Tváří na tvář

Kdysi dávno jsem se tady rozepsal o francouzských verbálních pozdravech a naznačil, že se někdy vrátím i k těm neverbálním. Měl jsem to sice v hlavě, ale nechával jsem si to na okurkovou sezónu, až nebude o čem psát, neb to bylo téma nadčasové, které stárnutím nijak neutrpělo - spíše naopak. Situace se ovšem vyvinula nakonec jinak, a tak příležitost se vyjádřit k neverbálním pozdravům právě nastala.

Nejprve je potřeba zdůraznit, že neverbální pozdravy jsou ve Francii poměrně důležitou součástí společenského chování a komunikace. Určitě více, než v Česku. Na rozdíl od smršti verbálních pozdravů, které rozebíral můj první příspěvek, jsou neverbální pozdravy v zásadě jen dva. Podání ruky a dotek tváří. Záměrně nepíši „pusa“, protože by to bylo zavádějící. Později vysvětlím proč.

Podání ruky je univerzální pozdrav. Pokud nevíte, jak se s někým (neverbálně) pozdravit, podejte mu ruku. Samozřejmě, pokud jste muž, a druhá osoba je žena, vyčkejte, co udělá ona. Podání ruky se používá buď při představení, pokud se zdravím s někým, koho jsem nikdy předtím neviděl, podobně jako v Česku, nebo jako denní pozdrav, kterým se zdraví lidé, kteří se denně vídají, třeba v práci, a kteří patří do stejné skupiny nebo organizace. Uklízečku, nebo recepční, i když je vídáme denně, takhle nezdravíme.

Je to tedy formální, ale zároveň i přátelský pozdrav. V každém případě je ovšem doprovázen pozdravem verbálním. Při představování, například bonjour (dobrý den) a enchanté (těší mne). Při denním setkání to může být bonjour nebo salut, následované ça va? [sa va] (jak se máš? - doslova, jak to jde?), pokud jde o známé, nebo kolegy.

Tady by se hodilo udělat krátkou odbočku. Ça va je svým způsobem také verbální pozdrav, protože ve skutečnosti nikoho nezajímá, jak vám to skutečně jde, nebo jak vám je, podobně jako anglické how are you? Jen ve skutečně důvěrném kruhu (mezi přáteli, dobrými známými) si můžete dovolit na tuto otázku odpovědět v duchu jejího původního smyslu, jinak je to bráno jako spouštěč zdravícího obřadu. Další detail, který je potřeba zmínit, je, že ça va je často uvozeno jiným verbálním pozdravem, například bonjour nebo salut.

Typický pozdrav s kolegy tedy vypadá následovně:

Podávám ruku kolegovi a říkám:

• Salut !
• Ça va ? (otázka na kolegu)
• Ça va. (odpovídá kolega)
• Ça va ? (otázka na mne)
• Ça va. (odpovídám stejně)

Jak je vidět, při formálně správném postupu musí při zdravení zaznít čtyřikrát ça va. Přičemž otázka ça va znamená jak se máš? a odpověď ça va, znamená dobře. Což i Francouzům při každodenním zdravení přijde moc, takže to zkracují tak, že druhou a třetí odpověď spojí v jednu. Přitom se drží za ruce.

To přátelské podání ruky je skutečně důležité, a tak si ráno vlastně podá ruku každý s každým. Protože pozdrav začíná vždy ten, kdo přichází, znamená to, že například u nás, když někdo přišel ráno do práce, tak obešel kolegy, co tam už byli, každému potřásl rukou, a zeptal se, jak to jde. Pak si sedl na své místo a čekal, až ho přijdou pozdravit ti, co dorazí po něm.

Doteď jsem psal o podání ruky a zmiňoval přitom kolegy. Nebylo to náhodou, protože takto se zdraví převážně muži mezi sebou (až na výjimky, ale o tom později). Ženy se zdraví podáním ruky jen v tom prvním případě uvedeném výše, tedy při setkání cizích lidí. Pokud se lépe znají, zdraví se dotykem tváří, které provází stejné verbální pozdravy, jako v případě mužů. A zdraví se tak i s muži. Zatímco ženy mezi sebou zvládají tento pozdrav intuitivně správně, u mužů může dojít k pomýlení a je potřeba jej tedy blíže vysvětlit. Následující řádky budou určeny tedy převážně jim.

Předně, ač to možná někdy z dálky tak vypadá, nikdy se nikdo nikoho nedotýká rty. Tváře se dotýkají navzájem svými měkkými částmi a jsou, dalo by se říci, rovnoběžné. Protože tento dotyk vyžaduje určitou koordinaci a cvik, zvláště v bezprostřední blízkosti, kdy už nevidíte, kde přesně je ten druhý, může se stát, že vám to zpočátku úplně nepůjde - narazíte si lícní kosti, nebo se napíchnete na brýle. To se ovšem časem poddá. Pro pomoc s orientací a stabilizací je dovolené se druhé osoby lehce dotýkat rukou na nadloktí. Gentleman si může před pozdravem brýle sundat, ale není to povinné. Já jsem to nedělal, protože je pro mne manipulace s brýlemi vždy komplikovaná, a nejspíš by to zdravenou uvedlo do rozpaků.

Další důležitý prvek pozdravu, který možná vede ke zmatení, je, že ve chvíli, kdy se dotknete tvářemi, vydáte oba zvuk, jako byste si dávali pusu - podobně jako se dělá pusa na malé děti - jen s tím rozdílem, že máte svoje rty vedle uší toho druhého, v bezpečné vzdálenosti od jeho tváře. O to lépe to je ale slyšet, což se hodí, protože zvuk zároveň značí potvrzení pozdravu a je signálem, že můžete tváře zase oddálit, abyste totéž provedli z druhé strany.

Nevím, jestli existuje nějaké doporučení, kterou tváří začínat, mám dojem, že jsem zažil obě možnosti. Údajně také existují varianty pozdravů, v jiných částech Francie, se třemi, nebo dokonce čtyřmi, střídavými dotyky, ale to jsem osobně nezažil. V Paříži a v Provence, kde jsem se hlavně pohyboval, se používaly jen dotyky dva. Pokud bych si nebyl jist, použil bych dva.

Během svého pobytu ve Francii jsem zažil situace, kdy cizinci, neznalí všech detailů, se pokoušeli zdravenou ženu políbit, nebo naopak nevydali závěrečné mlasknutí. To druhé nijak nevadí, to první může ovšem dotyčnou vyvést z míry. Je potřeba si uvědomit, že ženy tento typ pozdravu používají denně, se všemi svými kamarády, nebo blízkými kolegy, takže těch pozdravů zažijí hodně. Proto je jasné, že si rozhodně nepřejí, aby je přitom někdo olizoval, nebo oslintával, byť to některým pánům může přijít patřičné.

Na druhou stranu, tento pozdrav, pokud je proveden správně, je určitě hygieničtější, než podání rukou. Běžný muž, předtím, než dorazí do práce, osahá spoustu věcí. Kliky všelijakých dveří, pokud jede autem, tak i kliky od auta a volant, pokud jede MHD, tak zase různé tyče, apod. a jeho ruka není zrovna sterilní. Může si ji po příchodu do práce a před pozdravem umýt, ale to ne vždy je možné, a ne každý to dělá. Takže mužské ranní podávání rukou je i takové sdílení všeho, co jsme po cestě do práce nachytali. Naproti tomu dotyk tváří, pokud s obličejem neprovádíte nějaké vylomeniny, je v podstatě čistý. V tomhle to ženy mají určitě lépe domyšlené.

Na závěr bych ještě rád zmínil dvě výjimky. I ženy mohou používat pozdrav podání ruky, pokud si chtějí udržet formální odstup (ať už od ženy, nebo od muže). I muži se mohou zdravit dotykem tváří, pokud jde o dobré nebo staré kamarády, běžné to ale není, ani pro ty staré a dobré kamarády.

Když jsem pozdrav dotykem tváří probíral s českými přáteli, narazil jsem na různé reakce. Pro některé, stejně jako pro mne, to byl pozdrav exotický, pro jiné to byl pozdrav známý. Je možné, že vliv má i věk (naše starší generace odchovaná socialismem na to není zvyklá, zatímco dnešní mládežníci to považuji za samozřejmé), nebo prostředí (v umělecky orientovaných kruzích je běžnější, než v technických nebo vědeckých). Navíc, pro někoho, kdo není zvyklý na kontaktní pozdravy, ať už dotykem tváří, nebo i podáním ruky, mohou tyto pozdravy vyvolávat pocit důvěrnosti, což jsem na sobě zpočátku pozoroval, než jsem si na to zvykl. Samy Francouzky jsou si toho vědomy, a ví, že cizinci, pokud to neznají, to mohou takto (špatně) pochopit, a nebojí se toho využít! Na druhou stranu, určitou důvěrnost tyto pozdravy symbolizují. Pokud vás takhle začnou zdravit, znamená to, že vás, jako cizince, přijaly mezi sebe.

PF 2016

Letošní rok začal tím, že mi došla od Francouzské republiky výzva k zaplacení pokuty za překročení rychlosti. Teda, došla do firmy a sekretářka mi ji promptně přeposlala. Jak už bývá tradicí, bylo to na cestě z dovolené, a na dálnici, kde byla snížená rychlost na 110 km/h, jsem jel sto dvacet. Počítám, že normálně se tam jezdí tak padesát, protože to bylo už na kraji Paříže, kde jsou pořád zácpy, ale já tam zrovna jel v neděli o půlnoci, kdy tam skoro nikdo nebyl - na šesti pruzích. Chápu to tak, že to byla pomsta za to, že jsem celou cestu předtím jel po Francii 135 km/h, ale bylo tak hnusně, že se to nedalo změřit. A protože mi tradičně zase udělali nabídku, že když to uhradím hned a bez odmlouvání, nejlépe na internetu, tak dostanu třetinovou slevu, tak jsem nelenil a obratem svých čtyřicet pět babek zaplatil. Jestli jsem přišel také o bod netuším, a ani nevím, jak to zjistit.

Hned po výzvě mi dorazilo péefko od známého, stylově v obálce a s motivem, který mne pobavil. Navíc v provedení vysoké kvality, takže jsem ho vzal další den do práce, abych kolegům předvedl, jak to děláme v Česku. Ukázalo se ovšem, že zkratku PF nikdo neznal, a ani když jsem jim to rozvedl do francouzštiny - pour féliciter - tak netušili, o čem mluvím. Pokusil jsem se jim tedy vysvětlit tento zvyk, ale bohužel, uvedený text ve francouzštině nedává smysl. Minimálně ne tedy v tom smyslu, jaký bychom si asi představovali.

Pour féliciter znamená doslova pro blahopřát. Schválně to píši takhle, aby vyniklo, že féliciter je sloveso, které se ovšem může pojit jen s nějakou osobou (které se blahopřeje). Předložka pour se pak ovšem objeví spíš za oslavencem, například:
- Féliciter les parents pour la naissance de son fils.
- Blahopřát rodičům k narození jejich syna.
Jediný platný kontext, který jsem našel je například:
- Donner des conseils pour féliciter des parents.
- Dávat rady, jak blahopřát rodičům.
Prostě, ač jsem se snažil, jak jsem mohl, naroubovat to na nějaký smysluplný francouzský význam, který by se dal nějak vztáhnout k příchodu nového roku, se mi nepodařilo. Možná, kdyby to bylo pour fêter, kde fêter znamená oslavovat a může se pojit i s událostí, dalo by se k tomu něco vymyslet. Navíc jsem zjistil, že vlastně ani nevím, co to má přesně znamenat česky.

Je to přání dotyčnému, aby se mu dařilo v novém roce? Nebo je to výzva, aby oslavil příchod nového roku? (Otázka je, proč by to měl chtít dělat.). Nebo to je výzva k radosti, že jsme přežili rok předchozí a doufáme, že přežijeme i ten následující. To, že mi poslední dobou na většině péefek chodí obrázky dotyčného s rodinou, k vyřešení téhle zapeklité otázky také nepřispívá. České všechno nejlepší do nového roku mi přijde daleko jasnější a přímočařejší. To ovšem překvapivě nikdo neposílá.

Protože mi to ale nedalo, jal jsem se prohledat internetové zdroje, abych se dozvěděl, že tuto „tradici“ zavedl nějaký intelektuál, někdy v předminulém století, protože mu to patrně přišlo cool. Nicméně, narazil jsem i na zajímavé anonymní vysvětlení na anonymním českém jazykovém fóru, kde jedna z účastnic tvrdila, že pour féliciter byl jeden z přípisků, které se ve Francii kdysi psaly na vizitky. Když dotyčný toho, koho chtěl navštívit, nesehnal, tak u něj nechal svoji vizitku, a k ní něco připsal. A pokud zrovna chybějící byl oslavenec a dotyčný dorazil s kytkou, nechal tam s vizitkou i kytku a na svoji vizitku napsal p.f., což mělo znamenat, že tam byl proto, aby mu blahopřál. Bohužel ani to mi nikdo z kolegů nepotvrdil. Ptal jsem se pak i své německé kolegyně (která je ovšem Francouzka), ale zdá se, že v Německu to také nikdo nezná. Takže to vypadá, jako další francouzské brambory.

Vánoční

Vypukly Vánoce. Přesněji, vypukla vánoční horečka. Ještě přesněji, vypukla nákupní horečka. Tak jako každý rok. Letos jsem to zaregistroval díky francouzskému Amazonu, který vyhlásil nejen „Black Friday“ (po vzoru amerického Amazonu), nebo „Cyber Monday“ (podle téhož), ale rovnou celý „Cyber Week“, který nejen zásoboval denními nabídkami – tj. nějakou slevou, která vyprší o půlnoci, nebo nějaké jiné, časově poměrně blízké, příležitosti, ale také „flash“ prodejemi, kam začal dávat na různě dlouho dobu, různě zlevněné věci. Sice normálně slevy nesleduji, ale jelikož na Amazonu nakupuji celkem často, tak mi to neuniklo, a při procházení jedné takové nabídky mne zaujal dalekohled.

Ne, že bych potřeboval nový dalekohled, ale při poslední plavbě se ukázalo, že dalekohled na palubě se hodí a vzhledem k tomu, že povinné vybavení, které na lodi normálně zahrnuje i dalekohled, většinou neposkytuje odpovídající světelnost, nebo ostrost, zvláště v kritických situacích, kdy moře je rozbouřené, kardinální znaky se zmítají na vlnách a kapitán se musí rozhodnout, kudy pojede. Posádka pak může kvalitní optiku ocenit při pozorování studentek na studentské regatě, a jiných přírodních krás, které plavba na moři přináší. Maje toto vše na paměti, jsem podlehl vábení „kybernetického výprodeje“ a objednal si dalekohled 10x42, který byl navíc vodotěsný, což mi přišlo, že bude podmínka pro námořní techniku nutná.

Ještě než mi dalekohled došel, jsem se ale s nadšením sobě vlastním vrhl do zkoumání různých dalekohledů, typů a provedení, abych se vzápětí přesvědčil, že mít na dalekohledu „waterproof“ zdaleka stačit nebude a že optika 10x42 není úplně to pravé, spíš, že to je přesně to, co se na loď nehodí. Zvětšení 10x se sice papírově zdá lepší, než zvětšení 8x, ale také přináší daleko větší citlivost na třes a udržet takové zvětšení v klidu vyžaduje pevnou ruku chirurga a to i na pevné zemi, nemluvě o lodi zmítající se v živlu. Naopak průměr čelní čočky 42 mm představuje spíše menší řešení, a tím pádem i menší světelnost, menší výstupní světelný svazek a obecně všechno slabší. Samozřejmě uvedený dalekohled měl i nezanedbatelné výhody. Například byl relativně malý (12x15cm) i lehký (tři čtvrtě kila) a se svým zvětšením a kvalitní optikou se hodil výborně na pozorování ptáků, nebo něčeho jiného, co se dalo pozorovat z pevného postoje, případně lehu, na pevné zemi a v podmínkách kvalitního osvětlení. Což večerní připlouvání do maríny nebo zátoky rozhodně nesplňovalo.

Protože sleva byla docela zásadní, nebál jsem se nabídnout dalekohled, před tím, než jsem ho vrátil, ostatním známým a příznivcům. Ukázalo se ovšem, že sledování ptáků není v Česku ještě tak rozšířené a zájem nikdo neprojevil. Tak jsem dalekohled nakonec Amazonu zase vrátil. A protože už mám i potřebné know-how, v dalším pokusu se už zmást nenechám. Bohužel se stalo ovšem to, co se mi běžně stává, když se do koupi nějaké věci ponořím – zjistím, co nechci, a jakých nedostatků se vyvarovat, a nakonec mi nezbyde, než koupit to nejlepší na trhu. Což způsobuje, že se člověku doma hromadí jen to nejlepší a začíná ztrácet kontakt s realitou běžného konzumenta. Navíc to také leze do peněz.

Dalším znakem blížících se Vánoc byl vánoční potlach v práci (nevím, jak jinak přeložit Pot de Noël), který spočíval v tom, že každý z kolegů, kterých bylo celkem dost, donesl něco z domu, případně co koupil, dalo se to na jeden velký stůl v jedné konferenčce a všichni zúčastnění si pak brali a ochutnávali. A protože se to netýkalo jen jídla, ale i pití, bylo to kompletní. Pro mne jako imigranta to samozřejmě bylo zajímavé i čistě ze studijních důvodů, protože jsem mohl ochutnat různé koláče (sladké i slané), které jsou ve francouzských rodinách typické, případně i takové exkluzivity jako domácí portské (ze skutečných hroznů z Portugalska), případně domácí kuskus. Bohužel nabídka zdaleka převažovala poptávku, takže jsem, aspoň, co se týká jídla, poměrně rychle odpadl, a tak se alespoň věnoval vínům a s kolegou probral místopis hlavních vinařských oblastí a charakteristických vlastností jim příslušejících vín.

Bohužel došlo také k malé osobní tragédii, když mi kolega příležitostně prozradil, že sedm z deseti francouzských restauracích nevaří, ale jen ohřívá jídlo nakoupené ve velkovýrobě. Když jsem se to dozvěděl, tak to se mnou tak otřáslo, že jsem musel sáhnout po celé sedmičce červeného, abych chmury aspoň trochu rozptýlil. Situace se údajně vyhrotila natolik, že francouzské ministerstvo pro francouzskou kuchyni dokonce někdy loni vydalo vyhlášku, že restaurace budou muset začít uvádět, zda jídlo připravují na místě, nebo ne. A teoreticky by to mělo už platit. Akorát jsem to v žádné restauraci neviděl.

V únoru ovšem má vyjít nové aktualizované vydání michelinského průvodce pro rok 2016 po hotelech a restauracích, které si hodlám za své těžce vydělané peníze pořídit, abych se neblamoval na tripadvisoru, nebo jinak, a budu ho nosit všude s sebou. Šance, že by se do průvodce dostala nějaká restaurace nezaslouženě je i podle Francouzů zanedbatelná. Aspoň na něco je ta jejich posedlost centralizovaným dohledem a známkováním dobrá. Sice mne zaujala tříhvězdičková restaurace, kde onehdá povečeřel Hollande s Obamou, ale možná bude lepší začít nejdřív něčím méně exkluzivním, s méně hvězdičkami, případně více vidličkami. Ostatně, jak vám každý Francouz potvrdí, i víno je potřeba začít ochutnávat od toho nejhoršího, aby pak mohl člověk ocenit to nejlepší, a také fakt, že za něj dá majlant.

Ve Francii proběhly regionální volby, které volí místní rady v regionech. Navíc od prvního ledna příštího roku se celá Francie reorganizuje, staré menší regiony se slučují do nových větších, což přináší jistá pnutí nejen na politické, ale i národní scéně, protože někteří se snaží tuto „centralizaci“ populisticky interpretovat negativně, jako ztrátu svébytnosti a lokálních pravomocí na úkor „super regionu“. Čemuž se nedivím. Naše lokální politická buňka v čele se starostou pořád bije na poplach – jen si nejsem jist, zda pro anebo proti.

Jinak to vypadá, že ve výsledcích poměrně uspěla nacionalistická strana Marine Le Pen, která využila posledních přehmatů a obecně neschopnosti vládnoucí garnitury. Na scénu se také vrací již několikrát zatracený „Sarko“, jak mu Francouzi důvěrně říkají, který zdá se být nezničitelný, na rozdíl od jeho manželky, která si to zvládla udělat sama, minimálně co se vizáže týče. Nový kolega v práci, který je Ital a zrovna si koupil byt, už začal plánovat, kam emigruje, až to tady Le Penová zavře a vyžene imigranty. Já jsem si sice nic nekoupil, takže jsem v zásadě pořád připraven, ale i tak jsem zjistil, že těch míst, kam bych vyloženě chtěl, zase tolik v Evropě není. Každopádně mám ještě chvíli času si to rozmyslet, než se politika dostane mezi lid.

Tento týden mi kolega v práci sdělil, že mu můj hlas připomíná George Clooneyho z reklamy na Nespresso, a to přesně v tom, že máme s Georgem úplně stejnou výslovnost jména Jean. George tak v reklamě volá na Jeana Dujardina, který je údajně populární francouzský komik, ale už hrál i v Hollywoodu, a který mne zaujal jako vyšetřující soudce v La French. Rozhodně by mi nevadilo být přirovnáván ke Clooneymu, nebo i jen k jeho hlasu, ale v tomhle konkrétním případě si nejsem úplně jist, jak si tohle sdělení vyložit. Prý se mu při tom úplně vrací živý obraz reklamy. Tak doufám, že George na své výslovnosti tohoto slova dost zapracoval, protože v reklamě nic jiného neříká.

Další návštěvy

Po Lence přijel kolega z práce Tomáš, který byl v Paříži služebně, aby vedl školení pro naše zákazníky. Bydlení tedy měl, ale na pivo jsem ho přece jenom jednou vytáhl. Což by normálně nebyl problém, ale protože tady měl tentokrát i společnost, byla to bezpochyby osobní oběť, kterou jsem ocenil. Také jsem při té příležitosti zjistil, že pivo od posledně zase podražilo, minimálně ve 14. okrsku.

S pivem to je vůbec v restauracích potíž. Jednak mají většinou čtyři druhy, z toho většina jsou nějaké belgické masovky, jako např. Grimbergen, nebo Leffe (počítám, že to je pocta Belgičanům, nebo, vzhledem k jinak poměrně výraznému názoru, jaký Francouzi na Belgičany mají, naopak pomsta), případně Heineken a do toho povinně francouzská klasika jménem 1667, domorodci zkráceně přezdívaná jako „šestnáctka“. Už jsem zkoušel všechny a kromě šestnáctky to moc nedávám . Nevím jestli to je druhem piva, nebo jeho průmyslovou výrobou, nebo nakonec i mým chátrajícím zdravím, ale po dvou už mám dost, a navíc je velká šance, že mě po nich začne bolet hlava. Ono obecně najít pivo, po kterém by mě hlava nebolela (a to ne proto, že bych ho hodně vypil), začíná být problém. Dokonce i vyhlášená mnichovská piva mne v tomto ohledu ne vždy sednou.

Přestože na tom pracuji od momentu, kdy jsem přijel, zjistil jsem, že ať koupím v supermarketu cokoliv, tak mi to po relativně krátké době přestane chutnat. Ať už to byly různé varianty Leffe, alsaský Fischer, nemluvě o Heinekenu, irském Guinessu, mexické Coroně, nebo různých bio-pivech vařených v pravých francouzských rodinných a nerodinných pivovarech. Zkusil jsem všechno, včetně importovaného Prazdroje. Všechno, co se dalo koupit v blízkém supermarketu, nemělo to víc, než šest procent alkoholu, příchuť whisky, třešní, jablek, kouře, medu, případně nějakou jinou zásadní vlastnost, která v mém světonázoru není slučitelná s pivem. Až když jsem už nevěděl jak dál, vzal jsem na milost i „červený“ Kronenbourg z Alsaska, protože jsem si pamatoval, že ho na jaře, na lodi, v La Manche, pánové celkem hodně pili, a nestěžovali si. A zjistil jsem, že to pivo je tak Pils (tedy sterilní), jak jen být může - bez (pří)chuti, ale také bez následků. Takže momentálně jedu v tom. A občas zavzpomínám na služebky v Mnichově, případně staré časy v Česku.

Přestože se o Francouzích traduje, že nepijí pivo, je brasserie, hned po restauraci, jeden z nejčastějších večerních podniků. Slovo samo sice znamená také pivovar, ale ve smyslu, v jakém se to používá v ulicích, je to spíš něco jako francouzská varianta české hospody. Tedy místo, kam si člověk jde sednout, často s někým, na kus řeči, a něco u toho pije. Nemusí to být nutně jen pivo, ale pivo je v brasserie poměrně oblíbené. Dá se tam i něčeho malého najíst, ale na večeři to většinou není, maximálně tak toust, nebo sendvič. Zařízením to spíše než českou putyku pak připomíná kavárnu. Jen druh nápojů se liší.

Takže takový typický společenský večer začne jedním (nebo dvěma) pivy v brasserie, aby se posléze společnost přesunula do restaurace na seriózní večeři. Je ovšem potřeba si uvědomit, že za jedno pivo je považován čtvrtlitr v malé sklenici, označované ovšem všemi jako demi. Demi jinak znamená půl, ale v souvislosti s pivem to údajně vzniklo ze spojení „půl pinty“. Nicméně v Paříži jsou zvyklí na cizince, takže jsou ochotní nabídnout i poctivý půllitr. Pak je ale jistější, aby nedošlo k mýlce, použít na férovku označení demi-litre. Matně si vybavuji zážitek s francouzským kolegou na večeři v Mnichově, kde si chtěl dát malé pivo, a když se s číšníkem konečně shodli na tom, že to bude čtvrt litru, vypadalo to, že číšník pak musel jít koupit čtvrtlitrovou skleničku ven. A když ji pak vítězoslavně přinesl, dával jasně najevo, že jde o výjimečný okamžik v historii celého podniku. A to nemluvím o třeba takovém Hofbräuhaus, kde některé piva, ani do méně než litrových tupláků, nečepují.

Tomu, že Francouzi nepijí pivo po litrech, odpovídá i cena, která se pohybuje v restauracích a brasseriích kolem tří až pěti babek za demi, což v důsledku dává šest až deset babek za půllitr. A navíc za to člověk dostane ve většině případů něco z Belgie, co se nedá pít. Zajímavé, že za stejnou cenu je v Mnichově k mání celý půllitr a o poznání lepší. Snad i proto mne překvapilo, když jsem těch skoro deset babek po pokecu s kolegou za pivo platil. A to nepočítám palačinky, které vypadaly, že spíš než z plotny jsou ze supermarketu. To jsme navíc byli ve skutečné restauraci. Ani to nám ale nezabránilo v tom dát tři „demi“ a odejít v zásadě spokojení. Nakonec, šlo o to se hlavně sejít.

Jinak, pokud by si člověk chtěl vychutnat brasserie, nebo případně palačinky, tak se nabízí na Montparnassu, kousek od věže, kolem stanice metra Edgar Quinet. Jsou jich tam mraky. Kolem stanice je v podstatě takové malé náměstí a také z něj vede ulice rue Montparnasse, která je od začátku až do konce plná palačinkáren a na konci je i pekárna. Přitom se tam dají koupit nejen palačinky sladké (crêpes), ale i slané (galettes), které hravě vydají i za středně velkou večeři. A protože galette pochází z Bretaně, nezbývá, než ji zapíjet dobrým cidrem - což na místě není problém. Bohužel, zdá se, že všechno, co pochází z Bretaně a má kulatý tvar, se nazývá galette, takže je potřeba si dát pozor, aby nedošlo k záměně s tříkrálovým koláčem s mandlovou nádivkou, který se jmenuje stejně. Je prostě potřeba rozlišovat kontext.

Další návštěva, která mne vytrhla ze stereotypu moderního pařížského předměstí, byl Žabák, který dorazil služebně na nějakou konferenci a projevil zájem se mnou zažít adrenalin velkoměsta. Žabák není vyloženě gurmán, takže jsem vyloučil šneky i andouillette, a navíc je abstinent, čímž odpadla i možnost objevit nějakou další brasserie. Principiálně se ovšem francouzskému jídlu nebránil a já se nechtěl nechat zahanbit, takže nějakou večeři jsme plánovali. Na druhou stranu, nebojí se jet na kole, a tudíž jsem bez váhání navrhl, zopakovat podobný program, jako jsme minule měli s Lenkou. Jediný rozdíl byl v tom, že Žabák bydlel v nějaké podivné čtvrti skoro na druhé straně Paříže, kde jsem nikdy předtím nebyl, a poté, co jsem se tam v souvislosti s jeho návštěvou, abych ho vyzvedl, podíval, doufám, že už nikdy příště nebudu.

Sice to bylo na trase RER C, které projíždí všechna zásadní místa v Paříži, od nábřeží, přes Eiffelovku, Invalidovnu, Musée d'Orsay až po Saint-Michel s Notre Dame, a pak pokračuje dál přes Gare d'Austerlitz (což by se dalo přeložit jako „Slavkovské nádraží“) do divočiny, kde jsme se měli se Žabákem sejít. Do té doby jsem se nejdál dostal právě na Austerlitz. Ne, že bych od tam někam jezdil, ale kousek od nádraží Austerlitz je Gare de Lyon, odkud občas jezdím vlakem do Provence, a když tam jedu z domu MHD, tak je pro mne nejjednodušší sednout na RER a pak to pěšky dojít.

Takže jsem vyrazil na zastávku Bibliothèque François Mitterrand. Na zastávce mne přepadl silný pach moči a hromady roztrhaných novin všude po zemi. Myslel jsem, že tam asi proběhl nějaký happening, který někteří účastníci neustáli, ale později jsem ze zpráv zjistil, že ten bordel na zemi byla forma, kterou stávkovali uklízeči zastávek metra a RER. Už si přesně nepamatuji, proč stávkovali, jen mě zaujalo, že považovali za nejlepší způsob, jak na sebe upozornit, právě toto.

Do večera (a do večeře) bylo ještě dost času, takže jsme se dohodli, že najdeme nějakou pekárnu a dáme si sendvič. Normálně bývá pekárna na každém rohu, ale tady nějak nebyla, a turecký fast food, jediný podnik v okolí, nevypadal moc povzbudivě už zvenku. Našli jsme tedy kola a vyrazili do města. A protože jsem nechtěl ztrácet čas hledáním občerstvení, zamířil jsem rovnou na Gare de Lyon, protože vím, že tam je několik různých sendvičáren, a navíc tam bude určitě otevřeno. A taky že ano. V mé oblíbené sendvičárně Paul přes ulici jsme nakonec uspěli. Možná bych měl upřesnit, že tomu, čemu Francouzi říkají sendvič, se v Česku říká obložená bageta. To jen, aby bylo jasné, že jsme volili typickou místní krmi a nikoliv import ze zámoří. Normálně se dá sendvič koupit téměř v každé pekárně, byť nabídka může být omezená. Nicméně existují pekárny, které se na sendviče přímo specializují, např. Paul, nebo Brioche Dorée, a kde je možné si dát i sladké pečivo, kávu, případně jiné nápoje. Osobně se mi nějak víc zamlouvá Paul, protože tam mají lepší bagety. Onehdy jsem v Praze šel po nákupním centru na Floře, a co tam dole v přízemí nevidím, pekárnu Paul. Bohužel, bagety tam ovšem zjevně používají jiné.

Po krátkém občerstvení na Gare de Lyon jsme pak pokračovali směrem na Place de la Bastille, kde jsem chtěl Žabákovi ukázat Bassin de l'Arsenal, což je v podstatě slepé rameno Seiny, vedoucí od řeky až k Náměstí Bastily, kde kotví hausbóty a plachetnice, a které je z jedné strany navíc obklopené pěkným parkem, který ve slunečných dnech vyloženě vybízí k pikniku. Po příjemné procházce parkem kolem lodí a překonání náměstí (kde už dávno Bastila není), jsme opět sedli na kola a vydali se po stopě kanálu, který začíná právě v tom slepém rameni s loděmi, a pak pokračuje pod zemí, aby se po chvíli opět vynořil nad zem a jako Canal Saint Martin pokračoval až na hranici Paříže a pak dál za ní. V části mezi Seinou a Jaurès na něm jezdí výletní lodě (i tou podzemní částí). Jinak je na celém kanálu spousta mostů, které se musí vždy otevřít, aby lodě mohly proplout, takže to má celé poměrně exotický ráz. V teplých měsících je navíc břeh kanálu doslova obležen mladými lidmi, většinou studenty, kteří se tam chodí bavit, studovat, nebo relaxovat.

Na kole jsme kanál sledovali právě až na Jaurès, abychom tam otočili a vydali se zpět, kolem Gare du Nord směrem na Operu a dál na populární Printemps s vyhlídkou. Po vyhlídce už nebylo moc času, a vypadalo to, že zvládneme tak maximálně ještě dojet zpátky k řece, možná se zastavit u Notre Dame, a pak se v latinské čtvrti někde najíst. Jenže než jsme dojeli k Louvru, skolil nás hlad, takže jsme rezignovali a zašli do jednoho podniku, na pravém břehu, který podle všeznalého internetu měl dobré reference, abychom ochutnali jídlo poctivé francouzské domácí kuchyně - Boeuf Bourgignone, servírované ve stylových litinových hrncích a se dvěma uvařenými bramborami v ceně. Žabák, kterého si zjevně estetický dojem servisu nezískal, prohlásil, že to vypadá a chutná jako guláš, ale je k tomu málo brambor. Což v zásadě, až na mrkev a jiné koření, které tam naopak byly navíc, nebylo daleko od pravdy. Po jídle jsme pokračovali už pěšky k Notre Dame, kam jsem se poprvé podíval dovnitř, protože v tuto odlehlou dobu tam už nebyla fronta. Pak jsme ještě krátce nahlédli do latinské čtvrti, abychom pak už jen sedli na kolo a vyrazili zpět do divočiny. Při cestě zpět jsem měl trochu obavu, jestli to Žabák zvládne, protože bylo vidět, že jízda přes křizovatky na červenou mu úplně nejde, ale nakonec to dal.

Druhý den ovšem měla celá výprava dohru, když se přihlásil znovu Boeuf Bourgignone a neuctivě se s námi předčasně rozloučil. Po podrobnějším průzkumu recenzí na internetu se pak ukázalo, že jsme v poslední době nebyli jediní, kdo takto dopadl. Nicméně kolega v práci mi tvrdil, že to je jeho oblíbená restaurace, kam chodí na jejich specialitu L'asiette du rôtisseur. A teď, babo raď!

Okurková sezóna

Dohrál jsem třetího Zaklínače. Podle časomíry ve hře jsem v něm strávil skoro 180 hodin a vyplnil zhruba tři čtvrtiny všech úkolů. Což je úctyhodný výkon i na muže středního věku bez závazků. V podstatě jsem nedělal skoro nic jiného. A musím přiznat, že se Poláci z CD Projekt Red vytáhli a ukázali světu, jak má vypadat kvalitní hra. A nejenom to. Dokonce dokázali, že jsou schopní držet krok s kvalitou literární předlohy (či spíše inspirace). Po celou dobu hraní jsem měl pocit, jako bych četl knihu, jen s tím rozdílem, že místo linky vedené autorem, jsem si linku vytvářel sám. A tak zatímco z posledního literárního pokusu Sapkowského, znovu oživit svět Zaklínače, jsem byl spíš zklamán, v pořadí třetí hra završila bez jakékoliv pochybnosti sérii, která začala před 8 lety prvním Zaklínačem, který tehdy přišel jako blesk z čistého nebe. Dvojka sice trochu ukročila stranou, ale v posledním dílu se naplnilo beze zbytku finis coronat opus.

Nyní však již k okurkám.

Zpráva z českého webu:

ZÁKAZ AUTOBUSŮ S DĚTMI VE FRANCII
Letos ve Francii je zakázáno přepravovat děti v autobuse v sobotu 1. srpna. Zákaz se vztahuje i na zahraniční autobusy a důvodem zákazu je uctění památky 55 dětí, které zemřely při tragické dopravní nehodě v roce 1982 u města Dijon.

Dostal jsem to od kamaráda s dotazem, zda to je skutečně pravda. Na první pohled jsem to prohlásil za kachnu, ale protože jsem už zvyklý na ledacos, po chvíli mi to nedalo a jal jsem se pídit, jestli na tom přece jenom něco nebude. A k mému překvapení se ukázalo, že ano, byť ovšem trochu jinak, než se objevilo v české zkratce.

Ve Francii je skutečně každý rok vyhlášen jeden den (dříve i více dnů) o prázdninách, kdy platí vyhláška „O zákazu přepravy dětí ve veřejné dopravě“, kterou je možné najít na webu francouzských zákonů, a která se odkazuje na definici přepravy dětí ve veřejné dopravě z července 1982, která, podle data, vznikla bezprostředně před nehodou. O nehodě dokonce existuje článek na wiki, který zároveň uvádí na pravou míru pár nepřesností v české zprávě. Obětí z autobusu bylo 53 a z toho 44 dětí z pařížského regionu, které jely na tábor, další dvě děti zemřely v ostatních autech, které se účastnily srážky. Nehoda se stala u města Beaune, které je asi 40 km od Dijonu.

Tato tragická nehoda měla několik přímých důsledků na pravidla silničního provozu. Jednak byla snížena maximální rychlost v dešti na 110 km/h na dálnici a 80 km/h na běžné silnici (bez deště jsou limity stejné jako v Česku) a jednak dala důvod vzniknout právě zmiňované vyhlášce o zákazu přepravy dětí. V této souvislosti je potřeba zmínit, že zákaz se vztahuje na přepravu dětí veřejnou dopravou ve vozidlech s více než devíti místy (včetně řidiče) a platí i pro cizince. Je ovšem potřeba také uvést, že jako každé nařízení ve Francii, má určitá specifika. Například neplatí pro dopravu v rámci departmentu, nebo mezi sousedními departmenty. Dále (v aktuálním znění) je vyjmenováno, které departmenty se pro účely výkladu této vyhlášky považují za jeden, z čehož vyplývá například, že v rámci regionu Île-de-France je doprava v zásadě neomezená, stejně jako doprava na obě pařížská letiště. A samozřejmě, v odůvodněných případech může místní prefekt udělit výjimku.

Přestože tragická nehoda byla zjevnou motivací pro vyhlášení zákazu, důvodem nebylo uctění památky obětí, ale omezení provozu v době, kdy je na silnicích největších nával, což ve Francii je typicky první víkend/sobota na přelomu července a srpna, kdy se jedna polovina Francie přesouvá z jihu na sever a druhá ze severu na jih, protože nejvíc lidí začíná svoji dovolenou. Letos to proto vyšlo na 1. srpna a pro příští rok se to zase upraví novou vyhláškou. Zkoušel jsem se prokousat i původní vyhláškou o přepravě dětí ve veřejné dopravě, ale po několika desítkách odstavců, které se zabývaly tím, co to je autobus a z čeho se skládá, jsem to vzdal. Samozřejmě jsem to i konzultoval s rodilými Francouzi, ale zdá se, že o vyhlášce buď neví, nebo ji považují za vtip, nebo za spíše prospěšnou.

A když už jsem u právních norem, shodou okolností jsem se nedávno potýkal také s jiným zákonem, a sice o klasifikaci zbraní a pravidly s jejich nakládáním. Ne, že bych se cítil nějak zásadně ohrožen, byť oficiálně je pařížský region pořád ve stavu nejvyšší bdělosti - bezprostředního ohrožení atentátem, ale rozhodl jsem si koupit kapesní nůž. Kdo četl moji patálii s nožíkem na letišti v Roissy, tak ví, že státní aparát je na nožíky zvlášť citlivý, a tak poučen touto zkušeností, rozhodl jsem neponechat nic náhodě a poučit se, jak to s nožíky tedy je.

Ukázalo se, že nože jsou z pohledu zákona pojímány jako zbraň, pokud jsou to „útočné nože“ (couteau-poignard). Problém je, že kategorie útočného nože není v zákoně nějak blíže vymezena, ale zato je v zákoně jasně řečeno, že tyto nože (stejně jako ostatní zbraně v dané kategorii) může člověk kupovat a vlastnit, ale nesmí je nosit, nebo převážet, pokud k tomu nemá „legitimní důvod“. Přičemž legitimní důvod také není v zákoně definován. Připomíná to tak trochu „větší, než malé množství“.

A tak přestože francouzská legislativa je bizarní, normální Francouz je normální a potřebuje nějaký výklad, který se dá pochopit a obhájit a tudíž vytvořil komunitní výklad zákona. Což je další bizarní věc, protože to je laický názor, ke kterému se státní správa z principu nevyjadřuje a v případě sporu nakonec záleží na soudci. Komunitní výklad nicméně říká, že jako couteau-poignard se chápe nůž podle definice v zákonu o celní službě, což je jediná definice dohledatelná v celé právní normě, která říká, že nůž s pevnou čepelí, případně s pojistkou (kterou lze nůž změnit na nůž s pevnou čepelí) spadá do této kategorie.

Co se týká legitimního důvodu pro nošení a převoz, tak to záleží na okolnostech - místě, době, chování, a také náladě kontrolujícího orgánu. Tudíž např. vzít si nůž na krájení bagety a salámu je legitimní důvod, pokud jde člověk na výlet do přírody. Vzít si nůž do města na sebeobranu legitimní důvod není - resp. všichni se shodují na tom, že není. V bezpečné francouzské společnosti není žádný legitimní důvod pro to, aby měl člověk potřebu se bránit, natož nožem, a zvláště, když je celý region v bezprostředním ohrožení atentátem.

Přišlo mi divné, že podobný princip, že si mohu nůž koupit (i ten útočný) a mohu ho vlastnit, ale nesmím ho běžně nosit (a nebo převážet) se uplatňuje i na další zbraně, což mohou být např. sportovní nebo lovecké palné zbraně. To mi ovšem vysvětlil snadno kolega. Ve Francii je každý druhý Francouz lovec a každý první rybář (obrazně řečeno, rybářů je registrovaných asi jeden a půl milionu a lovců o něco méně), takže jde o poměrně významnou skupinu voličů. A každý lovec má doma nějakou tu pušku, protože k tomu, aby ji měl, stačí členství v místním loveckém klubu, kde na vesnici jsou v podstatě všichni. Kolega pochází z vesnice a tím pádem je také v takovém klubu a také má svoji kulovnici. Takže, aby se maximálně omezil výskyt zbraní na veřejnosti, a aby se zároveň nenaštvalo moc voličů, řeší to zákon po francouzsku. Zbraně můžete vlastnit, nebo si je pořizovat, ale nesmíte je převážet, nebo nosit - pokud k tomu nemáte příslušné povolení (u palných zbraní legitimní důvod nestačí).

Toliko tedy k okurkám.

Procès-verbal

Párkrát jsem se snažil zjistit, jak je na tom francouzština se slovní zásobou v porovnání s jinými „sousedními“ jazyky, protože mě kolegové v práci pořád přesvědčují, jak je jejich jazyk bohatý a plný nuancí. Zvláštní, že se mi žádnou srovnávací studii v tomhle směru na internetu najít nepodařilo, a pokud jsem nějakou našel - týkající se slovní zásoby - tak většinou tvrdila, že právě ten vlastní jazyk je nejbohatší a ty ostatní jsou „chudé“. Vypadá to, že jazykovědci trpí často komplexem vlastního jazyka. Přesto mám o bohatosti francouzštiny své pochybu, které se připomenou vždy, když se snažím z kolegů dostat nějaké francouzské slovo a oni přijdou na to, že žádné takové ve francouzštině nemají.

Přesněji řečeno, francouzština je nejspíš bohatá se všemi archaismy a teoretickými časy, navíc, poměrně dost anglických slov má svůj původ ve francouzštině, ale v běžné mluvě a popisování běžných věcí občas překvapí poměrně krkolomnými konstrukcemi. Třeba posilovna je salle de remise en forme (doslova „místnost k navrácení do formy“). Často se také stává, že francouzská slova mají několik významů, často zcela nesouvisejících. Takže například vol znamená let, nebo krádež. Nebo tirer znamená střelit, táhnout, nebo sázet (text). Nebo rapport může být poměr (a to v obou významech toho slova - jako vztah osob a jako poměr dvou veličin), nebo zpráva.

Pak jsou ve francouzštině slova, u kterých i sami Francouzi přiznávají, že jsou neintuitivní. Jedním z nich je procès-verbal, který označuje oficiální zápis, přestože to vypadá, že by mohlo jít o něco mluveného. Například po schůzi SVJ dostanou všichni ze schůze procès-verbal. Nebo při vracení mého starého služebního auta se mnou chlapík z leasingovky sepsal procès-verbal o předání. Další příležitost, kde se dá narazit na procès-verbal, je zápis výpovědi na komisariátu (policie), což jsem si sám vyzkoušel před pár dny.

Celá situace začala poměrně nevinně tím, že jsem si objednal pár věcí na Amazonu o odjel na týden na služebku. V týdnu mi balíčky došly. Alespoň podle Amazonu a pošty a já, když jsem se v pátek večer vrátil, jsem je ve schránce nenašel. Dopisy tam ovšem byly, takže jsem v sobotu nelenil a vyrazil na místní poštu, aby se mrkli, jestli je tam někde nezapomněli. La Poste funguje podobně jako Česká pošta, akorát je pokročilejší v technologiích, ale zato v tom občas mají o to větší chaos. Nicméně pošťák na poště mi potvrdil, že mi oba balíčky doručili do schránky, a že prý mám někam zavolat a podat reklamaci. Což mi bylo divné, tak jsem tam sice zavolal a podal reklamaci, ale zároveň se zeptal sousedky, co je ve výboru, jestli neměl někdo v domě podobný problém.

Ukázalo se, že měl. Údajně někdo v inkriminovaný týden vykradl poštovní schránky. To samozřejmě zcela změnilo situaci, takže mě pak nepřekvapilo, když mi z La Poste volali, že moje zásilky byly skutečně doručeny. Na druhou stranu mě překvapil Amazon, který mi vrátil bez řečí peníze, poté, co jsem jim signalizoval, že jsem nic nedostal, a to i přes reklamaci na poště. Tak jsem to objednal obratem znovu s doručením na odběrní místo.

Druhá věc, která mne překvapila, že se někdo rozhodl vykrást schránky zrovna u nás, když máme všude nainstalované kamery a říkal jsem si, jak to asi udělal. Nejjednodušší, jak to zjistit, bylo se podívat rovnou na záznam. Pokud by ovšem člověk věděl, kdy přesně se to stalo. Vznesl jsem tedy v emailové diskusi se sousedy dotaz, zda je možné záznamy z kamer vidět. Na což soused, co je má na starosti, odpověděl, že když mu dám USB klíč, tak mi je na něj nahraje. Rozhodně prý ale mám jít na komisariát podat oznámení o přestupku (porter une plainte - doslova „vznést stížnost“) o tom, že mi vykradli schránku a trvat na tom, že máme k dispozici videozáznam. Což nebylo úplně zřejmé, protože ho zatím nikdo neviděl, ale věřili jsme, že to tam někde bude.

Protože moje zkušenosti s podáváním oznámení na policii byla do té doby poměrně omezená (jednou jsem byl na policii v Praze, když mi ukradli zpětné zrcátko u auta) a ve Francii žádná, zkoušel jsem v rámci teoretické přípravy najít na internetu nějaké návody. A přitom jsem našel možnost podat pré-plainte, což byla v podstatě výpověď po internetu, kdy si člověk vyplnil formulář sám a nakonec uvedl, kdy by si přál se zastavit na policii, aby to osobně zpečetil. Chápu, že se tím ušetří spousta času, kdy se vyplňují rutinní údaje, jako kde dotyčný bydlí, jeho nacionále, případně, co se mu vlastně stalo. Protože jsem byl zase na služebce a vrátil se až ve čtvrtek a podle sousedů to bylo zjevně urgentní, vyplnil jsem pré-plainte o půlnoci ze čtvrtka na pátek s tím, že bych to rád na policii dořešil v pátek odpoledne.

Vzal jsem si na pátek práci z domu a čekal, kdy mi zavolají z komisariátu. Když ale pořád nikdo nevolal, a už se nachýlilo odpoledne, vyrazil jsem iniciativně do jámy lvové sám. Před komisariátem mě zastavil chlapík se samopalem a prohledal mi batoh, protože máme pořád stav nejvyššího ohrožení atentátem. Našel ale jen láhev vody, neboť zrovna udeřila extrémní vedra s 35 stupni ve stínu, a pustil mě dovnitř. Tam mě začala vyslýchat starší paní, co vypadala jako vrátná a podle tetování na levém předloktí bych tipl, že měla bouřlivé mládí. Pak se mě vyptávali další dva policisté, a nakonec se mě ujal jeden, který tam všechny pořád obíhal, ať prý si sednu a počkám, až na mě dojde řada. Všichni totiž byli zaneprázdnění vypisováním oznámení lidí, kteří přišli přede mnou, a kteří nevyužili možnosti internetu jako já.

Takže si tak sedím v čekárně a pozoruji podezřelé osoby, které přicházejí a odcházejí, a v tom mi někdo volá ze skrytého čísla. Bohužel, ve Francii, telefonáty, na které člověk čeká, přicházejí často ze skrytého čísla. Asi nějaký národní zvyk. Takže to zvednu a dozvím se, že moje pré-plainte je vyřízena a že se mohu dostavit na komisariát. Trochu vyvedu chlapíka na druhé straně z míry tím, když mu oznámím, že tam už jsem a čekám v čekárně, na což chlapík odpoví, že se tam teda sejdeme. V mezičase za mnou přijde ten pobíhající policista s nabídkou, že se mnou nemohou sepsat oznámení, protože jsou všichni přetížení, ale že bychom to mohli udělat jinak. Jak jinak se ale nikdy nedozvím, protože mezitím dorazí ten, co mi telefonoval, a vyzve mě, abych podepsal výpověď (procès-verbal) asi šestkrát a nevypadá, že by se se mnou chtěl nějak zvlášť bavit. Protože navíc vypadá jako hubenější verze The Rocka, tak neoponuji, ale i tak zmíním, že mi sousedi kladli na srdce, abych mu bezpodmínečně zdůraznil, že máme v domě video. Když si pak ale přečtu později výpověď, co jsem podepsal, tak zjistím, že to tam už je uvedené, dokonce na třech různých místech.

Mezitím soused, co má klíče, po detektivní práci, našel dvě videa, ze dvou dnů, z inkriminovaného týdne, kdy nám vykradli schránky. Překvapivě ovšem, se dvěma různými zloději. Což ovšem neověřenou informaci, kterou přinesl další soused, že původního zloděje už chytili, stavělo do úplně nového světla. Skoro to vypadá, že si k nám do domu chodí vybírat schránky kde kdo. O to víc je zarážející, že jim při tom nevadí, že je snímají tři barevné kamery ve full HD. A to, kromě těch kamer, máme na dveřích velkou nálepku, že je objekt střežen. Pozorovat pak zloděje, jak si nasadil gumovou rukavici, aby nezanechal otisky, a jak se snaží působit nenápadně, je svým způsobem bizarní.

Na druhou stranu ovšem, vykrást francouzské schránky je tak jednoduché, že i méně inteligentní zloděj si na to může troufnout. Schránky totiž mají otevírací čelní stěnu, která kryje celý blok asi třiceti schránek, kterou normálně pošťák otevře, aby mohl lidem do schránek dát balíčky, co neprojdou štěrbinou na dopisy. Tenhle klíč bude nejspíš stejný pro všechny schránky ve Francii (jinak by pošťáci s sebou museli tahat vagón klíčů), takže dostat se k němu asi nebude tak složité. Co mne naopak překvapilo, že jeden zloděj měl i bezkontaktní klíč k domu, kterým si otevřel. Budu se na to v práci muset podívat, jak jednoduše se dá naklonovat.

Každopádně, když jsem zjistil, že zloději jsou dva (a zjevně každý jiný) a chytili jen jednoho, pokusil jsem se odklonit, resp. zachytit, další zásilku, která byla už na cestě tak, že jsem napsal na La Poste email, že bych rád, aby mi zásilku nedoručovali, ale nechali ji na poště, že si ji vyzvednu. Druhý den mi došla odpověď, že dostali moji žádost, ale že s tím nemohou nic dělat, protože balík je na cestě a že si mám počkat, až dojde na další překladní místo, a poslat žádost znovu. Protože už jsem tu ale nějaký pátek, nenechal jsem se tím odradit a zavolal obratem na zákaznickou linku.

Zákaznická linka La Poste se ovšem nedá snadno. Jednak se první ozve automat, který člověka vyzve, aby jednou větou popsal, co potřebuje. Zkusil jsem „sledování zásilky“. Pak to řeklo něco, jako „nyní stiskněte na telefonu mříže“ a když jsem to nestiskl dostatečně rychle, hovor se rozpojil. La Poste se podařilo zavést QTE do zákaznických služeb. Volám tedy znovu a nyní již připraven, tisknu mříže během desetiny sekundy a dostávám se do dalšího kola. Mám prý říci první dvě písmena sledovacího čísla. La Poste totiž ve své osvícenosti zavedla sledovací čísla, která mají na druhé pozici písmeno, což se nedá zadat na numerické klávesnici telefonu přes tónovou volbu, takže se to musí říci. Automat dokonce napovídá, že např. mohu říci „osm vé“. Mám 8G, takže říkám „osm gé“, ale bohužel napoprvé to nedávám a hovor se rozpojuje - další život v háji.

Vytáčím tedy znovu a napotřetí procházím i přes 8G a tak přidám zbytek čísla přes klávesnici. V průběhu konverzace automat ještě chce, abych různé informace potvrzoval nebo upřesňoval tím, že řeknu „ano“, nebo „ne“, takže pro nezaujatého pozorovatele musí takový hovor vypadat docela záhadně. Nicméně, když nakonec všechno potvrdím, případně vyvrátím, se dozvídám, že balík je na cestě a hovor se rozpojuje. „Sledování zásilky“ nebyla zjevně správná volba. Na čtvrtý pokus tedy zkouším „změna adresy doručení“ (nebo něco v tom smyslu) a to mě, po dalších potvrzeních a vyvráceních, přepojuje na živou osobu. Něco jako „stiskněte mříže pro spojení s pošťákem“ systém nezná.

Takže poté, co jsem si pokecal s jednou pošťačkou a jedním pošťákem, mi ten druhý slíbil, že to rozhodně nebude problém, nechat balíček na pobočce a tam jsem si ho pak nakonec také vyzvedl. Škoda, že se jim nepodařilo tohle zohlednit v tom automatickém systému, co vyřizuje emaily. Počítám, že jejich umělá inteligence ještě není pořádně naučená, nebo ji zmátl můj košatý sloh, kterým se v podobných případech vyjadřuji v emailu. Další balíček jsem ovšem pro jistotu zase nechal poslat na odběrní místo.

Časy se nemění

Po třech letech, co tady vedle buší na stavbě, mimochodem, bude to nová administrativní budova Coca-Coly, to vypadá, že se jim to konečně podaří dostavit. Začínám to pociťovat jako úlevu, i když mne ta stavba zase až tak neomezovala. Když pominu jeden exces, kdy v sobotu, v pět hodin ráno, začaly najíždět kolony míchaček s betonem a to, že se jednu dobu pomalu nedalo vyjet z domu autem, protože naše příjezdová (slepá) cesta byla totálně zacpaná kamiony, tak to proběhlo relativně bez problémů. Vrstvy prachu, které člověk pravidelně utíral ze všeho doma, byly jen takovým tichým připomenutím. Odpudivá krabice vedle tedy stojí, pomalu se začíná i otevírat okolí kolem ní, a možná se jednou dočkám i toho, že budu moci pěšky dojít na nejbližší zastávku tramvaje, bez toho, abych kvůli tomu musel ujít dvakrát tak dlouhou trasu, jak by se jinak podle mapy mohlo zdát.

U nás v domě se podařilo zavést otevírání dveří bezkontaktním přívěškem, aniž bych se ocitl byť jen na den bez možnosti se do domu dostat. Zato jsem se ocitl jednou v situaci, kdy jsem se nemohl dostat z domu ven (což ale nesouviselo s přívěskem, ale s tím, že přestalo fungovat tlačítko na otevírání dveří), ale to se vyřešilo lehce tak, že jsme, ještě se sousedkou, která dopadla podobně, odešli z domu přes garáž. Myslel jsem, že bezkontaktní přívěšek je mohutný pokrok, ale pak jsem zjistil, že to v Praze mají také a až taková novinka to není. Také nám namontovali kamery do garáží, takže už bude lehce zjistitelné, kdo neumí parkovat.

Další věc, která v Praze existuje už dlouho a sem konečně dorazila, je připojení k internetu technologií 21. století, tedy optikou. Po mé intervenci před dvěma lety, že nejsem spokojen se stávající technologií (ADSL), se loni valná hromada vlastníků rozhodla, že povolí operátorům náš dům připojit optikou, pokud budou chtít, a po dalším roce, se to zdá se povedlo. Když jsem si v garážích všiml nové krabice s nápisem Orange, optal jsem se opatrně sousedky, která je ve výboru, jak to vypadá, a ona mne překvapila tím, že už připojení jsme. Teď prý stačí jen počkat tři měsíce, kterou má Orange na to, aby podle zákona uvědomil konkurenci, a po kterou musí počkat všichni, aby to bylo fér. Konkurence pak bude (ráda muset) používat pro svoji nabídku kabely, které natáhl do domu právě Orange. Tak jsem zvědav s čím se za tři měsíce konkurence vytasí. Moje ADSL linka není nejstabilnější a s rychlostmi mě strčí do kapsy i otec se svojí důchodcovskou přípojkou od UPC.

Po intenzívním zážitku loňský rok tak nějak dospěl ke svému konci, aniž by se nějak zásadně lišil od roku předloňského, nebo předpředloňského. Opět jsem na Vánoce vyrazil do Brna. Jen s malou změnou - novým autem - které sice mělo být papírově pomalejší, ale z nějakého důvodu se mi podařilo zajet osobní rekord Paříž-Brno 1240 km za 11 hodin a něco, včetně pauzy na oběd. Přisuzuji to hladkému průběhu na německé dálnici a pražskému obchvatu.

Těsně před tím, než jsem odjel, jsem také konečně namontoval v bytě na strop detektor kouře, který je od 8. března (že by dárek ke dni žen?) povinný v každém bytě a domě, kde někdo bydlí. Počítám, že loby výrobců detektorů kouře se tady vytáhla. Pro zvídavé jen uvedu, že detektor je zcela autonomní, není na nic připojený, je v něm 9V baterie a jeho jediným smyslem života je, v případě kouře, hlasitým povykem probudit v bytě spící osoby (pokud tedy mají v pořádku sluch). Už od prázdnin mě bombardovali z realitky, co mi pronajala byt, abych jim poslal nějaké prohlášení, že jsem to namontoval a fakturu, aby mi to mohli proplatit. Náklady totiž podle zákona měly jít na vrub vlastníka. Domácí mi to usnadnili tím, že mi detektor koupili a poslali, a dokonce k tomu přidali ještě samolepící magnety pro snadnou montáž. Což vypadalo jako zajímavá myšlenka, ale když jsem pak viděl, jak by to asi dopadlo, vytáhl jsem místo toho vrtačku, zavzpomínal na mládí, a ty dvě díry do stropu jednou rukou vyvrtal (ve druhé jsem držel vysavač). Beton byl kvalitní francouzský a tak kromě toho, že jsem odvařil jeden vrták, připomněl jsem si, že už mi není dvacet.

A to jsem jeden detektor už dříve předtím odmítl. Dávali nám je totiž v práci, jako příspěvek firmy těm, kdo požádali o možnost práce z domova. Tenkrát jsem jej věnoval šéfovi, protože ho mám rád, a byl bych nerad, kdyby uhořel. Také jsem přitom prohlásil, že nekouřím, takže mi to je k ničemu - kterýžto vtip ale nikdo z kolegů nepochopil (détecteur de fumée = detektor kouře vs. détecteur de fumeur - detektor kuřáka).

Silvestra jsem strávil tradičně s přáteli a po Novém roce se vrátil zpět. Bohužel se se mnou vrátila i nějaká rýmička, která mne vyřadila na celých deset dní (to bylo poprvé, co jsem měl tak dlouho neschopenku).

Naštěstí mne přepadla až po dojezdu, takže jsem ještě zvládl relativně bez problémů dojet (byť začátky jsem cítil už v autě). Což bylo v podstatě štěstí, protože cesta zpět byla o poznání horší než cesta tam. Počítal jsem s tím, že v Německu budou mít svátky až do 6. ledna, ale to se nepotvrdilo (nebo ten svátek měli jenom v Bavorsku?), takže jsem se pěkně zasekl v několika kolonách na dálnici. Kromě toho vydatně pršelo, případně sněžilo, případně obojí a když ani jedno, tak alespoň auta jedoucí přede mnou zajišťovala dostatečný přísun olejové vody se solí na čelní sklo, zpětná zrcátka a vůbec všechno. Na autě pak vznikly ze zaschlé soli zajímavé vzory ve tvaru proudnic, které mohl můj soused, co parkuje vedle mne, celých deset dní obdivovat, než jsem se zmátořil a zvládl auto umýt.

Při návštěvě svého praktického lékaře se ukázalo, že už i naše malé místní zdravotní středisko se podařilo připojit do informačního systému, takže jsem neschopenku nemusel posílat na sociálku normální poštou. Automatizované řešení ještě není ale úplně ideální, protože prodloužení neschopenky jsem tam obálkou poslat stejně musel. Na druhou stranu, už se mohu ke svému lékaři objednat na internetu, kde je v poměrně přehledné tabulce vidět, kdy má ještě volno. Což má výhodu hlavně v tom, že se mohu objednat kdykoliv a nemusím čekat na ráno pracovního dne, abych si tam mohl zavolat.

Tím, že jsem onemocněl, a neměl žádný kontakt se světem a s tím, co se děje v Paříži, jsem byl ušetřen atentátu, zpráv o něm, opatření a reakcí. Naše firma byla jeden den kvůli tomu zavřená, protože nedaleko zavraždili fanatici mladou policistku. Od té doby nám před vchodem stojí policista v neprůstřelné vestě s puškou. Druhá věc, kterou nešlo přehlédnout, že reklamy na nový Passat (s pomocníkem pro jízdu v zácpě), které byly houfně kolem periferiku na cestě do práce, nahradily černé plakáty s velkým bílým nápisem Je suis Charlie. A francouzská vláda vyhlásila pro Île-de-France nejvyšší stupeň ohrožení v systému Vigipirate - bezprostřední hrozba atentátem. Což francouzský prezident pochopil jako optimální podmínky pro zvýšení politické prestiže a uspořádání mohutné manifestace.

Vigipirate je stupeň určující bezpečnostní ohrožení ve Francii, něco jako DEFCON v USA, ale tak nějak po francouzsku. Původně měl asi 5 stupňů, ale pak zjistili, že to je zbytečně komplikované a zjednodušili to na dva: zvýšená bdělost a bezprostřední ohrožení. V praxi se projevuje například tím, že při zvýšeném ohrožení patrolují na letištích a nádražích vojáci, parky se uzavírají dříve a některé běžné věci se dějí trochu jinak. A překvapivě to dává dobrý smysl. Na rozdíl od toho, co k tomu vede. Nebudu se pouštět do náboženské nebo politické polemiky, jen podotknu, že když jsem navrhl, že by možná pomohlo, kdyby měli lidé možnost nosit krátké palné zbraně na svoji obranu, překvapilo mne, jaký se proti tomu zvedl u kolegů odpor.

Ve Francii totiž není možné nosit ani zbraně chladné. I jen na to je mít doma je potřeba mít povolení, na převoz další a nejlepší je je vůbec raději nemít. Ve společnosti, zdá se, panuje panická hrůza, že by někdo mohl legálně nosit u sebe nabitou palnou zbraň, byť by mu to mohlo potenciálně zachránit život. Druhá věc, se kterou tady, zdá se, zatím zápasí, je institut přiměřené obrany. Mám právo se bránit střelnou zbraní, když na mě někdo jde s nožem? Mám právo po někom vystřelit, když mě chce očividně jen okrást? V mém okolí jsou přesvědčení, že nemám.

Také jsem se zapojil do sčítání lidu. Napřed mi poslali leták, jak je to důležité, užitečné, jak nám/jim to umožní správně naplánovat počet školek, škol, lékáren a dalších životně důležitých institucí, všem to prospěje a hlavně je to nařízené ze zákona, takže ať mě ani nenapadne to sabotovat. Což by mě ani nenapadlo, protože jsem byl zvědavý, co to bude obnášet. Pak mě navštívila sčítací pracovnice, a protože jsem byl připraven, požádal jsem ji o přístupové jméno a heslo na internet, abych si to mohl v klidu vyplnit tam. Všechno bylo striktně anonymní, takže jsem jen musel vyplnit svoje jméno, přesnou adresu, včetně umístění bytu a email. Na druhou stranu se mě neptali, ani kolik vydělávám, ani jakého jsem náboženského přesvědčení, a to, jestli doma topím uhlím, nebo elektřinou, nepovažuji za nijak nebezpečnou informaci (i s ohledem na to, že to lze zjistit daleko jednodušeji i jinak). Tak doufám, že to přispěje k dalšímu rozvoji obce a vůbec francouzské společnosti. A taky, že něco udělají s těmi školkami a lékárnami. Školku mám celých dvě stě metrů od domu a lékárnu dokonce ještě o sto metrů dál.

Kdo si počká, ten se dočká

Jednou k tomu muselo dojít. Byť to tak ze začátku nevypadalo. Po jedné ze svých pravidelných výprav do 4 Temps, kam mám pocit chodím pravidelně každou sobotu už minimálně dva měsíce, jednou pro opasek, jednou pro jeho výměnu, pak znova pro opasek (a zároveň neplánovanou bundu), pak vrátit bundu, pak znovu pro bundu a nakonec ještě jednou pro bundu, jsem si domů donesl tu, již téměř vytouženou, v opaskovém opojení zakoupenou a několikrát reklamovanou, novou koženou bundu.

Prodavači se ke mně už nechovali tak přátelsky jako na začátku, v podstatě dělali, že mě neznají, ale já se nedal a oni museli přiznat, že ji mají a že je dokonce i opravená. Že má ještě pár mušek jsem už přešel, protože mi bylo jasné, že s kvalitou, kterou do té doby předvedli, jsem se už dostal na úroveň, kdy jakýkoliv další pokus o zlepšení riskoval mnohem větší zhoršení. Například tak, že ji při opravách zničí. Takže jsem si ji donesl domů, zjistil, že mi padne jak ulitá, a že už se těším, až v ní vyrazím na pařížský boulevard. Každý Francouz má totiž koženou bundu. Normální Francouz ji sice většinou má z dob svého rebelského mládí, kdy protestoval proti establišmentu, takže je patřičně ošoupaná, popálená od cigaret, ale pořád moderní a chic. A nebojí se ji obléci, aby dal najevo, že také býval divoch. Já jsem tohle štěstí neměl. V době, kdy bych mohl protestovat proti něčemu zásadnímu koženou bundou, byla jediná šance, jak si ji opatřit, si sehnat kůži v JZD a nechat si ji ušít. Což samo o sobě moc rebelsky nevypadá. Ale i ta moje má osobité kouzlo, minimálně tím, že není dokonalá :).

Další věc, která mě přesvědčila o pomíjivosti světa, byla moje nová kytara, která postupně vydala svědectví o tom, v jakých nelidských podmínkách byla v vyrobena a že „made in U.S.A.“ nemusí nutně znamenat kvalitu. I to ovšem v důsledku vedlo k silnějšímu citovému poutu. Je jednoduché obdivovat něco, co je dokonalé, ale je umění, najít stopy dokonalosti v tom, co není ;-).

O víkendu jsem se konečně projel po dlouhé době zase na kole a abych se vyhnul nějakému zbytečnému překvapení, zamířil jsem pro změnu do Versailles. Přesně tak, jak to mám rád, a jak mě to baví. Když jsem vyjížděl, tak sice trochu pršelo, ale motivace se projet (a vyzkoušet nové pláště, které jsem nedávno nasadil) byla větší, takže jsem se nenechal odradit a tradiční cestou se ocitl až v zámeckém parku. A protože v parku bylo krásně a já byl pořád ještě ve formě, objel jsem i Grand Canal a kochal se výletníky, piknikujícími u vody a nebo korzujícímí kolem, rozjímal nad nesmrtelností chrousta a vychutnával ideální cyklistické podmínky sobotního odpoledne. Jít do versailleského parku „na lodičky“ zdá se býti poměrně populární a dovedu si představit proč. Po polibku na vrcholu Eiffelovky, asi druhý nejromantičtější zážitek. Nikoliv však pro mne.

Při cestě zpět, ve stoupání za Viroflay, kde naštěstí je vedle silnice chodník, po kterém se dá jet na kole, takže se člověk necítí trapně, ale zato bezpečně, i když jede „šestkou“, jsem ve svahu potkal pěšáka. Seděl ve stínu na svodidle, batoh opřený vedle, kouřil pomalu svoji cigaretu a zřetelně na mě pokýval, vyjadřujíce soucit, uznání, nebo jen prostě dával najevo, že mě bere na vědomí. Přeložil jsem si to jako „brácho, cítím s tebou, i když máš jazyk na vestě (respektive na triku), ale nevzdáváš to". Pokynul jsem mu tedy v podobném duchu také - vyjadřujíce něco ve smyslu jako: „oukej“. Na víc jsem neměl kyslík v plicích a dostatečně prokrvený mozek. Když jsem pak nahoře zastavil, abych doplnil tekutiny, které jsem cestou nahoru vypařil, minul mne cyklista na silničním speciálu, jedoucí v pohodovém tempu, bez známky nějaké větší námahy, kterého jsem před chvíli viděl, jak jel po druhé straně dolů. A když jsem pak vyrazil za ním, tak jsem jen stihl postřehnout, jak nahoře otáčí a spouští se znova z kopce dolů. Přiměl mě se zamyslet nad tím, zda moje předchozí oukej nebylo přece jen trochu nabubřelé. Celkový dojem byl ovšem pozitivní. Trasa je pořád parádní, počasí nakonec bylo také, a navíc, nové pláště se osvědčily.

Další z nevyhnutelných věcí, která ovšem nastala a která mi připomněla absurdní zákony, které si sami rádi na sebe upleteme, bylo to, že mi konečně vyměnili služební auto. A přitom se potvrdilo přesně to, co jsem si předtím jen myslel a čeho jsem se bál. Dát do Passatu 1,6L motor v dieselu je úlet, který se snad dá prodat jen ve Francii, kde zjevně autům nerozumí. Marně jsem prosil, marně jsem žadonil, marně jsem vyhrožoval, že si lepší motor zaplatím ze svého. Firemní politika služebních aut a náš šéf pobočky (shodou okolností také autor zmiňovaného předpisu) byli neoblomní. Možná pro Renault Clio, nebo Hyundai Getz by to byla dobrá motorizace, ale pro jeden a půl tunový behemot je to zrůdnost nejvyššího kalibru.

Dnes jsem jel ráno do práce a protože se Paříž vylidnila, tak i na periferiku byl plynulý provoz a těch sedmdesát to tam jelo. Blížil jsem se v přípojném pruhu a chtěl se zařadit před dodávku, která se blížila. Jel jsem padesát, dodávka možná těch sedmdesát. Šlápl jsem na plyn a začal přejíždět do pruhu. K mému překvapení auto nijak nezrychlilo a tak jsem mohl jen pozorovat, jak mě dodávka dojíždí. Když už to vypadalo, že to nedám, začal jsem se vracet, abych se vyhl srážce, ale pro změnu se zase blížil konec nájezdu, který, kdybych minul, tak bych mohl maximálně buď zastavit úplně, nebo sjet.

Řidič v dodávce ovšem projevil nečekanou předvídavost, asi pochopil, že mám něco s motorem a zpomalil, aby mě nevyautoval. Trochu mě to vystrašilo. Na další čtyři roky mám zjevně o zábavu postaráno, a pak buď dostanu silnější auto, nebo dám výpověď. A když už jsem u toho nového auta, nedá mi to, abych nezmínil ještě jednu „vlastnost“. Nové auto má automatický start-stop systém. Což znamená, že když člověk zastaví na semaforu a vyřadí, tak motor automaticky zhasne. A když pak sešlápne spojku, aby zařadil jedničku na rozjezd, tak se zase automaticky nastartuje. Je to zjevně úlitba novým evropským normám o emisích a je to opruz. Protože motor zhasne těsně před tím, než se rozsvítí zelená, nebo právě ve chvíli, kdy se kolona pohne, případně když se člověk rozhodne vyrazit vpřed. Když pominu namáhání celého startovacího systému, tak to také vkládá skoro vteřinu zpoždění, do všech výše zmíněných situací. Což je, aspoň pro mne, další faktor, který zvyšuje (spolu s líným motorem) nebezpečí v autě.

Dá se to vypnout, tlačítkem vedle řadící páky, ale při dalším nastartování se to automaticky zase zapne. A nejde to vypnout trvale. Takže se to vlastně stává součástí standardního rituálu - člověk se připoutá a pak automaticky vypne automatický start-stop systém. A nejde to vypnout ani v servisu (tedy, to tvrdí v tom servisu). Prostě je to m-e-g-a-o-p-r-u-z. Bravo VW! Nebýt toho, mohlo to být docela hezké auto.

V práci jsem se zmínil o tom, že bych si rád přečetl nějakou kvalitní francouzskou literaturu v originále. Důvodem bylo to, že jsem si chtěl něco přečíst, ale Malého Prince od Saint-Exupéryho nějak nemohu pořád dorazit a Černého Tulipána, kterého jsem si pořídil místo toho, pro změnu nejsem schopen ani začít pro věty na jeden odstavec a slovesné časy o kterých někdy ani nevím, že existují. Kolegyně mně tedy druhý den na to donesla asi osm knížek, počínaje průřezem francouzské poezie, přes Emila Zolu až po Alberta Camuse, s tím, že si mám vybrat. Já si pro změnu v mezičase stáhl z Amazonu v akci „francouzské knihy pro Kindle zdarma“ nějakého Vernea, Zolu a Prousta. A to nemluvím o možnosti koupit všech 149 románů Julese Vernea na Kindle za necelé dvě babky. Zdá se, že moje potřeba je na několik desítek let uspokojena.

Sem tam něco

Od posledního příspěvku uplynulo pár měsíců a je tudíž čas vydat souhrn událostí tiskem. Předně, sehnal jsem si konečně českou klávesnici k počítači. A udělal jsem to tak, že jsem šel na francouzské stránky HP pro náhradní díly a tam ji objednal, kartou zaplatil, a s expresním doručením v ceně ji měl druhý den ve firmě (stálo to celé asi 50 babek a půl hodiny času). Škoda, že na to naše IT za 8 měsíců nepřišlo.

V březnu na Paříž udeřil smog. Takový ten, co v Praze bývá běžně půl zimy, vzduch se nehne, obloha není vidět a všechno je tak nějak přidušené. Zatímco v Praze to nikomu nevadí, v Paříži to způsobilo ohrožení nejvyššího významu. Asi jako když loni napadlo 20 cm sněhu. Celý pařížský region balancoval na hraně života a smrti, kdo nemusel, byl vyzván, aby nevycházel a když se situace pořád nezlepšovala, vydala pařížská radnice rozhodnutí o radikálním omezení automobilové dopravy. Bohužel mi o tom nikdo neřekl. Takže si takhle jedu v pondělí do práce, všude je překvapivě prázdno a když přijedu na periferik, na tabulích, kde normálně svítí, jak dlouho to potrvá k následujícím významným sjezdům, svítilo toto: 17/03 NUM PAIR CIRCULATION INTERDITE. Přečetl jsem si to, ale nějak jsem se nedovtípil, co to přesně znamená, respektive, pochopil jsem slova, ale ne smysl a řekl si, že to je zajímavý systém a zřejmě ti, co ví, která čísla jsou myšlena, tak také vědí, co dělat.

Na cestě z práce mi to ale nedalo, a tak jsem se díval na periferiku kolem, a pak mi to došlo. Později jsem se dozvěděl od kolegů, že to vyhlásili přes víkend v televizi (tu nemám) a v rádiu (to mám akorát v autě, ale neposlouchám ho) a samozřejmě pak kasírovali ty, co to nedodrželi. Během cesty domů jsem ještě přemýšlel, jakou mám vlastně espézetku (protože už i tak banální informaci si nepamatuji) a po příjezdu se ujistil, že náhodou tu správnou. Aspoň že tak. Kolega slíbil, že příště mi dá vědět. Druhý den se magistrát poplácal po zádech, jací jsou pašáci a jak tu dopravu zvládli, protože prokazatelně ubylo aut na ulicích, a všechno se vrátilo do starých kolejí. Jestli to mělo nějaký vliv na smog se neví. Naštěstí pak začal foukat vítr a vyřešilo se to samo. Paříž totiž má oproti Praze skutečně daleko méně smogu. Dokonce, než se udála tahle katastrofa, tak jsem byl přesvědčený, že v Paříži smog v podstatě není (minimálně v porovnání s tím, na co jsem byl zvyklý z Prahy). Vysvětluji si to tím, že často fouká vítr ze západu, tedy z otevřené strany a město samo je v podstatě placka.

Současně se smogem mi přestal fungovat internet. Měl jsem už dříve výpadky, a postupně se to stupňovalo, až se prostě už modem jednou nepřipojil a zůstal tak. Tak jsem zadal na Free žádost o opravu. Pořád něco prověřovali a za týden poslali chlapíka, který prohlásil, že všechno je ok, ale pro jistotu mně odpojil všechny ostatní nepoužívané zásuvky, pak zkontroloval i přívod do bytu a že mám správně odpojený kondenzátor (což je nějaká specialita France Telecomu, kterou dává na každou přípojku a první věc, kterou musí majitel přípojky udělat, je ten kondenzátor odpojit) a prohlásil, že nic nezjistil. Jelo to pak asi 5 hodin a zase to spadlo. Tak jsem druhý víkend, znovu zapojil odpojené zásuvky, a znovu přepojil dráty v zásuvkách. Což překvapivě pomohlo a Internet začal fungovat. Načež mi napsali z Free, že už to opravili a tím moji reklamaci vyřešili. Bohužel to po pár týdnech začalo zase vypadávat. Řekl bych, že to bude linkou a doufám, že sem brzo zavedou optiku. Na posledním shromáždění místního SVJ, ze kterého mi můj domácí poslal kopii zápisu, totiž odhlasovali, že si do našeho domu mohou operátoři na svoje náklady začít tahat kabely (pokud budou chtít). Připomínám, že toto hlasování bylo na jednání zaneseno na můj popud (prostřednictvím mého domácího, který dále požádal správcovskou firmu), ale někdo tu technologii do Francie dostat musí. Teď už stačí počkat ještě dva měsíce, kdyby se náhodou někdo ze spoluvlastníku rozhodl toto hlasování napadnout a pak už to bude jen na těch operátorech. Tipuji, že tak do pěti let bych to mohl mít doma.

V práci mi končí čtyřletý leasing služebního auta, které jsem zdědil po někom kdo odešel, takže jsem si začal vyřizovat nové. Napsal jsem na Arval, který to pro nás dělá, a zeptal se, co mi mohou nabídnout. Zeptali se mě na platovou třídu a poslali mi nabídku. Byla tam sice spousta aut, ale to, co mám teď, tam nebylo. Podivil jsem se, a dozvěděl, že dolehla krize i na firemní auta, takže Passata v kombíku vyřadili. Což by asi nebyl nějak velký problém, protože sedan tam zůstal. Pak jsem ale zjistil, že je nějak podezřele hůř vybavený a se slabším motorem. Ukázalo se totiž, že jsem auto zdědil po nějakém šéfovi. Tak jsem tedy požádal Arval, ať mi udělají nabídku na to, co tam mají, ale s pořádným motorem, že si to doplatím. Prý to nejde. Podle platové třídy mám nárok na tenhle motor, a když budu chtít lepší motor, tak buď budu muset být větší šéf, nebo budu muset pracovat jinde. S motorem se prostě nedá hnout. Tak jsem prozkoumal stránky francouzského Volkswagenu (čímž jsem si výrazně rozšířil slovní zásobu týkající se autodoplňků a vybavení) a řekl si, že když mi nedají jiný motor, tak by mi mohli dát aspoň jinou standardní výbavu, takže bych za stejné peníze místo DVD přehrávače a 230V zásuvky v kufru mohl mít pořádná světla a automatickou kontrolu tlaku v pneumatikách. Ale ani to nejde. Tak jsem si doplatil aspoň ta světla. Naše firemní politika služebních aut je velice pružná.

Při té příležitosti jsem také zjistil, že jsem až doteď jezdil bez techničáku. Respektive, co jsem považoval za techničák, byla fotokopie dočasného certifikátu o imatrikulaci, jehož platnost skončila v červenci 2010. Protože jsem to nějak zvlášť nezkoumal a protože mi kolegové hned na začátku vysvětlili, že ve Francii je v pořádku jezdit s fotokopií (navíc dost mizernou) úředního dokumentu, byl jsem přesvědčen, že to, co mám, je techničák, a že to je ok. Ani když jsem to vytáhl v servisu, tak mi nikdo nic neřekl. Nebyl to jejich problém. Takže jsem teď konečně objevil pravdu a požádal Arval, jestli by mi neposlali skutečný techničák, když mám jen to dávno neplatné potvrzení. Obratem mi poslali (mizernou) fotokopii. Tak jsem se ještě ze zvědavosti zeptal, zda jsou si jisti, že tahle kopie bude platit ještě někde jinde než ve Francii a oni obratem odpověděli, že ne, a že mi teda pošlou originál. Voilà, všechno jde, když se člověk nedá. Originál se bude hodit mimo jiné až půjdu na technickou kontrolu, kam musím po čtyřech letech a která patrně přijde dřív, než nové auto. Teď ještě zjistit, jestli mám auto vůbec správně vybavené.

Minulý měsíc proběhly ve Francii komunální volby (Élections municipales). V souvislosti s tím vyšel v našem obecním měsíčníku i návod k použití, který vysvětloval jak funguje volební systém, jak probíhají volby a kdo může volit. Tam jsem ke svému překvapení zjistil, že bych mohl volit také, pokud bych byl zapsaný v seznamu voličů na magistrátě. Ne, že bych věděl koho volit, ale nejspíš bych se ze zvědavosti zúčastnil, kdybych mohl. V seznamu voličů jsem ovšem zapsaný nebyl, a zápis končil posledním dnem minulého roku. Takže třeba příště.

Politická volba ve Francii je poměrně jednoduchá, v podstatě existují čtyři základní kategorie: levice, pravice, extrém a „bez nálepky“ (sans étiquette). První dvě kategorie jsou jasné, extrém je v podstatě ten zbytek (anarchisté, Národní fronta, atd.) a poslední jsou ti, kteří se nehlásí k žádnému jasně definovanému směru. Většina Francouzů volí z těch prvních tří možností, protože „beználepkoví“ jsou už z principu podezřelí. Ptát se ovšem, kdo koho volil, je společenské tabu. Mně to tolerují, protože je jim jasné, že je mi to šumafuk a ptám se čistě ze studijních důvodů :).

Volby samotné skončily fiaskem socialistů.

Tady je zajímavá mapka, která ukazuje pouze změny oproti minulému rozložení. Která města (volební obvody) přešla na pravici a která na levici (a která k Národní frontě).

Z toho François Hollande, jako předseda socialistů, vyvodil osobní zodpovědnost a odvolal svého stranického kolegu, předsedu vlády. Někteří ministři si vyměnili křesla, takže třeba ministr financí se stal ministrem pro výzkum, nebo ministryně pro ženská práva (ano toto ministerstvo ve Francii existuje) si přibrala k ženským právům i sport (což je ve Francii zřejmě velice příbuzný obor). Z největšího zoufalce udělali evropského komisaře. Čímž vznikla úplně nová vláda, která už nebude dělat takové chyby, jako ta předchozí. Všichni se poplácali po zádech, jak skvěle tuhle politickou krizi zvládli a už tak mizerná podpora Hollanda ze strany běžného lidu se ještě více snížila. Občas si kolegy dobírám, že jsou větší komunisti (nikoliv ovšem ve smyslu aplikovaného režimu, ale ve smyslu ideí o tom, jak má společnost fungovat), než jsme byli za totáče my, a oni to ani nepopírají. Momentálně to ovšem pro socialisty moc růžově nevypadá.

A to by bylo pro dnešek vše.

Salut !

Jedna z věcí, o které jsem se zatím nezmiňoval, která však patří ke každodennímu rituálu, je zdravení a jeho různé formy a způsoby. Možná je to proto, že ač se s tím případný návštěvník setká téměř okamžitě, vyžaduje to určitou dobu, a také méně formální vztahy, aby si uvědomil všechny různé nuance a varianty. A také se hodí nějaká základní znalost francouzštiny.

Když mě napadlo, že o tom něco napíšu, a přemýšlel jsem, jak začít, došlo mi, že nejdříve budu muset udělat malou exkurzi do francouzských termínů, které se při zdravení používají. Což může být pro některé docela nuda, nicméně, bez toho by to bylo těžké pochopit.

Při běžném denním styku v práci, na úřadech, v obchodech, a podobně, je zdravení důležitá (a poměrně netriviální) součást společenské kultury. Což platí nejspíš o každé společnosti, národu, zemi, ale francouzská sofistikovanost je svým způsobem výjimečná a zajímavá (byť má i dost podobností s českými pozdravy a způsoby zdravení). Tam, kde si anglosaské země vystačí s poměrně neurčitým hello, případně určitějším good morning/evening, nabízí francouzština spoustu variací, které je ovšem třeba používat správně. Nyní tedy k teorii.

Francouzský den (le jour) se dělí na ráno (le matin), poledne (le midi), odpoledne (l'après-midi), večer (le soir) a noc (la nuit). Oproti češtině je vidět, že ve Francii nemají dopoledne, místo toho je pořád ráno, až do oběda. Pokud vám někdo řekne, že něco udělá „na konci rána“ (à la fin du matin), znamená to, že to udělá před obědem a nejspíš těsně před ním. Nebo to znamená, že by to měl udělat dopoledne, ale je si téměř jist, že to nestihne. Díky tomu se nedá „ráno“ moc použít jako termín při dojednávání schůzek. „Sejdeme se ráno“ je příliš neurčité. Francouzské ráno se spíš blíží významově českému dopoledni. Naproti tomu odpoledne je stejné v obou. Poledne (le midi) se používá poměrně často, a oproti českému je jeho francouzský význam přesný. Pokud se řekne à midi, znamená to přesně ve 12:00. Je to mimochodem také díky tomu, že když se řekne francouzsky „ve dvanáct (hodin)“ (à douze heures) a „ve dvě (hodiny)“ (à deux heures), zní to velice podobně. Takže, aby se předešlo nedorozumění, používá se místo prvního à midi. Co se týká večera a noci, je to také dost podobné českému významu. Večer začíná v blíže neurčenou dobu, v zimě, když se setmí, v létě po sedmé hodině večerní, nebo jinak podle zvyklostí. Dokud je člověk vzhůru, je to pořád večer a až jde spát, začíná noc.

Posud je vše dost podobné. V čem je však rozdíl, že francouzština vytváří k některým částem dne (dokonce i ke dni samému) jejich „přechýlené“ ženské tvary - le jour x la journée, le matin x la matinée, le soir x la soirée. Tohle dokonce funguje i na rok - l'an x l'année. Ve všech případech vyjadřuje „ženský“ tvar konkrétní časový úsek (jinými slovy dobu, nebo interval), který je definován začátkem a koncem (byť tento může být neurčitý). Zatímco „mužský“ tvar vyjadřuje neurčitý pojem, který nespecifikuje blíže vlastní trvání. Dá se to zapamatovat třeba tak, že žena je praktická/konkrétní, zatímco muž je nepraktický/abstraktní :).

Například, „Je hezký den“ (C'est un beau jour), oproti: „Od rána do večera jsem moc nejedl“ (Je n'ai pas mangé beaucoup pendant la journée). La journée může znamenat 24 hodin (tedy od 00:00 do 24:00), nebo od rána do večera, nebo od mého příchodu do práce, do mého odchodu z práce, záleží na kontextu. Každopádně to je ale vždy určitá doba vymezená začátkem a koncem. V češtině se místo toho spíš používá opis od - do. Podobně by se dalo říci „od rána do oběda“ (matinée). Večer, ve smyslu konce dne, je le soir, ale večer, jako doba od, například příchodu z práce, do doby, než jdu spát, je la soirée. Někdy mohou ženské tvary přibírat i další význam, například matinée se používá v divadle (kde to ovšem znamená odpolední představení - nejspíš byli herci, v době kdy se toto označení zavedlo, zvyklí se probouzet odpoledne) a soirée znamená také večírek.

U let je to jednodušší. Vše, kde se používá letopočet je l'année, protože to je vždy konkrétní doba od 1. ledna daného roku, do 31. prosince téhož roku. „Narodil se v roce 2008“, bude Il est né dans l'année 2008. Zatímco „má pět let“ bude il a cinq ans. Ovšem „v (jeho) prvním roce“ bude dans sa première année, protože to vymezuje přesně jeden rok od jeho narození. Toliko tedy k teorii. A jaké jsou tedy možné pozdravy?

Bonjour
 
Bonjour je úplně základní pozdrav, se kterým se nedá nikdy udělat chyba, a který docela přesně odpovídá českému „dobrý den“. Můžete to použít na cizí lidi, i když je už dávno večer, v obchodě, v telefonu, ale i na nejbližší kolegy, nebo přátele. V obchodě nebo na úřadě to navíc má ještě vedlejší význam, pokud vás takhle pozdraví prodavač(ka) nebo úředník/úřednice, znamená to automaticky „co si přejete?“ (nebo „co pro vás mohu udělat?“). Často je to spojené s monsieur nebo madame.

Přijdete do pekárny a prodavačka začne konverzaci bonjour monsieur. Na to se dá odpovědět bonjour madame, ale většinou stačí jen bonjour. Pak řeknete, co chcete koupit a na konec přidáte s'il vous plaît. Čímž jednak dáte najevo, že už nic dalšího nechcete a jednak je to formální standardní ukončení objednávky. Je to tak formální a tak standardní, že když to tam nedáte, budou vás mít za burana. Mě už za něj mají, protože na to zapomínám. Většinou použiji zdvořilostní tvar na začátku věty, ale na konci už na to zapomenu.

Ovšem pozor, bonjour je pozdrav „potkávací“ (podobně jako české „dobrý den“), pro loučení je potřeba použít nějaký z pozdravů níže.

Au revoir
 
Au revoir je přímý ekvivalent českého „na shledanou“ (doslova to znamená znovu na viděnou). Je to, podobně jako bonjour, zcela univerzální pozdrav na rozloučení. Pokud se tedy potřebujete rozloučit. Používá se to i při telefonování, byť to vlastně nedává smysl, když mluvíte s někým, koho jste v životě neviděli, a nejspíš ani neuvidíte. Francouzština ale nemá obdobu českého „na slyšenou“.

Na druhou stranu, jsou situace, kdy české „na shledanou“ ve francouzštině nefunguje. Například, když jedete s cizími lidmi ve výtahu a při nástupu se pozdravíte bonjour, tak při výstupu si neřeknete au revoir. Protože se s těmi lidmi vlastně vůbec znovu vidět nechcete. Místo toho se použije jeden z pozdravů pro loučení uvedených dále.

Salut
 
Salut je pozdrav, který použijete při setkání s někým, s kým se už znáte buď dobře, nebo dlouho, byť ne třeba nijak důvěrně. Takto zdravím svoje kolegy. Je to méně formální, ale není to tak neformální, nebo důvěrné, jako české ahoj. Někdy telefonuji poprvé s někým, koho jsem možná viděl předtím jednou a řekneme si salut, čistě jen z toho titulu, že pracujeme ve stejné firmě, ve stejné organizaci. Jindy mi moji kolegové řeknou ráno bonjour.

Obecně ovšem platí, že použít salut s cizími lidmi by bylo krajně nezdvořilé a divné, zdaleka to není tak univerzální jako anglické hello, které se dá použít v podstatě všude. Na rozdíl od hello je ovšem salut jediný pozdrav, který lze použít jak při setkání, tak při loučení.

Bonsoir

Po bonjour je to druhý nejčastější (a také druhý formální) pozdrav. Používá se večer, od kdy přesně se nedá přesně říci, záleží to na situaci i vztahu těch, co se zdraví. Prakticky ovšem by se dalo říci, že s odchodem z práce začíná „večer“ a od té chvíle je vhodné použít i příslušný pozdrav. Bonsoir je nicméně pořád formální, tedy pozdraví vás tak třeba prodavačka, nebo vrátný. Na druhou stranu, podobně jako bonjour se to dá použít i s kolegy, aniž by to znělo strojeně. Bonsoir je sice potkávací pozdrav, ale dá se podle situace chápat i jako pozdrav rozloučení.

Bonne journée

Po předchozím teoretické úvodu doufám, že bonne journée, je už jasné :). Používá se při loučení, místo formálního au revoir a znamená „hezký den“, nebo „hezký zbytek dne“. Prakticky se ovšem používá většinou jen dopoledne, protože odpoledne a večer přejímají tento význam jiné pozdravy. Typická situace je ráno v práci ve výtahu. Při nástupu si všichni řeknou bonjour a při výstupu bonne journée.

Bon après-midi

Je další loučící pozdrav, používaný odpoledne, kdy bonne journée už nevystihuje přesně zbývající dobu, po kterou přejeme dotyčnému dobré. Jako příklad je opět možné vzít výtah v práci (zdá se, že výtah představuje skvělý model pro všechny možné situace), když se lidé vrací z oběda. Typicky se už nezdraví při nástupu. Pokud se předtím neviděli, mohou použít bonjour. Při výstupu si ale popřejí bon après-midi - tedy dobré odpoledne. Protože bon après-midi je výhradně loučící pozdrav, nikdy se nepoužije pro setkání.

Bonne soirée

Při loučení s někým, kdo odpoledne/večer odchází, nebo o něm víte, že nejde hned spát, se často používá bonne soirée. Je to taková obdoba bonne journée, nebo bon après-midi pro večer. Méně formální a více závisející na okolnostech. Když odcházím večer z práce, tak mne jedna recepční na vchodu zdraví bonsoir, což je formálnější varianta a v pozdravu převažuje výraz toho, že se vlastně vidíme poprvé během dne (služba se po obědě střídá) a tudíž se hodí pozdrav „setkávací“ bez vedlejšího významu. Druhá recepční mě zdraví bonne soirée, čímž mi přeje „hezký večer“ (nebo zbytek dne) a v pozdravu převládá význam „loučící se“, s tím, že současně dává najevo, že tím, že odcházím z práce, mám před sebou ještě celý večer, který mohu strávit jinak (než prací). A přeje mi, abych ho strávil dobře.

Bonne nuit

Pouze, pokud se s někým vidíte těsně před spaním :).

Bon matin

Ve francouzštině neexistuje, místo toho se používá bonjour.

Další pozdravy, které se používají pravidelně jsou bon week-end (week-end, s pomlčkou uprostřed, je skutečně francouzské slovo, které ovšem Francouzi někdy zkrátí jen na bon week, čímž zmatou ty, co mluví anglicky), kterým se v pátek loučíte s ostatními, případně před dovolenou bonnes vacances. Vzhledem k tomu, že Francouzi mají spoustu dovolené, je tento pozdrav také poměrně běžný :). Tolik tedy k verbální pozdravům. Někdy příště si probereme ty neverbální.

Bílá prostěradla z Pákistánu

Po necelém roce se mi konečně naskytla příležitost vyrazit k zákazníkovi ve Francii. Šéf prohlásil něco v tom smyslu, že je to celkem nedaleko a pak něco zamumlal, že tam teda pojedeme autem. Nabídl se totiž, že mě tam uvede. Při pohledu na Google Maps se ukázalo, že termín "nedaleko" znamená 350 km po dálnici na západ, do nějaké vesnice poblíž Rennes. A autem tam pojedeme proto, že šéf bydlí kousek od dálnice a tudíž je to pro něj lepší, vstávat půl hodiny před odjezdem a počkat na mne před domem, až ho vyzvednu, než vstávat dvě a půl hodiny před odjezdem, aby stihl vlak. Protože mám svého šéfa rád, rád jsem pro něj zajel, navíc, bylo to fakt po cestě. Cesta po dálnici probíhala přesně podle plánu - 130 na tempomatu a prázdná cesta - koho by to taky bavilo se takhle "ploužit" a ještě si za to platit mýtné, když to může skoro rychleji ujet TGV (a může přitom spát, nebo dělat něco jiného zábavnějšího, než je řízení na francouzské dálnici).

Při příjezdu do Bretaně ovšem bylo všechno nepohodlí rychle zapomenuto, a protože i schůzka u zákazníka nedopadla úplně nejhůř, na zpáteční cestě se šéf rozmáchl a pod záminkou, že mi musí ukázat, kam se mám v Bretani určitě podívat, koupil u pumpy nějakou plechovku se sušenkami pro kolegy, na které byla známá turistická letoviska - Saint Malo, Dinard, Le Mont-Saint-Michel, a hned mi na ní ukazoval, kde bydlel, na které pláži se opaloval a v jakém pořadí mám jednotlivá místa projíždět. Nutno podotknout, že plechovka měla druhý den úspěch i v kanceláři, kde se po tradičních bretaňských sušenkách jen zaprášilo a teď ji mám doma na stole a zkouším zjistit, kdy by se mi to mohlo hodit do Saint-Malo vyrazit.

Saint-Malo mám totiž nesmazatelně zapsané z francouzského filmu Erica Rohmera Conte d'été, který jsem kdysi dávno náhodou viděl v televizi (nejspíš na ČT2 v originálním znění s titulky). I když, když se teď dívám na synopsi filmu, možná to nebylo Saint-Malo, ale Dinard! Další důvod, to prozkoumat. Už se mi to málem povedlo, protože to chvíli vypadalo, že tam vyrazím na jachtu, ale nakonec z toho sešlo - zjistil jsem, že nemám tolik dovolené :). Je to zvláštní, v Česku mi vždycky minimálně týden zbyl, a teď si musím dávat pozor, abych vůbec vyšel.

Náhodou jsem zjistil, že kolegové se občas baví tím, že mne napodobují. Hlavně, když tam nejsem :). Beru to ovšem pozitivně. Za prvé si tím pádem všimli, že mluvím a za druhé, rozumí tomu, co říkám. Co je na tom ovšem tak zábavného zatím úplně nechápu :). Nedávno ovšem projevili i zájem o češtinu. Chtěli vědět, jak se řekne bílá. Říkám bílá. Kolega hned ukazuje na auto a říká bílá Volkswagen. Vysvětluji jim, že bílá je barva a jinak ženský rod, Volkswagen je mužský rod, tudíž bílý. Kolega hned, bílý Audi. Zavádím tedy další rod - střední - který ve francouzštině není, ale Francouzi o něm vědí, protože ho mají Němci a říkám bílé Audi. Pak ještě kolega sice zkouší bílá a ukazuje na vlasy, ale když kontruji plurálem, tak to vzdává. Čeština je zapeklitý jazyk a kromě toho, že nikdy nevíš, jakou příponu má bílá, tak se také začalo tradovat, že v češtině nejsou samohlásky. Ne nutně.

Jednou si totiž takhle pískám a kolega přijde a říká tourterelle. Tvrdí, že přesně tak zním. Ukazuji mu, že česky to je hrdlička (Google Images je v tomhle k nezaplacení) a kolega je překvapen, že takové slovo může v nějakém jazyce existovat. Pro Francouze je totiž shluk více souhlásek něco jako omen, že se blíží konec světa. Samozřejmě existují slova ve francouzštině, která mají více souhlásek (i za sebou, třeba stress, graphique, atd.), ale jsou to slova lehce vyslovitelná, ale hrdlička, kde při vypuštění úvodního neznělého H, tam pořád zůstává RDL je něco nepředstavitelného. Ubezpečil jsem je, že to je v češtině docela normální a uvedl další příklady, třeba trh (hlt jsem se zatím zmínit neodvážil). Dívali se na mě divně.

Onehdá se kolegové bavili u oběda o tom, jakou metodou se učí jejich děti číst ve škole. Pochopil jsem, že existují dvě, původní a globální. Původní učí písmena a pak z nich nějak skládat slovo a globální na písmena rezignuje a učí číst rovnou celá slova. Protože, jak podotkl kolega, když jsem mu vysvětlil, že v češtině je v podstatě skoro vždy možné jen spojením písmen dát dohromady slovo, tak ve francouzštině to naopak nejde skoro nikdy. Zdá se, že moderní metoda je globální, byť se mi zdá, že to je další aplikace francouzského systému, kde mechanický přístup převládá nad logickým. V souvislosti se zaváděním nového stylu psaní v Česku jsem se také ptal, jaký styl se učí tady. Prý všechny, pravopis ale i tiskací a to jak velké, tak i malé. Pravopisu tady říkají "spojené" písmo (écriture en attaché), protože linka pořád navazuje. Tiskací je pak écriture scripte.

Diskuse o jazykových rozdílech jsou zvlášť zajímavé s mým učitelem francouzštiny, který se zajímá o všechny možné jazyky a tvrdí, že kromě francouzštiny mluví i italsky, španělsky, německy, švédsky, portugalsky a chorvatsky, s tím, že rozumí i trochu japonsky :). Ten mě mimochodem nedávno překvapil tím, že mi donesl na hodinu makovník, který upekla jeho paní podle kuchařky, kterou si dovezli z dovolené, během které strávili i pár dní v jižních Čechách. A překvapilo mě to jednak tím, že mák je ve Francii v podstatě považovaný za drogu a maximálně se používá na posypání bagety a jednak tím, že makovník byl fakt dobrý (byť šlo o variantu s nepomletým mákem, což přisuzuji nejspíš tomu, že stejně jako mák v buchtách, neexistují ve Francii ani mlýnky na mák).

Pak na mě zkoušel nějaká česká slova, ale musím přiznat, že přece jenom ta francouzská výslovnost mi dávala zabrat. Třeba když mluvil o sučabela a teprve pohledem do průvodce se ukázalo, že to je Suchá Belá. Také jsem se dozvěděl, že české šumafuk, pochází z francouzského je m'en fous [ʒə mɑ̃ fu] a na Moravu se dostalo během bitvy u Slavkova, kde to údajně francouzští vojáci neustále používali. Česky to znamená je mi to jedno, jen trochu víc expresivně. Já jsem pro změnu začal pracovat na svojí výslovnosti francouzského r. Ukázalo se, že IFP mi přece jen pár věcí zatajil, ale pořád ještě není vše ztraceno. Akorát nevím, co si mohou myslet sousedi, pokud mne slyší při "tréninku" :).

A jak s tím vším souvisí prostěradla z Pákistánu? Nijak. Čerstvě se mi rozpadla, skoro naráz, dvě prostěradla z Číny a potřeboval jsem koupit nová. Vyrazil jsem tedy do Auchanu a chvíli bloumal kolem regálu s povlečením, až jsem si nakonec jedno vybral. Sice ten rozměr nebyl úplně přesně na moji postel, která je zcela mimo francouzské normy (ve Francii jsou i postele normované, když jsem kolegům vykládal, že mám postel "na míru", nechtěli mi to věřit), ale říkal jsem si, že to risknu. Co mi ovšem uniklo bylo, že prostěradlo (drap) nebylo úplně obyčejné prostěradlo, ale navlékací (housse), čemuž jsem při nákupu úplně nerozuměl. Takže jsem ho dopoledne koupil a odpoledne ho šel vrátit. Pak se ukázalo, že koupit "normální" prostěradlo, není tak úplně jednoduché, protože housse varianta zjevně převládá (díky normalizovaným matracím), a protože moje matrace k Valašským roštům se vymyká ve všech rozměrech (i výšce).

Nakonec kolegové došli k názoru, že jediná šance bude IKEA, nebo nějaký obchod na Rue Rivoli. Protože mi letos zas až tak moc nepřidali, volil jsem IKEU a tam mezi regály navlékacích prostěradel, byla i tři prostěradla prostá. Z toho dvě z bavlny - z Pákistánu. Koupil jsem obě.

Canicule

La Canicule je zvláštní období od 24. července, do 24. srpna, kdy slunce vychází a zapadá stejně jako hvězda Sirius, která se také jinak jmenuje Malý Pes (latinsky Canicula). V přeneseném významu to znamená období největšího vedra a rusky to znamená prázdniny.

A přestože prázdniny jsou už v plném proudu, hlavní nápor dovolených právě teprve začíná. Nejoblíbenější období pro Francouze je od poloviny července, do poloviny srpna. Ale protože hodně lidí to nerespektuje, je lepší, pokud je potřeba v práci něco udělat, nebo zařídit, udělat to buď v červnu, nebo počkat na září, a úplně nejjistější je květen a pak říjen. Momentálně v práci skoro nikdo není, na silnicích se proháním s větrem ve vlasech, cesta do práce autem se dá zvládnout za 20 minut a zpáteční jsem dokonce dal včera za 15 (a bylo to teprve kolem sedmé večer). Napsat ovšem, že se Paříž vylidnila, by bylo přehnané. Ubylo však určitě výrazně domácích. A ti co zůstali, patrně sedí u televize a sledují olympiádu.

Pod vlivem této sportovní události roku jsem odhodlal přidat se ke kolegům a vyrazil do blízkého „centra volného času“, kde je bazén (la piscine), posilovna (la salle de remise en forme), sauna (sauna) a bůhvíco ještě. Kolegové říkali, že si mám koupit permici na rok (za 400 babek), a že na to dostanu od závodního výboru (le comité d'entreprise) slevu až 200 babek. A mohu tam pak chodit, kdy budu chtít. Což znělo lákavě a protože jsem byl jednak zvědavý a jednak nechtěl nic ponechat náhodě, vypravil jsem se tam jeden den s nimi, do bazénu na zkoušku. A zjistil, že určité „kulturní“ rozdíly mohou existovat i v této oblasti.

Napřed jsem se lekl, že jsem omylem vlezl do dámské šatny, protože zrovna na mě vykoukla nějaká paní v koupací čepici. Čepice jsou mimochodem povinné a můžete si je za 2 až 3 babky koupit v automatu. Bohužel ty z automatu jsou jedna velikost na univerzální francouzskou, nebo čínskou hlavu, která je zjevně menší než moje - o několik čísel. Trochu jsem měl pak při plavání pocit, že mám hlavu ve svěráku.

Abych se ale vrátil k šatnám. Do bazénu se procházelo přes kabinky, které byly přístupné ze dvou stran, z vnější pro ty, co se převlékali do plavek a z vnitřní pro ty druhé, co se převlékali opačně. Po převlečení tak člověk kabinkou zároveň prošel do protějšího prostoru a pokud to byl příchozí, za kabinkou si zamčel věci do skřínky. Zjistil jsem, že to má oproti českému systému poměrně velkou nevýhodu v tom, že je potřeba čekat, až se nějaká kabinka uvolní (a čekají na to lidi na obou stranách, ale navzájem o sobě neví, dokud se nezačnou drát dovnitř), což někdy trvá dlouho, a že pak je potřeba všechny vysvlečené věci z kabinky přenést do skřínky, což je taky nepraktické, i když má člověk jen košili, kalhoty a boty. Při výstupu pak zase si člověk nemůže ve sprše sundat plavky (teda možná může, ale asi by to bylo naposledy) a normálně se umýt a utřít, vyždímat plavky a tak, ale musí jít v těch mokrých plavkách, vzít si věci ze skříňky a čekat až se uvolní kabinka, aby se konečně mohl převléci zpět do civilního.

Popisoval jsem kolegům geniálně jednoduchý český systém s oddělenými šatnami a skřínkami, které jsou pro změnu dvakrát větší, a měl pocit, že jim přijde naopak dost nezvyklé se převlékat před cizími lidmi. Je to tedy holt o zvyku.

V bazénu byly natažené dráhy tak úzké, že se v jedné skoro dva plavci proti sobě nevyhuli a tak narvané, že jsem to po půl hodině vzdal (ale pak se zasekl čekáním na kabinku, takže to stejně hodinu ve výsledku dalo). Ještě se chci podívat do posilovny, ale je fakt, že asi nic lepšího nenajdu. Relativně blízko od domu mám sice posilovnu, ale není tam bazén. Po cestě do práce mám sice bazén (dokonce celý akvapark), ale to je zase přesně tak daleko, že se tam nedá rychle dojet ani z práce, ani z domu. A kolegové mne navíc uklidňovali, že pokud si koupím permici, budu se moci převlékat i pro bazén v šatnách pro posilovnu, kde je to údajně lepší. Uvidíme, každopádně ještě jsem to nerozsekl a do posilovny se od té doby nedostal, protože mě po plavání přepadla nějaká rýmička. Nevím, jestli to byl nebezpečné zvuky vydávající (a značně nemocně vypadající) kolega, nebo klasická bazénová slabost, ale od posilování nebo plavání mě to spolehlivě odradilo. Místo toho jsem si začal do práce vařit čaj do petky - zelený s citrónem a medem - protože tam nemáme kuchyňku a ten čaj mi fakt pomáhal.

V práci postupně zavládla volnější atmosféra, ke které přispěla i ochutnávka pravého rumu z Mauriciu, který dovezl jeden kolega, tamější rodák, který když mluví kreolsky, tak i já poznám, že to s tou jeho francouzštinou „není úplně v pořádku“ :). Před obědem se vytasil se sedmi láhvemi, každá s jinou příchutí, některé tmavé, některé čiré. Název Cyclone sice motivoval k sarkastickým poznámkám, ale po pár ochutnávkách se většina shodla, že chutná dobře. Zajímavý byl také rum s vanilkou nebo pravý kořeněný. Jak jsem pochopil, výroba rumu na Mauriciu je v podstatě domácí hobby místních obyvatel a každý, kdo má trochu třtiny, se o to pokouší. Je to ovšem pak většinou poměrně nekontrolované kvality a také chuti, takže pro nemístní je lepší koupit průmyslovou produkci, která má stálou kvalitu i chuť.

A aby ochutnávkám nebyl konec, vyrazili jsem do blízké restaurace, zpestřit svůj kantýnový jídelníček. To přineslo několik nových zásadních poznatků. Daurade je oblíbená ryba, pro svou čerstvou chuť, pokud tedy nechutná po naftě, což byl můj případ. Café gourmand není káva připravená zvláštním způsobem, ale zvláštní všehochuť zákusků s kávou. Jak někdo poznamenal v diskusi pod článkem, je to přesně pro ty, co si nechtějí dát zákusek, ale přijde jim hloupé si dát jenom kávu. Nakonec, porce jsou sice malé, ale je jich několik a vydá to za slušnou energetickou bombu. Proto je lepší si před tím dát něco lehkého, třeba gazpacho a rybu, a sklenku (nebo dvě) růžového, to pomůže.

Bohužel, naftová daurade nebyla ojedinělá, když mi při druhé návštěvě, další týden, donesli hovězí steak, který chutnal po rybím oleji, poté co jsem ho reklamoval, že nebyl dostatečně à point. Tedy přesněji, kolegyně ho reklamovala pro mě, když jsem se ujistil, že i pro Francouze to nebylo úplně à point. Možná to byla pomsta šéfkuchaře, každopádně, příště už bude velice obtížné mě přesvědčit, abych se tam vypravil znovu.

U steaku bych se ale zastavil. Francouzi mají samozřejmě také stupnici přípravy: bleu, saignent, à point, cuit, bien cuit. Což by se dalo přeložit jako syrový, hodně krvavý, míň krvavý, ještě o něco míň krvavý, trochu krvavý, úplně malinko krvavý (až nekrvavý). Problém je, že cokoliv, s výjimkou posledního stupně (někdy), je do určité míry krvavé, a člověk by na to měl být připraven. Pokud chce mít jistotu, že tam nebude ani trocha krve může použít termín carbonisé :). To ovšem může kuchař chápat jako výzvu na souboj.

Diskusi v restauraci vyvolal také dezert, který se jmenoval 95B avec sa crème anglaise. Poté, co jsme si ujasnili, že 95B není letadlo (jak jsem se původně domníval), to je totiž B52, ale velikost podprsenky, nikdo z kolegů mi nedokázal vysvětlit, co to je, a nikdo neměl odvahu si to dát. Ta anglická šlehačka vypadala totiž podezřele. Když jsem pak dodatečně zjišťoval, co znamená 95B přesně, tak nevím, jako podprsenka mi to nepřišlo jako nějaká typická velikost, (navíc mám pocit, že v Česku se používá, nebo používal, jiný systém značení, ve kterém by to bylo 3B), ale těžko říct, moc zkušeností s tím nemám :).

Вот каникулы.