Jak to začalo

Ve firmě došlo ke změně v řízení obchodníků (a jejich podpory, což se týká i mne) a tak se může stát, že se za pár týdnů (měsíců) budu stěhovat někam jinam. Zatím sice nikdo netuší proč, a jak by to pak fungovalo, ale tato možnost se netýká jenom mne, ale také mých kolegů. Na jednu stranu by to bylo svým způsobem škoda, protože zrovna náš tým fungoval fakt dobře (po odborné i lidské stránce), ale nový systém je nastaven jinak a pokud bychom skutečně byli důslední, tak v nové struktuře ve stávající podobě určitě nepřetrvá. Na druhou stranu, přece jenom, jsme francouzsko-italská firma, kde je vždy prostor pro "specifická" řešení. Takže nám nezbývá, než se nechat překvapit.

Je tedy zároveň nejvyšší čas napsat něco k tomu, jak jsem se vlastně dostal k tomu, že jsem momentálně v Paříži, protože by to za chvíli už mohlo přestat být aktuální. Když jsem v rámci firmy před 5 lety měnil pozici (už po několikáté) dostal jsem se do týmu, který měl šéfa ve Francii, jeden kolega byl v Ženevě a druhý v Mnichově, a časem přibyl ještě jeden kolega k šéfovi. Tenkrát jsem se rozhodl, že to je dobrá příležitost se začít učit francouzsky, protože určitě bude příležitost se do Francie podívat. Takže jsem se přihlásil do kurzu francouzštiny na IFP a skutečně, ani ne za půl roku jsem do Provence vyrazil (tehdy jsem pracoval ve skupině, která má sídlo v Provence) a zážitek to byl. Bohužel to bylo také naposled. Nicméně jsem v mezičase zjistil, že mne baví francouzština. Sám to nechápu jak se to stalo, trochu podezřívám, že za to může IFP, protože má dobré učitele (měl jsem jich ze celou dobu asi 7 různých a ač každý jiný, všichni mě svým způsobem hodně dali) a pak to, že do mých kurzů se přihlásila vždycky spousta krásných děvčat. Nevím jestli to je běžné, nebo to bylo tím, že jsem chodil na kurzy ráno, ale prostě to tak bylo. Kdyby mi to někdo řekl předtím, tak bych se tomu asi zasmál, ale po čtyřleté zkušenosti už se tím jenom bavím.

Francouzština byla poměrně náraz, přece jenom, v jazycích jsem ve srovnání s ostatními předměty měl na škole vždy horší výsledky a nebál bych se označit za jazykového antitalenta, navíc jsem byl odchovaný klasickou kombinací ruština - němčina, později doplněná o angličtinu (to ovšem spíš svépomocí), a nikdy jsem ani vzdáleně nepřičichl k nějakému románskému jazyku. Ale když má člověk dobrou motivaci... První aplikace v praxi ovšem dávala tušit, že to rozhodně nebude brnkačka.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem do Francie po první návštěvě už nezavítal a navíc jsem opět změnil místo, tentokrát se šéfem v Paříži. Součástí nabídky bylo i to, že se nejspíš v blízké době přestěhuji z Prahy do Mnichova (sic). Měl jsem tam totiž svého nejdůležitějšího zákazníka. Zatím jsem ale vyčkával v Praze, jak se situace se zákazníkem vyvine a přitom se dál učil francouzsky. Což by sice mohlo vypadat na první pohled kontraproduktivní, ale měl jsem pro to svoje důvody. Jednak můj šéf, jeho šéf a všichni týmoví kolegové byli v Paříži, jednak tam byla i většina obchodníků. Takže jsem tam skutečně také začal jezdit a to poměrně často. To začalo asi před 3 lety. Chvíli jsem zkoušel chodit současně do frániny a do němčiny, ale ukázalo se, že v mém věku už na to nemám kapacitu, takže jsem toho po asi jeden a půl roce nechal. Navíc mě němčina na Goethe Institutu zdaleka tak nebavila jako francouzština na IFP (o děvčatech ani nemluvě). To ale v podstatě nevadilo, protože můj přesun do Mnichova rozhodně nebyl na pořadu dne.

No a loni před prázdninami jsem si říkal, že bych mohl svoje čtyři roky na IFP nějak oslavit, a přihlásil se na zkoušku B1. Což je v podstatě první zkouška "která má smysl", protože úrovně A1 a A2 jsou spíš jen takové testy. A na B2 budu muset ještě pořádně zapracovat :). Teoreticky jsem měl tu úroveň už po zimním semestru, ale úplně jsem se na to necítil, a tak jsem to odložil až na léto. A shodou okolností mi pár dní po té, co jsem ji úspěšně absolvoval, šéf nabídl, jestli bych se nechtěl (po těch třech a půl letech stěhování do Mnichova) přestěhovat do Paříže. Důvody pro to byly poměrně zřejmé. Byl jsem jediný z jeho týmu, kdo v Paříži nebyl. Ušetřil bych si tak několik cest ročně, také bych se snadněji dopravoval do Marseille nebo do Bruselu, kde jsem měl občas také s někým něco do činění a vůbec bych se z profesní periferie, až téměř z profesního vyhnanství, dostal do centra dění. V Praze jsem byl ze své skupiny jediný, takže to byla jen otázka času, zda se někam přestěhuji (a tím se k někomu přidám), nebo si najdu práci jinde. Ale protože jsem měl rád svoje kolegy, hledat práci jinde jsem si nechtěl. Takže jsem to ani nemusel dlouho zvažovat.

Přes prázdniny jsem tedy začal přesun připravovat a přípravy završil tím, že 2. listopadu jsem vystoupil na Roissy z letadla s tím, že se pro změnu, během několika dalších dnů, do Prahy nevrátím. A zbytek je už popsán v blogu.

Někteří přátelé, nebo známí, se mne ptají, jestli se dá "ty Francouze" vydržet. Těžko říct, zobecnit bych to rozhodně nechtěl. Francouzská společenská kultura by si zasloužila samostatný článek, stejně jako typická klišé - nebo spíš cliché (?) :). Každopádně "ty svoje Francouze" mohu úplně v pohodě. Navíc mám pocit, že francouzská mentalita je daleko bližší české, než třeba německá, ruská, polská, nebo maďarská (abych vzal v úvahu sousedy). U Slováků si nejsem jist :). Také by si ovšem zasloužila samostatnou kapitolu. Ovšem, poměrně trefně ji už popsal Stephen Clarke ve své knize Talk to the Snail. Pokud nemáte tušení, ale chtěli byste si představit "typického" Francouze, přečtěte si tuhle knihu.

Pro mne pak hrálo do noty i několik osobních sympatií. Třeba, že mám rád sýry. Nebo dobré víno. Líbí se mi uvolněný přístup v práci. Nevadí mi možnost mít moře, nebo hory. Ani mi nevadí u toho moře vidět dámy nahoře bez :). Oceňuji francouzské vlaky a líbí se mi francouzské stíhačky. I když i to by nakonec chtělo samostatnou kapitolu...