Bude to téměř přesně rok, co jsem se vrátil do Česka, a necelé dva roky od posledního příspěvku. Což značí, že patrně došlo k nějakým změnám, prozřením, nebo jiným událostem, které měly zásadní vliv na vedení tohohle blogu. Jednak musím předeslat, že jsem loni na začátku roku dal výpověď ve firmě, která se ovšem zrealizovala až loni o prázdninách. O tom, jak jsem chodil (fyzicky, i virtuálně) po pohovorech, jsem tehdy psát nemohl, protože to bylo tajné, byť některé historky by mohly patřit ke zlatým hřebům tohoto blogu (nebo taky ne). O tom, jak jsem dával výpověď, jsem také psát nemohl, protože to bylo také tajné, a když jsem to nakonec odtajnil, tak jsem už neměl čas ani sílu o tom psát. A o ostatních věcech jsem nepsal proto, že jsem už neměl motivaci. Postupně jsem dospěl do stavu, asi jako bych bydlel v Praze, a blogoval o tom, jak to v té Praze chodí. Koho by to zajímalo?
Na druhou stranu, po návratu do vlasti, jsme si říkal, že aspoň jeden článek, možná dva, bych ještě rád přidal, jako rozloučení se vším, co na těchhle stránkách během pěti let vzniklo. Přitom se měnil i charakter blogu. Počáteční smršť příspěvků, která měla spíše terapeutický význam, vystřídaly články o zajímavostech, psané pro mé příznivce v Česku, a ty později vystřídaly články, které jsem psal už čistě pro vlastní zábavu, až ani ty nebyly, a o jiných jsem psát nemohl. Nakonec ale, v duchu předchozího předsevzetí, bych přece jen loňský (a předloňský) rok nějak shrnul.
To, že jsem se rozhodl dát výpověď, nebylo žádné překvapení, minimálně pro mého šéfa, kterému jsem to naznačoval už několik let. Důvody, které k tomu vedly, byly hlavně únava a zmar. Přes veškerou snahu a úsilí, některé věci prostě nešlo změnit. Po třinácti letech u firmy už mi málokdo mohl zazlívat, že jsem tomu nedal dost času. Druhým důvodem byly změny v práci, kdy mi ubylo toho, co mne bavilo, a přibylo toho, co mne nebavilo, až se to prostě překlopilo. A třetím důvodem byla chuť zkusit něco jiného, resp. nedělat vůbec nic. Takže loni po novém roce jsem šéfovi oznámil, že končím, a pak jsme jen ladili detaily.
Dát výpověď ve Francii je výjimečná událost, takže to má určité formální náležitosti. Po několika pokusech ji napsat se šéf slitoval a napsal mi ji sám. Musím přiznat, že některé obraty bych ani po téměř šesti letech ve Francii sám nedal. Stejně jako úvodní větu, která začínala stylem: „Je mi ctí Vám oznámit svoji demisi...“. Prostě, úřední komunikace má ve Francii svá pravidla. Důstojnosti tomu dodávalo i to, že jsem výpověď, na doporučení personální ředitelky, napsal ručně a předal osobně do vlastních rukou. Druhým, jak se později ukázalo, ne úplně triviálním detailem, byla výpovědní lhůta, která je ve Francii tříměsíční, ale počítá se od data předání výpovědi, takže pokud chcete skončit s posledním dnem v měsíci (pro jednoduchost ve výpočtech), je potřeba buď výpověď podat přesně tři měsíce v předstihu, a pokud to nejde, protože například den podání výpovědi vychází na den pracovního klidu, je potřeba to ve výpovědi zvlášť ošetřit - což byl také můj případ.
Kvůli pracovním závazkům jsem se nakonec se šéfem dohodl, že odjedu na konci června. Do té doby jsem měl stihnout předat svoji práci, nebo dokončit, co šlo dokončit, a vyřešit i ostatní náležitosti, jako třeba ukončit pronájem bytu, nebo odhlásit se z různých služeb. Přestože jsem měl z těchto věcí docela strach, maje v paměti neuvěřitelnou byrokracii při jejich zřizovaní, ukázalo se nakonec, že to až takový problém nebyl. Odhlášení telefonu/internetu proběhlo bez problémů, stejně tak elektřiny, nebo zrušení roční šalinkarty (francouzskou roční šalinkartu můžete zrušit během roku a nic vás to nestojí, pokud k tomu máte dobrý důvod, třeba stěhování do zahraničí).
Jako největší problém se tak paradoxně ukázalo odhlášení z fitka, kam jsem musel poslat doporučený dopis s doručenkou a oni mně i tak naúčtovali další dva měsíce, protože výpověď z fitka je pro ně tak zásadní a destabilizující operace, že mají dvouměsíční výpovědní lhůtu na vyřízení (počítající se od následujícího měsíce), kterou samozřejmě naúčtují. I tak jsem měl ale štěstí, že mě vůbec odhlásili, protože na internetu jsem našel hodně příběhů, kdy fitko dotyčného odhlásit „zapomnělo“, nebo ho neodhlásilo, protože inkriminovaný doporučený dopis s doručenkou neobsahoval všechny předepsané náležitosti.
Poslední na seznamu pak bylo předání bytu. Z toho jsem měl největší obavu, vida, jak mě pořád prudili z agentury, přes kterou jsem ho měl pronajatý, kvůli nějakým potvrzením a prohlášením, jestli dodržuji všechna nařízení a vyhlášky. Na druhou stranu, s domácím, přestože jsme se nikdy neviděli, jsme měli poměrně dobrý vztah, takže jsem byl zvědav, jak se to vyvine. Starosti mi dělala hlavně podmínka v nájemní smlouvě, že musím byt uvést do původního stavu, jako byl před pronájmem, tedy zakitovat a přemalovat všechny díry, vyčistit a nebo přemalovat špinavé stěny, vyčistit podlahy, koberce, atd. Což byla výzva, protože byt, když jsem se do něj stěhoval, byl fungl nový, právě postavený.
Oříškem bylo i jak to provést organizačně. Ideální by bylo, uvádět byt do původního stavu, až z něj vše vystěhuji (ukázalo se, že nikdo neměl zájem si nějaký můj nábytek nechat, přestože např. šatní skříně v ložnici, podle mne, nemohly být lepší), jenže vystěhování jsem zase chtěl provést co nejpozději, abych tam nemusel bydlet na zemi. Takže bylo jasné, že pokud bude potřeba nějaký větší zásah, například vymalovat, tak to asi nestihnu.
Poslední neznámou bylo stěhování. Stěhování do Francie mi zařídila a zaplatila firma. Teď to bylo v mé režii, takže jsem oslovil šest českých stěhovacích firem a jednu vybral. Vlastně jsem ani nečekal, že by to mohl být problém, protože první stěhování proběhlo bezchybně, a podle informací na webu, byli všichni oslovení profesionálové každým coulem. Což, jak se později ukázalo, byla zásadní chyba.
V mezičase se sice událo pár událostí, o kterých bych se asi zmínil, kdybych měl o čem psát, ale které si samostatný článek nezasloužily. Namátkou vzpomenu náraz do svodidel, při cestě autem z Prahy zpět do Paříže, kdy jsem jel asi sto padesát kilometrů po dálnici stovkou s rozbitým a vibrujícím diskem a modlil se abych dojel. Případně výměnu světlometu v autě, která trvala čtyři měsíce (a chvíli jsem pochyboval, jestli to do odjezdu stihnu), protože se servis s pojišťovnou nemohli domluvit, kdo to zaplatí (v tom jsem byl nevinně). Zlatým hřebem pak byly ztracené klíče od domu, které, jak se později ukázalo, zůstaly v Krakově na letišti, a já to zjistil, až když jsem vystoupil z taxíku před vchodem doma.
Všechny tyto skvělé zážitky ovšem nebyly nic proti tomu, co mne čekalo při stěhování. Původní plán byl, že v sobotu připravím náklad, v neděli ráno to stěhováci naloží, já večer přiletím do Prahy, a v pondělí ráno to přivezou ke mně domů v Praze. Já pak v pondělí večer odletím zpátky do Paříže, v úterý půjdu do práce, ve středu odevzdám vše v práci a udělám rozlučku s kolegy, a ve čtvrtek předám byt a odletím definitivně. Ke stěhování jsem si vybral firmu Stěhování Langer, protože nabízeli velké auto, vše, co jsem potřeboval, a zaručovali se, že jejich cena se „nedá navýšit“.
Sobotní příprava byla hektická, i díky tomu, že jsem objevil staré krabice z předešlého stěhování, včetně krabice na šaty, takže jsem si mohl dost věcí předbalit. Večer jsem ještě zaparkoval auto před dům, kde sice byl zákaz parkovat (s výjimkou motorek), ale pořád tam někdo parkoval, a šel spát s očekáváním věcí příštích. V neděli ráno mě probudil telefon, že pánové nemají moji adresu, jestli bych jim ji nemohl říci. Byli u mě asi o hodinu a půl dříve, než měli, ale protože jsem stejně nespal, tak mi to nevadilo a spustil jsem akci kulový blesk v předstihu. Ukázalo se, že šatní krabice, které slibovali na stránkách, nemají, dokonce že nemají ani stěhovací krabice, ale zato měli hromadu nějakých krabic, které sebrali patrně někde u popelnic u obchoďáku, minimálně podle nápisů na krabicích. Měli aspoň lepící pásku a bublinkovou fólii, takže nakonec to všechno nějak zabalili (i díky tomu, že jsem většinu krabic měl svých) a odjeli.
Po odvezení šatních skříní z ložnice se ukázalo, že na stěně za nimi vznikly dva široké černé pruhy, které nešly ničím odstranit. Protože se skříně stěny nedotýkaly, vysvětluji si to tak, že lepící páska, kterou byla slepená zadní část, uvolňovala nějakou chemikálii, která přes vzduch reagovala s bílou barvou a ta zčernala. Byly to skříně PAX z IKEA. Už předtím jsem se snažil zakitovat a zamalovat díry po kuchyňské lince, ale to se mi také nepovedlo. Kitování bylo ještě v pohodě, ale celý byt byl vymalován nějakou speciální bílou barvou, která byla omyvatelná a dost odolná, a tu se mi nepodařilo koupit, a ta, co jsem koupil, byla bohužel o dost jiná. Takže jsem se rozhodl, že to vše nafotím a pošlu domácímu, ať mi to strhne z kauce.
Odpoledne jsem se pak vypravil na letiště a ještě, než jsem tam dorazil, dostal jsem email od stěhováků, že mi cenu musí neplánovaně navýšit o šestnáct tisíc, protože museli platit mýto, a ať se na to nachystám. Když pominu, že mýto bylo, podle smlouvy, v ceně, tak mne zarazilo, co za mýto to bylo, a proč mi to neřekli ráno, když byli u mě. Chtěl jsem zavolat do firmy, ale ukázalo se, že telefon na zákaznickou linku je ten stejný, jako mobil, co měli v autě. Zavolal jsem jim tedy do auta a chtěl telefon na „šéfa“, a dostal telefon na někoho dalšího, což jsem tehdy ještě netušil, že pan Langer byl nejspíš osobně řidič toho stěhovacího auta, co mne stěhovalo, a že celá firma bylo to stěhovací auto a „šéf“ byl jeho kámoš, co měl podobnou firmu. Ten druhý „šéf“ mi slíbil, že mi dovezou potvrzení o mýtném, takže budu vědět, za co platím. Nakonec to vyjednávání trvalo dost dlouho a nakonec mě to stálo i letadlo do Prahy, které jsem i díky nepozornosti zmeškal. Sice znám Orly už skoro jako své boty, ale i tak se mi podařilo si sednout před špatnou stojánku, a pak ještě přijít pozdě.
Zavolal jsem tedy Ireně, jestli by to mohla v pondělí ráno přebrat za mne, a ať si nechá ukázat účtenky a zaplatí, co si řeknou, s tím, že to s nimi dořeším sám. Pánové ovšem měli jen účtenky na mýto ve Francii, které bylo asi za osm set, takže komu, nebo proč, museli platit šestnáct tisíc, nikdo nebyl schopen vysvětlit, a nemusím ani dodávat, že nevysvětlil ani později, přestože jsem to po nich opakovaně několik měsíců žádal. Poté, co jsem navrhl schůzku u nich v kanceláři, přestali odpovídat úplně. Na radu právníka jsem poslal dopis se žádostí do vlastních rukou panu Langerovi na adresu uvedenou na stránkách i v živnostenském rejstříku, ale ten se mi obratem vrátil, že tam adresát nebydlí. Když jsem se pak vypravil na adresu sám, našel jsem polorozpadlý, vybydlený dům na Smíchově, kde na jednom ze zvonků bylo napsáno Langerová, ale počítám, že to nebyl nikdo, kdo by pana Langera mohl znát.
Táhlo se to až do konce roku a nakonec to skončilo oznámením na Českou obchodní inspekci, s žádostí o zprostředkování mimosoudního vyrovnání, která můj případ sice zpracovala a vyzvala pana Langera, aby se k věci vyjádřil, ale tím to skončilo. Nikdo se neozval. Podle ČOI je to v pořádku a není způsob jak druhou stranu přimět, aby se vyjádřila, resp. ČOI může udělit pokutu, ale nijak se nemůže angažovat ve vlastním sporu. Sice mě ve Francii párkrát okradli, ale nakonec mě nejvíc obrali zase Češi. To člověka po návratu z ciziny zamrzí.
Pak mne už čekalo jen předání bytu, s jedinou drobnou komplikací, a sice, že mi prasklo těsnění u rozvodu vody, a v pondělí, když jsem odcházel z bytu, našel jsem na dveřích lístek od souseda pode mnou, že mu ze stropu teče voda. Sice jsem tomu zpočátku nevěřil, protože u mne bylo všude sucho, ale po zevrubnějším prozkoumání situace a konzultaci se sousedem se ukázalo, že prasklo (nebo se rozpadlo) těsnění u rozvodu vody pod bojlerem, a že to teklo pod mojí podlahou v předsíni (takže to nebylo vidět) až do skříně v ložnici, kde už byl nacucaný koberec, a mimo to, také dolů k sousedovi. Charakter závady bohužel vyžadoval vypnout hlavní přívod vody do bytu, takže poslední dny v bytě, jsem nejen spal ve spacáku na karimatce, ale neměl ani vodu, jen když jsem si ji na chvíli šel ven na chodbu pustit, a pak hned zase zastavit. Ale přežil jsem to.
Vlastní předání proběhlo překvapivě hladce a bezproblémově. Paní z agentury měla několik archů s dotazníky, které pečlivě vyplňovala, a až na závady, které jsem už předtím hlásil domácímu, vše bylo v bezvadném stavu, takže byla sama spokojená. A pak jsem mohl už sbalit svých posledním pár švestek a vyrazit, naposledy, na letiště a domů. Nalétal jsem se za dobu ve Francii poměrně dost, jak služebně, tak i soukromě, a tohle byl symbolicky, na dlouhou dobu, můj poslední let. A po roce bez létání musím přiznat, že mi to nechybí.
Svůj byt v Praze jsem na stěhování připravoval dopředu. Nechal jsem ho po posledních nájemnících vymalovat, stěny opravit, pak to všechno uklidil, abych pak vybaloval do „čistého“, ale i tak to zabralo volným tempem skoro celé prázdniny. Ve Francii jsem byl formálně zaměstnaný až do konce července, díky čemuž jsem měl celý červenec na to se přehlásit na zdravotní pojištění a obecně čas na přechod do českého systému. I tak ovšem zkušenost s přihlašování na ZPMV připomínala to nejtužší z francouzských začátků. To už by bylo ale na jiný blog. Odhlášení z Francie bylo naproti tomu bez problémů.
Když jsem v práci ohlašoval svůj konec, zjistil jsem, že většina lidí, kterým jsem to psal, byli mimo Paříž, ať už to byli kolegové z Provence, nebo bývalí kolegové v Praze, nebo na jiných pobočkách po celém světě, takže nakonec jsem v Paříži ani žádnou oficiální rozlučku, takovou, jakou jsem udělal v Praze, před stěhováním, nedělal, přestože seznam adresátů byl dlouhý. V Paříži jsem totiž kromě kolegů z týmů vlastně ani nikoho pořádně neznal. Místo toho jsme jen s týmem a nejbližšími příznivci vyrazili na společný oběd do místní zahrádky, a proběhlo to lépe, než bych si dovedl představit. V podstatě celé to ukončení a předání práce proběhlo nakonec lépe, než jsem si dovedl představit. A to i díky podpoře všech mých šéfů. Nakonec mě celková podpora a účast kolegů překvapila a potěšila. I proto na ně, i na to, co jsem ve Francii prožil, budu vzpomínat rád.
Zobrazují se příspěvky se štítkempráce. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempráce. Zobrazit všechny příspěvky
23. června 2018
8. března 2014
Pozdrav od sousedů
Povinnost tomu chtěla, abych se vypravil na krátkou služební cestu přes kanál do Anglie. Což pro mne byla svým způsobem jedinečná příležitost. Sice používám angličtinu jako pracovní jazyk už skoro deset let, ale zatím jsem nikdy v rámci služebních aktivit do staré dobré Anglie nemusel (zato jsem byl už v JAR a Austrálii) a přece jenom, slyšet naživo pravou nefalšovanou angličtinu, bez francouzského, německého, nebo italského přízvuku, se mi jen tak nepoštěstí (nemluvě o jihoafrickém nebo australském). Takže jsem se celkem těšil.
Radost trochu hatil fakt, že zákazník sídlí „někde mezi Manchesterem a Liverpoolem“ v místě, které se jmenuje Warrington, a které patrně nedisponuje ničím zajímavým (kromě toho, že je mezi Manchesterem a Liverpoolem). Což jsem nakonec ale ani neměl možnost ověřit, protože se ukázalo, že místo kam jedu je vlastně technologický park, na okraji města, kde lišky dávají dobrou noc a kam směřují podobní zoufalci, jako já, kteří by rádi navštívili nějakou hi-tech firmu v parku. Dal jsem tedy na doporučení zákazníka a zamluvil si noc v hotelu v místě, abych se mohl pak ráno lehce přesunout po svých a nemusel se shánět po místní, nebo jiné dopravě.
Během plánování cesty se ukázalo, že do Manchesteru létá přímý spoj, který se jmenuje Flybe a je to už podle názvu low-cost, ale když jsem pak zjišťoval, ze kterého terminálu na Roissy to poletí, tak vyšla najevo pravda a Flybe se vyjevila jako přebarvená Air France. Což nebylo nutně na škodu, protože jsem se nemusel štrachat na Terminál 3, ze kterého low-costy normálně létají, ale mohl si dopřát luxusu Terminálu 2E, což je domácí terminál Air France a samozřejmě nejpohodlnější a nejlepší ze všech.
Manchester není podle wiki příliš velké město a letiště tomu odpovídá. Reklamní upoutávky, že jde o druhé nejlepší business letiště v Anglii nemohly smýt dojem, že jde o lokální letiště oproti kterému i Praha vypadá jako mezinárodní hub. A jak tak bloumám po chodbách a hledám, kde jsou taxíky, nějaký chlapík mě zastavil a požádal, jestli bych ho nevyfotil. Prý to bude jen chvilka, on si stoupne támhle ke sloupu, a já to tady jen zmáčknu. A dal mi do ruky Canon EOS 5D, který vypadal, že už má za sebou minimálně cestu kolem světa. Tak jsem to zmáčkl, a bylo to nějaké rozmazané. Zmáčkl jsem to ještě jednou a nezlepšilo se to. Pak jsem si všiml na displeji (kde byla hromada nějakých čísel), že tam bliká ISO 100. Což se mi zdálo málo, na to, abych ho z ruky a bez blesku vyfotil. Zeptal jsem se tedy chlapíka, jestli by to nechtělo trochu zvednout citlivost, že se mi zdá, že 100 je málo a on se mě zeptal, jestli tomu rozumím a nevím tedy, jak to udělat (modří asi tuší). Zaimprovizoval jsem a navrhl, že bychom mohli zkusit tlačítko nahoře s nápisem ISO, což se ukázalo jako dobrá volba. Jen to pak bylo zase moc světlé. Takže chlapík chvíli šteloval nastavení, aby mi foťák nakonec zase předal, ať to zkusím znovu. Bylo to o poznání lepší, ale pořád ne úplně ostré. Tak jsem zkusil cvičně zakroutit objektivem a ejhle, šlo to i zaostřit. Udělal jsem tedy dvě další fotky a ponechal chlapíka osudu. Proč se chtěl fotit na chodbě manchesterského letiště, které vypadalo jako pražské hlavní nádraží před rekonstrukcí, jsem se už ani raději neptal.
Venku jsem pak konečně našel taxíky. Tedy, napřed jsem si nebyl úplně jist, vypadaly totiž poněkud podezřele, ale dispečeři, co to tam organizovali, mě přesvědčili, že se nemám bát, a že to určitě dojede až do Warringtonu. Tak jsem se seznámil s kultovním black cab. Co z obrázků patrné není, je spartánská výbava uvnitř. Zadní část vypadá spíš jak nákladní prostor pickupu, je tam sice sedadlo (které vypadá jak z první republiky), ale oproti němu jsou na stěně za řidičem výklopná sedátka (tak jak bývají ve vlaku v některých vagónech na chodbičce), takže se tam teoreticky vejde až 6 lidí (jeden si může čupnout doprostřed). Řidič je oddělen stěnou, která má dole ta sedátka a nahoře přechází do plexisla, ve kterém je jen díra, jako někde na přepážce, kterou si můžete podat peníze, nebo kreditku. Vzhledem k tomu, jak je řidič daleko a díky té stěně, se s ním celkem nepohodlně konverzuje - je potřeba řvát do té díry uprostřed - a navíc kvůli tomu, že taxík v podstatě nemá odhlučnění, je to za jízdy v podstatě nemožné. A to nemluvě o tom, že v taxíku bylo stejných 8 stupňů jako venku a odněkud tam navíc pekelně táhlo.
Zato ale řidič neuměl moc anglicky, takže jsme se ani moc vybavovat nepotřebovali. Nakonec mě ale k hotelu dovezl a řekl si za to o 52 anglických babek (27 km), což ho rázem udělalo, kromě nejbizarnějšího, také nejdražším taxíkem, jakým jsem kdy jel. Prý kvůli nočnímu tarifu, který začíná v sedm večer. Také mi vnutil náhradní účtenku. Když jsem se pozastavil nad tím, k čemu mi bude nevyplněná účtenka, tak mě ubezpečil, že se mi může hodit, protože údajně ne všichni taxikáři je mají. Vypadá to, že život taxikáře v Anglii je boj o holáč - za neprůstřelným plexisklem a s nebezpečným nočním provozem po sedmé večer, v autech, ve kterých bych nechtěl jezdit ani zadarmo.
Když jsem vstoupil do hotelu, trochu jsem znejistěl, protože jsem se ocitl v nočním baru. Vyšel jsem tedy ven, obešel hotel, ujistil se, že jiný vchod tam není a znovu vešel. Barmanka se mne ptala, jestli prý něco hledám. Řekl jsem, že recepci. Prý je to ona u toho barového pultu, co stojí proti vchodu. Aha. Nabídla mi, jestli si něco nedám k večeři, což jsem odmítl, ale když jsem přišel na pokoj a našel v hotelovém menu Penta Cheesburger a French fries za třináct anglických babek, tak jsem se ještě rád, sám, dobrovolně vrátil. A cheesburger nezklamal, vypadal nějak takhle (a obecně to vypadalo dost podobně), takže pro Vídeňáky jednoznačně příležitost užít si poctivý hambáč :).
Trochu zklamáním byla poměrně malá (až žádná) nabídka točených piv, zato jsem na jídelníčku našel takové exklusivity jako singapurský Tiger, nebo budějovický Budvar. Dal jsem si tedy konzervativně Guinesse, neboť na pravé anglické pivo jsem neměl odvahu. Servírka na mně vyzvídala odkud jsem a když jsem přiznal, že z Česka, tak se pochlubila, že je Polka. Čímž se vysvětlilo, že jsem jí perfektně rozuměl, zatímco ostatním jsem musel občas trochu pomoct. Další zvláštností bylo to, že 99 % osazenstva byli chlapi, což pro změnu vyplynulo z toho, že tam všichni byli, podobně jako já, na služebce.
Druhý den jsem dorazil ráno k zákazníkovi poměrně hladce, že pršelo a šel jsem bahnem mě nezaskočilo, neboť si svoje služební polobotky pravidelně krémuji impregnačním krémem a pro anglické počasí jsem se vybavil heavy-duty softšelkou, která odolá i vichřici a vodní smršti. (Jediné, co jsem trochu podcenil byly kalhoty, vlněné černé pracovní, které neodolávaly tak dobře sprchám bahna od okoloprojíždějících aut.)
Kolegové mi potvrdili, že black cab není výjimka, nýbrž pravidlo a pozvali mne na čaj z automatu. Když jsem se podivil, že čaj z automatu není v Anglii zakázán jako kacířství, tak mě ubezpečili, že ne a že se nemám obávat a dali si všichni kávu. Neobával jsem se tedy a zjistil, že chutná překvapivě dobře - stokrát lépe, než chutnal čaj z automatu, co byl v pařížské pobočce, než někomu došlo, že jenom kvůli mně (kdo si ho dal jednou) se ho tam mít nevyplatí a z automatu ho zrušili. Odpoledne jsem se tedy nechal navnadit na kávu a dal si ji také. Zjevně existuje káva z automatu a káva z automatu a nejsou tytéž. Život v Anglii je zjevně boj o holáč nejen pro taxikáře.
Což se ukázalo na zpáteční cestě na letiště. Kolegové mi objednali taxíka a zase přijel black cab. Už jsem byl připraven, takže jsem si nasadil čepici, zapnul bundu, připoutal zavazadla i sebe a vyrazili jsme se. Bohužel tenhle taxík nebral karty, takže mě vysadil u bankomatu, kde jsem si vylovil pár babek v hotovosti. Překvapivě cesta zpět stála jen 35 babek, což mi potvrdili ostatně i kolegové, prý je to jiný tarif a obecně ceny jsou tak nějak smluvní. Trochu mi vadilo, že ani v polovině cesty nezačal taxík topit (což ten z předchozího dne udělal), ale pak jsem si všiml, že taxikář má otevřené okýnko u spolujezdce díky čemuž do taxíku celkem dost táhlo a to i dozadu dírou v plexiskle, takže topit nemělo smysl. Asi mu bylo teplo, což jsem chápal, že je zvyklý na drsné anglické počasí, a navíc měl na sobě asi třikrát silnější zimní bundu než já. Druhý důvod, proč možná větral, byl ten, že chtěl zvýšit hluk uvnitř, aby nebylo tak nepříjemné hlasité praskání, které se ozývalo ze zadního reproduktoru hned vedle mé hlavy a které připomínalo praskání tvrdého a silného materiálu a bylo tím intenzívnější, čím rychleji jsme jeli. Celkový estetický zážitek ze zpáteční jízdy bych přirovnal k práci venku v zimě a dešti se sbíječkou. Tak to bychom měli black cab. Už se těším, až tam zase někdy pojedu :).
Air France mi na zpáteční cestě už žádné další překvapení nepřipravila a díky poměrně pozdnímu příletu na mě čekal prázdný periferik, navíc bez uzavírek, takže jsem cestu z letiště domů zvládl za rekordních 38 minut, aniž bych porušoval rychlostní limity. Druhý den jsem si dal kávu z automatu a vše se vrátilo do normálu.
Radost trochu hatil fakt, že zákazník sídlí „někde mezi Manchesterem a Liverpoolem“ v místě, které se jmenuje Warrington, a které patrně nedisponuje ničím zajímavým (kromě toho, že je mezi Manchesterem a Liverpoolem). Což jsem nakonec ale ani neměl možnost ověřit, protože se ukázalo, že místo kam jedu je vlastně technologický park, na okraji města, kde lišky dávají dobrou noc a kam směřují podobní zoufalci, jako já, kteří by rádi navštívili nějakou hi-tech firmu v parku. Dal jsem tedy na doporučení zákazníka a zamluvil si noc v hotelu v místě, abych se mohl pak ráno lehce přesunout po svých a nemusel se shánět po místní, nebo jiné dopravě.
Během plánování cesty se ukázalo, že do Manchesteru létá přímý spoj, který se jmenuje Flybe a je to už podle názvu low-cost, ale když jsem pak zjišťoval, ze kterého terminálu na Roissy to poletí, tak vyšla najevo pravda a Flybe se vyjevila jako přebarvená Air France. Což nebylo nutně na škodu, protože jsem se nemusel štrachat na Terminál 3, ze kterého low-costy normálně létají, ale mohl si dopřát luxusu Terminálu 2E, což je domácí terminál Air France a samozřejmě nejpohodlnější a nejlepší ze všech.
Manchester není podle wiki příliš velké město a letiště tomu odpovídá. Reklamní upoutávky, že jde o druhé nejlepší business letiště v Anglii nemohly smýt dojem, že jde o lokální letiště oproti kterému i Praha vypadá jako mezinárodní hub. A jak tak bloumám po chodbách a hledám, kde jsou taxíky, nějaký chlapík mě zastavil a požádal, jestli bych ho nevyfotil. Prý to bude jen chvilka, on si stoupne támhle ke sloupu, a já to tady jen zmáčknu. A dal mi do ruky Canon EOS 5D, který vypadal, že už má za sebou minimálně cestu kolem světa. Tak jsem to zmáčkl, a bylo to nějaké rozmazané. Zmáčkl jsem to ještě jednou a nezlepšilo se to. Pak jsem si všiml na displeji (kde byla hromada nějakých čísel), že tam bliká ISO 100. Což se mi zdálo málo, na to, abych ho z ruky a bez blesku vyfotil. Zeptal jsem se tedy chlapíka, jestli by to nechtělo trochu zvednout citlivost, že se mi zdá, že 100 je málo a on se mě zeptal, jestli tomu rozumím a nevím tedy, jak to udělat (modří asi tuší). Zaimprovizoval jsem a navrhl, že bychom mohli zkusit tlačítko nahoře s nápisem ISO, což se ukázalo jako dobrá volba. Jen to pak bylo zase moc světlé. Takže chlapík chvíli šteloval nastavení, aby mi foťák nakonec zase předal, ať to zkusím znovu. Bylo to o poznání lepší, ale pořád ne úplně ostré. Tak jsem zkusil cvičně zakroutit objektivem a ejhle, šlo to i zaostřit. Udělal jsem tedy dvě další fotky a ponechal chlapíka osudu. Proč se chtěl fotit na chodbě manchesterského letiště, které vypadalo jako pražské hlavní nádraží před rekonstrukcí, jsem se už ani raději neptal.
Venku jsem pak konečně našel taxíky. Tedy, napřed jsem si nebyl úplně jist, vypadaly totiž poněkud podezřele, ale dispečeři, co to tam organizovali, mě přesvědčili, že se nemám bát, a že to určitě dojede až do Warringtonu. Tak jsem se seznámil s kultovním black cab. Co z obrázků patrné není, je spartánská výbava uvnitř. Zadní část vypadá spíš jak nákladní prostor pickupu, je tam sice sedadlo (které vypadá jak z první republiky), ale oproti němu jsou na stěně za řidičem výklopná sedátka (tak jak bývají ve vlaku v některých vagónech na chodbičce), takže se tam teoreticky vejde až 6 lidí (jeden si může čupnout doprostřed). Řidič je oddělen stěnou, která má dole ta sedátka a nahoře přechází do plexisla, ve kterém je jen díra, jako někde na přepážce, kterou si můžete podat peníze, nebo kreditku. Vzhledem k tomu, jak je řidič daleko a díky té stěně, se s ním celkem nepohodlně konverzuje - je potřeba řvát do té díry uprostřed - a navíc kvůli tomu, že taxík v podstatě nemá odhlučnění, je to za jízdy v podstatě nemožné. A to nemluvě o tom, že v taxíku bylo stejných 8 stupňů jako venku a odněkud tam navíc pekelně táhlo.
Zato ale řidič neuměl moc anglicky, takže jsme se ani moc vybavovat nepotřebovali. Nakonec mě ale k hotelu dovezl a řekl si za to o 52 anglických babek (27 km), což ho rázem udělalo, kromě nejbizarnějšího, také nejdražším taxíkem, jakým jsem kdy jel. Prý kvůli nočnímu tarifu, který začíná v sedm večer. Také mi vnutil náhradní účtenku. Když jsem se pozastavil nad tím, k čemu mi bude nevyplněná účtenka, tak mě ubezpečil, že se mi může hodit, protože údajně ne všichni taxikáři je mají. Vypadá to, že život taxikáře v Anglii je boj o holáč - za neprůstřelným plexisklem a s nebezpečným nočním provozem po sedmé večer, v autech, ve kterých bych nechtěl jezdit ani zadarmo.
Když jsem vstoupil do hotelu, trochu jsem znejistěl, protože jsem se ocitl v nočním baru. Vyšel jsem tedy ven, obešel hotel, ujistil se, že jiný vchod tam není a znovu vešel. Barmanka se mne ptala, jestli prý něco hledám. Řekl jsem, že recepci. Prý je to ona u toho barového pultu, co stojí proti vchodu. Aha. Nabídla mi, jestli si něco nedám k večeři, což jsem odmítl, ale když jsem přišel na pokoj a našel v hotelovém menu Penta Cheesburger a French fries za třináct anglických babek, tak jsem se ještě rád, sám, dobrovolně vrátil. A cheesburger nezklamal, vypadal nějak takhle (a obecně to vypadalo dost podobně), takže pro Vídeňáky jednoznačně příležitost užít si poctivý hambáč :).
Trochu zklamáním byla poměrně malá (až žádná) nabídka točených piv, zato jsem na jídelníčku našel takové exklusivity jako singapurský Tiger, nebo budějovický Budvar. Dal jsem si tedy konzervativně Guinesse, neboť na pravé anglické pivo jsem neměl odvahu. Servírka na mně vyzvídala odkud jsem a když jsem přiznal, že z Česka, tak se pochlubila, že je Polka. Čímž se vysvětlilo, že jsem jí perfektně rozuměl, zatímco ostatním jsem musel občas trochu pomoct. Další zvláštností bylo to, že 99 % osazenstva byli chlapi, což pro změnu vyplynulo z toho, že tam všichni byli, podobně jako já, na služebce.
Druhý den jsem dorazil ráno k zákazníkovi poměrně hladce, že pršelo a šel jsem bahnem mě nezaskočilo, neboť si svoje služební polobotky pravidelně krémuji impregnačním krémem a pro anglické počasí jsem se vybavil heavy-duty softšelkou, která odolá i vichřici a vodní smršti. (Jediné, co jsem trochu podcenil byly kalhoty, vlněné černé pracovní, které neodolávaly tak dobře sprchám bahna od okoloprojíždějících aut.)
Kolegové mi potvrdili, že black cab není výjimka, nýbrž pravidlo a pozvali mne na čaj z automatu. Když jsem se podivil, že čaj z automatu není v Anglii zakázán jako kacířství, tak mě ubezpečili, že ne a že se nemám obávat a dali si všichni kávu. Neobával jsem se tedy a zjistil, že chutná překvapivě dobře - stokrát lépe, než chutnal čaj z automatu, co byl v pařížské pobočce, než někomu došlo, že jenom kvůli mně (kdo si ho dal jednou) se ho tam mít nevyplatí a z automatu ho zrušili. Odpoledne jsem se tedy nechal navnadit na kávu a dal si ji také. Zjevně existuje káva z automatu a káva z automatu a nejsou tytéž. Život v Anglii je zjevně boj o holáč nejen pro taxikáře.
Což se ukázalo na zpáteční cestě na letiště. Kolegové mi objednali taxíka a zase přijel black cab. Už jsem byl připraven, takže jsem si nasadil čepici, zapnul bundu, připoutal zavazadla i sebe a vyrazili jsme se. Bohužel tenhle taxík nebral karty, takže mě vysadil u bankomatu, kde jsem si vylovil pár babek v hotovosti. Překvapivě cesta zpět stála jen 35 babek, což mi potvrdili ostatně i kolegové, prý je to jiný tarif a obecně ceny jsou tak nějak smluvní. Trochu mi vadilo, že ani v polovině cesty nezačal taxík topit (což ten z předchozího dne udělal), ale pak jsem si všiml, že taxikář má otevřené okýnko u spolujezdce díky čemuž do taxíku celkem dost táhlo a to i dozadu dírou v plexiskle, takže topit nemělo smysl. Asi mu bylo teplo, což jsem chápal, že je zvyklý na drsné anglické počasí, a navíc měl na sobě asi třikrát silnější zimní bundu než já. Druhý důvod, proč možná větral, byl ten, že chtěl zvýšit hluk uvnitř, aby nebylo tak nepříjemné hlasité praskání, které se ozývalo ze zadního reproduktoru hned vedle mé hlavy a které připomínalo praskání tvrdého a silného materiálu a bylo tím intenzívnější, čím rychleji jsme jeli. Celkový estetický zážitek ze zpáteční jízdy bych přirovnal k práci venku v zimě a dešti se sbíječkou. Tak to bychom měli black cab. Už se těším, až tam zase někdy pojedu :).
Air France mi na zpáteční cestě už žádné další překvapení nepřipravila a díky poměrně pozdnímu příletu na mě čekal prázdný periferik, navíc bez uzavírek, takže jsem cestu z letiště domů zvládl za rekordních 38 minut, aniž bych porušoval rychlostní limity. Druhý den jsem si dal kávu z automatu a vše se vrátilo do normálu.
25. ledna 2013
Cesta tam, ...
Po tradičním konci roku, spojeném s návštěvou rodné hroudy a oslavou Silvestra v tradičním kruhu přátel na tradičním místě, začal i nový pařížský rok poměrně tradičně. Ze sociálky mi napsali, že jsem byl nějak moc nemocný a jestli budu ještě jednou nemocný, tak na mě přijde kontrola a přijde i na mého praktického lékaře, aby se ujistila, že mě skutečně dobře léčí - zatím jsem se mu to neodvážil ukázat :). Na tradičním výročním zasedání naší miniskupiny v práci jsem se tradičně dozvěděl, že mám víc jezdit k zákazníkům a netradičně jsem si koupil Xbox 360, abych se doma necítil tak sám...
Když se mne pak šéf zeptal, jestli bych nechtěl odjet na týden do Austrálie, přišlo to sice jako blesk z čistého nebe, ale vlastně jsem ani neváhal. Původně tam měl jet kolega (neboť inkriminovaný zákazník spadá do jeho kompetence), ale něco mu do toho na poslední chvíli přišlo, takže jsem byl vybrán jako náhradní dobrovolník na poslední chvíli já. Na poslední chvíli znamená týden před odjezdem. V pátek mi to řekli a příští sobotu jsem měl letět.
Vyrazil jsem tedy domů ověřit, zda mi ještě platí pas, což byl možná dobrý impuls začít uvažovat o novém, neb ten starý vyprší v srpnu. Pak jsem v jedné skvělé foto kabince vyrobil čtyři fota na žádost o vízum, na kterých vypadám všelijak, rozhodně však ne neškodně. Při ovládání fotokabinky jsem si vzpomněl na šifrovačky, neboť ovládání automatu mi připomínalo šifru "UFO" blahé paměti na Noci Tapürů. Bylo potřeba najít správnou sekvenci mačkání čtyř barevných tlačítek, v návaznosti na zvuky, které automat vydával. Adrenalin tomu dodávalo to, že bylo potřeba současně v určité fázi procedury do automatu hodit blíže neurčenou částku peněz, kterou automat nerozměňoval ani nevracel a já měl u sebe pouze 5 babek v drobných.
Do žádosti o vízum jsem směle uvedl, že mám za sebou vojenský výcvik s tím, že kdyby chudáci australští úřednici tušili, co se za tím skrývá, asi by mě tam nepustili za to, že si z nich dělám legraci. Pak jsem podal žádost o schválení cesty ve firemním systému cesťáků a doufal, že se to podaří schválit dřív, než budu muset odletět. Z letenek moc na výběr nebylo, ale smluvní tarif, který nám systém nabízí (a který je většinou dražší, než když si najdu stejný let na internetu) mi nakonec pár přijatelných variant nabídl, takže jsem mohl odejít na víkend a doufat, že minimálně počáteční hybný moment byl udělen. V pondělí jsem pak odletěl do Kodaně v přesvědčení, že až se ve čtvrtek vrátím, budu už mít všechno připravené a vyřízené. Čtenář určitě už tuší, že přání bylo otcem myšlenky.
Ve čtvrtek jsem zjistil, že nemám ani vízum, protože agentura, která to normálně zařizuje, to pro Austrálii nedělá, ani letenku, protože náš geniální systém, když do pátku večera neměl cestu potvrzenou, letenku prostě suše zrušil. Šéf mě ale uklidnil, že kvůli vízu něco vyplnil na internetu, a teoreticky by to mělo stačit a pro letenku jsem si prostě šel na internet sám. Byly doby kdy jsem obcházel několik různých stránek s letenkami (opodo, expedia, v Česku letuška), ale poslední dobou mám pocit, že stačí už chodit jen na jedno místo, ze kterého se stává něco jako google na poli hledání letenek. Ve spojení s tímhle považuji v podstatě cestování letadlem za vyřešené.
A tam jsem našel dokonce lepší spoj, než mi předtím nabízel náš firemní systém. Původně nabídka byla přes Čínu (jedním směrem přes Kanton, a zpátky přes Šanghaj) s China Southern a China Eastern. Cesta tam trvala 24 hodin a cesta zpět 27 hodin. Amadeus mi ale nabídl let přes Hong Kong s Cathay Pacific za skoro stejnou cenu v lepší (než běžné) ekonomické třídě a i kratší (22,5 hodiny tam a 24,5 hodiny zpět). Tomu jsem nemohl odolat. Od té doby, co jsem viděl akční dokumentární film o tom, jak se stavělo nové hongkongské letiště, jsem si říkal, že jednou se tam budu muset podívat. Navíc pro Hong Kong mám slabost už od dob, kdy jsem si poprvé přečetl Tai Pan a hned poté Noble House. A poslední ujištění přišlo z různých diskusí na internetu, kde většinou Cathay Pacific chválili (zatímco o China Southern/Eastern se tohle zrovna říct nedalo).
V sobotu jsem tedy znovu stál na Roissy. Z nějakého důvodu se Aéroports de Paris rozhodli, že nejlepší bude nalodit Boeing 777 autobusy, protože je potřeba si užít břečku, která na ranveji z čerstvě napadlého sněhu vznikla, takže naloďování se trochu protáhlo. Pak se to protáhlo ještě o něco víc díky odmrazování. Startovali jsme asi s hodinovým zpožděním - což mě nemohlo ovšem vyvést z míry - měl jsem v Hong Kongu 2 hodiny na přestup a při 11 hodinovém letu se přece nemůže nic stát.
Nějakou záhadou se mi podařilo koupit lístky do třídy "premium economy", což vypadalo jako normální třída, ale určité odlišnosti tam byly. Např. místa mezi sedadly bylo tolik, že jsem, ani když jsem chtěl, nedosáhl koleny na sedadlo přede mnou. Také menu bylo trochu jiné a hlavně, těch řad bylo relativně málo, možná 8 a byly oddělené od přední business třídy a zadní economy přepážkou a záclonami, takže člověk neměl pocit velkokapacitního dobytčáku, jak si to pamatuji z loňského letu s Lufthansou do Kapského Města. Někdo si se mnou chtěl vyměnit místo, čemuž jsem nebránil a vyhrál jsem tím nejhezčí a současně velmi milou sousedku v kabině, takže jsem se i trochu věnoval společenské konverzaci.
Ukázalo se, že technologie infotainmentu zase pokročila (opět ve srovnání s loňským letem), takže na filmy se dalo dívat na HD displeji s dotykovým ovládáním, sluchátka dokonce i trochu izolovala hluk a co byla hlavně bomba, v sedadle byl integrovaný USB konektor, ze kterého se dal dobíjet telefon, a pokud by člověk připojil např. iPod/iPhone, mohl si z něho přes dotykáč i přehrávat písničky. Letušky byly velice milé a tak jsem byl vlastně tak příjemně překvapen, že jsem se nakonec odhodlal zkusit palubní menu. Tady se bohužel patrně pokrok zastavil a kdybych věděl, že na letišti v Hong Kongu budu mít dost času a že tam bude celé patro různých bister, možná bych to raději vydržel o chlebu a o vodě. Každopádně, po jedenácti a půl hodinách letu na Hong Kong, jsme tam kolem sedmé ráno místního času skutečně přistáli a já mohl ve vycházejícím slunci zdáli pozorovat absurdní paneláky tyčící se mezi kopci jako kůly. Přitom jsem si znovu uvědomil, že se tam určitě chci někdy podívat. Bohužel mne ale místo toho čekal osm a půl hodinový let do Sydney, mé cílové destinace.
Protože nás prohnali znovu bezpečnostní kontrolou musel jsem zlikvidovat láhev Evianu, kterou jsem si v Paříži koupil do letadla pro případ nouze, ale na kterou nikdy nedošlo, protože roznáška nápojů fungovala bezchybně. Většinu jsem vypil a zbytek zahodil. A abych nic neponechal náhodě, hned po průchodu kontrolou jsem si koupil novou láhev vody. Zaujalo mne, že ji dělala Coca-Cola a jmenovala se Bon Aqua :). A tu jsem při nástupu do letadla zahodil celou, protože na letech do Austrálie je zakázáno brát si do kabiny jakékoliv tekutiny v množství větším než malém (bez ohledu na to, jestli je člověk koupí na letišti v zabezpečené zóně). A je to napsané na tabuli před vstupem do letadla :).
Jinak ovšem let proběhl bez problémů, takže po dalších 8 hodinách a několika filmech jsem stál konečně na australské půdě. Můj podezřelý vzhled způsobil, že jsem byl vybrán pro namátkový výslech, proč a co budu v Austrálii dělat a zda mám lístek zpět a když jsem je ujistil, že tam pracovat nebudu, tak mne pustili.
Jelikož jsem se teoreticky připravil, hned jak jsem vyzvedl kufr, vyrazil jsem hledat prodejnu Vodafone, abych si koupil simku, se kterou bych se mohl po dobu svého pobytu připojovat na internet. Specifický trh v Česku totiž způsobuje, že ač mám normálně simku od českého Vodafone, tento nemá s tím australským Vodafonem nic společného. Zajímavé je, že kolega od zákazníka, který přijel z Irska a měl simku od tamního operátora, který se jmenuje 3, měl v síti australského Vodafone služby plně dostupné v rámci svého irského paušálu.
Stánek jsem našel, ale byl už zavřený, zbývalo totiž už jen 15 minut do konce oficiální pracovní doby. Stánek hned naproti, konkurenčního operátora Optus, byl ale otevřený, takže jsem nakonec skončil u konkurence - vivat Vodafone. U Optusu mne překvapili tím, že mi prodali za 15 australských babek kartu na 7 dní se vším neomezeným (volání, smsky, data). Čím mě ovšem překvapili ještě víc, že si nechali moji platební kartu a já na to přišel až u hotelu, když jsem chtěl zaplatit taxikáři. Měl jsem sice ještě tři další, ale ztratit kreditku hned první den mi přišlo jako lameřina, i když se to stává maximálně jednou za 25 let. Omlouvám to jen těmi 24 hodinami předtím. Druhý den jsem tam hned ráno zavolal a když mě ujistili, že ji tam mají, tak si ji pak večer vyzvedl a přitom se seznámil trochu i se systémem vlaků a projel se dvakrát po Harbour Bridge, což jak mi den předtím vysvětlil taxikář, je jedna z nejznámějších dominant v Sydney, potažmo v celé Austrálii (na stejné úrovni jako Opera). Když jsem se ptal, čím je tak zajímavý, tak prý tím, že je velký - to ovšem říkal taxikář.
Po čtyřech dnech práce mě čekal volný pátek a s ním výzva, kam se vrtnout. Kolegové od zákazníka, které jsem trénoval, mi nabízeli totiž tolik možností, že bych v podstatě musel projít celou Sydney a objet přívozy všechny okolní pláže a národní parky, abych viděl vše, co podle nich bylo nezbytné vidět. Vida horko, které udeřilo, bylo mi jasné, že toho tolik nevydržím, takže jsem nakonec vyrazil na Manly. Manly, přesněji její pláž, je asi nejznámější a nejoblíbenější pláž v okolí, jejíž výhodou je, že je otevřená na volné moře. Když jdou tedy vlny, je rájem surfařů. Doufaje, že potkám nějaké sličné surfařky, nasedl jsem na Circular Quai, což je hlavní přístav pro všechny přívozy, které jezdí přes záliv na všechny strany, na přívoz a vychutnával si cestu. Při ní jsem si nemohl odpustit Operu, kterou přívoz krásně objíždí, takže si ji člověk může prohlédnout ze všech stran.
Jít na pláž v dlouhých kalhotách nebyl úplně ten nejlepší nápad, zvlášť když teplota se blížila třicítce a nebe bylo bez mráčků. Proti minulému pátku, kdy teploty dosahovaly 45 stupňů ve stínu to ovšem byl příjemný chládek. Surfařek jsem sice moc neviděl, ale jinak tam bylo pěkně, jen voda byla překvapivě zakalená, že to bylo vidět až od silnice. Asi od toho písku. Zítra mě čeká Darling Harbour.
Když se mne pak šéf zeptal, jestli bych nechtěl odjet na týden do Austrálie, přišlo to sice jako blesk z čistého nebe, ale vlastně jsem ani neváhal. Původně tam měl jet kolega (neboť inkriminovaný zákazník spadá do jeho kompetence), ale něco mu do toho na poslední chvíli přišlo, takže jsem byl vybrán jako náhradní dobrovolník na poslední chvíli já. Na poslední chvíli znamená týden před odjezdem. V pátek mi to řekli a příští sobotu jsem měl letět.
Vyrazil jsem tedy domů ověřit, zda mi ještě platí pas, což byl možná dobrý impuls začít uvažovat o novém, neb ten starý vyprší v srpnu. Pak jsem v jedné skvělé foto kabince vyrobil čtyři fota na žádost o vízum, na kterých vypadám všelijak, rozhodně však ne neškodně. Při ovládání fotokabinky jsem si vzpomněl na šifrovačky, neboť ovládání automatu mi připomínalo šifru "UFO" blahé paměti na Noci Tapürů. Bylo potřeba najít správnou sekvenci mačkání čtyř barevných tlačítek, v návaznosti na zvuky, které automat vydával. Adrenalin tomu dodávalo to, že bylo potřeba současně v určité fázi procedury do automatu hodit blíže neurčenou částku peněz, kterou automat nerozměňoval ani nevracel a já měl u sebe pouze 5 babek v drobných.
Do žádosti o vízum jsem směle uvedl, že mám za sebou vojenský výcvik s tím, že kdyby chudáci australští úřednici tušili, co se za tím skrývá, asi by mě tam nepustili za to, že si z nich dělám legraci. Pak jsem podal žádost o schválení cesty ve firemním systému cesťáků a doufal, že se to podaří schválit dřív, než budu muset odletět. Z letenek moc na výběr nebylo, ale smluvní tarif, který nám systém nabízí (a který je většinou dražší, než když si najdu stejný let na internetu) mi nakonec pár přijatelných variant nabídl, takže jsem mohl odejít na víkend a doufat, že minimálně počáteční hybný moment byl udělen. V pondělí jsem pak odletěl do Kodaně v přesvědčení, že až se ve čtvrtek vrátím, budu už mít všechno připravené a vyřízené. Čtenář určitě už tuší, že přání bylo otcem myšlenky.
Ve čtvrtek jsem zjistil, že nemám ani vízum, protože agentura, která to normálně zařizuje, to pro Austrálii nedělá, ani letenku, protože náš geniální systém, když do pátku večera neměl cestu potvrzenou, letenku prostě suše zrušil. Šéf mě ale uklidnil, že kvůli vízu něco vyplnil na internetu, a teoreticky by to mělo stačit a pro letenku jsem si prostě šel na internet sám. Byly doby kdy jsem obcházel několik různých stránek s letenkami (opodo, expedia, v Česku letuška), ale poslední dobou mám pocit, že stačí už chodit jen na jedno místo, ze kterého se stává něco jako google na poli hledání letenek. Ve spojení s tímhle považuji v podstatě cestování letadlem za vyřešené.
A tam jsem našel dokonce lepší spoj, než mi předtím nabízel náš firemní systém. Původně nabídka byla přes Čínu (jedním směrem přes Kanton, a zpátky přes Šanghaj) s China Southern a China Eastern. Cesta tam trvala 24 hodin a cesta zpět 27 hodin. Amadeus mi ale nabídl let přes Hong Kong s Cathay Pacific za skoro stejnou cenu v lepší (než běžné) ekonomické třídě a i kratší (22,5 hodiny tam a 24,5 hodiny zpět). Tomu jsem nemohl odolat. Od té doby, co jsem viděl akční dokumentární film o tom, jak se stavělo nové hongkongské letiště, jsem si říkal, že jednou se tam budu muset podívat. Navíc pro Hong Kong mám slabost už od dob, kdy jsem si poprvé přečetl Tai Pan a hned poté Noble House. A poslední ujištění přišlo z různých diskusí na internetu, kde většinou Cathay Pacific chválili (zatímco o China Southern/Eastern se tohle zrovna říct nedalo).
Nějakou záhadou se mi podařilo koupit lístky do třídy "premium economy", což vypadalo jako normální třída, ale určité odlišnosti tam byly. Např. místa mezi sedadly bylo tolik, že jsem, ani když jsem chtěl, nedosáhl koleny na sedadlo přede mnou. Také menu bylo trochu jiné a hlavně, těch řad bylo relativně málo, možná 8 a byly oddělené od přední business třídy a zadní economy přepážkou a záclonami, takže člověk neměl pocit velkokapacitního dobytčáku, jak si to pamatuji z loňského letu s Lufthansou do Kapského Města. Někdo si se mnou chtěl vyměnit místo, čemuž jsem nebránil a vyhrál jsem tím nejhezčí a současně velmi milou sousedku v kabině, takže jsem se i trochu věnoval společenské konverzaci.
Jinak ovšem let proběhl bez problémů, takže po dalších 8 hodinách a několika filmech jsem stál konečně na australské půdě. Můj podezřelý vzhled způsobil, že jsem byl vybrán pro namátkový výslech, proč a co budu v Austrálii dělat a zda mám lístek zpět a když jsem je ujistil, že tam pracovat nebudu, tak mne pustili.
Stánek jsem našel, ale byl už zavřený, zbývalo totiž už jen 15 minut do konce oficiální pracovní doby. Stánek hned naproti, konkurenčního operátora Optus, byl ale otevřený, takže jsem nakonec skončil u konkurence - vivat Vodafone. U Optusu mne překvapili tím, že mi prodali za 15 australských babek kartu na 7 dní se vším neomezeným (volání, smsky, data). Čím mě ovšem překvapili ještě víc, že si nechali moji platební kartu a já na to přišel až u hotelu, když jsem chtěl zaplatit taxikáři. Měl jsem sice ještě tři další, ale ztratit kreditku hned první den mi přišlo jako lameřina, i když se to stává maximálně jednou za 25 let. Omlouvám to jen těmi 24 hodinami předtím. Druhý den jsem tam hned ráno zavolal a když mě ujistili, že ji tam mají, tak si ji pak večer vyzvedl a přitom se seznámil trochu i se systémem vlaků a projel se dvakrát po Harbour Bridge, což jak mi den předtím vysvětlil taxikář, je jedna z nejznámějších dominant v Sydney, potažmo v celé Austrálii (na stejné úrovni jako Opera). Když jsem se ptal, čím je tak zajímavý, tak prý tím, že je velký - to ovšem říkal taxikář.
Jít na pláž v dlouhých kalhotách nebyl úplně ten nejlepší nápad, zvlášť když teplota se blížila třicítce a nebe bylo bez mráčků. Proti minulému pátku, kdy teploty dosahovaly 45 stupňů ve stínu to ovšem byl příjemný chládek. Surfařek jsem sice moc neviděl, ale jinak tam bylo pěkně, jen voda byla překvapivě zakalená, že to bylo vidět až od silnice. Asi od toho písku. Zítra mě čeká Darling Harbour.
Fotky jsou z mobilu, spíš ze zvědavosti, co to všechno dokáže.
18. prosince 2012
On se répète
- „Mohl bych ochutnat kousek od tebe“, ptám se kolegy v kantýně, který se zjevně chystá si pošmáknout na své andouillette.
- „Určitě. Myslím, že tahle bude pro tebe akorát - není moc silná.“
- „Co myslíš tím silná? Jako kořeněná?“
- „Kořeněná, to ani ne, prostě - silná. V restauraci by byla silnější.“
A jak se řeklo, tak se stalo. Andouillette je tradiční jídlo, které jsem původně považoval jen za takovou specialitu, vhodnou například jako předkrm. Člověk zkusí tenký plátek a hned má chuť to pořádně zajíst. Ne tak ovšem Francouz. Ten si to dá klidně k obědu, v plné délce. Andouillete je něco jako český tvarůžek, ale z masa. Tedy přesněji řečeno, není z masa, ale zvířecího původu. Dělá se totiž z vnitřností - většinou tlustého střeva - čímž získává svoji charakteristickou vůni a tomu odpovídající chuť. Přestože vypadá jako klobása, maso v ní opravdu není. A přestože opečená vypadá dokonce i lákavě, chutná a voní - no - jako tlusté střevo. Přesto, vždy, když je k obědu, jde na dračku. Takže onehdá jsem se odhodlal a pod záminkou pokusu o hlubší porozumění mezi národy šel do toho. Tím do toho, byl asi jeden a půl centimetru silný plátek, který mi kolega zkušeně odkrojil. A vypadá to, že mám na nějakou dobu zase o čem přemýšlet.
Což mi připomnělo vtip, který zmiňuje Stephen Clarke ve své knize Talk To The Snail. Řekl to údajně Jacques Bodoin o skotské specialitě haggis: « D'abord, j'ai cru que c'était de la merde, mais après, j'ai regretté que ça n'en fût pas. » Bon appétit! ;-)
Minulý pátek byl firemní Vánoční oběd. Chtěl jsem se původně zúčastnit, ale protože jsem den předtím měl chvilkovou indispozici (která tak nějak navazovala na služební cestu o den den dřív), tak jsem nakonec odřekl. Nechtěl jsem se trmácet přes půl Paříže na oběd, který, jak se později ukázalo, zabral i s cestou čtyři hoďky. I když mne to trochu mrzelo, byla totiž přislíbena ukázka „molekulární“ kuchyně (cuisine moléculaire), což je taková zvláštní metoda vaření, připomínající spíš chemii, než kuchyni. Ne, že bych tím byl nějak osloven, ale jednou to vidět mohlo být zajímavé. Jinak ovšem mít na vybranou mezi tímhle a andouillette, měl bych dilema.
Ve úterý se mi stala zajímavá věc. Zrušili mi let, který byl naplánovaný na středu ráno (6:50 odlet z Roissy). Zajímavé na tom bylo, že mi poslali email, který došel někdy po deváté večer. A když jsem se k němu o jedenácti dostal, nevěděl jsem, jestli mám jásat (že nebudu muset vstávat ráno ve čtyři), nebo naopak spílat Lufthanse, že zase budu na schůzce pozdě, pokud tam vůbec budu. Email totiž alternativu nenabízel, jen lakonicky poznamenal, že mám zavolat někam do Německa. Ha - říkám si, to jsem teda zvědav, jak to mají zařízené. Ha - nijak převratně. Dovolal jsem se na automat, který mě nejdřív seznámil se všemi možnostmi, které jsem nepotřeboval, jak udělat rezervaci letu, hotelu, změnit rezervaci, atd, aby nakonec rezignoval a prohlásil, že teda, když jinak nedám, mě přepojí na operátora. Samozřejmě to celé říkal v němčině. Já se pro změnu celou dobu modlil, abych to německy dojednávat nemusel. A protože byli všichni operátoři obsazeni udělal mi férovou nabídku, pokud by mi nevadilo mluvit anglicky, mohu stisknout dvojku a přepojí mne na anglického operátora. Pro jistotu to ovšem řekl taky německy. Tím mi v tom ovšem nemohl zabránit.
Byly to ovšem jenom vlny, protože nakonec jsem stejně skončil u nějaké slečny, která mi říkala Sir a evidentně s angličtinou zápasila. Ovšem pořád to bylo o řád lepší, než kdybych se musel já ztrapňovat v němčině. Prý mne může přehodit na následující let o dvě hodiny později. Paráda, budu na schůzce jen o dvě hodiny později. Na druhou stranu, dvě hodiny spánku navíc byly k nezaplacení a ani jsem tam vlastně nechyběl :). Zpátky jsem se vracel až o čtvrt na deset večer a domů se dostal těsně před půlnocí. Výhoda byla, že kolem půlnoci už nebyla zácpa na periferiku. I tak jsem však ve čtvrtek odpadl a v pátek přišel o molekulární orgie.
Pro velký úspěch jsem si výlet do Mnichova zopakoval z pondělka na úterý. Tentokrát už v „rozumnou hodinu“ a nikdo nic nezrušil. V Mnichově zuří Vánoční trhy úplně stejně jako všude jinde (v Praze). Měl jsem původně chuť využít přenocování k tomu, že si koupím nějaké oblečení (už mám vyhlídnutý obchod), ale bohužel v návalu mě to totálně odradilo. Tak snad po novém roce. A proč v Mnichově? Chci otestovat novou teorii, kterou jsem vypracoval po nošení svých nových francouzských košil. Francouzská jednačtyřicítka není stejná jako česká a chci ověřit, jestli to skutečně vychází z fyziognomie jednotlivých národů. Německá by mi měla být bližší. Ty francouzské košile jsou (i v rovném střihu) užší, obtaženější a mají jinak přišité rukávy.
Přestože jsem v Mnichově zůstával jen na jednu noc, našel jsem na pokoji „pozornost“ podniku - u příležitosti blížících se Vánoc - sedmičku Bordeaux 2005 A.O.C. (Appellation d'Origine Contrôlée). Nevím úplně přesně jak to bylo myšleno, ale sám bych to nedal, ani kdybych chtěl a odvézt to zpět do Paříže jsem také nemohl, protože jsem zavazadlo, do kterého bych to mohl přidat, neměl a navíc mi připadalo tristní, vozit to zpátky do Francie. Skončilo tedy u mé mnichovské kolegyně. Moje mnichovská kolegyně nahradila moji pařížskou kolegyni, které po reorganizaci týmu přišla o německé zákazníky (zatímco mně zůstali). Takže mám novou parťačku (teda novou od května). A zase je to Francouzka (a napůl Angličanka), byť žije už 20 let v Mnichově. Zase až taková změna to tedy není ;-).
Využil jsem moderní technologie Lufthansy a použil poprvé palubní lístek v mobilu. Sice pořád ještě nevím, jak se tím prokazovat, protože překvapivě to zrovna chtěli jen při nástupu do letadla a tam jsem si to „pípl“ na samoobslužném turniketu sám. A také jsem poprvé použil S-Bahn, který jezdí z Mnichova na letiště a byl jsem překvapen. Ač to na rozdíl od francouzského RER nikde explicitně neinzeruje expresní služby, jede to 120 km/h a do centra to trvá přímou linkou 38 minut (což je rychlejší než taxíkem, nebo autem). A je to výrazně tišší a příjemnější. Jen nesmí mít člověk smůlu a přijít těsně po odjezdu. Ale jinak dobrá alternativa.
Jen při návratu z pařížského letiště domů se to trochu pokazilo. Google maps ukazovaly lepší situaci na vnějším periferiku, tak jsem to vzal po A1 a zaútočil na Paříž ze severu, bohužel situace se zhoršovala každou minutu (což jsem měl možnost sledovat na Google navigaci v přímém přenosu) a než jsem se vůbec dostal na periferik, byla už celá západní část totálně zasekaná až po Porte d'Auteuil, kde se na periferik napojuje A13. Nakonec to dalo na 40 km z terminálu 1 zhruba hodinu a čtyřicet minut a byl jsem rád, že jsem vůbec dojel. Ale po cestě jsem zažil jen tři nebezpečné situace.
A bonbónek na konec. Napsali mi ze sociálky. Zatím jen odpověď na moje neschopenky. Prý jsem nesplnil povinnost je odeslat do dvou dnů od vystavení a tudíž je zamítají. A udělují mi výstrahu a jestli to ještě jednou udělám, tak mi zkrátí proplácené dny na polovinu. Šťastné a Veselé!
- „Určitě. Myslím, že tahle bude pro tebe akorát - není moc silná.“
- „Co myslíš tím silná? Jako kořeněná?“
- „Kořeněná, to ani ne, prostě - silná. V restauraci by byla silnější.“
A jak se řeklo, tak se stalo. Andouillette je tradiční jídlo, které jsem původně považoval jen za takovou specialitu, vhodnou například jako předkrm. Člověk zkusí tenký plátek a hned má chuť to pořádně zajíst. Ne tak ovšem Francouz. Ten si to dá klidně k obědu, v plné délce. Andouillete je něco jako český tvarůžek, ale z masa. Tedy přesněji řečeno, není z masa, ale zvířecího původu. Dělá se totiž z vnitřností - většinou tlustého střeva - čímž získává svoji charakteristickou vůni a tomu odpovídající chuť. Přestože vypadá jako klobása, maso v ní opravdu není. A přestože opečená vypadá dokonce i lákavě, chutná a voní - no - jako tlusté střevo. Přesto, vždy, když je k obědu, jde na dračku. Takže onehdá jsem se odhodlal a pod záminkou pokusu o hlubší porozumění mezi národy šel do toho. Tím do toho, byl asi jeden a půl centimetru silný plátek, který mi kolega zkušeně odkrojil. A vypadá to, že mám na nějakou dobu zase o čem přemýšlet.
Což mi připomnělo vtip, který zmiňuje Stephen Clarke ve své knize Talk To The Snail. Řekl to údajně Jacques Bodoin o skotské specialitě haggis: « D'abord, j'ai cru que c'était de la merde, mais après, j'ai regretté que ça n'en fût pas. » Bon appétit! ;-)
Minulý pátek byl firemní Vánoční oběd. Chtěl jsem se původně zúčastnit, ale protože jsem den předtím měl chvilkovou indispozici (která tak nějak navazovala na služební cestu o den den dřív), tak jsem nakonec odřekl. Nechtěl jsem se trmácet přes půl Paříže na oběd, který, jak se později ukázalo, zabral i s cestou čtyři hoďky. I když mne to trochu mrzelo, byla totiž přislíbena ukázka „molekulární“ kuchyně (cuisine moléculaire), což je taková zvláštní metoda vaření, připomínající spíš chemii, než kuchyni. Ne, že bych tím byl nějak osloven, ale jednou to vidět mohlo být zajímavé. Jinak ovšem mít na vybranou mezi tímhle a andouillette, měl bych dilema.
Ve úterý se mi stala zajímavá věc. Zrušili mi let, který byl naplánovaný na středu ráno (6:50 odlet z Roissy). Zajímavé na tom bylo, že mi poslali email, který došel někdy po deváté večer. A když jsem se k němu o jedenácti dostal, nevěděl jsem, jestli mám jásat (že nebudu muset vstávat ráno ve čtyři), nebo naopak spílat Lufthanse, že zase budu na schůzce pozdě, pokud tam vůbec budu. Email totiž alternativu nenabízel, jen lakonicky poznamenal, že mám zavolat někam do Německa. Ha - říkám si, to jsem teda zvědav, jak to mají zařízené. Ha - nijak převratně. Dovolal jsem se na automat, který mě nejdřív seznámil se všemi možnostmi, které jsem nepotřeboval, jak udělat rezervaci letu, hotelu, změnit rezervaci, atd, aby nakonec rezignoval a prohlásil, že teda, když jinak nedám, mě přepojí na operátora. Samozřejmě to celé říkal v němčině. Já se pro změnu celou dobu modlil, abych to německy dojednávat nemusel. A protože byli všichni operátoři obsazeni udělal mi férovou nabídku, pokud by mi nevadilo mluvit anglicky, mohu stisknout dvojku a přepojí mne na anglického operátora. Pro jistotu to ovšem řekl taky německy. Tím mi v tom ovšem nemohl zabránit.
Byly to ovšem jenom vlny, protože nakonec jsem stejně skončil u nějaké slečny, která mi říkala Sir a evidentně s angličtinou zápasila. Ovšem pořád to bylo o řád lepší, než kdybych se musel já ztrapňovat v němčině. Prý mne může přehodit na následující let o dvě hodiny později. Paráda, budu na schůzce jen o dvě hodiny později. Na druhou stranu, dvě hodiny spánku navíc byly k nezaplacení a ani jsem tam vlastně nechyběl :). Zpátky jsem se vracel až o čtvrt na deset večer a domů se dostal těsně před půlnocí. Výhoda byla, že kolem půlnoci už nebyla zácpa na periferiku. I tak jsem však ve čtvrtek odpadl a v pátek přišel o molekulární orgie.
Pro velký úspěch jsem si výlet do Mnichova zopakoval z pondělka na úterý. Tentokrát už v „rozumnou hodinu“ a nikdo nic nezrušil. V Mnichově zuří Vánoční trhy úplně stejně jako všude jinde (v Praze). Měl jsem původně chuť využít přenocování k tomu, že si koupím nějaké oblečení (už mám vyhlídnutý obchod), ale bohužel v návalu mě to totálně odradilo. Tak snad po novém roce. A proč v Mnichově? Chci otestovat novou teorii, kterou jsem vypracoval po nošení svých nových francouzských košil. Francouzská jednačtyřicítka není stejná jako česká a chci ověřit, jestli to skutečně vychází z fyziognomie jednotlivých národů. Německá by mi měla být bližší. Ty francouzské košile jsou (i v rovném střihu) užší, obtaženější a mají jinak přišité rukávy.
Přestože jsem v Mnichově zůstával jen na jednu noc, našel jsem na pokoji „pozornost“ podniku - u příležitosti blížících se Vánoc - sedmičku Bordeaux 2005 A.O.C. (Appellation d'Origine Contrôlée). Nevím úplně přesně jak to bylo myšleno, ale sám bych to nedal, ani kdybych chtěl a odvézt to zpět do Paříže jsem také nemohl, protože jsem zavazadlo, do kterého bych to mohl přidat, neměl a navíc mi připadalo tristní, vozit to zpátky do Francie. Skončilo tedy u mé mnichovské kolegyně. Moje mnichovská kolegyně nahradila moji pařížskou kolegyni, které po reorganizaci týmu přišla o německé zákazníky (zatímco mně zůstali). Takže mám novou parťačku (teda novou od května). A zase je to Francouzka (a napůl Angličanka), byť žije už 20 let v Mnichově. Zase až taková změna to tedy není ;-).
Využil jsem moderní technologie Lufthansy a použil poprvé palubní lístek v mobilu. Sice pořád ještě nevím, jak se tím prokazovat, protože překvapivě to zrovna chtěli jen při nástupu do letadla a tam jsem si to „pípl“ na samoobslužném turniketu sám. A také jsem poprvé použil S-Bahn, který jezdí z Mnichova na letiště a byl jsem překvapen. Ač to na rozdíl od francouzského RER nikde explicitně neinzeruje expresní služby, jede to 120 km/h a do centra to trvá přímou linkou 38 minut (což je rychlejší než taxíkem, nebo autem). A je to výrazně tišší a příjemnější. Jen nesmí mít člověk smůlu a přijít těsně po odjezdu. Ale jinak dobrá alternativa.
Jen při návratu z pařížského letiště domů se to trochu pokazilo. Google maps ukazovaly lepší situaci na vnějším periferiku, tak jsem to vzal po A1 a zaútočil na Paříž ze severu, bohužel situace se zhoršovala každou minutu (což jsem měl možnost sledovat na Google navigaci v přímém přenosu) a než jsem se vůbec dostal na periferik, byla už celá západní část totálně zasekaná až po Porte d'Auteuil, kde se na periferik napojuje A13. Nakonec to dalo na 40 km z terminálu 1 zhruba hodinu a čtyřicet minut a byl jsem rád, že jsem vůbec dojel. Ale po cestě jsem zažil jen tři nebezpečné situace.
A bonbónek na konec. Napsali mi ze sociálky. Zatím jen odpověď na moje neschopenky. Prý jsem nesplnil povinnost je odeslat do dvou dnů od vystavení a tudíž je zamítají. A udělují mi výstrahu a jestli to ještě jednou udělám, tak mi zkrátí proplácené dny na polovinu. Šťastné a Veselé!
27. října 2012
Rozlítaný měsíc
Dnes jsem po dlouhé době uvedl byt do reprezentativního stavu a pak vyrazil na dlouho odkládaný nákup. Úkol zněl jasně, dovézt kalhoty, které by se daly vzít na schůzku se zákazníkem, protože stávající šatník se nějak scvrkává. V určité idealizaci úspěchu jsem si dovedl představit, že bych si koupil i nějakou odvážnou šálu, např. v křiklavé šedé, abych zapadl v tramvaji, a v úplně tom největším snu jsem viděl vlněný polokabát s kapucí v šik střihu. Po té poslední části pasu už dlouho, většinou to nemá kapuci, a když ji má, pak se většinou zapíná lanem, nebo parožím, což mi ne úplně vyhovuje.
Dopadlo to tak, že jsem se vrátil místo toho s pouzdrem na svůj nový smartphone, ale jinak zcela nevybaven. Jak k tomu došlo? Nejdřív jsem si spletl zastávku a přestoupil jinde, než by asi bylo nejvýhodnější. Pak jsem po cestě do Galeries Lafayette narazil na FNAC, což je asi jeden z největších řetězců kamenných obchodů prodávajících elektroniku. Proč se to jmenuje FNAC netuším, druhý největší řetězec kamenných obchodů prodávajících elektroniku se jmenuje Boulanger, což znamená česky pekař. Jména zjevně nehrají roli. A když tak vidím FNAC, říkám si, že bych tam mohl zkusit vyřešit svůj čerstvý problém, jaký obal na mobil. Ve FNACu měli shodou okolností právě jeden druh, zrovna ten, o který jsem se zajímal, a ukázalo se, že opravdu vypadá dobře. Chudáci uživatelé iPhonů, kteří si museli vybírat z regálu různých obalů.
S elánem z úspěšné koupě jsem dorazil do Galeries Lafayette. A se mnou tam dorazila s elánem polovina Paříže. Chtít v tom něco nakupovat, bylo jako nakupovat v demonstraci. Na to jsem nebyl psychicky ani fyzicky připraven. Takže jsem si to prošel (i tak to zabralo pár hodin - a to byla jen "malá" pánská část), omrknul rifle od Armaniho, tenisky Prada a čepice Scotch & Soda. Jediná věc ze seznamu, kterou se mi podařilo identifikovat, byly šály v přízemí, ale 150 babek za šálu se mi zdálo jako příliš dobrá cena. Šály za 20 babek mne zase neoslovily svým 100% akrylem. Díky slevám to byl navíc skoro boj o holáč, který překvapivě vyhrávali malí turisté z Asie.
O tom jsem ale vlastně psát nechtěl. Chtěl jsem psát o tom, proč jsem tak dlouho nepsal. Zatímco v předchozím půl roku jsem, obrazně řečeno, nevytáhl paty z domu, poslední měsíc se to nějak nahromadilo a můj rozvrh spočíval v tom buď někde být (= jinde než ve Francii) a nebo vracet věci do původního stavu po těchto "výletech". O první akci jsem se zmiňoval už v předchozím blogu, ale nezmiňoval se zvlášť o aerolinkách - udělám to tedy teď, v trochu netradičním formátu.
26. 9. z Paříže do Prahy tradiční ČSA, slané křupky a široká škála nápojů. Zpáteční z Vídně, pondělí potom, Air Berlin - new experience. Kolegyně mi sice říkala, že jednou tím letěla a už to nechce opakovat, ale mně se nic zásadního nestalo. Dostali jsme i micro sendvič. Jen jsem si na Vídeňském letišti opět koupil hnusnou bagetu v terminálu ve stejném stánku jako posledně, poté, co jsem předtím uvažoval o tom (jako posledně), jestli nemám jít do jistějších Starbucks (a jako posledně jsem se rozhodl pro místní specialitu). Uvědomil jsem si to přesně ve chvíli, kdy jsem se zakousl do té bagety. Mozartovy koule, které jsem dovezl kolegům v práci, byly zoufalé. Chudák Mozart.
Ve středu na to jsem letěl na otočku do Kodaně. Protože to bylo narychlo, podařilo se mi získat lukrativní cestu tam s SAS z letiště Charles De Gaulle (Roissy) a zpáteční s low cost společností Norwegian na Orly. U SAS mi utkvěl čaj, který mi připomněl Technickou menzu v Údolní, kde jsem se několikrát zastavil na čaj, pokecat s kamarády, kteří se tam na ten čaj scházeli pravidelně (a možná tam i předtím jedli). Letušky byly patrně přímí potomci Vikingů a dokreslovaly drsnou atmosféru severských zemí. Byl to low cost za plnou cenu.
Kodaň sama naopak na mě působila uklidňujícím dojmem. Takže jsem ani nedbal rady kolegy, abych si vzal taxi, a místo toho se projel městským systémem vlaků a užil si atmosféru místa.
Norwegian byl proti SAS patrně v lepším stavu, protože letadlo bylo nové a v letadle bylo i Wifi zdarma. Sice jsem nutně nepotřeboval surfovat, ale když mne spolusedící požádal, zda by si mohl u mne na počítači přečíst poštu, tak jsem to zkusil. A pak v duchu řešil, jaká bezpečnostní rizika přináší nechat někoho cizího na svém počítači číst jeho poštu. S překvapením jsem zjistil, že dost velká. Naštěstí pro mě (a bohužel pro spolusedícího), na yahoo, kde měl svoji schránku, se nepodařilo připojit. České stránky ale šlapaly v pohodě.
Ve středu o týden později jsem letěl pro změnu na den do Mnichova s Lufthansou. Ta se ráno vytasila s müsli a micro kefírem. Večerní návrat si nepamatuji, protože jsme úspěšnou schůzku s kolegy na letišti trochu zapili pivem.
Zato si pamatuji, že v sobotu jsem odlétal do Splitu na týdenní dovolenou na jachtě. Přímá linka s Air Croatia. Tentokrát se mi podařilo sehnat přímý spoj a byl jsem tomu rád, po předchozí blamáži s kufrem. V letadle nás letělo pár, letušky i stewardi byli sympaťáci a dokonce se servisoval i burek se sýrem a perníčky, co vypadaly jako piškoty. Bohužel výborný dojem si Air Croatia zkazila na odletu (v sobotu o týden později). Když vyhlásili, že rozdávají občerstvení pasažérům do Paříže, tušil jsem nějakou záludnost. A také že ano. Pro drobnou technickou poruchu jsme měli tři a půl hodiny zpoždění na odletu a domů jsem dorazil možná stejně jako kluci z Prahy, kteří se vraceli autem a ráno mě po cestě hodili na letiště (kde jsem sice nezůstal, ale to je už jiná story).
Po návratu z Chorvatska mě čekala, tentokrát dvoudenní, služebka do Barcelony. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film. Docela jsme se na to těšil, ale bohužel program návštěvy se na poslední chvíli zvrtnul a nemělo smysl tam zůstávat, takže z toho zase byl jednodeňák, jen s tím rozdílem, že jsem s sebou táhl kufr. Tak jsem zbytečnou úložnou kapacitu využil alespoň na to, abych si koupil před odletem láhev whisky. Jinak jsem viděl skutečně impozantní letiště v Barceloně (čímž se Barcelona stává jedničkou ve mé hitparádě letišť) a pak kus industriální zóny, kde byl zákazník. Letěl jsem s Vueling z Orly, což mělo tu výhodu, že to mám z domu o poznání blíž než CDG a navíc díky tomu, že i návrat byl na stejné letiště, jsem si tam mohl vzít auto a nechat ho tam.
Vueling je low cost, takže se platí za každou jednotlivost. Chcete si poslat zavazadlo, zaplaťte. Chcete si zarezervovat vybrané místo, zaplaťte. Chcete v letadle občerstvení, zaplaťte. Při pokusu o přebookování zpátečního letu se jim dokonce podařil husarský kousek (telefonem na zákaznické lince), že mi zpáteční let dali znovu z Paříže do Barcelony. Vyřešil jsem to až na letišti, kde naštěstí měli pochopení. A stálo to jenom 140 babek. Druhá věc, kromě letiště, která mi utkvěla, byla spousta krásných holek, které jsem všude viděl (dokonce i u zákazníka). Nevím, jak to ti Španělé dělají, ale dělají to dobře. To bylo tuto středu.
V pondělí letím na otočku do Mnichova (Lufthansa) a ve středu přes Vídeň (Air Berlin), na akci v Brně. Díky vlastní blbosti se mi podařilo docílit toho, že pro návrat (opět z Vídně) mám odlet v pondělí v šest hodin ráno. Už se vidím, jak v pondělí v devět naklušu do práce v plné síle, abych přežil tři následující dny, kdy bude probíhat nejdůležitější výstavka v našem oboru, které se bohužel budu muset zúčastnit a poslední tři roky jsem při ní vždycky onemocněl. Už se těším.
Dopadlo to tak, že jsem se vrátil místo toho s pouzdrem na svůj nový smartphone, ale jinak zcela nevybaven. Jak k tomu došlo? Nejdřív jsem si spletl zastávku a přestoupil jinde, než by asi bylo nejvýhodnější. Pak jsem po cestě do Galeries Lafayette narazil na FNAC, což je asi jeden z největších řetězců kamenných obchodů prodávajících elektroniku. Proč se to jmenuje FNAC netuším, druhý největší řetězec kamenných obchodů prodávajících elektroniku se jmenuje Boulanger, což znamená česky pekař. Jména zjevně nehrají roli. A když tak vidím FNAC, říkám si, že bych tam mohl zkusit vyřešit svůj čerstvý problém, jaký obal na mobil. Ve FNACu měli shodou okolností právě jeden druh, zrovna ten, o který jsem se zajímal, a ukázalo se, že opravdu vypadá dobře. Chudáci uživatelé iPhonů, kteří si museli vybírat z regálu různých obalů.
S elánem z úspěšné koupě jsem dorazil do Galeries Lafayette. A se mnou tam dorazila s elánem polovina Paříže. Chtít v tom něco nakupovat, bylo jako nakupovat v demonstraci. Na to jsem nebyl psychicky ani fyzicky připraven. Takže jsem si to prošel (i tak to zabralo pár hodin - a to byla jen "malá" pánská část), omrknul rifle od Armaniho, tenisky Prada a čepice Scotch & Soda. Jediná věc ze seznamu, kterou se mi podařilo identifikovat, byly šály v přízemí, ale 150 babek za šálu se mi zdálo jako příliš dobrá cena. Šály za 20 babek mne zase neoslovily svým 100% akrylem. Díky slevám to byl navíc skoro boj o holáč, který překvapivě vyhrávali malí turisté z Asie.
O tom jsem ale vlastně psát nechtěl. Chtěl jsem psát o tom, proč jsem tak dlouho nepsal. Zatímco v předchozím půl roku jsem, obrazně řečeno, nevytáhl paty z domu, poslední měsíc se to nějak nahromadilo a můj rozvrh spočíval v tom buď někde být (= jinde než ve Francii) a nebo vracet věci do původního stavu po těchto "výletech". O první akci jsem se zmiňoval už v předchozím blogu, ale nezmiňoval se zvlášť o aerolinkách - udělám to tedy teď, v trochu netradičním formátu.
26. 9. z Paříže do Prahy tradiční ČSA, slané křupky a široká škála nápojů. Zpáteční z Vídně, pondělí potom, Air Berlin - new experience. Kolegyně mi sice říkala, že jednou tím letěla a už to nechce opakovat, ale mně se nic zásadního nestalo. Dostali jsme i micro sendvič. Jen jsem si na Vídeňském letišti opět koupil hnusnou bagetu v terminálu ve stejném stánku jako posledně, poté, co jsem předtím uvažoval o tom (jako posledně), jestli nemám jít do jistějších Starbucks (a jako posledně jsem se rozhodl pro místní specialitu). Uvědomil jsem si to přesně ve chvíli, kdy jsem se zakousl do té bagety. Mozartovy koule, které jsem dovezl kolegům v práci, byly zoufalé. Chudák Mozart.
Ve středu na to jsem letěl na otočku do Kodaně. Protože to bylo narychlo, podařilo se mi získat lukrativní cestu tam s SAS z letiště Charles De Gaulle (Roissy) a zpáteční s low cost společností Norwegian na Orly. U SAS mi utkvěl čaj, který mi připomněl Technickou menzu v Údolní, kde jsem se několikrát zastavil na čaj, pokecat s kamarády, kteří se tam na ten čaj scházeli pravidelně (a možná tam i předtím jedli). Letušky byly patrně přímí potomci Vikingů a dokreslovaly drsnou atmosféru severských zemí. Byl to low cost za plnou cenu.
Kodaň sama naopak na mě působila uklidňujícím dojmem. Takže jsem ani nedbal rady kolegy, abych si vzal taxi, a místo toho se projel městským systémem vlaků a užil si atmosféru místa.
Norwegian byl proti SAS patrně v lepším stavu, protože letadlo bylo nové a v letadle bylo i Wifi zdarma. Sice jsem nutně nepotřeboval surfovat, ale když mne spolusedící požádal, zda by si mohl u mne na počítači přečíst poštu, tak jsem to zkusil. A pak v duchu řešil, jaká bezpečnostní rizika přináší nechat někoho cizího na svém počítači číst jeho poštu. S překvapením jsem zjistil, že dost velká. Naštěstí pro mě (a bohužel pro spolusedícího), na yahoo, kde měl svoji schránku, se nepodařilo připojit. České stránky ale šlapaly v pohodě.
Ve středu o týden později jsem letěl pro změnu na den do Mnichova s Lufthansou. Ta se ráno vytasila s müsli a micro kefírem. Večerní návrat si nepamatuji, protože jsme úspěšnou schůzku s kolegy na letišti trochu zapili pivem.
Zato si pamatuji, že v sobotu jsem odlétal do Splitu na týdenní dovolenou na jachtě. Přímá linka s Air Croatia. Tentokrát se mi podařilo sehnat přímý spoj a byl jsem tomu rád, po předchozí blamáži s kufrem. V letadle nás letělo pár, letušky i stewardi byli sympaťáci a dokonce se servisoval i burek se sýrem a perníčky, co vypadaly jako piškoty. Bohužel výborný dojem si Air Croatia zkazila na odletu (v sobotu o týden později). Když vyhlásili, že rozdávají občerstvení pasažérům do Paříže, tušil jsem nějakou záludnost. A také že ano. Pro drobnou technickou poruchu jsme měli tři a půl hodiny zpoždění na odletu a domů jsem dorazil možná stejně jako kluci z Prahy, kteří se vraceli autem a ráno mě po cestě hodili na letiště (kde jsem sice nezůstal, ale to je už jiná story).
Po návratu z Chorvatska mě čekala, tentokrát dvoudenní, služebka do Barcelony. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film. Docela jsme se na to těšil, ale bohužel program návštěvy se na poslední chvíli zvrtnul a nemělo smysl tam zůstávat, takže z toho zase byl jednodeňák, jen s tím rozdílem, že jsem s sebou táhl kufr. Tak jsem zbytečnou úložnou kapacitu využil alespoň na to, abych si koupil před odletem láhev whisky. Jinak jsem viděl skutečně impozantní letiště v Barceloně (čímž se Barcelona stává jedničkou ve mé hitparádě letišť) a pak kus industriální zóny, kde byl zákazník. Letěl jsem s Vueling z Orly, což mělo tu výhodu, že to mám z domu o poznání blíž než CDG a navíc díky tomu, že i návrat byl na stejné letiště, jsem si tam mohl vzít auto a nechat ho tam.
Vueling je low cost, takže se platí za každou jednotlivost. Chcete si poslat zavazadlo, zaplaťte. Chcete si zarezervovat vybrané místo, zaplaťte. Chcete v letadle občerstvení, zaplaťte. Při pokusu o přebookování zpátečního letu se jim dokonce podařil husarský kousek (telefonem na zákaznické lince), že mi zpáteční let dali znovu z Paříže do Barcelony. Vyřešil jsem to až na letišti, kde naštěstí měli pochopení. A stálo to jenom 140 babek. Druhá věc, kromě letiště, která mi utkvěla, byla spousta krásných holek, které jsem všude viděl (dokonce i u zákazníka). Nevím, jak to ti Španělé dělají, ale dělají to dobře. To bylo tuto středu.
V pondělí letím na otočku do Mnichova (Lufthansa) a ve středu přes Vídeň (Air Berlin), na akci v Brně. Díky vlastní blbosti se mi podařilo docílit toho, že pro návrat (opět z Vídně) mám odlet v pondělí v šest hodin ráno. Už se vidím, jak v pondělí v devět naklušu do práce v plné síle, abych přežil tři následující dny, kdy bude probíhat nejdůležitější výstavka v našem oboru, které se bohužel budu muset zúčastnit a poslední tři roky jsem při ní vždycky onemocněl. Už se těším.
1. března 2012
Paris charmante
Kamarádka se mne jednou ptala, jestli jsou Francouzky skutečně tak
šarmantní, jak se říká. Je fakt, že do té doby jsem to nějak zvlášť
nezkoumal, a ani jsem toto rčení neslyšel, nicméně po návratu do Paříže,
jsem si na to začal dávat pozor. Je potřeba ovšem také říci, co přesně
se tím šarmantní myslí. Pokud je to chování, potažmo vystupování, tak
jsem si ničeho nevšiml, chovají se úplně normálně jako třeba Češky.
Pokud je tím myšleno oblečení (nebo vzhled), tak se tady drobné rozdíly
najdou, ovšem asi bych je neoznačil za šarmantní. Před tím, než se o
nich zmíním, bych se ale rád zmínil o tom, zda jsou Francouzi šarmantní.
A na to je odpověď jednoduchá, z jakéhokoliv úhlu pohledu - nejsou. Možná ale, kdybych vypadal jako Audrey Tautou, měl bych jinou zkušenost :).
Třeba zrovna oblečení typického Francouze je tak nenápadité, že si skoro připadám, jako za totáče. Pro normálního jedince v pracovním procesu, který sedí někde v kanceláři, je v podstatě standardní oblečení dané kombinací:
Základním doplňkem je pak smartphone (pokud možno iPhone), ale může být i Samsung, nebo HTC se sluchátky v uších (sluchátka přes uši nosí jen studenti, případně dámy s kožešinkou, aby jim nebyla zima na uši a nebo asociálové) a pak také v chladnějších měsících šála (uvázaná na oběšence) v sofistikovaných barevných kombinacích jako např. šedo, černá, tmavo šedá, nebo černá, tmavo šedá, černá, případně nějaká jiná barva (pokud je to odstín šedé). Bonviváni pak mohou vzít i křiklavou šedou, hnědou a černou, nebo dokonce hnědou, fialovou, černou. Dovedete si představit, jak to ráno vypadá v šalině.
Samozřejmě studenti, nezaměstnaní a různá etnika jsou vždy trochu mimo, ale jinak je jedno jestli to je Ind, Arab, Afričan, Asiat nebo míšenec, pokud pracuje v kanceláři, obléká se tak, jak je popsáno výše.
No a u holek (v pracovním procesu) je to v oblečení podobné jako u chlapů, jen s tím rozdílem, že mají větší variabilitu v kalhotách (jsou vidět i barvy jiné než černé) a tím pádem i v barvě bot. O výjimkách platí totéž, jako výše. Pravděpodobnost, že potkáte na ulici někoho, kdo vypadá, jako by přišel z přehlídky Versaceho, je asi stejná, jako že se vám to podaří v Praze, tedy setsakra malá (v Brně je to asi ještě a pár řádů nižší). Je ovšem fakt, že holky si dávají záležet a dotahují i ty detaily, co pánům většinou ujdou. Nakonec je to sice nuda, ale taková sladěná nuda. Takže když pak vidím v šalině holku v červeném kabátku, je to zjevení (před pár dny se mi to stalo, a navíc to byla une belle française). Člověk by řekl, tak rasově, národnostně a kulturně promíchané město, jako Paříž je, bude mít určitě v módě spoustu trendů a inspirací právě z toho obrovského kulturního přetlaku, který je všude vidět.
Když člověk potká v Praze černocha, Inda, Asiata, ani ho nenapadne, že je to Čech. Aniž by měl nějaké rasistické předsudky, ale prostě proto, že je to tak výjimečné, je automaticky považován za cizince. V Paříži je to přesně naopak. Bez ohledu na to, jak člověk vypadá, apriori je vždy považován za Francouze, protože jsou na to všichni zvyklí. Pro mne to je rozhodně zajímavá zkušenost a příležitost vidět tohle prolínání kultur naživo.
Zrovna jsem si včera pouštěl kousek mého oblíbeného filmu, který tohle (byť nepřímo) krásně vystihuje. A to jednak dějem a jednak tím, že se v něm mluví na střídačku francouzsky, španělsky, anglicky, katalánsky, (a asi i dánsky a německy) a působí to přitom naprosto přirozeně a člověk si říká, jak by to bylo super, kdyby si takhle mezi sebou cizinci rozuměli.
A ještě k tomu chování (např. v šalině). Pokud vám obyvatelé Prahy (záměrně nepíšu Pražáci :)) přijdou uspěchaní, neosobní, nebo arogantní, tak v Paříži je to podobné, jen to odpovídá velikosti města. Nevím jestli to souvisí s velikostí, ale mám pocit, že stádo zabíjí rozum (nebo čím se normálně člověk řídí). Já jsem na to z Prahy zvyklý, takže mne to nějak zvlášť nerozhodilo, ale zamrzí to. Co je ovšem rozdíl, že pokud dojde např. ke kontatku, nebo obecně k nějaké interakci, proběhne to většinou velice kultivovaně. Všichni si navzájem řeknou Excusez moi, nebo Pardon monsieur (madame) a vzápětí se rozejdou se stejným neosobním výrazem ve tváři, jako měli předtím.
Třeba zrovna oblečení typického Francouze je tak nenápadité, že si skoro připadám, jako za totáče. Pro normálního jedince v pracovním procesu, který sedí někde v kanceláři, je v podstatě standardní oblečení dané kombinací:
- černých polobotek do špičky (na ty špičky si tady dost potrpí),
- černými kalhotami (k obleku či nikoliv),
- černým krátkým vlněným kabátem (pod kterým je dovoleno mít sako od obleku, nebo nikoliv) a
- černou taškou na notebook přes rameno, nebo aktovkou.
Základním doplňkem je pak smartphone (pokud možno iPhone), ale může být i Samsung, nebo HTC se sluchátky v uších (sluchátka přes uši nosí jen studenti, případně dámy s kožešinkou, aby jim nebyla zima na uši a nebo asociálové) a pak také v chladnějších měsících šála (uvázaná na oběšence) v sofistikovaných barevných kombinacích jako např. šedo, černá, tmavo šedá, nebo černá, tmavo šedá, černá, případně nějaká jiná barva (pokud je to odstín šedé). Bonviváni pak mohou vzít i křiklavou šedou, hnědou a černou, nebo dokonce hnědou, fialovou, černou. Dovedete si představit, jak to ráno vypadá v šalině.
Samozřejmě studenti, nezaměstnaní a různá etnika jsou vždy trochu mimo, ale jinak je jedno jestli to je Ind, Arab, Afričan, Asiat nebo míšenec, pokud pracuje v kanceláři, obléká se tak, jak je popsáno výše.
No a u holek (v pracovním procesu) je to v oblečení podobné jako u chlapů, jen s tím rozdílem, že mají větší variabilitu v kalhotách (jsou vidět i barvy jiné než černé) a tím pádem i v barvě bot. O výjimkách platí totéž, jako výše. Pravděpodobnost, že potkáte na ulici někoho, kdo vypadá, jako by přišel z přehlídky Versaceho, je asi stejná, jako že se vám to podaří v Praze, tedy setsakra malá (v Brně je to asi ještě a pár řádů nižší). Je ovšem fakt, že holky si dávají záležet a dotahují i ty detaily, co pánům většinou ujdou. Nakonec je to sice nuda, ale taková sladěná nuda. Takže když pak vidím v šalině holku v červeném kabátku, je to zjevení (před pár dny se mi to stalo, a navíc to byla une belle française). Člověk by řekl, tak rasově, národnostně a kulturně promíchané město, jako Paříž je, bude mít určitě v módě spoustu trendů a inspirací právě z toho obrovského kulturního přetlaku, který je všude vidět.
Když člověk potká v Praze černocha, Inda, Asiata, ani ho nenapadne, že je to Čech. Aniž by měl nějaké rasistické předsudky, ale prostě proto, že je to tak výjimečné, je automaticky považován za cizince. V Paříži je to přesně naopak. Bez ohledu na to, jak člověk vypadá, apriori je vždy považován za Francouze, protože jsou na to všichni zvyklí. Pro mne to je rozhodně zajímavá zkušenost a příležitost vidět tohle prolínání kultur naživo.
Zrovna jsem si včera pouštěl kousek mého oblíbeného filmu, který tohle (byť nepřímo) krásně vystihuje. A to jednak dějem a jednak tím, že se v něm mluví na střídačku francouzsky, španělsky, anglicky, katalánsky, (a asi i dánsky a německy) a působí to přitom naprosto přirozeně a člověk si říká, jak by to bylo super, kdyby si takhle mezi sebou cizinci rozuměli.
A ještě k tomu chování (např. v šalině). Pokud vám obyvatelé Prahy (záměrně nepíšu Pražáci :)) přijdou uspěchaní, neosobní, nebo arogantní, tak v Paříži je to podobné, jen to odpovídá velikosti města. Nevím jestli to souvisí s velikostí, ale mám pocit, že stádo zabíjí rozum (nebo čím se normálně člověk řídí). Já jsem na to z Prahy zvyklý, takže mne to nějak zvlášť nerozhodilo, ale zamrzí to. Co je ovšem rozdíl, že pokud dojde např. ke kontatku, nebo obecně k nějaké interakci, proběhne to většinou velice kultivovaně. Všichni si navzájem řeknou Excusez moi, nebo Pardon monsieur (madame) a vzápětí se rozejdou se stejným neosobním výrazem ve tváři, jako měli předtím.
18. února 2012
Jak to začalo
Ve firmě došlo ke změně v řízení obchodníků (a jejich podpory, což se týká i mne) a tak se může stát, že se za pár týdnů (měsíců) budu stěhovat někam jinam. Zatím sice nikdo netuší proč, a jak by to pak fungovalo, ale tato možnost se netýká jenom mne, ale také mých kolegů. Na jednu stranu by to bylo svým způsobem škoda, protože zrovna náš tým fungoval fakt dobře (po odborné i lidské stránce), ale nový systém je nastaven jinak a pokud bychom skutečně byli důslední, tak v nové struktuře ve stávající podobě určitě nepřetrvá. Na druhou stranu, přece jenom, jsme francouzsko-italská firma, kde je vždy prostor pro "specifická" řešení. Takže nám nezbývá, než se nechat překvapit.
Je tedy zároveň nejvyšší čas napsat něco k tomu, jak jsem se vlastně dostal k tomu, že jsem momentálně v Paříži, protože by to za chvíli už mohlo přestat být aktuální. Když jsem v rámci firmy před 5 lety měnil pozici (už po několikáté) dostal jsem se do týmu, který měl šéfa ve Francii, jeden kolega byl v Ženevě a druhý v Mnichově, a časem přibyl ještě jeden kolega k šéfovi. Tenkrát jsem se rozhodl, že to je dobrá příležitost se začít učit francouzsky, protože určitě bude příležitost se do Francie podívat. Takže jsem se přihlásil do kurzu francouzštiny na IFP a skutečně, ani ne za půl roku jsem do Provence vyrazil (tehdy jsem pracoval ve skupině, která má sídlo v Provence) a zážitek to byl. Bohužel to bylo také naposled. Nicméně jsem v mezičase zjistil, že mne baví francouzština. Sám to nechápu jak se to stalo, trochu podezřívám, že za to může IFP, protože má dobré učitele (měl jsem jich ze celou dobu asi 7 různých a ač každý jiný, všichni mě svým způsobem hodně dali) a pak to, že do mých kurzů se přihlásila vždycky spousta krásných děvčat. Nevím jestli to je běžné, nebo to bylo tím, že jsem chodil na kurzy ráno, ale prostě to tak bylo. Kdyby mi to někdo řekl předtím, tak bych se tomu asi zasmál, ale po čtyřleté zkušenosti už se tím jenom bavím.
Francouzština byla poměrně náraz, přece jenom, v jazycích jsem ve srovnání s ostatními předměty měl na škole vždy horší výsledky a nebál bych se označit za jazykového antitalenta, navíc jsem byl odchovaný klasickou kombinací ruština - němčina, později doplněná o angličtinu (to ovšem spíš svépomocí), a nikdy jsem ani vzdáleně nepřičichl k nějakému románskému jazyku. Ale když má člověk dobrou motivaci... První aplikace v praxi ovšem dávala tušit, že to rozhodně nebude brnkačka.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem do Francie po první návštěvě už nezavítal a navíc jsem opět změnil místo, tentokrát se šéfem v Paříži. Součástí nabídky bylo i to, že se nejspíš v blízké době přestěhuji z Prahy do Mnichova (sic). Měl jsem tam totiž svého nejdůležitějšího zákazníka. Zatím jsem ale vyčkával v Praze, jak se situace se zákazníkem vyvine a přitom se dál učil francouzsky. Což by sice mohlo vypadat na první pohled kontraproduktivní, ale měl jsem pro to svoje důvody. Jednak můj šéf, jeho šéf a všichni týmoví kolegové byli v Paříži, jednak tam byla i většina obchodníků. Takže jsem tam skutečně také začal jezdit a to poměrně často. To začalo asi před 3 lety. Chvíli jsem zkoušel chodit současně do frániny a do němčiny, ale ukázalo se, že v mém věku už na to nemám kapacitu, takže jsem toho po asi jeden a půl roce nechal. Navíc mě němčina na Goethe Institutu zdaleka tak nebavila jako francouzština na IFP (o děvčatech ani nemluvě). To ale v podstatě nevadilo, protože můj přesun do Mnichova rozhodně nebyl na pořadu dne.
No a loni před prázdninami jsem si říkal, že bych mohl svoje čtyři roky na IFP nějak oslavit, a přihlásil se na zkoušku B1. Což je v podstatě první zkouška "která má smysl", protože úrovně A1 a A2 jsou spíš jen takové testy. A na B2 budu muset ještě pořádně zapracovat :). Teoreticky jsem měl tu úroveň už po zimním semestru, ale úplně jsem se na to necítil, a tak jsem to odložil až na léto. A shodou okolností mi pár dní po té, co jsem ji úspěšně absolvoval, šéf nabídl, jestli bych se nechtěl (po těch třech a půl letech stěhování do Mnichova) přestěhovat do Paříže. Důvody pro to byly poměrně zřejmé. Byl jsem jediný z jeho týmu, kdo v Paříži nebyl. Ušetřil bych si tak několik cest ročně, také bych se snadněji dopravoval do Marseille nebo do Bruselu, kde jsem měl občas také s někým něco do činění a vůbec bych se z profesní periferie, až téměř z profesního vyhnanství, dostal do centra dění. V Praze jsem byl ze své skupiny jediný, takže to byla jen otázka času, zda se někam přestěhuji (a tím se k někomu přidám), nebo si najdu práci jinde. Ale protože jsem měl rád svoje kolegy, hledat práci jinde jsem si nechtěl. Takže jsem to ani nemusel dlouho zvažovat.
Přes prázdniny jsem tedy začal přesun připravovat a přípravy završil tím, že 2. listopadu jsem vystoupil na Roissy z letadla s tím, že se pro změnu, během několika dalších dnů, do Prahy nevrátím. A zbytek je už popsán v blogu.
Někteří přátelé, nebo známí, se mne ptají, jestli se dá "ty Francouze" vydržet. Těžko říct, zobecnit bych to rozhodně nechtěl. Francouzská společenská kultura by si zasloužila samostatný článek, stejně jako typická klišé - nebo spíš cliché (?) :). Každopádně "ty svoje Francouze" mohu úplně v pohodě. Navíc mám pocit, že francouzská mentalita je daleko bližší české, než třeba německá, ruská, polská, nebo maďarská (abych vzal v úvahu sousedy). U Slováků si nejsem jist :). Také by si ovšem zasloužila samostatnou kapitolu. Ovšem, poměrně trefně ji už popsal Stephen Clarke ve své knize Talk to the Snail. Pokud nemáte tušení, ale chtěli byste si představit "typického" Francouze, přečtěte si tuhle knihu.
Pro mne pak hrálo do noty i několik osobních sympatií. Třeba, že mám rád sýry. Nebo dobré víno. Líbí se mi uvolněný přístup v práci. Nevadí mi možnost mít moře, nebo hory. Ani mi nevadí u toho moře vidět dámy nahoře bez :). Oceňuji francouzské vlaky a líbí se mi francouzské stíhačky. I když i to by nakonec chtělo samostatnou kapitolu...
Je tedy zároveň nejvyšší čas napsat něco k tomu, jak jsem se vlastně dostal k tomu, že jsem momentálně v Paříži, protože by to za chvíli už mohlo přestat být aktuální. Když jsem v rámci firmy před 5 lety měnil pozici (už po několikáté) dostal jsem se do týmu, který měl šéfa ve Francii, jeden kolega byl v Ženevě a druhý v Mnichově, a časem přibyl ještě jeden kolega k šéfovi. Tenkrát jsem se rozhodl, že to je dobrá příležitost se začít učit francouzsky, protože určitě bude příležitost se do Francie podívat. Takže jsem se přihlásil do kurzu francouzštiny na IFP a skutečně, ani ne za půl roku jsem do Provence vyrazil (tehdy jsem pracoval ve skupině, která má sídlo v Provence) a zážitek to byl. Bohužel to bylo také naposled. Nicméně jsem v mezičase zjistil, že mne baví francouzština. Sám to nechápu jak se to stalo, trochu podezřívám, že za to může IFP, protože má dobré učitele (měl jsem jich ze celou dobu asi 7 různých a ač každý jiný, všichni mě svým způsobem hodně dali) a pak to, že do mých kurzů se přihlásila vždycky spousta krásných děvčat. Nevím jestli to je běžné, nebo to bylo tím, že jsem chodil na kurzy ráno, ale prostě to tak bylo. Kdyby mi to někdo řekl předtím, tak bych se tomu asi zasmál, ale po čtyřleté zkušenosti už se tím jenom bavím.
Francouzština byla poměrně náraz, přece jenom, v jazycích jsem ve srovnání s ostatními předměty měl na škole vždy horší výsledky a nebál bych se označit za jazykového antitalenta, navíc jsem byl odchovaný klasickou kombinací ruština - němčina, později doplněná o angličtinu (to ovšem spíš svépomocí), a nikdy jsem ani vzdáleně nepřičichl k nějakému románskému jazyku. Ale když má člověk dobrou motivaci... První aplikace v praxi ovšem dávala tušit, že to rozhodně nebude brnkačka.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem do Francie po první návštěvě už nezavítal a navíc jsem opět změnil místo, tentokrát se šéfem v Paříži. Součástí nabídky bylo i to, že se nejspíš v blízké době přestěhuji z Prahy do Mnichova (sic). Měl jsem tam totiž svého nejdůležitějšího zákazníka. Zatím jsem ale vyčkával v Praze, jak se situace se zákazníkem vyvine a přitom se dál učil francouzsky. Což by sice mohlo vypadat na první pohled kontraproduktivní, ale měl jsem pro to svoje důvody. Jednak můj šéf, jeho šéf a všichni týmoví kolegové byli v Paříži, jednak tam byla i většina obchodníků. Takže jsem tam skutečně také začal jezdit a to poměrně často. To začalo asi před 3 lety. Chvíli jsem zkoušel chodit současně do frániny a do němčiny, ale ukázalo se, že v mém věku už na to nemám kapacitu, takže jsem toho po asi jeden a půl roce nechal. Navíc mě němčina na Goethe Institutu zdaleka tak nebavila jako francouzština na IFP (o děvčatech ani nemluvě). To ale v podstatě nevadilo, protože můj přesun do Mnichova rozhodně nebyl na pořadu dne.
No a loni před prázdninami jsem si říkal, že bych mohl svoje čtyři roky na IFP nějak oslavit, a přihlásil se na zkoušku B1. Což je v podstatě první zkouška "která má smysl", protože úrovně A1 a A2 jsou spíš jen takové testy. A na B2 budu muset ještě pořádně zapracovat :). Teoreticky jsem měl tu úroveň už po zimním semestru, ale úplně jsem se na to necítil, a tak jsem to odložil až na léto. A shodou okolností mi pár dní po té, co jsem ji úspěšně absolvoval, šéf nabídl, jestli bych se nechtěl (po těch třech a půl letech stěhování do Mnichova) přestěhovat do Paříže. Důvody pro to byly poměrně zřejmé. Byl jsem jediný z jeho týmu, kdo v Paříži nebyl. Ušetřil bych si tak několik cest ročně, také bych se snadněji dopravoval do Marseille nebo do Bruselu, kde jsem měl občas také s někým něco do činění a vůbec bych se z profesní periferie, až téměř z profesního vyhnanství, dostal do centra dění. V Praze jsem byl ze své skupiny jediný, takže to byla jen otázka času, zda se někam přestěhuji (a tím se k někomu přidám), nebo si najdu práci jinde. Ale protože jsem měl rád svoje kolegy, hledat práci jinde jsem si nechtěl. Takže jsem to ani nemusel dlouho zvažovat.
Přes prázdniny jsem tedy začal přesun připravovat a přípravy završil tím, že 2. listopadu jsem vystoupil na Roissy z letadla s tím, že se pro změnu, během několika dalších dnů, do Prahy nevrátím. A zbytek je už popsán v blogu.
Někteří přátelé, nebo známí, se mne ptají, jestli se dá "ty Francouze" vydržet. Těžko říct, zobecnit bych to rozhodně nechtěl. Francouzská společenská kultura by si zasloužila samostatný článek, stejně jako typická klišé - nebo spíš cliché (?) :). Každopádně "ty svoje Francouze" mohu úplně v pohodě. Navíc mám pocit, že francouzská mentalita je daleko bližší české, než třeba německá, ruská, polská, nebo maďarská (abych vzal v úvahu sousedy). U Slováků si nejsem jist :). Také by si ovšem zasloužila samostatnou kapitolu. Ovšem, poměrně trefně ji už popsal Stephen Clarke ve své knize Talk to the Snail. Pokud nemáte tušení, ale chtěli byste si představit "typického" Francouze, přečtěte si tuhle knihu.
Pro mne pak hrálo do noty i několik osobních sympatií. Třeba, že mám rád sýry. Nebo dobré víno. Líbí se mi uvolněný přístup v práci. Nevadí mi možnost mít moře, nebo hory. Ani mi nevadí u toho moře vidět dámy nahoře bez :). Oceňuji francouzské vlaky a líbí se mi francouzské stíhačky. I když i to by nakonec chtělo samostatnou kapitolu...
9. prosince 2011
Tak, zatím...
Zítra se nejspíš přestěhuji. Chtěl bych. Je to ovšem výzva. Nový byt, tramvaje, holá kuchyň, a tak. Jiná možnost ale není. Jeden důsledek to bude mít ovšem pro blog. Než zařídím připojení k internetu, budou chybět příspěvky. Kdyby se to ale táhlo, napíšu to doma do šuplíku a pak to publikuji z práce...
Co mi ovšem bude víc chybět, bude pravidelný večerní surfing. Tak nějak jsem si na to na hotelu zvykl, zvlášť díky tomu, že v posteli se nic jiného seriózního dělat nedá.
Dnes mi volali z banky. Ne ovšem kvůli tomu, aby mi sdělili, že si mohu vyzvednout PIN, šekovou knížku a přístupové kódy na pobočce, kde je mám přichystané. Nějaká paní mi volala (ze skrytého čísla) proto, že zjistila, že jsem si nedávno otevřel u nich účet a podle nějaké interní směrnice tedy se mnou chce udělat krátký dotazník, jak jsem s celým procesem otevření a přístupem spokojen. Tak jsem jí vysvětlil, že mám už skoro dva týdny peníze na účtu a nemohu s nimi nic dělat (a že bych to potřeboval a chtěl). Prý to chápe. A jak jsem tedy spokojen. Tak jsem přiznal, že tedy vůbec spokojen nejsem, a že bych byl rád, kdyby mi mohla nějak pomoci se k mým penězům dostat. Prý to zkusí, a ať jí dám ji svoji emailovou adresu. Opáčil jsem, že všechny moje nacionále tam musí mít. Prý ne. Tak jsem zvědav. Zatím žádný email nepřišel. Doufám, že to nebyl nějaký phishing.
Zato přišla dobrá zpráva z Arvalu. Prý si mám najít nějaký servis na výměnu pneumatik (na zimní) a o zbytek se postará Arval. Abych to vysvětlil, v Paříži se auta na zimu nepřezouvají. Je to dané tím, že se s tím nikomu nechce otravovat a podnebí to vyloženě nevyžaduje. Pro mne ovšem by to byl problém, pokud bych chtěl jet do Německa, nebo do Česka autem, protože v obou platí vyhláška o zimním obutí. První věc, kterou jsem tedy udělal, když jsem přebral služební auto, byla, že jsem se dožadoval zimních pneumatik. Čímž jsem všechny vyvedl z míry. Nakonec se ale podařilo dojednat právě u firmy, která poskytuje firemní leasing, že za nějaký měsíční příplatek mi to na zimáky přezují. A dnes to potvrdili emailem - trvalo to jenom měsíc a něco...
Ptal jsem kolegů, kterého internetového poskytovatele by mi doporučili. Ukázalo se, že téměř všichni jsou u free. Free ovšem není "free", jak by název mohl napovídat, ale je známé tím, že poskytuje lepší služby, za míň peněz a zároveň je technologickým tahounem. Tak jsem tam po obědě zavolal. Chtěli vědět, jestli tam mám linku. Říkám, že nevím. Tak prý ať zavolám znova až to zjistím. Linku by mi mohli zřídit, ale bylo by to 40 babek plus. Zatím to vypadá, že by to tam šlo, ale bylo by to jenom ADSL. Což mne trochu zklamalo. Čekal jsem, že v novostavbě by mohla být už optika. Zavolal jsem pro jistotu na investora, který potvrdil, že údajně mám v bytě linku od France Telecomu, a číslo linky je na zárubni vstupních dveří. No vida. Musím to omrknout, hned jak se tam dostanu. Měl jsem pocit, že těch štítků je tam nějak moc, ale zrovna tohohle jsem si nějak zvlášť nevšiml.
Také jsem se dnes ptal, kdy budou výplatnice a byl jsem překvapen hned dvakrát. Výplatnice se tady nerozdávají ve firmě (jak je u nás zvykem), ale chodí na domácí adresu poštou. Na moji "domácí" adresu (v hotelu) ovšem nic nepřišlo. Když to naše nová síla na personálním zkoušela prověřit, zjistila, že mi žádná výplatnice ani přijít neměl. Prostě nejsem v systému. Hmm, asi bude potřeba na tom trochu zapracovat. Je pravda, že jsem dodal RIB po termínu, ale údajně to měli i tak být schopní zvládnout. Peníze jsem ovšem dostal zálohou, takže vlastně to ani takový problém není, jen škoda, že se k nim zatím nemohu dostat...
Z jiného soudku, ve Francii v každé firmě, která má víc než 50 zaměstnanců musí existovat závodní výbor (comité d'entreprise), který musí dostávat od podniku nějaké peníze (nejen na svoji činnost). A těchto peněz výbor využívá na různá přilepšení pro zaměstnance, např. půjčovnu DVD (což je ovšem už trochu pasé, v dnešní době BDček), nebo půjčovnu knih (kde si onehdá moje oblíbená kolegyně půjčovala nějaká manga, ovšem přeložená do francouzštiny, které se ukázaly, se odehrávaly v Praze a dokonce jsem v nich našel české texty!). Nebo tyto peníze používá na sponzorování nějakých událostí nebo zboží, paštikami z husích jater počínaje, přes permanentku do Louveru až po lyžařský zájezd nebo dovolenou u moře konče. Dnes zrovna přišly dvě nabídky, jedna na lyžování v Alpách, a druhá na dovolenou u moře ve Španělsku. Přitom to není zdaleka první dovolená, která byla v nabídce. Začínám mít pocit, že moje obava, co s tou dovolenou budu dělat, byla lichá. Sleva od podniku totiž rozhodně není symbolická :).
Čímž se dostávám k dovolené. To je taková místní specialita. Francouzi mají zjevně dovolenou rádi (stejně jako prázdniny, státní svátky a jiné výjimečné dny). Před tím, než jsem si vyplňoval dovolenou na konec roku, domluvil jsem se šéfem, že si vezmu dovolenou mezi svátky (kdy to bylo beztak povinné) a něco před, a pokud mi to nevyjde, tak si vezmu neplacené volno. Když jsem ale spustil speciální program na vyplňování dovolené, tak jsem se celkem pobavil, protože podle výpočtu jsem měl mít 11,3 dny dovolené (za odpracované 2 poslední měsíce roku). Což v pohodě pokrylo všechny moje potřeby a ještě zbylo do dalšího roku. Francouzi totiž, přesto, že mají dovolenou rádi, zjistili, že ne vždy se jim ji podaří vybrat všechnu, takže zavedli "spořící" dovolenkové účty, na které je možné si ukládat přebytečné dny, které se tam mohou hromadit v podstatě až do důchodu (nebo výpovědi). Dokonce mají dva, jeden "akční", kde si dovolenou člověk může vybrat kdykoliv a druhý "důchodový", který se dá použít ke zkrácení odchodu do důchodu.
Co mne ovšem zarazilo bylo, že mých 11,3 dny bylo rozčleněno do celkem pěti různých kategorií (a to jsem ani neměl všechny). Zatímco v Česku je jeden den dovolené jako druhý (bez nějakých zvláštních odlišností nebo požadavků na vybrání), francouzské dny dovolené si rozhodně rovné nejsou. Existují totiž:
- klasické dny (congés), v podstatě to, co mají i v jiných zemích jako základní dovolenou (což je 20 dní, nebo 4 týdny),
- 5. týden (congés 5ème), pátý týden dovolené, v podstatě něco jako první přídavek,
- RTT dny (congés RTT), dny, které zaměstnavatel poskytuje jako kompenzaci za to, že zaměstnanec pracuje standardních 40 hodin týdně, místo uzákoněných 35,
- služné dny (congés ancienneté), podle počtu odpracovaných let ve firmě a podle stáří pracovníka,
- náhradní dny (congés féries), pokud nějaký státní svátek připadne na den pracovního klidu, je zaměstnancům poskytována kompenzace v náhradním dni volna,
- dále pár obskurních dnů volna, např. za to, že v rámci služebních povinností je potřeba cestovat, nebo za to, že si zaměstnanec uvědoměle vybírá dovolenou v průběhu celého roku (a nenechává to nakonec).
Kromě toho existují způsoby, jak získat další dny volna pro "normální" výjimečné situace, jako např. stěhování, svatba, pohřeb, atd. Takže nakonec se člověk dopracuje k poměrně úctyhodné částce ;-).
Na druhou stranu je ovšem fakt, že většina lidí je skutečně zvyklá pracovat (tedy ne jenom v práci sedět) a že je i zvyklá pracovat dlouho (těch 8 hodin denně je spíš minimum, než maximum). Přestože pracovní smlouva (ta moje) paradoxně vymezuje maximální počet dní, které nesmím přesáhnout a vůbec neřeší kolik hodin by to mělo být. Takže přes všechny ty dovolené a úlevy se údajně ukazuje, že např. Francouzi pracují v průměru více hodin než Němci. To je ovšem francouzská statistika. Německá by k tomu patrně dodala, že Francouzi sice pracují více hodin, ale Němci jsou v globálu efektivnější. Jako nezaujatý pozorovatel mohu potvrdit, že v obojím je nějaká pravda. Jediný problém je, kam dát do této stupnice Čechy.
Co mi ovšem bude víc chybět, bude pravidelný večerní surfing. Tak nějak jsem si na to na hotelu zvykl, zvlášť díky tomu, že v posteli se nic jiného seriózního dělat nedá.
Dnes mi volali z banky. Ne ovšem kvůli tomu, aby mi sdělili, že si mohu vyzvednout PIN, šekovou knížku a přístupové kódy na pobočce, kde je mám přichystané. Nějaká paní mi volala (ze skrytého čísla) proto, že zjistila, že jsem si nedávno otevřel u nich účet a podle nějaké interní směrnice tedy se mnou chce udělat krátký dotazník, jak jsem s celým procesem otevření a přístupem spokojen. Tak jsem jí vysvětlil, že mám už skoro dva týdny peníze na účtu a nemohu s nimi nic dělat (a že bych to potřeboval a chtěl). Prý to chápe. A jak jsem tedy spokojen. Tak jsem přiznal, že tedy vůbec spokojen nejsem, a že bych byl rád, kdyby mi mohla nějak pomoci se k mým penězům dostat. Prý to zkusí, a ať jí dám ji svoji emailovou adresu. Opáčil jsem, že všechny moje nacionále tam musí mít. Prý ne. Tak jsem zvědav. Zatím žádný email nepřišel. Doufám, že to nebyl nějaký phishing.
Zato přišla dobrá zpráva z Arvalu. Prý si mám najít nějaký servis na výměnu pneumatik (na zimní) a o zbytek se postará Arval. Abych to vysvětlil, v Paříži se auta na zimu nepřezouvají. Je to dané tím, že se s tím nikomu nechce otravovat a podnebí to vyloženě nevyžaduje. Pro mne ovšem by to byl problém, pokud bych chtěl jet do Německa, nebo do Česka autem, protože v obou platí vyhláška o zimním obutí. První věc, kterou jsem tedy udělal, když jsem přebral služební auto, byla, že jsem se dožadoval zimních pneumatik. Čímž jsem všechny vyvedl z míry. Nakonec se ale podařilo dojednat právě u firmy, která poskytuje firemní leasing, že za nějaký měsíční příplatek mi to na zimáky přezují. A dnes to potvrdili emailem - trvalo to jenom měsíc a něco...
Ptal jsem kolegů, kterého internetového poskytovatele by mi doporučili. Ukázalo se, že téměř všichni jsou u free. Free ovšem není "free", jak by název mohl napovídat, ale je známé tím, že poskytuje lepší služby, za míň peněz a zároveň je technologickým tahounem. Tak jsem tam po obědě zavolal. Chtěli vědět, jestli tam mám linku. Říkám, že nevím. Tak prý ať zavolám znova až to zjistím. Linku by mi mohli zřídit, ale bylo by to 40 babek plus. Zatím to vypadá, že by to tam šlo, ale bylo by to jenom ADSL. Což mne trochu zklamalo. Čekal jsem, že v novostavbě by mohla být už optika. Zavolal jsem pro jistotu na investora, který potvrdil, že údajně mám v bytě linku od France Telecomu, a číslo linky je na zárubni vstupních dveří. No vida. Musím to omrknout, hned jak se tam dostanu. Měl jsem pocit, že těch štítků je tam nějak moc, ale zrovna tohohle jsem si nějak zvlášť nevšiml.
Také jsem se dnes ptal, kdy budou výplatnice a byl jsem překvapen hned dvakrát. Výplatnice se tady nerozdávají ve firmě (jak je u nás zvykem), ale chodí na domácí adresu poštou. Na moji "domácí" adresu (v hotelu) ovšem nic nepřišlo. Když to naše nová síla na personálním zkoušela prověřit, zjistila, že mi žádná výplatnice ani přijít neměl. Prostě nejsem v systému. Hmm, asi bude potřeba na tom trochu zapracovat. Je pravda, že jsem dodal RIB po termínu, ale údajně to měli i tak být schopní zvládnout. Peníze jsem ovšem dostal zálohou, takže vlastně to ani takový problém není, jen škoda, že se k nim zatím nemohu dostat...
Z jiného soudku, ve Francii v každé firmě, která má víc než 50 zaměstnanců musí existovat závodní výbor (comité d'entreprise), který musí dostávat od podniku nějaké peníze (nejen na svoji činnost). A těchto peněz výbor využívá na různá přilepšení pro zaměstnance, např. půjčovnu DVD (což je ovšem už trochu pasé, v dnešní době BDček), nebo půjčovnu knih (kde si onehdá moje oblíbená kolegyně půjčovala nějaká manga, ovšem přeložená do francouzštiny, které se ukázaly, se odehrávaly v Praze a dokonce jsem v nich našel české texty!). Nebo tyto peníze používá na sponzorování nějakých událostí nebo zboží, paštikami z husích jater počínaje, přes permanentku do Louveru až po lyžařský zájezd nebo dovolenou u moře konče. Dnes zrovna přišly dvě nabídky, jedna na lyžování v Alpách, a druhá na dovolenou u moře ve Španělsku. Přitom to není zdaleka první dovolená, která byla v nabídce. Začínám mít pocit, že moje obava, co s tou dovolenou budu dělat, byla lichá. Sleva od podniku totiž rozhodně není symbolická :).
Čímž se dostávám k dovolené. To je taková místní specialita. Francouzi mají zjevně dovolenou rádi (stejně jako prázdniny, státní svátky a jiné výjimečné dny). Před tím, než jsem si vyplňoval dovolenou na konec roku, domluvil jsem se šéfem, že si vezmu dovolenou mezi svátky (kdy to bylo beztak povinné) a něco před, a pokud mi to nevyjde, tak si vezmu neplacené volno. Když jsem ale spustil speciální program na vyplňování dovolené, tak jsem se celkem pobavil, protože podle výpočtu jsem měl mít 11,3 dny dovolené (za odpracované 2 poslední měsíce roku). Což v pohodě pokrylo všechny moje potřeby a ještě zbylo do dalšího roku. Francouzi totiž, přesto, že mají dovolenou rádi, zjistili, že ne vždy se jim ji podaří vybrat všechnu, takže zavedli "spořící" dovolenkové účty, na které je možné si ukládat přebytečné dny, které se tam mohou hromadit v podstatě až do důchodu (nebo výpovědi). Dokonce mají dva, jeden "akční", kde si dovolenou člověk může vybrat kdykoliv a druhý "důchodový", který se dá použít ke zkrácení odchodu do důchodu.
Co mne ovšem zarazilo bylo, že mých 11,3 dny bylo rozčleněno do celkem pěti různých kategorií (a to jsem ani neměl všechny). Zatímco v Česku je jeden den dovolené jako druhý (bez nějakých zvláštních odlišností nebo požadavků na vybrání), francouzské dny dovolené si rozhodně rovné nejsou. Existují totiž:
- klasické dny (congés), v podstatě to, co mají i v jiných zemích jako základní dovolenou (což je 20 dní, nebo 4 týdny),
- 5. týden (congés 5ème), pátý týden dovolené, v podstatě něco jako první přídavek,
- RTT dny (congés RTT), dny, které zaměstnavatel poskytuje jako kompenzaci za to, že zaměstnanec pracuje standardních 40 hodin týdně, místo uzákoněných 35,
- služné dny (congés ancienneté), podle počtu odpracovaných let ve firmě a podle stáří pracovníka,
- náhradní dny (congés féries), pokud nějaký státní svátek připadne na den pracovního klidu, je zaměstnancům poskytována kompenzace v náhradním dni volna,
- dále pár obskurních dnů volna, např. za to, že v rámci služebních povinností je potřeba cestovat, nebo za to, že si zaměstnanec uvědoměle vybírá dovolenou v průběhu celého roku (a nenechává to nakonec).
Kromě toho existují způsoby, jak získat další dny volna pro "normální" výjimečné situace, jako např. stěhování, svatba, pohřeb, atd. Takže nakonec se člověk dopracuje k poměrně úctyhodné částce ;-).
Na druhou stranu je ovšem fakt, že většina lidí je skutečně zvyklá pracovat (tedy ne jenom v práci sedět) a že je i zvyklá pracovat dlouho (těch 8 hodin denně je spíš minimum, než maximum). Přestože pracovní smlouva (ta moje) paradoxně vymezuje maximální počet dní, které nesmím přesáhnout a vůbec neřeší kolik hodin by to mělo být. Takže přes všechny ty dovolené a úlevy se údajně ukazuje, že např. Francouzi pracují v průměru více hodin než Němci. To je ovšem francouzská statistika. Německá by k tomu patrně dodala, že Francouzi sice pracují více hodin, ale Němci jsou v globálu efektivnější. Jako nezaujatý pozorovatel mohu potvrdit, že v obojím je nějaká pravda. Jediný problém je, kam dát do této stupnice Čechy.
24. listopadu 2011
Střípky
Dneska mi volali z banky. Prý se jim vrátila zásilka, s kartou a přístupovými kódy k účtu, kterou poslali na adresu mé kolegyně, kde teď formálně bydlím. Sice jsem je předem instruoval, že tam na schránce jméno nemám, ať to napíšou na obálku i se jménem jejím, ale holt systém je nastaven tak, že tam nic změnit nejde. O druhý servis se pokusí příští týden.
Také jsem zjistil, proč se vyplatí bydlet blízko pobočky. Místní jsou totiž posedlí placením šeky. Každý má šekovou knížku a platí se s tím kde co. A pak je dobré mít pobočku kousek, když tam člověk pořád ty šeky nosí, nebo si pro ně naopak chodí. Zrovna včera jsem byl na nákupu v Carrefouru, když hlásili, že pro nějaké potíže, kterým jsem nerozuměl, neberou platební karty ani šeky. Kolegové v práci tvrdí, že platba šekem je bez poplatku (a proto je to tak oblíbené), ale když jsem se díval do ceníků, tak mi to úplně tak zřejmé (že to je bez poplatku) nepřišlo. Představa, že si jdu koupit chleba a zaplatím to šekem mi přijde lehce bizarní.
Každopádně, já budu šeky také potřebovat, na zaplacení pronájmu. Ovšem nevím, jestli je v té době budu mít. Šeky totiž banka pošle (na moji stálou adresu :)) až tehdy, kdy se na účtu objeví první peníze. Pokud vše dopadne dobře, tak by se mi první výplata mohla v předstihu objevit na účtu v pondělí. Pak budu mít celé tři dny na to, aby mi přišla šekové knížka. Zatím mám dojem, že věci tady na sebe navazují, tak nějak přirozeně, vždy v tom posledním možném termínu, byť se člověk snaží, začít řešit vše v předstihu, právě proto, aby měl rezervu. Zatím to vypadá, že každá rezerva se spolehlivě něčím vyčerpá.
Na druhou stranu mě ovšem můj bankéř překvapil tím, že mne pozval na večírek ke konci roku do jejich pobočky Premier klubu - prý kousek od Champs-Elysées. Ptal jsem se co tam. Prý bych se mohl dozvědět něco o bance, klubu a tak. Tak jsem se ptal, jestli tam budou nějaké přednášky, nebo poradci... To ne, ale bude tam koktejl a mohu si tam vzít jednu osobu s sebou :). Bohužel, přestože jsem byl docela zvědavý na to, jak vypadá takový vánoční koktejl bankovních klientů, musel jsem odmítnout. Nikoho, kdy by tam šel se mnou, bych nesehnal, a pokoušet se vést nevázanou koktejlovou konverzaci s kýmkoliv cizím, by se mohlo rovnat společenské sebevraždě. Tak třeba příští rok. Nevzpomínám si, že by mě někdy pozvala spořka, na svůj večírek pro klienty :).
Dneska jsem v práci úspěšně absolvoval zdravotní prohlídku a byl oficiálně uznán schopným pracovat ve Francii. Prohlídka byla zajímavá tím, že jsem ji nečekal. Sice mi dopředu sekretářka psala (stejně jako dalším asi 15 lidem), že se máme přihlásit, ale protože jsem nevěděl, jestli nebudu služebně pryč, tak jsem se nepřihlásil a tím to považoval za vyřešené. Ne tak oni. Dopoledne mi zavolala sestřička, jestli bych mohl přijít na ošetřovnu. Vzhledem k tomu, že ošetřovna je v přízemí hned vedle automatů na kávu a zrovna jsem nic neměl, tak jsem na to kývl. Když jsem přišel dolů, seděl tam v čekárně už nějaký kolega, který vyplňoval na počítači dotazník ohledně stresu. Pak si ho zavolala doktorka a mne si vzala sestřička. Zkoušela mne z vidění (na takové té klasické tabuli co mají očaři), pak jsem četl nějaký pidi text (kvůli kontrole vidění na blízku), kde mi větší problém dělalo to vůbec správně vyslovit (než to vidět), protože to byl zjevně úryvek, z nějakého přírodovědně-filozofického článku o chování zvířat.
Jediná věc, která mne překvapila (protože jsem ji předtím nikdy neviděl), byla, když mi zkoušela únavu oka tím, že mi dala takové, jakoby divadelní, brýle, s jedním okem zakrytým a do toho druhého mi svítila bodovou baterkou. Zároveň se u toho, vedle toho svítícího bodu, promítala svítící svislá čára, kterou pak nějakým seřizováním nastavovala tak, aby se nakonec překryla s tím svítícím bodem. Dělala to jenom na jednom oku a pak řekla, že to je v pořádku. Takže nakonec jsme si akorát nerozuměli v tom, odkud jsem a místo Česka, mi napsala do karty Čečensko nebo něco podobného :).
Doktorka mi změřila tlak, vyptala se mne na pár základních věcí, promačkala, poslechla, zvážila a pustila. A opravila mi tu Čečnu na Česko :). Když to srovnám s prohlídkou, kterou jsem absolvoval jako výstupní v Praze, kde mi normálně brali vzorky všeho možného, posílali mne na oční, rehabilitaci, tak tohle vedle toho vypadalo jako taková pohodová přátelská návštěva. Mám ovšem pochybnosti, že by přitom mohli něco skutečně zjistit, pokud by teda člověk nebyl vyloženě na umření.
Závodka si dneska vysloužila první černý puntík. Zkusil jsem po dlouhé době zase polévku, měla být provensálská, a při jídle z ní vylovil něco hodně tvrdého a zároveň, zjevně uměle, přesně opracovaného. Kolegové tvrdili, že to je autentický provensálský zub, mně to spíš přišlo jako nějaký mořský kámen, rozříznutý pilkou. Takže polévku na delší dobu zase vynechám.
O polední přestávce stáli před vchodem rozdávači letáků. Jeden jsem si vzal, protože na něm bylo velkým písmem vysázeno MERCI. Ukázalo se, že to je výzva k podpoře a podpisové akci. Na pobočce zrušili tým, který dělal nějaký vývoj pro Symbian. Což není překvapivé, pro někoho, kdo trochu sleduje technologie v mobilních telefonech. Co bylo překvapivé, že se zrušený tým domáhal toho, aby byl ze stejných lidí vytvořen nový tým, který by místo toho vyvíjel věci pro Linux, Windows Phone, nebo Meego. Ať žijí odbory.
Poprvé, od té doby, co tady bydlím, jsem si zkusil pustit televizi. Asi dvakrát jsem procvakal všech 30 programů a zase ji vypnul. Zjistil jsem, že nejsem schopen se dívat ani na Akta X, když jsou ve francouzštině.
Také jsem zjistil, proč se vyplatí bydlet blízko pobočky. Místní jsou totiž posedlí placením šeky. Každý má šekovou knížku a platí se s tím kde co. A pak je dobré mít pobočku kousek, když tam člověk pořád ty šeky nosí, nebo si pro ně naopak chodí. Zrovna včera jsem byl na nákupu v Carrefouru, když hlásili, že pro nějaké potíže, kterým jsem nerozuměl, neberou platební karty ani šeky. Kolegové v práci tvrdí, že platba šekem je bez poplatku (a proto je to tak oblíbené), ale když jsem se díval do ceníků, tak mi to úplně tak zřejmé (že to je bez poplatku) nepřišlo. Představa, že si jdu koupit chleba a zaplatím to šekem mi přijde lehce bizarní.
Každopádně, já budu šeky také potřebovat, na zaplacení pronájmu. Ovšem nevím, jestli je v té době budu mít. Šeky totiž banka pošle (na moji stálou adresu :)) až tehdy, kdy se na účtu objeví první peníze. Pokud vše dopadne dobře, tak by se mi první výplata mohla v předstihu objevit na účtu v pondělí. Pak budu mít celé tři dny na to, aby mi přišla šekové knížka. Zatím mám dojem, že věci tady na sebe navazují, tak nějak přirozeně, vždy v tom posledním možném termínu, byť se člověk snaží, začít řešit vše v předstihu, právě proto, aby měl rezervu. Zatím to vypadá, že každá rezerva se spolehlivě něčím vyčerpá.
Na druhou stranu mě ovšem můj bankéř překvapil tím, že mne pozval na večírek ke konci roku do jejich pobočky Premier klubu - prý kousek od Champs-Elysées. Ptal jsem se co tam. Prý bych se mohl dozvědět něco o bance, klubu a tak. Tak jsem se ptal, jestli tam budou nějaké přednášky, nebo poradci... To ne, ale bude tam koktejl a mohu si tam vzít jednu osobu s sebou :). Bohužel, přestože jsem byl docela zvědavý na to, jak vypadá takový vánoční koktejl bankovních klientů, musel jsem odmítnout. Nikoho, kdy by tam šel se mnou, bych nesehnal, a pokoušet se vést nevázanou koktejlovou konverzaci s kýmkoliv cizím, by se mohlo rovnat společenské sebevraždě. Tak třeba příští rok. Nevzpomínám si, že by mě někdy pozvala spořka, na svůj večírek pro klienty :).
Dneska jsem v práci úspěšně absolvoval zdravotní prohlídku a byl oficiálně uznán schopným pracovat ve Francii. Prohlídka byla zajímavá tím, že jsem ji nečekal. Sice mi dopředu sekretářka psala (stejně jako dalším asi 15 lidem), že se máme přihlásit, ale protože jsem nevěděl, jestli nebudu služebně pryč, tak jsem se nepřihlásil a tím to považoval za vyřešené. Ne tak oni. Dopoledne mi zavolala sestřička, jestli bych mohl přijít na ošetřovnu. Vzhledem k tomu, že ošetřovna je v přízemí hned vedle automatů na kávu a zrovna jsem nic neměl, tak jsem na to kývl. Když jsem přišel dolů, seděl tam v čekárně už nějaký kolega, který vyplňoval na počítači dotazník ohledně stresu. Pak si ho zavolala doktorka a mne si vzala sestřička. Zkoušela mne z vidění (na takové té klasické tabuli co mají očaři), pak jsem četl nějaký pidi text (kvůli kontrole vidění na blízku), kde mi větší problém dělalo to vůbec správně vyslovit (než to vidět), protože to byl zjevně úryvek, z nějakého přírodovědně-filozofického článku o chování zvířat.
Jediná věc, která mne překvapila (protože jsem ji předtím nikdy neviděl), byla, když mi zkoušela únavu oka tím, že mi dala takové, jakoby divadelní, brýle, s jedním okem zakrytým a do toho druhého mi svítila bodovou baterkou. Zároveň se u toho, vedle toho svítícího bodu, promítala svítící svislá čára, kterou pak nějakým seřizováním nastavovala tak, aby se nakonec překryla s tím svítícím bodem. Dělala to jenom na jednom oku a pak řekla, že to je v pořádku. Takže nakonec jsme si akorát nerozuměli v tom, odkud jsem a místo Česka, mi napsala do karty Čečensko nebo něco podobného :).
Doktorka mi změřila tlak, vyptala se mne na pár základních věcí, promačkala, poslechla, zvážila a pustila. A opravila mi tu Čečnu na Česko :). Když to srovnám s prohlídkou, kterou jsem absolvoval jako výstupní v Praze, kde mi normálně brali vzorky všeho možného, posílali mne na oční, rehabilitaci, tak tohle vedle toho vypadalo jako taková pohodová přátelská návštěva. Mám ovšem pochybnosti, že by přitom mohli něco skutečně zjistit, pokud by teda člověk nebyl vyloženě na umření.
Závodka si dneska vysloužila první černý puntík. Zkusil jsem po dlouhé době zase polévku, měla být provensálská, a při jídle z ní vylovil něco hodně tvrdého a zároveň, zjevně uměle, přesně opracovaného. Kolegové tvrdili, že to je autentický provensálský zub, mně to spíš přišlo jako nějaký mořský kámen, rozříznutý pilkou. Takže polévku na delší dobu zase vynechám.
O polední přestávce stáli před vchodem rozdávači letáků. Jeden jsem si vzal, protože na něm bylo velkým písmem vysázeno MERCI. Ukázalo se, že to je výzva k podpoře a podpisové akci. Na pobočce zrušili tým, který dělal nějaký vývoj pro Symbian. Což není překvapivé, pro někoho, kdo trochu sleduje technologie v mobilních telefonech. Co bylo překvapivé, že se zrušený tým domáhal toho, aby byl ze stejných lidí vytvořen nový tým, který by místo toho vyvíjel věci pro Linux, Windows Phone, nebo Meego. Ať žijí odbory.
Poprvé, od té doby, co tady bydlím, jsem si zkusil pustit televizi. Asi dvakrát jsem procvakal všech 30 programů a zase ji vypnul. Zjistil jsem, že nejsem schopen se dívat ani na Akta X, když jsou ve francouzštině.
22. listopadu 2011
Je dormais
Strohý záznam dnešního dne:
02:00 asi usínám
04:45 vstávám
05:25 nasedám to taxíku směr Roissy
05:50 vysedám v Roissy
07:10 nasedám do letadla směr Mnichov
08:40 taxík směr Mnichov
09:40 pořád taxík směr Mnichov
10:00 setkání u zákazníka
12:30 oběd
14:40 taxík na letiště
17:00 nástup do letadla do Paříže, které mělo odletět 16:55
17:50 odlet
19:15 přílet na CDG
19:45 RER z letiště
20:30 home sweet home
A teď bez seznamu:
Plánovaná cesta taxíkem ráno trvala necelých 30 minut, Périphérique fluide, hlásí tabule hned u vjezdu. Škoda, že to takhle vypadá jen v pět ráno. Neplánovanou půl hodinu navíc využívám k tomu dát si kávu.
V letadle:
Jak to, že má Lufthansa taková pohodlná sedadla a doteď jsem o nich nevěděl. Schválně jsem si rezervoval poslední řadu, aby se mi nikdo nedíval přes rameno až si budu procházet prezentaci. Nebylo to potřeba. Nikdo neseděl ani vedle mne, ani přede mnou.
Letuška, která má na starosti "záď", je jednak děsně přitažlivá, a jednak milá, takovým tím způsobem, že člověk má pocit, že je to výjimečně a výhradně pro něj. Doteď na ni myslím.
Lufthansa dělá rozhodně lepší sedadla, než krosanty. Alespoň, co se kvality umělé hmoty týče.
V Mnichově:
Vyrážím z letiště v taxíku a obdivuji odhlučnění vozu. Vzhledem k tomu, že mám tuhle trasu najetou už ledasčím, překvapuje mne, že to jde i bez ohluchnutí. Poté, co zavolám kolegyni, že všechno jde podle plánu, ať vyrazí z hotelu, dostaneme se do kolony. Objíždíme Mnichov po A99 a nakonec dorážím pět minut před začátkem. S kolegyní dostáváme visačky pro pohyb v areálu, na kterých je na obou moje jméno.
Schůzka probíhá v pohodě a oběd v závodce příjemně překvapí.
Na letiště dorazíme skoro dvě hodiny před odletem. Využíváme to k tomu, že nic neděláme a při tom střídavě mluvíme anglicky a francouzsky (německy se zmůžu už jen na ustálené fráze a jednoslovné věty - např. "ich bin ein Kamarad Herr Kapitan"), podle toho, jak mi dochází slovní zásoba.
Vypadá to, že podle plánu neodletíme, zato si můžeme vychutnat natřískané letadlo. Bodejť by ne, když předchozí let Lufthansa zrušila. Kolegyně, poté, co se jí to už několikrát (u toho předchozího letu) stalo, si ho přestala rezervovat. Lepší je ty dvě hodiny strávit jinde. I když zrovna mnichovské letiště považuji za velice příjemné. Na rozdíl od pařížského CDG, které je pravý opak.
V letadle:
Starší francouzský pár vedle mne nevěřícně zkoumá Milchreis, kterou Lufthansa servisuje ke svačině, a pak se pokouší vyprostit důmyslně připojenou a sofistikovaně složenou plastovou lžičku. Německý inženýrink tentokrát vítězí nad francouzskou improvizací. Při přistání je skvělá viditelnost a Paříž září do noci s dominantní Eiffelovkou a La Défense.
Po přistání:
Pro návrat volím RER, je to jistější a když člověk nastupuje na letišti, tak i pohodlné. Nějaká Ruska řve do telefonu na celý vagón. Asi si myslí, že jí nikdo nerozumí.
Za hoďku jsem doma. Měl bych sice spát, ale dvě kávy udělaly své. Zkusím tedy něco napsat. Ale neměl bych zabředat do hlubokých myšlenek, je obtížné je pak udržet.
Včera jsem se dozvěděl, že moje složka podaná v rámci žádosti o pronájem, byla přijata. Vypadá to, že na mne čeká lukrativní 1+1 s výhledem na tramvajovou vozovnu.
V pátek letím znovu do Mnichova. Doufám, že tam bude ráno stejná letuška, jako dneska...
02:00 asi usínám
04:45 vstávám
05:25 nasedám to taxíku směr Roissy
05:50 vysedám v Roissy
07:10 nasedám do letadla směr Mnichov
08:40 taxík směr Mnichov
09:40 pořád taxík směr Mnichov
10:00 setkání u zákazníka
12:30 oběd
14:40 taxík na letiště
17:00 nástup do letadla do Paříže, které mělo odletět 16:55
17:50 odlet
19:15 přílet na CDG
19:45 RER z letiště
20:30 home sweet home
A teď bez seznamu:
Plánovaná cesta taxíkem ráno trvala necelých 30 minut, Périphérique fluide, hlásí tabule hned u vjezdu. Škoda, že to takhle vypadá jen v pět ráno. Neplánovanou půl hodinu navíc využívám k tomu dát si kávu.
V letadle:
Jak to, že má Lufthansa taková pohodlná sedadla a doteď jsem o nich nevěděl. Schválně jsem si rezervoval poslední řadu, aby se mi nikdo nedíval přes rameno až si budu procházet prezentaci. Nebylo to potřeba. Nikdo neseděl ani vedle mne, ani přede mnou.
Letuška, která má na starosti "záď", je jednak děsně přitažlivá, a jednak milá, takovým tím způsobem, že člověk má pocit, že je to výjimečně a výhradně pro něj. Doteď na ni myslím.
Lufthansa dělá rozhodně lepší sedadla, než krosanty. Alespoň, co se kvality umělé hmoty týče.
V Mnichově:
Vyrážím z letiště v taxíku a obdivuji odhlučnění vozu. Vzhledem k tomu, že mám tuhle trasu najetou už ledasčím, překvapuje mne, že to jde i bez ohluchnutí. Poté, co zavolám kolegyni, že všechno jde podle plánu, ať vyrazí z hotelu, dostaneme se do kolony. Objíždíme Mnichov po A99 a nakonec dorážím pět minut před začátkem. S kolegyní dostáváme visačky pro pohyb v areálu, na kterých je na obou moje jméno.
Schůzka probíhá v pohodě a oběd v závodce příjemně překvapí.
Na letiště dorazíme skoro dvě hodiny před odletem. Využíváme to k tomu, že nic neděláme a při tom střídavě mluvíme anglicky a francouzsky (německy se zmůžu už jen na ustálené fráze a jednoslovné věty - např. "ich bin ein Kamarad Herr Kapitan"), podle toho, jak mi dochází slovní zásoba.
Vypadá to, že podle plánu neodletíme, zato si můžeme vychutnat natřískané letadlo. Bodejť by ne, když předchozí let Lufthansa zrušila. Kolegyně, poté, co se jí to už několikrát (u toho předchozího letu) stalo, si ho přestala rezervovat. Lepší je ty dvě hodiny strávit jinde. I když zrovna mnichovské letiště považuji za velice příjemné. Na rozdíl od pařížského CDG, které je pravý opak.
V letadle:
Starší francouzský pár vedle mne nevěřícně zkoumá Milchreis, kterou Lufthansa servisuje ke svačině, a pak se pokouší vyprostit důmyslně připojenou a sofistikovaně složenou plastovou lžičku. Německý inženýrink tentokrát vítězí nad francouzskou improvizací. Při přistání je skvělá viditelnost a Paříž září do noci s dominantní Eiffelovkou a La Défense.
Po přistání:
Pro návrat volím RER, je to jistější a když člověk nastupuje na letišti, tak i pohodlné. Nějaká Ruska řve do telefonu na celý vagón. Asi si myslí, že jí nikdo nerozumí.
Za hoďku jsem doma. Měl bych sice spát, ale dvě kávy udělaly své. Zkusím tedy něco napsat. Ale neměl bych zabředat do hlubokých myšlenek, je obtížné je pak udržet.
Včera jsem se dozvěděl, že moje složka podaná v rámci žádosti o pronájem, byla přijata. Vypadá to, že na mne čeká lukrativní 1+1 s výhledem na tramvajovou vozovnu.
V pátek letím znovu do Mnichova. Doufám, že tam bude ráno stejná letuška, jako dneska...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)