Zobrazují se příspěvky se štítkemnákupy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnákupy. Zobrazit všechny příspěvky

20. prosince 2015

Vánoční

Vypukly Vánoce. Přesněji, vypukla vánoční horečka. Ještě přesněji, vypukla nákupní horečka. Tak jako každý rok. Letos jsem to zaregistroval díky francouzskému Amazonu, který vyhlásil nejen „Black Friday“ (po vzoru amerického Amazonu), nebo „Cyber Monday“ (podle téhož), ale rovnou celý „Cyber Week“, který nejen zásoboval denními nabídkami – tj. nějakou slevou, která vyprší o půlnoci, nebo nějaké jiné, časově poměrně blízké, příležitosti, ale také „flash“ prodejemi, kam začal dávat na různě dlouho dobu, různě zlevněné věci. Sice normálně slevy nesleduji, ale jelikož na Amazonu nakupuji celkem často, tak mi to neuniklo, a při procházení jedné takové nabídky mne zaujal dalekohled.

Ne, že bych potřeboval nový dalekohled, ale při poslední plavbě se ukázalo, že dalekohled na palubě se hodí a vzhledem k tomu, že povinné vybavení, které na lodi normálně zahrnuje i dalekohled, většinou neposkytuje odpovídající světelnost, nebo ostrost, zvláště v kritických situacích, kdy moře je rozbouřené, kardinální znaky se zmítají na vlnách a kapitán se musí rozhodnout, kudy pojede. Posádka pak může kvalitní optiku ocenit při pozorování studentek na studentské regatě, a jiných přírodních krás, které plavba na moři přináší. Maje toto vše na paměti, jsem podlehl vábení „kybernetického výprodeje“ a objednal si dalekohled 10x42, který byl navíc vodotěsný, což mi přišlo, že bude podmínka pro námořní techniku nutná.

Ještě než mi dalekohled došel, jsem se ale s nadšením sobě vlastním vrhl do zkoumání různých dalekohledů, typů a provedení, abych se vzápětí přesvědčil, že mít na dalekohledu „waterproof“ zdaleka stačit nebude a že optika 10x42 není úplně to pravé, spíš, že to je přesně to, co se na loď nehodí. Zvětšení 10x se sice papírově zdá lepší, než zvětšení 8x, ale také přináší daleko větší citlivost na třes a udržet takové zvětšení v klidu vyžaduje pevnou ruku chirurga a to i na pevné zemi, nemluvě o lodi zmítající se v živlu. Naopak průměr čelní čočky 42 mm představuje spíše menší řešení, a tím pádem i menší světelnost, menší výstupní světelný svazek a obecně všechno slabší. Samozřejmě uvedený dalekohled měl i nezanedbatelné výhody. Například byl relativně malý (12x15cm) i lehký (tři čtvrtě kila) a se svým zvětšením a kvalitní optikou se hodil výborně na pozorování ptáků, nebo něčeho jiného, co se dalo pozorovat z pevného postoje, případně lehu, na pevné zemi a v podmínkách kvalitního osvětlení. Což večerní připlouvání do maríny nebo zátoky rozhodně nesplňovalo.

Protože sleva byla docela zásadní, nebál jsem se nabídnout dalekohled, před tím, než jsem ho vrátil, ostatním známým a příznivcům. Ukázalo se ovšem, že sledování ptáků není v Česku ještě tak rozšířené a zájem nikdo neprojevil. Tak jsem dalekohled nakonec Amazonu zase vrátil. A protože už mám i potřebné know-how, v dalším pokusu se už zmást nenechám. Bohužel se stalo ovšem to, co se mi běžně stává, když se do koupi nějaké věci ponořím – zjistím, co nechci, a jakých nedostatků se vyvarovat, a nakonec mi nezbyde, než koupit to nejlepší na trhu. Což způsobuje, že se člověku doma hromadí jen to nejlepší a začíná ztrácet kontakt s realitou běžného konzumenta. Navíc to také leze do peněz.

Dalším znakem blížících se Vánoc byl vánoční potlach v práci (nevím, jak jinak přeložit Pot de Noël), který spočíval v tom, že každý z kolegů, kterých bylo celkem dost, donesl něco z domu, případně co koupil, dalo se to na jeden velký stůl v jedné konferenčce a všichni zúčastnění si pak brali a ochutnávali. A protože se to netýkalo jen jídla, ale i pití, bylo to kompletní. Pro mne jako imigranta to samozřejmě bylo zajímavé i čistě ze studijních důvodů, protože jsem mohl ochutnat různé koláče (sladké i slané), které jsou ve francouzských rodinách typické, případně i takové exkluzivity jako domácí portské (ze skutečných hroznů z Portugalska), případně domácí kuskus. Bohužel nabídka zdaleka převažovala poptávku, takže jsem, aspoň, co se týká jídla, poměrně rychle odpadl, a tak se alespoň věnoval vínům a s kolegou probral místopis hlavních vinařských oblastí a charakteristických vlastností jim příslušejících vín.

Bohužel došlo také k malé osobní tragédii, když mi kolega příležitostně prozradil, že sedm z deseti francouzských restauracích nevaří, ale jen ohřívá jídlo nakoupené ve velkovýrobě. Když jsem se to dozvěděl, tak to se mnou tak otřáslo, že jsem musel sáhnout po celé sedmičce červeného, abych chmury aspoň trochu rozptýlil. Situace se údajně vyhrotila natolik, že francouzské ministerstvo pro francouzskou kuchyni dokonce někdy loni vydalo vyhlášku, že restaurace budou muset začít uvádět, zda jídlo připravují na místě, nebo ne. A teoreticky by to mělo už platit. Akorát jsem to v žádné restauraci neviděl.

V únoru ovšem má vyjít nové aktualizované vydání michelinského průvodce pro rok 2016 po hotelech a restauracích, které si hodlám za své těžce vydělané peníze pořídit, abych se neblamoval na tripadvisoru, nebo jinak, a budu ho nosit všude s sebou. Šance, že by se do průvodce dostala nějaká restaurace nezaslouženě je i podle Francouzů zanedbatelná. Aspoň na něco je ta jejich posedlost centralizovaným dohledem a známkováním dobrá. Sice mne zaujala tříhvězdičková restaurace, kde onehdá povečeřel Hollande s Obamou, ale možná bude lepší začít nejdřív něčím méně exkluzivním, s méně hvězdičkami, případně více vidličkami. Ostatně, jak vám každý Francouz potvrdí, i víno je potřeba začít ochutnávat od toho nejhoršího, aby pak mohl člověk ocenit to nejlepší, a také fakt, že za něj dá majlant.

Ve Francii proběhly regionální volby, které volí místní rady v regionech. Navíc od prvního ledna příštího roku se celá Francie reorganizuje, staré menší regiony se slučují do nových větších, což přináší jistá pnutí nejen na politické, ale i národní scéně, protože někteří se snaží tuto „centralizaci“ populisticky interpretovat negativně, jako ztrátu svébytnosti a lokálních pravomocí na úkor „super regionu“. Čemuž se nedivím. Naše lokální politická buňka v čele se starostou pořád bije na poplach – jen si nejsem jist, zda pro anebo proti.

Jinak to vypadá, že ve výsledcích poměrně uspěla nacionalistická strana Marine Le Pen, která využila posledních přehmatů a obecně neschopnosti vládnoucí garnitury. Na scénu se také vrací již několikrát zatracený „Sarko“, jak mu Francouzi důvěrně říkají, který zdá se být nezničitelný, na rozdíl od jeho manželky, která si to zvládla udělat sama, minimálně co se vizáže týče. Nový kolega v práci, který je Ital a zrovna si koupil byt, už začal plánovat, kam emigruje, až to tady Le Penová zavře a vyžene imigranty. Já jsem si sice nic nekoupil, takže jsem v zásadě pořád připraven, ale i tak jsem zjistil, že těch míst, kam bych vyloženě chtěl, zase tolik v Evropě není. Každopádně mám ještě chvíli času si to rozmyslet, než se politika dostane mezi lid.

Tento týden mi kolega v práci sdělil, že mu můj hlas připomíná George Clooneyho z reklamy na Nespresso, a to přesně v tom, že máme s Georgem úplně stejnou výslovnost jména Jean. George tak v reklamě volá na Jeana Dujardina, který je údajně populární francouzský komik, ale už hrál i v Hollywoodu, a který mne zaujal jako vyšetřující soudce v La French. Rozhodně by mi nevadilo být přirovnáván ke Clooneymu, nebo i jen k jeho hlasu, ale v tomhle konkrétním případě si nejsem úplně jist, jak si tohle sdělení vyložit. Prý se mu při tom úplně vrací živý obraz reklamy. Tak doufám, že George na své výslovnosti tohoto slova dost zapracoval, protože v reklamě nic jiného neříká.

29. listopadu 2014

Sága pokračuje

Poznámka pro čtenáře: Bude to zase hlavně o botách, ale nejenom o nich.

Kdo nečetl moji předchozí anabázi, může to napravit, kdo ji četl, ten ví, že jsem se ocitl v kritické životní situaci, kdy se mi začaly rozpadat boty, jeden pár za druhým, jako by to načasoval, a začalo hrozit, že bude vážně ohrožena moje schopnost vykonávat svoji práci a také reprezentovat svého oblíbeného zaměstnavatele na veřejnosti. Měl jsem sice ještě v záloze jedny tenisky Asics, ale ty by, přes svůj high-tech vzhled a složení, přece jenom k obleku úplně nesedly a poslední černé kožené boty, které jsem měl, byly mé oblíbené GSG 9.2, které jsou parádní na šifrovačky, ale v běžném životě moc příležitostí si je užít není.

Už to dokonce došlo tak daleko, že jsem do práce začal chodit v těch teniskách, protože mě čekala tradiční podzimní výstavka úspěchů a nemohl jsem riskovat, že mi pracovní černé polobotky do ní nevydrží. Což neušlo pozornosti kolegů, kteří jinak moji zoufalou snahu se zájmen sledovali, a jejich přátelským vtípkům. Návštěva domu módy (Le Bon Marché) vedla jen k prohloubení skepse. Sice jsem měl příležitost si detailně a zblízka prohlédnout různé druhy bot, různých značek a různých cen (začínajících na opatrné dvoustovce a konče někde kolem osmi set babek), ale překvapivě mě na těch botách nic neoslovilo. Rozhodl jsem se tedy zrevidovat svoje předchozí rozhodnutí, a protože z pařížského Ecco obchodu se mi nikdo neozval, objednal tři páry bot na internetu.

A musím přiznat, že zkušenost z internetového obchodu mě velice příjemně překvapila - počínaje grafickou stránkou, konče ergonomií. A hlavně tím, že jsem tam našel boty, které mne nějakým způsobem zaujaly. V úterý jsem zadal objednávku a ve čtvrtek mi volal chlapík z UPS, že stojí před domem a má pro mě zásilku. Bohužel jsem mu špatně rozuměl, takže jsem vyrazil před práci, abych si vzápětí uvědomil svůj omyl a dozvěděl se od chlapíka, že mi to tedy nechá na odběrním místě. Což nebylo daleko, a v zásadě jsem to měl po cestě z práce, kdybych tudy tedy z práce jezdil. Z odběrního místa se vyklubal masážní salon, ale to mne po různých zkušenostech s jinými doručovacími službami nemohlo vyvést z míry.

Ze tří párů mi dva padly, takže jsme jeden hned nasadil do provozu, a u toho třetího byl v jedné botě křivě všitý jazyk. Na zákaznické službě mně poradili, ať místo výměny si koupím nové a tyto vrátím, protože dochází velikost a mohl bych mít s výměnou smůlu. Dokonce mi poslali i slevový kupón, abych nebyl škodný, protože na první objednávku jsem měl deset procent slevu. Objednal jsem tedy rovnou páry dva - jeden v černé a jeden v tmavohnědé a opět si je vyzvedl v masážním salónu za dva dny.

Bohužel se ale ukázalo, že boty mají ještě jeden problém, který jsem původně nezaregistroval - jsou nějak větší a nedrží moc dobře na patě. Podle webu to vypadalo, že poměrně dost zákazníků si myslí, že boty jsou větší, než je jejich velikost, takže jsem si řekl, do třetice všeho dobrého a objednal ten samý model o číslo menší. Tentokrát jsem chlapíka z UPS odchytl před domem na cestě do práce, ale ani to nepomohlo. Boty byly pro změnu příliš těsné. Při důkladnější analýze jsem pak přišel na problém. Zadní část držící patu byla u tohoto modelu příliš otevřená a rovná a pata mi tam nedržela. Rezignoval jsem tedy a všechny čtyři páry poslal zpět. Přestože to byl svým způsobem opruz, výrobce mi to maximálně usnadnil. Jednak tím, že umožňovali výměnu, případně vrácení a jednak tím, že s každou objednávkou poslali předplacené poštovné pro UPS pro případné vratky. Jediný zádrhel byl najít místo, kde zásilku podat, protože výdejní místa je většinou nepřijímala a jediné, které jsem našel bylo v typické městské části, kde jsem ani po několika okruzích nenašel místo na zaparkování. Nakonec jsem tedy objednal vyzvednutí ve firmě, což mě mohlo napadnout hned, a ušetřil bych si nervy a čas. Zůstaly mi tedy dva páry a s nimi poučení nikdy neříkej nikdy. Ty dva se navíc tak líbí, že uvažuji o tom, že bych je ještě rozšířil.

V mezičase se do Paříže dočasně přestěhoval na několik týdnů bývalý kolega z Prahy, aby se blíže seznámil s francouzskou kulturou a zlepšil svoji francouzštinu, což mu mělo pomoci lépe sledovat konferenční hovory, které vedl jinak normálně z Prahy se svými francouzskými kolegy a francouzskými zákazníky v angličtině, a orientovat se v nich. To si minimálně přál jeho šéf a já mu v tom svým způsobem musím dát za pravdu. Znalost francouzštiny se pro diskusi s Francouzi v angličtině hodí.

Kolega, aby dále rozvinul kulturní a pracovní přátelství mezi národy, rozhodl se předvést místním českou specialitu - nakládaný hermelín. Bohužel si pro první pokus dovezl sýr z Prahy a ještě k tomu německého původu. Nevím jak ho to napadlo, kdyby se poradil v předstihu, rozmluvil bych mu to. Stejně tak to nechápali moji kolegové. Vysvětlovali jsme jim to tím, že kromě toho, že chutná jako umělá hmota, také dlouho vydrží - nejsem si jist, jestli tenhle vtip ale všichni pochopili. Každopádně jsme se dohodli, že verzi s umělohmotným německým hermelínem si nechá pro své blízké přátele, kteří žili delší dobu v Praze, takže ocení autentičnost, a pro místní kolegy připraví verzi z místních zdrojů. Protože sýr domů nikdo nechtěl, rozhodli jsme se ho umístit v naší laboratoři, kam je přístup na kód, takže nehrozilo, že by ho někdo nepovolaný našel a nedej bože třeba vyhodil.

Netypické suroviny a netypické podmínky ovšem měly poměrně zásadní účinek na výsledek. Jednak se ukázalo, že přesto, že byl sýr v hermetické krabičce, nepřestal zrát a z krabičky pořád tekl olej a druhak, vyšší teplota zrání ještě víc urychlila. Zpětně bych řekl, že jsme použili sýr příliš vyzrálý (Le Rustique), zatímco to chtělo něco více syrového a méně sýrového. Po týdnu už nebylo úplně snadné oddělit jeden kus od druhého (kolega naložil dva) a odseparovaná hmota připomínala sýr jen vzdáleně. Silnou „vůni“, která obsadila celé patro našeho „open space“, pak někteří nezasvěcení mylně přisuzovali hermelínu zkaženému. Nevím jestli to byl odér nebo forma, ale k mému překvapení, kolegové, kteří snědí jinak kde co, projevovali rozpaky. Jeden prohlásil, že je to něj příliš silné, druhý, že dá přednost jen bagetě s pivem, někteří raději odešli na oběd. Nakonec tedy jen pár skalních tuto specialitu okusilo, a ještě méně ocenilo. Kolega, který pro experiment zapůjčil svoji hermetickou krabičku, pak musel tuto vyhodit, protože se mu z ní ani po několika vypráních v myčce nepodařilo zápach odstranit.

Nutno podotknout, že jsem sehnal k ochutnávce nákladného hermelínu pravý Plzeňský Prazdroj, který mají u nás v Auchanu (a který, z nějakého důvodu, stojí dvakrát tolik co Guiness). Protože mi po ochutnávce asi deset třetinek zbylo, měl jsem možnost ocenit nejen jeho kvalitu, ale také si uvědomit, že ve srovnání s těmi všemi ostatními pivy, co jsem zatím zkoušel, je to pořád jiná třída. Také jsem se rozhodl zlikvidovat nedopité láhve Becherovky a Fernetu, které jsem přivezl před skoro třemi lety na ochutnávku a kterých se od té doby nikdo nedotkl, přestože kolega, který je měl zamčené u sebe v kanceláři je neustále nabízel. Nakoupil jsem k tomu účelu několik „sixpacků“ plechovek s tonicem a během dvou týdnů bylo po ptákách.

Také mi napsali z pojišťovny, že mi nabízí prodloužení smlouvy o pojištění domácnosti. Tady se totiž pojistné platí na rok a smlouva platí také rok a po roce dělá pojišťovna novou nabídku, kterou zákazník buď přijme, nebo odmítne. Jsou na to zákony. Zajímavé je, že v Česku jsem podepsal smlouvu jednou a od té doby jen platím pojistné, zatímco tady se každý druhý rok musím handrkovat s pojišťovnou o tarifu. Jako třeba letos. Poslali mi smlouvu a zvýšili mi sazbu o dvanáct procent. Což je celkem dost s ohledem na to, že inflace byla méně než jedno procento, nájmy stouply o procento a půl a ceny nemovitostí se také moc nezvýšily. Tak jsem jim zavolal, že se mi to zvýšení zdá nějak moc a jako motivaci uvedl, že stejné pojištění, které platím za svůj byt v Praze, se pro změnu s léty snižuje. Ujistili mne, že ve Francii se pojištění rozhodně nesnižuje, ale že se mrknou na těch dvanáct procent, že to je fakt nějak moc. Druhý den mi přišla opravená nabídka, kde bylo zvýšení oproti loňsku už jenom pět procent. Takhle to tady funguje.

Dnes jsem poprvé vyzkoušel Vélib', takový ten systém cyklistických kol na krátké přesuny, které si člověk někde vezme a jinde zase nechá. Tady je možné si pořídit předplatné na rok za 30 babek, nebo si koupit na krátkou dobu (jeden nebo sedm dní) lístek. Když má člověk předplatné, má k tomu bezkontaktní kartu, nebo se to dá naroubovat na šalinkartu, kterou si kolo rovnou odemkne ze stojanu, pokud má lístek, naťuká na automatu u stojanů číslo lístku a PIN. Pokud to kolo vrátí (zamkne) do stojanu někde jinde do třiceti minut, nic dalšího neplatí. Pokud přetáhne, platí za každou další půlhodinu příplatek, který geometricky roste. Prostě je to na krátké přesuny.

Jednodenní lístek, který platí dvacet čtyři hodin za stejných podmínek, jak jsem uvedl výše, stojí babku sedmdesát a ten jsem si dnes koupil. Potřeboval jsem totiž koupit napájecí kabel k disku a měli ho v obchodě, co není daleko, ale pěšky by to bylo tak na tři čtvrtě hodiny. Na kole tak čtvrt. Mohl jsem ten kabel sice koupit na ebay za babku i s poštovným a pak čekat tři týdny, až mi dojde z Číny, ale potřeboval jsem ho hned a tak jsem šel do kamenného obchodu. Při zpáteční cestě jsem pak také vyzkoušel co se stane, když člověk přijede ke stanovišti, kde by chtěl kolo nechat a není tam volný stojan. V tom případě je potřeba mít s sebou mobil s internetovým připojením a v něm mobilní aplikaci, která mu ukáže, kde jinde blízko je volno. Což může být někdy trochu komplikace. Ale na druhou stranu, přestože ta kola nejsou žádné závodničky, je to zajímavé zpestření a příležitost, poznávat svoje okolí trochu jinak. Navíc jsem zjistil, že jsem na kole byl rychlejší, než kdybych jel autem, protože jsem se mohl proplétat zácpou a řezat křižovatky.

Také jsem chtěl jít dnes do kina a řekl jsem si, že využiji naší podnikové slevy. Máme totiž možnost si „předplatit“ lístek do kina, který je za výhodnou cenu, kterou dotuje firma. Takže místo deseti babek člověk zaplatí čtyři. Jen to není úplně přímočaré. Je potřeba si zjistit, do kterého kinořetězce by člověk chtěl jít - UGC, Pathé, atd. - a pro něj si slevu objednat. Tu pak může použít v libovolném kině z daného řetězce s výjimkou speciálních představení. Tak jsem si to připravil, objednal, zaplatil, došlo mi potvrzení, pak faktura, ale lístek pořád nikde. Po podrobnějším průzkumu jsem ho nakonec na svém účtu našel, ale když jsem ho chtěl stáhnout, tak se mi místo lístku stáhla stránka s nápisem „neplatný parametr při generování kupónu u Gaumont-Pathé“. Asi tam ještě mají někde soudruzi nějakou chybu. Počítám, že se to během týdne nějak vyřeší a do kina půjdu příští víkend. Třeba budou ještě dávat ten film, co jsem něj chtěl jít dnes.

29. října 2014

Boty

Jak jsem už dvakrát zmiňoval, začaly se mi rozpadat moje „pracovní“ polobotky. První v barvě „koňak“ jsem zaslal nějakému ševci do Anglie a druhé zatím nosím, ale jejich čas je sečten. Výrobce totiž vyvinul poměrně kvalitní samodestrukční podrážku, která se po zvolené době rozpadne takovým stylem, že se nedá opravit. Protože švec z Anglie mi dlouho neodpovídal, otázal jsem se znovu, abych se dozvěděl, že jsou skutečně neopravitelné. Tak jsem jim napsal, ať mi je pošlou zpět a od té doby od nich nemám už žádnou další zprávu a na další už mi nikdo neodpovídá. Vida tenhle vývoj, uvědomil jsem si, že nemohu déle riskovat, a budu si muset pořídit náhradu. Mé služební cesty jsou sice zřídka formální, ale v případě těchhle bot nešlo ani tak o formality, jako spíše o to, že byly tak pohodlné, že jsem je nosil nejraději. Nutno také ovšem přiznat, že nakupování oblečení, případně obuvi, se v mé hitparádě řadí někam před návštěvu zubaře a za návštěvu praktického lékaře.

Po zkušenostech s francouzskými košilemi, kdy jsem se přesvědčil, že francouzská jednačtyřicítka se celkem zásadně liší od české, potažmo německé, a to nemluvě o kvalitě materiálu i střihu, jsem měl zábrany jít si koupit francouzské boty, aniž bych cokoliv předjímal o kvalitě, ale zato předjímal hodně o ergonomii a tělesné stavbě průměrného Francouze a šance, že se do ní svojí konstitucí trefím. Protože ale německá konfekční velikost mi vyhovuje, požádal jsem svoji mnichovskou kolegyni o pár tipů a při poslední návštěvě Mnichova se vydal na lov.

Mnichov si rozhodně na nedostatek obchodů s obuví nemůže stěžovat. Prošel jsem značkovou prodejnu Camper, protože tam mají velice příjemné boty (že i manžel mojí kolegyně je ochoten je nosit), bohužel jen jeden až dva modely se daly označit za střízlivé, a zůstal chladný. Poté jsem vyrazil do velkých obchodních domů Thomas a Tretter, kde jsem se mohl kochat výběrem různých značek, a kde měli jedno oddělení, kde byly boty vystavené podle výrobce a druhé, kde byly uspořádané podle velikosti. Když jsem prošel to první, aniž bych našel jakoukoliv inspiraci, vydal jsem se do toho druhého, abych si pak v duchu „no v zásadě by snad tyhle mohly...“ vytáhl z regálu boty značky, o které jsem se zapřisáhl, že ji už nekoupím. Čímž mi došla naplno zoufalost mé situace a vydal se raději místo toho na pivo. V Mnichově jsem tedy neuspěl.

V posledním záchvěvu naděje jsem pak už skoro vyrazil do Londýna, protože tam měli boty, kterými mě zaujal dávný kamarád, se kterým jsem se po mnoha letech nedávno viděl. Nakonec jsem se ale vrátil na zem, zvláště když se ukázalo, že byť ten londýnský obchod měl i obchod na internetu, do Francie by mi to stejně neposlali, a tak i záměr, jet tam si najít velikost, a pak si dokupovat další na internetu, ztratil smysl. A tak přestože do Londýna se už delší dobu chystám, na nákup bot to asi nebude.

Nakonec to tedy dopadlo přesně tak, jak jsem se bál. O předminulém víkendu jsem vyrazil do města s tím, že se zastavím i u Ecca, abych se ujistil v tom, že buď jsou to jediné boty, které jsem schopen nosit, a nebo že si je už nikdy nekoupím. Nějaké ujištění však bylo zjevně na pořadu dne. Najít obchod Ecco v Paříži není úplně snadné, protože i oficiální webové stránky o něm mlčí, a to i přesto, že se jedná o jediný značkový obchod v celé Francii. Ecco se sice prodává i jinde, ale nikoliv exklusivně a nikoliv přímo pod křídly své firmy. To mě ovšem nemohlo odradit a naopak, slunné odpoledne a teplota, která si rozuměla i s košilí s krátkým rukávem mě motivovaly k tomu, abych jednal. Zjevně jsem nebyl sám, protože park Tuileries, který leží mezi Louvrem a Champs-Élysées byl plný lidí, kteří vypadali, že si také jdou něco koupit, nebo si už něco koupili, a nebo, v nejhorším, se jen tak potulují a kochají.

Vyrazil jsem lehce po poledni, ale když jsem pak procházel městem, napadlo mne, že bych se mohl před akcí najíst, a využil první bagelterie, která mne potkala. Bagel je americká specialita, takový chlebový donut, plněný masem, sýrem, slaninou, nebo čímkoliv, co je k dispozici. Na rozdíl od Subway, kde také vyrábí bagetu před zraky zákazníka, a kam nemám po předchozích zkušenostech už odvahu jít, jsem byl tady příjemně překvapen. Jako alternativu k plněné bagetě, které se mimochodem říká ve Francii sendvič, mohu doporučit. Při jídle mne navíc upoutal citát na zdi bistra od Georgese Wolinského, který jsem měl přímo před sebou, o tom, že Francouzi masturbují častěji, než si čistí zuby, a který používal ne explétif, což je zvláštní gramatická struktura, v běžné řeči se příliš nevyskytující. Když jsem to pak konzultoval s kolegou v práci, vida ho jít si vyčistit zuby, zjistil jsem, že ani Francouzi sami nemají v jejím zdůvodnění jasno.

Dobře naladěn jsem tedy dorazil do obchodu Ecco na Avenue de l'Opéra, kde na mě byli, přesto, že jsem se rozhodl, že se nenechám opít rohlíkem a budu tvrdý, milí, ale boty neměli. Tedy neměli velikost, která by mne zajímala. Ale vzali si telefonní číslo s tím, že se ozvou. Postupoval jsem tedy dál směrem k Opeře a nestačil se divit, kolik obchodů s botami tam je. Nenechal jsem se však rozptýlit, můj cíl totiž byl Camper na konci ulice, v podstatě hned vedle Opery. Tam sice pořád měli ten samý mix, co jsem už viděl v Mnichově, ale překvapivě mě tam jeden pár a zaujal a nezůstalo jen u toho, takže nakonec jsem odcházel s novými botami a v dobrém rozpoložení, jak to tentokrát šlo hladce.

Situace se normalizovala, když jsem přišel domů a boty si znovu zkusil pořádně a zjistil, že jsem v obchodě „přehlédl“ drobnou vadu, která ovšem vypadala, že bude docela vadit. To mě svým způsobem uklidnilo, protože kdybych si koupil boty na první dobrou, bylo by to děsně podezřelé. Takže v pondělí jsem se vypravil k Opeře znovu. Bohužel ale druhý pár neměli, aby mi to mohli vyměnit, ale uklidnili mne, že v Paříži jsou ještě tři další obchody, které jej mají a kde bych to mohl zkusit.

V úterý jsem tedy vyrazil do prvního obchodu v seznamu a dal jsem si schválně předstih, abych měl čas případně pokračovat do těch dalších. Nepočítal jsem však s tím, že v tomhle zavírali o hodinu dříve, než v tom na Opeře, takže jsem to nakonec taktak stihl - a nepochodil. Boty sice měli, ale ty měly stejnou vadu. Ve středu jsem se tedy, doufaje, že už snad naposled, vydal na lov znovu. V prvním obchodě to pořád bylo s vadou, ale ve druhém (a celkově posledním) jsem boty vyměnil, abych pak doma zjistil (opět po důkladném zkoušení), že i bez vady mě tlačí.

Ve čtvrtek jsem nikam nevyrazil, protože jsem jel na služebku. Do Barcelony. A vypadalo to slibně, protože jsem tam výjimečně neměl být sám, ale s kolegou a to až do pátku. Takže bylo jasné, že večer vyrazíme do ulic. Předtím ale bylo potřeba dostát povinnostem a navštívit zákazníka. Už dopředu jsem kolegu varoval, že taxikáři často nemluví jinak než španělsky (nebo katalánsky) a často mají velký problém k zákazníkovi trefit, protože ten je uprostřed industriální zóny s krypticky znějícími názvy ulic. Kolega prohlásil, že se v mládí učil španělsky, a že to nějak dáme. Takže jsme si vzali taxíka, s taxikářem, co mluvil jen španělsky, nevěděl, jak se k zákazníkovi dostat a navíc ani neměl GPSku. Kolega to po chvíli vzdal i se španělštinou a jediná šance byla, že jsem na svém mobilu zapnul navigaci a v klíčových momentech se na taxikáře tvářil buď povzbudivě, nebo naopak výstražně, a přitom vydával primitivní anglické zvuky. Taxikář ale byl fér chlap, a když viděl, že to jen tak nedá, vypnul taxametr, takže když jsme nakonec dojeli, tak nás to nestálo nic navíc (kromě času).

Večer pak měl kolega zjevně chuť vyzkoušet španělskou nebo katalánskou kuchyni a já byl celý žhavý se k němu přidat, protože kdykoliv jsem tam byl sám, tak jsem se k tomu neměl. V hotelu nám poradili, ať se vyhneme restauracím na La Rambla a najdeme si něco ve staré čtvrti, kterou právě La Rambla ze západu ohraničuje. A tak se taky stalo. Nejdřív jsme zašli na pivo do baru, který zevnitř vypadal jak bunkr, který kompletně vysprejovali sprejeři. Ze stropu visely řetězy, na nich televize, nebo světla, a přestože chlapík na baru měl točené pivo, všichni uvnitř pili lahváče a tvářili se u toho drsně. Navíc se jim ty lahváče hromadili na stolku, což umožňovalo náhodnému příchozímu poměrně snadno odhadnout, jak dlouho tam už kdo je. Pět lahváčů - hodinka, dvacet - už hodně dlouho. Je třeba přiznat, že to ovšem byly třetinky. Přestože tam hráli klasiku, tak jsme se nakonec po pivu rozhodli, že dost bylo klasiky a vyrazili najít místo, kde bychom se mohli najíst.

Což nebyla ani tak otázka příležitosti, jako spíš výběru. Na každém rohu a i mezi nimi totiž byly minimálně dvě restaurace nebo bistra, které nabízely tapas. I když to byla jinak italská, čínská, nebo japonská kuchyně, tapas měli všude. Protože jsme sice hledali tapas, ale také něco stylovějšího, skončili jsme nakonec v takovém nenápadném podniku, který z ulice vypadal jako bar, a který patrně byl rodinný. Minimálně starší pán na baru a paní, která chystala jídlo, vypadali, že se dobře znají a rozumějí si. Navíc nedělali nic jiného než tapas a byli pohodoví a příjemní. Vedle na baru seděli sympatičtí Frantíci - kluk s holkou a popíjeli mojito, na druhé straně dva Amíci, tak jsme si sedli doprostřed, abychom byli v centru dění a měli všechno po ruce.

Na baru totiž byly různě velké nádoby a kádě na různé ingredience a také bylo vidět na přípravu jídel, kterou jsme měli přímo před očima. Autentický dojem - jedenáct z deseti - a chuťový zážitek tomu nezůstával nic dlužen, ať už to byly mušle jako předkrm, nebo studený a „teplý“ talíř tapas, které jsme si dohromady dali. Inspirovali jsme i vedle sedící Frantíky, kteří, když viděli, co nám přinesli, se odhodlali také. K tomu dobrá Rioja a na závěr panáka jako digestiv. Akorát jsem pak na hotelu asi do jedné hodiny nebyl schopný na spaní ani pomyslet. Pátek pak už byla zase rutina.

No a v sobotu jsem naklusal do původního obchodu na Opeře s tím, že jsem během týdne s výměnami bot neuspěl a že chyba nebyla v nich, ale ve mně, a oni mi je bez mrknutí oka a bez ptaní vzali zpět a vrátili peníze. Což mě překvapilo příjemně, dokonce natolik, že jsem měl chuť tam ještě něco zkusit. Bohužel tam nic dalšího, co bych považoval za zkoušeníhodné, nebylo.

Řekl jsem si tedy, co s načatým sobotním odpolednem, opět příjemným, byť na dvacet šest stupňů v Barceloně to nemělo, a vydal se po Avenue de l'Opéra, tentokrát opačným směrem s tím, že se zastavím i v těch ostatních obchodech a nějaké boty si aspoň snad i zkusím. Nicméně i přes snahu, žádné další jsem nenašel. Jen v Eccu si mě už pamatovali, asi to byl zase můj přízvuk, a nebo to, že jsem měl na sobě jejich boty. Nakonec jsem došel na konec až k Rue de Rivoli, a hledal, kde bych si odskočil, což se ukázalo, jako poměrně velký oříšek, protože ve veřejných podnicích jednak měli WC všude výhradně pro hosty a druhak, bylo většinou jen jedno sdílené, a stála před ním poměrně dlouhá fronta. Jako nouzovka mě napadlo, že zajdu do Carousel du Louvre, což je obchodní centrum vedle Louvru, a tam určitě něco najdu.

A taky že ano, za pouhou jednu a půl babky, jsem si tam, na „nejčistších záchodech na světě“, mohl ulevit. Jedna slečna si tam tabuli s touto sebevědomou formulací (a cenou) fotila, neboť tušila, že tomu nebudou doma věřit. A když už jsem tam byl, mrknul jsem ještě do vedle stojícího Apple Store na nový iPhone, abych se přesvědčil, že Apple má pořád ještě na čem pracovat, a že tuhle verzi asi přece jenom zatím ještě vynechám. Nebýt toho, že jsem nové boty pořád neměl, byl to docela vydařený den.

8. srpna 2014

Kdo si počká, ten se dočká

Jednou k tomu muselo dojít. Byť to tak ze začátku nevypadalo. Po jedné ze svých pravidelných výprav do 4 Temps, kam mám pocit chodím pravidelně každou sobotu už minimálně dva měsíce, jednou pro opasek, jednou pro jeho výměnu, pak znova pro opasek (a zároveň neplánovanou bundu), pak vrátit bundu, pak znovu pro bundu a nakonec ještě jednou pro bundu, jsem si domů donesl tu, již téměř vytouženou, v opaskovém opojení zakoupenou a několikrát reklamovanou, novou koženou bundu.

Prodavači se ke mně už nechovali tak přátelsky jako na začátku, v podstatě dělali, že mě neznají, ale já se nedal a oni museli přiznat, že ji mají a že je dokonce i opravená. Že má ještě pár mušek jsem už přešel, protože mi bylo jasné, že s kvalitou, kterou do té doby předvedli, jsem se už dostal na úroveň, kdy jakýkoliv další pokus o zlepšení riskoval mnohem větší zhoršení. Například tak, že ji při opravách zničí. Takže jsem si ji donesl domů, zjistil, že mi padne jak ulitá, a že už se těším, až v ní vyrazím na pařížský boulevard. Každý Francouz má totiž koženou bundu. Normální Francouz ji sice většinou má z dob svého rebelského mládí, kdy protestoval proti establišmentu, takže je patřičně ošoupaná, popálená od cigaret, ale pořád moderní a chic. A nebojí se ji obléci, aby dal najevo, že také býval divoch. Já jsem tohle štěstí neměl. V době, kdy bych mohl protestovat proti něčemu zásadnímu koženou bundou, byla jediná šance, jak si ji opatřit, si sehnat kůži v JZD a nechat si ji ušít. Což samo o sobě moc rebelsky nevypadá. Ale i ta moje má osobité kouzlo, minimálně tím, že není dokonalá :).

Další věc, která mě přesvědčila o pomíjivosti světa, byla moje nová kytara, která postupně vydala svědectví o tom, v jakých nelidských podmínkách byla v vyrobena a že „made in U.S.A.“ nemusí nutně znamenat kvalitu. I to ovšem v důsledku vedlo k silnějšímu citovému poutu. Je jednoduché obdivovat něco, co je dokonalé, ale je umění, najít stopy dokonalosti v tom, co není ;-).

O víkendu jsem se konečně projel po dlouhé době zase na kole a abych se vyhnul nějakému zbytečnému překvapení, zamířil jsem pro změnu do Versailles. Přesně tak, jak to mám rád, a jak mě to baví. Když jsem vyjížděl, tak sice trochu pršelo, ale motivace se projet (a vyzkoušet nové pláště, které jsem nedávno nasadil) byla větší, takže jsem se nenechal odradit a tradiční cestou se ocitl až v zámeckém parku. A protože v parku bylo krásně a já byl pořád ještě ve formě, objel jsem i Grand Canal a kochal se výletníky, piknikujícími u vody a nebo korzujícímí kolem, rozjímal nad nesmrtelností chrousta a vychutnával ideální cyklistické podmínky sobotního odpoledne. Jít do versailleského parku „na lodičky“ zdá se býti poměrně populární a dovedu si představit proč. Po polibku na vrcholu Eiffelovky, asi druhý nejromantičtější zážitek. Nikoliv však pro mne.

Při cestě zpět, ve stoupání za Viroflay, kde naštěstí je vedle silnice chodník, po kterém se dá jet na kole, takže se člověk necítí trapně, ale zato bezpečně, i když jede „šestkou“, jsem ve svahu potkal pěšáka. Seděl ve stínu na svodidle, batoh opřený vedle, kouřil pomalu svoji cigaretu a zřetelně na mě pokýval, vyjadřujíce soucit, uznání, nebo jen prostě dával najevo, že mě bere na vědomí. Přeložil jsem si to jako „brácho, cítím s tebou, i když máš jazyk na vestě (respektive na triku), ale nevzdáváš to". Pokynul jsem mu tedy v podobném duchu také - vyjadřujíce něco ve smyslu jako: „oukej“. Na víc jsem neměl kyslík v plicích a dostatečně prokrvený mozek. Když jsem pak nahoře zastavil, abych doplnil tekutiny, které jsem cestou nahoru vypařil, minul mne cyklista na silničním speciálu, jedoucí v pohodovém tempu, bez známky nějaké větší námahy, kterého jsem před chvíli viděl, jak jel po druhé straně dolů. A když jsem pak vyrazil za ním, tak jsem jen stihl postřehnout, jak nahoře otáčí a spouští se znova z kopce dolů. Přiměl mě se zamyslet nad tím, zda moje předchozí oukej nebylo přece jen trochu nabubřelé. Celkový dojem byl ovšem pozitivní. Trasa je pořád parádní, počasí nakonec bylo také, a navíc, nové pláště se osvědčily.

Další z nevyhnutelných věcí, která ovšem nastala a která mi připomněla absurdní zákony, které si sami rádi na sebe upleteme, bylo to, že mi konečně vyměnili služební auto. A přitom se potvrdilo přesně to, co jsem si předtím jen myslel a čeho jsem se bál. Dát do Passatu 1,6L motor v dieselu je úlet, který se snad dá prodat jen ve Francii, kde zjevně autům nerozumí. Marně jsem prosil, marně jsem žadonil, marně jsem vyhrožoval, že si lepší motor zaplatím ze svého. Firemní politika služebních aut a náš šéf pobočky (shodou okolností také autor zmiňovaného předpisu) byli neoblomní. Možná pro Renault Clio, nebo Hyundai Getz by to byla dobrá motorizace, ale pro jeden a půl tunový behemot je to zrůdnost nejvyššího kalibru.

Dnes jsem jel ráno do práce a protože se Paříž vylidnila, tak i na periferiku byl plynulý provoz a těch sedmdesát to tam jelo. Blížil jsem se v přípojném pruhu a chtěl se zařadit před dodávku, která se blížila. Jel jsem padesát, dodávka možná těch sedmdesát. Šlápl jsem na plyn a začal přejíždět do pruhu. K mému překvapení auto nijak nezrychlilo a tak jsem mohl jen pozorovat, jak mě dodávka dojíždí. Když už to vypadalo, že to nedám, začal jsem se vracet, abych se vyhl srážce, ale pro změnu se zase blížil konec nájezdu, který, kdybych minul, tak bych mohl maximálně buď zastavit úplně, nebo sjet.

Řidič v dodávce ovšem projevil nečekanou předvídavost, asi pochopil, že mám něco s motorem a zpomalil, aby mě nevyautoval. Trochu mě to vystrašilo. Na další čtyři roky mám zjevně o zábavu postaráno, a pak buď dostanu silnější auto, nebo dám výpověď. A když už jsem u toho nového auta, nedá mi to, abych nezmínil ještě jednu „vlastnost“. Nové auto má automatický start-stop systém. Což znamená, že když člověk zastaví na semaforu a vyřadí, tak motor automaticky zhasne. A když pak sešlápne spojku, aby zařadil jedničku na rozjezd, tak se zase automaticky nastartuje. Je to zjevně úlitba novým evropským normám o emisích a je to opruz. Protože motor zhasne těsně před tím, než se rozsvítí zelená, nebo právě ve chvíli, kdy se kolona pohne, případně když se člověk rozhodne vyrazit vpřed. Když pominu namáhání celého startovacího systému, tak to také vkládá skoro vteřinu zpoždění, do všech výše zmíněných situací. Což je, aspoň pro mne, další faktor, který zvyšuje (spolu s líným motorem) nebezpečí v autě.

Dá se to vypnout, tlačítkem vedle řadící páky, ale při dalším nastartování se to automaticky zase zapne. A nejde to vypnout trvale. Takže se to vlastně stává součástí standardního rituálu - člověk se připoutá a pak automaticky vypne automatický start-stop systém. A nejde to vypnout ani v servisu (tedy, to tvrdí v tom servisu). Prostě je to m-e-g-a-o-p-r-u-z. Bravo VW! Nebýt toho, mohlo to být docela hezké auto.

V práci jsem se zmínil o tom, že bych si rád přečetl nějakou kvalitní francouzskou literaturu v originále. Důvodem bylo to, že jsem si chtěl něco přečíst, ale Malého Prince od Saint-Exupéryho nějak nemohu pořád dorazit a Černého Tulipána, kterého jsem si pořídil místo toho, pro změnu nejsem schopen ani začít pro věty na jeden odstavec a slovesné časy o kterých někdy ani nevím, že existují. Kolegyně mně tedy druhý den na to donesla asi osm knížek, počínaje průřezem francouzské poezie, přes Emila Zolu až po Alberta Camuse, s tím, že si mám vybrat. Já si pro změnu v mezičase stáhl z Amazonu v akci „francouzské knihy pro Kindle zdarma“ nějakého Vernea, Zolu a Prousta. A to nemluvím o možnosti koupit všech 149 románů Julese Vernea na Kindle za necelé dvě babky. Zdá se, že moje potřeba je na několik desítek let uspokojena.

23. června 2014

Opasek

Po delší době jsem vyrazil na další služebku, tentokrát k novému zákazníkovi. Tedy, novému v mém oboru, ale nikoliv pro naši firmu. Pro ni je to naopak jeden z klíčových zákazníků. Pobočka, kam jsme jeli, je v Černém lese (Schwarzwald) kousek od francouzských hranic, ovšem na německé straně, takže se tam nedá nějak jednoduše dostat. V podstatě existují dvě možnosti – přes Stuttgart nebo Strasbourg a pak autem. Nakonec vyhrál Strasbourg a protože nám zakázali letadla, jeli jsme vlakem. Což není nutně nevýhoda, protože těch cca 400 km udělá TGV za zhruba dvě a půl hodiny, což je v podstatě jako z Prahy do Brna. Mohlo by i rychleji, ale bohužel ve druhé půlce (nebo třetině) cesty už není trať tak rychlá, protože tam vlak viditelně zpomalí (asi na 160 km/h). Každopádně při výjezdu z Paříže svítilo ve vagóně na displeji pěkných 315 km/h což jsem si ověřil i GPSkou. Po zpomalení pak přestali rychlost ukazovat :). Ze Starsbourgu jsme si pak autem užili malebnou cestu přes Černý les, kde jsme se mohli kochat typickými německými vesnicemi a perfektními silničkami, vinoucími se mezi kopci a lesy. Jen škoda, že tam nebyl moc signál GSM, takže se moje google mapy přestaly chytat. Na druhou stranu pořád lepší než GPS, kterou nám dali v půjčovně k autu a u které jsme až v autě zjistili, že má jen francouzskou mapu.

Na schůzku jsem z Paříže vyrazil se svým N+2 šéfem, který mi dělal doprovod a dvěma kolegy z německé pobočky. Zákazník totiž vyžadoval výslovně schůzku expertů, takže logicky jsme tam z naší firmy jeli: jeden lobbista, jeden obchodník, jeden markeťák a já. Takhle to dopadne, když chce každý šéf být u toho, když se rozjíždí nový business. A to ještě jeden obchodník, co tam měl jet také, na poslední chvíli nemohl. Tak jsem jen doufal, že ti dva experti, co tam měli přijít od zákazníka si toho nevšimou a že nebudem mít očividnou převahu v kravatách. Abych to trochu kompenzoval (a budil zdání experta), tak jsem si oblek nebral. Nakonec se ukázalo, že od zákazníka přišlo na schůzku asi 10 expertů, ale všichni byli v teniskách a riflích, takže to bylo vyrovnané.

Šéf navíc zamluvil vlak na 07:45 z Gare de l’Est, což obnášelo, že jsem vstával v pět, jel z domu asi první tramvají a nebyl jsem úplně ve formě. Nicméně šéf byl ve formě ještě menší, takže jsem si aspoň ze Strasbourgu zařídil. I tak jsme tam dorazili až po poledni a stihli jen rychlovku v mekáči. Vynahradili jsme si to pak na večeři v typické německé hospodě, kde mluvili jen německy a kde měli jen typická německá jídla a nápoje – např. digestiv Ramazzoti (což mi až do té doby asociovalo výhradně pop pochybné kvality). Navíc nadšen z toho, že si konečně mohu dát pořádné pivo, jsem podcenil řízné Weizenbier, až jsem se pak probudil ve čtyři ráno, se svítící lampičkou a telefonem v nabíječce na polštáři. Naštěstí druhý den už byly na pořadí méně důležité body. Při návratu nás pak ve Starsbourgu trochu zdržela výluka, protože někdo spadl pod vlak, takže to vyřadilo celou trať Starsbourg-Paříž. Naštěstí se nejhorší obavy nepotvrdily a odjížděli jsme jen asi s půlhodinovým zpožděním. Nicméně, první dojem, když jsme přišli na nádraží ve Strasbourgu, které bylo přecpané k prasknutí a na tabulích svítilo, že všechny vlaky na Paříž jsou zpožděné na neurčito, moc optimismu nedával. Do půlnoci jsem to ale domů nakonec stihl.

Druhý den se ukázalo, že můj oblíbený starý zákazník má nějaký akutní problém, a tudíž místo abych se pořádně vyspal, koupil jsem si letenku na druhý den na 07:20 do Barcelony, abych se mohl zase probudit o půl čtvrté ráno (trochu v předstihu) a vyrazit tentokrát na letiště. I to jsem přežil, byť za cenu toho, že místo večerní romantické procházky po Barceloně jsem padl a spal jako dudek až do rána. Neodradilo mne ani to, že jsem měl lukrativní pokoj bez závěsů na oknech s výhledem na betonovou protihlukovou stěnu, která způsobovala, že hluk se kolem ní lámal a pak mezi ní a hotelovou zdí zesílil, aby nakonec pronikal do pokoje. Naštěstí chodba byla daleko hlučnější, takže to, co přišlo zvenku, nepůsobilo rušivě. Co ale taky čekat od hotelu, který se jmenuje Chic & Basic Ramblas.

V sobotu jsem pak vyrazil na procházku po Paříži, přesněji řečeno po la coulée verte, kam mě pozvala moje spolužačka z vysoké, kterou jsem sice skoro 20 let neviděl, ale teď nám přišlo jako dobrý nápad si dát sraz v Paříži. Přestože žije v Londýně, tak zná Paříž líp než já, což jsem pak ocenil i při večeři společně s jejím francouzským přítelem (což lecos vysvětlilo) v koreánské restauraci s typickým barbecue.

No a tento víkend jsem vyrazil koupit kytaru. K tomuhle rozhodnutí jsem dospěl už dřív (jak jsem psal v minulém příspěvku) a začal na tom pracovat už před čtrnácti dny, kdy jsem se vydal do jednoho obchodu s kytarami. Vyrazil jsem tam o víkendu a protože bylo hezky ani mi nevadilo, že to bylo přes celou Paříž. V obchodě překvapivě nikdo nebyl, takže když jsem požádal prodavače, jestli bych si mohl vyzkoušet nějaké kytary, nebyl žádný problém. Dostal jsem k dispozici „kabinku“ s kombem a ladičkou a tam jsem mohl dovádět. Což jsem ocenil, protože jsem byl dost nesvůj, předvádět svoje začátečnické brnkání na veřejnosti. Bohužel ovšem, když chce člověk vyzkoušet kytaru, tak se to bez brnkání neobejde. Takže jsem aspoň zdatnost nahrazoval systematičností. Což se projevilo třeba tak, že jako první věc jsem vypnul zkreslení na kombu, které mi tam nastavil prodavač. Sice to mělo grády, ale zase přitom nebylo moc poznat, na co člověk hraje.

Měl jsem vyhlédnuté tři kytary, které měly to, co jsem si přál, i když se cenově celkem lišily. Což jsem ale nepovažoval za zásadní. Říkal jsem si, že zkusím všechny a když rozdíl nepoznám, tak si prostě vezmu tu nejlevnější. Bohužel jsem ale rozdíl poznal. Protože ale neměli barvu, kterou bych chtěl, domluvil jsem se s prodavačem, že mi zjistí jak dlouho by to mohlo trvat. Což nebyla jen řečnická otázka, protože mě napřed vystrašil tím, že to může klidně trvat až šest měsíců (kdo by to byl dneska řekl). Přitom v Americe tu barvu prodávají běžně, ale na Evropu se nějak nedostává. Vybral jsem tedy ještě jednu alternativu a pustil to z hlavy s tím, že se rozhodnu, až se mi ozve, podle toho, co bude dřív. Ty barvy, co se mi líbily, byly totiž nakonec tři.

No a jak jsem tak čekal na zprávy, všiml jsem si, že v jiném obchodě mají na tyhle kytary promo akci a slevu patnáct procent a dokonce je mají v obchodě k dispozici a dokonce v barvě (té poslední ze tří), kterou bych chtěl. A tak jsem tam tento víkend v sobotu vyrazil. Druhý důvod, proč jsem se tam nakonec vydal byl ten, že jsem si ji chtěl před koupí pořádně prozkoušet a prohlédnout. Přitom jsem si všiml, že můj nový opasek, který jsem si pořídil nedávno, aby ladil k mým polobotkám, skutečně barví a to tak, že nechává na kalhotách tmavé fleky, asi jako od uhlí. Což bylo něco, na co jsem měl být připraven, protože to psali už na visačce, která byla na opasku, když jsem ho kupoval, ale nenapadlo mne, že to bude takhle vážné. Vrátit ho nebylo moc pravděpodobné, protože jednak na to upozorňovali, takže jsem se nemohl vymlouvat, že jsem o tom nevěděl, a jednak jsem si v mezičase do něj nechal udělat další dírku – kterou navíc chlapík úplně netrefil, takže nebyla ani úplně uprostřed ani úplně ve stejné vzdálenosti jako ostatní dírky. Takže ten opasek už byl tak nějak celkově zmršený a ta barva tomu jen přidala. Na kytaru jsem tedy vyrazil bez opasku (mimo jiné i proto, abych jím případně nepoškrábal zkoušenou kytaru), ale s pevným rozhodnutím, že hned jak vyřídím tohle, tak se vypravím pro nový opasek a s tím, že třeba ten za těch osmdesát babek, co mi nabízeli posledně, už bude fungovat.

V Paříži se kytarové obchody koncentrují kolem Pigalle (to je tam, kde jsou také sexshopy a Moulin Rouge). Proč tomu tak je nevím, ale když člověk vystoupí nahoře na náměstí z metra, a jde dolů po Rue Jean-Baptiste Pigalle, tak potkává na každé straně jeden obchod s hudebními nástroji za druhým. Každopádně jen s elektrickými kytarami je tam nejmíň asi pět obchodů a to nemluvím o kytarách akustických, nebo jiných strunných nástrojích. Takže jsem tam vyrazil s ladičkou v batohu a trsátkem v kapse a přemýšlel jak to udělat, abych nebudil veřejné pohoršení svojí produkcí. Prodavač mně kytaru napřed nechal vyzkoušet „na sucho“ aniž bych ji někam zapojoval, což se ukázalo jako užitečné, protože drnčela. Což by se asi dalo nejspíš seřídit, ale protože jsem nechtěl kupovat kytaru a hned nato ji dávat seřídit, když by měla být teoreticky už seřízená z výroby, tak jsem mu ji vrátil s tím, že drnčí a že se mi to nezdá. Prodavač mě překvapil tím, že ho to nechává naprosto klidným, protože když ji zapojím, tak to určitě neuslyším. Což sice byla možná pravda, ale já se nedal, takže donesl druhou, která překvapivě nedrnčela a navíc byla i o poznání lehčí. Což také není jen kosmetický rozdíl, protože tyhle kytary jsou z masivního dřeva, které, díky rozdílné hustotě, může mít různou hmotnost a rozdíl může být až jeden kilogram váhy u přesně stejného modelu.

Nakonec mě tedy přesvědčil, že už nemám jinou možnost, než ji zapojit, což jsem tedy s váháním provedl, přesvědčil se o tom, že všechno ostatní funguje jak má a přitom se tvářil, jako že vím, co dělám. Jenom kluk, co vedle mě zkoušel nějakou děsně exotickou kytaru, a bušil do toho jeden riff za druhým, se na mě trochu nevěřícně koukal. Prodavač ale byl taktní a ochotný, takže jsem nakonec odcházel s dobrým pocitem, o něco lehčím bankovním kontem a novou čtyř a půl kilovou kytarou k tomu. Zbytek dne jsem se pak s ní mazlil a nesměle na ni zkoušel svoje hmaty. A konečně ocenil svoje kombo, které konečně mělo odpovídající zdroj, a které mi do sluchátek dodalo všechny detaily, které jsem byl schopen postřehnout a o kterých jsem do té doby jen snil.

V neděli jsem pak vyrazil na poslední úkol, doplnit opasek a šel přímo do obchodu, kde mi minule prodavačka chválila přízvuk a kde měli skoro ideální opasek, až na to, že neměli délku. Prodavačka si mne překvapivě pamatovala (asi mám fakt exotický přízvuk) a překvapivě se ukázalo, že sice mají pořád stejné délky, ale že jedna z nich mi přesně sedne. Takže jsem neváhal a chtěl ho koupit. Když se do toho náhle vložil druhý prodavač a prý jestli nechci koženou bundu, že mají zrovna akci (50% slevu ke dni otců) a že mi udělá nabídku, které neodolám. Původně jsem chtěl koupit jen opasek, ale protože v obchodě zjevně nikdo další nebyl a protože o kožené bundě uvažuji už delší dobu, nakonec jsem si řekl, proč ne.

A chlapík mně začal nabízet jednu bundu za druhou a prý, když si vezmu dvě, tak mi dá jednu zdarma a k tomu opasek zdarma a prodlouženou záruku a bude mě zdravit pokaždé, když tam přijdu... Dvě bundy jsem nechtěl, a stejně tak jsem neměl v plánu utratit tisícovku, byť by to bylo s 50% slevou. Takže jsme chvíli diskutovali, až tedy nakonec přišel s tím, že mi dá tu jednu (co se mi líbila) s 50% slevou a opasek k tomu a prodlouženou záruku. Teprve až jsem přišel domů a bundu si pořádně prohlédl, tak jsem zjistil, že není všechno zlato, co se třpytí, a že ač to vypadá jako nová bunda, tak už je tak nějak opotřebovaná a někde i podezřele roztržená/nezašitá. Takže to vypadalo, že se tam příští víkend vypravím znovu abych ji vrátil a jsem zvědav jak to dopadne. A to jsem měl pocit, že jsem měl situaci pod kontrolou a stejně mi tenhle zásadní detail unikl.

V mezičase jsem znovu vyrazil do Provence, opět TGV. Sice zrovna probíhala stávka SNCF, ale tím jsem se nenechal odradit, neboť jak se říká: „Psi štěkají, ale karavana táhne dál.“. Na nádraží panovalal typická francouzská organizace (což není myšleno apriori negativně), kde na každém rohu stál jasně označený železničář nebo železničářka, který podával informace a vysvětloval zoufalým cestujícím, které vlaky byly zrušeny, které zpožděny, a které přesunuty. Z nějakého důvodu si ale všichni nespokojení, opoždění a nervózní zoufalci dali sraz u nástupiště, ze kterého jel zrovna můj vlak, místo aby dali přednost jednomu ze zbývajících patnácti, která byla prázdná. Čímž se jim podařilo totálně ucpat příchod na perón a my, co jsme měli jízdenky, jsme se tam prodírali jen s největším usílím stále hustším a stále nervóznějším davem. Což nás zpozdilo naštěstí jen o dvacet minut.

Původní idea, že se zúčastním diskuse se zákazníkem, který dorazil na dva dny dopadla tak, že jsem se zvládl účastnit je obědů a večeří a během dne místo toho řešil kritickou situaci jinde. Což ovšem nutně nebyla nevýhoda, protože jsem měl všechny kolegy po ruce. Protože požadavky železničářů se přes socialistkou příchuť nové vlády nepodařilo naplnit, stávka pořád pokračovala, až mi ve středu došel email, že můj vlak ve čtvrtek zrušili – ale prý si mohu nechat cestu proplatit. Tak jsem si obratem koupíl lístek na pátek, domluvil se s domácími, že tam zůstanu o den déle a využil večeru navíc k tomu, že jsem si konečně skočil zaplavat do bazénu a aspoň trochu si užil relaxace ve večerních paprscích hřejivého, provensálského slunce. Silné bouřky, které udeřily první tři dny v týdnu a které proměnily schodiště ve vodopády a chodníky v potoky, totiž toho léta moc neukázaly.

Nakonec mi došla i „dobrá zpráva“ od SNCF, že můj vlak v pátek bude vypraven a že tam mám přijít raději v předstihu. Což jsem nepodcenil a tudíž měl čas nejen si nechat proplatit jízdenku, kterou mi zrušili a jednak si dát sendvič a ještě naposled nasát přicházející léto. Tím, že mě světelná tabule napřed poslala na nástupiště 3, a když jsem se tam pohodlně usadil, tak ohlásili, že se mám dostavit na nástupiště 4 pro oskenování jízdenky mě nepřekvapilo. Vždycky to jezdí ze čtyřky, takže to, že tam dali trojku vyburcovalo k přesunu jen pár lidí a mě (to že má nádraží dvě nástupiště očíslované 3. a 4., kde to 4. je vlastně první může zaskočit už jenom nováčka). Stejně tak to, že jsem si šel nechat oskenovat jízdenku na jeden konec, abych se pak přes celé nástupiště prodíral na druhý konec.

Nakonec jsem se ale do vlaku dostal a aby toho nebylo v málo, v Paříži jsem zjistil, že jsem zapomněl svůj mobil v autě z půjčovny. Během cesty na nádraží mi totiž volal zákazník, ten, kvůli kterému jsem musel zrušit všechny plánované schůzky, a tak, ač bych to normálně nedělal, jsem to zvedl. No a pak jsem si odložil mobil do držáků na kelímky a protože jsem byl trochu na štíru s časem, když jsem dorazil na nádraží a konečně našel místo, kde zaparkovat, už jsem na mobil zapomněl. Chtěl jsem zavolat do půjčovny, ale zjistil jsem, že ani jeden z mých českých mobilů, které mají normálně roaming, nedokáže zavolat z Francie na francouzské číslo. Nezbylo mi tedy než vybalit svůj starý „pevný“ telefon, dobít do něho baterky abych se pak konečně dovolal na půjčovnu. Ti samozřejmě nic nenašli, což mně ale nepřekvapilo, protože můj telefon byla stará Nokia, která měla stejnou barvu jako vnitřek auta, ale slíbili, že se poptají i nového nájemce a dají mi vědět. Nakonec se mi ale ozval kolega, že mu někdo volal, že má můj telefon. Takže se dohodli, že telefon nechá v půjčovně a kolega ho tam vyzvedne, až bude okolo v úterý projíždět. Jen je trochu opruz, že v úterý letím do Mnichova, a zrovna prý začaly stávkovat aerolinky, takže pokud mi budou chtít zrušit letadlo a pošlou mi to na mobil, tak se to nedozvím.

V sobotu odpoledne pak, jak je už dobrým zvykem, jsem znovu vyrazil do 4 Temps. Tentokrát s novou koženou bundou a předsevzetím, že se ji pokusím vrátit. Prodavači si mne sice všichni pamatovali, ale všichni mne unisono ujistili, že mi nic na vrácení nevezmou a peníze mi tudíž nevrátí. Prý to je na účtence a také na ceduli, které je vedle kasy, jasně uvedeno. Což také vysvětlilo, proč se mi minule snažili prodat dvě bundy za cenu jedné. Když jsem pochopil jejich strategii, vytáhl jsem tedy bundu a začal předvádět vady a k mému překvapení mi bez řečí nabídli výměnu. Jen tam bohužel druhou takovou ve stejné velikosti neměli, takže ji objednali a bude prý ve čtvrtek. Ve čtvrtek budu ale doufám už sedět v autě na cestě do Česka, takže na bundu si budu muset počkat. Aspoň že nový opasek funguje bez problémů a bez závad, až jsem si ho za ten týden oblíbil. S kytarou jsem se totiž zatím moc nepomazlil a do dovolené už to moc nestihnu. Tak to všechno rozjedu po svém návratu, včetně pravidelné návštěvy 4 Temps.

8. června 2014

Intermezza

Pomalu přišlo léto, nebo to tak aspoň podle teplot vypadalo. Protože jsem chtěl zůstat stylový, odložil jsem svoje standardní rifle, které mám sice několikery, ale protože vypadají všechny stejně, kolegyně si myslí, že nosím pořád jedny, a vytáhl ze svého šatníku svoje letní, přímořské „pláťáky“ z OP Prostějov. Zároveň s tím jsem také oprášil svoje hnědé polobotky, které mám shodou okolností úplně stejné jako svoje černé „pracovní“, a které používám převážně pro volný čas a léto. Koupil jsem si je před mnoha lety a netušil, že se z nich stanou moje oblíbené boty (tehdy jsem ještě nosil do práce tenisky a šortky). Bohužel tyhle polobotky mají v sobě „kurvítko“, které způsobí, že se jim po určité době rozpadne podrážka tak, že se už nedá opravit. Takže jsou sice perfektní, pohodlné, díky pěnové podrážce velice příjemné na chůzi, ale časem mě opustí a já už teď mám hrůzu z toho, jak a kde koupím podobné.

Nicméně, abych se vrátil k letnímu stylu. Při prvním testu oprášených hnědých polobotek se ukázalo, že černý „standardní“ opasek k nim už není tak cool, jak býval za mlada, a že můj starý hnědý už nemá dostatečnou délku, asi tak o dvě dírky. Nezbylo tedy než přijmout chlapské rozhodnutí a vydat se nějaký opasek koupit. V našem lokálním nákupním centru jsem nepochodil a tak jsem nakonec vyměkl a vyrazil do 4 Temps, což je nákupní centrum na La Défense, a kde je asi tak minimálně deset obchodů s pánskou konfekcí a doplňky, kde mají mimo jiné i opasky. Navíc se tam dá dojet ode mne tramvají přímou linkou a pokud je navíc hezky, může se člověk přitom kochat malebným pařížským předměstím.

Tam jsem zjistil, že hnědých opasků je k mání relativně dost, ale francouzská hnědá není úplně kompatibilní s mojí hnědou botou. Také jsem dostal lukrativní nabídky na opasek za osmdesát babek s výhodou, že když koupím dva najednou, bude to dohromady jen za stodvacet. Protože jsem si ale zcela začátečnicky s sebou inkriminované boty nevzal, musel jsem nakonec zbaběle připustit, že budu muset koupi odložit o týden, neboť trefit některé odstíny jsem si, navíc v umělém osvětlení obchodů, netroufal.

Druhý víkend tedy už připraven, se správnými botami i kalhotami, jsem znovu dorazil do 4 Temps, abych po důkladné obhlídce zjistil, že byť opasků je hodně, buď mají trochu jinou barvu, nebo šířku, nebo nejsou v požadované délce. Nakonec jsem tedy skončil u H&M v podstatě s jedinou možností co zbyla a koupil tam opasek, který sice byl o něco světlejší v odstínu, ale zato neměl správnou délku. Je zajímavé, že i když si to člověk v obchodě vyzkouší, stejně pak doma zjistí, že to má špatně. Takže druhý den jsem tam naklusal znovu, s tím, že bych chtěl kratší verzi a přitom si všiml, že tam mají lepší barvu (skoro přesnou). Dopadlo to tedy tak, že jsem nakonec místo výměny délky vyměnil typ a vítězně se vrátil. A stačily k tomu jen tři návštěvy.

Pří výběru jsem mimo jiné zjistil, že moje hnědá není vlastně hnědá (marron), ale medová (miel) a že mám pěkný přízvuk, čímž mne překvapila prodavačka v jednom butiku, ale když viděla, že na mě nemá správnou délku, tak její zájem rychle opadl :). Také jsem zjistil, že přijít do obchodu s tím, že bych si chtěl zkusit pásek a že potřebuji konkrétní velikost, nemá žádný vliv na to, co vám prodavač nabídne, protože on to ví vždycky líp.


Při svém hraní na kytaru jsem pokročil a už se mi jednou podařilo zahrát jednu písničku v Rocksmith 2014 na 100 %. Což byl můj osobní postupný cíl. Sice to je skoro nejjednodušší písnička, co tam je, ale i tak to má všechny ingredience správného rockového šlágru (skluzy, příklepy, odtrhy a výtahy). Také jsem přitom přišel na zajímavou věc, že to zahraji přesněji, když se nedívám na vizualizaci prstokladu a hraji to jen podle sluchu, jako bych měl nějakou kolizi v koordinaci rytmu podle grafiky a podle zvuku (a nebo to mám špatně seřízené na xboxu). Každopádně povzbuzen tímhle úspěchem jsem si objednal nová trsátka a struny a protože jsem chtěl zkusit nějaký hi-tech, rozhodl jsem se pro speciální trsátka, vyrobená ze speciálního materiálu. Bohužel je ve Francii nikde neměli, až na dva obchody, do jednohož z nich jsem také napsal.

Fred mi obratem odpověděl, že je rád, že se zajímám o tyhle trsátka, protože si je taky oblíbil, a že sice normálně koncovým zákazníkům neprodávají, protože jsou distributoři, ale v tomhle udělají výjimku, protože se jim ještě ta trsátka nepodařilo rozdistribuovat. A dokonce souhlasil, že mi namíchá „zkušební balíček“ z různých typů (materiálu a tloušťky) abych je mohl všechny vyzkoušet. Tak jsem toho využil a koupil si u nich i nové struny, nový ořech, speciální zámky na popruh a speciální kovové pravítko, abych si mohl změřit výšku strun. Rozhodl jsem se totiž seřídit si kytaru. E a A už od začátku trochu drnčelo a u G a D zase byla trochu ujetá intonace.

Po prozkoumání internetu a ujištění se, že je ok sundat naráz všechny struny, jsem je sundal, vyhodil ořech, dal tam nový a zjistil, že je nižší, resp. má špatné zakřivení a že na to, abych ho tam mohl dát, bych potřeboval víc, než sadu pilníků a dremel. Takže jsem tam zase vrátil ten původní a doufal, že si toho kytara nevšimla. Aspoň jsem si tedy namazal hmatník citronovým olejem (což kytaristi dělají, a mně to přišlo jako dobrý nápad) a seřídil si výšku strun. Což je trochu na dlouhé lokte, protože na to, aby člověk struny zvedl, nebo snížil, je musí celkem dost povolit, ale na změření výšky je musí zase naladit. Tak jsem si aspoň procvičil ladění (podle ucha to zatím nedám, ale už aspoň poznám, jestli jsem aspoň přibližně v tónu). Také jsem zjistil, že nová trsátka jsou sice opravdu „dost jiná“, ale také, že nejsem schopen s nimi nic pořádně zahrát, protože mají jiný tvar a pocitově nejsem sto určit, kde přesně mají „špičku“. Moje staré trsátko je ovšem už ohrané tak, že tu špičku má trochu nakřivo a úplně jistá hra s ním taky už není. Každopádně to vypadá, že výměna typu trsátka není úplně triviální věc a nejspíš si budu muset jeden tvar vybrat a toho se držet.

A jako poslední upgrade jsem si na kytaru namontoval pořádné zámky na popruh, poté, co jsem ji při jedné tréninkové seanci málem poslal hlavou na zem a bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se mi to skutečně povede. Ne, že bych u hraní prováděl nějaké kejkle, ale hraji ve stoje a mám ji relativně vysoko, což způsobuje, že poutko u krku je vůči patentu dost zešikma a má tendenci se vyvléknout. Takže bylo jen otázkou času, kdy se zvětší natolik, až se mu to povede. Teď jsem tedy na kytaru přidal profi zámky, ze kterých se jen tak lehce nevyvlíkne, ani když udělám piruetu. Také jsem tím zvýšil její hodnotu zhruba o čtvrtinu :). A začal jsem se dívat po nějaké pořádné kytaře. Ne že bych tak dobře hrál, ale krize středního věku se jen tak nedá.

Také jsem si konečně musel nechal poslat šekovou knížku, protože naše leasingovka po mně chtěla, abych zaplatil doplňky, které jsem si objednal do služebního auta nad rámec firemního standardu, a jediný způsob, jak to šlo zaplatit, bylo šekem. Nabízel jsem sice, že to pošlu převodem, ale prý ne. Zkasírují totiž šek teprve až tehdy, kdy to auto dodají, tak proto. Kolega si dokonce postěžoval, že by třeba například svoje nová okna raději zaplatil převodem, protože když je platí šekem, tak se ta firma, co mu je dodává, nepřetrhne. Prostě dokud je nemají, tak ten šek nezkasírují. Zatímco, kdyby ty peníze už prokazatelně měli, museli by dodržet termín. Pro mne osobně to byla spíš exotika, při které jsem si akorát musel zopakovat, jak se píší správně slovně francouzské číslovky, protože sumu tam je potřeba vypsat slovně i číselně. Pak jsem se ptal, jestli ten podpis musí být přesně podle podpisového vzoru, ale kolegové mně ubezpečili, že ne, protože to nikdo nekontroluje. Platba nakonec proběhla tak, že jsem vyplnil na šek sumu, komu ji mají vyplatit a poslal ho normálním dopisem do leasingovky. A nakonec chápu, že to má něco do sebe. Chci někomu zaplatit nějakou nestandardní, vyšší sumu a nechce se mi to vybírat z bankomatu, tak mu na to prostě vystavím šek. A protože šekové operace jsou z historických důvodů zdarma, je zřejmé, proč je spousta lidí používá.

Dnes jsem jel po delší době metrem, na nádraží, odkud jsem pak pokračoval vlakem na služebku. Na jedné zastávce (tuším, že to byl Saint-Michel nebo Odéon) mě řidič překvapil hlášením, které znělo asi takto:
„Upozornění pro cestující. Prosím, vemte na vědomí, že do soupravy právě nastoupili dva kapsáři. Věnujte proto zvýšenou pozornost svým osobním věcem.“ A pro ty kapsáře dodal: „Pánové, myslím, že to fakt nemá cenu.“. A po chvíli, co jsem pořád stáli ve stanici, dodal: „Vemte všichni na vědomí, že kapsáři zase vystoupili, nicméně i přesto vám doporučuji dávat si na svoje věci pozor.“ A rozjel se.


Momentálně už sedím ve vlaku, za oknem ubíhá 300 km/h a já se těším, až vystoupím v Aix-en-Provence a nasaji atmosféru Středomoří.

Tak zatímco předchozí odstavce jsem napsal ve vlaku do Aix, následující řádky dopisuji o dva týdny později.

Zákazník si vybral, že stráví noc v Marseille a protože jsme v rámci utužení dobrých zákaznických vztahů plánovali společnou večeři, rozhodl jsem se z Aix vyrazit rovnou do Marseille a neztrácet čas zajížďkou přes svůj nocleh. Google maps mi hlásily zácpu v Marseille a 35km trasu odhadovaly na hodinu - a téměř se nemýlily - trvalo to asi hodinu a půl. Nejenže jediná přístupová cesta do Starého přístavu (Vieux Port) byla totálně zacpaná, ale také se mi nepodařilo napoprvé najít parking (a ani napodruhé). Takže, když jsem to tam napotřetí konečně slavnostně „hodil“, bylo už dost pozdě. Naštěstí mojí kolegové, beroucí Marseille útokem z druhé strany, byli ve skluzu ještě větším, takže jsem to byl nakonec já, kdo převzal roli průvodce.

Večeře v luxusní restaurace téměř nad mořem s výhledem na záliv mně úplně nesedla, ale bylo to částečně mojí vinou, nechal jsem příliš unést místem a šel naplno do ryb. Při zpáteční cestě jsem si pak už jen užil půlnoční zácpu na nábřeží, protože obě únikové cesty, které jsem měl naplánované, byly uzavřené. Tak jsem si apoň trochu zajezdil a pokochal se industriální zónou. Na nocleh jsem dorazil kolem jedné, což byl dobrý start do zítřejšího/dnešního mítinku. Naštěstí domácí už jsou na tohle zvyklí, takže mi všechno nachystali dopředu. Původní myšlenka, že se pozdravím s kolegy vzala za své, protože mítink se protáhl a druhý den jsem pro změnu odjížděl relativně brzo, protože jsem se nechtěl vrátit domů o půlnoci. Další den mě totiž čekal let do Prahy, se vstáváním v 04:30. O tom ale jindy.

14. prosince 2013

Kytaru s sebou

Minule jsem zmiňoval, že mi doma přibyla elektrická kytara. Její příběh vám teď budu vyprávět. Bude to docela nuda, ale pokusím se to oživit.

Jak jsem také minule uvedl, nebyla sama, ale spíš vlastně takový přídavek ke hře, byť poměrně zásadní (a dominantní). Přece jenom, krabice s kytarou, která má přes metr na délku a skoro půl metru na šířku, se dá už těžko přehlédnout. Měl jsem sice štěstí, že mě pošťák chytil ráno doma, takže mi krabici mohl předat osobně, ale zase mi přitom vnutil tři balíky pro sousedku, která se pak ani neukázala a místo toho si pro balíky poslala nějakého chlapíka, který tady snad ani nebydlí (k ničemu tedy nedošlo).

Když jsem pak hru nainstaloval, kytaru přes dodaný kabel připojil do USB a zkusil to nastavit na Xboxu, měl jsem problémy s tím, že buď to bylo moc tiché, nebo to moc šumělo. Jako naprostý analfabet přes elektrické kytary jsem byl rád, že se v Rockstaru rozhodli ke hře přibalit kytaru, která měla jen jeden snímač, žádné přepínače a jen dva knoflíky na kroucení. Trochu mně zpočátku vadilo, že k těm knoflíkům nebyla na kytaře ani ryska, takže nebylo patrné, kdy jsou nastavené na max, a hlavně, co bylo horší, nebylo jasné, k čemu tam vlastně jsou. Naštěstí jsem si ale mohl stáhnout manuál (ke kytaře!) a poučit se z něj, jak nastavit oba, aby byl signál z kytary, co nejméně ovlivněný, ale i přesto mi to pořád přišlo slabé. Pak jsem někde v diskusi na netu našel tip, že je potřeba ještě kytaru ve hře správně zkalibrovat (kvůli šumu a hlasitosti), což pomohlo, ale ne úplně přesvědčivě.

Při prolézání diskusí jsem ovšem také mimoděk zjistil drobnou odchylku od oficiálních fotek v tom, že mi chybí na kobylce zezadu jeden šroubek (ze dvou). Navíc jsem si v mezičase ještě pořídil malý sluchátkový zesilovač, abych kytaru vyzkoušel, ale i přes toto úsilí se mi nepodařilo dojít k nějakému jasnému závěru, co se týče správné funkčnosti, a to nepočítám, že jsem kytaru proměřoval voltmetrem a zkoumal na osciloskopu. Takže jsem měl pocit, že mám dostatečný důvod k tomu, abych napsal email na SAV (Service après-ventes - zákaznická služba) Amazonu, že mi chybí šroubek, a protože jsem pořád nebyl přesvědčený o tom, že kytara i kabel jsou v pořádku, přidal do něj svoje pochybnosti i v tomto směru.

Musím přiznat, že zákaznická služba Amazonu je tady fakt akční. Nevím, jestli to je tím, že jsem z jejich pohledu domácí, ale s anglickým nebo americkým Amazonem se mi nikdy předtím nic podobného nestalo, a že jsem si s nimi dopisoval rozhodně více než tady.

Už když jsem se rozhodoval o koupi, nebyl jsem si jist, jestli bude hra v angličtině, nebo jenom ve francouzštině. Poslal jsem tedy do Amazonu emailem dotaz „V jakých jazycích je hra dostupná?“, což mi přišlo dostatečně jednoznačné, nicméně hned druhý den ráno mi volali, že by to v té francouzštině mělo jít. Když jsem chlapíkovi vysvětlil, že mně vlastně na francouzštině až tak nesejde a jestli by mohl zjistit v jakých další jazycích to je (pokud jich tam je víc), tak slíbil, že to prověří ve skladu. Druhý den mi napsali ze skladu, že to je ve francouzštině, španělštině a němčině. Což mě sice nepotěšilo, ale když jsem posléze zjistil, co by obnášelo, kdybych chtěl zaručeně anglickou verzi (z Anglie, nebo třeba z Česka), rozhodl jsem se jít do té francouzské - aspoň se trochu poučím. No, samozřejmě, že tam byla i anglická verze, která se mi dokonce automaticky nainstalovala. Takže jsou akční, ale ne úplně přesní :).

Když jsem tedy odeslal dotaz ohledně šroubku (což bylo v neděli odpoledne) a svých pochybnostech, byl jsem už připraven a tudíž mne nepřekvapilo, když mi ještě ten večer volala nějaká slečna a chtěla se mnou řešit moje problémy. Bohužel se přitom ukázalo, že jediné řešení, kterého je Amazon schopen, je všechno vrátit, a buď to vyměnit, nebo si nechat vrátit peníze. Vrátit samostatně kabel, nebo kytaru, nebo si nechat poslat jenom šroubek, je pod rozlišovací schopností jejich reklamační služby (což svým způsobem chápu, ale přesto mi to pořád přijde jako strašné plýtvání energií a časem).

Dohodli jsme se tedy, že zkusím vzít kytaru do nějakého obchodu s kytarami a tam ji vyzkoušet, případně ji nechat odborně prohlédnout znalcem. Což byla vlastně rada, na které se shodli i všichni známí, kteří dělají do kytar, a kterých jsem se ptal. Pokud by se ukázalo, že kytara je v pořádku, mohl bych se pak soustředit na kabel. Nemám sice žádné zkušenosti s kytarami, ale zato jsem trénovaný na odhalování příčin technických problémů (a nejspíš mi to už leze na mozek). Po průzkumu terénu se ukázalo, že v Paříži je sice hromada kytarových obchodů, ale ne všechny nabízí i opravy, a protože se mi táhnout se na opačný konec města s kytarou nechtělo, našel jsem jeden menší obchůdek asi deset minut pěšky od práce.

Hned druhý den jsem tam vyrazil. Trochu mi zatrnulo, když jsem pohlédl na stěny, které byly ověšené kytarami, které vypadaly, že tam už visí dlouho, a pak když jsem pohlédl na jejich cenovky (že by to byl důvod?). Pochopil jsem, že nemám jak, s odstupem si mě měřícího chlapíka, který stál uvnitř, motivovat. I tak jsem to ale zkusil. Lámaně jsem se pokusil vylíčit svoje pochybnosti, na což chlapík ani nečekal, protože mu vedle schnulo lepidlo na kytaře, vzal moji kytaru, prohlédl si ji, jako bych si já prohlížel při koupi lyže, prohlásil něco jako „tak, je to Epiphone“ (což nebylo těžké poznat, protože to je velkým písmem napsáno na hlavě), „Les Paul Junior“ (což je o něco menším písmem pod tím), něco na ni zabrnkal (aniž by ji někam zapojil), přitom ji doladil, pak přidal pár riffů a vrátil mi ji s tím, že je v pohodě. A šel zpátky lepit díru do španělky, kterou měl vedle upnutou do „svěráku“. Že tam chybí šroubek si nevšiml, ale to jsem chápal, neměl čas to zkoumat detailně. Chtít po něm, aby to do něčeho zapojil jsem se neodvážil, protože i kdyby to zapojil, tak bych stejně nevěděl, jestli to zní, jak má, a jemu to zjevně zato nestálo. Nicméně jednu věc jsem se od něj naučil. Struny je možné po kobylce posunout a srovnat (což byla další kosmetická „vada“).

Na druhou návštěvu hudebnin jsem se už více připravil a rovnou tam na ně vytáhl šroubek. Obchod vypadal jako rodinný podnik. Paní byla praktická, prohlásila, že šroubek nemá a ať to zkusím u výrobce. Ochotný pán, který se tam ochomýtal kolem všeho a všech a vypadal, že tam také pracuje, mi vysvětlil, že ten šroubek v podstatě stejně na nic není, a že na jeho kytaře Gibson dokonce nejsou žádné šroubky. A pak zavolal někoho (patrně syna), koho představil jako odborníka na kytary, aby mu to potvrdil. Takže jsme se shodli, že ten šroubek v podstatě nepotřebuji, a navíc tam vůbec nevypadá hezky, takže vlastně je to lepší, když tam není. A protože byl jinak velice ochotný, koupil jsem si od něho místo jedněch strun hned dvoje. A k tomu jako závdavkem dostal trsátko zadarmo.

Doma mi to ovšem nedalo, a tak poté, co jsem vyměnil struny, jsem napsal na zákaznickou podporu Gibsonu (protože Epiphone je jejich značka a protože to bylo výslovně uvedené v balení hry - pokud budete mít problémy s kytarou, nepište nám, ale rovnou jim). No a z Gibsonu mi přišla obratem odpověď: „Že Vám chybí intonační šroubek nás velice mrzí, pošlete nám sériové číslo kytary a my Vám pošleme obratem náhradní.“ A tak jsem zjistil, k čemu tam ty šroubky jsou (i když jsem si o tom pak musel ještě něco přečíst), a že je potřeba odborníky v hudebninách brát s rezervou.

Bohužel je v Gibsonu napadlo mi to poslat TNT Express službou, která když přijela, zjistila, že dveře do domu jsou zamčené, a že nemají kód, takže zase odjeli a nic neřekli. Teprve, až jsem se podíval na sledování zásilky na webu, tak jsem zjistil, že mám problém. Tedy ne úplně hned. Poprvé jsem se totiž díval na sledování zásilky na anglických stránkách, kde zněla zpráva následovně:

Held Awaiting Correct Address. Follow Up Actions Underway.

Což dávalo tušit, že je problém s adresou, ale Follow Up Actions Underway naznačovalo, že se pracuje na opravě. Takže jsem to nechal být. Když se další den nic nedělo, zeptal jsem se v Gibsonu, kam to poslali, a oni mi obratem potvrdili správnou adresu (jejich zákaznická služba je podobně akční jako ta z Amazonu, byť v tomhle případě to nebyli Frantíci). Tak jsem mrknul znovu na sledování zásilek a přitom, jak jsem to zkoumal, jsem se omylem proklikl na německou verzi:

Fehlerhafter Türcode - Bitte Kontaktieren Sie Tnt Express

Která překvapivě vyznívala jinak a dávala daleko větší smysl. Abych se ujistil, že nejde jen o další variantu nahodilého překladu, sáhl jsem ještě po francouzské verzi:

L'envoi ne peut être livré car le code porte est manquant ou incorrect.

Ještě navíc s tlačítkem „Doručit znovu“. Voilà, americká firma a překvapivě nejsrozumitelnější a uživatelsky nejpřívětivější jsou její francouzské stránky. Druhá možnost je, že tam ten německý a anglický text zadával nějaký Frantík, a patrně mu ve škole šla spíš němčina než angličtina. Takže šroubek ještě nemám, ale teď už stačí jen zjistit kód od domovních dveří (mám dva a dnes jsem zjistil, že ani jeden nefunguje), abych jim ho mohl poslat a nechal si to znovu doručit. Doufám, že to nebudu muset osobně podepsat.

A když už tady zmiňuji doručovací služby, zmíním ještě jednu zajímavost. Po zkušenostech se sluchátkovým zesilovačem ke kytaře, a po diskusi se znalci, jsem se rozhodl, že si pořídím i nějaké kombo, abych nebyl za úplnou socku. A protože jsem to chtěl dostat co nejdříve a chtěl předejít tomu, že mi to budou doručovat zrovna (tedy v podstatě vždy ve všední den), když tam nebudu, nechal jsem si to poslat na tzv. „předávací místo“ (point relais). Což je podobné, jako mají v Česku některé obchody osobní vyzvednutí na „odběrném místě“. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že zatímco v Česku si odběrní místa provozují obchody, tady to provozuje třetí firma jako službu všem, kdo mají zájem. Většina internetových obchodů tedy nabízí, kromě normálního doručení poštou, také doručení na point relais. Firem, které taková odběrní místa provozují je několik, největší jsou možná tři, nebo čtyři, každá má několik tisíc odběrních míst.

Zajímavé na tom je, že ta odběrní místa nejsou provozované přímo firmou, ale jde většinou o obchod, nebo služby s něčím úplně jiným, které ovšem jsou na „strategickém“ místě, mají příznivou otevírací dobu a výdej zásilek mají jako vedlejší činnost. Může to být obchod - večerka, tabák, butik v obchodním centru, apod. Někdy jsou to místa poměrně překvapivá, nicméně všechna mají společné to, že jsou otevřená dlouho, v sobotu a často i neděli. Člověk si tedy při objednávání vybere, kam to poslat, kde mu to nejvíc vyhovuje, a tam si to pak na občanku vyzvedne. Dokonce to ani nemusí být v místě bydliště. Další výhoda je, že doručení z obchodu na odběrní místo je zpravidla dost rychlé, často do druhého dne.

Objednával jsem to ve čtvrtek večer. V pátek mi napsali, že to expedovali, a že to dorazí v pondělí, nicméně, když jsem se dnes (v sobotu) vrátil odpoledne domů, dostal jsem SMSku a email, že to bylo doručeno a mohu si to vyzvednout. Takže jsem neváhal a vyrazil do Casina, kam jsem si to nechal poslat a které je otevřené celý týden od rána do večera. Ti, co četli A Year in the Merde, ví, pro ostatní připojím, abych se vyhnul nedorozumění, že Casino je řetězec samoobsluh s potravinami, spíš menší, asi jako Billa. V Paříži není moc vidět, ale jinak je po celé Francii. Když jsem tam dorazil, byla tam akorát pokladní, která měla vedle kasy zrovna čerstvou hromadu balíků a která mě požádala, ať si balík zatím v té hromadě najdu, než namarkuje zákazníka. Což nebylo těžké vzhledem k tomu, že to je poměrně macek. Pak mi zkontrolovala občanku, oskenovala čárový kód, nechala mě to podepsat a šla markovat dalšího zákazníka. Kombo je tedy doma. Teď ještě natrénovat pár riffů, ať můžeme se švagrem dát nějaký gig ;-).

18. června 2013

Chèque Cadhoc

Francie stojí na šecích. Máte zaplatit někomu zálohu, chce po vás šek. Nabízí vám vaše firma nějakou finanční výhodu, nabízí to v šeku. Platíte nájem a neumíte to udělat bezhotovostně, budete potřebovat šek. Šekem zaplatíte i v Carrefouru chleba, když na věc přijde. Důvod je prostý, není to anonymní (což vyhovuje francouzské byrokracii) a je to zadarmo. Zaplatit hotově lze jen do výše 3.000 babek - je na to zákon - pokud jde o Francouze a do 15.000 babek pokud jde o cizince.

Jako jsou v Česku populární „stravenky“ (ať už určené k jídlu, nebo určené naopak k čemukoliv jinému kromě jídla), tak jsou ve Francii populární různé šeky, kterými firma opíjí své zaměstnance. Zaměstnanci s dětmi ve školním věku dostanou chèque scolaire, aby si za to mohli koupit tužky, sešity a pytlíky na cvičky. Zaměstnanci, kteří rádi jezdí na dovolenou si mohou zažádat o chèque vacances, což je příspěvek podniku na dovolenou. Funguje to jednoduše. Zaměstnanec si u své firmy „koupí“ zmíněný šek za cenu nižší než nominální. Rozdíl pak činí ten příspěvek a jeho výše se odvíjí od „koeficientu domácnosti“, čím víc dětí, případně nezaměstnaný partner, tím líp. Omezení s tím spojené spočívá v tom, že následně ten šek musí utratit „schválený způsobem“, tedy za dovolenou, nebo něco, co s ní souvisí. Pokud se navíc rozhodne pro nějakou nabídku sponzorovaného pobytu se zvýhodněnou cenou, může výrazně ušetřit. Zálohu na ni (tu dovolenou) samozřejmě složí šekem, pro změnu svým.

Chèque scolaire se mne netýká. K tomu, abych trávil dovolenou státně schváleným a regulovaný způsobem, jsem se zatím také nedostal, tudíž jsem ani nemusel skládat tu zálohu a úspěšně se tak šekům vyhýbám, dokonce nemám ani šekovou knížku. Téměř. Přece jenom, jeden šek mě pořád straší - chèque cadhoc. Název je taková slovní hříčka, se spojení dvou slov cadeau (dárek) a ad-hoc (ad-hoc). Na slovní hříčky si tady potrpí. Chèque cadhoc jsem vyfasoval už dohromady třikrát. Je to až překvapivé, že existuje šek, který se rozdává bez rozdílu všem.

První várka mi měla vypršet v květnu a utratit to byl oříšek. Měl jsem sice už trochu trénink z Prahy, kde mne pro změnu mučili Flexipassy, které jsem nakonec prodával se slevou kolegovi, protože se mi nepodařilo najít jiného, trvale udržitelného odběratele. Buď jsem s tím totiž mohl platit za něco, co jsem nepotřeboval nebo nechtěl, nebo za něco, co bych možná chtěl, ale zase to bylo jednodušší a levnější pořídit jinak. Nicméně oceňuji genialitu a lobbying dotyčného, který to vymyslel (skoro bych si tipl, že to vymysleli frantíci), že se mu podařilo přesvědčit firmy (a od státu na to vymoci výjimky), aby místo peněz dávali zaměstnancům tuhle zoufalost a ještě si za to nechat platit. Počítám, že chèque cadhoc funguje na podobném principu.

Ptal jsem se kolegů, co s ním - prý si mám něco koupit. Stáhl jsem si z internetu seznam povolených obchodů, ale nevyznal jsem se v něm. Zkoušel jsem se ptát příležitostně, třeba u Maria Dessuti, ale neuspěl jsem. Navíc to bylo potřeba dát do souladu se svými základními životními potřebami, což nebylo snadné:
  • počítačové hry - nakupuji online
  • letenky - nakupuji online
  • košile - nakupuji online
Nakonec, když se začal blížit den D, zašel jsem do blízkého Auchanu, kde mne zaujala reklama cuisinez comme un chef (vařte jako šéfkuchař), v rámci které nabízeli sadu hrnců i jednotlivě. Původní idea sice byla, že ty hrnce si člověk mohl koupit za nějaké Auchan body (něco jako Billa nálepky), které dostával za útratu, když měl věrnostní kartu Auchan. Tu sice nemám (ač tam nakupuji pravidelně), ale nic mi nebránilo v tom, si ty hrnce koupit za plnou pálku. A zaplatit to šekem. Z věcí do domácnosti to byla další relativně důležitá věc, která mi chyběla, hned po počítačových hrách, letenkách a košilích. Mám sice sexy pánev z pravého rezavějícího železa, ale ta na vaření polévky z pytlíku není úplně vhodná. Nevím totiž jak se mi to stalo, ale v rámci nějakého hnutí mysli jsem si po příjezdu do Francie koupil polévku v pytlíku, aniž bych ji měl v čem uvařit. Variantu s konvicí na čaj jsem zavrhl jako příliš hardcore a pánev neměla dostatečný objem.

Vyrazil jsem tedy nakonec do Auchanu, vyzbrojen svými šeky (mezitím se mi sešly už dvě dávky, dohromady za devadesát babek), několikrát se ujistil na informacích, že s tím skutečně mohu zaplatit a vítězoslavně naložil dva vyhlédnuté hrnce, jeden s pokličkou a jeden zase s rukojetí a oba se stejným průměrem, abych mohl sdílet tu jednu pokličku (na což jsem obzvláště hrdý). Když na mě pak na kase přišla řada, říkám pokladní, že budu chtít platit šekem, ale ona, že to napřed namarkuje, a pak to vyřešíme. Takže to namarkovala a pak říká: „Ale tím šekem nemůžete platit za potraviny“, a já na to „no vždyť to nechci, chci zaplatit tyhle dva hrnce“, a ona „no, to ale musím rozmarkovat za dva nákupy“ a fronta za mnou začala povážlivě hlučet. Nikdo mě však neinzultoval.

Doma jsem si hned cvičně uvařil tu rok starou polévku z pytlíku, která byla mimochodem překvapivě dobrá, a zjistil, že nemám žufánek. Premiéra tedy úplně jako šéfkuchař nebyla. Nicméně žufánek jsem pořídil vzápětí a od té doby je moje kuchyně úplná. Navíc oceňuji na těch hrncích jednu věc, která je velice praktická, a to je vylaserovaná objemová stupnice na vnitřní straně. Odměřit litr na polévku je tak hračka. Radost z toho, že jsem se úspěšně zbavil svých chèques cadhoc ovšem netrvala dlouho. Týden na to jsem totiž vyfasoval další várku.

2. června 2013

Moins cher

Vliv pařížského prostředí na poločas rozpadu mých košil by si zasloužil samostatnou studii. I „držáky“, která pamatují snad ještě dobu totality se začaly pomalu odporoučet do věčných lovišť. Což mi způsobilo podobné starosti, které jsem řešil už před rokem, kde a jaké košile dokoupit. Bohužel, před rokem jsem zjevně situaci uspokojivě nevyřešil, neboť košile loni nové, zdaleka nevypadají, že by vydržely a zdaleka nevypadají (po roce nošení) ani tak, jak bych si přál. Po neúspěšném průzkumu v různých nákupních centrech v blízkém i vzdáleném okolí jsem se nakonec rozhodl provést anketu mezi kolegy. Ukázalo se, že už samotná diskuse o košilích nebude snadná.

Jeden kolega mi radil zkusit obchod Zara, druhý poněkud podezřele znějící Mario Dessuti. Zaru znám a asi by mě nikdy nenapadlo si tam jít kupovat košili, ale řekl jsem si nakonec, že stejně nemám na vybranou a tak se tam vypravil. A jak jsem si představoval, košili jsem si tam nekoupil. Problém s těmihle globalizovanými obchody je v tom, že všude mají stejnou nabídku a pokud se mi nelíbí střih, materiál, nebo kvalita zpracování, je jedno jestli to je v Praze, nebo v Paříží, všude to je na jedno brdo. To samé se mi stalo s Marks & Spencer, kde jsem si kdysi koupil pyžamo a při pokusu ho koupit znova jsem zjistil, že ho už přestali prodávat (vyrábět) a bylo jedno, jestli to by M&S v Praze, nebo v Paříži. Kdysi jsem si u M&S (v Praze) koupil i košile a tuhle chybu už neudělám - vlastně, teď, když nad tím přemýšlím, tak v podstatě všechno, co jsem si koupil u M&S byla chyba, s výjimkou toho pyžama, které pro jistotu už nemají a ponožek. I tak jsem se ale vypravil do místního M&S, abych se ve svém pozorování znovu utvrdil.

Mario Dessuti oproti tomu znělo skoro jako Adibas pánské módy, ale kolega se dušoval, že to skutečně existuje a že s tím má dobrou zkušenost, obchod je prý kousek od práce a hlavně, největší výhoda je, že tam mají všechny košile za jednotnou cenu čtyřicet babek, což, jak se všichni v práci shodli je moins cher. Tady bych udělal malou lingvistickou odbočku.

Ve francouzštině neexistuje jednoslovný ekvivalent českého levný (anglického cheap, německého billig, slovenského lacný). Pokud chce Francouz říci, že je něco levné, použije spojení pas cher, které doslovně přeloženo značí ne drahé. Ve Francii je tudíž zboží buď drahé (cher), nebo „méně drahé“ (moins cher), nebo „ne drahé“ (pas cher). Předpokládám, že etymologie vychází z doby, kdy všechno bylo drahé a jen něco nebylo až tak drahé, takže to vlastně bylo „méně drahé“ až „nedrahé“. Latina, zdá se totiž, jednoslovný výraz má, takže se vymlouvat na románské kořeny nelze. Na druhou stranu, Francouzi tomu rozumí úplně stejně jako Češi, Němci nebo Slováci. Tudíž jsou neustále v supermarketech bombardováni billboardy s nápisy jako např. vivre mieux, vivre moins cher (žít lépe, žít levněji) apod. Technicky existuje pro levný i výraz bon marché (což by se dalo přeložit jako dobrý obchod / dobrá cena), ale to jsem snad slyšel za celou dobu jednou. Všechno se točí kolem cher.

Zpět však ke košilím. Vyrazil jsem tedy jednou v polední pauze do zmiňovaného obchůdku. Původně jsem chtěl navštívit i v okolí inzerovaný obchod Bruce Field, které ovšem v mezičase zkrachoval, takže nakonec jsem byl rád i za Mario Dessuti. Naproti byl Mario Cerutti, ale tím jsem nenechal zmást. Překvapivě ochotný prodavač, na kterého jsem tam narazil, nakonec způsobil, že jsem si koupil nejen košili, ale i „pracovní“ kalhoty, čistě na zkoušku, abych zjistil, zda by to mohla být moje značka. Ne že bych si na značkách zakládal, ale pokud se mi nějaká osvědčí, tak se většinou snažím u ní setrvat dokud nezkrachuje. Bohužel poslední dobou krachují dost často.

Protože ale test kalhot nedopadl úplně přesvědčivě a i košile mě zatím nechává chladným, a protože se v mezičase další tři košile rozpadly, musel jsem sáhnout k extrémním prostředkům a jít na internet. Normálně takový průzkum dělám, když si chci koupit nový počítač, nebo telefon, ale ne u košil nebo kalhot. Ovšem tady, nevěda už jak dál, nic jiného mi nezbylo. A skutečně jsem našel poměrně obsáhlý internetový obchod s košilemi (dokonce český) a i poměrně zajímavé diskuse k různým značkám (v češtině). Dokonce jsem chvíli zvažoval, že bych si tam pár „testovacích“ kousků objednal, ale nakonec se ukázalo, že případná doprava sem, případně řešení reklamací by to asi zkomplikovalo víc, než bych si přál. Nicméně, našel jsem minimálně značku (přesněji dvě), která by mohla stát za pokus a tak mě nenapadlo nic jiného, než to dát do Googlu a zkusit najít něco ve Francii.

První odkaz, co mi vypadl, byl nějaký výprodej na francouzském Amazonu a druhý byl výprodej někde jinde. Normálně si na Amazonu kupuji hudbu, knihy a videa, poslední dobou pak i telefony, žehličky a varné konvice - proč tedy nezkusit košile? Protože to byl výprodej, nabídka byla omezená, nicméně jednu jsem si vybral. Stejně tak na tom druhém internetovém odchodě. A také ceny byly díky výprodeji výrazně nižší, takže jsem neměl pocit, že riskuji příliš, v nejhorším bych to vrátil, nebo třeba i někomu (pro)dal. Prostě jsem objednal takový zkušební vzorek a během týdne jsem ho měl ve schránce. Košile z francouzského e-shopu došla dřív a vypadá zatím dobře, ale ještě jsem neměl možnost ji vyzkoušet, ta druhá z Amazonu byla ve skutečnosti z německého e-shopu, a přišla mi o číslo menší. Pro jistotu jsem si ji vyzkoušel, a asi bych ji nosit mohl, ale byla prostě o číslo menší a bylo to znát (na délce rukávů, v ramenou i kolem krku). Což mě mrzelo, protože košile se mi docela líbila. Po reklamaci na Amazonu mi obratem vrátili peníze a posléze po dotazu přímo u obchodníka se ukázalo, že mi to vyměnit nemůže a že jestli chci, tak si ji mohu nechat. Takže hledám dál a nemusí to být už nutně moins cher.

27. října 2012

Rozlítaný měsíc

Dnes jsem po dlouhé době uvedl byt do reprezentativního stavu a pak vyrazil na dlouho odkládaný nákup. Úkol zněl jasně, dovézt kalhoty, které by se daly vzít na schůzku se zákazníkem, protože stávající šatník se nějak scvrkává. V určité idealizaci úspěchu jsem si dovedl představit, že bych si koupil i nějakou odvážnou šálu, např. v křiklavé šedé, abych zapadl v tramvaji, a v úplně tom největším snu jsem viděl vlněný polokabát s kapucí v šik střihu. Po té poslední části pasu už dlouho, většinou to nemá kapuci, a když ji má, pak se většinou zapíná lanem, nebo parožím, což mi ne úplně vyhovuje.

Dopadlo to tak, že jsem se vrátil místo toho s pouzdrem na svůj nový smartphone, ale jinak zcela nevybaven. Jak k tomu došlo? Nejdřív jsem si spletl zastávku a přestoupil jinde, než by asi bylo nejvýhodnější. Pak jsem po cestě do Galeries Lafayette narazil na FNAC, což je asi jeden z největších řetězců kamenných obchodů prodávajících elektroniku. Proč se to jmenuje FNAC netuším, druhý největší řetězec kamenných obchodů prodávajících elektroniku se jmenuje Boulanger, což znamená česky pekař. Jména zjevně nehrají roli. A když tak vidím FNAC, říkám si, že bych tam mohl zkusit vyřešit svůj čerstvý problém, jaký obal na mobil. Ve FNACu měli shodou okolností právě jeden druh, zrovna ten, o který jsem se zajímal, a ukázalo se, že opravdu vypadá dobře. Chudáci uživatelé iPhonů, kteří si museli vybírat z regálu různých obalů.

S elánem z úspěšné koupě jsem dorazil do Galeries Lafayette. A se mnou tam dorazila s elánem polovina Paříže. Chtít v tom něco nakupovat, bylo jako nakupovat v demonstraci. Na to jsem nebyl psychicky ani fyzicky připraven. Takže jsem si to prošel (i tak to zabralo pár hodin - a to byla jen "malá" pánská část), omrknul rifle od Armaniho, tenisky Prada a čepice Scotch & Soda. Jediná věc ze seznamu, kterou se mi podařilo identifikovat, byly šály v přízemí, ale 150 babek za šálu se mi zdálo jako příliš dobrá cena. Šály za 20 babek mne zase neoslovily svým 100% akrylem. Díky slevám to byl navíc skoro boj o holáč, který překvapivě vyhrávali malí turisté z Asie.

O tom jsem ale vlastně psát nechtěl. Chtěl jsem psát o tom, proč jsem tak dlouho nepsal. Zatímco v předchozím půl roku jsem, obrazně řečeno, nevytáhl paty z domu, poslední měsíc se to nějak nahromadilo a můj rozvrh spočíval v tom buď někde být (= jinde než ve Francii) a nebo vracet věci do původního stavu po těchto "výletech". O první akci jsem se zmiňoval už v předchozím blogu, ale nezmiňoval se zvlášť o aerolinkách - udělám to tedy teď, v trochu netradičním formátu.

26. 9. z Paříže do Prahy tradiční ČSA, slané křupky a široká škála nápojů. Zpáteční z Vídně, pondělí potom, Air Berlin - new experience. Kolegyně mi sice říkala, že jednou tím letěla a už to nechce opakovat, ale mně se nic zásadního nestalo. Dostali jsme i micro sendvič. Jen jsem si na Vídeňském letišti opět koupil hnusnou bagetu v terminálu ve stejném stánku jako posledně, poté, co jsem předtím uvažoval o tom (jako posledně), jestli nemám jít do jistějších Starbucks (a jako posledně jsem se rozhodl pro místní specialitu). Uvědomil jsem si to přesně ve chvíli, kdy jsem se zakousl do té bagety. Mozartovy koule, které jsem dovezl kolegům v práci, byly zoufalé. Chudák Mozart.

Ve středu na to jsem letěl na otočku do Kodaně. Protože to bylo narychlo, podařilo se mi získat lukrativní cestu tam s SAS z letiště Charles De Gaulle (Roissy) a zpáteční s low cost společností Norwegian na Orly. U SAS mi utkvěl čaj, který mi připomněl Technickou menzu v Údolní, kde jsem se několikrát zastavil na čaj, pokecat s kamarády, kteří se tam na ten čaj scházeli pravidelně (a možná tam i předtím jedli). Letušky byly patrně přímí potomci Vikingů a dokreslovaly drsnou atmosféru severských zemí. Byl to low cost za plnou cenu.

Kodaň sama naopak na mě působila uklidňujícím dojmem. Takže jsem ani nedbal rady kolegy, abych si vzal taxi, a místo toho se projel městským systémem vlaků a užil si atmosféru místa.

Norwegian byl proti SAS patrně v lepším stavu, protože letadlo bylo nové a v letadle bylo i Wifi zdarma. Sice jsem nutně nepotřeboval surfovat, ale když mne spolusedící požádal, zda by si mohl u mne na počítači přečíst poštu, tak jsem to zkusil. A pak v duchu řešil, jaká bezpečnostní rizika přináší nechat někoho cizího na svém počítači číst jeho poštu. S překvapením jsem zjistil, že dost velká. Naštěstí pro mě (a bohužel pro spolusedícího), na yahoo, kde měl svoji schránku, se nepodařilo připojit. České stránky ale šlapaly v pohodě.

Ve středu o týden později jsem letěl pro změnu na den do Mnichova s Lufthansou. Ta se ráno vytasila s müsli a micro kefírem. Večerní návrat si nepamatuji, protože jsme úspěšnou schůzku s kolegy na letišti trochu zapili pivem.

Zato si pamatuji, že v sobotu jsem odlétal do Splitu na týdenní dovolenou na jachtě. Přímá linka s Air Croatia. Tentokrát se mi podařilo sehnat přímý spoj a byl jsem tomu rád, po předchozí blamáži s kufrem. V letadle nás letělo pár, letušky i stewardi byli sympaťáci a dokonce se servisoval i burek se sýrem a perníčky, co vypadaly jako piškoty. Bohužel výborný dojem si Air Croatia zkazila na odletu (v sobotu o týden později). Když vyhlásili, že rozdávají občerstvení pasažérům do Paříže, tušil jsem nějakou záludnost. A také že ano. Pro drobnou technickou poruchu jsme měli tři a půl hodiny zpoždění na odletu a domů jsem dorazil možná stejně jako kluci z Prahy, kteří se vraceli autem a ráno mě po cestě hodili na letiště (kde jsem sice nezůstal, ale to je už jiná story).

Po návratu z Chorvatska mě čekala, tentokrát dvoudenní, služebka do Barcelony. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film. Docela jsme se na to těšil, ale bohužel program návštěvy se na poslední chvíli zvrtnul a nemělo smysl tam zůstávat, takže z toho zase byl jednodeňák, jen s tím rozdílem, že jsem s sebou táhl kufr. Tak jsem zbytečnou úložnou kapacitu využil alespoň na to, abych si koupil před odletem láhev whisky. Jinak jsem viděl skutečně impozantní letiště v Barceloně (čímž se Barcelona stává jedničkou ve mé hitparádě letišť) a pak kus industriální zóny, kde byl zákazník. Letěl jsem s Vueling z Orly, což mělo tu výhodu, že to mám z domu o poznání blíž než CDG a navíc díky tomu, že i návrat byl na stejné letiště, jsem si tam mohl vzít auto a nechat ho tam.

Vueling je low cost, takže se platí za každou jednotlivost. Chcete si poslat zavazadlo, zaplaťte. Chcete si zarezervovat vybrané místo, zaplaťte. Chcete v letadle občerstvení, zaplaťte. Při pokusu o přebookování zpátečního letu se jim dokonce podařil husarský kousek (telefonem na zákaznické lince), že mi zpáteční let dali znovu z Paříže do Barcelony. Vyřešil jsem to až na letišti, kde naštěstí měli pochopení. A stálo to jenom 140 babek. Druhá věc, kromě letiště, která mi utkvěla, byla spousta krásných holek, které jsem všude viděl (dokonce i u zákazníka). Nevím, jak to ti Španělé dělají, ale dělají to dobře. To bylo tuto středu.

V pondělí letím na otočku do Mnichova (Lufthansa) a ve středu přes Vídeň (Air Berlin), na akci v Brně. Díky vlastní blbosti se mi podařilo docílit toho, že pro návrat (opět z Vídně) mám odlet v pondělí v šest hodin ráno. Už se vidím, jak v pondělí v devět naklušu do práce v plné síle, abych přežil tři následující dny, kdy bude probíhat nejdůležitější výstavka v našem oboru, které se bohužel budu muset zúčastnit a poslední tři roky jsem při ní vždycky onemocněl. Už se těším.