Povinnost tomu chtěla, abych se vypravil na krátkou služební cestu přes kanál do Anglie. Což pro mne byla svým způsobem jedinečná příležitost. Sice používám angličtinu jako pracovní jazyk už skoro deset let, ale zatím jsem nikdy v rámci služebních aktivit do staré dobré Anglie nemusel (zato jsem byl už v JAR a Austrálii) a přece jenom, slyšet naživo pravou nefalšovanou angličtinu, bez francouzského, německého, nebo italského přízvuku, se mi jen tak nepoštěstí (nemluvě o jihoafrickém nebo australském). Takže jsem se celkem těšil.
Radost trochu hatil fakt, že zákazník sídlí „někde mezi Manchesterem a Liverpoolem“ v místě, které se jmenuje Warrington, a které patrně nedisponuje ničím zajímavým (kromě toho, že je mezi Manchesterem a Liverpoolem). Což jsem nakonec ale ani neměl možnost ověřit, protože se ukázalo, že místo kam jedu je vlastně technologický park, na okraji města, kde lišky dávají dobrou noc a kam směřují podobní zoufalci, jako já, kteří by rádi navštívili nějakou hi-tech firmu v parku. Dal jsem tedy na doporučení zákazníka a zamluvil si noc v hotelu v místě, abych se mohl pak ráno lehce přesunout po svých a nemusel se shánět po místní, nebo jiné dopravě.
Během plánování cesty se ukázalo, že do Manchesteru létá přímý spoj, který se jmenuje Flybe a je to už podle názvu low-cost, ale když jsem pak zjišťoval, ze kterého terminálu na Roissy to poletí, tak vyšla najevo pravda a Flybe se vyjevila jako přebarvená Air France. Což nebylo nutně na škodu, protože jsem se nemusel štrachat na Terminál 3, ze kterého low-costy normálně létají, ale mohl si dopřát luxusu Terminálu 2E, což je domácí terminál Air France a samozřejmě nejpohodlnější a nejlepší ze všech.
Manchester není podle wiki příliš velké město a letiště tomu odpovídá. Reklamní upoutávky, že jde o druhé nejlepší business letiště v Anglii nemohly smýt dojem, že jde o lokální letiště oproti kterému i Praha vypadá jako mezinárodní hub. A jak tak bloumám po chodbách a hledám, kde jsou taxíky, nějaký chlapík mě zastavil a požádal, jestli bych ho nevyfotil. Prý to bude jen chvilka, on si stoupne támhle ke sloupu, a já to tady jen zmáčknu. A dal mi do ruky Canon EOS 5D, který vypadal, že už má za sebou minimálně cestu kolem světa. Tak jsem to zmáčkl, a bylo to nějaké rozmazané. Zmáčkl jsem to ještě jednou a nezlepšilo se to. Pak jsem si všiml na displeji (kde byla hromada nějakých čísel), že tam bliká ISO 100. Což se mi zdálo málo, na to, abych ho z ruky a bez blesku vyfotil. Zeptal jsem se tedy chlapíka, jestli by to nechtělo trochu zvednout citlivost, že se mi zdá, že 100 je málo a on se mě zeptal, jestli tomu rozumím a nevím tedy, jak to udělat (modří asi tuší). Zaimprovizoval jsem a navrhl, že bychom mohli zkusit tlačítko nahoře s nápisem ISO, což se ukázalo jako dobrá volba. Jen to pak bylo zase moc světlé. Takže chlapík chvíli šteloval nastavení, aby mi foťák nakonec zase předal, ať to zkusím znovu. Bylo to o poznání lepší, ale pořád ne úplně ostré. Tak jsem zkusil cvičně zakroutit objektivem a ejhle, šlo to i zaostřit. Udělal jsem tedy dvě další fotky a ponechal chlapíka osudu. Proč se chtěl fotit na chodbě manchesterského letiště, které vypadalo jako pražské hlavní nádraží před rekonstrukcí, jsem se už ani raději neptal.
Venku jsem pak konečně našel taxíky. Tedy, napřed jsem si nebyl úplně jist, vypadaly totiž poněkud podezřele, ale dispečeři, co to tam organizovali, mě přesvědčili, že se nemám bát, a že to určitě dojede až do Warringtonu. Tak jsem se seznámil s kultovním black cab. Co z obrázků patrné není, je spartánská výbava uvnitř. Zadní část vypadá spíš jak nákladní prostor pickupu, je tam sice sedadlo (které vypadá jak z první republiky), ale oproti němu jsou na stěně za řidičem výklopná sedátka (tak jak bývají ve vlaku v některých vagónech na chodbičce), takže se tam teoreticky vejde až 6 lidí (jeden si může čupnout doprostřed). Řidič je oddělen stěnou, která má dole ta sedátka a nahoře přechází do plexisla, ve kterém je jen díra, jako někde na přepážce, kterou si můžete podat peníze, nebo kreditku. Vzhledem k tomu, jak je řidič daleko a díky té stěně, se s ním celkem nepohodlně konverzuje - je potřeba řvát do té díry uprostřed - a navíc kvůli tomu, že taxík v podstatě nemá odhlučnění, je to za jízdy v podstatě nemožné. A to nemluvě o tom, že v taxíku bylo stejných 8 stupňů jako venku a odněkud tam navíc pekelně táhlo.
Zato ale řidič neuměl moc anglicky, takže jsme se ani moc vybavovat nepotřebovali. Nakonec mě ale k hotelu dovezl a řekl si za to o 52 anglických babek (27 km), což ho rázem udělalo, kromě nejbizarnějšího, také nejdražším taxíkem, jakým jsem kdy jel. Prý kvůli nočnímu tarifu, který začíná v sedm večer. Také mi vnutil náhradní účtenku. Když jsem se pozastavil nad tím, k čemu mi bude nevyplněná účtenka, tak mě ubezpečil, že se mi může hodit, protože údajně ne všichni taxikáři je mají. Vypadá to, že život taxikáře v Anglii je boj o holáč - za neprůstřelným plexisklem a s nebezpečným nočním provozem po sedmé večer, v autech, ve kterých bych nechtěl jezdit ani zadarmo.
Když jsem vstoupil do hotelu, trochu jsem znejistěl, protože jsem se ocitl v nočním baru. Vyšel jsem tedy ven, obešel hotel, ujistil se, že jiný vchod tam není a znovu vešel. Barmanka se mne ptala, jestli prý něco hledám. Řekl jsem, že recepci. Prý je to ona u toho barového pultu, co stojí proti vchodu. Aha. Nabídla mi, jestli si něco nedám k večeři, což jsem odmítl, ale když jsem přišel na pokoj a našel v hotelovém menu Penta Cheesburger a French fries za třináct anglických babek, tak jsem se ještě rád, sám, dobrovolně vrátil. A cheesburger nezklamal, vypadal nějak takhle (a obecně to vypadalo dost podobně), takže pro Vídeňáky jednoznačně příležitost užít si poctivý hambáč :).
Trochu zklamáním byla poměrně malá (až žádná) nabídka točených piv, zato jsem na jídelníčku našel takové exklusivity jako singapurský Tiger, nebo budějovický Budvar. Dal jsem si tedy konzervativně Guinesse, neboť na pravé anglické pivo jsem neměl odvahu. Servírka na mně vyzvídala odkud jsem a když jsem přiznal, že z Česka, tak se pochlubila, že je Polka. Čímž se vysvětlilo, že jsem jí perfektně rozuměl, zatímco ostatním jsem musel občas trochu pomoct. Další zvláštností bylo to, že 99 % osazenstva byli chlapi, což pro změnu vyplynulo z toho, že tam všichni byli, podobně jako já, na služebce.
Druhý den jsem dorazil ráno k zákazníkovi poměrně hladce, že pršelo a šel jsem bahnem mě nezaskočilo, neboť si svoje služební polobotky pravidelně krémuji impregnačním krémem a pro anglické počasí jsem se vybavil heavy-duty softšelkou, která odolá i vichřici a vodní smršti. (Jediné, co jsem trochu podcenil byly kalhoty, vlněné černé pracovní, které neodolávaly tak dobře sprchám bahna od okoloprojíždějících aut.)
Kolegové mi potvrdili, že black cab není výjimka, nýbrž pravidlo a pozvali mne na čaj z automatu. Když jsem se podivil, že čaj z automatu není v Anglii zakázán jako kacířství, tak mě ubezpečili, že ne a že se nemám obávat a dali si všichni kávu. Neobával jsem se tedy a zjistil, že chutná překvapivě dobře - stokrát lépe, než chutnal čaj z automatu, co byl v pařížské pobočce, než někomu došlo, že jenom kvůli mně (kdo si ho dal jednou) se ho tam mít nevyplatí a z automatu ho zrušili. Odpoledne jsem se tedy nechal navnadit na kávu a dal si ji také. Zjevně existuje káva z automatu a káva z automatu a nejsou tytéž. Život v Anglii je zjevně boj o holáč nejen pro taxikáře.
Což se ukázalo na zpáteční cestě na letiště. Kolegové mi objednali taxíka a zase přijel black cab. Už jsem byl připraven, takže jsem si nasadil čepici, zapnul bundu, připoutal zavazadla i sebe a vyrazili jsme se. Bohužel tenhle taxík nebral karty, takže mě vysadil u bankomatu, kde jsem si vylovil pár babek v hotovosti. Překvapivě cesta zpět stála jen 35 babek, což mi potvrdili ostatně i kolegové, prý je to jiný tarif a obecně ceny jsou tak nějak smluvní. Trochu mi vadilo, že ani v polovině cesty nezačal taxík topit (což ten z předchozího dne udělal), ale pak jsem si všiml, že taxikář má otevřené okýnko u spolujezdce díky čemuž do taxíku celkem dost táhlo a to i dozadu dírou v plexiskle, takže topit nemělo smysl. Asi mu bylo teplo, což jsem chápal, že je zvyklý na drsné anglické počasí, a navíc měl na sobě asi třikrát silnější zimní bundu než já. Druhý důvod, proč možná větral, byl ten, že chtěl zvýšit hluk uvnitř, aby nebylo tak nepříjemné hlasité praskání, které se ozývalo ze zadního reproduktoru hned vedle mé hlavy a které připomínalo praskání tvrdého a silného materiálu a bylo tím intenzívnější, čím rychleji jsme jeli. Celkový estetický zážitek ze zpáteční jízdy bych přirovnal k práci venku v zimě a dešti se sbíječkou. Tak to bychom měli black cab. Už se těším, až tam zase někdy pojedu :).
Air France mi na zpáteční cestě už žádné další překvapení nepřipravila a díky poměrně pozdnímu příletu na mě čekal prázdný periferik, navíc bez uzavírek, takže jsem cestu z letiště domů zvládl za rekordních 38 minut, aniž bych porušoval rychlostní limity. Druhý den jsem si dal kávu z automatu a vše se vrátilo do normálu.
