Expedice Sardinie - Korsika 2016 (Sardinie)

Na počátku roku, v posilvestrovské náladě, jsme se s kamarády rozhodli, že letos vyrazíme společně na loď. Sice jsem o tom už několik let mluvil, ale teprve letos dozrál čas k tomu, abychom to uskutečnili. Respektive k tomu, aby mužská část výpravy, získala požehnání svých drahých poloviček k účasti. Bylo to skoro novoroční předsevzetí. Jako destinace byla vybrána Korsika a jako předběžný termín konec srpna. Záměr by takový, že zatímco pánové se budou plavit na lodi a užívat si volnost moře, dámy budou trávit stejnou dobu na břehu a kochat se přírodními krásami na pevnině. Děti se rozdělí podle pohlaví - kluci na loď, holky na břeh.

Do zdravého jádra námořníků se přihlásil Polda a Pavel s Radkem a Martinem. Což dávalo už pět lidí do posádky (včetně mě) a mohli jsme zahájit organizaci. Poměrně brzo se podařilo přesvědčit i Janu, aby mohl jet i Rosťa, čímž nás už bylo šest a rozšířilo se tím i zázemí na souši, kde zůstávaly Dana, Vilma s Hankou a Petrou, a Jana s Jéňou. Abych trochu narušil jednodruhové roztřídění, přizval jsem na loď Irenu, se kterou se mi to před dvěma lety v Chorvatsku líbilo, ale na loňské Chorvatsko jsem ji nepřesvědčil, doufaje, že by se mohla nechat zlákat exotickou korsickou přírodou.

Přestože jsme organizaci začali téměř bezprostředně po novoročním rozhodnutí, nebylo dlouho jasné, odkud vlastně budeme vyplouvat a ani ve kterém termínu. Původní plán, že půjčíme loď na Korsice, vzal zasvé, když se ukázalo, že tam skoro není co, a ani kde, půjčit. Jako alternativa se pak vynořila Sardinie, kterou nám doporučovali i Zindulkovci. Když se pak i suchozemská část smířila s tím, že stráví týden místo na Korsice na Sardinii, zamluvili jsme loď na Sardinii. Nicméně, jak někdo podotkl, když už tam budeme, nebylo by možná špatné, se přece jen na tu Korsiku podívat, a tak se z původního týdenního výletu stala čtrnáctidenní dovolená, s druhým týdnem na Korsice, a to už v kompletní sestavě. A protože čtrnáct dní se nám už na konec srpna umístit nepodařilo, přeložili jsme celou akci na začátek července.

Organizace se rozjela naplno a v podstatě se nezastavila až do odjezdu. Rodiny cestovaly z Česka auty, aby celou cestu završily trajektem z Livorna do Golfo Aranci, což je malebná zátoka u ústí olbijského zálivu a já s Irenou jsme plánovali do Olbie přiletět. Protože část výpravy projevila zájem vyplout už v sobotu (kdy jsme měli přebírat loď), nakonec jsem zvolil ranní let s EasyJet, abych byl v devět ráno v Olbii a mohl co nejdříve lod převzít. Trajekt totiž také přijížděl ráno, dokonce už v sedm, a Irena měla přiletět večer.

Sardinie

1. den - vítr sílí

Přebírání lodi v maríně Cala Dei Sardi bylo jiné, než na co je člověk zvyklý z chorvatských megamarín. Jednak vlastní marína je v podstatě jen jedno molo do tvaru T, u kterého kotví všechny lodě. Výhoda je, že pokud chce člověk sehnat někoho z charterovky North Sardinia Sail (NSS), stačí se projít po molu nebo nakouknout do kanceláře. Druhak, vlastní organizace předání je jiná. Respektive, je. Takže když s Janou, které pro mne přijela na letiště, přijedeme do maríny, dostanu pořadové číslo 6, s tím, že v 11:30 se mám hlásit v kanceláři, abych udělal „byrokratickou část“ (jak mi vysvětlili předtím), abych pak následně mohl převzít loď. Měl jsem určité pochyby, jak to bude fungovat, ale skutečně, asi v 11:33 vcházím do kanceláře NSS. Podepíšu všechny smlouvy, doplatím všechny doplatky, a za to dostanu „kapitánský kufřík“, který obsahuje důležité věci jako mapy, dalekohled, kličku na otevírání nádrží s vodou a nebo korsickou národní vlajku „s černochem“, kterou bych měl vyvěsit, kdybych veplul do korsických vod. Na závěr mi sdělí, že loď by mohla být kolem půl druhé. Využívám tedy volného času a přidávám se ke zbytku výpravy, která se v mezičase dočasně usadila ve vile, kde bude první týden ubytována suchozemská část, a která je nedaleko od maríny.

Spolu pak vyrážíme na oběd do místní pizzerie, kde číšníci mluví pouze italsky a německy, což zjistí Jana náhodou, když se číšníka omylem zeptá německy. Do té doby jsme se snažili se střídavými úspěchy domlouvat anglicky. Uprostřed oběda mi volají z NSS, že loď je připravená, takže po obědě vyrážíme ve dvou autech na loď. Respektive já s Rosťou na loď a Pavel s Poldou na nákup. Z NSS mi jako osobní asistentku pro předání přidělují Danielu, která je velmi sympatická, takže je těžké se soustředit na mapy a světlice. Nicméně loď s Rosťou nakonec přece jen přebereme, drobné nedostatky si vyjasníme, naložíme proviant a v zásadě spokojení se těšíme na první vyplutí.

Máme pěknou pětačtyřicítku Sun Odyssey, se čtyřmi kajutami a dvěma záchody (jeden záchod dokonce s elektrickým splachováním, které se ovšem v průběhu plavby ukáže jako daleko méně účinné, než klasické ruční), která sice má nejlepší léta za sebou, ale je vidět, že je dobře udržovaná a na které nám fungují všechny instrumenty. Jediné, co nefunguje, ale to se ukáže až později, je ukazatel pitné vody v tanku, respektive její spotřeby. Také nefunguje ukazatel stavu baterie motoru, ale kdo by ten potřeboval, že.

Šéf maríny nám ovšem radí, abychom raději nevyjížděli. Sice nefouká až zas tolik, aby se nedalo vyplout, nicméně podle něj, vítr má ještě sílit, a navíc na volném moři bude ještě silnější. Nakonec tedy v sobotu nevyplouváme, přestože k večeru vítr upadá, s tím, že do druhého dne do večera by se měl vítr utišit, a že bychom mohli tedy vyplout v neděli odpoledne nebo večer. V maríně je slyšet ze všech stran čeština, a když pak potkám (jiného) Pavla, se kterým jsem byl loni v La Manche, tak mi potvrdí, že ve stejném termínu tam Zindulka organizuje nějakou firemní regatu. Dokonce mě do ní omylem strčili, když objednávali lodě, takže v maríně měli trochu chaos v tom, kam vlastně patřím.

Do večera se tedy nic zásadního nestane a večer pak vyrazíme s (naším) Pavlem na letiště vyzvednout Irenu a zpátky to vezmeme kolem Auchanu, který je výjimečně jednou za rok, zrovna ten den, otevřen až do půlnoci, abychom tam dokoupili věci, které byly potřeba, ale na loď je nikdo nedovezl, protože jsem k tomu výslovně nevyzval (utěrky, houbičky, jar, pytlíky do koše), a jiné věci, které se mohly hodit, ale nikoho nenapadlo je koupit (víno, klobása).

2. den - vítr pořád sílí

Druhý den sledujeme netrpělivě vítr a s námi možná polovina zbylých lodí. Když se odpoledne zdá, že by mohl začít ustávat, vyrážíme na moře. Předtím si ale ještě dáme jedno cvičné přistání v maríně, aby si posádka zvykala, při kterém nás zachraňují ještě náhodní kolemjdoucí ze břehu, a při kterém si zopakuji, že vítr z boku, byť by šel jen nepatrně, není radno podceňovat. Zvlášť když fouká kolem dvaceti uzlů. Pak ještě dotankujeme vodu a můžeme vyrazit.

Podle předpovědi má foukat něco přes dvacet, v nárazech kolem třiceti. Míříme na sever, k souostroví La Maddalena, Ovšem, nezdá se, že by vítr ustával. Právě naopak. Původně refované plachty ještě více refujeme, až nám nezbyde jen malý cípek hlavasky. V té chvíli fouká už kolem čtyřiceti uzlů a přestože nejsou nějak velké vlny, část posádky začíná být zádumčivá. Je jasné, že na nějaký jachting už to nevypadá, takže nabíráme směr do nejbližší zátoky, která je shodou okolností přesně proti větru. Vítr stoupá na pětačtyřicet. Zasouváme poslední kousek hlavasky do stěžně, a byť vypadala, že ničemu nepomáhala, po jejím sbalení loď viditelně zrychlila. Přesto máme skoro tři tisíce otáček na motoru, abychom se proti větru vůbec pohnuli. Posádka hlásí, že v poryvech se vítr přehoupl přes padesát uzlů. Přemýšlím, jestli nám ten budík nepřidává.

Po více než hodinovém boji se živlem, který svádí u kormidla hlavně Martin s Poldovou a Rosťovou pomocí, a který já kontroluji ze suchého podpalubí, protože mne téměř nepřetržitá vodorovná sprcha, která panuje na palubě, neláká, doplouváme do zátoky Gulfo Pevero, která je zhruba pět mil vzdušnou čarou od naší domovské maríny. No, moc daleko jsme nedojeli, ale zato jsme si to užili. Kotvíme tam, kde to nejméně fouká a připravujeme se na noc. Chci vyhlásit hlídky, ale vida, že k půlnoci se vítr přece jen uklidňuje, a vida také vyčerpanou posádku, nakonec od tohoto záměru upouštím. Kdybychom se utrhli, tak stejně odplujeme na moře. Pro jistotu ale nastavím hlídání polohy lodi na mobilu, a nakonec všichni usínáme spánkem zaslouženým.

3. den - rodinný výlet

Ráno už podle předpovědi moc nefouká, takže využíváme klidných podmínek, k pohodové přeplavbě na motor do zhruba osm mil vzdálené zátoky a maríny Cala Bitta, kde hodláme nabrat na loď suchozemskou část naší výpravy, která bydlí ve vile nedaleko od maríny a která projevila zájem se na lodi také jednou svézt. Zkouším novinku a volám do maríny vysílačkou, jestli tam můžeme přistát, abychom nabrali posádku. Odpovídají mi italsky, ale chápu z toho, že můžeme. Aby taky ne, když je přední molo celé holé. Podle pilotu postavili tuhle marínu jako obslužnou pro luxusní rekreační komplexy, které měly vyrůst na pevnině, ale nějak k tomu růstu nakonec nedošlo, a tak tam zbyla jen ta marína.

Nabereme zbytek výpravy, a plně naložení, v počtu 13 osob (včetně Jéni), přeplouváme na necelé čtyři míle vzdálený ostrov Caprera, který patří do souostroví La Maddalena, do zátoky Porto Palma, která je zjevně vhodná ke koupání a kotvení.

Nutno zmínit, že celé arcipelago La Maddalena je chráněná oblast, která se podle míry ochrany uvnitř ještě rozděluje na zóny MA a MB. Zóna MB v podstatě kopíruje pobřeží ostrovů do vzdálenosti 300 metrů do moře. V zóně MB se může kotvit jen na místech, kde neroste mořská tráva (Posidonia Oceanica) a v sezóně se v zónách MB nesmí kotvit po setmění. To samé platí pro stání na bójkách. Do zóny MA se v podstatě nesmí vůbec - ani projíždět. Překvapivě, zóny MA jsou i kolem ostrovů, které nepatří vyloženě do oblasti kolem La Maddaleny.

V zátoce Porto Palma se koupeme, piknikujeme, kupujeme si od projíždějící lodi se zmrzlinou Magnum za šest babek a užíváme si čisté a klidné moře. V předvečer pak vyrážíme zpět do Cala Bitta, abychom vrátili suchozemskou část na pevninu. Cestou tam a i cestou zpět nám i trochu foukne, takže vytáhneme plachty a posádka může předvést, jak se v mezičase zocelila. Tentokrát už do maríny vysílačkou nevolám (vida, že se tam od rána nic nezměnilo, a pořád je tam stejně prázdno), ale když přistaneme, hned přijde chlapík a poradí mi, že mám vždy před připlutím do maríny vysílačkou zavolat na kanálu VHF 9, je to prý dobrý zvyk. Beru si tedy ponaučení pro příště.

V maríně pak dobereme vodu, při které se Pavel seznámí s obsluhou maríny, a kterou svým vyjednavačským umem přiměje k tomu, aby nám prodali vodu v ceně dvanácti babek jen za devět, ale vystavili k tomu doklad na dvanáct. Protože Cala Bitta není nic, kde by člověk chtěl dlouho zůstávat, pro přespání se ještě trochu posuneme o nějakých jedenáct mil po pobřeží, do komorní zátoky Porto Puddu, kde kotvíme na pěti metrech, kousek od pláže.

4. den - Bonifacio

Na Bonifacio jsem se těšil od té doby, co jsem věděl, že budeme v oblasti, takže jakmile se naskytla příležitost, zamířili jsme tam. Chvíli jsme motorovali, ale podle zásady, že v bonifácké úžině vždycky fouká, i na plachty došlo. Příjezd do Bonifacia je úchvatný a zvlášť, když tam člověk přijíždí na malé lodi, může si vychutnat majestátnost útesů otevřených do moře a stejně tak bonifáckou zátoku, která je dlouhým úzkým průsmykem, na jehož jedné straně stojí ve skále město a na druhé jsou v malých zátokách kotviště pro lodě.

Nebylo mi úplně jasné, kam zakotvit, tak jsem se držel osvědčeného postupu, napřed to celé projet a třeba se něco vyvrbí. A na konci zátoky, před marínou, se skutečně vyvrbil mladík na člunu, který nás navedl až do maríny, v podstatě k poslednímu molu, které bylo pro náš typ lodě. Schválně jsem si to změřil na mapě, podle které to vypadá, že vzdálenost mezi protějšími moly našeho bazénu, u kterých se stálo na mooringová lana (tak jak to známe z Chorvatska), byla 135 stop. Když tak proti sobě zaparkovali dvě pětačtyřicítky, zbývalo tam tak akorát místo ještě na jednu mezi ně, a to nepočítám mooringy, které se táhly napříč bazénem z jedné strany na druhou.

Do toho jsem nacouvával. Naštěstí jsem měl stání vedle na straně blíž k výjezdu volné, i tak ale bylo otáčení, před naproti stojícím katamaránem, který trochu „přesahoval“, poměrně hodinářská práce. Když jsem chlapíkovi na břehu řekl, že tam nocovat nebudeme, ale zdržíme se tak na čtyři hoďky, tak velkoryse prohlásil, že to je v pohodě, a že se ani nemusíme nikde hlásit. Vyrazili jsme tedy do víru Bonifacia, nejprve na jídlo a posléze na prohlídku, s tím, že se sejdeme na lodi zase v pět odpoledne, abychom ještě stihli někam do večera doplout. Původní záměr, dát si k pozdnímu obědu v nějaké dobré restauraci nějakou místní specialitu, vzal za své, když jsme se nemohli dohodnout, která je dobrá restaurace, a co je místní specialita. Nakonec jsme tedy skončili v bufetu, kde si polovina dala sendviče, Rosťa nic, Irena salát a já mušle. Tolik tedy k místní specialitě v dobré restauraci.

Pak jsme vyrazili na prohlídku, ale protože se čas už chýlil, stačili jsme s Irenou už jen rychle projít tam a zpět cíp Bonifacia, který stojí na útesu „napravo“ od hlavní cesty, která nahoru na útes od přístavu vede. Rosťa se někam ztratil a Polda s Pavlem a kluky vyrazili někam na keše. V pět jsem byl u lodi první, ovšem za cenu, že jsem někde ztratil Irenu, doufaje, že najde cestu zpět. Našla zbytek výpravy.

V mezičase ovšem přistála druhá pětačtyřicítka i na našem pravoboku a vypadalo to, že vyplutí bude ještě méně triviální, než přistání. Stáli jsme tam totiž v úplně plném bazénu, těsně na fendry, a šikmo ve směru výjezdu navíc z druhé strany katamarán, který přečuhoval. Nicméně, nocovat jsme v Bonifaciu nechtěli, takže jsem dal pokyn k vyplutí. Chlapík z německé lodi nalevo, se kterým se Irena v mezičase seznámila, jen suše prohlásil, že vyplutí bude „tricky“, s čímž jsem nemohl nesouhlasit. Posádka z běloruské lodi napravo, se kterou se zase seznámil Pavel s Poldou, a které se líbila naše pruhovaná trika, se zajímala pro změnu kam jedeme, a kde budeme spát. V zásadě nám ale všichni fandili.

Začal jsem se vysouvat z mezery mezi sousedními loděmi, jak mi to natlačené fendry dovolovaly, a když byla skoro půlka lodě venku, přijeli najednou tři chlapíci z maríny na gumáku, že rozhodně nemám vyjíždět, protože se blíží „big boat“ a musím počkat až přejede. Takže jsme tam stáli do půlky venku z řady, ale pořád ještě dost na těsno, aby nás v poloze držely fendry, o které jsme se o vedlejší lodě opírali. Mohli jsme aspoň ještě trochu pokonverzovat.

Když už to trvalo poměrně dlouho, a zdálo se nám, že máme už jet, provedl jsem manévr, o kterém jsem do té doby ani netušil, že jde, vytočil loď ze škvíry, a jal se opustit bazén, když se najednou objevili znovu chlapci v gumáku, s tím, že máme počkat. A pak jsem uviděl konečně ten „big boat“. A pochopil jsem, že fakt vyplout nemohu. Do maríny, úplně dozadu, couvala mohutná několikapatrová jachta, která zabírala celou plavební dráhu. Protože trochu foukalo, mohl jsem si procvičit další dovednost, jak udržet loď na místě, když se člověk může pohybovat jen v jednom směru a fouká mu přitom zboku. To už o nás věděly všechny lodě v bazénu.

Nakonec i „big boat“ přejel a my konečně vyjeli do zátoky, ve které ale bylo pořád dost rušno, takže jsem byl stále ve střehu. Někde v půlce se k nám najednou začala z boku blížit na kolizním kurzu poměrně velká plachetnice jménem Ancares, která právě odrazila a chtěla se zařadit do plavební dráhy ladným obloukem. To, že na konci jejich ladného oblouku jsme byli my, jim zjevně nevadilo. Ani chlapíkovi u kormidla, ani slečnám na přídi, které nás celou dobu pozorovaly. Napřed jsem měl zato, že se chtějí zařadit za nás, ale když už to vypadalo na srážku, tak mi nezbylo, než na ně nedůstojně zařvat. Naštěstí nám „pohladili“ svojí kotvou na přídi jen náš záďový koš a kromě skřípání kovu ke škodě nedošlo. Pak stačilo ještě minout loď v protisměru, ke které jsem se dostal skoro až na fendry, když jsem uhýbal Ancaresu, a byli jsme z největšího mumraje venku. U ústí zátoky jsem pak dal kormidlo Pavlovi a šel si dát panáka.

Zbytek cesty do zátoky Sant'Manza na Korsice už byl na motor, protože vítr úplně opadl, takže jsem se věnoval jen stanovování kurzu a užíval si poklidnou plavbu až do zátoky, která měla přes míli na šířku a skoro tři na délku a ve které uprostřed byla jediná „kotevní bóje“. Když jsem tu bóji viděl, pochopil jsem, že víc by se jich tam už nevešlo. Nebo spíš lodí, které na takových bójích kotví. My to však dali normálně na kotvu.

5. den - motýlek

Po kotvení na Korsice se vracíme zpět na Sardinii a bereme to rovnou kolem Ile Cavallo, o kterém v pilotu píší, že se tam raději nemáme přibližovat, natož pak zkusit zakotvit, protože ostrov je soukromý a majitelé si nepřejí, aby tam veřejnost jezdila. Tomu údajně také pomáhají gumové čluny obsazené agresivními strážci, které usměrňují lodě, které by tam „zabloudily“. Tak se tam ani nepřibližujeme. Následně pak míjíme i neobydlený Ile Lavezzi, který je hned vedle (byť je to spíš takový shluk skalisek, než souvislý ostrov) a protože začne trochu foukat, rozhodneme se vyzkoušet motýla. Na motýla to sice moc nejede, protože jachta vedle nás, se kterou závodíme, a která jede jen na genu, nám po čase ujede, ale zato se nám podaří nechtěná halza.

Naštěstí to odnesu jen já, který, ač vyzbrojen rukavicemi, jsem odvazoval kontraotěž ráhna, a když došlo na nečekanou halzu, tak při pokusu chránit si obličej a hlavu, jsem držel otěž déle, než bylo záhodno. Mám spálené nejen rukavice (poprvé jsem je vytáhl), ale také konečky dvou prstů (poprvé jsem na zkoušku vytáhl rukavice s nechráněnými konečky). No nic, zdá se, že do konce týdne si za lana už moc nezatahám. Bezprostřední dezinfekci provádím speciální edicí koňaku Rémy Martin (Sklep 16), který je pro podobné účely první pomoci výhodně uložen ve stolku v kokpitu, a který se osvědčil už den předem v Bonifaciu.

Následně pak kotvíme v malebné zátoce u ostrova Santa Maria, stejného jména, kousek od izolovaného nebezpečí a pozorujeme turistický ruch. Kolem nás proudí lodi plné turistů do a ze zátoky, které se umně proplétají mezi kotvícími jachtami. My se v mezičase koupeme, užíváme si čistého moře a výborné klobásy, kterou jsme koupili první den v Auchanu, a která v mezičase, na záchodě, pěkně dozrála. Záchod bylo jediné místo, kam jsem ji mohl, pro její silnou vůni, pověsit.

Moc se nám ze zátoky nechce, ale jsme v zóně MB a je jasné, že do večera se musíme uklidit někam na pevninu (tedy na hlavní ostrov Sardinie). A protože pěkně fouká vyrážíme oklikou, kolem ostrovů přímo naproti. Když se ovšem po více než hodině dostaneme skoro na stejné místo, ze kterého jsem vyjeli, fouká zase už moc, a nemá cenu dál pokoušet štěstí s plachtami, navíc to máme dále jen na čistou stoupačku. Současně ověřujeme teorii o bonifácké konstantě - která je v našem případě kolem patnácti uzlů, a kterou je potřeba speciálním způsobem přičíst k předpovědi. Například, když předpověď říká, že bude foukat třiadvacet, s nárazy kolem třiceti, bude ve skutečnosti foukat čtyřicet.

Takže nakonec to je na motor až do zátoky Porto Liscia, která je hned vedle Porto Puddu, kde jsem stáli druhý den plavby. Kotvíme sice na šestnácti metrech, ale to nám nevadí, protože máme šedesát metrů řetězu. Sice trochu fouká, ale to nám taky nevadí, protože fouká od břehu do moře. S námi tam v padesátimetrových rozestupech kotví pár dalších lodí.

6. den - La Maddalena

Předposlední den se konečně také dostáváme k tomu, abychom se podívali na La Maddalenu, tím myslím „hlavní město“, na hlavním ostrově celého souostroví. Plánujeme krátkou zastávku, na nákup, na dočerpání vody, a pokud k tomu budou podmínky, tak i na prohlídku ostrova. Podle pilota mi vychází, že nejlepší bude jet do starého přístavu Cala Gavetta, který se ale teď jmenuje Porto Mercantile. Má to být blízko do města a komornější. Přijíždíme tam ještě před polednem. Volám vysílačkou na kanále VHF 9 „Porto Mercantile“, ale nikdo se mi neozývá. Po zkušenosti z Cala Bitta si netroufnu tam natvrdo vjet a proto zkouším ještě telefon, který najdu na internetu. Dovolám se dokonce, a někdo mi na druhém konci potvrdí, že tam můžeme zajet, dokonce na dvě hodiny zdarma. Jedeme tedy do maríny, podle pravidla, napřed si to celé projet a třeba se něco vyvrbí.

Ještě než se ale stihneme otočit, objeví se dva chlapíci na gumáku a vyhodí nás ven. Prý, ať si stoupneme zvenku. Teda doufám, že to říkali, mluvili italsky, i když jsme jim anglicky říkal, že jsem někomu volal, a že nám dovolili tam zajet. Prý nemám komu co volat, jen jim. Oni tam totiž pracují. Při výjezdu také zjišťuji svoji osudovou chybu. Marína se měla volat na kanále VHF 72, což bylo napsáno na velké tabuli u vjezdu. Proto nám nikdo neodpovídal.

Když se mi podaří přistát zvenku (ne, že by zrovna nějak foukalo, ale rozteče pacholat a umístění mooringu nějak neodpovídaly velikosti naší lodi), přijde ten samý chlapík, co byl prvně na člunu, s tím, že tam můžeme stát jen hodinu, a ať si stoupneme bokem, že mooringy jsou padesátimetrová lana pro velké lodě. A nezapomene zdůraznit, že tam pracuje. Řeknu mu, že si jen dobereme vodu a nakoupíme, což akceptuje s tím, že někdo musí být pořád na lodi, protože čeká velkou loď, která tam bude kotvit. A obligátně dodá, že on tam pracuje. Přemýšlím, jestli v italštině má tahle fráze nějaký zvláštní význam, který se překladem do angličtiny vytrácí.

Vyšleme tedy část posádky na nákupy a s Poldou a Martinem převazujeme loď, a to rovnou několikrát, protože se mi pořád něco nezdá. Chlapík z maríny měl přece jen v jedné věci pravdu. To mooringové lano nebylo na naši loď. Nicméně, to bylo asi tak všechno, co jsem si chtěl o něm pamatovat, a stejně tak opadla jakákoliv touha se tam zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Navíc nechutně peklo.

Protože ostatní se nabažili města při nákupech, nakonec jednohlasně volíme útěk, do romantické zátoky Cala Capo Ferrari, která je přesně na opačné straně ostrova, kde, jak je už dobrou tradicí, se koupeme, šnorchlujeme, piknikujeme a jinak reflektujeme krásy moře. Pak to kolem ostrova otáčíme dál, obeplouváme i již známou Capreru a míříme k „pevnině“. V průběhu také domlouváme se suchozemskou částí výměnu části posádky. Kluci by se chtěli jít dívat na finále ve fotbalu a Petra by se zase chtěla svézt na lodi. Navrhuji za tím účelem touch down v Cala Bitta. Nakonec ale suchozemci od této varianty odstupují, takže se už nikde nezastavujeme a pokračujeme do zátoky Liscia Di Vacca, která uzavírá ze severu Porto Cervo.

V pilotu sice píší, že je lepší Porto Cervo navštívit mimo sezónu, kdy by tam měly být ceny dostupné i pro nemilionáře, ale to nás nemůže odradit. Hoši doufají, že najdou nějakou hospodu, nebo bar na břehu, kde by mohli finále sledovat. Pavel jede s nimi, aby na ně dohlédl a s Pavlem jede Irena, aby na to nebyl sám. Za tím účelem také poprvé od začátku plavby spustíme na vodu gumák. A to jsem je musel v maríně při přebírání lodi přesvědčovat, že nechci závěsný motor. Napřed si nejsme jistí, zda se výpravě na gumáku podaří dosáhnout cíle, protože se chvíli po prvním výsadku vracejí ke člunu a nasedají, ale pak nám mizí v dáli směrem k hlavní obydlené části, takže počítáme, že asi ví, co dělají, a když se ani po delší době nevrací, věříme, že našli svůj cíl. S Rosťou a Poldou vychutnáváme poslední noc na moři, západ slunce, světla na pobřeží a další atrakce, které stání v zátoce nabízí. Podle toho, jak se vrátila výprava za fotbalem bych řekl, že poslední noc se po všech stránkách vydařila.

7. den - delfínci

Poslední den už improvizujeme a protože máme, zdá se, celkem dost času, necháme se navnadit Poldou na návštěvu ústí olbijské zátoky, kde údajně, když připlouval trajektem, viděl delfíny. Protože jsme zatím žádné delfíny neviděli, rozhodneme se dát Poldovi šanci, a vyrážíme na Olbii. Míjíme zátoku s naší marínou, kam se pak budeme muset vrátit, a plujeme dál na jih, kolem majestátného Capo Figari a točíme na Golfo Aranci, nicméně zastavujeme ještě před ní, u malého ostrova Isola di Figarolo, v jehož závětří už kotví další lodě. No, není to tam taková pohoda jako v zátokách, kde jsme stávali předtím, ale co bychom pro delfíny neudělali. Navíc, vykoupat, nebo vypít láhev dobrého růžového, se tam dá taky.

Když se ovšem ani po několika hodinách neobjeví ani avizovaní delfíni, ani nic jiného, vzdáváme to, vytahujeme kotvu, obkroužíme ostrůvek i Capo Figari pro změnu ze druhého směru, a protože přestává foukat roztáčíme motor a směřujeme zpátky, tentokrát už skutečně „domů“ do Cala Dei Sardi. Přitom spekulujeme, kolik toho Polda na trajektu noc před přistáním vypil. Čeká nás však ještě jeden úkol. Musíme dotankovat, ale to by nemusel být problém, protože pumpa je hned ve vedlejší maríně v Portiscu, která je od té naší coby kamenem dohodil. Po cestě se navíc ještě trochu rozfouká, takže si zakřižujeme, a když se blížíme k pumpě, tak už fouká tak silně, že balíme plachty v předstihu, abychom se pak zařadili do fronty.

Napřed to vypadá, že tam čeká pár lodí a půjde to rychle. Pak to vypadá, že přesto, že tam čeká pár lodí, tak to půjde pomalu, a nakonec to vlastně docela rychle uteklo. Po loňské blamáži na pumpě v Chorvatsku, tentokrát neponechám nic náhodě a nic zvláštního se nestane. Pak už stačí jen přeplout posledních pár set metrů do naší maríny a jsme doma. A protože tam ani není nával, předáváme loď bez problémů hned po přistání. Využíváme svérázného zázemí maríny (sprchy a záchody zamykané pohybovým čidlem, které je potřeba neustálým pohybem udržovat v zamknutém stavu - což například na záchodě může být výzva) a usínáme poslední noc na lodi s tím, že druhý den, do osmi hodin ráno, ji máme opustit. Tím tématicky končí část na Sardinii a druhý den nás čeká druhá část expedice - Korsika, byť se tam musíme napřed dopravit.

Fotky: Polda (1, 11, 13, 15-19), Pavel (2, 3, 5-7)

Inishmore

Protože se mi loni plavení se v La Manche v zásadě líbilo, a chtěl jsem zase vyrazit na nějaké jiné moře, než do Chorvatska, hned jak můj dvorní dodavatel vypsal termíny, přihlásil jsem se na „sportovní plavbu“ do Irska. Tušil jsem totiž nával a nechtěl jsem to nechat na poslední chvíli, případně přijít s křížkem po funuse. Ukázalo se, že jsme byli dohromady dva, co si to mysleli, a dlouho se k nám nikdo nechtěl přidat. Dokonce to došlo tak daleko, že už jsem se v mezičase stihl upsat na dvě jiné jachtařské akce, ale plavba v Irsku pořád ne a ne se rozjet. Nevím, co pak Zindulkovci udělali, ale nakonec se jim přece jen podařilo pár dalších zoufalců přesvědčit, a loď tak naplnit. Že to nebude Chorvatsko jsem čekal, přesto jsem si ale nebyl úplně jist, zda si uvědomuji všechny důsledky svého rozhodnutí.

Jeden můj známý například okomentoval svoji účast na stejné plavbě v loňském roce slovy: Irsko jinak vřele doporučuji. Všechny Ginger medikamenty proti nevolnosti u mne od té doby vzbuzují přesně opačné reakce, sotva ted někde zázvor jen ucítím :). Vzhledem k tomu, že jsem byl na loňské plavbě v La Manche zaskočen tím, jak rychle, a hlavně nečekaně, se u mne mořská nemoc rozvinula, bylo to slovo do pranice. Další slovo do pranice byla dlouhodobá předpověď, která dávala tušit, že průměrná denní teplota bude kolem deseti stupňů a v noci může klesat až na čtyři. Utěšoval jsem se tím, že na moři klesat nebude a bude držet těch stabilních deset. Poslední neznámá byla, s kým tam pojedu. V posádce jsem, stejně jako loni, nikoho neznal.

Protože jsem ale byl i přes to všechno motivován, hned jak mi z charterovky potvrdili konání akce, objednal jsem si letenku a jal se studovat lokální autobusovou a jinou dopravu v Corku a blízkém okolí, abych se nějak dostal do Baltimore, odkud jsme měli vyrážet. Přestože dispozice k plavbě jasně udávaly Cork, jako přestupní místo, všichni kromě mě nakonec letěli do Dublinu. Chápu proč, ale pro mne by to bylo zbytečné zdržení. Přímý let do Corku s Aer Lingus přece nemůže dopadnout špatně. Tahle disproporce ovšem způsobila, že zatímco ostatní se vezli taxíkem z Dublinu až do Baltimore, já si vyzkoušel hned několik druhů dopravy. V Corku z letiště na autobusové nádraží taxíkem, z Corku autobusem do Skibbereen, a od tam jsem plánoval další taxík do Baltimore.
I přes to všechno jsem měl být ovšem na místě první s asi čtyř hodinovým předstihem.

Původní Oceanis 43 nám v mezičase změnili na Bavarii 50, což jsem kvitoval, protože to podle diagramu na webu vypadalo, že budeme mít deset lůžek a tudíž nebude muset nikdo spát v salónu, jako posledně já. Což v zásadě není špatné spaní, jen při nočních plavbách se člověk moc nevyspí a stejně tak, když chce posádka dělat v salónu párty. Tady sice párty nehrozily, ale zato hrozily, respektive jsem se těšil, na noční plavby.

V souvislosti s materiální přípravou také vyrážím se svou novou cestovní taškou, která už prošla křtem v Karibiku, do které balím, kromě běžných věcí, kompletní jachtařskou kombinézu, holínky do továrny na biologické zbraně a spacák, a ještě pořád je v ní místo. Aby taky ne, když je údajně dimenzovaná na 140 litrů.

1. den - 27.4 - Cork

Odlétám ve středu po poledni, což je pohodový čas. Mám celé dopoledne, abych se připravil. Doprava by měla fungovat bez problémů a vůbec to vypadá, že celá cesta proběhne v poklidu. Ráno sice místo relaxace jedu vrátit kytaru, kterou jsem si koupil před měsícem, ale teprve teď mi ji poslali, protože ji museli seřídit. Což se jim ovšem nepovedlo, a abych na to nemusel celou plavbu myslet, raději ji odvezu do obchodu osobně ještě před plavbou.

Protože mne víkend před akcí skolila nějaká rýmička a necítím se úplně ve formě, volím místo MHD cestu taxíkem a volám si Alpha Taxi. Tedy, přesněji řečeno, zadávám objednávku přes internet. Ostatní taxislužby už jsem vyzkoušel, tak si říkám, že bych mohl zase zkusit něco nového. Webový formulář mi ovšem nedovoluje zadat moji adresu, protože neexistuje. Po pár pokusech to vzdávám a zadávám adresu našeho bloku asi o sto metrů dále z hlavní silnice a do poznámky řidiči připisuji, aby mne vyzvedl na mé skutečné adrese.

Po chvíli mi dojde potvrzení o objednání, pak popis auta, které přijede, a pak mi volá operátorka z dispečinku, prý co si to vymýšlím a nezadávám jim správnou adresu. Namítám, že jejich systém moji adresu nezná, tak jsem to vyřešil takhle. Sprdne mě a vyzve, ať se to příště neopakuje. Pokud mi to nepůjde zadat, mám jim zavolat a ne to takhle komplikovat. Počítám, že se to opakovat nebude. Taxík ovšem dorazil na původní adresu správně a od tam to měl asi půl minuty, takže ke katastrofě nedošlo a já nakonec bez problémů odjel.

Na letišti dávám v nouzi hambáč u meka, abych se ujistil, že původní matné tušení, že to bude humus, bylo patrně založené na nějaké předchozí osobní zkušenosti, a v letadle pak vychutnávám pravý bio, eco, a fair trade peprmintový čaj, v hedvábném pytlíku, za dvě a půl babky. V Corku na letišti zjišťuji, že na hlavní autobusové nádraží se mohu dostat buď taxíkem nebo autobusem. Bus stojí pět šedesát, taxík zhruba patnáct. Protože bus mi zrovna ujel, volím znovu taxík, a ještě před nástupem se ptám taxikáře, kolik to asi bude stát. K mému překvapení mi to nechce říct. I tak nasedám.

Situace se vyjasní, když přiznám, že jsem sice přiletěl letem z Paříže, což taxikář věděl, ale nejsem Francouz. V tu chvíli taxikář okřeje a vysvětlí mi, že si myslel, že jsem Francouz, a protože s nimi má špatné zkušenosti, nechtěl mi nic slibovat, abych ho pak případně kvůli tomu neprudil. Dozvím se ještě spoustu dalších zajímavých informací, o tom, kolik kdo dává dýško, jak to funguje v Irsku, a kde všude taxikář pracoval, předtím, než se stal taxikářem. Peněz za taxík rozhodně nelituji.

Na autobusovém nádraží si kupuji zpáteční lístek do Skibbereen, protože mi to ráno od Zindulky řekli. Ještě včera to vypadalo, že pojedu tam autobusem a zpátky mě vezme zbytek posádky taxíkem, ale situace se během dne několikrát měnila, až se ustálila na variantě bus. Podobně se několikrát měnily instrukce, jak se dostanu na loď.

Sice jsem psal do Zindulky s několikatýdenním předstihem, ve snaze zjistit, jestli a jak se dostanu na loď, a kde ta loď bude, ale potvrzení jsem nikdy nedostal. Náš kapitán sice měl nějaké teorie, ale já to chtěl najisto. V Baltimore je jediná půjčovna lodí, kterou vedou manželé Con a Mary. Con se stará o lodě a Mary se stará o organizaci na souši. Nakonec jsem jim tedy den před odjezdem napsal a odepsala mi Mary, že loď bude v přístavu. Pak mi napsala ráno v den odjezdu, že loď bude teprve splouvat po řece a teoreticky bych mohl, až dorazím do Skibbereen, místo do Baltimore, jet do Oldcourt, odkud bude s lodí Con vyrážet a přidat se k němu. V autobuse z Corku mi nakonec došla SMSka, že loď už vyrazila a tudíž bude nakonec v Baltimore, ale asi ne úplně hned, až tam dorazím.

Nakonec tedy volím nabídku Mary, abych si dal něco k jídlu ve Skibbereen s tím, že pro mne přijede kolem deváté večer a vezme mě autem na loď sama. Zároveň mi doporučí nějaký bar, kde bych se mohl najíst. Tam sice ten den zrovna nevaří, a tak skončím jinde, a přestože jsem si slíbil, že pít nebudu, k poctivému domácímu hamburgeru (musel jsem si spravit chuť po tom mekovi), si dávám Guinness. Nakonec přijíždím s Mary do přístavu před desátou, s tím, že Con ještě chce převázat loď, protože u mola pro trajekty druhý den stát nemůže.

Baltimore na začátku

S drobnými faux pas, kdy se ptám Cona, jestli mám loď uvázat přes bowtie místo bowline jsme nakonec vyvázáni, a někdy před půlnocí volám kapitánu Markovi, který je se zbytkem posádky na cestě z Dublinu v taxíku, jestli chtějí uvařit polévku. Chtěli sice, abych jim nalovil čerstvé ryby, ale na to už nemám sílu. Na lodi je chlad, takže vařím, pak zabírám místo v kajutě a lezu do spacáku, abych se zahřál.

Díky časnému příjezdu si mohu vybrat místo na spaní. Přitom se ukazuje, že propagační materiály na stránkách Zindulky byly opravdu propagační a s naší lodí nemají mnoho společného. Kajuty jsou jen čtyři, takže někdo bude spát v salónu. Zato ale máme tři záchody, což se nakonec ukáže jako poměrně zásadní výhoda. Protože jsem už spal v zadních kajutách, v salónu, i na palandách, volím přední „majitelskou“ kabinu. Sice tuším, že noční přeplavby v ní budou krušné, ale nedá se svítit. Kde jinde si to vyzkoušet, než na padesátistopé bavárce. Někdy v noci se seznamuji s prvním spolubojovníkem Vláďou, na kterého vyšel Černý Petr, tedy spaní se mnou v přední kajutě. Trochu mne zaráží, že Vláďa nespí ve spacáku, ale jen tak oblečený na posteli. Nevím jestli to je vyčerpáním, nebo je tak hardcore, já každopádně oceňuji svůj nový letní spacák, s komfortní teplotou sedm stupňů, ve kterém se cítím tak akorát komfortně.

2. den - 28.4 - Baltimore

Je těžké ji přehlédnout

Ráno, po probuzení do chladné luxusní kabiny, se seznamuji s kapitánem a zbytkem posádky, kteří vypadají ještě méně čerstvě než já. Později se dozvídám, že jejich taxikář zabloudil a odvezl je do jiného přístavu, takže si asi hodinku zajeli. Vláďa se přiznává, že není tak hardcore jak vypadá, ale jenom si nevzal spacák, protože nějak nepostřehl, že bude potřeba. A nebyl sám. Zároveň se ukazuje, že do přední kajuty nevede topení, což způsobí, že dveře kajuty otevřeme a až do konce plavby zůstanou otevřené.

Jinak se sešla odhodlaná parta. Kromě kapitána Marka, který už si dal Irsko několikrát, všichni ostatní nováčci. Bratislavská úderka ve složení Mišo, Rasťo a Taro byla jediná, kdo se znal předem. Ostatní byli podobní nadšenci jako já. Jirka, která se přihlásil hned, jak plavbu vypsali, jako první, Jarda, který si přijel pořádně zajachtit a odpočinout od rodinných plaveb v Chorvatsku, Vláďa, který se po letech zase vydal na moře, aby si osvěžil kapitánské dovednosti a Mario, který hledal další výzvy ve své jachtařské kariéře. Přeplavba byla oficiálně vypsaná (a prodávaná) jako praktická příprava na průkaz typu B, ale ne všichni to takto pojali. Třeba já, se svým průkazem RYA, jsem zcela mimo osnovy ministerstva dopravy ČR, a tudíž mne jeho průkazy nevzrušují. To ovšem neznamenalo, že bych se netěšil, že načerpám nové zkušenosti, vyzkouším si plavbu v trochu jiných podmínkách, než obligátní Chorvatsko, a nakonec se podívám i na zajímavá místa. Postupně se pak ukázalo, že ve své podstatě se na to díváme všichni stejně, což výrazně přispělo k hladkému průběhu celé akce.

Přístup na loď je obtížný

Protože naše loď ale právě připlula ze suchého doku, a není úplně připravená, věnujeme se její a naší přípravě. Já s Rasťou vyrážíme na nákup do pár kilometrů vzdáleného Skibbereen. Bere nás tam Mary autem. Napřed mám trochu obavu, jestli tam bude kde nakoupit, ale když vstoupím do potravin, za které by se nemusel stydět lecjaký supermarket, dovedně maskovaných z ulice jen omšelým vchodem, obava se rozplývá. Tady určitě nakoupíme, byť seznam velikosti z obou stran hustě popsané A4 dává tušit, že to nebude hned. Mary nám dokonce domlouvá místní pomoc, paní, která si od nás bere vozíky, jak je postupně plníme, markuje je, ukládá všechno do přepravek a vozíky nám pak zase vrací, takže se můžeme soustředit jen ne výběr. A když nám pak na konci něco chybí, jde to s námi najít.

Nákup trvá skoro dvě hodiny (pravda byl v tom čaj a snack na konci), a mám pocit, že hoši, když seznam sepisovali, se nechali trochu unést. Byť jsme dělali nákup na deset dní, přece jenom skoro plná dodávka přepravek a osm set babek debit se mi úplně nezdály. Nicméně, obchod to byl fakt dobrý a pochybuji, že bychom podobně dobře zásobený našli někde po cestě, tak proč toho raději nevzít víc. Moje původní obava, jestli seženu suroviny na svoji kulinářskou show - chilli con carne - ke které jsem se upsal v rámci dopředu naplánovaného jídelníčku před plavbou (a ke které mne inspiroval úspěch, jaký jsme měli se stejnou recepturou s Markusem v Karibiku) se rychle rozplynula. Dokonce i mleté maso vypadalo kvalitně.

Na samotě u moře

Když jsme se s Rasťou vrátili na loď, k našemu překvapení jsme pořád neměli nasazenou kosatku a posádka vypadala, že se hned tak nevypluje. Pak se Con rozhodl, že s námi vypluje na zkušební plavbu přes zátoku, aby vyzkoušel plachty, a asi se mu to líbilo, protože nás pak vytáhl ještě ústím řeky nahoru a zpátky. Když se pak setmělo, přišli jsme na to, že nám nesvítí motorové světlo a než se to vyřešilo byla noc. Tak jsme se aspoň dobře najedli a šli spát s nadějí, že druhý den už konečně vyplujeme. Mišo navařil skvělé vepřové nudličky, na kterých si i Con pochutnal.

3. den - 29.4 - Adrigole

Konečně vyplouváme. Fouká solidní severozápad, takže chvílemi na bočák, chvílemi na předobočák, vyrážíme západním směrem k Fastnetu a ostrovům Skellig. Jsou trochu vlny. Většina posádky se drží nahoře na palubě a je zádumčivá. Na některé padá splín mořské nemoci a získávají nezdravou barvu. Nicméně kapitán vydává rozkaz k přípravě oběda s tím, že je potřeba zlikvidovat syrové maso. Kotlety byly včera, takže zbývá už jen to mleté hovězí a moje chilli. Místo abych se tedy s ostatními zádumčivě houpal na vlnách, vyrážím vařit. Rýži dávám překvapivě snadno, jenže pak nastane drobný problém. Někoho napadlo dát mleté maso do mrazáku, ale bohužel jsem na to přišel až když jsem uvařil rýži. A aby to nebylo tak jednoduché, nejenže je maso na kost, ale navíc k němu přimrzl i papír, který byl v misce. Z kulinářské exhibice v podpalubí se stává boj, kdy se snažím pomocí různých postupů maso ohřát do té míry, abych z něho mohl sundat papír a zároveň ho nezničil. Což nějakou dobu trvá. Aspoň pěkně došla ta rýže. S tím bývá jinak vždycky problém.

Adrigole do pilotu

Po uvaření ovšem nemám na jídlo ani pomyšlení, přece jenom dlouhodobý pobyt v podpalubí, spojený s výpary olejů a šťáv dělají svoje, takže se místo toho jdu vyvětrat na palubu a svoje chilli si vychutnám až později. Místo toho ovšem na mě přišla hlídka, takže se znovu nenudím. Posádce ovšem v mezičase vytrávilo a někteří zvládli v průběhu dne i tři porce. Z čehož jsem jako kuchař samozřejmě měl radost, byť mi bylo jasné, že hlavní zásluhu má hlad.

Večer přistáváme v zátoce Adrigole, kde kotvíme na bóji novým stylem - lasováním. Kapitán zároveň přichází s novým zvykem. Po každém přistání navigátor aktivní hlídky každého osobně přivítá na novém kotvišti. Je to údajně proto, abychom si zapamatovali, kde vlastně kotvíme.

Konečně jsme je našli

Čímž se dostávám ke službám. Na lodi je nás včetně kapitána devět, rozdělených do tří trojiček. Trojičky drží službu ve vedení lodi a střídají se po třech hodinách ve dne, a po čtyřech hodinách v noci. V zásadě by si měli umět sami poradit. Většinou jeden stojí u kormidla, jeden naviguje a jeden dělá, co je potřeba, a v průběhu času se to střídá. Protože ale kapitán je přesvědčen, že navigace nespočívá v zírání do GPSky nebo plotru, ale v nezanedbatelné přípravě před plavbou, stává se z role navigátora full time job, který zahrnuje studium map, pilotů, předpovědí a vůbec všeho, co lze na moři studovat. Na Adrigole nám GPSka ale ještě prošla.

Po přistání vyráží část posádky na průzkum terénu příručním člunkem. Část výsadku jede v jachtařském, obávaje se návratu na loď proti větru. Na souši postupně najdeme domorodce, ovce, kostel a bar, který právě otevřel. Dáme pivo (někteří víc), a než ho dopijem, bar se zaplní tak, že většina hostů už stojí uprostřed, kde nejsou ani stoly ani židle. Vracíme se zpět na loď, na hladině klidné jako olej. To ovšem nebrání tomu, aby nám uprostřed zátoky zhasl motor a trvalo chvíli, než se zase umoudřil. Přední kajuta během prvního dne vydala další drsné svědectví. Když příď zalije vlna, tak do ní teče horní luknou. Ale zato se v ní dá ležet i napříč, zapřený o trup, což je výhodné zejména v dlouhých úsecích v náklonu. Vejde se tam napříč bohužel jenom jeden. Dnes ovšem ještě máme spaní v klidné zátoce na bóji, které dává tušit klid před bouří. Obrazně i doslova.

4. den - 30.4 - Castletown

Sem se asi nevejdu

Ráno nejdřív trénujeme v zátoce manévry a pak trénujeme znova navigaci. Každá trojička si má připravit svůj úsek od vyplutí k přistání tak, aby nepotřebovala v průběhu plavby ani plotr, ani GPSku, ani pilota. a ani mapu. Což znamená, zaznamenat na papír všechny důležité informace, aby se daly vzít nahoru do kokpitu, a navigátorovi stačilo se na ně jen mrknout. Protože jsme třetí hlídka v pořadí, vychází na nás poslední úsek do Castletownu. Protože každá hlídka to bere svědomitě, jdu si dát šlofíka, než se na nás dostane mapa. V mezičase Jiří udělá důkladnou přípravu a dokonce překreslí kritické pasáže na pauzák. To nám ovšem nebrání v tom, abychom to v euforii, při jednom obratu, vzali přes ani ne metrovou hloubku. Ta mělčina byla široko daleko jediná svého druhu. Naše loď má ponor 1,85 metru. A jela v náklonu. Asi byl zrovna příliv. Nicméně i kapitána to překvapilo, když to viděl na záznamu z GPSky.

Veřejná lekce gaelštiny

V Castletownu si dávám přistání. S padesátistopou Bavárkou a bez bow thrusteru, protože kapitán ho prohlásil za nefunkční. Aby to bylo jednodušší, tak se ukazuje, že molo, o kterém se v pilotu píše, že je k dispozici i plachetnicím, je obsypané rybářskými čluny, většími než jsme my. Vyvazujeme se tedy na jeden z nich. Stačí přitom trefit se mezi betonový výběžek mola před námi a loď za námi. Sice se nic nestane, ale provedení je bída. Nemám totiž vůbec představu, jak se vyvážeme k jiné lodi, takže to nechávám na posádce, což vede k chaosu. Mám z toho ponaučení pro příště.

V Castletownu trávíme necelé dvě hodinky, pro protažení a občerstvení, před tím, než vyrazíme na naši první delší, asi 130 NM dlouhou, non-stop přeplavbu na Aranské ostrovy. Využívám toho k prohlídce místní školy a nákupu buchet. Vychází na nás hlídka od tří do sedmi ráno, takže energie bude potřeba. Přestože jedeme na zadobočák až zaďák, není to taková pohoda, jak by se zdálo. Udělaly se trochu vlny a pobyt v přední kajutě je tím ztížen. Můj spacák lehce klouže po matracích a občas mne zalije vlna shora drobnou sprškou. Nakonec je hlídka vysvobozením.

5. den - 1.5 - Inishmore

Castletown Traditional

Přebíráme hlídku ještě za tmy, s cílem obeplout západně maják Tearaght a nějaké skály okolo, které jsou těsně nad hladinou. Trochu mě mate, že maják nesvítí, ale GPSka nás neomylně vede k němu. Ve chvíli, kdy se dostáváme ke skaliskům už je takové světlo, že máme i vizuální kontrolu, vše je jak má být, jen ten zatracený maják nesvítí. Nicméně řešit to nebudu. Předáme v sedm službu a jdu konečně zkusit spát. První hlídka vytáhne nakonec i hlavní plachtu, což výrazně zrychlí, a také zklidní plavbu. Všechny hlídky se ještě jednou vystřídají, aby si nakonec sám kapitán přistál v Kilronanu, u mola tak, že jsem si to musel vyfotit. Ze dvou stran třímetrová betonová zeď, ze třetí ještě vyšší rybářská loď. Nakonec máme tak zhruba dva metry před přídí a za zádí a k tomu příslib přílivu zhruba tří metrů. To si určitě zasloužilo, aby nás navigátor Rasťo stylově uvítal a doplnil to stylovou sadou lopáriků (jak říkají naši bratři Slováci). Nutno dodat, že přivítání mělo takový úspěch, že se z něj stává posléze motto výpravy, a záminka, oslavit kde co. Nejsem si jist, jestli přesně takhle to kapitán myslel, když nás to vítání učil.

Občas to nevyjde

Z lodi se chodí na břeh člunem, na kterém je potřeba obručkovat loď na schůdky, které vedou nahoru na molo. Manipulace s člunem vyžaduje koordinaci posádky, aby se nestalo, že někdo zůstane na jiné straně, než je člun. Jednu výhodu ovšem naše parkování má. Jsme perfektně chránění před jihozápadním větrem, který fouká celou noc 5-6 Bf, takže zatímco na molu je obtížné jít vzpřímeně, my máme na lodi relativní klid a pohodu.

Večer trávíme nejprve pivem a posléze debrífinkem v prvním baru, který neomylně identifikuje Mario. Přitom zjišťuji, že Irsko není zdaleka tak pivu zaslíbená země, jak jsem si myslel. Zdá se, že všude jsou k mání tři/čtyři značky: Carlsberg, Heineken, Guinness a Murphy. Když jsem chtěl něco místního, nabídl mi barman Smithwick's ale, což nebylo špatné, ale pak jsem ho už nikde neviděl. A protože Guinness je sice zajímavý, ale na pití to moc není, nakonec jsem často končil u Carlsbergu. Po divoké předchozí noci a dnu, usínáme spánkem zaslouženým.

6. den - 2.5 - Opravy

Takhle parkují profíci

Dopoledne máme na programu prohlídku ostrova Inishmore. Zdá se, že Inish je celkem populární předpona. Třeba naše loď se jmenuje Inishbeg. A po cestě jsme viděli dost dalších Inishů. Pak nám Taro prozrazuje, že to znamená v gaelštině ostrov. To dává smysl.

Vyrážíme na pevninu. Ještě skoro na molu mi nějaký chlapík nabízí pronájem kola, prý na projížďku po ostrově. Jezdím na kole rád, ale ne když fouká pětadvacet uzlů a vypadá to, že bude pršet. Místo kola si hned v přístavu najímáme ochotného taxikáře, který je připraven nám snést modré z nebe za sto čtyřicet babek. Naši vyjednávači to usmlouvali. Původně to chtěl nosit za sto šedesát. Veze nás k Wormhole, což je populární díra ve skále na pobřeží. Nevím sice přesně čím, ale všichni kolem mě se tváří, že kdo nezná Wormhole, jako by nebyl. Tvářím se tedy tak taky. A od Wormhole je jen co by kamenem dohodil do Dún Aonghasa, což je původní osídlení, či pevnost, postavená na sto metrů vysokém útesu nad mořem, údajně někdy 1000 až 500 let před naším letopočtem.

Kilronan

Když jsme ráno vyráželi z přístavu, tak jsme měli pocit, že jsme na ostrově sami. Kromě nás nebyla u mola žádná další loď. O to větší bylo naše překvapení, když jsme došli do zřícenin osídlení a zjistili, že tam jsou davy turistů, kteří ovšem, na rozdíl od nás, přišli oficiální (a placenou) cestou z nejbližší vesnice. My pro změnu do ní míříme, jelikož tam máme v jedné kavárně sraz s naším taxíkářem. Sraz tam má ale asi víc lidí, protože je tam narváno a velká reklama "Tripadvisor 2015" na tom má asi taky svůj podíl.

To mi ale nebrání v tom si vystát frontu na kávu. Opatrně žádám Irskou kávu, ale paní za pultem mě ujistí, že tu nedělají. To chápu. Kdo by to v Irsku čekal. Mám podezření, aby to nebyly irské francouzské brambory. Tak aspoň obyčejnou. A jestli chci šlehačku. Tak si dám ještě jablkový koláč, který trochu připomíná tarte tatin a jsem spokojen. Vláďa mě ujišťuje, že si někdy, někde, nějak v Irsku, Irskou kávu koupil. Po cestě do přístavu ještě dokupujeme zásoby a chystáme se na odpolední vyplutí, protože nás čeká cesta zpět a tentokrát to vypadá, že nám vítr nakloněn nebude a pojedeme proti němu. I tak ovšem, čím dřív vyjedeme, tím lépe.

Dún Aonghasa na obzoru

Před startem chce ale ještě kapitán opravit vrtulku anemometru, která se přestala točit. Předtím nám sice ukazatel větru ukazoval špatně, ale aspoň něco. Teď už neukazoval vůbec. A protože předpověď dávala šanci na poměrně náročné větrné podmínky, chceme vyplout s fungujícími instrumenty. Oprava by měla spočívat v tom, že se jeden dobrovolník nechá vytáhnout na špičku stěžně a vrtulku promaže a pokusí se rozpohybovat. Další se pak uvidí.

Když ovšem kapitán vyzval k tomu, aby se přihlásili dobrovolníci, k mému překvapení žádný nával nenastal. Jsem zvyklý z Chorvatska, že se na stožár chce vytahovat kde kdo, aniž by tam bylo potřeba něco opravovat, takže jsem se tam sám nikdy nepodíval. Tady jsem ovšem ale ucítil příležitost a když jsem se ujistil, že skutečně nikomu nebude líto, když se tam nepodívá, k operaci se přihlásil. Nevím jestli ostatní odradilo to, že přece jen trochu foukalo a teplota byla také o dost nižší než v Chorvatsku, nebo to, že špička stěžně je na padesátistopé bavárce dvacet dva metrů na hladinou, nicméně to byly pro mne jen vedlejší detaily. Hlavní bylo, že bylo hezky (svítilo slunce), loď stála vyvázaná u mola v klidu a nehrozilo, že se budu na stěžni plácat jak hadr na holi.

Při přípravě lan na vytažení si ovšem kapitán náhodou všiml něčeho, co z nefungující vrtulky větroměru udělalo naprosto nepodstatný detail. Čep, který držel ráhno hlavní plachty na stěžni, měl z jedné strany utrženou závlačku a byl už více než třetinou délky ze spoje venku. Co by se stalo, kdyby vyletěl úplně se ani neodvažuji domyslet. I na klidném moři by to mohl být pěkný problém. V podmínkách, která nás čekaly, to mohla být tragédie. Podle předpovědi byl hlášený silný vítr (5-6 Bf) lokálně až 7 Bf. Zajímavé je, že 6 Bf je síla větru, kterou Britové, nebo Irové už ohlašují v rádiu jako varování. (Zjistil jsem, že Francouzi hlásí tahle varování až od síly 7 Bf).

7 Bf je síla větru, která je v českém názvosloví poeticky označená jako „mírný vichr“ (rychlost 28-33 uzlů): Pohybuje celými stromy, chůze proti větru obtížná. Moře se bouří. Bílá pěna vzniklá lámáním hřebenů vytváří pruhy po větru. Vlny dosahují 4-5,5 metru. Nutno přiznat, že ty vlny platí jen na otevřeném moři. Kam jsme se právě chystali.

Moře je neklidné

Nový problém zastínil vrtulku. Musíme najít nějakou náhradu za poškozený čep, jinak neodplujeme. Rybář z vedlejší lodi nám věnuje kus kulatiny se závitem, kterou můžeme čep nahradit a s obou stran matkou stáhnout. Jediný problém je, že je asi o patnáct centimetrů delší, než bychom potřebovali. Pak najdeme na lodi šroub, který tam přesně pasuje a má i správnou délku. Dáváme ho tam místo čepu a posíláme fotky Conovi, aby viděl, že někde museli udělat soudruzi v SRN chybu.

Nakonec jsem se i na ten stěžeň podíval, ale promazání (a roztočení) vrtulky zjevně nepomohlo, protože budíky zůstávají němé. Zkouším tedy úplně odmontovat „věšák“ s čidly, ale i ten vypadá v pořádku. Nakonec tedy vyplouváme bez větroměru, bohužel ale s výrazným zpožděním, které nám bude posléze chybět, protože mineme „okno“, kdy by nám vítr byl nakloněn pro plánované změny kurzu.

V popředí tradiční irská loďka

Pro povzbuzení ještě kapitán prohází hlídky a noční šichtu zkrátí na tři hodiny, s vysvětlením, že to prý bude náročnější. To jsem tedy zvědav. S Mariem a Tarem na nás vychází lukrativní úsek od jedné do čtyř do rána. Jdu tedy spát. Tedy, přesněji řečeno, předstírat spánek. Protože v těchhle podmínkách se spát nedá. Minimálně ne u nás v kajutě. Zkouším chvíli ležet podélně, ale to v podstatě ležím na Vláďovi. Ani se neodvažuji přidržovat dřevěného rámu poličky, která lemuje naši kajutu po obvodu, protože mám pocit, že při prudším nárazu bych ji mohl utrhnout. Nakonec nacházím jedinou polohu, která je stabilní. Ležím na posteli napříč, nohy mám zvednuté nahoru křížem přes Vláďu a zapřené do boku lodi. Spát se tak nedá, ale aspoň to se mnou nemlátí a Vláďa má možnost zkusit spánek aniž bych na něj každou půl minutu skákal a padal.

7. den - 3.5 - Hvězdy a tma

Ráno bylo nevinné

Když mne v noci vytrhne z transu plácání plachet a křik z paluby, je to svým způsobem vysvobození. Převlékám se rychle do pracovního a chystám se vyrazit nahoru, abych místo toho zaslechl shora, že tam nemáme chodit, ať nejsme zbytečně mokří. Co se tam tedy přesně dělo nám zůstalo skryto, ale všichni z předchozí hlídky vypadají, jakoby na ně někdo vylil kýbl vody.

Přebíráme hlídku ve chvíli, kdy moc neprší. Pokyny jsou jasné. Když jsou vidět hvězdy, tak jet, co to dá, když přestávají být vidět hvězdy, tak refovat, co to dá. Hvězdy přestávají být vidět poměrně rychle. Místo nich se nad nás blíží černo černá tma. To věští zesílení větru, přeháňku a poryvy. Taro, který je zrovna u kormidla, vydává pokyn k refu. Mario v euforii dotahuje plachty. Čelovkou kontroluji trim. Není tam co trimovat, máme venku zhruba tak deset procent plochy plachet. Nicméně, k mému překvapení, a přestože jsou vlny, loď jede podle GPSky pořád přes sedm uzlů. Jaké jsou vlny netuším, není na ně vidět. Přichází první nápor deště. Přestože mám brýle, přestávám vidět, jak mně kapky vody tryskají do očí. Ani nevím jestli to je déšť, nebo vodní tříšť. Uvažuji o tom, že jestli to po chvíli nepřejde, budu si muset zajít dolů pro ochranné brýle, které jsem si vzal s sebou schválně kvůli takovéto situaci a přemýšlím, kam jsem je dal. Mám na sobě záchrannou vestu a jsem zapnutý bezpečnostním pásem do kokpitu a poprvé mi to nepřijde divné.

Ještě jednou rozmanitý Inishmore

Mrak ovšem rychle přechází, vychází hvězdy, déšť ustává a vítr zvolňuje. Vytahujeme trochu víc plachet, ale je vidět, že všichni tři máme respekt. To se pak opakuje ještě párkrát, ale už nikdy v takové intenzitě jako poprvé. Kdyby se mě pak někdo zeptal, kolik nám foukalo, tak nevím, nefungovaly nám měřiče. Jaké byly vlny také nevím, protože na ně nebylo vidět.

Když se ráno probouzím a dívám se na Navionics na naši polohu, tak mám chvíli pocit, že se mi zasekla GPSka. Myslel jsem, že budeme aspoň o čtyřicet mil dál na jih. Něco se muselo stát, ale nevím co. Naštěstí nic s lodí, jen došel předobočák, a dál se musíme probíjet křižováním. Zajímavý moment nastává při proplouvání mezi skalisky vybíhajícími z Dunmore Head a protějším ostrovem Slievedonagh, kdy musíme k motoru přidat ještě plachty, abychom se s úžiny vůbec dostali. Jinak by nás silný proud, vítr a vlny mohly svát na skály.

Proplujeme?

Jako cíl dnešní plavby určujeme, s ohledem na podmínky a vzdálenost, operativně Knight's Town a vyvazujeme se na městském molu v osm večer. Jsme jediná loď, která tam krátkodobě kotví. Jinak je tam, kromě dvou dalších menších plachetnic, pusto a prázdno. Tedy, až na trajekt, který pendluje mezi Knight's Town a pevninou, která je asi šest set metrů na východ. Trajekt tam pendluje asi dokud jezdí auta a trochu nás omezuje při parkování, které se nám napoprvé nepodaří. Ani napodruhé, a ani napotřetí. Ráno se ukazuje, že nejen vítr nás odnášel od mola, ale i proud. Chtěli jsme ovšem na tuhle stranu schválně, kvůli pitné vodě, která nám začíná v nádrži docházet, a kterou na molu můžeme dobrat. Jsou tam totiž vyvedené kohoutky.

Původní záměr, jet do maríny Cahersiveen, trochu dál po řece do vnitrozemí, kde by mohly být sprchy a kompletní zázemí, ztroskotal na tom, že kapitán tvrdil, že je zavřená a nám se nepodařilo se s marínou spojit, ani připojit na její www stránky. Což bylo také poslední, co můj mobil před smrtí zvládl.

Kousek před Knight's Town

Došla mi totiž baterka a současně se ukázalo, že se nedobíjí. Přisuzuji to události z přede dvou dní, kdy jsem ho měl přes noc v nabíječce v poličce, a do poličky celou noc tekla voda, která kondenzovala na okýnku nad ní. Naštěstí sladká, ale i tak, když jsem mobil ráno vytáhl, byl sice dobitý, ale zalitý vodou, obal měl nasáklý, a voda byla i uvnitř. Protože ale normálně fungoval, tak jsem ho jen rozebral, vysušil a utřel, a používal dál. To, že nepůjde nabíjet, se ukázalo, až když to bylo potřeba.

V noci asi docela dost fouká, protože slyšíme vodní tříšť, kterou vítr strhává z moře, jak bubnuje zboku do naší lodi. Díky tomu, že jsme ale v bazénu, chráněni proti vlnám, je pro nás noc jinak docela klidná. Nicméně, i kdyby nebyla, spali bychom jako špalci.

8. den - 4.5 - Trénování v Knight's Town

Místní kavárna

Vzhledem k tomu, že počasí není nic moc, usnášíme se na tom, že zůstaneme v Knight's Town celý den, který věnujeme odpočinku a tréninku přistávacích a odplouvacích manévrů. Sice, jak prohlásil kapitán Marek, normálně tomu věnuje hodiny na základním kurzu C, ale tady bychom mohli zkoušet různé vychytávky, a navíc, jsme v přílivových vodách, takže můžeme počítat kromě větrů i s proudy a nakonec, parkovat s padesátkou je už samo o sobě leckdy výzva, a to i když funguje bow thruster, což není náš případ.

Dopoledne je věnované relaxaci po předchozí non-stop plavbě. Zkouším se procházet po okolí, ale kromě přístavu a pár domků, které vedou kolem silnice z přístavu, toho k vidění moc není. Jediné, co mě zaujme, je cedule s nápisem „Knight's Town je město bez trávy (sic!), žvýkaček a odpadků, snažte se, aby to tak zůstalo.“ Slovo trávy někdo intenzivně přeskrtal. O těch odpadcích to ovšem byla pravda, minimálně v tom smyslu, že tam nebyly nikde odpadkové koše. Nevím, co Irové s odpadky dělají, asi je odnesou domů, ale my jsme bohužel začínali na lodi pociťovat problém, který jsem do té doby nezažil - odpadky na lodi nás začaly docela omezovat. V Baltimore před vyplutím jsem nenápadně nacpal naše odpadky do veřejného odpadkového koše. V Castletown jsme našli v přístavu kontejner. V Kilronanu (na Inishmore) nic. V Knight's Town - nic. Na lodi jsme měli tři záchody. Jeden byl kompletně zaskládaný fendry. Druhý začínal být kompletně zaskládaný pytli s odpadky.

K tomu nepřispívalo ani to, že Irové jsou ještě větší třídiči než my, takže třeba hned v Baltimore jsem našel šest speciálních kontejnerů na různé druhy odpadu - bílé sklo, hnědé sklo, zelené sklo, konzervy od masa, plechovky od pití, plasty. Žádný ovšem na normální organický, nebo směsný odpad. Takže jsme na lodi zpočátku třídili kde co, papír, plasty. sklo, plechovky, což způsobilo, že jsme měli za chvíli hromadu různých pytlů, ve kterých se už nikdo nevyznal, a pomalu už nikdo nevěděl, na co který je. Tím, že se postupně ukázalo, že je stejně nemáme kam vyhazovat, jsme postupně rezignovali a nakonec všechno házeli do jednoho pytle. I to ovšem nezabránilo tomu, že v závěrečných dnech plavby už byly odpadky všude.

Odpoledne trénujeme vyvazování k molu proti větru a proti proudu. Zkouším alternativní přístup, při kterém se ukazuje, že fyzikální teorie je jedna věc, dostat loď ke břehu druhá. Každý si to zkusí nějak jinak, abychom viděli výhody a nevýhody různých přístupů. To tedy provede jedna polovina posádky. Druhá polovina se pak vydává na druhou stranu bazénu, kde je to naopak přistávání k molu s větrem a proudem. To je teoreticky o poznání snazší, pro některé až moc. Co ovšem začne být poměrně oříšek, je loď od mola dostat zpátky do bazénu. Zkoušíme všechny známé postupy a ani jedním to nedáme. Přestože už moc nefouká a proud nebude mít ani dva uzle, otočit padesátku proti proudu a slabému větru není žádná legrace. Nakonec tedy kapitán povoluje použití bow thrusteru, jinak hrozí, že budeme muset loď kolem břehu odtáhnout potupně na druhou stranu ručně.

Povoz pobřežní záchranné služby

Použití bow thrusteru ovšem vyžaduje, aby se všichni nepotřební členové posádky shromáždili na přídi, kterou tím zatíží, bow thurster se potopí a začne zabírat. Za normálních podmínek byl totiž tak nízko pod hladinou, že při zátěži začínal nasávat vzduch. Tímto trikem dosahujeme toho, že se nám konečně podaří odplout.

Naše zoufalé pokusy, spojené s pobíháním po mole a divokou gestikulací, musely místní zaujmout, protože se po čase na břehu začali shromažďovat. A to nemluvě o kapitánovi trajektu, kterému jsme se motali v plavební dráze. A to nám náš kapitán celou dobu vtloukal do hlavy, že dobrá posádka se pozná podle toho, že vše provádí v klidu, rozvážně, a za společenské konverzace s náhodnými kolemjdoucími na břehu. Na noc se vyvazujeme zpátky na naše místo a plánujeme naši poslední delší přeplavbu.

9. den - 5.5 - Skellig Islands

Plavba z Knight's Town do Crookhaven je naše poslední delší plavba. Další den je totiž poslední, a to se chceme pohybovat už poblíž Baltimore, abychom nemuseli případně dlouho motorovat, kdyby nám nic nefouklo, nebo se dlouho někde trápit, kdyby nám fouklo něco, co bychom nechtěli.

Tohle není Skellig

Crookhaven je pěkná chráněná a klidná zátoka s bójemi, kde jsme, jak už bylo dobrou tradicí na naší plavbě, byli sami. Jediné drobné zklamání bylo, že můj osobní cíl, ostrovy Skellig zůstaly, díky nepřejícím větrným podmínkám, nedosažitelné. Tak si je alespoň mohu zpovzdálí vychutnat, protože je míjíme asi čtyři míle východně.

Na ostrovy Skellig jsem se chtěl podívat ze dvou důvodů. Jednak proto, že se tam, na ostrově Skellig Michael, odehrála závěrečná scéna posledního dílu Star Wars, ale hlavně proto, že vystupují jako poměrně důležitá lokace v románech (a povídkách) Andrzeje Sapkowského o Zaklínači. A protože Sapkowski ve svých knihách často pojmenoval místa podle skutečných předobrazů reálného světa, a ostrovy Skellige vylíčil tak barvitě, až mě inspiroval, se na ně, při téhle příležitosti, podívat. Je ovšem třeba přiznat, že tak jak Sapkowski líčí svoje Skellige, popisuje vlastně celé Irsko. Obývané klany, které žijí mořeplavbou a mořem. Pobřeží lemovaná rozeklanými útesy, zdálky viditelné hory, skaliska, majáky a bouřící moře, to vše tam je. Takže nakonec jsem vlastně až tak zklamán nebyl. A navíc mám důvod, se tam vypravit ještě jednou znovu.

Tohle také ne

Pro úplnost pak ještě dodám, že skutečné ostrovy Skellig jsou mnohem menší, než románový obraz, vlastně jsou to jen takové ostrůvky, z nichž jen jeden je dostupný, a i na ten není jednoduché se dostat. Velkou lodí se k němu přijet nedá. Musí se kotvit dál od břehu a dojet k ostrovu dingou. Což způsobuje, že pokud jsou vlny, vítr, nebo obecně špatné počasí, nedá se tam vůbec. Jinak je to ovšem populární návštěvní místo a v sezóně, kdy je Skellig Michael oficiálně otevřený pro veřejnost, se tam dá dostat komerční lodí, nebo spíš loďkou, právě třeba z Valentia Island.

Na Skellig Michael je pozůstatek kláštera, kde dříve žili mniši a vede k němu cesta, která připomíná cestu ke klášteru High Hrothgar ze Skyrimu.

10. den - 6.5 - Fastnet Rock

Idyla v Crookhaven

Ráno, protože máme relativně dost času, kapitán vyhlásí nácviky kotvení na bóji (bez motoru). Takže chvíli křižujeme v zátoce, ale po necelých dvou hodinách vítr utichá, zrovna, když kotvím já, a nám nezbývá, než nahodit motor a vypravit se na náš poslední úsek do Baltimore.

Abychom učinili zadost naší jachtařské reputaci, a také uskutečnili to, co nám Zindulka už před několika dny připsal k dobru na svém blogu, vyrážíme se mrknout na Fastnet Rock. Fastnet Rock je něco jako Mecca mezi jachtaři, a který jachtař neviděl Fastnet Rock, jako by nebyl. Já jsem do té doby nebyl.

V dnešní době je známý díky závodu Fastnet Race, který je známý jednak svojí obtížností a také svým legendárním ročníkem 1979, při kterém zahynulo osmnáct lidí, pět lodí se potopilo a sedmdesát pět se převrátilo, a který vyústil v jednu z největších námořních záchranných operací v mírových dobách. Kromě závodu to ovšem byl tradičně také poslední maják, který viděly dopravní lodě odplouvající do Ameriky. Jako třeba Titanic.

Konečně!

My jsme měli štěstí, že moře bylo zrovna klidné, asi nejvíce, za celou dobu naší plavby, slunce svítilo a vůbec počasí se vydařilo. Jako by nás chtěl Fastnet navnadit. Nemaje co jiného na práci, rozhodli jsme se na počest Jirky Zindulky „vyšít“ na GPS plotru nápis ZINDULKA, z čehož nakonec vyšlo malé cvičení v přesném kormidlování, když se ukázalo, že autopilot to nedá. Nápis nám nakonec nějak vyšel, ale jestli to někdo správně přečte si jist nejsem. Nicméně byla to už jen taková neškodná zábava před návratem k pobřeží a posléze proplutí kanály před Baltimorskou zátokou, kde byl náš cíl.

V mezičase Con připojil dodatečné plovoucí molo k pevnému přístavnímu, ke kterému jsme se vyvázali. Na nás se pak vyvázala druhá Conova loď, která přijela současně s námi, ale vyjela několik dní před námi. Jeli totiž na dva týdny s cílem obeplout celé Irsko. Což byla jiná výzva. Hoši ale vypadali spokojeně.

Kromě nečekaného slunečného večera, který mě dokonce přesvědčil odložit jednu vrstvu, z mého standardního mnohavrstvého oblečení, se navíc, jinak poměrně mrtvé městečko Baltimore, proměnilo v centrum dění, protože tam právě probíhal (už několik dní) hudební festival. Ten sice normálně probíhal oficiálně v nějakých stanech, ale večer se někteří hudebníci uchýlili do hospod na nábřeží, kde jsem měl možnost je také chvíli pozorovat, než mi barman natočil můj Carlsberg. Musím přiznat, že irská tradiční muzika mne oslovila a nebýt toho, že jsme měli současně poslední společný večer s posádkou, dovedl bych je poslouchat dlouho. Navíc mne zaujala jedna Irka, která začala na hudbu spontánně tančit. Měla vlasy i oči jako uhel a úsměv, který vyjadřoval čistou radost z pohybu, hudby i života. V té chvíli jsem byl ochoten přísahat na své keltské předky.

11. den - 7.5 - Návrat

Docela to tady v mezičase oživlo

Přestože festival vybízel k hýření, nám to moc neladilo s rozvrhem. Všichni kromě mě totiž odlétali z Dublinu někdy kolem poledne a odjížděli tedy z Baltimore taxíkem kolem páté ráno. Mně Mary nabídla, že mě zase odveze do Skibbereen na autobus, který jel před devátou. Takže jsem měl na lodi ráno ještě chvíli čas, abych se nasnídal a vlastně, v souladu s tradicí, že jsem byl první, kdo na ni vstoupil, ji také jako poslední opustil. Sloužila nám dobře.

Když jsem pak projížděl s Mary klikatými silničkami do Skibbereen, vytanul mi náš rozhovor, který jsme vedli, když mě vezla do Baltimore. Tehdy mi slibovala, že mne tahle plavba prověří. Nevím jestli mne prověřila, ale rozhodně mi utkví dlouho v paměti. Stejně jako pocity, které jsem měl, když jsem první den v noci, v zimě, převazoval s Conem loď z jednoho mola na druhé, a nakonec lezl do spacáku ve studené kajutě, s očekáváním věcí příštích. Teď, když jsem nechával Baltimore za sebou, jsem cítil rozdíl, který zdaleka nebyl jen těch deset dní. A nemalý podíl na tom měl i kapitán a posádka, která se na lodi sešla. Rasťovo „tak chlapi, vítajte v Inishmore“, mi bude znít ještě dlouho.

Fotky: Pod licencí poskytli Taro (1,2,4,6,7,10,12,17,18,21,23,24-32,34,35,37-40) a Mišo (5,8). Zbytek (3,9,13,14) já.