Návštěva

Pokud čekáte, že zaglosuji o nedávných událostech, tak vás zklamu. Napíšu místo toho o tom, o čem jsem si myslel, že psát možná ani nebudu, ale pak se to začalo hromadit takovým způsobem, že to už nemohu ignorovat - jsou to návštěvy.

První přišla v září (jinými slovy, událost, kterou budu dále popisovat, se udála poměrně dávno). Všechno začalo nevinně už před prázdninami, kdy mi napsala Lenka, že prý bude projíždět Paříží někdy na začátku září, a že bychom mohli někam vyrazit. Nevím, jestli to bylo inspirováno mým bohatým kulturním a společenským životem, který pravidelně zveřejňuji na svém blogu, nebo čirou zvědavostí, ale rozhodně jsem nemohl si tuhle příležitost nechat ujít. Exotické návštěvy jsou pro mne totiž stále nejlepší způsob, jak se dostat na místa, kam bych se jinak sám nepodíval, nebo o kterých bych sám ani nevěděl. Nicméně před prázdninami jsem ještě plánoval jachtu, právě na to září, takže jsem Lence nemohl nic slíbit a tak celá akce usnula, až do té chvíle, než byla jachta zamluvená, a zároveň potvrzené, že Lenku zvládnu.

Přitom se ukázalo, že v mezičase usnula Lenka, a tak kromě toho, že přijede vlakem na letiště v Roissy a od tam zase druhý den odletí, vlastně ani neví, kde bude bydlet, a tudíž, v rámci zjednodušení logistiky celého víkendu, bude nejlepší, když přespí u mne. Sice jsem ji dopředu varoval, že nemám nábytek - dvě židle a jedno kancelářské křeslo a jeden psací stůl pod oknem nelze považovat za dostatečné, třeba pro společnou večeři, byť by se to dalo obejít tím, že nebudeme večeřet - tedy minimálně ne u mne. Na druhou stranu jsem se ale těšil, protože jsem už dávno chtěl vyzkoušet, jestli u mne může vůbec někdo přespat (i za cenu, že budu spát na zemi na karimatce), ale nesehnal jsem žádného pokusného králíka, který by do toho šel. Lidi buď do Paříže nejezdí, nebo mají lepší místo na spaní, nebo jich je víc než jeden/jedna. Navíc to asi chtělo, aby to byla holka, protože kluka bych klidně nechal spát v obýváku na zemi místo sebe. Takže jsem si od kolegy vypůjčil luxusní samonafukovací kempinkovou matraci, cvičně ji nafoukl, lehl si na ni, zase ji vyfoukl, a považoval se za připraveného. Což, jak se později ukázalo, nebyla příprava dostatečná.

Lenka měla přijet v sobotu kolem poledne, ale vlak měl zpoždění, a když jsem to tak zkoumal na stránkách SNCF (francouzské dráhy), všiml jsem si, že ten její vlak bude zastavovat také v Massy. Což mi bylo povědomé, že by mělo být někde poblíž, protože vždycky, když jsem si testoval rychlost připojení internetu, tak nejlepší výsledky jsem měl právě na server v Massy. Kde to je, jsem ale až do toho dne netušil. Nicméně krátký pohled na mapy na internetu mne přesvědčil, že to je nejen blízko, ale také na druhou stranu, než letiště, takže když se sejdeme tam, já si ušetřím cestu na letiště a Lenka může vystoupit o hodinu dřív. Navíc jsem doufal, že parkování na nádraží v Massy, bude o něco jednodušší, než parkování na letišti Charlese de Gaula v Roissy. Což jsme také provedli a já se díky tomu také poprvé podíval do Massy - minimálně tedy na nádraží TGV - a bylo to tam docela dobré - asi jako na nádraží.

Kam vyrazíme jsme dopředu nedomlouvali. Sice jsem měl v nabídce klasické destinace jako Versailles, věž na Montparnassu, nebo eventuálně procházku kolem Seiny, ale s ničím jsem neuspěl. Lenka chtěla do Printemps, což je druhý největší obchoďák s oblečením a doplňky v Paříži, pod záminkou, že prý na střeše je vyhlídka, která je volně dostupná, a ze které je pěkný výhled na Paříž. Sice jsem měl jisté pochybnosti, že tam ta vyhlídka fakt je, ale protože na druhou stranu vím, kde je Printemps, a tudíž jsem si byl jist, že to najdeme, jsme tam nakonec vyrazili. S tím, že se po cestě stavíme na „běžných“ turistických místech. A protože jsem chtěl vyzkoušet další věc, kterou jsem měl už delší dobu v plánu, ale nikdy jsem nenašel dostatečnou motivaci, popadl jsem příležitost za pačesy a naplánoval výlet do Printemps přes Paříž na kole. Tedy na tom kole, co parkuje ve stojanech na mnoha místech v Paříži, a které si člověk za paušální poplatek může půjčit na půl hodiny a zase ho jinde vrátit. A protože mám jednu stojánku nedaleko, vyrazili jsem už ode mne na kolech.

Při průjezdu Paříží se ukázalo, že pro úplně pohodlný průjezd je potřeba nějak rozumně vyřešit dvě věci. Navigaci, aby se člověk nemusel na každé křižovatce dívat do mapy nebo na mobil, kde je, a pak také vědět, kde je nejblíže cíle možnost kolo vrátit (a kde je případně další možnost, kdyby ta první byla už obsazená). Obojí se dá vyřešit mobilem s GPS a připojením k internetu, ale nutnost dívání se na mobil to neodstraní, a ta pak zůstává opruzem po celou dobu přesunu. Leda by to člověk už znal tak dobře zpaměti, že by mapu nepotřeboval. Což se nakonec ukázalo jako velice užitečné, zvláště při dlouhých nočních přesunech relativně prázdnými ulicemi.

Lenka měla celodenní lístek na 24 hodin, já měl svoje roční předplatné na šalinkartě. Nejdřív bych ale možná měl zmínit, jak to funguje. Když si člověk koupí jednorázový lístek na 24 hodin, může na něj jezdit celých 24 hodin, a dokud bude kola vracet do půl hodiny od vypůjčení, nebude nic doplácet. Je tam ještě podmínka, že mezi vrácením a půjčením kola je potřeba minimálně 5 minut počkat (nebo se projít a půjčit si kolo jinde), aby se to bralo jako dvě výpůjčky. Co je vlastně na lístku důležité je číslo, které se musí před každým půjčením zadat do terminálu, který je u stojanů s koly a kterým dotyčný prokáže, že je oprávněn si kolo vypůjčit. To zadávání není úplně přímočaré a chvíli trvá, navíc ne všechno je v angličtině, takže nedomorodec se v tom může lehce ztratit. Pokud se mu ale podaří proplout nástrahami autentikačního dialogu, může si nakonec vybrat, které kolo chce odemknout a následně ho vytáhnout ze stojanu. Problém je, když je takových zájemců s lístkem více, protože pak všichni čekají, až si to jeden vyřídí, a protože ten jeden v tom většinou trochu plave, často se mu to podaří až na několikátý pokus.

Na druhou stranu, pokud má člověk předplatné na šalinkartě, nemusí vůbec k terminálu chodit, ale stačí, když prostě přijde ke stojanu s kolem, které si chce vzít a přiloží šalinkartu ke stojanu. Ta se bezdrátově ověří a kolo se odemkne. Výhoda je jasná, jednodušeji to už udělat nešlo. Stačí přijít, pípnout si, vzít kolo a jet. Bohužel celý pocit výhody vezme zasvé, když výpůjční doba přetáhne půlhodinu v paušálu. Pak se totiž konto předplatného dostane do mínusu. A zatímco na jednodenním lístku se doplatek prostě strhne z karty, kterou se zaplatil lístek, aniž by tím systém dotyčného nějak buzeroval, na šalinkartě je potřeba doplatek vyrovnat na terminálu (kartou), jinak automat další kolo nepůjčí. A protože u terminálu už stojí další zoufalci, kteří zápasí s tím, jak si kolo vůbec vypůjčit, případně si tam snaží koupit denní lístek, může to být někdy na dlouhé lokte.

To jsou ovšem jen drobné vady na kráse jinak velice praktického systému, jehož kouzlo spočívá hlavně v tom, že po Paříži jsou ta kola v podstatě na každém rohu a odkudkoliv kamkoliv se tak dá jednoduše a v odlehlých hodinách, kdy není už velký provoz, i rychle, dojet. A ještě se přitom člověk může kochat a uvidí toho víc, než kdyby šel pěšky a z jiné perspektivy, která je také zajímavá.

Takže jsme vyrazili do Printemps na kole a pro velký úspěch to vzali napřed po nábřeží, pak kolem Eiffelovky a přes řeku nahoru k Opeře a k Printemps. Na Champ de Mars, přímo pod Eiffelovkou mne zaujala nabídka půjčit si Ferrari za devadesát babek (nebylo ovšem řečeno na jak dlouho), aby se v něm mohl člověk projet (po dlažbě) a případně se nechat vyfotit. Pak, po krátkém záseku na stojánce Vélibu, jsme stihli neohroženě překonat Place de la Concorde, projít (ne projet) i zahrady tuilerieské, a dát si kávu se zmrzlinou v jedné z mnoha kaváren kolem rue Rivoli, která vynikala třeba tím, že jsem tam na dně své kávy našel utržený kousek papíru ze sáčku s cukrem. Číšník se dušoval, že ho to upřímně překvapilo, a já s ním plně souhlasil, že mne také. Nabízenou druhou kávu jsem ovšem odmítl, abych se nepředávkoval ještě před večerem. I přes drobný deštík, který nás neodradil, jsme pak dorazili do Printemps, a když se pak prodrali zákazníky až nahoru, tak se mohli přesvědčit, že tam nejen je vyhlídka, ale že je z ní i docela pěkný výhled.

Procházkou po Boulevard de Clichy, kolem Moulin Rouge, Pigalle až na Montmartre, jsme nemohli minout basiliku Sacré-Cœur, a tam, pod ní, se také rozhodli navečeřet. Což není těžké, neboť, kromě obchodů se suvenýry, tvoří zbývající část zástavby, minimálně v přízemí, restaurace. Vybrali jsme si jednu, kde nikdo nebyl. Po jídle se ukázalo proč. Pečený králík nebyl úplně v nejlepší formě, a káva po jídle připomínala spíš citronovou šťávu s kofeinem. No což, poučil jsem se, že příště se už nenechám zlákat od pohledu a raději zkonzultuji napřed internet. A protože se už připozdilo, vydali jsme se zpět na kole. A dali to na jeden zátah, a nebýt toho, že místo, které jsem si vyhlédl na odložení kol, bylo obsazené, zvládli bychom to pod hodinu a to aniž bychom to nějak hrotili. Jen občas jsme jeli na červenou, nebo jednosměrkou v protisměru. I s tím ale, jak jsem vypozoroval, lidé, kteří nežijí v Paříži, mají zpočátku problémy.

Příplatky za přesčas půlhodinové výpůjčky rostou geometrickou řadou. První půlhodina je v ceně, druhá stojí jednu babku, třetí stojí dvě babky, čtvrtá stojí čtyři babky, atd. Nutno ovšem podotknout, že v rámci předplatného (nikoliv ovšem na lístek) je možné si koupit za pár babek navíc paušál, na tři čtvrtě hodiny v ceně.

V noci jsem si ověřil, že šedesát centimetrů široká matrace, byť by byla jinak sebepohodlnější, na spaní nestačí (pokud není člověk vyloženě trénovaný, třeba spaním na kladině) a usoudil, že přespat se u mne dá, ale matraci je potřeba zajistit jinou. Druhý den jsem už jen Lenku vyprovodil na letadlo a netušil, že mi tím začala návštěvní sezóna.