Například, již zmiňovaná daň z bydlení. Nebo daň z nebydlení - ano i tato daň ve Francii existuje. Oficiálně se to jmenuje „daň z prázdného bytu“ (Taxe sur les logements vacants). Protože stát zjistil, že když někdo má víc bytů a nebydlí v nich, a ani je nepronajímá, tak přichází státní pokladna o daň z bydlení. Proto zavedli daň z nebydlení, kterou platí vlastník, za to, že v bytě nikdo nebydlí. Zajímavý způsob jak motivovat vlastníky aby byty pronajímali (daň z bydlení totiž platí nájemník).
Další zajímavá regulace je na minimální pozemek, nutný k postavení domu, která říká, že na metr čtverečný obytné plochy je třeba minimálně 5 metrů pozemku (samozřejmě ne všude, třeba v Paříži by to nešlo). Na domek se 160 m2 tedy bude potřeba 800 m2 pozemku, což zvyšuje cenu jakékoliv nové nemovitosti, protože pozemky jsou tím pádem drahé (jsou potřeba ze zákona). Stát se dostává do patové situace. Na jedné straně by rád, aby bytů bylo co nejvíce (má z nich daň ať tam někdo bydlí, nebo ne), na druhé straně by chtěl, aby tržní cena byla co největší, aby z ní měl co největší daň z nemovitosti a na třetí zdražuje peníze, takže zvyšuje cenu hypoték, což následně vede k menší poptávce po bytech, což následně vede k nižší ceně, atd. Před pár dny jsem si všiml na nějakém revolučním plakátku, vylepeném na silniční zátarase, toto „Francie upadá do krize, přestože nikdy dřív neplatili Francouzi tolik daní jako teď.“
A když už jsme u daní, prezident Hollande loni do svého majetkového přiznání nezahrnul svoji partnerku - tudíž se vešel do limitu, který je osvobozen od daně z bohatství (l'impôt de solidarité sur la fortune - zkráceně L'ISF), který je normálně 1.300.000 €. Ještě předloni to bylo 800.000, tam by se nevešel, ale podařilo se mu ještě loni prosadit změnu na 1.3 M, kam se už vešel, byť o fous. Jinak, kdo se nevejde do limitu platí, čtvrt, nebo půl procenta z hodnoty celého majetku. Údajně těch lidí není málo a státní kasa si tak přijde ročně na více než 4 miliardy. Pan prezident nicméně neplatil, protože tak bohatý nebyl. Problém byl, že svoji přítelkyni jinak ale používá zcela otevřeně jako první dámu a nechává jí hradit výdaje ze státní kasy. Veřejné mínění nyní debatuje, zda by ji měl přiznat i v majetkové dani, pak by totiž musel danit společný majetek, který by už asi limit přesáhl (což by mimo jiné znamenalo, že spáchal daňový únik), nebo naopak se od ní distancovat a v tom případě by měla vrátit všechny „dotace“, které dostala jako první dáma. Prezident slíbil, že situaci objasní do 14. ledna. Počítám, že se to vyřeší nějak „po francouzsky“.
Mobilní operátor Free se vytasil s novým tarifem 4G LTE s 20 GB FUPem za baťovských 15,99/měsíc, ceny bavoráků oproti loňsku mírně klesly, a na tradičním novoročním přípitku (cidrem) nad galette nám šéf pobočky oznámil, jak ten loňský rok byl těžký, a jak ten letošní bude ještě těžší.
Nicméně, galette byla, je, a bude, i kdyby na chleba nebylo. Tuhle tříkrálovou tradici si Frantíci vzít nedají. Oč přesně běží je la galette des rois neboli galette králů, což je tradiční koláč, který se peče na večer tříkrálový a do kterého se zapeče „zrnko“ (la fève). V současné době existují dvě „školy“. Severní, vycházející z bretaňské tradice, peče koláč z lístkového těsta, do kterého se dává mandlová náplň a který se, jako všechno z Bretaně, vyznačuje absurdním množstvím másla (na mé z Auchanu udávají např. 33 % másla v těstě a 23 % másla v nádivce). Druhá, jižní škola, peče bábovku králů (le gateau des rois), která se vyznačuje tím, že je více dietní, a spíše připomíná bábovku ovšem z vánočkového těsta. Drobný rozdíl je i v použitém „zrnku“. Zatímco v severní galette lze najít jednu zapečenou figurku, v jižní variantě je kromě figurky ještě také fazole.
Tříkrálová tradice pak spočívá v tom, že se v rodině, nebo s přáteli, galette nakrájí a kdo najde ve svém kousku figurku je král, případně královna. Jde o čestný titul, ze kterého neplynou žádné povinnosti. Může si však zvolit svoji královnu, případně krále. V jižní variantě k tomu slouží právě fazole. Existují různé modifikace této tradice. Například, že ten, kdo má fazoli, kupuje galette příští rok, nebo že se krájí o jeden dílek víc, než je přítomných osob a volný dílek je pro Boha, strýčka příhodu, nebo prvního cizího člověka, který přijde. Milovníci napětí zase doporučují, aby se při krájení galette jeden člověk ujal krájení a druhý, nejlépe nejmladší dítě, si zalezl pod stůl, aby nevěděl, co se krájí, a určoval, komu daný kousek připadne.
V komerčním balení je pak možné v galette najít roztodivné figurky, a součástí každého balení je i papírová koruna pro šťastného krále - ten má totiž nakonec jak figurku, tak i korunu. Momentálně mám čtyři figurky z průmyslových galette, co jsem si koupil v supermarketu : jednoho Asterixe, jednoho človíčka s nápisem Balin The Hobbit (což považuji za trochu matoucí), jednu figurku s nápisem Queen Mara (netuším, k čemu se tato váže) a jednu figurku bez nápisu, která se asi nejvíce blíží třem králům, byť by mohla klidně být i teroristou.
Přestože je na webu spousta informací, co na první pohled zřejmé není, že se galette jí teplá. Což asi není problém, když se čerstvě upeče, ale i když si ji člověk koupí, tak by si ji pak měl „rozpéct“. Zahřátím se jednak uvolní nějaké máslo, a jednak zvýrazní chuť mandlové náplně. Když se k tomu pak přidá i správně (ne)vychlazený cidre, tak se dá přežít i v Bretani.
