Expedice Sardinie - Korsika 2016 (Korsika)

Pro ucelenější zážitek doporučuji přečíst si nejdříve první příspěvek o části na Sardinii, který končí tím, že usínáme na lodi na Sardinii, abychom druhý den vyrazili na Korsiku.

Způsob, jak tam vyrazit, zabral v mé přípravě poměrně zásadní místo. Nabízelo se totiž několik variant. Například vmáčknout se k někomu do auta, využít hromadné dopravy, nebo, v extrémním případě, použít taxík až do Santa Teresa di Gallura, odkud pak jel trajekt do Bonifacia. Každá varianta skýtala určité výhody a nevýhody, ale v zásadě jsem se žádnou nebyl vyloženě spokojen.
Zároveň ale bylo jasné, že na Korsice bude auto potřeba tak jako tak, takže nakonec jsme se s Irenou dohodli, že si půjčíme auto na Sardinii, hned v Olbii. To sice obnášelo určité riziko, a kamarádi mě strašili, že s půjčeným autem na trajekt nebudu moci, ale když mi pak v půjčovně potvrdili, že s autem na trajekt mohu, ale když se mi na Korsice něco stane, tak budu mít smůlu, protože tam nemají zastoupení a doprava tam (či zpět) je poměrně obtížná, rozhodl jsem se to risknout. Další důsledek byl, že návrat budeme muset naplánovat tak, abychom odlétali zase z Olbie, tudíž dostat se z Korsiky zpátky na Sardinii (opět trajektem).

Z Olbie do Santa Teresy to je podle Google maps šedesát kilometrů a autem to má trvat zhruba hodinu. Trajekt jede ve tři odpoledne (on teda jezdí čtyřikrát denně, ale tohle byla optimální doba), takže máme poměrně pohodovou rezervu, když ráno vyrazíme a ještě si třeba stihneme prohlédnout Santa Teresu.

Fiat 500L - Pop Star

Pavel nás vezme autem do Olbie na letiště, s tím, že pár věcí přeložíme do našeho auta, abychom ulehčili zbytku výpravy, která to má trochu složitější, protože musí koordinovat opuštění lodi a vily, kde bydlela suchozemská část, současně. Přestože jsme tam před devátou, padesátimetrová fronta u Europcar nedává moc nadějí, ale nakonec se ukazuje, že naše půjčovna je jen místního významu (Maggiore) a čeká před ní jen asi osm lidí. Pak se ale ukazuje, že tam sice je pár lidí, ale také to odpovídajícím způsobem (místnímu významu) odsýpá, takže tam strávím možná tři čtvrtě hodiny ve frontě, abych si vítězoslavně odnesl Fiat Qubo. To se mi ale nezdá. Jednak se mi nelíbí, a jednak mám pocit, že jsem si zaplatil vyšší kategorii, takže po ověření na internetu (skutečně mi dali nižší kategorii) se tam obratem vracím a domáhám se odpovídajícího vozu. Tentokrát se vracím s Fiatem 500L. Mám sice pořád trochu pochybnosti, ale už jsem s ním párkrát na služebce jel, a vím, že tak špatné auto to nebylo.

Překládáme tedy Pavlovo auto do našeho, Pavel vyráží podpořit zbytek rodiny v balení a já s Irenou míříme do Santa Teresy. Při jízdě se ukazuje, že FIAT 500L 1.3 Multijet 85 CV Pop Star (měli jsme ho v bílé) skutečně nejede špatně, vevnitř je prostorný a pohodlný, a dokonce zrychluje i do kopce. Sice jsem se těšil, že si vyzkouším Alfu nebo Golfa, ale nakonec jsem musel uznat, že tahle nafouklá pětistovka má něco do sebe. A navíc také perfektně splývá s prostředím. Protože jsme na dovolené, nijak se neženeme, občas trochu zabloudíme, ale i tak, přijíždíme na nástupiště trajektu jako druhé auto. Stavíme se tedy do fronty a vyrážíme na prohlídku Santa Teresy.

Santa Teresa di Gallura je malebné městečko, v podstatě na skále, která chrání zátoku s přístavem proti převládajícím západním větrům, které vanou od Gibraltaru. Dokonce má i malebnou, a k prasknutí narvanou pláž, opět chráněnou před větry. Úzké uličky, a v nich malé domky, s barevnou fasádou jako z pohádky, dodávají místu magickou atmosféru. Po pobřeží pak vede vyhlídková cesta, ze které je pěkně vidět do zátok a na moře, a po které jsme se také vydali a po cestě se dokonce i vykoupali, v krásně čistém moři, v jednom z mnoha zákoutí ve skalách kolem přístavu. Během oběda na náměstí se hlásí pak i zbytek výpravy, že dorazili do přístavu, parkují hned za námi, a že zůstávají na jídlo na místě. Se suchozemskou částí výpravy se tak shledáváme poprvé vlastně až na trajektu.

Santa Lucia di Moriani

Plavba do Bonifacia poklidně plyne a protože suchozemci projevili zájem si Bonifacio prohlédnout, dostáváme s Irenou úkol, protože vyrážíme první, přebrat naši vilu na Korsice. Ne že bychom se nechtěli do Bonifacia podívat, ale počítáme s tím, že se tam stavíme při našem návratu. Takže vyrážíme do Santa Lucia di Moriani, jak se jmenuje místo, kde máme bydlet. To v té chvíli ovšem nevíme. Postupně zjišťuji, že nevím, nejen jak se jmenuje místo, ale ani kde to tam přesně je, a ani od koho bychom měli vilu přebrat. Doprava na Korsice je poměrně jednoduchá. Po každém břehu vede jedna silnice, od shora až dolů, a z nich pak vybíhají silnice do vnitrozemí. My vyrážíme po té východní, kolem Porto Vecchia, Solenzary, Ghisonaccie a Alérie.

Ostatní jsou přesvědčeni, že mi budou stačit GPS souřadnice a telefon, tak jim věřím, a po příjezdu na souřadnice, volám. Nějaká paní na druhé straně se tváří, že napřed neví o čem mluvím. Přisuzuji to svému přízvuku. Pak se mne na něco ptá, ale já jí vůbec nerozumím. Ona si myslí, že jí nerozumím proto, že mám možná špatný signál, nebo telefon, a tak prostě opakuje otázku. Já opakuji, že jí nerozumím. Na chvíli se na tom zasekneme, zjevně také není rodilá mluvčí. Pak se vyjasní, že chce vědět, kde jsme. V té chvíli zjišťuji, že to vlastně nevím. Odkazuji se tudíž na Janu, která to celé domlouvala. Nakonec se nějak domluvíme, prý dorazí do dvou minut.

Madame skutečně dorazí do dvou minut a jde nám ukázat vilu. Když pominu mravenčí dálnici na zahradě a hromadu mrtvých mravenců na terase v prvním patře (jsou to ovšem zřetelně mravenci jiného druhu, větší a zjevně nebezpečnější), tak jsem v podstatě spokojen. Jediná věc, která se ukazuje trochu rušivá, je hlavní silnice asi dvacet metrů od vily. Projdeme se i na pláž, která je pár minut od vily. Sice se musí přes staveniště, ale to nikoho, zdá se, nevzrušuje. Postupně přijíždějí ostatní a ukazuje se, že hlavní silnice je více než trochu rušivá, a že v podstatě nejde mít otevřené okno směrem k ní. Což trochu komplikuje spaní. Slibujeme si, že příště je potřeba věnovat více pozornosti nejenom vybavení a dostupnosti, ale také přítomnosti potenciálním dálnicím. Naše T10, která nám vede vedle domu, je totiž taková korsická dálnice.

Nicméně, jsme rozhodnutí vytrvat. Přece jenom, plánujeme čas trávit hlavně na výletech po okolí, a na večerní posezení na zahradě, u sklenky vychlazeného růžového, to stačí. Tedy, výlety plánuje hlavně Polda, který údajně zná někoho, kdo na Korsice už byl, a zná to tam, takže má informace z první ruky. My ostatní spíš čekáme s čím Polda přijde.

Bavella

Na druhý den Polda navrhuje, že vyrazíme na Solenzaru, což je řeka v dolní části Korsiky, proslavená vodopády a tím, že kolem ní vede spousta turisticky zajímavým cest, částečně i slavná GR20, a vytyčuje jako postupný cíl Village de Bavella, která se nachází asi třicet kilometrů směrem do vnitrozemí, od ústí řeky Solenzara. Nikdo ovšem netuší, že těch třicet kilometrů se pojede v serpentýnách, kde dvě auta proti sobě se jen tak tak vyhnou. Na Solenzaře je údajně spousta hezkých míst na navštívení (a na koupání!), takže Bavella vypadá dobře.

Přestože byl jasně domluvený odjezd v devět ráno, překvapuje mne, že jsme nakonec s Irenou první, kdo vyjíždí, někdy kolem čtvrt na deset. Do Bavelly přijíždíme také první. Chvíli rekognoskujeme terén, a pak objevujeme stánek s mapami okolí, které jsou volně k dispozici. Bereme si tedy jednu mapu s vyznačenými cestami a protože zbytek výpravy je pořád v nedohlednu, rozhodujeme se vyrazit do hor. Irenu zaujme „alpinistická“ verze GR20, která tudy prochází, a která vede přes pár vrcholů v okolí. Převýšení šest set metrů nás nemůže odradit, náš cíl, Punta di u Pargulu ve výšce 1785 m, také ne.

GR20 stojí za samostatnou zmínku. GR je z francouzského sentier de grande randonnée (hlavní turistická stezka) a 20 je její číslo v evropském číslování a současně také bývalé číslo departmentu Korsiky (dnes má Korsika departmenty dva, 2A a 2B). Má necelých 180 kilometrů a protíná celý ostrov od severozápadu na jihovýchod. Celkové převýšení po celé trase je třináct kilometrů. Přechází korsický masiv a je vyhlášená horská trasa pro všechny příznivce hor. Dá se zvládnout za patnáct dní, když člověk půjde denně alespoň sedm hodin. Na trase jsou tábory, kde je možné přespávat, mimo ně je nocování zakázáno. GR20 má typické červenobílé značení a v terénu je také vyznačena hromádkami kamenů, což na první pohled vypadá zvláštně, ale v terénu, který je jinak dost nepřehledný, a nedává moc šancí na to, umístit barevnou značku, je to řešení velice praktické. GR20 je považována za jednu z nejtěžších turistických tras v Evropě.

GR20 je většinou popisovaná v itinerářích od severu na jih, byť k tomu není nějaký zvláštní důvod, a někteří proto doporučují ji jít opačně, aby se člověk pořád nepotkával s těmi stejnými lidmi. Je pravdou, že my šli ten kousek na Pargulu právě opačně a potkávali jsme dost skupinek jdoucí proti nám. Většinou působily zádumčivě. Nutno přiznat, že zhruba dva kilometry na mapě a zhruba šest set metrů kumulovaného převýšení jsme šli dvě a tři čtvrtě hodiny. Sice jsme se kochali, odpočívali, na skálu si vylezli, ale i tak, že bychom to šli nějak rychle se říci nedalo. Sestup sice byl rychlejší, ale ne nutně pohodlnější, protože to pro změnu na prašném nebo štěrkovém podloží z kopce klouzalo a v mém případě i navíc otravný v tom, že mi každou chvíli zapadl nějaký kámen do sandálů (které sice na výstup fungovaly dobře, ale na sestup se ukázaly jako jasně nedostatečné).

Naše vybavení nebylo nijak ohromující. V mapce psali, že je dobré mít s sebou odpovídající vybavení, což bylo: dobré boty, sluneční brýle, opalovací krém a dost vody. To jsme v zásadě měli. To, že jsme neměli nic dalšího byla naopak výhoda právě při zdolávání překážek, nebo prudkých výstupů. Navíc jsem se přepnul do nějaké jiného energetického režimu, takže jsem neměl vůbec hlad (možná to bylo tím vedrem, nebo zvykem z lodě na větší jídlo večer) a kromě vody jsem nic nepotřeboval. Nutno přiznat, že jsme nevylezli až na vrchol, ale skončili u nějakého rozcestníku Bocca di u Pargulu (1.662 m n.m.), ale i to na „alpinistický“ zážitek stačilo. Na to, že to byla těžší varianta GR20, byl tam docela provoz.

V serpentýnách se osvědčil i Fiat 500L. Zpátky si zařídila Irena, a tak jsem se mohl kochat výhledy do údolí, které stály zato. Dodatečně pak zjišťuji, že červený prach z výstupu, který se mi nalepil na propocené triko, se nedá vyprat.

Cap Corse

Den po výstupu volíme volnější režim, a zatímco ostatní vyráží opět pod Poldovým vedením na kešky a koupání, my volíme za cíl Bastii, relativně velké město na sever od nás, které se mi zdálo, že by mohlo být zajímavé. Po příjezdu se ukazuje, že se mi to jen zdálo. Dojem tak zachraňuje jen oběd v restauraci u tržiště na hlavním náměstí, kde jednak dobře vaří, a jednak je tam příjemný stín, když jinak venku zuří prudké slunce.

Protože máme ale relativně dost času, vyrážíme na Cap Corse, severní výběžek Korsiky, o kterém se traduje, že je miniaturou celého ostrova. Přejíždíme ústřední pohoří na západní pobřeží a hledáme romantickou pláž na koupání. První pokus o sestup po skaliskách k vodě ovšem ukazuje, že to asi nebude snadné. Skála je od moře tak rozedraná, že se po ní v podstatě nedá jít bosou nohou, nebo stát. Nakonec tedy potřeba vítězí nad uměleckým dojmem a končíme na naprosto konzumní písečné pláži L'Ambada. Nechápu, jak někdo na takovou pláž může dobrovolně jít. Kromě toho, že jsem se nedovedl vyhnout tomu, abych měl po chvíli písek všude, je navíc tento tak rozpálený, že se po něm nedá chodit (je to tmavý „korsický“ písek), a navíc je tam hlava na hlavě a člověk musí jít tři sta metrů vodou, aby se vůbec ponořil. Takže ani tady se nezdržíme.

Monte Cinto

Relaxační den jsme zařadili také proto, že na další den jsme plánovali vyrazit na Monte Cinto, nejvyšší horu Korsiky s vrcholem ve výšce 2.706 metrů a bylo potřeba se připravit, a to i teoreticky, protože nebylo úplně jasné, jestli a jak se tam vlastně dá dojít. Z dostupných zdrojů pak postupně vyšlo najevo, že na vrchol vedou tři cesty. Jedna ze severu, z Asca, o kterou se bez lezecké přípravy a vybavení nemá cenu pokoušet, a dvě z jihu, jedna „zleva“ od horského jezera Lac du Cinto (2289 m n.m.) a druhá „zprava“ z Refuge de l'Erco, což je příbytek na úpatí (1.667 m n.m), kde je možné bezpečně přenocovat před výstupem. Nocovat jsme tam nechtěli, ale i tak to vypadalo jako volba pro nás. Do nedalekého Lozzi (1.080 n.m.), se totiž dalo dojet autem a pak stačilo vystoupat z Lozzi na refuge a z refuge na vrchol.

Kousek pod Lozzi je navíc malé městečko Calacuccia a u něj poměrně velké jezero, takže i kdyby to neklaplo s Monte Cinto, tak by bylo kam se vypravit. Jako první postupný cíl tedy určujeme Calacuccii, mimo jiné také proto, že by tam měly být turistické informace, kde, doufám, se nám podaří zjistit podrobnosti k výšlapu.

Vyrážíme dopoledne, protože to nevypadá až tak daleko. Podle Google maps je to sedmdesát čtyři kilometrů, ale skoro hodinu a půl, což byl údaj, který jsem podcenil. Po cestě ještě nakupujeme sušenky, abychom měli alespoň nějakou energetickou zásobu. Já sice mám pocit, že toho moc nesním, ale Irena tvrdí, že se nám to může hodit. Posledních šestnáct kilometrů trasy pak vede po skále (a ve skále), se srázem na jedné straně, který je někdy chráněn kamennou zídkou, a vlastní skálou na straně druhé. Díky tomu není do poloviny zatáček vůbec vidět, takže je potřeba jet velmi opatrně. Irena raději spí, takže si ani nevychutná okamžik, kdy proti mně vyjede tahač s návěsem a musím couvat serpentýnami dolů, do výklenku ve skále, kam mě řidič tahače navigoval, aby mě mohl objet.

V Calacuccii nacházíme turistické informace, ale nevypadá to tam nějak akčně. Paní mi na otázku, zda mají nějakou mapu pro výstup na Monte Cinto, nabídne dvoustránkový malý leták, s ilustrační kresbou, kterou bych zvládl možná i já nakreslit lépe, ze které je vidět maximálně, že tam vede cesta. Prý nic jiného nemají. Ptám se jí tedy, jestli by mi mohla prodat tu mapu, co mají nalepenou na zdi a mají u ní cenu. Vytáhne novou, prý mohla. Pak se ještě ptám, jestli nemá něco detailnějšího pro přilehlé jezero, kde by byly vyznačené turistické cesty. Prý nic nemá, ale stejně tam žádné cesty nejsou.

No, neměl jsem z toho pocit, že by tady žili turistickým ruchem, ale z mapy jsem měl radost. Jednak byla poměrně detailní (1:25 000) a jednak byla nepromokavá. Z toho by si měl svaz českých turistů vzít příklad. Ty jejich mapy na jedno použití se už přežily. Každopádně, bez mapy jsem to viděl dost skepticky, ale s mapou naše šance (někam) dojít výrazně stouply. Přece jenom, GPS v mobilu je sice dobrá věc, ale jednak jsem neměl offline mapy, o signálu jsem si nedělal iluze a hlavně, žádný mobil nenahradí pořádnou papírovou mapu.

Přesouváme se tedy o kousek dál a výš do Lozzi, respektive do autokempu nad Lozzi, kde parkujeme auto, bereme si vodu a krabici sušenek a vyrážíme na refuge de l'Erco. Podle mapy by tam měla být značená cesta. A také že je. Těch, odhadem šest kilometrů na mapě, nám sice trvá vyjít dvě hodiny, ale je to po pěkné cestě. Moc lidí nepotkáváme, spíš krávy. Refuge je příbytek pro nocování, který může využít kdokoliv, kdo tam přijde, pokud tam je místo. Na GR20 jsou placené, tenhle vypadá, že je volný. Také je u něj k dispozici pitná voda. My jsme už ale dobrali vodu v pěkném potůčku, který teče okolo.

U refuge potkáváme nějaký pár, který právě dorazil, ale chystají se tam nocovat, s tím, že na vrchol se vydají druhý den brzo ráno. Odhadují, že výstup by mohl trvat tak pět hodin. To mi přijde dost, a tolik času nemáme, jsme však odhodlaní dojít kam to půjde, pojíme pár sušenek a vyrážíme.

Stoupání je možná prudší než na Bavelle, ale zase je lepší cesta, takže nám to jde celkem dobře, pokud se dá jeden a půl kilometru za dvě hodiny označit jako celkem dobře. Končíme před spárou ve skále, kterou je potřeba přelézt a jelikož to nevypadá triviálně, nechce si mi to zkoušet. Jsme asi sedm set metrů od vrcholu a čtyři sta metrů pod ním. Podle mapy tady začíná tečkovaná část výstupu, kterou mapa vysvětluje jako „těžší část trasy“. I tak si užíváme nádherný výhled do údolí, nad kterým krouží v naší výšce pár dravců. Kroužíme s nimi.

Sestup už je jednodušší a rychlejší a od refuge do Lozzi je to v podstatě pěkná procházka. Na cestě potkáváme dva býky, kteří stojí v zatáčce těsně vedle sebe, příčně na cestu, každý otočený na jinou stranu. Pronikám po levé straně, využívaje slepého úhlu, který má býk hlídající levou stranu, protože mu stíní jeho parťák stojící před ním. Po té, co je mineme, se oba synchronně otáčí o devadesát stupňů. Zjevně odhalili svůj omyl. Vracíme se na základnu, toho dne jako poslední, příjemně unavení a naladění.

Relaxace

Poslední den byl opět v duchu relaxace, po předchozím výstupu na Monte Cinto, zcela na místě. Navíc Polda s rodinou ten den odjel, takže žádný společný úkol nebyl stanoven a všichni si to tak nějak užívali. Zašli jsme na společný oběd do místní společensko-kulturně-sportovní zóny, kousek vedle v Moriani-Plage, kde byly restaurace, obchůdky a různé další atrakce. Večer jsme pak s Irenou vyrazili na vodopády, kde byli předchozí den Pavel s Danou na keších, a které Dana líčila v superlativech. Navíc byly kousek od nás.

To, co ovšem vypadalo, vzdušnou čarou na mapě, jako kousek, bylo přes půl hodiny jízdy autem celkem do kopce, v divokých serpentýnách, až k místu, kde přes silnici byla nasypaná hromada hlíny a průjezd dál byl nemožný. Pokud tedy člověk neměl terénní čtyřkolku, na kterých se tam někteří proháněli. Dana nám dala dva tipy, ale ten první, co byl níže a blíže, jsme přejeli, tak jsme pokračovali plynule na ten vyšší (Cascade de l'Ucelluline). Přístup nebyl úplně triviální, ale i tak tam bylo relativně plno, a hodně lidí se v přilehlé tůni koupalo. Než jsme tam ale vylezli, tak všichni odešli, takže jsme toho využili a také se pod vodopádem vykoupali. Po dlouhé době sladká, čistá a čerstvá voda měla povzbuzující účinek. Stejně tak výhled na moře.

Také jsme si všimli, že někdo zapomněl na větvích stromku, který rostl na skalní plošině pod tůňkou tričko a kraťasy, a pod ním mobil. Obojí jsme tam nechali. U auta jsme pak potkali nějakou slečnu jak usilovně něco hledá se psem, a protože jsme je viděli i vodopádu, zeptal jsem se jí, jestli nehledá mobil. Když přiznala, že ano, poslali jsme ji na skálu pod vodopádem.

Večer nás pak navštívila majitelka, dámskou části naší výpravy důvěrně přezdívaná babice, která si přišla stěžovat na naše stížnosti, které psala Jana pravidelně na agenturu, přes kterou jsme měli vilu zamluvenou. Normálně bych se do toho nepletl, ale protože majitelka neuměla moc dobře anglicky a jen o něco lépe německy, nakonec jsme končili u francouzštiny a v ten moment jsem přicházel na scénu já, většinou jinak zcela neinformován, takže naše hovory někdy vypadaly dost bizarně.

Například, když si začala stěžovat, že jsme si stěžovali, že se nedá chodit na pláž a já jí tvrdil, že na pláž se chodit dá, protože jsem tam sám několikrát byl, na což one prohlásila, že mne tam teda zavede, aby mi ukázala, že to jde. A tak jsme šli na pláž. Netušil jsem co, ale něco se zjevně ztratilo v překladu. Pak se vyjasnilo, že se tam tudy sice chodit dá, ale dělníci na stavbě nám říkali, že je tam průchod zakázán. Na což ona prohlásila, že si nemáme všímat dělníků a normálně tam chodit dál. Nebo, když jsme upozorňovali, že ze stavby jsou od rána slyšet stavební stroje, tak nám tvrdila, že tam probíhají jen dokončovací práce v interiéru a žádný hluk odtam nejde. A pak jsme šli kolem toho bagru... Aspoň jsem si trochu procvičil francouzštinu.

Bonifacio

Ve čtvrtek odjíždíme skoro všichni, jen Pavlovi s Danou se tam nakonec tak zalíbilo, že zůstávají do pátku. S Irenou míříme do Bonifacia, abychom se přeplavili na Sardinii. Nocleh máme v Santa Terese. Máme koupený lístek na trajekt na osmou večer, ale pokud to půjde, plánujeme ho vyměnit na pátou. V jednu přijíždíme do Bonifacia, ale budka s lístky je zavřená až do tří. Vyrážíme tedy napřed na oběd a poté na prohlídku druhé části náhorní plošiny, kterou jsme při první návštěvě nestihli. Je od tam pěkný výhled na útesy a na moře. A moře je neklidné. Jednak zjevně fouká přesně do bonifácké zátoky, takže i lodě v maríně jsou neklidné, jednak jsou už i trochu vlny (tipuji tak do dvou metrů). Předpověď hlásí vítr v bonifácké úžině kolem třiceti uzlů, ale těžko říci, jestli k tomu není potřeba připočíst bonifáckou konstantu.

V dáli vidíme loďku, která se udatně probíjí, zmítána vlnami, proti větru a zjevně míří do Bonifacia. Když se přiblíží, ukáže se, že to je trajekt, který má v pět odjíždět. To dává tušit potíže. Když se chlapíka v budce ptám, jestli nám může vyměnit lístek z osmé na pátou, tak prohlásí, že ho vyměnit musí, protože v osm žádný trajekt nepojede. Jen si říkám, co bychom dělali, kdybychom přijeli až na tu osmou.

Na trajektu si ti zkušení už lehají na záda na palubu a připravují se na vlny. Musím přiznat, že po týdnu na lodi mne tohle už nemůže rozhodit a vyplutí si užívám. Místo na Santa Teresu plujeme sice první půlku cesty na Mallorcu, ale to jen kvůli vlnám kapitán musí křižovat. Přitom pozoruji posádku trajektu, která krmí racky, kteří se v silném větru dokáží zastavit na jednom místě nad palubou. Pak mne ale začne přerušovaná slaná sprcha unavovat, a tak si jdu na chvíli zdřímnout. Což se bude posléze hodit.

Sardinie

Protože přijíždíme do Santa Teresy v předstihu a máme odhadem tak ještě dvě až tři hodiny světla, vyrážíme na Capo Testa, což je mys, pět kilometrů na západ od Santa Teresy, tvořený žulovými masivy, který sloužil už Římanům jako strategické místo, a kde se současně od nepaměti těžila žula. V tom, co zbylo, pak moře vytvořilo svým stálým působením roztodivné tvary, někdy něco připomínající, jindy fantastické. My měli příležitost to vidět navíc v momentě, kdy celou západní stranu bičovaly vlny rozbouřeného moře, podporované silným větrem. Po možná hodině lezení po balvanech se vracíme do Santa Teresy, napřed najdeme náš B&B, pak něco k snědku a jdeme spát. Venku kvílí třicet uzlů.

Druhý den je naším jediným úkolem přepravit se do Olbie, odkud pak další den ráno máme odlétat. Nocleh máme kousek na východ od Olbie směrem do ústí olbijského zálivu, nedaleko od moře v oblasti, která se jmenuje Pittulongu. Než tam ale dojedeme, zastavíme se ještě v Tempio Pausania, což je stylové kamenné městečko, nicméně jinak nijak zvlášť zajímavé, a protože se tam dlouho nezdržíme, pokračujeme v podstatě plynule na Monte Limbara, která se vypíná nedaleko a kam to vypadá, že by se dalo vyjet autem, až téměř na vrchol. Což se nám v zásadě i podaří, nicméně původní plán, dojít pěšky, bere za své, když se na vrcholu spustí déšť, silný vítr a teplota klesne na patnáct stupňů. Pozorujeme tedy okolní údolí pouze z auta a vracíme se zpět.

Cestou zpět pak ještě pozdravíme Lago del Coghinas, které je zajímavé hlavně tím, že tam je teplo, svítí slunce, a voní tráva, a pak už nabereme směr na Pittulongu. V B&B se nemůžeme dozvonit, tak se tam pokouším dovolat. Nějaká paní mi odpovídá italsky, tak jí italsky říkám, že nemluvím italsky, a jestli neumí anglicky. Prý ne, ale umí francouzsky. Výborně, tak to na ni vybalím francouzsky a ona mi odpovídá italsky. Nakonec to nějak dáme dohromady. Zvláštní, že přestože mluvila jen italsky, tak si dovedla s Irenou pěkně povykládat, a i já jsem z jejího vyprávění něco pochytil. Irena přitom mluvila nějakým obecným románským jazykem, patrně vycházejícím ze španělštiny. Člověk by neměl mít předsudky. Večer pak oficiálně zakončíme celou expedici večeří na pláži, kterou Irena objevila při odpoledním koupání, za svíček, šumění moře, a přistávajících letadel.

Druhý den ráno už stačí jen vrátit auto, což je díky tomu, že je zase sobota a změna turnusů, ještě horší, než prvně jeho převzetí, pak podat zavazadla, což je díky (dez)organizaci, kterou to easyjet řeší, také na dlouhé lokte, a nakonec, doběhnout na last call na stojánku, kde sice vyvolávají last call, ale nikoho zatím do letadla nepustili. Po startu se kocháme všemi ostrovy a zátokami, kde jsme plachtili, protože letová dráha vede přesně podél pobřeží mezi Sardinií a La Maddelenou, pak vidíme i vrcholky hor na Korsice a dokonce poznáváme cestu, kde jsme stoupali na Monte Cinto. A protože jsme se nestihli najíst, dáváme si snídani v letadle, která nakonec není tak špatná, jak by se mohlo zdát. Korunu tomu nasadí letuška, která se nás ptá, jestli nejsme Belgičani, protože se jí zdálo, že mám belgický přízvuk.