Pařížanem v La Manche

Kdo sleduje můj blog, tak si patrně už všiml, že se čas od času vypravím s přáteli na Jadran, jen tak si zaplachtit a odpočinout. Přestože posledně to byla dost povedená akce, začínal jsem mít pocit, že by to chtělo si trochu rozšířit jachtařský rozhled, aneb, jak prohlásil jeden můj známý, zkušený jachtař, jadranský rybník mi začal být příliš těsný a francouzské pobřeží Atlantiku se k jeho rozšíření doslova nabízelo. Nejenom tím, že ho mám téměř „za humny“ (400 km do Saint-Malo a to nemluvě o Normandii), ale i tím, že jachting má ve Francii tradici a nakonec i tím, že podmínky větrné, navigační i námořní, které skýtá bretaňské pobřeží, případně lamanšský kanál, rozhodně obzor rozšířit mohou.

La Manche

Odliv v Saint-Malo

Lamanšský průliv, nebo také kanál, ve francouzštině označovaný prostě La Manche a v angličtině jako Anglický kanál (English Channel), je hodný svého jména. Tvarem totiž skutečně připomíná rukáv (francouzsky la manche), který se zužuje k severnímu normandskému pobřeží a v nejužším místě mezi anglickým Doverem a francouzským Calais má pouhých 34 kilometrů. Nerovnoměrné dno a trychtýřovitý tvar obklopující pevniny v něm vytvářejí jachtařské podmínky, které nemají jinak v evropských mořích obdoby.

Díky různým hloubkám je možné, při správném větru, potkat až desetimetrové vlny, a díky tvaru pobřeží, při přílivu a při odlivu tečou v kanálu poměrně silné proudy. Mimochodem, Saint-Malo patří k místům s největším rozdílem hladin mezi přílivem a odlivem, který v případně maximálního přílivu, který nastává, když je Slunce, Měsíc a Země v zákrytu, může dosáhnout až třináct metrů, a je to právě důsledek tvaru pobřeží a jeho orientace vůči Atlantickému oceánu. Když jsem poprvé viděl přístav v Saint-Malo, byl zrovna odliv, říkal jsem si, proč jsou lávky, které vedou ze břehu na plovoucí mola, u kterých kotví lodě, tak krkolomně šikmo dolů. Po pár hodinách, kdy se téměř vyrovnaly, mi to příliv vysvětlil. Plovoucí mola v přístavech v přílivových vodách jsou normálně „navlečená“ na kůly (v Saint-Malo to byly spíš betonové sloupy), po kterých s přílivem a odlivem volně kloužou. Výhodou je možnost kotvení, bez nutnosti převazování lodi, nevýhodou složitější konstrukce kotviště a potřeba dostatečně dlouhých lávek na spojení s pevninou. Minimálně tam, kde rozdíl může být významný.

Příliv v Saint-Malo

I tohle by ale nestačilo, protože při odlivu by všechna voda klidně mohla odtéct a lodě by zůstaly na suchu. Aby se to nestalo, má přístav v Saint-Malo umělou hráz (práh), která zadržuje vodu při odlivu a zajišťuje, že i při maximálním odlivu, voda v přístavu zůstane. U vjezdu, respektive výjezdu, je pak velká tabule, na které svítí aktuální hloubka vody nad prahem. Důsledek je ten, že ve chvíli, kdy voda opadne natolik, že nad prahem už není dostatečná hloubka, případně hladina okolní vody klesne pod práh, do přístavu, ani z něj, se nikdo nedostane. Což spolu s proudy představuje další oříšek pro plánování trasy. Nejenom totiž dojet do cíle, ale dojet tam ve správný čas, je důležité.

A protože přílivová maxima nastávají na různých místech různě, jsou na to všechno mohutné tabulky, podle kterých si každý jachtař může spočítat, kdy, kde, kolik vody bude, a jestli se tam dostane nebo ne. Přístavy, které jsme navštívili my, a které měly kotviště v „bazénu“, většinou umožňovaly bezpečné vplutí hodinu až tři na každou stranu kolem maxima, podle ponoru lodi. Příliv přitom nastává jednou za dvanáct hodin, takže, když to neklapne, tak si člověk klidně může těch osm hodin počkat. Ne všude ovšem byla takto sofistikovaná kotviště. Někde se dalo kotvit na bójce a jen bylo potřeba dávat pozor, aby se člověk neprobudil ráno na souši. Což by teoreticky s naší lodí, co jsme měli, nemusel být problém, protože měla zasouvací kýl i kormidlo a měla by to ustát. Neměli jsme ovšem příležitost to vyzkoušet.

Jiný způsob kotvení

Díky silným proudům se navíc může stát, že „po několikahodinové plavbě na východ“, přistane dotyčný zoufalec několik mil západně, takže je potřeba s tím také počítat, hlavně vzhledem k předpokládaným větrům a případně i vlnám. No a nakonec, jak to s počasím na moři bývá, všechno se může lehce zvrtnout a silný vítr může překvapit. Do těchto podmínek jsem se tedy rozhodl se vydat, když mi došla emailem nabídka na „sportovní plavbu v Bretani“ pořádanou českou charterovkou. Počítal jsem, že ostatní, kteří se tam přihlásili, budou na tom podobně jako já, takže, ač jsem nikoho před plavbou neznal, mohl bych si s nimi rozumět. Zásadní ovšem bylo, že plavba měla být pod dohledem zkušeného kapitána.

Přípravy

Holínky do nepohody

Celou akci jsem pojal také jako zdůvodnění si konečně pořídit jachtařskou výstroj, protože jsem si byl jist, že ve dvanáctistupňovém moři, a případně i větru, mi už tričko s krátkým rukávem a šortky, klasická to výbava do Chorvatska, stačit nebudou. Když jsem poprvé uviděl holínky, které jsem si objednal přes internet na doporučení charterovky i jednoho kolegy z posádky, tak jsem sice trochu znejistěl, protože vypadaly spíš jako něco do továrny na biologické zbraně, než na loď, ale jak jsem se pak dočetl na nějakém fóru, když je mohou používat lovci velryb v grónském moři, případně posádky obeplouvající Mys Horn, budou ideální pro jarní anglické počasí v „kanálu“.

Do Saint-Malo jsem nakonec dorazil autem, což, hlavně díky kvalitním francouzským dálnicím, byla víceméně pohoda. Také díky tomu, že bylo krásné počasí, slunce a čistá obloha, a mohl jsem se po cestě kochat. Navíc to vypadalo, že by nás stejné počasí mohlo provázet i několik dní na moři. Protože ale podle předpovědi měl foukat v noci silný vítr, kapitán usoudil, že by bylo příliš riskantní vyjíždět na noc (přílivová maxima vhodná k vyplutí byla kolem osmé večer a osmé ráno), s lodí a posádkou, kteří se navzájem neznají a odložil vyplutí až na druhý den ráno. Což v zásadě znamenalo, že jsme měli volné odpoledne a večer. Zajeli jsme se tedy podívat na blízký Mont Saint-Michel, kde jsem to už důvěrně znal z loňska.

Ve srovnání s loňským prosincem tam bylo asi tak padesátkrát víc lidí, dočasná cesta už byla zbouraná a kolem ostrova pořád nebyla voda (byť tam na jednom plakátu vyhrožovali, že přijde). Kromě turistů-návštěvníků, se tam také pohybovalo dost turistů-bahňáků, kteří místo na Mont Saint-Michel směřovali přes bahnitá pole na malé ostrůvky všude okolo (a poté co jich dosáhli, se zase vraceli). Někteří šli dokonce i v botách, byť to nemělo žádnou výhodu. Vida ty co uklouzli a spadli, měl jsem pocit, že i jít oblečený možná nebylo zvlášť užitečné. Každopádně, postižení pak stáli frontu na wapku, kterou nějaký chlapík v podhradí umýval traktor, aby se osprchovali.

Mont-Saint-Michel

Na zpáteční cestě do přístavu jsem pak při společném nákupu potravin využil svých znalostí místních reálií a zabránil nehodám typu nákup odtučněného jogurtu, nebo odtučněného slaného másla. Koupi plastického plátkovaného sýru „holandského typu“ jsem ovšem nezabránil. Je však potřeba zmínit, že Carrefour, kde jsme nakupovali, patřil k menším a hůř zásobeným, kde neměli ani plnotučný jogurt. A v některých případech jsem i já musel přiznat nedostatečné znalosti. Například, zda bude lepší mouka typu 45 nebo 55. Ano, kupovali jsme přes deset kilo mouky, ze které kapitán slíbil na lodi péci chléb. Na druhou stranu se mi podařilo přesvědčit ostatní, že budeme potřebovat dva litry vody na osobu a den, což dávalo ovšem gigantických sto osmdesát litrů vody na plavbu a stalo se minimálně logistickým oříškem. Nutno přiznat, že z různých důvodů jsme nespotřebovali možná ani polovinu.

Večer jsme pak zašli na večeři a bez průtahů ulehli, abychom byli připraveni na časné ranní vyplutí. Před námi byla první přeplavba, sto osmdesát mil dlouhá, na ostrovy Scilly v jihozápadním cípu britských ostrovů a přestože předpověď byla luxusní, nechtěli jsme nic ponechat náhodě.

Posádka

Rozdáme si to?

Už z Prahy spolu dojeli Tomáš a Bedřich, nerozlučná dvojka, která se nebojí ničeho. Naši pozornost si získali hlavně historkou o tom, jak v Chorvatsku na regatě potopili loď, když trefili ostrov. Tomáš navíc potvrdil teorii, že pokud je na lodi někdo jménem Tomáš, je pravděpodobné, že má s sebou kompletní vercajk a to jak klasický, tak elektronický. S nimi dorazil z Prahy Jiří, který poté, co dvacet let vozil v Chorvatsku na lodi kamarády, se rozhodl, podobně jako já, si rozšířit obzor ve vodách Atlantiku. Posádku druhého auta pak tvořil Luděk, který dostal účast na plavbě jako dárek k narozeninám od své jachtařsky pozitivní rodiny a protože pocházel z drsného severomoravského podhůří, cítil se v kanále jako doma. S ním přijel Martin, který si řekl, když zabezpečil materiálně sebe i rodinu, že by mohl přestat dělat věci, které dělat nechce a místo toho se věnovat třeba jachtingu, a který už byl loni na podobné přeplavbě kolem Irska (nicméně podobnost to byla zcela zdánlivá, protože tahle naše přeplavba byla proti té jejich procházka růžovou zahradou).

V autě s sebou přivezli kapitána Pavla, mořského vlka, který strávil většinu života na moři a který, kromě toho, že poznal změnu kurzu, případně větru, jen z chování lodě, aniž by vylezl z kajuty, tak pekl skvělý chleba, a benjamínka Davida, který ač nejmladší, měl největší nadšení pro věc a také největší odolnost proti zimě. Mimochodem, nebýt jeho, byl bych benjamínkem na lodi já, což by pro mne byla zcela nová zkušenost, neb většinou jsem zvyklý spíš na opak. Dále pak po vlastní ose dorazil Viktor, který, podobně jako Martin, měl už za sebou jednu sportovní přeplavbu loni, a patrně se mu to loni tak líbilo, že si to letos chtěl zopakovat. Zvlášť mě zaujalo jeho vyprávění, jak se potápěli do dvanáctistupňové vody bez neoprénu, aby odřezali sítě, co se jim namotaly na vrtuli. Se svými pár plavbami v Chorvatsku, jedním kurzem a jednou regatou, jsem byl v podstatě benjamínek také.

„Plechovka“

Nedílnou součástí výpravy je také loď, v našem případě to byla čtyřicet tři stop dlouhá (čtrnáct metrů) plechová veteránka jménem Mayuko, s francouzskou registrací, která měla na zádi vyvěšenou dinghu, což by normálně byla výhoda, protože se tím dost uvolní paluba, jenže v našem případě byl vlastník patrně lanový maniak, takže jsme měli před hlavním stěžněm navázané křížem přes palubu brzdné lano na hlavní ráhno, a pak okolo další lana, včetně náhradní takeláže, což činilo celou část nepřehlednou a v zásadě neprůchozí. Na druhou stranu je potřeba ocenit klasickou hlavní plachtu, která se vytahuje na stěžeň (a refuje dolů) a která nám výborně posloužila. Gena (kosatka) už v tak dobré formě nebyla, ale i ta se nakonec osvědčila.

Technická poznámka: V následujícím textu budu používat námořní jednotky pro rychlost - uzly - a pro délku - námořní míle - (zkráceně jen míle). Námořní míle je 1,852 kilometru a jeden uzel je rychlost odpovídající jedné námořní míli za hodinu. Pro jednoduchost však stačí používat koeficient 2. Takže deset mil je zhruba dvacet kilometrů a šest uzlů odpovídá zhruba dvanácti kilometrům za hodinu. Sto osmdesáti-mílová přeplavba odpovídá tedy zhruba tři sta šedesáti kilometrům a to byl přesně první úsek, který nás čekal.

Vyplutí

Plnou parou vzad

Vyplouváme časně z rána za vymeteného nebe a se sluncem nad hlavou, kurs západo-severo-západ. Podle předpovědi to vypadá, že bude foukat stálý severovýchodní vítr, pro nás tedy optimální podmínky. Při výjezdu z přístavu je v kokpitu narváno, tak využívám volné chvíle v kajutě k převlečení do jachtařského, a když se vrátím na palubu, dozvídám se, že se už podařilo kolegům zahodit kliku. Máme sice ještě jednu, ale ta je bez západky a tím spíš náchylná na ztrátu. Klika je základní nástroj jachtaře (pokud tedy jede na plachty), protože pomocí ní plachty dotahuje. Bez kliky je to jako jet bez ruky a její ztráta je pech. Aspoň to bude větší adrenalin.

V mezičase, na volném moři se rozfouká příznivý a stálý zadobočák o síle dvacet až pětadvacet uzlů, který nás žene závratnou rychlostí, které sami nevěříme. GPSka nás ale přesvědčuje, že loď jede kolem deseti uzlů. Tímhle tempem dojedeme na Scilly někdy po půlnoci! Metrové až dvoumetrové vlny, ženoucí se zezadu, lodí jen tak lehce pohupují a na nějaký boj o holáč to rozhodně nevypadá. Posádka, která není ve službě, se věnuje četbě, přípravě jidla, jídlu samotnému a konzumaci různých nápojů, často alkoholických. Až na mne. Já dostanu mořskou nemoc, jako vystřiženou z jachtařských příruček a tudíž mám jiné starosti. Je fakt, že mne to trochu překvapilo, protože jsem do té doby mořskou nemoc neměl (byť jsem se už párkrát cítil „divně“), tady ovšem nejsou pochyby. Jestli to je frekvence vln, nebo jejich orientace, nebo něco jiného, nebo nic zvláštního, nevím. Každopádně chce se mi zvracet. Ostatní jsou v pohodě, až na Viktora, který údajně také není ve své kůži, ale vlastně to nemohu potvrdit, protože jsem ho v podstatě v inkriminované době skoro neviděl.

Nahoru, nebo dolů?

Mám s sebou pro strýčka příhodu zázvorové tablety a tak se rozhodnu je využít. Normálně je sice nevozím, ale tady jsem si řekl, že neponechám nic náhodě a tak stejně, jako jsem si vzal náplast, kdyby se náhodou někdo řízl, vzal jsem s sebou tablety, kdyby se náhodou někomu udělalo špatně. Takže beru dvě podle návodu, zapíjím velkou sklenicí vody a účinek je bezprostřední. Obratem je vyzvracím. Postupně pak přidám ještě snídani, později i večeři z předchozího dne a když už jsem totálně vyprázdněn, najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, všechny příznaky nevolnosti pominou a cítím se skvěle. Tenhle stav bohužel trvá jen pár minut a pak, přestože už není z čeho, je mi zase špatně. Různých svačinek a popíjení se proto neúčastním a místo toho zkoumám, jak nejlépe nevolnosti čelit. Například jít do kajuty není dobrý nápad. Nesoulad pocitů pohybu, s tím, co člověk vidí (tedy přesněji nevidí, když je zavřený v kajutě), vede ihned k nevolnosti a v extrému až k potřebě zvracet.

Pobývání na palubě naopak dovoluje mysl trochu stabilizovat a stav zlepšuje. Co také funguje je si v kajutě lehnout a zavřít oči. Když člověk nevidí, co nevidí, tak pohyby lodi nevadí. Problém je trochu v tom, kam si lehnout. Protože jsem dojel na sraz poslední, což je klasický paradox - kdo to má nejblíž, přijde poslední - zůstaly pro mne na výběr dvě možnosti, kam se ubytovat. Mohl jsem si přilehnout do kajuty k Viktorovi s Jirkou, kde bylo údajně podle lodního manuálu třetí lůžko, nicméně vida, že se tam tak tak vejdou oni dva, měl jsem odůvodněné pochybnosti, že bych se na vyvýšenou římsu, odhadem tak půl metru širokou a  metr sedmdesát dlouhou, vešel. Druhá možnost byla v salónu. Ta by byla v pohodě na rekreační plavbě, ale při plavbě non-stop, kdy posádka jede na směny, se nedá přes den v salónu ležet na sedačce, natož spát. Nehledě na to, že pokud je loď nakloněná na „špatnou stranu“ (což byl případ druhé přeplavby), nedá se na sedačce ležet čistě z fyzikálních důvodů - člověk se na ní neudrží. Tohle byly trochu limitující podmínky. Na druhou stranu si nemohu na spaní v salónu stěžovat (pokud to šlo) a také musím pochválit posádku, která moji potřebu spát maximálně respektovala.

Konečně pevnina

Takže jsem mezi službami tak nějak polehával, posedával v salónu, případně byl na palubě. Služby jsme měli rozděleny po dvojicích tak, aby spolu pokud možno nebyli lidé, kteří spolu spali v kajutě (což se téměř povedlo). Protože kapitán služby nedržel, bylo na to osm lidí s tím, že se dvojice překrývaly a stejní lidé spolu sloužili hodinu. Probíhalo to následovně: jeden člověk byl hodinu u kormidla a druhý z dvojice mu dělal pomocníka. Po hodině, ten, co byl u kormidla, šel spát, se bavit, nebo prostě po svých, ten, co dělal pomocníka, přešel ke kormidlu a nový člověk nastoupil na místo pomocníka. Tímto systémem na každého vyšla šestihodinová pauza mezi službami, což bylo tak akorát, aby se člověk trochu vyspal (pokud to bylo v noci), nebo aby to zase nebylo příliš dlouho, pokud to bylo ve dne. Systém mi přišel ve své jednoduchosti téměř dokonalý, takže uvažuji o tom, že ho vyzkouším zavést i na svých ostatních plavbách.

St. Mary's (Isles of Scilly)

Parkování před domem

Abych se ale vrátil k plavbě. Loď jela jako z praku zhruba do půl páté odpoledne, kdy vítr zeslábl, proud se otočil a naše rychlost citelně klesla. Přes noc pak moc nefoukalo, takže původní optimistický odhad příjezdu se nenaplnil. Během noci se jinak nic zvláštního nestalo, kromě toho, že jsem za své služby kolem třetí ráno zažil nádhernou noční oblohu posetou hvězdami, zážitek z níž rušil akorát Luděk, který se domáhal dotažení lan, aby loď přestala vrzat, neboť ho to prý rušilo při spaní. Ukázali jsme mu názorně s Bedřichem, že nevržou lana, ale kormidlo a zklamaného ho poslali zpátky do kajuty. Druhý den pak situaci vyřešil Jiří tím, že nalil do kormidla panenský olivový olej. Druhá varianta byl motorový a to se nám zdálo horší. Od té doby spal Luděk jako mimino, ale ostatní přemýšleli, jak ho promazat, protože přitom chrápal jako dřevorubec.

Do přístavu na ostrově Saint Mary's v souostroví Scilly připlouváme druhý den po čtvrté odpoledne. Kotvíme v přístavu na bójce, což znamená, že se sice nemusíme omezovat přílivem, nebo odlivem, ale na druhou stranu, na výsadek na břeh budeme muset použít dinghu. Tu sice máme i s motorem, ale jak se později ukazuje, jde spíše o člun symbolický.

Není nad večerní procházku po pláži

Jednak do něj, jako tradičně, teče, druhak, při sebemenší vlnce je téměř jisté, že posádka sedící na okraji se smočí, protože ponor člunu je kritický při zatížení byť jen třemi osobami. Po výsadku nejdu s ostatními na fish and chips, ale vydávám se na průzkumnou procházku po blízkých kopcích. Slunečný vlahý večer k tomu vyloženě vybízí. Po cestě potkávám zajímavou „samoobsluhu“, která vypadá jako malá budka, která má přihrádky na zboží a kasičku na peníze. U každé přihrádky je napsáno, kolik zboží v ní stojí, a pokud ho člověk chce koupit, prostě si ho vezme a do kasičky vhodí patřičný obnos. Výhodou zjevně je, že nepotřebuje prodavače, jen je potřeba zboží ráno doplnit. To, že tahle naivní jednoduchost může fungovat, přičítám odlehlosti místa a vyspělosti místní komunity. Všude, kde jsem zvyklý se normálně pohybovat, by kasičku brzo někdo ukradl.

Pevná země pod nohama a klidná voda vedou k tomu, že se také mohu po nějaké době najíst. Ne že by mi vadilo nejíst, stejně jsem potřeboval zhubnout, ale po 33hodinové plavbě člověku přece jenom vytráví a navíc, je potřeba do sebe dostat i tekutiny (což mi dělalo větší starosti). Druhý den dopoledne, posádka, kromě mě a kapitána, vyráží na kochací okružní plavbu po místních pamětihodnostech, z nichž největším hitem jsou tuleni a papuchálky. Protože jsem tuleně už viděl, a přesvědčil se, že to stačí v životě jednou, využívám nepřítomnosti ostatních k průzkumu lodě. Při něm nacházím další kliku (dokonce s pojistkou) a také ověřuji, že nefunguje ani jedna pumpa zbytkové vody. Což jen rozšiřuje seznam věcí, které na lodi nefungují. Že nefunguje rychloměr vůči vodě považuji tak nějak už skoro za tradici (u charterových lodí), že nefunguje ukazatel větru mě mrzí víc. Kapitán sice zastává názor, že se musíme naučit plachtit bez pomůcek, takže sílu a směr větru odečteme z vln, tváře, případně vlajky, ale mně, jako začátečníkovy, by se nějaký instrument, převádějící subjektivní pocit na objektivní údaj, hodil.

Dále máme asi pětistupňovou vůli v kormidle a hned první den přestal fungovat autopilot a to přitom na ten zadobočák nemusel skoro nic dělat. Klasický magnetický kompas u kormidla má zjevně odchylku od kompasu, který signalizuje GPSka, a jiný digitální kompas ani ukazatel kursu se nedá na budíky v kokpitu zapnout. V podstatě jediný budík v kokpitu, který, zdá se, funguje, je hloubkoměr. Odchylku kompasu se nám do konce plavby nepodařilo přesně určit. Navíc má (kompas u kormidla) zpoždění, takže se podle něj také nedá jet nějak pohodlně. V noci se jede dobře podle hvězd, nebo majáků, pokud jsou vidět, ale ve dne, když člověk kolem sebe vidí jen moře a případně slunce, udržet ve vlnách čistý kurs je trochu výzva. Na druhou stranu funguje pořád plotter (GPSka s mapou) a dokonce máme na lodi AIS, takže víme o cizích lodích často dříve, než je vidíme.

Jdou po nás

AIS je užitečná věc, něco jako odpovídač v letadle, která vysílá identifikátor lodi, její polohu, rychlost a další doprovodné údaje jako délku, výtlak a případně i směr a cíl plavby. Tedy, tohle vysílá o vlastní lodi a současně přijímá podobné informace od ostatních lodí v dosahu. Ty pak kreslí na plotteru do mapy a dokonce dokáže předvídat kolizní kurs a vyvolat poplach, pokud by kolize hrozila. Je ovšem fakt, že AIS je povinný až od určité velikosti lodě, a takovou loď je za normálních podmínek dost těžké přehlédnout. V mlze nebo za jinak stížené viditelnosti ovšem může být dost dobrým pomocníkem, zvláště když se člověk plaví v lamanšském průlivu, který patří mezi místa s nejfrekventovanější námořní dopravou na světě.

Lizard Point (Cornwall)

Dáme jim raději přednost

Po návratu posádky plánujeme další přeplavbu, jejíž cíl je ovšem nejasný. Původní myšlenka, že se po cestě zastavíme na anglické variantě Mont Saint-Michel, bere za své, když vyjde najevo, že kvůli přílivu bychom museli parkovat v blízkém Penzanc buď ve čtyři ráno, nebo ve čtyři odpoledne, a ani jedno z toho se nedá nějak moc dobře skloubit se zbytkem cesty. Také není jisté, zda předpovídané povětrnostní podmínky se potvrdí, takže nakonec se rozhodneme, že pojedeme celou noc a podle toho, jak to bude vypadat ráno se buď zastavíme ve Falmouthu, nebo pojedeme dál na Plymouth, kam se nás Martin snaží nalákat na ponorky, než se ukáže, že tam žádné ponorky nejsou.

To, co den a noc předtím foukalo jako optimální zadobočák, je nyní ovšem téměř přesný protivítr. Navíc trochu přifukuje, takže ještě více zmenšíme plachty a vyrážíme na další (noční) přeplavbu. Posádka už funguje jako hodinky a nic nás nemůže zastavit. Při zpětné analýze trasy dokonce zjišťuji, že před jedenáctou večer, ve vzdálenosti necelých dvou mil, míjíme unikátní maják na Wolf Rock, což je lávová vyvřelina v moři asi osm mil jihozápadně od jihozápadního cípu Cornwallu. Na majáku je nahoře přistávací plocha pro vrtulníky - údajně první na světě. Škoda, že mi to při plavbě nějak ušlo. Možná jsem už spal. Když jsem pak v noci, někdy kolem čtvrté přebíral službu, opět pod úžasnou hvězdnou oblohou, vypadalo to, že jedeme spíš zpět do Francie. Druhá věc, která mi nešla na rozum, zatímco normálně na obrat „padne“ tak sto, až sto dvacet stupňů, naše obraty vypadaly spíš na sto padesát až sto šedesát. Jestli to bylo silným větrem, vlnami, nebo nezkušeností posádky jedoucí v noci, těžko říct. Důsledek ovšem byl, že naše výsledná rychlost proti větru byla zanedbatelná.

Jako navigační bod dobře fungoval maják na Lizard Point, který jsem měl přímo před očima a který se mi svým třísekundovým zábleskem vryl do paměti jako nic jiného před ním, nebo po něm. Přestože to vypadalo, že ho během služby „dám“, tedy nastoupám nad něj, nedal jsem ho ani já, ani několik dalších zoufalců, co šli po mně. A nedali jsme ho ani po druhém obratu. Paradoxně to vypadalo, že spíš doplujeme zpět na Mount Saint Michael, než se nám podaří obeplout Lizard. K ránu také přifouklo, vítr v nárazech dosahoval až třicet pět uzlů a vlny výjimečně měly až ke třem metrům. Za těchto podmínek už začalo být obtížné na lodi dělat běžné věci, např. jít na záchod, dívat se na filmy, číst si, sedět a nebo ležet. Béďa, který sdílel s Tomem kajutu na přídi, si stěžoval, že ho intermitentní levitace, ve které se ocital při přejezdu vln, ruší při spánku. Já bych naopak spát mohl, protože moje sedačka, na které jsem spal, byla blízko středu lodi, který prudkými změnami náklonu v předozadním směru trpěl nejméně, bohužel ale, jak se střídal boční náklon, podle toho jak jsme křižovali, musel bych se přivázat abych nevypadl.

Falmouth

Taky plechovka

Maják na Lizard Pointu jsme nakonec nastoupali až někdy po desáté dopoledne a pak to trvalo ještě šest hodin dostat se do Falmouthu, kde naštěstí nezáleželo na přílivu a mohli jsme přistát kdykoliv. Navíc tam měli vyhřáté sprchy, což po čtyřech dnech a dvou nočních plavbách ocenili všichni. Ze St. Mary's jsme najeli sto třicet mil, na trase, která napřímo (kdyby to jela například motorová loď) měla zhruba šedesát. Proto poté, co jsme se zcivilizovali, jsme se dohodli, že pokud se povětrnostní podmínky nezmění, nebudeme už dál pokračovat podél anglického pobřeží na severovýchod na Plymouth, ale pojedeme dolů na jih, nebo jihovýchod a to buď rovnou do Francie nebo na Channel Islands, tedy Guernsey a Jersey.

Budeme v dobré společnosti

Marina ve Falmouthu je prťavá, a když jsme tam přijeli, bylo tam jediné volné místo. Tomáš proto pro jistotu ještě někam volal, aby se ujistil, že tam můžeme, ale odpověď byla veskrze anglická. Prý, co si najdeme, bude naše. Když pak za námi dorazil chlapík z maríny, aby nás přátelsky přivítal, a dozvěděl se, že jedem ze Scilly, tak jen prohodil, že slyšel, že to bylo v noci kolem Lizardu docela zábavné. To tedy rozhodně bylo. A to nemluvě o tankeru, zaparkovaném kousek před Falmouthem, který jsme objížděli skoro dvě hodiny, nebo o bójích se sítěmi, které v třímetrových vlnách nebyly skoro vidět. Kromě vytápěných sprch jsme v marině mohli také obdivovat krásné lodě - dva parníky a jednou dlouhou plachetnici - které tam renovovali, nebo dokončovali. Pro mne navíc zůstane upomínka i na to, že jsem ve sprchách nechal svoje oblíbené digitálky (které nosím jen k výjimečným příležitostem) a ke kterým jsem po patnácti letech měl osobitý vztah. Sice jsem je pak zkoušel najít, i se dotázal v kanceláři, ale hodinky se nenašly. Tak jsem si je po návratu domů, na Amazonu, za dvanáct babek, pro velký úspěch, koupil znovu. Sice už nebyly „made in Japan“, ale „made in China“ a při osvětlení na ně bylo hůř vidět, ale pokrok člověk holt nezastaví.

Tady to žije

Falmouth je malé městečko, které na mě udělalo dojem svým klidem. Po společné večeři v blízké indické restauraci, kdy ale ještě bylo světlo, jsem se procházel po ulicích a nasával ticho rezidenčních čtvrtí, pohodu lidí sedících před domem a užívajících si teplého večera a obecně všeho, co se pohybovalo pomalu, případně vůbec. Včetně vzduchu. Po čtyřiadvaceti hodinách skučícího větru a na lodi, která s sebou házela jako splašená kráva, to byla příjemná změna. To, že byl teplý večer jsem usoudil pak podle toho, že jsem potkával hochy v tričkách s krátkým rukávem a šortkách, případně děvčata v krátkých sukních, zatímco sám jsem se městem potloukal v kulichu a softshelce zapnuté až ke krku, takže bylo zřejmé, že jsem cizinec. Zajímavé bylo, že jsem potkával zásadně skupinky děvčat, které směřovaly zjevně do kulturního centra, což byla křižovatka na pobřeží a z ní vedoucí dvě ulice, jedna nahoru do kopce a druhá k přístavu. Kde byli hoši jsem nezjistil. Dostal jsem chuť na dobrou kávu, ale kavárnu otevřenou večer jsem nenašel. Pouze typické anglické puby a na ty jsem chuť neměl. Falmouth ale svoje kouzlo má.

Maják s helioportem

Z Falmouthu vyplouváme druhý den kolem poledne. To, co vypadalo, že by mohl být příznivý vítr, nás nakonec ale zklame, a také počasí se konečně rozhodlo dodržet anglický stereotyp. Do večera sice ještě fouká a tak zvažujeme, že pojedeme na příznivý vítr na jih a na francouzské straně trefíme třeba Brest, jenže pak se vítr začíná stáčet a slábnout a vypadá to spíš na Madeiru než Francii, takže večer přehodnocujeme původní plán, otáčíme loď o devadesát stupňů doleva, na čistý východ, a míříme na Guernsey. Protože vítr téměř opadl, nahazujeme motor a začíná „diesel jachting“, jak to označil Tomáš. Což je škoda, ale nedá se nic dělat. Jedeme celou noc na motor, druhý den dopoledne vytáhneme na chvíli plachty, ale před Guernsey je zase balíme a přistáváme někdy kolem šesté večer u čekacího mola.

Guernsey

Guernsey patří do skupiny ostrovů česky nazývaných Normanské ostrovy (anglicky Channel Islands), které jsou sice u pobřeží Francie, ale patří pod britskou správu, byť mají určitou samostatnost. Kromě poměrně pohnuté historie a netradičního správního zřízení jsou známé také tím, že jsou daňovým rájem a proto tam hodně firem umisťuje svá sídla. Jinak ovšem připomínají anglické osídlení.

Na Guernsey jsme připluli zrovna v době odlivu, a abychom se dostali do maríny, museli jsme zaparkovat u „čekacího“ mola před vjezdem, přitom vjezd měl být možný kolem půlnoci. Z mola se dalo do města dostat pouze přes vodu, což část posádky využila k výpravě naším nafukovacím člunem (tentokrát ovšem raději na vesla) a část posádky k relaxaci na palubě. Původní záměr byl, že o půlnoci zajedeme do maríny a druhý den kolem poledne z ní zase vyjedeme na Jersey, což byl druhý známý a současně největší ostrov patřící do Normanských ostrovů. Když ovšem nastala půlnoc a otevřel se průplav do maríny, rozhodli jsme se tam ani nevplouvat a zůstat u čekacího mola. Což sice nebylo úplně košer, protože normálně bychom měli za stání u mola platit, a nebo platit za marínu, ale protože kolem stejně skoro nikdo nebyl, k žádnému incidentu nedošlo. Navíc jsme si ušetřili podobnou starost pro vyplutí, protože od čekacího mola jsme mohli vyrazit kdykoliv.

Toho nedáme

Nakonec ale stejně vyplouváme druhý den až před polednem, ale to nevadí, protože nás čeká jen krátká přeplavba na „sousední“ Jersey, není tedy kam spěchat. Bohužel to také vypadá, že nebude moc foukat a nejspíš také bude pršet. Aspoň konečně trochu vyzkouším svoji nepromokavou jachtařskou výstroj a holínky.

Za zmínku stojí jen bizarní povětrnostně-gravitační anomálie asi ve třetině cesty, později medializovaná jako „Bedřichovo réčko“, kdy se nám ani na několik pokusů nepodaří udělat obrat, protože loď se stále vrací do původního směru.

Jersey

Tedy si počkáme

Na Jersey se vyvazujeme na nějakou jinou jachtu v čekací zóně, protože máme stejný problém jako den předem na Guernsey, vplutí do maríny bude možné až kolem jedenácté večer. Na rozdíl od Guernsey se ovšem čekací molo dá opustit suchou nohou, takže vyrážíme do víru maloměsta na večeři s tím, že do jedenácti se vrátíme, jednak proto, že jachta, na kterou jsme vyvázaní bude chtít vyplouvat a my pro změnu zajíždět do maríny. V mezičase se na nás ještě stihne vyvázat malá francouzská plachetnice, ti ovšem jedou také do maríny, takže není problém.

Podle kapitána mají mít na Jersey dobré steaky, hledáme tedy steakhouse. Což se ukáže překvapivě jednoduché, pokud má člověk google maps na telefonu. Nepřekvapivě ovšem v sobotu večer jsou plní, a chlapík u vchodu, když nám to říká, vypadá, že je dokonce rád. Po pár dalších neúspěšných pokusech a s ubývajícím časem nakonec bereme zavděk kavárnou(!), která ale údajně servisuje i steaky. Po poslední zkušenosti z Falmouthu z indické restaurace, kde jsem ze svého kuře Tikka Masala nijak zvlášť nadšený nebyl (byť kolegové si svoje volby pochvalovali), volím relativně bezpečný „burger“ - nebude to krvavé, a když to pomelou a okoření, tak i tuhá flaksa chutná lépe. Což se nakonec v podstatě vyplnilo a nemohl jsem si stěžovat. Všichni ostatní (až na Jiřího, který maso nejí) si dali steaky, ale jak jsem pochopil z reakcí, asi to fakt byla spíš kavárna. Příjemným překvapením byla naopak velice ochotná servírka, která byla Slovenka, takže jsme se na Jersey cítili skoro jako doma.

Do maríny na Jersey jsme zajížděli také proto, že jsme plánovali celý příští den zůstat na místě a vyplout až den další. Důvod byl ten, že se nám nepodařilo nějak trasu naplánovat, abychom ten jeden den měli kam plout a Jersey oproti tomu vypadalo, že by se tam nějaká zábava najít dala. Pokud tedy nebude pršet, což podle předpovědi nemělo, ale podle aktuálního pozorování nebyla úplně pravda. Krátké přeháňky nás provázely celé další dopoledne. Stání v maríně se také hodilo k tomu dobít všechny mobily a počítače na palubě, dotankovat vodu, přičemž se podařilo utopit zátku od nádrže, a po nějaké době se zase osprchovat.

Ráno jsem vyrazil do sprch a po celkové očistě, ještě do města, nakoupit některé základní potraviny, které jsme už stihli spotřebovat, jako např. Colu nebo kávu. Zároveň si u té příležitosti koupil k snídani poctivý anglický croissant, který chutnal přesně tak plasticky, jako vypadal. Podle velikosti sprch bylo vidět, že tady počítají s mnohem větším turistickým ruchem, zatímco to vypadalo, že jsme v maríně s Frantíky, co se na nás vyvazovali den předem, sami. A abychom se vyhnuli dalšímu čekání na příliv na výjezdu o půlnoci, rozhodli jsme se přeparkovat loď před vjezd k čekacímu molu už den před odjezdem. Poté, kolem poledne, pak část posádky vyrazila na okružní vyjížďku po ostrově, a další část se individuálně rozešla do přístavu.

Náhlá změna počasí

Já jsem zůstal na palubě, abych si užil trochu klidu a přitom pohlídal chleba, který kapitán pekl v troubě, a nakonec také vyrazil na procházku a dokonce našel i kavárnu, kde mi dvě anglická děvčata udělala poctivou mochu, která spolu s energy cookie vydala za vydatnou večeři. Město samo vypadalo o dost živěji než Falmouth, ale také moderněji a tak nějak normalizovaněji - prostě jako moderní město kdekoliv jinde v západní Evropě. Bohužel, byla neděle, takže obchody a instituce byly zavřené. Jinak je ovšem údajně Jersey vyhlášené místo pro nakupování - čeho přesně mi ovšem není jasné, protože ceny běžných spotřebních věcí nijak nevybočovaly z obvyklého standardu.

Návrat

Před posledním úsekem

Původní záměr vyplout na náš poslední úsek do Saint-Malo v šest ráno se nepodařilo pro výraznou společenskou únavu posádky dodržet, takže jsme vyplouvali o necelou hodinu později. Měl sice foukat příznivý vítr, ale protože jsme potřebovali být v přístavu v Saint-Malo někdy kolem druhé odpoledne, kvůli přílivu, bylo lepší mít nějakou rezervu. Původně měl být návrat až v úterý odpoledne, ale díky špatné koordinaci v charterovce se podařilo vydat různým lidem různé informace o příjezdu a Viktor na to doplatil, protože si domluvil vlak (a letadlo) na příjezd o den dříve.

Vem to kolem

Chvíli jsme se plavili na plachty, ale časem bylo jasné, že to na plachty nedojedeme, takže jsme nahodili motor a namířili si to rovnou na Saint-Malo. Počasí se zase udobřilo, vyšlo sluníčko, moře bylo klidné, téměř bez vln, jen moc nefoukalo, a příjezd byl díky tomu naprosto bezproblémový. Protože bylo hezky, a podařilo se nám loď předat krátce po příjezdu, dohodly se nakonec posádky aut, že do Prahy vyrazí hned a nebudou přespávat ještě jednu noc v Saint-Malo. Mně to osobně bylo jedno, ale určitě se mi jelo lépe za krásného slunečného večera, se sluncem v zádech, než druhý den, proti němu, takže jsem vyrazil taky. Jediný, kdo nakonec sám rád zůstal, byl Viktor, který měl už koupený vlak na druhý den ráno, a který tak využil volný večer k prohlídce přístavu a města. Před akcí jsem uvažoval o něčem podobném též, že bych se v Saint-Malo, případně ve vedlejším Dinardu zdržel den, dva, pokud by podmínky byly příznivé, ale když jsem pak nakonec stál před volbou, zjistil jsem, že ač podmínky byly téměř ideální, raději se vrátím domů, abych se pořádně vyspal a odpočinul si.

Dohromady jsme upluli zhruba 550 námořních mil (NM). Což nebylo ani minimum, které bylo v plánu - podle propozic jsme měli ujet 600 až 1000 NM. Měli jsme ovšem různé objektivní důvody, proč to nevyšlo, a proč jsme zhruba den až dva v podstatě ztratili. Jinak bychom to dali. Naše přeplavby probíhaly následovně:

19-20.4 Saint-Malo (Bretagne, France) - St. Mary's (Isles of Scilly, UK), 193 NM, 33 hodin
21-22.4 St. Mary's (Isles of Scilly, UK) - Falmouth (Cornwall, UK), 132 NM, 25 hodin
23-24.4 Falmouth (Cornwall, UK) - Guernsey (Channel Islands, UK), 148 NM, 30 hodin
25.4 Guernsey (Channel Islands, UK) - Jersey (Channel Islands, UK), 34 NM, 8 hodin
27.4 Jersey (Channel Islands, UK) - Saint-Malo (Bretagne, France), 44 NM, 8 hodin

Na celou plavbu jsem si sbalil dvě tašky. Jednu malou, kde byly v podstatě jen jachtařské věci na oblečení a záchranná vesta. Oblečení jsem bezezbytku využil, vestu nikoliv. Třicet pět uzlů vítr, nebo třímetrové vlny, asi ještě není ta hranice. Druhá taška byla větší a v ní jsem měl náhradní trička, košile (pro případ, kdybych chtěl zůstat v Saint-Malo po akci), a různé tepelné a funkční vrstvy pro případ extrémních podmínek. Z té jsem použil jen jedno funkční tričko, trenky a ponožky. Jachtařské tenisky jsem nepoužil vůbec. Buď stačily normální tenisky, které jsou teplejší a pohodlnější, nebo, a to bylo častěji, jsem měl holínky. I když vyloženě nepršelo, jako ochrana proti nahodilé vodní tříšti, nebo i proti větru, fungovaly výborně a původní obava, že budou nepohodlné, se nenaplnila. Kromě dvou tašek jsem měl ještě igelitku na holínky (které jsou fakt velké) a spacák. Vzal jsem si svůj třísezónní, ale i přes hrozby, že bude na moři zima, byl teplý až až. Je fakt, že venkovní teplota v noci se mohla pohybovat kolem deseti stupňů a v salónu to asi nebylo o moc víc, protože tam byl celou noc otevřený vstup.

Saint-Malo

Do Paříže jsem dorazil někdy před jedenáctou večer, s drobným zdržením po cestě, při hledání fastfoodu v nákupní zóně u Caen. A pak jsem dva dny střídavě pral a spal.

Fotky, které pořídili David (3,6,7,8,9,10,11,14,15,16,17,21,26) a Tomáš (12,13,20,24,25,29), jsou s jejich svolením šířeny pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License a byly pro publikaci mnou jemně upraveny.

Další fotky (18,19,22,23,28,30) pořídil Martin a zbytek (1,2,4,27) já.