Došla mi žádost o carte vitale. Tak jsem ji obratem podepsal, přidal fotokopii občanky a fotku a svěřil svůj osud do rukou La poste. Zajímavé, že nikde nezmiňovali číslo sécurité sociale. Tak doufám, že se ho časem také dozvím, protože na něj čeká moje mutuelle. A čeká už rok.
Při
té příležitosti (vydat se na poštu) jsem vyplnil i žádost o slevu na
svůj nový mobilní telefon. Samsung ve Francii rozjel propagaci ve velkém
a začal u té příležitosti nabízet slevy na kde co, třeba na nová pouzdra, nebo nové telefony do těch pouzder. Řekl jsem si, že tedy zkusím Samsung také o něco pumpnout - 70 babek se může hodit. Bez dossieru
to ale samozřejmě nepůjde. Chci si tedy vyrobit svůj, podle instrukcí
na webu, ale zaseknu se hned na druhém kroku - identifikaci telefonu. V
nabídce je asi šest možností, ale ani jedna se mi nepozdává. Abych to
vysvětlil, na webu je potřeba zadat všechny údaje do formuláře, který
následně vygeneruje PDF a unikátní číslo složky, které pak dotyčný
žadatel vytiskne a spolu s dalšími náležitostmi zašle jako svůj dossier na adresu Samsungu.
Kromě formuláře musí dossier obsahovat:
potvrzení o nákupu, originál štítek s čárovým kódem, který je potřeba
odstranit z krabičky a samozřejmě RIB. Bez RIBu by to nešlo. Když pominu
to, že odstranění štítku vyžadovalo pečlivou a přesnou práci s nožem,
tak mi pořád nebylo jasné, jak přesně vyplnit ten první formulář, stejně
jako mě fascinovala kolonka, kam to vypadalo, že si mám sám napsat výši
slevy. Rozhodl jsem se tam tedy zavolat. Po proklikání se tónovou
volbou jsem se ovšem nakonec dostal k automatu, který prohlásil něco ve
smyslu: "všichni naši operátoři jsou zaneprázdněni, díky, že zavoláte
jindy" a zavěsil. Tak jsem to vzdal, přestal to řešit, nějak to vyplnil,
vytiskl, přidal všechny doličné předměty a poslal Samsungu. Jsem
zvědav, co se bude dít. Slevu by mi měli vrátit do 10 týdnů.
Ještě bych se rád tématicky vrátil k předchozímu příspěvku. Ten let do Mnichova nebyl s Lufthansou, ale s Air France. A Air France příjemně překvapila. Jednak mi přehodili zpáteční letenku na dřívější let (o dvě hodiny) a jednak mi novou letenku vystavili v priority class a stálo to jenom sto babek. V letadle jsem pak zjistil, že letím v business třídě, když mi letuška přinesla místo obligátních (nepoživatelných) slaných křupek, kompletní menu o třech (mikro) chodech, moučníku, druhém moučníku a sýru. Což bylo zvlášť výhodné i vzhledem k tomu, že v terminálu samotném byl jen jeden osamocený (a prázdný) výčep a měl jsem obavu, jestli po přistání v Paříži někde nějaké jídlo seženu.
Mám pocit, že si to dělají naschvál. V Mnichově létá Lufthansa z terminálu 2 (což je ten novější a mnohem hezčí - až donedávna můj nejoblíbenější terminál) a Air France z terminálu 1 (což je ten starší a se spartánskou výbavou). V Paříži si to prohodí (Lufthansa z jedničky, Air France z dvojky).
Zato Air Berlin tenhle víkend dostál svému slovu - tedy přesněji slovu mé kolegyně. I když vlastně, nebyl to Air Berlin, ale FlyNiki. Odlet z Paříže minulou středu večer byl z terminálu 3. A tak jsem si prvně uvědomil, kde jsem to vlastně posledně přistál, když jsem se divil, že tenhle terminál neznám, přestože do Paříže létám už čtyři roky. Terminál 3 se vyznačuje tím, že tam nevede ani vlak, ani shuttle, ani lokální vláček. Létají z něj obskurní společnosti jako Air Berlin, FlyNiki, nebo WizzAir. Je potřeba tam dojít pěšky. Ukazatele říkají, že to trvá pět minut. Když jsem vystupoval z RER, kde jsem musel nechat odjet asi 3 vlaky, protože jsem se do nich nedostal, a časová rezerva se tím povážlivě ztenčila, tak jsem to proklínal. Navíc se těch pět minut jde normálně venku po chodníku, přes silnice a podchody. Na přechodu navíc typicky čeká hromada cestujících na to, až jim zmáčknu tlačítko pro chodce (už jsem to dělal dvakrát). Prostě vyloženě dostupný terminál.
Takže se ve chvatu dostavím na terminál a zjistím, že tam je pár lidí, pár zaměstnanců a při registraci kufru si všimnu, že u mého letu jede nenápadný nápis, že let bude asi o hodinu a půl opožděn. Trochu mě to mate, protože na všech ostatních tabulích svítí, že let bude podle plánu. Ptám se tedy letušky, co to znamená. Prý ještě nepřiletělo letadlo, možná přiletí za hodinu a tím pádem se to trochu posune. Ale jestli chci, tak mě prý ubytují vedle v hotelu, dostanu k tomu voucher na 150 babek a zítra si odletím jako pán v 8:30. Chvíli to zvažuji, ale nakonec nechci. Jen upozorním otce, který pro mne jede na letiště do Vídně, aby to posunul o hodinu a půl.
O hodinu později mne oslovuje chlapík, co předtím registroval kufry, že hledají dobrovolníka, který přespí v Paříži a nabízí mi znovu to, co už mi nabízela slečna předtím. Voucher prý budu moci použít na jakýkoli let s FlyNiki. Vzhledem k tomu, že ve mě dozrává chlapské rozhodnutí s FlyNiki už nikdy nikam neletět, ztrácí tahle kompenzace trochu ze své přitažlivosti. Znovu to zvažuji a znovu odmítám. Do Vídně přilétám před půlnocí, úplně plným letadlem. Nechápu to, protože cena za letenku nebyla tak malá (minimálně ta moje). Přilétám nakonec asi o dvě hodiny později a navíc zjišťuji, že cesta ze stojánky k výdeji zavazadel trvá pěšky asi čtvrt hodiny a vypadá, že prochází všemi zákoutími vídeňského letiště. Připomíná mi to cestu skrz obchodní dům IKEA a jen nechápu, proč považovali za důležité to mít na letišti. Navíc letadla jsou tak low cost, že se do mezery mezi sedadly nevejdu nohama - což se potvrzuje i při zpátečním letu. Takže - Fly Niki? Jamais!
A když už jsem u toho cestování. Včera jsem se vracel z výstavky RER. RER je zkratka, která znamená Réseau Express Régional - regionální expresní síť (spojů). E považuji za artefakt, protože jsme se ploužili asi dvacítkou. A to jsem nechal jeden vlak ujet, přesněji řečeno, jsem se tam nevešel. Kolegyně, se kterou jsem se vracel, se tam naopak vešla, resp. nepodařilo se jí zůstat na peróně. Protože kolem třetí odpoledne někdo spadl do kolejiště, byla v sedm večer zcela ochromená celá severovýchodní trasa. Cesta domů mi trvala skoro dvě hodiny.
Dnes jsem se tedy rozhodl na to vyzrát a odešel z výstavky před koncem, abych se vyhnul špičce. Jedu si tak v přímém vlaku (přímý vlak vynechává většinu zastávek mezi výstavištěm a Paříží), v poloprázdném vagóně a libuji si jak jsem na to vyzrál. Byla to předčasná sebechvála. Nikdy se nechvástej, žes vyzrál na RATP. Na Gare du Nord, dvě zastávky před tím, než jsem měl přestupovat, nám řekli, že na další zastávce to nějak neodsýpá a chvilku si počkáme. Pak chvilku zvedli na pár minut. Po dalších pár minutách suše oznámili, že vlak, ve kterém jedem, nepřeváží pasažéry a máme si vystoupit. Po dalších pár minutách zahlásili, že už zase převáží a máme si nastoupit. Pak hlásili, že to už pojede, ale musíme si pár minut počkat. Když jsme se konečně rozjeli, tak to bylo jen na chvíli, aby nám pak řidič pustil předmluvenou zprávu, že protože výjimečně stojíme v tunelu mimo stanici, nemáme vystupovat do kolejiště - což si ani nedovedu moc představit, vzhledem k tomu, jak jsou tunely malé. Nicméně, člověk nikdy neví. Možná, že ten zoufalec, co tam včera spadl, měl jen podobný zážitek jako já dnes a nedovedl se s tím vyrovnat jinak, než skokem. Připomnělo mi to scénku z Obecné školy.
Zobrazují se příspěvky se štítkemikea. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemikea. Zobrazit všechny příspěvky
7. listopadu 2012
9. září 2012
Bílá prostěradla z Pákistánu
Po necelém roce se mi konečně naskytla příležitost vyrazit k zákazníkovi ve Francii. Šéf prohlásil něco v tom smyslu, že je to celkem nedaleko a pak něco zamumlal, že tam teda pojedeme autem. Nabídl se totiž, že mě tam uvede. Při pohledu na Google Maps se ukázalo, že termín "nedaleko" znamená 350 km po dálnici na západ, do nějaké vesnice poblíž Rennes. A autem tam pojedeme proto, že šéf bydlí kousek od dálnice a tudíž je to pro něj lepší, vstávat půl hodiny před odjezdem a počkat na mne před domem, až ho vyzvednu, než vstávat dvě a půl hodiny před odjezdem, aby stihl vlak. Protože mám svého šéfa rád, rád jsem pro něj zajel, navíc, bylo to fakt po cestě. Cesta po dálnici probíhala přesně podle plánu - 130 na tempomatu a prázdná cesta - koho by to taky bavilo se takhle "ploužit" a ještě si za to platit mýtné, když to může skoro rychleji ujet TGV (a může přitom spát, nebo dělat něco jiného zábavnějšího, než je řízení na francouzské dálnici).
Při příjezdu do Bretaně ovšem bylo všechno nepohodlí rychle zapomenuto, a protože i schůzka u zákazníka nedopadla úplně nejhůř, na zpáteční cestě se šéf rozmáchl a pod záminkou, že mi musí ukázat, kam se mám v Bretani určitě podívat, koupil u pumpy nějakou plechovku se sušenkami pro kolegy, na které byla známá turistická letoviska - Saint Malo, Dinard, Le Mont-Saint-Michel, a hned mi na ní ukazoval, kde bydlel, na které pláži se opaloval a v jakém pořadí mám jednotlivá místa projíždět. Nutno podotknout, že plechovka měla druhý den úspěch i v kanceláři, kde se po tradičních bretaňských sušenkách jen zaprášilo a teď ji mám doma na stole a zkouším zjistit, kdy by se mi to mohlo hodit do Saint-Malo vyrazit.
Saint-Malo mám totiž nesmazatelně zapsané z francouzského filmu Erica Rohmera Conte d'été, který jsem kdysi dávno náhodou viděl v televizi (nejspíš na ČT2 v originálním znění s titulky). I když, když se teď dívám na synopsi filmu, možná to nebylo Saint-Malo, ale Dinard! Další důvod, to prozkoumat. Už se mi to málem povedlo, protože to chvíli vypadalo, že tam vyrazím na jachtu, ale nakonec z toho sešlo - zjistil jsem, že nemám tolik dovolené :). Je to zvláštní, v Česku mi vždycky minimálně týden zbyl, a teď si musím dávat pozor, abych vůbec vyšel.
Náhodou jsem zjistil, že kolegové se občas baví tím, že mne napodobují. Hlavně, když tam nejsem :). Beru to ovšem pozitivně. Za prvé si tím pádem všimli, že mluvím a za druhé, rozumí tomu, co říkám. Co je na tom ovšem tak zábavného zatím úplně nechápu :). Nedávno ovšem projevili i zájem o češtinu. Chtěli vědět, jak se řekne bílá. Říkám bílá. Kolega hned ukazuje na auto a říká bílá Volkswagen. Vysvětluji jim, že bílá je barva a jinak ženský rod, Volkswagen je mužský rod, tudíž bílý. Kolega hned, bílý Audi. Zavádím tedy další rod - střední - který ve francouzštině není, ale Francouzi o něm vědí, protože ho mají Němci a říkám bílé Audi. Pak ještě kolega sice zkouší bílá a ukazuje na vlasy, ale když kontruji plurálem, tak to vzdává. Čeština je zapeklitý jazyk a kromě toho, že nikdy nevíš, jakou příponu má bílá, tak se také začalo tradovat, že v češtině nejsou samohlásky. Ne nutně.
Jednou si totiž takhle pískám a kolega přijde a říká tourterelle. Tvrdí, že přesně tak zním. Ukazuji mu, že česky to je hrdlička (Google Images je v tomhle k nezaplacení) a kolega je překvapen, že takové slovo může v nějakém jazyce existovat. Pro Francouze je totiž shluk více souhlásek něco jako omen, že se blíží konec světa. Samozřejmě existují slova ve francouzštině, která mají více souhlásek (i za sebou, třeba stress, graphique, atd.), ale jsou to slova lehce vyslovitelná, ale hrdlička, kde při vypuštění úvodního neznělého H, tam pořád zůstává RDL je něco nepředstavitelného. Ubezpečil jsem je, že to je v češtině docela normální a uvedl další příklady, třeba trh (hlt jsem se zatím zmínit neodvážil). Dívali se na mě divně.
Onehdá se kolegové bavili u oběda o tom, jakou metodou se učí jejich děti číst ve škole. Pochopil jsem, že existují dvě, původní a globální. Původní učí písmena a pak z nich nějak skládat slovo a globální na písmena rezignuje a učí číst rovnou celá slova. Protože, jak podotkl kolega, když jsem mu vysvětlil, že v češtině je v podstatě skoro vždy možné jen spojením písmen dát dohromady slovo, tak ve francouzštině to naopak nejde skoro nikdy. Zdá se, že moderní metoda je globální, byť se mi zdá, že to je další aplikace francouzského systému, kde mechanický přístup převládá nad logickým. V souvislosti se zaváděním nového stylu psaní v Česku jsem se také ptal, jaký styl se učí tady. Prý všechny, pravopis ale i tiskací a to jak velké, tak i malé. Pravopisu tady říkají "spojené" písmo (écriture en attaché), protože linka pořád navazuje. Tiskací je pak écriture scripte.
Diskuse o jazykových rozdílech jsou zvlášť zajímavé s mým učitelem francouzštiny, který se zajímá o všechny možné jazyky a tvrdí, že kromě francouzštiny mluví i italsky, španělsky, německy, švédsky, portugalsky a chorvatsky, s tím, že rozumí i trochu japonsky :). Ten mě mimochodem nedávno překvapil tím, že mi donesl na hodinu makovník, který upekla jeho paní podle kuchařky, kterou si dovezli z dovolené, během které strávili i pár dní v jižních Čechách. A překvapilo mě to jednak tím, že mák je ve Francii v podstatě považovaný za drogu a maximálně se používá na posypání bagety a jednak tím, že makovník byl fakt dobrý (byť šlo o variantu s nepomletým mákem, což přisuzuji nejspíš tomu, že stejně jako mák v buchtách, neexistují ve Francii ani mlýnky na mák).
Pak na mě zkoušel nějaká česká slova, ale musím přiznat, že přece jenom ta francouzská výslovnost mi dávala zabrat. Třeba když mluvil o sučabela a teprve pohledem do průvodce se ukázalo, že to je Suchá Belá. Také jsem se dozvěděl, že české šumafuk, pochází z francouzského je m'en fous [ʒə mɑ̃ fu] a na Moravu se dostalo během bitvy u Slavkova, kde to údajně francouzští vojáci neustále používali. Česky to znamená je mi to jedno, jen trochu víc expresivně. Já jsem pro změnu začal pracovat na svojí výslovnosti francouzského r. Ukázalo se, že IFP mi přece jen pár věcí zatajil, ale pořád ještě není vše ztraceno. Akorát nevím, co si mohou myslet sousedi, pokud mne slyší při "tréninku" :).
A jak s tím vším souvisí prostěradla z Pákistánu? Nijak. Čerstvě se mi rozpadla, skoro naráz, dvě prostěradla z Číny a potřeboval jsem koupit nová. Vyrazil jsem tedy do Auchanu a chvíli bloumal kolem regálu s povlečením, až jsem si nakonec jedno vybral. Sice ten rozměr nebyl úplně přesně na moji postel, která je zcela mimo francouzské normy (ve Francii jsou i postele normované, když jsem kolegům vykládal, že mám postel "na míru", nechtěli mi to věřit), ale říkal jsem si, že to risknu. Co mi ovšem uniklo bylo, že prostěradlo (drap) nebylo úplně obyčejné prostěradlo, ale navlékací (housse), čemuž jsem při nákupu úplně nerozuměl. Takže jsem ho dopoledne koupil a odpoledne ho šel vrátit. Pak se ukázalo, že koupit "normální" prostěradlo, není tak úplně jednoduché, protože housse varianta zjevně převládá (díky normalizovaným matracím), a protože moje matrace k Valašským roštům se vymyká ve všech rozměrech (i výšce).
Nakonec kolegové došli k názoru, že jediná šance bude IKEA, nebo nějaký obchod na Rue Rivoli. Protože mi letos zas až tak moc nepřidali, volil jsem IKEU a tam mezi regály navlékacích prostěradel, byla i tři prostěradla prostá. Z toho dvě z bavlny - z Pákistánu. Koupil jsem obě.
Při příjezdu do Bretaně ovšem bylo všechno nepohodlí rychle zapomenuto, a protože i schůzka u zákazníka nedopadla úplně nejhůř, na zpáteční cestě se šéf rozmáchl a pod záminkou, že mi musí ukázat, kam se mám v Bretani určitě podívat, koupil u pumpy nějakou plechovku se sušenkami pro kolegy, na které byla známá turistická letoviska - Saint Malo, Dinard, Le Mont-Saint-Michel, a hned mi na ní ukazoval, kde bydlel, na které pláži se opaloval a v jakém pořadí mám jednotlivá místa projíždět. Nutno podotknout, že plechovka měla druhý den úspěch i v kanceláři, kde se po tradičních bretaňských sušenkách jen zaprášilo a teď ji mám doma na stole a zkouším zjistit, kdy by se mi to mohlo hodit do Saint-Malo vyrazit.
Saint-Malo mám totiž nesmazatelně zapsané z francouzského filmu Erica Rohmera Conte d'été, který jsem kdysi dávno náhodou viděl v televizi (nejspíš na ČT2 v originálním znění s titulky). I když, když se teď dívám na synopsi filmu, možná to nebylo Saint-Malo, ale Dinard! Další důvod, to prozkoumat. Už se mi to málem povedlo, protože to chvíli vypadalo, že tam vyrazím na jachtu, ale nakonec z toho sešlo - zjistil jsem, že nemám tolik dovolené :). Je to zvláštní, v Česku mi vždycky minimálně týden zbyl, a teď si musím dávat pozor, abych vůbec vyšel.
Náhodou jsem zjistil, že kolegové se občas baví tím, že mne napodobují. Hlavně, když tam nejsem :). Beru to ovšem pozitivně. Za prvé si tím pádem všimli, že mluvím a za druhé, rozumí tomu, co říkám. Co je na tom ovšem tak zábavného zatím úplně nechápu :). Nedávno ovšem projevili i zájem o češtinu. Chtěli vědět, jak se řekne bílá. Říkám bílá. Kolega hned ukazuje na auto a říká bílá Volkswagen. Vysvětluji jim, že bílá je barva a jinak ženský rod, Volkswagen je mužský rod, tudíž bílý. Kolega hned, bílý Audi. Zavádím tedy další rod - střední - který ve francouzštině není, ale Francouzi o něm vědí, protože ho mají Němci a říkám bílé Audi. Pak ještě kolega sice zkouší bílá a ukazuje na vlasy, ale když kontruji plurálem, tak to vzdává. Čeština je zapeklitý jazyk a kromě toho, že nikdy nevíš, jakou příponu má bílá, tak se také začalo tradovat, že v češtině nejsou samohlásky. Ne nutně.
Jednou si totiž takhle pískám a kolega přijde a říká tourterelle. Tvrdí, že přesně tak zním. Ukazuji mu, že česky to je hrdlička (Google Images je v tomhle k nezaplacení) a kolega je překvapen, že takové slovo může v nějakém jazyce existovat. Pro Francouze je totiž shluk více souhlásek něco jako omen, že se blíží konec světa. Samozřejmě existují slova ve francouzštině, která mají více souhlásek (i za sebou, třeba stress, graphique, atd.), ale jsou to slova lehce vyslovitelná, ale hrdlička, kde při vypuštění úvodního neznělého H, tam pořád zůstává RDL je něco nepředstavitelného. Ubezpečil jsem je, že to je v češtině docela normální a uvedl další příklady, třeba trh (hlt jsem se zatím zmínit neodvážil). Dívali se na mě divně.
Onehdá se kolegové bavili u oběda o tom, jakou metodou se učí jejich děti číst ve škole. Pochopil jsem, že existují dvě, původní a globální. Původní učí písmena a pak z nich nějak skládat slovo a globální na písmena rezignuje a učí číst rovnou celá slova. Protože, jak podotkl kolega, když jsem mu vysvětlil, že v češtině je v podstatě skoro vždy možné jen spojením písmen dát dohromady slovo, tak ve francouzštině to naopak nejde skoro nikdy. Zdá se, že moderní metoda je globální, byť se mi zdá, že to je další aplikace francouzského systému, kde mechanický přístup převládá nad logickým. V souvislosti se zaváděním nového stylu psaní v Česku jsem se také ptal, jaký styl se učí tady. Prý všechny, pravopis ale i tiskací a to jak velké, tak i malé. Pravopisu tady říkají "spojené" písmo (écriture en attaché), protože linka pořád navazuje. Tiskací je pak écriture scripte.
Diskuse o jazykových rozdílech jsou zvlášť zajímavé s mým učitelem francouzštiny, který se zajímá o všechny možné jazyky a tvrdí, že kromě francouzštiny mluví i italsky, španělsky, německy, švédsky, portugalsky a chorvatsky, s tím, že rozumí i trochu japonsky :). Ten mě mimochodem nedávno překvapil tím, že mi donesl na hodinu makovník, který upekla jeho paní podle kuchařky, kterou si dovezli z dovolené, během které strávili i pár dní v jižních Čechách. A překvapilo mě to jednak tím, že mák je ve Francii v podstatě považovaný za drogu a maximálně se používá na posypání bagety a jednak tím, že makovník byl fakt dobrý (byť šlo o variantu s nepomletým mákem, což přisuzuji nejspíš tomu, že stejně jako mák v buchtách, neexistují ve Francii ani mlýnky na mák).
Pak na mě zkoušel nějaká česká slova, ale musím přiznat, že přece jenom ta francouzská výslovnost mi dávala zabrat. Třeba když mluvil o sučabela a teprve pohledem do průvodce se ukázalo, že to je Suchá Belá. Také jsem se dozvěděl, že české šumafuk, pochází z francouzského je m'en fous [ʒə mɑ̃ fu] a na Moravu se dostalo během bitvy u Slavkova, kde to údajně francouzští vojáci neustále používali. Česky to znamená je mi to jedno, jen trochu víc expresivně. Já jsem pro změnu začal pracovat na svojí výslovnosti francouzského r. Ukázalo se, že IFP mi přece jen pár věcí zatajil, ale pořád ještě není vše ztraceno. Akorát nevím, co si mohou myslet sousedi, pokud mne slyší při "tréninku" :).
A jak s tím vším souvisí prostěradla z Pákistánu? Nijak. Čerstvě se mi rozpadla, skoro naráz, dvě prostěradla z Číny a potřeboval jsem koupit nová. Vyrazil jsem tedy do Auchanu a chvíli bloumal kolem regálu s povlečením, až jsem si nakonec jedno vybral. Sice ten rozměr nebyl úplně přesně na moji postel, která je zcela mimo francouzské normy (ve Francii jsou i postele normované, když jsem kolegům vykládal, že mám postel "na míru", nechtěli mi to věřit), ale říkal jsem si, že to risknu. Co mi ovšem uniklo bylo, že prostěradlo (drap) nebylo úplně obyčejné prostěradlo, ale navlékací (housse), čemuž jsem při nákupu úplně nerozuměl. Takže jsem ho dopoledne koupil a odpoledne ho šel vrátit. Pak se ukázalo, že koupit "normální" prostěradlo, není tak úplně jednoduché, protože housse varianta zjevně převládá (díky normalizovaným matracím), a protože moje matrace k Valašským roštům se vymyká ve všech rozměrech (i výšce).
Nakonec kolegové došli k názoru, že jediná šance bude IKEA, nebo nějaký obchod na Rue Rivoli. Protože mi letos zas až tak moc nepřidali, volil jsem IKEU a tam mezi regály navlékacích prostěradel, byla i tři prostěradla prostá. Z toho dvě z bavlny - z Pákistánu. Koupil jsem obě.
9. dubna 2012
Velikonoce s IKEOU
Zjistil jsem, že mi přece jenom něco chybí. Třeba sobotní velikonoční mše u Salvátora. Ta mše měla svou atmosféru, přestože jsem míval pocit, že většina přítomných si "zašla na Halíka". Chorál v plném kostele za tradičního doprovodu Stivínovy flétny dokázal člověka motivovat k duchovní aktivitě. A navíc mám k tomu kostelu silné pouto. Tak to všechno teď nemám. Mohl jsem sice meditovat i bez Halíka, mše a všech ostatních náležitostí, ale nějak mi to letos uniklo. Řekl jsem si tedy, že k tomu přistoupím pragmaticky a aspoň ty tři volné dny využiji pracovně.
V mém kuchyňském koutě se totiž na mne už nějakou dobu směje sporák a kolem něj pusto. Ne že bych neměl v plánu jej doplnit o další kamarády, ale chtělo to víkend. A také promyslet co a jak. Během týdne jsem tedy po večerech vždy strávil pár romantických chvil u hrnku s čajem, metrem a katalogem IKEA a snažil se přijít na to, "kam s ním". A před Velikonocemi to pomalu dozrálo. Protože jsem si ale byl jist, že to na první pokus nedám, jednak proto, že některé rozměry nebyly dopředu úplně dané a jednak proto, že jsem věděl, že barvu podle Internetu nevyberu, vypravil jsem se v sobotu do IKEI s tím, že zkusím rozseknout tu barvu a pak koupím tři skřínky (v původním plánu jsem jich měl pět, ale říkal jsem si, že bude lepší začít se třemi, které navíc dávaly možnost vyzkoušet více různých kombinací, a pak se případně vydat dokoupit další dvě, pokud budou potřeba a pokud už budu vědět přesně, jaké chci).
Dopoledne jsem optimisticky nasedl do auta, neboť poslední zkušenost vybízela k myšlenkám na to, že v poledne budu zpátky, abych po cestě zjistil, že poslední oprava dveří, která mě stála 140 babek, problém s táhnutím kolem okna nevyřešila. Druhá věc, která mne zaskočila, že v sobotu byl zacpaný i periferik a tak jsem se do IKEI dostal až kolem poledne. Pak jsem se pro změnu zasekl na výběru barvy dvířek, protože se mi nelíbila ani jedna, navíc jsem byl také trochu omezen tím, že jediný kus nábytku, který v kuchyni je, je dřez se skřínkou z bílé dřevotřísky. Když jsem pak konečně vybral nějakou barvu, čekal jsem pro změnu, až se mne ujme nějaký prodavač. Po konverzaci, ve které jsem si trochu pletl sokl a pracovní desku (což zní francouzsky dost podobně) se mi nakonec podařilo se s prodavačkou domluvit. Ale byly už skoro tři a měl jsem hlad. Rozhodl jsem tedy vyzkoušet IKEA restauraci (o které vím, že např. v Brně je populární). Byl jsem ovšem už tak vyhladovělý, že bych snědl cokoliv a tak test rozhodně nebyl objektivní. Pak se ještě ukázalo, že se tou dobou rozhodlo si koupit kuchyň asi víc lidí, strávil jsem proto další skoro hodinu v depu a doma jsem byl jako na koni kolem páté.
Nebudu popisovat, že přenášení věcí z auta do výtahu a z výtahu do bytu taky není hned, takže jsem nakonec stihl ještě skočit do Auchanu těsně před zavíračkou, abych měl aspoň něco k jídlu (když už budou ještě ty dva dny). Zároveň jsem si chtěl koupit baterku do napěťové zkoušečky zásuvek, která mi po 10 letech došla. Zkusil jsem cvičně svého oblíbeného hodináře, který sídlí ve stejném obchodním centru jako Auchan a který mi zatím vždy pomohl, byť mi zatím nikdy nic neprodal. Ani tentokrát nezklamal. Když jsem mu ukázal baterku, tak si ji prohlédl, napsal mi na papírek její označení a další dvě jiná (ovšem ekvivalentní) a poslal mě do novinového stánku o patro níž. Tam jsem baterku znovu vytáhl, ale prodavač zjevně měl problémy se čtením, tak jsem mu ukázal papírek, který už přečetl hravě, skoro, jako by na písmo svého kolegy hodináře byl už zvyklý, vytáhl krabici od bot, ve které měl hromadu různých baterek a začal hledat něco, co by se blížilo alespoň jednomu z těch označení od hodináře. A nakonec ji i našel.
V neděli ráno jsem se s písní na rtech pustil do skládání skříněk. První zklamání přišlo, když jsem zjistil, že jsem koupil o jednu sadu pantů méně. S tím se ovšem dalo počkat. S čím se ovšem už počkat nedalo, když jsem při skládání třetí skřínky zjistil, že mi chybí dva malé, ale důležité díly korpusu. Zrovna, když jsem si začal libovat jak mi to začíná jít od ruky. No nic. Další návštěva oddělení kuchyní ovšem byla o poznání rychlejší, protože jsem si celý seznam připravil předem (rozhodl jsem se dokoupit ještě jednu skřínku, sokly, chybějící panty, a pár dalších blbostí), a tak mi tam jen na místě doplnili ty věci, které z Internetu nevyjely a které bylo potřeba vyzvednout v depu. A protože i tam bylo méně lidí, nakonec jsem byl doma skoro dřív než v sobotu. Stihl jsem přitom znovu i oběd v restauraci IKEA. Pro jistotu jsem si ale nedával to samé, co měli den předtím.
Po složení korpusů skříněk jsem se ovšem zasekl podruhé. Chyběly mi vruty na přichycení nohou. Ty nohy samy o sobě jsou dost vachrlaté, a když se navíc zastrčí do nástavce, který drží v korpusu silou vůle, nepovažuji to za dostatečně robustní. Pár jsem jsi měl, ale ne dost. No nic, řekl jsem si, příští týden vyrazím někam pro vruty. IKEA totiž v pondělí měla zavřeno. Ne tak ovšem Castorama. Minimálně ta, která je na La Défense. Nákupní centrum Les 4 temps má výjimečně otevřeno i ve státní svátek. Koupil jsem si tedy vruty a bagety, které mi mezitím došly. A abych se trochu procvičil, tak jsem si tam zajel autem. Pak jsem doma přišrouboval nohy a zjistil že se to pořád celkem viklá. A tím také skončil. Další etapa, osazení šuplíků, dvířek a případně soklů a krycích desek, mne čeká zase někdy jindy. Kdy to ale bude netuším, protože příštích pár víkendů už mám v podstatě obsazených.
V mém kuchyňském koutě se totiž na mne už nějakou dobu směje sporák a kolem něj pusto. Ne že bych neměl v plánu jej doplnit o další kamarády, ale chtělo to víkend. A také promyslet co a jak. Během týdne jsem tedy po večerech vždy strávil pár romantických chvil u hrnku s čajem, metrem a katalogem IKEA a snažil se přijít na to, "kam s ním". A před Velikonocemi to pomalu dozrálo. Protože jsem si ale byl jist, že to na první pokus nedám, jednak proto, že některé rozměry nebyly dopředu úplně dané a jednak proto, že jsem věděl, že barvu podle Internetu nevyberu, vypravil jsem se v sobotu do IKEI s tím, že zkusím rozseknout tu barvu a pak koupím tři skřínky (v původním plánu jsem jich měl pět, ale říkal jsem si, že bude lepší začít se třemi, které navíc dávaly možnost vyzkoušet více různých kombinací, a pak se případně vydat dokoupit další dvě, pokud budou potřeba a pokud už budu vědět přesně, jaké chci).
Dopoledne jsem optimisticky nasedl do auta, neboť poslední zkušenost vybízela k myšlenkám na to, že v poledne budu zpátky, abych po cestě zjistil, že poslední oprava dveří, která mě stála 140 babek, problém s táhnutím kolem okna nevyřešila. Druhá věc, která mne zaskočila, že v sobotu byl zacpaný i periferik a tak jsem se do IKEI dostal až kolem poledne. Pak jsem se pro změnu zasekl na výběru barvy dvířek, protože se mi nelíbila ani jedna, navíc jsem byl také trochu omezen tím, že jediný kus nábytku, který v kuchyni je, je dřez se skřínkou z bílé dřevotřísky. Když jsem pak konečně vybral nějakou barvu, čekal jsem pro změnu, až se mne ujme nějaký prodavač. Po konverzaci, ve které jsem si trochu pletl sokl a pracovní desku (což zní francouzsky dost podobně) se mi nakonec podařilo se s prodavačkou domluvit. Ale byly už skoro tři a měl jsem hlad. Rozhodl jsem tedy vyzkoušet IKEA restauraci (o které vím, že např. v Brně je populární). Byl jsem ovšem už tak vyhladovělý, že bych snědl cokoliv a tak test rozhodně nebyl objektivní. Pak se ještě ukázalo, že se tou dobou rozhodlo si koupit kuchyň asi víc lidí, strávil jsem proto další skoro hodinu v depu a doma jsem byl jako na koni kolem páté.
Nebudu popisovat, že přenášení věcí z auta do výtahu a z výtahu do bytu taky není hned, takže jsem nakonec stihl ještě skočit do Auchanu těsně před zavíračkou, abych měl aspoň něco k jídlu (když už budou ještě ty dva dny). Zároveň jsem si chtěl koupit baterku do napěťové zkoušečky zásuvek, která mi po 10 letech došla. Zkusil jsem cvičně svého oblíbeného hodináře, který sídlí ve stejném obchodním centru jako Auchan a který mi zatím vždy pomohl, byť mi zatím nikdy nic neprodal. Ani tentokrát nezklamal. Když jsem mu ukázal baterku, tak si ji prohlédl, napsal mi na papírek její označení a další dvě jiná (ovšem ekvivalentní) a poslal mě do novinového stánku o patro níž. Tam jsem baterku znovu vytáhl, ale prodavač zjevně měl problémy se čtením, tak jsem mu ukázal papírek, který už přečetl hravě, skoro, jako by na písmo svého kolegy hodináře byl už zvyklý, vytáhl krabici od bot, ve které měl hromadu různých baterek a začal hledat něco, co by se blížilo alespoň jednomu z těch označení od hodináře. A nakonec ji i našel.
V neděli ráno jsem se s písní na rtech pustil do skládání skříněk. První zklamání přišlo, když jsem zjistil, že jsem koupil o jednu sadu pantů méně. S tím se ovšem dalo počkat. S čím se ovšem už počkat nedalo, když jsem při skládání třetí skřínky zjistil, že mi chybí dva malé, ale důležité díly korpusu. Zrovna, když jsem si začal libovat jak mi to začíná jít od ruky. No nic. Další návštěva oddělení kuchyní ovšem byla o poznání rychlejší, protože jsem si celý seznam připravil předem (rozhodl jsem se dokoupit ještě jednu skřínku, sokly, chybějící panty, a pár dalších blbostí), a tak mi tam jen na místě doplnili ty věci, které z Internetu nevyjely a které bylo potřeba vyzvednout v depu. A protože i tam bylo méně lidí, nakonec jsem byl doma skoro dřív než v sobotu. Stihl jsem přitom znovu i oběd v restauraci IKEA. Pro jistotu jsem si ale nedával to samé, co měli den předtím.
Po složení korpusů skříněk jsem se ovšem zasekl podruhé. Chyběly mi vruty na přichycení nohou. Ty nohy samy o sobě jsou dost vachrlaté, a když se navíc zastrčí do nástavce, který drží v korpusu silou vůle, nepovažuji to za dostatečně robustní. Pár jsem jsi měl, ale ne dost. No nic, řekl jsem si, příští týden vyrazím někam pro vruty. IKEA totiž v pondělí měla zavřeno. Ne tak ovšem Castorama. Minimálně ta, která je na La Défense. Nákupní centrum Les 4 temps má výjimečně otevřeno i ve státní svátek. Koupil jsem si tedy vruty a bagety, které mi mezitím došly. A abych se trochu procvičil, tak jsem si tam zajel autem. Pak jsem doma přišrouboval nohy a zjistil že se to pořád celkem viklá. A tím také skončil. Další etapa, osazení šuplíků, dvířek a případně soklů a krycích desek, mne čeká zase někdy jindy. Kdy to ale bude netuším, protože příštích pár víkendů už mám v podstatě obsazených.
28. ledna 2012
Urob si sám
Ve čtvrtek dorazila pračka. Neobešlo se to ovšem bez překvapení. Nejprve mi došla hlasová zpráva (minulou sobotu), které jsem nerozuměl ani slovo. Musel jsem to v pondělí dát poslechnout své kolegyni. Ukázalo se, že to je rozvážková služba a že je mám zavolat. Což jsem učinil a dozvěděl se, že by mi mohli ve čtvrtek dovézt pračku, ale že to ještě potvrdí ve středu. Ve středu mi zavolal automat, že druhý den mezi druhou a čtvrtou odpoledne u mne budou s pračkou. Přijel jsem tedy po obědě domů a ukázněně čekal (a pracoval) na ten zázrak.
O půl třetí mi volal rozvážeč, že nemůže najít moji adresu, ať mu dám jinou. Dal jsem mu tu, na kterou se minule chytl závozník od Amazonu, ale ani to nepomohlo. Prý mám vzít auto a počkat na ně u místní radnice a pak je navigovat k sobě. Bohužel nevím (nejsem si úplně jist), kde je místní radnice, takže nakonec jsem zvolil kompromis a poslal je k obchodnímu centru, kam jsem mohl dojít pěšky. Takže takto vypadá rozvoz až do bytu. Mám pocit, že příště budu tvrdší, měli by se tu adresu pomalu naučit. Ovšem je fakt, že asi ani místní radnice neví přesně, jak se moje ulice jmenuje. Už vyměnili cedulky (kde udělali drobnou opravu), ale ne všude. Navíc to vypadá, že každý to píše trochu jinak a kreativitě se meze nekladou.
Hned jak pračka dorazila, vypral jsem první dávku. Jednak na zkoušku, a jednak, že mi došly košile, což byla zároveň dobrá příležitost vyzkoušet zánovní žehlící prkno, sušák a žehličku. Zdá se, že to nějak funguje. Nicméně od toho uspořádat pračkové orgie mne odradila jedna věc, na kterou jsem se už několik týdnů (ba i měsíců) připravoval. Potřeboval jsem zajet do IKEI koupit skřín(ě) do ložnice. Minulý víkend jsem provedl rekongnoskaci terénu, zjistil, že IKEA je OK, skříně tam principiálně mají a cesta tam ani není tak dlouhá, jako byla ta první. (To jsem ovšem jel na jinou pobočku.) Tedy, přesněji řečeno, cesta by nebyla tak dlouhá, kdybych po cestě zpátky dvakrát špatně nesjel z dálnice a v důsledku pak přijel asi z 20 km zajížďkou a z úplně druhé strany. Principiálně to ovšem mělo být lepší.
Využil jsem šampáňové soirée v práci a požádal kolegu, jestli by mi nepomohl skříně převézt. Jednalo se totiž o poměrně velké balíky, např. korpus skříně měl zabalený 60x243x9 cm a vážil skoro 60 kg a ty korpusy byly dva, takže bylo jasné, že sám to nedám. Původně jsem myslel, že to objednám na Internetu, ale ukázalo se, že rozvážková služba by mi to nejspíš složila před domem (takže bych pomoc nakonec stejně potřeboval), navíc nebylo jasné kolik dní by to trvalo, než by to dovezli (musel bych si tedy zase uvolnit z práce), a nakonec by mě to stálo i pár babek. Kolega ovšem (patrně pod vlivem Becherovky) nabídku na sobotní dobrodružství naštěstí přijal.
Původně jsem počítal s tím, že si budu muset půjčit dodávku, abych tam balíky naskládal. Kromě těch dvou korpusů jsem tam měl ještě 4 dveře v podobném rozměru, které dohromady navíc přidaly dalších 60 kg, a dále poličky a šuplíky. Nakonec to vycházelo dohromady na 260 kg a i když bychom to naštosovali všechno na sebe, tak by to nakonec mělo přes půl metru na výšku. Kolegové v práci mě ovšem přesvědčovali, že to naskládám do svého služebního auta, ať se na dodávku vybodnu. Takže jsem zvážil i tuto variantu a protože dodávky se sice daly v IKEI půjčit, ale nedaly se dopředu zarezervovat, vyrážel jsem nakonec dnes ráno s tím, že variant je několik a podle možností se uvidí, jak a v čem to nakonec dovezu.
S kolegou jsme se sešli v 9 ráno před firmou. Krátká simulace se sklopenou zadní (větší) polovinou sedadel, a sklopeným sedadlem spolujezdce, hypotézu o převozu vlastním autem nevyvrátila. V IKEI jsme pak byli o půl desáté, abychom zjistili, že tam nikdo není. Což se vysvětlilo záhy tím, že se otvírá až v 10. Nu což, stane se. Mohli jsme si aspoň zaparkovat luxusně ke vchodu. Pak jsme si dali IKEA snídani za babku (krosant, džus a káva) a vyrazili do víru nábytku, resp. do víru skladu. Měl jsem s sebou už v iPodu nahraný seznam, který se dá poměrně přívětivě (pro skříně PAX), vygenerovat na internetových stránkách. Ten seznam dokonce obsahoval pro jednotlivé položky i to, v které řadě, a na kterém místě, jsou ve skladu umístěny. Tedy, obsahoval by, kdyby tam u většiny položek nebylo "kontaktujte prodavače". Naložili jsme tedy tyče na věšáky, panty a jedny dveře a kontaktovali prodavače. Ani mě moc nepřekvapilo, když prodavač pak místo balíku vytiskl seznam a předal nám mapku, že si to mám jít vyzvednout do "depa", které je prý kousek odtud.
Odjezd pak trochu zkomplikovala moje touha využít nabídku na 30 babek bonus, který bych měl dostat za to, že jsem koupil skříně PAX za víc než 300 babek. Mělo to ovšem háček. Ten bonus se nedal hned odečíst, a musel jsem si navíc kvůli tomu vyřídit kartu IKEA Family. Ve skladu to tím pádem měli čas připravit, takže když jsme dorazili, mohli jsme hned nakládat. A musím říct, že Passat v kombíku má něco do sebe. Dostali jsme tam všechno, aniž bychom to někde rvali na doraz, nebo to někde vyloženě zavazelo. Měl jsem trochu obavu, zda tu váhu vydrží sklopená sedadla (na kterých to leželo), ale vypadá to, že sedadla vydrží leccos. Cestou zpátky jsem už naštěstí nebloudil a vykládka už byla bez problémů.
Protože jsem byl poměrně rozehřátý, pustil jsem se hned do stavby korpusů (234x100x60 cm) a šlo to překvapivě snadno (až na jednu chybičku, kterou když jsem zjistil, tak už bylo pozdě ji opravit :)), takže jsem postavil oba dva předtím, než se setmělo a už pak nebylo moc praktické, se dál o něco pokoušet. Jen byl v ložnici při stavbě trochu topologický problém, co s postelí, kterou jsem musel operativně přesouvat, podle toho, kterou skříň jsem stavěl. Nebyl jsem si úplně jist, jestli ty 60 kilové korpusy postavím, ale to nakonec vůbec problém nebyl. Co je ovšem jasné, tu skříň už nikdo nepřestěhuje, protože se v podstatě nedá rozebrat a pokud by se nerozebrala, tak se zase nedá vynést (nehledě na to, že by se nejspíš vlastní váhou při převozu zbortila).
Zítra mě čekají dveře, poličky a další doplňky. A jestli to dobře dopadne, tak se konečně zbavím té hromady krabic v pokoji, kde mám pořád ještě nevybalené oblečení od stěhování z Prahy.
O půl třetí mi volal rozvážeč, že nemůže najít moji adresu, ať mu dám jinou. Dal jsem mu tu, na kterou se minule chytl závozník od Amazonu, ale ani to nepomohlo. Prý mám vzít auto a počkat na ně u místní radnice a pak je navigovat k sobě. Bohužel nevím (nejsem si úplně jist), kde je místní radnice, takže nakonec jsem zvolil kompromis a poslal je k obchodnímu centru, kam jsem mohl dojít pěšky. Takže takto vypadá rozvoz až do bytu. Mám pocit, že příště budu tvrdší, měli by se tu adresu pomalu naučit. Ovšem je fakt, že asi ani místní radnice neví přesně, jak se moje ulice jmenuje. Už vyměnili cedulky (kde udělali drobnou opravu), ale ne všude. Navíc to vypadá, že každý to píše trochu jinak a kreativitě se meze nekladou.
Hned jak pračka dorazila, vypral jsem první dávku. Jednak na zkoušku, a jednak, že mi došly košile, což byla zároveň dobrá příležitost vyzkoušet zánovní žehlící prkno, sušák a žehličku. Zdá se, že to nějak funguje. Nicméně od toho uspořádat pračkové orgie mne odradila jedna věc, na kterou jsem se už několik týdnů (ba i měsíců) připravoval. Potřeboval jsem zajet do IKEI koupit skřín(ě) do ložnice. Minulý víkend jsem provedl rekongnoskaci terénu, zjistil, že IKEA je OK, skříně tam principiálně mají a cesta tam ani není tak dlouhá, jako byla ta první. (To jsem ovšem jel na jinou pobočku.) Tedy, přesněji řečeno, cesta by nebyla tak dlouhá, kdybych po cestě zpátky dvakrát špatně nesjel z dálnice a v důsledku pak přijel asi z 20 km zajížďkou a z úplně druhé strany. Principiálně to ovšem mělo být lepší.
Využil jsem šampáňové soirée v práci a požádal kolegu, jestli by mi nepomohl skříně převézt. Jednalo se totiž o poměrně velké balíky, např. korpus skříně měl zabalený 60x243x9 cm a vážil skoro 60 kg a ty korpusy byly dva, takže bylo jasné, že sám to nedám. Původně jsem myslel, že to objednám na Internetu, ale ukázalo se, že rozvážková služba by mi to nejspíš složila před domem (takže bych pomoc nakonec stejně potřeboval), navíc nebylo jasné kolik dní by to trvalo, než by to dovezli (musel bych si tedy zase uvolnit z práce), a nakonec by mě to stálo i pár babek. Kolega ovšem (patrně pod vlivem Becherovky) nabídku na sobotní dobrodružství naštěstí přijal.
Původně jsem počítal s tím, že si budu muset půjčit dodávku, abych tam balíky naskládal. Kromě těch dvou korpusů jsem tam měl ještě 4 dveře v podobném rozměru, které dohromady navíc přidaly dalších 60 kg, a dále poličky a šuplíky. Nakonec to vycházelo dohromady na 260 kg a i když bychom to naštosovali všechno na sebe, tak by to nakonec mělo přes půl metru na výšku. Kolegové v práci mě ovšem přesvědčovali, že to naskládám do svého služebního auta, ať se na dodávku vybodnu. Takže jsem zvážil i tuto variantu a protože dodávky se sice daly v IKEI půjčit, ale nedaly se dopředu zarezervovat, vyrážel jsem nakonec dnes ráno s tím, že variant je několik a podle možností se uvidí, jak a v čem to nakonec dovezu.
S kolegou jsme se sešli v 9 ráno před firmou. Krátká simulace se sklopenou zadní (větší) polovinou sedadel, a sklopeným sedadlem spolujezdce, hypotézu o převozu vlastním autem nevyvrátila. V IKEI jsme pak byli o půl desáté, abychom zjistili, že tam nikdo není. Což se vysvětlilo záhy tím, že se otvírá až v 10. Nu což, stane se. Mohli jsme si aspoň zaparkovat luxusně ke vchodu. Pak jsme si dali IKEA snídani za babku (krosant, džus a káva) a vyrazili do víru nábytku, resp. do víru skladu. Měl jsem s sebou už v iPodu nahraný seznam, který se dá poměrně přívětivě (pro skříně PAX), vygenerovat na internetových stránkách. Ten seznam dokonce obsahoval pro jednotlivé položky i to, v které řadě, a na kterém místě, jsou ve skladu umístěny. Tedy, obsahoval by, kdyby tam u většiny položek nebylo "kontaktujte prodavače". Naložili jsme tedy tyče na věšáky, panty a jedny dveře a kontaktovali prodavače. Ani mě moc nepřekvapilo, když prodavač pak místo balíku vytiskl seznam a předal nám mapku, že si to mám jít vyzvednout do "depa", které je prý kousek odtud.
Odjezd pak trochu zkomplikovala moje touha využít nabídku na 30 babek bonus, který bych měl dostat za to, že jsem koupil skříně PAX za víc než 300 babek. Mělo to ovšem háček. Ten bonus se nedal hned odečíst, a musel jsem si navíc kvůli tomu vyřídit kartu IKEA Family. Ve skladu to tím pádem měli čas připravit, takže když jsme dorazili, mohli jsme hned nakládat. A musím říct, že Passat v kombíku má něco do sebe. Dostali jsme tam všechno, aniž bychom to někde rvali na doraz, nebo to někde vyloženě zavazelo. Měl jsem trochu obavu, zda tu váhu vydrží sklopená sedadla (na kterých to leželo), ale vypadá to, že sedadla vydrží leccos. Cestou zpátky jsem už naštěstí nebloudil a vykládka už byla bez problémů.
Protože jsem byl poměrně rozehřátý, pustil jsem se hned do stavby korpusů (234x100x60 cm) a šlo to překvapivě snadno (až na jednu chybičku, kterou když jsem zjistil, tak už bylo pozdě ji opravit :)), takže jsem postavil oba dva předtím, než se setmělo a už pak nebylo moc praktické, se dál o něco pokoušet. Jen byl v ložnici při stavbě trochu topologický problém, co s postelí, kterou jsem musel operativně přesouvat, podle toho, kterou skříň jsem stavěl. Nebyl jsem si úplně jist, jestli ty 60 kilové korpusy postavím, ale to nakonec vůbec problém nebyl. Co je ovšem jasné, tu skříň už nikdo nepřestěhuje, protože se v podstatě nedá rozebrat a pokud by se nerozebrala, tak se zase nedá vynést (nehledě na to, že by se nejspíš vlastní váhou při převozu zbortila).
Zítra mě čekají dveře, poličky a další doplňky. A jestli to dobře dopadne, tak se konečně zbavím té hromady krabic v pokoji, kde mám pořád ještě nevybalené oblečení od stěhování z Prahy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)