Boty

Jak jsem už dvakrát zmiňoval, začaly se mi rozpadat moje „pracovní“ polobotky. První v barvě „koňak“ jsem zaslal nějakému ševci do Anglie a druhé zatím nosím, ale jejich čas je sečten. Výrobce totiž vyvinul poměrně kvalitní samodestrukční podrážku, která se po zvolené době rozpadne takovým stylem, že se nedá opravit. Protože švec z Anglie mi dlouho neodpovídal, otázal jsem se znovu, abych se dozvěděl, že jsou skutečně neopravitelné. Tak jsem jim napsal, ať mi je pošlou zpět a od té doby od nich nemám už žádnou další zprávu a na další už mi nikdo neodpovídá. Vida tenhle vývoj, uvědomil jsem si, že nemohu déle riskovat, a budu si muset pořídit náhradu. Mé služební cesty jsou sice zřídka formální, ale v případě těchhle bot nešlo ani tak o formality, jako spíše o to, že byly tak pohodlné, že jsem je nosil nejraději. Nutno také ovšem přiznat, že nakupování oblečení, případně obuvi, se v mé hitparádě řadí někam před návštěvu zubaře a za návštěvu praktického lékaře.

Po zkušenostech s francouzskými košilemi, kdy jsem se přesvědčil, že francouzská jednačtyřicítka se celkem zásadně liší od české, potažmo německé, a to nemluvě o kvalitě materiálu i střihu, jsem měl zábrany jít si koupit francouzské boty, aniž bych cokoliv předjímal o kvalitě, ale zato předjímal hodně o ergonomii a tělesné stavbě průměrného Francouze a šance, že se do ní svojí konstitucí trefím. Protože ale německá konfekční velikost mi vyhovuje, požádal jsem svoji mnichovskou kolegyni o pár tipů a při poslední návštěvě Mnichova se vydal na lov.

Mnichov si rozhodně na nedostatek obchodů s obuví nemůže stěžovat. Prošel jsem značkovou prodejnu Camper, protože tam mají velice příjemné boty (že i manžel mojí kolegyně je ochoten je nosit), bohužel jen jeden až dva modely se daly označit za střízlivé, a zůstal chladný. Poté jsem vyrazil do velkých obchodních domů Thomas a Tretter, kde jsem se mohl kochat výběrem různých značek, a kde měli jedno oddělení, kde byly boty vystavené podle výrobce a druhé, kde byly uspořádané podle velikosti. Když jsem prošel to první, aniž bych našel jakoukoliv inspiraci, vydal jsem se do toho druhého, abych si pak v duchu „no v zásadě by snad tyhle mohly...“ vytáhl z regálu boty značky, o které jsem se zapřisáhl, že ji už nekoupím. Čímž mi došla naplno zoufalost mé situace a vydal se raději místo toho na pivo. V Mnichově jsem tedy neuspěl.

V posledním záchvěvu naděje jsem pak už skoro vyrazil do Londýna, protože tam měli boty, kterými mě zaujal dávný kamarád, se kterým jsem se po mnoha letech nedávno viděl. Nakonec jsem se ale vrátil na zem, zvláště když se ukázalo, že byť ten londýnský obchod měl i obchod na internetu, do Francie by mi to stejně neposlali, a tak i záměr, jet tam si najít velikost, a pak si dokupovat další na internetu, ztratil smysl. A tak přestože do Londýna se už delší dobu chystám, na nákup bot to asi nebude.

Nakonec to tedy dopadlo přesně tak, jak jsem se bál. O předminulém víkendu jsem vyrazil do města s tím, že se zastavím i u Ecca, abych se ujistil v tom, že buď jsou to jediné boty, které jsem schopen nosit, a nebo že si je už nikdy nekoupím. Nějaké ujištění však bylo zjevně na pořadu dne. Najít obchod Ecco v Paříži není úplně snadné, protože i oficiální webové stránky o něm mlčí, a to i přesto, že se jedná o jediný značkový obchod v celé Francii. Ecco se sice prodává i jinde, ale nikoliv exklusivně a nikoliv přímo pod křídly své firmy. To mě ovšem nemohlo odradit a naopak, slunné odpoledne a teplota, která si rozuměla i s košilí s krátkým rukávem mě motivovaly k tomu, abych jednal. Zjevně jsem nebyl sám, protože park Tuileries, který leží mezi Louvrem a Champs-Élysées byl plný lidí, kteří vypadali, že si také jdou něco koupit, nebo si už něco koupili, a nebo, v nejhorším, se jen tak potulují a kochají.

Vyrazil jsem lehce po poledni, ale když jsem pak procházel městem, napadlo mne, že bych se mohl před akcí najíst, a využil první bagelterie, která mne potkala. Bagel je americká specialita, takový chlebový donut, plněný masem, sýrem, slaninou, nebo čímkoliv, co je k dispozici. Na rozdíl od Subway, kde také vyrábí bagetu před zraky zákazníka, a kam nemám po předchozích zkušenostech už odvahu jít, jsem byl tady příjemně překvapen. Jako alternativu k plněné bagetě, které se mimochodem říká ve Francii sendvič, mohu doporučit. Při jídle mne navíc upoutal citát na zdi bistra od Georgese Wolinského, který jsem měl přímo před sebou, o tom, že Francouzi masturbují častěji, než si čistí zuby, a který používal ne explétif, což je zvláštní gramatická struktura, v běžné řeči se příliš nevyskytující. Když jsem to pak konzultoval s kolegou v práci, vida ho jít si vyčistit zuby, zjistil jsem, že ani Francouzi sami nemají v jejím zdůvodnění jasno.

Dobře naladěn jsem tedy dorazil do obchodu Ecco na Avenue de l'Opéra, kde na mě byli, přesto, že jsem se rozhodl, že se nenechám opít rohlíkem a budu tvrdý, milí, ale boty neměli. Tedy neměli velikost, která by mne zajímala. Ale vzali si telefonní číslo s tím, že se ozvou. Postupoval jsem tedy dál směrem k Opeře a nestačil se divit, kolik obchodů s botami tam je. Nenechal jsem se však rozptýlit, můj cíl totiž byl Camper na konci ulice, v podstatě hned vedle Opery. Tam sice pořád měli ten samý mix, co jsem už viděl v Mnichově, ale překvapivě mě tam jeden pár a zaujal a nezůstalo jen u toho, takže nakonec jsem odcházel s novými botami a v dobrém rozpoložení, jak to tentokrát šlo hladce.

Situace se normalizovala, když jsem přišel domů a boty si znovu zkusil pořádně a zjistil, že jsem v obchodě „přehlédl“ drobnou vadu, která ovšem vypadala, že bude docela vadit. To mě svým způsobem uklidnilo, protože kdybych si koupil boty na první dobrou, bylo by to děsně podezřelé. Takže v pondělí jsem se vypravil k Opeře znovu. Bohužel ale druhý pár neměli, aby mi to mohli vyměnit, ale uklidnili mne, že v Paříži jsou ještě tři další obchody, které jej mají a kde bych to mohl zkusit.

V úterý jsem tedy vyrazil do prvního obchodu v seznamu a dal jsem si schválně předstih, abych měl čas případně pokračovat do těch dalších. Nepočítal jsem však s tím, že v tomhle zavírali o hodinu dříve, než v tom na Opeře, takže jsem to nakonec taktak stihl - a nepochodil. Boty sice měli, ale ty měly stejnou vadu. Ve středu jsem se tedy, doufaje, že už snad naposled, vydal na lov znovu. V prvním obchodě to pořád bylo s vadou, ale ve druhém (a celkově posledním) jsem boty vyměnil, abych pak doma zjistil (opět po důkladném zkoušení), že i bez vady mě tlačí.

Ve čtvrtek jsem nikam nevyrazil, protože jsem jel na služebku. Do Barcelony. A vypadalo to slibně, protože jsem tam výjimečně neměl být sám, ale s kolegou a to až do pátku. Takže bylo jasné, že večer vyrazíme do ulic. Předtím ale bylo potřeba dostát povinnostem a navštívit zákazníka. Už dopředu jsem kolegu varoval, že taxikáři často nemluví jinak než španělsky (nebo katalánsky) a často mají velký problém k zákazníkovi trefit, protože ten je uprostřed industriální zóny s krypticky znějícími názvy ulic. Kolega prohlásil, že se v mládí učil španělsky, a že to nějak dáme. Takže jsme si vzali taxíka, s taxikářem, co mluvil jen španělsky, nevěděl, jak se k zákazníkovi dostat a navíc ani neměl GPSku. Kolega to po chvíli vzdal i se španělštinou a jediná šance byla, že jsem na svém mobilu zapnul navigaci a v klíčových momentech se na taxikáře tvářil buď povzbudivě, nebo naopak výstražně, a přitom vydával primitivní anglické zvuky. Taxikář ale byl fér chlap, a když viděl, že to jen tak nedá, vypnul taxametr, takže když jsme nakonec dojeli, tak nás to nestálo nic navíc (kromě času).

Večer pak měl kolega zjevně chuť vyzkoušet španělskou nebo katalánskou kuchyni a já byl celý žhavý se k němu přidat, protože kdykoliv jsem tam byl sám, tak jsem se k tomu neměl. V hotelu nám poradili, ať se vyhneme restauracím na La Rambla a najdeme si něco ve staré čtvrti, kterou právě La Rambla ze západu ohraničuje. A tak se taky stalo. Nejdřív jsme zašli na pivo do baru, který zevnitř vypadal jak bunkr, který kompletně vysprejovali sprejeři. Ze stropu visely řetězy, na nich televize, nebo světla, a přestože chlapík na baru měl točené pivo, všichni uvnitř pili lahváče a tvářili se u toho drsně. Navíc se jim ty lahváče hromadili na stolku, což umožňovalo náhodnému příchozímu poměrně snadno odhadnout, jak dlouho tam už kdo je. Pět lahváčů - hodinka, dvacet - už hodně dlouho. Je třeba přiznat, že to ovšem byly třetinky. Přestože tam hráli klasiku, tak jsme se nakonec po pivu rozhodli, že dost bylo klasiky a vyrazili najít místo, kde bychom se mohli najíst.

Což nebyla ani tak otázka příležitosti, jako spíš výběru. Na každém rohu a i mezi nimi totiž byly minimálně dvě restaurace nebo bistra, které nabízely tapas. I když to byla jinak italská, čínská, nebo japonská kuchyně, tapas měli všude. Protože jsme sice hledali tapas, ale také něco stylovějšího, skončili jsme nakonec v takovém nenápadném podniku, který z ulice vypadal jako bar, a který patrně byl rodinný. Minimálně starší pán na baru a paní, která chystala jídlo, vypadali, že se dobře znají a rozumějí si. Navíc nedělali nic jiného než tapas a byli pohodoví a příjemní. Vedle na baru seděli sympatičtí Frantíci - kluk s holkou a popíjeli mojito, na druhé straně dva Amíci, tak jsme si sedli doprostřed, abychom byli v centru dění a měli všechno po ruce.

Na baru totiž byly různě velké nádoby a kádě na různé ingredience a také bylo vidět na přípravu jídel, kterou jsme měli přímo před očima. Autentický dojem - jedenáct z deseti - a chuťový zážitek tomu nezůstával nic dlužen, ať už to byly mušle jako předkrm, nebo studený a „teplý“ talíř tapas, které jsme si dohromady dali. Inspirovali jsme i vedle sedící Frantíky, kteří, když viděli, co nám přinesli, se odhodlali také. K tomu dobrá Rioja a na závěr panáka jako digestiv. Akorát jsem pak na hotelu asi do jedné hodiny nebyl schopný na spaní ani pomyslet. Pátek pak už byla zase rutina.

No a v sobotu jsem naklusal do původního obchodu na Opeře s tím, že jsem během týdne s výměnami bot neuspěl a že chyba nebyla v nich, ale ve mně, a oni mi je bez mrknutí oka a bez ptaní vzali zpět a vrátili peníze. Což mě překvapilo příjemně, dokonce natolik, že jsem měl chuť tam ještě něco zkusit. Bohužel tam nic dalšího, co bych považoval za zkoušeníhodné, nebylo.

Řekl jsem si tedy, co s načatým sobotním odpolednem, opět příjemným, byť na dvacet šest stupňů v Barceloně to nemělo, a vydal se po Avenue de l'Opéra, tentokrát opačným směrem s tím, že se zastavím i v těch ostatních obchodech a nějaké boty si aspoň snad i zkusím. Nicméně i přes snahu, žádné další jsem nenašel. Jen v Eccu si mě už pamatovali, asi to byl zase můj přízvuk, a nebo to, že jsem měl na sobě jejich boty. Nakonec jsem došel na konec až k Rue de Rivoli, a hledal, kde bych si odskočil, což se ukázalo, jako poměrně velký oříšek, protože ve veřejných podnicích jednak měli WC všude výhradně pro hosty a druhak, bylo většinou jen jedno sdílené, a stála před ním poměrně dlouhá fronta. Jako nouzovka mě napadlo, že zajdu do Carousel du Louvre, což je obchodní centrum vedle Louvru, a tam určitě něco najdu.

A taky že ano, za pouhou jednu a půl babky, jsem si tam, na „nejčistších záchodech na světě“, mohl ulevit. Jedna slečna si tam tabuli s touto sebevědomou formulací (a cenou) fotila, neboť tušila, že tomu nebudou doma věřit. A když už jsem tam byl, mrknul jsem ještě do vedle stojícího Apple Store na nový iPhone, abych se přesvědčil, že Apple má pořád ještě na čem pracovat, a že tuhle verzi asi přece jenom zatím ještě vynechám. Nebýt toho, že jsem nové boty pořád neměl, byl to docela vydařený den.

Tři ženy ve člunu

Poznámka pro čtenáře: tento příspěvek nemá s Paříží, nebo Francií, téměř nic společného.

Jak už to tak touto roční dobou bývá, vyrazil jsem, se začátkem podzimu, byť to na podzim ani moc nevypadalo, do teplých krajin, abych si jednak vybral ještě nějakou dovolenou a hlavně, abych si zaplachtil. Tuto aktivitu provozuji už čtyři roky a každý rok se na to těším. Někdy si mi to podaří během roku dokonce i několikrát. Letos to sice vyšlo jenom jednou, ale zato to stálo za to.

Celá akce začala, jako už tradičně, ještě před prázdninami, kdy jsme se, jako tradičně, snažili dát dohromady posádku. Původně jezdilo zdravé jádro, které se znalo už z jachtařského kurzu, ale postupně odpadl jeden (našel si vlastní posádku), druhý (začal plachtit závodně), třetí (začal plachtit na padáku), a tak jsme z původních pěti zůstali jen dva. Sice pořád motivovaní, ale na pohodlnou plavbu to bylo už málo. Většina kamarádů a známých, oslovených v rámci náborových akcí, pokud projevila zájem, tak pouze řečnický, odvolávaje se na málo dovolené, rodinné povinnosti, nebo prostě neschopnost naplánovat akci tak zásadního významu tak dlouho dopředu.

Když jsme tedy nakonec, po mnoha pokusech, sehnali třetího do party, a je potřeba zmínit, že to byla žena, začal jsem být trochu skeptický. Ve třech se sice jet dá, ale chce to sehranou posádku. Jak se ale termín blížil a vypadalo to, že už nikdo další se nepřidá, rozhodli jsme se - my tři: Tom, Irča a já - přijmout chlapské a ženské rozhodnutí a jít do toho, tak jako tak. Loď bylo potřeba zamluvit (a zaplatit) co nejdříve, aby ještě nějaká byla, a také pořád mohlo dojít k tomu, že se z řady latentních jachtařů, přece jenom na poslední chvíli někdo přidá. Což se nakonec vyplnilo, protože jak Tom se zamlouváním váhal, přihlásili se další dva - Katka s Pepou.

Pět už bylo dobré číslo. Dohodli jsme se tedy, že vezmeme větší loď, abychom tam měli pohodlí a každý měl svůj prostor, i s ohledem na to, že většina se navzájem neznala. A když pak došlo na lámání chleba, shodli jsme se s Tomem, že se nám líbí německá Bavaria 36, která byla oficiálně pro sedm (6 lidí v kajutách a jeden v salónu). V tomto je potřeba přiznat německé značce upřímnost v tom, že se nesnaží tvrdit, že se v salónu vyspí dva. Nevyspí. Tom zamluvil loď, já si koupil letenky do Splitu, tam přes Mnichov a zpět přes Stockholm, a začal se těšit. Proč tak krkolomně? Protože přímý spoj byl buď výrazně dražší, nebo v nevhodnou dobu, nebo obojí. Fakt, že mi posledně při přestupu v Mnichově ztratili kufr a dostal jsem ho až za 3 dny na ostrově, kam ho přivezl trajekt z pevniny, mě sice trochu znervózňoval, ale doufal jsem, že tahle věc se Lufthanse stává maximálně jednou za 10 let.

Poslední týdny před akcí byly poměrně hektické, takže se informace příliš nešířily a tak, když jsem den před odjezdem dostal od Toma esemesku, že se přidá na poslední chvíli ještě Roman a Šárka, na sobě zcela nezávisle, napadlo mne jen jediné - škoda, že jsme nevzali větší loď. Roman patří ke zdravému jádru a letos se rozhodl zjevně všechno zpovzdálí sledovat a v pravou chvíli se do věci vložit. Čímž zároveň zvýšil počet pravidelných jachtařů na palubě na tři. Šárka byla pro změnu náhradnice za Pepu, který těsně před akcí onemocněl, ale ještě těsněji před akcí, když už byla Šárka nachystaná, že pojede, se rozhodl, že vlastně nechce nejet a raději se doléčí na zdravém mořském vzduchu, a Šárka, když se to dozvěděla, už nechtěla šanci pustit. Tím se zároveň dosáhlo maximální kapacity lodi.

Bohužel se také ukázalo, že při zamlouvání lodi došlo k šumu na lince a místo z Trogiru pojedeme ze Sukošanu a ne na Bavarii 36 ale na Elanu 384. Marína v Sukošanu je v pohodě, jen není 10 km od letiště ve Splitu jako Trogir, ale 120 km, i když stejným směrem. Zato je kousek od letiště v Zadaru, kam létá přímá linka Ryanairu z Beauvais-Tillé. Sice bych si mohl koupit novou letenku (a starou zahodit, protože nic jiného s ní dělat nešlo), ale nakonec jsme s Tomem usoudili, že bude lepší, když mě vyzvedne ve Splitu na letišti a na konci mě tam zase odveze. Štěstí bylo, že jsem měl přílet i odlet v relativně rozumnou dobu. Optimální to ale úplně nebylo.

Kufr letos Lufthansa neztratila. Jen jsem měl trochu obavu, jestli stihnu přestup, protože z nějakého důvodu jsem musel v Mnichově přes pasovou kontrolu a jako na potvoru tam byly u všech okýnek pěkné fronty. Jediný volný byl turniket na biometrické pasy, ale ten jsem neměl, protože létám na občanku. Šel jsem tedy do zvláštní fronty pro urgentní lety, ale ta šla tak pomalu, že nakonec jsem skončil stejně v té „normální“.

Protože jsem přijel poslední, měl jsem nejhorší postel v nejhorší kajutě, jak mě neopomněl přátelsky povzbudit Roman, který měl druhé nejhorší místo v nejhorší kajutě. Což bylo ovšem řečeno s nadsázkou, protože nejhorší, ovšem čestné, místo - spaní v salónu - si vzal Tom, z titulu organizátora celé akce a kapitána lodi. Spaní v salónu má své výhody i nevýhody. Pro toho, kdo trpí v kajutě klaustrofobií, jsou to výhody. Pro toho, kde chce spát, i když ostatní chtějí pořádat v salónu párty, to jsou nevýhody. Jinak je to prašť jako uhoď. Kolébá se to tam stejně, rachotí to tam stejně a je tam zima nebo teplo stejně. Letos se na seznam nevýhod zařadily i zapáchající vlhké utěrky na nádobí, které se v průběhu plavby začaly v salónu hromadit a nepodařilo se nám je nikdy během dne úplně usušit. Z nějakého důvodu totiž někdo pořád umýval a utíral nádobí - a to i několikrát během dne.

První noc jsem usínal v lehkém rozechvění z toho, jak se celá akce vyvíjí. Přece jenom měl jsem trochu obavu, zda svým pojetím jachtingu si budeme navzájem rozumět. Doteď si totiž pamatuji pasáž ze Tří mužů ve člunu, klasiky, kterou jsem četl před pětadvaceti lety, o tom, jaké to je, nechat se ve člunu táhnout děvčaty. Byť paralela byla zjevně obrazná, určitá podobnost by se tam s jachtingem najít dala. Pokud to ale bylo rozechvění z obav, byly tyto rozptýleny hned druhý den, kdy se Šárka s Katkou přiznaly, že jsou vodačky a Irča prozradila, že dělá celý život balet a tudíž ji nějaká kolébající se podlaha nemůže nijak vyvést z rovnováhy. A všichni dohromady vyzařovali motivaci si to užít.

Počasí nám první dny svým způsobem přálo, sice moc nefoukalo, ale na začátek, a osahání si lodi, to bylo ideální. K tomu slunce a blankytně modrá obloha bez mráčků dávaly dobrou záminku k zastávkám a koupání. A moře bylo příjemně osvěžující, jelikož teplota vody nikde neklesla pod dvacet jedna stupňů. Mohli jsme se i opalovat. Jen ten jachting nebyl úplně ideální.

Kromě toho, že nebyl vítr, tak se také rychle ukázalo, že naše loď nebyla žádné žihadlo, ale spíš takový rodinný karavan. Vybavená vším možným i nemožným, i za cenu toho, že na ní nebylo téměř žádné úložné místo. Tak jsme například v půlce pobytu zjistili, když jsme se už obávali, že nám dochází voda v naší dvěstělitrové nádrži, že máme ještě jednu podobnou, zcela netknutou. Nebo že máme nafty na to, abychom dojeli dvakrát do Itálie a zpátky. Nastavit plachty sice byla trochu výzva, protože tyto už nebyly nejmladší a nejpevnější, ale časem jsme si zvykli, jak na vytahanou hlavasku, kterou bylo potřeba refovat i v relativně malém větru, tak na kmitavý pohyb lodi, do kterého se dostávala poměrně snadno. Co pak bylo vyloženě zklamáním, byl děravý nafukovací člun a motor na něj, který se podařilo nastartovat, tak v polovině pokusů. To první se nám stalo poprvé, to druhé jsme tak nějak tušili, a proto jsme si motor na dinghu normálně nikdy nebrali, ale letos Toma napadlo, že bychom to jednou pro změnu mohli zkusit.

Oproti tomu, jak jsem si pamatoval naše námořní vyjížďky z minulých let, jsem si ovšem brzo začal uvědomovat další výrazné změny. To, kde zastavíme, už neurčovalo, zda je dosažení místa dostatečně náročné a vyžaduje jachtařský um, ale jestli se tam dá koupat a na zábradlí se začaly hromadit sušící se dámské plavky. Stejně tak došlo k výraznému obratu ve stravování na lodi.

Sušenky na svačinu a salám s kečupem už nebyly hlavní volba dne a návštěva restaurace přestala být nutností jak ukojit chuťové potřeby chátrajících lodníků, nýbrž stala se možností, o kterou jsme se zajímali spíš jen ze zvědavosti, než že by nám něco vyloženě chybělo. Jedno teplé jídlo denně, někdy i dvě, připravované děvčaty, totiž hravě strčily do kapsy, co nám mohla turistická vybavenost na odlehlých místech ostrovů v Kornatech, na konci, nebo spíše už po konci, turistické sezóny, nabídnout. Ještě nikdy jsem si tak na lodi nepochutnal, a bojím se, že si tak dlouho už zase nepochutnám. Takže na takovou malichernost, jako že nefouká vítr, si člověk ani nemohl stěžovat.

Kromě plavek se na palubě sušilo kde co, včetně Pepovy deky na spaní na ráhně hlavní plachty a naše loď tak svým vzezřením čím dál více připomínala „párty boat“. Což se také vymstilo, když začalo konečně foukat a Pepova deka se ocitla v moři než bys řekl švec. Zatímco my tři „jachtaři“ jsme začali plánovat záchranou akci a počítat optimální dráhu lodě, Pepa se omezil jen na tichou účast, a deka sama se rozhodla, že se potopí, než si pro ni přijedeme. Jediná, kdo neztratil přehled, byla Šárka, která začala v mžiku jednat. Aniž by si odložila (nutno přiznat k mírnému zklamání mužské části posádky) se vrhla přes palubu do rozbouřeného moře, a za obdivu nás ostatních, deku před utonutím zachránila. My jsme pak pro změnu zachránili Šárku i s dekou a Pepa od té doby spal ve spacáku. Tím začal konečně pořádný jachting.

Jiné další nehody nás už nepotkaly, když nepočítám, že kapitán nalil z výchovných důvodů Katce a Pepovi do kajuty luknou vodu (při umývání kokpitu), a já jsem s Romanem nalil pro změnu vodu při umývání horní paluby do kajuty luknou Šárce a Irče. Na svoji obhajobu musím uvést, že jsem se napřed několikrát u holek ujistil, že mají všechno zavřené. Takže jsme si pak akorát znovu vysvětlili, jak vypadá zavřená lukna. Z nějakého důvodu, do naší kajuty, kterou jsem sdílel s Romanem, nikdo nic nenalil.

Další rozdíl, který jsem zpozoroval oproti dřívějším výpravám, bylo používání záchodu. Na charterových lodích totiž bývá malá koupelna, s umyvadlem, sprchou a záchodem, která ovšem většinou představovala spíš tajemnou komnatu, kam se málokdo odvážil. Částečně k tomu přispívala často klaustrofobní velikost, jak místnosti, tak jednotlivého vybavení, a částečně mýty, které se kolem lodního záchodu tradují a předávají z jedné jachtařské generace na druhou. Často to navíc nejsou jen mýty.

Například, že když se záchod ucpe, je velmi obtížné ho vyčistit. Nebo, že při prudším obratu může obsah mísy skončit v koupelně na zemi (v lepším případě) nebo na zoufalci, který je za něj odpovědný. K určitému odstupu, který (minimálně mužská) posádka k záchodu zachovává, přispívá i chorvatský přístup. Zatímco na „běžné lodi“ je odpad vyveden do jímací nádrže, kterou pečlivý jachtař nechá v maríně z lodi vypumpovat, nebo ji alespoň ohleduplně vypustí na širém moři, kde nebude ohrožovat lokální flóru a faunu, či případně ostatní jachtaře, v Chorvatsku je jímací nádrž u charterových lodí trvale otevřená do moře a jakýkoliv obsah, který se v ní ocitne je bezprostředně vyvržen do vody přímo pod loď.

Chorvati totiž přišli na to, že si tím ušetří spoustu práce a výsledek bude v podstatě stejný. V důsledku to tedy vede k pravidlu „ve stanici nelze“, minimálně, pokud se tam člověk chce také koupat, nebo pokud je kolem nějaká jiná loď, kterou by to mohlo napadnout. Je to slušnost. Na druhou stranu, při plachtění na to většinou člověk nemá čas (nebo chuť), pokud nejde o vyloženě urgentní záležitost. Navíc, každý správný jachtař se umývá v moři, v nouzi se opláchne sprchou na palubě, močí z paluby rovnou do moře (zásadně po větru) a pokud si přece jenom potřebuje ulevit, vyrazí na břeh. Z těchto důvodů se může stát, že u některých posádek se na záchod podívá jen kapitán při předávání lodi, aby zkontroloval, že tam je.

Ne tak u nás. Přesvědčit dámskou část posádky o výhodách paluby jako místa pro osobní hygienu se nám nepodařilo, a na břeh jsme tak často nechodili, mimo jiné i kvůli děravému člunu. Takže to byla zajímavá zkušenost, a navíc se potvrdilo, že záchod na lodi se používat dá. Nakonec jsem to tedy i já jednou zkusil a usoudil, že příště půjdu asi raději na břeh. Samozřejmě spousta výše zmíněných omezení odpadne, pokud loď kotví pravidelně v maríně, kde je kompletní sociální zázemí, ale to se nám letos v podstatě stalo jen jednou, a to ještě jen přes oběd. Jinak jsme spali na bójkách v zátokách a jednou na městském molu, kde sice byla sprcha, ale taková ta plážová, pod kterou se člověk mohl osprchovat, pokud mu nevadilo, že je na něj výhled ze všech lodí. Koupání nám ovšem nechybělo, díky počasí, takže žádný problém s hygienou nenastal, tedy minimálně já jsem žádný nezaznamenal.

Protože sluníčko svítilo co to šlo a bylo i relativně teplo, holky měly pořád snahu se někde opalovat. Čímž také potvrdily, že 38 stop dlouhá jachta ještě pořád není dostatečně velká na opalovací vyjížďku. Na přídi bylo málo místa, navíc tam byla přivázaná dingha, na bocích to bylo úzké a vadily tam stěhy a lana a v kokpitu na lavičkách tomu chyběla stabilita. Takže jediné místo, které nakonec holky využívaly byla horní část paluby - střecha salónu. Normálně bych to nezmiňoval, kdyby to zároveň neznamenalo, že se mi dvě dámská pozadí v plavkách ocitaly přesně v navigační rovině s horizontem. Jako gentleman jsem považoval za nedůstojné na dámy civět (byť by to stálo za to), jako výkonný kapitán, t.č. u kormidla, jsem ale neměl jinou možnost, jak dostát svým kapitánským povinnostem. Zvládl jsem to však, a mohu potvrdit, že to při navigaci nevadí. A abych nebyl nařčen ze sexismu, dodám, že by tam patrně úplně stejně působil pánský zadek. Akorát jsem nikdy neviděl chlapa, který by si takhle na palubu lehl.

A nakonec došlo i na plachtění, aniž bychom při tom něco rozbili. Jediný, kdo se zranil, byl kapitán, toho však děvčata odborně ošetřila tak, že vypadal, že kromě vzpomínky nebude mít trvalé následky. Jinak jsme si to spolu náramně užili. Ahoj příště!

Fotky: Katka, Šárka a Tom