Vánoční

Vypukly Vánoce. Přesněji, vypukla vánoční horečka. Ještě přesněji, vypukla nákupní horečka. Tak jako každý rok. Letos jsem to zaregistroval díky francouzskému Amazonu, který vyhlásil nejen „Black Friday“ (po vzoru amerického Amazonu), nebo „Cyber Monday“ (podle téhož), ale rovnou celý „Cyber Week“, který nejen zásoboval denními nabídkami – tj. nějakou slevou, která vyprší o půlnoci, nebo nějaké jiné, časově poměrně blízké, příležitosti, ale také „flash“ prodejemi, kam začal dávat na různě dlouho dobu, různě zlevněné věci. Sice normálně slevy nesleduji, ale jelikož na Amazonu nakupuji celkem často, tak mi to neuniklo, a při procházení jedné takové nabídky mne zaujal dalekohled.

Ne, že bych potřeboval nový dalekohled, ale při poslední plavbě se ukázalo, že dalekohled na palubě se hodí a vzhledem k tomu, že povinné vybavení, které na lodi normálně zahrnuje i dalekohled, většinou neposkytuje odpovídající světelnost, nebo ostrost, zvláště v kritických situacích, kdy moře je rozbouřené, kardinální znaky se zmítají na vlnách a kapitán se musí rozhodnout, kudy pojede. Posádka pak může kvalitní optiku ocenit při pozorování studentek na studentské regatě, a jiných přírodních krás, které plavba na moři přináší. Maje toto vše na paměti, jsem podlehl vábení „kybernetického výprodeje“ a objednal si dalekohled 10x42, který byl navíc vodotěsný, což mi přišlo, že bude podmínka pro námořní techniku nutná.

Ještě než mi dalekohled došel, jsem se ale s nadšením sobě vlastním vrhl do zkoumání různých dalekohledů, typů a provedení, abych se vzápětí přesvědčil, že mít na dalekohledu „waterproof“ zdaleka stačit nebude a že optika 10x42 není úplně to pravé, spíš, že to je přesně to, co se na loď nehodí. Zvětšení 10x se sice papírově zdá lepší, než zvětšení 8x, ale také přináší daleko větší citlivost na třes a udržet takové zvětšení v klidu vyžaduje pevnou ruku chirurga a to i na pevné zemi, nemluvě o lodi zmítající se v živlu. Naopak průměr čelní čočky 42 mm představuje spíše menší řešení, a tím pádem i menší světelnost, menší výstupní světelný svazek a obecně všechno slabší. Samozřejmě uvedený dalekohled měl i nezanedbatelné výhody. Například byl relativně malý (12x15cm) i lehký (tři čtvrtě kila) a se svým zvětšením a kvalitní optikou se hodil výborně na pozorování ptáků, nebo něčeho jiného, co se dalo pozorovat z pevného postoje, případně lehu, na pevné zemi a v podmínkách kvalitního osvětlení. Což večerní připlouvání do maríny nebo zátoky rozhodně nesplňovalo.

Protože sleva byla docela zásadní, nebál jsem se nabídnout dalekohled, před tím, než jsem ho vrátil, ostatním známým a příznivcům. Ukázalo se ovšem, že sledování ptáků není v Česku ještě tak rozšířené a zájem nikdo neprojevil. Tak jsem dalekohled nakonec Amazonu zase vrátil. A protože už mám i potřebné know-how, v dalším pokusu se už zmást nenechám. Bohužel se stalo ovšem to, co se mi běžně stává, když se do koupi nějaké věci ponořím – zjistím, co nechci, a jakých nedostatků se vyvarovat, a nakonec mi nezbyde, než koupit to nejlepší na trhu. Což způsobuje, že se člověku doma hromadí jen to nejlepší a začíná ztrácet kontakt s realitou běžného konzumenta. Navíc to také leze do peněz.

Dalším znakem blížících se Vánoc byl vánoční potlach v práci (nevím, jak jinak přeložit Pot de Noël), který spočíval v tom, že každý z kolegů, kterých bylo celkem dost, donesl něco z domu, případně co koupil, dalo se to na jeden velký stůl v jedné konferenčce a všichni zúčastnění si pak brali a ochutnávali. A protože se to netýkalo jen jídla, ale i pití, bylo to kompletní. Pro mne jako imigranta to samozřejmě bylo zajímavé i čistě ze studijních důvodů, protože jsem mohl ochutnat různé koláče (sladké i slané), které jsou ve francouzských rodinách typické, případně i takové exkluzivity jako domácí portské (ze skutečných hroznů z Portugalska), případně domácí kuskus. Bohužel nabídka zdaleka převažovala poptávku, takže jsem, aspoň, co se týká jídla, poměrně rychle odpadl, a tak se alespoň věnoval vínům a s kolegou probral místopis hlavních vinařských oblastí a charakteristických vlastností jim příslušejících vín.

Bohužel došlo také k malé osobní tragédii, když mi kolega příležitostně prozradil, že sedm z deseti francouzských restauracích nevaří, ale jen ohřívá jídlo nakoupené ve velkovýrobě. Když jsem se to dozvěděl, tak to se mnou tak otřáslo, že jsem musel sáhnout po celé sedmičce červeného, abych chmury aspoň trochu rozptýlil. Situace se údajně vyhrotila natolik, že francouzské ministerstvo pro francouzskou kuchyni dokonce někdy loni vydalo vyhlášku, že restaurace budou muset začít uvádět, zda jídlo připravují na místě, nebo ne. A teoreticky by to mělo už platit. Akorát jsem to v žádné restauraci neviděl.

V únoru ovšem má vyjít nové aktualizované vydání michelinského průvodce pro rok 2016 po hotelech a restauracích, které si hodlám za své těžce vydělané peníze pořídit, abych se neblamoval na tripadvisoru, nebo jinak, a budu ho nosit všude s sebou. Šance, že by se do průvodce dostala nějaká restaurace nezaslouženě je i podle Francouzů zanedbatelná. Aspoň na něco je ta jejich posedlost centralizovaným dohledem a známkováním dobrá. Sice mne zaujala tříhvězdičková restaurace, kde onehdá povečeřel Hollande s Obamou, ale možná bude lepší začít nejdřív něčím méně exkluzivním, s méně hvězdičkami, případně více vidličkami. Ostatně, jak vám každý Francouz potvrdí, i víno je potřeba začít ochutnávat od toho nejhoršího, aby pak mohl člověk ocenit to nejlepší, a také fakt, že za něj dá majlant.

Ve Francii proběhly regionální volby, které volí místní rady v regionech. Navíc od prvního ledna příštího roku se celá Francie reorganizuje, staré menší regiony se slučují do nových větších, což přináší jistá pnutí nejen na politické, ale i národní scéně, protože někteří se snaží tuto „centralizaci“ populisticky interpretovat negativně, jako ztrátu svébytnosti a lokálních pravomocí na úkor „super regionu“. Čemuž se nedivím. Naše lokální politická buňka v čele se starostou pořád bije na poplach – jen si nejsem jist, zda pro anebo proti.

Jinak to vypadá, že ve výsledcích poměrně uspěla nacionalistická strana Marine Le Pen, která využila posledních přehmatů a obecně neschopnosti vládnoucí garnitury. Na scénu se také vrací již několikrát zatracený „Sarko“, jak mu Francouzi důvěrně říkají, který zdá se být nezničitelný, na rozdíl od jeho manželky, která si to zvládla udělat sama, minimálně co se vizáže týče. Nový kolega v práci, který je Ital a zrovna si koupil byt, už začal plánovat, kam emigruje, až to tady Le Penová zavře a vyžene imigranty. Já jsem si sice nic nekoupil, takže jsem v zásadě pořád připraven, ale i tak jsem zjistil, že těch míst, kam bych vyloženě chtěl, zase tolik v Evropě není. Každopádně mám ještě chvíli času si to rozmyslet, než se politika dostane mezi lid.

Tento týden mi kolega v práci sdělil, že mu můj hlas připomíná George Clooneyho z reklamy na Nespresso, a to přesně v tom, že máme s Georgem úplně stejnou výslovnost jména Jean. George tak v reklamě volá na Jeana Dujardina, který je údajně populární francouzský komik, ale už hrál i v Hollywoodu, a který mne zaujal jako vyšetřující soudce v La French. Rozhodně by mi nevadilo být přirovnáván ke Clooneymu, nebo i jen k jeho hlasu, ale v tomhle konkrétním případě si nejsem úplně jist, jak si tohle sdělení vyložit. Prý se mu při tom úplně vrací živý obraz reklamy. Tak doufám, že George na své výslovnosti tohoto slova dost zapracoval, protože v reklamě nic jiného neříká.