Fontainebleau

Přišel podzim, zrovna se lámal letní čas na zimní, a nečekaně se ozvala Jarmila, s již tradiční nabídkou, někam vyrazit, s tím, že bude mít volno celý den, takže bychom mohli dát šanci nějakým vzdálenějším pamětihodnostem. Nutno ovšem zmínit, že „celý den“ znamená v Jarmilině rytmu časový úsek od poledne jednoho dne, do poledne druhého dne, tudíž ho většinou nelze celý vyplnit homogenní aktivitou, jakou je třeba výlet. Další věc, která je na tom zvláštní, že zatímco člověk by čekal, že v noci stejně bude spát, Jarmila to nepotřebuje, minimálně ne tolik, jako běžný smrtelník, takže večery s ní bývají dlouhé. Na druhou stranu, všechny výlety, které jsme zatím podnikli, se do tohoto rozdělení krásně vešly.

Původní myšlenka, že bychom dokončili prohlídku Versailles, přesněji řečeno Trianonu a usedlosti Marie-Antoinetty, vzala zasvé, když se ukázalo, že ve Versailles je v pondělí zavřeno. Každé pondělí. Pokud tedy někdo plánujete návštěvu Versailles, neplánujte to na pondělí. Kde ovšem zavřeno nebylo, byly další dva cíle, které máme v hledáčku už nějakou dobu - zámek Fontainebleau (tam je zavřeno pro změnu v úterý) a zámek Chantilly (taky zavřeno v úterý, ale jen mimo sezónu, v sezóně je otevřeno pořád). Oba jsou plus mínus stejně daleko, jen Fontainbleau je na jih a Chantilly na sever. Oba mají kolem sebe zajímavé vodní nádrže, a oba jsou populárními turistickými destinacemi.

Fontainebleau je ovšem také známé mezi skálolezci, protože v okolních lesích jsou populární „balvany“, vyhledávané lezci z celé Evropy. Chantilly naproti tomu je známé svojí šlehačkou. O balvanech jsem Jarmile raději ani neříkal, ale o šlehačce se asi někde dočetla, protože když vyšlo najevo, že máme tyhle dvě volby, naznačovala mi celkem zřetelně, že by dala přednost Chantilly. Zdůvodňovala to ovšem tím, že tam bude otevřeno o hodinu déle. Čemuž jsem se nebránil a udělal navigační přípravu pro Chantilly. V obou zámcích probíhají příležitostně i zajímavé doprovodné akce, nebo představení, ale na náš den zrovna nikde nic nebylo, takže různá otevírací doba byl jediný objektivní rozlišovací znak.

V mezičase mi Jarmila napsala, že bude bydlet tentokrát jinde, než obvykle, a ať jí zavolám do hotelu na pokoj. Volám tedy do hotelu a poprvé v historii (kdy volám někomu do hotelu) se mne spojovatelka ptá na jméno hosta, kterému volám. Okamžitě mě napadne, že jsem zvědav, jak tohle dopadne. Jarmila má hezké české příjmení, které ale obsahuje dobrou polovinu písmen s diakritikou, takže je mi jasné, že pokud to řeknu „hezky česky“, tak ta Francouzka na ústředně nemá šanci tomu rozumět. Na druhou stranu, jsem asi příliš velký patriot, abych se snažil tu výslovnost prznit tím, že se to pokusím přečíst francouzsky, a to přesto, že mám v živé paměti jednu z prvních hodin francouzštiny na Pražském Francouzském Institutu, kde nám učitel, rodilý Francouz, zdůrazňoval, že pokud budeme chtít, aby Francouzi chápali správně naše jména, musíme jim je číst francouzsky, tedy tak, jak by je četl Francouz. A jako příklad tehdy dával jméno prezidenta Václava Havla a přesvědčoval nás, že by se to mělo číst [vaklaf avel], byť už si teď vlastně ani nejsem jist, jestli ta poslední písmena na konci by se měla správně číst nebo ne, protože ve francouzštině se normálně poslední jedno až tři nevyslovují.

Takže jsem to řekl česky a spojovatelka prohlásila, že tam nikdo takový není. Ptám se jí tedy, jestli volám do správného hotelu a na správné ulici, což ji znejistilo natolik, že mne nakonec vyzvala, ať jí to nahláskuji, aby pak prohlásila: „Ale to vůbec není to, co jste mi říkal prvně monsieur“, a bez dalších otázek mne přepojila. Což jsem chápal, ale to bylo tak všechno, co jsem byl ochoten s tím dělat. Nový hotel měl ovšem i nějaké výhody. Třeba jsem tam mohl bez problémů zaparkovat skoro před vchodem a nemusel hledat místo někde v garáži. A protože to bylo v oblasti, kterou už trochu znám, nemusel jsem ani nijak zvlášť bloudit, abych tam dojel, a do gpsky se díval spíš pro jen pro formu, než z nutnosti.

Vyrazili jsme tedy na Chantilly, ale první věc, kterou bylo potřeba udělat, bylo trefit na periferik. Ať už jede člověk na jih, nebo na sever, nemá cenu se snažit prodírat přes Paříž a zvlášť v pondělí, byť kolem poledne bývá doprava relativně mírná. No a stalo se to, co se stává maximálně jednou za čtyři návštěvy, že jsem místo na vnější periferik najel na vnitřní. Což by samo o sobě ještě nebyla žádná tragédie, ale při pokusu sjet na nejbližším sjezdu se mi podařilo trefit A6a, hlavní dálnici na Orly a obecně jih Francie, na které se posléze ukázalo, že nejbližší možnost otočení bude asi za pět kilometrů a tedy, že by možná stálo za to zvážit možnost, přece jenom jet nakonec místo do Chantilly na Fontainebleau. Na správné dálnici jsme už byli a mohli se vyhnout, kromě zajížďky, i objíždění celé Paříže. Když jsem pak nadhodil, že A6 se také jmenuje dálnice slunce (Autoroute du Soleil), a že tudíž by nás toto mohlo i potkat, souhlasila i Jarmila.

Pokračovali jsme tedy za sluncem a na jih, až jsem si všiml, že navigace na telefonu už delší dobu neukázala změnu polohy. Bohužel Google maps, zdá se, jdou poslední dobou od desíti k pěti, a to, co před pár lety vypadalo, jako v zásadě hotová věc, je čím dál horší a méně funkční. Kromě toho, že přestalo fungovat zvětšování a zmenšování mapy, tak se navigace po posledních aktualizacích navíc začala zasekávat a mrznout. A to se přihodilo i teď mně. Cesta na zámek sice nebyla nějak komplikovaná a v hrubých obrysech jsem ji měl v hlavě, ale kde přesně odbočit jsem si nepamatoval a spoléhal se slepě na techniku, věříce, že doby, kdy spolujezdec měl na klíně mapu, aby dělal navigátora, máme definitivně za sebou.

Když se ukázalo, že mapy přestaly fungovat úplně, a budu muset restartovat telefon, „přeroutoval“ jsem navigaci na palubní navigaci v autě. Celé to chvíli trvalo, takže poté, co jsem konečně zadal správně cíl trasy do palubního systému, byli jsme už pár kilometrů za naším sjezdem. To ale nevadilo, protože možných sjezdů je tam víc, ale malá zajížďka to byla, a také jsme se dostali na placený úsek, který jsme si na pár kilometrů a za pár centů mohli dosyta užít.

Zámek Fontainebleau je přímo ve městečku stejného jména, a celé osídlení je obklopené lesy, které se nepřekvapivě jmenují Fontainebleauský les. Ať člověk přijíždí odkudkoliv, tak si toho nemůže nevšimnout, protože les sám má rozlohu dvě stě osmdesát kilometrů čtverečných, takže to není žádný lesík, a městečko se zámkem je přesně uprostřed. Jinak jsou okolo většinou pláně a pole, tudíž to o to víc vynikne. Navigace je také jednoduchá, protože stačí jet „pořád do lesa“.

Protože jsme za sebou měli už návštěvu zámku ve Versailles, mohli jsme srovnávat, a ač nejsem nějaký zámkofil, musím přiznat, že Fontainebleau se mi líbil svojí stylizací více. Jednak jsou jednotlivé místnosti zařízené a vybavené nábytkem, což ve Versailles (až na jednu část) není, a jednak, doplňující výstavy byly více svázané se zámkem nebo jeho dřívějšími obyvateli. Navíc, hlavním tématem zámku Fontainebleau je Napoleon, což je osoba svojí výjimečností určitě zajímavá a to i ve srovnání  se zástupem francouzských králů a jiné šlechty. Pro zájemce existuje virtuální prohlídka na google street view, které je překvapivě velice kvalitní a docela věrně vystihuje, co uvidíte na místě, a nebo přímo oficiální virtuální prohlídka i s exponáty (ta ovšem trochu „drhne“).

Na zámek jsme dorazili až odpoledne a tak se stalo, že jsme byli mezi posledními, co pustili dovnitř, a pak byli celou dobu mezi posledními, kteří procházeli trasu prohlídky. To se projevovalo tak, že vždy, když jsme přešli do další místnosti, objevil se odněkud zřízenec a dveře, kterými jsme prošli, za námi zamkl a postavil se k nim, snad, abychom se nepokusili proniknout zpátky. Trochu mě to znervózňovalo a měl jsem pocit, že náš zpomalený pohyb vpřed zase znervózňoval je. Nakonec jsme to ale stihli v limitu, i díky tomu, že část expozice, věnovaná papežské části zámku, byla zavřená. Co mne zaujalo, že kromě obligátních suvenýrů se před prohlídkou dal půjčit dobový kostým dvorní dámy (a možná i pážete), ve kterém se pak člověk mohl procházet po zámku a fotit se in situ. Jarmilu to sice nezaujalo, ale dvě holčičky, co šli s mámou kousek před námi, si to docela užívaly.

Protože ale nejen uměním živ je člověk, a večeře byla ještě daleko, rozhodli jsme se využít nabídky místní kavárny a před prohlídkou parku se trochu zahřát a posilnit, a protože moc toho už na výběr neměli, nezbylo nám, než si dát palačinku a jako zákusek, poslední dva makarónky. Od té doby, co jsem Jarmile ukázal café gourmand, se nebojí experimentovat, a tohle byl pokus, jak se k tomu přiblížit. Mimochodem, z café gourmand se na našich výletech stal takový malý test, podle kterého se dá leckdy dobře odhadnout obecná kvalita kavárny, nebo restaurace. Od, dnes již památného, café gourmand ve Versailles, kde nám místo toho donesli zbytky koláčů (a z citronového sundali citrón, protože asi vypadal už dost špatně), se ukazovalo, že vlastní provedení se liší nejen skladbou, ale i kvalitou jednotlivých „komponent“ a že zdaleka neplatí, že by café gourmand nemohlo překvapit, v jakémkoliv smyslu.

Park ve Fontainebleau by určitě byl zajímavý na procházku, ale zavírali ho v šest večer a tak jsme tam moc času nestrávili. Místo toho jsme vyrazili do městečka, najít nějakou restauraci k večeři, ale bohužel jsme tam byli moc brzo, což nám vysvětlili v jedné, když jsme se chtěli usadit k jídlu. Kuchyně prý otvírá až v sedm. Jestli čekat do sedmi ve Fontainebleau, nebo vyrazit do Paříže a zkusit štěstí tam, nakonec dopadlo ve prospěch Paříže, protože to vypadalo časově optimálně. Bohužel jsem nevzal v úvahu večerní zácpu na A6, což mne nenapadlo, že by směrem k Paříži mohlo nastat, ale když jsem pak o tom přemýšlel, tak mi došlo, že v tuhle hodinu vlastně na směru nezáleží.

Ve výsledku jsme tedy moc času neušetřili, ale zase jsem mohl vzít Jarmilu do restaurace, kterou jsem měl už delší dobu v plánu, ale která tím, že je kousek od práce, v oblasti, která je absolutně mimo turistický ruch, není normálně úplně po cestě, aby se tam mohl člověk po procházce kolem Seiny zastavit. Teď nám ale hrálo do karet, že jsme jeli okolo, bylo to po cestě k hotelu, a navíc jsem tam mohl lehce zaparkovat v garáži ve firmě. V restauraci bylo vidět, že většina osazenstva jsou místní, a i obsluha byla tradiční, a nakonec jsme se výborně najedli a došlo i na café gourmand, které bylo zatím nejlepší, jaké jsem za svůj pobyt v Paříži měl. Z čehož jsem měl radost i proto, že moje předchozí pokusy, navečeřet se v Paříži, dopadly zoufale. Škoda, že je ta restaurace tak z ruky.

A tím skončil náš výlet do Chantilly. Nikoliv ovšem testování restaurací, protože za týden se objevila Jarmila znovu, ale protože měla volno jen večer, nezbylo nám, než začít tím, že zajdem někam na večeři. Zároveň se pochlubila vizitkou do nějaké restaurace, kterou jí údajně doporučila kolegyně, a která byla blízko hotelu, kde bydlela posledně. Hotel se sice od té doby zase změnil, ale protože to nebylo daleko ani od toho nového, vyrazili jsme tam pěšky, a abych se pojistil, pro jistotu jsem tam zavolal a zamluvil místo pro dva. Sice mne trochu překvapilo, že se mne ani nezeptali na jméno, ale řekl jsem si budiž. Byla neděle večer, kdy normálně moc lidí do restaurací nechodí, takže tam asi nával nebude. Navíc bylo dost brzo, kolem sedmé.

Když jsme tam dorazili, kromě jednoho stolu, kde byli zjevně cizinci, tam nikdo nebyl. Měli tam tři stoly pro dva, a když nás k jednomu usazovali, tak jsem si všiml, že ten nejlepší byl zarezervovaný. Říkám tedy číšníkovi, jestli to není ten náš, a byl. Je pravda, že postupem času se restaurace začala plnit, ale pořád bylo vidět, že je neděle. Večeři jsme si užili, i obligátní café gourmand. Tedy minimálně Jarmila, protože já, přestože jsem se na akci připravil mírnou hladovkou, jsem měl dost, a ukázalo se, že laťka nastavená před týdnem, zůstane zatím nepřekonána. A protože bylo teprve devět hodin, řekli jsme si, co s načatým večerem a vyrazili do víru velkoměsta.

Výhoda nočních procházek kolem Seiny, kdy je zima, fouká a případně i trochu prší, je v tom, že tam není moc lidí a stejně tak i provoz v ulicích není tak rušný (a hlučný). V podstatě jde o optimální podmínky pro klidnou procházku. Což jsme také učinili a pak se ještě podívali na druhou stranu řeky na Place de la Concorde a trochu to omrkli kolem rue Rivoli, ale protože kolem půlnoci už nikde nic nefungovalo, vrátili se zpátky na levý břeh a pomalu se vraceli k hotelu.

Za zmínku stojí jen krátká zastávka na palačinku (v případě Jarmily) a na malou „šestnáctku“ (můj případ) v brasserii po cestě, která byla jediná široko daleko, kde měli tou dobou otevřeno, a kde nás družný číšník zkoušel, odkud jsme a podle přízvuku se to snažil uhodnout. Nutno přiznat, že mu to moc nešlo. Mě hádal na Němce a Jarmilu pro změnu na Rusku, čímž si nás úplně nezískal, ale je fakt, že český přízvuk v podstatě nikdo nezná, takže se není čemu divit. Dojem však napravil, když zjistil, že jsme Češi a vytasil se s českým „děkuji“. Na bulváru Saint-Germain v jednu hodinu v noci.

Pak už se mi jenom protočily panenky, když jsem platil parkování v garáži kousek od hotelu, a mohl vyrazit domů, plný elánu do dalšího pracovního týdne.

Fotky: Jarmila

Kapitánem na Jadranu

Tenhle příspěvek nebude mít s Francií, nebo s Paříží, nic společného. Nicméně, jak se už stalo tradicí, nejen Pařížanem živ je člověk. Dále je potřeba zmínit, že události popsané níže se staly v druhé polovině září.

Po návratu z La Manche jsem měl svrbění si pro změnu zaplachtit v teplých a stálých vodách Jadranu, nejlépe někdy po prázdninách, abych se vyhnul typické turistické špičce před koncem sezóny. Svrbění sice bylo velké, ale zájemců s podobným svrběním už tolik nebylo. Stará parta se už definitivně rozpadla, každý si našel svoji posádku, nebo případně pověsil jachting na hřebík (a začal plachtit na něčem jiném), takže bylo potřeba oslovit širší okruh potenciálních příznivců a známých, a to i takových, kteří ještě nikdy na moři nebyli. Což zároveň znamenalo, že mi patrně nezbyde, než se zhostit kapitánské role, což byla věc, na kterou jsem se svým způsobem už delší dobu chystal, a také těšil, ale nikdy jsem se k tomu vlastně nedostal, protože, když jsme jezdili s naší starou partou, bylo většinou jednodušší, aby to vzal někdo jiný, kdo byl v Česku.

V případě charteru (tedy pronájmu lodě) je kapitán ten, kdo si od společnosti půjčuje loď, a který za ni pak zodpovídá, takže musí vyřídit administrativu, ale hlavně, to nejdůležitější, je odpovědný za loď a posádku během plavby. Což má určitý nezanedbatelný morální rozměr, který si člověk uvědomí, teprve až si to sám zkusí. Protože na moři neplatí spekulace, nebo výmluvy, ale činy.

Přestože jsem rozhodil sítě v podstatě hned po návratu z kanálu, dlouho to vypadalo, že se nikdo nechytne, až, těsně před prázdninami, mi dal naději Polda, který sice na moři na jachtě předtím nikdy nebyl, ale z nějakého důvodu se pro můj plán nadchnul a začal zpracovávat další potenciální zájemce. Takže jsme za chvíli byli čtyři, když se ještě rádi a dobrovolně přidali Jirka s Pepanem. Sice trvali na tom, abych je tituloval jako lodní důstojníky, ale to byla zanedbatelná oběť, kterou jsem byl ve prospěch akce ochoten přinést. Jirka se jmenoval prvním důstojníkem hned, jak se přihlásil. Polda se skromně zvolil třetím koordinačním důstojníkem a skromně na sebe vzal tíhu organizace veškeré logistiky v Brně a blízkém okolí. A na Pepana zbyla tím pádem dvojka, ze které mohl celou přípravu zpovzdálí nerušeně sledovat, aby se v pravou chvíli do věci vložil. A vložil se poměrně zásadně domácí stravou, kterou nechal doma připravit, a dalšími plodinami vlastní zahrádky.

Abychom byli nejméně čtyři jsem měl jako podmínku, nutnou k tomu, abych vůbec objednával loď. Důvod byl prostý, kdyby někdo těsně před akcí onemocněl, tak i ve třech se to ještě dalo teoreticky odjet. (Technicky vzato, jde to i ve dvou, ale to chce zkušenou dvojici, což nebyl náš případ.) A protože jsem, na druhou stranu, také počítal s tím, že by se někdo mohl na poslední chvíli ještě přidat, rozhodl jsem se vzít větší loď se třemi kajutami, takže by se tam až šest lidí mohlo pohodlně vyspat a kdyby došlo na věc, tak by ještě jeden mohl spát v salónu. Což mi přišlo jako rozumná rezerva. Posádce větší loď také nevadila, takže jsme nakonec vybrali Bavaria 40 Cruiser od Adriatic Charteru ze Sukošanu. Velikost lodě obecně má v podstatě vliv jen na dvě věci. Na manévrovatelnost v marínách, zvláště, když jsou úzké, nebo plné lodí, a na cenu. Ostatní pak jsou už jen výhody. To první posádku netrápilo, a to druhé bylo (skoro) v limitu dvou tisíc euro za pronájem, který jsme si dali.

Těsně před akcí se přidal ještě Michal, kterého zbytek posádky jednomyslně jmenoval prvním lodníkem (a posléze i řidičem), což způsobilo, že jsme jeli téměř v optimálním počtu. Pokud se ovšem shodneme na tom, co je optimální počet. Pro někoho, kdo si chce hlavně užít společenskou zábavu, a nebo co nejvíce snížit cenu na jednoho, může být optimální počet (pro podobnou loď) sedm. Mimochodem, loni jsme jeli v sedmi na ještě menší lodi, a bylo to bezva. Pro někoho, kdo chce mít maximální soukromí, může být optimální počet dva nebo tři. No a pro nás, to bylo pět. V pěti se všichni mohou nějak účastnit při přistávání nebo vyplouvání. Pokud si každý bude chtít sáhnout na kormidlo, tak pořád budou všichni mít dost času si to užít, a pohodlně se vejdou do salónu, nebo do kokpitu. A to nemluvě o tom, že jsem si jako kapitán mohl vzít jednu kajutu celou pro sebe :). Nicméně, je pravda, že tohle záleží na domluvě a charakteru plavby, stejně jako typ lodi a nakonec i oblast plavby.

Bavaria 40 Cruiser

Nad typem lodi jsem dlouho váhal. Vzít raději loď sportovněji laděnou (dokonce se nabízela jedna závodnička), nebo rekreační loď pro německé důchodce? Vzít raději loď větší, ale tím pádem, vzhledem k cenovému limitu, který jsme si dali, starší, nebo novější, ale menší? Nakonec jsem se rozhodl pro kompromis. Bavaria byla relativně mladá, spíše pro důchodce, ale zase slibovala, že bude vybavená pro rekreační plavbu, což vypadalo, že bude také náš cíl. Posádka se totiž shodovala na tom, že by rádi navštívili nějaká zajímavá místa, rádi se po cestě vykoupali, a občas i nějakou tu keš odlovili. Hardcore jachting při tom nebyl nutný. Čemuž jsem se nebránil, protože jsem tušil, že jako kapitán budu mít dost jiné zábavy, než si hrát s tím, jak optimálně vytrimovat plachty.

Oblast plavby se nakonec odvíjela od toho, kde měli jaké lodě. Sice jsem dával přednost Zadaru, nebo Splitu, čistě z praktických důvodů, protože tam mohu doletět přímou linkou z Paříže, ale v zásadě jsem se nebránil ani nějaké nabídce mezi nimi. Nakonec se ale ukázalo, že stejně máme nejlepší volbu v Sukošanu. Takže jsem se po roce vracel na místo činu, protože ze Sukošanu jsme loni v září také vyplouvali. Do Sukošanu jsem sice měl přímou linku, ale protože bych tam přiletěl dost pozdě, a nechtěl jsem nechat posádku samotnou v tom, že by přebírali loď, rozhodl jsem se, že na cestě tam poletím do Zagrebu, kde mě hoši jedoucí z Brna autem na letišti naloží a dojedeme do maríny společně. Sice to možná přebrat ten den stejně nestihneme (což se také stalo), ale alespoň tam dorazíme spolu. Takže jsem letěl s Croatia Airlines do Zagrebu, z čehož se ale vyklubal let provozovaný Air France, a na zpáteční cestu jsem měl lístek s Transavií, tedy nízkonákladovkou Air France, ze Zadaru.

Protože posádka se dohodla, že než vařit na lodi, nebo chodit někam do hospod, není nad domácí krmi, a tudíž bude nejlepší si jídlo na celou cestu dovézt z Česka a to hlavní už uvařené (a zavařené). Pepan s Poldou proto vypsali doma pro své drahé polovičky soutěž, která uvaří nejlepší jídlo. Což se později ukázalo jako to nejlepší, co jsme mohli mít. Navíc Jirka a Pepan slíbili i další domácí potraviny, ovoce, zeleninu a tekutiny, takže bylo jasné, že kvalita, nebo nedostatek jídla, nebude to, co by nás mělo trápit. A navíc, na lodi mělo být místa dost. Důsledek ovšem byl, že už v Brně byla Michalova škodovka naložená až po střechu, včetně rakve na ní, a tím pádem nebyla nejmrštnější, a dostat do ní ještě můj kufr a mě v Zagrebu vyžadovalo optimalizaci hodnou zkušeného hráče Tetrisu. Naštěstí to ze Zagrebu do Sukošanu už bylo jen tak zhruba dvě a půl hodinky po dálnici, takže se to dalo snést.

Před nájezdem na dálnici jsme se u Zagrebu dostali do svatební kolony, kde mě zaujal chlapík, který z jednoho auta natáčel ven vystrčenou kamerou druhé auto, které vezlo patrně nevěstu, ale protože mělo zatmavená skla, nebyl v něm vidět nikdo, kromě řidiče. A při tom natáčení jeli vedle sebe a blokovali oba pruhy. Nevím, jestli to byla normální chorvatská svatba, ale vypadalo to trochu mafiánsky.

Nástup na palubu!

Do maríny jsme dorazili až po šesté večer, takže jsme se jen nastěhovali do lodi, a přebrání nechali na druhý den ráno. Místo toho jsme vyrazili na společnou večeři do blízké restaurace, která byla plná právě přijetých jachtařů. Posádku navíc zjevně místo jídla víc zaujaly servírky, ale pokus o sblížení bohužel (nebo naštěstí) nevyšel, takže oficiální zahájení akce poté proběhlo na lodi důstojně a podle plánu.

Sice jsem se na přebírání lodi teoreticky připravoval, protože jsem nechtěl něco zásadního zapomenout, ale nakonec jsem stejně na pár věcí zapomněl. Třeba, jak hluboko má kýl. Nebo čím přepnout přívod vody z jedné nádrže na druhou. Nakonec jsme ale loď přebrali a před polednem vypluli. Předtím jsem ale ještě musel podepsat zvláštní prohlášení, že nepojedeme pod mostem, který je mezi ostrovy Pašman a Ugljan, v podstatě naproti Sukošanu. To samé hlásala i nepřehlédnutelná nálepka v kokpitu. A do třetice, chlapík, co nám loď předával, přiznal, že před naším příjezdem museli vyměnit kompletně vršek stěžně, kde je anemometr, anténa VHF a poziční světla, protože posádka před námi tohoto zákazu nedbala, a pod most vjeli. Což možná vysvětlovalo, proč nám všechno na stěžni fungovalo.

Na lodi mne jinak překvapily dvě věci. Jednak to, že tam byla mikrovlnka a televize. To jsem viděl na lodi poprvé, byť mikrovlnka se dala zapnout jen pokud byla loď připojená v maríně na externí zdroj, o televizi jsem si nebyl jist, protože ani jedno jsme během plavby nepoužili. Druhá věc, která mne překvapila, bylo poměrně chudé a neergonomické vybavení a umístění budíků v kokpitu. Holt, loď pro německé důchodce zoptimalizovaná na chorvatskou cenu. Na druhou stranu měla poměrně pohodlný salón, kapitánský stolek, dost místa v kokpitu a snadný pohyb v něm, a stejně tak po celé palubě. Výklopná záď, pro snadný přístup do vody při koupání, našla během plavby také dostatečné uplatnění.

Shodou okolností vyplouval ve stejném termínu ze Sukošanu také Roman se svojí posádkou a shodou okolností jsme se potkali na výjezdu z maríny, takže jsme se mohli navzájem povzbudit a chvíli spolu plout na motor. V neděli totiž ještě nefoukalo, a oba jsme se shodli, že pojedeme napřed na jih, abychom pak využili jugo, které mělo začít foukat v pondělí, pro cestu na sever. Naše společná vyjížďka ovšem netrvala dlouho, protože kačeří část posádky objevila dvě keše na ostrovech v kanálu mezi pobřežím a ostrovem Pašman a zbytek projevil zájem se koupat. Zamířili jsme tedy tam. A protože skoro nefoukalo, bylo parkování i koupání ničím nerušené, jen kačeři si dávali na čas, a pak se vymlouvali, že keš nemohli najít, byť ostrov měl zhruba tak třicet metrů a nešlo tam zabloudit.

Po zastávce na keše jsme pokračovali dál na motor až na konec kanálu, kde byla pěkná chráněná zátoka proti jihovýchodnímu větru, který měl během noci přijít, a kde se dalo kotvit. Kromě nás tam byla jen jedna loď a všechno vypadalo pohodově a bezpečně. Přesto jsem v rámci tréninku a utužení ducha posádky rozhodl, že budeme držet noční hlídky, čehož se posádka zhostila s nadšením, a tak jsme si mohli užít i krásnou noční oblohu, která na Jadranu typicky bývá. Všichni se navíc těšili na druhý den, kdy mělo začít pořádně foukat a měl začít ten správný jachting. Podle předpovědi to vypadalo, že přijde jugo už během noci nad ránem a bude foukat celé pondělí a možná i přes noc do úterka. Což vypadalo slibně. Dokonce jsem posádce navrhl, že bychom mohli plout i v noci, abychom si vítr užili. To se ovšem nesetkalo s odpovídajícím nadšením. Což, jak se později ukázalo, vůbec nevadilo. Foukalo totiž o něco déle, než do úterka, a o něco silněji, než původně předpověď slibovala. O tom ale později.

Vítr, vítr?, vítr!

V pondělí ráno jsme vyplouvali časně, abychom se zavčas dostali do větru a mohli konečně vytáhnout plachty. Což nebylo těžké, protože jen jsme opustili chráněnou zátoku, vítr výrazně zesílil, dokonce tak, že jsem raději plachty ani nevytahoval, dokud jsme nepropluli kolem několik ostrovů (Arta Mala a Arta Vela), které zátoku uzavíraly, až jsme se dostali k ostrovu Vrgada, kolem kterého jsme chtěli vyplout na „volné“ moře. Technicky vzato to úplně volné moře nebylo, ale rozhodně nebylo tak chráněné, jako zátoka, ze které jsme právě přijeli.

Jenže, ještě než jsme se dostali k Vrgadě, všiml jsem si jachty před námi, která se zmítala na vlnách a nevypadala, že by si nějak užívala jachting. V čem je problém, jsme pochopili až když jsme se dostali na úroveň ostrova. Rychlé a relativně ostré vlny přes jeden metr, a k tomu poměrně silný vítr kolem třiceti uzlů, dávaly spíše limitní podmínky, než příslib celodenní zábavy. K tomu navíc poměrně rychle zezelenal Polda, který se ráno, v dobré víře, že to bude potřeba, vydatně nasnídal, a teď toho litoval. Ostatní sice byli v pohodě, ale protože nebyl důvod se dál v těchto podmínkách trápit, obepluli jsme Vrgadu, jak nejrychleji to šlo, a vrátili se zpět do kanálu mezi Pašmanem a pobřežím, kde nebyly takové vlny, a i vítr byl o něco slabší. A vyrazili na čistý zaďák, na naši nejdelší denní plavbu, v podstatě bez zastávky, skoro až na severní konec ostrova Ugljan, přesněji řečeno k osídlení stejného jména, kde to sice podle průvodce vypadalo, že bychom mohli zakotvit u městského mola, ale při bližším ohledání jsem zjistil, že se mi do toho vůbec nechce. Potíž trochu vycházela také z toho, že zatímco na mapě vypadala zátoka krásně krytá ze směru, odkud foukalo, při ohledání místa se ukázalo, že to byla představa mylná, a tudíž tam fouká také. Navíc, to městské molo nevypadalo moc přívětivě ani v bezvětří. Takže jsme nakonec volili variantu brod a vrátili se kousek zpět, do maríny, která vypadala bezpečněji.

A tady přišla první zkouška. Po dlouhé době, přistání s lodí, kterou neznám, s posádkou, která to nikdy nedělala, v maríně, která se ukázala poměrně plná. Navíc jsem posádku v předstihu nepřipravil, což sice byl původně můj záměr (vysvětlíme si to až při akci), ale v danou chvíli se mi zdálo, že by bývalo lepší, se připravit na břehu. Napřed jsem se tedy rozhodl do maríny zajet podíval, obhlédnout situaci, vyjet, v zátoce před marínou provést formální přípravu, a pak tam zajet znovu a přistát. Při prvním najetí jsem si například vyzkoušel, že bow thruster (příčný lodní šroub na přídi pro snadnější manévrování v maríně, který jsem měl na lodi poprvé) mi na otočení lodi proti větru stačit nebude. Což byla poměrně zásadní informace, vzhledem k tomu, že se přistávalo bokem k větru. Dále se ukázalo, že vysvětlovat posádce, jak vyvázat loď, za současného se točení v zátoce v asi dvacetiuzlovém větru, také moc dobře nejde, ale protože místo tam bylo, a nikam jinam jsme stejně už nemohli, řekl jsem si, nějak to dopadne a najel tam. Naštěstí nám přišel na pomoc i chlapík z maríny, takže přes původní pochybnosti, přistání dopadlo dobře, byť z boku foukalo kolem těch dvaceti. Druhý den jsem pak naše úvazy na fendrech a vazácích využil metodicky k tomu, abych posádce vysvětlil, jak se to uvazovat nemá, a od té doby nám to fungovalo bezvadně.

Olive Island marina sice vypadá dost luxusně (a také si za to nechá zaplatit), ale je nutno jí přiznat určitou exotiku. Je v pěkné zátoce, má dokonce k dispozici pro návštěvníky venkovní bazén, který jsem pro chvilkovou relaxaci i využil, a není moc velká. Navíc to vypadá, že se spíš specializuje na celoroční pronájem míst ke kotvení. Zrovna vedle, zaparkovala chvíli po nás, jedna taková loď. Blízká vesnička sice neslibuje nějaký bohatý společenský, nebo kulturní život, to ale asi ani většina návštěvníků, nebo majitelů lodí v téhle maríně nečeká. Osobně jsem ocenil teplou sprchu a vytápěnou umývárku. Na recepci se divili, co jsme před marínou v zátoce vyváděli, že nás prý pozorovali kamerou a zkoušeli nás volat na sedmnáctém kanálu. Což byla další zkušenost. Nikdy předtím jsem do maríny v Chorvatsku nevolal, ani vysílačkou, ani jinak, takže mě ani nenapadlo, přepnout vysílačku na sedmnáctý kanál. Posádka nakonec také ocenila pevnou půdu pod nohama, protože podle předpovědi měly v noci přijít silné poryvy, a navíc, oproti původní předpovědi, vítr neměl slábnout, ale spíš sílit. A určitě to nevypadalo, že v úterý přestane foukat.

Sali

Plán na úterý byl obeplout jihozápadním kurzem severní cíp Ugljanu a pak podél ostrovu Dugi Otok doplout až do Kornat, nebo, podle podmínek, zakotvit někde předtím. Vzhledem k tomu, že foukalo pořád kolem třiceti uzlů, někdy méně, v nárazech ale více, dal jsem po otočce pokyn ke stažení plachet, protože kromě větru se přidaly i vlny a moc zábavné to nebylo. Když jsme ale přepluli mezi ostrovy a dostali se k Dugi Otoku, vítr trochu polevil, a tak jsme si nakonec i tu stoupačku vyzkoušeli. A také jsme našli pěknou zátoku s bójkami na kotvení na ostrově Rava, která, na rozdíl od těch předtím (a i většině potom), skutečně lodě chránila. Mohli jsme tedy najednou po intenzívní jízdě proti větru vychutnat zátiší, jen s mírným vánkem, sluncem nad hlavou, mořem přímo vybízejícím ke koupání a vůní borovic z nedalekého lesíka. Co ještě umocňovalo pocit v téhle oáze klidu bylo vědomí, že stačí vystrčit nos ze zátoky, a rázem se člověk ocitne znovu ve vlnách a skučícím větru, a bude se rvát o každý metr. Nám se tam líbilo natolik, že jsme tam udělali nejen koupací, ale i obědvací přestávku. Na přenocování ovšem bylo ještě brzo, a protože to vypadalo, že do Kornat ten den už nedoplujeme, dohodli jsme se, že zkusíme zůstat na městském molu v Sali.

A tak se nakonec také stalo. Posádka se během stoupačky dostala do kuráže a pořád chtěla vytahovat víc plachty, abychom jeli rychleji, v duchu hesla „čím větší plachty, tím větší náklon, a tím větší jachting“, což jsem musel vetovat a vynaložit všechno metodické úsilí, abych vysvětlil, proč ve třicetiuzlovém větru je potřeba mít plachty ven jen kousek. A protože se pak už připozdívalo, na poslední kousek jsme plachty sbalili úplně a dojeli to na motor.

Sali podle průvodce na první pohled až tak moc dobře nevypadalo. Zátoka s městským molem byla totiž otevřená na jihovýchod, tedy přesně proti směru vanoucího větru. Nic lepšího ale v okolí nebylo. Na gpsce se sice ukazovala ještě jedna marína, která by mohla být z druhé strany ostrovního výběžku, ale to byl jen šum v mapách. Takže, minimálně tedy pro naši plachetnici s dvoumetrovým ponorem, zůstalo městské molo v Sali jako jediná rozumná možnost. Naštěstí tam stálo už dost lodí, takže jsme mohli zajet za ně, do větrného stínu, což celý manévr výrazně ulehčilo. Navíc nám opět pomáhali chlapíci ze břehu, kteří mě celkem detailně naváděli. Až jsme zaparkovali, pochopil jsem proč. Bylo totiž potřeba dostatečně napnout mooringové lano, což kdyby člověk dopředu nevěděl, mohl by se nechat zmást, a eventuálně pak v noci skončit na molu. Poláci, kteří přijeli po nás a parkovali hned vedle, to zjevně měli víc na háku a pokynů místních moc nedbali, takže pak dostali pěkně vynadáno od správce mola, který si to s nimi přijel vyřídit osobně.

V Sali to sice bylo městské molo, ale v ceně stání byla i umývárna se sprchami. Jediný háček byl ten, že byla na druhé straně zátoky a byla otevřená jen v určitou dobu. I tak ale lepší než nic. Navíc přístav vypadal, že by se tam dalo i večer najíst, takže jsem přemluvil zbytek, abychom vyrazili do víru nočního života. Vír nočního života pak představovala prázdná restaurace, kde nebylo po setmění úplně teplo, protože byla jaksi na kopci, a která svojí juhou od rajčice sice nezklamala, ale nabídkou a úrovní hlavních chodů pak ani neurazila, ale ani nenadchla. Určitě ne dostatečně na to, abychom mohli zpochybnit význam domácích zavařených jídel připravených s láskou drahými polovičkami začínajících námořníků a odpočívajících na palubě. Navíc se jim podařilo neodpustitelné faux pas, když Poldovi donesli v rybí polévce málo ryby a mně zase vysušený steak z tuňáka. A navíc většina posádky vypadala, že by si místo místních specialit stejně raději dala pizzu. Takže bylo jasné, že další návštěvu restaurace už nemá cenu ani zkoušet, protože bude prostě po všech stránkách lepší, držet se domácí stravy.

Ráno jsem pak ocenil čerstvé pečivo z místní pekárny, které mi vždy zvedne náladu. Ne že by to nějak bylo potřeba, ale obligátní čerstvou koblihu, nebo štrůdl s kefírem po ránu, si prostě nemohu nechat ujít. Co bych si naopak klidně nechal ujít, byla čerstvě rozjetá mrtvá kočka, na kterou člověk narazil, a pokud nedával pozor i šlápl, hned po pár metrech, když se po probuzení vypravil z lodi do umýváren. Kromě těchto „pamětihodností“ bych rád zmínil, že Sali je poměrně malé, ale docela pěkné místo. Také je jedno z mála, kde se dá koupit vstupenka do parku Kornati, což je svým způsobem zajímavá zvláštnost. Tu vstupenku by totiž měli oficiálně kontrolovat strážci parku, podobně jako do vedlejšího parku Telaščica, ale nikdy jsem to neviděl, a ani si to nedovedu moc dobře představit. A principiálně, pokud by zjistili, že kontrolovaná loď vstupenku nemá, musela by si ji koupit od nich, s patřičnou přirážkou. Tak mi to aspoň vysvětlila paní, která mi vstupenku prodávala. Jestli to ale někdy někdo viděl kontrolovat nevím. Každopádně pro dobrý pocit jsem vstupenku koupil, protože jsme plánovali celé Kornati, tedy uskupení různě velkých ostrovů za ostrovem Kornat, projet, a pokud možno tam i někde přespat.

Kornati

Do Kornat a také do parku Telaščica se dá od pevniny veplout jen jedním průplavem, který je mezi jižním koncem ostrovu Dugi Otok a ostrovem Katina. Úžina má šířku asi padesát metrů, vlastní plavební dráha ani ne třicet a hloubka je něco přes čtyři metry. A protože to je jediný průplav široko daleko, je tam celkem provoz a to v obou směrech. Posádku při průjezdu nejvíce zaujala loď spoře oděných jachtařek v protisměru, až jsem musel uplatnit kapitánskou autoritu, abych udržel loď v kurzu. Mne naopak zaujal katamaran, který najížděl do plavební dráhy z druhé strany s plachtami a moc u kraje se nedržel. Míjeli jsme se tak na dva metry. Po průjezdu nás uvítal nízkým přeletem hydroplán a pak se do nás znovu opřelo jugo, takže jsme ani plachty nevytahovali a pokračovali hrdě na motor. Pár jachet kolem zkoušelo jet na plachty, ale časem to vzdaly taky. Až na jednu loď, kde měli všichni v posádce záchranné vesty, z čehož jsem usoudil, že to byl buď nějaký kurz, nebo závod, nebo obojí. Poldovi po průjezdu ulétla kšiltovka, kterou jsme zanechali osudu. Nezdálo se mi totiž, že by zábavnost jejího lovení, v plavební dráze a na návětrně straně skalisek, vyvážila nebezpečí z toho potenciálně vyplývající. Tehdy Polda poprvé posmutněl, protože to byla už druhá o kterou přišel. První mu nechal uletět Jiří.

Na motor jsme dojeli až k naší oblíbené zastávce, ostrovu Mana, se zbytky falešného pirátského městečka. S námi tam zjevně mířila ještě jedna plachetnice s německou vlajkou. U ostrova už také stála větší motorová loď potápěčů. My jsme chtěli zakotvit co nejblíž pláže, abychom to s výsadkem neměli moc daleko, ale jak se ukázalo, nebylo to úplně přímočaré. Přestože jsme měli být teoreticky ve větrném stínu, v zátoce docela foukalo, a kotvu se nám na první pokus zaseknout nepodařilo. Takže, když jsme ji pak namotávali, šli to zkusit Němci. Ti se také nechytli, takže jsme šli zase my a znova se nechytli. Němci to vzdali a my na třetí pokus konečně zabrali. Naše loď ovšem ve větru vykazovala zajímavou snahu se otočit přídí po větru, přestože jsme měli kotvu spuštěnou ze přídě, a z této dichotomie pak vznikal pravidelný kmitavý pohyb, kdy se příď střídavě otáčela doleva a doprava od větru ve zhruba asi čtvrtkruhové výseči. Po zakotvení posádka vyrazila na břeh a já zůstal na lodi, abych kontroloval situaci, a byl připraven, kdyby se náhodou kotva přece jenom uvolnila. To ovšem ale, jak se ukázalo za chvíli, neměl být náš největší problém.

Když se totiž vrátila posádka z výletu a někteří si šli zaplavat, poslal jsem je také omrknout kotvu, což možná bylo rozumné udělat hned na začátku, ale což, chybami se člověk učí. Náhodná pozorování, která náhodně vybraní jedinci, různými prostředky a v různé hloubce, učinili, však nebyla příliš příznivá. Vypadalo to, že můžeme mít problém kotvu ze skály dostat. Abych se vyhnul blamáži, šel jsem se tam podívat sám, a co jsem viděl, mne nepotěšilo. Plochá část „radlice“ kotevního háku byla zapadená do praskliny ve skále tak, že tam byla utopená i větší část těla kotvy. Takže jsme naplánovali plán B, že pokud to nevytáhneme, zavoláme o pomoc potápěčům vedle. Naštěstí to nakonec nebylo potřeba, protože po pár pokusech jsme ji ven dostali. Držela tam ale fest. A Michal si při tom složil zkoušku hlavního pilota kotevního vrátku.

Pak jsme pokračovali dál v Kornatech, přesně proti větru, a protože foukalo pořád spíš ke třiceti uzlům, jeli jsme na motor. Naštěstí bylo teplo a i vítr sám o sobě byl teplý. Což byla výhoda, protože jsem se mohl svléknout do trenek. Mít na sobě víc oblečení totiž nemělo smysl. Při tomhle způsobu jízdy, totiž vodní tříšť, která se zvedla od přídě, v podstatě v nezměněné výšce přeletěla celou palubu a osprchovala kormidelníka na zádi. A vodní tříšť se zvedala od každé druhé vlny, takže kormidelník tam byl pod pravidelnou vodorovnou sprchou - a ještě k tomu slanou. Což sice, díky teplému větru a slunci, vyloženě nevadilo, ale po čase i tak začalo unavovat.

Na noční kotvení jsme měli vyhlédnutou zátoku v ostrově Malá Lavsa, kde byly bóje, a vypadalo to, jako tradičně, že by zátoka mohla být i dobře chráněná proti větru. To první se potvrdilo, to druhé až tak moc ne, ale ani to nevadilo, aby to pořád vypadalo jako dobré místo, kde přečkat noc. Naneštěstí pro nás si to ale myslely i ostatní lodě v okolí, a tak, když jsme tam k večeru přijeli, byla zátoka plná a na některých bojích byly vyvázané dokonce lodě dvě. Na jedinou volnou bójku, vedle katamaránu, na dolním konci zátoky, kam se nedalo pořádně najet, jsem nejel. Přesto, že mne posádka, povzbuzená předchozími kotveními, přesvědčovala, že to tam krásně zaparkujeme.

Jak to krásně zaparkujeme, jsme si vyzkoušeli o dvě a půl míle výše proti větru, skoro na jižním konci ostrovu Kornat, které bylo na mapě pojmenované Koromačna, a které zahrnovalo jen pár stavení a jedno malé molo. A kotevní bóje před ním. U mola stála loď. Bohužel, podle průvodce bylo kolem mola zhruba dva metry hloubky, což znamenalo tam s naším dvoumetrovým kýlem nejet. To, že tam stála už jiná loď buď znamenalo, že průvodce není aktuální, nebo má druhá loď menší ponor, a nebo si s tím tak hlavu nelámou. A protože to vypadalo, že vítr upadl, jeli jsme na bójku. A po necelé čtvrt hodině na ní i byli. Drobné zdržení způsobilo to, že bójku nešlo vylovit dostatečně vysoko na to, aby se dala navázat zespodu, takže jsme ji nakonec navázali shora, aby ji pak, už z vody, tým žabích mužů ještě zajistil zespodu. Poté, dokud bylo ještě světlo, posádka opět vyrazila na břeh a já opět zůstal na lodi a pozoroval vítr. Ukázalo se, že náhlé oslabení větru, které jsme pozorovali při příjezdu, a které vypadalo jako větrný stín, bylo asi jen skutečně náhlé oslabení větru, protože vítr začal opět sílit. A navíc foukal spíš ke břehu, než podélně s ním, jak měl.

Ať už to byla nějaká anomálie, nebo jen důsledek tvaru ostrova, protože jugo jinak foukalo pořád stejně z jihovýchodu, neměl jsem z toho dobrý pocit, a tak jsem si zapnul znovu anemometr a pozoroval na něm, jak s blížící se nocí vítr sílí a loď se dostává do svého typického kmitavého pohybu. Když se vrátila posádka na loď a venku foukalo pětadvacet uzlů vyhlásil jsem hlídky na noc. Když pak na větroměru naskočilo v nárazu třiatřicet uzlů, tak jsem si řekl, že nemá cenu se zbytečně nervovat a vypnul ho. Hlídky jsem ale drželi. Jediný alarm, který ale v noci všechny probudil, vyvolal jen můj mobil, na kterém jsem si zapnul aplikaci na hlídání driftu na kotvě, a která spustila alarm asi ve tři ráno, ne proto, že bychom driftovali pryč, ale proto, že mi docházela baterie v mobilu. Holt moderní technologie.

Soline

Jugo foukalo už čtvrtý den, aniž by dalo najevo nějaké známky únavy. Předpovědní modely ovšem naznačovaly, že to bude nejspíš den poslední. To nám ovšem hrálo do karet, protože stačilo jen obeplout jižní cíp ostrovu Kornat, opustit tak Kornati, roztáhnout plachty na zaďák a užívat si jízdu plnou parou vpřed s výhledy na ostrovy. Vytáhli jsme dokonce i motýla a namířili si to mezi ostrovy Kornat a Žut na severní konec Žutu, kde to jako už tradičně vypadalo, že by mohla být chráněná zátoka, zrovna vhod, na obědo-odpolední přestávku. Večer bychom pak mohli doplout až na Pašman a další den (v pátek) bychom to do večera do Sukošanu už nějak dodriftovali, i kdyby už vůbec nefoukalo.

Při jízdě na zaďák jsme si ověřili, že naše loď má maximální konstrukční rychlost šest a půl uzle v libovolném větru, protože ani na motýla jsme z ní víc nevymáčkli. A to nemluvím o pokusech předchozích, na zadobočák, bočák a nakonec i čelní vítr. Holt německý inženýrink. Kolega v práci, když jsem mu ukazoval naše křižování proti větru, prohlásil, že to vypadá, jako frigata ze sedmnáctého století, a když jsem to omlouval tím, že to bylo, kromě naší nezkušenosti, také lodí, tak zvážněl a dodal, že netušil, že jsme jeli na plachty v takovém větru na bavárce, protože si doteď myslel, že na bavárkách, pokud vítr přesáhne deset uzlů, tak se plachty automaticky stáhnou a zapne se motor. Nutno podotknout, že sám jezdí na vlastní Firstce, takže musí mít pravdu.

Jirka si ověřil, že největší náklon nemusí být vždy nejlepší, zvlášť když přestane zabírat kormidlo, a loď začne jít do spinoutu - naštěstí to byl jen poryv, takže se pak kormidlo chytlo a dráhu se podařilo od ostrovu odklonit. Polda řezal ostrovy jako zkušený mořský vlk, někdy až moc, a vůbec, posádka šlapala jako hodinky, dokonce i při sundávání plachet, kdy se najednou z jinak poklidné plavby, v mírném větru, stal málem boj o holáč. Jinak ovšem plavba probíhala poklidně až na konec Žutu a do zátoky, která se bohužel zase ukázala jako matoucí, protože žádné krytí proti větru neposkytovala. Oproti průvodci v ní ale byly kotevní bóje, což byla, pro změnu, výhoda. Sice jsem jim napřed nevěřil, ale ostatní mne přesvědčili, že to nic jiného být nemůže, a ať to zkusíme, což se nakonec vyplatilo, protože za chvíli dorazila „studentská regata“ a zátoka byla během půl hodiny plná. Přitom tam těch bójí mohlo být tak patnáct až dvacet.

Takže sice foukalo trochu víc, než by se hodilo na (od)polední relax, ale zase ne o moc, a protože se nakonec objevily i nějaké studentky, nikdo neměl nic proti tomu, abychom na místě zůstali na koupačku a něco k snědku. Dokonce i já jsem se přidal k odpolední pauze a dal si pivo, což jinak dělám během dne jen výjimečně. Výjimku tvoří jen Martini, které jsem ochoten pít kdykoliv, většinou však když nefouká, proti trudomyslnosti. K tomu ovšem zatím nedošlo, takže láhev, kterou jsem si schválně pro tyto případy objednal, se pořád chladila v ledničce.

Je potřeba zmínit, že dovezená jídla, která jsme po večerech ohřívali, byla výborná a drahé polovičky se rozhodně vytáhly. Takže přes den jsme většinou jedli jen nějakou lehkou svačinku, jako například smažená vajíčka se slaninou, salám, klobásy, sýr, zeleninu a ovoce. A pili piva. Přesněji řečeno posádka pila piva. Ještě nikdy jsem nejel na lodi, kde by se vypilo tolik piva, a to ani v La Manchi, kde byli jiní mořští vlci. Nutno ovšem také přiznat, že to nějak výrazně neovlivňovalo výkonnost posádky, takže jsem to považoval za běžný jev, odpovídající jiným kulturním a společenským zvyklostem, kterým není potřeba se nějak znepokojovat.

Po relaxaci a utvrzení se v tom, že lepší už to nebude, a že bychom se měli ještě někam přesunout, jsme nakonec zátoku přece jenom opustili a vyrazili na Pašman, do jiné zátoky, jménem Soline, také s bójemi, která podle průvodce měla být dost populární. Při plavbě jsme pak mohli obdivovat zatopené útesy ve formě malých ostrůvků, které téměř nebyly vidět a ležely přesně v dráze naší plavby. V zátoce se pak ukázalo, že ohledně popularity průvodce nelhal. Nicméně, abychom nehodili flintu do žita ještě před vchodem, souhlasil jsem s tím, zátoku i tak projet. Na začátku to vypadalo, že jedna loď odjíždí, ale pak vyšlo najevo, že si jen mění místo s jinou lodí. Pak se ale na nás štěstí přece jen usmálo. Jedna loď se totiž skutečně rozhodla odjet a my pak bez váhání zaujali její místo. Pokud se dá termínem „bez váhání“ označit moje zoufalá snaha na bójku najet a zoufalá snaha posádky loď k bójce přivázat. Ale aspoň jsme chvíli bavili okolní lodě a tak se zařadili do kaleidoskopu jiných bizarních výjevů, kterých byla zátoka svědkem.

A protože překvapivě ne všichni z posádky chtěli na břeh, využil jsem příležitosti a přidal se k Jirkovi a Poldovi, kteří tam vyrazili s cílem ulovit pár keší. Já nic lovit nechtěl, ale těšil jsem se, že se projdu v borovém lese a uvidím i třeba nějaké zajímavé místo, protože tam se keše většinou, v civilizovaných zemí, dávají. Při a po výsadku se ukázalo, že zátoka byla přece jenom chráněná, a naše loď tak nejančila, jako noc předchozí. Také jsme pak z cesty, která se vinula podél kopce na ostrově, viděli další přijíždějící a po chvíli zase odjíždějící lodě. Některé to nakonec zaparkovaly naproti, na dolním konci. Při cestě za keší jsme potkali i nějaké zoufalce, zjevně z nějaké z těch lodí, kteří hledali restauraci. Přestože jsem jim moc šancí nedával, nakonec možná byli úspěšnější, než my.

První keš jsme sice objevili relativně rychle u kostela v blízké vesničce, ovšem druhá slibovala, kromě ztíženého terénu, i plnohodnotný zážitek. Když jsem viděl zdánlivě neprostupné křoví, navrhl jsem, že počkám na cestě a budu se kochat pohledem na zátoku, zatímco Polda s Jirkou vyrazili neohroženě do hustníků a skalních pěšin. Po asi hodině kochání se zátokou jsem si začal dělat starosti, protože keš měla být asi tři sta metrů od cesty ve svahu, ale po krátkém telefonátu se ukázalo, že se nic neděje, jen hledání pokračuje. Po další čtvrt hodině pak oba dorazili s tím, že nejen že nenašli keš, ale že nenašli ani údajnou unikátní jeskyni, ve které měla být. Kačer holt těžký život má. Pořád jsme ale měli padesátiprocentní úspěšnost.

Finále

V pátek, poslední den naší plavby, už podle předpovědi nemělo foukat, a také nefoukalo. Zkusili jsme sice chvíli jet na plachty, ale byla to jízda akorát tak vhodná na to, abychom konečně otevřeli Martini a zavzpomínali na jugo, které nás provázelo předchozí čtyři dny. Kromě toho, že jsme přišli o vítr, nás ovšem čekala ještě jedna nepříjemná věc. Bylo potřeba někde nabrat naftu. A v podstatě jsme měli jen dvě možnosti. Buď se stavit po cestě v Biogradu, nebo dojet až do Sukošanu a natankovat tam. Problém v Sukošanu je, že tam je vždycky velká fronta, protože tam tankují ti, co se vrací do maríny z týdenního turnusu a protože Sukošan je největší marína v Chorvatsku, je jich hodně. V Biogradu to nemusí být o moc lepší, ale aspoň si to tam člověk může zkusit vyřídit v předstihu, a pak třeba ještě zaplachtit, nebo se vykoupat a nestresovat se až do maríny.

V Biogradu je u pumpy malý bazén, kde je místo na dvě lodě za sebou, ale protože tam bylo málo místa na najíždění, tak ne všechny lodě tam najížděly po dvou, a moc to neodsýpalo. Takže se vytvořila pěkná fronta, která trčela dovnitř kanálu. A protože pořád trochu foukalo, bylo potřeba ty lodě ve frontě aktivně udržovat. Což sice není velký problém (když nefouká moc), ale i tak je to trochu unavující, takže když jsme se konečně dostali na řadu, už jsem nebyl schopen vyhodnotit správně situaci a podlehl jsem doporučení posádky, abych tam najel. Přesněji řečeno doporučení poloviny posádky, protože druhá polovina vyrazila do Biogradu na keše s ujištěním, že než se dostaneme na řadu, tak budou určitě zpátky. No, zpátky byl Polda, který došel na pumpu pěšky po břehu, zatímco Jirka pádloval na člunu k lodi ve chvíli, kdy jsem najížděl ke stání.

Původní předpoklad, že se vejdeme podélně za loď, která tam už stála (mimochodem ne moc dobře, protože stála přesně uprostřed), se ovšem nepotvrdil, a tak nám půl lodě „čouhalo“ ven z bazénu, a navíc ještě šikmo od břehu. Prostě jsme tam stáli jako balíci a pumpař, když to viděl, tak rezignoval úplně a nechal nás, ať si s tím poradíme sami. Což se nám podařilo až po celkem dlouhé chvíli, v momentě, kdy loď před námi dotankovala, a my se mohli posunout na její místo. Tohle přistání na pumpě bylo krásným příkladem toho, co všechno se dá udělat špatně, a jen díky tomu, že v zásadě o nic nešlo a nefoukalo zase tolik, se nic nestalo. Stud mne ovšem pronásleduje dodnes.

Po stání a patálii na pumpě a otázce, co s načatým odpolednem, když už nebude foukat, jsme se shodli na tom, že nejlepší bude, ještě někde po cestě zakotvit, dát koupačku a odpolední siestu. Místo na kotvení jsme našli celkem rychle, a na několikátý pokus se nám pak podařilo i zakotvit. Přesněji řečeno mně, protože posádka by tam zakotvila už dávno, ale mně se pořád něco nezdálo. Buď jsme blbě stáli, nebo nedržela kotva, nebo obojí. Možná to byl reflex na tu pumpu. Nakonec jsme sice pořád blbě stáli, ale aspoň kotva držela. Po koupání, svačině a siestě nás pak čekal už jen poslední úsek do maríny, a protože už skoro nefoukalo, a také se už připozdívalo, sbalili jsme plachty a vyrazili plnou parou vpřed, tedy zpět, domů. Zadostiučiněním pak pro nás bylo proplutí kolem fronty na pumpě, byť ovšem je potřeba přiznat, že v Sukošanu mohou tankovat až čtyři lodě současně, a odsýpá to tak podstatně rychleji. To náš ovšem nemuselo trápit.

Přistání v maríně, ještě za světla se podařilo tak, že mne to samého překvapilo, a pak už nezbylo jen vychutnat pomalu přicházející noc a nechat doznít zážitky dnů předchozích. Martini sice už nebylo, ale Jirka odněkud vytáhl láhev vermutu a namíchal nám valašský cloumák, který se sestával z pětapadesátiprocentní domácí slivovice doplněné vermutem. Valaši to pijí v poměru dva ku jedné ve prospěch vermutu, já to pil tak pět ku jedné, ale i tak jsem potom měl nezvyklý pocit lehkosti, a myšlenka, že bychom se klidně s tou lodí, co stála hned vedle nás, mohli sblížit, se zdála poměrně reálná. Naštěstí pak ale přišla večeře a k žádnému incidentu nedošlo.

Druhý den ráno jsme loď vrátili, a protože jsme ji k žádné újmě nepřivedli, a stejně tak ani posádku, mohl jsem akci oficiálně prohlásit za úspěšnou a zároveň si konečně oddechnout. Kromě toho, že jsem měl za sebou první kapitánskou plavbu, tak jsem také zažil první jugo, první mořskou nemoc v posádce, první ztracené kšiltovky (a další věci), první plavbu, kde jsme lovili keše, první plavbu, kde na palubě byla televize a mikrovlnka, první plavbu s bow thrustem, první plavbu, kde posádka povstala z nuly na úroveň užitečných lodníků, první plavbu, kde jsme spotřebovali všechnu vodu v nádržích a předávali loď úplně prázdnou, první plavbu, kdy jsme loď neumývali, a první plavbu, kde nám na palubě fungovaly všechny budíky. Všechno je, zdá se, jednou poprvé.

Dohromady jsme upluli asi 165 NM, což vzhledem k delším a pravidelným zastávkám je slušný výkon, a ztratili přitom dvě kšiltovky, jeden ručník a jedny plavky.

Hoši mě pak hodili ještě autem do Zadaru na autobusové nádraží, aby pak sami pokračovali do Brna. Já si na nádraží dal kufr do úschovny a vyrazil do magických uliček Starého Města Zadaru, protože letadlo mi letělo až v devět večer. To už je ale jiný příběh.

Fotky: Jirka (1, 3, 7), Pepan (2, 4, 5, 17), Michal (6, 8-15), Polda (16)

Další návštěvy

Po Lence přijel kolega z práce Tomáš, který byl v Paříži služebně, aby vedl školení pro naše zákazníky. Bydlení tedy měl, ale na pivo jsem ho přece jenom jednou vytáhl. Což by normálně nebyl problém, ale protože tady měl tentokrát i společnost, byla to bezpochyby osobní oběť, kterou jsem ocenil. Také jsem při té příležitosti zjistil, že pivo od posledně zase podražilo, minimálně ve 14. okrsku.

S pivem to je vůbec v restauracích potíž. Jednak mají většinou čtyři druhy, z toho většina jsou nějaké belgické masovky, jako např. Grimbergen, nebo Leffe (počítám, že to je pocta Belgičanům, nebo, vzhledem k jinak poměrně výraznému názoru, jaký Francouzi na Belgičany mají, naopak pomsta), případně Heineken a do toho povinně francouzská klasika jménem 1667, domorodci zkráceně přezdívaná jako „šestnáctka“. Už jsem zkoušel všechny a kromě šestnáctky to moc nedávám . Nevím jestli to je druhem piva, nebo jeho průmyslovou výrobou, nebo nakonec i mým chátrajícím zdravím, ale po dvou už mám dost, a navíc je velká šance, že mě po nich začne bolet hlava. Ono obecně najít pivo, po kterém by mě hlava nebolela (a to ne proto, že bych ho hodně vypil), začíná být problém. Dokonce i vyhlášená mnichovská piva mne v tomto ohledu ne vždy sednou.

Přestože na tom pracuji od momentu, kdy jsem přijel, zjistil jsem, že ať koupím v supermarketu cokoliv, tak mi to po relativně krátké době přestane chutnat. Ať už to byly různé varianty Leffe, alsaský Fischer, nemluvě o Heinekenu, irském Guinessu, mexické Coroně, nebo různých bio-pivech vařených v pravých francouzských rodinných a nerodinných pivovarech. Zkusil jsem všechno, včetně importovaného Prazdroje. Všechno, co se dalo koupit v blízkém supermarketu, nemělo to víc, než šest procent alkoholu, příchuť whisky, třešní, jablek, kouře, medu, případně nějakou jinou zásadní vlastnost, která v mém světonázoru není slučitelná s pivem. Až když jsem už nevěděl jak dál, vzal jsem na milost i „červený“ Kronenbourg z Alsaska, protože jsem si pamatoval, že ho na jaře, na lodi, v La Manche, pánové celkem hodně pili, a nestěžovali si. A zjistil jsem, že to pivo je tak Pils (tedy sterilní), jak jen být může - bez (pří)chuti, ale také bez následků. Takže momentálně jedu v tom. A občas zavzpomínám na služebky v Mnichově, případně staré časy v Česku.

Přestože se o Francouzích traduje, že nepijí pivo, je brasserie, hned po restauraci, jeden z nejčastějších večerních podniků. Slovo samo sice znamená také pivovar, ale ve smyslu, v jakém se to používá v ulicích, je to spíš něco jako francouzská varianta české hospody. Tedy místo, kam si člověk jde sednout, často s někým, na kus řeči, a něco u toho pije. Nemusí to být nutně jen pivo, ale pivo je v brasserie poměrně oblíbené. Dá se tam i něčeho malého najíst, ale na večeři to většinou není, maximálně tak toust, nebo sendvič. Zařízením to spíše než českou putyku pak připomíná kavárnu. Jen druh nápojů se liší.

Takže takový typický společenský večer začne jedním (nebo dvěma) pivy v brasserie, aby se posléze společnost přesunula do restaurace na seriózní večeři. Je ovšem potřeba si uvědomit, že za jedno pivo je považován čtvrtlitr v malé sklenici, označované ovšem všemi jako demi. Demi jinak znamená půl, ale v souvislosti s pivem to údajně vzniklo ze spojení „půl pinty“. Nicméně v Paříži jsou zvyklí na cizince, takže jsou ochotní nabídnout i poctivý půllitr. Pak je ale jistější, aby nedošlo k mýlce, použít na férovku označení demi-litre. Matně si vybavuji zážitek s francouzským kolegou na večeři v Mnichově, kde si chtěl dát malé pivo, a když se s číšníkem konečně shodli na tom, že to bude čtvrt litru, vypadalo to, že číšník pak musel jít koupit čtvrtlitrovou skleničku ven. A když ji pak vítězoslavně přinesl, dával jasně najevo, že jde o výjimečný okamžik v historii celého podniku. A to nemluvím o třeba takovém Hofbräuhaus, kde některé piva, ani do méně než litrových tupláků, nečepují.

Tomu, že Francouzi nepijí pivo po litrech, odpovídá i cena, která se pohybuje v restauracích a brasseriích kolem tří až pěti babek za demi, což v důsledku dává šest až deset babek za půllitr. A navíc za to člověk dostane ve většině případů něco z Belgie, co se nedá pít. Zajímavé, že za stejnou cenu je v Mnichově k mání celý půllitr a o poznání lepší. Snad i proto mne překvapilo, když jsem těch skoro deset babek po pokecu s kolegou za pivo platil. A to nepočítám palačinky, které vypadaly, že spíš než z plotny jsou ze supermarketu. To jsme navíc byli ve skutečné restauraci. Ani to nám ale nezabránilo v tom dát tři „demi“ a odejít v zásadě spokojení. Nakonec, šlo o to se hlavně sejít.

Jinak, pokud by si člověk chtěl vychutnat brasserie, nebo případně palačinky, tak se nabízí na Montparnassu, kousek od věže, kolem stanice metra Edgar Quinet. Jsou jich tam mraky. Kolem stanice je v podstatě takové malé náměstí a také z něj vede ulice rue Montparnasse, která je od začátku až do konce plná palačinkáren a na konci je i pekárna. Přitom se tam dají koupit nejen palačinky sladké (crêpes), ale i slané (galettes), které hravě vydají i za středně velkou večeři. A protože galette pochází z Bretaně, nezbývá, než ji zapíjet dobrým cidrem - což na místě není problém. Bohužel, zdá se, že všechno, co pochází z Bretaně a má kulatý tvar, se nazývá galette, takže je potřeba si dát pozor, aby nedošlo k záměně s tříkrálovým koláčem s mandlovou nádivkou, který se jmenuje stejně. Je prostě potřeba rozlišovat kontext.

Další návštěva, která mne vytrhla ze stereotypu moderního pařížského předměstí, byl Žabák, který dorazil služebně na nějakou konferenci a projevil zájem se mnou zažít adrenalin velkoměsta. Žabák není vyloženě gurmán, takže jsem vyloučil šneky i andouillette, a navíc je abstinent, čímž odpadla i možnost objevit nějakou další brasserie. Principiálně se ovšem francouzskému jídlu nebránil a já se nechtěl nechat zahanbit, takže nějakou večeři jsme plánovali. Na druhou stranu, nebojí se jet na kole, a tudíž jsem bez váhání navrhl, zopakovat podobný program, jako jsme minule měli s Lenkou. Jediný rozdíl byl v tom, že Žabák bydlel v nějaké podivné čtvrti skoro na druhé straně Paříže, kde jsem nikdy předtím nebyl, a poté, co jsem se tam v souvislosti s jeho návštěvou, abych ho vyzvedl, podíval, doufám, že už nikdy příště nebudu.

Sice to bylo na trase RER C, které projíždí všechna zásadní místa v Paříži, od nábřeží, přes Eiffelovku, Invalidovnu, Musée d'Orsay až po Saint-Michel s Notre Dame, a pak pokračuje dál přes Gare d'Austerlitz (což by se dalo přeložit jako „Slavkovské nádraží“) do divočiny, kde jsme se měli se Žabákem sejít. Do té doby jsem se nejdál dostal právě na Austerlitz. Ne, že bych od tam někam jezdil, ale kousek od nádraží Austerlitz je Gare de Lyon, odkud občas jezdím vlakem do Provence, a když tam jedu z domu MHD, tak je pro mne nejjednodušší sednout na RER a pak to pěšky dojít.

Takže jsem vyrazil na zastávku Bibliothèque François Mitterrand. Na zastávce mne přepadl silný pach moči a hromady roztrhaných novin všude po zemi. Myslel jsem, že tam asi proběhl nějaký happening, který někteří účastníci neustáli, ale později jsem ze zpráv zjistil, že ten bordel na zemi byla forma, kterou stávkovali uklízeči zastávek metra a RER. Už si přesně nepamatuji, proč stávkovali, jen mě zaujalo, že považovali za nejlepší způsob, jak na sebe upozornit, právě toto.

Do večera (a do večeře) bylo ještě dost času, takže jsme se dohodli, že najdeme nějakou pekárnu a dáme si sendvič. Normálně bývá pekárna na každém rohu, ale tady nějak nebyla, a turecký fast food, jediný podnik v okolí, nevypadal moc povzbudivě už zvenku. Našli jsme tedy kola a vyrazili do města. A protože jsem nechtěl ztrácet čas hledáním občerstvení, zamířil jsem rovnou na Gare de Lyon, protože vím, že tam je několik různých sendvičáren, a navíc tam bude určitě otevřeno. A taky že ano. V mé oblíbené sendvičárně Paul přes ulici jsme nakonec uspěli. Možná bych měl upřesnit, že tomu, čemu Francouzi říkají sendvič, se v Česku říká obložená bageta. To jen, aby bylo jasné, že jsme volili typickou místní krmi a nikoliv import ze zámoří. Normálně se dá sendvič koupit téměř v každé pekárně, byť nabídka může být omezená. Nicméně existují pekárny, které se na sendviče přímo specializují, např. Paul, nebo Brioche Dorée, a kde je možné si dát i sladké pečivo, kávu, případně jiné nápoje. Osobně se mi nějak víc zamlouvá Paul, protože tam mají lepší bagety. Onehdy jsem v Praze šel po nákupním centru na Floře, a co tam dole v přízemí nevidím, pekárnu Paul. Bohužel, bagety tam ovšem zjevně používají jiné.

Po krátkém občerstvení na Gare de Lyon jsme pak pokračovali směrem na Place de la Bastille, kde jsem chtěl Žabákovi ukázat Bassin de l'Arsenal, což je v podstatě slepé rameno Seiny, vedoucí od řeky až k Náměstí Bastily, kde kotví hausbóty a plachetnice, a které je z jedné strany navíc obklopené pěkným parkem, který ve slunečných dnech vyloženě vybízí k pikniku. Po příjemné procházce parkem kolem lodí a překonání náměstí (kde už dávno Bastila není), jsme opět sedli na kola a vydali se po stopě kanálu, který začíná právě v tom slepém rameni s loděmi, a pak pokračuje pod zemí, aby se po chvíli opět vynořil nad zem a jako Canal Saint Martin pokračoval až na hranici Paříže a pak dál za ní. V části mezi Seinou a Jaurès na něm jezdí výletní lodě (i tou podzemní částí). Jinak je na celém kanálu spousta mostů, které se musí vždy otevřít, aby lodě mohly proplout, takže to má celé poměrně exotický ráz. V teplých měsících je navíc břeh kanálu doslova obležen mladými lidmi, většinou studenty, kteří se tam chodí bavit, studovat, nebo relaxovat.

Na kole jsme kanál sledovali právě až na Jaurès, abychom tam otočili a vydali se zpět, kolem Gare du Nord směrem na Operu a dál na populární Printemps s vyhlídkou. Po vyhlídce už nebylo moc času, a vypadalo to, že zvládneme tak maximálně ještě dojet zpátky k řece, možná se zastavit u Notre Dame, a pak se v latinské čtvrti někde najíst. Jenže než jsme dojeli k Louvru, skolil nás hlad, takže jsme rezignovali a zašli do jednoho podniku, na pravém břehu, který podle všeznalého internetu měl dobré reference, abychom ochutnali jídlo poctivé francouzské domácí kuchyně - Boeuf Bourgignone, servírované ve stylových litinových hrncích a se dvěma uvařenými bramborami v ceně. Žabák, kterého si zjevně estetický dojem servisu nezískal, prohlásil, že to vypadá a chutná jako guláš, ale je k tomu málo brambor. Což v zásadě, až na mrkev a jiné koření, které tam naopak byly navíc, nebylo daleko od pravdy. Po jídle jsme pokračovali už pěšky k Notre Dame, kam jsem se poprvé podíval dovnitř, protože v tuto odlehlou dobu tam už nebyla fronta. Pak jsme ještě krátce nahlédli do latinské čtvrti, abychom pak už jen sedli na kolo a vyrazili zpět do divočiny. Při cestě zpět jsem měl trochu obavu, jestli to Žabák zvládne, protože bylo vidět, že jízda přes křizovatky na červenou mu úplně nejde, ale nakonec to dal.

Druhý den ovšem měla celá výprava dohru, když se přihlásil znovu Boeuf Bourgignone a neuctivě se s námi předčasně rozloučil. Po podrobnějším průzkumu recenzí na internetu se pak ukázalo, že jsme v poslední době nebyli jediní, kdo takto dopadl. Nicméně kolega v práci mi tvrdil, že to je jeho oblíbená restaurace, kam chodí na jejich specialitu L'asiette du rôtisseur. A teď, babo raď!

Návštěva

Pokud čekáte, že zaglosuji o nedávných událostech, tak vás zklamu. Napíšu místo toho o tom, o čem jsem si myslel, že psát možná ani nebudu, ale pak se to začalo hromadit takovým způsobem, že to už nemohu ignorovat - jsou to návštěvy.

První přišla v září (jinými slovy, událost, kterou budu dále popisovat, se udála poměrně dávno). Všechno začalo nevinně už před prázdninami, kdy mi napsala Lenka, že prý bude projíždět Paříží někdy na začátku září, a že bychom mohli někam vyrazit. Nevím, jestli to bylo inspirováno mým bohatým kulturním a společenským životem, který pravidelně zveřejňuji na svém blogu, nebo čirou zvědavostí, ale rozhodně jsem nemohl si tuhle příležitost nechat ujít. Exotické návštěvy jsou pro mne totiž stále nejlepší způsob, jak se dostat na místa, kam bych se jinak sám nepodíval, nebo o kterých bych sám ani nevěděl. Nicméně před prázdninami jsem ještě plánoval jachtu, právě na to září, takže jsem Lence nemohl nic slíbit a tak celá akce usnula, až do té chvíle, než byla jachta zamluvená, a zároveň potvrzené, že Lenku zvládnu.

Přitom se ukázalo, že v mezičase usnula Lenka, a tak kromě toho, že přijede vlakem na letiště v Roissy a od tam zase druhý den odletí, vlastně ani neví, kde bude bydlet, a tudíž, v rámci zjednodušení logistiky celého víkendu, bude nejlepší, když přespí u mne. Sice jsem ji dopředu varoval, že nemám nábytek - dvě židle a jedno kancelářské křeslo a jeden psací stůl pod oknem nelze považovat za dostatečné, třeba pro společnou večeři, byť by se to dalo obejít tím, že nebudeme večeřet - tedy minimálně ne u mne. Na druhou stranu jsem se ale těšil, protože jsem už dávno chtěl vyzkoušet, jestli u mne může vůbec někdo přespat (i za cenu, že budu spát na zemi na karimatce), ale nesehnal jsem žádného pokusného králíka, který by do toho šel. Lidi buď do Paříže nejezdí, nebo mají lepší místo na spaní, nebo jich je víc než jeden/jedna. Navíc to asi chtělo, aby to byla holka, protože kluka bych klidně nechal spát v obýváku na zemi místo sebe. Takže jsem si od kolegy vypůjčil luxusní samonafukovací kempinkovou matraci, cvičně ji nafoukl, lehl si na ni, zase ji vyfoukl, a považoval se za připraveného. Což, jak se později ukázalo, nebyla příprava dostatečná.

Lenka měla přijet v sobotu kolem poledne, ale vlak měl zpoždění, a když jsem to tak zkoumal na stránkách SNCF (francouzské dráhy), všiml jsem si, že ten její vlak bude zastavovat také v Massy. Což mi bylo povědomé, že by mělo být někde poblíž, protože vždycky, když jsem si testoval rychlost připojení internetu, tak nejlepší výsledky jsem měl právě na server v Massy. Kde to je, jsem ale až do toho dne netušil. Nicméně krátký pohled na mapy na internetu mne přesvědčil, že to je nejen blízko, ale také na druhou stranu, než letiště, takže když se sejdeme tam, já si ušetřím cestu na letiště a Lenka může vystoupit o hodinu dřív. Navíc jsem doufal, že parkování na nádraží v Massy, bude o něco jednodušší, než parkování na letišti Charlese de Gaula v Roissy. Což jsme také provedli a já se díky tomu také poprvé podíval do Massy - minimálně tedy na nádraží TGV - a bylo to tam docela dobré - asi jako na nádraží.

Kam vyrazíme jsme dopředu nedomlouvali. Sice jsem měl v nabídce klasické destinace jako Versailles, věž na Montparnassu, nebo eventuálně procházku kolem Seiny, ale s ničím jsem neuspěl. Lenka chtěla do Printemps, což je druhý největší obchoďák s oblečením a doplňky v Paříži, pod záminkou, že prý na střeše je vyhlídka, která je volně dostupná, a ze které je pěkný výhled na Paříž. Sice jsem měl jisté pochybnosti, že tam ta vyhlídka fakt je, ale protože na druhou stranu vím, kde je Printemps, a tudíž jsem si byl jist, že to najdeme, jsme tam nakonec vyrazili. S tím, že se po cestě stavíme na „běžných“ turistických místech. A protože jsem chtěl vyzkoušet další věc, kterou jsem měl už delší dobu v plánu, ale nikdy jsem nenašel dostatečnou motivaci, popadl jsem příležitost za pačesy a naplánoval výlet do Printemps přes Paříž na kole. Tedy na tom kole, co parkuje ve stojanech na mnoha místech v Paříži, a které si člověk za paušální poplatek může půjčit na půl hodiny a zase ho jinde vrátit. A protože mám jednu stojánku nedaleko, vyrazili jsem už ode mne na kolech.

Při průjezdu Paříží se ukázalo, že pro úplně pohodlný průjezd je potřeba nějak rozumně vyřešit dvě věci. Navigaci, aby se člověk nemusel na každé křižovatce dívat do mapy nebo na mobil, kde je, a pak také vědět, kde je nejblíže cíle možnost kolo vrátit (a kde je případně další možnost, kdyby ta první byla už obsazená). Obojí se dá vyřešit mobilem s GPS a připojením k internetu, ale nutnost dívání se na mobil to neodstraní, a ta pak zůstává opruzem po celou dobu přesunu. Leda by to člověk už znal tak dobře zpaměti, že by mapu nepotřeboval. Což se nakonec ukázalo jako velice užitečné, zvláště při dlouhých nočních přesunech relativně prázdnými ulicemi.

Lenka měla celodenní lístek na 24 hodin, já měl svoje roční předplatné na šalinkartě. Nejdřív bych ale možná měl zmínit, jak to funguje. Když si člověk koupí jednorázový lístek na 24 hodin, může na něj jezdit celých 24 hodin, a dokud bude kola vracet do půl hodiny od vypůjčení, nebude nic doplácet. Je tam ještě podmínka, že mezi vrácením a půjčením kola je potřeba minimálně 5 minut počkat (nebo se projít a půjčit si kolo jinde), aby se to bralo jako dvě výpůjčky. Co je vlastně na lístku důležité je číslo, které se musí před každým půjčením zadat do terminálu, který je u stojanů s koly a kterým dotyčný prokáže, že je oprávněn si kolo vypůjčit. To zadávání není úplně přímočaré a chvíli trvá, navíc ne všechno je v angličtině, takže nedomorodec se v tom může lehce ztratit. Pokud se mu ale podaří proplout nástrahami autentikačního dialogu, může si nakonec vybrat, které kolo chce odemknout a následně ho vytáhnout ze stojanu. Problém je, když je takových zájemců s lístkem více, protože pak všichni čekají, až si to jeden vyřídí, a protože ten jeden v tom většinou trochu plave, často se mu to podaří až na několikátý pokus.

Na druhou stranu, pokud má člověk předplatné na šalinkartě, nemusí vůbec k terminálu chodit, ale stačí, když prostě přijde ke stojanu s kolem, které si chce vzít a přiloží šalinkartu ke stojanu. Ta se bezdrátově ověří a kolo se odemkne. Výhoda je jasná, jednodušeji to už udělat nešlo. Stačí přijít, pípnout si, vzít kolo a jet. Bohužel celý pocit výhody vezme zasvé, když výpůjční doba přetáhne půlhodinu v paušálu. Pak se totiž konto předplatného dostane do mínusu. A zatímco na jednodenním lístku se doplatek prostě strhne z karty, kterou se zaplatil lístek, aniž by tím systém dotyčného nějak buzeroval, na šalinkartě je potřeba doplatek vyrovnat na terminálu (kartou), jinak automat další kolo nepůjčí. A protože u terminálu už stojí další zoufalci, kteří zápasí s tím, jak si kolo vůbec vypůjčit, případně si tam snaží koupit denní lístek, může to být někdy na dlouhé lokte.

To jsou ovšem jen drobné vady na kráse jinak velice praktického systému, jehož kouzlo spočívá hlavně v tom, že po Paříži jsou ta kola v podstatě na každém rohu a odkudkoliv kamkoliv se tak dá jednoduše a v odlehlých hodinách, kdy není už velký provoz, i rychle, dojet. A ještě se přitom člověk může kochat a uvidí toho víc, než kdyby šel pěšky a z jiné perspektivy, která je také zajímavá.

Takže jsme vyrazili do Printemps na kole a pro velký úspěch to vzali napřed po nábřeží, pak kolem Eiffelovky a přes řeku nahoru k Opeře a k Printemps. Na Champ de Mars, přímo pod Eiffelovkou mne zaujala nabídka půjčit si Ferrari za devadesát babek (nebylo ovšem řečeno na jak dlouho), aby se v něm mohl člověk projet (po dlažbě) a případně se nechat vyfotit. Pak, po krátkém záseku na stojánce Vélibu, jsme stihli neohroženě překonat Place de la Concorde, projít (ne projet) i zahrady tuilerieské, a dát si kávu se zmrzlinou v jedné z mnoha kaváren kolem rue Rivoli, která vynikala třeba tím, že jsem tam na dně své kávy našel utržený kousek papíru ze sáčku s cukrem. Číšník se dušoval, že ho to upřímně překvapilo, a já s ním plně souhlasil, že mne také. Nabízenou druhou kávu jsem ovšem odmítl, abych se nepředávkoval ještě před večerem. I přes drobný deštík, který nás neodradil, jsme pak dorazili do Printemps, a když se pak prodrali zákazníky až nahoru, tak se mohli přesvědčit, že tam nejen je vyhlídka, ale že je z ní i docela pěkný výhled.

Procházkou po Boulevard de Clichy, kolem Moulin Rouge, Pigalle až na Montmartre, jsme nemohli minout basiliku Sacré-Cœur, a tam, pod ní, se také rozhodli navečeřet. Což není těžké, neboť, kromě obchodů se suvenýry, tvoří zbývající část zástavby, minimálně v přízemí, restaurace. Vybrali jsme si jednu, kde nikdo nebyl. Po jídle se ukázalo proč. Pečený králík nebyl úplně v nejlepší formě, a káva po jídle připomínala spíš citronovou šťávu s kofeinem. No což, poučil jsem se, že příště se už nenechám zlákat od pohledu a raději zkonzultuji napřed internet. A protože se už připozdilo, vydali jsme se zpět na kole. A dali to na jeden zátah, a nebýt toho, že místo, které jsem si vyhlédl na odložení kol, bylo obsazené, zvládli bychom to pod hodinu a to aniž bychom to nějak hrotili. Jen občas jsme jeli na červenou, nebo jednosměrkou v protisměru. I s tím ale, jak jsem vypozoroval, lidé, kteří nežijí v Paříži, mají zpočátku problémy.

Příplatky za přesčas půlhodinové výpůjčky rostou geometrickou řadou. První půlhodina je v ceně, druhá stojí jednu babku, třetí stojí dvě babky, čtvrtá stojí čtyři babky, atd. Nutno ovšem podotknout, že v rámci předplatného (nikoliv ovšem na lístek) je možné si koupit za pár babek navíc paušál, na tři čtvrtě hodiny v ceně.

V noci jsem si ověřil, že šedesát centimetrů široká matrace, byť by byla jinak sebepohodlnější, na spaní nestačí (pokud není člověk vyloženě trénovaný, třeba spaním na kladině) a usoudil, že přespat se u mne dá, ale matraci je potřeba zajistit jinou. Druhý den jsem už jen Lenku vyprovodil na letadlo a netušil, že mi tím začala návštěvní sezóna.