Au revoir, Praho

Minulý víkend jsem byl v Brně na takové zvláštní akci. A abych se na tu akci dostal, musel jsem opět řešit svůj starý, zatím ovšem ne(vy)řešený, problém - jak tam? Souhra okolností ovšem nakonec transformovala tuto otázku na - jak odtam? Jak k tomu došlo?

Už nějakou dobou jsem se zabýval myšlenkou na to, že pronajmu svůj byt v Praze. Ten pocit dozrával postupně s tím, jak málo jsem do Prahy jezdil. Nebýt jedné šifrovačky, v podstatě bych neměl důvod. A to, že jsem tam příležitostně přespal vícekrát, bylo dáno tím, že jsem pak buď pokračoval do Brna, nebo jiné destinace, a bylo pro mne jen pohodlné v Praze přespat, protože jsem přiletěl pozdě večer a protože přímou linku Paříž-Brno, případně Paříž-jiná destinace, zatím nezavedli. Kromě pohodlí s tím ale souvisela i logistika, která tak pohodlná nebyla, jako např. brát si s sebou z Paříže věci na přespání, atd. Druhá věc byla, že se mi zdálo lepší, když v bytě někdo bude. Z důvodů ryze praktických, od příležitostného přebrání pošty, po placení nájemného, které by mohlo odlehčit mé hypotéce.

Co mne odrazovalo, bylo, že bych se mohl chtít náhle vrátit (a neměl kam), že bych mohl trefit na problémového nájemníka (a neměl to jak řešit), a že vlastně ani nemám, jak se o to pronajímání starat. Poslední část problému vyřešila firma, kterou jsem našel, která se údajně zabývá právě tím, co potřebuji - hledá nájemníky pro svěřené byty, řeší s nimi různé administrativní záležitosti nebo i problémy a mě pouze informuje. Shodou okolností to byla stejná firma, která zajišťuje správcovskou službu pro celý dům. Druhá část problému se vyřešit nedá, buď to člověk riskne, nebo ne. A první část přestala být problém, když jsem si uvědomil, že se vlastně nemusím nikam "vracet", i kdybych se nakrásně rozhodl odsud odstěhovat.

No a zrovna to vyšlo tak, že jsem minulý týden ve středu předával klíče od bytu a proto jsem musel jet přes Prahu. Ale protože při zpáteční cestě jsem už přes Prahu v zásadě nemusel (a ani nechtěl), naplánoval jsem si okružní cestu Paříž-Praha-Brno-Vídeň-Paříž. Zároveň jsem potřeboval vyzkoušet otce, jestli bude schopen pro mne případně dojet na vídeňské letiště, protože z nějakého důvodu, autobusy Student Agency, které jezdí přímou linku z vídeňského letiště do Brna, odjíždí pravidelně pár minut předtím/potom, co přistává letadlo z Paříže. A jezdí po dvou hodinách.

Takže minulý týden ve středu večer jsem vystoupil na Ruzyni z letadla a měl najednou pocit, že už jsem v tomhle městě cizí. Z nostalgie jsem se pak rozjel "domů" MHD, což nebylo tak hrozné, jak jsem se bál, protože zpočátku mě bavila italská rodina, která neuměla ani slovo anglicky, a pak na jedné zastávce přistoupila krásná neznámá, kterou si doteď živě vybavuji. Navíc byl vlahý večer. Tak vlahý, že když jsem konečně dorazil do bytu, zrušil jsem původně plánovanou přípravku na předání a místo toho vyrazil na procházku po nočním Žižkově, tak jako během předchozích dvanácti let, co jsem tam bydlel, přes Parukářku (vrch Sv. Kříže), na Flóru a zpět, spojenou, tak jako v předchozích letech, s pokusem o večeři v nějakém fastfoodu na Flóře.

Viditelnost byla krásná, plechovka piva z večerky na cestu umocnila atmosféru, až mě to dojalo k tomu, že jsem si začal zpívat kdysi známou píseň, kdysi slavné skupiny. A současně si uvědomil i to, že ze všech míst, kde jsem kdy bydlel, v Brně, v Praze, nebo jinde, jsem na Žižkově prožil v podstatě nejdelší část svého života a že mi místní genius loci, přirostl k srdci víc, než by se na první pohled zdálo. Náladu nenarušila ani průmyslová atmosféra paláce Flóra a cestu zpět jsem si opět vychutnal. Nebyla jen vlahá noc, ale i perfektní viditelnost a navíc, jak jsem byl ohluchlý z letadla, zdálo se mi, že je krásné ticho. Asi jako když večer v zimě napadne sníh.

Nicméně, přišel zítřek a s ním zmizelo i kouzlo nechtěného. Byt jsem předal a akorát stihl poslední vlak do Brna. Víkendovou akci jsem přežil a v pondělí se vydal s otcem na letiště do Vídně. V Praze se asi ještě stavím v zimě, protože ne všechny věci se mi podařilo odvést vlakem, ale už tam nebudu moci spát, což představuje při jakékoliv cestě do Česka novou výzvu. Zrovna tenhle týden jsem hledal nejlepší spojení do Brna na začátku listopadu a zjistil jsem, že s tím vídeňským letištěm to není tak růžové, jak se původně zdálo. Chvíli jsem měl dokonce pocit, že řeknu otci, aby pro mě přijel do Prahy, ale protože vím, že má z D1 panickou hrůzu, nakonec jsem se rozhodl ho ušetřit. Poletím přes Vídeň, ale nebude to ani jednoduché, ani levné. Každopádně, kostky jsou vrženy.