Je m'en vais

Bude to téměř přesně rok, co jsem se vrátil do Česka, a necelé dva roky od posledního příspěvku. Což značí, že patrně došlo k nějakým změnám, prozřením, nebo jiným událostem, které měly zásadní vliv na vedení tohohle blogu. Jednak musím předeslat, že jsem loni na začátku roku dal výpověď ve firmě, která se ovšem zrealizovala až loni o prázdninách. O tom, jak jsem chodil (fyzicky, i virtuálně) po pohovorech, jsem tehdy psát nemohl, protože to bylo tajné, byť některé historky by mohly patřit ke zlatým hřebům tohoto blogu (nebo taky ne). O tom, jak jsem dával výpověď, jsem také psát nemohl, protože to bylo také tajné, a když jsem to nakonec odtajnil, tak jsem už neměl čas ani sílu o tom psát. A o ostatních věcech jsem nepsal proto, že jsem už neměl motivaci. Postupně jsem dospěl do stavu, asi jako bych bydlel v Praze, a blogoval o tom, jak to v té Praze chodí. Koho by to zajímalo?

Na druhou stranu, po návratu do vlasti, jsme si říkal, že aspoň jeden článek, možná dva, bych ještě rád přidal, jako rozloučení se vším, co na těchhle stránkách během pěti let vzniklo. Přitom se měnil i charakter blogu. Počáteční smršť příspěvků, která měla spíše terapeutický význam, vystřídaly články o zajímavostech, psané pro mé příznivce v Česku, a ty později vystřídaly články, které jsem psal už čistě pro vlastní zábavu, až ani ty nebyly, a o jiných jsem psát nemohl. Nakonec ale, v duchu předchozího předsevzetí, bych přece jen loňský (a předloňský) rok nějak shrnul.

To, že jsem se rozhodl dát výpověď, nebylo žádné překvapení, minimálně pro mého šéfa, kterému jsem to naznačoval už několik let. Důvody, které k tomu vedly, byly hlavně únava a zmar. Přes veškerou snahu a úsilí, některé věci prostě nešlo změnit. Po třinácti letech u firmy už mi málokdo mohl zazlívat, že jsem tomu nedal dost času. Druhým důvodem byly změny v práci, kdy mi ubylo toho, co mne bavilo, a přibylo toho, co mne nebavilo, až se to prostě překlopilo. A třetím důvodem byla chuť zkusit něco jiného, resp. nedělat vůbec nic. Takže loni po novém roce jsem šéfovi oznámil, že končím, a pak jsme jen ladili detaily.

Dát výpověď ve Francii je výjimečná událost, takže to má určité formální náležitosti. Po několika pokusech ji napsat se šéf slitoval a napsal mi ji sám. Musím přiznat, že některé obraty bych ani po téměř šesti letech ve Francii sám nedal. Stejně jako úvodní větu, která začínala stylem: „Je mi ctí Vám oznámit svoji demisi...“. Prostě, úřední komunikace má ve Francii svá pravidla. Důstojnosti tomu dodávalo i to, že jsem výpověď, na doporučení personální ředitelky, napsal ručně a předal osobně do vlastních rukou. Druhým, jak se později ukázalo, ne úplně triviálním detailem, byla výpovědní lhůta, která je ve Francii tříměsíční, ale počítá se od data předání výpovědi, takže pokud chcete skončit s posledním dnem v měsíci (pro jednoduchost ve výpočtech), je potřeba buď výpověď podat přesně tři měsíce v předstihu, a pokud to nejde, protože například den podání výpovědi vychází na den pracovního klidu, je potřeba to ve výpovědi zvlášť ošetřit - což byl také můj případ.

Kvůli pracovním závazkům jsem se nakonec se šéfem dohodl, že odjedu na konci června. Do té doby jsem měl stihnout předat svoji práci, nebo dokončit, co šlo dokončit, a vyřešit i ostatní náležitosti, jako třeba ukončit pronájem bytu, nebo odhlásit se z různých služeb. Přestože jsem měl z těchto věcí docela strach, maje v paměti neuvěřitelnou byrokracii při jejich zřizovaní, ukázalo se nakonec, že to až takový problém nebyl. Odhlášení telefonu/internetu proběhlo bez problémů, stejně tak elektřiny, nebo zrušení roční šalinkarty (francouzskou roční šalinkartu můžete zrušit během roku a nic vás to nestojí, pokud k tomu máte dobrý důvod, třeba stěhování do zahraničí).

Jako největší problém se tak paradoxně ukázalo odhlášení z fitka, kam jsem musel poslat doporučený dopis s doručenkou a oni mně i tak naúčtovali další dva měsíce, protože výpověď z fitka je pro ně tak zásadní a destabilizující operace, že mají dvouměsíční výpovědní lhůtu na vyřízení (počítající se od následujícího měsíce), kterou samozřejmě naúčtují. I tak jsem měl ale štěstí, že mě vůbec odhlásili, protože na internetu jsem našel hodně příběhů, kdy fitko dotyčného odhlásit „zapomnělo“, nebo ho neodhlásilo, protože inkriminovaný doporučený dopis s doručenkou neobsahoval všechny předepsané náležitosti.

Poslední na seznamu pak bylo předání bytu. Z toho jsem měl největší obavu, vida, jak mě pořád prudili z agentury, přes kterou jsem ho měl pronajatý, kvůli nějakým potvrzením a prohlášením, jestli dodržuji všechna nařízení a vyhlášky. Na druhou stranu, s domácím, přestože jsme se nikdy neviděli, jsme měli poměrně dobrý vztah, takže jsem byl zvědav, jak se to vyvine. Starosti mi dělala hlavně podmínka v nájemní smlouvě, že musím byt uvést do původního stavu, jako byl před pronájmem, tedy zakitovat a přemalovat všechny díry, vyčistit a nebo přemalovat špinavé stěny, vyčistit podlahy, koberce, atd. Což byla výzva, protože byt, když jsem se do něj stěhoval, byl fungl nový, právě postavený.

Oříškem bylo i jak to provést organizačně. Ideální by bylo, uvádět byt do původního stavu, až z něj vše vystěhuji (ukázalo se, že nikdo neměl zájem si nějaký můj nábytek nechat, přestože např. šatní skříně v ložnici, podle mne, nemohly být lepší), jenže vystěhování jsem zase chtěl provést co nejpozději, abych tam nemusel bydlet na zemi. Takže bylo jasné, že pokud bude potřeba nějaký větší zásah, například vymalovat, tak to asi nestihnu.

Poslední neznámou bylo stěhování. Stěhování do Francie mi zařídila a zaplatila firma. Teď to bylo v mé režii, takže jsem oslovil šest českých stěhovacích firem a jednu vybral. Vlastně jsem ani nečekal, že by to mohl být problém, protože první stěhování proběhlo bezchybně, a podle informací na webu, byli všichni oslovení profesionálové každým coulem. Což, jak se později ukázalo, byla zásadní chyba.

V mezičase se sice událo pár událostí, o kterých bych se asi zmínil, kdybych měl o čem psát, ale které si samostatný článek nezasloužily. Namátkou vzpomenu náraz do svodidel, při cestě autem z Prahy zpět do Paříže, kdy jsem jel asi sto padesát kilometrů po dálnici stovkou s rozbitým a vibrujícím diskem a modlil se abych dojel. Případně výměnu světlometu v autě, která trvala čtyři měsíce (a chvíli jsem pochyboval, jestli to do odjezdu stihnu), protože se servis s pojišťovnou nemohli domluvit, kdo to zaplatí (v tom jsem byl nevinně). Zlatým hřebem pak byly ztracené klíče od domu, které, jak se později ukázalo, zůstaly v Krakově na letišti, a já to zjistil, až když jsem vystoupil z taxíku před vchodem doma.

Všechny tyto skvělé zážitky ovšem nebyly nic proti tomu, co mne čekalo při stěhování. Původní plán byl, že v sobotu připravím náklad, v neděli ráno to stěhováci naloží, já večer přiletím do Prahy, a v pondělí ráno to přivezou ke mně domů v Praze. Já pak v pondělí večer odletím zpátky do Paříže, v úterý půjdu do práce, ve středu odevzdám vše v práci a udělám rozlučku s kolegy, a ve čtvrtek předám byt a odletím definitivně. Ke stěhování jsem si vybral firmu Stěhování Langer, protože nabízeli velké auto, vše, co jsem potřeboval, a zaručovali se, že jejich cena se „nedá navýšit“.

Sobotní příprava byla hektická, i díky tomu, že jsem objevil staré krabice z předešlého stěhování, včetně krabice na šaty, takže jsem si mohl dost věcí předbalit. Večer jsem ještě zaparkoval auto před dům, kde sice byl zákaz parkovat (s výjimkou motorek), ale pořád tam někdo parkoval, a šel spát s očekáváním věcí příštích. V neděli ráno mě probudil telefon, že pánové nemají moji adresu, jestli bych jim ji nemohl říci. Byli u mě asi o hodinu a půl dříve, než měli, ale protože jsem stejně nespal, tak mi to nevadilo a spustil jsem akci kulový blesk v předstihu. Ukázalo se, že šatní krabice, které slibovali na stránkách, nemají, dokonce že nemají ani stěhovací krabice, ale zato měli hromadu nějakých krabic, které sebrali patrně někde u popelnic u obchoďáku, minimálně podle nápisů na krabicích. Měli aspoň lepící pásku a bublinkovou fólii, takže nakonec to všechno nějak zabalili (i díky tomu, že jsem většinu krabic měl svých) a odjeli.

Po odvezení šatních skříní z ložnice se ukázalo, že na stěně za nimi vznikly dva široké černé pruhy, které nešly ničím odstranit. Protože se skříně stěny nedotýkaly, vysvětluji si to tak, že lepící páska, kterou byla slepená zadní část, uvolňovala nějakou chemikálii, která přes vzduch reagovala s bílou barvou a ta zčernala. Byly to skříně PAX z IKEA. Už předtím jsem se snažil zakitovat a zamalovat díry po kuchyňské lince, ale to se mi také nepovedlo. Kitování bylo ještě v pohodě, ale celý byt byl vymalován nějakou speciální bílou barvou, která byla omyvatelná a dost odolná, a tu se mi nepodařilo koupit, a ta, co jsem koupil, byla bohužel o dost jiná. Takže jsem se rozhodl, že to vše nafotím a pošlu domácímu, ať mi to strhne z kauce.

Odpoledne jsem se pak vypravil na letiště a ještě, než jsem tam dorazil, dostal jsem email od stěhováků, že mi cenu musí neplánovaně navýšit o šestnáct tisíc, protože museli platit mýto, a ať se na to nachystám. Když pominu, že mýto bylo, podle smlouvy, v ceně, tak mne zarazilo, co za mýto to bylo, a proč mi to neřekli ráno, když byli u mě. Chtěl jsem zavolat do firmy, ale ukázalo se, že telefon na zákaznickou linku je ten stejný, jako mobil, co měli v autě. Zavolal jsem jim tedy do auta a chtěl telefon na „šéfa“, a dostal telefon na někoho dalšího, což jsem tehdy ještě netušil, že pan Langer byl nejspíš osobně řidič toho stěhovacího auta, co mne stěhovalo, a že celá firma bylo to stěhovací auto a „šéf“ byl jeho kámoš, co měl podobnou firmu. Ten druhý „šéf“ mi slíbil, že mi dovezou potvrzení o mýtném, takže budu vědět, za co platím. Nakonec to vyjednávání trvalo dost dlouho a nakonec mě to stálo i letadlo do Prahy, které jsem i díky nepozornosti zmeškal. Sice znám Orly už skoro jako své boty, ale i tak se mi podařilo si sednout před špatnou stojánku, a pak ještě přijít pozdě.

Zavolal jsem tedy Ireně, jestli by to mohla v pondělí ráno přebrat za mne, a ať si nechá ukázat účtenky a zaplatí, co si řeknou, s tím, že to s nimi dořeším sám. Pánové ovšem měli jen účtenky na mýto ve Francii, které bylo asi za osm set, takže komu, nebo proč, museli platit šestnáct tisíc, nikdo nebyl schopen vysvětlit, a nemusím ani dodávat, že nevysvětlil ani později, přestože jsem to po nich opakovaně několik měsíců žádal. Poté, co jsem navrhl schůzku u nich v kanceláři, přestali odpovídat úplně. Na radu právníka jsem poslal dopis se žádostí do vlastních rukou panu Langerovi na adresu uvedenou na stránkách i v živnostenském rejstříku, ale ten se mi obratem vrátil, že tam adresát nebydlí. Když jsem se pak vypravil na adresu sám, našel jsem polorozpadlý, vybydlený dům na Smíchově, kde na jednom ze zvonků bylo napsáno Langerová, ale počítám, že to nebyl nikdo, kdo by pana Langera mohl znát.

Táhlo se to až do konce roku a nakonec to skončilo oznámením na Českou obchodní inspekci, s žádostí o zprostředkování mimosoudního vyrovnání, která můj případ sice zpracovala a vyzvala pana Langera, aby se k věci vyjádřil, ale tím to skončilo. Nikdo se neozval. Podle ČOI je to v pořádku a není způsob jak druhou stranu přimět, aby se vyjádřila, resp. ČOI může udělit pokutu, ale nijak se nemůže angažovat ve vlastním sporu. Sice mě ve Francii párkrát okradli, ale nakonec mě nejvíc obrali zase Češi. To člověka po návratu z ciziny zamrzí.

Pak mne už čekalo jen předání bytu, s jedinou drobnou komplikací, a sice, že mi prasklo těsnění u rozvodu vody, a v pondělí, když jsem odcházel z bytu, našel jsem na dveřích lístek od souseda pode mnou, že mu ze stropu teče voda. Sice jsem tomu zpočátku nevěřil, protože u mne bylo všude sucho, ale po zevrubnějším prozkoumání situace a konzultaci se sousedem se ukázalo, že prasklo (nebo se rozpadlo) těsnění u rozvodu vody pod bojlerem, a že to teklo pod mojí podlahou v předsíni (takže to nebylo vidět) až do skříně v ložnici, kde už byl nacucaný koberec, a mimo to, také dolů k sousedovi. Charakter závady bohužel vyžadoval vypnout hlavní přívod vody do bytu, takže poslední dny v bytě, jsem nejen spal ve spacáku na karimatce, ale neměl ani vodu, jen když jsem si ji na chvíli šel ven na chodbu pustit, a pak hned zase zastavit. Ale přežil jsem to.

Vlastní předání proběhlo překvapivě hladce a bezproblémově. Paní z agentury měla několik archů s dotazníky, které pečlivě vyplňovala, a až na závady, které jsem už předtím hlásil domácímu, vše bylo v bezvadném stavu, takže byla sama spokojená. A pak jsem mohl už sbalit svých posledním pár švestek a vyrazit, naposledy, na letiště a domů. Nalétal jsem se za dobu ve Francii poměrně dost, jak služebně, tak i soukromě, a tohle byl symbolicky, na dlouhou dobu, můj poslední let. A po roce bez létání musím přiznat, že mi to nechybí.

Svůj byt v Praze jsem na stěhování připravoval dopředu. Nechal jsem ho po posledních nájemnících vymalovat, stěny opravit, pak to všechno uklidil, abych pak vybaloval do „čistého“, ale i tak to zabralo volným tempem skoro celé prázdniny. Ve Francii jsem byl formálně zaměstnaný až do konce července, díky čemuž jsem měl celý červenec na to se přehlásit na zdravotní pojištění a obecně čas na přechod do českého systému. I tak ovšem zkušenost s přihlašování na ZPMV připomínala to nejtužší z francouzských začátků. To už by bylo ale na jiný blog. Odhlášení z Francie bylo naproti tomu bez problémů.

Když jsem v práci ohlašoval svůj konec, zjistil jsem, že většina lidí, kterým jsem to psal, byli mimo Paříž, ať už to byli kolegové z Provence, nebo bývalí kolegové v Praze, nebo na jiných pobočkách po celém světě, takže nakonec jsem v Paříži ani žádnou oficiální rozlučku, takovou, jakou jsem udělal v Praze, před stěhováním, nedělal, přestože seznam adresátů byl dlouhý. V Paříži jsem totiž kromě kolegů z týmů vlastně ani nikoho pořádně neznal. Místo toho jsme jen s týmem a nejbližšími příznivci vyrazili na společný oběd do místní zahrádky, a proběhlo to lépe, než bych si dovedl představit. V podstatě celé to ukončení a předání práce proběhlo nakonec lépe, než jsem si dovedl představit. A to i díky podpoře všech mých šéfů. Nakonec mě celková podpora a účast kolegů překvapila a potěšila. I proto na ně, i na to, co jsem ve Francii prožil, budu vzpomínat rád.

Kytaru s sebou

Minule jsem zmiňoval, že mi doma přibyla elektrická kytara. Její příběh vám teď budu vyprávět. Bude to docela nuda, ale pokusím se to oživit.

Jak jsem také minule uvedl, nebyla sama, ale spíš vlastně takový přídavek ke hře, byť poměrně zásadní (a dominantní). Přece jenom, krabice s kytarou, která má přes metr na délku a skoro půl metru na šířku, se dá už těžko přehlédnout. Měl jsem sice štěstí, že mě pošťák chytil ráno doma, takže mi krabici mohl předat osobně, ale zase mi přitom vnutil tři balíky pro sousedku, která se pak ani neukázala a místo toho si pro balíky poslala nějakého chlapíka, který tady snad ani nebydlí (k ničemu tedy nedošlo).

Když jsem pak hru nainstaloval, kytaru přes dodaný kabel připojil do USB a zkusil to nastavit na Xboxu, měl jsem problémy s tím, že buď to bylo moc tiché, nebo to moc šumělo. Jako naprostý analfabet přes elektrické kytary jsem byl rád, že se v Rockstaru rozhodli ke hře přibalit kytaru, která měla jen jeden snímač, žádné přepínače a jen dva knoflíky na kroucení. Trochu mně zpočátku vadilo, že k těm knoflíkům nebyla na kytaře ani ryska, takže nebylo patrné, kdy jsou nastavené na max, a hlavně, co bylo horší, nebylo jasné, k čemu tam vlastně jsou. Naštěstí jsem si ale mohl stáhnout manuál (ke kytaře!) a poučit se z něj, jak nastavit oba, aby byl signál z kytary, co nejméně ovlivněný, ale i přesto mi to pořád přišlo slabé. Pak jsem někde v diskusi na netu našel tip, že je potřeba ještě kytaru ve hře správně zkalibrovat (kvůli šumu a hlasitosti), což pomohlo, ale ne úplně přesvědčivě.

Při prolézání diskusí jsem ovšem také mimoděk zjistil drobnou odchylku od oficiálních fotek v tom, že mi chybí na kobylce zezadu jeden šroubek (ze dvou). Navíc jsem si v mezičase ještě pořídil malý sluchátkový zesilovač, abych kytaru vyzkoušel, ale i přes toto úsilí se mi nepodařilo dojít k nějakému jasnému závěru, co se týče správné funkčnosti, a to nepočítám, že jsem kytaru proměřoval voltmetrem a zkoumal na osciloskopu. Takže jsem měl pocit, že mám dostatečný důvod k tomu, abych napsal email na SAV (Service après-ventes - zákaznická služba) Amazonu, že mi chybí šroubek, a protože jsem pořád nebyl přesvědčený o tom, že kytara i kabel jsou v pořádku, přidal do něj svoje pochybnosti i v tomto směru.

Musím přiznat, že zákaznická služba Amazonu je tady fakt akční. Nevím, jestli to je tím, že jsem z jejich pohledu domácí, ale s anglickým nebo americkým Amazonem se mi nikdy předtím nic podobného nestalo, a že jsem si s nimi dopisoval rozhodně více než tady.

Už když jsem se rozhodoval o koupi, nebyl jsem si jist, jestli bude hra v angličtině, nebo jenom ve francouzštině. Poslal jsem tedy do Amazonu emailem dotaz „V jakých jazycích je hra dostupná?“, což mi přišlo dostatečně jednoznačné, nicméně hned druhý den ráno mi volali, že by to v té francouzštině mělo jít. Když jsem chlapíkovi vysvětlil, že mně vlastně na francouzštině až tak nesejde a jestli by mohl zjistit v jakých další jazycích to je (pokud jich tam je víc), tak slíbil, že to prověří ve skladu. Druhý den mi napsali ze skladu, že to je ve francouzštině, španělštině a němčině. Což mě sice nepotěšilo, ale když jsem posléze zjistil, co by obnášelo, kdybych chtěl zaručeně anglickou verzi (z Anglie, nebo třeba z Česka), rozhodl jsem se jít do té francouzské - aspoň se trochu poučím. No, samozřejmě, že tam byla i anglická verze, která se mi dokonce automaticky nainstalovala. Takže jsou akční, ale ne úplně přesní :).

Když jsem tedy odeslal dotaz ohledně šroubku (což bylo v neděli odpoledne) a svých pochybnostech, byl jsem už připraven a tudíž mne nepřekvapilo, když mi ještě ten večer volala nějaká slečna a chtěla se mnou řešit moje problémy. Bohužel se přitom ukázalo, že jediné řešení, kterého je Amazon schopen, je všechno vrátit, a buď to vyměnit, nebo si nechat vrátit peníze. Vrátit samostatně kabel, nebo kytaru, nebo si nechat poslat jenom šroubek, je pod rozlišovací schopností jejich reklamační služby (což svým způsobem chápu, ale přesto mi to pořád přijde jako strašné plýtvání energií a časem).

Dohodli jsme se tedy, že zkusím vzít kytaru do nějakého obchodu s kytarami a tam ji vyzkoušet, případně ji nechat odborně prohlédnout znalcem. Což byla vlastně rada, na které se shodli i všichni známí, kteří dělají do kytar, a kterých jsem se ptal. Pokud by se ukázalo, že kytara je v pořádku, mohl bych se pak soustředit na kabel. Nemám sice žádné zkušenosti s kytarami, ale zato jsem trénovaný na odhalování příčin technických problémů (a nejspíš mi to už leze na mozek). Po průzkumu terénu se ukázalo, že v Paříži je sice hromada kytarových obchodů, ale ne všechny nabízí i opravy, a protože se mi táhnout se na opačný konec města s kytarou nechtělo, našel jsem jeden menší obchůdek asi deset minut pěšky od práce.

Hned druhý den jsem tam vyrazil. Trochu mi zatrnulo, když jsem pohlédl na stěny, které byly ověšené kytarami, které vypadaly, že tam už visí dlouho, a pak když jsem pohlédl na jejich cenovky (že by to byl důvod?). Pochopil jsem, že nemám jak, s odstupem si mě měřícího chlapíka, který stál uvnitř, motivovat. I tak jsem to ale zkusil. Lámaně jsem se pokusil vylíčit svoje pochybnosti, na což chlapík ani nečekal, protože mu vedle schnulo lepidlo na kytaře, vzal moji kytaru, prohlédl si ji, jako bych si já prohlížel při koupi lyže, prohlásil něco jako „tak, je to Epiphone“ (což nebylo těžké poznat, protože to je velkým písmem napsáno na hlavě), „Les Paul Junior“ (což je o něco menším písmem pod tím), něco na ni zabrnkal (aniž by ji někam zapojil), přitom ji doladil, pak přidal pár riffů a vrátil mi ji s tím, že je v pohodě. A šel zpátky lepit díru do španělky, kterou měl vedle upnutou do „svěráku“. Že tam chybí šroubek si nevšiml, ale to jsem chápal, neměl čas to zkoumat detailně. Chtít po něm, aby to do něčeho zapojil jsem se neodvážil, protože i kdyby to zapojil, tak bych stejně nevěděl, jestli to zní, jak má, a jemu to zjevně zato nestálo. Nicméně jednu věc jsem se od něj naučil. Struny je možné po kobylce posunout a srovnat (což byla další kosmetická „vada“).

Na druhou návštěvu hudebnin jsem se už více připravil a rovnou tam na ně vytáhl šroubek. Obchod vypadal jako rodinný podnik. Paní byla praktická, prohlásila, že šroubek nemá a ať to zkusím u výrobce. Ochotný pán, který se tam ochomýtal kolem všeho a všech a vypadal, že tam také pracuje, mi vysvětlil, že ten šroubek v podstatě stejně na nic není, a že na jeho kytaře Gibson dokonce nejsou žádné šroubky. A pak zavolal někoho (patrně syna), koho představil jako odborníka na kytary, aby mu to potvrdil. Takže jsme se shodli, že ten šroubek v podstatě nepotřebuji, a navíc tam vůbec nevypadá hezky, takže vlastně je to lepší, když tam není. A protože byl jinak velice ochotný, koupil jsem si od něho místo jedněch strun hned dvoje. A k tomu jako závdavkem dostal trsátko zadarmo.

Doma mi to ovšem nedalo, a tak poté, co jsem vyměnil struny, jsem napsal na zákaznickou podporu Gibsonu (protože Epiphone je jejich značka a protože to bylo výslovně uvedené v balení hry - pokud budete mít problémy s kytarou, nepište nám, ale rovnou jim). No a z Gibsonu mi přišla obratem odpověď: „Že Vám chybí intonační šroubek nás velice mrzí, pošlete nám sériové číslo kytary a my Vám pošleme obratem náhradní.“ A tak jsem zjistil, k čemu tam ty šroubky jsou (i když jsem si o tom pak musel ještě něco přečíst), a že je potřeba odborníky v hudebninách brát s rezervou.

Bohužel je v Gibsonu napadlo mi to poslat TNT Express službou, která když přijela, zjistila, že dveře do domu jsou zamčené, a že nemají kód, takže zase odjeli a nic neřekli. Teprve, až jsem se podíval na sledování zásilky na webu, tak jsem zjistil, že mám problém. Tedy ne úplně hned. Poprvé jsem se totiž díval na sledování zásilky na anglických stránkách, kde zněla zpráva následovně:

Held Awaiting Correct Address. Follow Up Actions Underway.

Což dávalo tušit, že je problém s adresou, ale Follow Up Actions Underway naznačovalo, že se pracuje na opravě. Takže jsem to nechal být. Když se další den nic nedělo, zeptal jsem se v Gibsonu, kam to poslali, a oni mi obratem potvrdili správnou adresu (jejich zákaznická služba je podobně akční jako ta z Amazonu, byť v tomhle případě to nebyli Frantíci). Tak jsem mrknul znovu na sledování zásilek a přitom, jak jsem to zkoumal, jsem se omylem proklikl na německou verzi:

Fehlerhafter Türcode - Bitte Kontaktieren Sie Tnt Express

Která překvapivě vyznívala jinak a dávala daleko větší smysl. Abych se ujistil, že nejde jen o další variantu nahodilého překladu, sáhl jsem ještě po francouzské verzi:

L'envoi ne peut être livré car le code porte est manquant ou incorrect.

Ještě navíc s tlačítkem „Doručit znovu“. Voilà, americká firma a překvapivě nejsrozumitelnější a uživatelsky nejpřívětivější jsou její francouzské stránky. Druhá možnost je, že tam ten německý a anglický text zadával nějaký Frantík, a patrně mu ve škole šla spíš němčina než angličtina. Takže šroubek ještě nemám, ale teď už stačí jen zjistit kód od domovních dveří (mám dva a dnes jsem zjistil, že ani jeden nefunguje), abych jim ho mohl poslat a nechal si to znovu doručit. Doufám, že to nebudu muset osobně podepsat.

A když už tady zmiňuji doručovací služby, zmíním ještě jednu zajímavost. Po zkušenostech se sluchátkovým zesilovačem ke kytaře, a po diskusi se znalci, jsem se rozhodl, že si pořídím i nějaké kombo, abych nebyl za úplnou socku. A protože jsem to chtěl dostat co nejdříve a chtěl předejít tomu, že mi to budou doručovat zrovna (tedy v podstatě vždy ve všední den), když tam nebudu, nechal jsem si to poslat na tzv. „předávací místo“ (point relais). Což je podobné, jako mají v Česku některé obchody osobní vyzvednutí na „odběrném místě“. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že zatímco v Česku si odběrní místa provozují obchody, tady to provozuje třetí firma jako službu všem, kdo mají zájem. Většina internetových obchodů tedy nabízí, kromě normálního doručení poštou, také doručení na point relais. Firem, které taková odběrní místa provozují je několik, největší jsou možná tři, nebo čtyři, každá má několik tisíc odběrních míst.

Zajímavé na tom je, že ta odběrní místa nejsou provozované přímo firmou, ale jde většinou o obchod, nebo služby s něčím úplně jiným, které ovšem jsou na „strategickém“ místě, mají příznivou otevírací dobu a výdej zásilek mají jako vedlejší činnost. Může to být obchod - večerka, tabák, butik v obchodním centru, apod. Někdy jsou to místa poměrně překvapivá, nicméně všechna mají společné to, že jsou otevřená dlouho, v sobotu a často i neděli. Člověk si tedy při objednávání vybere, kam to poslat, kde mu to nejvíc vyhovuje, a tam si to pak na občanku vyzvedne. Dokonce to ani nemusí být v místě bydliště. Další výhoda je, že doručení z obchodu na odběrní místo je zpravidla dost rychlé, často do druhého dne.

Objednával jsem to ve čtvrtek večer. V pátek mi napsali, že to expedovali, a že to dorazí v pondělí, nicméně, když jsem se dnes (v sobotu) vrátil odpoledne domů, dostal jsem SMSku a email, že to bylo doručeno a mohu si to vyzvednout. Takže jsem neváhal a vyrazil do Casina, kam jsem si to nechal poslat a které je otevřené celý týden od rána do večera. Ti, co četli A Year in the Merde, ví, pro ostatní připojím, abych se vyhnul nedorozumění, že Casino je řetězec samoobsluh s potravinami, spíš menší, asi jako Billa. V Paříži není moc vidět, ale jinak je po celé Francii. Když jsem tam dorazil, byla tam akorát pokladní, která měla vedle kasy zrovna čerstvou hromadu balíků a která mě požádala, ať si balík zatím v té hromadě najdu, než namarkuje zákazníka. Což nebylo těžké vzhledem k tomu, že to je poměrně macek. Pak mi zkontrolovala občanku, oskenovala čárový kód, nechala mě to podepsat a šla markovat dalšího zákazníka. Kombo je tedy doma. Teď ještě natrénovat pár riffů, ať můžeme se švagrem dát nějaký gig ;-).

Dépannage

V některých konstrukcích není francouzština příliš vynalézavá. Například la panne znamená porucha (nikoliv panna), nebo závada, prostě cokoliv, co brání tomu, aby věc fungovala. A její opravení, jak se dá i vlastně odvodit, je ve francouzštině doslova odporušení neboli le dépannage (všimněte si, že závada je rodu ženského, zatímco oprava mužského). Může se to týkat zašití košile, opravení výtahu, nebo znovuzprovoznění počítače.

Předpona de je obecně dost častá, a to i ve slovech, kde by to člověk nehledal. Třeba nalačno se řekne à jeun a tak odlačnění bude logicky déjeuner. Pro jistotu to funguje jako sloveso i podstatné jméno, aby člověk, potácející se na pokraji smrti hladem, náhodou neumřel při hledání správného gramatického tvaru. Jako sloveso to znamená obědvat a jako podstatné jméno je to oběd. Aby se to odlišilo, tak snídaně je pro změnu le petit déjeneur (tedy doslova malý oběd nebo ještě doslovněji malé odlačnění). Čímž se déjeneur ovšem obsahově zcela vyčerpalo, takže pro večeři už existuje jiné slovo dîner, nicméně opět je to stejné slovo pro podstatné jméno (večeře) a pro sloveso (večeřet). Což dokazuje, že vše, co souvisí s jídlem, je zásadního významu.

Abych se ale vrátil k depanáži (neplést s apanáží). Nedávno mi v autě zablikala na palubní desce kontrolka a zůstala svítit. Chvíli jsem zjišťoval, co by to mohlo být, než jsem si všiml, že to mám napsáno (při nastartování) rovnou pod nosem, byť francouzsky. Přepnul jsem si totiž palubní počítač do francouzštiny (i když umí i češtinu), neboť jsem časem došel k tomu, že tyhle detaily pomáhají k aklimatizaci. Když jsem ho před dvěma roky viděl poprvé ve francouzštině, tak mě to vyděsilo (a proto jsem to hned přepnul do češtiny), teď už to ale vlastně ani nevnímám.

Měl jsem tam napsáno, že mám prasklou pravou přední obrysovou žárovku. Což byla poměrně neškodná porucha, protože ty obrysovky i když svítí, tak stejně skoro nejsou vidět, a proto jsem jezdil se zapnutými potkávacími světly, byť to, zdá se, není povinné. Resp. je na to údajně zákon, ale není na to vyhláška, takže, jak mi to kdysi vysvětlovali, není, kdo by to kontroloval a kdo by to postihoval.

Nicméně jsem detailista, takže jsem na internetu vyšťoural český servisní manuál, abych zjistil, že výměna obrysové žárovky obnáší sundání masky a za určitých okolností může vyžadovat i rekalibraci světel. Navíc je potřeba dávat pozor, protože na potkávacích světlech může být až 30 kV (a ty se mohou příležitostně zapnout) a proto je lepší raději úplně odpojit baterku a pořádně se ujistit, že nic není pod proudem. Čímž ze mne původní nadšení domácího kutila vyprchalo a nemaje, ani nářadí, ani diagnostiku, jsem se tedy rozhodl svěřit výměnu autorizovanému servisu. Auto je stejně na leasing, takže by to měla hradit leasingová smlouva. A abych tam nejel jen kvůli žárovce, tak jsem po nich chtěl, ať se mrknou i na geometrii, neb jsem měl lehký pocit, že to jede lehčeji doleva. Nabídli mi to za férovou cenu (protože to leasingovka neproplácí), která byla jen o 80 % vyšší, než kolik to stálo v servisu v Praze (kde to ta samá leasingovka proplácela). Dohodli jsme se tedy nakonec, že napřed zjistí, jestli to je vůbec potřeba a teprve pak to budou řešit. No a pak mi řekli, že to potřeba nebylo a že žárovku vyměnili.

Jinou depanáž jsem rozjel na své nové košili, které se v pračce odpáral celý rukáv. Po korespondenci s prodejcem se ukázalo, že tento to má na háku, přestože se zjevně jedná o skrytou vadu - jak by člověk měl poznat, byť po důkladné prohlídce, že se mu při praní odpáře rukáv? Když jsem to diskutoval s kolegy, tak mě ujistili, že tohle (skryté vady) u košile nikdo neřeší. Kdyby to byla televize, nebo auto, tak ano, ale u položky za pár babek nemám šanci, i když jsem formálně v právu. Nicméně jeden kolega se nabídl, že to vezme své sousedce, která šije, jestli by to opravila. Ta zatím přišla s tím, že rukávy (oba) byly přišité špatným stehem - řetízkovým - zatímco správný má být obnitkovací (názvosloví jsem si musel najít), takže to vypáře a přešije. Protože kolega je z Marseille a ta sousedka je také tam, tak je to na dlouhé lokte. Pro jistotu jsem se pak podíval na svoje ostatní košile a zjistil, že polovina z nich má rukávy přišité tím samým stehem. Jsem zvědav, jak to dopadne.

Zlatým hřebem ovšem byla zkušenost s kancelářskou židlí, kterou mám doma u počítače. Před, možná půl rokem, z ní začaly vypadávat nějaké kousky suchého maziva, nebo oleje. Chvíli trvalo, než jsem zjistil, od čeho mám ty černé tečky na (světlém) koberci. Pak to přestalo. Nicméně mi to nedalo, a tak jsem napsal do obchodu, kde jsem židli před třemi lety koupil, v domnění, že mi možná dole chybí jen nějaký kryt, který by zabránil tomu, aby ty věci padaly na koberec. Je možné, že jsem ho ztratil, když jsem se stěhoval a počítal jsem s tím, že bych ho v nejhorším objednal a nějak do Francie dostal. Jaké však bylo moje překvapení, když mi odepsali, že prý potřebuji vyměnit celý píst, že mi to vymění v rámci záruční opravy, a že mám napsat, kdy se u mne má zastavit technik, aby to vyměnil. Zmátlo mne jednak, že židle je ještě v záruce (kupoval jsem ji tehdy v showroomu jako předváděcí kousek s 80% slevou, i se kterou ovšem byla cena pořád na úrovni „dobré kancelářské židle“), a že to vyžaduje výměnu pístu. Odpověděl jsem, že to asi bude problém, protože už nebydlím v Praze.

Po pár dnech ovšem přišla odpověď, kterou jsem nečekal. Prý to mám domluvené ve francouzské pobočce, která je shodou okolností kousek od Paříže, a že se mi ozvou. Nakonec jsem tedy vezl židli (sice mi nabízeli i opravu na místě, ale to by bylo také komplikované) tam. „Kousek“ sice bylo pětadvacet kilometrů od Paříže, ale to tak nějak odpovídalo v proporcích tomu pražskému umístění. Navíc to bylo stejným směrem, jako bydlím já. Dokonce i ta „obchodní“ zóna, kde to bylo, jako by té pražské z oka vypadla. Tam mi pak jeden žoviální monsieur, který vypadal jako bývalý ragbista, píst na počkání vyměnil, promazal mechaniku a popřál bonne journée. Jedinou vadou na kráse bylo, že jsem se při zpáteční cestě dostal do ranní špičky (mezi devátou a desátou ranní) a cesta zpět, místo půl hodiny, trvala skoro hodinu a půl.