La Poste

Přežil jsem sice skvělou akci v Brně, i výstavku, ale neradoval se dlouho. Už víkend po výstavce mne odstavila nějaká slabost a další víkend, když jsem si naplánoval dokonce na pátek dovolenou, abych měl čas „udělat nákupy“, mne skolila pařížská rýmička. Počítám, že to přinesl nějaký kolega, bylo jich více, který s tím hrdinně chodil do práce. Mne ovšem v pátek místo nákupů čekala postel, víkend jsem přežil s migrénou, abych v pondělí zase začal nabírat normální provozní režim.

Protože jsem potřeboval neschopenku (l'arrêt de travail), hned jsem se objednal ke svému praktickému lékaři, který ovšem v pondělí neordinoval, v úterý byl plný, takže mne vzal až dnes. Nechápu ještě úplně přesně jak to funguje, ale údajně mi mohl dát neschopenku maximálně jeden den dozadu, takže v pondělí si vezmu dovolenou - ještě, že jsem si nechal pár posledních dní v zásobě na podobné případy.

Pařížská rýmička je poměrně zákeřná a může se projevovat různě. Většinou tak, že má člověk rýmu (tak, že zlikviduje menší rodinné balení papírových kapesníků), kašle a občas má trochu teplotu. Připomíná to trochu prasečí chřipku, jen s tím rozdílem, že u toho nejsou horečky a většinou stačí ležet v posteli - pokud ovšem se k tomu nepřidá migréna. Když jsem tedy po pár dnech vybíral zase poštovní schránku, doufal jsem, že tam najdu svoji carte vitale. V mezičase mi totiž už dorazilo definitivní číslo sécurité sociale a tak jsem měl zato, že to byla reakce na moji odeslanou žádost o carte vitale a že tedy už musí dorazit každou chvíli.

Moje nadšení trochu zchladil dnes pan doktor, když mi prozradil, že má pacienty, kteří na kartu čekají i několik měsíců (jeden prý dokonce už deset). Myslel jsem, že mi jen špatně rozuměl, a že patrně myslí „čekají, od začátku podání žádosti o sécurité sociale“ (což v mém případě už také trvá přes 10 měsíců), ale ubezpečil mne, že ne. Že čekají na kartu od podání žádosti o kartu (té, co jsem vyplnil před čtrnácti dny). Tak moje nadšení zase rychle opadlo. Možná je to jen nepříjemnost, protože s definitivním číslem bych už teoreticky neměl mít žádný problém, ale je fakt, že potvrzení o jeho přidělení, které mi přišlo poštou, má omezenou platnost jen do konce roku. Nepočítám, že by francouzská sociálka předvídala konec světa a spíš místo toho tuším nějakou kulišárnu.

Ve schránce jsem tak místo toho našel dopis od realitky, že mi zvýšili nájem (podle nějakého zákona o výpočtu a zvyšování nájmů), a že mám dodat potvrzení o pojištění, jak mi velí moje povinnost nájemníka. Čímž mi připomněli, že bych měl zaplatit pojistku na další rok. Tady totiž platí pojištění nemovitosti nájemník. A když jsem se začal pídit po tom, jak to zaplatit, zjistil jsem, že mi pojistku zdražili a nikde nenašel proč. Takže se celá akce zasekla a čekám na vysvětlení od pojišťovny. Doufám, že to pak i s tím potvrzením stihnu, aby nedošlo zase k nějakému porušení zákona (jako minule s dovolenou).

Také jsem se rozhodl zaplatit tu daň z bydlení - online. Řekl jsem si, aspoň něco ti Frantíci už dotáhli do 21. století. Bohužel ne tak docela. Zaplatit daň online spočívalo v tom, že jsem si na internetu zadal, že to chci zaplatit online, v prohlížeči se mi z toho vygenerovala stránka pro povolení k inkasu, kterou jsem musel poslat (poštou) do svojí banky. Protože inkaso ve Francii nejde povolit online, ale musí se vždycky poslat papír a to i do super-moderní-zcela-plně-internetové banky, jako mám já. Tak jsem to tam poslal a jsem zvědav jak se to vyvrbí.

Na to, že mi poštou chodí výplatnice, nebo každý měsíc faktura z realitky, už jsem si zvykl, ale když mi posledně ohledně služební kreditky nabídli, abych se zaregistroval online (abych nemusel štosovat papírové výpisy, které, přestože jsem udělal pár položek za měsíc, měly minimálně vždy aspoň tři samostatné listy) a poté, co jsem vyplnil všechny náležitosti, mi sdělili, že mi přístupové heslo přijde poštou, začalo mi docházet, proč je La Poste pořád v kurzu. Po pekárně a lékárně je to v podstatě třetí nejdůležitější věc, kterou chcete mít v okolí, ale na rozdíl od pekáren nebo lékáren jich je o poznání méně.

I můj učitel francouzštiny mi doporučoval, abych vždy, když budu ve sporu, sáhl k písemné korespondenci a nespoléhal na telefon nebo email. Jedině doporučený dopis s potvrzením o doručení (lettre recommandée avec accusé de réception - zkráceně RAR) je účinný prostředek jak dosáhnout svého. Čímž pak motivačně uvedl hodinu, kde mi předložil příklad dopisu, který byl špatně formulovaný (pro cvičební účely napsaný Japoncem a adresovaný francouzské firmě), a chtěl abych ho přeformuloval správně. Chudák Japonec si v něm stěžoval, že si koupil auto, a že s ním, a se servisem, má jenom problémy. Při té hodině jsem pochopil, že psaní formálních dopisů ve francouzštině nebude věc, ve které někdy něčeho dosáhnu, a pokud se nebudu chtít ztrapnit, budu muset spoléhat na předdefinované šablony, včetně uvítacích, závěrečných a výplňkových frází. Ty fráze se patrně tradují už z dob Františka I., jinak si nedovedu vysvětlit, proč se na některé z nich dnešní slovníky vůbec nechytají.

Ale abych se vrátil k poště. Některé věci se mi líbí. Třeba samoobsluha. Člověk přijde, sám si dopis nebo balíček zváží, zaplatí (kartou nebo drobnými), váha mu vytiskne známku, tu si sám nalepí a nakonec to sám hodí do schránky, která je venku. Nebo to, že třeba pro poslání balíku do zahraničí je možné si podací lístek připravit a vytisknout doma na počítači (po zaplacení online kartou), nalepit na balík a na poště při podání si to jen nechat oskenovat a orazit.

Dnes se obě věci potkaly. Formální dopisy a moderní poštovní technologie. Potřeboval jsem zrušit svůj mobilní paušální tarif, který jsem si před měsícem na zkoušku objednal. Přestože to je super výhodný tarif, zrovna mně úplně nevyhovuje. A přestože té firmě pořád fandím, v tomhle mne trochu zklamala. Zatímco objednání SIMky jde udělat na pár kliků online, zrušení je potřeba udělat zasláním doporučeného dopisu s potvrzenkou. Oproti ostatním operátorům je rozdíl pořád ještě dost velký v tom, že to je zadarmo a že je to možné udělat kdykoliv. Nicméně, je potřeba zapojit poštu.

Nejdřív jsem si zkusil najít na internetu, co přesně tam poslat. Obchodní podmínky Free jsou totiž poměrně vágní a říkají jen něco ve smyslu - pokud to chcete zrušit, pošlete nám svoji žádost v dopise (doporučeném s potvrzenkou) na naši adresu. Když je něco vágní, je potřeba to nepodcenit, protože vágnost často neznamená interpretační volnost, ale spíš jen, že dotyčný buď nevěděl, nebo nepovažoval za nutné být přesnější. A protože domorodci jsou na tohle samozřejmě už vytrénovaní, tak mě ani nepřekvapilo, když jsem na webu našel více dotazů, jak přesně má ten dopis vypadat a pak dokonce i šablonu, kam stačilo už jen doplnit nacionále odesílatele a adresáta. Protože to zjevně je netriviální, dokonce na to existuje celý web. Podotýkám, že ten web se zabývá pouze tvorbou žádostí o zrušení přípojky (mobilní, internetové) :).

Maje šablonu, rozhodl jsem se prubnout technologie třetího tisíciletí v podání La Poste. A sice poslání doporučeného dopisu s doručenkou z tepla svého domova. Už jsem jednou přes internet posílal balík (tam ale bylo potřeba ten balík donést na poštu), takže jsem nebyl úplný panic, tady tohle byl ale whole new level. Někdo ovšem někde v diskusi psal, že to přesně takhle udělal, a vyšlo to, což mě povzbuzovalo.

Připravil jsem si tedy krásný dopis v PDF, včetně podpisu, který jsem si vyfotil a vložil jako obrázek a zaregistroval se na boutique. Uznáte, že tomu jde těžko odolat. Drobný problém nastal jen při zadávání adresy adresáta, která nebyla přesně podle normy, ale nakonec jsem se přes to dostal, když jsem „oddělení rušení připojek“ napsal do kolonky pro ulici. Finální test inteligence ovšem přišel nakonec. Když se mi zobrazila výsledná podoba, byl na mém dopise vpravo nahoře červený obdélník a v něm červeně napsáno - „toto místo musí zůstat volné, pro vytištění adresy adresáta“. Ten obdélník i nápis se lehce kryl s adresou adresáta, kterou jsem tam napsal už sám. Ukázalo se totiž, že jsem někde zatrhl volbu, že chci, aby vytiskli adresu ve výrobě. Tak jsem to zase odtrhl, lehce vyladil umístění, prošel celou proceduru, potvrdil a nakonec zaplatil. Co by se teď mělo stát, že pošta ten můj dopis vytiskne, dá do obálky (doporučeně s doručenkou) a doručí. Pak mi emailem potvrdí, že to přišlo. A stálo to ani ne sedm babek. A pak mi třeba zruší ten paušál.

Ça roule

Došla mi žádost o carte vitale. Tak jsem ji obratem podepsal, přidal fotokopii občanky a fotku a svěřil svůj osud do rukou La poste. Zajímavé, že nikde nezmiňovali číslo sécurité sociale. Tak doufám, že se ho časem také dozvím, protože na něj čeká moje mutuelle. A čeká už rok.

Při té příležitosti (vydat se na poštu) jsem vyplnil i žádost o slevu na svůj nový mobilní telefon. Samsung ve Francii rozjel propagaci ve velkém a začal u té příležitosti nabízet slevy na kde co, třeba na nová pouzdra, nebo nové telefony do těch pouzder. Řekl jsem si, že tedy zkusím Samsung také o něco pumpnout - 70 babek se může hodit. Bez dossieru to ale samozřejmě nepůjde. Chci si tedy vyrobit svůj, podle instrukcí na webu, ale zaseknu se hned na druhém kroku - identifikaci telefonu. V nabídce je asi šest možností, ale ani jedna se mi nepozdává. Abych to vysvětlil, na webu je potřeba zadat všechny údaje do formuláře, který následně vygeneruje PDF a unikátní číslo složky, které pak dotyčný žadatel vytiskne a spolu s dalšími náležitostmi zašle jako svůj dossier na adresu Samsungu.

Kromě formuláře musí dossier obsahovat: potvrzení o nákupu, originál štítek s čárovým kódem, který je potřeba odstranit z krabičky a samozřejmě RIB. Bez RIBu by to nešlo. Když pominu to, že odstranění štítku vyžadovalo pečlivou a přesnou práci s nožem, tak mi pořád nebylo jasné, jak přesně vyplnit ten první formulář, stejně jako mě fascinovala kolonka, kam to vypadalo, že si mám sám napsat výši slevy. Rozhodl jsem se tam tedy zavolat. Po proklikání se tónovou volbou jsem se ovšem nakonec dostal k automatu, který prohlásil něco ve smyslu: "všichni naši operátoři jsou zaneprázdněni, díky, že zavoláte jindy" a zavěsil. Tak jsem to vzdal, přestal to řešit, nějak to vyplnil, vytiskl, přidal všechny doličné předměty a poslal Samsungu. Jsem zvědav, co se bude dít. Slevu by mi měli vrátit do 10 týdnů.

Ještě bych se rád tématicky vrátil k předchozímu příspěvku. Ten let do Mnichova nebyl s Lufthansou, ale s Air France. A Air France příjemně překvapila. Jednak mi přehodili zpáteční letenku na dřívější let (o dvě hodiny) a jednak mi novou letenku vystavili v priority class a stálo to jenom sto babek. V letadle jsem pak zjistil, že letím v business třídě, když mi letuška přinesla místo obligátních (nepoživatelných) slaných křupek, kompletní menu o třech (mikro) chodech, moučníku, druhém moučníku a sýru. Což bylo zvlášť výhodné i vzhledem k tomu, že v terminálu samotném byl jen jeden osamocený (a prázdný) výčep a měl jsem obavu, jestli po přistání v Paříži někde nějaké jídlo seženu.

Mám pocit, že si to dělají naschvál. V Mnichově létá Lufthansa z terminálu 2 (což je ten novější a mnohem hezčí - až donedávna můj nejoblíbenější terminál) a Air France z terminálu 1 (což je ten starší a se spartánskou výbavou). V Paříži si to prohodí (Lufthansa z jedničky, Air France z dvojky).

Zato Air Berlin tenhle víkend dostál svému slovu - tedy přesněji slovu mé kolegyně. I když vlastně, nebyl to Air Berlin, ale FlyNiki. Odlet z Paříže minulou středu večer byl z terminálu 3. A tak jsem si prvně uvědomil, kde jsem to vlastně posledně přistál, když jsem se divil, že tenhle terminál neznám, přestože do Paříže létám už čtyři roky. Terminál 3 se vyznačuje tím, že tam nevede ani vlak, ani shuttle, ani lokální vláček. Létají z něj obskurní společnosti jako Air Berlin, FlyNiki, nebo WizzAir. Je potřeba tam dojít pěšky. Ukazatele říkají, že to trvá pět minut. Když jsem vystupoval z RER, kde jsem musel nechat odjet asi 3 vlaky, protože jsem se do nich nedostal, a časová rezerva se tím povážlivě ztenčila, tak jsem to proklínal. Navíc se těch pět minut jde normálně venku po chodníku, přes silnice a podchody. Na přechodu navíc typicky čeká hromada cestujících na to, až jim zmáčknu tlačítko pro chodce (už jsem to dělal dvakrát). Prostě vyloženě dostupný terminál.

Takže se ve chvatu dostavím na terminál a zjistím, že tam je pár lidí, pár zaměstnanců a při registraci kufru si všimnu, že u mého letu jede nenápadný nápis, že let bude asi o hodinu a půl opožděn. Trochu mě to mate, protože na všech ostatních tabulích svítí, že let bude podle plánu. Ptám se tedy letušky, co to znamená. Prý ještě nepřiletělo letadlo, možná přiletí za hodinu a tím pádem se to trochu posune. Ale jestli chci, tak mě prý ubytují vedle v hotelu, dostanu k tomu voucher na 150 babek a zítra si odletím jako pán v 8:30. Chvíli to zvažuji, ale nakonec nechci. Jen upozorním otce, který pro mne jede na letiště do Vídně, aby to posunul o hodinu a půl.

O hodinu později mne oslovuje chlapík, co předtím registroval kufry, že hledají dobrovolníka, který přespí v Paříži a nabízí mi znovu to, co už mi nabízela slečna předtím. Voucher prý budu moci použít na jakýkoli let s FlyNiki. Vzhledem k tomu, že ve mě dozrává chlapské rozhodnutí s FlyNiki už nikdy nikam neletět, ztrácí tahle kompenzace trochu ze své přitažlivosti. Znovu to zvažuji a znovu odmítám. Do Vídně přilétám před půlnocí, úplně plným letadlem. Nechápu to, protože cena za letenku nebyla tak malá (minimálně ta moje). Přilétám nakonec asi o dvě hodiny později a navíc zjišťuji, že cesta ze stojánky k výdeji zavazadel trvá pěšky asi čtvrt hodiny a vypadá, že prochází všemi zákoutími vídeňského letiště. Připomíná mi to cestu skrz obchodní dům IKEA a jen nechápu, proč považovali za důležité to mít na letišti. Navíc letadla jsou tak low cost, že se do mezery mezi sedadly nevejdu nohama - což se potvrzuje i při zpátečním letu. Takže - Fly Niki? Jamais!

A když už jsem u toho cestování. Včera jsem se vracel z výstavky RER. RER je zkratka, která znamená Réseau Express Régional - regionální expresní síť (spojů). E považuji za artefakt, protože jsme se ploužili asi dvacítkou. A to jsem nechal jeden vlak ujet, přesněji řečeno, jsem se tam nevešel. Kolegyně, se kterou jsem se vracel, se tam naopak vešla, resp. nepodařilo se jí zůstat na peróně. Protože kolem třetí odpoledne někdo spadl do kolejiště, byla v sedm večer zcela ochromená celá severovýchodní trasa. Cesta domů mi trvala skoro dvě hodiny.

Dnes jsem se tedy rozhodl na to vyzrát a odešel z výstavky před koncem, abych se vyhnul špičce. Jedu si tak v přímém vlaku (přímý vlak vynechává většinu zastávek mezi výstavištěm a Paříží), v poloprázdném vagóně a libuji si jak jsem na to vyzrál. Byla to předčasná sebechvála. Nikdy se nechvástej, žes vyzrál na RATP. Na Gare du Nord, dvě zastávky před tím, než jsem měl přestupovat, nám řekli, že na další zastávce to nějak neodsýpá a chvilku si počkáme. Pak chvilku zvedli na pár minut. Po dalších pár minutách suše oznámili, že vlak, ve kterém jedem, nepřeváží pasažéry a máme si vystoupit. Po dalších pár minutách zahlásili, že už zase převáží a máme si nastoupit. Pak hlásili, že to už pojede, ale musíme si pár minut počkat. Když jsme se konečně rozjeli, tak to bylo jen na chvíli, aby nám pak řidič pustil předmluvenou zprávu, že protože výjimečně stojíme v tunelu mimo stanici, nemáme vystupovat do kolejiště - což si ani nedovedu moc představit, vzhledem k tomu, jak jsou tunely malé. Nicméně, člověk nikdy neví. Možná, že ten zoufalec, co tam včera spadl, měl jen podobný zážitek jako já dnes a nedovedl se s tím vyrovnat jinak, než skokem. Připomnělo mi to scénku z Obecné školy.