne přepojit na optiku, tak by mne přepojili. Nevím, jestli by to zabralo předtím, ale teď, když jsem se podíval na svoje pomrkávající ONTéčko, tak ani zadarmo. Zkoušela mi namluvit, že mne nemohou přepojit hned, protože Orange má u nás momentálně monopol, ale já se nedal a kontroval tím, že monopol měl před čtyřmi měsíci a že čekal přesně ty tři měsíce, co má podle zákona od minulého prosince, kdy tu optiku k nám natáhl a teprve teď to rozjel. Po konzultaci s kolegy se ukázalo, že mají stejnou zkušenost a že, překvapivě, Orange, který by mohl být vysmátý, se nejvíc snaží všechny připojit a ostatní na to pečou. Francouzský telekomunikační trh je podobně „specifický“ jako český.

Přestože se chuděra snažila, seč mohla, přesvědčit se jí mě nepodařilo. Na telefon mě nenalákala (mám služební a i z něj volám málokomu), televizi nemám. Zajímavé je, že jak je všechno regulované, tak i to připojení od Orange má ve skutečnosti čtyři optická vlákna (a krabička na zdi má čtyři, různými barvami označené konektory), které jsou tak schválně nachystané pro ostatní (tři) operátory - Bouygues, SFR a Free. Až tedy třeba někdy v budoucnu budu chtít přejít k Free, tak už bude stačit jen připojit jejich „box“ do „jejich“ zásuvky a tím bude celá operace vyřešena. Také je zřejmé, že Francie nepotřebuje pátého operátora.

Regulace se také projevila tím, že se sjednotily poplatky za zrušení. Zatímco před pár lety si každý operátor účtoval nějakou částku, vypočítanou podle svých pravidel, nakonec stát řekl dost a zavedl jednotnou sazbu, aby se v tom i prostý zákazník dovedl zorientovat a nebyl překvapen. Takže teď stojí zrušení přípojky u všech operátorů stejně - padesát babek. Předtím například u Free se poplatek s dobou snižoval začínal na osmdesáti babkách a po třech letech nebyl žádný. Změna ovšem dopad nějak zásadní nemá, pokud člověk připojení skutečně neruší (t.j. už nechce být vůbec připojen, ani se nestěhuje), tak mu nejspíš nový operátor tento poplatek v rámci nějaké výhodné nabídky pro nové zákazníky zaplatí.

Na závěr přidám postřeh z jiného soudku. Onehdá jsem se díval na film La French, což je French Connection po francouzsku. Ten druhý s Gene Hackmanem je známý, ten první možná vyšel zatím jen ve Francii. Ten druhý jsem viděl, kdysi dávno, jako dítě, v televizi a dodnes si z něj pamatuji honičku s nadzemkou v New Yorku (a trochu se mi plete s druhým dílem). Tenkrát jsem to bral jako detektivku, až teprve teď mi došly souvislosti. Co byla vlastně ta „francouzská spojka“ (a mám pochybnosti o tom, jestli to je nejlepší překlad), a že pro Francouze to je pořád živé téma. Navíc jsem v mezičase už i párkrát viděl Marseille a mám kolegu rodilého Marseillana, který si z dětství tehdejší dobu, s nočními kluby, přestřelkami a pašováním drog, pamatuje. Takže jsem viděl La French a byl překvapený. Jako bych se ocitl v Marseille v sedmdesátých letech a ač film nebyl zdaleka tak akční, jako původní americká verze, o to víc na mne svou stylizací zapůsobil a protože jsem vůbec neznal skutečný příběh, podle kterého byl natočen, tak mne nakonec i dostal. Francouzský film, který vypadá, že zápasí s hledáním vlastní identity, podobně jako český, není, na rozdíl od českého, mrtev.

Historie se opakuje

Když jsem si řekl, že po dlouhé době zase něco přidám, a přemýšlel nad názvem, a napadlo mne to, co je v nadpisu, bylo jasné, že to bude přesně vystihovat tón i obsah. Když jsem se ale konečně dostal ke psaní a viděl nadpis předchozího příspěvku, tak jsem lehce zaváhal, jestli bych to neměl přejmenovat na „Časy se nemění 2“, ale nakonec jsem nevyměkl. Což ovšem nemění nic na faktu, že časy se stále nemění.

Po zimním období se mi tradičně ulomil kousek zubu, toho, co mi loni můj nový pařížský zubař spravoval. Mohla za to kolegyně, která přivezla na ochutnávku nějaký typický zákusek (Cannelés de Bordeaux) z oblasti, odkud pochází její manžel. Zjevně to je drsná oblast, protože to chutnalo trochu jako sladký chleba, a kromě toho to lepilo zuby k sobě tak silně, že nešly rozlepit, a můj, chudák, nevydržel. Nevyčítám to ovšem kolegyni (ani zákusku). Ten zub má už své dny spočteny a jde jen o to, jak dlouho to ještě vydrží.

Objednal jsem se tedy k zubaři, který mne překvapil tím, že mne vzal hned na druhý týden. Přesněji, vzala mne sestřička. Což je mimochodem jediný důvod, proč by se tam člověk chtěl objednat. I tak si ale nejsem jist, jestli to pořád stačí k tomu, aby se tam člověk těšil. Bohužel sestřičku jsem si nakonec moc neužil, protože si dělala něco vedle a doktor to tam odedřel všechno sám. Na druhou stranu, z původní obavy, že mi znovu nabídne korunku, mne vyvedl tím, že se na zub podíval, zamumlal něco v tom smyslu, že to přece kvůli tomu malému kousku nebude všechno vyndávat a dělat znovu a nalepil tam něco, čemu říkal kompozit. Za tenhle pragmatický přístup jsem mu byl vděčný, nicméně i tak jsem si dovolil ho překvapit nakonec tím, že jsem si chtěl vypláchnout, což je tradice, kterou se snažím zavést do francouzského zubařství.

Kromě tradičního zubu (v tuto roční dobu) mne také zradil internet. Moje ADSL přípojka od Free, která, zdá se, když se venku ochladí a trochu sprchne, to nedává. Vypadávalo to tak nějak pravidelně nepravidelně už od začátku roku, ale když to pak už nejelo přes 3 dny, zavolal jsem na helplinku. Vzal to nějaký chlapík, co se mi představil s tím, že je momentálně v zaučení, takže se se mnou bude bavit pod dozorem svého trenéra. Jsem na to zvyklý, protože z nějakého důvodu, se většinou podpory trénují právě na mně, takže mě to nijak nerozhodilo. Chlapík postupoval metodicky, takže se mnou napřed vyplnil dotazník „živelné pohromy“, pak „nové spotřebiče v bytě“, pak „stavební úpravy“, abychom se nakonec dostali k problému. Vysvětlil jsem mu, že se to děje, když teplota venku klesne k nule a prší. Prohlásil, že to budou sledovat, a pokud se to nezlepší (a nezjistí závadu někde jinde), tak ke mně někoho pošlou. A když se mě pak na rozloučenou ještě zeptal, zda nemám ještě nějaké jiné přání, využil jsem momentu překvapení a navrhl, jestli by mne tedy nemohli přepojit na optiku, když ji už máme konečně v domě.

Což, abych odbočil, byla velká sláva. Napřed mi došel email od Orange, že náš dům je nyní konečně připojen a nyní mám konečně možnost využívat internet naplno s nabídkou Orange. Což nebyl spam, protože jsem se sám přihlásil, aby mi napsali, hned jak to budou rozjíždět. Pak mi do schránky došly reklamní materiály - „přeřaďte na vyšší rychlost“ a nakonec mi volal nějaký prodavač z Orange, aby mi všechny výhody vysvětlil osobně. V mezičase se ještě po domě potulovali pochybná individua a nabízeli parrainage, což jsem ale odmítl, protože jsem si jednak nebyl jist, zda nabídku Orange chci a druhak mi celá akce přišla trochu podezřelá. Pak jsem ovšem zjistil, že parrainage je oblíbený obchodní trik a v marketingové mluvě to znamená, že stávající zákazník přivede nového zákazníka. Například teď mi Boursorama nabízela, že za každého nového zákazníka, kterého jim přivedu, aby si otevřel běžný účet, mi dají stopadesát babek (a jemu dalších osmdesát). Bankovnictví je zjevně v krizi.

Parrainage jsem sice nevyužil, ale díky náporu jsem se začal zajímat o další aspekty nabídky, abych zjistil, že nic není tak růžové, jak se nám snaží oranžové propagační materiály namluvit. Po prosurfování různých diskusních fór a pomocí se ukázalo, že co se technologie týká, je ta od Orange asi nejhorší (ve smyslu zastaralá a obskurní) co bych mohl dostat. Druhá věc, která se ukázala, že ostatní operátoři (SFR, Bouygues), s výjimkou Free, na tom nejsou o moc lépe. Na druhou stranu, abych Orange nekřivdil, má alespoň slušnou infrastrukturu a zvládá např. streamování videí z Youtube v HD kvalitě, což u Free nejde, protože na to nemá kapacitu. Takže jsem byl rozpolcen.

Abych se ale vrátil ke Free, chlapík mne ujistil, že na optiku mne nepřipojí, protože to momentálně nejde - přesně, řekl, že nejsem éligible, což je oblíbené francouzské slovo, kterým lze vyjádřit mnoho různých významů, od „nemá to cenu", přes „není jak“, až po „nám se nechce“. Na fórech jsem se pak dočetl, že se mnou není éligible valná většina stávajících zákazníků Free, a že Free prostě nechce lidi na optiku přepojovat, protože už teď nezvládá provoz kapacitou sítě.

V mezičase dorazil opravář od Free. Byl to ten samý chlapík, co byl u mne už před rokem, takže jsem mu jenom ukázal, co u mne loni už dělal (aby to nedělal znovu), ale on se nedal, odpojil a znovu zapojil kabel v centrální zásuvce a internet se rozjel. Chlapík prohlásil, že s tím se toho už moc dělat nedá, když to jede, a tak jsme chvíli pokecali, a odešel. Načež to ještě chvíli jelo a znovu vypadlo. Zavolal jsem tedy na Free znovu, jestli by ho ještě nemohli poslat zpátky, ale nemohli. Prý se musí zahájit nové kolečko vyšetřování, které začne opět na ústředně a pak se mi zase ozvou. Byl tam ten samý učeň co minule.

Internet mi nejel už dva týdny, kdy dorazil opravář znovu. Tentokrát to byl ale jiný chlapík. Ten napřed všechno proměřil, pak prohlásil, že do zásuvky nic nejde, vypojil a znovu zapojil kabel v hlavní zásuvce a internet se rozjel. Zároveň prohlásil, že jsem měl kabely odizolované a to byla chyba, protože pak špatně drží v konektoru, a že to ten opravář před týdnem neměl odizolovávat. No, nepřiznal jsem, že jsem si je odizoloval sám před rokem, kdy mi to právě po podobné opravě zase nejelo. V mezičase jsem byl napojený přes wifi na souseda (naprosto legálně přes svůj Free Wifi účet), nicméně rychlost nebyla nijak ohromující, stejně tak latence. Navíc, tím, že jsem svoje domácí wifi použil na připojení k sousedovi, neměl jsem kam připojit svůj mobil. Byly to krušné dva týdny.

Chlapík z Orange mi volal podruhé, prý proč váhám, když mi minule nabídl tak skvělou slevu. Tak jsem mu vysvětlil, že váhám proto, že bych potřeboval pevnou veřejnou IP adresu a mód „bridge“ na modemu, což jak jsem zjistil, jejich služba neposkytuje a že zatím nevím, jak to vyřešit jinak. On prohlásil, že mi udělá nabídku, kterou určitě neodmítnu a nabídl mi další slevu, na již tak slevněnou nabídku. Nicméně pevnou IP adresu ani „bridge“ mi nedá. Tak jsem ještě chvíli váhal a pak, po konzultaci s kolegy, podlehl. Teď jsem zvědav, jak tu optiku ke mně zavedou, navíc můj domácí si myslí, že to bude hračka, a zatím jsem ho nepřesvědčil, že telefonní kabely, co mám v bytě, na to stačit nebudou.

Jeden kolega donesl do práce takový sešitek „žertovných“ úloh z matematiky pro základní školy, což je tak ideální úroveň pro nás. Např.: Obchodník jede po poušti na velbloudu s průvodcem, který si účtuje za každý den průvodcování kilo zlata navíc. Obchodník má s sebou sedm kilo zlata a cesta mu bude trvat sedm dní. Co musí udělat, aby dojel do cíle, když má s sebou ještě džina v láhvi, který mu splní tři přání.

Kolegové se pak večer trumfují, kdo našel nejelegantnější řešení. Dokonce jsem jim dal k řešení i pár úloh ze Sendviče (ty, co šly řešit bez znalosti češtiny) a jeden kolega dvě vyřešil a dvě skoro, což není tak špatné na začátečníka.

Vedle v novostavbě otevřeli Intermarché, což je jeden z řetězců, kde prodávají potraviny. Oproti Auchanu to má tu výhodu, že to je blíž a většinou tam není taková fronta. Je tam sice menší výběr, ale mají tam trochu jiné značky než v Auchanu, takže tam teď příležitostně zajdu. Moje oblíbené toulouské klobásy s čočkou, případně švýcarskou briošku, které v Auchanu přestali prodávat, tam sice také nemají, ale zato tam mají bagety, které se blíží daleko více tomu, co se dá koupit normálně v pekárně. Možná proto tam nikde v blízkosti neotevřeli pekárnu. Zato přibyla lékárna a škola. Je vidět, že radnice plní svoje předvolební sliby.

Už je to pár týdnů, co se mi nějak uvolnila řadící páka v autě. Najednou jsem jel do práce a říkám si, to je zvláštní, jak se najednou viklá. Po prozkoumáním internetů a konzultaci se známým, co se vyzná v autech, jsem se tedy vypravil do servisu. Ne, že by to viklání bylo nějak zásadní, ale ta náhlá změna mě překvapila, a chtěl jsem se ujistit, že mi něco neuniklo. Přece jenom je to skoro nové auto a má najeto pár tisíc.

Do servisu jsem dorazil tuto středu. Nějak si jim to asi nepovedlo rozplánovat, takže nás tam zjevně bylo víc, než by se hodilo. Od minule také přestavěli interiér a postavili tam malou recepci s recepční, která se mne hned zeptala, jestli mám domluvenou schůzku a v kolik. Odpověděl jsem, že mám na deset patnáct. Překvapila mne tím, že se optala: „Na deset čtyřicet?". Ne, říkám, na deset patnáct. „Aha, na deset třicet“. Na to já, už mírně na rozpacích, opakuji znovu, že na deset patnáct. Chvíli přemýšlela, a pak opatrně dodala: „Na čtvrt na jedenáct?“. Což jsem potvrdil, že ano, že na čtvrt na jedenáct a šel si sednout „do řady“. Načež přišla servismanka a začala se všech vyptávat, na kdy tam jsou, aby vzala toho, kdo by měl jít první. Kolega vedle říká, že tam je na deset patnáct, a já, abych se neblamoval, říkám, že taky. Což ji ale nepřesvědčilo, takže jsem si dal druhou rozpačitou chvilku se servismankou, až se kolega vedle mne slitoval a říká jí, že tam jsem taky na deset patnáct.

Pak se samozřejmě ukázalo, že viklání páky je úplně normální a aby mne technik přesvědčil, prošel tam se mnou ještě vystavená nová auta a ukazoval mi na nich, že jim se páky viklají taky. Takže jsem auto zase odvezl a smířil se s tím, že jsem buď přehnaně pozorný, nebo začínám mít halucinace. Deset patnáct mi ale vrtalo hlavou. Přece nemohu mít tak zoufalou výslovnost. Navíc v případě, kde se dá, to co chci říct, jasně domyslet. To by snad měli pochopit.

Takže první věc, když jsem pak byl druhý den v práci, v pauze na kávu, jsem na kolegy vytáhl svých deset patnáct a jal se zkoušet, jak tomu rozumí. K mému překvapení mi nikdo nerozuměl. Tak jsem jim vylíčil historku ze servisu a oni mě ujistili, že když to řeknu tak, jak to říkám, tak mi fakt nikdo nerozumí a přidali vysvětlení, kterému jsem zase já nerozuměl, protože to vypadalo, že zvuk vnímají jinak, než bych čekal. Tedy, tu desítku mám v pohodě, problémem je patnáctka. Prý, jak řeknu jedenáct. Říkám jedenáct a všichni tomu v pohodě rozumí a že prý musím to „-náct“ u patnáct říct podobně. Sice se mi zdálo, že to říkám podobně od začátku, ale zkouším to ještě víc podobně. No, prý je to lepší, ale příště si mám raději domluvit schůzku na deset třicet - vtipálci.

Dnes mi volal technik, aby se se mnou domluvil na instalaci a protože jsem mu to nevzal, nechal mi vzkaz, abych mu zavolal zpátky. Bohužel se mi nepodařilo ze vzkazu vyluštit telefonní číslo, na které jsem mu měl volat. Přestože jsem si zprávu poslechl víc než desetkrát, tak jsem to nedal. Moje sebevědomí sice utrpělo, zvláště s ohledem na předchozích „deset patnáct“, ale nedalo se nic dělat, přípojku bych rád, tak jsem poslal empétrojku se zprávou kolegyni. K mému překvapení to nerozkódovala také. Moje sebevědomí se vrátilo na původní hodnoty. Takže mám novou hádanku na příští týden - kdo vyluští správné číslo, z hlasové zprávy, kterou mi nechal Orange na mobilu, ten dostane čokoládu.

Časy se nemění

Po třech letech, co tady vedle buší na stavbě, mimochodem, bude to nová administrativní budova Coca-Coly, to vypadá, že se jim to konečně podaří dostavit. Začínám to pociťovat jako úlevu, i když mne ta stavba zase až tak neomezovala. Když pominu jeden exces, kdy v sobotu, v pět hodin ráno, začaly najíždět kolony míchaček s betonem a to, že se jednu dobu pomalu nedalo vyjet z domu autem, protože naše příjezdová (slepá) cesta byla totálně zacpaná kamiony, tak to proběhlo relativně bez problémů. Vrstvy prachu, které člověk pravidelně utíral ze všeho doma, byly jen takovým tichým připomenutím. Odpudivá krabice vedle tedy stojí, pomalu se začíná i otevírat okolí kolem ní, a možná se jednou dočkám i toho, že budu moci pěšky dojít na nejbližší zastávku tramvaje, bez toho, abych kvůli tomu musel ujít dvakrát tak dlouhou trasu, jak by se jinak podle mapy mohlo zdát.

U nás v domě se podařilo zavést otevírání dveří bezkontaktním přívěškem, aniž bych se ocitl byť jen na den bez možnosti se do domu dostat. Zato jsem se ocitl jednou v situaci, kdy jsem se nemohl dostat z domu ven (což ale nesouviselo s přívěskem, ale s tím, že přestalo fungovat tlačítko na otevírání dveří), ale to se vyřešilo lehce tak, že jsme, ještě se sousedkou, která dopadla podobně, odešli z domu přes garáž. Myslel jsem, že bezkontaktní přívěšek je mohutný pokrok, ale pak jsem zjistil, že to v Praze mají také a až taková novinka to není. Také nám namontovali kamery do garáží, takže už bude lehce zjistitelné, kdo neumí parkovat.

Další věc, která v Praze existuje už dlouho a sem konečně dorazila, je připojení k internetu technologií 21. století, tedy optikou. Po mé intervenci před dvěma lety, že nejsem spokojen se stávající technologií (ADSL), se loni valná hromada vlastníků rozhodla, že povolí operátorům náš dům připojit optikou, pokud budou chtít, a po dalším roce, se to zdá se povedlo. Když jsem si v garážích všiml nové krabice s nápisem Orange, optal jsem se opatrně sousedky, která je ve výboru, jak to vypadá, a ona mne překvapila tím, že už připojení jsme. Teď prý stačí jen počkat tři měsíce, kterou má Orange na to, aby podle zákona uvědomil konkurenci, a po kterou musí počkat všichni, aby to bylo fér. Konkurence pak bude (ráda muset) používat pro svoji nabídku kabely, které natáhl do domu právě Orange. Tak jsem zvědav s čím se za tři měsíce konkurence vytasí. Moje ADSL linka není nejstabilnější a s rychlostmi mě strčí do kapsy i otec se svojí důchodcovskou přípojkou od UPC.

Po intenzívním zážitku loňský rok tak nějak dospěl ke svému konci, aniž by se nějak zásadně lišil od roku předloňského, nebo předpředloňského. Opět jsem na Vánoce vyrazil do Brna. Jen s malou změnou - novým autem - které sice mělo být papírově pomalejší, ale z nějakého důvodu se mi podařilo zajet osobní rekord Paříž-Brno 1240 km za 11 hodin a něco, včetně pauzy na oběd. Přisuzuji to hladkému průběhu na německé dálnici a pražskému obchvatu.

Těsně před tím, než jsem odjel, jsem také konečně namontoval v bytě na strop detektor kouře, který je od 8. března (že by dárek ke dni žen?) povinný v každém bytě a domě, kde někdo bydlí. Počítám, že loby výrobců detektorů kouře se tady vytáhla. Pro zvídavé jen uvedu, že detektor je zcela autonomní, není na nic připojený, je v něm 9V baterie a jeho jediným smyslem života je, v případě kouře, hlasitým povykem probudit v bytě spící osoby (pokud tedy mají v pořádku sluch). Už od prázdnin mě bombardovali z realitky, co mi pronajala byt, abych jim poslal nějaké prohlášení, že jsem to namontoval a fakturu, aby mi to mohli proplatit. Náklady totiž podle zákona měly jít na vrub vlastníka. Domácí mi to usnadnili tím, že mi detektor koupili a poslali, a dokonce k tomu přidali ještě samolepící magnety pro snadnou montáž. Což vypadalo jako zajímavá myšlenka, ale když jsem pak viděl, jak by to asi dopadlo, vytáhl jsem místo toho vrtačku, zavzpomínal na mládí, a ty dvě díry do stropu jednou rukou vyvrtal (ve druhé jsem držel vysavač). Beton byl kvalitní francouzský a tak kromě toho, že jsem odvařil jeden vrták, připomněl jsem si, že už mi není dvacet.

A to jsem jeden detektor už dříve předtím odmítl. Dávali nám je totiž v práci, jako příspěvek firmy těm, kdo požádali o možnost práce z domova. Tenkrát jsem jej věnoval šéfovi, protože ho mám rád, a byl bych nerad, kdyby uhořel. Také jsem přitom prohlásil, že nekouřím, takže mi to je k ničemu - kterýžto vtip ale nikdo z kolegů nepochopil (détecteur de fumée = detektor kouře vs. détecteur de fumeur - detektor kuřáka).

Silvestra jsem strávil tradičně s přáteli a po Novém roce se vrátil zpět. Bohužel se se mnou vrátila i nějaká rýmička, která mne vyřadila na celých deset dní (to bylo poprvé, co jsem měl tak dlouho neschopenku).

Naštěstí mne přepadla až po dojezdu, takže jsem ještě zvládl relativně bez problémů dojet (byť začátky jsem cítil už v autě). Což bylo v podstatě štěstí, protože cesta zpět byla o poznání horší než cesta tam. Počítal jsem s tím, že v Německu budou mít svátky až do 6. ledna, ale to se nepotvrdilo (nebo ten svátek měli jenom v Bavorsku?), takže jsem se pěkně zasekl v několika kolonách na dálnici. Kromě toho vydatně pršelo, případně sněžilo, případně obojí a když ani jedno, tak alespoň auta jedoucí přede mnou zajišťovala dostatečný přísun olejové vody se solí na čelní sklo, zpětná zrcátka a vůbec všechno. Na autě pak vznikly ze zaschlé soli zajímavé vzory ve tvaru proudnic, které mohl můj soused, co parkuje vedle mne, celých deset dní obdivovat, než jsem se zmátořil a zvládl auto umýt.

Při návštěvě svého praktického lékaře se ukázalo, že už i naše malé místní zdravotní středisko se podařilo připojit do informačního systému, takže jsem neschopenku nemusel posílat na sociálku normální poštou. Automatizované řešení ještě není ale úplně ideální, protože prodloužení neschopenky jsem tam obálkou poslat stejně musel. Na druhou stranu, už se mohu ke svému lékaři objednat na internetu, kde je v poměrně přehledné tabulce vidět, kdy má ještě volno. Což má výhodu hlavně v tom, že se mohu objednat kdykoliv a nemusím čekat na ráno pracovního dne, abych si tam mohl zavolat.

Tím, že jsem onemocněl, a neměl žádný kontakt se světem a s tím, co se děje v Paříži, jsem byl ušetřen atentátu, zpráv o něm, opatření a reakcí. Naše firma byla jeden den kvůli tomu zavřená, protože nedaleko zavraždili fanatici mladou policistku. Od té doby nám před vchodem stojí policista v neprůstřelné vestě s puškou. Druhá věc, kterou nešlo přehlédnout, že reklamy na nový Passat (s pomocníkem pro jízdu v zácpě), které byly houfně kolem periferiku na cestě do práce, nahradily černé plakáty s velkým bílým nápisem Je suis Charlie. A francouzská vláda vyhlásila pro Île-de-France nejvyšší stupeň ohrožení v systému Vigipirate - bezprostřední hrozba atentátem. Což francouzský prezident pochopil jako optimální podmínky pro zvýšení politické prestiže a uspořádání mohutné manifestace.

Vigipirate je stupeň určující bezpečnostní ohrožení ve Francii, něco jako DEFCON v USA, ale tak nějak po francouzsku. Původně měl asi 5 stupňů, ale pak zjistili, že to je zbytečně komplikované a zjednodušili to na dva: zvýšená bdělost a bezprostřední ohrožení. V praxi se projevuje například tím, že při zvýšeném ohrožení patrolují na letištích a nádražích vojáci, parky se uzavírají dříve a některé běžné věci se dějí trochu jinak. A překvapivě to dává dobrý smysl. Na rozdíl od toho, co k tomu vede. Nebudu se pouštět do náboženské nebo politické polemiky, jen podotknu, že když jsem navrhl, že by možná pomohlo, kdyby měli lidé možnost nosit krátké palné zbraně na svoji obranu, překvapilo mne, jaký se proti tomu zvedl u kolegů odpor.

Ve Francii totiž není možné nosit ani zbraně chladné. I jen na to je mít doma je potřeba mít povolení, na převoz další a nejlepší je je vůbec raději nemít. Ve společnosti, zdá se, panuje panická hrůza, že by někdo mohl legálně nosit u sebe nabitou palnou zbraň, byť by mu to mohlo potenciálně zachránit život. Druhá věc, se kterou tady, zdá se, zatím zápasí, je institut přiměřené obrany. Mám právo se bránit střelnou zbraní, když na mě někdo jde s nožem? Mám právo po někom vystřelit, když mě chce očividně jen okrást? V mém okolí jsou přesvědčení, že nemám.

Také jsem se zapojil do sčítání lidu. Napřed mi poslali leták, jak je to důležité, užitečné, jak nám/jim to umožní správně naplánovat počet školek, škol, lékáren a dalších životně důležitých institucí, všem to prospěje a hlavně je to nařízené ze zákona, takže ať mě ani nenapadne to sabotovat. Což by mě ani nenapadlo, protože jsem byl zvědavý, co to bude obnášet. Pak mě navštívila sčítací pracovnice, a protože jsem byl připraven, požádal jsem ji o přístupové jméno a heslo na internet, abych si to mohl v klidu vyplnit tam. Všechno bylo striktně anonymní, takže jsem jen musel vyplnit svoje jméno, přesnou adresu, včetně umístění bytu a email. Na druhou stranu se mě neptali, ani kolik vydělávám, ani jakého jsem náboženského přesvědčení, a to, jestli doma topím uhlím, nebo elektřinou, nepovažuji za nijak nebezpečnou informaci (i s ohledem na to, že to lze zjistit daleko jednodušeji i jinak). Tak doufám, že to přispěje k dalšímu rozvoji obce a vůbec francouzské společnosti. A taky, že něco udělají s těmi školkami a lékárnami. Školku mám celých dvě stě metrů od domu a lékárnu dokonce ještě o sto metrů dál.

Sem tam něco

Od posledního příspěvku uplynulo pár měsíců a je tudíž čas vydat souhrn událostí tiskem. Předně, sehnal jsem si konečně českou klávesnici k počítači. A udělal jsem to tak, že jsem šel na francouzské stránky HP pro náhradní díly a tam ji objednal, kartou zaplatil, a s expresním doručením v ceně ji měl druhý den ve firmě (stálo to celé asi 50 babek a půl hodiny času). Škoda, že na to naše IT za 8 měsíců nepřišlo.

V březnu na Paříž udeřil smog. Takový ten, co v Praze bývá běžně půl zimy, vzduch se nehne, obloha není vidět a všechno je tak nějak přidušené. Zatímco v Praze to nikomu nevadí, v Paříži to způsobilo ohrožení nejvyššího významu. Asi jako když loni napadlo 20 cm sněhu. Celý pařížský region balancoval na hraně života a smrti, kdo nemusel, byl vyzván, aby nevycházel a když se situace pořád nezlepšovala, vydala pařížská radnice rozhodnutí o radikálním omezení automobilové dopravy. Bohužel mi o tom nikdo neřekl. Takže si takhle jedu v pondělí do práce, všude je překvapivě prázdno a když přijedu na periferik, na tabulích, kde normálně svítí, jak dlouho to potrvá k následujícím významným sjezdům, svítilo toto: 17/03 NUM PAIR CIRCULATION INTERDITE. Přečetl jsem si to, ale nějak jsem se nedovtípil, co to přesně znamená, respektive, pochopil jsem slova, ale ne smysl a řekl si, že to je zajímavý systém a zřejmě ti, co ví, která čísla jsou myšlena, tak také vědí, co dělat.

Na cestě z práce mi to ale nedalo, a tak jsem se díval na periferiku kolem, a pak mi to došlo. Později jsem se dozvěděl od kolegů, že to vyhlásili přes víkend v televizi (tu nemám) a v rádiu (to mám akorát v autě, ale neposlouchám ho) a samozřejmě pak kasírovali ty, co to nedodrželi. Během cesty domů jsem ještě přemýšlel, jakou mám vlastně espézetku (protože už i tak banální informaci si nepamatuji) a po příjezdu se ujistil, že náhodou tu správnou. Aspoň že tak. Kolega slíbil, že příště mi dá vědět. Druhý den se magistrát poplácal po zádech, jací jsou pašáci a jak tu dopravu zvládli, protože prokazatelně ubylo aut na ulicích, a všechno se vrátilo do starých kolejí. Jestli to mělo nějaký vliv na smog se neví. Naštěstí pak začal foukat vítr a vyřešilo se to samo. Paříž totiž má oproti Praze skutečně daleko méně smogu. Dokonce, než se udála tahle katastrofa, tak jsem byl přesvědčený, že v Paříži smog v podstatě není (minimálně v porovnání s tím, na co jsem byl zvyklý z Prahy). Vysvětluji si to tím, že často fouká vítr ze západu, tedy z otevřené strany a město samo je v podstatě placka.

Současně se smogem mi přestal fungovat internet. Měl jsem už dříve výpadky, a postupně se to stupňovalo, až se prostě už modem jednou nepřipojil a zůstal tak. Tak jsem zadal na Free žádost o opravu. Pořád něco prověřovali a za týden poslali chlapíka, který prohlásil, že všechno je ok, ale pro jistotu mně odpojil všechny ostatní nepoužívané zásuvky, pak zkontroloval i přívod do bytu a že mám správně odpojený kondenzátor (což je nějaká specialita France Telecomu, kterou dává na každou přípojku a první věc, kterou musí majitel přípojky udělat, je ten kondenzátor odpojit) a prohlásil, že nic nezjistil. Jelo to pak asi 5 hodin a zase to spadlo. Tak jsem druhý víkend, znovu zapojil odpojené zásuvky, a znovu přepojil dráty v zásuvkách. Což překvapivě pomohlo a Internet začal fungovat. Načež mi napsali z Free, že už to opravili a tím moji reklamaci vyřešili. Bohužel to po pár týdnech začalo zase vypadávat. Řekl bych, že to bude linkou a doufám, že sem brzo zavedou optiku. Na posledním shromáždění místního SVJ, ze kterého mi můj domácí poslal kopii zápisu, totiž odhlasovali, že si do našeho domu mohou operátoři na svoje náklady začít tahat kabely (pokud budou chtít). Připomínám, že toto hlasování bylo na jednání zaneseno na můj popud (prostřednictvím mého domácího, který dále požádal správcovskou firmu), ale někdo tu technologii do Francie dostat musí. Teď už stačí počkat ještě dva měsíce, kdyby se náhodou někdo ze spoluvlastníku rozhodl toto hlasování napadnout a pak už to bude jen na těch operátorech. Tipuji, že tak do pěti let bych to mohl mít doma.

V práci mi končí čtyřletý leasing služebního auta, které jsem zdědil po někom kdo odešel, takže jsem si začal vyřizovat nové. Napsal jsem na Arval, který to pro nás dělá, a zeptal se, co mi mohou nabídnout. Zeptali se mě na platovou třídu a poslali mi nabídku. Byla tam sice spousta aut, ale to, co mám teď, tam nebylo. Podivil jsem se, a dozvěděl, že dolehla krize i na firemní auta, takže Passata v kombíku vyřadili. Což by asi nebyl nějak velký problém, protože sedan tam zůstal. Pak jsem ale zjistil, že je nějak podezřele hůř vybavený a se slabším motorem. Ukázalo se totiž, že jsem auto zdědil po nějakém šéfovi. Tak jsem tedy požádal Arval, ať mi udělají nabídku na to, co tam mají, ale s pořádným motorem, že si to doplatím. Prý to nejde. Podle platové třídy mám nárok na tenhle motor, a když budu chtít lepší motor, tak buď budu muset být větší šéf, nebo budu muset pracovat jinde. S motorem se prostě nedá hnout. Tak jsem prozkoumal stránky francouzského Volkswagenu (čímž jsem si výrazně rozšířil slovní zásobu týkající se autodoplňků a vybavení) a řekl si, že když mi nedají jiný motor, tak by mi mohli dát aspoň jinou standardní výbavu, takže bych za stejné peníze místo DVD přehrávače a 230V zásuvky v kufru mohl mít pořádná světla a automatickou kontrolu tlaku v pneumatikách. Ale ani to nejde. Tak jsem si doplatil aspoň ta světla. Naše firemní politika služebních aut je velice pružná.

Při té příležitosti jsem také zjistil, že jsem až doteď jezdil bez techničáku. Respektive, co jsem považoval za techničák, byla fotokopie dočasného certifikátu o imatrikulaci, jehož platnost skončila v červenci 2010. Protože jsem to nějak zvlášť nezkoumal a protože mi kolegové hned na začátku vysvětlili, že ve Francii je v pořádku jezdit s fotokopií (navíc dost mizernou) úředního dokumentu, byl jsem přesvědčen, že to, co mám, je techničák, a že to je ok. Ani když jsem to vytáhl v servisu, tak mi nikdo nic neřekl. Nebyl to jejich problém. Takže jsem teď konečně objevil pravdu a požádal Arval, jestli by mi neposlali skutečný techničák, když mám jen to dávno neplatné potvrzení. Obratem mi poslali (mizernou) fotokopii. Tak jsem se ještě ze zvědavosti zeptal, zda jsou si jisti, že tahle kopie bude platit ještě někde jinde než ve Francii a oni obratem odpověděli, že ne, a že mi teda pošlou originál. Voilà, všechno jde, když se člověk nedá. Originál se bude hodit mimo jiné až půjdu na technickou kontrolu, kam musím po čtyřech letech a která patrně přijde dřív, než nové auto. Teď ještě zjistit, jestli mám auto vůbec správně vybavené.

Minulý měsíc proběhly ve Francii komunální volby (Élections municipales). V souvislosti s tím vyšel v našem obecním měsíčníku i návod k použití, který vysvětloval jak funguje volební systém, jak probíhají volby a kdo může volit. Tam jsem ke svému překvapení zjistil, že bych mohl volit také, pokud bych byl zapsaný v seznamu voličů na magistrátě. Ne, že bych věděl koho volit, ale nejspíš bych se ze zvědavosti zúčastnil, kdybych mohl. V seznamu voličů jsem ovšem zapsaný nebyl, a zápis končil posledním dnem minulého roku. Takže třeba příště.

Politická volba ve Francii je poměrně jednoduchá, v podstatě existují čtyři základní kategorie: levice, pravice, extrém a „bez nálepky“ (sans étiquette). První dvě kategorie jsou jasné, extrém je v podstatě ten zbytek (anarchisté, Národní fronta, atd.) a poslední jsou ti, kteří se nehlásí k žádnému jasně definovanému směru. Většina Francouzů volí z těch prvních tří možností, protože „beználepkoví“ jsou už z principu podezřelí. Ptát se ovšem, kdo koho volil, je společenské tabu. Mně to tolerují, protože je jim jasné, že je mi to šumafuk a ptám se čistě ze studijních důvodů :).

Volby samotné skončily fiaskem socialistů.

Tady je zajímavá mapka, která ukazuje pouze změny oproti minulému rozložení. Která města (volební obvody) přešla na pravici a která na levici (a která k Národní frontě).

Z toho François Hollande, jako předseda socialistů, vyvodil osobní zodpovědnost a odvolal svého stranického kolegu, předsedu vlády. Někteří ministři si vyměnili křesla, takže třeba ministr financí se stal ministrem pro výzkum, nebo ministryně pro ženská práva (ano toto ministerstvo ve Francii existuje) si přibrala k ženským právům i sport (což je ve Francii zřejmě velice příbuzný obor). Z největšího zoufalce udělali evropského komisaře. Čímž vznikla úplně nová vláda, která už nebude dělat takové chyby, jako ta předchozí. Všichni se poplácali po zádech, jak skvěle tuhle politickou krizi zvládli a už tak mizerná podpora Hollanda ze strany běžného lidu se ještě více snížila. Občas si kolegy dobírám, že jsou větší komunisti (nikoliv ovšem ve smyslu aplikovaného režimu, ale ve smyslu ideí o tom, jak má společnost fungovat), než jsme byli za totáče my, a oni to ani nepopírají. Momentálně to ovšem pro socialisty moc růžově nevypadá.

A to by bylo pro dnešek vše.

Vánoční úklid

Jednou to muselo přijít a byť jsem to svým způsobem čekal, tak mne to stejně překvapilo. Když přemýšlím, proč jsem tak dlouho nepsal, napadá mne sice, že přece proto, že se nic zvláštního, nebo zapsáníhodného nestalo, ale není to tak úplně pravda. Ne, že by se vůbec nic nestalo, ale buď už jsem o tom psal dříve (např. daně jsou věčné), nebo se sice stalo, ale zase jsem nevěděl, co přesně bych o tom měl napsat. Pro zachování kontinuity kontinua těchto příspěvků však tyto věci v následujících pár větách (případně odstavcích) přece jenom zmíním.

Jako tradičně jsem vyrazil na týden na Jadran a jako tradičně si tam skvěle zaplachtil. Přežil jsem dokonce i tradiční akci v Brně, byť to letos byla blamáž. Pak se také podíval párkrát do Mnichova a Barcelony, kam mě mí zákazníci volají.

Vsuvka: blamáž (v originále blâmage) není francouzské slovo, byť jsem se o tom svoje kolegy snažil přesvědčit. Nakonec jsme se shodli na tom, že to je německé slovo (což je také matoucí, protože němčina nemá circumflex - stříšku), které bylo „přejaté“ z francouzštiny, podobně jako bylo „handy“ přejaté z angličtiny.

Také se mi podařilo zaplatit daně za rok 2012, o čemž jsem měl chvíli už vážné pochybnosti. Systém placení daní je tady o poznání více zkostnatělý, než v Česku. Daňové přiznání se podává do konce června a daň si berňák strhne (pokud všechno proběhne bez problémů) někdy v říjnu. V říjnu se také přihlásil o daň z bydlení (taxe d'habitation), kde mne trochu překvapilo, že to dělá přes šest set babek, a že se, podle výpisu, který jsem s tím současně dostal, zvýšila oproti předchozímu roku o 25 %. Po konzultaci s kolegy se ukázalo, že zatímco v Paříži k zásadnímu zdražení nedošlo, já platím daň za to, že bydlím v luxusní čtvrti. Daň z bydlení je totiž vlastně komunální daň, kterou vybírá obec a kterou investuje do infrastruktury a služeb, jako jsou knihovny, kulturní domy, sportoviště, jesle a školky, prostě věci, které běžně využívám. Jsem tak aspoň rád, když vím, kdo financuje tu, už dva roky probíhající a neustále znovu začínající, přestavbu hlavní silnice, po které jezdím denně do práce.

Vsuvka: Ptal jsem se kolegů, proč ve Francii nedaní příjmy stejně jako v Česku přímo u zdroje. Důvod, který jsem se dozvěděl, je typicky francouzský: údajně se o tom diskutovalo někdy v devadesátých letech, ale pak zjistili, že by přišla o práci spousta daňových úředníků. Takže odbory řekly ne a tím diskuse skončila. Vive la France !

V mezičase jsem se také zmínil domácímu, že jsem zklamán, protože nemáme v domě internet zavedený optikou, přestože bydlíme v tak luxusní a technologicky rozvinuté obci. Domácí mi obratem odpověděl, že je také překvapen, a že to tedy navrhl na příští zasedání SVJ, které bude za půl roku, k hlasování. Hlasovat se přitom nebude o tom, zda zavést optiku nebo ne, ale o tom, zda to dovolit operátorům. Jestli to budou ovšem operátoři chtít není úplně jasné.

Na vedlejší parcele úspěšně probíhá dostavba megakomplexu obytných a kancelářských prostor, která začala v okamžiku mého nastěhování a nejspíš skončí až se budu stěhovat pryč. Jak se těch dalších pár tisíc lidí navíc bude ovšem ráno dopravovat do práce vědět raději ani nechci.

V listopadu jsem pak přežil tradiční výstavku ve Villepinte, která se poslední roky vyznačuje tím, že je buď během ní stávka, nebo stávka sice není, ale i tak MHD nejezdí nejplynuleji. První den jsem si vzal auto a zpáteční cesta, kdy jsem se zasekl na A86, když jsem se chtěl vyhnout zácpě na A1 a zavřenému periferiku, která trvala dvě hodiny, se rázem zařadila na přední místa mé „co už bych nikdy nechtěl zopakovat“ hitparády. Musím ovšem přiznat, že se na tom podepsala i moje únava a to, že jsem (opět!) netrefil správnou odbočku na mé oblíbené křižovatce.

Druhý den jsem tedy pro jistotu jel RER, což podle jízdního řádu mělo trvat něco přes hodinu. Takže to, že to nakonec trvalo hodinu a tři čtvrtě bylo ve své relativní podstatě pozitivní. Výrazně pozitivní moment této akce, a současně novinka oproti loňsku, bylo uspořádání souběžné výstavky zbraní, střeliva a všeho ostatního, které byla ve stejném areálu, a na kterou se dalo projít na naši registraci. Konečně jsem viděl naživo FN-SCAR, nebo Dragunova. Doufám, že příští rok to takto udělají zase - to bych se na to dokonce i těšil, protože letos jsem se tam dostal až těsně před koncem, spíše náhodou a vůbec jsem to nestihl všechno projít. Bylo tam vše, od neprůstřelných vest, přes obrněné motorové čluny a transportéry, ruční palné zbraně až po satelitní špionážní systémy a taktické spojovací sítě. Takový sen malého kluka, který se zhmotnil.

Kromě všedních záležitostí na mne přišla tradičně se zimním splínem i tradiční krize středního věku, která se normálně projevuje pochybnostmi o smyslu života, milenkou a Porschem. Vzhledem k tomu, že pochybnosti o smyslu života (plynoucí z toho, že bych už všeho dosáhl) nemám, protože jsem ničeho nedosáhl a přestože rozumím významu slova milenka, nejsem si jist, jestli v případě starého mládence má tento význam smysl, zůstává jako jediné srozumitelné a moji krizi určující to poslední - Porsche. Navíc systém danění, kdy se daně neodečítají hned, ale až s více než ročním zpožděním, může za to, že jsem se mohl chvíli opájet iluzí, že mám na to, abych si něco koupil. Něco, co si kupují muži středního věku, aby si tím splnili svůj dětský sen - dokonalou hračku. Nebo prostě něco technicky dokonalého. Porsche sice ne, na to bych potřeboval platovou třídu o více než pár stupňů vyšší, ale něco „menšího“ už by se dalo. Po konzultaci se znalcem a shlédnutí pár dílů Top Gearu jsem pak dospěl k názoru, že to „něco“ by měla být zadokolka benzíňák o minimálně 300 koních. Pak jsem se pomazlil s myšlenkou, udělal průzkum trhu, spočítal si orientační předběžnou cenu, když to viděl, tak se rozhodl místo toho zamáznout hypotéku, zamáčkl slzu a koupil si raději za padesát babek „věrnou repliku volantu Ferrari 458 Italia“ k Xboxu, a šel se prohánět ve virtuálním monopostu na virtuální okruh Le Mans.

To by ovšem nebyla krize, kdyby se dala tak snadno. A protože mi navíc vrátili nějaký přeplatek z poplatků za služby, nebylo potřeba ani hledat nějakou výmluvu a před pár týdny jsem dostal, od strejdy Amazonu, doručenou až do domu, elektrickou kytaru. Kytara byla přibalená ke hře, a tak se momentálně ve volných chvílích přistihuji s kytarou na krku, jak pařím kytarové „karaoke“ na známé pecky. Dnes jsem si byl koupit nové struny...

La Poste

Přežil jsem sice skvělou akci v Brně, i výstavku, ale neradoval se dlouho. Už víkend po výstavce mne odstavila nějaká slabost a další víkend, když jsem si naplánoval dokonce na pátek dovolenou, abych měl čas „udělat nákupy“, mne skolila pařížská rýmička. Počítám, že to přinesl nějaký kolega, bylo jich více, který s tím hrdinně chodil do práce. Mne ovšem v pátek místo nákupů čekala postel, víkend jsem přežil s migrénou, abych v pondělí zase začal nabírat normální provozní režim.

Protože jsem potřeboval neschopenku (l'arrêt de travail), hned jsem se objednal ke svému praktickému lékaři, který ovšem v pondělí neordinoval, v úterý byl plný, takže mne vzal až dnes. Nechápu ještě úplně přesně jak to funguje, ale údajně mi mohl dát neschopenku maximálně jeden den dozadu, takže v pondělí si vezmu dovolenou - ještě, že jsem si nechal pár posledních dní v zásobě na podobné případy.

Pařížská rýmička je poměrně zákeřná a může se projevovat různě. Většinou tak, že má člověk rýmu (tak, že zlikviduje menší rodinné balení papírových kapesníků), kašle a občas má trochu teplotu. Připomíná to trochu prasečí chřipku, jen s tím rozdílem, že u toho nejsou horečky a většinou stačí ležet v posteli - pokud ovšem se k tomu nepřidá migréna. Když jsem tedy po pár dnech vybíral zase poštovní schránku, doufal jsem, že tam najdu svoji carte vitale. V mezičase mi totiž už dorazilo definitivní číslo sécurité sociale a tak jsem měl zato, že to byla reakce na moji odeslanou žádost o carte vitale a že tedy už musí dorazit každou chvíli.

Moje nadšení trochu zchladil dnes pan doktor, když mi prozradil, že má pacienty, kteří na kartu čekají i několik měsíců (jeden prý dokonce už deset). Myslel jsem, že mi jen špatně rozuměl, a že patrně myslí „čekají, od začátku podání žádosti o sécurité sociale“ (což v mém případě už také trvá přes 10 měsíců), ale ubezpečil mne, že ne. Že čekají na kartu od podání žádosti o kartu (té, co jsem vyplnil před čtrnácti dny). Tak moje nadšení zase rychle opadlo. Možná je to jen nepříjemnost, protože s definitivním číslem bych už teoreticky neměl mít žádný problém, ale je fakt, že potvrzení o jeho přidělení, které mi přišlo poštou, má omezenou platnost jen do konce roku. Nepočítám, že by francouzská sociálka předvídala konec světa a spíš místo toho tuším nějakou kulišárnu.

Ve schránce jsem tak místo toho našel dopis od realitky, že mi zvýšili nájem (podle nějakého zákona o výpočtu a zvyšování nájmů), a že mám dodat potvrzení o pojištění, jak mi velí moje povinnost nájemníka. Čímž mi připomněli, že bych měl zaplatit pojistku na další rok. Tady totiž platí pojištění nemovitosti nájemník. A když jsem se začal pídit po tom, jak to zaplatit, zjistil jsem, že mi pojistku zdražili a nikde nenašel proč. Takže se celá akce zasekla a čekám na vysvětlení od pojišťovny. Doufám, že to pak i s tím potvrzením stihnu, aby nedošlo zase k nějakému porušení zákona (jako minule s dovolenou).

Také jsem se rozhodl zaplatit tu daň z bydlení - online. Řekl jsem si, aspoň něco ti Frantíci už dotáhli do 21. století. Bohužel ne tak docela. Zaplatit daň online spočívalo v tom, že jsem si na internetu zadal, že to chci zaplatit online, v prohlížeči se mi z toho vygenerovala stránka pro povolení k inkasu, kterou jsem musel poslat (poštou) do svojí banky. Protože inkaso ve Francii nejde povolit online, ale musí se vždycky poslat papír a to i do super-moderní-zcela-plně-internetové banky, jako mám já. Tak jsem to tam poslal a jsem zvědav jak se to vyvrbí.

Na to, že mi poštou chodí výplatnice, nebo každý měsíc faktura z realitky, už jsem si zvykl, ale když mi posledně ohledně služební kreditky nabídli, abych se zaregistroval online (abych nemusel štosovat papírové výpisy, které, přestože jsem udělal pár položek za měsíc, měly minimálně vždy aspoň tři samostatné listy) a poté, co jsem vyplnil všechny náležitosti, mi sdělili, že mi přístupové heslo přijde poštou, začalo mi docházet, proč je La Poste pořád v kurzu. Po pekárně a lékárně je to v podstatě třetí nejdůležitější věc, kterou chcete mít v okolí, ale na rozdíl od pekáren nebo lékáren jich je o poznání méně.

I můj učitel francouzštiny mi doporučoval, abych vždy, když budu ve sporu, sáhl k písemné korespondenci a nespoléhal na telefon nebo email. Jedině doporučený dopis s potvrzením o doručení (lettre recommandée avec accusé de réception - zkráceně RAR) je účinný prostředek jak dosáhnout svého. Čímž pak motivačně uvedl hodinu, kde mi předložil příklad dopisu, který byl špatně formulovaný (pro cvičební účely napsaný Japoncem a adresovaný francouzské firmě), a chtěl abych ho přeformuloval správně. Chudák Japonec si v něm stěžoval, že si koupil auto, a že s ním, a se servisem, má jenom problémy. Při té hodině jsem pochopil, že psaní formálních dopisů ve francouzštině nebude věc, ve které někdy něčeho dosáhnu, a pokud se nebudu chtít ztrapnit, budu muset spoléhat na předdefinované šablony, včetně uvítacích, závěrečných a výplňkových frází. Ty fráze se patrně tradují už z dob Františka I., jinak si nedovedu vysvětlit, proč se na některé z nich dnešní slovníky vůbec nechytají.

Ale abych se vrátil k poště. Některé věci se mi líbí. Třeba samoobsluha. Člověk přijde, sám si dopis nebo balíček zváží, zaplatí (kartou nebo drobnými), váha mu vytiskne známku, tu si sám nalepí a nakonec to sám hodí do schránky, která je venku. Nebo to, že třeba pro poslání balíku do zahraničí je možné si podací lístek připravit a vytisknout doma na počítači (po zaplacení online kartou), nalepit na balík a na poště při podání si to jen nechat oskenovat a orazit.

Dnes se obě věci potkaly. Formální dopisy a moderní poštovní technologie. Potřeboval jsem zrušit svůj mobilní paušální tarif, který jsem si před měsícem na zkoušku objednal. Přestože to je super výhodný tarif, zrovna mně úplně nevyhovuje. A přestože té firmě pořád fandím, v tomhle mne trochu zklamala. Zatímco objednání SIMky jde udělat na pár kliků online, zrušení je potřeba udělat zasláním doporučeného dopisu s potvrzenkou. Oproti ostatním operátorům je rozdíl pořád ještě dost velký v tom, že to je zadarmo a že je to možné udělat kdykoliv. Nicméně, je potřeba zapojit poštu.

Nejdřív jsem si zkusil najít na internetu, co přesně tam poslat. Obchodní podmínky Free jsou totiž poměrně vágní a říkají jen něco ve smyslu - pokud to chcete zrušit, pošlete nám svoji žádost v dopise (doporučeném s potvrzenkou) na naši adresu. Když je něco vágní, je potřeba to nepodcenit, protože vágnost často neznamená interpretační volnost, ale spíš jen, že dotyčný buď nevěděl, nebo nepovažoval za nutné být přesnější. A protože domorodci jsou na tohle samozřejmě už vytrénovaní, tak mě ani nepřekvapilo, když jsem na webu našel více dotazů, jak přesně má ten dopis vypadat a pak dokonce i šablonu, kam stačilo už jen doplnit nacionále odesílatele a adresáta. Protože to zjevně je netriviální, dokonce na to existuje celý web. Podotýkám, že ten web se zabývá pouze tvorbou žádostí o zrušení přípojky (mobilní, internetové) :).

Maje šablonu, rozhodl jsem se prubnout technologie třetího tisíciletí v podání La Poste. A sice poslání doporučeného dopisu s doručenkou z tepla svého domova. Už jsem jednou přes internet posílal balík (tam ale bylo potřeba ten balík donést na poštu), takže jsem nebyl úplný panic, tady tohle byl ale whole new level. Někdo ovšem někde v diskusi psal, že to přesně takhle udělal, a vyšlo to, což mě povzbuzovalo.

Připravil jsem si tedy krásný dopis v PDF, včetně podpisu, který jsem si vyfotil a vložil jako obrázek a zaregistroval se na boutique. Uznáte, že tomu jde těžko odolat. Drobný problém nastal jen při zadávání adresy adresáta, která nebyla přesně podle normy, ale nakonec jsem se přes to dostal, když jsem „oddělení rušení připojek“ napsal do kolonky pro ulici. Finální test inteligence ovšem přišel nakonec. Když se mi zobrazila výsledná podoba, byl na mém dopise vpravo nahoře červený obdélník a v něm červeně napsáno - „toto místo musí zůstat volné, pro vytištění adresy adresáta“. Ten obdélník i nápis se lehce kryl s adresou adresáta, kterou jsem tam napsal už sám. Ukázalo se totiž, že jsem někde zatrhl volbu, že chci, aby vytiskli adresu ve výrobě. Tak jsem to zase odtrhl, lehce vyladil umístění, prošel celou proceduru, potvrdil a nakonec zaplatil. Co by se teď mělo stát, že pošta ten můj dopis vytiskne, dá do obálky (doporučeně s doručenkou) a doručí. Pak mi emailem potvrdí, že to přišlo. A stálo to ani ne sedm babek. A pak mi třeba zruší ten paušál.

Free contre tous

Sice jsem původně chtěl psát na téma, jak proběhly svátky, Silvestr a jak dopadla cesta do Paříže, ale dnes jsem měl příležitost vidět na vlastní oči něco, co jsem nevěřil, že ještě jde. Také jsem dodnes nevěděl, kdo je Xavier Niel, a proč bych se měl o tohoto člověka zajímat. Ale protože jsem viděl a začal se zajímat, nechám tradiční zprávy z tradičních míst a akcí na jindy a zkusím načnout letošní rok spíš takovou aktualitou. Upozorňuji ovšem, že následující text může být naprosto nezajímavý pro kohokoliv, kdo se nezajímá o český telekomunikační trh a nebo si neplatí sám svůj mobil (ale platí mu ho např. firma, rodiče, nebo movitý partner). S touto výstrahou tedy čtěte dále.

Už jsem se zmiňoval, že jsem před Vánoci, žádal o připojení k Internetu a že se to nějak "zadrhlo", aby se to "oddrhlo" zrovna v tu nejnevhodnější chvíli, když jsem dorazil do Prahy a v emailu se dočetl, že se mi právě nějací zoufalci snaží doručit balíček připojení k Internetu. A následně přišly další dva emaily o tom, že se jim to nepodařilo ani zítra, ani pozítří, a ať tedy řeknu, co s tím. Tak jsem řekl, ať to pozdrží a doručí 7. ledna (v sobotu ráno), kdy už budu zpět. Překvapivě, jak jsem řekl, tak se stalo. V pátek večer jsem v pozdních hodinách dorazil a v sobotu ráno zvonil ježíšek a nesl mi balíček od Free. Tomu jsem nemohl odolat, takže jsem si s tím chvíli hrál, aby se mi nakonec podařilo kýženého dosáhnout a mohl slavnostně zvolat "Hosana" jsem on-line. I tomu, jak to připojení funguje, by se dala věnovat, krátká stať, neboť to má určité "vychytávky", které nejsou v Česku běžné, ale teď se tím nebudu zdržovat ;).

Připojil jsem se a ... skolila mne rýmička, kterou jsem si přivezl z Česka. Bohužel, už to začíná být pomalu tradicí, že po Vánocích mne pravidelně něco skolí. Bohužel, k rýmičce se přidala i tradiční migréna, takže jsem neděli strávil v agónii, dokonce to zasáhlo i pondělí (a to byl také důvod, proč jsem se neozval dříve). Spíše náhodou jsem si v pondělí večer všiml, že druhý den, tedy dnes, bude Free slavnostně uvádět svůj mobilní tarif, de fakto jde o vstup nového (čtvrtého) operátora na trh ve Francii. Už jsem také zmiňoval, že situace ve Francii je velice podobná té v Česku. Tři "klasičtí" operátoři, Orange (dříve France Telecom), SFR a Bouygues hrají hru na konkurenci. Ta situace je dokonce tak podobná, že ceny jsou mezi nimi navzájem velice podobné (nebo stejné) a jsou překvapivě i podobné těm v Česku (v hrubém přepočtu).

V čem ta situace je naopak velice nepodobná, je fakt, že tito stejní hráči (plus Free) jsou největšími konkurenty na poli internetového připojení. Pokud se zeptáte nějakého Francouze, od koho má připojení, je velká šance, že to bude jeden z těchto čtyř. Kabelová televize zde v podstatě ve své klasické podobě neexistuje, je to buď satelit, nebo právě příjem televize po internetu, prostřednictvím těchto čtyř poskytovatelů. Něco jako NetBox (tedy čistý poskytovatel internetu) tady není vůbec. A historicky, bylo to právě Free, které v připojení k Internetu dotlačilo ostatní poskytovatele tam, kde to teď všichni mají. Věci jako telefon, potažmo televize, zahrnuté v ceně přípojky, byly před tím nemyslitelné. Všechno se hezky platilo zvlášť a navíc. Než přišlo Free se svým Freeboxem a filosofií "triple play", což znamenalo internet+telefon+televize v ceně. A ta cena byla na tehdejší dobu neuvěřitelných 30 babek za měsíc.

Ostatní operátoři se dokonce ani nezmohli na lepší názvy, takže dnes v podstatě všichni nabízejí nějaké "boxy", NeufBox, LiveBox, BBox. V roce 2006 přišlo Free s Freebox HD, což byla kombinace routeru a HDTV dekodéru (router mám mimochodem na stole, dekodér jsem ani nevybalil, protože nemám televizi) a v podstatě nastolilo standard, který se drží dodnes a to včetně ceny. Dnes už sice mají nový Freebox (Révolution), který má zase nějaké vychytávky navíc, nicméně princip už zůstává stejný, telefon+televize+internet v jednom balíčku za paušální cenu.

Byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že ve svém balíčku mám neomezené volání na pevnou v ceně a to nejenom ve Francii, ale i do zahraničí. Že si za 4 babky mohu dokoupit neomezené volání na mobily ve Francii (nebo do Alžíru) :) a že na český mobil se dovolám za stejnou cenu, jako bych volal z Česka. Také mne překvapilo, že v rámci základního balíčku televizních programů, mám 180 kanálů, z toho 15 v HD (že se na to nedá dívat je věc jiná :)). A v neposlední řadě i řada vychytávek spojených přímo s připojením k Internetu, počínaje veřejnou IP adresou, veřejnou IPv6 subsítí, a automatickým wifi hot spotem. Což je v podstatě taková solidární politika způsobující, že jako freenaut (ten, kdo používá připojení od Free), se mohu připojit na jakýkoliv cizí Freebox, který má aktivní wifi. Což se hodí, protože když jde člověk Paříží, zakopává o tyto hotspoty na každém rohu.

Abych se ale dostal k jádru věci. Po úspěchu s Freebox se Free rozhodlo v roce 2007 vstoupit i na mobilní trh a povedlo se jim to právě dnes 10. ledna 2012. Proč to tak dlouho trvalo, je trochu naznačeno i ve videu z konference. A když jsem se na to video dnes díval, tak jsem si říkal, že někdo jako Xavier Neil v Česku zásadně chybí. Je škoda, že video asi bude (kvůli francouzštině) pro většinu oříšek, ale to je právě to, čím je to zajímavé. Přestože je vidět, že Xavier Neil jde velké trojce "po krku", a občas si neodpustí vtípek, získává si velké sympatie právě tím, že nazývá věci pravými jmény, nebojí se srovnávat a nebojí se ukázat absurditu nabídek všech tří operátorů v plné síle a to jak v komplikovanosti, tak v cenách. Protože jsem se před nějakým časem jednotlivými nabídkami místních operátorů zabýval, nemohu mu než dát za pravdu právě z vlastní zkušenosti.

Pro detaily je potřeba si přečíst oficiální zprávu, ale nedá mi to, abych nevypíchl základní "výhody" nových tarifů. Jsou dva, jeden se jmenuje Free a druhý 2€:

Tarif Free: cena 19,99 € / měsíc, neomezené volání na mobily a na pevnou v rámci Francie, neomezené SMS/MMS v rámci Francie, neomezené volání na pevnou do ciziny (vybrané země, asi 40), volání na mobily do ciziny asi v ceně volání z Freeboxu (např. 0,22 € na mobily do Česka). Tarifikace 1+1, do ciziny 30+1. Datové připojení k internetu bez omezení funkcí (ostatní operátoři si například účtují příplatek za VoIP, nebo tethering) s datovým omezením FUP 3GB

Tarif 2€: cena 2 € / měsíc, 60 minut volání v rámci Francie, 60 SMS za 1 cent

Samozřejmě jsou tam háčky, jako např. datový roaming, nebo roaming obecně, a otázkou také zůstává, jak to bude fungovat, protože Free má zatím relativně malé pokrytí a sdílí proto síť s Orange, ale je to teprve začátek. Každopádně Xavier Neil si získal mé sympatie a věřil jsem mu i to dojetí na konci. Bravo.

Be patient a little longer

Vypůjčil jsem si motto, které se ujalo u nás ve firmě, kde zápasíme s tím, jak naroubovat český humor na francouzsko-italskou mentalitu. Dá se to překvapivě aplikovat i v běžném životě, kdy se situace zdá na první pohled bezvýchodná. Jako například s připojením k Internetu.

Když jsem, čistě ze zvědavosti klepl na odkaz (kde jsem si měl vybrat datum případné návštěvy technika France Telecomu) o pár dní později, zjistil jsem, že se dvoutýdenní okno posunuje. A že se otevřelo už i datum 9. ledna. Takže jsem neváhal a hned se přihlásil na prohlídku drátu v prvním termínu ráno. Sice jsem měl určité pochybnosti o tom, co tam bude FT zkoumat, když mi sám FT dal na dveře štítek, kterým jaksi potvrzuje, že tam linka je. Další překvapení nastalo před chvílí, kdy jsem otevřel email a čtu další zprávu od Free v tom smyslu, že moje instalace drátu byla zrušena, protože ten drát tam už je a je to oficiálně potvrzené od FT. Snad se tedy blýská na lepší časy.

Internet totiž, zdá se, pronikl už zásadně do mého života. Zjistil jsem, že vysavač, ledničku, pračku a nejspíš i skříně z IKEI, chci koupit právě na Internetu. Stejně tak jsem si zvykl na pravidelný přístup na email, google maps. A v neposlední řadě i hry. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si chtěl o víkendu, po dlouhé době, zahrát StarCraft (jenom lokálně proti počítači, abych se trochu roztrénoval, než na to s Pavlem zase "vlítnem"), a zjistil jsem, že proto, že jsem se už 30 dní nepřipojil k internetu, přepnul se StarCraft do verze, která už nejde hrát lokálně (dokud se znovu neautorizuje na Internetu). Připadal jsem si, že mě Blizzard vyloženě šikanuje. Já nevím už dva měsíce, kam dřív skočit a když se k tomu konečně dostanu, tak smůla. To samé Portal 2. Takže jediné, co se dalo hrát, z těch her co mám, byl Deus Ex: HR. Tak jsem to alespoň dohrál.

V pondělí přišla také první faktura za elektřinu. A po konzultaci s bankéřem to vypadá, že by snad mohla být i správně zaplacena inkasem. (Smlouva ovšem zatím nepřišla, a asi už nedojde.) V úterý přišla dokonce už i smlouva o pronájmu, dokonce i s manuálem "správného nájemníka".

A také přišly přístupové údaje k účtu pro internet banking, Bohužel zatím jenom část - login. Heslo přijde, z bezpečnostních důvodů, jinou zásilkou o "pár dní" později. PIN také nepřišel. Když jsem si rezignovaně posteskl bankéři, tak ten mě ujistil, že to bude určitě otázka nejbližších dní. A hned také využil příležitosti faktury za elektřinu a začal pracovat na procesu změny adresy na moji skutečnou adresu. Jsem zvědav, jak dlouho to bude trvat. Tvrdil, že krátce. Ptal jsem se šťouravě, jestli krátce znamená měsíc. Bral to s nadhledem. Aspoň něco.

Zatím používám svoji novou platební kartu k tomu, že ji nechávám frajersky vyčnívat v peněžence a platím místo toho kreditkou od Citi. Původně jsem myslel, že bych ji mohl využít alespoň pro pojištění na cesty do zahraničí (což v mém případě znamená paradoxně na cestu do Česka), ale po pokusu prostudovat brožuru cestovního (a jiného) pojištění, které na kartě mám, jsem zjistil, pokud mne moje fránina nemate, že jsem momentálně v jakémsi pojištěneckém vakuu a nevztahuje se na mne v podstatě žádná pojistná smlouva. Protože mám francouzskou kartu s francouzskou pojistkou, ale nejsem zatím francouzský resident, kterým se stanu (pro potřeby pojistky) teprve, až budu pobývat ve Francii alespoň 90 dní nepřetržitě. Teoreticky bych mohl být český resident, ale v tom případě se na mne pojistka pro cestu do Česka nevztahuje (je to speciální případ - nefrancouzský resident cestující do své země - který je explicitně vyjmut z pojistného plnění). Navíc už nemám platnou českou kartu zdravotního pojištění, a ještě nemám francouzskou, což je k tomu pojištění také nějak potřeba. Mám pocit, že jediný způsob, jak to vyřešit, je počkat těch 90 dní. Což není tak hrozné, teoreticky už mám 50 za sebou.

Je fakt ale, že jsem kartou už platil, nebo teda doufám :). Konkrétně mýto na dálnici ve Francii, když jsem dnes vyrazil na přesun do Prahy (ale spíš do Česka - nebo ještě spíš na Moravu :)). Protože poslední dobou se nějak pořád v noci budím, využil jsem toho, že jsem vstal už ve čtvrt na pět a o půl šesté v klidu vyrazil. Výhoda byla, že na periferiku bylo volno a já jsem projel a objel půl Paříže v podstatě cestovní rychlostí. Nebýt toho, že byla tma, mlha a pršelo, tak to nemělo chybu. Potom na cestě mne trochu deptalo, že trvalo dost dlouho než se rozednilo, a pak, že se setmělo rychleji, než jsem stihl dorazit. Ale co by člověk chtěl, když si vybere nejkratší den v roce. Pršelo celou cestu, místy i sněžilo, zvláště v blízkosti německých přechodů. Jinak, až na pár kolon kolem Mannheimu, a závěrečnou zacpanou Prahu, to proběhlo bez problémů. Jenom jsem zjistil, že potřebuji vyměnit i zadní stěrač, který mi při pravidelné kontrole před pár dny nevyměnili (na rozdíl od předních) a tak jsem místo výhledu dozadu viděl spíš abstraktní světelné (a později barevné) obrazce. Dohromady něco přes tisíc kilometrů, ale díky tomu, že jsem vyjel tak brzy, tak to překvapivě nebylo tak únavné. A nebýt té zácpy v Praze, tak bych se možná vešel i deseti hodin a to včetně zastávky v mekáči a kupování dálniční známky. Každopádně, zítra mne čeká D1 do Brna a to bude jiná káva :).

I když, je pravda, že situace na pařížských silnicích je tristní. (Nechci to zobecňovat, protože jedinou jinou zkušenost z cestování autem ve Francii mám z Provence a tam to bylo vždycky v pohodě.). V Paříži ovšem je to vysloveně hazard. Posledních pár dní jsem jezdil do práce autem, jednak proto, abych to auto trochu projel, před tím, než s ním vyrazím do Prahy, a jednak proto, abych zjistil, jak moc výhodné, nebo nevýhodné, je auto na cestu do práce. A v zásadě každou cestu (ať už do práce, nebo z ní) jsem byl svědkem nějaké buď bizarní, nebo vyloženě nebezpečné situace, která mohla klidně skončit havárkou. I když je fakt, že zranění by asi byla mírná, vzhledem k poměrně pomalému provozu. To ovšem neplatí pro motocyklisty, kteří se proplétají kolonami aut s nadhledem profesionálních sebevrahů. Nevím jaké jsou podmínky pro získání řidičáku ve Francii, viděl jsem jen ceník, kde to stálo cca tisícovku, ale mám dojem, že ho dostane každý. Obrátka do protisměru uprostřed křižovatky, nerespektování pruhů, jízda jednosměrkou v protisměru, jízda na červenou, jízda na normální silnici v protisměru, stání uprostřed normální silnice a nakonec nejběžnější, nedávání přednosti v jízdě. V podstatě všechno už jsem viděl. A motorkáři, kteří provádí slalom mezi pomalu jedoucí kolonou.

K tomu nepřispívá ani dopravní značení, které je chaotické, a některé křižovatky připomínají spíš dětské dopravní hřiště a to jak rozlohou, tak složitostí. Už se mi párkrát stalo, že jsem křižovatku napoprvé nedal. Také jsem zjistil, že pokud člověk není na periferiku ve správném pruhu, aby odbočil, může si také nuceně objet čtvrt Paříže. A to má periferik na některých místech až 6 pruhů v jednom směru. Na druhou stranu, když mne vezla kolegyně z letiště, tak jsem si všiml, že v podstatě řeší všechny nebezpečné situace jaksi mimoděk, a klidně si přitom se mnou povídá. Nevím jestli to je tím, že je holka, nebo tím, že si na to člověk časem zvykne. O tragičnosti vypovídá i to, že sice bydlím šest kilometrů od práce, ale cesta autem mi trvá v nejlepším případě 20 minut, ale většinou je to spíš 45 minut až jedna hodina. A to bez ohledu na to, jakou zvolím trasu. Za hodinu bych to teoreticky mohl dojít pěšky. A i na kole by to nemuselo být špatné, nebýt těch semaforů, co jsou na každém rohu, a bohužel omezují i cyklisty a také toho, že pařížské silnice jsou v podstatě cyklistům nepřátelské.

Ovšem, jak říká můj kolega, který jede ráno do práce autem skoro dvě hodiny, to je daň za Paříž.

Nový domov?

Ne, ještě nemám Internet a asi ještě dlouho mít nebudu. Ale o tom později. O víkendu jsem se přestěhoval. Původní idea byla, že si v pátek vezmu v práci auto (které tam v podstatě parkovalo od mého nástupu), převezu ho do hotelu. V pátek ráno jsem si ještě pro jistotu na recepci za 17 babek zarezervoval parkovací místo v garážích. A v sobotu se přestěhuji. Protože věci trochu nabobtnaly, počítal jsem s tím, že pojedu na dvakrát (tedy přesněji, že se jednou vrátím). Věci nabobtnaly hlavně kvůli tomu, že jsem měl ještě navíc nakoupené nějaké potraviny, že jsem si něco iniciativně přivezl při stěhování a že vyžehlené košile, se mi nechtělo pěchovat do kufru na doraz.

To byla idea, která dostala první trhlinu, když jsem se v pátek napodruhé trefil do garáže a zjistil, že ne mém zarezervovaném místě někdo už parkuje a navíc to zjevně moc neumí, protože svým BMW pro jistotu zabral hned dvě místa. Zaparkoval jsem to tedy vedle a šel to říct na recepci . Což ovšem vedlo na téměř čtvrthodinovou konverzaci na téma, že na tom druhém místě nemohu parkovat, a proč a to, že tam parkuji je vlastně výjimka, možná jen díky tomu, že ten, kdo tam normálně parkuje, tam zrovna teď neparkuje. Čemuž jsem se nedivil. Možná parkuje někde jinde.

V sobotu jsem ráno sbalil kufry, naložil a vyrazil. Měla to být poměrně jednoduchá cesta, ale protože jsem příliš spoléhal na navigaci, nakonec se z toho stala taková projížďka po mé budoucí čtvrti, zakončená ovšem šťastným koncem. Při návratu do hotelu jsem si řekl, že místo na navigaci se budu spoléhat na ukazatele, což vedlo k tomu, že jsem trochu přejel, ale zase jsem mohl natankovat, shodou okolností kousek do práce, u asi nejdražší pumpy v širém okolí. Výhodou bylo, že tam bylo prázdno, takže první faux-pas, kdy se mi nepodařilo otevřít víko nádrže byl ušetřen obecenstva, stejně jako posléze pokus o komunikaci s automatickou pumpou.

Přes tyto drobné peripetie jsem ovšem relativně dobře naladěn dorazil do hotelu, abych zjistil, že mi v mezičase přestala fungovat karta do garáží. Naštěstí zrovna jel hned za mnou do těch garáží nějaký domorodec a když viděl, jak tam zápasím s vraty, tak mi je otevřel svým dálkovým ovládáním. Na mém původním místě teď stálo už jiné auto. Sbalil jsem si posledních pár švestek, koupil naposledy bagetu v oblíbeném pekařství přes ulici a šel se odhlásit. Na recepci byla stejná recepční, která mne včera zaskočila litanií o parkování. Dnes pro změnu překvapila tím, že mi tvrdila, že jsem odjel už ráno. A přestože jsem to vehementně popíral, dlouho tomu nechtěla věřit. Nakonec prohlásila, že stejně budu muset zaplatit pobyt až do neděle a s tím mne propustila.

Při příchodu do nového bytu mne překvapily dvě věci – zima, a tramvaje. Zimu jsem odstranil tím, že jsem roztopil elektrické radiátory. Tramvaje budou dlouhodobá výzva. Původní dojem, který jsem nabyl při první prohlídce, že tramvaje v podstatě nejsou slyšet, se týkal tramvají, které přijíždí nebo vyjíždí z vozovny pod oknem. Ty skutečně slyšet nejsou. Tramvaje, které ovšem jezdí kolem na pravidelné lince jsou slyšet na můj vkus příliš. A bohužel jezdí skoro pořád a v poměrně krátkých intervalech. Teprve kolem půlnoci ty intervaly zvolní. Od dvou ráno do pěti nejezdí, pak začnou párkrát za hodinu a v šest se to rozjede naplno. To jsou výsledky pozorování za poslední tři noci.

Co ovšem oceňuji jsou venkovní žaluzie, které jsou schopné zcela a naprosto zatemnit místnost. Tím se podaří organismus oblbnout a je pak schopen spát, pro totální nevyspání i přes den. Dlouhodobě to ovšem budu muset řešit jinak. Představa, že bych se stěhoval se mi ovšem výrazně nelíbí. A to i proto, že místo není jinak špatné. Bydlím v podstatě u Seiny, v pěkné nové čtvrti. V okolí jsou zajímavé parky i obchodní centra a jezdí sem tramvaj :).

V neděli jsem pak vyrazil do IKEI. Těch je v okolí pár, vybral jsem si jednu, která není úplně nejblíž, ale líbilo se mi, že stejným směrem jako Versailles. IKEA ničím nepřekvapila. Vypadá úplně stejně jako ta v Česku, včetně toho, že když už má člověk pocit, že to celé prošel, ještě mu pořád zbývá pár kilometrů k pokladnám. V podstatě to byla taková průzkumná návštěva, při které jsem hlavně chtěl omrknout skříně PAX, jejich provedení, úpravu atd. A jednak jsem chtěl také zjistit, jaké existují možnosti, co se týká kuchyní. V IKEI jsem, stejně jako už předtím v Carefourru, vyzkoušel samoobslužnou kasu. Ta spočívá v tom, že si člověk zboží sám namarkuje pomocí čtečky čárových kódů a pak zaplatí. Při návratu bylo zvláštní, že čtyřproudová dálnice byla plná v obou směrech. Od Paříže i na Paříž. Večer jsem pak ještě při procházce objevil kousek od domu obchod Auchan, který vypadá podobně jako Tesco. Prodávají tam od potravin, přes ponožky až po vysavače, všechno. 

Protože nemám zatím ani ledničku, zřídil jsem improvizovaný chladící box na balkóně v krabici od zásilky z Amazonu. Ještě před tím, než jsem opustil svůj dočasný příbytek v hotelu, měl jsem pocit, že bych si měl koupit rychlovarnou konvici. Protože jsem ale nevěděl, kdy bych ji honem mohl koupit, napadlo mne, že bych ji mohl zkusit objednat přes Internet a třeba by mi ji mohli už v pondělí doručit. Takže jsem (v sobotu dopoledne) hledal nějaký internetový obchod, kde mají konvice a překvapivě, největší výběr byl na francouzském Amazonu. Když jsem pak nakonec jednu vybral a postupně se propracovával k platbě, zaujala mne možnost doručení ve stejný den večer, která najednou vyskočila (a kterou jsem předtím nikdy neviděl). Což znamenalo, že bych měl konvici už v sobotu večer. Řekl jsem si, že tu srandu to stojí a připlatil si za to 10 babek (standardní doručení do 3 pracovních dnů bylo zdarma). 

Za tu srandu to stálo, protože kolem půl osmé mi volal nějaký chlapík, že mi má doručit něco z Amazonu, ale nemůže najít moji adresu na GPSce, jestli bych mu nemohl dát nějakou jinou adresu blízko, kterou znám. Znal jsem jen ulici, která vede okolo, takže jsem mu řekl, ať naviguje na ni a vyrazil do noci, abych se podíval jaká čísla jsou poblíž. Ta jsem mu potom také zavolal, ale ukázalo se, že má problém najít i ta čísla. Pak nějaké číslo našel a nakonec to asi za hodinu celkem donavigoval. Takže za 10 babek jsem měl sice doručení jen na nejbližší křižovatku, ale zato jsem si mohl vybrat kterou a i číslo popisné, u kterého si to vyzvednu. Je fakt, že chlapík tvrdil, že to je jeho první šichta jako doručovatel, a to, že moje ulice není na GPS mi potvrdili i stěhováci, co mě stěhovali a nakonec není ani na mé GPS, co mám v autě. Takže navíc teď už vím, kam případné zoufalce posílat a kde je mohu vyzvedávat. 

Když jsem viděl, jak to kupování na Internetu skvěle funguje, řekl jsem si, že si ho musím zřídit, co nejdřív a zavolal na SFR, jestli by mi nemohli zařídit optiku. Nemohli. Zavolal jsem tedy na Free (což mi ostatně všichni doporučovali) a objednal si balíček Total za něco málo přes 30 babek měsíčně. Trochu mne zklamalo, že mi nenabídli jejich nejnovější box, ale jeho předchozí verzi, ale je fakt, že přehrávač BDček, případně zabudovanou herní konzoli, nebo videorekordér nepotřebuji. A zase je to o pár babek levnější. Co mi ovšem vyrazilo dech, když mi řekli, že zřízení bude trvat od dvou do šesti týdnů a že mi navíc musí zřídit telefonní linku. Argumentoval jsem tím, že linku už mám nataženou od France Telecomu (dokonce mám na dveřích naražený štítek s přiřazeným číslem), nicméně chlapík na lince byl asertivnější než já a nedal se zviklat. Nakonec z něho vypadlo, že i když mi tedy nebudou muset tu linku tahat, že ji budou muset minimálně „aktivovat“, což sice půjde udělat i na dálku, ale pořád to minimálně ty dva týdny zabere a za těch skoro 40 babek za zřízení to pořád stojí (a navíc je to levnější, než kdybych si to nechal aktivovat od France Telecomu). Takže to vypadá, že pod stromečkem Internet asi nebude (a jestli ano, tak beze mne).

S bankou se mi zatím nepodařilo nic moc udělat. Sice na tom už pracuje můj osobní bankéř, ale ten je, zdá se, spíš zdatnější obchodník, než manager. Počítám, že je ale pořád dost času. Elektřinu mi zatím kvůli neplacení neodstřihli, pojišťovna mi teprve dneska doručila smlouvu, mimochodem i s uživatelskou příručkou popisující různé možnosti, která čítá 58 stránek velikosti A4 hustě popsaných malým písmem, kterou si nejspíš nechám na dlouhé zimní večery, až nebudu mít co číst. 

Dnes ráno jsem se také setkal s chlapíkem od stavební firmy, která to tady stavěla, který mi konečně vysvětlil, co jsou ty zvláštní věci, co mám nad okny, a které jsem polepil páskou, protože z nich dost táhlo. A také, jak funguje krabička se sluníčkem v předsíni a odhalil závadu na odvětrávání v kuchyni. Což vedlo k tomu, že mi nakonec nepředal můj druhý klíč, ale nechal si ho, aby to odvětrávání mohl opravit. Večer se ovšem ukázalo, že dneska to ještě nebude. Zato jsem si večer vyzvedl přezuté auto, které jsem ráno nechával v servisu. Což byla smůla, protože zrovna dneska ráno byla pěkná průtrž, a auto by se hodilo. Takto jsem do práce přišel durch. Zato jsme měli takový předvánoční týmový oběd v restauraci, tak jsem to preventivně posichroval nějakým rumem (kterým byla napuštěná baba) a doufám, že to bude OK. 

Psáno v úterý 13. 12. 2011

Tak, zatím...

Zítra se nejspíš přestěhuji. Chtěl bych. Je to ovšem výzva. Nový byt, tramvaje, holá kuchyň, a tak. Jiná možnost ale není. Jeden důsledek to bude mít ovšem pro blog. Než zařídím připojení k internetu, budou chybět příspěvky. Kdyby se to ale táhlo, napíšu to doma do šuplíku a pak to publikuji z práce...

Co mi ovšem bude víc chybět, bude pravidelný večerní surfing. Tak nějak jsem si na to na hotelu zvykl, zvlášť díky tomu, že v posteli se nic jiného seriózního dělat nedá.

Dnes mi volali z banky. Ne ovšem kvůli tomu, aby mi sdělili, že si mohu vyzvednout PIN, šekovou knížku a přístupové kódy na pobočce, kde je mám přichystané. Nějaká paní mi volala (ze skrytého čísla) proto, že zjistila, že jsem si nedávno otevřel u nich účet a podle nějaké interní směrnice tedy se mnou chce udělat krátký dotazník, jak jsem s celým procesem otevření a přístupem spokojen. Tak jsem jí vysvětlil, že mám už skoro dva týdny peníze na účtu a nemohu s nimi nic dělat (a že bych to potřeboval a chtěl). Prý to chápe. A jak jsem tedy spokojen. Tak jsem přiznal, že tedy vůbec spokojen nejsem, a že bych byl rád, kdyby mi mohla nějak pomoci se k mým penězům dostat. Prý to zkusí, a ať jí dám ji svoji emailovou adresu. Opáčil jsem, že všechny moje nacionále tam musí mít. Prý ne. Tak jsem zvědav. Zatím žádný email nepřišel. Doufám, že to nebyl nějaký phishing.

Zato přišla dobrá zpráva z Arvalu. Prý si mám najít nějaký servis na výměnu pneumatik (na zimní) a o zbytek se postará Arval. Abych to vysvětlil, v Paříži se auta na zimu nepřezouvají. Je to dané tím, že se s tím nikomu nechce otravovat a podnebí to vyloženě nevyžaduje. Pro mne ovšem by to byl problém, pokud bych chtěl jet do Německa, nebo do Česka autem, protože v obou platí vyhláška o zimním obutí. První věc, kterou jsem tedy udělal, když jsem přebral služební auto, byla, že jsem se dožadoval zimních pneumatik. Čímž jsem všechny vyvedl z míry. Nakonec se ale podařilo dojednat právě u firmy, která poskytuje firemní leasing, že za nějaký měsíční příplatek mi to na zimáky přezují. A dnes to potvrdili emailem - trvalo to jenom měsíc a něco...

Ptal jsem kolegů, kterého internetového poskytovatele by mi doporučili. Ukázalo se, že téměř všichni jsou u free. Free ovšem není "free", jak by název mohl napovídat, ale je známé tím, že poskytuje lepší služby, za míň peněz a zároveň je technologickým tahounem. Tak jsem tam po obědě zavolal. Chtěli vědět, jestli tam mám linku. Říkám, že nevím. Tak prý ať zavolám znova až to zjistím. Linku by mi mohli zřídit, ale bylo by to 40 babek plus. Zatím to vypadá, že by to tam šlo, ale bylo by to jenom ADSL. Což mne trochu zklamalo. Čekal jsem, že v novostavbě by mohla být už optika. Zavolal jsem pro jistotu na investora, který potvrdil, že údajně mám v bytě linku od France Telecomu, a číslo linky je na zárubni vstupních dveří. No vida. Musím to omrknout, hned jak se tam dostanu. Měl jsem pocit, že těch štítků je tam nějak moc, ale zrovna tohohle jsem si nějak zvlášť nevšiml.

Také jsem se dnes ptal, kdy budou výplatnice a byl jsem překvapen hned dvakrát. Výplatnice se tady nerozdávají ve firmě (jak je u nás zvykem), ale chodí na domácí adresu poštou. Na moji "domácí" adresu (v hotelu) ovšem nic nepřišlo. Když to naše nová síla na personálním zkoušela prověřit, zjistila, že mi žádná výplatnice ani přijít neměl. Prostě nejsem v systému. Hmm, asi bude potřeba na tom trochu zapracovat. Je pravda, že jsem dodal RIB po termínu, ale údajně to měli i tak být schopní zvládnout. Peníze jsem ovšem dostal zálohou, takže vlastně to ani takový problém není, jen škoda, že se k nim zatím nemohu dostat...

Z jiného soudku, ve Francii v každé firmě, která má víc než 50 zaměstnanců musí existovat závodní výbor (comité d'entreprise), který musí dostávat od podniku nějaké peníze (nejen na svoji činnost). A těchto peněz výbor využívá na různá přilepšení pro zaměstnance, např. půjčovnu DVD (což je ovšem už trochu pasé, v dnešní době BDček), nebo půjčovnu knih (kde si onehdá moje oblíbená kolegyně půjčovala nějaká manga, ovšem přeložená do francouzštiny, které se ukázaly, se odehrávaly v Praze a dokonce jsem v nich našel české texty!). Nebo tyto peníze používá na sponzorování nějakých událostí nebo zboží, paštikami z husích jater počínaje, přes permanentku do Louveru až po lyžařský zájezd nebo dovolenou u moře konče. Dnes zrovna přišly dvě nabídky, jedna na lyžování v Alpách, a druhá na dovolenou u moře ve Španělsku. Přitom to není zdaleka první dovolená, která byla v nabídce. Začínám mít pocit, že moje obava, co s tou dovolenou budu dělat, byla lichá. Sleva od podniku totiž rozhodně není symbolická :).

Čímž se dostávám k dovolené. To je taková místní specialita. Francouzi mají zjevně dovolenou rádi (stejně jako prázdniny, státní svátky a jiné výjimečné dny). Před tím, než jsem si vyplňoval dovolenou na konec roku, domluvil jsem se šéfem, že si vezmu dovolenou mezi svátky (kdy to bylo beztak povinné) a něco před, a pokud mi to nevyjde, tak si vezmu neplacené volno. Když jsem ale spustil speciální program na vyplňování dovolené, tak jsem se celkem pobavil, protože podle výpočtu jsem měl mít 11,3 dny dovolené (za odpracované 2 poslední měsíce roku). Což v pohodě pokrylo všechny moje potřeby a ještě zbylo do dalšího roku. Francouzi totiž, přesto, že mají dovolenou rádi, zjistili, že ne vždy se jim ji podaří vybrat všechnu, takže zavedli "spořící" dovolenkové účty, na které je možné si ukládat přebytečné dny, které se tam mohou hromadit v podstatě až do důchodu (nebo výpovědi). Dokonce mají dva, jeden "akční", kde si dovolenou člověk může vybrat kdykoliv a druhý "důchodový", který se dá použít ke zkrácení odchodu do důchodu.

Co mne ovšem zarazilo bylo, že mých 11,3 dny bylo rozčleněno do celkem pěti různých kategorií (a to jsem ani neměl všechny). Zatímco v Česku je jeden den dovolené jako druhý (bez nějakých zvláštních odlišností nebo požadavků na vybrání), francouzské dny dovolené si rozhodně rovné nejsou. Existují totiž:

- klasické dny (congés), v podstatě to, co mají i v jiných zemích jako základní dovolenou (což je 20 dní, nebo 4 týdny),
- 5. týden (congés 5ème), pátý týden dovolené, v podstatě něco jako první přídavek,
- RTT dny (congés RTT), dny, které zaměstnavatel poskytuje jako kompenzaci za to, že zaměstnanec pracuje standardních 40 hodin týdně, místo uzákoněných 35,
- služné dny (congés ancienneté), podle počtu odpracovaných let ve firmě a podle stáří pracovníka,
- náhradní dny (congés féries), pokud nějaký státní svátek připadne na den pracovního klidu, je zaměstnancům poskytována kompenzace v náhradním dni volna,
- dále pár obskurních dnů volna, např. za to, že v rámci služebních povinností je potřeba cestovat, nebo za to, že si zaměstnanec uvědoměle vybírá dovolenou v průběhu celého roku (a nenechává to nakonec).

Kromě toho existují způsoby, jak získat další dny volna pro "normální" výjimečné situace, jako např. stěhování, svatba, pohřeb, atd. Takže nakonec se člověk dopracuje k poměrně úctyhodné částce ;-).

Na druhou stranu je ovšem fakt, že většina lidí je skutečně zvyklá pracovat (tedy ne jenom v práci sedět) a že je i zvyklá pracovat dlouho (těch 8 hodin denně je spíš minimum, než maximum). Přestože pracovní smlouva (ta moje) paradoxně vymezuje maximální počet dní, které nesmím přesáhnout a vůbec neřeší kolik hodin by to mělo být. Takže přes všechny ty dovolené a úlevy se údajně ukazuje, že např. Francouzi pracují v průměru více hodin než Němci. To je ovšem francouzská statistika. Německá by k tomu patrně dodala, že Francouzi sice pracují více hodin, ale Němci jsou v globálu efektivnější. Jako nezaujatý pozorovatel mohu potvrdit, že v obojím je nějaká pravda. Jediný problém je, kam dát do této stupnice Čechy.

Kam s tím sklem?

Mám to za sebou. Dnes ráno, když jsem blížil od tramvaje ke svému novému bydlišti, už zdálky na mne mávalo stěhovací auto. Překvapilo mne, že pánové dojeli na čas. Myslel jsem, že mezinárodní stěhovací firma bude mít nějaké mezisklady, kam to auto na noc odloží, posádka přespí vedle v hotelu s vířivkou, aby ráno svěží mohla nastoupit na vykládku. Docela jsem se pletl.

Vykládka se ovšem ukázala výrazně jednodušší než nakládka. Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě většinu věcí neměl kam vybalit, zůstaly prostě v krabicích. Kromě nábytku, což byly dva psací stoly, skřínka na knihy a počítačové doplňky, kancelářská židle, dvě jídelní židle a postel. Mám pocit, že to celé netrvalo víc než dvě hodiny. Stěhováci si zaslouží pochvalu. Složil jsem si ještě postel a pak laboroval s tím, jak umístit skříňky a psací stůl, aby to bylo funkční a zároveň stabilní :).

Ovšem, abych uvedl věci na pravou míru, momentálně tam ještě nespím. Jsem zpět na hotelu. Jednak proto, že tady mám jídlo a jednak proto, že v bytě (kromě jídla) také nemám ledničku a rychlovarnou konvici. Navíc jsem si potřeboval zase vyprat (a vyžehlit), což by tam taky nešlo, protože nakonec jsem pračku, i všechny potřeby k žehlení, nechal v Praze. Počítám, že definitivní přesun proběhne v sobotu a že k tomu konečně vytáhnu auto, které parkuji od začátku v garáži ve firmě, a zatím jsme s ním zajel jenom na technickou kontrolu. A pokud to bude vypadat dobře, možná si zajedu do IKEI, omrknout ten PAX systém, který se jeví jako dobrý kandidát na nábytek do ložnice.

S tím, že se přestěhuji, se ovšem ocitnu (doufám, že pouze dočasně) bez Internetu. Rád bych si pořídil domů box fibre, což je francouzský marketingový název pro vysokorychlostní připojení. Box proto, že to je prostě krabice (francouzi používají anglický termín pro krabici, asi proto, aby to vypadalo cool :)), a fibre, protože to je do domu zavedené optikou. Není to tedy "optika do bytu", ale pořád je to lepší než ADSL. Kabelovky tady asi moc nefrčí. Ten box má většinou i spoustu dalších funkcí - telefon, televizi, může to být herní konzole, nebo videorekordér, zároveň to má WiFi, malý switch a router.

Telefon a televize dokonce vypadá skoro jako nevyhnutelnost, protože jenom Internet většinou poskytovatelé nenabízí. Zato se trumfují v tom, do kolika zemí je volání na pevnou zdarma. Zatímco jeden to má jen do sto zemí, druhý to má do sto tří... Případně je možné, za symbolický poplatek, získat neomezené volání do Alžíru (což se zdá je poměrně zásadní konkurenční výhoda).

Bohužel jsem v Praze měl "nadstandardní" připojení, takže mne 100 Mbit nemůže ohromit. Co mne ovšem ohromilo, když se kolega v práci přiznal, že jede ještě pořád na modemu. Další specifikum je, že všechny mechanismy zřizování Internetu očekávají, že dotyčný disponuje minimálně telefonní linkou. Ověřování dostupnosti probíhá výhradně podle telefonního čísla a pokud ho nemáte, tak se daleko nedostanete. Co je ovšem horší, že bez telefonu Internet zřídit nelze. V nějaké formě ho vždycky dostanete. Takže každá francouzská domácnost má pevnou linku a v nejbližší době se jí zřejmě nezbaví.

Telekomunikační trh tady docela připomíná český bananistán a v něčem ho i předčí. V zásadě existují tři hlavní operátoři - Orange (dříve France Telecom), SFR a Bouygues Telecom. K tomu pak přizvukuje jeden "virtuál" Virgin Mobile. Operátoři ctí kartel, takže ceny jsou všude stejné. Co tady mají, a co v Česku není, je "omezený" paušál (forfait bloqué). Což je v podstatě paušální tarif, který obsahuje v ceně určitě služby (např. volné minuty), ale když se služby vyčerpají, nelze je dále používat (byť i placeně). Prostě, když jsou v nabídce např. 2 hodiny volání do všech sítí, tak po těch dvou provolaných hodinách si už nezavoláte. Nechápu, kdo si takový tarif pořizuje, ale všichni ho nabízí a je většinou levnější, než stejný "neomezený".

Druhá věc, kterou tady mají, jsou blokované telefony. Přestože telefon je možné koupit (od operátora) jedině se závazkem (12 nebo 24 měsíců), navíc bude ještě blokovaný. Je ovšem potřeba dodat, že většinou se dá po půl roce bezplatně odblokovat. Nicméně závazek se vypovědět nedá. Ceny za volání (mimo volné minuty) jsou do vnitrostátní sítích 0,38€/min, mobilní data jsou drahá a datový roaming v podstatě neexistuje. Vzhledem k tomu, že Francie je o dost větší než Česko, navíc s daleko většími vazbami na zahraničí (Severní Afrika, bývalé zámořské kolonie a DOM-TOM), považuji situaci na trhu za tragickou. Přesto je skoro povinností v metru vytáhnout smartphone a něco na něm dělat. Kdo ho nemá, vypadá podezřele - dá se to kompenzovat jedině iPadem, nebo Kindlem. A každý chce mít iPhone :).