Fontainebleau

Přišel podzim, zrovna se lámal letní čas na zimní, a nečekaně se ozvala Jarmila, s již tradiční nabídkou, někam vyrazit, s tím, že bude mít volno celý den, takže bychom mohli dát šanci nějakým vzdálenějším pamětihodnostem. Nutno ovšem zmínit, že „celý den“ znamená v Jarmilině rytmu časový úsek od poledne jednoho dne, do poledne druhého dne, tudíž ho většinou nelze celý vyplnit homogenní aktivitou, jakou je třeba výlet. Další věc, která je na tom zvláštní, že zatímco člověk by čekal, že v noci stejně bude spát, Jarmila to nepotřebuje, minimálně ne tolik, jako běžný smrtelník, takže večery s ní bývají dlouhé. Na druhou stranu, všechny výlety, které jsme zatím podnikli, se do tohoto rozdělení krásně vešly.

Původní myšlenka, že bychom dokončili prohlídku Versailles, přesněji řečeno Trianonu a usedlosti Marie-Antoinetty, vzala zasvé, když se ukázalo, že ve Versailles je v pondělí zavřeno. Každé pondělí. Pokud tedy někdo plánujete návštěvu Versailles, neplánujte to na pondělí. Kde ovšem zavřeno nebylo, byly další dva cíle, které máme v hledáčku už nějakou dobu - zámek Fontainebleau (tam je zavřeno pro změnu v úterý) a zámek Chantilly (taky zavřeno v úterý, ale jen mimo sezónu, v sezóně je otevřeno pořád). Oba jsou plus mínus stejně daleko, jen Fontainbleau je na jih a Chantilly na sever. Oba mají kolem sebe zajímavé vodní nádrže, a oba jsou populárními turistickými destinacemi.

Fontainebleau je ovšem také známé mezi skálolezci, protože v okolních lesích jsou populární „balvany“, vyhledávané lezci z celé Evropy. Chantilly naproti tomu je známé svojí šlehačkou. O balvanech jsem Jarmile raději ani neříkal, ale o šlehačce se asi někde dočetla, protože když vyšlo najevo, že máme tyhle dvě volby, naznačovala mi celkem zřetelně, že by dala přednost Chantilly. Zdůvodňovala to ovšem tím, že tam bude otevřeno o hodinu déle. Čemuž jsem se nebránil a udělal navigační přípravu pro Chantilly. V obou zámcích probíhají příležitostně i zajímavé doprovodné akce, nebo představení, ale na náš den zrovna nikde nic nebylo, takže různá otevírací doba byl jediný objektivní rozlišovací znak.

V mezičase mi Jarmila napsala, že bude bydlet tentokrát jinde, než obvykle, a ať jí zavolám do hotelu na pokoj. Volám tedy do hotelu a poprvé v historii (kdy volám někomu do hotelu) se mne spojovatelka ptá na jméno hosta, kterému volám. Okamžitě mě napadne, že jsem zvědav, jak tohle dopadne. Jarmila má hezké české příjmení, které ale obsahuje dobrou polovinu písmen s diakritikou, takže je mi jasné, že pokud to řeknu „hezky česky“, tak ta Francouzka na ústředně nemá šanci tomu rozumět. Na druhou stranu, jsem asi příliš velký patriot, abych se snažil tu výslovnost prznit tím, že se to pokusím přečíst francouzsky, a to přesto, že mám v živé paměti jednu z prvních hodin francouzštiny na Pražském Francouzském Institutu, kde nám učitel, rodilý Francouz, zdůrazňoval, že pokud budeme chtít, aby Francouzi chápali správně naše jména, musíme jim je číst francouzsky, tedy tak, jak by je četl Francouz. A jako příklad tehdy dával jméno prezidenta Václava Havla a přesvědčoval nás, že by se to mělo číst [vaklaf avel], byť už si teď vlastně ani nejsem jist, jestli ta poslední písmena na konci by se měla správně číst nebo ne, protože ve francouzštině se normálně poslední jedno až tři nevyslovují.

Takže jsem to řekl česky a spojovatelka prohlásila, že tam nikdo takový není. Ptám se jí tedy, jestli volám do správného hotelu a na správné ulici, což ji znejistilo natolik, že mne nakonec vyzvala, ať jí to nahláskuji, aby pak prohlásila: „Ale to vůbec není to, co jste mi říkal prvně monsieur“, a bez dalších otázek mne přepojila. Což jsem chápal, ale to bylo tak všechno, co jsem byl ochoten s tím dělat. Nový hotel měl ovšem i nějaké výhody. Třeba jsem tam mohl bez problémů zaparkovat skoro před vchodem a nemusel hledat místo někde v garáži. A protože to bylo v oblasti, kterou už trochu znám, nemusel jsem ani nijak zvlášť bloudit, abych tam dojel, a do gpsky se díval spíš pro jen pro formu, než z nutnosti.

Vyrazili jsme tedy na Chantilly, ale první věc, kterou bylo potřeba udělat, bylo trefit na periferik. Ať už jede člověk na jih, nebo na sever, nemá cenu se snažit prodírat přes Paříž a zvlášť v pondělí, byť kolem poledne bývá doprava relativně mírná. No a stalo se to, co se stává maximálně jednou za čtyři návštěvy, že jsem místo na vnější periferik najel na vnitřní. Což by samo o sobě ještě nebyla žádná tragédie, ale při pokusu sjet na nejbližším sjezdu se mi podařilo trefit A6a, hlavní dálnici na Orly a obecně jih Francie, na které se posléze ukázalo, že nejbližší možnost otočení bude asi za pět kilometrů a tedy, že by možná stálo za to zvážit možnost, přece jenom jet nakonec místo do Chantilly na Fontainebleau. Na správné dálnici jsme už byli a mohli se vyhnout, kromě zajížďky, i objíždění celé Paříže. Když jsem pak nadhodil, že A6 se také jmenuje dálnice slunce (Autoroute du Soleil), a že tudíž by nás toto mohlo i potkat, souhlasila i Jarmila.

Pokračovali jsme tedy za sluncem a na jih, až jsem si všiml, že navigace na telefonu už delší dobu neukázala změnu polohy. Bohužel Google maps, zdá se, jdou poslední dobou od desíti k pěti, a to, co před pár lety vypadalo, jako v zásadě hotová věc, je čím dál horší a méně funkční. Kromě toho, že přestalo fungovat zvětšování a zmenšování mapy, tak se navigace po posledních aktualizacích navíc začala zasekávat a mrznout. A to se přihodilo i teď mně. Cesta na zámek sice nebyla nějak komplikovaná a v hrubých obrysech jsem ji měl v hlavě, ale kde přesně odbočit jsem si nepamatoval a spoléhal se slepě na techniku, věříce, že doby, kdy spolujezdec měl na klíně mapu, aby dělal navigátora, máme definitivně za sebou.

Když se ukázalo, že mapy přestaly fungovat úplně, a budu muset restartovat telefon, „přeroutoval“ jsem navigaci na palubní navigaci v autě. Celé to chvíli trvalo, takže poté, co jsem konečně zadal správně cíl trasy do palubního systému, byli jsme už pár kilometrů za naším sjezdem. To ale nevadilo, protože možných sjezdů je tam víc, ale malá zajížďka to byla, a také jsme se dostali na placený úsek, který jsme si na pár kilometrů a za pár centů mohli dosyta užít.

Zámek Fontainebleau je přímo ve městečku stejného jména, a celé osídlení je obklopené lesy, které se nepřekvapivě jmenují Fontainebleauský les. Ať člověk přijíždí odkudkoliv, tak si toho nemůže nevšimnout, protože les sám má rozlohu dvě stě osmdesát kilometrů čtverečných, takže to není žádný lesík, a městečko se zámkem je přesně uprostřed. Jinak jsou okolo většinou pláně a pole, tudíž to o to víc vynikne. Navigace je také jednoduchá, protože stačí jet „pořád do lesa“.

Protože jsme za sebou měli už návštěvu zámku ve Versailles, mohli jsme srovnávat, a ač nejsem nějaký zámkofil, musím přiznat, že Fontainebleau se mi líbil svojí stylizací více. Jednak jsou jednotlivé místnosti zařízené a vybavené nábytkem, což ve Versailles (až na jednu část) není, a jednak, doplňující výstavy byly více svázané se zámkem nebo jeho dřívějšími obyvateli. Navíc, hlavním tématem zámku Fontainebleau je Napoleon, což je osoba svojí výjimečností určitě zajímavá a to i ve srovnání  se zástupem francouzských králů a jiné šlechty. Pro zájemce existuje virtuální prohlídka na google street view, které je překvapivě velice kvalitní a docela věrně vystihuje, co uvidíte na místě, a nebo přímo oficiální virtuální prohlídka i s exponáty (ta ovšem trochu „drhne“).

Na zámek jsme dorazili až odpoledne a tak se stalo, že jsme byli mezi posledními, co pustili dovnitř, a pak byli celou dobu mezi posledními, kteří procházeli trasu prohlídky. To se projevovalo tak, že vždy, když jsme přešli do další místnosti, objevil se odněkud zřízenec a dveře, kterými jsme prošli, za námi zamkl a postavil se k nim, snad, abychom se nepokusili proniknout zpátky. Trochu mě to znervózňovalo a měl jsem pocit, že náš zpomalený pohyb vpřed zase znervózňoval je. Nakonec jsme to ale stihli v limitu, i díky tomu, že část expozice, věnovaná papežské části zámku, byla zavřená. Co mne zaujalo, že kromě obligátních suvenýrů se před prohlídkou dal půjčit dobový kostým dvorní dámy (a možná i pážete), ve kterém se pak člověk mohl procházet po zámku a fotit se in situ. Jarmilu to sice nezaujalo, ale dvě holčičky, co šli s mámou kousek před námi, si to docela užívaly.

Protože ale nejen uměním živ je člověk, a večeře byla ještě daleko, rozhodli jsme se využít nabídky místní kavárny a před prohlídkou parku se trochu zahřát a posilnit, a protože moc toho už na výběr neměli, nezbylo nám, než si dát palačinku a jako zákusek, poslední dva makarónky. Od té doby, co jsem Jarmile ukázal café gourmand, se nebojí experimentovat, a tohle byl pokus, jak se k tomu přiblížit. Mimochodem, z café gourmand se na našich výletech stal takový malý test, podle kterého se dá leckdy dobře odhadnout obecná kvalita kavárny, nebo restaurace. Od, dnes již památného, café gourmand ve Versailles, kde nám místo toho donesli zbytky koláčů (a z citronového sundali citrón, protože asi vypadal už dost špatně), se ukazovalo, že vlastní provedení se liší nejen skladbou, ale i kvalitou jednotlivých „komponent“ a že zdaleka neplatí, že by café gourmand nemohlo překvapit, v jakémkoliv smyslu.

Park ve Fontainebleau by určitě byl zajímavý na procházku, ale zavírali ho v šest večer a tak jsme tam moc času nestrávili. Místo toho jsme vyrazili do městečka, najít nějakou restauraci k večeři, ale bohužel jsme tam byli moc brzo, což nám vysvětlili v jedné, když jsme se chtěli usadit k jídlu. Kuchyně prý otvírá až v sedm. Jestli čekat do sedmi ve Fontainebleau, nebo vyrazit do Paříže a zkusit štěstí tam, nakonec dopadlo ve prospěch Paříže, protože to vypadalo časově optimálně. Bohužel jsem nevzal v úvahu večerní zácpu na A6, což mne nenapadlo, že by směrem k Paříži mohlo nastat, ale když jsem pak o tom přemýšlel, tak mi došlo, že v tuhle hodinu vlastně na směru nezáleží.

Ve výsledku jsme tedy moc času neušetřili, ale zase jsem mohl vzít Jarmilu do restaurace, kterou jsem měl už delší dobu v plánu, ale která tím, že je kousek od práce, v oblasti, která je absolutně mimo turistický ruch, není normálně úplně po cestě, aby se tam mohl člověk po procházce kolem Seiny zastavit. Teď nám ale hrálo do karet, že jsme jeli okolo, bylo to po cestě k hotelu, a navíc jsem tam mohl lehce zaparkovat v garáži ve firmě. V restauraci bylo vidět, že většina osazenstva jsou místní, a i obsluha byla tradiční, a nakonec jsme se výborně najedli a došlo i na café gourmand, které bylo zatím nejlepší, jaké jsem za svůj pobyt v Paříži měl. Z čehož jsem měl radost i proto, že moje předchozí pokusy, navečeřet se v Paříži, dopadly zoufale. Škoda, že je ta restaurace tak z ruky.

A tím skončil náš výlet do Chantilly. Nikoliv ovšem testování restaurací, protože za týden se objevila Jarmila znovu, ale protože měla volno jen večer, nezbylo nám, než začít tím, že zajdem někam na večeři. Zároveň se pochlubila vizitkou do nějaké restaurace, kterou jí údajně doporučila kolegyně, a která byla blízko hotelu, kde bydlela posledně. Hotel se sice od té doby zase změnil, ale protože to nebylo daleko ani od toho nového, vyrazili jsme tam pěšky, a abych se pojistil, pro jistotu jsem tam zavolal a zamluvil místo pro dva. Sice mne trochu překvapilo, že se mne ani nezeptali na jméno, ale řekl jsem si budiž. Byla neděle večer, kdy normálně moc lidí do restaurací nechodí, takže tam asi nával nebude. Navíc bylo dost brzo, kolem sedmé.

Když jsme tam dorazili, kromě jednoho stolu, kde byli zjevně cizinci, tam nikdo nebyl. Měli tam tři stoly pro dva, a když nás k jednomu usazovali, tak jsem si všiml, že ten nejlepší byl zarezervovaný. Říkám tedy číšníkovi, jestli to není ten náš, a byl. Je pravda, že postupem času se restaurace začala plnit, ale pořád bylo vidět, že je neděle. Večeři jsme si užili, i obligátní café gourmand. Tedy minimálně Jarmila, protože já, přestože jsem se na akci připravil mírnou hladovkou, jsem měl dost, a ukázalo se, že laťka nastavená před týdnem, zůstane zatím nepřekonána. A protože bylo teprve devět hodin, řekli jsme si, co s načatým večerem a vyrazili do víru velkoměsta.

Výhoda nočních procházek kolem Seiny, kdy je zima, fouká a případně i trochu prší, je v tom, že tam není moc lidí a stejně tak i provoz v ulicích není tak rušný (a hlučný). V podstatě jde o optimální podmínky pro klidnou procházku. Což jsme také učinili a pak se ještě podívali na druhou stranu řeky na Place de la Concorde a trochu to omrkli kolem rue Rivoli, ale protože kolem půlnoci už nikde nic nefungovalo, vrátili se zpátky na levý břeh a pomalu se vraceli k hotelu.

Za zmínku stojí jen krátká zastávka na palačinku (v případě Jarmily) a na malou „šestnáctku“ (můj případ) v brasserii po cestě, která byla jediná široko daleko, kde měli tou dobou otevřeno, a kde nás družný číšník zkoušel, odkud jsme a podle přízvuku se to snažil uhodnout. Nutno přiznat, že mu to moc nešlo. Mě hádal na Němce a Jarmilu pro změnu na Rusku, čímž si nás úplně nezískal, ale je fakt, že český přízvuk v podstatě nikdo nezná, takže se není čemu divit. Dojem však napravil, když zjistil, že jsme Češi a vytasil se s českým „děkuji“. Na bulváru Saint-Germain v jednu hodinu v noci.

Pak už se mi jenom protočily panenky, když jsem platil parkování v garáži kousek od hotelu, a mohl vyrazit domů, plný elánu do dalšího pracovního týdne.

Fotky: Jarmila