25. ledna 2013

Cesta tam, ...

Po tradičním konci roku, spojeném s návštěvou rodné hroudy a oslavou Silvestra v tradičním kruhu přátel na tradičním místě, začal i nový pařížský rok poměrně tradičně. Ze sociálky mi napsali, že jsem byl nějak moc nemocný a jestli budu ještě jednou nemocný, tak na mě přijde kontrola a přijde i na mého praktického lékaře, aby se ujistila, že mě skutečně dobře léčí - zatím jsem se mu to neodvážil ukázat :). Na tradičním výročním zasedání naší miniskupiny v práci jsem se tradičně dozvěděl, že mám víc jezdit k zákazníkům a netradičně jsem si koupil Xbox 360, abych se doma necítil tak sám...

Když se mne pak šéf zeptal, jestli bych nechtěl odjet na týden do Austrálie, přišlo to sice jako blesk z čistého nebe, ale vlastně jsem ani neváhal. Původně tam měl jet kolega (neboť inkriminovaný zákazník spadá do jeho kompetence), ale něco mu do toho na poslední chvíli přišlo, takže jsem byl vybrán jako náhradní dobrovolník na poslední chvíli já. Na poslední chvíli znamená týden před odjezdem. V pátek mi to řekli a příští sobotu jsem měl letět.

Vyrazil jsem tedy domů ověřit, zda mi ještě platí pas, což byl možná dobrý impuls začít uvažovat o novém, neb ten starý vyprší v srpnu. Pak jsem v jedné skvělé foto kabince vyrobil čtyři fota na žádost o vízum, na kterých vypadám všelijak, rozhodně však ne neškodně. Při ovládání fotokabinky jsem si vzpomněl na šifrovačky, neboť ovládání automatu mi připomínalo šifru "UFO" blahé paměti na Noci Tapürů. Bylo potřeba najít správnou sekvenci mačkání čtyř barevných tlačítek, v návaznosti na zvuky, které automat vydával. Adrenalin tomu dodávalo to, že bylo potřeba současně v určité fázi procedury do automatu hodit blíže neurčenou částku peněz, kterou automat nerozměňoval ani nevracel a já měl u sebe pouze 5 babek v drobných.

Do žádosti o vízum jsem směle uvedl, že mám za sebou vojenský výcvik s tím, že kdyby chudáci australští úřednici tušili, co se za tím skrývá, asi by mě tam nepustili za to, že si z nich dělám legraci. Pak jsem podal žádost o schválení cesty ve firemním systému cesťáků a doufal, že se to podaří schválit dřív, než budu muset odletět. Z letenek moc na výběr nebylo, ale smluvní tarif, který nám systém nabízí (a který je většinou dražší, než když si najdu stejný let na internetu) mi nakonec pár přijatelných variant nabídl, takže jsem mohl odejít na víkend a doufat, že minimálně počáteční hybný moment byl udělen. V pondělí jsem pak odletěl do Kodaně v přesvědčení, že až se ve čtvrtek vrátím, budu už mít všechno připravené a vyřízené. Čtenář určitě už tuší, že přání bylo otcem myšlenky.

Ve čtvrtek jsem zjistil, že nemám ani vízum, protože agentura, která to normálně zařizuje, to pro Austrálii nedělá, ani letenku, protože náš geniální systém, když do pátku večera neměl cestu potvrzenou, letenku prostě suše zrušil. Šéf mě ale uklidnil, že kvůli vízu něco vyplnil na internetu, a teoreticky by to mělo stačit a pro letenku jsem si prostě šel na internet sám. Byly doby kdy jsem obcházel několik různých stránek s letenkami (opodo, expedia, v Česku letuška), ale poslední dobou mám pocit, že stačí už chodit jen na jedno místo, ze kterého se stává něco jako google na poli hledání letenek. Ve spojení s tímhle považuji v podstatě cestování letadlem za vyřešené.

A tam jsem našel dokonce lepší spoj, než mi předtím nabízel náš firemní systém. Původně nabídka byla přes Čínu (jedním směrem přes Kanton, a zpátky přes Šanghaj) s China Southern a China Eastern. Cesta tam trvala 24 hodin a cesta zpět 27 hodin. Amadeus mi ale nabídl let přes Hong Kong s Cathay Pacific za skoro stejnou cenu v lepší (než běžné) ekonomické třídě a i kratší (22,5 hodiny tam a 24,5 hodiny zpět). Tomu jsem nemohl odolat. Od té doby, co jsem viděl akční dokumentární film o tom, jak se stavělo nové hongkongské letiště, jsem si říkal, že jednou se tam budu muset podívat. Navíc pro Hong Kong mám slabost už od dob, kdy jsem si poprvé přečetl Tai Pan a hned poté Noble House. A poslední ujištění přišlo z různých diskusí na internetu, kde většinou Cathay Pacific chválili (zatímco o China Southern/Eastern se tohle zrovna říct nedalo).

V sobotu jsem tedy znovu stál na Roissy. Z nějakého důvodu se Aéroports de Paris rozhodli, že nejlepší bude nalodit Boeing 777 autobusy, protože je potřeba si užít břečku, která na ranveji z čerstvě napadlého sněhu vznikla, takže naloďování se trochu protáhlo. Pak se to protáhlo ještě o něco víc díky odmrazování. Startovali jsme asi s hodinovým zpožděním - což mě nemohlo ovšem vyvést z míry - měl jsem v Hong Kongu 2 hodiny na přestup a při 11 hodinovém letu se přece nemůže nic stát.

Nějakou záhadou se mi podařilo koupit lístky do třídy "premium economy", což vypadalo jako normální třída, ale určité odlišnosti tam byly. Např. místa mezi sedadly bylo tolik, že jsem, ani když jsem chtěl, nedosáhl koleny na sedadlo přede mnou. Také menu bylo trochu jiné a hlavně, těch řad bylo  relativně málo, možná 8 a byly oddělené od přední business třídy a zadní economy přepážkou a záclonami, takže člověk neměl pocit velkokapacitního dobytčáku, jak si to pamatuji z loňského letu s Lufthansou do Kapského Města. Někdo si se mnou chtěl vyměnit místo, čemuž jsem nebránil a vyhrál jsem tím nejhezčí a současně velmi milou sousedku v kabině, takže jsem se i trochu věnoval společenské konverzaci.

Ukázalo se, že technologie infotainmentu zase pokročila (opět ve srovnání s loňským letem), takže na filmy se dalo dívat na HD displeji s dotykovým ovládáním, sluchátka dokonce i trochu izolovala hluk a co byla hlavně bomba, v sedadle byl integrovaný USB konektor, ze kterého se dal dobíjet telefon, a pokud by člověk připojil např. iPod/iPhone, mohl si z něho přes dotykáč i přehrávat písničky. Letušky byly velice milé a tak jsem byl vlastně tak příjemně překvapen, že jsem se nakonec odhodlal zkusit palubní menu. Tady se bohužel patrně pokrok zastavil a kdybych věděl, že na letišti v Hong Kongu budu mít dost času a že tam bude celé patro různých bister, možná bych to raději vydržel o chlebu a o vodě. Každopádně, po jedenácti a půl hodinách letu na Hong Kong, jsme tam kolem sedmé ráno místního času skutečně přistáli a já mohl ve vycházejícím slunci zdáli pozorovat absurdní paneláky tyčící se mezi kopci jako kůly. Přitom jsem si znovu uvědomil, že se tam určitě chci někdy podívat. Bohužel mne ale místo toho čekal osm a půl hodinový let do Sydney, mé cílové destinace.

Protože nás prohnali znovu bezpečnostní kontrolou musel jsem zlikvidovat láhev Evianu, kterou jsem si v Paříži koupil do letadla pro případ nouze, ale na kterou nikdy nedošlo, protože roznáška nápojů fungovala bezchybně. Většinu jsem vypil a zbytek zahodil. A abych nic neponechal náhodě, hned po průchodu kontrolou jsem si koupil novou láhev vody. Zaujalo mne, že ji dělala Coca-Cola a jmenovala se Bon Aqua :). A tu jsem při nástupu do letadla zahodil celou, protože na letech do Austrálie je zakázáno brát si do kabiny jakékoliv tekutiny v množství větším než malém (bez ohledu na to, jestli je člověk koupí na letišti v zabezpečené zóně). A je to napsané na tabuli před vstupem do letadla :).

Jinak ovšem let proběhl bez problémů, takže po dalších 8 hodinách a několika filmech jsem stál konečně na australské půdě. Můj podezřelý vzhled způsobil, že jsem byl vybrán pro namátkový výslech, proč a co budu v Austrálii dělat a zda mám lístek zpět a když jsem je ujistil, že tam pracovat nebudu, tak mne pustili.

Jelikož jsem se teoreticky připravil, hned jak jsem vyzvedl kufr, vyrazil jsem hledat prodejnu Vodafone, abych si koupil simku, se kterou bych se mohl po dobu svého pobytu připojovat na internet. Specifický trh v Česku totiž způsobuje, že ač mám normálně simku od českého Vodafone, tento nemá s tím australským Vodafonem nic společného. Zajímavé je, že kolega od zákazníka, který přijel z Irska a měl simku od tamního operátora, který se jmenuje 3, měl v síti australského Vodafone služby plně dostupné v rámci svého irského paušálu.

Stánek jsem našel, ale byl už zavřený, zbývalo totiž už jen 15 minut do konce oficiální pracovní doby. Stánek hned naproti, konkurenčního operátora Optus, byl ale otevřený, takže jsem nakonec skončil u konkurence - vivat Vodafone. U Optusu mne překvapili tím, že mi prodali za 15 australských babek kartu na 7 dní se vším neomezeným (volání, smsky, data). Čím mě ovšem překvapili ještě víc, že si nechali moji platební kartu a já na to přišel až u hotelu, když jsem chtěl zaplatit taxikáři. Měl jsem sice ještě tři další, ale ztratit kreditku hned první den mi přišlo jako lameřina, i když se to stává maximálně jednou za 25 let. Omlouvám to jen těmi 24 hodinami předtím. Druhý den jsem tam hned ráno zavolal a když mě ujistili, že ji tam mají, tak si ji pak večer vyzvedl a přitom se seznámil trochu i se systémem vlaků a projel se dvakrát po Harbour Bridge, což jak mi den předtím vysvětlil taxikář, je jedna z nejznámějších dominant v Sydney, potažmo v celé Austrálii (na stejné úrovni jako Opera). Když jsem se ptal, čím je tak zajímavý, tak prý tím, že je velký - to ovšem říkal taxikář.

Po čtyřech dnech práce mě čekal volný pátek a s ním výzva, kam se vrtnout. Kolegové od zákazníka, které jsem trénoval, mi nabízeli totiž tolik možností, že bych v podstatě musel projít celou Sydney a objet přívozy všechny okolní pláže a národní parky, abych viděl vše, co podle nich bylo nezbytné vidět. Vida horko, které udeřilo, bylo mi jasné, že toho tolik nevydržím, takže jsem nakonec vyrazil na Manly. Manly, přesněji její pláž, je asi nejznámější a nejoblíbenější pláž v okolí, jejíž výhodou je, že je otevřená na volné moře. Když jdou tedy vlny, je rájem surfařů. Doufaje, že potkám nějaké sličné surfařky, nasedl jsem na Circular Quai, což je hlavní přístav pro všechny přívozy, které jezdí přes záliv na všechny strany, na přívoz a vychutnával si cestu. Při ní jsem si nemohl odpustit Operu, kterou přívoz krásně objíždí, takže si ji člověk může prohlédnout ze všech stran.

Jít na pláž v dlouhých kalhotách nebyl úplně ten nejlepší nápad, zvlášť když teplota se blížila třicítce a nebe bylo bez mráčků. Proti minulému pátku, kdy teploty dosahovaly 45 stupňů ve stínu to ovšem byl příjemný chládek. Surfařek jsem sice moc neviděl, ale jinak tam bylo pěkně, jen voda byla překvapivě zakalená, že to bylo vidět až od silnice. Asi od toho písku. Zítra mě čeká Darling Harbour.


Fotky jsou z mobilu, spíš ze zvědavosti, co to všechno dokáže.