Bonjour, mon chien !

Šel jsem takhle onehdy po městě a na přechodu se vedle mě nějaký chlapík zrovna obul do svého psa a něco mu dlouho vysvětloval - francouzsky. Napadlo mě hned, že má chlapík smůlu, protože pes mu nemůže rozumět, když na něho mluví cizí řečí. Kdo kdy viděl, aby se psi (dobrovolně) učili francouzsky. To může napadnout jenom pár zoufalců...

Pominu-li banální absurditu této spontánní myšlenky, kterou jsem obratem odhalil, vedlo mne to k zamyšlení, jak vlastně pes „rozumí“ řeči člověka. Nikdy jsem žádného psa neměl, takže google byl můj nejlepší pes. I tak mi to ale moc jasné nebylo. Pes údajně umí rozlišit slova. Někteří psi víc, jiní méně, ale nepodařilo se mi zjistit, jak ta slova přesně rozlišují. Jestli podle zvuku (jako člověk), nebo podle intonace, nebo i podle gest, případně i podle nějakého mimosmyslového vnímání (například, že člověk, který psa vede se musí na příkazy „soustředit“). Údajně, v nějakém pokusu, nějaký pes byl schopen reagovat na slovo, které předtím neznal, správně ho přiřadit nějaké věci a tu věc přinést.

Sám si někdy připadám jako ti psi a cítím se všemi, co se učí francouzsky jako já. Francouzština má totiž jednu vlastnost, která je jí typická - hodně slov zní dost podobně. Některá znějí dokonce stejně - těm se říká homofony (homophones). Čeština je má taky, ale jsou to spíš výjimky, třeba standardy a  standarty, nebo hold a holt. Pro češtinu ovšem na rozdíl od francouzštiny není potřeba na to dělat cvičení do učebnic. Minulou hodinu jsem si jedno takové dal.

s'en - cent - sang - sent - sens = [sɑ̃]
prit - prie - pris - prix = [pʀi]
foi - fois - foie - Foix = [fwa]

Pár příkladů z několika set. A není v tom nějaký detail, o kterém by se dalo říci, že třeba cizinec neslyší, ale rodilý mluvčí ano. I rodilí mluvčí potvrdí, že tohle se prostě vyslovuje stejně. Zbývá samozřejmě jediné, co lze pro rozlišení použít, a to je kontext. Důsledek této podobnosti je ovšem ten, že pokud se člověk snaží zapsat něco, co slyší, musí ta slova už znát i jak se píší. Zapsat to podle zvuku nejde.

Druhou nástrahu tvoří slova, která se sice vyslovují jinak, ale pro netrénované ucho je těžké je rozlišit a hlavně - používají se ve stejném kontextu. Například au dessous [o dəsu] znamená pod a au dessus [o dəsy] znamená nad. Takže se třeba bavím s kolegou o charakterizaci našeho posledního čipu a ptám se, jestli splňujeme nějakou specifikaci, a kolega odpoví buď prvním nebo druhým, podle toho, jestli čip je v limitu, nebo ho překračuje. Většinou to napoprvé nedám, takže to musím nějak ještě dodatečně ověřit, jestli jsem to správně chytl.

A poslední kuriozitu, kterou bych rád zmínil v tomto krátkém jazykovém koutku je někdy poměrně zásadní rozdíl mezi jazykem mluveným a psaným.

J'en veux plus je úplně perfektně normální věta, která znamená, že si ještě dám, nebo že si už nedám. Rozlišit, kterou variantu má mluvčí na mysli je možné tím, jak se u toho tváří (což ovšem není úplně spolehlivé), nebo tím jak vyslovuje poslední slovo. Pokud řekne [ʒɑ̃ vø ply], tak to znamená, že už ne a pokud řekne [ʒɑ̃ vø plys], tak ještě chce.

Celá bizarnost je důsledkem dvou věcí. Gramaticky správné odmítnutí by mělo být je n'en veux plus, jenže částici ne před en (ani před ničím jiným) nikdo neříká. Gramaticky správné potvrzení by bylo j'en veux encore plus. Ale encore je možné vynechat. Takže se použije dvojí výslovnost pro plus a je to. Voilà.