Expedice Sardinie - Korsika 2016 (Sardinie)

Na počátku roku, v posilvestrovské náladě, jsme se s kamarády rozhodli, že letos vyrazíme společně na loď. Sice jsem o tom už několik let mluvil, ale teprve letos dozrál čas k tomu, abychom to uskutečnili. Respektive k tomu, aby mužská část výpravy, získala požehnání svých drahých poloviček k účasti. Bylo to skoro novoroční předsevzetí. Jako destinace byla vybrána Korsika a jako předběžný termín konec srpna. Záměr by takový, že zatímco pánové se budou plavit na lodi a užívat si volnost moře, dámy budou trávit stejnou dobu na břehu a kochat se přírodními krásami na pevnině. Děti se rozdělí podle pohlaví - kluci na loď, holky na břeh.

Do zdravého jádra námořníků se přihlásil Polda a Pavel s Radkem a Martinem. Což dávalo už pět lidí do posádky (včetně mě) a mohli jsme zahájit organizaci. Poměrně brzo se podařilo přesvědčit i Janu, aby mohl jet i Rosťa, čímž nás už bylo šest a rozšířilo se tím i zázemí na souši, kde zůstávaly Dana, Vilma s Hankou a Petrou, a Jana s Jéňou. Abych trochu narušil jednodruhové roztřídění, přizval jsem na loď Irenu, se kterou se mi to před dvěma lety v Chorvatsku líbilo, ale na loňské Chorvatsko jsem ji nepřesvědčil, doufaje, že by se mohla nechat zlákat exotickou korsickou přírodou.

Přestože jsme organizaci začali téměř bezprostředně po novoročním rozhodnutí, nebylo dlouho jasné, odkud vlastně budeme vyplouvat a ani ve kterém termínu. Původní plán, že půjčíme loď na Korsice, vzal zasvé, když se ukázalo, že tam skoro není co, a ani kde, půjčit. Jako alternativa se pak vynořila Sardinie, kterou nám doporučovali i Zindulkovci. Když se pak i suchozemská část smířila s tím, že stráví týden místo na Korsice na Sardinii, zamluvili jsme loď na Sardinii. Nicméně, jak někdo podotkl, když už tam budeme, nebylo by možná špatné, se přece jen na tu Korsiku podívat, a tak se z původního týdenního výletu stala čtrnáctidenní dovolená, s druhým týdnem na Korsice, a to už v kompletní sestavě. A protože čtrnáct dní se nám už na konec srpna umístit nepodařilo, přeložili jsme celou akci na začátek července.

Organizace se rozjela naplno a v podstatě se nezastavila až do odjezdu. Rodiny cestovaly z Česka auty, aby celou cestu završily trajektem z Livorna do Golfo Aranci, což je malebná zátoka u ústí olbijského zálivu a já s Irenou jsme plánovali do Olbie přiletět. Protože část výpravy projevila zájem vyplout už v sobotu (kdy jsme měli přebírat loď), nakonec jsem zvolil ranní let s EasyJet, abych byl v devět ráno v Olbii a mohl co nejdříve lod převzít. Trajekt totiž také přijížděl ráno, dokonce už v sedm, a Irena měla přiletět večer.

Sardinie

1. den - vítr sílí

Přebírání lodi v maríně Cala Dei Sardi bylo jiné, než na co je člověk zvyklý z chorvatských megamarín. Jednak vlastní marína je v podstatě jen jedno molo do tvaru T, u kterého kotví všechny lodě. Výhoda je, že pokud chce člověk sehnat někoho z charterovky North Sardinia Sail (NSS), stačí se projít po molu nebo nakouknout do kanceláře. Druhak, vlastní organizace předání je jiná. Respektive, je. Takže když s Janou, které pro mne přijela na letiště, přijedeme do maríny, dostanu pořadové číslo 6, s tím, že v 11:30 se mám hlásit v kanceláři, abych udělal „byrokratickou část“ (jak mi vysvětlili předtím), abych pak následně mohl převzít loď. Měl jsem určité pochyby, jak to bude fungovat, ale skutečně, asi v 11:33 vcházím do kanceláře NSS. Podepíšu všechny smlouvy, doplatím všechny doplatky, a za to dostanu „kapitánský kufřík“, který obsahuje důležité věci jako mapy, dalekohled, kličku na otevírání nádrží s vodou a nebo korsickou národní vlajku „s černochem“, kterou bych měl vyvěsit, kdybych veplul do korsických vod. Na závěr mi sdělí, že loď by mohla být kolem půl druhé. Využívám tedy volného času a přidávám se ke zbytku výpravy, která se v mezičase dočasně usadila ve vile, kde bude první týden ubytována suchozemská část, a která je nedaleko od maríny.

Spolu pak vyrážíme na oběd do místní pizzerie, kde číšníci mluví pouze italsky a německy, což zjistí Jana náhodou, když se číšníka omylem zeptá německy. Do té doby jsme se snažili se střídavými úspěchy domlouvat anglicky. Uprostřed oběda mi volají z NSS, že loď je připravená, takže po obědě vyrážíme ve dvou autech na loď. Respektive já s Rosťou na loď a Pavel s Poldou na nákup. Z NSS mi jako osobní asistentku pro předání přidělují Danielu, která je velmi sympatická, takže je těžké se soustředit na mapy a světlice. Nicméně loď s Rosťou nakonec přece jen přebereme, drobné nedostatky si vyjasníme, naložíme proviant a v zásadě spokojení se těšíme na první vyplutí.

Máme pěknou pětačtyřicítku Sun Odyssey, se čtyřmi kajutami a dvěma záchody (jeden záchod dokonce s elektrickým splachováním, které se ovšem v průběhu plavby ukáže jako daleko méně účinné, než klasické ruční), která sice má nejlepší léta za sebou, ale je vidět, že je dobře udržovaná a na které nám fungují všechny instrumenty. Jediné, co nefunguje, ale to se ukáže až později, je ukazatel pitné vody v tanku, respektive její spotřeby. Také nefunguje ukazatel stavu baterie motoru, ale kdo by ten potřeboval, že.

Šéf maríny nám ovšem radí, abychom raději nevyjížděli. Sice nefouká až zas tolik, aby se nedalo vyplout, nicméně podle něj, vítr má ještě sílit, a navíc na volném moři bude ještě silnější. Nakonec tedy v sobotu nevyplouváme, přestože k večeru vítr upadá, s tím, že do druhého dne do večera by se měl vítr utišit, a že bychom mohli tedy vyplout v neděli odpoledne nebo večer. V maríně je slyšet ze všech stran čeština, a když pak potkám (jiného) Pavla, se kterým jsem byl loni v La Manche, tak mi potvrdí, že ve stejném termínu tam Zindulka organizuje nějakou firemní regatu. Dokonce mě do ní omylem strčili, když objednávali lodě, takže v maríně měli trochu chaos v tom, kam vlastně patřím.

Do večera se tedy nic zásadního nestane a večer pak vyrazíme s (naším) Pavlem na letiště vyzvednout Irenu a zpátky to vezmeme kolem Auchanu, který je výjimečně jednou za rok, zrovna ten den, otevřen až do půlnoci, abychom tam dokoupili věci, které byly potřeba, ale na loď je nikdo nedovezl, protože jsem k tomu výslovně nevyzval (utěrky, houbičky, jar, pytlíky do koše), a jiné věci, které se mohly hodit, ale nikoho nenapadlo je koupit (víno, klobása).

2. den - vítr pořád sílí

Druhý den sledujeme netrpělivě vítr a s námi možná polovina zbylých lodí. Když se odpoledne zdá, že by mohl začít ustávat, vyrážíme na moře. Předtím si ale ještě dáme jedno cvičné přistání v maríně, aby si posádka zvykala, při kterém nás zachraňují ještě náhodní kolemjdoucí ze břehu, a při kterém si zopakuji, že vítr z boku, byť by šel jen nepatrně, není radno podceňovat. Zvlášť když fouká kolem dvaceti uzlů. Pak ještě dotankujeme vodu a můžeme vyrazit.

Podle předpovědi má foukat něco přes dvacet, v nárazech kolem třiceti. Míříme na sever, k souostroví La Maddalena, Ovšem, nezdá se, že by vítr ustával. Právě naopak. Původně refované plachty ještě více refujeme, až nám nezbyde jen malý cípek hlavasky. V té chvíli fouká už kolem čtyřiceti uzlů a přestože nejsou nějak velké vlny, část posádky začíná být zádumčivá. Je jasné, že na nějaký jachting už to nevypadá, takže nabíráme směr do nejbližší zátoky, která je shodou okolností přesně proti větru. Vítr stoupá na pětačtyřicet. Zasouváme poslední kousek hlavasky do stěžně, a byť vypadala, že ničemu nepomáhala, po jejím sbalení loď viditelně zrychlila. Přesto máme skoro tři tisíce otáček na motoru, abychom se proti větru vůbec pohnuli. Posádka hlásí, že v poryvech se vítr přehoupl přes padesát uzlů. Přemýšlím, jestli nám ten budík nepřidává.

Po více než hodinovém boji se živlem, který svádí u kormidla hlavně Martin s Poldovou a Rosťovou pomocí, a který já kontroluji ze suchého podpalubí, protože mne téměř nepřetržitá vodorovná sprcha, která panuje na palubě, neláká, doplouváme do zátoky Gulfo Pevero, která je zhruba pět mil vzdušnou čarou od naší domovské maríny. No, moc daleko jsme nedojeli, ale zato jsme si to užili. Kotvíme tam, kde to nejméně fouká a připravujeme se na noc. Chci vyhlásit hlídky, ale vida, že k půlnoci se vítr přece jen uklidňuje, a vida také vyčerpanou posádku, nakonec od tohoto záměru upouštím. Kdybychom se utrhli, tak stejně odplujeme na moře. Pro jistotu ale nastavím hlídání polohy lodi na mobilu, a nakonec všichni usínáme spánkem zaslouženým.

3. den - rodinný výlet

Ráno už podle předpovědi moc nefouká, takže využíváme klidných podmínek, k pohodové přeplavbě na motor do zhruba osm mil vzdálené zátoky a maríny Cala Bitta, kde hodláme nabrat na loď suchozemskou část naší výpravy, která bydlí ve vile nedaleko od maríny a která projevila zájem se na lodi také jednou svézt. Zkouším novinku a volám do maríny vysílačkou, jestli tam můžeme přistát, abychom nabrali posádku. Odpovídají mi italsky, ale chápu z toho, že můžeme. Aby taky ne, když je přední molo celé holé. Podle pilotu postavili tuhle marínu jako obslužnou pro luxusní rekreační komplexy, které měly vyrůst na pevnině, ale nějak k tomu růstu nakonec nedošlo, a tak tam zbyla jen ta marína.

Nabereme zbytek výpravy, a plně naložení, v počtu 13 osob (včetně Jéni), přeplouváme na necelé čtyři míle vzdálený ostrov Caprera, který patří do souostroví La Maddalena, do zátoky Porto Palma, která je zjevně vhodná ke koupání a kotvení.

Nutno zmínit, že celé arcipelago La Maddalena je chráněná oblast, která se podle míry ochrany uvnitř ještě rozděluje na zóny MA a MB. Zóna MB v podstatě kopíruje pobřeží ostrovů do vzdálenosti 300 metrů do moře. V zóně MB se může kotvit jen na místech, kde neroste mořská tráva (Posidonia Oceanica) a v sezóně se v zónách MB nesmí kotvit po setmění. To samé platí pro stání na bójkách. Do zóny MA se v podstatě nesmí vůbec - ani projíždět. Překvapivě, zóny MA jsou i kolem ostrovů, které nepatří vyloženě do oblasti kolem La Maddaleny.

V zátoce Porto Palma se koupeme, piknikujeme, kupujeme si od projíždějící lodi se zmrzlinou Magnum za šest babek a užíváme si čisté a klidné moře. V předvečer pak vyrážíme zpět do Cala Bitta, abychom vrátili suchozemskou část na pevninu. Cestou tam a i cestou zpět nám i trochu foukne, takže vytáhneme plachty a posádka může předvést, jak se v mezičase zocelila. Tentokrát už do maríny vysílačkou nevolám (vida, že se tam od rána nic nezměnilo, a pořád je tam stejně prázdno), ale když přistaneme, hned přijde chlapík a poradí mi, že mám vždy před připlutím do maríny vysílačkou zavolat na kanálu VHF 9, je to prý dobrý zvyk. Beru si tedy ponaučení pro příště.

V maríně pak dobereme vodu, při které se Pavel seznámí s obsluhou maríny, a kterou svým vyjednavačským umem přiměje k tomu, aby nám prodali vodu v ceně dvanácti babek jen za devět, ale vystavili k tomu doklad na dvanáct. Protože Cala Bitta není nic, kde by člověk chtěl dlouho zůstávat, pro přespání se ještě trochu posuneme o nějakých jedenáct mil po pobřeží, do komorní zátoky Porto Puddu, kde kotvíme na pěti metrech, kousek od pláže.

4. den - Bonifacio

Na Bonifacio jsem se těšil od té doby, co jsem věděl, že budeme v oblasti, takže jakmile se naskytla příležitost, zamířili jsme tam. Chvíli jsme motorovali, ale podle zásady, že v bonifácké úžině vždycky fouká, i na plachty došlo. Příjezd do Bonifacia je úchvatný a zvlášť, když tam člověk přijíždí na malé lodi, může si vychutnat majestátnost útesů otevřených do moře a stejně tak bonifáckou zátoku, která je dlouhým úzkým průsmykem, na jehož jedné straně stojí ve skále město a na druhé jsou v malých zátokách kotviště pro lodě.

Nebylo mi úplně jasné, kam zakotvit, tak jsem se držel osvědčeného postupu, napřed to celé projet a třeba se něco vyvrbí. A na konci zátoky, před marínou, se skutečně vyvrbil mladík na člunu, který nás navedl až do maríny, v podstatě k poslednímu molu, které bylo pro náš typ lodě. Schválně jsem si to změřil na mapě, podle které to vypadá, že vzdálenost mezi protějšími moly našeho bazénu, u kterých se stálo na mooringová lana (tak jak to známe z Chorvatska), byla 135 stop. Když tak proti sobě zaparkovali dvě pětačtyřicítky, zbývalo tam tak akorát místo ještě na jednu mezi ně, a to nepočítám mooringy, které se táhly napříč bazénem z jedné strany na druhou.

Do toho jsem nacouvával. Naštěstí jsem měl stání vedle na straně blíž k výjezdu volné, i tak ale bylo otáčení, před naproti stojícím katamaránem, který trochu „přesahoval“, poměrně hodinářská práce. Když jsem chlapíkovi na břehu řekl, že tam nocovat nebudeme, ale zdržíme se tak na čtyři hoďky, tak velkoryse prohlásil, že to je v pohodě, a že se ani nemusíme nikde hlásit. Vyrazili jsme tedy do víru Bonifacia, nejprve na jídlo a posléze na prohlídku, s tím, že se sejdeme na lodi zase v pět odpoledne, abychom ještě stihli někam do večera doplout. Původní záměr, dát si k pozdnímu obědu v nějaké dobré restauraci nějakou místní specialitu, vzal za své, když jsme se nemohli dohodnout, která je dobrá restaurace, a co je místní specialita. Nakonec jsme tedy skončili v bufetu, kde si polovina dala sendviče, Rosťa nic, Irena salát a já mušle. Tolik tedy k místní specialitě v dobré restauraci.

Pak jsme vyrazili na prohlídku, ale protože se čas už chýlil, stačili jsme s Irenou už jen rychle projít tam a zpět cíp Bonifacia, který stojí na útesu „napravo“ od hlavní cesty, která nahoru na útes od přístavu vede. Rosťa se někam ztratil a Polda s Pavlem a kluky vyrazili někam na keše. V pět jsem byl u lodi první, ovšem za cenu, že jsem někde ztratil Irenu, doufaje, že najde cestu zpět. Našla zbytek výpravy.

V mezičase ovšem přistála druhá pětačtyřicítka i na našem pravoboku a vypadalo to, že vyplutí bude ještě méně triviální, než přistání. Stáli jsme tam totiž v úplně plném bazénu, těsně na fendry, a šikmo ve směru výjezdu navíc z druhé strany katamarán, který přečuhoval. Nicméně, nocovat jsme v Bonifaciu nechtěli, takže jsem dal pokyn k vyplutí. Chlapík z německé lodi nalevo, se kterým se Irena v mezičase seznámila, jen suše prohlásil, že vyplutí bude „tricky“, s čímž jsem nemohl nesouhlasit. Posádka z běloruské lodi napravo, se kterou se zase seznámil Pavel s Poldou, a které se líbila naše pruhovaná trika, se zajímala pro změnu kam jedeme, a kde budeme spát. V zásadě nám ale všichni fandili.

Začal jsem se vysouvat z mezery mezi sousedními loděmi, jak mi to natlačené fendry dovolovaly, a když byla skoro půlka lodě venku, přijeli najednou tři chlapíci z maríny na gumáku, že rozhodně nemám vyjíždět, protože se blíží „big boat“ a musím počkat až přejede. Takže jsme tam stáli do půlky venku z řady, ale pořád ještě dost na těsno, aby nás v poloze držely fendry, o které jsme se o vedlejší lodě opírali. Mohli jsme aspoň ještě trochu pokonverzovat.

Když už to trvalo poměrně dlouho, a zdálo se nám, že máme už jet, provedl jsem manévr, o kterém jsem do té doby ani netušil, že jde, vytočil loď ze škvíry, a jal se opustit bazén, když se najednou objevili znovu chlapci v gumáku, s tím, že máme počkat. A pak jsem uviděl konečně ten „big boat“. A pochopil jsem, že fakt vyplout nemohu. Do maríny, úplně dozadu, couvala mohutná několikapatrová jachta, která zabírala celou plavební dráhu. Protože trochu foukalo, mohl jsem si procvičit další dovednost, jak udržet loď na místě, když se člověk může pohybovat jen v jednom směru a fouká mu přitom zboku. To už o nás věděly všechny lodě v bazénu.

Nakonec i „big boat“ přejel a my konečně vyjeli do zátoky, ve které ale bylo pořád dost rušno, takže jsem byl stále ve střehu. Někde v půlce se k nám najednou začala z boku blížit na kolizním kurzu poměrně velká plachetnice jménem Ancares, která právě odrazila a chtěla se zařadit do plavební dráhy ladným obloukem. To, že na konci jejich ladného oblouku jsme byli my, jim zjevně nevadilo. Ani chlapíkovi u kormidla, ani slečnám na přídi, které nás celou dobu pozorovaly. Napřed jsem měl zato, že se chtějí zařadit za nás, ale když už to vypadalo na srážku, tak mi nezbylo, než na ně nedůstojně zařvat. Naštěstí nám „pohladili“ svojí kotvou na přídi jen náš záďový koš a kromě skřípání kovu ke škodě nedošlo. Pak stačilo ještě minout loď v protisměru, ke které jsem se dostal skoro až na fendry, když jsem uhýbal Ancaresu, a byli jsme z největšího mumraje venku. U ústí zátoky jsem pak dal kormidlo Pavlovi a šel si dát panáka.

Zbytek cesty do zátoky Sant'Manza na Korsice už byl na motor, protože vítr úplně opadl, takže jsem se věnoval jen stanovování kurzu a užíval si poklidnou plavbu až do zátoky, která měla přes míli na šířku a skoro tři na délku a ve které uprostřed byla jediná „kotevní bóje“. Když jsem tu bóji viděl, pochopil jsem, že víc by se jich tam už nevešlo. Nebo spíš lodí, které na takových bójích kotví. My to však dali normálně na kotvu.

5. den - motýlek

Po kotvení na Korsice se vracíme zpět na Sardinii a bereme to rovnou kolem Ile Cavallo, o kterém v pilotu píší, že se tam raději nemáme přibližovat, natož pak zkusit zakotvit, protože ostrov je soukromý a majitelé si nepřejí, aby tam veřejnost jezdila. Tomu údajně také pomáhají gumové čluny obsazené agresivními strážci, které usměrňují lodě, které by tam „zabloudily“. Tak se tam ani nepřibližujeme. Následně pak míjíme i neobydlený Ile Lavezzi, který je hned vedle (byť je to spíš takový shluk skalisek, než souvislý ostrov) a protože začne trochu foukat, rozhodneme se vyzkoušet motýla. Na motýla to sice moc nejede, protože jachta vedle nás, se kterou závodíme, a která jede jen na genu, nám po čase ujede, ale zato se nám podaří nechtěná halza.

Naštěstí to odnesu jen já, který, ač vyzbrojen rukavicemi, jsem odvazoval kontraotěž ráhna, a když došlo na nečekanou halzu, tak při pokusu chránit si obličej a hlavu, jsem držel otěž déle, než bylo záhodno. Mám spálené nejen rukavice (poprvé jsem je vytáhl), ale také konečky dvou prstů (poprvé jsem na zkoušku vytáhl rukavice s nechráněnými konečky). No nic, zdá se, že do konce týdne si za lana už moc nezatahám. Bezprostřední dezinfekci provádím speciální edicí koňaku Rémy Martin (Sklep 16), který je pro podobné účely první pomoci výhodně uložen ve stolku v kokpitu, a který se osvědčil už den předem v Bonifaciu.

Následně pak kotvíme v malebné zátoce u ostrova Santa Maria, stejného jména, kousek od izolovaného nebezpečí a pozorujeme turistický ruch. Kolem nás proudí lodi plné turistů do a ze zátoky, které se umně proplétají mezi kotvícími jachtami. My se v mezičase koupeme, užíváme si čistého moře a výborné klobásy, kterou jsme koupili první den v Auchanu, a která v mezičase, na záchodě, pěkně dozrála. Záchod bylo jediné místo, kam jsem ji mohl, pro její silnou vůni, pověsit.

Moc se nám ze zátoky nechce, ale jsme v zóně MB a je jasné, že do večera se musíme uklidit někam na pevninu (tedy na hlavní ostrov Sardinie). A protože pěkně fouká vyrážíme oklikou, kolem ostrovů přímo naproti. Když se ovšem po více než hodině dostaneme skoro na stejné místo, ze kterého jsem vyjeli, fouká zase už moc, a nemá cenu dál pokoušet štěstí s plachtami, navíc to máme dále jen na čistou stoupačku. Současně ověřujeme teorii o bonifácké konstantě - která je v našem případě kolem patnácti uzlů, a kterou je potřeba speciálním způsobem přičíst k předpovědi. Například, když předpověď říká, že bude foukat třiadvacet, s nárazy kolem třiceti, bude ve skutečnosti foukat čtyřicet.

Takže nakonec to je na motor až do zátoky Porto Liscia, která je hned vedle Porto Puddu, kde jsem stáli druhý den plavby. Kotvíme sice na šestnácti metrech, ale to nám nevadí, protože máme šedesát metrů řetězu. Sice trochu fouká, ale to nám taky nevadí, protože fouká od břehu do moře. S námi tam v padesátimetrových rozestupech kotví pár dalších lodí.

6. den - La Maddalena

Předposlední den se konečně také dostáváme k tomu, abychom se podívali na La Maddalenu, tím myslím „hlavní město“, na hlavním ostrově celého souostroví. Plánujeme krátkou zastávku, na nákup, na dočerpání vody, a pokud k tomu budou podmínky, tak i na prohlídku ostrova. Podle pilota mi vychází, že nejlepší bude jet do starého přístavu Cala Gavetta, který se ale teď jmenuje Porto Mercantile. Má to být blízko do města a komornější. Přijíždíme tam ještě před polednem. Volám vysílačkou na kanále VHF 9 „Porto Mercantile“, ale nikdo se mi neozývá. Po zkušenosti z Cala Bitta si netroufnu tam natvrdo vjet a proto zkouším ještě telefon, který najdu na internetu. Dovolám se dokonce, a někdo mi na druhém konci potvrdí, že tam můžeme zajet, dokonce na dvě hodiny zdarma. Jedeme tedy do maríny, podle pravidla, napřed si to celé projet a třeba se něco vyvrbí.

Ještě než se ale stihneme otočit, objeví se dva chlapíci na gumáku a vyhodí nás ven. Prý, ať si stoupneme zvenku. Teda doufám, že to říkali, mluvili italsky, i když jsme jim anglicky říkal, že jsem někomu volal, a že nám dovolili tam zajet. Prý nemám komu co volat, jen jim. Oni tam totiž pracují. Při výjezdu také zjišťuji svoji osudovou chybu. Marína se měla volat na kanále VHF 72, což bylo napsáno na velké tabuli u vjezdu. Proto nám nikdo neodpovídal.

Když se mi podaří přistát zvenku (ne, že by zrovna nějak foukalo, ale rozteče pacholat a umístění mooringu nějak neodpovídaly velikosti naší lodi), přijde ten samý chlapík, co byl prvně na člunu, s tím, že tam můžeme stát jen hodinu, a ať si stoupneme bokem, že mooringy jsou padesátimetrová lana pro velké lodě. A nezapomene zdůraznit, že tam pracuje. Řeknu mu, že si jen dobereme vodu a nakoupíme, což akceptuje s tím, že někdo musí být pořád na lodi, protože čeká velkou loď, která tam bude kotvit. A obligátně dodá, že on tam pracuje. Přemýšlím, jestli v italštině má tahle fráze nějaký zvláštní význam, který se překladem do angličtiny vytrácí.

Vyšleme tedy část posádky na nákupy a s Poldou a Martinem převazujeme loď, a to rovnou několikrát, protože se mi pořád něco nezdá. Chlapík z maríny měl přece jen v jedné věci pravdu. To mooringové lano nebylo na naši loď. Nicméně, to bylo asi tak všechno, co jsem si chtěl o něm pamatovat, a stejně tak opadla jakákoliv touha se tam zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Navíc nechutně peklo.

Protože ostatní se nabažili města při nákupech, nakonec jednohlasně volíme útěk, do romantické zátoky Cala Capo Ferrari, která je přesně na opačné straně ostrova, kde, jak je už dobrou tradicí, se koupeme, šnorchlujeme, piknikujeme a jinak reflektujeme krásy moře. Pak to kolem ostrova otáčíme dál, obeplouváme i již známou Capreru a míříme k „pevnině“. V průběhu také domlouváme se suchozemskou částí výměnu části posádky. Kluci by se chtěli jít dívat na finále ve fotbalu a Petra by se zase chtěla svézt na lodi. Navrhuji za tím účelem touch down v Cala Bitta. Nakonec ale suchozemci od této varianty odstupují, takže se už nikde nezastavujeme a pokračujeme do zátoky Liscia Di Vacca, která uzavírá ze severu Porto Cervo.

V pilotu sice píší, že je lepší Porto Cervo navštívit mimo sezónu, kdy by tam měly být ceny dostupné i pro nemilionáře, ale to nás nemůže odradit. Hoši doufají, že najdou nějakou hospodu, nebo bar na břehu, kde by mohli finále sledovat. Pavel jede s nimi, aby na ně dohlédl a s Pavlem jede Irena, aby na to nebyl sám. Za tím účelem také poprvé od začátku plavby spustíme na vodu gumák. A to jsem je musel v maríně při přebírání lodi přesvědčovat, že nechci závěsný motor. Napřed si nejsme jistí, zda se výpravě na gumáku podaří dosáhnout cíle, protože se chvíli po prvním výsadku vracejí ke člunu a nasedají, ale pak nám mizí v dáli směrem k hlavní obydlené části, takže počítáme, že asi ví, co dělají, a když se ani po delší době nevrací, věříme, že našli svůj cíl. S Rosťou a Poldou vychutnáváme poslední noc na moři, západ slunce, světla na pobřeží a další atrakce, které stání v zátoce nabízí. Podle toho, jak se vrátila výprava za fotbalem bych řekl, že poslední noc se po všech stránkách vydařila.

7. den - delfínci

Poslední den už improvizujeme a protože máme, zdá se, celkem dost času, necháme se navnadit Poldou na návštěvu ústí olbijské zátoky, kde údajně, když připlouval trajektem, viděl delfíny. Protože jsme zatím žádné delfíny neviděli, rozhodneme se dát Poldovi šanci, a vyrážíme na Olbii. Míjíme zátoku s naší marínou, kam se pak budeme muset vrátit, a plujeme dál na jih, kolem majestátného Capo Figari a točíme na Golfo Aranci, nicméně zastavujeme ještě před ní, u malého ostrova Isola di Figarolo, v jehož závětří už kotví další lodě. No, není to tam taková pohoda jako v zátokách, kde jsme stávali předtím, ale co bychom pro delfíny neudělali. Navíc, vykoupat, nebo vypít láhev dobrého růžového, se tam dá taky.

Když se ovšem ani po několika hodinách neobjeví ani avizovaní delfíni, ani nic jiného, vzdáváme to, vytahujeme kotvu, obkroužíme ostrůvek i Capo Figari pro změnu ze druhého směru, a protože přestává foukat roztáčíme motor a směřujeme zpátky, tentokrát už skutečně „domů“ do Cala Dei Sardi. Přitom spekulujeme, kolik toho Polda na trajektu noc před přistáním vypil. Čeká nás však ještě jeden úkol. Musíme dotankovat, ale to by nemusel být problém, protože pumpa je hned ve vedlejší maríně v Portiscu, která je od té naší coby kamenem dohodil. Po cestě se navíc ještě trochu rozfouká, takže si zakřižujeme, a když se blížíme k pumpě, tak už fouká tak silně, že balíme plachty v předstihu, abychom se pak zařadili do fronty.

Napřed to vypadá, že tam čeká pár lodí a půjde to rychle. Pak to vypadá, že přesto, že tam čeká pár lodí, tak to půjde pomalu, a nakonec to vlastně docela rychle uteklo. Po loňské blamáži na pumpě v Chorvatsku, tentokrát neponechám nic náhodě a nic zvláštního se nestane. Pak už stačí jen přeplout posledních pár set metrů do naší maríny a jsme doma. A protože tam ani není nával, předáváme loď bez problémů hned po přistání. Využíváme svérázného zázemí maríny (sprchy a záchody zamykané pohybovým čidlem, které je potřeba neustálým pohybem udržovat v zamknutém stavu - což například na záchodě může být výzva) a usínáme poslední noc na lodi s tím, že druhý den, do osmi hodin ráno, ji máme opustit. Tím tématicky končí část na Sardinii a druhý den nás čeká druhá část expedice - Korsika, byť se tam musíme napřed dopravit.

Fotky: Polda (1, 11, 13, 15-19), Pavel (2, 3, 5-7)