Chantilly

Poznámka: Tenhle příspěvek patří chronologicky na začátek prosince loňského roku.

Čtrnáct dní po Fontainebleau mi ve schránce přistál email od Jarmily, že přijede zase na den, a jestli bychom tedy nedali spolu to Chantilly. A aby toho nebylo málo, tak navrhla, že vezme ještě kamarádku Jolanu, která bude shodou okolností v Paříži také a sama by se nudila. Což bylo výzva, kterou jsem nemohl nepřijmout. Jednak jsme měli Chantilly od minule v seznamu nesplněných úkolů, a jednak jsem byl zvědavý na Jolanu. Jarmila mě ujistila, že si to určitě všichni tři užijeme, což mne zanechalo v mírném neurčitém rozechvění, nicméně jsem se začal těšit. Sice jsem nenápadně naznačil, že bychom mohli eventuálně místo Chantilly „dodělat“ Versailles, ale to byla spíš jen taková řečnická nabídka. Chantilly bylo totiž už dávno rozhodnuto.

Udělal jsem tedy (znovu) navigační přípravu na Chantilly, zkontroloval předpověď počasí, a zkontroloval auto a vybavení, protože to vypadalo, že dosáhnu zatím historicky největšího zatížení svého auta - až dvěma dalšími osobami. A na to jsem nebyl zvyklý ani já, ani auto. Akce byla plánovaná na neděli a všechno vypadalo dobře až do pátku, kdy se v Paříži pár fanatiků rozhodlo odpálit na ulici, a předtím pokud možno ještě co nejvíce lidí postřílet. Francouzi jsou sice zvyklí na ledacos, ale tohle bylo i na ně moc, takže nastal výjimečný stav a jeho důsledkem bylo také to, že nebylo jisté, kdy a jak vlastně Jarmila s Jolanou přijedou, kde budou přebývat, a jestli vůbec se na Chantilly půjde jít podívat.

Bezprostředně po atentátech totiž byla většina podniků v Paříži zavřená, lidem se doporučovalo spíš nevycházet a neorganizovat zbytečně happeningy, ani manifestace. Na což stejně nikdo neměl náladu. Také byla v zasažených oblastech omezená doprava a byla zavřená muzea, divadla a obecně všechna společenská, nebo kulturní místa. Šance byla, že Chantilly zavřené nebude, protože přece jenom už je trochu dál od Paříže, a navíc administrativně už ani nepatří do regionu Île-de-France, kterého se omezení týkala hlavně. Ovšem situace byla skutečně výjimečná a člověk si nemohl být jistý ničím.

Jarmila s Jolanou nakonec dorazily skoro přesně podle plánu, jedinou změnou bylo, že místo v centru bydlely v hotelu na letišti, což by kdykoliv jindy byl opruz, ale v tomhle konkrétním případě to byla výhoda, protože z letiště v Roissy je to do Chantilly zhruba půl hodinky autem. Je totiž na stejnou stranu od Paříže a dokonce na stejné dálnici. Pro mne to byla také pomoc, protože jsem nemusel zajíždět do Paříže, když jsem pro ně jel. A nakonec to byla svým způsobem pomoc vlastně pro všechny, protože než zůstávat v ochromené a smuteční Paříži, mohli jsme se od denních starostí nechat rozptýlit kulturními a jinými zážitky. A tak se také nakonec stalo.

Letiště v Roissy už znám jako svoje boty, takže pro mne nebyl problém tam holky najít, navíc provoz byl minimální, a tudíž vše bez problémů pokračovalo až do Chantilly, kde jsem si při vjezdu do parkoviště všiml na sloupku od závory nějakého upozornění ohledně baťůžků a jiných zavazadel, ale nepodařilo se mi dát dohromady význam, protože se mi zdálo, že tam v té větě chyběl nějaký zásadní údaj, třeba příslovečné určení způsobu nebo místa. Jsa si vědom ovšem své omezené francouzštiny, šel jsem se pak raději ještě slečny u brány přeptat, a slečna, když mne viděla, mi to pro změnu šla naproti vysvětlit. Baťůžky bylo potřeba nechat v autě. Vzal jsem tedy alespoň láhev vody a kšiltovku, zásadní vybavení do jakékoliv akce. Jolaně ovšem celou brašnu na foťák nechali a Jarmila si s sebou pro jistotu vzala jen foťák.

V Chantilly si můžete koupit několik různých druhů vstupenek, které jsou ovšem schválně definované tak, že pokud se chcete podívat do zámku a do parku (což je téměř nutné, protože park je v podstatě všude kolem zámku a navíc vypadá tak lákavě, že by byl hřích se tam nejít podívat) zjistíte, že nejlepší je si koupit lístek „všechno v jednom“, který je samozřejmě nejdražší. Což nás ovšem nemohlo odradit.

U vchodu do zámku se fotila nějaká svatba, přesněji ženich s nevěstou. Jolanu zaujaly nevěstiny šaty do té míry, že se pokusila ze mne na ně vyloudit nějaký názor. Bohužel jsem totálně zklamal, a současně si uvědomil, že vlastně netuším, podle čeho, nebo jak, bych měl hodnotit svatební šaty, aniž bych při tom vzal v úvahu nevěstu. S nevěstou, tam už bych si troufl vyslovit vlastní názor, což jsem taky udělal. Nevěsta se mi (v šatech) líbila. Ženich nezaujal nikoho.

Jarmilu místo svatby zaujal audioguide a pořád po něm pokukovala, až jsme ji s Jolanou přesvědčili, ať si ho teda vezme. Naštěstí nám před tím paní u vchodu poradila, ze které hromady, protože ty jedny byly dezinfikované a ty druhé, zjevně, infikované. Překvapivě byly všechny ve francouzštině. Napřed jsem si myslel, že to nějak přepnu, ale po pár neúspěšných pokusech jsem to vzdal a šel se zeptat. Ač jsem byl přesvědčen, že něco jako volba jazyka na audioguidu musí být něco velice intiutivního. No, v podstatě to intuitivní bylo, pokud znal člověk desetimístný číselný kód, kterým se dostal do menu, aby jazyk mohl přepnout. Jak mi posléze předvedla ta stejná paní, co nám prvně poradila hromadu.

Prohlídka v zámku v Chantilly, a tady je možná dobré zmínit, že zámek, je, podobně jako ve Fontainebleau, v podstatě na kraji městečka stejného jména, se na první pohled může jevit trochu chaotická a méně navigačně nadaní jedinci se tam mohou i ztratit, nebo, v lepším případě, vynechat část prohlídky (případně, v horším případě, se někde zacyklit). Zámkem totiž nevede jedna nepřerušovaná cesta, kde by stačilo sledovat šipky, ale spíš jde o něco podobného stromu, s tím, že některé větve obsahují cykly, jak bychom aspoň řekli my matematici. Takže naivní algoritmy kompletního průchodu selhávají.

Po stránce zajímavosti a ve srovnání, jak s Versailles, tak s nedávným Fontainebleau, bych, jako naprostý laik, byl ochoten přiznat, že Chantilly mne zaujalo nejvíc. Nevím jestli na tom má nějaký vliv to, že jsem tam byl se dvěma holkama, ale objektivně lze přiznat, že miminálně, co se zařízení místností týče, vystaveného nábytku, obrazů a dalších artefaktů, je Chantilly s Fontainebleau srovnatelné. Kromě toho lze v Chantilly najít i věci dráždící návštěvníkův úsudek, jako například kůži ze lva, přilepenou na stěně i s hlavou, nebo sadu nástrojů, blíže neurčeného původu a významu, o jejichž funkci jsme s Jarmilou vedli téměř odbornou disputaci, do chvíle, než přišla Jolana a bez zaváhání prohlásila, že to jsou pokličky. Což v daný moment znělo tak přesvědčivě, že jsme ji dali okamžitě za pravdu. Byť Jarmilina teorie o tom, že šlo o kráječe těsta (v dnešní době známé jako kráječe na pizzu), měla také něco do sebe. Jen nevysvětlovala uspokojivě fakt, že tam těch kráječů měli tolik a v tolika různých velikostech. Já jsem se ze své skepse nezmohl ani na to.

Sám jsem si užil svůj moment slávy v zámecké kapli, kde jsem nejprve rozvinul teorii, že kostely jsou oltářem orientované na sever, abych tuto teorii bezprostředně na to vyvrátil podrobným pozorováním paprsků zapadajícího slunce, které promítalo barevnou mozaiku v okně na protější stěnu (hypoteticky západní strany, což byl zmíněný spor), a posléze opravil tak, že oltář je orientován na jih (čímž se slunce dostalo do souladu s teorií). Pak jsem se ovšem dočetl na internetu, že tradičně se křesťanské oltáře v kostelech stavěly na východě, resp. kostely se stavěly tak, aby oltář byl na východě, a tudíž vchod do kostela typicky na západě. To ovšem nebyl případ Chantilly.

Protože jediný, kdo měl z naší mikroskupiny audioguide, byla Jarmila, zůstávala trochu pozadu, neboť audioguide byl dost ukecaný. Jolana zase hodně fotila, a já se tak často ocital na čele, a to jsem se přitom snažil číst i přiložené letáky. Bohužel jsem se ale, vždy po pár odstavcích, ztratil. Buď v historických okolnostech, nebo v souvislostech. Takže jsem se po chvíli naučil v textu najít jen zásadní informace, nejhrubšího zrna, abych byl danou expozici, nebo místnost, schopen zařadit do nějakého období, nebo jinak odlišit od ostatních expozic, nebo místností. Například obrazy dovezené, obrazy domácí a obrazy ukradené. Na druhou stranu jsem si mohl dovolit kontemplovat umělecká díla a jiné zajímavosti, protože jsem měl dost času.

O zámku je třeba říci, že k němu patří, kromě parku, také stáje, ve kterých probíhají různá představení, od tradiční drezůry, až po pro koně adaptované pohádky. Stáje jsou kousek dál od zámku na západním konci parku. Zámek sám, nejen, že je obklopen vodními kanály, ale vypadá, jako kdyby na vodě stál, protože, až na několik přístupových cest, stěny zámku voda doslova omývá. Nicméně nejedná se o nějaký vodní hradní příkop, ale o kultivovaný zámecký park s vodními plochami, které se v parku za zámkem rozšiřují do poměrně velké a souvislé vodní plochy-kanálu, který se, zcela v duchu francouzské tradice, jmenuje Grand Canal. Každý zámek, který za něco stojí, má jeden.

Přestože původní plán byl provést prohlídku zámku a přilehlého okolí dokud bude otevřeno, po prohlídce zámku jsme usoudili, že pro krátkou pauza na kávu a něco menšího k snědku v zámecké kavárně, nám park neuteče. Seznámili jsme tedy Jolanu s café gourmand a v rámci poznávání lokálních pamětihodností ochutnali i vyhlášenou šlehačku. Sice jsem slečnu, co nás obsluhovala, vyvedl trochu z míry dotazem, zda ten pohár šlehačky je skutečně jen šlehačka, a nejsou v tom třeba jahody, nebo něco v tom smyslu. A poté, co mě ujistila, že to je jenom šlehačka, jsem zapochyboval, jestli se to dá i tak jíst „jen tak“. Ale když i to potvrdila, nechal jsem se přesvědčit. Nakonec, byli jsme na „pohár šlehačky“ tři, a to by bylo, abychom ho nedali. V kombinaci s café gourmand to vydalo na poměrně slušnou energetickou bombu, takže jsem začal pochybovat, jestli na večeři vydržím všechny chody. Ale holky mne ujistily, že to zvládnem.

Mezitím se už připozdilo, takže z procházky parkem zbyla jen taková krátká cesta tam (ke stájím) a zase zpátky (k zámku), přitom by si park rozhodně zasloužil delší dobu. Vzhledem k tomu, že už byla skoro tma, moc lidí v parku už nebylo, ale zato tam byly ovce, které se tam volně pásly. A tím nemyslím pár symbolických ovcí, jako třeba deset, nebo dvacet, ale odhadem tak dvě stě ovcí, které byly všude a nerušeně a spokojeně si užívaly čerstvou trávu. Cesty mezi ovcemi byly sice lehce oplocené, i tak ale měl člověk pocit, že je někde na pastvinách. Prostě takové francouzské safari.

Když padla noc a také oficiálně odbila šestá, kdy se pak uzavíral, přejeli jsme autem necelý kilometr do městečka vedle, abych holkám ukázal noční život na francouzském venkově. Podle tripadvisoru tam měla být spousta restaurací. Ukázalo se ale, že v neděli večer francouzský venkov až tak nežije. Většina podniků byla zavřená, a ty co nebyly, zase nevzbuzovaly důvěru. Po minulé zkušenosti se Žabákem a tripadvisorem jsem byl už v tomhle poměrně obezřetný. Takže jsme si prošli celou hlavní třídu, náměstí, což byla křižovatka, kde se křížila hlavní třída s vedlejší třídou, a kousek hlavní třídy za křižovatkou, abychom nakonec, s rostoucím hladem a připozdívající se hodinou, rezignovali na šneky a kachnu, což z nějakého důvodu bývá poslední dobu jídlo, které s Jarmilou míváme, a zapadli do blízké pizzerie.

To se vyplatilo, protože neměli anglický jídelní lístek a přeložit názvy a složení pizz jsem zvládl i tak. A to, co jsem nezvládl, se ukázalo, že bylo italsky, takže už vím, jak se řekne italsky řízek. Nakonec, nebýt toho, že nám ke konci vypnuli topení, tak to v podstatě nemělo chybu. Pokud tedy nepočítám, že místo obligátního café gourmand, které ovšem už zvládla jenom Jarmila, donesli čaj gourmand, což bylo to samé, ale s čajem. Bylo to poprvé, co jsem to viděl, a měl jsem pochybnosti, že to vůbec oficiálně existuje, ale rychlý pohled na Google mne usvědčil z omylu. Cokoliv gourmand existuje. Minimálně ve Francii. Pak už jsem jenom hodil holky na hotel a vrátil se zpátky domů, do doby „po atentátech“.

Fotky: Jolana