- „Mohl bych ochutnat kousek od tebe“, ptám se kolegy v kantýně, který se zjevně chystá si pošmáknout na své andouillette.
- „Určitě. Myslím, že tahle bude pro tebe akorát - není moc silná.“
- „Co myslíš tím silná? Jako kořeněná?“
- „Kořeněná, to ani ne, prostě - silná. V restauraci by byla silnější.“
A jak se řeklo, tak se stalo. Andouillette je tradiční jídlo, které jsem původně považoval jen za takovou specialitu, vhodnou například jako předkrm. Člověk zkusí tenký plátek a hned má chuť to pořádně zajíst. Ne tak ovšem Francouz. Ten si to dá klidně k obědu, v plné délce. Andouillete je něco jako český tvarůžek, ale z masa. Tedy přesněji řečeno, není z masa, ale zvířecího původu. Dělá se totiž z vnitřností - většinou tlustého střeva - čímž získává svoji charakteristickou vůni a tomu odpovídající chuť. Přestože vypadá jako klobása, maso v ní opravdu není. A přestože opečená vypadá dokonce i lákavě, chutná a voní - no - jako tlusté střevo. Přesto, vždy, když je k obědu, jde na dračku. Takže onehdá jsem se odhodlal a pod záminkou pokusu o hlubší porozumění mezi národy šel do toho. Tím do toho, byl asi jeden a půl centimetru silný plátek, který mi kolega zkušeně odkrojil. A vypadá to, že mám na nějakou dobu zase o čem přemýšlet.
Což mi připomnělo vtip, který zmiňuje Stephen Clarke ve své knize Talk To The Snail. Řekl to údajně Jacques Bodoin o skotské specialitě haggis: « D'abord, j'ai cru que c'était de la merde, mais après, j'ai regretté que ça n'en fût pas. » Bon appétit! ;-)
Minulý pátek byl firemní Vánoční oběd. Chtěl jsem se původně zúčastnit, ale protože jsem den předtím měl chvilkovou indispozici (která tak nějak navazovala na služební cestu o den den dřív), tak jsem nakonec odřekl. Nechtěl jsem se trmácet přes půl Paříže na oběd, který, jak se později ukázalo, zabral i s cestou čtyři hoďky. I když mne to trochu mrzelo, byla totiž přislíbena ukázka „molekulární“ kuchyně (cuisine moléculaire), což je taková zvláštní metoda vaření, připomínající spíš chemii, než kuchyni. Ne, že bych tím byl nějak osloven, ale jednou to vidět mohlo být zajímavé. Jinak ovšem mít na vybranou mezi tímhle a andouillette, měl bych dilema.
Ve úterý se mi stala zajímavá věc. Zrušili mi let, který byl naplánovaný na středu ráno (6:50 odlet z Roissy). Zajímavé na tom bylo, že mi poslali email, který došel někdy po deváté večer. A když jsem se k němu o jedenácti dostal, nevěděl jsem, jestli mám jásat (že nebudu muset vstávat ráno ve čtyři), nebo naopak spílat Lufthanse, že zase budu na schůzce pozdě, pokud tam vůbec budu. Email totiž alternativu nenabízel, jen lakonicky poznamenal, že mám zavolat někam do Německa. Ha - říkám si, to jsem teda zvědav, jak to mají zařízené. Ha - nijak převratně. Dovolal jsem se na automat, který mě nejdřív seznámil se všemi možnostmi, které jsem nepotřeboval, jak udělat rezervaci letu, hotelu, změnit rezervaci, atd, aby nakonec rezignoval a prohlásil, že teda, když jinak nedám, mě přepojí na operátora. Samozřejmě to celé říkal v němčině. Já se pro změnu celou dobu modlil, abych to německy dojednávat nemusel. A protože byli všichni operátoři obsazeni udělal mi férovou nabídku, pokud by mi nevadilo mluvit anglicky, mohu stisknout dvojku a přepojí mne na anglického operátora. Pro jistotu to ovšem řekl taky německy. Tím mi v tom ovšem nemohl zabránit.
Byly to ovšem jenom vlny, protože nakonec jsem stejně skončil u nějaké slečny, která mi říkala Sir a evidentně s angličtinou zápasila. Ovšem pořád to bylo o řád lepší, než kdybych se musel já ztrapňovat v němčině. Prý mne může přehodit na následující let o dvě hodiny později. Paráda, budu na schůzce jen o dvě hodiny později. Na druhou stranu, dvě hodiny spánku navíc byly k nezaplacení a ani jsem tam vlastně nechyběl :). Zpátky jsem se vracel až o čtvrt na deset večer a domů se dostal těsně před půlnocí. Výhoda byla, že kolem půlnoci už nebyla zácpa na periferiku. I tak jsem však ve čtvrtek odpadl a v pátek přišel o molekulární orgie.
Pro velký úspěch jsem si výlet do Mnichova zopakoval z pondělka na úterý. Tentokrát už v „rozumnou hodinu“ a nikdo nic nezrušil. V Mnichově zuří Vánoční trhy úplně stejně jako všude jinde (v Praze). Měl jsem původně chuť využít přenocování k tomu, že si koupím nějaké oblečení (už mám vyhlídnutý obchod), ale bohužel v návalu mě to totálně odradilo. Tak snad po novém roce. A proč v Mnichově? Chci otestovat novou teorii, kterou jsem vypracoval po nošení svých nových francouzských košil. Francouzská jednačtyřicítka není stejná jako česká a chci ověřit, jestli to skutečně vychází z fyziognomie jednotlivých národů. Německá by mi měla být bližší. Ty francouzské košile jsou (i v rovném střihu) užší, obtaženější a mají jinak přišité rukávy.
Přestože jsem v Mnichově zůstával jen na jednu noc, našel jsem na pokoji „pozornost“ podniku - u příležitosti blížících se Vánoc - sedmičku Bordeaux 2005 A.O.C. (Appellation d'Origine Contrôlée). Nevím úplně přesně jak to bylo myšleno, ale sám bych to nedal, ani kdybych chtěl a odvézt to zpět do Paříže jsem také nemohl, protože jsem zavazadlo, do kterého bych to mohl přidat, neměl a navíc mi připadalo tristní, vozit to zpátky do Francie. Skončilo tedy u mé mnichovské kolegyně. Moje mnichovská kolegyně nahradila moji pařížskou kolegyni, které po reorganizaci týmu přišla o německé zákazníky (zatímco mně zůstali). Takže mám novou parťačku (teda novou od května). A zase je to Francouzka (a napůl Angličanka), byť žije už 20 let v Mnichově. Zase až taková změna to tedy není ;-).
Využil jsem moderní technologie Lufthansy a použil poprvé palubní lístek v mobilu. Sice pořád ještě nevím, jak se tím prokazovat, protože překvapivě to zrovna chtěli jen při nástupu do letadla a tam jsem si to „pípl“ na samoobslužném turniketu sám. A také jsem poprvé použil S-Bahn, který jezdí z Mnichova na letiště a byl jsem překvapen. Ač to na rozdíl od francouzského RER nikde explicitně neinzeruje expresní služby, jede to 120 km/h a do centra to trvá přímou linkou 38 minut (což je rychlejší než taxíkem, nebo autem). A je to výrazně tišší a příjemnější. Jen nesmí mít člověk smůlu a přijít těsně po odjezdu. Ale jinak dobrá alternativa.
Jen při návratu z pařížského letiště domů se to trochu pokazilo. Google maps ukazovaly lepší situaci na vnějším periferiku, tak jsem to vzal po A1 a zaútočil na Paříž ze severu, bohužel situace se zhoršovala každou minutu (což jsem měl možnost sledovat na Google navigaci v přímém přenosu) a než jsem se vůbec dostal na periferik, byla už celá západní část totálně zasekaná až po Porte d'Auteuil, kde se na periferik napojuje A13. Nakonec to dalo na 40 km z terminálu 1 zhruba hodinu a čtyřicet minut a byl jsem rád, že jsem vůbec dojel. Ale po cestě jsem zažil jen tři nebezpečné situace.
A bonbónek na konec. Napsali mi ze sociálky. Zatím jen odpověď na moje neschopenky. Prý jsem nesplnil povinnost je odeslat do dvou dnů od vystavení a tudíž je zamítají. A udělují mi výstrahu a jestli to ještě jednou udělám, tak mi zkrátí proplácené dny na polovinu. Šťastné a Veselé!
18. prosince 2012
1. prosince 2012
Loi Chatel
Tak se to nakonec stalo. Přišla mi carte vitale. Krásná, zelená a s čipem. A také s průvodním dopisem, kde bylo napsáno, že platí do konce roku. Po konzultaci s domorodci se ukázalo, že to je pouze doporučení. Kartu je potřeba totiž každý rok „aktualizovat“. Dobře si vybavuji historku, kterou vyprávěl kolega, jak jednou v lékárně se ho zeptali, zda chce aktualizovat svoji kartu a on naivně řekl ano. Pak trvalo asi tři měsíce uvést věci zpět do pořádku.
Nicméně, tohle si teď nepřipouštím. Až příště navštívím svého praktického lékaře budu moci konečně vyzkoušet výhody online propojení, kterým disponuje. S kartou a finálním číslem ze sociálky také přišel čas bilancování. Zjistil jsem, že tento rok se mi nahromadilo celkem dost různých dokumentů, které jsem zatím jen štosoval, v očekávání věcí příštích. Teď ovšem přišla chvíle je zpeněžit, respektive požádat o proplacení všeho, co jsem absolvoval. Jak jsem už zmiňoval, systém zdejší se liší od českého v tom, že většinu (což je většinou do 70 %) proplácí sociálka (CPAM - Caisse Primaire d'Assurance Maladie), zbytek pak proplácí Mutuelle, podle toho, jak výhodnou Mutuelle dotyčný má. Francouz si tedy nevybírá zdravotní pojišťovnu, tu má přímo ve státu, ale vybírá si pak Mutuelle, aby dostal i ten zbytek. Systém je, jak se dá čekat, poměrně komplikovaný, takže např. návštěva lékaře je, tuším od roku 2005, zatížená poplatkem 1 euro, který neproplácí nikdo. Stejně tak věci ne nutně nezbytné jsou většinou spíš v režii Mutuelle. Například proplácení brýlí, apod.
Za rok jsem napočítal 12 konzultací (návštěv praktického lékaře), což byly většinou rýmičky, nebo návštěvy kvůli pravidelným odborným vyšetřením, na které mi, stejně jako v Česku, musí napsat doporučení praktický lékař. Pět neschopenek a čtyři lístky z lékárny. Ty konzultace a lékárny by se částěčně (konzultace), nebo zcela (lékárny) vyřešily sami, pokud bych měl kartu. Že jsem ji neměl, dostal jsem vždy jen „potvrzení o zaplacení“, což byl list A4 popsaný odshora dolů. Normálně bych do listu vyplnil svoje nacionále a číslo a poslal na místní pobočku sociálky. Protože jsem neměl ale dlouho ani číslo (a když jsem pak měl provizorní, tak jsem to stejně raději odkládal), přišlo to na mne až teď. Včetně neschopenek, které se normálně musí odesílat do dvou dnů od vystavení na sociálku také.
Vyplňování vedlo mimo jiné k tomu, že jsem si uvědomil, jak často vlastně jsem musel chodit k doktorovi. Normálně bych to vyřešil krátkou absencí, chvíli si doma poležel a zase byl fit, ale místní systém bohužel vyžaduje neschopenku byť na jediný den, takže to dopadlo takto. Druhý důsledek byl, že jsem se naučil svoje číslo sécurité sociale (nebo, jak říkají místní zkráceně sécu) zpaměti, přestože má 15 cifer. Normálně nejsem schopný si už zapamatovat ani PIN na platební kartu. Celé to vedlo k tomu, že jsem posílal poměrně tlustou obálku a proto jsem se k tomu rozhodl napsat i průvodní dopis a zkusit si trochu procvičit krkolomné úvody a závěry. Naštěstí jsem našel tabulku, kde byly i fráze pro sociálku, a přestože mi to přišlo laciné, a měl jsem nutkání zaimprovizovat, nakonec jsem, s pocitem, že stejně budu za zoufalce, použil schválenou formulaci z tabulky. A poslal to doporučeně s doručenkou. Zrovna včera mi přišlo avízo o doručení.
Zajímavé bylo, že ohledně mé žádosti o ukončení mobilního paušálu mi avízo přišlo také poštou do schránky. Čekal jsem, že technologie třetího tisíciletí by mohly zvládnout doručenku i emailem, ale chápu, že jiné mechanismy ve státní mašinérii nejsou zatím na tento futuristický přístup nastaveny.
Mimochodem, když jsem u těch futuristických technologií, dnes jsem se při návštěvě svého bankovního konta online dozvěděl, že do února 2014 musí všechny instituce ve Francii přejít na zpracování inkasa podle SEPA, což, jestli jsem pochopil, se už začíná blížit systému, který se používá v Česku už přes 20 let. Bravo, francouzské bankovnictví se tak může z devatenáctého století ocitnout rovnou v jednadvacátém. Což také vysvětlilo to zvláštní inkaso od dopravního podniku, které se na účtu nově objevilo.
Ještě jednu možnost jsem dostal, abych si zlepšil svoji úroveň psaní úředních dopisů. Už minule jsem zmiňoval, že mi z pojišťovny (Axa), kde mám pojištěný byt (byť není můj), poslali novou nabídku na další pojišťovací období (rok). Nabídku mi zvýšili, oproti loňskému roku, o 13 babek. Což by nebylo asi tak hrozné, bráno absolutně, horší bylo, že to bylo přes 9 %. Což se mi zdálo nějak moc. Jsem sice z Česka zvyklý, že se mi pojišťovací splátky každým rokem snižují (Allianz), ale tady mi kolegové vysvětlili, že ve Francii se pravidelně pro změnu zvyšují. Může za to takzvaný „index ceny novostaveb“, který se počítá už od roku 1953, a který říká, že pokud dnes postavíte to samé jako v roce 1953, tak to bude zhruba 16x dražší. Pojišťovny ho musí zohledňovat do ceny pojistek. Index se počítá čtvrtletně a pro pojištění je rozhodující roční klouzavé navýšení. Což v mém případě dělalo 4,8 procenta.
Ještě je potřeba uvést, že mi zvýšení oznámili v dopise, který došel 22. listopadu, 8 dní před koncem pojištěného období. Podle zákona to mají udělat nejpozději 15 dní před koncem, ale o tom za chvíli. Píšu tedy email do pojišťovny (bohužel pobočka, která vede moji pojistku je souhrou roztodivných náhod v Grenoblu), proč mi zvyšují poplatek o 9 procent. Přichází lakonická odpověď, že to je kvůli zvýšení diktovanému státem a zvýšení poplatku vlastní pojišťovny. Zkoumám tedy všeobecné obchodní podmínky, kde se píše, že pojišťovna má právo měnit výši splátky v rámci změn indexu novostaveb a že to nezakládá právo na to od smlouvy odstoupit, nicméně, pokud je změna mimo tento rozsah, tak mohu jako pojištěnec požadovat ukončení smlouvy.
Volám tedy do pojišťovny, ale zjevně nemám odpovídající slovní zásobu na to, abych se dozvěděl víc, než bylo v předchozím emailu, prý mám napsat stížnost (réclamation). Dávám dohromady oficiální stížnost, dávám k dispozici již zjištěné údaje (index je 4,8 %, oni mi dávájí 9,2 %), a žádám nějaké vysvětlení, které by mi umožnilo to zvýšení pochopit a zaplatit. Mezitím se proklatě zkracuje čas pro zaplacení dalšího období. Za pár dní přichází stručný email, který říká, že: 9,2 = 4,8 + 4,4 a že 4,4 % procenta je navýšení pojišťovny. Když pominu, že tohle vysvětlení jsem si mohl napsat sám a ušetřit si dny čekání, tak druhá věc, která se mi nelíbí, že podle webu Axa na rok 2012 plánuje/plánovala průměrné zvýšení pojistek zhruba kolem 2,5 %.
Našel jsem si tedy nejbližší pobočku Axy v okolí a vyrazil tam rozhodnut, že smlouvu ukončím a přejdu někam jinam. Nejde o 13 babek (ty už jsem v tom čase, který jsem tomu věnoval, dávno utratil) ale o princip :). Na pobočce mne uzemnili tím, že pobočky jsou nezávislé (jak jinak), takže co dělá pobočka v Grenoblu, je jedna věc a co by mohli udělat oni tady jiná. Kdybych ale chtěl, tak prý mohou moji smlouvu převzít a aspoň budu moci si všechno vyjasnit osobně. Večer pak zkouším francouzskou Allianz, ale po vyplnění celého třístránkového formuláře na webu se všemi údaji o sobě i bytu jsem se na konci dočkal jen hlášky, že služba momentálně nefunguje a že jim je to líto a brzo to zase fungovat bude. Proč, když to nefunguje, mě vůbec nechají vyplnit ty tři stránky? Nevím, ale Allianz padla taky.
Což je mimochodem poměrně běžný (na můj vkus) jev. Nějaké stránky nefungují, ale není tam uvedeno proč, nebo kdy zase budou. Prostě nefungují.
Ale zpátky k pojišťovně. Jsem v prekérní situaci. Chci ukončit smlouvu, ale je poslední den období. Volám tedy znovu do Grenoblu. Prý mám poslat doporučený dopis s doručenkou, musím to udělat ještě dnes (rozhoduje razítko pošty) a v dopise mám uvést, že podle loi Chatel, ukončuji smlouvu. La loi Chatel (Chatelův zákon), je zákon, který umožňuje pojištěncům ukončit smlouvu bez penalizace, buď před vypršením období, nebo do 20 dnů po něm, pokud pojišťovna nedoručila výši nové splátky dříve, než 15 dní před koncem období. Jasné, ne?
Protože jsem se teoreticky také trochu připravil, tak namítám, že loi Chatel nemohu použít, protože podle jiného zákona (o pojištění nájemníků) musím byt mít pojištěný i v prosinci, a zatím žádnou jinou pojistku domluvenou nemám. Navrhuji, že bych použil zákon o ukončení smlouvy z důvodu, že nová částka neodpovídá zvýšením zvýšení indexu ceny novostaveb, ale to by vyžadovalo zaplatit celé další období a pak žádat vrácení poměrné částky. Výhoda by byla, že bych měl prosinec pokrytý a v mezičase něco mohl sehnat. Což se zase nezdá paní z pojišťovny na druhé straně tak, že mi nabízí, že mi vypočítá novou splátku. Prý jestli mám nějakou bižuterii. Přiznávám, že ne. Což vedlo k nové nabídce, která byla skoro o 20 babek levnější, než původní sazba! A pokud na tu nabídku přistoupím a potom budu chtít, mohu nechat svoji smlouvu převést do pobočky, kterou mám blíž.
Jsem z toho jelen a pro jistotu se ptám, jestli rozdíl je opravdu jen v bižuterii, protože když jsem porovnal, čistě vizuálně, smlouvu, kterou mi poslala, s tou z minulého roku, tak nevidím žádný, byť sebemenší, rozdíl. A pak nabídku přijímám. Takže jsem pořád u Axa, pořád v Grenoblu a nemám už pojištěnou bižuterii a bůhví co pojištěného mám. Ale nemusel jsem použít loi Chatel.
Nicméně, tohle si teď nepřipouštím. Až příště navštívím svého praktického lékaře budu moci konečně vyzkoušet výhody online propojení, kterým disponuje. S kartou a finálním číslem ze sociálky také přišel čas bilancování. Zjistil jsem, že tento rok se mi nahromadilo celkem dost různých dokumentů, které jsem zatím jen štosoval, v očekávání věcí příštích. Teď ovšem přišla chvíle je zpeněžit, respektive požádat o proplacení všeho, co jsem absolvoval. Jak jsem už zmiňoval, systém zdejší se liší od českého v tom, že většinu (což je většinou do 70 %) proplácí sociálka (CPAM - Caisse Primaire d'Assurance Maladie), zbytek pak proplácí Mutuelle, podle toho, jak výhodnou Mutuelle dotyčný má. Francouz si tedy nevybírá zdravotní pojišťovnu, tu má přímo ve státu, ale vybírá si pak Mutuelle, aby dostal i ten zbytek. Systém je, jak se dá čekat, poměrně komplikovaný, takže např. návštěva lékaře je, tuším od roku 2005, zatížená poplatkem 1 euro, který neproplácí nikdo. Stejně tak věci ne nutně nezbytné jsou většinou spíš v režii Mutuelle. Například proplácení brýlí, apod.
Za rok jsem napočítal 12 konzultací (návštěv praktického lékaře), což byly většinou rýmičky, nebo návštěvy kvůli pravidelným odborným vyšetřením, na které mi, stejně jako v Česku, musí napsat doporučení praktický lékař. Pět neschopenek a čtyři lístky z lékárny. Ty konzultace a lékárny by se částěčně (konzultace), nebo zcela (lékárny) vyřešily sami, pokud bych měl kartu. Že jsem ji neměl, dostal jsem vždy jen „potvrzení o zaplacení“, což byl list A4 popsaný odshora dolů. Normálně bych do listu vyplnil svoje nacionále a číslo a poslal na místní pobočku sociálky. Protože jsem neměl ale dlouho ani číslo (a když jsem pak měl provizorní, tak jsem to stejně raději odkládal), přišlo to na mne až teď. Včetně neschopenek, které se normálně musí odesílat do dvou dnů od vystavení na sociálku také.
Vyplňování vedlo mimo jiné k tomu, že jsem si uvědomil, jak často vlastně jsem musel chodit k doktorovi. Normálně bych to vyřešil krátkou absencí, chvíli si doma poležel a zase byl fit, ale místní systém bohužel vyžaduje neschopenku byť na jediný den, takže to dopadlo takto. Druhý důsledek byl, že jsem se naučil svoje číslo sécurité sociale (nebo, jak říkají místní zkráceně sécu) zpaměti, přestože má 15 cifer. Normálně nejsem schopný si už zapamatovat ani PIN na platební kartu. Celé to vedlo k tomu, že jsem posílal poměrně tlustou obálku a proto jsem se k tomu rozhodl napsat i průvodní dopis a zkusit si trochu procvičit krkolomné úvody a závěry. Naštěstí jsem našel tabulku, kde byly i fráze pro sociálku, a přestože mi to přišlo laciné, a měl jsem nutkání zaimprovizovat, nakonec jsem, s pocitem, že stejně budu za zoufalce, použil schválenou formulaci z tabulky. A poslal to doporučeně s doručenkou. Zrovna včera mi přišlo avízo o doručení.
Zajímavé bylo, že ohledně mé žádosti o ukončení mobilního paušálu mi avízo přišlo také poštou do schránky. Čekal jsem, že technologie třetího tisíciletí by mohly zvládnout doručenku i emailem, ale chápu, že jiné mechanismy ve státní mašinérii nejsou zatím na tento futuristický přístup nastaveny.
Mimochodem, když jsem u těch futuristických technologií, dnes jsem se při návštěvě svého bankovního konta online dozvěděl, že do února 2014 musí všechny instituce ve Francii přejít na zpracování inkasa podle SEPA, což, jestli jsem pochopil, se už začíná blížit systému, který se používá v Česku už přes 20 let. Bravo, francouzské bankovnictví se tak může z devatenáctého století ocitnout rovnou v jednadvacátém. Což také vysvětlilo to zvláštní inkaso od dopravního podniku, které se na účtu nově objevilo.
Ještě jednu možnost jsem dostal, abych si zlepšil svoji úroveň psaní úředních dopisů. Už minule jsem zmiňoval, že mi z pojišťovny (Axa), kde mám pojištěný byt (byť není můj), poslali novou nabídku na další pojišťovací období (rok). Nabídku mi zvýšili, oproti loňskému roku, o 13 babek. Což by nebylo asi tak hrozné, bráno absolutně, horší bylo, že to bylo přes 9 %. Což se mi zdálo nějak moc. Jsem sice z Česka zvyklý, že se mi pojišťovací splátky každým rokem snižují (Allianz), ale tady mi kolegové vysvětlili, že ve Francii se pravidelně pro změnu zvyšují. Může za to takzvaný „index ceny novostaveb“, který se počítá už od roku 1953, a který říká, že pokud dnes postavíte to samé jako v roce 1953, tak to bude zhruba 16x dražší. Pojišťovny ho musí zohledňovat do ceny pojistek. Index se počítá čtvrtletně a pro pojištění je rozhodující roční klouzavé navýšení. Což v mém případě dělalo 4,8 procenta.
Ještě je potřeba uvést, že mi zvýšení oznámili v dopise, který došel 22. listopadu, 8 dní před koncem pojištěného období. Podle zákona to mají udělat nejpozději 15 dní před koncem, ale o tom za chvíli. Píšu tedy email do pojišťovny (bohužel pobočka, která vede moji pojistku je souhrou roztodivných náhod v Grenoblu), proč mi zvyšují poplatek o 9 procent. Přichází lakonická odpověď, že to je kvůli zvýšení diktovanému státem a zvýšení poplatku vlastní pojišťovny. Zkoumám tedy všeobecné obchodní podmínky, kde se píše, že pojišťovna má právo měnit výši splátky v rámci změn indexu novostaveb a že to nezakládá právo na to od smlouvy odstoupit, nicméně, pokud je změna mimo tento rozsah, tak mohu jako pojištěnec požadovat ukončení smlouvy.
Volám tedy do pojišťovny, ale zjevně nemám odpovídající slovní zásobu na to, abych se dozvěděl víc, než bylo v předchozím emailu, prý mám napsat stížnost (réclamation). Dávám dohromady oficiální stížnost, dávám k dispozici již zjištěné údaje (index je 4,8 %, oni mi dávájí 9,2 %), a žádám nějaké vysvětlení, které by mi umožnilo to zvýšení pochopit a zaplatit. Mezitím se proklatě zkracuje čas pro zaplacení dalšího období. Za pár dní přichází stručný email, který říká, že: 9,2 = 4,8 + 4,4 a že 4,4 % procenta je navýšení pojišťovny. Když pominu, že tohle vysvětlení jsem si mohl napsat sám a ušetřit si dny čekání, tak druhá věc, která se mi nelíbí, že podle webu Axa na rok 2012 plánuje/plánovala průměrné zvýšení pojistek zhruba kolem 2,5 %.
Našel jsem si tedy nejbližší pobočku Axy v okolí a vyrazil tam rozhodnut, že smlouvu ukončím a přejdu někam jinam. Nejde o 13 babek (ty už jsem v tom čase, který jsem tomu věnoval, dávno utratil) ale o princip :). Na pobočce mne uzemnili tím, že pobočky jsou nezávislé (jak jinak), takže co dělá pobočka v Grenoblu, je jedna věc a co by mohli udělat oni tady jiná. Kdybych ale chtěl, tak prý mohou moji smlouvu převzít a aspoň budu moci si všechno vyjasnit osobně. Večer pak zkouším francouzskou Allianz, ale po vyplnění celého třístránkového formuláře na webu se všemi údaji o sobě i bytu jsem se na konci dočkal jen hlášky, že služba momentálně nefunguje a že jim je to líto a brzo to zase fungovat bude. Proč, když to nefunguje, mě vůbec nechají vyplnit ty tři stránky? Nevím, ale Allianz padla taky.
Což je mimochodem poměrně běžný (na můj vkus) jev. Nějaké stránky nefungují, ale není tam uvedeno proč, nebo kdy zase budou. Prostě nefungují.
Ale zpátky k pojišťovně. Jsem v prekérní situaci. Chci ukončit smlouvu, ale je poslední den období. Volám tedy znovu do Grenoblu. Prý mám poslat doporučený dopis s doručenkou, musím to udělat ještě dnes (rozhoduje razítko pošty) a v dopise mám uvést, že podle loi Chatel, ukončuji smlouvu. La loi Chatel (Chatelův zákon), je zákon, který umožňuje pojištěncům ukončit smlouvu bez penalizace, buď před vypršením období, nebo do 20 dnů po něm, pokud pojišťovna nedoručila výši nové splátky dříve, než 15 dní před koncem období. Jasné, ne?
Protože jsem se teoreticky také trochu připravil, tak namítám, že loi Chatel nemohu použít, protože podle jiného zákona (o pojištění nájemníků) musím byt mít pojištěný i v prosinci, a zatím žádnou jinou pojistku domluvenou nemám. Navrhuji, že bych použil zákon o ukončení smlouvy z důvodu, že nová částka neodpovídá zvýšením zvýšení indexu ceny novostaveb, ale to by vyžadovalo zaplatit celé další období a pak žádat vrácení poměrné částky. Výhoda by byla, že bych měl prosinec pokrytý a v mezičase něco mohl sehnat. Což se zase nezdá paní z pojišťovny na druhé straně tak, že mi nabízí, že mi vypočítá novou splátku. Prý jestli mám nějakou bižuterii. Přiznávám, že ne. Což vedlo k nové nabídce, která byla skoro o 20 babek levnější, než původní sazba! A pokud na tu nabídku přistoupím a potom budu chtít, mohu nechat svoji smlouvu převést do pobočky, kterou mám blíž.
Jsem z toho jelen a pro jistotu se ptám, jestli rozdíl je opravdu jen v bižuterii, protože když jsem porovnal, čistě vizuálně, smlouvu, kterou mi poslala, s tou z minulého roku, tak nevidím žádný, byť sebemenší, rozdíl. A pak nabídku přijímám. Takže jsem pořád u Axa, pořád v Grenoblu a nemám už pojištěnou bižuterii a bůhví co pojištěného mám. Ale nemusel jsem použít loi Chatel.
21. listopadu 2012
La Poste
Přežil jsem sice skvělou akci v Brně, i výstavku, ale neradoval se dlouho. Už víkend po výstavce mne odstavila nějaká slabost a další víkend, když jsem si naplánoval dokonce na pátek dovolenou, abych měl čas „udělat nákupy“, mne skolila pařížská rýmička. Počítám, že to přinesl nějaký kolega, bylo jich více, který s tím hrdinně chodil do práce. Mne ovšem v pátek místo nákupů čekala postel, víkend jsem přežil s migrénou, abych v pondělí zase začal nabírat normální provozní režim.
Protože jsem potřeboval neschopenku (l'arrêt de travail), hned jsem se objednal ke svému praktickému lékaři, který ovšem v pondělí neordinoval, v úterý byl plný, takže mne vzal až dnes. Nechápu ještě úplně přesně jak to funguje, ale údajně mi mohl dát neschopenku maximálně jeden den dozadu, takže v pondělí si vezmu dovolenou - ještě, že jsem si nechal pár posledních dní v zásobě na podobné případy.
Pařížská rýmička je poměrně zákeřná a může se projevovat různě. Většinou tak, že má člověk rýmu (tak, že zlikviduje menší rodinné balení papírových kapesníků), kašle a občas má trochu teplotu. Připomíná to trochu prasečí chřipku, jen s tím rozdílem, že u toho nejsou horečky a většinou stačí ležet v posteli - pokud ovšem se k tomu nepřidá migréna. Když jsem tedy po pár dnech vybíral zase poštovní schránku, doufal jsem, že tam najdu svoji carte vitale. V mezičase mi totiž už dorazilo definitivní číslo sécurité sociale a tak jsem měl zato, že to byla reakce na moji odeslanou žádost o carte vitale a že tedy už musí dorazit každou chvíli.
Moje nadšení trochu zchladil dnes pan doktor, když mi prozradil, že má pacienty, kteří na kartu čekají i několik měsíců (jeden prý dokonce už deset). Myslel jsem, že mi jen špatně rozuměl, a že patrně myslí „čekají, od začátku podání žádosti o sécurité sociale“ (což v mém případě už také trvá přes 10 měsíců), ale ubezpečil mne, že ne. Že čekají na kartu od podání žádosti o kartu (té, co jsem vyplnil před čtrnácti dny). Tak moje nadšení zase rychle opadlo. Možná je to jen nepříjemnost, protože s definitivním číslem bych už teoreticky neměl mít žádný problém, ale je fakt, že potvrzení o jeho přidělení, které mi přišlo poštou, má omezenou platnost jen do konce roku. Nepočítám, že by francouzská sociálka předvídala konec světa a spíš místo toho tuším nějakou kulišárnu.
Ve schránce jsem tak místo toho našel dopis od realitky, že mi zvýšili nájem (podle nějakého zákona o výpočtu a zvyšování nájmů), a že mám dodat potvrzení o pojištění, jak mi velí moje povinnost nájemníka. Čímž mi připomněli, že bych měl zaplatit pojistku na další rok. Tady totiž platí pojištění nemovitosti nájemník. A když jsem se začal pídit po tom, jak to zaplatit, zjistil jsem, že mi pojistku zdražili a nikde nenašel proč. Takže se celá akce zasekla a čekám na vysvětlení od pojišťovny. Doufám, že to pak i s tím potvrzením stihnu, aby nedošlo zase k nějakému porušení zákona (jako minule s dovolenou).
Také jsem se rozhodl zaplatit tu daň z bydlení - online. Řekl jsem si, aspoň něco ti Frantíci už dotáhli do 21. století. Bohužel ne tak docela. Zaplatit daň online spočívalo v tom, že jsem si na internetu zadal, že to chci zaplatit online, v prohlížeči se mi z toho vygenerovala stránka pro povolení k inkasu, kterou jsem musel poslat (poštou) do svojí banky. Protože inkaso ve Francii nejde povolit online, ale musí se vždycky poslat papír a to i do super-moderní-zcela-plně-internetové banky, jako mám já. Tak jsem to tam poslal a jsem zvědav jak se to vyvrbí.
Na to, že mi poštou chodí výplatnice, nebo každý měsíc faktura z realitky, už jsem si zvykl, ale když mi posledně ohledně služební kreditky nabídli, abych se zaregistroval online (abych nemusel štosovat papírové výpisy, které, přestože jsem udělal pár položek za měsíc, měly minimálně vždy aspoň tři samostatné listy) a poté, co jsem vyplnil všechny náležitosti, mi sdělili, že mi přístupové heslo přijde poštou, začalo mi docházet, proč je La Poste pořád v kurzu. Po pekárně a lékárně je to v podstatě třetí nejdůležitější věc, kterou chcete mít v okolí, ale na rozdíl od pekáren nebo lékáren jich je o poznání méně.
I můj učitel francouzštiny mi doporučoval, abych vždy, když budu ve sporu, sáhl k písemné korespondenci a nespoléhal na telefon nebo email. Jedině doporučený dopis s potvrzením o doručení (lettre recommandée avec accusé de réception - zkráceně RAR) je účinný prostředek jak dosáhnout svého. Čímž pak motivačně uvedl hodinu, kde mi předložil příklad dopisu, který byl špatně formulovaný (pro cvičební účely napsaný Japoncem a adresovaný francouzské firmě), a chtěl abych ho přeformuloval správně. Chudák Japonec si v něm stěžoval, že si koupil auto, a že s ním, a se servisem, má jenom problémy. Při té hodině jsem pochopil, že psaní formálních dopisů ve francouzštině nebude věc, ve které někdy něčeho dosáhnu, a pokud se nebudu chtít ztrapnit, budu muset spoléhat na předdefinované šablony, včetně uvítacích, závěrečných a výplňkových frází. Ty fráze se patrně tradují už z dob Františka I., jinak si nedovedu vysvětlit, proč se na některé z nich dnešní slovníky vůbec nechytají.
Ale abych se vrátil k poště. Některé věci se mi líbí. Třeba samoobsluha. Člověk přijde, sám si dopis nebo balíček zváží, zaplatí (kartou nebo drobnými), váha mu vytiskne známku, tu si sám nalepí a nakonec to sám hodí do schránky, která je venku. Nebo to, že třeba pro poslání balíku do zahraničí je možné si podací lístek připravit a vytisknout doma na počítači (po zaplacení online kartou), nalepit na balík a na poště při podání si to jen nechat oskenovat a orazit.
Dnes se obě věci potkaly. Formální dopisy a moderní poštovní technologie. Potřeboval jsem zrušit svůj mobilní paušální tarif, který jsem si před měsícem na zkoušku objednal. Přestože to je super výhodný tarif, zrovna mně úplně nevyhovuje. A přestože té firmě pořád fandím, v tomhle mne trochu zklamala. Zatímco objednání SIMky jde udělat na pár kliků online, zrušení je potřeba udělat zasláním doporučeného dopisu s potvrzenkou. Oproti ostatním operátorům je rozdíl pořád ještě dost velký v tom, že to je zadarmo a že je to možné udělat kdykoliv. Nicméně, je potřeba zapojit poštu.
Nejdřív jsem si zkusil najít na internetu, co přesně tam poslat. Obchodní podmínky Free jsou totiž poměrně vágní a říkají jen něco ve smyslu - pokud to chcete zrušit, pošlete nám svoji žádost v dopise (doporučeném s potvrzenkou) na naši adresu. Když je něco vágní, je potřeba to nepodcenit, protože vágnost často neznamená interpretační volnost, ale spíš jen, že dotyčný buď nevěděl, nebo nepovažoval za nutné být přesnější. A protože domorodci jsou na tohle samozřejmě už vytrénovaní, tak mě ani nepřekvapilo, když jsem na webu našel více dotazů, jak přesně má ten dopis vypadat a pak dokonce i šablonu, kam stačilo už jen doplnit nacionále odesílatele a adresáta. Protože to zjevně je netriviální, dokonce na to existuje celý web. Podotýkám, že ten web se zabývá pouze tvorbou žádostí o zrušení přípojky (mobilní, internetové) :).
Maje šablonu, rozhodl jsem se prubnout technologie třetího tisíciletí v podání La Poste. A sice poslání doporučeného dopisu s doručenkou z tepla svého domova. Už jsem jednou přes internet posílal balík (tam ale bylo potřeba ten balík donést na poštu), takže jsem nebyl úplný panic, tady tohle byl ale whole new level. Někdo ovšem někde v diskusi psal, že to přesně takhle udělal, a vyšlo to, což mě povzbuzovalo.
Připravil jsem si tedy krásný dopis v PDF, včetně podpisu, který jsem si vyfotil a vložil jako obrázek a zaregistroval se na boutique. Uznáte, že tomu jde těžko odolat. Drobný problém nastal jen při zadávání adresy adresáta, která nebyla přesně podle normy, ale nakonec jsem se přes to dostal, když jsem „oddělení rušení připojek“ napsal do kolonky pro ulici. Finální test inteligence ovšem přišel nakonec. Když se mi zobrazila výsledná podoba, byl na mém dopise vpravo nahoře červený obdélník a v něm červeně napsáno - „toto místo musí zůstat volné, pro vytištění adresy adresáta“. Ten obdélník i nápis se lehce kryl s adresou adresáta, kterou jsem tam napsal už sám. Ukázalo se totiž, že jsem někde zatrhl volbu, že chci, aby vytiskli adresu ve výrobě. Tak jsem to zase odtrhl, lehce vyladil umístění, prošel celou proceduru, potvrdil a nakonec zaplatil. Co by se teď mělo stát, že pošta ten můj dopis vytiskne, dá do obálky (doporučeně s doručenkou) a doručí. Pak mi emailem potvrdí, že to přišlo. A stálo to ani ne sedm babek. A pak mi třeba zruší ten paušál.
Protože jsem potřeboval neschopenku (l'arrêt de travail), hned jsem se objednal ke svému praktickému lékaři, který ovšem v pondělí neordinoval, v úterý byl plný, takže mne vzal až dnes. Nechápu ještě úplně přesně jak to funguje, ale údajně mi mohl dát neschopenku maximálně jeden den dozadu, takže v pondělí si vezmu dovolenou - ještě, že jsem si nechal pár posledních dní v zásobě na podobné případy.
Pařížská rýmička je poměrně zákeřná a může se projevovat různě. Většinou tak, že má člověk rýmu (tak, že zlikviduje menší rodinné balení papírových kapesníků), kašle a občas má trochu teplotu. Připomíná to trochu prasečí chřipku, jen s tím rozdílem, že u toho nejsou horečky a většinou stačí ležet v posteli - pokud ovšem se k tomu nepřidá migréna. Když jsem tedy po pár dnech vybíral zase poštovní schránku, doufal jsem, že tam najdu svoji carte vitale. V mezičase mi totiž už dorazilo definitivní číslo sécurité sociale a tak jsem měl zato, že to byla reakce na moji odeslanou žádost o carte vitale a že tedy už musí dorazit každou chvíli.
Moje nadšení trochu zchladil dnes pan doktor, když mi prozradil, že má pacienty, kteří na kartu čekají i několik měsíců (jeden prý dokonce už deset). Myslel jsem, že mi jen špatně rozuměl, a že patrně myslí „čekají, od začátku podání žádosti o sécurité sociale“ (což v mém případě už také trvá přes 10 měsíců), ale ubezpečil mne, že ne. Že čekají na kartu od podání žádosti o kartu (té, co jsem vyplnil před čtrnácti dny). Tak moje nadšení zase rychle opadlo. Možná je to jen nepříjemnost, protože s definitivním číslem bych už teoreticky neměl mít žádný problém, ale je fakt, že potvrzení o jeho přidělení, které mi přišlo poštou, má omezenou platnost jen do konce roku. Nepočítám, že by francouzská sociálka předvídala konec světa a spíš místo toho tuším nějakou kulišárnu.
Ve schránce jsem tak místo toho našel dopis od realitky, že mi zvýšili nájem (podle nějakého zákona o výpočtu a zvyšování nájmů), a že mám dodat potvrzení o pojištění, jak mi velí moje povinnost nájemníka. Čímž mi připomněli, že bych měl zaplatit pojistku na další rok. Tady totiž platí pojištění nemovitosti nájemník. A když jsem se začal pídit po tom, jak to zaplatit, zjistil jsem, že mi pojistku zdražili a nikde nenašel proč. Takže se celá akce zasekla a čekám na vysvětlení od pojišťovny. Doufám, že to pak i s tím potvrzením stihnu, aby nedošlo zase k nějakému porušení zákona (jako minule s dovolenou).
Také jsem se rozhodl zaplatit tu daň z bydlení - online. Řekl jsem si, aspoň něco ti Frantíci už dotáhli do 21. století. Bohužel ne tak docela. Zaplatit daň online spočívalo v tom, že jsem si na internetu zadal, že to chci zaplatit online, v prohlížeči se mi z toho vygenerovala stránka pro povolení k inkasu, kterou jsem musel poslat (poštou) do svojí banky. Protože inkaso ve Francii nejde povolit online, ale musí se vždycky poslat papír a to i do super-moderní-zcela-plně-internetové banky, jako mám já. Tak jsem to tam poslal a jsem zvědav jak se to vyvrbí.
Na to, že mi poštou chodí výplatnice, nebo každý měsíc faktura z realitky, už jsem si zvykl, ale když mi posledně ohledně služební kreditky nabídli, abych se zaregistroval online (abych nemusel štosovat papírové výpisy, které, přestože jsem udělal pár položek za měsíc, měly minimálně vždy aspoň tři samostatné listy) a poté, co jsem vyplnil všechny náležitosti, mi sdělili, že mi přístupové heslo přijde poštou, začalo mi docházet, proč je La Poste pořád v kurzu. Po pekárně a lékárně je to v podstatě třetí nejdůležitější věc, kterou chcete mít v okolí, ale na rozdíl od pekáren nebo lékáren jich je o poznání méně.
I můj učitel francouzštiny mi doporučoval, abych vždy, když budu ve sporu, sáhl k písemné korespondenci a nespoléhal na telefon nebo email. Jedině doporučený dopis s potvrzením o doručení (lettre recommandée avec accusé de réception - zkráceně RAR) je účinný prostředek jak dosáhnout svého. Čímž pak motivačně uvedl hodinu, kde mi předložil příklad dopisu, který byl špatně formulovaný (pro cvičební účely napsaný Japoncem a adresovaný francouzské firmě), a chtěl abych ho přeformuloval správně. Chudák Japonec si v něm stěžoval, že si koupil auto, a že s ním, a se servisem, má jenom problémy. Při té hodině jsem pochopil, že psaní formálních dopisů ve francouzštině nebude věc, ve které někdy něčeho dosáhnu, a pokud se nebudu chtít ztrapnit, budu muset spoléhat na předdefinované šablony, včetně uvítacích, závěrečných a výplňkových frází. Ty fráze se patrně tradují už z dob Františka I., jinak si nedovedu vysvětlit, proč se na některé z nich dnešní slovníky vůbec nechytají.
Ale abych se vrátil k poště. Některé věci se mi líbí. Třeba samoobsluha. Člověk přijde, sám si dopis nebo balíček zváží, zaplatí (kartou nebo drobnými), váha mu vytiskne známku, tu si sám nalepí a nakonec to sám hodí do schránky, která je venku. Nebo to, že třeba pro poslání balíku do zahraničí je možné si podací lístek připravit a vytisknout doma na počítači (po zaplacení online kartou), nalepit na balík a na poště při podání si to jen nechat oskenovat a orazit.
Dnes se obě věci potkaly. Formální dopisy a moderní poštovní technologie. Potřeboval jsem zrušit svůj mobilní paušální tarif, který jsem si před měsícem na zkoušku objednal. Přestože to je super výhodný tarif, zrovna mně úplně nevyhovuje. A přestože té firmě pořád fandím, v tomhle mne trochu zklamala. Zatímco objednání SIMky jde udělat na pár kliků online, zrušení je potřeba udělat zasláním doporučeného dopisu s potvrzenkou. Oproti ostatním operátorům je rozdíl pořád ještě dost velký v tom, že to je zadarmo a že je to možné udělat kdykoliv. Nicméně, je potřeba zapojit poštu.
Nejdřív jsem si zkusil najít na internetu, co přesně tam poslat. Obchodní podmínky Free jsou totiž poměrně vágní a říkají jen něco ve smyslu - pokud to chcete zrušit, pošlete nám svoji žádost v dopise (doporučeném s potvrzenkou) na naši adresu. Když je něco vágní, je potřeba to nepodcenit, protože vágnost často neznamená interpretační volnost, ale spíš jen, že dotyčný buď nevěděl, nebo nepovažoval za nutné být přesnější. A protože domorodci jsou na tohle samozřejmě už vytrénovaní, tak mě ani nepřekvapilo, když jsem na webu našel více dotazů, jak přesně má ten dopis vypadat a pak dokonce i šablonu, kam stačilo už jen doplnit nacionále odesílatele a adresáta. Protože to zjevně je netriviální, dokonce na to existuje celý web. Podotýkám, že ten web se zabývá pouze tvorbou žádostí o zrušení přípojky (mobilní, internetové) :).
Maje šablonu, rozhodl jsem se prubnout technologie třetího tisíciletí v podání La Poste. A sice poslání doporučeného dopisu s doručenkou z tepla svého domova. Už jsem jednou přes internet posílal balík (tam ale bylo potřeba ten balík donést na poštu), takže jsem nebyl úplný panic, tady tohle byl ale whole new level. Někdo ovšem někde v diskusi psal, že to přesně takhle udělal, a vyšlo to, což mě povzbuzovalo.
Připravil jsem si tedy krásný dopis v PDF, včetně podpisu, který jsem si vyfotil a vložil jako obrázek a zaregistroval se na boutique. Uznáte, že tomu jde těžko odolat. Drobný problém nastal jen při zadávání adresy adresáta, která nebyla přesně podle normy, ale nakonec jsem se přes to dostal, když jsem „oddělení rušení připojek“ napsal do kolonky pro ulici. Finální test inteligence ovšem přišel nakonec. Když se mi zobrazila výsledná podoba, byl na mém dopise vpravo nahoře červený obdélník a v něm červeně napsáno - „toto místo musí zůstat volné, pro vytištění adresy adresáta“. Ten obdélník i nápis se lehce kryl s adresou adresáta, kterou jsem tam napsal už sám. Ukázalo se totiž, že jsem někde zatrhl volbu, že chci, aby vytiskli adresu ve výrobě. Tak jsem to zase odtrhl, lehce vyladil umístění, prošel celou proceduru, potvrdil a nakonec zaplatil. Co by se teď mělo stát, že pošta ten můj dopis vytiskne, dá do obálky (doporučeně s doručenkou) a doručí. Pak mi emailem potvrdí, že to přišlo. A stálo to ani ne sedm babek. A pak mi třeba zruší ten paušál.
7. listopadu 2012
Ça roule
Došla mi žádost o carte vitale. Tak jsem ji obratem podepsal, přidal fotokopii občanky a fotku a svěřil svůj osud do rukou La poste. Zajímavé, že nikde nezmiňovali číslo sécurité sociale. Tak doufám, že se ho časem také dozvím, protože na něj čeká moje mutuelle. A čeká už rok.
Při té příležitosti (vydat se na poštu) jsem vyplnil i žádost o slevu na svůj nový mobilní telefon. Samsung ve Francii rozjel propagaci ve velkém a začal u té příležitosti nabízet slevy na kde co, třeba na nová pouzdra, nebo nové telefony do těch pouzder. Řekl jsem si, že tedy zkusím Samsung také o něco pumpnout - 70 babek se může hodit. Bez dossieru to ale samozřejmě nepůjde. Chci si tedy vyrobit svůj, podle instrukcí na webu, ale zaseknu se hned na druhém kroku - identifikaci telefonu. V nabídce je asi šest možností, ale ani jedna se mi nepozdává. Abych to vysvětlil, na webu je potřeba zadat všechny údaje do formuláře, který následně vygeneruje PDF a unikátní číslo složky, které pak dotyčný žadatel vytiskne a spolu s dalšími náležitostmi zašle jako svůj dossier na adresu Samsungu.
Kromě formuláře musí dossier obsahovat: potvrzení o nákupu, originál štítek s čárovým kódem, který je potřeba odstranit z krabičky a samozřejmě RIB. Bez RIBu by to nešlo. Když pominu to, že odstranění štítku vyžadovalo pečlivou a přesnou práci s nožem, tak mi pořád nebylo jasné, jak přesně vyplnit ten první formulář, stejně jako mě fascinovala kolonka, kam to vypadalo, že si mám sám napsat výši slevy. Rozhodl jsem se tam tedy zavolat. Po proklikání se tónovou volbou jsem se ovšem nakonec dostal k automatu, který prohlásil něco ve smyslu: "všichni naši operátoři jsou zaneprázdněni, díky, že zavoláte jindy" a zavěsil. Tak jsem to vzdal, přestal to řešit, nějak to vyplnil, vytiskl, přidal všechny doličné předměty a poslal Samsungu. Jsem zvědav, co se bude dít. Slevu by mi měli vrátit do 10 týdnů.
Ještě bych se rád tématicky vrátil k předchozímu příspěvku. Ten let do Mnichova nebyl s Lufthansou, ale s Air France. A Air France příjemně překvapila. Jednak mi přehodili zpáteční letenku na dřívější let (o dvě hodiny) a jednak mi novou letenku vystavili v priority class a stálo to jenom sto babek. V letadle jsem pak zjistil, že letím v business třídě, když mi letuška přinesla místo obligátních (nepoživatelných) slaných křupek, kompletní menu o třech (mikro) chodech, moučníku, druhém moučníku a sýru. Což bylo zvlášť výhodné i vzhledem k tomu, že v terminálu samotném byl jen jeden osamocený (a prázdný) výčep a měl jsem obavu, jestli po přistání v Paříži někde nějaké jídlo seženu.
Mám pocit, že si to dělají naschvál. V Mnichově létá Lufthansa z terminálu 2 (což je ten novější a mnohem hezčí - až donedávna můj nejoblíbenější terminál) a Air France z terminálu 1 (což je ten starší a se spartánskou výbavou). V Paříži si to prohodí (Lufthansa z jedničky, Air France z dvojky).
Zato Air Berlin tenhle víkend dostál svému slovu - tedy přesněji slovu mé kolegyně. I když vlastně, nebyl to Air Berlin, ale FlyNiki. Odlet z Paříže minulou středu večer byl z terminálu 3. A tak jsem si prvně uvědomil, kde jsem to vlastně posledně přistál, když jsem se divil, že tenhle terminál neznám, přestože do Paříže létám už čtyři roky. Terminál 3 se vyznačuje tím, že tam nevede ani vlak, ani shuttle, ani lokální vláček. Létají z něj obskurní společnosti jako Air Berlin, FlyNiki, nebo WizzAir. Je potřeba tam dojít pěšky. Ukazatele říkají, že to trvá pět minut. Když jsem vystupoval z RER, kde jsem musel nechat odjet asi 3 vlaky, protože jsem se do nich nedostal, a časová rezerva se tím povážlivě ztenčila, tak jsem to proklínal. Navíc se těch pět minut jde normálně venku po chodníku, přes silnice a podchody. Na přechodu navíc typicky čeká hromada cestujících na to, až jim zmáčknu tlačítko pro chodce (už jsem to dělal dvakrát). Prostě vyloženě dostupný terminál.
Takže se ve chvatu dostavím na terminál a zjistím, že tam je pár lidí, pár zaměstnanců a při registraci kufru si všimnu, že u mého letu jede nenápadný nápis, že let bude asi o hodinu a půl opožděn. Trochu mě to mate, protože na všech ostatních tabulích svítí, že let bude podle plánu. Ptám se tedy letušky, co to znamená. Prý ještě nepřiletělo letadlo, možná přiletí za hodinu a tím pádem se to trochu posune. Ale jestli chci, tak mě prý ubytují vedle v hotelu, dostanu k tomu voucher na 150 babek a zítra si odletím jako pán v 8:30. Chvíli to zvažuji, ale nakonec nechci. Jen upozorním otce, který pro mne jede na letiště do Vídně, aby to posunul o hodinu a půl.
O hodinu později mne oslovuje chlapík, co předtím registroval kufry, že hledají dobrovolníka, který přespí v Paříži a nabízí mi znovu to, co už mi nabízela slečna předtím. Voucher prý budu moci použít na jakýkoli let s FlyNiki. Vzhledem k tomu, že ve mě dozrává chlapské rozhodnutí s FlyNiki už nikdy nikam neletět, ztrácí tahle kompenzace trochu ze své přitažlivosti. Znovu to zvažuji a znovu odmítám. Do Vídně přilétám před půlnocí, úplně plným letadlem. Nechápu to, protože cena za letenku nebyla tak malá (minimálně ta moje). Přilétám nakonec asi o dvě hodiny později a navíc zjišťuji, že cesta ze stojánky k výdeji zavazadel trvá pěšky asi čtvrt hodiny a vypadá, že prochází všemi zákoutími vídeňského letiště. Připomíná mi to cestu skrz obchodní dům IKEA a jen nechápu, proč považovali za důležité to mít na letišti. Navíc letadla jsou tak low cost, že se do mezery mezi sedadly nevejdu nohama - což se potvrzuje i při zpátečním letu. Takže - Fly Niki? Jamais!
A když už jsem u toho cestování. Včera jsem se vracel z výstavky RER. RER je zkratka, která znamená Réseau Express Régional - regionální expresní síť (spojů). E považuji za artefakt, protože jsme se ploužili asi dvacítkou. A to jsem nechal jeden vlak ujet, přesněji řečeno, jsem se tam nevešel. Kolegyně, se kterou jsem se vracel, se tam naopak vešla, resp. nepodařilo se jí zůstat na peróně. Protože kolem třetí odpoledne někdo spadl do kolejiště, byla v sedm večer zcela ochromená celá severovýchodní trasa. Cesta domů mi trvala skoro dvě hodiny.
Dnes jsem se tedy rozhodl na to vyzrát a odešel z výstavky před koncem, abych se vyhnul špičce. Jedu si tak v přímém vlaku (přímý vlak vynechává většinu zastávek mezi výstavištěm a Paříží), v poloprázdném vagóně a libuji si jak jsem na to vyzrál. Byla to předčasná sebechvála. Nikdy se nechvástej, žes vyzrál na RATP. Na Gare du Nord, dvě zastávky před tím, než jsem měl přestupovat, nám řekli, že na další zastávce to nějak neodsýpá a chvilku si počkáme. Pak chvilku zvedli na pár minut. Po dalších pár minutách suše oznámili, že vlak, ve kterém jedem, nepřeváží pasažéry a máme si vystoupit. Po dalších pár minutách zahlásili, že už zase převáží a máme si nastoupit. Pak hlásili, že to už pojede, ale musíme si pár minut počkat. Když jsme se konečně rozjeli, tak to bylo jen na chvíli, aby nám pak řidič pustil předmluvenou zprávu, že protože výjimečně stojíme v tunelu mimo stanici, nemáme vystupovat do kolejiště - což si ani nedovedu moc představit, vzhledem k tomu, jak jsou tunely malé. Nicméně, člověk nikdy neví. Možná, že ten zoufalec, co tam včera spadl, měl jen podobný zážitek jako já dnes a nedovedl se s tím vyrovnat jinak, než skokem. Připomnělo mi to scénku z Obecné školy.
Při té příležitosti (vydat se na poštu) jsem vyplnil i žádost o slevu na svůj nový mobilní telefon. Samsung ve Francii rozjel propagaci ve velkém a začal u té příležitosti nabízet slevy na kde co, třeba na nová pouzdra, nebo nové telefony do těch pouzder. Řekl jsem si, že tedy zkusím Samsung také o něco pumpnout - 70 babek se může hodit. Bez dossieru to ale samozřejmě nepůjde. Chci si tedy vyrobit svůj, podle instrukcí na webu, ale zaseknu se hned na druhém kroku - identifikaci telefonu. V nabídce je asi šest možností, ale ani jedna se mi nepozdává. Abych to vysvětlil, na webu je potřeba zadat všechny údaje do formuláře, který následně vygeneruje PDF a unikátní číslo složky, které pak dotyčný žadatel vytiskne a spolu s dalšími náležitostmi zašle jako svůj dossier na adresu Samsungu.
Kromě formuláře musí dossier obsahovat: potvrzení o nákupu, originál štítek s čárovým kódem, který je potřeba odstranit z krabičky a samozřejmě RIB. Bez RIBu by to nešlo. Když pominu to, že odstranění štítku vyžadovalo pečlivou a přesnou práci s nožem, tak mi pořád nebylo jasné, jak přesně vyplnit ten první formulář, stejně jako mě fascinovala kolonka, kam to vypadalo, že si mám sám napsat výši slevy. Rozhodl jsem se tam tedy zavolat. Po proklikání se tónovou volbou jsem se ovšem nakonec dostal k automatu, který prohlásil něco ve smyslu: "všichni naši operátoři jsou zaneprázdněni, díky, že zavoláte jindy" a zavěsil. Tak jsem to vzdal, přestal to řešit, nějak to vyplnil, vytiskl, přidal všechny doličné předměty a poslal Samsungu. Jsem zvědav, co se bude dít. Slevu by mi měli vrátit do 10 týdnů.
Ještě bych se rád tématicky vrátil k předchozímu příspěvku. Ten let do Mnichova nebyl s Lufthansou, ale s Air France. A Air France příjemně překvapila. Jednak mi přehodili zpáteční letenku na dřívější let (o dvě hodiny) a jednak mi novou letenku vystavili v priority class a stálo to jenom sto babek. V letadle jsem pak zjistil, že letím v business třídě, když mi letuška přinesla místo obligátních (nepoživatelných) slaných křupek, kompletní menu o třech (mikro) chodech, moučníku, druhém moučníku a sýru. Což bylo zvlášť výhodné i vzhledem k tomu, že v terminálu samotném byl jen jeden osamocený (a prázdný) výčep a měl jsem obavu, jestli po přistání v Paříži někde nějaké jídlo seženu.
Mám pocit, že si to dělají naschvál. V Mnichově létá Lufthansa z terminálu 2 (což je ten novější a mnohem hezčí - až donedávna můj nejoblíbenější terminál) a Air France z terminálu 1 (což je ten starší a se spartánskou výbavou). V Paříži si to prohodí (Lufthansa z jedničky, Air France z dvojky).
Zato Air Berlin tenhle víkend dostál svému slovu - tedy přesněji slovu mé kolegyně. I když vlastně, nebyl to Air Berlin, ale FlyNiki. Odlet z Paříže minulou středu večer byl z terminálu 3. A tak jsem si prvně uvědomil, kde jsem to vlastně posledně přistál, když jsem se divil, že tenhle terminál neznám, přestože do Paříže létám už čtyři roky. Terminál 3 se vyznačuje tím, že tam nevede ani vlak, ani shuttle, ani lokální vláček. Létají z něj obskurní společnosti jako Air Berlin, FlyNiki, nebo WizzAir. Je potřeba tam dojít pěšky. Ukazatele říkají, že to trvá pět minut. Když jsem vystupoval z RER, kde jsem musel nechat odjet asi 3 vlaky, protože jsem se do nich nedostal, a časová rezerva se tím povážlivě ztenčila, tak jsem to proklínal. Navíc se těch pět minut jde normálně venku po chodníku, přes silnice a podchody. Na přechodu navíc typicky čeká hromada cestujících na to, až jim zmáčknu tlačítko pro chodce (už jsem to dělal dvakrát). Prostě vyloženě dostupný terminál.
Takže se ve chvatu dostavím na terminál a zjistím, že tam je pár lidí, pár zaměstnanců a při registraci kufru si všimnu, že u mého letu jede nenápadný nápis, že let bude asi o hodinu a půl opožděn. Trochu mě to mate, protože na všech ostatních tabulích svítí, že let bude podle plánu. Ptám se tedy letušky, co to znamená. Prý ještě nepřiletělo letadlo, možná přiletí za hodinu a tím pádem se to trochu posune. Ale jestli chci, tak mě prý ubytují vedle v hotelu, dostanu k tomu voucher na 150 babek a zítra si odletím jako pán v 8:30. Chvíli to zvažuji, ale nakonec nechci. Jen upozorním otce, který pro mne jede na letiště do Vídně, aby to posunul o hodinu a půl.
O hodinu později mne oslovuje chlapík, co předtím registroval kufry, že hledají dobrovolníka, který přespí v Paříži a nabízí mi znovu to, co už mi nabízela slečna předtím. Voucher prý budu moci použít na jakýkoli let s FlyNiki. Vzhledem k tomu, že ve mě dozrává chlapské rozhodnutí s FlyNiki už nikdy nikam neletět, ztrácí tahle kompenzace trochu ze své přitažlivosti. Znovu to zvažuji a znovu odmítám. Do Vídně přilétám před půlnocí, úplně plným letadlem. Nechápu to, protože cena za letenku nebyla tak malá (minimálně ta moje). Přilétám nakonec asi o dvě hodiny později a navíc zjišťuji, že cesta ze stojánky k výdeji zavazadel trvá pěšky asi čtvrt hodiny a vypadá, že prochází všemi zákoutími vídeňského letiště. Připomíná mi to cestu skrz obchodní dům IKEA a jen nechápu, proč považovali za důležité to mít na letišti. Navíc letadla jsou tak low cost, že se do mezery mezi sedadly nevejdu nohama - což se potvrzuje i při zpátečním letu. Takže - Fly Niki? Jamais!
A když už jsem u toho cestování. Včera jsem se vracel z výstavky RER. RER je zkratka, která znamená Réseau Express Régional - regionální expresní síť (spojů). E považuji za artefakt, protože jsme se ploužili asi dvacítkou. A to jsem nechal jeden vlak ujet, přesněji řečeno, jsem se tam nevešel. Kolegyně, se kterou jsem se vracel, se tam naopak vešla, resp. nepodařilo se jí zůstat na peróně. Protože kolem třetí odpoledne někdo spadl do kolejiště, byla v sedm večer zcela ochromená celá severovýchodní trasa. Cesta domů mi trvala skoro dvě hodiny.
Dnes jsem se tedy rozhodl na to vyzrát a odešel z výstavky před koncem, abych se vyhnul špičce. Jedu si tak v přímém vlaku (přímý vlak vynechává většinu zastávek mezi výstavištěm a Paříží), v poloprázdném vagóně a libuji si jak jsem na to vyzrál. Byla to předčasná sebechvála. Nikdy se nechvástej, žes vyzrál na RATP. Na Gare du Nord, dvě zastávky před tím, než jsem měl přestupovat, nám řekli, že na další zastávce to nějak neodsýpá a chvilku si počkáme. Pak chvilku zvedli na pár minut. Po dalších pár minutách suše oznámili, že vlak, ve kterém jedem, nepřeváží pasažéry a máme si vystoupit. Po dalších pár minutách zahlásili, že už zase převáží a máme si nastoupit. Pak hlásili, že to už pojede, ale musíme si pár minut počkat. Když jsme se konečně rozjeli, tak to bylo jen na chvíli, aby nám pak řidič pustil předmluvenou zprávu, že protože výjimečně stojíme v tunelu mimo stanici, nemáme vystupovat do kolejiště - což si ani nedovedu moc představit, vzhledem k tomu, jak jsou tunely malé. Nicméně, člověk nikdy neví. Možná, že ten zoufalec, co tam včera spadl, měl jen podobný zážitek jako já dnes a nedovedl se s tím vyrovnat jinak, než skokem. Připomnělo mi to scénku z Obecné školy.
27. října 2012
Rozlítaný měsíc
Dnes jsem po dlouhé době uvedl byt do reprezentativního stavu a pak vyrazil na dlouho odkládaný nákup. Úkol zněl jasně, dovézt kalhoty, které by se daly vzít na schůzku se zákazníkem, protože stávající šatník se nějak scvrkává. V určité idealizaci úspěchu jsem si dovedl představit, že bych si koupil i nějakou odvážnou šálu, např. v křiklavé šedé, abych zapadl v tramvaji, a v úplně tom největším snu jsem viděl vlněný polokabát s kapucí v šik střihu. Po té poslední části pasu už dlouho, většinou to nemá kapuci, a když ji má, pak se většinou zapíná lanem, nebo parožím, což mi ne úplně vyhovuje.
Dopadlo to tak, že jsem se vrátil místo toho s pouzdrem na svůj nový smartphone, ale jinak zcela nevybaven. Jak k tomu došlo? Nejdřív jsem si spletl zastávku a přestoupil jinde, než by asi bylo nejvýhodnější. Pak jsem po cestě do Galeries Lafayette narazil na FNAC, což je asi jeden z největších řetězců kamenných obchodů prodávajících elektroniku. Proč se to jmenuje FNAC netuším, druhý největší řetězec kamenných obchodů prodávajících elektroniku se jmenuje Boulanger, což znamená česky pekař. Jména zjevně nehrají roli. A když tak vidím FNAC, říkám si, že bych tam mohl zkusit vyřešit svůj čerstvý problém, jaký obal na mobil. Ve FNACu měli shodou okolností právě jeden druh, zrovna ten, o který jsem se zajímal, a ukázalo se, že opravdu vypadá dobře. Chudáci uživatelé iPhonů, kteří si museli vybírat z regálu různých obalů.
S elánem z úspěšné koupě jsem dorazil do Galeries Lafayette. A se mnou tam dorazila s elánem polovina Paříže. Chtít v tom něco nakupovat, bylo jako nakupovat v demonstraci. Na to jsem nebyl psychicky ani fyzicky připraven. Takže jsem si to prošel (i tak to zabralo pár hodin - a to byla jen "malá" pánská část), omrknul rifle od Armaniho, tenisky Prada a čepice Scotch & Soda. Jediná věc ze seznamu, kterou se mi podařilo identifikovat, byly šály v přízemí, ale 150 babek za šálu se mi zdálo jako příliš dobrá cena. Šály za 20 babek mne zase neoslovily svým 100% akrylem. Díky slevám to byl navíc skoro boj o holáč, který překvapivě vyhrávali malí turisté z Asie.
O tom jsem ale vlastně psát nechtěl. Chtěl jsem psát o tom, proč jsem tak dlouho nepsal. Zatímco v předchozím půl roku jsem, obrazně řečeno, nevytáhl paty z domu, poslední měsíc se to nějak nahromadilo a můj rozvrh spočíval v tom buď někde být (= jinde než ve Francii) a nebo vracet věci do původního stavu po těchto "výletech". O první akci jsem se zmiňoval už v předchozím blogu, ale nezmiňoval se zvlášť o aerolinkách - udělám to tedy teď, v trochu netradičním formátu.
26. 9. z Paříže do Prahy tradiční ČSA, slané křupky a široká škála nápojů. Zpáteční z Vídně, pondělí potom, Air Berlin - new experience. Kolegyně mi sice říkala, že jednou tím letěla a už to nechce opakovat, ale mně se nic zásadního nestalo. Dostali jsme i micro sendvič. Jen jsem si na Vídeňském letišti opět koupil hnusnou bagetu v terminálu ve stejném stánku jako posledně, poté, co jsem předtím uvažoval o tom (jako posledně), jestli nemám jít do jistějších Starbucks (a jako posledně jsem se rozhodl pro místní specialitu). Uvědomil jsem si to přesně ve chvíli, kdy jsem se zakousl do té bagety. Mozartovy koule, které jsem dovezl kolegům v práci, byly zoufalé. Chudák Mozart.
Ve středu na to jsem letěl na otočku do Kodaně. Protože to bylo narychlo, podařilo se mi získat lukrativní cestu tam s SAS z letiště Charles De Gaulle (Roissy) a zpáteční s low cost společností Norwegian na Orly. U SAS mi utkvěl čaj, který mi připomněl Technickou menzu v Údolní, kde jsem se několikrát zastavil na čaj, pokecat s kamarády, kteří se tam na ten čaj scházeli pravidelně (a možná tam i předtím jedli). Letušky byly patrně přímí potomci Vikingů a dokreslovaly drsnou atmosféru severských zemí. Byl to low cost za plnou cenu.
Kodaň sama naopak na mě působila uklidňujícím dojmem. Takže jsem ani nedbal rady kolegy, abych si vzal taxi, a místo toho se projel městským systémem vlaků a užil si atmosféru místa.
Norwegian byl proti SAS patrně v lepším stavu, protože letadlo bylo nové a v letadle bylo i Wifi zdarma. Sice jsem nutně nepotřeboval surfovat, ale když mne spolusedící požádal, zda by si mohl u mne na počítači přečíst poštu, tak jsem to zkusil. A pak v duchu řešil, jaká bezpečnostní rizika přináší nechat někoho cizího na svém počítači číst jeho poštu. S překvapením jsem zjistil, že dost velká. Naštěstí pro mě (a bohužel pro spolusedícího), na yahoo, kde měl svoji schránku, se nepodařilo připojit. České stránky ale šlapaly v pohodě.
Ve středu o týden později jsem letěl pro změnu na den do Mnichova s Lufthansou. Ta se ráno vytasila s müsli a micro kefírem. Večerní návrat si nepamatuji, protože jsme úspěšnou schůzku s kolegy na letišti trochu zapili pivem.
Zato si pamatuji, že v sobotu jsem odlétal do Splitu na týdenní dovolenou na jachtě. Přímá linka s Air Croatia. Tentokrát se mi podařilo sehnat přímý spoj a byl jsem tomu rád, po předchozí blamáži s kufrem. V letadle nás letělo pár, letušky i stewardi byli sympaťáci a dokonce se servisoval i burek se sýrem a perníčky, co vypadaly jako piškoty. Bohužel výborný dojem si Air Croatia zkazila na odletu (v sobotu o týden později). Když vyhlásili, že rozdávají občerstvení pasažérům do Paříže, tušil jsem nějakou záludnost. A také že ano. Pro drobnou technickou poruchu jsme měli tři a půl hodiny zpoždění na odletu a domů jsem dorazil možná stejně jako kluci z Prahy, kteří se vraceli autem a ráno mě po cestě hodili na letiště (kde jsem sice nezůstal, ale to je už jiná story).
Po návratu z Chorvatska mě čekala, tentokrát dvoudenní, služebka do Barcelony. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film. Docela jsme se na to těšil, ale bohužel program návštěvy se na poslední chvíli zvrtnul a nemělo smysl tam zůstávat, takže z toho zase byl jednodeňák, jen s tím rozdílem, že jsem s sebou táhl kufr. Tak jsem zbytečnou úložnou kapacitu využil alespoň na to, abych si koupil před odletem láhev whisky. Jinak jsem viděl skutečně impozantní letiště v Barceloně (čímž se Barcelona stává jedničkou ve mé hitparádě letišť) a pak kus industriální zóny, kde byl zákazník. Letěl jsem s Vueling z Orly, což mělo tu výhodu, že to mám z domu o poznání blíž než CDG a navíc díky tomu, že i návrat byl na stejné letiště, jsem si tam mohl vzít auto a nechat ho tam.
Vueling je low cost, takže se platí za každou jednotlivost. Chcete si poslat zavazadlo, zaplaťte. Chcete si zarezervovat vybrané místo, zaplaťte. Chcete v letadle občerstvení, zaplaťte. Při pokusu o přebookování zpátečního letu se jim dokonce podařil husarský kousek (telefonem na zákaznické lince), že mi zpáteční let dali znovu z Paříže do Barcelony. Vyřešil jsem to až na letišti, kde naštěstí měli pochopení. A stálo to jenom 140 babek. Druhá věc, kromě letiště, která mi utkvěla, byla spousta krásných holek, které jsem všude viděl (dokonce i u zákazníka). Nevím, jak to ti Španělé dělají, ale dělají to dobře. To bylo tuto středu.
V pondělí letím na otočku do Mnichova (Lufthansa) a ve středu přes Vídeň (Air Berlin), na akci v Brně. Díky vlastní blbosti se mi podařilo docílit toho, že pro návrat (opět z Vídně) mám odlet v pondělí v šest hodin ráno. Už se vidím, jak v pondělí v devět naklušu do práce v plné síle, abych přežil tři následující dny, kdy bude probíhat nejdůležitější výstavka v našem oboru, které se bohužel budu muset zúčastnit a poslední tři roky jsem při ní vždycky onemocněl. Už se těším.
Dopadlo to tak, že jsem se vrátil místo toho s pouzdrem na svůj nový smartphone, ale jinak zcela nevybaven. Jak k tomu došlo? Nejdřív jsem si spletl zastávku a přestoupil jinde, než by asi bylo nejvýhodnější. Pak jsem po cestě do Galeries Lafayette narazil na FNAC, což je asi jeden z největších řetězců kamenných obchodů prodávajících elektroniku. Proč se to jmenuje FNAC netuším, druhý největší řetězec kamenných obchodů prodávajících elektroniku se jmenuje Boulanger, což znamená česky pekař. Jména zjevně nehrají roli. A když tak vidím FNAC, říkám si, že bych tam mohl zkusit vyřešit svůj čerstvý problém, jaký obal na mobil. Ve FNACu měli shodou okolností právě jeden druh, zrovna ten, o který jsem se zajímal, a ukázalo se, že opravdu vypadá dobře. Chudáci uživatelé iPhonů, kteří si museli vybírat z regálu různých obalů.
S elánem z úspěšné koupě jsem dorazil do Galeries Lafayette. A se mnou tam dorazila s elánem polovina Paříže. Chtít v tom něco nakupovat, bylo jako nakupovat v demonstraci. Na to jsem nebyl psychicky ani fyzicky připraven. Takže jsem si to prošel (i tak to zabralo pár hodin - a to byla jen "malá" pánská část), omrknul rifle od Armaniho, tenisky Prada a čepice Scotch & Soda. Jediná věc ze seznamu, kterou se mi podařilo identifikovat, byly šály v přízemí, ale 150 babek za šálu se mi zdálo jako příliš dobrá cena. Šály za 20 babek mne zase neoslovily svým 100% akrylem. Díky slevám to byl navíc skoro boj o holáč, který překvapivě vyhrávali malí turisté z Asie.
O tom jsem ale vlastně psát nechtěl. Chtěl jsem psát o tom, proč jsem tak dlouho nepsal. Zatímco v předchozím půl roku jsem, obrazně řečeno, nevytáhl paty z domu, poslední měsíc se to nějak nahromadilo a můj rozvrh spočíval v tom buď někde být (= jinde než ve Francii) a nebo vracet věci do původního stavu po těchto "výletech". O první akci jsem se zmiňoval už v předchozím blogu, ale nezmiňoval se zvlášť o aerolinkách - udělám to tedy teď, v trochu netradičním formátu.
26. 9. z Paříže do Prahy tradiční ČSA, slané křupky a široká škála nápojů. Zpáteční z Vídně, pondělí potom, Air Berlin - new experience. Kolegyně mi sice říkala, že jednou tím letěla a už to nechce opakovat, ale mně se nic zásadního nestalo. Dostali jsme i micro sendvič. Jen jsem si na Vídeňském letišti opět koupil hnusnou bagetu v terminálu ve stejném stánku jako posledně, poté, co jsem předtím uvažoval o tom (jako posledně), jestli nemám jít do jistějších Starbucks (a jako posledně jsem se rozhodl pro místní specialitu). Uvědomil jsem si to přesně ve chvíli, kdy jsem se zakousl do té bagety. Mozartovy koule, které jsem dovezl kolegům v práci, byly zoufalé. Chudák Mozart.
Ve středu na to jsem letěl na otočku do Kodaně. Protože to bylo narychlo, podařilo se mi získat lukrativní cestu tam s SAS z letiště Charles De Gaulle (Roissy) a zpáteční s low cost společností Norwegian na Orly. U SAS mi utkvěl čaj, který mi připomněl Technickou menzu v Údolní, kde jsem se několikrát zastavil na čaj, pokecat s kamarády, kteří se tam na ten čaj scházeli pravidelně (a možná tam i předtím jedli). Letušky byly patrně přímí potomci Vikingů a dokreslovaly drsnou atmosféru severských zemí. Byl to low cost za plnou cenu.
Kodaň sama naopak na mě působila uklidňujícím dojmem. Takže jsem ani nedbal rady kolegy, abych si vzal taxi, a místo toho se projel městským systémem vlaků a užil si atmosféru místa.
Norwegian byl proti SAS patrně v lepším stavu, protože letadlo bylo nové a v letadle bylo i Wifi zdarma. Sice jsem nutně nepotřeboval surfovat, ale když mne spolusedící požádal, zda by si mohl u mne na počítači přečíst poštu, tak jsem to zkusil. A pak v duchu řešil, jaká bezpečnostní rizika přináší nechat někoho cizího na svém počítači číst jeho poštu. S překvapením jsem zjistil, že dost velká. Naštěstí pro mě (a bohužel pro spolusedícího), na yahoo, kde měl svoji schránku, se nepodařilo připojit. České stránky ale šlapaly v pohodě.
Ve středu o týden později jsem letěl pro změnu na den do Mnichova s Lufthansou. Ta se ráno vytasila s müsli a micro kefírem. Večerní návrat si nepamatuji, protože jsme úspěšnou schůzku s kolegy na letišti trochu zapili pivem.
Zato si pamatuji, že v sobotu jsem odlétal do Splitu na týdenní dovolenou na jachtě. Přímá linka s Air Croatia. Tentokrát se mi podařilo sehnat přímý spoj a byl jsem tomu rád, po předchozí blamáži s kufrem. V letadle nás letělo pár, letušky i stewardi byli sympaťáci a dokonce se servisoval i burek se sýrem a perníčky, co vypadaly jako piškoty. Bohužel výborný dojem si Air Croatia zkazila na odletu (v sobotu o týden později). Když vyhlásili, že rozdávají občerstvení pasažérům do Paříže, tušil jsem nějakou záludnost. A také že ano. Pro drobnou technickou poruchu jsme měli tři a půl hodiny zpoždění na odletu a domů jsem dorazil možná stejně jako kluci z Prahy, kteří se vraceli autem a ráno mě po cestě hodili na letiště (kde jsem sice nezůstal, ale to je už jiná story).
Po návratu z Chorvatska mě čekala, tentokrát dvoudenní, služebka do Barcelony. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film. Docela jsme se na to těšil, ale bohužel program návštěvy se na poslední chvíli zvrtnul a nemělo smysl tam zůstávat, takže z toho zase byl jednodeňák, jen s tím rozdílem, že jsem s sebou táhl kufr. Tak jsem zbytečnou úložnou kapacitu využil alespoň na to, abych si koupil před odletem láhev whisky. Jinak jsem viděl skutečně impozantní letiště v Barceloně (čímž se Barcelona stává jedničkou ve mé hitparádě letišť) a pak kus industriální zóny, kde byl zákazník. Letěl jsem s Vueling z Orly, což mělo tu výhodu, že to mám z domu o poznání blíž než CDG a navíc díky tomu, že i návrat byl na stejné letiště, jsem si tam mohl vzít auto a nechat ho tam.
Vueling je low cost, takže se platí za každou jednotlivost. Chcete si poslat zavazadlo, zaplaťte. Chcete si zarezervovat vybrané místo, zaplaťte. Chcete v letadle občerstvení, zaplaťte. Při pokusu o přebookování zpátečního letu se jim dokonce podařil husarský kousek (telefonem na zákaznické lince), že mi zpáteční let dali znovu z Paříže do Barcelony. Vyřešil jsem to až na letišti, kde naštěstí měli pochopení. A stálo to jenom 140 babek. Druhá věc, kromě letiště, která mi utkvěla, byla spousta krásných holek, které jsem všude viděl (dokonce i u zákazníka). Nevím, jak to ti Španělé dělají, ale dělají to dobře. To bylo tuto středu.
V pondělí letím na otočku do Mnichova (Lufthansa) a ve středu přes Vídeň (Air Berlin), na akci v Brně. Díky vlastní blbosti se mi podařilo docílit toho, že pro návrat (opět z Vídně) mám odlet v pondělí v šest hodin ráno. Už se vidím, jak v pondělí v devět naklušu do práce v plné síle, abych přežil tři následující dny, kdy bude probíhat nejdůležitější výstavka v našem oboru, které se bohužel budu muset zúčastnit a poslední tři roky jsem při ní vždycky onemocněl. Už se těším.
26. října 2012
Někde stále klid
Ne, že by se za posledních pár týdnů nic nestalo, ale nějak jsem neměl čas a sílu o tom psát. Tak to zkusím dohnat teď.
Dnes jsem volal pro velký úspěch na sociálku, jak se to (ne)hýbe. Pokud si dobře vzpomínám, poslední zmínku na blog jsem psal někdy na začátku prázdnin, že po mně ze sociálky chtějí kopii občanky a ověřený překlad rodného listu. Oboje jsem jim poslal obratem, jen ten překlad nebyl ověřený. To ale podle naší firemní "mobility" sekce nemělo vadit. No, sociálka na to měla jiný názor, takže mi za dva týdny přistál ve schránce další dopis, tentokrát jen s výzvou na dodání ověřeného překladu. Sláva, že aspoň občanka prošla. Tak jsem se s tím vypravil na osobní. Ti sice chvíli ještě trvali na tom, že to musí jít, ovšem po krátké diskusi se sociálkou i naše firma musela kapitulovat. Holt i nadnárodní kolos je na francouzskou administrativu krátký.
Začal jsem tedy hledat, kde sehnat překlad a protože ve výzvě, kterou mi poslali ze sociálky, bylo, že se mohu obrátit na svůj konzulát, tak jsem to zkusil. Je to zvláštní, konzulát je asi věc, kterou by každý občan, který žije v cizině, měl nějakým způsobem zaregistrovat, ale mne to nikdy nějak nenapadlo. Tohle byla konečně ta první příležitost. A díky tomu, že jsem v Paříži (a ne třeba v Calais), mohl jsem si dovolit naplánovat i osobní schůzku. Předtím mi to ovšem museli ve firmě posvětit, což chvíli trvalo, takže jsem se k tomu dostal až koncem prázdnin.
Volám tedy na konzulát, zda by mi mohli vystavit ověřený překlad. Prý to nebude problém a na co to prý potřebuji - ptala se nějaké slečna na druhé straně. Říkám jí, že na carte vitale, a ona na to, jestli na to mám nějaký papír. Říkám si v duchu, že je nějaká zvědavá, ale nahlas jen potvrzuji, že shodou okolností ho mám, protože mne písemně vyzvali, abych to doplnil a to už dvakrát. A ona na to vítězoslavně, jako by se konečně dočkala, že v tom případě mi to tedy přeloží zadarmo :). Docela mě tím vyvedla z míry. Český úřad, který českému občanovi, sám z vlastní iniciativy, nabídne službu zdarma, to bych nečekal. Jediné, co mě napadá, je, že vliv cizího prostředí posiluje pocit sounáležitosti.
Vypravil jsem se tedy na konzulát. Bohužel konzulát a velvyslanectví jsou dvě různé věci. Bohužel proto, že zatímco budova velvyslanectví je patrně jedna z nejluxusnějších (a nejdražších) budov, které Česko v zahraničí má, konzulát sídlí v malé uličce kousek od bulváru Saint-Germain a luxusního na něm není nic. Kdyby tam byla opravna praček, vypadalo by to stejně. Což mi bylo trochu líto i za tu ochotnou dámu, co se mi tak snažila vyjít vstříc.
Původně mi řekli, že mi to udělají do dvou dnů, ale pak se ukázalo, že bylo potřeba přednostně řešit občany v nouzi a já, protože jsem v žádné nouzi nebyl, jsem s tím v zásadě souhlasil. Překlad jsem tedy dostal až druhý týden. To bylo někdy na začátku září. Obratem, jsem překlad zaslal na sociálku a znovu začal vyčkávat co se stane. Nestalo se nic, jak by se poučený čtenář už mohl dovtípit. Začátkem října jsem tedy zavolal znova. Jejich linka byla skvělá - odpálkovali mě s tím, že si k mému (dočasnému) číslu nemohou momentálně nic zobrazit a mám si zajít na místní pobočku osobně a zeptat se tam. To mne trochu rozladilo, proto jsem se tam vypravil hned druhý den.
Slečna na pobočce byla už sdílnější (a příjemnější). Tak jsem se jí vyplakal, že už jsem tam poslal hromadu věcí (mimo ověřeného překladu jsem posílal také žádost o změnu RIBu - tedy čísla účtu, na který mi bude sociálka proplácet lékařské výlohy a léky) a že mi odtam nikdy nic nedošlo zpět, přestože jsem o to výslovně žádal, ať mi aspoň pošlou emailem potvrzení, že to došlo v pořádku a že to zpracovali. Slečna mi sdělila, že asi nic nedostanu, nicméně, že překlad tam mají, potvrdila mi i že RIB mi změnili, a že teď je to už ve finální fázi a je potřeba vyčkat. Mám si prý zavolat kolem 25. října. Když jsem se ptal, na co se mám přesně toho 25. ptát a proč mi nepošlou rovnou tedy to číslo, nebo rovnou tu kartu, tak jsem se dozvěděl, že je potřeba si zavolat a ujistit se, že opravdu všechno je OK. Momentálně totiž probíhá poslední ověřovací fáze, která může ovlivnit indikátor mé žádosti, a proto je potřeba tam zavolat a ujistit se, že ani v poslední fázi se nevyskytly nějaké problémy.
Trochu mne to znepokojilo - ptám se tedy, co to je ten indikátor, a co se vlastně ještě ověřuje. Slečna na to, že se musí zkontrolovat ještě jednou se zaměstnavatelem, jestli tam pořád pracuji, s českými úřady, jestli jsem poskytl pravdivé údaje a pokud to všechno klapne, tak se indikátor mé žádosti dostane do stavu E (což je interní stav, a one mi říká tuto důvěrnou informaci, jen proto, že se o to tak upřímně zajímám). A pokud bude indikátor ve stavu E, přidělí mi konečně to číslo (le numéro de sécurité sociale). Já na to vítězoslavně - a to mi ho pak teda pošlou poštou, ne? Ona na to zkušeně - nepošlou, a proto je potřeba si zavolat. Ovšem pokud mi ho přidělí, pošlou mi časem formulář, který budu muset vyplnit, abych dostal carte vitale. Paráda, jak prosté.
Volám tedy dnes na sociálku a dáma na druhé straně říká - tak vidím, že pořád pracujete, všechno máte v pořádku, přidělili jsme vám definitivní číslo, takže vám můžeme poslat žádost o carte vitale. Jak dlouho to bude trvat? - Prý deset dní. Tak jsem zvědav. Původně jsem myslel, že svoje výročí v Paříži oslavím už jako plnohodnotný člen společnosti, ale zatím zdá se, budu muset ještě chvíli vydržet. Vypadá to ovšem minimálně na dobré cestě. Musím také přiznat, že mi v mezičase poslali zpět ten ověřený překlad. Měl jsem pocit, že to bylo na základě toho, že jsem si stěžoval, že mi nikdy nic nepřišlo zpět.
Protože ovšem dobré zprávy nechodí nikdy samy, přišlo mi současně z berňáku, že mám zaplatit daň z bydlení. Skutečně - z bydlení - nikoliv z nemovitosti (tu nemám). Po studiu francouzského práva se ukázalo, že právo na bydlení zároveň každému Francouzi ukládá povinnost z něj platit daň, bez ohledu na to, jestli je majitel nebo nájemník. Prostě, bydlíš - platíš.
Dnes jsem volal pro velký úspěch na sociálku, jak se to (ne)hýbe. Pokud si dobře vzpomínám, poslední zmínku na blog jsem psal někdy na začátku prázdnin, že po mně ze sociálky chtějí kopii občanky a ověřený překlad rodného listu. Oboje jsem jim poslal obratem, jen ten překlad nebyl ověřený. To ale podle naší firemní "mobility" sekce nemělo vadit. No, sociálka na to měla jiný názor, takže mi za dva týdny přistál ve schránce další dopis, tentokrát jen s výzvou na dodání ověřeného překladu. Sláva, že aspoň občanka prošla. Tak jsem se s tím vypravil na osobní. Ti sice chvíli ještě trvali na tom, že to musí jít, ovšem po krátké diskusi se sociálkou i naše firma musela kapitulovat. Holt i nadnárodní kolos je na francouzskou administrativu krátký.
Začal jsem tedy hledat, kde sehnat překlad a protože ve výzvě, kterou mi poslali ze sociálky, bylo, že se mohu obrátit na svůj konzulát, tak jsem to zkusil. Je to zvláštní, konzulát je asi věc, kterou by každý občan, který žije v cizině, měl nějakým způsobem zaregistrovat, ale mne to nikdy nějak nenapadlo. Tohle byla konečně ta první příležitost. A díky tomu, že jsem v Paříži (a ne třeba v Calais), mohl jsem si dovolit naplánovat i osobní schůzku. Předtím mi to ovšem museli ve firmě posvětit, což chvíli trvalo, takže jsem se k tomu dostal až koncem prázdnin.
Volám tedy na konzulát, zda by mi mohli vystavit ověřený překlad. Prý to nebude problém a na co to prý potřebuji - ptala se nějaké slečna na druhé straně. Říkám jí, že na carte vitale, a ona na to, jestli na to mám nějaký papír. Říkám si v duchu, že je nějaká zvědavá, ale nahlas jen potvrzuji, že shodou okolností ho mám, protože mne písemně vyzvali, abych to doplnil a to už dvakrát. A ona na to vítězoslavně, jako by se konečně dočkala, že v tom případě mi to tedy přeloží zadarmo :). Docela mě tím vyvedla z míry. Český úřad, který českému občanovi, sám z vlastní iniciativy, nabídne službu zdarma, to bych nečekal. Jediné, co mě napadá, je, že vliv cizího prostředí posiluje pocit sounáležitosti.
Vypravil jsem se tedy na konzulát. Bohužel konzulát a velvyslanectví jsou dvě různé věci. Bohužel proto, že zatímco budova velvyslanectví je patrně jedna z nejluxusnějších (a nejdražších) budov, které Česko v zahraničí má, konzulát sídlí v malé uličce kousek od bulváru Saint-Germain a luxusního na něm není nic. Kdyby tam byla opravna praček, vypadalo by to stejně. Což mi bylo trochu líto i za tu ochotnou dámu, co se mi tak snažila vyjít vstříc.
Původně mi řekli, že mi to udělají do dvou dnů, ale pak se ukázalo, že bylo potřeba přednostně řešit občany v nouzi a já, protože jsem v žádné nouzi nebyl, jsem s tím v zásadě souhlasil. Překlad jsem tedy dostal až druhý týden. To bylo někdy na začátku září. Obratem, jsem překlad zaslal na sociálku a znovu začal vyčkávat co se stane. Nestalo se nic, jak by se poučený čtenář už mohl dovtípit. Začátkem října jsem tedy zavolal znova. Jejich linka byla skvělá - odpálkovali mě s tím, že si k mému (dočasnému) číslu nemohou momentálně nic zobrazit a mám si zajít na místní pobočku osobně a zeptat se tam. To mne trochu rozladilo, proto jsem se tam vypravil hned druhý den.
Slečna na pobočce byla už sdílnější (a příjemnější). Tak jsem se jí vyplakal, že už jsem tam poslal hromadu věcí (mimo ověřeného překladu jsem posílal také žádost o změnu RIBu - tedy čísla účtu, na který mi bude sociálka proplácet lékařské výlohy a léky) a že mi odtam nikdy nic nedošlo zpět, přestože jsem o to výslovně žádal, ať mi aspoň pošlou emailem potvrzení, že to došlo v pořádku a že to zpracovali. Slečna mi sdělila, že asi nic nedostanu, nicméně, že překlad tam mají, potvrdila mi i že RIB mi změnili, a že teď je to už ve finální fázi a je potřeba vyčkat. Mám si prý zavolat kolem 25. října. Když jsem se ptal, na co se mám přesně toho 25. ptát a proč mi nepošlou rovnou tedy to číslo, nebo rovnou tu kartu, tak jsem se dozvěděl, že je potřeba si zavolat a ujistit se, že opravdu všechno je OK. Momentálně totiž probíhá poslední ověřovací fáze, která může ovlivnit indikátor mé žádosti, a proto je potřeba tam zavolat a ujistit se, že ani v poslední fázi se nevyskytly nějaké problémy.
Trochu mne to znepokojilo - ptám se tedy, co to je ten indikátor, a co se vlastně ještě ověřuje. Slečna na to, že se musí zkontrolovat ještě jednou se zaměstnavatelem, jestli tam pořád pracuji, s českými úřady, jestli jsem poskytl pravdivé údaje a pokud to všechno klapne, tak se indikátor mé žádosti dostane do stavu E (což je interní stav, a one mi říká tuto důvěrnou informaci, jen proto, že se o to tak upřímně zajímám). A pokud bude indikátor ve stavu E, přidělí mi konečně to číslo (le numéro de sécurité sociale). Já na to vítězoslavně - a to mi ho pak teda pošlou poštou, ne? Ona na to zkušeně - nepošlou, a proto je potřeba si zavolat. Ovšem pokud mi ho přidělí, pošlou mi časem formulář, který budu muset vyplnit, abych dostal carte vitale. Paráda, jak prosté.
Volám tedy dnes na sociálku a dáma na druhé straně říká - tak vidím, že pořád pracujete, všechno máte v pořádku, přidělili jsme vám definitivní číslo, takže vám můžeme poslat žádost o carte vitale. Jak dlouho to bude trvat? - Prý deset dní. Tak jsem zvědav. Původně jsem myslel, že svoje výročí v Paříži oslavím už jako plnohodnotný člen společnosti, ale zatím zdá se, budu muset ještě chvíli vydržet. Vypadá to ovšem minimálně na dobré cestě. Musím také přiznat, že mi v mezičase poslali zpět ten ověřený překlad. Měl jsem pocit, že to bylo na základě toho, že jsem si stěžoval, že mi nikdy nic nepřišlo zpět.
Protože ovšem dobré zprávy nechodí nikdy samy, přišlo mi současně z berňáku, že mám zaplatit daň z bydlení. Skutečně - z bydlení - nikoliv z nemovitosti (tu nemám). Po studiu francouzského práva se ukázalo, že právo na bydlení zároveň každému Francouzi ukládá povinnost z něj platit daň, bez ohledu na to, jestli je majitel nebo nájemník. Prostě, bydlíš - platíš.
6. října 2012
Au revoir, Praho
Minulý víkend jsem byl v Brně na takové zvláštní akci. A abych se na tu akci dostal, musel jsem opět řešit svůj starý, zatím ovšem ne(vy)řešený, problém - jak tam? Souhra okolností ovšem nakonec transformovala tuto otázku na - jak odtam? Jak k tomu došlo?
Už nějakou dobou jsem se zabýval myšlenkou na to, že pronajmu svůj byt v Praze. Ten pocit dozrával postupně s tím, jak málo jsem do Prahy jezdil. Nebýt jedné šifrovačky, v podstatě bych neměl důvod. A to, že jsem tam příležitostně přespal vícekrát, bylo dáno tím, že jsem pak buď pokračoval do Brna, nebo jiné destinace, a bylo pro mne jen pohodlné v Praze přespat, protože jsem přiletěl pozdě večer a protože přímou linku Paříž-Brno, případně Paříž-jiná destinace, zatím nezavedli. Kromě pohodlí s tím ale souvisela i logistika, která tak pohodlná nebyla, jako např. brát si s sebou z Paříže věci na přespání, atd. Druhá věc byla, že se mi zdálo lepší, když v bytě někdo bude. Z důvodů ryze praktických, od příležitostného přebrání pošty, po placení nájemného, které by mohlo odlehčit mé hypotéce.
Co mne odrazovalo, bylo, že bych se mohl chtít náhle vrátit (a neměl kam), že bych mohl trefit na problémového nájemníka (a neměl to jak řešit), a že vlastně ani nemám, jak se o to pronajímání starat. Poslední část problému vyřešila firma, kterou jsem našel, která se údajně zabývá právě tím, co potřebuji - hledá nájemníky pro svěřené byty, řeší s nimi různé administrativní záležitosti nebo i problémy a mě pouze informuje. Shodou okolností to byla stejná firma, která zajišťuje správcovskou službu pro celý dům. Druhá část problému se vyřešit nedá, buď to člověk riskne, nebo ne. A první část přestala být problém, když jsem si uvědomil, že se vlastně nemusím nikam "vracet", i kdybych se nakrásně rozhodl odsud odstěhovat.
No a zrovna to vyšlo tak, že jsem minulý týden ve středu předával klíče od bytu a proto jsem musel jet přes Prahu. Ale protože při zpáteční cestě jsem už přes Prahu v zásadě nemusel (a ani nechtěl), naplánoval jsem si okružní cestu Paříž-Praha-Brno-Vídeň-Paříž. Zároveň jsem potřeboval vyzkoušet otce, jestli bude schopen pro mne případně dojet na vídeňské letiště, protože z nějakého důvodu, autobusy Student Agency, které jezdí přímou linku z vídeňského letiště do Brna, odjíždí pravidelně pár minut předtím/potom, co přistává letadlo z Paříže. A jezdí po dvou hodinách.
Takže minulý týden ve středu večer jsem vystoupil na Ruzyni z letadla a měl najednou pocit, že už jsem v tomhle městě cizí. Z nostalgie jsem se pak rozjel "domů" MHD, což nebylo tak hrozné, jak jsem se bál, protože zpočátku mě bavila italská rodina, která neuměla ani slovo anglicky, a pak na jedné zastávce přistoupila krásná neznámá, kterou si doteď živě vybavuji. Navíc byl vlahý večer. Tak vlahý, že když jsem konečně dorazil do bytu, zrušil jsem původně plánovanou přípravku na předání a místo toho vyrazil na procházku po nočním Žižkově, tak jako během předchozích dvanácti let, co jsem tam bydlel, přes Parukářku (vrch Sv. Kříže), na Flóru a zpět, spojenou, tak jako v předchozích letech, s pokusem o večeři v nějakém fastfoodu na Flóře.
Viditelnost byla krásná, plechovka piva z večerky na cestu umocnila atmosféru, až mě to dojalo k tomu, že jsem si začal zpívat kdysi známou píseň, kdysi slavné skupiny. A současně si uvědomil i to, že ze všech míst, kde jsem kdy bydlel, v Brně, v Praze, nebo jinde, jsem na Žižkově prožil v podstatě nejdelší část svého života a že mi místní genius loci, přirostl k srdci víc, než by se na první pohled zdálo. Náladu nenarušila ani průmyslová atmosféra paláce Flóra a cestu zpět jsem si opět vychutnal. Nebyla jen vlahá noc, ale i perfektní viditelnost a navíc, jak jsem byl ohluchlý z letadla, zdálo se mi, že je krásné ticho. Asi jako když večer v zimě napadne sníh.
Nicméně, přišel zítřek a s ním zmizelo i kouzlo nechtěného. Byt jsem předal a akorát stihl poslední vlak do Brna. Víkendovou akci jsem přežil a v pondělí se vydal s otcem na letiště do Vídně. V Praze se asi ještě stavím v zimě, protože ne všechny věci se mi podařilo odvést vlakem, ale už tam nebudu moci spát, což představuje při jakékoliv cestě do Česka novou výzvu. Zrovna tenhle týden jsem hledal nejlepší spojení do Brna na začátku listopadu a zjistil jsem, že s tím vídeňským letištěm to není tak růžové, jak se původně zdálo. Chvíli jsem měl dokonce pocit, že řeknu otci, aby pro mě přijel do Prahy, ale protože vím, že má z D1 panickou hrůzu, nakonec jsem se rozhodl ho ušetřit. Poletím přes Vídeň, ale nebude to ani jednoduché, ani levné. Každopádně, kostky jsou vrženy.
Už nějakou dobou jsem se zabýval myšlenkou na to, že pronajmu svůj byt v Praze. Ten pocit dozrával postupně s tím, jak málo jsem do Prahy jezdil. Nebýt jedné šifrovačky, v podstatě bych neměl důvod. A to, že jsem tam příležitostně přespal vícekrát, bylo dáno tím, že jsem pak buď pokračoval do Brna, nebo jiné destinace, a bylo pro mne jen pohodlné v Praze přespat, protože jsem přiletěl pozdě večer a protože přímou linku Paříž-Brno, případně Paříž-jiná destinace, zatím nezavedli. Kromě pohodlí s tím ale souvisela i logistika, která tak pohodlná nebyla, jako např. brát si s sebou z Paříže věci na přespání, atd. Druhá věc byla, že se mi zdálo lepší, když v bytě někdo bude. Z důvodů ryze praktických, od příležitostného přebrání pošty, po placení nájemného, které by mohlo odlehčit mé hypotéce.
Co mne odrazovalo, bylo, že bych se mohl chtít náhle vrátit (a neměl kam), že bych mohl trefit na problémového nájemníka (a neměl to jak řešit), a že vlastně ani nemám, jak se o to pronajímání starat. Poslední část problému vyřešila firma, kterou jsem našel, která se údajně zabývá právě tím, co potřebuji - hledá nájemníky pro svěřené byty, řeší s nimi různé administrativní záležitosti nebo i problémy a mě pouze informuje. Shodou okolností to byla stejná firma, která zajišťuje správcovskou službu pro celý dům. Druhá část problému se vyřešit nedá, buď to člověk riskne, nebo ne. A první část přestala být problém, když jsem si uvědomil, že se vlastně nemusím nikam "vracet", i kdybych se nakrásně rozhodl odsud odstěhovat.
No a zrovna to vyšlo tak, že jsem minulý týden ve středu předával klíče od bytu a proto jsem musel jet přes Prahu. Ale protože při zpáteční cestě jsem už přes Prahu v zásadě nemusel (a ani nechtěl), naplánoval jsem si okružní cestu Paříž-Praha-Brno-Vídeň-Paříž. Zároveň jsem potřeboval vyzkoušet otce, jestli bude schopen pro mne případně dojet na vídeňské letiště, protože z nějakého důvodu, autobusy Student Agency, které jezdí přímou linku z vídeňského letiště do Brna, odjíždí pravidelně pár minut předtím/potom, co přistává letadlo z Paříže. A jezdí po dvou hodinách.
Takže minulý týden ve středu večer jsem vystoupil na Ruzyni z letadla a měl najednou pocit, že už jsem v tomhle městě cizí. Z nostalgie jsem se pak rozjel "domů" MHD, což nebylo tak hrozné, jak jsem se bál, protože zpočátku mě bavila italská rodina, která neuměla ani slovo anglicky, a pak na jedné zastávce přistoupila krásná neznámá, kterou si doteď živě vybavuji. Navíc byl vlahý večer. Tak vlahý, že když jsem konečně dorazil do bytu, zrušil jsem původně plánovanou přípravku na předání a místo toho vyrazil na procházku po nočním Žižkově, tak jako během předchozích dvanácti let, co jsem tam bydlel, přes Parukářku (vrch Sv. Kříže), na Flóru a zpět, spojenou, tak jako v předchozích letech, s pokusem o večeři v nějakém fastfoodu na Flóře.
Viditelnost byla krásná, plechovka piva z večerky na cestu umocnila atmosféru, až mě to dojalo k tomu, že jsem si začal zpívat kdysi známou píseň, kdysi slavné skupiny. A současně si uvědomil i to, že ze všech míst, kde jsem kdy bydlel, v Brně, v Praze, nebo jinde, jsem na Žižkově prožil v podstatě nejdelší část svého života a že mi místní genius loci, přirostl k srdci víc, než by se na první pohled zdálo. Náladu nenarušila ani průmyslová atmosféra paláce Flóra a cestu zpět jsem si opět vychutnal. Nebyla jen vlahá noc, ale i perfektní viditelnost a navíc, jak jsem byl ohluchlý z letadla, zdálo se mi, že je krásné ticho. Asi jako když večer v zimě napadne sníh.
Nicméně, přišel zítřek a s ním zmizelo i kouzlo nechtěného. Byt jsem předal a akorát stihl poslední vlak do Brna. Víkendovou akci jsem přežil a v pondělí se vydal s otcem na letiště do Vídně. V Praze se asi ještě stavím v zimě, protože ne všechny věci se mi podařilo odvést vlakem, ale už tam nebudu moci spát, což představuje při jakékoliv cestě do Česka novou výzvu. Zrovna tenhle týden jsem hledal nejlepší spojení do Brna na začátku listopadu a zjistil jsem, že s tím vídeňským letištěm to není tak růžové, jak se původně zdálo. Chvíli jsem měl dokonce pocit, že řeknu otci, aby pro mě přijel do Prahy, ale protože vím, že má z D1 panickou hrůzu, nakonec jsem se rozhodl ho ušetřit. Poletím přes Vídeň, ale nebude to ani jednoduché, ani levné. Každopádně, kostky jsou vrženy.
23. září 2012
Carmen
Naše firma slavila 25 let existence. Nevím přesně od čeho se naše existence datuje, ale zjevně od před pětadvaceti lety. Těch 25 let nemusí vypadat nijak závratně, ale jak prohlásil kolega, v technologické firmě je čtvrt století, jako celé století v jiné. Takže to byla velká oslava.
Už dlouho se na to připravovala naše pařížská pobočka. První výzvu jsme dostali s několikaměsíčním předstihem. Výjimečnost události podtrhla i návštěva našeho vrchního šéfa, presidenta a generalissima v jedné osobě. Viděl jsem ho poprvé v životě naživo (a počítám, že nadlouho i naposled) a překvapilo mne, že ve skutečnosti vypadá a vystupuje líp, než ve vysílaných živých relacích. Tím se také naplnili mé ambice, co bych tak mohl ještě ve firmě profesně dosáhnout a vyvstaly otázky, co dál. Předtím, ale ještě bylo potřeba oslavit výročí.
Původní informace, které prosakovaly z vedení, byly poměrně neurčité, co ale bylo zvláštní, že byl naplánován program na celé odpoledne i večer a bylo výslovně uvedeno, že pokud se někdo chce zúčastnit, musí se zapsat na obě části - odpolední i večerní. Nelze přijít jen na jednu. Co se mělo dít odpoledne nikdo nevěděl (což znamená, že se šířily různé šuškandy) a večer měl být koncert vážné hudby. Osobně jsem byl zvědavý na odpoledne, ale večerní koncert mne nelákal a vynechat to nešlo. Tedy, nešlo, do asi tří dnů před akcí, kdy se najednou ukázalo, že to jde (asi se přihlásilo dost málo lidí), takže jsem se i já přidal.
V mezičase kolegové někde slyšeli, že bude nějaký teambuilding (česky tužení kolektivu :)), a že v tom bude nějak figurovat zpěv. Což znělo rozhodně zajímavě. Když jsem se tedy konečně rozhodl (a mohl) přihlásit, řekl jsem si, že neponechám nic náhodě a připravím se i vokálně. Kdo mne zná tak ví, že zpívám jen v omezeném kruhu přátel, kde nehrozí, že bych byl pro svůj hlasový projev zavržen, neboť si už zvykli. Paradoxní je, že mě zpívání baví a je to pro mne vždy morální dilema, do jaké míry je ještě morálně odůvodnitelné, že musí ostatní pro mé potěšení trpět. Nicméně pro přípravu jsem žádné morální dilema neměl, protože jsem byl zcela sám. Ukázalo se, že na hlasová cvičení je nejlepší cesta autem do práce, kdy v zácpě na periferiku bylo dost času a nehrozilo, že i při silném hlase někdo něco uslyší. Navíc mám v autě, jak se zdá, dost dobrou akustiku.
Poslední dva dny před akcí jsem si tedy cestou do práce zpíval, přesněji řečeno zkoušel, abych zjistil, že toho zase tak moc už neznám. Většina písniček od táboráku mi na trénink ani vhodná nepřišla, nehledě na to, že si stále hůř a hůř vzpomínám na slova. Nakonec jsem tedy skončil překvapivě u tradičních českých (nebo spíš moravských) a z nich dal dohromady Vínečko bílé. Takže jsem ráno a večer piloval a intonoval (což je celkem obtížné, když člověk nemá hudební sluch), abych v závěru byl docela spokojen.
V den D jsme shromáždili na místní radnici (městské části), kde jsme se rozdělili na čtyři týmy - červené, modré, bílé a černé. Vypadalo to, že bude následovat nějaká soutěžní aktivita. No a po společném fotu na střeše ve firemních barvách se to konečně provalilo. Budeme se učit zpívat. Rozdělení na týmy bylo čistě z důvodů praktických, aby to učitelé zpěvu zvládli. Skupinu bílou, kde jsem byl já se svými kolegy dostal na starosti Jean-Michel. Ten nás pak odvedl do nějakého sálu na radnici, kde už byly nachystané pomůcky - reproduktory, klávesy, zesilovač a přehrávač - a rozdal nám texty. Noty nám nedávali, asi by to nemělo smysl. Nevím, kdo to vybral, ale zjevně vybral něco, co je každému Francouzi blízké - operu Carmen od Georgese Bizeta. Bohužel ne tak pro mě. Asi jako kdyby Češi vybrali árie z Prodané nevěsty. Ovšem melodie jsou určitě známé, jen jsem doteď nevěděl, že jsou právě z Carmen.
Vzpomněl jsem si na své mládí, první stupeň základní školy, kde jsem spolužáky bavil tím, že jsem zpíval árii Kecala z Prodané nevěsty a to jak sólo, tak sbor a řekl si, že opráším svůj operní rejstřík ;-). Bohužel první píseň, kterou jsme měli trénovat byl Le choeur des gamins, což v originále zpívají fistulí malí kluci (zde ve filmové adaptaci i s jemným vtípkem na konci, který ocení ti, co byli na vojně). Jean-Michel sice prohlásil, že to takhle vysoko zpívat nebudem, ale i tak by mi asi víc sedlo cokoliv jiného.
Jean-Michel mě vůbec velice zaujal. Bylo to poprvé, co jsem viděl někoho, takhle zapáleného do hudby. Jistě znáte vtipy o roztržitých profesorech matematiky, tak takhle nějak na mě působil J-M, jen v oboru hudby. Hned přiskočil ke klávesám, vybrnkal tam kousek melodie, hned pustil něco z přehrávače a hned si kus zazpíval. A to tak, že bylo jasně vidět, že ho to jednak fakt těší a také, že je úplně na jiné úrovni, skoro bych řekl v jiném vesmíru, než my ostatní. Celé to navíc komentoval stylem, který mi přišel velice sympatický a přístupný i laikům - tedy nám, inženýrům, obchodníkům a markeťákům, kteří tam stáli jak trubky a jen nevěřícně zírali. Znám pár lidí, co zpívají, hrají na nějaké nástroje, a zažil jsem i učitele v hudebce, ale takové nadšení, zápal, ale i úžas jsem ještě neviděl a neslyšel.
Trochu jsem se ztrácel ve frázování, protože, k mému překvapení, při zpěvu se slova frázují jinak, než při normální výslovnosti. Ve zpěvu se začaly objevovat slabiky, které by tam normálně nebyly, kdyby se to četlo. Do čehož jsem měl problém se trefit i když jsem měl text před sebou, protože jsem najednou nevěděl, jak to vlastně číst - teda zpívat. Ta ra ta ta ve druhé půlce jsem také moc nedával. Nebyl jsem ale zdaleka sám, kdo s tím měl problém a někteří rodilí Francouzi měli možná i větší. Pak jsme ještě probrali pár dalších árií, kde naštěstí už šlo většinou jen o sbor nebo jednodušší pasáže, jako např. Toreador, Sur la place, a nebo legendární Habanera. Takový úvod do Carmen hodem do vody, který mne inspiroval si pak doplnit další informace na internetu.
Každopádně z hodiny (a půl) zpěvu se J-M jsem si odnesl tři základní poučky:
Ke zpěvu bych uvedl ještě jednu zajímavost, kterou mi, zcela nezávisle na předchozí zkušenosti, popisoval můj učitel francouzštiny. Ve francouzštině jsou různé dialekty a přízvuky, např. kanadská francouzština zní jinak, než francouzská, nebo belgická, nebo švýcarská a podobné to je i v rámci samotné Francie. Co je ale zvláštní, že zpěváci, pocházející z těchto různých prostředí, když mluví, tak mluví dialektem, ale když zpívají, zpívají krásně čistou francouzštinou. Bylo to v souvislosti s tím, že bych mohl zkusit zpívat, abych zlepšil svoji výslovnost. Tak teď jen najít vhodné libreto. :)
Už dlouho se na to připravovala naše pařížská pobočka. První výzvu jsme dostali s několikaměsíčním předstihem. Výjimečnost události podtrhla i návštěva našeho vrchního šéfa, presidenta a generalissima v jedné osobě. Viděl jsem ho poprvé v životě naživo (a počítám, že nadlouho i naposled) a překvapilo mne, že ve skutečnosti vypadá a vystupuje líp, než ve vysílaných živých relacích. Tím se také naplnili mé ambice, co bych tak mohl ještě ve firmě profesně dosáhnout a vyvstaly otázky, co dál. Předtím, ale ještě bylo potřeba oslavit výročí.
Původní informace, které prosakovaly z vedení, byly poměrně neurčité, co ale bylo zvláštní, že byl naplánován program na celé odpoledne i večer a bylo výslovně uvedeno, že pokud se někdo chce zúčastnit, musí se zapsat na obě části - odpolední i večerní. Nelze přijít jen na jednu. Co se mělo dít odpoledne nikdo nevěděl (což znamená, že se šířily různé šuškandy) a večer měl být koncert vážné hudby. Osobně jsem byl zvědavý na odpoledne, ale večerní koncert mne nelákal a vynechat to nešlo. Tedy, nešlo, do asi tří dnů před akcí, kdy se najednou ukázalo, že to jde (asi se přihlásilo dost málo lidí), takže jsem se i já přidal.
V mezičase kolegové někde slyšeli, že bude nějaký teambuilding (česky tužení kolektivu :)), a že v tom bude nějak figurovat zpěv. Což znělo rozhodně zajímavě. Když jsem se tedy konečně rozhodl (a mohl) přihlásit, řekl jsem si, že neponechám nic náhodě a připravím se i vokálně. Kdo mne zná tak ví, že zpívám jen v omezeném kruhu přátel, kde nehrozí, že bych byl pro svůj hlasový projev zavržen, neboť si už zvykli. Paradoxní je, že mě zpívání baví a je to pro mne vždy morální dilema, do jaké míry je ještě morálně odůvodnitelné, že musí ostatní pro mé potěšení trpět. Nicméně pro přípravu jsem žádné morální dilema neměl, protože jsem byl zcela sám. Ukázalo se, že na hlasová cvičení je nejlepší cesta autem do práce, kdy v zácpě na periferiku bylo dost času a nehrozilo, že i při silném hlase někdo něco uslyší. Navíc mám v autě, jak se zdá, dost dobrou akustiku.
Poslední dva dny před akcí jsem si tedy cestou do práce zpíval, přesněji řečeno zkoušel, abych zjistil, že toho zase tak moc už neznám. Většina písniček od táboráku mi na trénink ani vhodná nepřišla, nehledě na to, že si stále hůř a hůř vzpomínám na slova. Nakonec jsem tedy skončil překvapivě u tradičních českých (nebo spíš moravských) a z nich dal dohromady Vínečko bílé. Takže jsem ráno a večer piloval a intonoval (což je celkem obtížné, když člověk nemá hudební sluch), abych v závěru byl docela spokojen.
V den D jsme shromáždili na místní radnici (městské části), kde jsme se rozdělili na čtyři týmy - červené, modré, bílé a černé. Vypadalo to, že bude následovat nějaká soutěžní aktivita. No a po společném fotu na střeše ve firemních barvách se to konečně provalilo. Budeme se učit zpívat. Rozdělení na týmy bylo čistě z důvodů praktických, aby to učitelé zpěvu zvládli. Skupinu bílou, kde jsem byl já se svými kolegy dostal na starosti Jean-Michel. Ten nás pak odvedl do nějakého sálu na radnici, kde už byly nachystané pomůcky - reproduktory, klávesy, zesilovač a přehrávač - a rozdal nám texty. Noty nám nedávali, asi by to nemělo smysl. Nevím, kdo to vybral, ale zjevně vybral něco, co je každému Francouzi blízké - operu Carmen od Georgese Bizeta. Bohužel ne tak pro mě. Asi jako kdyby Češi vybrali árie z Prodané nevěsty. Ovšem melodie jsou určitě známé, jen jsem doteď nevěděl, že jsou právě z Carmen.
Vzpomněl jsem si na své mládí, první stupeň základní školy, kde jsem spolužáky bavil tím, že jsem zpíval árii Kecala z Prodané nevěsty a to jak sólo, tak sbor a řekl si, že opráším svůj operní rejstřík ;-). Bohužel první píseň, kterou jsme měli trénovat byl Le choeur des gamins, což v originále zpívají fistulí malí kluci (zde ve filmové adaptaci i s jemným vtípkem na konci, který ocení ti, co byli na vojně). Jean-Michel sice prohlásil, že to takhle vysoko zpívat nebudem, ale i tak by mi asi víc sedlo cokoliv jiného.
Jean-Michel mě vůbec velice zaujal. Bylo to poprvé, co jsem viděl někoho, takhle zapáleného do hudby. Jistě znáte vtipy o roztržitých profesorech matematiky, tak takhle nějak na mě působil J-M, jen v oboru hudby. Hned přiskočil ke klávesám, vybrnkal tam kousek melodie, hned pustil něco z přehrávače a hned si kus zazpíval. A to tak, že bylo jasně vidět, že ho to jednak fakt těší a také, že je úplně na jiné úrovni, skoro bych řekl v jiném vesmíru, než my ostatní. Celé to navíc komentoval stylem, který mi přišel velice sympatický a přístupný i laikům - tedy nám, inženýrům, obchodníkům a markeťákům, kteří tam stáli jak trubky a jen nevěřícně zírali. Znám pár lidí, co zpívají, hrají na nějaké nástroje, a zažil jsem i učitele v hudebce, ale takové nadšení, zápal, ale i úžas jsem ještě neviděl a neslyšel.
Trochu jsem se ztrácel ve frázování, protože, k mému překvapení, při zpěvu se slova frázují jinak, než při normální výslovnosti. Ve zpěvu se začaly objevovat slabiky, které by tam normálně nebyly, kdyby se to četlo. Do čehož jsem měl problém se trefit i když jsem měl text před sebou, protože jsem najednou nevěděl, jak to vlastně číst - teda zpívat. Ta ra ta ta ve druhé půlce jsem také moc nedával. Nebyl jsem ale zdaleka sám, kdo s tím měl problém a někteří rodilí Francouzi měli možná i větší. Pak jsme ještě probrali pár dalších árií, kde naštěstí už šlo většinou jen o sbor nebo jednodušší pasáže, jako např. Toreador, Sur la place, a nebo legendární Habanera. Takový úvod do Carmen hodem do vody, který mne inspiroval si pak doplnit další informace na internetu.
Každopádně z hodiny (a půl) zpěvu se J-M jsem si odnesl tři základní poučky:
- Člověk by měl být při zpěvu správně uvolněný a v rovnováze, nepokoušet se o žádné fyzické, nebo mimické výkony.
- Každý člověk má (až na skutečně velice výjimečné případy) aspoň trochu hudební sluch, jen se s ním musí naučit pracovat.
- A hlavně, člověk by měl zpěvem v prvé řadě přinášet radost a potěšení sobě. Pokud ho to bude samotného těšit, bude to na něm vidět (a slyšet) a bude to přecházet i na ostatní.
Ke zpěvu bych uvedl ještě jednu zajímavost, kterou mi, zcela nezávisle na předchozí zkušenosti, popisoval můj učitel francouzštiny. Ve francouzštině jsou různé dialekty a přízvuky, např. kanadská francouzština zní jinak, než francouzská, nebo belgická, nebo švýcarská a podobné to je i v rámci samotné Francie. Co je ale zvláštní, že zpěváci, pocházející z těchto různých prostředí, když mluví, tak mluví dialektem, ale když zpívají, zpívají krásně čistou francouzštinou. Bylo to v souvislosti s tím, že bych mohl zkusit zpívat, abych zlepšil svoji výslovnost. Tak teď jen najít vhodné libreto. :)
9. září 2012
Bílá prostěradla z Pákistánu
Po necelém roce se mi konečně naskytla příležitost vyrazit k zákazníkovi ve Francii. Šéf prohlásil něco v tom smyslu, že je to celkem nedaleko a pak něco zamumlal, že tam teda pojedeme autem. Nabídl se totiž, že mě tam uvede. Při pohledu na Google Maps se ukázalo, že termín "nedaleko" znamená 350 km po dálnici na západ, do nějaké vesnice poblíž Rennes. A autem tam pojedeme proto, že šéf bydlí kousek od dálnice a tudíž je to pro něj lepší, vstávat půl hodiny před odjezdem a počkat na mne před domem, až ho vyzvednu, než vstávat dvě a půl hodiny před odjezdem, aby stihl vlak. Protože mám svého šéfa rád, rád jsem pro něj zajel, navíc, bylo to fakt po cestě. Cesta po dálnici probíhala přesně podle plánu - 130 na tempomatu a prázdná cesta - koho by to taky bavilo se takhle "ploužit" a ještě si za to platit mýtné, když to může skoro rychleji ujet TGV (a může přitom spát, nebo dělat něco jiného zábavnějšího, než je řízení na francouzské dálnici).
Při příjezdu do Bretaně ovšem bylo všechno nepohodlí rychle zapomenuto, a protože i schůzka u zákazníka nedopadla úplně nejhůř, na zpáteční cestě se šéf rozmáchl a pod záminkou, že mi musí ukázat, kam se mám v Bretani určitě podívat, koupil u pumpy nějakou plechovku se sušenkami pro kolegy, na které byla známá turistická letoviska - Saint Malo, Dinard, Le Mont-Saint-Michel, a hned mi na ní ukazoval, kde bydlel, na které pláži se opaloval a v jakém pořadí mám jednotlivá místa projíždět. Nutno podotknout, že plechovka měla druhý den úspěch i v kanceláři, kde se po tradičních bretaňských sušenkách jen zaprášilo a teď ji mám doma na stole a zkouším zjistit, kdy by se mi to mohlo hodit do Saint-Malo vyrazit.
Saint-Malo mám totiž nesmazatelně zapsané z francouzského filmu Erica Rohmera Conte d'été, který jsem kdysi dávno náhodou viděl v televizi (nejspíš na ČT2 v originálním znění s titulky). I když, když se teď dívám na synopsi filmu, možná to nebylo Saint-Malo, ale Dinard! Další důvod, to prozkoumat. Už se mi to málem povedlo, protože to chvíli vypadalo, že tam vyrazím na jachtu, ale nakonec z toho sešlo - zjistil jsem, že nemám tolik dovolené :). Je to zvláštní, v Česku mi vždycky minimálně týden zbyl, a teď si musím dávat pozor, abych vůbec vyšel.
Náhodou jsem zjistil, že kolegové se občas baví tím, že mne napodobují. Hlavně, když tam nejsem :). Beru to ovšem pozitivně. Za prvé si tím pádem všimli, že mluvím a za druhé, rozumí tomu, co říkám. Co je na tom ovšem tak zábavného zatím úplně nechápu :). Nedávno ovšem projevili i zájem o češtinu. Chtěli vědět, jak se řekne bílá. Říkám bílá. Kolega hned ukazuje na auto a říká bílá Volkswagen. Vysvětluji jim, že bílá je barva a jinak ženský rod, Volkswagen je mužský rod, tudíž bílý. Kolega hned, bílý Audi. Zavádím tedy další rod - střední - který ve francouzštině není, ale Francouzi o něm vědí, protože ho mají Němci a říkám bílé Audi. Pak ještě kolega sice zkouší bílá a ukazuje na vlasy, ale když kontruji plurálem, tak to vzdává. Čeština je zapeklitý jazyk a kromě toho, že nikdy nevíš, jakou příponu má bílá, tak se také začalo tradovat, že v češtině nejsou samohlásky. Ne nutně.
Jednou si totiž takhle pískám a kolega přijde a říká tourterelle. Tvrdí, že přesně tak zním. Ukazuji mu, že česky to je hrdlička (Google Images je v tomhle k nezaplacení) a kolega je překvapen, že takové slovo může v nějakém jazyce existovat. Pro Francouze je totiž shluk více souhlásek něco jako omen, že se blíží konec světa. Samozřejmě existují slova ve francouzštině, která mají více souhlásek (i za sebou, třeba stress, graphique, atd.), ale jsou to slova lehce vyslovitelná, ale hrdlička, kde při vypuštění úvodního neznělého H, tam pořád zůstává RDL je něco nepředstavitelného. Ubezpečil jsem je, že to je v češtině docela normální a uvedl další příklady, třeba trh (hlt jsem se zatím zmínit neodvážil). Dívali se na mě divně.
Onehdá se kolegové bavili u oběda o tom, jakou metodou se učí jejich děti číst ve škole. Pochopil jsem, že existují dvě, původní a globální. Původní učí písmena a pak z nich nějak skládat slovo a globální na písmena rezignuje a učí číst rovnou celá slova. Protože, jak podotkl kolega, když jsem mu vysvětlil, že v češtině je v podstatě skoro vždy možné jen spojením písmen dát dohromady slovo, tak ve francouzštině to naopak nejde skoro nikdy. Zdá se, že moderní metoda je globální, byť se mi zdá, že to je další aplikace francouzského systému, kde mechanický přístup převládá nad logickým. V souvislosti se zaváděním nového stylu psaní v Česku jsem se také ptal, jaký styl se učí tady. Prý všechny, pravopis ale i tiskací a to jak velké, tak i malé. Pravopisu tady říkají "spojené" písmo (écriture en attaché), protože linka pořád navazuje. Tiskací je pak écriture scripte.
Diskuse o jazykových rozdílech jsou zvlášť zajímavé s mým učitelem francouzštiny, který se zajímá o všechny možné jazyky a tvrdí, že kromě francouzštiny mluví i italsky, španělsky, německy, švédsky, portugalsky a chorvatsky, s tím, že rozumí i trochu japonsky :). Ten mě mimochodem nedávno překvapil tím, že mi donesl na hodinu makovník, který upekla jeho paní podle kuchařky, kterou si dovezli z dovolené, během které strávili i pár dní v jižních Čechách. A překvapilo mě to jednak tím, že mák je ve Francii v podstatě považovaný za drogu a maximálně se používá na posypání bagety a jednak tím, že makovník byl fakt dobrý (byť šlo o variantu s nepomletým mákem, což přisuzuji nejspíš tomu, že stejně jako mák v buchtách, neexistují ve Francii ani mlýnky na mák).
Pak na mě zkoušel nějaká česká slova, ale musím přiznat, že přece jenom ta francouzská výslovnost mi dávala zabrat. Třeba když mluvil o sučabela a teprve pohledem do průvodce se ukázalo, že to je Suchá Belá. Také jsem se dozvěděl, že české šumafuk, pochází z francouzského je m'en fous [ʒə mɑ̃ fu] a na Moravu se dostalo během bitvy u Slavkova, kde to údajně francouzští vojáci neustále používali. Česky to znamená je mi to jedno, jen trochu víc expresivně. Já jsem pro změnu začal pracovat na svojí výslovnosti francouzského r. Ukázalo se, že IFP mi přece jen pár věcí zatajil, ale pořád ještě není vše ztraceno. Akorát nevím, co si mohou myslet sousedi, pokud mne slyší při "tréninku" :).
A jak s tím vším souvisí prostěradla z Pákistánu? Nijak. Čerstvě se mi rozpadla, skoro naráz, dvě prostěradla z Číny a potřeboval jsem koupit nová. Vyrazil jsem tedy do Auchanu a chvíli bloumal kolem regálu s povlečením, až jsem si nakonec jedno vybral. Sice ten rozměr nebyl úplně přesně na moji postel, která je zcela mimo francouzské normy (ve Francii jsou i postele normované, když jsem kolegům vykládal, že mám postel "na míru", nechtěli mi to věřit), ale říkal jsem si, že to risknu. Co mi ovšem uniklo bylo, že prostěradlo (drap) nebylo úplně obyčejné prostěradlo, ale navlékací (housse), čemuž jsem při nákupu úplně nerozuměl. Takže jsem ho dopoledne koupil a odpoledne ho šel vrátit. Pak se ukázalo, že koupit "normální" prostěradlo, není tak úplně jednoduché, protože housse varianta zjevně převládá (díky normalizovaným matracím), a protože moje matrace k Valašským roštům se vymyká ve všech rozměrech (i výšce).
Nakonec kolegové došli k názoru, že jediná šance bude IKEA, nebo nějaký obchod na Rue Rivoli. Protože mi letos zas až tak moc nepřidali, volil jsem IKEU a tam mezi regály navlékacích prostěradel, byla i tři prostěradla prostá. Z toho dvě z bavlny - z Pákistánu. Koupil jsem obě.
Při příjezdu do Bretaně ovšem bylo všechno nepohodlí rychle zapomenuto, a protože i schůzka u zákazníka nedopadla úplně nejhůř, na zpáteční cestě se šéf rozmáchl a pod záminkou, že mi musí ukázat, kam se mám v Bretani určitě podívat, koupil u pumpy nějakou plechovku se sušenkami pro kolegy, na které byla známá turistická letoviska - Saint Malo, Dinard, Le Mont-Saint-Michel, a hned mi na ní ukazoval, kde bydlel, na které pláži se opaloval a v jakém pořadí mám jednotlivá místa projíždět. Nutno podotknout, že plechovka měla druhý den úspěch i v kanceláři, kde se po tradičních bretaňských sušenkách jen zaprášilo a teď ji mám doma na stole a zkouším zjistit, kdy by se mi to mohlo hodit do Saint-Malo vyrazit.
Saint-Malo mám totiž nesmazatelně zapsané z francouzského filmu Erica Rohmera Conte d'été, který jsem kdysi dávno náhodou viděl v televizi (nejspíš na ČT2 v originálním znění s titulky). I když, když se teď dívám na synopsi filmu, možná to nebylo Saint-Malo, ale Dinard! Další důvod, to prozkoumat. Už se mi to málem povedlo, protože to chvíli vypadalo, že tam vyrazím na jachtu, ale nakonec z toho sešlo - zjistil jsem, že nemám tolik dovolené :). Je to zvláštní, v Česku mi vždycky minimálně týden zbyl, a teď si musím dávat pozor, abych vůbec vyšel.
Náhodou jsem zjistil, že kolegové se občas baví tím, že mne napodobují. Hlavně, když tam nejsem :). Beru to ovšem pozitivně. Za prvé si tím pádem všimli, že mluvím a za druhé, rozumí tomu, co říkám. Co je na tom ovšem tak zábavného zatím úplně nechápu :). Nedávno ovšem projevili i zájem o češtinu. Chtěli vědět, jak se řekne bílá. Říkám bílá. Kolega hned ukazuje na auto a říká bílá Volkswagen. Vysvětluji jim, že bílá je barva a jinak ženský rod, Volkswagen je mužský rod, tudíž bílý. Kolega hned, bílý Audi. Zavádím tedy další rod - střední - který ve francouzštině není, ale Francouzi o něm vědí, protože ho mají Němci a říkám bílé Audi. Pak ještě kolega sice zkouší bílá a ukazuje na vlasy, ale když kontruji plurálem, tak to vzdává. Čeština je zapeklitý jazyk a kromě toho, že nikdy nevíš, jakou příponu má bílá, tak se také začalo tradovat, že v češtině nejsou samohlásky. Ne nutně.
Jednou si totiž takhle pískám a kolega přijde a říká tourterelle. Tvrdí, že přesně tak zním. Ukazuji mu, že česky to je hrdlička (Google Images je v tomhle k nezaplacení) a kolega je překvapen, že takové slovo může v nějakém jazyce existovat. Pro Francouze je totiž shluk více souhlásek něco jako omen, že se blíží konec světa. Samozřejmě existují slova ve francouzštině, která mají více souhlásek (i za sebou, třeba stress, graphique, atd.), ale jsou to slova lehce vyslovitelná, ale hrdlička, kde při vypuštění úvodního neznělého H, tam pořád zůstává RDL je něco nepředstavitelného. Ubezpečil jsem je, že to je v češtině docela normální a uvedl další příklady, třeba trh (hlt jsem se zatím zmínit neodvážil). Dívali se na mě divně.
Onehdá se kolegové bavili u oběda o tom, jakou metodou se učí jejich děti číst ve škole. Pochopil jsem, že existují dvě, původní a globální. Původní učí písmena a pak z nich nějak skládat slovo a globální na písmena rezignuje a učí číst rovnou celá slova. Protože, jak podotkl kolega, když jsem mu vysvětlil, že v češtině je v podstatě skoro vždy možné jen spojením písmen dát dohromady slovo, tak ve francouzštině to naopak nejde skoro nikdy. Zdá se, že moderní metoda je globální, byť se mi zdá, že to je další aplikace francouzského systému, kde mechanický přístup převládá nad logickým. V souvislosti se zaváděním nového stylu psaní v Česku jsem se také ptal, jaký styl se učí tady. Prý všechny, pravopis ale i tiskací a to jak velké, tak i malé. Pravopisu tady říkají "spojené" písmo (écriture en attaché), protože linka pořád navazuje. Tiskací je pak écriture scripte.
Diskuse o jazykových rozdílech jsou zvlášť zajímavé s mým učitelem francouzštiny, který se zajímá o všechny možné jazyky a tvrdí, že kromě francouzštiny mluví i italsky, španělsky, německy, švédsky, portugalsky a chorvatsky, s tím, že rozumí i trochu japonsky :). Ten mě mimochodem nedávno překvapil tím, že mi donesl na hodinu makovník, který upekla jeho paní podle kuchařky, kterou si dovezli z dovolené, během které strávili i pár dní v jižních Čechách. A překvapilo mě to jednak tím, že mák je ve Francii v podstatě považovaný za drogu a maximálně se používá na posypání bagety a jednak tím, že makovník byl fakt dobrý (byť šlo o variantu s nepomletým mákem, což přisuzuji nejspíš tomu, že stejně jako mák v buchtách, neexistují ve Francii ani mlýnky na mák).
Pak na mě zkoušel nějaká česká slova, ale musím přiznat, že přece jenom ta francouzská výslovnost mi dávala zabrat. Třeba když mluvil o sučabela a teprve pohledem do průvodce se ukázalo, že to je Suchá Belá. Také jsem se dozvěděl, že české šumafuk, pochází z francouzského je m'en fous [ʒə mɑ̃ fu] a na Moravu se dostalo během bitvy u Slavkova, kde to údajně francouzští vojáci neustále používali. Česky to znamená je mi to jedno, jen trochu víc expresivně. Já jsem pro změnu začal pracovat na svojí výslovnosti francouzského r. Ukázalo se, že IFP mi přece jen pár věcí zatajil, ale pořád ještě není vše ztraceno. Akorát nevím, co si mohou myslet sousedi, pokud mne slyší při "tréninku" :).
A jak s tím vším souvisí prostěradla z Pákistánu? Nijak. Čerstvě se mi rozpadla, skoro naráz, dvě prostěradla z Číny a potřeboval jsem koupit nová. Vyrazil jsem tedy do Auchanu a chvíli bloumal kolem regálu s povlečením, až jsem si nakonec jedno vybral. Sice ten rozměr nebyl úplně přesně na moji postel, která je zcela mimo francouzské normy (ve Francii jsou i postele normované, když jsem kolegům vykládal, že mám postel "na míru", nechtěli mi to věřit), ale říkal jsem si, že to risknu. Co mi ovšem uniklo bylo, že prostěradlo (drap) nebylo úplně obyčejné prostěradlo, ale navlékací (housse), čemuž jsem při nákupu úplně nerozuměl. Takže jsem ho dopoledne koupil a odpoledne ho šel vrátit. Pak se ukázalo, že koupit "normální" prostěradlo, není tak úplně jednoduché, protože housse varianta zjevně převládá (díky normalizovaným matracím), a protože moje matrace k Valašským roštům se vymyká ve všech rozměrech (i výšce).
Nakonec kolegové došli k názoru, že jediná šance bude IKEA, nebo nějaký obchod na Rue Rivoli. Protože mi letos zas až tak moc nepřidali, volil jsem IKEU a tam mezi regály navlékacích prostěradel, byla i tři prostěradla prostá. Z toho dvě z bavlny - z Pákistánu. Koupil jsem obě.
15. srpna 2012
Týden 15. srpna
Týdnem 15. srpna vrcholí dovolené. Je to tím, že tento den je vyhlášený státní svátek. Týden 15. srpna, jak bystrý čtenář hned odvodí, je týden, který tento den obsahuje. Tím, že je 15. srpna volno, hodně lidí si plánuje dovolené tak, aby jim to do dovolené vyšlo. Když jsem psal minule, že doba dovolených je největší v období od poloviny července do poloviny srpna, tak 15. srpna je právě jedním z důvodů.
Výhody jsou nasnadě i pro ty, co dovolenou nemají. Ve firmě v podstatě nikdo není, takže lze v klidu pracovat. Totéž platí pro zákazníky. Tedy, platilo by, kdyby si náhodou jeden náš zákazník nevzpomněl, že potřebuje nutně hned něco, a nám se to nutně hned nepodařilo dodat, a shodou okolností, ten kdo to měl zákazníkovi vysvětlit (a během celého minulého týdne v tom pokračovat) jsem byl já. To jsou výhody práce v přední linii. Naštěstí 15. srpna odešli i ti poslední na dovolenou (u nás i u zákazníka), takže pokračovat to bude až zase za pár týdnů. Rozhodně jsem se ale nenudil.
Pracovní vypětí kompenzoval fakt, že jsem se do práce dostával pravidelně autem často méně než za 15 minut (a z práce ještě rychleji). V práci byl naprostý klid a tak nějak obecně všechno ztichlo. Jedním z mála negativních dopadů pak bylo to, že v kantýně omezili nabídku jídel na 3 až 4 a moje oblíbené pekárny jsem našel zavřené s poznámkou - "zavřeno z důvodů státem schválené dovolené." Chudák pekař (nebo pekařka) si taky musí oddechnout. Minulou neděli jsem absenci čerstvé (nebo v zásadě jakékoliv) bagety řešil koupí balených plastikových palačinek z Bretaně, které i po otevření vypadaly celý týden stejně plasticky a vůbec neosychaly. Jako plnivo ovšem posloužily dobře a měly dokonce i palačinkovou chuť.
Což se nedalo říci o jogurtu, který jsem omylem koupil onehdá v Auchanu. Pod vidinou zdravých zítřků, v sekci bio potravin (a jogurtů zvlášť), jsem se nechal unést velkým nápisem bio a nepostřehl, že ten usměváček nahoře byla velká nula. A za ní procenta. Nechápu, jak se dá vyrobit bio jogurt s nulovým obsahem tuku, ale soudruzi z Francie na to zjevně přišli. Má to stejnou barvu i konsistenci, teda skoro. Než do toho člověk strčí lžičku a vytáhne ji. Pokud by někdo chtěl vědět, jak chutná bílá barva, tak já si představuji, že nějak takhle. Rozdíl patrný od prvního sousta mě tak praštil do jazyka (a všeho ostatního, co s tím přišlo do styku), že jsem zbylé neotevřené kelímky všechny otevřel a obsah vyprázdnil a spláchnul. Život má větší cenu, než pár babek.
Abych se ale vrátil k dovoleným. Hektický poslední týden způsobil, že jsem plánovanou návštěvu Česka koncem srpna stihl zajistit až teprve dnes. Normálně bych si asi netroufl odkládat nákup letenek, ale chtěl jsem si koupit bonusovou letenku od ČSA za míle ze svého OK Plus účtu, protože mi napsali, že mi k poslednímu září vyprší 35.000 mil a když je neutratím, tak mi je prostě smáznou. Ale abych je mohl utratit, musel jsem tam zavolat a celou objednávku udělat po telefonu, protože bonusové letenky se přes internet koupit nedají. A na to jsem neměl čas, až dnes.
Volám tedy do ČSA a říkám, že bych chtěl zpáteční bonusovou letenku z Paříže do Prahy na další víkend. Slečna (nebo paní) na druhé straně mi říká, že to bude stát 30.000 mil a 3.200 Kč. Jsem zaskočen výhodností této bonusové letenky, ale slečna mi vysvětlí, že to jsou letištní poplatky, které si holt každý musí zaplatit sám. Také mám štěstí, protože na mne vyšlo, jak pro cestu tam, tak pro cestu zpět, vždy poslední místo v bonusové třídě. Paráda. Přemýšlím, co jsem si vlastně ze těch 30.000 mil koupil. Když to vypadá, že nejlevnější letenka se dá koupit kolem 150 babek. Asi dobrý pocit, že jsem za svoji věrnost náležitě odměněn.
Zeptám se, čistě informačně, proč se mi za poslední let z Paříže do Prahy a zpět, z května, nezapočetly žádné míle, jestli to není chyba. Jsem ujištěn, že to chyba není, ale ČSA změnily politiku udělování mil, podle ceny letenky (je pak otázka, jestli je na místě tomu říkat míle) a to tak, že za ty levné nebude už nic. Musím uznat, že ta moje stála jen 175 babek, takže si asi fakt nic nezasloužím. Prostě férová nabídka. Sice už tuším odpověď, ale pro jistotu se ještě zeptám, zda za bonusovou letenku mohu dostat míle. Tak to nemohu, je přece zřejmé, že když míle čerpám, nemohu je zároveň dostat. Nakonec mě napadne, když vidím, že další míle si už asi nevydělám a na účtu mi zůstane po zakoupení téhle bonusové letenky ještě 28.500 mil, se zeptat, jestli se míle dají získat i jinak. Dají - třeba koupit - 1.500 mil za 1.500 Kč. Tomu říkám OK Plus.
Je ovšem pravda, že svůj věrnostní program u Lufthansy (Miles&More) jsem přestal sledovat před několika lety, kdy mi začali připočítávat zcela zanedbatelné počty mil. Člověk se nediví, že s takovýmhle marketingem ty aerolinky krachují. "Nechci slevu zadarmo."
A když už jsem se tady nechal unést, zmíním ještě jednu věc. Zjistil jsem, že cena za letenku, v celkové sumě nákladů na cestu, není sama o sobě rozhodující. Je totiž potřeba započítat dopravu na letiště v Paříži a v Praze. Zatímco v Praze se to dá zvládnout MHD za pár korun, v Paříži to stojí RER 10 babek (jedna cesta). A ke mně domů to trvá MHD až 2 hodiny! Což je skoro jako z Prahy do Brna. Druhá možnost je taxík za 55 až 65 babek, nebo vlastní auto a parkování na letišti. První dvě možnosti jsem už vyzkoušel, tak teď zkusím tu třetí. Speciální tarif "Víkend" za pouhých 55 babek mě nenechal chladným. A platí to od rána od pátku do pondělka do půlnoci. Tož tak.
A ještě poznámka pod čarou. V boji s francouzskou byrokracií jsem zaznamenal jedno vítězství a jednu porážku. Z berňáku mi poslali vyúčtování daně - nula. Nebudu nic platit. YES. Ze sociálky mi napsali, že aby mi mohli vydat Carte vitale, mám dodat ověřený překlad rodného listu. Ten, co jsem jim tam poslal (a který mi firma nechala vyrobit), zjevně nestačí. Jdeme do dalšího kola.
Výhody jsou nasnadě i pro ty, co dovolenou nemají. Ve firmě v podstatě nikdo není, takže lze v klidu pracovat. Totéž platí pro zákazníky. Tedy, platilo by, kdyby si náhodou jeden náš zákazník nevzpomněl, že potřebuje nutně hned něco, a nám se to nutně hned nepodařilo dodat, a shodou okolností, ten kdo to měl zákazníkovi vysvětlit (a během celého minulého týdne v tom pokračovat) jsem byl já. To jsou výhody práce v přední linii. Naštěstí 15. srpna odešli i ti poslední na dovolenou (u nás i u zákazníka), takže pokračovat to bude až zase za pár týdnů. Rozhodně jsem se ale nenudil.
Pracovní vypětí kompenzoval fakt, že jsem se do práce dostával pravidelně autem často méně než za 15 minut (a z práce ještě rychleji). V práci byl naprostý klid a tak nějak obecně všechno ztichlo. Jedním z mála negativních dopadů pak bylo to, že v kantýně omezili nabídku jídel na 3 až 4 a moje oblíbené pekárny jsem našel zavřené s poznámkou - "zavřeno z důvodů státem schválené dovolené." Chudák pekař (nebo pekařka) si taky musí oddechnout. Minulou neděli jsem absenci čerstvé (nebo v zásadě jakékoliv) bagety řešil koupí balených plastikových palačinek z Bretaně, které i po otevření vypadaly celý týden stejně plasticky a vůbec neosychaly. Jako plnivo ovšem posloužily dobře a měly dokonce i palačinkovou chuť.
Což se nedalo říci o jogurtu, který jsem omylem koupil onehdá v Auchanu. Pod vidinou zdravých zítřků, v sekci bio potravin (a jogurtů zvlášť), jsem se nechal unést velkým nápisem bio a nepostřehl, že ten usměváček nahoře byla velká nula. A za ní procenta. Nechápu, jak se dá vyrobit bio jogurt s nulovým obsahem tuku, ale soudruzi z Francie na to zjevně přišli. Má to stejnou barvu i konsistenci, teda skoro. Než do toho člověk strčí lžičku a vytáhne ji. Pokud by někdo chtěl vědět, jak chutná bílá barva, tak já si představuji, že nějak takhle. Rozdíl patrný od prvního sousta mě tak praštil do jazyka (a všeho ostatního, co s tím přišlo do styku), že jsem zbylé neotevřené kelímky všechny otevřel a obsah vyprázdnil a spláchnul. Život má větší cenu, než pár babek.
Abych se ale vrátil k dovoleným. Hektický poslední týden způsobil, že jsem plánovanou návštěvu Česka koncem srpna stihl zajistit až teprve dnes. Normálně bych si asi netroufl odkládat nákup letenek, ale chtěl jsem si koupit bonusovou letenku od ČSA za míle ze svého OK Plus účtu, protože mi napsali, že mi k poslednímu září vyprší 35.000 mil a když je neutratím, tak mi je prostě smáznou. Ale abych je mohl utratit, musel jsem tam zavolat a celou objednávku udělat po telefonu, protože bonusové letenky se přes internet koupit nedají. A na to jsem neměl čas, až dnes.
Volám tedy do ČSA a říkám, že bych chtěl zpáteční bonusovou letenku z Paříže do Prahy na další víkend. Slečna (nebo paní) na druhé straně mi říká, že to bude stát 30.000 mil a 3.200 Kč. Jsem zaskočen výhodností této bonusové letenky, ale slečna mi vysvětlí, že to jsou letištní poplatky, které si holt každý musí zaplatit sám. Také mám štěstí, protože na mne vyšlo, jak pro cestu tam, tak pro cestu zpět, vždy poslední místo v bonusové třídě. Paráda. Přemýšlím, co jsem si vlastně ze těch 30.000 mil koupil. Když to vypadá, že nejlevnější letenka se dá koupit kolem 150 babek. Asi dobrý pocit, že jsem za svoji věrnost náležitě odměněn.
Zeptám se, čistě informačně, proč se mi za poslední let z Paříže do Prahy a zpět, z května, nezapočetly žádné míle, jestli to není chyba. Jsem ujištěn, že to chyba není, ale ČSA změnily politiku udělování mil, podle ceny letenky (je pak otázka, jestli je na místě tomu říkat míle) a to tak, že za ty levné nebude už nic. Musím uznat, že ta moje stála jen 175 babek, takže si asi fakt nic nezasloužím. Prostě férová nabídka. Sice už tuším odpověď, ale pro jistotu se ještě zeptám, zda za bonusovou letenku mohu dostat míle. Tak to nemohu, je přece zřejmé, že když míle čerpám, nemohu je zároveň dostat. Nakonec mě napadne, když vidím, že další míle si už asi nevydělám a na účtu mi zůstane po zakoupení téhle bonusové letenky ještě 28.500 mil, se zeptat, jestli se míle dají získat i jinak. Dají - třeba koupit - 1.500 mil za 1.500 Kč. Tomu říkám OK Plus.
Je ovšem pravda, že svůj věrnostní program u Lufthansy (Miles&More) jsem přestal sledovat před několika lety, kdy mi začali připočítávat zcela zanedbatelné počty mil. Člověk se nediví, že s takovýmhle marketingem ty aerolinky krachují. "Nechci slevu zadarmo."
A když už jsem se tady nechal unést, zmíním ještě jednu věc. Zjistil jsem, že cena za letenku, v celkové sumě nákladů na cestu, není sama o sobě rozhodující. Je totiž potřeba započítat dopravu na letiště v Paříži a v Praze. Zatímco v Praze se to dá zvládnout MHD za pár korun, v Paříži to stojí RER 10 babek (jedna cesta). A ke mně domů to trvá MHD až 2 hodiny! Což je skoro jako z Prahy do Brna. Druhá možnost je taxík za 55 až 65 babek, nebo vlastní auto a parkování na letišti. První dvě možnosti jsem už vyzkoušel, tak teď zkusím tu třetí. Speciální tarif "Víkend" za pouhých 55 babek mě nenechal chladným. A platí to od rána od pátku do pondělka do půlnoci. Tož tak.
A ještě poznámka pod čarou. V boji s francouzskou byrokracií jsem zaznamenal jedno vítězství a jednu porážku. Z berňáku mi poslali vyúčtování daně - nula. Nebudu nic platit. YES. Ze sociálky mi napsali, že aby mi mohli vydat Carte vitale, mám dodat ověřený překlad rodného listu. Ten, co jsem jim tam poslal (a který mi firma nechala vyrobit), zjevně nestačí. Jdeme do dalšího kola.
4. srpna 2012
Canicule
La Canicule je zvláštní období od 24. července, do 24. srpna, kdy slunce vychází a zapadá stejně jako hvězda Sirius, která se také jinak jmenuje Malý Pes (latinsky Canicula). V přeneseném významu to znamená období největšího vedra a rusky to znamená prázdniny.
A přestože prázdniny jsou už v plném proudu, hlavní nápor dovolených právě teprve začíná. Nejoblíbenější období pro Francouze je od poloviny července, do poloviny srpna. Ale protože hodně lidí to nerespektuje, je lepší, pokud je potřeba v práci něco udělat, nebo zařídit, udělat to buď v červnu, nebo počkat na září, a úplně nejjistější je květen a pak říjen. Momentálně v práci skoro nikdo není, na silnicích se proháním s větrem ve vlasech, cesta do práce autem se dá zvládnout za 20 minut a zpáteční jsem dokonce dal včera za 15 (a bylo to teprve kolem sedmé večer). Napsat ovšem, že se Paříž vylidnila, by bylo přehnané. Ubylo však určitě výrazně domácích. A ti co zůstali, patrně sedí u televize a sledují olympiádu.
Pod vlivem této sportovní události roku jsem odhodlal přidat se ke kolegům a vyrazil do blízkého „centra volného času“, kde je bazén (la piscine), posilovna (la salle de remise en forme), sauna (sauna) a bůhvíco ještě. Kolegové říkali, že si mám koupit permici na rok (za 400 babek), a že na to dostanu od závodního výboru (le comité d'entreprise) slevu až 200 babek. A mohu tam pak chodit, kdy budu chtít. Což znělo lákavě a protože jsem byl jednak zvědavý a jednak nechtěl nic ponechat náhodě, vypravil jsem se tam jeden den s nimi, do bazénu na zkoušku. A zjistil, že určité „kulturní“ rozdíly mohou existovat i v této oblasti.
Napřed jsem se lekl, že jsem omylem vlezl do dámské šatny, protože zrovna na mě vykoukla nějaká paní v koupací čepici. Čepice jsou mimochodem povinné a můžete si je za 2 až 3 babky koupit v automatu. Bohužel ty z automatu jsou jedna velikost na univerzální francouzskou, nebo čínskou hlavu, která je zjevně menší než moje - o několik čísel. Trochu jsem měl pak při plavání pocit, že mám hlavu ve svěráku.
Abych se ale vrátil k šatnám. Do bazénu se procházelo přes kabinky, které byly přístupné ze dvou stran, z vnější pro ty, co se převlékali do plavek a z vnitřní pro ty druhé, co se převlékali opačně. Po převlečení tak člověk kabinkou zároveň prošel do protějšího prostoru a pokud to byl příchozí, za kabinkou si zamčel věci do skřínky. Zjistil jsem, že to má oproti českému systému poměrně velkou nevýhodu v tom, že je potřeba čekat, až se nějaká kabinka uvolní (a čekají na to lidi na obou stranách, ale navzájem o sobě neví, dokud se nezačnou drát dovnitř), což někdy trvá dlouho, a že pak je potřeba všechny vysvlečené věci z kabinky přenést do skřínky, což je taky nepraktické, i když má člověk jen košili, kalhoty a boty. Při výstupu pak zase si člověk nemůže ve sprše sundat plavky (teda možná může, ale asi by to bylo naposledy) a normálně se umýt a utřít, vyždímat plavky a tak, ale musí jít v těch mokrých plavkách, vzít si věci ze skříňky a čekat až se uvolní kabinka, aby se konečně mohl převléci zpět do civilního.
Popisoval jsem kolegům geniálně jednoduchý český systém s oddělenými šatnami a skřínkami, které jsou pro změnu dvakrát větší, a měl pocit, že jim přijde naopak dost nezvyklé se převlékat před cizími lidmi. Je to tedy holt o zvyku.
V bazénu byly natažené dráhy tak úzké, že se v jedné skoro dva plavci proti sobě nevyhuli a tak narvané, že jsem to po půl hodině vzdal (ale pak se zasekl čekáním na kabinku, takže to stejně hodinu ve výsledku dalo). Ještě se chci podívat do posilovny, ale je fakt, že asi nic lepšího nenajdu. Relativně blízko od domu mám sice posilovnu, ale není tam bazén. Po cestě do práce mám sice bazén (dokonce celý akvapark), ale to je zase přesně tak daleko, že se tam nedá rychle dojet ani z práce, ani z domu. A kolegové mne navíc uklidňovali, že pokud si koupím permici, budu se moci převlékat i pro bazén v šatnách pro posilovnu, kde je to údajně lepší. Uvidíme, každopádně ještě jsem to nerozsekl a do posilovny se od té doby nedostal, protože mě po plavání přepadla nějaká rýmička. Nevím, jestli to byl nebezpečné zvuky vydávající (a značně nemocně vypadající) kolega, nebo klasická bazénová slabost, ale od posilování nebo plavání mě to spolehlivě odradilo. Místo toho jsem si začal do práce vařit čaj do petky - zelený s citrónem a medem - protože tam nemáme kuchyňku a ten čaj mi fakt pomáhal.
V práci postupně zavládla volnější atmosféra, ke které přispěla i ochutnávka pravého rumu z Mauriciu, který dovezl jeden kolega, tamější rodák, který když mluví kreolsky, tak i já poznám, že to s tou jeho francouzštinou „není úplně v pořádku“ :). Před obědem se vytasil se sedmi láhvemi, každá s jinou příchutí, některé tmavé, některé čiré. Název Cyclone sice motivoval k sarkastickým poznámkám, ale po pár ochutnávkách se většina shodla, že chutná dobře. Zajímavý byl také rum s vanilkou nebo pravý kořeněný. Jak jsem pochopil, výroba rumu na Mauriciu je v podstatě domácí hobby místních obyvatel a každý, kdo má trochu třtiny, se o to pokouší. Je to ovšem pak většinou poměrně nekontrolované kvality a také chuti, takže pro nemístní je lepší koupit průmyslovou produkci, která má stálou kvalitu i chuť.
A aby ochutnávkám nebyl konec, vyrazili jsem do blízké restaurace, zpestřit svůj kantýnový jídelníček. To přineslo několik nových zásadních poznatků. Daurade je oblíbená ryba, pro svou čerstvou chuť, pokud tedy nechutná po naftě, což byl můj případ. Café gourmand není káva připravená zvláštním způsobem, ale zvláštní všehochuť zákusků s kávou. Jak někdo poznamenal v diskusi pod článkem, je to přesně pro ty, co si nechtějí dát zákusek, ale přijde jim hloupé si dát jenom kávu. Nakonec, porce jsou sice malé, ale je jich několik a vydá to za slušnou energetickou bombu. Proto je lepší si před tím dát něco lehkého, třeba gazpacho a rybu, a sklenku (nebo dvě) růžového, to pomůže.
Bohužel, naftová daurade nebyla ojedinělá, když mi při druhé návštěvě, další týden, donesli hovězí steak, který chutnal po rybím oleji, poté co jsem ho reklamoval, že nebyl dostatečně à point. Tedy přesněji, kolegyně ho reklamovala pro mě, když jsem se ujistil, že i pro Francouze to nebylo úplně à point. Možná to byla pomsta šéfkuchaře, každopádně, příště už bude velice obtížné mě přesvědčit, abych se tam vypravil znovu.
U steaku bych se ale zastavil. Francouzi mají samozřejmě také stupnici přípravy: bleu, saignent, à point, cuit, bien cuit. Což by se dalo přeložit jako syrový, hodně krvavý, míň krvavý, ještě o něco míň krvavý, trochu krvavý, úplně malinko krvavý (až nekrvavý). Problém je, že cokoliv, s výjimkou posledního stupně (někdy), je do určité míry krvavé, a člověk by na to měl být připraven. Pokud chce mít jistotu, že tam nebude ani trocha krve může použít termín carbonisé :). To ovšem může kuchař chápat jako výzvu na souboj.
Diskusi v restauraci vyvolal také dezert, který se jmenoval 95B avec sa crème anglaise. Poté, co jsme si ujasnili, že 95B není letadlo (jak jsem se původně domníval), to je totiž B52, ale velikost podprsenky, nikdo z kolegů mi nedokázal vysvětlit, co to je, a nikdo neměl odvahu si to dát. Ta anglická šlehačka vypadala totiž podezřele. Když jsem pak dodatečně zjišťoval, co znamená 95B přesně, tak nevím, jako podprsenka mi to nepřišlo jako nějaká typická velikost, (navíc mám pocit, že v Česku se používá, nebo používal, jiný systém značení, ve kterém by to bylo 3B), ale těžko říct, moc zkušeností s tím nemám :).
Вот каникулы.
A přestože prázdniny jsou už v plném proudu, hlavní nápor dovolených právě teprve začíná. Nejoblíbenější období pro Francouze je od poloviny července, do poloviny srpna. Ale protože hodně lidí to nerespektuje, je lepší, pokud je potřeba v práci něco udělat, nebo zařídit, udělat to buď v červnu, nebo počkat na září, a úplně nejjistější je květen a pak říjen. Momentálně v práci skoro nikdo není, na silnicích se proháním s větrem ve vlasech, cesta do práce autem se dá zvládnout za 20 minut a zpáteční jsem dokonce dal včera za 15 (a bylo to teprve kolem sedmé večer). Napsat ovšem, že se Paříž vylidnila, by bylo přehnané. Ubylo však určitě výrazně domácích. A ti co zůstali, patrně sedí u televize a sledují olympiádu.
Pod vlivem této sportovní události roku jsem odhodlal přidat se ke kolegům a vyrazil do blízkého „centra volného času“, kde je bazén (la piscine), posilovna (la salle de remise en forme), sauna (sauna) a bůhvíco ještě. Kolegové říkali, že si mám koupit permici na rok (za 400 babek), a že na to dostanu od závodního výboru (le comité d'entreprise) slevu až 200 babek. A mohu tam pak chodit, kdy budu chtít. Což znělo lákavě a protože jsem byl jednak zvědavý a jednak nechtěl nic ponechat náhodě, vypravil jsem se tam jeden den s nimi, do bazénu na zkoušku. A zjistil, že určité „kulturní“ rozdíly mohou existovat i v této oblasti.
Napřed jsem se lekl, že jsem omylem vlezl do dámské šatny, protože zrovna na mě vykoukla nějaká paní v koupací čepici. Čepice jsou mimochodem povinné a můžete si je za 2 až 3 babky koupit v automatu. Bohužel ty z automatu jsou jedna velikost na univerzální francouzskou, nebo čínskou hlavu, která je zjevně menší než moje - o několik čísel. Trochu jsem měl pak při plavání pocit, že mám hlavu ve svěráku.
Abych se ale vrátil k šatnám. Do bazénu se procházelo přes kabinky, které byly přístupné ze dvou stran, z vnější pro ty, co se převlékali do plavek a z vnitřní pro ty druhé, co se převlékali opačně. Po převlečení tak člověk kabinkou zároveň prošel do protějšího prostoru a pokud to byl příchozí, za kabinkou si zamčel věci do skřínky. Zjistil jsem, že to má oproti českému systému poměrně velkou nevýhodu v tom, že je potřeba čekat, až se nějaká kabinka uvolní (a čekají na to lidi na obou stranách, ale navzájem o sobě neví, dokud se nezačnou drát dovnitř), což někdy trvá dlouho, a že pak je potřeba všechny vysvlečené věci z kabinky přenést do skřínky, což je taky nepraktické, i když má člověk jen košili, kalhoty a boty. Při výstupu pak zase si člověk nemůže ve sprše sundat plavky (teda možná může, ale asi by to bylo naposledy) a normálně se umýt a utřít, vyždímat plavky a tak, ale musí jít v těch mokrých plavkách, vzít si věci ze skříňky a čekat až se uvolní kabinka, aby se konečně mohl převléci zpět do civilního.
Popisoval jsem kolegům geniálně jednoduchý český systém s oddělenými šatnami a skřínkami, které jsou pro změnu dvakrát větší, a měl pocit, že jim přijde naopak dost nezvyklé se převlékat před cizími lidmi. Je to tedy holt o zvyku.
V bazénu byly natažené dráhy tak úzké, že se v jedné skoro dva plavci proti sobě nevyhuli a tak narvané, že jsem to po půl hodině vzdal (ale pak se zasekl čekáním na kabinku, takže to stejně hodinu ve výsledku dalo). Ještě se chci podívat do posilovny, ale je fakt, že asi nic lepšího nenajdu. Relativně blízko od domu mám sice posilovnu, ale není tam bazén. Po cestě do práce mám sice bazén (dokonce celý akvapark), ale to je zase přesně tak daleko, že se tam nedá rychle dojet ani z práce, ani z domu. A kolegové mne navíc uklidňovali, že pokud si koupím permici, budu se moci převlékat i pro bazén v šatnách pro posilovnu, kde je to údajně lepší. Uvidíme, každopádně ještě jsem to nerozsekl a do posilovny se od té doby nedostal, protože mě po plavání přepadla nějaká rýmička. Nevím, jestli to byl nebezpečné zvuky vydávající (a značně nemocně vypadající) kolega, nebo klasická bazénová slabost, ale od posilování nebo plavání mě to spolehlivě odradilo. Místo toho jsem si začal do práce vařit čaj do petky - zelený s citrónem a medem - protože tam nemáme kuchyňku a ten čaj mi fakt pomáhal.
V práci postupně zavládla volnější atmosféra, ke které přispěla i ochutnávka pravého rumu z Mauriciu, který dovezl jeden kolega, tamější rodák, který když mluví kreolsky, tak i já poznám, že to s tou jeho francouzštinou „není úplně v pořádku“ :). Před obědem se vytasil se sedmi láhvemi, každá s jinou příchutí, některé tmavé, některé čiré. Název Cyclone sice motivoval k sarkastickým poznámkám, ale po pár ochutnávkách se většina shodla, že chutná dobře. Zajímavý byl také rum s vanilkou nebo pravý kořeněný. Jak jsem pochopil, výroba rumu na Mauriciu je v podstatě domácí hobby místních obyvatel a každý, kdo má trochu třtiny, se o to pokouší. Je to ovšem pak většinou poměrně nekontrolované kvality a také chuti, takže pro nemístní je lepší koupit průmyslovou produkci, která má stálou kvalitu i chuť.
A aby ochutnávkám nebyl konec, vyrazili jsem do blízké restaurace, zpestřit svůj kantýnový jídelníček. To přineslo několik nových zásadních poznatků. Daurade je oblíbená ryba, pro svou čerstvou chuť, pokud tedy nechutná po naftě, což byl můj případ. Café gourmand není káva připravená zvláštním způsobem, ale zvláštní všehochuť zákusků s kávou. Jak někdo poznamenal v diskusi pod článkem, je to přesně pro ty, co si nechtějí dát zákusek, ale přijde jim hloupé si dát jenom kávu. Nakonec, porce jsou sice malé, ale je jich několik a vydá to za slušnou energetickou bombu. Proto je lepší si před tím dát něco lehkého, třeba gazpacho a rybu, a sklenku (nebo dvě) růžového, to pomůže.
Bohužel, naftová daurade nebyla ojedinělá, když mi při druhé návštěvě, další týden, donesli hovězí steak, který chutnal po rybím oleji, poté co jsem ho reklamoval, že nebyl dostatečně à point. Tedy přesněji, kolegyně ho reklamovala pro mě, když jsem se ujistil, že i pro Francouze to nebylo úplně à point. Možná to byla pomsta šéfkuchaře, každopádně, příště už bude velice obtížné mě přesvědčit, abych se tam vypravil znovu.
U steaku bych se ale zastavil. Francouzi mají samozřejmě také stupnici přípravy: bleu, saignent, à point, cuit, bien cuit. Což by se dalo přeložit jako syrový, hodně krvavý, míň krvavý, ještě o něco míň krvavý, trochu krvavý, úplně malinko krvavý (až nekrvavý). Problém je, že cokoliv, s výjimkou posledního stupně (někdy), je do určité míry krvavé, a člověk by na to měl být připraven. Pokud chce mít jistotu, že tam nebude ani trocha krve může použít termín carbonisé :). To ovšem může kuchař chápat jako výzvu na souboj.
Diskusi v restauraci vyvolal také dezert, který se jmenoval 95B avec sa crème anglaise. Poté, co jsme si ujasnili, že 95B není letadlo (jak jsem se původně domníval), to je totiž B52, ale velikost podprsenky, nikdo z kolegů mi nedokázal vysvětlit, co to je, a nikdo neměl odvahu si to dát. Ta anglická šlehačka vypadala totiž podezřele. Když jsem pak dodatečně zjišťoval, co znamená 95B přesně, tak nevím, jako podprsenka mi to nepřišlo jako nějaká typická velikost, (navíc mám pocit, že v Česku se používá, nebo používal, jiný systém značení, ve kterém by to bylo 3B), ale těžko říct, moc zkušeností s tím nemám :).
Вот каникулы.
25. července 2012
Do kina
Kromě toho, že se mi podařilo tak nějak přejít po dovolené do klidového režimu (to znamená vyprat a vyžehlit všechno to, co se nashromáždilo a pro jistotu udělat i "prázdninový úklid"), jsem se také odhodlal vyjet si na kole.
Vyjet si na kole není jen tak. Na většině silnic a během většiny času se jedná o adrenalinový sport, nehledě na smog, který přitom člověk nabere plnými doušky. Ovšem kolo jsem si dovezl a to s cílem na něm jezdit. A o víkendu v neděli k večeru to vypadalo nadějně. Teplota opadla na snesitelných 26 stupňů, slunce už tak nepeklo, stejně nebylo co dělat - všechno jsem měl hotové (i nový build OpenWRT) - co tedy s načatým večerem. A měl jsem i tip. Kousek od domu mám poměrně velký ostrov Île Saint-Germain, který skýtá z větší části prostor právě pro trávení volného času. Vyrazil jsem tedy tam.
Bohužel jsem nebyl dítě do 6 let na kole, což byl limit pro cyklisty. Jinak, zdá se, tam mohou pejskaři a pěšáci. Je to ovšem oblíbené místo běžců, takže chápu, proč tam ty cyklisty nechtějí. Vydal jsem se tedy na druhou stranu, podél řeky směrem k La Défense a říkal si, že to je celkem nuda. Silnice, auta (i v neděli) a naprostá rovina. Věděl jsem ovšem, že někde po cestě bych mohl narazit na Club Nautique a také, že na levé straně byl nějaký větší park (po pravici jsem měl řeku), kterého jsem si všiml, když jsem kolem několikrát projížděl autem. Tak jsem se (po projetí Nautique Clubu a zjištění, že tam nic není) vydal tam. Sebevědomě jsem tam vjel přes zátaras z boku (který nějaký iniciativní Francouz už přede mnou trochu odstavil) a říkal si, že díky tomu, že jsem na kole, bych to mohl projet relativně rychle. Projel jsem dolní část, pak se vydrápal nahoru a zjistil, že park je o něco větší, než se zdálo zdola a že to asi bude na víc výletů. Teprve doma jsem zjistil, že se jmenuje Le Parc de Saint-Cloud, má údajně 460 hektarů a je to národní památka, a je fakt, že to tam vypadá hezky a je od tam i pěkný výhled na Paříž, díky tomu, že to je celkem do kopce a slunce svítí do zad.
Projel jsem s bídou první desetinu a musel se pomalu vracet, tak jsem se alespoň vrátil jinudy a přitom objevil pěknou cestu přes okolní "vesnice". Také jsem zjistil, že mi skoro kolem domu vedla poslední etapa Tour de France (až dodatečně jsem si to našel na internetu), upozornili mne na to cedule kolem silnice, že tam bude uzavírka. Já tam ale projížděl asi dvě hodiny po konci a silnice byly prázdné. Mám tedy za sebou prvních necelých 13 kilometrů, což je nic, ale cítím, že se začínám sžívat se "svojim mestom". Přece jenom, ze sedla je to něco jiného, než když člověk sedí v autě.
No a jako by to nebylo málo, odhodlal jsem se také vyrazit do víru velkoměsta a zajít do kina. Inspirovalo mne k tomu, že zrovna začali promítat poslední díl trilogie o Batmanovi - The Dark Knight Rises - který byl přijat poměrně dobře a který byl zajímavý také tím, že trvá skoro tři hodiny. Musím sice přiznat, že k prvním dvěma dílům trilogie jsem měl poněkud ambivalentní vztah a rozhodně jsem nebyl tak unešen jako recenzenti, vyloženě špatné filmy to ale nebyly.
Takže jsem se rozhoupal a koupil si za skoro 12 babek lístek na předpremiéru do Gaumont Alésia, což mám nedaleko od práce, takže jsem nemusel řešit dopravu - došel jsem tam z práce pěšky a večer si pak z garáže vzal auto. Musím tady zmínit, že lístek jsem si koupil na netu a trochu mě překvapilo, že tam nebyla možnost si vybrat místo. Po diskusi s kolegy se vyjasnilo, že ve Francii sedadla nečíslují, je to prostě, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Měl jsem pocit, že to v podstatě takhle fungovalo i v Česku v mulitplexech, ale je fakt, že tam se většinou sešlo pár lidí (alespoň co si pamatuji ze svých poměrně řídkých návštěv). Každopádně to má něco do sebe - motivuje to lidi, aby přišli včas a pokud chtějí dobré místo, tak i v předstihu. Kolega mě sice ujišťoval, že stačí přijít 10 minut předem a že kino většinou je stejně jen zčásti zaplněné, takže budu mít určitě dobré místo, ale tohle doporučení nebralo v úvahu to, že jde o letní hit a navíc o předpremiéru. Nicméně z mého pohledu, jako takový "stress test" mi přesně tohle vyhovovalo. Na druhou stranu, neponechával jsem to náhodě a pro jistotu došel už půl hodiny před začátkem, což mi pomohlo k tomu, že jsem sehnal jedno z posledních dobrých míst.
Kino bylo totiž vyprodané. Nebudu se rozepisovat o filmu, na to jsou na webu jinačí frajeři, ale jen podotknu, že film mě zklamal (po té reklamě, kterou měl) a přesně zapadl do zbytku trilogie tím, že byl (pro mne) stejně rozporuplný jako díly předchozí. O čem bych se trochu zmínil je kino. Nebylo zdaleka tak velké, jako jsou multiplexy v Česku. Plátno bylo "normální", velké asi jako si pamatuji z pražského Blaníku (blahé paměti), nebo malého sálu brněnského Špalíčku (ještě blažejší paměti). Stejně tak mě překvapil zvuk. Do multiplexů v Praze jsem přestal chodit mimo jiné i proto, že byly strašně hlučné (až nepříjemné). Tady byl zvuk normální, kde v tichých pasážích skutečně bylo potřeba napínat uši a v hlasitých naopak byl člověk "pod tlakem". Mělo to výchovný účinek na pojídače popcornů (a že jich tam ani moc nebylo), kteří se snažili být tiše, protože byli právě v těch tichých pasážích hodně slyšet.
Tím bych uzavřel příjemná překvapení a přešel k nevýhodám. Vlastně jen jedné - sedadlům - která byla na můj vkus velmi nízko a velmi měkká. Možná, že průměrný Francouz se svými 170 cm výšky s tím problém nemá, ale já s dlouhými nohami jsem je za chvíli neměl kam dát (naštěstí byla hned vedle ulička) a také sezení na měkkém bylo po dvou hodinách už nepohodlné. Každopádně jsem to přežil a možná ještě někdy na něco zajdu. Ale mám pocit, že mě víc láká jít na nějaký francouzský film. O víkendu jsem si totiž pouštěl na DVD (které mi půjčil ze studijních důvodů můj učitel Francouzštiny) francouzskou komedii Bienvenue chez les Ch'tis, která byla v době uvedení snad největší hitem ve Francii za poslední desetiletí a musím uznat, že jsem se bavil víc, než u Temného rytíře. Nevím jestli to šlo v Česku, ale mám určité pochybnosti. Humor totiž, přestože je srozumitelný i například mně (s dost omezenou slovní zásobou) je založen na francouzských stereotypech a rozdílech v místních nářečích. Takže bych řekl, že člověk nemusí být Francouz, nebo umět perfektně francouzsky, aby si to užil, ale měl by mít pozitivní (a/nebo intenzivní) vztah k Francii - což já zatím mám :).
Vyjet si na kole není jen tak. Na většině silnic a během většiny času se jedná o adrenalinový sport, nehledě na smog, který přitom člověk nabere plnými doušky. Ovšem kolo jsem si dovezl a to s cílem na něm jezdit. A o víkendu v neděli k večeru to vypadalo nadějně. Teplota opadla na snesitelných 26 stupňů, slunce už tak nepeklo, stejně nebylo co dělat - všechno jsem měl hotové (i nový build OpenWRT) - co tedy s načatým večerem. A měl jsem i tip. Kousek od domu mám poměrně velký ostrov Île Saint-Germain, který skýtá z větší části prostor právě pro trávení volného času. Vyrazil jsem tedy tam.
Bohužel jsem nebyl dítě do 6 let na kole, což byl limit pro cyklisty. Jinak, zdá se, tam mohou pejskaři a pěšáci. Je to ovšem oblíbené místo běžců, takže chápu, proč tam ty cyklisty nechtějí. Vydal jsem se tedy na druhou stranu, podél řeky směrem k La Défense a říkal si, že to je celkem nuda. Silnice, auta (i v neděli) a naprostá rovina. Věděl jsem ovšem, že někde po cestě bych mohl narazit na Club Nautique a také, že na levé straně byl nějaký větší park (po pravici jsem měl řeku), kterého jsem si všiml, když jsem kolem několikrát projížděl autem. Tak jsem se (po projetí Nautique Clubu a zjištění, že tam nic není) vydal tam. Sebevědomě jsem tam vjel přes zátaras z boku (který nějaký iniciativní Francouz už přede mnou trochu odstavil) a říkal si, že díky tomu, že jsem na kole, bych to mohl projet relativně rychle. Projel jsem dolní část, pak se vydrápal nahoru a zjistil, že park je o něco větší, než se zdálo zdola a že to asi bude na víc výletů. Teprve doma jsem zjistil, že se jmenuje Le Parc de Saint-Cloud, má údajně 460 hektarů a je to národní památka, a je fakt, že to tam vypadá hezky a je od tam i pěkný výhled na Paříž, díky tomu, že to je celkem do kopce a slunce svítí do zad.
Projel jsem s bídou první desetinu a musel se pomalu vracet, tak jsem se alespoň vrátil jinudy a přitom objevil pěknou cestu přes okolní "vesnice". Také jsem zjistil, že mi skoro kolem domu vedla poslední etapa Tour de France (až dodatečně jsem si to našel na internetu), upozornili mne na to cedule kolem silnice, že tam bude uzavírka. Já tam ale projížděl asi dvě hodiny po konci a silnice byly prázdné. Mám tedy za sebou prvních necelých 13 kilometrů, což je nic, ale cítím, že se začínám sžívat se "svojim mestom". Přece jenom, ze sedla je to něco jiného, než když člověk sedí v autě.
No a jako by to nebylo málo, odhodlal jsem se také vyrazit do víru velkoměsta a zajít do kina. Inspirovalo mne k tomu, že zrovna začali promítat poslední díl trilogie o Batmanovi - The Dark Knight Rises - který byl přijat poměrně dobře a který byl zajímavý také tím, že trvá skoro tři hodiny. Musím sice přiznat, že k prvním dvěma dílům trilogie jsem měl poněkud ambivalentní vztah a rozhodně jsem nebyl tak unešen jako recenzenti, vyloženě špatné filmy to ale nebyly.
Takže jsem se rozhoupal a koupil si za skoro 12 babek lístek na předpremiéru do Gaumont Alésia, což mám nedaleko od práce, takže jsem nemusel řešit dopravu - došel jsem tam z práce pěšky a večer si pak z garáže vzal auto. Musím tady zmínit, že lístek jsem si koupil na netu a trochu mě překvapilo, že tam nebyla možnost si vybrat místo. Po diskusi s kolegy se vyjasnilo, že ve Francii sedadla nečíslují, je to prostě, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Měl jsem pocit, že to v podstatě takhle fungovalo i v Česku v mulitplexech, ale je fakt, že tam se většinou sešlo pár lidí (alespoň co si pamatuji ze svých poměrně řídkých návštěv). Každopádně to má něco do sebe - motivuje to lidi, aby přišli včas a pokud chtějí dobré místo, tak i v předstihu. Kolega mě sice ujišťoval, že stačí přijít 10 minut předem a že kino většinou je stejně jen zčásti zaplněné, takže budu mít určitě dobré místo, ale tohle doporučení nebralo v úvahu to, že jde o letní hit a navíc o předpremiéru. Nicméně z mého pohledu, jako takový "stress test" mi přesně tohle vyhovovalo. Na druhou stranu, neponechával jsem to náhodě a pro jistotu došel už půl hodiny před začátkem, což mi pomohlo k tomu, že jsem sehnal jedno z posledních dobrých míst.
Kino bylo totiž vyprodané. Nebudu se rozepisovat o filmu, na to jsou na webu jinačí frajeři, ale jen podotknu, že film mě zklamal (po té reklamě, kterou měl) a přesně zapadl do zbytku trilogie tím, že byl (pro mne) stejně rozporuplný jako díly předchozí. O čem bych se trochu zmínil je kino. Nebylo zdaleka tak velké, jako jsou multiplexy v Česku. Plátno bylo "normální", velké asi jako si pamatuji z pražského Blaníku (blahé paměti), nebo malého sálu brněnského Špalíčku (ještě blažejší paměti). Stejně tak mě překvapil zvuk. Do multiplexů v Praze jsem přestal chodit mimo jiné i proto, že byly strašně hlučné (až nepříjemné). Tady byl zvuk normální, kde v tichých pasážích skutečně bylo potřeba napínat uši a v hlasitých naopak byl člověk "pod tlakem". Mělo to výchovný účinek na pojídače popcornů (a že jich tam ani moc nebylo), kteří se snažili být tiše, protože byli právě v těch tichých pasážích hodně slyšet.
Tím bych uzavřel příjemná překvapení a přešel k nevýhodám. Vlastně jen jedné - sedadlům - která byla na můj vkus velmi nízko a velmi měkká. Možná, že průměrný Francouz se svými 170 cm výšky s tím problém nemá, ale já s dlouhými nohami jsem je za chvíli neměl kam dát (naštěstí byla hned vedle ulička) a také sezení na měkkém bylo po dvou hodinách už nepohodlné. Každopádně jsem to přežil a možná ještě někdy na něco zajdu. Ale mám pocit, že mě víc láká jít na nějaký francouzský film. O víkendu jsem si totiž pouštěl na DVD (které mi půjčil ze studijních důvodů můj učitel Francouzštiny) francouzskou komedii Bienvenue chez les Ch'tis, která byla v době uvedení snad největší hitem ve Francii za poslední desetiletí a musím uznat, že jsem se bavil víc, než u Temného rytíře. Nevím jestli to šlo v Česku, ale mám určité pochybnosti. Humor totiž, přestože je srozumitelný i například mně (s dost omezenou slovní zásobou) je založen na francouzských stereotypech a rozdílech v místních nářečích. Takže bych řekl, že člověk nemusí být Francouz, nebo umět perfektně francouzsky, aby si to užil, ale měl by mít pozitivní (a/nebo intenzivní) vztah k Francii - což já zatím mám :).
22. července 2012
Prázdniny
Udeřily prázdniny, dovolené a hlavně, už jsem dlouho nic nenapsal. Když přemýšlím nad tím proč, vlastně žádný zvláštní důvod nemám. Sice uplynuly už skoro dva měsíce a ve skutečnosti se toho událo více, než to vypadá, ale na druhou stranu, byly to takové ty věci o kterých bych mohl napsat nějaký střípek, noticku, ne však blog. Dohromady to dá ale docela slušnou délku.
Lednička
Dovezli mi ledničku. Už v předchozím příspěvku jsem se zmiňoval o tom, jak mi začíná chybět lednička a že není jednoduché ji koupit. Jak jsem předpokládal, původní informace z Darty, že je naskladní začátkem června, se ukázala jako lichá. Naopak, ze zastoupení Liebherr mi napsali (už jsem si zvykl neponechávat věci náhodě), že model už se nevyrábí a doprodávají se zásoby. Byl nahrazen novější řadou. Proč jenom jsou ty novější řady horší? Že jsou míň kvalitní, na to jsem si sice zvykl, ale nesmířil se s tím, ale proč jsou horší i z užitného hlediska?
Takže jsem nelenil a objednal ji v prvním (a posledním) obchodě kde ji měli. A protože jsem nechtěl doplácet za luxusní dovoz s vybalením a zapojením dalších 40 babek, zvolil jsem variantu "Spartan", ve které mi to měli složit před domem. Půjčil jsem si od kolegy speciálně za tím účelem skládací rudl (kterému se francouzsky říká diable - ďábel). Jaké bylo moje překvapení, když mi to pánové hodili až do bytu a nechali mě to vybalit a zkontrolovat. Dilema, kam s ní, se vyřešilo tím, že pod dřez by se sice vešla, ale nešel by otevřít šuplík z vedlejší kolmo postavené skříňky, takže nakonec skončila tam, kam jsem ji chtěl umístit na začátku - na skříňce vedle dveří do kuchyně (obýváku).
A jako vždy, pokud na internetu píšou, že lednička je tichá, tak je to čistě subjektivní. Pro mne je stejně hlučná, jako ta, co mám v Praze. Když jsem ji (tu v Praze) tehdy poprvé zapojil, tak jsem myslel, že má nějakou vadu a volal opraváře. Ten přišel, vysvětlil mi, že od té doby, co se tam místo freonu dává nějaké ekologicky neškodné svinstvo, tak to dělá takový rachot, bublá to, chrčí to a je to vlastnost, ne závada. Вот техника. Nicméně, mohu si dát vychladit pivo a přechovávat jogurty, sýry a šunku bez toho, aniž bych musel plánovat jídelníček podle předpovědi počasí. Což, spolu se zmraženou pizzou (a příležitostnou lahví vína), je také asi všechno, co tam mám.
Televize
Když začalo mistrovství Evropy ve fotbale, byl jsem docela zvědavý a chtěl jsem to nějak sledovat. Zjistil jsem ovšem, že nemám jak. Ve Francii dávali přenosy střídavě na stanicích TF1 a M6 (které patří obě do stejné mediální skupiny TF1), které můj internetový poskytovatel sice poskytuje (v základní nabídce asi 180 programů), ale z nějakého důvodu je nelze sledovat na počítači (na televizi to funguje). Něco ohledně autorských práv a digitálního šíření. Paradoxně, oba kanály jsou volně k příjmu přes digitální pozemní vysílání. Navíc, TF1 je něco jako naše ČT1 - hlavní národní stanice, na kterou má každý Francouz právo, zakotvené snad už v ústavě ;-).
Prvních pár dní jsem tedy sledoval nějaké pirátské multicasty z Ruska. Zajímavé na tom bylo, že jely v kvalitě, kterou jsem na televizi nikdy předtím neviděl (a asi ani neuvidím, ani v HD vysílání) - 50 FPS neprokládaně, H.264/AVC codec, full HD, 6Mbps, akorát byly rusky. Pak jim na to přišli a začali je blokovat a tím to šlo do kytek. Různé pofidérní flashové přehrávače v prohlížeči tomu nemohly konkurovat. A když jsem zkusil nějaké cizí televize, které měly online vysílání (v Česku, Německu, Polsku), byly blokované podle IP adresy pouze pro danou zemi. Nezbylo tedy, než prozkoumat tu zásuvku ve zdi důkladněji, sehnat redukci a připojit svůj digitální tuner v počítači. A zjistil jsem, že fotbal v HD má něco do sebe. Akorát asi už nevysvětlím berňáku, že jsem televizi nepoužíval a čekám, že mi napaří 120 babek jako příspěvek na rozvoj a provoz veřejného vysílání.
Daně
Čímž se dostávám k daním. Daňové přiznání se podává do konce května pokud to podáváte klasicky, nebo konce června pokud to děláte na internetu (což je nejlepší způsob jak motivovat frantíky, aby to dělali na internetu). Pokud to děláte poprvé, musíte to udělat klasicky. Překvapivě na to stačí formulář který má asi 4 stránky A4 (ale kde je asi 250 okýnek) a kde pro obyčejného zaměstnance, bez závazků a výhod stačí vyplnit jenom jedno okýnko. Což by problém nebyl, kdybych věděl s jistotou, které a kdybych ten formulář dostal v předstihu. Bohužel na oficiálním webu francouzského berňáku dlouho nebyl a když jsem to už nevydržel a emailem se zeptal, jestli to tam fakt není (nebo jenom špatně hledám) a kdy to bude, tak mi napsali, že to "už brzo" zveřejní. Francouzský daňový úřad nakonec vydal formulář asi v půlce května, 14 dní před termínem zaplacení. Nutno ovšem podotknout, že běžný Francouz si toho nevšimne, protože papírový formulář používají jenom imigranti a studenti.
Součástí daňového přiznání je i nenápadná otázka, jestli máte televizi (nebo něco jiného, na co se dá dívat) a když se přiznáte, tak vám berňák přirazí těch 120 babek. Tady totiž zjistili, že výpočet je tak složitý, že by to průměrný občan nezvládl a tudíž výpočet dělá úřad a pak jen dotyčnému pošle vyúčtování, které dotyčný zaplatí. Může si to sice spočítat sám také (manuál má asi 32 stránek), ale v přiznání na to není kolonka. Což asi může mít svoje výhody. Nepočítám, že bych za své dva měsíce (kde fakticky jenom jeden spadl do fiskálního roku 2011) něco platil, navíc jsem je poctivě dodanil v Česku, ale i tak mě překvapilo, když mi z berňáku došel dotazník, že jsem vykázal malý příjem a že bych mohl být teoreticky kandidát na státní podporu pro ty, co vydělávají málo. Tak jsem tam pro jistotu zašel, abychom si vyjasnili, že skutečně cílová skupina nejsem (a taky jsem netušil jak správně vyplnit ten formulář).
Carte Vitale
A když jsem už šel na ten berňák, stavil jsem se i na sociálce, která je po cestě, abych zjistil, jak se hýbe moje žádost, kterou jsem před 5 měsíci podal. K mému překvapení mi řekli, že mám už od dubna přidělené provizorní číslo sécurité sociale a hned mi vytiskli potvrzení. Euforie mě však přešla poté, co jsem si všiml, že na potvrzení mám špatné datum narození - prohozený měsíc a den. Hned jsem tam tedy zavolal a vysvětlil jim svůj problém, který jsem mimochodem způsobil sám, protože jsem to takto špatně vyplnil na původní žádosti - ne že bych nerozuměl jour a mois, ale protože Francouzi používají často zápis DD/MM/RRRR, nebo DD/MM/RR a já mám asi nějak zažitý americký MM/DD/RR, tak jsem to tam instinktivně plácnul špatně.
Paní na lince mi řekla, že je dobré, že to hned reklamuji, protože v definitivním čísle bude zakódované i moje datum narození a že někomu řekne, aby to opravili. A prý jestli jsem se žádostí dával svůj rodný list, protože ho tam nikde nevidí. Ujistil jsem ji, že jsem se žádostí předal kompletní dossier, s rodným listem, originálem i překladem, občankou, výplatnicemi, potvrzením o bydlení, atd. No, tak až to prý opraví, tak se mi ozvou a kdyby se náhodou nikdo neozval do týdne, tak mám zavolat znova.
Za týden tedy volám znova a nějaký chlapík mi říká, že mám datum opravené a že by mi mohl nechat poslat opravené potvrzení, ať to mám v pořádku i tam. S tím odjíždím na dovolenou a když se po čtrnácti dnech vracím, mám ve schránce dva dopisy ze sociálky. První se žádostí ať dodám rodný list a občanku, aby mi mohli změnit datum, bez čehož to údajně nejde a druhý s novým potvrzením s opraveným datem. Znovu tam tedy volám, že tomu nerozumím, proč to po mně chtějí, když jsem to už všechno předal hned na začátku a proč to chtějí, když mi to stejně změnili - no, mám to tam prostě poslat. Tak jsem zvědav...
Dovolená
Začátkem července jsem vyrazil na tradiční týdenní pobyt, který trávím se svými přáteli každý rok na venkovské usedlosti jednoho z nich už mnoho let. Protože jsem si chtěl vzít i kolo (které jsem měl v Praze) rozhodl jsem se pro cestu autem. Poučen z dřívějška vyrážel jsem z Paříže o půl šesté ráno a když mi teploměr ukazoval venkovních 13 stupňů, trochu jsem pochyboval, jestli ty sandále a šortky nebyly přece jen příliš "lehké". Po překročení hranic do Německa (a také tím, že bylo už kolem poledne) se teplota ustálila kolem třiceti a šortky a sandály byly k nezaplacení.
Do Prahy jsem dorazil kolem půl čtvrté - skoro ideálním tempem - naložil kolo a vyrazil směr Vysočina. Což byl můj rekord odřízený během jednoho dne, asi 1280 km. Jediná krize mě přepadla kolem deváté ráno, na francouzské dálnici, ale přežil jsem to krátkou zastávkou a jabkem. O dovolené se rozepisovat nebudu, jen podotknu, že mě překvapila vedra. Kolegové kvůli tomu jezdí na jih nebo do Španělska a já si to užíval na Vysočině v Česku.
Zpáteční cestu jsem bral přes Mnichov, kde jsem se měl 3 dny zdržet, už pracovně, ale nakonec z toho byly dny jenom dva, díky krátké zdravotní indispozici. V Mnichově, kromě pracovních povinností, jsem se utvrdil, že Schweineshaxe je opravdu spíš porce pro dva, málem se vetřel na diskotéku Süddeutsche Zeitung, kterou pořádali ve své mnichovské centrále, když jsem se kolem vracel do hotelu z večeře a jeden z číšníků mě požádal, abych mu otevřel a podržel dveře do vstupní haly. Jet z Mnichova do Paříže autem je fakt opruz. Většina dálnice na německé straně je rozkopaná, s omezením na stodvacet a když se člověk konečně dostane do Francie, může zapnout autopilota a 4 hodiny si číst, protože všichni jedou přesně 130 (jak je limit) a pokud někdo předjíždí, tak jen díky tomu, že má o něco rychleji nastavený tempomat. A trvá to 500 kilometrů!
Dobytí Bastily
14. července, už několik století, dobývají Francouzi Bastilu. Je to asi nejdůležitější státní svátek ve Francii, datuje se k tomu vznik republiky, moderní společnosti a všeho možného dalšího, co zní dobře. Překvapivě, málokdo z Francouzů to zná pod tímto názvem (den dobytí Bastily), pro ně to je prostě fête nationale du 14 juillet - státní svátek 14. července - nebo zkráceně, prostě 14. červenec (le 14 Juillet). Ráno je vojenská přehlídka na Champs-Élysées, kterou sleduje osobně prezident a večer je ohňostroj za Eiffelovkou. Přehlídku jsem sledoval chvíli v televizi (když teď mám TF1) a dozvěděl se při tom překvapivě zajímavé věci. Například, že ostřelovači na střechách jsou nejlepší z nejlepších, schopní trefit cíl na 400 m. Že nad přehlídkou ve výšce 5 km krouží letadlo, které snímá a v reálném čase vyhodnocuje záběry ze země a je schopno automaticky zjistit potenciálního útočníka s Kalašnikovem a další, se státním svátkem nesouvisející věci.
Večer jsem se pak vypravil na Champ-de-Mars což je park před Eiffelovkou, odkud údajně měl jít ohňostroj sledovat. Začít to mělo před jedenáctou a trvat skoro půl hodiny(!) v duchu motta letošních oslav, které bylo - diskotéková 70. a 80. léta - fakt, nekecám. Aby usnadnili lidem přístup, zavřeli pro jistotu už v osm večer dvě hlavní a nejbližší přístupové stanice RER C (které jsem chtěl použít), takže se lidé trousili ze vzdálenějších stanic metra, které bylo nepřekvapivě přeplněné. Přístupové cesty byly navíc zabarikádované zázemím policie a záchranné služby, prostě tradiční francouzská organizace. A jako vrchol, park byl oplocen, a kdo chtěl projít dovnitř, musel se nechat prošacovat, což ale fungovalo jen do té doby, než se přivalil hlavní nápor těsně před začátkem (který byl o dvacet minut opožděn), kdy pak lidé už normálně šli přes zábrany, protože jich přicházelo asi 20 krát víc, než policisté stíhali kontrolovat.
Původně jsem nechápal lidi, kteří se utábořili před vojenskou akademií, která je na "dolním" konci parku (takže viděli na Eiffelovku přes akademii), což mi přišlo nešikovné. Když jsem ale viděl ten nával a zmatek na místě, už jsem se jim nedivil. Podařilo se mi najít dobré místo mezi stromy, kde nebyl takový nával, protože tam nebylo moc dobře vidět, nicméně i tohle místo se během představení zaplnilo.
Největší dojem na mne asi udělalo to, když celá Eiffelovka, která je normálně krásně nasvícená, zhasla, a za její siluetou začal ohňostroj, odpalovaný z parku Trocadéro, na druhé straně řeky. A druhý dojem, když se Eiffelovka během představení rozblikala jako prskavka. Za úspěch pak považuji, že se mi podařilo dostat, s ohledem na improvizovanou dopravu a odlehlou noční dobu, v poměrně rozumném čase domů.
Galeries Lafayette
No a včera jsem se vypravil do města znovu, nikoliv ovšem za zábavou, ale proto, že se mi povážlivě začala tenčit zásoba košil (mé oblíbené košile se rozpadají, nebo se už rozpadly, a ty neoblíbené vypadají čím dál hůř). Vzpomněl jsem si na to, že mi jeden kolega doporučil zajít do nějakého obchodu blízko Opery, kde mají údajně velký výběr košil. Navíc údajně v červenci jsou velké slevy (až 50%), takže by se dalo možná i něco koupit "výhodně".
Maje tohle na paměti, začal jsem pročesávat okolí téhle zastávky metra a hledal nějaký obchod s oblečením. Což nebylo těžké, protože to byl skoro každý, na který jsem narazil. Nebyly to ovšem ty, které jsem si představoval, ale protože jsem viděl hodně lidí chodit s taškami Galeries Lafayette, nedal jsem se odradit, až jsem narazil na Printemps.
V Paříži je několik "galerií", velkých nákupních domů - Galeries Lafayette, Printemps a La Samaritaine jsou nejznámější. V podstatě jsou to obdoby nákupních center jako např. v Praze Paladium nebo Anděl, nebo v Brně Špalíček či Vaňkovka, atd. Jen s tím rozdílem, že ty pařížské existují už od 19. století a vypadají například takto.
Takže, narazil jsem na Printemps, a zrovna hned na oddělení pro muže. To spočívalo v tom, že obchod, velikosti zhruba pražské Bílé Labutě, byl věnovaný oblečení pro muže. A zrovna v přízemí měli košile a dokonce i slevy. Bohužel, značky mi nic neříkaly, znám jednu (Jac Tissot), která asi už neexistuje, a jinak jsem si kupoval košile Janek :). Tak jsem tam bloumal a zároveň zjišťoval, zda jsem vůbec na slevy připraven. Třeba zrovna Kenzo mělo pár zajímavých kousků, ale i se slevou to bylo pořád 120 babek za košili :). Prošel jsem si tedy pro inspiraci celý obchod, všech 6 pater, abych zjistil, že sako od Huga Bosse, polo od Lacoste a trenky od Calvina Kleina zatím ještě odložím, a nakonec koupil dole tři košile Pierre Clarence - což zní jako Pierre Cardin, akorát to bylo levnější :). Z toho jednu zúženou (coupe ajoustée) na zkoušku, neboť prodavačka tvrdila, že na mně není tak nafouklá, jako ta normální.
Potěšen tím, že jsem nakonec něco koupil, jsem si řekl, že ze zvědavosti ještě nahlédnu do vedlejší Galeries Lafayette. Jenže, když se dívám na seznam obchodů na jednotlivých patrech, vypadá to divně. První patro - parfumerie, klenoty. Druhé patro - dámská móda, třetí patro - dámská móda spodní prádlo, čtvrté patro - dámská móda sport a slečny, páté patro - oblečení pro maminky, šesté patro svatební šaty. Hmm. Poučen z Printemps, hledám druhý obchoďák pro pány, který je skutečně hned vedle a kde se ztrácím v oddělení kašmírových svetrů velikosti menší Billy. Ovšem ve srovnání s dámskou částí vypadá tenhle třípatrový přístavek bezvýznamně. Naštěstí je těsně před zavíračkou, jinak bych se tady asi zasekl. Každopádně to při nejbližší příležitosti budu muset omrknout, možná by to nějaké kalhoty, šálu a případně i vestu chtělo.
Po cestě na metro se ještě stavím v Apple storu, abych se ujistil, že nový iPad a nový MacBook Pro, oba s retina displejem vypadají skvěle, ale také, že první opravdu docela topí a druhý je docela pomalý, a tudíž to chce ještě rok nebo dva počkat.
Když pak sedím v RER, nějaký chlapík se mne ptá, jestli to jede do Versailles. Říkám mu, že v to doufám. On na to, ale jist si nejste? Nevím co říct. Jak si mám být jist. Na ceduli na nástupišti to bylo napsané, sám tím jedu, ale jedu takto poprvé a člověk nikdy neví. Odpovím tedy nakonec, že ne, jist si nejsem a přemýšlím, kdy si tedy jist budu. Filozofování ukončí to, že se vlak rozjede.
Lednička
Dovezli mi ledničku. Už v předchozím příspěvku jsem se zmiňoval o tom, jak mi začíná chybět lednička a že není jednoduché ji koupit. Jak jsem předpokládal, původní informace z Darty, že je naskladní začátkem června, se ukázala jako lichá. Naopak, ze zastoupení Liebherr mi napsali (už jsem si zvykl neponechávat věci náhodě), že model už se nevyrábí a doprodávají se zásoby. Byl nahrazen novější řadou. Proč jenom jsou ty novější řady horší? Že jsou míň kvalitní, na to jsem si sice zvykl, ale nesmířil se s tím, ale proč jsou horší i z užitného hlediska?
Takže jsem nelenil a objednal ji v prvním (a posledním) obchodě kde ji měli. A protože jsem nechtěl doplácet za luxusní dovoz s vybalením a zapojením dalších 40 babek, zvolil jsem variantu "Spartan", ve které mi to měli složit před domem. Půjčil jsem si od kolegy speciálně za tím účelem skládací rudl (kterému se francouzsky říká diable - ďábel). Jaké bylo moje překvapení, když mi to pánové hodili až do bytu a nechali mě to vybalit a zkontrolovat. Dilema, kam s ní, se vyřešilo tím, že pod dřez by se sice vešla, ale nešel by otevřít šuplík z vedlejší kolmo postavené skříňky, takže nakonec skončila tam, kam jsem ji chtěl umístit na začátku - na skříňce vedle dveří do kuchyně (obýváku).
A jako vždy, pokud na internetu píšou, že lednička je tichá, tak je to čistě subjektivní. Pro mne je stejně hlučná, jako ta, co mám v Praze. Když jsem ji (tu v Praze) tehdy poprvé zapojil, tak jsem myslel, že má nějakou vadu a volal opraváře. Ten přišel, vysvětlil mi, že od té doby, co se tam místo freonu dává nějaké ekologicky neškodné svinstvo, tak to dělá takový rachot, bublá to, chrčí to a je to vlastnost, ne závada. Вот техника. Nicméně, mohu si dát vychladit pivo a přechovávat jogurty, sýry a šunku bez toho, aniž bych musel plánovat jídelníček podle předpovědi počasí. Což, spolu se zmraženou pizzou (a příležitostnou lahví vína), je také asi všechno, co tam mám.
Televize
Když začalo mistrovství Evropy ve fotbale, byl jsem docela zvědavý a chtěl jsem to nějak sledovat. Zjistil jsem ovšem, že nemám jak. Ve Francii dávali přenosy střídavě na stanicích TF1 a M6 (které patří obě do stejné mediální skupiny TF1), které můj internetový poskytovatel sice poskytuje (v základní nabídce asi 180 programů), ale z nějakého důvodu je nelze sledovat na počítači (na televizi to funguje). Něco ohledně autorských práv a digitálního šíření. Paradoxně, oba kanály jsou volně k příjmu přes digitální pozemní vysílání. Navíc, TF1 je něco jako naše ČT1 - hlavní národní stanice, na kterou má každý Francouz právo, zakotvené snad už v ústavě ;-).
Prvních pár dní jsem tedy sledoval nějaké pirátské multicasty z Ruska. Zajímavé na tom bylo, že jely v kvalitě, kterou jsem na televizi nikdy předtím neviděl (a asi ani neuvidím, ani v HD vysílání) - 50 FPS neprokládaně, H.264/AVC codec, full HD, 6Mbps, akorát byly rusky. Pak jim na to přišli a začali je blokovat a tím to šlo do kytek. Různé pofidérní flashové přehrávače v prohlížeči tomu nemohly konkurovat. A když jsem zkusil nějaké cizí televize, které měly online vysílání (v Česku, Německu, Polsku), byly blokované podle IP adresy pouze pro danou zemi. Nezbylo tedy, než prozkoumat tu zásuvku ve zdi důkladněji, sehnat redukci a připojit svůj digitální tuner v počítači. A zjistil jsem, že fotbal v HD má něco do sebe. Akorát asi už nevysvětlím berňáku, že jsem televizi nepoužíval a čekám, že mi napaří 120 babek jako příspěvek na rozvoj a provoz veřejného vysílání.
Daně
Čímž se dostávám k daním. Daňové přiznání se podává do konce května pokud to podáváte klasicky, nebo konce června pokud to děláte na internetu (což je nejlepší způsob jak motivovat frantíky, aby to dělali na internetu). Pokud to děláte poprvé, musíte to udělat klasicky. Překvapivě na to stačí formulář který má asi 4 stránky A4 (ale kde je asi 250 okýnek) a kde pro obyčejného zaměstnance, bez závazků a výhod stačí vyplnit jenom jedno okýnko. Což by problém nebyl, kdybych věděl s jistotou, které a kdybych ten formulář dostal v předstihu. Bohužel na oficiálním webu francouzského berňáku dlouho nebyl a když jsem to už nevydržel a emailem se zeptal, jestli to tam fakt není (nebo jenom špatně hledám) a kdy to bude, tak mi napsali, že to "už brzo" zveřejní. Francouzský daňový úřad nakonec vydal formulář asi v půlce května, 14 dní před termínem zaplacení. Nutno ovšem podotknout, že běžný Francouz si toho nevšimne, protože papírový formulář používají jenom imigranti a studenti.
Součástí daňového přiznání je i nenápadná otázka, jestli máte televizi (nebo něco jiného, na co se dá dívat) a když se přiznáte, tak vám berňák přirazí těch 120 babek. Tady totiž zjistili, že výpočet je tak složitý, že by to průměrný občan nezvládl a tudíž výpočet dělá úřad a pak jen dotyčnému pošle vyúčtování, které dotyčný zaplatí. Může si to sice spočítat sám také (manuál má asi 32 stránek), ale v přiznání na to není kolonka. Což asi může mít svoje výhody. Nepočítám, že bych za své dva měsíce (kde fakticky jenom jeden spadl do fiskálního roku 2011) něco platil, navíc jsem je poctivě dodanil v Česku, ale i tak mě překvapilo, když mi z berňáku došel dotazník, že jsem vykázal malý příjem a že bych mohl být teoreticky kandidát na státní podporu pro ty, co vydělávají málo. Tak jsem tam pro jistotu zašel, abychom si vyjasnili, že skutečně cílová skupina nejsem (a taky jsem netušil jak správně vyplnit ten formulář).
Carte Vitale
A když jsem už šel na ten berňák, stavil jsem se i na sociálce, která je po cestě, abych zjistil, jak se hýbe moje žádost, kterou jsem před 5 měsíci podal. K mému překvapení mi řekli, že mám už od dubna přidělené provizorní číslo sécurité sociale a hned mi vytiskli potvrzení. Euforie mě však přešla poté, co jsem si všiml, že na potvrzení mám špatné datum narození - prohozený měsíc a den. Hned jsem tam tedy zavolal a vysvětlil jim svůj problém, který jsem mimochodem způsobil sám, protože jsem to takto špatně vyplnil na původní žádosti - ne že bych nerozuměl jour a mois, ale protože Francouzi používají často zápis DD/MM/RRRR, nebo DD/MM/RR a já mám asi nějak zažitý americký MM/DD/RR, tak jsem to tam instinktivně plácnul špatně.
Paní na lince mi řekla, že je dobré, že to hned reklamuji, protože v definitivním čísle bude zakódované i moje datum narození a že někomu řekne, aby to opravili. A prý jestli jsem se žádostí dával svůj rodný list, protože ho tam nikde nevidí. Ujistil jsem ji, že jsem se žádostí předal kompletní dossier, s rodným listem, originálem i překladem, občankou, výplatnicemi, potvrzením o bydlení, atd. No, tak až to prý opraví, tak se mi ozvou a kdyby se náhodou nikdo neozval do týdne, tak mám zavolat znova.
Za týden tedy volám znova a nějaký chlapík mi říká, že mám datum opravené a že by mi mohl nechat poslat opravené potvrzení, ať to mám v pořádku i tam. S tím odjíždím na dovolenou a když se po čtrnácti dnech vracím, mám ve schránce dva dopisy ze sociálky. První se žádostí ať dodám rodný list a občanku, aby mi mohli změnit datum, bez čehož to údajně nejde a druhý s novým potvrzením s opraveným datem. Znovu tam tedy volám, že tomu nerozumím, proč to po mně chtějí, když jsem to už všechno předal hned na začátku a proč to chtějí, když mi to stejně změnili - no, mám to tam prostě poslat. Tak jsem zvědav...
Dovolená
Začátkem července jsem vyrazil na tradiční týdenní pobyt, který trávím se svými přáteli každý rok na venkovské usedlosti jednoho z nich už mnoho let. Protože jsem si chtěl vzít i kolo (které jsem měl v Praze) rozhodl jsem se pro cestu autem. Poučen z dřívějška vyrážel jsem z Paříže o půl šesté ráno a když mi teploměr ukazoval venkovních 13 stupňů, trochu jsem pochyboval, jestli ty sandále a šortky nebyly přece jen příliš "lehké". Po překročení hranic do Německa (a také tím, že bylo už kolem poledne) se teplota ustálila kolem třiceti a šortky a sandály byly k nezaplacení.
Do Prahy jsem dorazil kolem půl čtvrté - skoro ideálním tempem - naložil kolo a vyrazil směr Vysočina. Což byl můj rekord odřízený během jednoho dne, asi 1280 km. Jediná krize mě přepadla kolem deváté ráno, na francouzské dálnici, ale přežil jsem to krátkou zastávkou a jabkem. O dovolené se rozepisovat nebudu, jen podotknu, že mě překvapila vedra. Kolegové kvůli tomu jezdí na jih nebo do Španělska a já si to užíval na Vysočině v Česku.
Zpáteční cestu jsem bral přes Mnichov, kde jsem se měl 3 dny zdržet, už pracovně, ale nakonec z toho byly dny jenom dva, díky krátké zdravotní indispozici. V Mnichově, kromě pracovních povinností, jsem se utvrdil, že Schweineshaxe je opravdu spíš porce pro dva, málem se vetřel na diskotéku Süddeutsche Zeitung, kterou pořádali ve své mnichovské centrále, když jsem se kolem vracel do hotelu z večeře a jeden z číšníků mě požádal, abych mu otevřel a podržel dveře do vstupní haly. Jet z Mnichova do Paříže autem je fakt opruz. Většina dálnice na německé straně je rozkopaná, s omezením na stodvacet a když se člověk konečně dostane do Francie, může zapnout autopilota a 4 hodiny si číst, protože všichni jedou přesně 130 (jak je limit) a pokud někdo předjíždí, tak jen díky tomu, že má o něco rychleji nastavený tempomat. A trvá to 500 kilometrů!
Dobytí Bastily
14. července, už několik století, dobývají Francouzi Bastilu. Je to asi nejdůležitější státní svátek ve Francii, datuje se k tomu vznik republiky, moderní společnosti a všeho možného dalšího, co zní dobře. Překvapivě, málokdo z Francouzů to zná pod tímto názvem (den dobytí Bastily), pro ně to je prostě fête nationale du 14 juillet - státní svátek 14. července - nebo zkráceně, prostě 14. červenec (le 14 Juillet). Ráno je vojenská přehlídka na Champs-Élysées, kterou sleduje osobně prezident a večer je ohňostroj za Eiffelovkou. Přehlídku jsem sledoval chvíli v televizi (když teď mám TF1) a dozvěděl se při tom překvapivě zajímavé věci. Například, že ostřelovači na střechách jsou nejlepší z nejlepších, schopní trefit cíl na 400 m. Že nad přehlídkou ve výšce 5 km krouží letadlo, které snímá a v reálném čase vyhodnocuje záběry ze země a je schopno automaticky zjistit potenciálního útočníka s Kalašnikovem a další, se státním svátkem nesouvisející věci.
Večer jsem se pak vypravil na Champ-de-Mars což je park před Eiffelovkou, odkud údajně měl jít ohňostroj sledovat. Začít to mělo před jedenáctou a trvat skoro půl hodiny(!) v duchu motta letošních oslav, které bylo - diskotéková 70. a 80. léta - fakt, nekecám. Aby usnadnili lidem přístup, zavřeli pro jistotu už v osm večer dvě hlavní a nejbližší přístupové stanice RER C (které jsem chtěl použít), takže se lidé trousili ze vzdálenějších stanic metra, které bylo nepřekvapivě přeplněné. Přístupové cesty byly navíc zabarikádované zázemím policie a záchranné služby, prostě tradiční francouzská organizace. A jako vrchol, park byl oplocen, a kdo chtěl projít dovnitř, musel se nechat prošacovat, což ale fungovalo jen do té doby, než se přivalil hlavní nápor těsně před začátkem (který byl o dvacet minut opožděn), kdy pak lidé už normálně šli přes zábrany, protože jich přicházelo asi 20 krát víc, než policisté stíhali kontrolovat.
Původně jsem nechápal lidi, kteří se utábořili před vojenskou akademií, která je na "dolním" konci parku (takže viděli na Eiffelovku přes akademii), což mi přišlo nešikovné. Když jsem ale viděl ten nával a zmatek na místě, už jsem se jim nedivil. Podařilo se mi najít dobré místo mezi stromy, kde nebyl takový nával, protože tam nebylo moc dobře vidět, nicméně i tohle místo se během představení zaplnilo.
Největší dojem na mne asi udělalo to, když celá Eiffelovka, která je normálně krásně nasvícená, zhasla, a za její siluetou začal ohňostroj, odpalovaný z parku Trocadéro, na druhé straně řeky. A druhý dojem, když se Eiffelovka během představení rozblikala jako prskavka. Za úspěch pak považuji, že se mi podařilo dostat, s ohledem na improvizovanou dopravu a odlehlou noční dobu, v poměrně rozumném čase domů.
Galeries Lafayette
No a včera jsem se vypravil do města znovu, nikoliv ovšem za zábavou, ale proto, že se mi povážlivě začala tenčit zásoba košil (mé oblíbené košile se rozpadají, nebo se už rozpadly, a ty neoblíbené vypadají čím dál hůř). Vzpomněl jsem si na to, že mi jeden kolega doporučil zajít do nějakého obchodu blízko Opery, kde mají údajně velký výběr košil. Navíc údajně v červenci jsou velké slevy (až 50%), takže by se dalo možná i něco koupit "výhodně".
Maje tohle na paměti, začal jsem pročesávat okolí téhle zastávky metra a hledal nějaký obchod s oblečením. Což nebylo těžké, protože to byl skoro každý, na který jsem narazil. Nebyly to ovšem ty, které jsem si představoval, ale protože jsem viděl hodně lidí chodit s taškami Galeries Lafayette, nedal jsem se odradit, až jsem narazil na Printemps.
V Paříži je několik "galerií", velkých nákupních domů - Galeries Lafayette, Printemps a La Samaritaine jsou nejznámější. V podstatě jsou to obdoby nákupních center jako např. v Praze Paladium nebo Anděl, nebo v Brně Špalíček či Vaňkovka, atd. Jen s tím rozdílem, že ty pařížské existují už od 19. století a vypadají například takto.
Takže, narazil jsem na Printemps, a zrovna hned na oddělení pro muže. To spočívalo v tom, že obchod, velikosti zhruba pražské Bílé Labutě, byl věnovaný oblečení pro muže. A zrovna v přízemí měli košile a dokonce i slevy. Bohužel, značky mi nic neříkaly, znám jednu (Jac Tissot), která asi už neexistuje, a jinak jsem si kupoval košile Janek :). Tak jsem tam bloumal a zároveň zjišťoval, zda jsem vůbec na slevy připraven. Třeba zrovna Kenzo mělo pár zajímavých kousků, ale i se slevou to bylo pořád 120 babek za košili :). Prošel jsem si tedy pro inspiraci celý obchod, všech 6 pater, abych zjistil, že sako od Huga Bosse, polo od Lacoste a trenky od Calvina Kleina zatím ještě odložím, a nakonec koupil dole tři košile Pierre Clarence - což zní jako Pierre Cardin, akorát to bylo levnější :). Z toho jednu zúženou (coupe ajoustée) na zkoušku, neboť prodavačka tvrdila, že na mně není tak nafouklá, jako ta normální.
Potěšen tím, že jsem nakonec něco koupil, jsem si řekl, že ze zvědavosti ještě nahlédnu do vedlejší Galeries Lafayette. Jenže, když se dívám na seznam obchodů na jednotlivých patrech, vypadá to divně. První patro - parfumerie, klenoty. Druhé patro - dámská móda, třetí patro - dámská móda spodní prádlo, čtvrté patro - dámská móda sport a slečny, páté patro - oblečení pro maminky, šesté patro svatební šaty. Hmm. Poučen z Printemps, hledám druhý obchoďák pro pány, který je skutečně hned vedle a kde se ztrácím v oddělení kašmírových svetrů velikosti menší Billy. Ovšem ve srovnání s dámskou částí vypadá tenhle třípatrový přístavek bezvýznamně. Naštěstí je těsně před zavíračkou, jinak bych se tady asi zasekl. Každopádně to při nejbližší příležitosti budu muset omrknout, možná by to nějaké kalhoty, šálu a případně i vestu chtělo.
Po cestě na metro se ještě stavím v Apple storu, abych se ujistil, že nový iPad a nový MacBook Pro, oba s retina displejem vypadají skvěle, ale také, že první opravdu docela topí a druhý je docela pomalý, a tudíž to chce ještě rok nebo dva počkat.
Když pak sedím v RER, nějaký chlapík se mne ptá, jestli to jede do Versailles. Říkám mu, že v to doufám. On na to, ale jist si nejste? Nevím co říct. Jak si mám být jist. Na ceduli na nástupišti to bylo napsané, sám tím jedu, ale jedu takto poprvé a člověk nikdy neví. Odpovím tedy nakonec, že ne, jist si nejsem a přemýšlím, kdy si tedy jist budu. Filozofování ukončí to, že se vlak rozjede.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)