Versailles - zámek

Poznámka pro čtenáře: Tento příspěvek je potřeba posunout o měsíc do minulosti.

Přesto, že léto bylo v plném proudu, ozvala se Jarmila, s tím, že bude v neděli v Paříži. Což je vždy příležitost k tomu vyrazit za kulturním, přírodním a jiným poznáním. Protože jsme od posledně měli „načatou“ Versailles, bylo poměrně jednoduché určit, co s končícím víkendem. Abych se na to připravil, a abych také smyl pozůstatky 2,500 kilometrů najetých při výletu do Česka, vydal jsem se v sobotu na místní myčku, kam chodím relativně rád, hlavně proto, že docela myje. Na myčce bylo překvapivě málo lidí, takže jsem ani moc nečekal. Co jsem také nečekal, že po výjezdu z myčky bude horní půlka auta neumytá. Šel jsem tedy za chlapíkem, co to tam má na starost, že se mi to moc nezdá. Ten to omrknul a prohlásil, že to fakt umyté není, a asi to bude tím, že v myčce došel mycí prostředek. Prý se to v sobotu stává, protože lidi tam celý týden chodí, takže to málokdy vydrží až do konce týdne - soboty večer. Mám prý přijít v neděli ráno a dal mi kupon na mycí program grátis. Paráda, až na to, že v neděli jsem plánoval něco jiného než myčku. Tak jsem to aspoň na oknech vyřešil operativně na sucho a šel si dofouknout kola.

Na vzduchu byla fronta, protože všichni se rozhodli si před cestou na dovolenou zkontrolovat tlak, a nebýt toho, že jsem viděl téhož chlapíka z obsluhy měnit úchyt na ventil na hadici těsně přede mnou, šel bych za ním znovu, protože nějak netěsnil a bylo potřeba ho držet v určitém úhlu k ventilku, jinak vzduch nešel do pneumatiky, ale z ní. Taxikář, který čekal za mnou, když mě viděl jak s tím zápasím, tak se slitoval, a šel mi „pumpovat“, zatímco já si držel hadici. Pak jsem si ještě dofoukl obě kola (s novými plášti) na kolo, které jsem si vzal prozíravě s sebou, protože mi bylo jasné, že na pět atmosfér je svojí ruční pumpičkou nenafouknu. Přitom se ukázalo, že přestože ciferník na vzduchu byl do šesti atmosfér, pět byl limit, při kterém začal kompresor chrochtat, třást se a odmítal přidat. Nicméně i pět bylo víc, než jsem kdy na kole v duších měl. A protože jsem počítal, že budu auto brzo v práci vracet, tak jsem ho i vysál, abych ho měl připravené. V zásadě to tedy byla úspěšná akce, akorát na Jarmilu to neudělalo žádný dojem.

Cesta do Versailles je skoro už rutina, nebýt toho, že jsem tentokrát, když jsem Jarmilu vyzvedával, zaparkoval, místo pod hotelem, v garáži naproti, slibujíce si od toho, že se vyhnu minulému faux-pas, kdy jsem se nemohl dostat k autu. Úplně se mi to nepovedlo, protože jsem pro změnu zase nemohl najít vchod do garáže. Pořád se člověk učí. Nakonec jsme ale přece jenom vyjeli.

Předpověď počasí byla na víkend poměrně nejistá. Už od pátku slibovali bouřku, průtrže a pokles teplot. Když i v sobotu odpoledne se můj venkovní teploměr nehodlal snížit ze svých téměř 35 stupňů ve stínu, začal jsem věřit, že i v neděli to vydrží. Proto mne deštík, který začal, když jsme přijížděli do Versailles trochu zklamal. Na druhou stranu, aspoň se trochu ochladilo a vzduch se osvěžil. A protože už také disponuji moderní technikou, objednal jsem lístky na prohlídku přes internet, ze svého mobilu, z auta zaparkovaného v dešti kousek od zámku. Což nám ušetřilo frontu na lístky, která, s ohledem na zkušenost popsanou dále, mohla být dobrá polovina čekací doby.

Nutno přiznat, že jsem se zpočátku stavěl k návštěvě zámku skepticky, nicméně po konzultaci s francouzskými přáteli jsem se nakonec sám rád přesvědčil, že se tam chci podívat. Podmínkou údajně bylo tam dorazit odpoledne, protože to tam bývá daleko menší fronta na vstup. Tohle jsme shodou okolností splnili. Bohužel hypotéza o vlivu denní doby na frontu se nepotvrdila. Minimálně tedy ne v neděli odpoledne uprostřed července. Fronta byla totiž ještě delší než posledně, kdy jsme šli na zahrady. Začal jsem být opět skeptik, to trvalo ovšem jen krátce, než se ukázalo, že fronta sice má možná 200 metrů (a vine se jako had přes první nádvoří), ale postupuje poměrně rychle, takže nakonec jsme tam stáli ne déle než půl hodiny. Druhá překvapivá věc byla, že se fronta před vstupem do budovy (záměrně nepíši do zámku, protože tam je takový přístavek, kterým je potřeba projít a kde vás zkontrolují) téměř rozpadne a vstupem pak prochází téměř nekoordinovaně (nicméně na francouzské poměry stále velice uspořádaně). Nevím přesně, co kontrolují uvnitř (kromě platných lístků), ale měl jsem v batohu deštník a dvě láhve vody a obojí prošlo „rentgenem“ bez problémů.

Chtěl jsem po slečně na informacích plánek prohlídky, protože jsem si nebyl jist, jestli to bude samovysvětlující (nebylo) a ona, poté, co mě ujistila, že plánek má, mi dala plánek zahrad s jakýmsi víceméně schématickým plánkem zámku. Celý zámek je totiž poměrně rozsáhlá a celkem složitá stavba, která vznikala postupným přistavováním a modernizací, což se návštěvník dozví na jedné z prvních zastávek, ale zdaleka není celý přístupný pro veřejnost. Odhaduji, že jsme viděli tak možná desetinu z celkových prostor (i tak to ale zabralo celé odpoledne). Druhá věc, která nemusí být zřejmá, je, že v rámci prohlídky se mísí stálá výstava, což je vlastně prohlídka vlastních prostor zámku, komnat, sálů, chodeb a několik tematických výstav, které nesouvisí nutně se zámkem, ale jsou umístěny v jeho prostorách a do kterých se dá odbočit při prohlídce.

Další věc, kterou si návštěvník musí rozhodnout, poté, co prošel vstupní prohlídkou, ale před tím, než vkročí do zámku, je, zda chce audioprůvodce. Podle toho se buď zařadí do další fronty na audioprůvodce, nebo pokračuje plynule na prohlídku. My jsem volili variantu sólo, tedy „bez“, inspirováni hlavně frontou, která byla obsažena ve variantě „s“. Audioprůvodce vypadá jako mobilní telefon, který se automaticky aktivuje při vstupu do výstavních prostor a poté, podle toho, na jaký exponát, obraz, nebo postel se člověk dívá, mu k tomu podává odborný výklad ve všech světových jazycích. Kdo audioprůvodce nemá, může si číst popisky u děl sám (jsou tam v angličtině a francouzštině a jsou poměrně detailní - zdaleka ne všechno jsem četl).

Vlastní prohlídka je poměrně náročná, mimo jiné i díky davům, které proudí okolo a které, i přes vyvěšené zákazy, se potřebují fotit a filmovat před každým obrazem. Obrazy jsou totiž to jediné, co v místnostech zůstalo, jinak je nábytek vystěhován. Většinou se jedná o podobizny vlastníků - obyvatelů zámku. Nástropní malby pak zase symbolizují výjevy buď z historie, alegoricky zachycené, nebo z křesťanské mytologie. V extrémním případě je pak možné spatřit celou galerii obrazů bitev - je tomu vyhrazena jedna dlouhá chodba - nepřepkvapivě vítězných.

A i když v některých případech je obrazová výzdoba impozantní, o to více to umocňuje prázdnotu okolního prostoru. S výjimkou chodeb, které jsou takto proměněny v grandiózní galerie. Další výjimku tvoří ložnice, kde jsou i postele s nebesy, aby to tematicky zdůraznilo vyznění místnosti. Nutno ovšem podotknout, že postele nejsou přístupné veřejnosti. K ložnicím se pak váží i historky o tajných dveřích, kudy chodili panovníci za milenkami, nebo kudy prchali při francouzské revoluci. A nakonec je k vidění pár izolovaných případů, např. stůl, kde královský pár veřejně obědval a uděloval u toho audienci.

I holé prostory by mohly být inspirující, kdyby tam mohl být člověk sám, nebo v malém množství, a v klidu si tak vychutnat genius loci. Prosklená chodba, ze které byl nádherný výhled do zahrad, se mi stále vrací. Kvetoucí zahrady, které byly vidět venku, byly velmi inspirující.

Kromě stálé prohlídky jsou pak v objektu přidružené výstavy. Za zmínku stojí například výstava čínského porcelánu, kterou uvozují dřevěné sáně a který byl údajně na královském dvoře velmi populární a kde se nám podařilo nejprve obsluhu vyprovokovat focením přímo pod zákazem (neúmyslně) a poté spuštěním alarmu při důkladném (bezkontaktním) zkoumání zavěšené tapisérie. I když se mi teď už nevybavuje, jak sáně, nebo tapisérie souvisely s porcelánem.

V prostorách zámku je také kavárna a bistro, kde je možné získat první pomoc při akutním nebezpečí smrti hladem, případně žízní. Mimo obrazů je možné v jedné chodbě také vidět výstavu bust a soch. Mezi bustami lze najít slavné panovníky, filozofy, básníky, spisovatele a také jednoho agronoma. Snažil jsem se přesvědčit Jarmilu, kterou zaujalo, že se obyčejný agronom ocitl v takové společnosti, že je to logický důsledek významu zemědělství v historii francouzského státu, ale ta se nedala, a tak se pak ukázalo, že ač označený jako agronom, byl to vpravdě renesanční člověk, který se zabýval botanikou, chemií, mořeplavbou, studiem počasí, konstrukcí lodí a byl, mimo jiné, i hlavním inspektorem námořnictva.

V komnatách dvorních dam pak bylo možné spatřit další nábytek, kromě postelí, a dokonce i různé hudební nástroje, které se podařilo zachovat. Komnaty dvorních dam jsou ovšem trochu mimo hlavní trasu a až na konci prohlídky a lze je lehce minout, takže si člověk musí dát pozor.

Možná to bylo těmi davy, možná to bylo těmi holými místnostmi, nebo tím, jak byla prohlídka „zabezpečená“, nevím, co ale vím, že jsem zdaleka neměl ten pocit, že na mě „dýchla historie“, jako při loňské návštěvě Monetova domu v Giverny, kde jsem si dokázal živě představit a zpřítomnit fakt, že tam mistr žil a tvořil a i jaký to na něj mohlo mít vliv. V zámku ve Versailles jsem si nic takového představit nedovedl a atmosféru osudové historie postřehoval jen stěží. Nicméně rozkvetlé zahrady, které bylo vidět během prohlídky, mě pořád lákají. Nejspíš tam vyrazím při první příležitosti na kole. A také jsem zvědavý na usedlost Marie-Antoinetty, což je poslední část z celého versailleského areálu, kam bych se rád někdy ještě podíval.

Za zmínku stojí už jen večeře v restauraci, kterou mám kousek, a kam jsem se chystal od té doby, co tady bydlím, ale nikdy jsem k tomu nenašel vhodnou příležitost. Nejdříve mne překvapilo, že mi při zamlouvání řekli, ať přijdeme o půl osmé, když jsem chtěl přijít v sedm. To jsem pochopil, když jsme tam dorazili o půl osmé a byli jsme tam první. Tak jsem si vzpomněl na kolegy, co mi říkali, že v Paříži se chodí na večeře tak na osmou a když je víkend tak i později. A je pravda, že kolem půl deváté bylo plno, minimálně na terase, ze které byl pěkný výhled na vykrmenou kočku, co se rozvalovala a vyhřívala na výletních stolcích pod terasou. A když ji to přestalo bavit, tak se vydala do restaurace, aby byla krátce nato vynesena asertivně číšníkem zpět do svého teritoria. Vypadala, že ač asi už moc neloví, rozhodně nestrádá.

Restaurace je na ostrově, v části, která je jinak vyhrazená parku, který je oblíbeným výletním místem pro víkendové vycházky (je tam zákaz cyklistům), takže člověk nemá pocit, že je ve městě. Jídlo bych i pochválil (oproti internetový recenzím), ale souhlasím s tím, že obsluha je tam zvláštní a pomalá. Teď už zbývá vyzkoušet tu druhou restauraci, co je hned vedle a kterou poslední tři roky kompletně přestavěli. Jak jsem mohl pozorovat každý den, projížděje okolo na cestě do práce.

Fotky: Jarmila

Prázdniny

Nastala okurková sezóna a v mém životě došlo k dalšímu zásadnímu průlomu. Dal jsem si v kantýně andouillette. Docela dobrovolně a docela rád. Kdo mě vídá občas i jinak, než na blogu, ví, že to nebylo poprvé, a rozhodně to nebylo naposled. Byť kolega tvrdil, že kvalitou nebyla nijak výjimečná (a rozhodně nebyla „silná“), pro mne to bylo potvrzení nového trendu. Příští andouillette si dám už klidně i v restauraci. Ostatně, jak mi vysvětlila moje kamarádka doktorka, z čistě fyziologického hlediska, jde v podstatě o hladké svalstvo. Na druhou stranu pieds paquets, zůstává nadále v zemi zapovězené. Byť, jak mě ujistili moji oblíbení domácí, historka o tom, jak mě tenkrát chtěli pohostit místní specialitou a jak jsem to tehdy nedal, se zařadila do análů veselých historek a tvoří dnes jeden ze základních příběhů, který se váže k historii jejich ubytovacího zařízení.

Kromě kulinářských extempore jsme s kolegy zase jednou vyrazili na oběd do restaurace, pro jistotu tam, kde jsem si minule dal rybu, co chutnala po naftě a pak mi zase jednou donesli steak s příchutí ryby. Kolega se ale dušoval, že tahle restarauce byla nedávno vyhodnocena, jako nejlepší v dané čtvrti, a že určitě stojí za to, dát tomu novou šanci. Nutno ovšem podotknout, že to byl stejný kolega, který mi doporučoval, abych si kupoval džemy „dobrá máma“, protože jsou dobré. Abych se vyhnul případné patálii s naftou, případně steakem, dal jsem si pro jistotu do měkka upečené jehně a jako zákusek financier. Jehně bylo překvapivě bez (nečekané) příchutí, tudíž dobré, ale pro změnu zklamal zákusek. Nebo přesněji řečeno, chuťově mě zdaleka tak neoslovil, jako jeho průmyslová varianta, kterou jsme shodou okolností pár dní předtím testovali v práci. U tohoto zákusku bych se rád zastavil. Jedná se totiž o na první pohled poměrně nezajímavý (minimálně v jeho průmyslové variantě) počin, tvarem a barvou připomínající piškot, nicméně když se do něj člověk zakousne, pochopí, že nejsou všechno piliny, co vypadá jako piškot. Základní složku totiž tvoří mandlová mouka. Mandle obecně jsou poměrně populární surovina, ať už do těsta, nebo různých nádivek. Zvlášť známá nádivka je frangipane, která se dává do galette. Začínám tomu přicházet na chuť.

V neděli se mi stala zvláštní věc. Šel jsem si koupit bagetu, do svého oblíbeného pekařství, a oni neměli. Vůbec žádnou. Francouz by řekl impossible. Bylo to ale tak. Prý budou až za hodinu a půl. Protože bylo relativně hezky, řekl jsem si tedy, co s načatým nedělním odpolednem a vydal se po našem luxusním předměstí hledat jinou otevřenou pekárnu. Věděl jsem, že nějakou musím najít. Ve Francii totiž není dovoleno, abych všechny pekárny současně měly v neděli (nebo jakýkoliv jiný den) zavřeno. S čím jsem ovšem nepočítal, že byl zrovna týden 15. srpna, takže proti předchozímu nařízení šlo nařízení druhé, že i pekárny musí čerpat dovolenou. Prošel jsem se tedy víc, než jsem původně zamýšlel, ale nakonec se na mne přece jen usmálo štěstí. A navíc jsem díky tomu mohl ochutnat zajímavé rulé pistache chocolat. A to nemluvě o pain au chocolat aux amandes. Je však nutno přiznat, že bez ohledu, kolik čokolády, nebo mandlí, do toho dají, mák to nenahradí a pomalu se mi už stýská i po tvarohových „honzovkách“.

Také jsem, zase po delší době, vyrazil toto pondělí do terénu, tentokrát to Kodaně. Už před cestou jsem trochu s rozpaky sledoval předpověď počasí, kde to vypadalo, že by se teplota mohla přes den vyškrábat až na patnáct stupňů, což trochu hatilo můj plán vzít si svoje letní polobotky a tenké pláťáky. Vzal jsem si tedy rifle a bundu, kterou normálně nosím přes zimu. Když jsme přistáli, tak nás letuška radostně uvítala a potvrdila těch patnáct. Při cestě z letiště pak přišla ještě vodní smršť, kdy pršelo vodorovně a jen taxikář viděl šestým smyslem kam jede. Místní mě pak ujistili, že léto skončilo právě v neděli, ale že předtím bylo fakt až nečekaně krásně a teplo, prý až 25 stupňů.

Když se pak večer přece jen trochu vyčasilo a vysvitlo slunce vyrazil jsem na tradiční procházku po trase hlavní nádraží - Nový přístav (Nyhavn). Je to taková skoro až učebnicová cesta přes centrum a kolem zásadních pamětihodností, parku Tivoli, radnice, luxusních obchodů a restaurací. A končí v Novém přístavu. Teoreticky by mohla pokračovat dál, protože přes zátoku měl vést most na druhou stranu, kde stojí kodaňská opera, ale hlavní stavební firma, která most stavěla, stihla zkrachovat a tak tam stojí jen dva na sebe ukazující pahýly. Škoda, prodloužil bych si jinak svůj tradiční itinerář až k opeře. Takto jsem musel otočit u detašované divadelní scény.

Po cestě zpět jsem uvažoval, že bych zašel někam do restaurace na večeři, ale nakonec jsem vyměkl a nedal to. Prostě mě to samotného nebaví a tak chodím na večeři sám jen výjimečně. Do fastfoodu jsem také nešel, protože Steakhouse Whopper z oběda na kodaňském letišti pořád ještě setrvával v žaludku v nestráveném stavu a nebál se dát o sobě vědět. Zazdít ho druhým Whopperem jsem už i já považoval za nebezpečné a KFC mě odradilo už od pohledu. Nakonec jsem se tedy držel osvědčeného rčení, „když je ti ouzko dej si buchtu“ a „dobrým pivem nic nezkazíš“ a v 7-Eleven si koupil skvělý skořicový šnek a ještě cosi a k tomu Tuborg Gold. Klučina, co mi to prodával, mi k tomu ještě popřál hezký večer. Jestli to myslel vážně, nebo to byl dánský osobitý smysl pro humor, nevím, ale musel jsem mu dát za pravdu. Večer v Kodani, se dvěma buchtami a plechovkou piva, když je venku patnáct stupňů a fouká, nemůže dopadnou špatně. Dokonce mě to tak nadchlo, že jsem to druhý večer zopakoval.

Také jsem si ověřil, že vysoké blondýny s vlasy až po zadek, co vypadají jako Claudia Schiffer, nejsou takový mýtus, jak jsem si původně ze svých předchozích návštěv myslel. Jednou ráno jsem viděl celou třídu i s paní učitelkou na hlavním nádraží. Jinak ale musí být někde schované. Dlouhé vlasy jsou ale vidět hodně, a nebo velké drdoly. Protože jsem jezdil k zákazníkovi z hotelu vlakem (a autobusem), měl jsem dobrou příležitost se tomuto zajímavému pozorování věnovat.

Na check-inu zavazadel pro zpáteční cestu se mě pak letuška pro jistotu zeptala, jestli jsem se náhodou nespletl a neletím do Prahy, místo do Paříže. Shodou okolností totiž probíhala registrace na obě trasy. Chápu, že ji zmátla moje občanka a člověka potěší, že o něj má personál starost. Stejně jako na bezpečnostní kontrole, kde mi moje boty už překvapivě nepípaly, ale zato jsem musel vytáhnout z kapes i kapesníky, protože se kontrolorce nezdály boule na mých kapsách. To se ale dalo pochopit, protože Kodaň byla údajně vyhlášena jako nejbezpečnější letiště. Také asi nejemancipovanější, protože tam běžně provádí šacování žen muži a naopak. Pokud někdo chce, aby ho šacovala osoba stejného pohlaví, musí to dát najevo předem. Což mě nijak nebere, ale jednu slečnu si tam jeden horlivý kontrolor postavil navíc ještě na stupínek, takže na ně oba bylo krásně vidět, a vypadala, že na to rozhodně připravená nebyla. Ale ani se nezdálo, že by jí to nějak vadilo. Můj kolega posledně prohlásil, když uviděl kontrolorku za rámem, že by chtěl, aby ho šacovala osoba opačného pohlaví - bohužel pro něj ho ale nešacovali.

Poslední dobou se přistihuji, že létám, čím dál více, s Air France. Do Mnichova, do Kodaně, a už i do Prahy. Většinou proto, že mají lepší časy i ceny. Jediné, co jim vázne, je Terminál 2F na pařížském letišti. Je to takový přístavek, jako by ho tam připlácli dodatečně. Většinou to k němu trvá z ranveje aspoň čtvrt hodiny a člověk má přitom pocit, že absolvuje okružní jízdu po celém letišti. A to nemluvě o tom, že je po cestě potřeba přejet několik silnic (naštěstí letadla mají před auty přednost), dálnici (naštěstí mimoúrovňová křižovatka), a jednu ranvej (tam mají většinou přednost „ta druhá“ letadla). Nakonec je člověk rád, že se letadlo nedostalo do zácpy a ke stojánce dojelo. Také totiž mohlo zůstat někde uprostřed letištní plochy s přistaveným autobusem.

Je vidět, že se už blíží konec prázdnin. Kolegové v práci začínají přibývat, provoz na periferiku houstne a objevují se první havárie. Ve Versailles to ovšem pořád tepe. Dnes jsem tam byl zase na kole, už bych to skoro mohl prohlásit za pravidelný sobotní program. Trochu mě sice zneklidňovala předpověď, že bude 19 stupňů a občasné spršky, ale nakonec bylo jen chladno, a pár kapek jsem schytal až když jsem na zpáteční cestě projížděl Versailles - město. Park Saint-Cloud, respektive jeho dolní část, je pořád zavřený, protože tam tento víkend probíhá třídenní rockový koncert Rock en Seine. Co přesně tam hrají netuším. Přece jenom, je to asi pět kilometrů a navíc za zástavbou, takže tomu tady už není tak dobře rozumět. Výhodou je, že ti, co tam přijedou na všechny tři dny, mohou v areálu parku i kempovat (za pouhých šedesát babek za stan pro dva). Je to tedy zjevně akce pro mladé, protože, ač kempování zní lákavě, neb park je to vskutku krásný, mám pochyby o tom, že by se tam dalo spát. Na druhou stranu, nejsem si jist, jestli spánek je to, o co na podobných akcích jde.

Každopádně jsem dnes stoupání za Viroflay dal už na první dobrou a přijel v rekordní průměrné rychlosti 20 km/h a to jsem se v zámeckém parku kochal, protože přestože se ochladilo, pořád bylo se na co dívat. Příští týden vyrážím na šifrovačku, tak se ten trénink bude hodit.

Kdo si počká, ten se dočká

Jednou k tomu muselo dojít. Byť to tak ze začátku nevypadalo. Po jedné ze svých pravidelných výprav do 4 Temps, kam mám pocit chodím pravidelně každou sobotu už minimálně dva měsíce, jednou pro opasek, jednou pro jeho výměnu, pak znova pro opasek (a zároveň neplánovanou bundu), pak vrátit bundu, pak znovu pro bundu a nakonec ještě jednou pro bundu, jsem si domů donesl tu, již téměř vytouženou, v opaskovém opojení zakoupenou a několikrát reklamovanou, novou koženou bundu.

Prodavači se ke mně už nechovali tak přátelsky jako na začátku, v podstatě dělali, že mě neznají, ale já se nedal a oni museli přiznat, že ji mají a že je dokonce i opravená. Že má ještě pár mušek jsem už přešel, protože mi bylo jasné, že s kvalitou, kterou do té doby předvedli, jsem se už dostal na úroveň, kdy jakýkoliv další pokus o zlepšení riskoval mnohem větší zhoršení. Například tak, že ji při opravách zničí. Takže jsem si ji donesl domů, zjistil, že mi padne jak ulitá, a že už se těším, až v ní vyrazím na pařížský boulevard. Každý Francouz má totiž koženou bundu. Normální Francouz ji sice většinou má z dob svého rebelského mládí, kdy protestoval proti establišmentu, takže je patřičně ošoupaná, popálená od cigaret, ale pořád moderní a chic. A nebojí se ji obléci, aby dal najevo, že také býval divoch. Já jsem tohle štěstí neměl. V době, kdy bych mohl protestovat proti něčemu zásadnímu koženou bundou, byla jediná šance, jak si ji opatřit, si sehnat kůži v JZD a nechat si ji ušít. Což samo o sobě moc rebelsky nevypadá. Ale i ta moje má osobité kouzlo, minimálně tím, že není dokonalá :).

Další věc, která mě přesvědčila o pomíjivosti světa, byla moje nová kytara, která postupně vydala svědectví o tom, v jakých nelidských podmínkách byla v vyrobena a že „made in U.S.A.“ nemusí nutně znamenat kvalitu. I to ovšem v důsledku vedlo k silnějšímu citovému poutu. Je jednoduché obdivovat něco, co je dokonalé, ale je umění, najít stopy dokonalosti v tom, co není ;-).

O víkendu jsem se konečně projel po dlouhé době zase na kole a abych se vyhnul nějakému zbytečnému překvapení, zamířil jsem pro změnu do Versailles. Přesně tak, jak to mám rád, a jak mě to baví. Když jsem vyjížděl, tak sice trochu pršelo, ale motivace se projet (a vyzkoušet nové pláště, které jsem nedávno nasadil) byla větší, takže jsem se nenechal odradit a tradiční cestou se ocitl až v zámeckém parku. A protože v parku bylo krásně a já byl pořád ještě ve formě, objel jsem i Grand Canal a kochal se výletníky, piknikujícími u vody a nebo korzujícímí kolem, rozjímal nad nesmrtelností chrousta a vychutnával ideální cyklistické podmínky sobotního odpoledne. Jít do versailleského parku „na lodičky“ zdá se býti poměrně populární a dovedu si představit proč. Po polibku na vrcholu Eiffelovky, asi druhý nejromantičtější zážitek. Nikoliv však pro mne.

Při cestě zpět, ve stoupání za Viroflay, kde naštěstí je vedle silnice chodník, po kterém se dá jet na kole, takže se člověk necítí trapně, ale zato bezpečně, i když jede „šestkou“, jsem ve svahu potkal pěšáka. Seděl ve stínu na svodidle, batoh opřený vedle, kouřil pomalu svoji cigaretu a zřetelně na mě pokýval, vyjadřujíce soucit, uznání, nebo jen prostě dával najevo, že mě bere na vědomí. Přeložil jsem si to jako „brácho, cítím s tebou, i když máš jazyk na vestě (respektive na triku), ale nevzdáváš to". Pokynul jsem mu tedy v podobném duchu také - vyjadřujíce něco ve smyslu jako: „oukej“. Na víc jsem neměl kyslík v plicích a dostatečně prokrvený mozek. Když jsem pak nahoře zastavil, abych doplnil tekutiny, které jsem cestou nahoru vypařil, minul mne cyklista na silničním speciálu, jedoucí v pohodovém tempu, bez známky nějaké větší námahy, kterého jsem před chvíli viděl, jak jel po druhé straně dolů. A když jsem pak vyrazil za ním, tak jsem jen stihl postřehnout, jak nahoře otáčí a spouští se znova z kopce dolů. Přiměl mě se zamyslet nad tím, zda moje předchozí oukej nebylo přece jen trochu nabubřelé. Celkový dojem byl ovšem pozitivní. Trasa je pořád parádní, počasí nakonec bylo také, a navíc, nové pláště se osvědčily.

Další z nevyhnutelných věcí, která ovšem nastala a která mi připomněla absurdní zákony, které si sami rádi na sebe upleteme, bylo to, že mi konečně vyměnili služební auto. A přitom se potvrdilo přesně to, co jsem si předtím jen myslel a čeho jsem se bál. Dát do Passatu 1,6L motor v dieselu je úlet, který se snad dá prodat jen ve Francii, kde zjevně autům nerozumí. Marně jsem prosil, marně jsem žadonil, marně jsem vyhrožoval, že si lepší motor zaplatím ze svého. Firemní politika služebních aut a náš šéf pobočky (shodou okolností také autor zmiňovaného předpisu) byli neoblomní. Možná pro Renault Clio, nebo Hyundai Getz by to byla dobrá motorizace, ale pro jeden a půl tunový behemot je to zrůdnost nejvyššího kalibru.

Dnes jsem jel ráno do práce a protože se Paříž vylidnila, tak i na periferiku byl plynulý provoz a těch sedmdesát to tam jelo. Blížil jsem se v přípojném pruhu a chtěl se zařadit před dodávku, která se blížila. Jel jsem padesát, dodávka možná těch sedmdesát. Šlápl jsem na plyn a začal přejíždět do pruhu. K mému překvapení auto nijak nezrychlilo a tak jsem mohl jen pozorovat, jak mě dodávka dojíždí. Když už to vypadalo, že to nedám, začal jsem se vracet, abych se vyhl srážce, ale pro změnu se zase blížil konec nájezdu, který, kdybych minul, tak bych mohl maximálně buď zastavit úplně, nebo sjet.

Řidič v dodávce ovšem projevil nečekanou předvídavost, asi pochopil, že mám něco s motorem a zpomalil, aby mě nevyautoval. Trochu mě to vystrašilo. Na další čtyři roky mám zjevně o zábavu postaráno, a pak buď dostanu silnější auto, nebo dám výpověď. A když už jsem u toho nového auta, nedá mi to, abych nezmínil ještě jednu „vlastnost“. Nové auto má automatický start-stop systém. Což znamená, že když člověk zastaví na semaforu a vyřadí, tak motor automaticky zhasne. A když pak sešlápne spojku, aby zařadil jedničku na rozjezd, tak se zase automaticky nastartuje. Je to zjevně úlitba novým evropským normám o emisích a je to opruz. Protože motor zhasne těsně před tím, než se rozsvítí zelená, nebo právě ve chvíli, kdy se kolona pohne, případně když se člověk rozhodne vyrazit vpřed. Když pominu namáhání celého startovacího systému, tak to také vkládá skoro vteřinu zpoždění, do všech výše zmíněných situací. Což je, aspoň pro mne, další faktor, který zvyšuje (spolu s líným motorem) nebezpečí v autě.

Dá se to vypnout, tlačítkem vedle řadící páky, ale při dalším nastartování se to automaticky zase zapne. A nejde to vypnout trvale. Takže se to vlastně stává součástí standardního rituálu - člověk se připoutá a pak automaticky vypne automatický start-stop systém. A nejde to vypnout ani v servisu (tedy, to tvrdí v tom servisu). Prostě je to m-e-g-a-o-p-r-u-z. Bravo VW! Nebýt toho, mohlo to být docela hezké auto.

V práci jsem se zmínil o tom, že bych si rád přečetl nějakou kvalitní francouzskou literaturu v originále. Důvodem bylo to, že jsem si chtěl něco přečíst, ale Malého Prince od Saint-Exupéryho nějak nemohu pořád dorazit a Černého Tulipána, kterého jsem si pořídil místo toho, pro změnu nejsem schopen ani začít pro věty na jeden odstavec a slovesné časy o kterých někdy ani nevím, že existují. Kolegyně mně tedy druhý den na to donesla asi osm knížek, počínaje průřezem francouzské poezie, přes Emila Zolu až po Alberta Camuse, s tím, že si mám vybrat. Já si pro změnu v mezičase stáhl z Amazonu v akci „francouzské knihy pro Kindle zdarma“ nějakého Vernea, Zolu a Prousta. A to nemluvím o možnosti koupit všech 149 románů Julese Vernea na Kindle za necelé dvě babky. Zdá se, že moje potřeba je na několik desítek let uspokojena.