Období melounů

Můj pobyt od příjezdu není jenom souvislá řada událostí (které se tady pokouším zvěčnit), ale také určitým způsobem doba rozdělená podle chutí. Když jsem přijel, tak jsem objevil cidre. Což je zkvašená jablečná šťáva, která obsahuje alkohol. Prodává se ve dvou variantách brut (asi 5% alkoholu) a douce (2,5 %) a v podstatě jen výhradně v 0,7 l lahvích, které jsou zašpuntované jako šampaňské. Je to zcela a naprosto přírodní produkt a má to něco do sebe. Pokud je člověku zima, nebo potřebuje zahřát, nebo si chce prostě zvednout náladu. Taky se to dá pít na žízeň, ale je fakt, že vypít tu sedmičku je tak maximum. Pak už hrozí cukrový rauš. Takže po čase, a po vyzkoušení snad všech dostupných značek, jsem s tím najednou přestal.

Mezitím začalo období paštik. Paštiky mají ve Francii tradici a je potřeba si uvědomit, že to není to, co známe z Česka z populárních reklam jako Májka nebo Játrovka. Francouzské paštiky vždy obsahují játra (ale není to myšleno nijak špatně - játra jsou zcela a naprosto normální potravina, podobně jako srdce, žaludek, nebo střeva) ale, což je oproti českým paštikám rozdíl, také maso. Podle toho, jestli to je kachní, králičí, husí, vepřové a v jakém poměru, tak je to pak paštika tradiční, venkovská, lovecká. Pokud v tom je navíc ještě víno, nebo koňak, tak je navíc ještě původní nebo domácí. Je ovšem potřeba přiznat, že ani cenou se ty francouzské paštiky neblíží těm českým. Nicméně, ač si pořád občas paštiku rád dám, i období paštik přešlo.

Období šunek trvalo asi nejdéle. Začalo v podstatě hned po příjezdu a teprve teď doznívá. Tady si ale nejsem jist, zda to je jen konec z okouzlení, nebo jsem se skutečně dostal do Francie v ten historický okamžik, kdy si frantíci začali schválně mršit vlastní šunky. Pamatuji si, že po příjezdu byly šunky daleko sušší, zato teď už z nich ten nástřik bez skrupulí vytéká, ještě než je rozbalím. A už jsem zkoušel různé značky a různé obchody a vypadá to fakt jako spiknutí.

Takže mi zůstaly sýry, kterých je jednak hodně, a jednak mi pořád chutnají. Zjistil jsem také, že se dají koupit poměrně dobré konzervy s čočkou nebo fazolí (a párkem) - divím se, že v Česku nikdo čočku s párkem (nebo bez něj) nedělá a dokonce i pizza Ristorante, ze které v Česku kdysi udělali nepoživatelnou zoufalost, tady chutná pořád stejně. Stejně se cpu přes týden v kantýně, takže o víkendu ani nemám potřebu se tím nějak zabývat - ale uznávám, že moje domácí strava je velice stereotypní.

Kromě cidrů jsem prošel podobným procesem i co se týká piv. To začalo ovšem už dávno, když jsem jezdil do Paříže služebně a občas si koupil nějaké pivo v supermarketu. Po experimentech s různými africkými a belgickými pivy (a i pár místními značkami) jsem nakonec zkonvergoval k Leffe, které je docela pitelné v blonde i brune variantě na rozdíl od některých devítiprocentních smrťáků s příchutí medu nebo whisky. O belgických pivech s příchutí višní ani nemluvě. Druhá věc, která tak nějak vykrystalizovala sama je to, že přestože jsem začal na plechovkách (půllitrové láhve jsou tady spíš vzácností), skončil jsem u čtvrtinkových lahví (které jsou naopak skoro standard a prodávají se v krabicích po šesti, deseti, dvanácti). Jednak na chuť stačí i ta čtvrtinka a jednak se mi to z toho nějak líp pije. Jen je opruz tahat ty láhve.

Vína testuji příležitostně, mám zábrany popíjet to sám, takže spíš tedy při nějaké služební „povinnosti“ nebo společenské události. Ovšem je dobré mít v lednici láhev pro případ ztroskotání, člověk nikdy neví, kdy mu to může zachránit život.

Francie má poměrně dobře chráněný trh s potravinami. Ne že by mi vadilo, že tady nemají německé plastické sýry, jogurty s gumou, nebo džusy z koncentrátu (ty tady mimochodem mají, ale místní výroby :)), ale přesto jsem byl příjemně překvapen, když jsem zjistil, že moje oblíbené müsli, které je původem z Anglie mají i v místním supermarketu. Jediné vysvětlení, které mě napadá je, že firma sice sídlí v Anglii, ale má francouzského vlastníka. Pak je to samozřejmě v pořádku. Jinak i řecký jogurt, což je svým způsobem pocta, protože pokud by se něco dalo označit za jogurtovou velmoc, tak je to Francie, je vyráběn ve Francii.

K snídaním a jogurtům se pak váže období džemů, kdy jsem testoval všechny ty nové druhu - fíkový, pomerančový, hruškový, špendlíkový, aby se i to posléze uklidnilo. Džemy sice jím pořád, ale méně.

Nedávno začalo období melounů. Paradoxně začalo v Sydney, kde jsem byl týden služebně a kde v hotelu měli velice omezený výběr ovoce k snídani - žlutý meloun, zelený meloun a bílý meloun. Možná tam byl ještě ananas nebo něco, ale utkvěly mi ty melouny. Hlavně díky tomu, že jsem každé ráno řešil dilema, mám si dát dnes zelený, nebo bílý, nebo žlutý, nebo nějakou kombinaci? A že jsem si nakonec stejně dal všechny. K tomu kukuřičné vločky (byl jen jeden druh, takže naštěstí bez dilematu) a jogurt (dva druhy - bílý a barevný). Jogurt byl překvapivý tím, že polévková lžíce do něho zapíchnutá pod libovolným úhlem se ani nehla, a také tím, že chuťově byl vynikající.

Ale zpátky k melounům. Po návratu jsem si řekl, že je vlastně škoda to nezkusit i doma. Když ty vločky s jogurtem stejně jím a místo jabka bych to mohl trochu zexotičtět. Po několika převážně pozitivních pokusech s melounem Galia a Charentais už byl jen krůček k tomu, začít si s mangem, nebo spíš s jeho peckou, která se rozhodně nedá snadno. Tady pomohly videa z YouTube.

Bohužel zkušenost s müsli není zdaleka pravidlem. Došla mi voda po holení a byl jsem na to očividně zcela nepřipraven. Doteď jsem to považoval za spotřební zboží na úrovni zubní pasty a toaletního papíru - prostě kupuji, až bude potřeba. Ovšem, když jsem si chtěl koupit tu vodu, tak se ukázalo, že moji oblíbenou značku nikde nemají. Ne, že by tady nebylo na výběr, ale přece jenom po dvaceti letech (a různých experimentech) jsem si tak nějak zvykl a hlavně přišel na to, proč mi vyhovuje, takže nemám chuť to měnit.

Napřed jsem to považoval za nedorozumění, ale prošel jsem Auchan i Carrefour, a pár kosmetik a parfumerií a nic. Ptal jsem se v práci kolegů, kde si kupují vodu po holení oni. Prý v supermarketu, ty dražší pak parfumerii a ty extra speciál v lékárně. Bohužel, ani tam jsem neuspěl. Samozřejmě jsem prošel i internet, ale našel jsem to online jen na Amazonu a na eBay. Předčasně jsem zajásal a objednal to z Amazonu, abych za čtyři dny dostal suše oznámení o tom, že prodejce moji objednávku zrušil. Na internetu jsem našel i pár komentářů o tom, že snad někde v Paříži to mají, ale stojí to 3x tolik a je to nějaký šedý dovoz, protože oficiálně to nikdo nedováží. Což chápu. Kosmetický průmysl určitě netrpí tím, že by měl slabou loby.

Nakonec jsem našel na Amazonu jiného prodejce a objednal to znova. Dokonce mi to už potvrdili. Má to jen jednu nevýhodu, přijde to údajně až za čtrnáct dní. Což je tristní, když to posílají z ostrova, který leží mezi Anglií a Francií. Při příští návštěvě Česka si asi budu muset pořídit zásobu.

Bonjour, mon chien !

Šel jsem takhle onehdy po městě a na přechodu se vedle mě nějaký chlapík zrovna obul do svého psa a něco mu dlouho vysvětloval - francouzsky. Napadlo mě hned, že má chlapík smůlu, protože pes mu nemůže rozumět, když na něho mluví cizí řečí. Kdo kdy viděl, aby se psi (dobrovolně) učili francouzsky. To může napadnout jenom pár zoufalců...

Pominu-li banální absurditu této spontánní myšlenky, kterou jsem obratem odhalil, vedlo mne to k zamyšlení, jak vlastně pes „rozumí“ řeči člověka. Nikdy jsem žádného psa neměl, takže google byl můj nejlepší pes. I tak mi to ale moc jasné nebylo. Pes údajně umí rozlišit slova. Někteří psi víc, jiní méně, ale nepodařilo se mi zjistit, jak ta slova přesně rozlišují. Jestli podle zvuku (jako člověk), nebo podle intonace, nebo i podle gest, případně i podle nějakého mimosmyslového vnímání (například, že člověk, který psa vede se musí na příkazy „soustředit“). Údajně, v nějakém pokusu, nějaký pes byl schopen reagovat na slovo, které předtím neznal, správně ho přiřadit nějaké věci a tu věc přinést.

Sám si někdy připadám jako ti psi a cítím se všemi, co se učí francouzsky jako já. Francouzština má totiž jednu vlastnost, která je jí typická - hodně slov zní dost podobně. Některá znějí dokonce stejně - těm se říká homofony (homophones). Čeština je má taky, ale jsou to spíš výjimky, třeba standardy a  standarty, nebo hold a holt. Pro češtinu ovšem na rozdíl od francouzštiny není potřeba na to dělat cvičení do učebnic. Minulou hodinu jsem si jedno takové dal.

s'en - cent - sang - sent - sens = [sɑ̃]
prit - prie - pris - prix = [pʀi]
foi - fois - foie - Foix = [fwa]

Pár příkladů z několika set. A není v tom nějaký detail, o kterém by se dalo říci, že třeba cizinec neslyší, ale rodilý mluvčí ano. I rodilí mluvčí potvrdí, že tohle se prostě vyslovuje stejně. Zbývá samozřejmě jediné, co lze pro rozlišení použít, a to je kontext. Důsledek této podobnosti je ovšem ten, že pokud se člověk snaží zapsat něco, co slyší, musí ta slova už znát i jak se píší. Zapsat to podle zvuku nejde.

Druhou nástrahu tvoří slova, která se sice vyslovují jinak, ale pro netrénované ucho je těžké je rozlišit a hlavně - používají se ve stejném kontextu. Například au dessous [o dəsu] znamená pod a au dessus [o dəsy] znamená nad. Takže se třeba bavím s kolegou o charakterizaci našeho posledního čipu a ptám se, jestli splňujeme nějakou specifikaci, a kolega odpoví buď prvním nebo druhým, podle toho, jestli čip je v limitu, nebo ho překračuje. Většinou to napoprvé nedám, takže to musím nějak ještě dodatečně ověřit, jestli jsem to správně chytl.

A poslední kuriozitu, kterou bych rád zmínil v tomto krátkém jazykovém koutku je někdy poměrně zásadní rozdíl mezi jazykem mluveným a psaným.

J'en veux plus je úplně perfektně normální věta, která znamená, že si ještě dám, nebo že si už nedám. Rozlišit, kterou variantu má mluvčí na mysli je možné tím, jak se u toho tváří (což ovšem není úplně spolehlivé), nebo tím jak vyslovuje poslední slovo. Pokud řekne [ʒɑ̃ vø ply], tak to znamená, že už ne a pokud řekne [ʒɑ̃ vø plys], tak ještě chce.

Celá bizarnost je důsledkem dvou věcí. Gramaticky správné odmítnutí by mělo být je n'en veux plus, jenže částici ne před en (ani před ničím jiným) nikdo neříká. Gramaticky správné potvrzení by bylo j'en veux encore plus. Ale encore je možné vynechat. Takže se použije dvojí výslovnost pro plus a je to. Voilà.