Zobrazují se příspěvky se štítkembanky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkembanky. Zobrazit všechny příspěvky

19. září 2014

Kulminace

V pátek, když už jsem byl na odchodu z práce s představou volného víkendu, který navíc sliboval letní počasí, ale také příležitost k domácím pracem, jsem dostal stručnou SMS ze své banky: „Pro podezření ze zneužití bude vaše platební karta zablokovaná v pondělí 12:00 přesně a nová vám bude obratem vystavena a zaslána na vaši adresu“. Což mi trochu zkazilo okamžité rozpoložení. Tak jsem zavolal do banky, abych se informoval, co se děje a zjistil, že v podstatě nic. Prý dostali avízo od Visa, že by mohlo dojít ke zneužití a tudíž se rozhodli jednat. Namítl jsem, že jsem žádnou podezřelou transakci na svém účtu nenašel a ani, že bych si byl vědom nějakého podezřelého obchodu, který bych v poslední době navštívil a zeptal se, jestli by mi nemohli říct, co vlastně Visa považuje za nebezpečné, abych se tomu příště mohl vyhnout. Prý nemohli. Takže počítám, že některému z mých stálých internetových obchodů ukradli údaje o platebních kartách, ale protože moje stálé internetové obchody jsou dostatečně známé (a velké), tak se to ve spolupráci s Visou ututlalo a řeší se to takto. Není nad to, když člověk nakupuje u prověřených značek.

Každopádně prý mohu kartou klidně dál do pondělka platit, schválně mi dali čas, abych si mohl vybrat dost peněz na přežití, než mi za týden dojde karta nová. Tak jsem jim poděkoval, rychle provedl pár plateb na podezřelých místech, aby se případně „spláchly“ s tou starou kartou, a oprášil svoji druhou platební kartu, kterou jsem si v rámci experimentu pořídil na začátku pobytu u druhé online banky, ověřil, že ještě funguje, a začal platit tou. Platit hotově by totiž byl strašný opruz. Tím, že se všechno počítá na centy, člověku se začnou velmi rychle hromadit „měďáky“, tedy mince 1, 2 a 5 centů, z čehož ty nejmenší dvě nejdou typicky použít do automatů a při placení často člověk zjistí, že mu jeden nebo dva centy chybí, takže musí rozměnit další větší minci – prostě, strašně rychle se množí.

Když už jsem u těch karet, zmíním zajímavost, které jsem si všiml při poslední návštěvě Česka před měsícem. Všechny drobné platby, které jsem platil kartou (v tomto případě ovšem českou), za různé drobné nákupy, lístky na vlak, občerstvení, atd., jsem mohl provést bezkontaktně a všude to bezproblémově fungovalo. Vzhledem k tomu, že mám s touhle technologií zkušenost z první ruky, byl jsem příjemně překvapen. Zdá se, že někdo úspěšně proloboval u českých bank zavedení bezkontaktních plateb. Francii tenhle boom teprve čeká. S tím, jak jsou tady banky pružné, počítám, že tak do pěti, maximálně deseti let, na tom budou stejně.

Další kartou, se kterou bojuji, je mezinárodní karta zdravotního pojištění, která je v rámci EU standardní a kterou místní zdravotní pojišťovna vydává na požádání. Drobný problém je v tom, že karta platí omezenou dobu. První mi vydali na 3(!) měsíce, druhou na rok, a o další vydání lze požádat teprve až té předchozí vyprší platnost. Takže se samozřejmě stane, že si chci požádat o kartu, protože pojedu do ciziny a automatický systém mě uzemní, že už jednu mám, a ať s tím neotravuji. Pravidelně totiž jezdím do ciziny přesně v tom období, kdy mi už vypršela předchozí karta a novou mi ještě nestihli vydat (trvá to totiž 2-3 týdny). Psal jsem jim, ať si ten systém opraví a oni mi odpověděli, že mi pošlou novou kartu až ta stará vyprší a v mezičase mi pošlou dočasný certifikát, kterým se budu prokazovat. Do odjezdu bohužel nedošlo ani jedno.

Abych se ale vrátil k víkendu. V sobotu bylo skoro až moc horko, a tak jsem nakonec svůj oblíbený výlet do Versailles odložil na neděli. Přestože Météo France vytrvale předpovídalo střídavou oblačnost a 23 stupňů, byla modrá obloha a můj venkovní teploměr ukazoval 29 ve stínu. V neděli se naštěstí trochu ochladilo a podmínky na kolo byly ideální. A nejenom na kolo, jak se ukázalo, když jsem dorazil do versailleského parku. Pokud jsem posledně měl pocit, že tam bylo narváno, tak teď tam bylo lidí dvakrát tolik a jízda na kole kolem kanálu už spíš připomínala bojovou hru o tom, jak nesestřelit nějakého chodce. Ale zase bylo co obdivovat. Navíc si u kanálu zjevně dalo sraz několik skautských skupin, které jsem odlišil podle stejnokrojů, aby tam pořádaly nějaké skautské rituály. Co přesně jsem nepochopil, trochu to vypadalo jako přísahy, nebo něco podobného, i s ohledem na to, že se toho účastnilo dost přihlížejících dospělých, patrně rodičů. Takže Grand Canal byl doslova v obležení, nemluvě o versailleských zahradách.

Než jsem ale mohl vyrazit do parku, musel jsem se stavit na pumpě dofouknout kola, protože nové pláště jsou sice super, ale nové duše zjevně vzduch moc dlouho neudrží. Při průjezdu parkem Saint-Cloud mě pak zmátlo, že moje oblíbená cesta byla zavřená a když jsem se ptal chlapíka, co tam stál a organizovaně odrazoval přicházející a přijíždějící návštěvníky, jestli bych to nemohl projet po druhé straně, tak jen lakonicky zakroutil hlavou a poslal mě zpátky za začátek parku. Prý to mám vzít tamtudy. Takže jsem objížděl centrální část, která byla celá omotaná výstražnou páskou „nebezpečná oblast – pyrotechnici“ a přemýšlel, co tam komu „upadlo“.

Také jsem objevil další praktický aspekt mé stále cyklistické trasy, kromě toho, že skýtá členitý terén, v krásném prostředí, vede také ve svém závěru kolem pekárny, která má v sobotu a v neděli otevřeno, čím se z ní stala už téměř pravidelná zastávka. Není nad to si na odpolední, případně večerní, svačinu, případně večeři, koupit čerstvou, ještě teplou bagetu spolu s pain au chocolat aux amandes, který tam mají fakt dobrý. Akorát si člověk musí na to vzít igelitový pytlík, protože ta čokoládovo mandlová buchta je tak mastná, že během pár vteřin promastí libovolný papír. Což se ovšem předpokládá. Počítám, že to dělají z pravého másla.

V naší luxusní rezidenci se společenství vlastníků rozhodlo, že mechanické zámky a klíče jsou technologie minulosti a rozhodli se zavést otevírání vstupních dveří bezkontaktním přívěškem. Trochu mne to znervózňuje, protože, jak jsem už psal, z těmito bezkontaktními a zabezpečenými technologiemi mám zkušenosti z první ruky a jistotu tomu nepřidá ani to, že dodavatelem systému je La poste, tedy francouzská pošta, která má stejnou reputaci asi jako Česká pošta. Nicméně výbor SVJ rozhodl a tak to budeme mít možnost v praxi ověřit. Správce pak rozhodl, že přívěsky bude předávat výhradně vlastníkům a ti je pak budou předávat nájemníkům. Napsal jsem výboru, že by se mi zdálo jednodušší, kdybych si mohl přívěsky vyzvednout také u výboru, tedy sousedky o dvě patra výše, jako ostatní vlastníci, než aby to posílali mému domácímu přes půl Francie a on to pak posílal zpátky, ale přestože domácí i výbor by v zásadě proti tomu nic neměli, jelikož správce rozhodl, tak jak rozhodl, už se nedá nic dělat. Holt, když se jednou rozhodne, improvizace a iniciativa jdou stranou.

K poště bych ovšem rád zmínil jednu věc, která mne zaujala a pokud skutečně funguje, tak by se mi i líbila. Před pár dny jsem chystal na odeslání balík a protože se mi osvědčilo vyřizování podání a platby přes internet, šel jsem na svůj účet u La poste. Což není úplně triviální, protože díky promyšlené koncepci a integraci informačních systémů má člověk hned dva účty. Jeden, na kterém si může balíky podávat a platit, a druhý, na kterém je může sledovat. Oba mají samozřejmě nezávislé přihlašovací údaje, protože tak daleko, aby na to stačil jeden účet, integrace v La poste, tedy přesněji řečeno v její dceřiné firmě Colissimo, nepokročila.

Přihlásil jsem se tedy na svůj podávácí účet a vybafla ne mne reklama na novinku – od teď je možné balíky odesílat tak, že je člověk nechá ve své(!) poštovní schránce a pošťák je tam vyzvedne. Jak přesně přijde na to, že ho má vyzvednout (a že to není balík, který naopak třeba včera doručil) mi není úplně jasné, stejně tak jak má přijít na to, že se má podívat zrovna do mé schránky, ale dovedu si představit, že nějak by to jít zařídit mohlo. Například, když zadám podání a platbu na internetu, dostane nějaké echo ze systému. Případně, když doručuje do schránek (což jsem jednou viděl v akci), vidí, co je v ostatních schránkách, i když třeba pro dotyčného zrovna nic nemá. Každopádně je to zajímavý nápad a dobré využití pro francouzské normalizované poštovní schránky (kam se vejde i žehlička v krabici).

Ještě k tomu balíku. Jak jsem jednou už psal, mám dvoje úplně stejné polobotky, které se liší jen barvou. Jedny černé a druhé v barvě „koňak“. K těm druhým se mi nedávno po nemalém úsilí podařilo koupit parádní opasek (a mimochodem ještě koženou bundu). Také jsem psal, že ač jsou ty polobotky velice pohodlné a vypadají skvěle, mají v sobě kurvítko. A to se právě aktivovalo. Psal jsem výrobci, který mne ujistil, že v botech problém není. Problém je údajně v tom, že je mám už dlouho (přes 5 let), tudíž je logické, že se rozpadnou. Poradili mi však ševce, který by je snad údajně mohl spravit, byť už to zdaleka nebude tak dobré jako originál. Švec se shodou okolností nachází v nějaké zapadlé vesničce v Anglii.

Napsal jsem tedy ševci (i s fotkami), co by se s tím dalo dělat. Prý těžko říct podle fotek, ale mohu to tam poslat, a když to půjde spravit, tak mi to za 70 anglických babek rádi opraví. A protože s poštovným mi to pořád vyšlo levnější než nové boty (pokud bych je vůbec sehnal), rozhodl jsem se to prubnout. Navíc mám teď ten opasek, který by jinak přišel vniveč. Odtud tedy ten balík. Druhé, černé, polobotky zaktivovaly svoje kurvítko asi o čtrnáct dní později. Tak doufám, že vydrží, než mi opraví ty první, případně než seženu náhradu. Můj problém, zdá se, není ojedinělý, a na internetu lze najít dost podobně postižených. Asi je to fakt dobře vymyšlené kurvítko.

Momentálně sedím ve vlaku do Aix-en-Provence a jak je dobrým zvykem, píšu blog. Teoreticky bych tam měl být do konce týdne a pak se přesunout do Prahy na víkendovou akci. Schválně jsem si kvůli tomu na zpáteční cestu do Paříže místo vlaku koupil letadlo, abych mohl plynule navázat spojem do Prahy. Celá akce byla tak dobře promyšlená a zorganizovaná, že by bylo překvapivé, kdyby nevyšla. Leda snad, ze zásahu vyšší moci. Nebo stávky pilotů Air France, která začala v pondělí, a která má trvat až do příštího pondělí.

Piloti stávkují proto, že je Air France chce přeložit do své nízkonákladové odnože, která se jmenuje Transavia, kde by museli létat víc hodin a vydělali by si míň peněz. Chápu, že Air France, pokud chce konkurovat EasyJetu nebo Ryanairu, nemá v podstatě jinou možnost. Chápu také piloty, že se jim to nelíbí. A protože už tři roky žiji ve Francii, chápu také, že místo, aby piloti, kterým se to nelíbí, odešli, začnou stávkovat – protože každý Francouz má kromě práva na práci, také právo na „nezhoršení“ svých výhod a požitků. A pokud se nedej bože něco zhorší, je čas k mobilizaci, bez ohledu na na firmu, zákazníky, prostě všechny okolo.

Posledně jsem, při stávce řídících letového provozu, zůstal jen o pár hodin déle v Mnichově, přestože mně do poslední chvíle tvrdili, že poletíme načas. Air France nabízí možnost si bezplatně cestu o týden přeložit. Nebo v případě zrušení, vrácení peněz, byť by to normálně v dané třídě nebylo možné. Jediný háček je v tom, že o tom zrušení nám řeknou nejdříve den předem. A den předem už mohou být všechny alternativní způsoby přepravy beznadějně vyprodány. Jak se dostanu v pátek do Paříže, abych stihl spoj do Prahy, je tak zatím ve hvězdách.

4. května 2013

L'Année fiscale

Dostal jsem přáníčko od berňáku. Bylo to v krásném igelitovém pytlíku velikosti A4, v takovém, v jakém vám vaše oblíbená spořitelna, nebo váš dodavatel elektřiny, posílají výroční časopis o světlých zítřcích. Dodává to punc zájmu a zároveň nemáte pocit, že se o vás nikdo nezajímá. Ve Francii si na to potrpí i státní pokladna. Možná to znamená, že také prosperuje, nebo že má o vás zájem. Nicméně, ten zájem má ze zákona a jak se říká, v životě jsou dvě jistoty ...

Už jsem o tom nejspíš psal, ale protože jednak mi už paměť neslouží a jednak jsem určitě neměl minule tolik informací, vrhnu se do toho znovu. Ve Francii funguje finanční systém trochu „jinak“ a neznalého může překvapit. Také mají daně a sociální a zdravotní odvody, ale mechanismy se liší a i občan se toho účastní trochu jinak. Jak jsem už zmiňoval, moje výplatnice jsou dvě stránky A4 hustě popsané s mnoha řádky (52 dohromady na obou stranách) a sloupci (7 na stránce) a v nich hromadou čísel. Co je samozřejmě nejdůležitější je, že na začátku je hrubá mzda a pak následují srážky. Srážek je několik druhů, všechny nakonec vybere stát nebo ekvivalent zdravotní pojišťovny (mutuelle), ale podle toho na co, tak jsou rozděleny i na výplatnici. Sociální a zdravotní pojištění, jak by se řeklo u nás.

Pěkná vizualizace je tady, bohužel v francouzštině, ale je to interaktivní a člověk si může zjistit více o jednotlivých položkách. Ta moje je dost podobná, jen o něco delší. Dokonce mám pocit, že francouzští účtaři jsou náležité hrdí na to, že tomu rozumí. Obecně se má zato, že francouzská výplatnice patří k nejsložitějším na světě. Ale je možné, že to je jen národní pověra vycházející z typické francouzské nátury.

Zajímavé na té výplatnici je, že tam není daň z příjmu (ani její záloha, jak zvykem v Česku). Nevím, jestli to je výdobytek odborů, nebo naopak důsledek tuhé byrokracie, ale daň prostě na výplatnici není a to tedy znamená, že peníze, které člověk dostává během roku, jsou nedaněné a naopak, stát je o daň ochuzen až do doby, kdy dojde k placení. Údajně existuje možnost, nechat si daň srážet, ale jak jsem pochopil, není to povinnost. Na druhou stranu, člověk se nesmí nechat strhnout tím, že je v balíku a pěkně šetřit, aby měl na zaplacení daně, až ho úřad vyzve. A úřad ho vyzve až v dubnu. A dá mu čas do konce května, případně do konce června, pokud se rozhodne podat přiznání na internetu.

To, že není na výplatnici daň, může také přinést nedorozumění a posléze i zklamání, pokud si člověk vyjedná plat a pak zjistí, že to, co bylo nabídnuto jako čistá mzda je ve skutečnosti před zdaněním. A není to ztraceno v překladu, ve Francii se skutečně tomuhle polotovaru říká čistá mzda. Díky megalomanské výplatnici není ovšem potřeba populární potvrzení o dosažených příjmech, protože to je automaticky na každé výplatnici, kde je na konci uveden i celkový příjem od začátku fiskálního roku, včetně srážek a „čistého příjmu“. Ten údaj o čistém příjmu je důležitý následně pro podání daňového přiznání. A protože firma to hlásí finančáku také, pak se stane, že člověku dojde do schránky v úhledném pytlíku daňové přiznání, které je už předvyplněné sumou, kterou má člověk na poslední výplatnici za dané zdaňovací období. Pro případ, že by byl mimo svoji schránku, dojde mu i email s tím, že ještě jednodušší a zábavnější je podat daňové přiznání na Internetu. Kdo by odolal?

V rozechvění jsem z pytlíku vytáhl daňové přiznání, které má jen dva listy A4, ale zato přes sto políček, krypticky číslovaných jako 1AU, nebo 2TR a podobně. Z toho byla předvyplněná políčka dvě. Moje příjmy, jak je nahlásila má firma, a moje odečitatelné položky, kde byla nula. Zbytek se mne netýkal. Jednak mne překvapilo, že jsem si vydělal tolik a jednak mě polilo horko, když jsem zjistil z internetové simulace, kolik budu platit daň. Vyzvídal jsem u kolegů, co se dá udělat pro snížení této závratné sumy, ale bohužel většina nabízených řešení nebyla pro mne schůdná. Například oženit se, pořídit si děti (navíc vyložený bonus přichází až se třetím dítětem), platit paní na uklízení, zateplit si dům, nebo financovat ve své čtvrti ekologické iniciativy. Dokonce jsem koketoval s tím, zkusit uplatnit slevu za úroky z hypotéky, tak jako jsem to dělal v Česku. Bohužel místní zákon, který to umožňoval (minulý čas je na místě, protože už zase neplatí), se vztahoval jen na nemovitosti zakoupené nejdříve v roce 2007 a jen na la résidence principale, což ve stručnosti znamená nemovitost, kde člověk současně bydlí.

Pak jsem si ale naštěstí vzpomněl, že mi omylem započítali ve firmě do roku 2012 i dvě výplaty z roku 2011, čímž jich tam bylo dohromady čtrnáct místo dvanácti. To mi jednak snížilo základ a jednak, díky progresívní sazbě, ještě více snížilo daň. Drobné zklamání z toho, že si vlastně tolik nevydělám tím bylo vrchovatě vyváženo :). Sice jsem něco našetřil, ale každá babka dobrá. V euforii jsem se tedy vrhl na internet, že přiznání podám. Podání probíhá nepoměrně jednodušeji než v Česku. Pokud mohu srovnat, neboť elektronické daňové přiznání v Česku jsem podával od roku 2006. V podstatě člověk jen odkliká věci, které jsou už předvyplněné, jako jméno, adresa, telefon, dokonce i email, a pak potvrdí i vlastní údaje o příjmech a případně je opraví nebo doplní. Stejně tak pro případné slevy na dani. A pak to odešle. Žádný digitální podpis, žádné komplikované ověřování prostupnosti atd.

Jediný drobný zádrhel jsem měl v políčku, kde jsem chtěl vysvětlit, proč jsem si daňový základ snížil. Vylíčil jsem tam celou situaci a když jsem to chtěl odeslat, objevila se chyba - údajně nesmím používat formátovací znaky, speciální znaky a podezřelé znaky. Ty první a ty poslední tam nebyly výslovně uvedeny a ty druhé jsem v textu žádné neměl. Při hledání na internetu, zda se někdo potýkal s podobným problémem, jsem našel nějaký starý odkaz, kde nakonec autor tvrdil, že to vyřešil tím, že odstranil kompletně interpunkci, nové řádky a pod. To mi přišlo sice hardcore, ale v zoufalství nevěda, dal jsem tomu šanci. Bohužel to nepomohlo. Pak jsem zkoušel kopírovat text do políčka v různých kódováních (pokud to tedy mělo nějaký vliv, čímž si nejsem jist), ale také bezúspěšně. Nakonec tedy metodou postupného přidávání textu jsem objevil, že zakázaný znak bylo velké dlouhé é. Což mě překvapilo, protože to je úplně normální znak francouzské abecedy. Vyplnění přiznání 5 minut, vyplnění vzkazu hodina a půl...

Následně přijde dopis s vyúčtováním. To je totiž další zvláštnost. Výsledná vypočtená daň v daňovém přiznání není. Mám sice příručku o třiceti stranách, která výpočet popisuje, ale to je spíše pro fajnšmekry, kteří si to chtějí zkontrolovat. Provést výpočet bezchybně není v silách běžného smrtelníka, a proto s tím státní aparát počítá a dělá to za něj. Tak se nechám překvapit. Naštěstí vydělávám méně než milion babek ročně, takže mi nehrozí, že bych platil 75 procent daň, jak se teď chystá zavést president Hollande.

Také jsem se konečně rozhoupal k tomu, zrušit svůj první francouzský účet. Bohužel Barclays ve srovnání s Boursoramou nemá šanci. A vzhledem k tomu, že mám ještě další účet u těch zoufalců z ING Direct, přišlo mi, že mít tři účty je zbytečné, nehledě na to, že Barclays byla navíc jediná, která měla měsíční poplatky. Měl jsem sice trochu výčitky, protože se na začátku snažili, ale bohužel já od banky potřebuji hlavně spolehlivý online přístup. Boursorama je sice v rámi možností skoro OK, ale stejně je kvůli zkostnatělému francouzskému bankovnictví tak 10 let za českými bankami. Pořád doufám, že si jednou budu moci povolovat a zakazovat inkaso přímo v bance a nebudu si muset kvůli tomu dopisovat s několika institucemi.

Napsal jsem tedy žádost, přidal přestřiženou platební kartu a Barclays, snad aby dostála svému obrazu, už přes měsíc zavírá můj účet.

9. května 2012

Banky po druhé

Předesílám, že půjde spíše o technický příspěvek, navíc napsaný s více než měsíčním zpožděním, takže všichni příznivci akce se mohou vrhnout na něco čtivějšího ;-).

S tím, jak jsem se usadil a začal (hlavně) platit, ale také dostávat peníze mi pořád trochu vrtalo hlavou, co udělat se svojí bankou. Pokud totiž francouzské bankovnictví zůstalo v minulém století, tak moje banka zůstává v době ještě o něco dřívější. V jejím internetovém bankovnictví je možné si nechat udělat výpis položek a nebo zadat příkaz k úhradě (jednorázový, nebo trvalý). Nikde není vidět například, která jsou povolená inkasa, co jsou útraty z karty a co z bezhotovostních převodů, jaký je limit na kartě a jeho čerpání atd. V podstatě mi to připomíná to nejhorší, co jsem zažil v Česku, tedy internetové bankovnictví Citibank. Tam mě to ovšem tak netrápilo, protože jsem to v podstatě nepotřeboval. Tady mě to trápilo, protože mám zábrany do banky telefonovat nebo dokonce chodit, kvůli věcem, které si většinou chci vyřizovat, když mám čas, večer nebo o víkendech.

Udělal jsem tedy průzkum trhu a začal hledat, kterou banku bych chtěl. Podmínkou bylo, že bude online a pokud možno zdarma. Což v podstatě vyloučilo všechny klasické banky a zůstaly tři kandidátky, z nichž dvě byly současně hodnoceny i jako dvě nejlepší banky s internetovým bankovnictvím. ING Direct a Boursorama. První patří do skupiny ING, druhá patří do skupiny Société Générale, která, ač bych to sám neřekl, má ve Francii celkem dobrou pověst. A protože jsem nikde nenašel žádnou ukázku a podle diskusních fór to obě byly dobré banky a navíc mi už narostl hřebínek pro boj s místní byrokracií, rozhodl jsem se založit si účet u obou a pak si vybrat. Jak to probíhalo?

U ING Direct jsem si na webu vyplnil formulář, který mi vzápětí vygeneroval šestistránkový PDF dokument, který obsahoval mimo jiné i návod, co s ostatními papíry udělat. Stačilo to jen vytisknout, podepsat a poslat poštou na uvedenou adresu (bez známky). To jsem udělal v pondělí. V úterý mi přišla SMS, že to přijali, ve středu, že účet založili, ve čtvrtek mi přišly poštou přihlašovací údaje a v pátek platební karta. PIN přišel o něco později, ale v podstatě za týden jsem už měl plně funkční účet. A jako pozornost podniku jsem dostal za otevření účtu 60 babek. To byla úplně jiná zkušenost, než jsem měl s Barclays. Nutno ovšem podotknout, že teď jsem měl všechny dokumenty v pořádku, takže nemohly nastávat výjimečné situace jako předtím.

Z ideálního světa jsem se probudil, když jsem se poprvé přihlásil do svého internetového bankovnictví. Když pominu mohutnou paranoiu, kterou tady mají asi všechny banky z ukradených přihlašovacích údajů, takže přihlašování zabezpečují různými obskurními mechanismy, tak jsem si poprvé připadal, že jsem se přihlásil do nějaké flashové hry. Na stránce všechno blikalo, jezdilo, a hlavně všechno strašně dlouho trvalo. Klik, dlouho nic, pak pomalu stránka naběhla, klik, zase dlouho nic, pak to zase naběhlo. Pak to spadlo úplně. Nekecám. Solidní "server error" (nebo to byl serveur erreur). Jediná barva, kterou se grafik rozhodl použít byla oranžová. No nic, účet jsem sice měl, ale na větvi jsem z toho nebyl, takže mi nic nebránilo udělat totéž u Boursoramy.

Když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. Boursorama šla totiž ještě dál a nabízela kompletní vyřízení na Internetu s tím, že i všechna potvrzení a doklady mohu poslat přes web (pokud budu mít oskenované, nebo digitální verze). Pečlivě jsem tedy prozkoumal a připravil si všechny požadované dokumenty a šel do toho. První věc která mne překvapila byl webový formulář, kde bylo uvedeno něco jako tady zadejte soubor s lícovou stranou vaší občanky, na druhém řádku, tady zadejte soubor s rubovou stranou vaší občanky, a dál pak to samé pro výplatnice, faktury atd. Měl jsem samozřejmě vždy jeden doklad v jednom souboru, takže jsem to tam dával vždy dvakrát. Pak jsem se zasekl na požadavku "tady zadejte soubor s vaším podpisem" (který v původních instrukcích nebyl) s vysvětlivkou, pokud ho nemáte, podepište se na bílý papír, ten vyfoťte a fotku přiložte. Což by nebyl problém, kdybych to měl čím vyfotit. Udělal jsem pár neúspěšných pokusů se svojí Nokií C2-01, ale ukázalo, že to není mobil na focení podpisů.

Nenechal jsem se ovšem odradit, našel jsem jednu oskenovanou smlouvu i s podpisem a z ní podpis vypáral a přiložil. To jsem ovšem netušil, že teď teprve nastane zlatý hřeb večera, totiž budu muset celou žádost digitálně podepsat. Protože do toho trochu dělám, mám docela představu o tom, co je digitální podpis, ale absolutně mi nebylo jasné, jak to udělám s tou žádostí, když nemám žádný ověřený klíč. To ovšem nebylo potřeba. Podpis spočíval v tom, že jsem na stránce klepl na nějaké tlačítko, to způsobilo, že mi na mobil zavolal automat, který mi řekl, že mám vyplnit nějaké číslo (které se mezitím zobrazilo na té samé stránce) do nějakého políčka na té samé stránce a když jsem to udělal, tak mi automat řekl, že mám přečíst do telefonu něco ve smyslu - já ten a ten, narozen tehdy a tehdy, tam a tam, potvrzuji, že žádám dnes o otevření účtu. Nic bizarnějšího bych si nedovedl představit ani v nejdivočejším snu. Fascinující na tom bylo, jak se věci v prohlížeči plynule měnily podle toho, co jsem dělal na telefonu a naopak. Nikdy bych netušil, že digitální podpis se dá implementovat takto a počítám, že na tom museli pracovat ti nejlepší odborníci.

A to jsem ještě ze začátku vůbec netušil, co mám kam vyplnit, protože v mém prohlížeči, který používám (Nightly) se žádné číslo, ani políčko kam ho vyplnit nezobrazovalo. I když mi v telefonu automat říkal ať to udělám. Řešením bylo použít Internet Explorer a voilà najednou to tam bylo.

Nakonec to však prošlo, protože asi za 10 dní jsem měl i druhý účet. Internetové bankovnictví u Boursoramy je skutečně jiné. Jednak používá více barev, jednak tolik nebliká a nejezdí a jednak se zdá být i rychlejší. Akorát mám trochu pocit, že řídím nějakou finanční organizaci, a ne jen spravuji svůj účet a také mě trochu deptá třeba to, že abych si zobrazil svoje číslo účtu (takzvaný RIB), musím se explicitně autentizovat kódem, který mi přijde SMSkou. Přístup k číslu účtu je totiž velice citlivý a číslo účtu se tady považuje za velice důvěrnou informaci, kterou říkáte jen svým nejvěrnějším přátelům. Například ve výpise transakcí u inkas žádná čísla účtů nejsou.

V mezičase mi z ING Direct napsali, že chystají nějaký průzkum trhu ohledně ergonomie uživatelského rozhraní pro internetové bankovnictví a jestli mám zájem se toho zúčastnit, ať se přihlásím na uvedené adrese (a nemusím mít žádné předchozí zkušenosti) a pokud mě vyberou, tak pak budu mít asi hodinu a půl pohovor s někým z firmy a dostanu jako kompenzaci 50 babek. Maje před očima stávající flashovou hru, obratem jsem odpověděl, že s nimi souhlasím, že současné řešení je i pro mne zklamáním, a pokud mi na schůzku zajistí rychlou internetovou přípojku a někoho, kdo umí anglicky (abychom se zbytečně nezasekli na mé neznalosti francouzštiny), ukážu jim, jak má vypadat pořádné internetové bankovnictví (měl jsem na mysli mBank :)). Vypadá to ale, že Francie zatím není připravena na tuto revoluci, protože se mi od té doby nikdo neozval. (A to bych tam šel, čistě ze zvědavosti, i zadarmo.)

Důsledkem je, že se mi začínají hromadit platební karty a protože frantíci neumí měnit PIN na kartě jen tak (v zásadě to jde, ale je pro to potřeba vážný důvod, a člověk si ho nemůže vybrat), začínám mít problém si ty PINy zapamatovat, zvlášť pokud je delší dobu nepoužívám. A to mám jenom čtyři. O to, že bych si zapamatoval uživatelská přístupová jména (což jsou osmimístná čísla) a hesla (což jsou další osmimístná čísla) jsem se ani nepokoušel. Ale zato mohu mít šekovou knížku.

A když jsem už byl v dobrém rozmaru, rozhodl jsem se podat žádost o celoroční šalinkartu. Ta je totiž fakt zajímavá. Na měsíční poplatky je levnější než měsíční, navíc se těch měsíců platí jen jedenáct, protože jak každý Francouz ví, minimálně jeden měsíc stráví na dovolené mimo svoje bydliště, nemělo by tedy smysl těch měsíců platit dvanáct. Dále je možné si vybrat placení inkasem z účtu, což spočívá v tom, že si každý měsíc dopravní podnik strhne příslušnou částku sám. Když si člověk vzpomene, že by potřeboval rozšířit nebo ubrat zóny, tak to není problém a dokonce je možné ji i předčasně ukončit a peníze budou vráceny. Takže jakou to má vlastně nevýhodu? Nevím, pořád čekám, že mi něco podstatného uniklo. Co by snad mohlo někomu vadit, že tím ztrácí anonymitu. Díky propojenému systému a kompletní automatizaci je totiž lehce dohledatelné, čím, kdy a kam jsem jel.

Původně jsem chtěl podat žádost přes Internet, ale když jsem ji vyplňoval, tak jsem dostal k bodu, který jsem nemohl v dané chvíli vyplnit (tuším, že to byl RIB pro inkaso) a musel jsem to přerušit. Od té doby, kdykoliv jsem se připojil, byla tam jen hláška, že aplikace je momentálně mimo provoz. Bohužel, bez jakéhokoliv upřesnění, jak dlouho to bude trvat, nebo jak to udělat jinak. Napsal jsem tedy na dopravní podnik, že bych si to rád vyplnil přes Internet, ale že to nefunguje, a jestli by mi mohli říct, kdy to bude fungovat. Odpověď byla, že to mohu udělat na papíře a když jim řeknu adresu, že mi formulář pošlou. Napsal jsem jim adresu, načež mi odepsali, že stejně tak to mohu udělat, když si pro formulář zajdu sám do nějakého kiosku. Zašel jsem si tedy do kiosku pro formulář, poctivě ho vyplnil a poslal poštou, s fotkou a všemi ostatními doklady (prostě klasický dossier).

V instrukcích psali, že je potřeba to poslat 17 dní před prvním měsícem, na který se to žádá, ale já si připadal v pohodě, protože jsem to posílal začátkem dubna. Když se začal blížit konec (a navíc jsem měl před dovolenou, kterou jsem věděl, že přetáhnu do května), tak jsem trochu znejistěl a nakonec nevydržel a zavolal tam. Uklidnili mne, že žádost dostali, akorát je s ní nějaký problém, který musím jít vyřešit do nejbližšího kiosku a nejde to vyřešit po telefonu, nebo emailem. Jaký problém to je, mi ale neřekli.

Vyrazil jsem tedy do kiosku, shodou okolností poslední den před dovolenou, kdy jsem to mohl vyřešit. Naštěstí jsem našel jeden nedaleko od práce, kde měli do sedmi a tak se tam vypravil. Když jsem tam o půl sedmé dorazil, ještě to vypadalo v pohodě. Když za půl hodiny stihl chlapík vyřídit dva lidi a další ještě tři tam čekali, vypadalo to beznadějně. Ovšem stalo se něco, co jsem taky ještě neviděl. Chlapík, zjevně v dobré náladě, v sedm obešel všechny čekající, zeptal se jich, co potřebují a buď je poslal někam jinak (banální případy) nebo ty, co skutečně potřebovali něco vyřešit, nechal čekat, s tím, že je dodělá, i když to bude přesčas. Takže o půl osmé jsem se s k němu dostal, abych se dozvěděl, že ten zásadní problém, co nešel vyřešit po telefonu, bylo to, že jsem omylem do roku zahájení platnosti karty napsal svůj ročník narození. A v osm jsem měl už svoji novou roční šalinkartu a dnes jsem s ní poprvé jel a funguje!

11. ledna 2012

Médecin není medicína

Protože jsem se včera docela rozepsal na téma technické, dám tomu dnes protiváhu poznámkou ryze praktickou. Jak jsem zmiňoval minule, skolila mne přes víkend nějaká rýmička. V neděli navíc migréna, ale i tak jsem si říkal, že bych v pondělí mohl jít do práce. To se ovšem ukázalo v pondělí jako předčasné. Fit jsem se rozhodně necítil a většinu času prospal. Jenže to už bylo mimo plán. Dovolená mi končila v pátek a v pondělí už jsem měl začít bušit jako moji kolegové. Tak jsem si řekl, že počkám do úterý a když budu v úterý ráno OK, půjdu do práce, když ne, budu to nějak řešit. Protože ani v úterý ráno jsem neměl pocit, že zvládnu standardní 8 hodinový pracovní cyklus (a to jsem zapomněl, že máme pravidelnou půlroční schůzku celého týmu, na které se bilancuje), zůstal jsem doma. A zavolal šéfovi, že nejsem úplně ready a že si beru dovolenou (byť jsem v podstatě nemocen).

Šéf mi na to řekl, že mám jít k doktorovi, který mi vystaví neschopenku (arrêt de travail), což bude mít výhodu v tom, že nebudu spotřebovávat dovolenou, když to v podstatě dovolená není. S tím bych v zásadě souhlasil, ale problém byl v tom "jít k doktorovi". Jak mám sakra vědět kam? A jak toho doktora vlastně vůbec najít? Nevím, jak bych to řešil v Česku, ale pamatuji si, že jsem si většinou svého praktického (nebo odborného) lékaře hledal tak nějak spíš intuitivně, než systematicky. To ovšem tady nepřicházelo v úvahu. Šéf mi ještě pro povzbuzení poslal link na internet, kde jsem si mohl najít 20 nejbližších doktorů v okolí. Řekl jsem si tedy, nakonec, proč ne, jednou bych tam stejně asi musel (byť se návštěvě doktora většinou snažím vyhnout), tak bude možná lepší to vyřešit hned a nečekat s tím, až bude něco horšího.

Našel jsem si tedy nejbližší adresu v okolí, shodou okolností u místního obchoďáku a vyrazil na místo se podívat. Teoreticky bych tam mohl zavolat, ale říkal jsem si, že bude jistější tam raději zajít osobně. Jednak se vyhnu překvapení, a jednak se snáz domluvím (pokud bych s tím měl mít problém). No a ukázalo se, že na místě je něco jako takové malé středisko, s pár doktory (asi tři praktičtí a pak nějací speciální, ale v nějakých odlehlých oborech, jako psycholog, dietář? a tak.). Vysvětlil jsem tedy paní na příjmu svůj problém a že prý není problém, mají tři praktické lékaře a mám si jednoho z nich vybrat a prozradila mi jména a i to, kdo je muž a kdo je žena. Což nebylo od věci, protože podle jména to úplně zřejmé nebylo (tedy u některých). Rozhodování mi to ovšem neusnadnilo. Musím sice přiznat, že v Praze jsem měl výrazně pozitivní zkušenost s ženským přístupem, a výrazně negativní zkušenost s mužským přístupem (v podstatě u všech oborů s výjimkou zubaře, kde to bylo přesně naopak), ale neodvažoval jsem se z toho nic vyvozovat a navíc jsem si vzpomněl na paní doktorku, která mi dělala vstupní prohlídku. S tou bych si asi do oka nepadl.

Zatvářil jsem se proto ztraceně a nechal tomu volný průběh. Prý jestli chci ještě dnes (to se ovšem odehrávalo včera) přijít, tak jeden pan doktor by mě mohl vzít na 15:45. Proč ne, říkám si, aspoň to ještě dneska rozseknu a v mezičase si nakoupím v Auchanu.

15:45 (nebo možná o pár minut později) mne ovšem čekalo překvapení. Když jsem doktorovi vysvětlil, že nemám ani kartu pojištěnce (carte vitale), ani vlastně zdravotní pojištění (sécurité sociale), nijak ho to nevyvedlo z míry. Prý jaký je vlastně můj mateřský jazyk (to jsem mu ovšem řekl už předtím, že jsem se přestěhoval z Prahy). Bylo mi divné, že se na to ptá, ale přiznal jsem se k češtině. Tak prý ať mluvím česky. To mě trochu znervóznilo :). Schválně jsem předtím piloval slovní zásobu pro slova jako dutiny, obratle, páteř, žláza, rýma, hlen a jiné a teď tohle. Tak jsem se nenápadně zeptal, jestli si je jist, že to chce v češtině. Prý ano, protože to bude větší zábava. No to teda bude, pomyslel jsem si. Takže, kdyby tam někdo stál za rohem, vyslechl by zajímavý rozhovor lékaře s pacientem, kdy pacient mluví česky, čemuž lékař ne úplně vždycky rozumí, ale pro změnu mluví polsky (ukázalo se v průběhu, že pan doktor je původem z Polska, ale už 30 let žije ve Francii), čemuž zase většinou nerozumí pacient, a v důsledku toho si navzájem různé gramatické záludnosti francouzštiny, češtiny a potažmo i rozdíly od polštiny, vysvětlují navzájem francouzsky. Aby se nakonec rozešli s českým pozdravem.

Měl bych pro to jedno slovo (francouzského původu) - bizarní. A měl pravdu, byla to fakt větší zábava. Napsal mi neschopenku od pondělka do středy, takže si mi to nakonec podařilo přesně podle předpisu. Teď ještě musím vyřešit tu neschopenku. Tak totiž v místním pojetí má 5 stránek formátu A4, z nichž dvě musím vyplnit a poslat na sociálku (ve speciální obálce, kterou jsem pro tento účel od něj dostal), dva papíry jsou tuším pro mne a jeden pro zaměstnavatele (nebo naopak). K tomu jsem dostal ještě jeden papír o tom, že jsem mu zaplatil konzultaci (tu jsem skutečně kreditkou zaplatil) a který bych následně měl použít k vymáhání tohoto poplatku od státu. Všechno je to ovšem podmíněno číslem zdravotního pojištění, které zatím nemám, takže nevím, jak a kdy to vlastně dopadne. Ale mám praktického lékaře, a mluvím na něj česky :).

A když už jsem u té kreditky, zmíním jako střípek, že se mojí bance konečně podařilo mi doručit PIN (a už na moji skutečnou adresu). Takže s ní mohu platit v obchodě. Už jsem skoro jásal, ale jak praví české přísloví - neříkej hop, dokud nedopadneš. Dnes jsem chtěl koupit na internetu vysavač v obchodě, který měl platební bránu zabezpečenou přes 3D-Secure a samozřejmě to neprošlo. Prý mám kontaktovat svého bankovního poradce. Mám dojem, že mi pomalu začíná docházet trpělivost.

21. prosince 2011

Be patient a little longer

Vypůjčil jsem si motto, které se ujalo u nás ve firmě, kde zápasíme s tím, jak naroubovat český humor na francouzsko-italskou mentalitu. Dá se to překvapivě aplikovat i v běžném životě, kdy se situace zdá na první pohled bezvýchodná. Jako například s připojením k Internetu.

Když jsem, čistě ze zvědavosti klepl na odkaz (kde jsem si měl vybrat datum případné návštěvy technika France Telecomu) o pár dní později, zjistil jsem, že se dvoutýdenní okno posunuje. A že se otevřelo už i datum 9. ledna. Takže jsem neváhal a hned se přihlásil na prohlídku drátu v prvním termínu ráno. Sice jsem měl určité pochybnosti o tom, co tam bude FT zkoumat, když mi sám FT dal na dveře štítek, kterým jaksi potvrzuje, že tam linka je. Další překvapení nastalo před chvílí, kdy jsem otevřel email a čtu další zprávu od Free v tom smyslu, že moje instalace drátu byla zrušena, protože ten drát tam už je a je to oficiálně potvrzené od FT. Snad se tedy blýská na lepší časy.

Internet totiž, zdá se, pronikl už zásadně do mého života. Zjistil jsem, že vysavač, ledničku, pračku a nejspíš i skříně z IKEI, chci koupit právě na Internetu. Stejně tak jsem si zvykl na pravidelný přístup na email, google maps. A v neposlední řadě i hry. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si chtěl o víkendu, po dlouhé době, zahrát StarCraft (jenom lokálně proti počítači, abych se trochu roztrénoval, než na to s Pavlem zase "vlítnem"), a zjistil jsem, že proto, že jsem se už 30 dní nepřipojil k internetu, přepnul se StarCraft do verze, která už nejde hrát lokálně (dokud se znovu neautorizuje na Internetu). Připadal jsem si, že mě Blizzard vyloženě šikanuje. Já nevím už dva měsíce, kam dřív skočit a když se k tomu konečně dostanu, tak smůla. To samé Portal 2. Takže jediné, co se dalo hrát, z těch her co mám, byl Deus Ex: HR. Tak jsem to alespoň dohrál.

V pondělí přišla také první faktura za elektřinu. A po konzultaci s bankéřem to vypadá, že by snad mohla být i správně zaplacena inkasem. (Smlouva ovšem zatím nepřišla, a asi už nedojde.) V úterý přišla dokonce už i smlouva o pronájmu, dokonce i s manuálem "správného nájemníka".

A také přišly přístupové údaje k účtu pro internet banking, Bohužel zatím jenom část - login. Heslo přijde, z bezpečnostních důvodů, jinou zásilkou o "pár dní" později. PIN také nepřišel. Když jsem si rezignovaně posteskl bankéři, tak ten mě ujistil, že to bude určitě otázka nejbližších dní. A hned také využil příležitosti faktury za elektřinu a začal pracovat na procesu změny adresy na moji skutečnou adresu. Jsem zvědav, jak dlouho to bude trvat. Tvrdil, že krátce. Ptal jsem se šťouravě, jestli krátce znamená měsíc. Bral to s nadhledem. Aspoň něco.

Zatím používám svoji novou platební kartu k tomu, že ji nechávám frajersky vyčnívat v peněžence a platím místo toho kreditkou od Citi. Původně jsem myslel, že bych ji mohl využít alespoň pro pojištění na cesty do zahraničí (což v mém případě znamená paradoxně na cestu do Česka), ale po pokusu prostudovat brožuru cestovního (a jiného) pojištění, které na kartě mám, jsem zjistil, pokud mne moje fránina nemate, že jsem momentálně v jakémsi pojištěneckém vakuu a nevztahuje se na mne v podstatě žádná pojistná smlouva. Protože mám francouzskou kartu s francouzskou pojistkou, ale nejsem zatím francouzský resident, kterým se stanu (pro potřeby pojistky) teprve, až budu pobývat ve Francii alespoň 90 dní nepřetržitě. Teoreticky bych mohl být český resident, ale v tom případě se na mne pojistka pro cestu do Česka nevztahuje (je to speciální případ - nefrancouzský resident cestující do své země - který je explicitně vyjmut z pojistného plnění). Navíc už nemám platnou českou kartu zdravotního pojištění, a ještě nemám francouzskou, což je k tomu pojištění také nějak potřeba. Mám pocit, že jediný způsob, jak to vyřešit, je počkat těch 90 dní. Což není tak hrozné, teoreticky už mám 50 za sebou.

Je fakt ale, že jsem kartou už platil, nebo teda doufám :). Konkrétně mýto na dálnici ve Francii, když jsem dnes vyrazil na přesun do Prahy (ale spíš do Česka - nebo ještě spíš na Moravu :)). Protože poslední dobou se nějak pořád v noci budím, využil jsem toho, že jsem vstal už ve čtvrt na pět a o půl šesté v klidu vyrazil. Výhoda byla, že na periferiku bylo volno a já jsem projel a objel půl Paříže v podstatě cestovní rychlostí. Nebýt toho, že byla tma, mlha a pršelo, tak to nemělo chybu. Potom na cestě mne trochu deptalo, že trvalo dost dlouho než se rozednilo, a pak, že se setmělo rychleji, než jsem stihl dorazit. Ale co by člověk chtěl, když si vybere nejkratší den v roce. Pršelo celou cestu, místy i sněžilo, zvláště v blízkosti německých přechodů. Jinak, až na pár kolon kolem Mannheimu, a závěrečnou zacpanou Prahu, to proběhlo bez problémů. Jenom jsem zjistil, že potřebuji vyměnit i zadní stěrač, který mi při pravidelné kontrole před pár dny nevyměnili (na rozdíl od předních) a tak jsem místo výhledu dozadu viděl spíš abstraktní světelné (a později barevné) obrazce. Dohromady něco přes tisíc kilometrů, ale díky tomu, že jsem vyjel tak brzy, tak to překvapivě nebylo tak únavné. A nebýt té zácpy v Praze, tak bych se možná vešel i deseti hodin a to včetně zastávky v mekáči a kupování dálniční známky. Každopádně, zítra mne čeká D1 do Brna a to bude jiná káva :).

I když, je pravda, že situace na pařížských silnicích je tristní. (Nechci to zobecňovat, protože jedinou jinou zkušenost z cestování autem ve Francii mám z Provence a tam to bylo vždycky v pohodě.). V Paříži ovšem je to vysloveně hazard. Posledních pár dní jsem jezdil do práce autem, jednak proto, abych to auto trochu projel, před tím, než s ním vyrazím do Prahy, a jednak proto, abych zjistil, jak moc výhodné, nebo nevýhodné, je auto na cestu do práce. A v zásadě každou cestu (ať už do práce, nebo z ní) jsem byl svědkem nějaké buď bizarní, nebo vyloženě nebezpečné situace, která mohla klidně skončit havárkou. I když je fakt, že zranění by asi byla mírná, vzhledem k poměrně pomalému provozu. To ovšem neplatí pro motocyklisty, kteří se proplétají kolonami aut s nadhledem profesionálních sebevrahů. Nevím jaké jsou podmínky pro získání řidičáku ve Francii, viděl jsem jen ceník, kde to stálo cca tisícovku, ale mám dojem, že ho dostane každý. Obrátka do protisměru uprostřed křižovatky, nerespektování pruhů, jízda jednosměrkou v protisměru, jízda na červenou, jízda na normální silnici v protisměru, stání uprostřed normální silnice a nakonec nejběžnější, nedávání přednosti v jízdě. V podstatě všechno už jsem viděl. A motorkáři, kteří provádí slalom mezi pomalu jedoucí kolonou.

K tomu nepřispívá ani dopravní značení, které je chaotické, a některé křižovatky připomínají spíš dětské dopravní hřiště a to jak rozlohou, tak složitostí. Už se mi párkrát stalo, že jsem křižovatku napoprvé nedal. Také jsem zjistil, že pokud člověk není na periferiku ve správném pruhu, aby odbočil, může si také nuceně objet čtvrt Paříže. A to má periferik na některých místech až 6 pruhů v jednom směru. Na druhou stranu, když mne vezla kolegyně z letiště, tak jsem si všiml, že v podstatě řeší všechny nebezpečné situace jaksi mimoděk, a klidně si přitom se mnou povídá. Nevím jestli to je tím, že je holka, nebo tím, že si na to člověk časem zvykne. O tragičnosti vypovídá i to, že sice bydlím šest kilometrů od práce, ale cesta autem mi trvá v nejlepším případě 20 minut, ale většinou je to spíš 45 minut až jedna hodina. A to bez ohledu na to, jakou zvolím trasu. Za hodinu bych to teoreticky mohl dojít pěšky. A i na kole by to nemuselo být špatné, nebýt těch semaforů, co jsou na každém rohu, a bohužel omezují i cyklisty a také toho, že pařížské silnice jsou v podstatě cyklistům nepřátelské.

Ovšem, jak říká můj kolega, který jede ráno do práce autem skoro dvě hodiny, to je daň za Paříž.

16. prosince 2011

On se plaint

Zjistil jsem, že musím šetřit. Na holiče. Ne, že bych vyžadoval nějaký zvláštní střih. V podstatě se držím čtvrtletního „armádního“ stylu, který jsem si oblíbil hned první den, když jsem narukoval. V Praze mi ho byli schopní udělat, bez mytí a gelu, za pár babek. Nepovažoval jsem to za rozhodující, přestože otec tvrdil, že mohu ušetřit, když se nechám ostříhat od sestry :). Každopádně pár babek se v Paříži změnilo na 20-25 babek (podle místa a honosnosti „salónu“). A to jsou v podstatě lidové ceny. Holky to mají o dost dražší. Levější to mají jenom děti a někde studenti, tam ale tipuji, to je po předložení studijních výsledků za poslední dva semestry a doložení potvrzení o „nepodání daňového přiznání“. Už chápu, proč půl regálu v obchoďáku zabírají stříhací strojky.

Objevil jsem, že mám kousek od domu „nákupní centrum“. Sice to není žádná „Vaňkovka“, nebo „Flora“, ale pár obchodů tam je, a hlavně je tam Auchan. Což je něco jako Albert, Hypernova, nebo Tesco, ale v takové té přerostlé podobě, kde prodávají úplně všechno, od slipů, přes sýry až po vysavače. Dnes jsem se tam zastavil, abych si koupil něco k jídlu a zaujal mne vinný koutek. Myslím, že dovezu nějaké vzorky. Každopádně jsem zachráněn. Už vím kde mohu koupit ponožky i žehlící prkno.

Včera mne přepadla skepse. Jednou to přijít muselo, ale včera jsem měl obzvláště vypečený den. Ráno mi došel email, že jestli chci internetovou přípojku od Free, mám si v přiloženém formuláři zaškrtnout, kdy chci, aby ke mně přišel technik zprovoznit linku. Bohužel, ani jeden den mi nevyhovoval, protože celou dobu, kterou mi to nabídlo, jsem plánoval, že budu v Česku. Takže jsem tam zkusil zavolat. Nejdřív na technickou podporu. Tam mi automat, řekl, že příprava je v procesu a že nemusím nic dělat, stačí jen v klidu vyčkávat, až dostanu další pokyny. Což se mi nezdálo, měl jsem pocit, že když budu vyčkávat, nikdy internet mít nebudu. Tak jsem volal na obchodní. Tam to dokonce vzal živý člověk, ale řekl mi, že mám volat na technickou podporu.

Postupně jsem tam volal asi pětkrát, pokaždé mluvil s někým jiný, při té příležitosti si procvičil hláskování svého jména, své adresy a telefonního čísla. Pak jsem dostal ještě jiné číslo, ale tam mi většinou říkali, že mám volat buď na technickou podporu, nebo na obchodní. S výjimkou jedné paní, které jsem nerozuměl ani slovo. Což bylo také frustrující, protože jsem jí nerozuměl ani poté, co jsem ji výslovně požádal, aby mluvila pomalu (čehož zjevně nebyla schopna) a nebo anglicky (což taky nezvládala). To mě překvapilo i jinak. Do té doby jsem telefonoval poměrně hodně s různými (a cizími) lidmi a většinou jsem s rozuměním problém neměl. Spíš jsem měl problém se vyjádřit. Tohle bylo poprvé, kdy jsem fakt netušil ani slovo, z toho, co říká.

Večer, když jsem pak jel z práce, tak se mi rozsvítila navíc kontrola tlaku v pneumatikách, takže když jsem dojel, tak jsem si řekl a dost. Uvědomil jsem si, že v podstatě skoro nic vlastně nefunguje.
  • Mám účet v bance (a na něm peníze), ale nemohu s ním nic dělat. Po telefonickém dotazu se ukázalo, že opravdu dostanu všechny doplňující informace zase poštou, zase ke kolegyni, ale hlavně, že je ještě neposlali.
  • Mám sice sjednanou elektřinu, ale pořád mi neposlali smlouvu. Jen díky tomu, že jsem náhodou na Internetu zkoumal jejich internetový portál, tak jsem zjistil, že mám do 27.12 zaplatit inkasem první fakturu. 
  • Když jsem se z nich snažil dostat nějaký podklad pro to inkaso, tak mi řekli, že to bude nějaký papír, který mi musí doručit poštou na moji adresu, a já ho pak musím zanést do banky. RIB mi prý nedají.
  • Snažil jsem se zjistit, jak funguje inkaso i u svých kolegů, ale nikdo to nebyl schopen vysvětlit, a hlavně to vypadá, že to rozhodně nepůjde přes internet banking.
  • Což bude problém, pokud budu v Česku, přístupové kódy pro internet banking dostane moje kolegyně poštou a bude končit splatnost faktury. 
  • Z agentury, se kterou jsem podepisoval nájemní smlouvu pořád nepřišla podepsaná kopie. (Dnes jsem zjistil, že to byl záměr.)
  • Z pojišťovny mi poslali smlouvu a když jsem tam volal, jak to mám zaplatit, tak prý mohu šekem, nebo kartou.
  • Šekovou knížku ale nebudu mít dřív, než si vyřeším změnu adresy v bance, protože kdyby mi ji dali teď, byla by na adresu mé kolegyně, kde už nebydlím (a to nejde).
  • Karta pro jistotu byla zablokovaná, abych s ní náhodou nemohl platit. (Dnes mi můj bankéř potvrdil, že by prý už měla fungovat.)
  • Výplatnice za listopad mi nepřišla, ale to je prý OK podle naší mzdové účetní. Budu mít vyúčtovaní za oba měsíce v prosincové. 
  • První výplatnici ale potřebuji na žádost o zdravotní pojištění a stejně tak ji potřebuji na žádost o sponozoring agentury, která mi pomáhala sehnat bydlení.
Když jsem se ptal kolegyně, jak se řekna francouzsky, že je něco absurdní, tak francouzsky je to kafkovina. Kafkovina v praxi.

Kolega dělal hromadnou objednávku na kávové kapsle do kávomatu NESPRESSO. To je, zdá se, poměrně oblíbený způsob přípravy kávy. A v Praze jsem si na jeden takový docela přivykl. Řekl jsem si, že jako kávový začátečník to nebudu hrotit a objednal si jenom 50 kapslí (5 druhů po 10 kouscích).

Dnes byl v kantýně vánoční oběd. Kuchaři měli červené čepice s bílou chlupatinou, hlavní kuchař byl v saku, holky na kasách si vzali sexy šaty a zákusek stál tolik, co normálně stojí celý oběd. Ovšem, je fakt, že to zase byly speciality, které se běžně v nabídce neobjeví. Na druhou stranu, týmový oběd v restauraci, který jsme uspořádali v úterý, měl také něco do sebe. Objevil jsem další dobrou restauraci, která ani není moc daleko od práce. Jen nevím, jestli teď, když šetřím na holiče, mi finanční situace dovolí, abych se tam podíval.

Psáno, včera 15. 12.

9. prosince 2011

Tak, zatím...

Zítra se nejspíš přestěhuji. Chtěl bych. Je to ovšem výzva. Nový byt, tramvaje, holá kuchyň, a tak. Jiná možnost ale není. Jeden důsledek to bude mít ovšem pro blog. Než zařídím připojení k internetu, budou chybět příspěvky. Kdyby se to ale táhlo, napíšu to doma do šuplíku a pak to publikuji z práce...

Co mi ovšem bude víc chybět, bude pravidelný večerní surfing. Tak nějak jsem si na to na hotelu zvykl, zvlášť díky tomu, že v posteli se nic jiného seriózního dělat nedá.

Dnes mi volali z banky. Ne ovšem kvůli tomu, aby mi sdělili, že si mohu vyzvednout PIN, šekovou knížku a přístupové kódy na pobočce, kde je mám přichystané. Nějaká paní mi volala (ze skrytého čísla) proto, že zjistila, že jsem si nedávno otevřel u nich účet a podle nějaké interní směrnice tedy se mnou chce udělat krátký dotazník, jak jsem s celým procesem otevření a přístupem spokojen. Tak jsem jí vysvětlil, že mám už skoro dva týdny peníze na účtu a nemohu s nimi nic dělat (a že bych to potřeboval a chtěl). Prý to chápe. A jak jsem tedy spokojen. Tak jsem přiznal, že tedy vůbec spokojen nejsem, a že bych byl rád, kdyby mi mohla nějak pomoci se k mým penězům dostat. Prý to zkusí, a ať jí dám ji svoji emailovou adresu. Opáčil jsem, že všechny moje nacionále tam musí mít. Prý ne. Tak jsem zvědav. Zatím žádný email nepřišel. Doufám, že to nebyl nějaký phishing.

Zato přišla dobrá zpráva z Arvalu. Prý si mám najít nějaký servis na výměnu pneumatik (na zimní) a o zbytek se postará Arval. Abych to vysvětlil, v Paříži se auta na zimu nepřezouvají. Je to dané tím, že se s tím nikomu nechce otravovat a podnebí to vyloženě nevyžaduje. Pro mne ovšem by to byl problém, pokud bych chtěl jet do Německa, nebo do Česka autem, protože v obou platí vyhláška o zimním obutí. První věc, kterou jsem tedy udělal, když jsem přebral služební auto, byla, že jsem se dožadoval zimních pneumatik. Čímž jsem všechny vyvedl z míry. Nakonec se ale podařilo dojednat právě u firmy, která poskytuje firemní leasing, že za nějaký měsíční příplatek mi to na zimáky přezují. A dnes to potvrdili emailem - trvalo to jenom měsíc a něco...

Ptal jsem kolegů, kterého internetového poskytovatele by mi doporučili. Ukázalo se, že téměř všichni jsou u free. Free ovšem není "free", jak by název mohl napovídat, ale je známé tím, že poskytuje lepší služby, za míň peněz a zároveň je technologickým tahounem. Tak jsem tam po obědě zavolal. Chtěli vědět, jestli tam mám linku. Říkám, že nevím. Tak prý ať zavolám znova až to zjistím. Linku by mi mohli zřídit, ale bylo by to 40 babek plus. Zatím to vypadá, že by to tam šlo, ale bylo by to jenom ADSL. Což mne trochu zklamalo. Čekal jsem, že v novostavbě by mohla být už optika. Zavolal jsem pro jistotu na investora, který potvrdil, že údajně mám v bytě linku od France Telecomu, a číslo linky je na zárubni vstupních dveří. No vida. Musím to omrknout, hned jak se tam dostanu. Měl jsem pocit, že těch štítků je tam nějak moc, ale zrovna tohohle jsem si nějak zvlášť nevšiml.

Také jsem se dnes ptal, kdy budou výplatnice a byl jsem překvapen hned dvakrát. Výplatnice se tady nerozdávají ve firmě (jak je u nás zvykem), ale chodí na domácí adresu poštou. Na moji "domácí" adresu (v hotelu) ovšem nic nepřišlo. Když to naše nová síla na personálním zkoušela prověřit, zjistila, že mi žádná výplatnice ani přijít neměl. Prostě nejsem v systému. Hmm, asi bude potřeba na tom trochu zapracovat. Je pravda, že jsem dodal RIB po termínu, ale údajně to měli i tak být schopní zvládnout. Peníze jsem ovšem dostal zálohou, takže vlastně to ani takový problém není, jen škoda, že se k nim zatím nemohu dostat...

Z jiného soudku, ve Francii v každé firmě, která má víc než 50 zaměstnanců musí existovat závodní výbor (comité d'entreprise), který musí dostávat od podniku nějaké peníze (nejen na svoji činnost). A těchto peněz výbor využívá na různá přilepšení pro zaměstnance, např. půjčovnu DVD (což je ovšem už trochu pasé, v dnešní době BDček), nebo půjčovnu knih (kde si onehdá moje oblíbená kolegyně půjčovala nějaká manga, ovšem přeložená do francouzštiny, které se ukázaly, se odehrávaly v Praze a dokonce jsem v nich našel české texty!). Nebo tyto peníze používá na sponzorování nějakých událostí nebo zboží, paštikami z husích jater počínaje, přes permanentku do Louveru až po lyžařský zájezd nebo dovolenou u moře konče. Dnes zrovna přišly dvě nabídky, jedna na lyžování v Alpách, a druhá na dovolenou u moře ve Španělsku. Přitom to není zdaleka první dovolená, která byla v nabídce. Začínám mít pocit, že moje obava, co s tou dovolenou budu dělat, byla lichá. Sleva od podniku totiž rozhodně není symbolická :).

Čímž se dostávám k dovolené. To je taková místní specialita. Francouzi mají zjevně dovolenou rádi (stejně jako prázdniny, státní svátky a jiné výjimečné dny). Před tím, než jsem si vyplňoval dovolenou na konec roku, domluvil jsem se šéfem, že si vezmu dovolenou mezi svátky (kdy to bylo beztak povinné) a něco před, a pokud mi to nevyjde, tak si vezmu neplacené volno. Když jsem ale spustil speciální program na vyplňování dovolené, tak jsem se celkem pobavil, protože podle výpočtu jsem měl mít 11,3 dny dovolené (za odpracované 2 poslední měsíce roku). Což v pohodě pokrylo všechny moje potřeby a ještě zbylo do dalšího roku. Francouzi totiž, přesto, že mají dovolenou rádi, zjistili, že ne vždy se jim ji podaří vybrat všechnu, takže zavedli "spořící" dovolenkové účty, na které je možné si ukládat přebytečné dny, které se tam mohou hromadit v podstatě až do důchodu (nebo výpovědi). Dokonce mají dva, jeden "akční", kde si dovolenou člověk může vybrat kdykoliv a druhý "důchodový", který se dá použít ke zkrácení odchodu do důchodu.

Co mne ovšem zarazilo bylo, že mých 11,3 dny bylo rozčleněno do celkem pěti různých kategorií (a to jsem ani neměl všechny). Zatímco v Česku je jeden den dovolené jako druhý (bez nějakých zvláštních odlišností nebo požadavků na vybrání), francouzské dny dovolené si rozhodně rovné nejsou. Existují totiž:

- klasické dny (congés), v podstatě to, co mají i v jiných zemích jako základní dovolenou (což je 20 dní, nebo 4 týdny),
- 5. týden (congés 5ème), pátý týden dovolené, v podstatě něco jako první přídavek,
- RTT dny (congés RTT), dny, které zaměstnavatel poskytuje jako kompenzaci za to, že zaměstnanec pracuje standardních 40 hodin týdně, místo uzákoněných 35,
- služné dny (congés ancienneté), podle počtu odpracovaných let ve firmě a podle stáří pracovníka,
- náhradní dny (congés féries), pokud nějaký státní svátek připadne na den pracovního klidu, je zaměstnancům poskytována kompenzace v náhradním dni volna,
- dále pár obskurních dnů volna, např. za to, že v rámci služebních povinností je potřeba cestovat, nebo za to, že si zaměstnanec uvědoměle vybírá dovolenou v průběhu celého roku (a nenechává to nakonec).

Kromě toho existují způsoby, jak získat další dny volna pro "normální" výjimečné situace, jako např. stěhování, svatba, pohřeb, atd. Takže nakonec se člověk dopracuje k poměrně úctyhodné částce ;-).

Na druhou stranu je ovšem fakt, že většina lidí je skutečně zvyklá pracovat (tedy ne jenom v práci sedět) a že je i zvyklá pracovat dlouho (těch 8 hodin denně je spíš minimum, než maximum). Přestože pracovní smlouva (ta moje) paradoxně vymezuje maximální počet dní, které nesmím přesáhnout a vůbec neřeší kolik hodin by to mělo být. Takže přes všechny ty dovolené a úlevy se údajně ukazuje, že např. Francouzi pracují v průměru více hodin než Němci. To je ovšem francouzská statistika. Německá by k tomu patrně dodala, že Francouzi sice pracují více hodin, ale Němci jsou v globálu efektivnější. Jako nezaujatý pozorovatel mohu potvrdit, že v obojím je nějaká pravda. Jediný problém je, kam dát do této stupnice Čechy.

6. prosince 2011

Já to balím

Představa, že sbalím všechny důležité věci, se ukázala jako naivní. V neděli jsem sice rozsekl otázku "vzít s sebou do Paříže pohovku?", ale měl jsem k tomu důvody, které byly "logické". Určitě to znáte, profláknuté klišé, jak se rozhoduje muž a jak se rozhoduje žena. Muž potřebuje důvody. Když je nemá, musí rozhodnout vůlí. Což málo lidí umí. Žena je za vodou :).

Důvody ovšem byly zcela přízemní. Zjistil jsem, že a) pohovku tam umístím stěží, b) když si odstěhuji i pohovku, nebudu mít kde spát, až se do Prahy vrátím a koupě nějaké matrace "jen na přespání" nevyjde až o tolik levněji jako tahle skvělá pohovka z IKEI. A nakonec si mohu úplně stejnou koupit ve Francii.

Včera jsem se, motivován vlastním úspěchem v rozhodování, vrhl na přípravu stěhování. A jako první rozebral postel (proč ne, když mohu přespat na pohovce). Pak jsem začal procházet věci, které bych si chtěl vzít s sebou a postupem jsem začal zjišťovat, že vlastně ty věci ani vzít nechci. Nebo spíš, že je mi hloupé je brát z bytu, do nějž vlastně patří, a že kašlu na to, jak to dělají Francouzi. Postupně jsem tedy odvolal pračku, vysavač, skoro celé vybavení kuchyně a nakonec i obrazy. Stačilo tedy sbalit jen pár věcí, které jako počítačový nadšenec nemohu nemít a pak vytřídit zbytek aspoň do té míry, aby to pánové dnes zvládli jednoduše zabalit.

Musím totiž pochválit svoji firmu, že mi objednala stěhování "all inclusive", tedy se vším, včetně balení. V praxi to vypadá tak, že přijdou pánové s krabicemi, a vy jim ukážete skříň a řeknete "vše ve skříni, a skříň k tomu". Oni pak zabalí, co je ve skříni, do krabic a skříň k tomu do bublinkové lepenky. Navíc se to dělí i podle toho, jestli ve skříni je oblečení (dokonce donesou speciální krabici s tyčí na ramínka, takže stačí jenom přeskládat obleky, košile a bundy), nebo knihy. Přiznám se, že jsem tedy na to spoléhal a v podstatě si zabalil jen věci, které buď měli originální obal (počítač, monitor, tiskárnu a ostatní věci k počítači, boty, atd.) nebo byly příliš rozprostřené po bytě, na to, aby je mohl někdo cizí jednoduše "vyzobávat" a balit. I to, ale, dalo asi 6 beden.

Když dnes v 9 hodin ráno přijeli dva pánové na balení a dáma, která mi byla přidělena jako pečovatelka (o stěhování), byl jsem v podstatě připraven. Přesto jsem byl překvapen. Pánové se na to vrhli a balili o sto šest, milá dáma se mnou vedla nevázanou konverzaci, aby rozptýlila moje pochyby a před jednou hodinou to bylo hotové. Limit byl do dvou, protože pak jsem už chtěl na letiště, abych v pohodě stihl letadlo ve čtyři odpoledne. V mezičase, co probíhalo balení, jsem dostal za úkol vyplnit formulář pro pojišťovnu, kde byla spousta věcí, rozepsaných podle místností a vždy v kolika kusech a v jaké ceně. Tak jsem tam koumal nad tím, kolik si beru košil a kolik by ty košile asi tak mohly stát a proč mám sice celou skříň plnou oblečení, ale zjevně na ni tady chybí kolonky. U některých věcí jsem vůbec netušil. A když jsem to nakonec spočítal, tak jsem byl docela překvapen, jednak celkovou cenou a jednak tím, že nejvyšší položkou v celém seznamu byla položka "Sportswear", kam spadly všechny outdoorové věci a pár věcí na jachting. A pak, že šifrovačky jsou nenáročná zábava. Člověk si teprve takto uvědomí, kolik do toho vlastně investoval.

Přesto, že jsem toho nakonec dost nechal v Praze, bylo toho celkem asi 30 kousků (ať už krabic, nebo nábytku) a když jsem viděl tu hromady věcí na chodbě, tak jsem se trochu zarazil. Doby, kdy jsem všechny svoje věci naskládal do 70 litrové Gemmy a dvou tašek a odnesl najednou, jsou už zřejmě nenávratně ztraceny. Teď už zbývá jen vyřešit topologický problém, "kam s tím?" v novém bytě. Ten nastane ve čtvrtek, tedy pozítří, kdy by měla akce začít, opět v 9 hodin ráno, na novém působišti. Jsem zvědav.

Ještě jednu věc musím zmínit. Po cestě z letiště jsem si šel na poštu vyzvednout zásilku, kterou mi poslali z banky. Poslali to na moji "domácí" adresu, tedy k mé kolegyni a poslali to tak, že došlo jen oznámení, a musel jsem to osobně jít na poštu převzít a podepsat. Přestože kolegyně bydlí v podstatě "na trase" protáhlo to cestu z letiště asi o hodinu a půl. Jaké bylo moje rozpoložení, když jsem na hotelu zásilku rozbalil a zjistil, že v ní sice je platební karta, ale není k ní PIN, a není tam ani přístupový kód na internet banking a ani šeková knížka, nemohu popisovat, aniž bych se nevyhnul slovům, kterým se, jako gentleman, nemohu nevyhnout.

Počítám, že to přijde v dalších třech zásilkách, nejlépe synchronizovaných (abych si nemohl vyzvednout dvě najednou), a každou si budu muset vyzvednout osobně proti podpisu na té poště. Grrr!

1. prosince 2011

Den D

Uběhl měsíc od mého příjezdu a je čas bilancovat:

Jídlo ... 350
Šalinkarta ... 62
Bydlení ... 0 (platí firma)

Další výdaje:

Papírové utěrky ... 2
(Super cena ve Franprixu, ale ze dvou rolí je použitelná jen jedna)
Pěna na holení ... 3,75
Pračka v hotelu ... 5
Sušička tamtéž ... 4

K tomu bych rád zmínil, že před odjezdem jsem si dělal odhad výdajů a na jídlo jsem si dal 350/měsíc. Což je taková rozporuplná suma. Na jednu stranu, když člověk vezme cenu v restauracích, to vypadá proklatě málo, na druhou stranu, když se člověk stravuje sám, tak to zjevně tak málo není (byť oběd ve všední dny je výrazně "přilepšen"). Ale zase do sebe navíc liju jeden Cidre za druhým.

Kromě výdajů ovšem byly i nějaké příjmy, nebo spíš výdobytky:

1x RIB (Relevé d'Identité Bancaire) - tedy, bankovní konto
1x byt v pronájmu.

Byt jsem získal dnes podpisem smlouvy. Napřed jsem ovšem navštívil pobočku svojí banky, kde jsem si vyzvedl šek banky na zaplacení prvního nájmu a kauce a potvrzení o bezhotovostním převodu o zaplacení poplatku agentuře. Běžný domorodec by to všechno zaplatil šeky, ale to jsem nemohl (viz předchozí příspěvek).

Vlastní předání bytu začalo tím, že se nám nepodařilo sjet do podzemního patra garáží. Výtah totiž vyžadoval vstupní kód, který se zadával prostřednictvím stejných tlačítek, kterými se normálně volí patra, a který zástupkyně agentury nevěděla. Prošli jsme tedy vraty do garáží a aspoň vyzkoušeli, že funguje dálkový ovladač. Asi jste to už viděli ve filmu, ale v Paříži se většinou pro vstup do domu používá číselný kód, místo klíče. Ne, že by se tedy venkovní dveře nedaly zamčít, ale normálně se otvírají kódem. To má tu výhodu, že když se do domu pořád někdo stěhuje, nebo vystěhovává, tak se prostě jednou za čas z bezpečnostních důvodů kód změní. Stejně tak, když k vám někdo jde na návštěvu, tak mu řeknete číslo, a může si otevřít sám (zvonek tady ovšem mají také).

V bytě jsem měl parafovat všechny smlouvy (byly to dvě smlouvy na byt a stání, každá ve dvou exemplářích). Přitom se však ukázalo, že kopie si vzájemně neodpovídají (přestože čísla stránek navazují). Po dalším zkoumání se ukázalo, že patrně došlo k proházení stránek mezi oběma smlouvami. Naštěstí tak, že to šlo přeuspořádat zpět. Pak jsem ještě musel potvrdit (opět parafováním) asi 10 stránek prohlášení o energetické náročnosti bytu, a další 20 stránek prohlášení o průzkumu podloží a riziku přírodních katastrof, nebo technologických havárií. Obojí pro jistotu ve dvou kopiích. Naštěstí tam se mnou byla moje poradkyně přes bydlení, která svůj volný čas vyplňovala tím, že chodila za dveře (a dolů) zkoušet zvonek a dveřní telefon, pouštěla v bytě topení, zkoušela jestli teče voda, a podobně, a objevila tak i první závadu na umyvadle.

Já jsem pak už jenom přiložil prohlášení o pojištění nemovitosti (vyjednané asi 3 hodiny před podpisem) a již zmiňovaný šek a bylo to. O tom, jak moje poradkyně celý týden naháněla EDF, aby zařídili přípojku elektřiny, jsem si nechal předtím vyprávět v autě.

Takže mám byt. Nevýhoda je, že je úplně prázdný. Což by mi nevadilo, jen s tou výjimkou, že mi chybí kuchyň. Ta tam totiž není, ani nábytek, jenom dřez v takovém pofidérním stolku. Druhá věc, která mi vadí je, že kuchyň si sice mohu koupit a zabudovat, ale majitel mi za ni nemusí vůbec nic dát, akorát si ji mohu vzít s sebou, až se budu stěhovat. Takže dilema, zda udělat kuchyň pořádně, a pak ji nechat zadarmo majiteli, nebo ji udělat tak, aby se dala stěhovat, má zatím poměrně jasné řešení, které se mi ovšem nelíbí.

Zbytek věcí bych si rád přestěhoval příští týden z Prahy. Což znamená, že se objevím na pár dní v Praze, abych to zabalil, a dohlédl na odvoz, abych se vzápětí vrátil zpět do Paříže, abych pro změnu dohlédl na dovoz. Moje firma mi stěhování zaplatí. Jen je potřeba vybrat správnou firmu. Oslovil jsem čtyři pražské stěhovací firmy, které nabízely stěhování do ciziny a poptal si cenové nabídky. Pak přišel na osobní a řekl, že mám čtyři nabídky a jestli si mohu nějakou vybrat. Prý ne. Mám místo toho oslovit dvě jiné, pro změnu francouzské firmy, se kterými se moje firma kamarádí, a dostat nabídky od nich. Asi tím nepřekvapím, když prozradím, že francouzské firmy jsou asi tak dvakrát dražší. Přes tento rozdíl v ceně a přes moji argumentaci, že se budu raději domlouvat s partou českých stěhováků, než francouzských (z jediného prostého důvodu, že těm českým budu víc rozumět - aspoň doufám) se mi zatím nepodařilo situaci rozhodnout a doufám, že se to podaří zítra. Závisí od toho totiž, kdy se budu stěhovat, a tedy kdy se budu vracet do Paříže, a tedy na kdy si mám koupit letenky, a tedy bych to měl udělat co nejdřív, pokud chci o víkendu skutečně odletět.

Tím, že budu muset přestěhovat v zásadě úplně všechno, se vyřeší i pochybnosti o tom, kdy byt pronajmout. Takže brzo budu mít k pronájmu pěkný, nový byt, na pěkném místě, na Žižkově (kdyby to někoho zajímalo :)). Na druhou stranu, to řeší i dilema, co jinak s nábytkem, kdybych se nestěhoval a musel ho v Praze nechat. Má totiž poměrně specifický styl - kancelářské retro z 90. let - a zdaleka ne každému by se do obýváku musel hodit. Stejně jako moje disproporční jednolůžková postel. Jediné, co mi není jasné, kam ty všechny věci, co mám, dám v novém bytě, který je jednak skoro o třetinu menší a jednak nemá zdaleka tolik úložných možností. Možná, ale, je problém jinde, a jenom těch věcí mám zbytečně moc. Možná jsem už zapomněl - Omnia mea mecum porto.

29. listopadu 2011

Ticho před bouří

Ve čtvrtek bych měl podepsat nájemní smlouvu. Je k tomu potřeba ovšem pár dalších věcí. Jako například peníze. A to hned na tři věci. Zaplacení prvního nájmu, zaplacení kauce (což je v podstatě také rovné nájmu) a zaplacení poplatku agentuře, která zprostředkovává pronájem majiteli bytu. Ta si bere také jeden nájem a to hned pro jistotu od obou. Takže 20 minutová prohlídka bytu mne stojí 1000 babek (asi přejdu na ty babky, nezní to tak děsivě).

Peníze bych potřeboval, ale kde je vzít? Nejlépe v bance, ale my, co máme už RIB, víme své. Přesněji řečeno, my co máme RIB, ale nemáme ani přístup ke svému internetovému účtu, ani nemáme šekovou knížku, nebo platební kartu, víme své. Totiž, že hotovostí se tohle platit nedá. Je to podle nějakého zákona o praní špinavých peněz. Teoreticky by to šlo bezhotovostní platbou, ale to bych ji musel podat včas. Včas je 4 dny před splatností (resp. 3 pracovní dny, ale s tím, že v pondělí banky nepracují). Nejlepší by to samozřejmě bylo šekem.

Firma mi poslala v předstihu pravidelné výplaty zálohu minulý týden ve čtvrtek. Mělo to být na účtu v pondělí (pokud by to nebylo pondělí). Takže dnes mi peníze na účet dorazily. Což je jednak pokyn bance k tomu, že mi má poslat šekovou knížku (vyzvednout ji nejde, je potřeba ji poslat na moji "stálou" adresu, právě pro ověření té adresy), tudíž šeková knížka dojde nejdříve v pátek (a to navíc k mé kolegyni domů). Teoreticky bych mohl zkusit podat platební příkaz, ale je velká šance, že by dorazil až v pátek. Hotovost neprojde. Existuje však ještě jedna možnost - šek banky - ten trvá jen dva dny a teoreticky by se to stihnout dalo. Pokud s tím vystavováním začnou dnes.

Šek banky (nevím jak jinak přeložit chèque de banque) je něco jiného než "normální" bankovní šek, kterým si běžný Francouz kupuje chleba. Vystavuje ho přímo banka, většinou na nějakou větší částku, třeba na koupi auta, nebo bytu a zajišťuje jeho krytí tím, že vyžaduje složení hodnoty šeku předem. Tento šek zadarmo není a banky si za něj nechávají dobře zaplatit (byť ale mají často nějaký šek ročně zdarma).

Takže šek banky a bezhotovostní převod by to mohly jakž takž nějak zachránit. Zkusím tedy pro jistotu oba, čímž diversifikuji rizika a zároveň zvětším pravděpodobnost, že se to aspoň někde zasekne. Jak to dopadne, se dozvím ve čtvrtek.

Kromě peněz je potřeba byt také pojistit (je to povinnost nájemníka) a majitel byt nepředá, dokud se nájemník neprokáže pojistnou smlouvou, případně potvrzením. Snažil jsem se chvíli řešit, do kolika tisíc euro potřebuji pojistit svoji platinovou bižuterii, ale nakonec jsem to vzdal a vzal nabídku agentury, která mi pomáhá s hledáním bytu, v rámci programu "all inclusive". Akorát se děsím toho, až budu muset kvůli této agentuře dodat další hromadu potvrzení, včetně toho, že vlastním byt v Praze a že z něho platím daně, abych si mohl vyžádat nějakou dotovanou podporu na úhradu jejích výdajů a případně do toho i zahrnout náklady stěhování.

Na subvenci kauce existuje pro změnu jiná výhoda, je potřeba zase doložit hromadu dokladů, ale když se to podaří, může si člověk vzít bezúročnou půjčku až 500 euro se splatností až 25 měsíců a část kauce s ní zalepit. A tak dále, na všechno existuje nějaká podpora, nebo program.

Mutation, jak tady říkají stěhování za prací (v rámci jedné firmy), je, zdá se, celkem dobrý byznys. Je spousta klientů, kteří hledají bydlení a potřebují pomoc...

Ovšem, když jsem v úplně prvním dotazníku, který mi poslala "moje" agentura, narazil na otázku "Co je důvodem vaší mobility? a) mutace b) nový pracovník" (to je český překlad anglického textu, který vznikl francouzským překladem původního francouzského textu), trochu mě to zarazilo. Doktorka mi sice vždycky tvrdila, že jsem hypermobilní, ale že by příčinou mohla být mutace? Pro jistotu jsem si řekl o původní francouzskou verzi, čímž se tento bod (a řada dalších) vyjasnily.

Realitní absurdita mi ovšem začíná stále více vyvstávat před očima. O víkendu jsem se procházel v okolí (14. obvodu). Realitní kanceláře jsou tady možná četnější, než zastavárny a sex cluby na Žižkově. Z nabídek pak vyplynulo, že cena za byt v Paříži, v dobré části (14., 7. obvod) se pohybuje od 8 tis. do 12 tis. euro za metr čtverečný. A za těch osm je to nejspíš nějaká zoufalost v prvním patře nad křižovatkou, nebo nějaký immeuble standing (což překvapivě neznamená, že se jedná o stojící nemovitost) s výhledem na nádraží.

Podle zákona (nebo možná spíš vyhlášky), nejmenší byt, který se může nabízet (jako byt, nebo spíš prostor k bydlení), musí mít 9 metrů čtverečných. Říkala mi to naše nová asistentka na osobním, která to ví, protože v něm bydlí. Je to mladá holka po škole, ale i tak mi to přijde hardcore. Ale hledá si něco většího (akorát se bojím, co to v tomto kontextu může znamenat). 9 metrový byt samozřejmě nemá sociální zařízení, ani kuchyň - obojí je společné na chodbě.

Že trh je napnutý k prasknutí dokresluje i to, že např. nájem se automaticky navyšuje podle nějakého indexu (navyšování nájmů), který určuje stát. Na druhou stranu, co mají ti chudáci majitelé bytů dělat, když si kupují čtverečný metr za takovou pálku. Nějak se to musí zaplatit.

Díval jsem na cenovou mapu. Lokalita, kde je byt, který si chci pronajmout, se pohybuje v ceně šest až sedm tisíc euro za metr čtverečný. Kousek vedle (cca 200 m) je cena ovšem skoro dvanáct tisíc. Čím to? Je to na břehu Seiny. Ne že bych se nechtěl raději než na vozovnu, dívat na Seinu, ale že by to bylo skoro dvakrát raději? Ty byty tam ovšem stojí, takže o zájemce asi nouze nebude, protože jak říkala moje poradkyně, většinou je to prodané dřív, než vůbec kopnou.

24. listopadu 2011

Střípky

Dneska mi volali z banky. Prý se jim vrátila zásilka, s kartou a přístupovými kódy k účtu, kterou poslali na adresu mé kolegyně, kde teď formálně bydlím. Sice jsem je předem instruoval, že tam na schránce jméno nemám, ať to napíšou na obálku i se jménem jejím, ale holt systém je nastaven tak, že tam nic změnit nejde. O druhý servis se pokusí příští týden.

Také jsem zjistil, proč se vyplatí bydlet blízko pobočky. Místní jsou totiž posedlí placením šeky. Každý má šekovou knížku a platí se s tím kde co. A pak je dobré mít pobočku kousek, když tam člověk pořád ty šeky nosí, nebo si pro ně naopak chodí. Zrovna včera jsem byl na nákupu v Carrefouru, když hlásili, že pro nějaké potíže, kterým jsem nerozuměl, neberou platební karty ani šeky. Kolegové v práci tvrdí, že platba šekem je bez poplatku (a proto je to tak oblíbené), ale když jsem se díval do ceníků, tak mi to úplně tak zřejmé (že to je bez poplatku) nepřišlo. Představa, že si jdu koupit chleba a zaplatím to šekem mi přijde lehce bizarní.

Každopádně, já budu šeky také potřebovat, na zaplacení pronájmu. Ovšem nevím, jestli je v té době budu mít. Šeky totiž banka pošle (na moji stálou adresu :)) až tehdy, kdy se na účtu objeví první peníze. Pokud vše dopadne dobře, tak by se mi první výplata mohla v předstihu objevit na účtu v pondělí. Pak budu mít celé tři dny na to, aby mi přišla šekové knížka. Zatím mám dojem, že věci tady na sebe navazují, tak nějak přirozeně, vždy v tom posledním možném termínu, byť se člověk snaží, začít řešit vše v předstihu, právě proto, aby měl rezervu. Zatím to vypadá, že každá rezerva se spolehlivě něčím vyčerpá.

Na druhou stranu mě ovšem můj bankéř překvapil tím, že mne pozval na večírek ke konci roku do jejich pobočky Premier klubu - prý kousek od Champs-Elysées. Ptal jsem se co tam. Prý bych se mohl dozvědět něco o bance, klubu a tak. Tak jsem se ptal, jestli tam budou nějaké přednášky, nebo poradci... To ne, ale bude tam koktejl a mohu si tam vzít jednu osobu s sebou :). Bohužel, přestože jsem byl docela zvědavý na to, jak vypadá takový vánoční koktejl bankovních klientů, musel jsem odmítnout. Nikoho, kdy by tam šel se mnou, bych nesehnal, a pokoušet se vést nevázanou koktejlovou konverzaci s kýmkoliv cizím, by se mohlo rovnat společenské sebevraždě. Tak třeba příští rok. Nevzpomínám si, že by mě někdy pozvala spořka, na svůj večírek pro klienty :).

Dneska jsem v práci úspěšně absolvoval zdravotní prohlídku a byl oficiálně uznán schopným pracovat ve Francii. Prohlídka byla zajímavá tím, že jsem ji nečekal. Sice mi dopředu sekretářka psala (stejně jako dalším asi 15 lidem), že se máme přihlásit, ale protože jsem nevěděl, jestli nebudu služebně pryč, tak jsem se nepřihlásil a tím to považoval za vyřešené. Ne tak oni. Dopoledne mi zavolala sestřička, jestli bych mohl přijít na ošetřovnu. Vzhledem k tomu, že ošetřovna je v přízemí hned vedle automatů na kávu a zrovna jsem nic neměl, tak jsem na to kývl. Když jsem přišel dolů, seděl tam v čekárně už nějaký kolega, který vyplňoval na počítači dotazník ohledně stresu. Pak si ho zavolala doktorka a mne si vzala sestřička. Zkoušela mne z vidění (na takové té klasické tabuli co mají očaři), pak jsem četl nějaký pidi text (kvůli kontrole vidění na blízku), kde mi větší problém dělalo to vůbec správně vyslovit (než to vidět), protože to byl zjevně úryvek, z nějakého přírodovědně-filozofického článku o chování zvířat.

Jediná věc, která mne překvapila (protože jsem ji předtím nikdy neviděl), byla, když mi zkoušela únavu oka tím, že mi dala takové, jakoby divadelní, brýle, s jedním okem zakrytým a do toho druhého mi svítila bodovou baterkou. Zároveň se u toho, vedle toho svítícího bodu, promítala svítící svislá čára, kterou pak nějakým seřizováním nastavovala tak, aby se nakonec překryla s tím svítícím bodem. Dělala to jenom na jednom oku a pak řekla, že to je v pořádku. Takže nakonec jsme si akorát nerozuměli v tom, odkud jsem a místo Česka, mi napsala do karty Čečensko nebo něco podobného :).

Doktorka mi změřila tlak, vyptala se mne na pár základních věcí, promačkala, poslechla, zvážila a pustila. A opravila mi tu Čečnu na Česko :). Když to srovnám s prohlídkou, kterou jsem absolvoval jako výstupní v Praze, kde mi normálně brali vzorky všeho možného, posílali mne na oční, rehabilitaci, tak tohle vedle toho vypadalo jako taková pohodová přátelská návštěva. Mám ovšem pochybnosti, že by přitom mohli něco skutečně zjistit, pokud by teda člověk nebyl vyloženě na umření.

Závodka si dneska vysloužila první černý puntík. Zkusil jsem po dlouhé době zase polévku, měla být provensálská, a při jídle z ní vylovil něco hodně tvrdého a zároveň, zjevně uměle, přesně opracovaného. Kolegové tvrdili, že to je autentický provensálský zub, mně to spíš přišlo jako nějaký mořský kámen, rozříznutý pilkou. Takže polévku na delší dobu zase vynechám.

O polední přestávce stáli před vchodem rozdávači letáků. Jeden jsem si vzal, protože na něm bylo velkým písmem vysázeno MERCI. Ukázalo se, že to je výzva k podpoře a podpisové akci. Na pobočce zrušili tým, který dělal nějaký vývoj pro Symbian. Což není překvapivé, pro někoho, kdo trochu sleduje technologie v mobilních telefonech. Co bylo překvapivé, že se zrušený tým domáhal toho, aby byl ze stejných lidí vytvořen nový tým, který by místo toho vyvíjel věci pro Linux, Windows Phone, nebo Meego. Ať žijí odbory.

Poprvé, od té doby, co tady bydlím, jsem si zkusil pustit televizi. Asi dvakrát jsem procvakal všech 30 programů a zase ji vypnul. Zjistil jsem, že nejsem schopen se dívat ani na Akta X, když jsou ve francouzštině.

18. listopadu 2011

Le RIB est arrivé

Ve středu jsem dostal konečně RIB (Relevé d'Identité Bancaire - potvrzení o bankovním účtu) a mohu se tedy směle začít ucházet o další výdobytky všedního života běžného domorodce, jako např. zdravotní pojištění (sécurité sociale), nebo bydlení.

Musím ovšem přiznat, že to nebylo bez patřičného adrenalinu. Předně, není úplně nejlepší nápad si naplánovat přesun na dobu, kdy všichni šílí z příprav na lokální výstavu světového významu, o které se běžný laik, během svého života, nedozví, a o které se, lidé z branže, baví už rok před ní, a kdo na ní není, jako by nebyl. Pro přiblížení, je to asi jako světová výstava požárních hydrantů, na kterou se sjedou hasiči z celého světa a po 3 dny si předvádějí nejnovější hity v požárních hydrantech, hadicích, stříkačkách a kohoutech. Výhoda tohoto poměrně obskurního zaměření je, že na ni nikdo nezavítá náhodou, a ani pro to, aby si nasbíral samolepky, nebo odznáčky. Nevýhoda je, že už 14 dní před začátkem všichni šílí, ladí se poslední detaily a celá divize v podstatě nedělá nic jiného než, že se připravuje, takže ostatní věci jaksi stojí. No, a tato výstava vyvrcholila právě tím, že tento týden od úterka do čtvrtka proběhla.

Původně jsem se jí měl účastnit (z titulu své pozice) všechny tři dny v plné šíři, ale protože jsem měl domluvené schůzky vždy až po poledni, nakonec jsem to smrskl na tři odpoledne a přitom ráno chodil do kanceláře, jednak řešit, co dělají zákazníci, ale hlavně, co dělá banka, a jak to vypadá s hledáním bytu. V souladu s tradicí mne pak po druhém dnu skolila migréna, takže jsem třetí den strávil zcela tradičně v posteli, jen s tím, že jsem si odskočil během poledne do kanceláře, abych zjistil, že to, že se nemohu připojit do firemní sítě, není chyba u mne, ale v systému. Někomu ve firmě se totiž místo toho, aby můj firemní účet přesunul z pražské pobočky na pařížskou, podařilo můj účet deaktivovat, což způsobilo, že jsem se nemohl přihlásit do emailu ani jinde a poté, co jsem se odhlásil a vypnul počítač (který se tímto aktualizoval), jsem se nemohl přihlásit ani na svůj počítač. Takže vlastně ani nemělo cenu chodit do práce a to že jsem čtvrtek proležel, až tak nevadilo. Co bylo horší, že mi ve středu poslali z banky RIB na můj firemní email. Nu, což...

V souvislosti s výstavou mi to ovšem nedá, abych nezabrousil o pár let zpátky a to konkrétně do konce roku 2008, kdy jsem se zmiňované výstavy účastnil poprvé. Tehdy, ještě na jiné pozici, jsem byl poprvé v životě nejen na výstavě, ale i v Paříži. Ještě jako elév, jen lehce šmrcnutý fráninou (po prvním roce na Francouzském Institutu v Praze) jsem si to přihasil před půlnocí TGV z Aix-en-Provence na Gare du Lyon, abych se vzápětí nechal odvézt bizarním taxikářem do svého hotelu na Montparnassu. Taxikář se mezi Mercedesy, které tehdy parkovaly na stojánce u nádraží, vyjímal omláceným Peugeotem, vystoupil v maskáčích, mluvil možná lepší angličtinou než já, a po cestě mi vyprávěl, po té, co se dozvěděl, že jsem z Česka, neuvěřitelné příběhy ze svého života. Na hotelu ho následoval neméně bizarní recepční, který pro změnu komunikoval pouze francouzsky a jediné na co se zmohl, bylo, si postěžovat jak ho to nebaví a jak je utahaný. A teprve, když jsem mu řekl, že jsem také pořádně utahaný a že mě to už taky nebaví, tak zjevně pookřál a začal mě pořádně vnímat.

To bylo ovšem před 3 lety. Od té doby se z výstavy stala tradice, stejně jako ze zdravotní indispozice, která mne skolívává v jejím průběhu, ať už to byla migréna, nebo prasečí chřipka památného roku 2009. Letos poprvé jsem si ovšem nemusel domlouvat letenku a hotel (půl roku dopředu), protože jsem mohl přijet rovnou "z domu".

V souvislosti s výstavou se nabízí příležitost zmínit trochu geografii a dopravu v regionu. Pařížské výstaviště leží blízko vesnice Villepinte a je to předposlední zastávka na trase B RER. RER znamená Réseau Express Régionale, neboli něco jako regionální expresní síť, nicméně Francouzi tomu říkají prostě RER. Tím regionem se myslí Île-de-France (což je v podstatě pařížský region), tou sítí to, že těch tras je 5 (A až E) a provozuje je společně RATP (pařížský dopravní podnik) a francouzské dráhy (SNCF). RER by se dalo přirovnat k regionální vlakové dopravě v Praze (tzv S-vlaky), nebo S-bahn v Německu, nebo Rakousku, s tím rozdílem, že linky RER projíždí skrz centrum (nebo prostě skrz) a někde sdílí zastávky s trasou metra. Trasa B se od ostatních tras nijak zásadně neodlišuje, jen má tu zvláštnost, že vede na pařížské letiště CDG (Charles De Gaulle), kterému ovšem Pařížané říkají spíš Roissy podle dědiny, kde stojí. Kromě toho, že letiště je poslední zastávkou trasy B se také vyznačuje tím, že je sice kousek od výstaviště v zóně předchozí, ale stojí víc než 2x tolik.

Jinak RER B je na letiště poměrně pohodlné spojení a ve srovnání např. s taxíkem mu navíc nehrozí zácpa. Akorát nesmí sněžit, být perturbation nebo stávka. Směrem na letiště jezdí navíc dva druhy vlaků. Jeden, který zastavuje všude, a druhý, který zastavuje pouze v Paříži (většinou po Gare du Nord), příměstskou oblast projíždí, a pak zastavuje až na letišti. Tím se ovšem člověk jedoucí na výstaviště nesmí nechat zmást, a tak i když na všech tabulích to ukazuje další zastávky až na letišti a několikrát to hlásí i ve vlaku, když vytrvá, dočká se. Vlak skutečně zastaví i na výstavišti. Je to ovšem trochu adrenalin a ne každý to vydrží :).

Takže výstavu jsem přežil, RIB dorazil, a tak jsem mohl dnes vyrazit na "Tour de visites", tedy okružní jízdu po vytipovaných bytech. O tom, ale, zase jindy ;-).

9. listopadu 2011

La banque-route

Od chvíle, kdy jsem vkročil na francouzskou půdu, pracuji na tom, abych si otevřel účet v bance. Hned první den při obědě jsem uspořádal anketu mezi kolegy. Když málokdo doporučil tu co má, začal jsem si připadat jako doma.

Trochu odbočím, ale rád bych situaci "jako doma" trochu přiblížil. Po více než 20 letech se mi podařilo úspěšně ukončit účet u České spořitelny. Myslím, že po takové době mě nikdo nemůže nařknout z unáhlenosti, ale prostě "spořka" to má v paži. Přestože mi šlo jen o běžný účet a neměl jsem žádné připojištění nebo spoření, nebo jiný výhodný produkt a ani jsem nechtěl osobního bankéře, stejně se spořce podařilo mne otrávit do té míry, že jsem udělal chlapské rozhodnutí s tím seknout. Jednou provždy.

Teď mám účet u mBank, což by nebyla špatná alternativa, v podstatě mi služby vyhovují, ale něco tomu chybí. Jednak vize, o co bance vlastně jde, což dokumentuje pár přemetů v komunikaci, nabídce a konečně i plnění slibu "banka bez poplatků", jednak poněkud nevyrovnané provedení (internetového portálu) obsahující velice užitečné a praktické věci na jedné straně a totální zbytečnosti na druhé straně a jednak poměrně špatně maskovaná snaha zákazníka nalákat a pak odřít (viz konverzní lístek měn pro platby v zahraničí). Dnes už bych mBank nedoporučil, spíš, jak říká klasik, je to nejmenší zlo.

Protože u mBank ale moje platební karta (historicky raritní embossovaný "delfín" bez embossu) fungovala mizerně, resp. nefungovala v polovině případů a karta od spořky jí v tom úspěšně konkurovala, musel jsem si nakonec pořídit ještě kreditku, abych mohl platit v zahraničí. Od Citi. Která je OK do chvíle, kdy potřebujete něco bance sdělit. Třeba to, že nefunguje výpis v omezeném období. Pak zjistíte, že mBank je skutečně nejmenší zlo.

Takže s touto skepsí jsem přistupoval k výběru banky ve Francii. Pár tipů jsem v anketě ale dostal. Třeba, že se mám vyhnout La Poste (což je sice pošta, ale mají také svoji banku - asi jako naše Poštovní banka), nebo, že si mám připravit 5 až 10 Euro na poplatky (a pak, že jsou u nás banky drahé), apod. Odpovědi v anketě měly jinak společnou ještě jednu věc - žádná nebyla nadšená - s výjimkou kolegy, který si právě otevřel účet v nové bance Boursorama, čistě internetové a bez poplatků. Něco jako naše mBank, ale s horším jménem a matkou, která také nemá v Česku moc dobrou reputaci. Přesto to ale vypadalo skvěle, objednání účtu přes internet, dodání dokumentů přes internet a ovládání banky (jen a) přes internet. Měli i zajímavou nabídku ohledně platební karet, takže to byla první volba, kterou jsem zkusil. Bohužel, jak se ukázalo, ne pro mne. Pro otevření účtu bylo potřeba doložit vlastnictví účtu v jiné (kamenné) bance. Asi jako by mBank vyžadovala, aby, kdo si chce u ní otevřít účet, musí napřed doložit, že už má minimálně dva měsíce účet u spořky. Pro domorodce, kteří se s bankovními účty už nejspíš rodí, to problém není, pro někoho, kdo žádný nemá, a v podstatě v systému neexistuje, je to konečná.

Další doporučená varianta byla nějaká místní banka, někde poblíž, "abych to měl blízko na pobočku". Marně jsem argumentoval tím, že na pobočku chodím vrcholně nerad, že tam i nerad telefonuji a že ani nestojím o osobního bankéře. Podle doporučení místních by to byla výhoda. Přestože jsem chvíli váhal mezi slovutnými jmény nakonec jsem si, z důvodů racionálních i iracionálních vybral banku, která nebyla úplně francouzská a nebyla "úplně všude" a na pobočku se nakonec vypravil.

Jak jsem psal, důvody byly různé. Zaujala mne nabídka "all-inclusive" a také výhodná nabídka na MasterCard Platinum, stačí mít stálý příjem a 50.000 Euro na účtu a karta a vedení účtu je zdarma ;-). Ale vážně, v porovnání s LCL, Crédit Mutuel, nebo BNP Paribas se to cenově až tak nelišilo a způsob tarifikace byl pro mne zdaleka nejpřehlednější.

Takže jsem dorazil na pobočku, vybaven občankou, pracovní smlouvou a dobrozdáním od zaměstnavatele o tom, kolik budu měsíčně vydělávat (protože normálně bych musel doložit poslední výplatnice, ale ty jsem neměl). Na místě sice úředník vyjádřil zájem se mnou dále usilovat o otevření účtu, ale zdůraznil, že potřebuji le justificatif de domicile. A adresa hotelu, kde bydlím, stačit nebude. Po zevrubné analýze situace jsme společně k dospěli k závěru, že přímé řešení neexistuje (viz můj předchozí příspěvek). Pak úředník navrhl, že bych si mohl zkusit dočasně otevřít účet v nějaké jiné bance, která to nevyžaduje, a až budu mít svoji domovskou adresu, tak se k nim vrátit. Potom se buď zastyděl, nebo mu došlo, že taková banka ve Francii není a i tato varianta padla. Po dalším brainstormingu vyrukoval s nápadem, že bych se mohl (minimálně pro potřeby úředního šimla) ubytovat u nějakého známého Francouze, pak by problém s doložením domácí adresy přešel na něj a mohl by se použít obvyklý postup s fakturou za telefon, elektřinu apod.

Po návratu z banky jsem hned vyhlásil soutěž o dobrovolníka, který mne ubytuje. Zájem kolegů mne překvapil. Přihlásila se pouze jedna kolegyně, se kterou to už pár let táhneme, takže nešla do úplně neznámého podniku, a tím to také vyhrála. Napsala mi dobrozdání, že mě ubytuje, přidala k tomu doklad o zaplacení daně z nemovitosti a fakturu za elektřinu a považovala celou věc za vyřízenou. Ne tak bankovní úředník, který kontroval tím, že daň z nemovitosti není dokladem o tom, že tam skutečně bydlí, a faktura za elektřinu je starší více než 3 měsíce. Námitka, že EDF vystavuje faktury ročně a tudíž další bude až za rok, ho neobměkčila. Ostatní potenciální dokumenty potvrzující vztah k danému bytu byly napsány na jejího manžela. Po dalším brainstormingu, který jsem už jen sledoval zpovzdálí, se ovšem opět podařilo najít nějaký další dokument (rozpis plateb), který by snad mohl situaci zachránit. Ovšem jestli se to skutečně podaří se dozvím nejspíš až příští týden. A na tom, který den přesně se to dozvím také záleží, jestli mi přijde první výplata. Kolegyně se ovšem nabídla, že v nejhorším si to mohu nechat poslat na její účet.

V mezičase jsem vyplňoval nějaký dotazník z osobního, a mimo jiné v něm byla i kolonka na uvedení dvou osob, které by bylo možné kontaktovat v nouzi. Tak jsem tam začal vyplňovat otce, ale když jsem došel k telefonním číslům a emailu, tak jsem se zarazil. Otci by mohli poslat maximálně ostatky :). Začal jsem pátrat v paměti a zjistil jsem, že nikoho, kdo by uměl francouzsky (dost dobře na to, aby mohl reagovat na kritickou situaci) a zároveň nebyl Francouz, neznám. Takže to opět vyhrála moje oblíbená kolegyně. Prostě je potřeba mít někoho, kdo už Francouzem je, a má vás rád :).