Tváří na tvář

Kdysi dávno jsem se tady rozepsal o francouzských verbálních pozdravech a naznačil, že se někdy vrátím i k těm neverbálním. Měl jsem to sice v hlavě, ale nechával jsem si to na okurkovou sezónu, až nebude o čem psát, neb to bylo téma nadčasové, které stárnutím nijak neutrpělo - spíše naopak. Situace se ovšem vyvinula nakonec jinak, a tak příležitost se vyjádřit k neverbálním pozdravům právě nastala.

Nejprve je potřeba zdůraznit, že neverbální pozdravy jsou ve Francii poměrně důležitou součástí společenského chování a komunikace. Určitě více, než v Česku. Na rozdíl od smršti verbálních pozdravů, které rozebíral můj první příspěvek, jsou neverbální pozdravy v zásadě jen dva. Podání ruky a dotek tváří. Záměrně nepíši „pusa“, protože by to bylo zavádějící. Později vysvětlím proč.

Podání ruky je univerzální pozdrav. Pokud nevíte, jak se s někým (neverbálně) pozdravit, podejte mu ruku. Samozřejmě, pokud jste muž, a druhá osoba je žena, vyčkejte, co udělá ona. Podání ruky se používá buď při představení, pokud se zdravím s někým, koho jsem nikdy předtím neviděl, podobně jako v Česku, nebo jako denní pozdrav, kterým se zdraví lidé, kteří se denně vídají, třeba v práci, a kteří patří do stejné skupiny nebo organizace. Uklízečku, nebo recepční, i když je vídáme denně, takhle nezdravíme.

Je to tedy formální, ale zároveň i přátelský pozdrav. V každém případě je ovšem doprovázen pozdravem verbálním. Při představování, například bonjour (dobrý den) a enchanté (těší mne). Při denním setkání to může být bonjour nebo salut, následované ça va? [sa va] (jak se máš? - doslova, jak to jde?), pokud jde o známé, nebo kolegy.

Tady by se hodilo udělat krátkou odbočku. Ça va je svým způsobem také verbální pozdrav, protože ve skutečnosti nikoho nezajímá, jak vám to skutečně jde, nebo jak vám je, podobně jako anglické how are you? Jen ve skutečně důvěrném kruhu (mezi přáteli, dobrými známými) si můžete dovolit na tuto otázku odpovědět v duchu jejího původního smyslu, jinak je to bráno jako spouštěč zdravícího obřadu. Další detail, který je potřeba zmínit, je, že ça va je často uvozeno jiným verbálním pozdravem, například bonjour nebo salut.

Typický pozdrav s kolegy tedy vypadá následovně:

Podávám ruku kolegovi a říkám:

• Salut !
• Ça va ? (otázka na kolegu)
• Ça va. (odpovídá kolega)
• Ça va ? (otázka na mne)
• Ça va. (odpovídám stejně)

Jak je vidět, při formálně správném postupu musí při zdravení zaznít čtyřikrát ça va. Přičemž otázka ça va znamená jak se máš? a odpověď ça va, znamená dobře. Což i Francouzům při každodenním zdravení přijde moc, takže to zkracují tak, že druhou a třetí odpověď spojí v jednu. Přitom se drží za ruce.

To přátelské podání ruky je skutečně důležité, a tak si ráno vlastně podá ruku každý s každým. Protože pozdrav začíná vždy ten, kdo přichází, znamená to, že například u nás, když někdo přišel ráno do práce, tak obešel kolegy, co tam už byli, každému potřásl rukou, a zeptal se, jak to jde. Pak si sedl na své místo a čekal, až ho přijdou pozdravit ti, co dorazí po něm.

Doteď jsem psal o podání ruky a zmiňoval přitom kolegy. Nebylo to náhodou, protože takto se zdraví převážně muži mezi sebou (až na výjimky, ale o tom později). Ženy se zdraví podáním ruky jen v tom prvním případě uvedeném výše, tedy při setkání cizích lidí. Pokud se lépe znají, zdraví se dotykem tváří, které provází stejné verbální pozdravy, jako v případě mužů. A zdraví se tak i s muži. Zatímco ženy mezi sebou zvládají tento pozdrav intuitivně správně, u mužů může dojít k pomýlení a je potřeba jej tedy blíže vysvětlit. Následující řádky budou určeny tedy převážně jim.

Předně, ač to možná někdy z dálky tak vypadá, nikdy se nikdo nikoho nedotýká rty. Tváře se dotýkají navzájem svými měkkými částmi a jsou, dalo by se říci, rovnoběžné. Protože tento dotyk vyžaduje určitou koordinaci a cvik, zvláště v bezprostřední blízkosti, kdy už nevidíte, kde přesně je ten druhý, může se stát, že vám to zpočátku úplně nepůjde - narazíte si lícní kosti, nebo se napíchnete na brýle. To se ovšem časem poddá. Pro pomoc s orientací a stabilizací je dovolené se druhé osoby lehce dotýkat rukou na nadloktí. Gentleman si může před pozdravem brýle sundat, ale není to povinné. Já jsem to nedělal, protože je pro mne manipulace s brýlemi vždy komplikovaná, a nejspíš by to zdravenou uvedlo do rozpaků.

Další důležitý prvek pozdravu, který možná vede ke zmatení, je, že ve chvíli, kdy se dotknete tvářemi, vydáte oba zvuk, jako byste si dávali pusu - podobně jako se dělá pusa na malé děti - jen s tím rozdílem, že máte svoje rty vedle uší toho druhého, v bezpečné vzdálenosti od jeho tváře. O to lépe to je ale slyšet, což se hodí, protože zvuk zároveň značí potvrzení pozdravu a je signálem, že můžete tváře zase oddálit, abyste totéž provedli z druhé strany.

Nevím, jestli existuje nějaké doporučení, kterou tváří začínat, mám dojem, že jsem zažil obě možnosti. Údajně také existují varianty pozdravů, v jiných částech Francie, se třemi, nebo dokonce čtyřmi, střídavými dotyky, ale to jsem osobně nezažil. V Paříži a v Provence, kde jsem se hlavně pohyboval, se používaly jen dotyky dva. Pokud bych si nebyl jist, použil bych dva.

Během svého pobytu ve Francii jsem zažil situace, kdy cizinci, neznalí všech detailů, se pokoušeli zdravenou ženu políbit, nebo naopak nevydali závěrečné mlasknutí. To druhé nijak nevadí, to první může ovšem dotyčnou vyvést z míry. Je potřeba si uvědomit, že ženy tento typ pozdravu používají denně, se všemi svými kamarády, nebo blízkými kolegy, takže těch pozdravů zažijí hodně. Proto je jasné, že si rozhodně nepřejí, aby je přitom někdo olizoval, nebo oslintával, byť to některým pánům může přijít patřičné.

Na druhou stranu, tento pozdrav, pokud je proveden správně, je určitě hygieničtější, než podání rukou. Běžný muž, předtím, než dorazí do práce, osahá spoustu věcí. Kliky všelijakých dveří, pokud jede autem, tak i kliky od auta a volant, pokud jede MHD, tak zase různé tyče, apod. a jeho ruka není zrovna sterilní. Může si ji po příchodu do práce a před pozdravem umýt, ale to ne vždy je možné, a ne každý to dělá. Takže mužské ranní podávání rukou je i takové sdílení všeho, co jsme po cestě do práce nachytali. Naproti tomu dotyk tváří, pokud s obličejem neprovádíte nějaké vylomeniny, je v podstatě čistý. V tomhle to ženy mají určitě lépe domyšlené.

Na závěr bych ještě rád zmínil dvě výjimky. I ženy mohou používat pozdrav podání ruky, pokud si chtějí udržet formální odstup (ať už od ženy, nebo od muže). I muži se mohou zdravit dotykem tváří, pokud jde o dobré nebo staré kamarády, běžné to ale není, ani pro ty staré a dobré kamarády.

Když jsem pozdrav dotykem tváří probíral s českými přáteli, narazil jsem na různé reakce. Pro některé, stejně jako pro mne, to byl pozdrav exotický, pro jiné to byl pozdrav známý. Je možné, že vliv má i věk (naše starší generace odchovaná socialismem na to není zvyklá, zatímco dnešní mládežníci to považuji za samozřejmé), nebo prostředí (v umělecky orientovaných kruzích je běžnější, než v technických nebo vědeckých). Navíc, pro někoho, kdo není zvyklý na kontaktní pozdravy, ať už dotykem tváří, nebo i podáním ruky, mohou tyto pozdravy vyvolávat pocit důvěrnosti, což jsem na sobě zpočátku pozoroval, než jsem si na to zvykl. Samy Francouzky jsou si toho vědomy, a ví, že cizinci, pokud to neznají, to mohou takto (špatně) pochopit, a nebojí se toho využít! Na druhou stranu, určitou důvěrnost tyto pozdravy symbolizují. Pokud vás takhle začnou zdravit, znamená to, že vás, jako cizince, přijaly mezi sebe.

Chantilly

Poznámka: Tenhle příspěvek patří chronologicky na začátek prosince loňského roku.

Čtrnáct dní po Fontainebleau mi ve schránce přistál email od Jarmily, že přijede zase na den, a jestli bychom tedy nedali spolu to Chantilly. A aby toho nebylo málo, tak navrhla, že vezme ještě kamarádku Jolanu, která bude shodou okolností v Paříži také a sama by se nudila. Což bylo výzva, kterou jsem nemohl nepřijmout. Jednak jsme měli Chantilly od minule v seznamu nesplněných úkolů, a jednak jsem byl zvědavý na Jolanu. Jarmila mě ujistila, že si to určitě všichni tři užijeme, což mne zanechalo v mírném neurčitém rozechvění, nicméně jsem se začal těšit. Sice jsem nenápadně naznačil, že bychom mohli eventuálně místo Chantilly „dodělat“ Versailles, ale to byla spíš jen taková řečnická nabídka. Chantilly bylo totiž už dávno rozhodnuto.

Udělal jsem tedy (znovu) navigační přípravu na Chantilly, zkontroloval předpověď počasí, a zkontroloval auto a vybavení, protože to vypadalo, že dosáhnu zatím historicky největšího zatížení svého auta - až dvěma dalšími osobami. A na to jsem nebyl zvyklý ani já, ani auto. Akce byla plánovaná na neděli a všechno vypadalo dobře až do pátku, kdy se v Paříži pár fanatiků rozhodlo odpálit na ulici, a předtím pokud možno ještě co nejvíce lidí postřílet. Francouzi jsou sice zvyklí na ledacos, ale tohle bylo i na ně moc, takže nastal výjimečný stav a jeho důsledkem bylo také to, že nebylo jisté, kdy a jak vlastně Jarmila s Jolanou přijedou, kde budou přebývat, a jestli vůbec se na Chantilly půjde jít podívat.

Bezprostředně po atentátech totiž byla většina podniků v Paříži zavřená, lidem se doporučovalo spíš nevycházet a neorganizovat zbytečně happeningy, ani manifestace. Na což stejně nikdo neměl náladu. Také byla v zasažených oblastech omezená doprava a byla zavřená muzea, divadla a obecně všechna společenská, nebo kulturní místa. Šance byla, že Chantilly zavřené nebude, protože přece jenom už je trochu dál od Paříže, a navíc administrativně už ani nepatří do regionu Île-de-France, kterého se omezení týkala hlavně. Ovšem situace byla skutečně výjimečná a člověk si nemohl být jistý ničím.

Jarmila s Jolanou nakonec dorazily skoro přesně podle plánu, jedinou změnou bylo, že místo v centru bydlely v hotelu na letišti, což by kdykoliv jindy byl opruz, ale v tomhle konkrétním případě to byla výhoda, protože z letiště v Roissy je to do Chantilly zhruba půl hodinky autem. Je totiž na stejnou stranu od Paříže a dokonce na stejné dálnici. Pro mne to byla také pomoc, protože jsem nemusel zajíždět do Paříže, když jsem pro ně jel. A nakonec to byla svým způsobem pomoc vlastně pro všechny, protože než zůstávat v ochromené a smuteční Paříži, mohli jsme se od denních starostí nechat rozptýlit kulturními a jinými zážitky. A tak se také nakonec stalo.

Letiště v Roissy už znám jako svoje boty, takže pro mne nebyl problém tam holky najít, navíc provoz byl minimální, a tudíž vše bez problémů pokračovalo až do Chantilly, kde jsem si při vjezdu do parkoviště všiml na sloupku od závory nějakého upozornění ohledně baťůžků a jiných zavazadel, ale nepodařilo se mi dát dohromady význam, protože se mi zdálo, že tam v té větě chyběl nějaký zásadní údaj, třeba příslovečné určení způsobu nebo místa. Jsa si vědom ovšem své omezené francouzštiny, šel jsem se pak raději ještě slečny u brány přeptat, a slečna, když mne viděla, mi to pro změnu šla naproti vysvětlit. Baťůžky bylo potřeba nechat v autě. Vzal jsem tedy alespoň láhev vody a kšiltovku, zásadní vybavení do jakékoliv akce. Jolaně ovšem celou brašnu na foťák nechali a Jarmila si s sebou pro jistotu vzala jen foťák.

V Chantilly si můžete koupit několik různých druhů vstupenek, které jsou ovšem schválně definované tak, že pokud se chcete podívat do zámku a do parku (což je téměř nutné, protože park je v podstatě všude kolem zámku a navíc vypadá tak lákavě, že by byl hřích se tam nejít podívat) zjistíte, že nejlepší je si koupit lístek „všechno v jednom“, který je samozřejmě nejdražší. Což nás ovšem nemohlo odradit.

U vchodu do zámku se fotila nějaká svatba, přesněji ženich s nevěstou. Jolanu zaujaly nevěstiny šaty do té míry, že se pokusila ze mne na ně vyloudit nějaký názor. Bohužel jsem totálně zklamal, a současně si uvědomil, že vlastně netuším, podle čeho, nebo jak, bych měl hodnotit svatební šaty, aniž bych při tom vzal v úvahu nevěstu. S nevěstou, tam už bych si troufl vyslovit vlastní názor, což jsem taky udělal. Nevěsta se mi (v šatech) líbila. Ženich nezaujal nikoho.

Jarmilu místo svatby zaujal audioguide a pořád po něm pokukovala, až jsme ji s Jolanou přesvědčili, ať si ho teda vezme. Naštěstí nám před tím paní u vchodu poradila, ze které hromady, protože ty jedny byly dezinfikované a ty druhé, zjevně, infikované. Překvapivě byly všechny ve francouzštině. Napřed jsem si myslel, že to nějak přepnu, ale po pár neúspěšných pokusech jsem to vzdal a šel se zeptat. Ač jsem byl přesvědčen, že něco jako volba jazyka na audioguidu musí být něco velice intiutivního. No, v podstatě to intuitivní bylo, pokud znal člověk desetimístný číselný kód, kterým se dostal do menu, aby jazyk mohl přepnout. Jak mi posléze předvedla ta stejná paní, co nám prvně poradila hromadu.

Prohlídka v zámku v Chantilly, a tady je možná dobré zmínit, že zámek, je, podobně jako ve Fontainebleau, v podstatě na kraji městečka stejného jména, se na první pohled může jevit trochu chaotická a méně navigačně nadaní jedinci se tam mohou i ztratit, nebo, v lepším případě, vynechat část prohlídky (případně, v horším případě, se někde zacyklit). Zámkem totiž nevede jedna nepřerušovaná cesta, kde by stačilo sledovat šipky, ale spíš jde o něco podobného stromu, s tím, že některé větve obsahují cykly, jak bychom aspoň řekli my matematici. Takže naivní algoritmy kompletního průchodu selhávají.

Po stránce zajímavosti a ve srovnání, jak s Versailles, tak s nedávným Fontainebleau, bych, jako naprostý laik, byl ochoten přiznat, že Chantilly mne zaujalo nejvíc. Nevím jestli na tom má nějaký vliv to, že jsem tam byl se dvěma holkama, ale objektivně lze přiznat, že miminálně, co se zařízení místností týče, vystaveného nábytku, obrazů a dalších artefaktů, je Chantilly s Fontainebleau srovnatelné. Kromě toho lze v Chantilly najít i věci dráždící návštěvníkův úsudek, jako například kůži ze lva, přilepenou na stěně i s hlavou, nebo sadu nástrojů, blíže neurčeného původu a významu, o jejichž funkci jsme s Jarmilou vedli téměř odbornou disputaci, do chvíle, než přišla Jolana a bez zaváhání prohlásila, že to jsou pokličky. Což v daný moment znělo tak přesvědčivě, že jsme ji dali okamžitě za pravdu. Byť Jarmilina teorie o tom, že šlo o kráječe těsta (v dnešní době známé jako kráječe na pizzu), měla také něco do sebe. Jen nevysvětlovala uspokojivě fakt, že tam těch kráječů měli tolik a v tolika různých velikostech. Já jsem se ze své skepse nezmohl ani na to.

Sám jsem si užil svůj moment slávy v zámecké kapli, kde jsem nejprve rozvinul teorii, že kostely jsou oltářem orientované na sever, abych tuto teorii bezprostředně na to vyvrátil podrobným pozorováním paprsků zapadajícího slunce, které promítalo barevnou mozaiku v okně na protější stěnu (hypoteticky západní strany, což byl zmíněný spor), a posléze opravil tak, že oltář je orientován na jih (čímž se slunce dostalo do souladu s teorií). Pak jsem se ovšem dočetl na internetu, že tradičně se křesťanské oltáře v kostelech stavěly na východě, resp. kostely se stavěly tak, aby oltář byl na východě, a tudíž vchod do kostela typicky na západě. To ovšem nebyl případ Chantilly.

Protože jediný, kdo měl z naší mikroskupiny audioguide, byla Jarmila, zůstávala trochu pozadu, neboť audioguide byl dost ukecaný. Jolana zase hodně fotila, a já se tak často ocital na čele, a to jsem se přitom snažil číst i přiložené letáky. Bohužel jsem se ale, vždy po pár odstavcích, ztratil. Buď v historických okolnostech, nebo v souvislostech. Takže jsem se po chvíli naučil v textu najít jen zásadní informace, nejhrubšího zrna, abych byl danou expozici, nebo místnost, schopen zařadit do nějakého období, nebo jinak odlišit od ostatních expozic, nebo místností. Například obrazy dovezené, obrazy domácí a obrazy ukradené. Na druhou stranu jsem si mohl dovolit kontemplovat umělecká díla a jiné zajímavosti, protože jsem měl dost času.

O zámku je třeba říci, že k němu patří, kromě parku, také stáje, ve kterých probíhají různá představení, od tradiční drezůry, až po pro koně adaptované pohádky. Stáje jsou kousek dál od zámku na západním konci parku. Zámek sám, nejen, že je obklopen vodními kanály, ale vypadá, jako kdyby na vodě stál, protože, až na několik přístupových cest, stěny zámku voda doslova omývá. Nicméně nejedná se o nějaký vodní hradní příkop, ale o kultivovaný zámecký park s vodními plochami, které se v parku za zámkem rozšiřují do poměrně velké a souvislé vodní plochy-kanálu, který se, zcela v duchu francouzské tradice, jmenuje Grand Canal. Každý zámek, který za něco stojí, má jeden.

Přestože původní plán byl provést prohlídku zámku a přilehlého okolí dokud bude otevřeno, po prohlídce zámku jsme usoudili, že pro krátkou pauza na kávu a něco menšího k snědku v zámecké kavárně, nám park neuteče. Seznámili jsme tedy Jolanu s café gourmand a v rámci poznávání lokálních pamětihodností ochutnali i vyhlášenou šlehačku. Sice jsem slečnu, co nás obsluhovala, vyvedl trochu z míry dotazem, zda ten pohár šlehačky je skutečně jen šlehačka, a nejsou v tom třeba jahody, nebo něco v tom smyslu. A poté, co mě ujistila, že to je jenom šlehačka, jsem zapochyboval, jestli se to dá i tak jíst „jen tak“. Ale když i to potvrdila, nechal jsem se přesvědčit. Nakonec, byli jsme na „pohár šlehačky“ tři, a to by bylo, abychom ho nedali. V kombinaci s café gourmand to vydalo na poměrně slušnou energetickou bombu, takže jsem začal pochybovat, jestli na večeři vydržím všechny chody. Ale holky mne ujistily, že to zvládnem.

Mezitím se už připozdilo, takže z procházky parkem zbyla jen taková krátká cesta tam (ke stájím) a zase zpátky (k zámku), přitom by si park rozhodně zasloužil delší dobu. Vzhledem k tomu, že už byla skoro tma, moc lidí v parku už nebylo, ale zato tam byly ovce, které se tam volně pásly. A tím nemyslím pár symbolických ovcí, jako třeba deset, nebo dvacet, ale odhadem tak dvě stě ovcí, které byly všude a nerušeně a spokojeně si užívaly čerstvou trávu. Cesty mezi ovcemi byly sice lehce oplocené, i tak ale měl člověk pocit, že je někde na pastvinách. Prostě takové francouzské safari.

Když padla noc a také oficiálně odbila šestá, kdy se pak uzavíral, přejeli jsme autem necelý kilometr do městečka vedle, abych holkám ukázal noční život na francouzském venkově. Podle tripadvisoru tam měla být spousta restaurací. Ukázalo se ale, že v neděli večer francouzský venkov až tak nežije. Většina podniků byla zavřená, a ty co nebyly, zase nevzbuzovaly důvěru. Po minulé zkušenosti se Žabákem a tripadvisorem jsem byl už v tomhle poměrně obezřetný. Takže jsme si prošli celou hlavní třídu, náměstí, což byla křižovatka, kde se křížila hlavní třída s vedlejší třídou, a kousek hlavní třídy za křižovatkou, abychom nakonec, s rostoucím hladem a připozdívající se hodinou, rezignovali na šneky a kachnu, což z nějakého důvodu bývá poslední dobu jídlo, které s Jarmilou míváme, a zapadli do blízké pizzerie.

To se vyplatilo, protože neměli anglický jídelní lístek a přeložit názvy a složení pizz jsem zvládl i tak. A to, co jsem nezvládl, se ukázalo, že bylo italsky, takže už vím, jak se řekne italsky řízek. Nakonec, nebýt toho, že nám ke konci vypnuli topení, tak to v podstatě nemělo chybu. Pokud tedy nepočítám, že místo obligátního café gourmand, které ovšem už zvládla jenom Jarmila, donesli čaj gourmand, což bylo to samé, ale s čajem. Bylo to poprvé, co jsem to viděl, a měl jsem pochybnosti, že to vůbec oficiálně existuje, ale rychlý pohled na Google mne usvědčil z omylu. Cokoliv gourmand existuje. Minimálně ve Francii. Pak už jsem jenom hodil holky na hotel a vrátil se zpátky domů, do doby „po atentátech“.

Fotky: Jolana

PF 2016

Letošní rok začal tím, že mi došla od Francouzské republiky výzva k zaplacení pokuty za překročení rychlosti. Teda, došla do firmy a sekretářka mi ji promptně přeposlala. Jak už bývá tradicí, bylo to na cestě z dovolené, a na dálnici, kde byla snížená rychlost na 110 km/h, jsem jel sto dvacet. Počítám, že normálně se tam jezdí tak padesát, protože to bylo už na kraji Paříže, kde jsou pořád zácpy, ale já tam zrovna jel v neděli o půlnoci, kdy tam skoro nikdo nebyl - na šesti pruzích. Chápu to tak, že to byla pomsta za to, že jsem celou cestu předtím jel po Francii 135 km/h, ale bylo tak hnusně, že se to nedalo změřit. A protože mi tradičně zase udělali nabídku, že když to uhradím hned a bez odmlouvání, nejlépe na internetu, tak dostanu třetinovou slevu, tak jsem nelenil a obratem svých čtyřicet pět babek zaplatil. Jestli jsem přišel také o bod netuším, a ani nevím, jak to zjistit.

Hned po výzvě mi dorazilo péefko od známého, stylově v obálce a s motivem, který mne pobavil. Navíc v provedení vysoké kvality, takže jsem ho vzal další den do práce, abych kolegům předvedl, jak to děláme v Česku. Ukázalo se ovšem, že zkratku PF nikdo neznal, a ani když jsem jim to rozvedl do francouzštiny - pour féliciter - tak netušili, o čem mluvím. Pokusil jsem se jim tedy vysvětlit tento zvyk, ale bohužel, uvedený text ve francouzštině nedává smysl. Minimálně ne tedy v tom smyslu, jaký bychom si asi představovali.

Pour féliciter znamená doslova pro blahopřát. Schválně to píši takhle, aby vyniklo, že féliciter je sloveso, které se ovšem může pojit jen s nějakou osobou (které se blahopřeje). Předložka pour se pak ovšem objeví spíš za oslavencem, například:
- Féliciter les parents pour la naissance de son fils.
- Blahopřát rodičům k narození jejich syna.
Jediný platný kontext, který jsem našel je například:
- Donner des conseils pour féliciter des parents.
- Dávat rady, jak blahopřát rodičům.
Prostě, ač jsem se snažil, jak jsem mohl, naroubovat to na nějaký smysluplný francouzský význam, který by se dal nějak vztáhnout k příchodu nového roku, se mi nepodařilo. Možná, kdyby to bylo pour fêter, kde fêter znamená oslavovat a může se pojit i s událostí, dalo by se k tomu něco vymyslet. Navíc jsem zjistil, že vlastně ani nevím, co to má přesně znamenat česky.

Je to přání dotyčnému, aby se mu dařilo v novém roce? Nebo je to výzva, aby oslavil příchod nového roku? (Otázka je, proč by to měl chtít dělat.). Nebo to je výzva k radosti, že jsme přežili rok předchozí a doufáme, že přežijeme i ten následující. To, že mi poslední dobou na většině péefek chodí obrázky dotyčného s rodinou, k vyřešení téhle zapeklité otázky také nepřispívá. České všechno nejlepší do nového roku mi přijde daleko jasnější a přímočařejší. To ovšem překvapivě nikdo neposílá.

Protože mi to ale nedalo, jal jsem se prohledat internetové zdroje, abych se dozvěděl, že tuto „tradici“ zavedl nějaký intelektuál, někdy v předminulém století, protože mu to patrně přišlo cool. Nicméně, narazil jsem i na zajímavé anonymní vysvětlení na anonymním českém jazykovém fóru, kde jedna z účastnic tvrdila, že pour féliciter byl jeden z přípisků, které se ve Francii kdysi psaly na vizitky. Když dotyčný toho, koho chtěl navštívit, nesehnal, tak u něj nechal svoji vizitku, a k ní něco připsal. A pokud zrovna chybějící byl oslavenec a dotyčný dorazil s kytkou, nechal tam s vizitkou i kytku a na svoji vizitku napsal p.f., což mělo znamenat, že tam byl proto, aby mu blahopřál. Bohužel ani to mi nikdo z kolegů nepotvrdil. Ptal jsem se pak i své německé kolegyně (která je ovšem Francouzka), ale zdá se, že v Německu to také nikdo nezná. Takže to vypadá, jako další francouzské brambory.

Fontainebleau

Přišel podzim, zrovna se lámal letní čas na zimní, a nečekaně se ozvala Jarmila, s již tradiční nabídkou, někam vyrazit, s tím, že bude mít volno celý den, takže bychom mohli dát šanci nějakým vzdálenějším pamětihodnostem. Nutno ovšem zmínit, že „celý den“ znamená v Jarmilině rytmu časový úsek od poledne jednoho dne, do poledne druhého dne, tudíž ho většinou nelze celý vyplnit homogenní aktivitou, jakou je třeba výlet. Další věc, která je na tom zvláštní, že zatímco člověk by čekal, že v noci stejně bude spát, Jarmila to nepotřebuje, minimálně ne tolik, jako běžný smrtelník, takže večery s ní bývají dlouhé. Na druhou stranu, všechny výlety, které jsme zatím podnikli, se do tohoto rozdělení krásně vešly.

Původní myšlenka, že bychom dokončili prohlídku Versailles, přesněji řečeno Trianonu a usedlosti Marie-Antoinetty, vzala zasvé, když se ukázalo, že ve Versailles je v pondělí zavřeno. Každé pondělí. Pokud tedy někdo plánujete návštěvu Versailles, neplánujte to na pondělí. Kde ovšem zavřeno nebylo, byly další dva cíle, které máme v hledáčku už nějakou dobu - zámek Fontainebleau (tam je zavřeno pro změnu v úterý) a zámek Chantilly (taky zavřeno v úterý, ale jen mimo sezónu, v sezóně je otevřeno pořád). Oba jsou plus mínus stejně daleko, jen Fontainbleau je na jih a Chantilly na sever. Oba mají kolem sebe zajímavé vodní nádrže, a oba jsou populárními turistickými destinacemi.

Fontainebleau je ovšem také známé mezi skálolezci, protože v okolních lesích jsou populární „balvany“, vyhledávané lezci z celé Evropy. Chantilly naproti tomu je známé svojí šlehačkou. O balvanech jsem Jarmile raději ani neříkal, ale o šlehačce se asi někde dočetla, protože když vyšlo najevo, že máme tyhle dvě volby, naznačovala mi celkem zřetelně, že by dala přednost Chantilly. Zdůvodňovala to ovšem tím, že tam bude otevřeno o hodinu déle. Čemuž jsem se nebránil a udělal navigační přípravu pro Chantilly. V obou zámcích probíhají příležitostně i zajímavé doprovodné akce, nebo představení, ale na náš den zrovna nikde nic nebylo, takže různá otevírací doba byl jediný objektivní rozlišovací znak.

V mezičase mi Jarmila napsala, že bude bydlet tentokrát jinde, než obvykle, a ať jí zavolám do hotelu na pokoj. Volám tedy do hotelu a poprvé v historii (kdy volám někomu do hotelu) se mne spojovatelka ptá na jméno hosta, kterému volám. Okamžitě mě napadne, že jsem zvědav, jak tohle dopadne. Jarmila má hezké české příjmení, které ale obsahuje dobrou polovinu písmen s diakritikou, takže je mi jasné, že pokud to řeknu „hezky česky“, tak ta Francouzka na ústředně nemá šanci tomu rozumět. Na druhou stranu, jsem asi příliš velký patriot, abych se snažil tu výslovnost prznit tím, že se to pokusím přečíst francouzsky, a to přesto, že mám v živé paměti jednu z prvních hodin francouzštiny na Pražském Francouzském Institutu, kde nám učitel, rodilý Francouz, zdůrazňoval, že pokud budeme chtít, aby Francouzi chápali správně naše jména, musíme jim je číst francouzsky, tedy tak, jak by je četl Francouz. A jako příklad tehdy dával jméno prezidenta Václava Havla a přesvědčoval nás, že by se to mělo číst [vaklaf avel], byť už si teď vlastně ani nejsem jist, jestli ta poslední písmena na konci by se měla správně číst nebo ne, protože ve francouzštině se normálně poslední jedno až tři nevyslovují.

Takže jsem to řekl česky a spojovatelka prohlásila, že tam nikdo takový není. Ptám se jí tedy, jestli volám do správného hotelu a na správné ulici, což ji znejistilo natolik, že mne nakonec vyzvala, ať jí to nahláskuji, aby pak prohlásila: „Ale to vůbec není to, co jste mi říkal prvně monsieur“, a bez dalších otázek mne přepojila. Což jsem chápal, ale to bylo tak všechno, co jsem byl ochoten s tím dělat. Nový hotel měl ovšem i nějaké výhody. Třeba jsem tam mohl bez problémů zaparkovat skoro před vchodem a nemusel hledat místo někde v garáži. A protože to bylo v oblasti, kterou už trochu znám, nemusel jsem ani nijak zvlášť bloudit, abych tam dojel, a do gpsky se díval spíš pro jen pro formu, než z nutnosti.

Vyrazili jsme tedy na Chantilly, ale první věc, kterou bylo potřeba udělat, bylo trefit na periferik. Ať už jede člověk na jih, nebo na sever, nemá cenu se snažit prodírat přes Paříž a zvlášť v pondělí, byť kolem poledne bývá doprava relativně mírná. No a stalo se to, co se stává maximálně jednou za čtyři návštěvy, že jsem místo na vnější periferik najel na vnitřní. Což by samo o sobě ještě nebyla žádná tragédie, ale při pokusu sjet na nejbližším sjezdu se mi podařilo trefit A6a, hlavní dálnici na Orly a obecně jih Francie, na které se posléze ukázalo, že nejbližší možnost otočení bude asi za pět kilometrů a tedy, že by možná stálo za to zvážit možnost, přece jenom jet nakonec místo do Chantilly na Fontainebleau. Na správné dálnici jsme už byli a mohli se vyhnout, kromě zajížďky, i objíždění celé Paříže. Když jsem pak nadhodil, že A6 se také jmenuje dálnice slunce (Autoroute du Soleil), a že tudíž by nás toto mohlo i potkat, souhlasila i Jarmila.

Pokračovali jsme tedy za sluncem a na jih, až jsem si všiml, že navigace na telefonu už delší dobu neukázala změnu polohy. Bohužel Google maps, zdá se, jdou poslední dobou od desíti k pěti, a to, co před pár lety vypadalo, jako v zásadě hotová věc, je čím dál horší a méně funkční. Kromě toho, že přestalo fungovat zvětšování a zmenšování mapy, tak se navigace po posledních aktualizacích navíc začala zasekávat a mrznout. A to se přihodilo i teď mně. Cesta na zámek sice nebyla nějak komplikovaná a v hrubých obrysech jsem ji měl v hlavě, ale kde přesně odbočit jsem si nepamatoval a spoléhal se slepě na techniku, věříce, že doby, kdy spolujezdec měl na klíně mapu, aby dělal navigátora, máme definitivně za sebou.

Když se ukázalo, že mapy přestaly fungovat úplně, a budu muset restartovat telefon, „přeroutoval“ jsem navigaci na palubní navigaci v autě. Celé to chvíli trvalo, takže poté, co jsem konečně zadal správně cíl trasy do palubního systému, byli jsme už pár kilometrů za naším sjezdem. To ale nevadilo, protože možných sjezdů je tam víc, ale malá zajížďka to byla, a také jsme se dostali na placený úsek, který jsme si na pár kilometrů a za pár centů mohli dosyta užít.

Zámek Fontainebleau je přímo ve městečku stejného jména, a celé osídlení je obklopené lesy, které se nepřekvapivě jmenují Fontainebleauský les. Ať člověk přijíždí odkudkoliv, tak si toho nemůže nevšimnout, protože les sám má rozlohu dvě stě osmdesát kilometrů čtverečných, takže to není žádný lesík, a městečko se zámkem je přesně uprostřed. Jinak jsou okolo většinou pláně a pole, tudíž to o to víc vynikne. Navigace je také jednoduchá, protože stačí jet „pořád do lesa“.

Protože jsme za sebou měli už návštěvu zámku ve Versailles, mohli jsme srovnávat, a ač nejsem nějaký zámkofil, musím přiznat, že Fontainebleau se mi líbil svojí stylizací více. Jednak jsou jednotlivé místnosti zařízené a vybavené nábytkem, což ve Versailles (až na jednu část) není, a jednak, doplňující výstavy byly více svázané se zámkem nebo jeho dřívějšími obyvateli. Navíc, hlavním tématem zámku Fontainebleau je Napoleon, což je osoba svojí výjimečností určitě zajímavá a to i ve srovnání  se zástupem francouzských králů a jiné šlechty. Pro zájemce existuje virtuální prohlídka na google street view, které je překvapivě velice kvalitní a docela věrně vystihuje, co uvidíte na místě, a nebo přímo oficiální virtuální prohlídka i s exponáty (ta ovšem trochu „drhne“).

Na zámek jsme dorazili až odpoledne a tak se stalo, že jsme byli mezi posledními, co pustili dovnitř, a pak byli celou dobu mezi posledními, kteří procházeli trasu prohlídky. To se projevovalo tak, že vždy, když jsme přešli do další místnosti, objevil se odněkud zřízenec a dveře, kterými jsme prošli, za námi zamkl a postavil se k nim, snad, abychom se nepokusili proniknout zpátky. Trochu mě to znervózňovalo a měl jsem pocit, že náš zpomalený pohyb vpřed zase znervózňoval je. Nakonec jsme to ale stihli v limitu, i díky tomu, že část expozice, věnovaná papežské části zámku, byla zavřená. Co mne zaujalo, že kromě obligátních suvenýrů se před prohlídkou dal půjčit dobový kostým dvorní dámy (a možná i pážete), ve kterém se pak člověk mohl procházet po zámku a fotit se in situ. Jarmilu to sice nezaujalo, ale dvě holčičky, co šli s mámou kousek před námi, si to docela užívaly.

Protože ale nejen uměním živ je člověk, a večeře byla ještě daleko, rozhodli jsme se využít nabídky místní kavárny a před prohlídkou parku se trochu zahřát a posilnit, a protože moc toho už na výběr neměli, nezbylo nám, než si dát palačinku a jako zákusek, poslední dva makarónky. Od té doby, co jsem Jarmile ukázal café gourmand, se nebojí experimentovat, a tohle byl pokus, jak se k tomu přiblížit. Mimochodem, z café gourmand se na našich výletech stal takový malý test, podle kterého se dá leckdy dobře odhadnout obecná kvalita kavárny, nebo restaurace. Od, dnes již památného, café gourmand ve Versailles, kde nám místo toho donesli zbytky koláčů (a z citronového sundali citrón, protože asi vypadal už dost špatně), se ukazovalo, že vlastní provedení se liší nejen skladbou, ale i kvalitou jednotlivých „komponent“ a že zdaleka neplatí, že by café gourmand nemohlo překvapit, v jakémkoliv smyslu.

Park ve Fontainebleau by určitě byl zajímavý na procházku, ale zavírali ho v šest večer a tak jsme tam moc času nestrávili. Místo toho jsme vyrazili do městečka, najít nějakou restauraci k večeři, ale bohužel jsme tam byli moc brzo, což nám vysvětlili v jedné, když jsme se chtěli usadit k jídlu. Kuchyně prý otvírá až v sedm. Jestli čekat do sedmi ve Fontainebleau, nebo vyrazit do Paříže a zkusit štěstí tam, nakonec dopadlo ve prospěch Paříže, protože to vypadalo časově optimálně. Bohužel jsem nevzal v úvahu večerní zácpu na A6, což mne nenapadlo, že by směrem k Paříži mohlo nastat, ale když jsem pak o tom přemýšlel, tak mi došlo, že v tuhle hodinu vlastně na směru nezáleží.

Ve výsledku jsme tedy moc času neušetřili, ale zase jsem mohl vzít Jarmilu do restaurace, kterou jsem měl už delší dobu v plánu, ale která tím, že je kousek od práce, v oblasti, která je absolutně mimo turistický ruch, není normálně úplně po cestě, aby se tam mohl člověk po procházce kolem Seiny zastavit. Teď nám ale hrálo do karet, že jsme jeli okolo, bylo to po cestě k hotelu, a navíc jsem tam mohl lehce zaparkovat v garáži ve firmě. V restauraci bylo vidět, že většina osazenstva jsou místní, a i obsluha byla tradiční, a nakonec jsme se výborně najedli a došlo i na café gourmand, které bylo zatím nejlepší, jaké jsem za svůj pobyt v Paříži měl. Z čehož jsem měl radost i proto, že moje předchozí pokusy, navečeřet se v Paříži, dopadly zoufale. Škoda, že je ta restaurace tak z ruky.

A tím skončil náš výlet do Chantilly. Nikoliv ovšem testování restaurací, protože za týden se objevila Jarmila znovu, ale protože měla volno jen večer, nezbylo nám, než začít tím, že zajdem někam na večeři. Zároveň se pochlubila vizitkou do nějaké restaurace, kterou jí údajně doporučila kolegyně, a která byla blízko hotelu, kde bydlela posledně. Hotel se sice od té doby zase změnil, ale protože to nebylo daleko ani od toho nového, vyrazili jsme tam pěšky, a abych se pojistil, pro jistotu jsem tam zavolal a zamluvil místo pro dva. Sice mne trochu překvapilo, že se mne ani nezeptali na jméno, ale řekl jsem si budiž. Byla neděle večer, kdy normálně moc lidí do restaurací nechodí, takže tam asi nával nebude. Navíc bylo dost brzo, kolem sedmé.

Když jsme tam dorazili, kromě jednoho stolu, kde byli zjevně cizinci, tam nikdo nebyl. Měli tam tři stoly pro dva, a když nás k jednomu usazovali, tak jsem si všiml, že ten nejlepší byl zarezervovaný. Říkám tedy číšníkovi, jestli to není ten náš, a byl. Je pravda, že postupem času se restaurace začala plnit, ale pořád bylo vidět, že je neděle. Večeři jsme si užili, i obligátní café gourmand. Tedy minimálně Jarmila, protože já, přestože jsem se na akci připravil mírnou hladovkou, jsem měl dost, a ukázalo se, že laťka nastavená před týdnem, zůstane zatím nepřekonána. A protože bylo teprve devět hodin, řekli jsme si, co s načatým večerem a vyrazili do víru velkoměsta.

Výhoda nočních procházek kolem Seiny, kdy je zima, fouká a případně i trochu prší, je v tom, že tam není moc lidí a stejně tak i provoz v ulicích není tak rušný (a hlučný). V podstatě jde o optimální podmínky pro klidnou procházku. Což jsme také učinili a pak se ještě podívali na druhou stranu řeky na Place de la Concorde a trochu to omrkli kolem rue Rivoli, ale protože kolem půlnoci už nikde nic nefungovalo, vrátili se zpátky na levý břeh a pomalu se vraceli k hotelu.

Za zmínku stojí jen krátká zastávka na palačinku (v případě Jarmily) a na malou „šestnáctku“ (můj případ) v brasserii po cestě, která byla jediná široko daleko, kde měli tou dobou otevřeno, a kde nás družný číšník zkoušel, odkud jsme a podle přízvuku se to snažil uhodnout. Nutno přiznat, že mu to moc nešlo. Mě hádal na Němce a Jarmilu pro změnu na Rusku, čímž si nás úplně nezískal, ale je fakt, že český přízvuk v podstatě nikdo nezná, takže se není čemu divit. Dojem však napravil, když zjistil, že jsme Češi a vytasil se s českým „děkuji“. Na bulváru Saint-Germain v jednu hodinu v noci.

Pak už se mi jenom protočily panenky, když jsem platil parkování v garáži kousek od hotelu, a mohl vyrazit domů, plný elánu do dalšího pracovního týdne.

Fotky: Jarmila

La Fibre est arrivée

Příspěvek pro technicky zaměřené čtenáře.

Jednou to muselo přijít, nebo jsem si to aspoň namlouval, že se i mně snad poštěstí užívat si vysokorychlostní internet tak, jak jsem si ho pamatoval ze svého pražského bydliště. Moje stávající linka ADSL nebyla sice nejpomalejší, ale pravidelné výpadky začátkem roku, související s tím, že se trochu ochladilo a občas k ránu sprchlo, mne příliš velkým nadšením nenaplňovaly. Stejně tak poměrně mizerná rychlost z youtube, kde i sledování oficiálních videí v kvalitě vyšší než běžné, občas připomínalo slide show, nebo vizualizaci výpadků paměti. Takže jsem nakonec na vábení Orange a jeho optického připojení sedl a přípojku si objednal. Co tomu předcházelo jsem už popsal v předchozím příspěvku.

Technik dorazil (přestože původní hlasovou zprávu, kterou mi nechal, se mi nepodařilo rozluštit) relativně brzo a hned se pustil do práce. Mé původní obavy, jak potáhne kabel k mému pracovnímu stolu v pokojo-kuchyni, se obratem rozptýlily, když jsem mu navrhl, aby ho protáhl husím krkem, ve kterém už byl kabel k telefonní zásuvce (s mojí ADSL linkou) a on se do toho obratem pustil. Zásuvku s kabelem si donesl s sebou, takže stačilo jen kabel protáhnout do bytového rozvaděče, a z něj dál do domovního rozvodu. Když jsme byli v nejlepším, dorazil jeho kolega, který pak převzal moji roli podavače a potahovače a nakonec dorazil třetí technik, který ale nic zvláštního, kromě toho, že si psal esemsky, nedělal. Za dvě a půl hoďky jsem měl optiku připojenou.

Pak trvalo ještě hodinu a půl, než opravili původní telefonní zástrčku, kterou tu optiku protahovali, a která pak přestala internetovat po ADSL. Bylo to sice jen takové akademické cvičení, protože jsem nepočítal s tím, že bych ADSL ještě někdy musel použít, ale hoši mě překvapili tím, že sami prohlásili, že by to bylo lepší přesto opravit. I s opravou se ale vešli do plánovaného čtyřhodinového limitu. Také mne překvapili tím, že mi nedali televizní dekodér. Ne proto, že bych ho chtěl, ale proto, že jsem ho právě naopak nechtěl (když nemám televizi a do počítače to připojit nejde) a nečekal jsem, že by byli tak flexibilní. Poté, co jsme ověřili, že nová a (opět i) stará zásuvka fungují, jsem modem slavnostně odpojil, a zahájil novou éru svého života online.

Orange má asi nejlepší konektivitu, ale zato má také asi nejhorší koncovou technologii. Na což jsem byl ale připraven a technické přednosti, které nabízelo Free, jsem nakonec nějak obešel, nebo vyřešil jinak. I tak mě to trochu mrzelo, protože Free jsem celkem fandil a líbil se mi jejich pokrokový přístup k novým technologiím, nebo vychytávkám pro fajnšmekry. Ani jedno ovšem nemohlo převážit omezenou konektivitu a vypadávající spojení, což byl zásadní důvod proč jsem kapituloval a přešel k Orange (což je bývalý France Telecom, tedy bývalý monopolní operátor telefonních linek). Což nebyl jen okamžitý dojem plynoucí z opojení novou technologií, ale spíš potvrzení trendu, který jsem viděl posledních pár let. Služby Free byly stále více vnímány jako levné, ale tomu také odpovídala kvalita. Takže na mobilu měl člověk problém s připojením, na internetu měl problém sledovat videa na youtube.

Teď si mohu pouštět videa z youtube v HD rozlišení a v 60 FPS (což leckdy nezvládá můj počítač) a surfování už brzdí více rychlost prohlížeče než rychlost přípojky. A dokonce jsem využil i integrovanou wifi, která zvládá pásmo 5 GHz, a ve kterém, zdá se, jsme v okolí zatím se sousedem dva, zatímco pásmo 2,4 GHz je narvané.

Včera jsem poslal Free zpátky jejich modem a televizní dekodér (který jsem za ty tři roky ani nevybalil z krabice) a poté, co jsem se vrátil z pošty, mi jako na zavolanou, zavolali z Free. Prý, že nemám už týden připojený modem a jestli nemám nějaký problém. Tak jsem dámě z Free vysvětlil, že problém nemám, že jsem akorát před týdnem jejich modem odpojil a dneska ráno jim ho poslal zpátky. Prý to je škoda a jestli bych nechtěl i přesto u nich zůstat, že by mi udělala nějakou super nabídku na ADSL a hned jak bude možné mne přepojit na optiku, tak by mne přepojili. Nevím, jestli by to zabralo předtím, ale teď, když jsem se podíval na svoje pomrkávající ONTéčko, tak ani zadarmo. Zkoušela mi namluvit, že mne nemohou přepojit hned, protože Orange má u nás momentálně monopol, ale já se nedal a kontroval tím, že monopol měl před čtyřmi měsíci a že čekal přesně ty tři měsíce, co má podle zákona od minulého prosince, kdy tu optiku k nám natáhl a teprve teď to rozjel. Po konzultaci s kolegy se ukázalo, že mají stejnou zkušenost a že, překvapivě, Orange, který by mohl být vysmátý, se nejvíc snaží všechny připojit a ostatní na to pečou. Francouzský telekomunikační trh je podobně „specifický“ jako český.

Přestože se chuděra snažila, seč mohla, přesvědčit se jí mě nepodařilo. Na telefon mě nenalákala (mám služební a i z něj volám málokomu), televizi nemám. Zajímavé je, že jak je všechno regulované, tak i to připojení od Orange má ve skutečnosti čtyři optická vlákna (a krabička na zdi má čtyři, různými barvami označené konektory), které jsou tak schválně nachystané pro ostatní (tři) operátory - Bouygues, SFR a Free. Až tedy třeba někdy v budoucnu budu chtít přejít k Free, tak už bude stačit jen připojit jejich „box“ do „jejich“ zásuvky a tím bude celá operace vyřešena. Také je zřejmé, že Francie nepotřebuje pátého operátora.

Regulace se také projevila tím, že se sjednotily poplatky za zrušení. Zatímco před pár lety si každý operátor účtoval nějakou částku, vypočítanou podle svých pravidel, nakonec stát řekl dost a zavedl jednotnou sazbu, aby se v tom i prostý zákazník dovedl zorientovat a nebyl překvapen. Takže teď stojí zrušení přípojky u všech operátorů stejně - padesát babek. Předtím například u Free se poplatek s dobou snižoval začínal na osmdesáti babkách a po třech letech nebyl žádný. Změna ovšem dopad nějak zásadní nemá, pokud člověk připojení skutečně neruší (t.j. už nechce být vůbec připojen, ani se nestěhuje), tak mu nejspíš nový operátor tento poplatek v rámci nějaké výhodné nabídky pro nové zákazníky zaplatí.

Na závěr přidám postřeh z jiného soudku. Onehdá jsem se díval na film La French, což je French Connection po francouzsku. Ten druhý s Gene Hackmanem je známý, ten první možná vyšel zatím jen ve Francii. Ten druhý jsem viděl, kdysi dávno, jako dítě, v televizi a dodnes si z něj pamatuji honičku s nadzemkou v New Yorku (a trochu se mi plete s druhým dílem). Tenkrát jsem to bral jako detektivku, až teprve teď mi došly souvislosti. Co byla vlastně ta „francouzská spojka“ (a mám pochybnosti o tom, jestli to je nejlepší překlad), a že pro Francouze to je pořád živé téma. Navíc jsem v mezičase už i párkrát viděl Marseille a mám kolegu rodilého Marseillana, který si z dětství tehdejší dobu, s nočními kluby, přestřelkami a pašováním drog, pamatuje. Takže jsem viděl La French a byl překvapený. Jako bych se ocitl v Marseille v sedmdesátých letech a ač film nebyl zdaleka tak akční, jako původní americká verze, o to víc na mne svou stylizací zapůsobil a protože jsem vůbec neznal skutečný příběh, podle kterého byl natočen, tak mne nakonec i dostal. Francouzský film, který vypadá, že zápasí s hledáním vlastní identity, podobně jako český, není, na rozdíl od českého, mrtev.

Sága pokračuje

Poznámka pro čtenáře: Bude to zase hlavně o botách, ale nejenom o nich.

Kdo nečetl moji předchozí anabázi, může to napravit, kdo ji četl, ten ví, že jsem se ocitl v kritické životní situaci, kdy se mi začaly rozpadat boty, jeden pár za druhým, jako by to načasoval, a začalo hrozit, že bude vážně ohrožena moje schopnost vykonávat svoji práci a také reprezentovat svého oblíbeného zaměstnavatele na veřejnosti. Měl jsem sice ještě v záloze jedny tenisky Asics, ale ty by, přes svůj high-tech vzhled a složení, přece jenom k obleku úplně nesedly a poslední černé kožené boty, které jsem měl, byly mé oblíbené GSG 9.2, které jsou parádní na šifrovačky, ale v běžném životě moc příležitostí si je užít není.

Už to dokonce došlo tak daleko, že jsem do práce začal chodit v těch teniskách, protože mě čekala tradiční podzimní výstavka úspěchů a nemohl jsem riskovat, že mi pracovní černé polobotky do ní nevydrží. Což neušlo pozornosti kolegů, kteří jinak moji zoufalou snahu se zájmen sledovali, a jejich přátelským vtípkům. Návštěva domu módy (Le Bon Marché) vedla jen k prohloubení skepse. Sice jsem měl příležitost si detailně a zblízka prohlédnout různé druhy bot, různých značek a různých cen (začínajících na opatrné dvoustovce a konče někde kolem osmi set babek), ale překvapivě mě na těch botách nic neoslovilo. Rozhodl jsem se tedy zrevidovat svoje předchozí rozhodnutí, a protože z pařížského Ecco obchodu se mi nikdo neozval, objednal tři páry bot na internetu.

A musím přiznat, že zkušenost z internetového obchodu mě velice příjemně překvapila - počínaje grafickou stránkou, konče ergonomií. A hlavně tím, že jsem tam našel boty, které mne nějakým způsobem zaujaly. V úterý jsem zadal objednávku a ve čtvrtek mi volal chlapík z UPS, že stojí před domem a má pro mě zásilku. Bohužel jsem mu špatně rozuměl, takže jsem vyrazil před práci, abych si vzápětí uvědomil svůj omyl a dozvěděl se od chlapíka, že mi to tedy nechá na odběrním místě. Což nebylo daleko, a v zásadě jsem to měl po cestě z práce, kdybych tudy tedy z práce jezdil. Z odběrního místa se vyklubal masážní salon, ale to mne po různých zkušenostech s jinými doručovacími službami nemohlo vyvést z míry.

Ze tří párů mi dva padly, takže jsme jeden hned nasadil do provozu, a u toho třetího byl v jedné botě křivě všitý jazyk. Na zákaznické službě mně poradili, ať místo výměny si koupím nové a tyto vrátím, protože dochází velikost a mohl bych mít s výměnou smůlu. Dokonce mi poslali i slevový kupón, abych nebyl škodný, protože na první objednávku jsem měl deset procent slevu. Objednal jsem tedy rovnou páry dva - jeden v černé a jeden v tmavohnědé a opět si je vyzvedl v masážním salónu za dva dny.

Bohužel se ale ukázalo, že boty mají ještě jeden problém, který jsem původně nezaregistroval - jsou nějak větší a nedrží moc dobře na patě. Podle webu to vypadalo, že poměrně dost zákazníků si myslí, že boty jsou větší, než je jejich velikost, takže jsem si řekl, do třetice všeho dobrého a objednal ten samý model o číslo menší. Tentokrát jsem chlapíka z UPS odchytl před domem na cestě do práce, ale ani to nepomohlo. Boty byly pro změnu příliš těsné. Při důkladnější analýze jsem pak přišel na problém. Zadní část držící patu byla u tohoto modelu příliš otevřená a rovná a pata mi tam nedržela. Rezignoval jsem tedy a všechny čtyři páry poslal zpět. Přestože to byl svým způsobem opruz, výrobce mi to maximálně usnadnil. Jednak tím, že umožňovali výměnu, případně vrácení a jednak tím, že s každou objednávkou poslali předplacené poštovné pro UPS pro případné vratky. Jediný zádrhel byl najít místo, kde zásilku podat, protože výdejní místa je většinou nepřijímala a jediné, které jsem našel bylo v typické městské části, kde jsem ani po několika okruzích nenašel místo na zaparkování. Nakonec jsem tedy objednal vyzvednutí ve firmě, což mě mohlo napadnout hned, a ušetřil bych si nervy a čas. Zůstaly mi tedy dva páry a s nimi poučení nikdy neříkej nikdy. Ty dva se navíc tak líbí, že uvažuji o tom, že bych je ještě rozšířil.

V mezičase se do Paříže dočasně přestěhoval na několik týdnů bývalý kolega z Prahy, aby se blíže seznámil s francouzskou kulturou a zlepšil svoji francouzštinu, což mu mělo pomoci lépe sledovat konferenční hovory, které vedl jinak normálně z Prahy se svými francouzskými kolegy a francouzskými zákazníky v angličtině, a orientovat se v nich. To si minimálně přál jeho šéf a já mu v tom svým způsobem musím dát za pravdu. Znalost francouzštiny se pro diskusi s Francouzi v angličtině hodí.

Kolega, aby dále rozvinul kulturní a pracovní přátelství mezi národy, rozhodl se předvést místním českou specialitu - nakládaný hermelín. Bohužel si pro první pokus dovezl sýr z Prahy a ještě k tomu německého původu. Nevím jak ho to napadlo, kdyby se poradil v předstihu, rozmluvil bych mu to. Stejně tak to nechápali moji kolegové. Vysvětlovali jsme jim to tím, že kromě toho, že chutná jako umělá hmota, také dlouho vydrží - nejsem si jist, jestli tenhle vtip ale všichni pochopili. Každopádně jsme se dohodli, že verzi s umělohmotným německým hermelínem si nechá pro své blízké přátele, kteří žili delší dobu v Praze, takže ocení autentičnost, a pro místní kolegy připraví verzi z místních zdrojů. Protože sýr domů nikdo nechtěl, rozhodli jsme se ho umístit v naší laboratoři, kam je přístup na kód, takže nehrozilo, že by ho někdo nepovolaný našel a nedej bože třeba vyhodil.

Netypické suroviny a netypické podmínky ovšem měly poměrně zásadní účinek na výsledek. Jednak se ukázalo, že přesto, že byl sýr v hermetické krabičce, nepřestal zrát a z krabičky pořád tekl olej a druhak, vyšší teplota zrání ještě víc urychlila. Zpětně bych řekl, že jsme použili sýr příliš vyzrálý (Le Rustique), zatímco to chtělo něco více syrového a méně sýrového. Po týdnu už nebylo úplně snadné oddělit jeden kus od druhého (kolega naložil dva) a odseparovaná hmota připomínala sýr jen vzdáleně. Silnou „vůni“, která obsadila celé patro našeho „open space“, pak někteří nezasvěcení mylně přisuzovali hermelínu zkaženému. Nevím jestli to byl odér nebo forma, ale k mému překvapení, kolegové, kteří snědí jinak kde co, projevovali rozpaky. Jeden prohlásil, že je to něj příliš silné, druhý, že dá přednost jen bagetě s pivem, někteří raději odešli na oběd. Nakonec tedy jen pár skalních tuto specialitu okusilo, a ještě méně ocenilo. Kolega, který pro experiment zapůjčil svoji hermetickou krabičku, pak musel tuto vyhodit, protože se mu z ní ani po několika vypráních v myčce nepodařilo zápach odstranit.

Nutno podotknout, že jsem sehnal k ochutnávce nákladného hermelínu pravý Plzeňský Prazdroj, který mají u nás v Auchanu (a který, z nějakého důvodu, stojí dvakrát tolik co Guiness). Protože mi po ochutnávce asi deset třetinek zbylo, měl jsem možnost ocenit nejen jeho kvalitu, ale také si uvědomit, že ve srovnání s těmi všemi ostatními pivy, co jsem zatím zkoušel, je to pořád jiná třída. Také jsem se rozhodl zlikvidovat nedopité láhve Becherovky a Fernetu, které jsem přivezl před skoro třemi lety na ochutnávku a kterých se od té doby nikdo nedotkl, přestože kolega, který je měl zamčené u sebe v kanceláři je neustále nabízel. Nakoupil jsem k tomu účelu několik „sixpacků“ plechovek s tonicem a během dvou týdnů bylo po ptákách.

Také mi napsali z pojišťovny, že mi nabízí prodloužení smlouvy o pojištění domácnosti. Tady se totiž pojistné platí na rok a smlouva platí také rok a po roce dělá pojišťovna novou nabídku, kterou zákazník buď přijme, nebo odmítne. Jsou na to zákony. Zajímavé je, že v Česku jsem podepsal smlouvu jednou a od té doby jen platím pojistné, zatímco tady se každý druhý rok musím handrkovat s pojišťovnou o tarifu. Jako třeba letos. Poslali mi smlouvu a zvýšili mi sazbu o dvanáct procent. Což je celkem dost s ohledem na to, že inflace byla méně než jedno procento, nájmy stouply o procento a půl a ceny nemovitostí se také moc nezvýšily. Tak jsem jim zavolal, že se mi to zvýšení zdá nějak moc a jako motivaci uvedl, že stejné pojištění, které platím za svůj byt v Praze, se pro změnu s léty snižuje. Ujistili mne, že ve Francii se pojištění rozhodně nesnižuje, ale že se mrknou na těch dvanáct procent, že to je fakt nějak moc. Druhý den mi přišla opravená nabídka, kde bylo zvýšení oproti loňsku už jenom pět procent. Takhle to tady funguje.

Dnes jsem poprvé vyzkoušel Vélib', takový ten systém cyklistických kol na krátké přesuny, které si člověk někde vezme a jinde zase nechá. Tady je možné si pořídit předplatné na rok za 30 babek, nebo si koupit na krátkou dobu (jeden nebo sedm dní) lístek. Když má člověk předplatné, má k tomu bezkontaktní kartu, nebo se to dá naroubovat na šalinkartu, kterou si kolo rovnou odemkne ze stojanu, pokud má lístek, naťuká na automatu u stojanů číslo lístku a PIN. Pokud to kolo vrátí (zamkne) do stojanu někde jinde do třiceti minut, nic dalšího neplatí. Pokud přetáhne, platí za každou další půlhodinu příplatek, který geometricky roste. Prostě je to na krátké přesuny.

Jednodenní lístek, který platí dvacet čtyři hodin za stejných podmínek, jak jsem uvedl výše, stojí babku sedmdesát a ten jsem si dnes koupil. Potřeboval jsem totiž koupit napájecí kabel k disku a měli ho v obchodě, co není daleko, ale pěšky by to bylo tak na tři čtvrtě hodiny. Na kole tak čtvrt. Mohl jsem ten kabel sice koupit na ebay za babku i s poštovným a pak čekat tři týdny, až mi dojde z Číny, ale potřeboval jsem ho hned a tak jsem šel do kamenného obchodu. Při zpáteční cestě jsem pak také vyzkoušel co se stane, když člověk přijede ke stanovišti, kde by chtěl kolo nechat a není tam volný stojan. V tom případě je potřeba mít s sebou mobil s internetovým připojením a v něm mobilní aplikaci, která mu ukáže, kde jinde blízko je volno. Což může být někdy trochu komplikace. Ale na druhou stranu, přestože ta kola nejsou žádné závodničky, je to zajímavé zpestření a příležitost, poznávat svoje okolí trochu jinak. Navíc jsem zjistil, že jsem na kole byl rychlejší, než kdybych jel autem, protože jsem se mohl proplétat zácpou a řezat křižovatky.

Také jsem chtěl jít dnes do kina a řekl jsem si, že využiji naší podnikové slevy. Máme totiž možnost si „předplatit“ lístek do kina, který je za výhodnou cenu, kterou dotuje firma. Takže místo deseti babek člověk zaplatí čtyři. Jen to není úplně přímočaré. Je potřeba si zjistit, do kterého kinořetězce by člověk chtěl jít - UGC, Pathé, atd. - a pro něj si slevu objednat. Tu pak může použít v libovolném kině z daného řetězce s výjimkou speciálních představení. Tak jsem si to připravil, objednal, zaplatil, došlo mi potvrzení, pak faktura, ale lístek pořád nikde. Po podrobnějším průzkumu jsem ho nakonec na svém účtu našel, ale když jsem ho chtěl stáhnout, tak se mi místo lístku stáhla stránka s nápisem „neplatný parametr při generování kupónu u Gaumont-Pathé“. Asi tam ještě mají někde soudruzi nějakou chybu. Počítám, že se to během týdne nějak vyřeší a do kina půjdu příští víkend. Třeba budou ještě dávat ten film, co jsem něj chtěl jít dnes.

Versailles - zámek

Poznámka pro čtenáře: Tento příspěvek je potřeba posunout o měsíc do minulosti.

Přesto, že léto bylo v plném proudu, ozvala se Jarmila, s tím, že bude v neděli v Paříži. Což je vždy příležitost k tomu vyrazit za kulturním, přírodním a jiným poznáním. Protože jsme od posledně měli „načatou“ Versailles, bylo poměrně jednoduché určit, co s končícím víkendem. Abych se na to připravil, a abych také smyl pozůstatky 2,500 kilometrů najetých při výletu do Česka, vydal jsem se v sobotu na místní myčku, kam chodím relativně rád, hlavně proto, že docela myje. Na myčce bylo překvapivě málo lidí, takže jsem ani moc nečekal. Co jsem také nečekal, že po výjezdu z myčky bude horní půlka auta neumytá. Šel jsem tedy za chlapíkem, co to tam má na starost, že se mi to moc nezdá. Ten to omrknul a prohlásil, že to fakt umyté není, a asi to bude tím, že v myčce došel mycí prostředek. Prý se to v sobotu stává, protože lidi tam celý týden chodí, takže to málokdy vydrží až do konce týdne - soboty večer. Mám prý přijít v neděli ráno a dal mi kupon na mycí program grátis. Paráda, až na to, že v neděli jsem plánoval něco jiného než myčku. Tak jsem to aspoň na oknech vyřešil operativně na sucho a šel si dofouknout kola.

Na vzduchu byla fronta, protože všichni se rozhodli si před cestou na dovolenou zkontrolovat tlak, a nebýt toho, že jsem viděl téhož chlapíka z obsluhy měnit úchyt na ventil na hadici těsně přede mnou, šel bych za ním znovu, protože nějak netěsnil a bylo potřeba ho držet v určitém úhlu k ventilku, jinak vzduch nešel do pneumatiky, ale z ní. Taxikář, který čekal za mnou, když mě viděl jak s tím zápasím, tak se slitoval, a šel mi „pumpovat“, zatímco já si držel hadici. Pak jsem si ještě dofoukl obě kola (s novými plášti) na kolo, které jsem si vzal prozíravě s sebou, protože mi bylo jasné, že na pět atmosfér je svojí ruční pumpičkou nenafouknu. Přitom se ukázalo, že přestože ciferník na vzduchu byl do šesti atmosfér, pět byl limit, při kterém začal kompresor chrochtat, třást se a odmítal přidat. Nicméně i pět bylo víc, než jsem kdy na kole v duších měl. A protože jsem počítal, že budu auto brzo v práci vracet, tak jsem ho i vysál, abych ho měl připravené. V zásadě to tedy byla úspěšná akce, akorát na Jarmilu to neudělalo žádný dojem.

Cesta do Versailles je skoro už rutina, nebýt toho, že jsem tentokrát, když jsem Jarmilu vyzvedával, zaparkoval, místo pod hotelem, v garáži naproti, slibujíce si od toho, že se vyhnu minulému faux-pas, kdy jsem se nemohl dostat k autu. Úplně se mi to nepovedlo, protože jsem pro změnu zase nemohl najít vchod do garáže. Pořád se člověk učí. Nakonec jsme ale přece jenom vyjeli.

Předpověď počasí byla na víkend poměrně nejistá. Už od pátku slibovali bouřku, průtrže a pokles teplot. Když i v sobotu odpoledne se můj venkovní teploměr nehodlal snížit ze svých téměř 35 stupňů ve stínu, začal jsem věřit, že i v neděli to vydrží. Proto mne deštík, který začal, když jsme přijížděli do Versailles trochu zklamal. Na druhou stranu, aspoň se trochu ochladilo a vzduch se osvěžil. A protože už také disponuji moderní technikou, objednal jsem lístky na prohlídku přes internet, ze svého mobilu, z auta zaparkovaného v dešti kousek od zámku. Což nám ušetřilo frontu na lístky, která, s ohledem na zkušenost popsanou dále, mohla být dobrá polovina čekací doby.

Nutno přiznat, že jsem se zpočátku stavěl k návštěvě zámku skepticky, nicméně po konzultaci s francouzskými přáteli jsem se nakonec sám rád přesvědčil, že se tam chci podívat. Podmínkou údajně bylo tam dorazit odpoledne, protože to tam bývá daleko menší fronta na vstup. Tohle jsme shodou okolností splnili. Bohužel hypotéza o vlivu denní doby na frontu se nepotvrdila. Minimálně tedy ne v neděli odpoledne uprostřed července. Fronta byla totiž ještě delší než posledně, kdy jsme šli na zahrady. Začal jsem být opět skeptik, to trvalo ovšem jen krátce, než se ukázalo, že fronta sice má možná 200 metrů (a vine se jako had přes první nádvoří), ale postupuje poměrně rychle, takže nakonec jsme tam stáli ne déle než půl hodiny. Druhá překvapivá věc byla, že se fronta před vstupem do budovy (záměrně nepíši do zámku, protože tam je takový přístavek, kterým je potřeba projít a kde vás zkontrolují) téměř rozpadne a vstupem pak prochází téměř nekoordinovaně (nicméně na francouzské poměry stále velice uspořádaně). Nevím přesně, co kontrolují uvnitř (kromě platných lístků), ale měl jsem v batohu deštník a dvě láhve vody a obojí prošlo „rentgenem“ bez problémů.

Chtěl jsem po slečně na informacích plánek prohlídky, protože jsem si nebyl jist, jestli to bude samovysvětlující (nebylo) a ona, poté, co mě ujistila, že plánek má, mi dala plánek zahrad s jakýmsi víceméně schématickým plánkem zámku. Celý zámek je totiž poměrně rozsáhlá a celkem složitá stavba, která vznikala postupným přistavováním a modernizací, což se návštěvník dozví na jedné z prvních zastávek, ale zdaleka není celý přístupný pro veřejnost. Odhaduji, že jsme viděli tak možná desetinu z celkových prostor (i tak to ale zabralo celé odpoledne). Druhá věc, která nemusí být zřejmá, je, že v rámci prohlídky se mísí stálá výstava, což je vlastně prohlídka vlastních prostor zámku, komnat, sálů, chodeb a několik tematických výstav, které nesouvisí nutně se zámkem, ale jsou umístěny v jeho prostorách a do kterých se dá odbočit při prohlídce.

Další věc, kterou si návštěvník musí rozhodnout, poté, co prošel vstupní prohlídkou, ale před tím, než vkročí do zámku, je, zda chce audioprůvodce. Podle toho se buď zařadí do další fronty na audioprůvodce, nebo pokračuje plynule na prohlídku. My jsem volili variantu sólo, tedy „bez“, inspirováni hlavně frontou, která byla obsažena ve variantě „s“. Audioprůvodce vypadá jako mobilní telefon, který se automaticky aktivuje při vstupu do výstavních prostor a poté, podle toho, na jaký exponát, obraz, nebo postel se člověk dívá, mu k tomu podává odborný výklad ve všech světových jazycích. Kdo audioprůvodce nemá, může si číst popisky u děl sám (jsou tam v angličtině a francouzštině a jsou poměrně detailní - zdaleka ne všechno jsem četl).

Vlastní prohlídka je poměrně náročná, mimo jiné i díky davům, které proudí okolo a které, i přes vyvěšené zákazy, se potřebují fotit a filmovat před každým obrazem. Obrazy jsou totiž to jediné, co v místnostech zůstalo, jinak je nábytek vystěhován. Většinou se jedná o podobizny vlastníků - obyvatelů zámku. Nástropní malby pak zase symbolizují výjevy buď z historie, alegoricky zachycené, nebo z křesťanské mytologie. V extrémním případě je pak možné spatřit celou galerii obrazů bitev - je tomu vyhrazena jedna dlouhá chodba - nepřepkvapivě vítězných.

A i když v některých případech je obrazová výzdoba impozantní, o to více to umocňuje prázdnotu okolního prostoru. S výjimkou chodeb, které jsou takto proměněny v grandiózní galerie. Další výjimku tvoří ložnice, kde jsou i postele s nebesy, aby to tematicky zdůraznilo vyznění místnosti. Nutno ovšem podotknout, že postele nejsou přístupné veřejnosti. K ložnicím se pak váží i historky o tajných dveřích, kudy chodili panovníci za milenkami, nebo kudy prchali při francouzské revoluci. A nakonec je k vidění pár izolovaných případů, např. stůl, kde královský pár veřejně obědval a uděloval u toho audienci.

I holé prostory by mohly být inspirující, kdyby tam mohl být člověk sám, nebo v malém množství, a v klidu si tak vychutnat genius loci. Prosklená chodba, ze které byl nádherný výhled do zahrad, se mi stále vrací. Kvetoucí zahrady, které byly vidět venku, byly velmi inspirující.

Kromě stálé prohlídky jsou pak v objektu přidružené výstavy. Za zmínku stojí například výstava čínského porcelánu, kterou uvozují dřevěné sáně a který byl údajně na královském dvoře velmi populární a kde se nám podařilo nejprve obsluhu vyprovokovat focením přímo pod zákazem (neúmyslně) a poté spuštěním alarmu při důkladném (bezkontaktním) zkoumání zavěšené tapisérie. I když se mi teď už nevybavuje, jak sáně, nebo tapisérie souvisely s porcelánem.

V prostorách zámku je také kavárna a bistro, kde je možné získat první pomoc při akutním nebezpečí smrti hladem, případně žízní. Mimo obrazů je možné v jedné chodbě také vidět výstavu bust a soch. Mezi bustami lze najít slavné panovníky, filozofy, básníky, spisovatele a také jednoho agronoma. Snažil jsem se přesvědčit Jarmilu, kterou zaujalo, že se obyčejný agronom ocitl v takové společnosti, že je to logický důsledek významu zemědělství v historii francouzského státu, ale ta se nedala, a tak se pak ukázalo, že ač označený jako agronom, byl to vpravdě renesanční člověk, který se zabýval botanikou, chemií, mořeplavbou, studiem počasí, konstrukcí lodí a byl, mimo jiné, i hlavním inspektorem námořnictva.

V komnatách dvorních dam pak bylo možné spatřit další nábytek, kromě postelí, a dokonce i různé hudební nástroje, které se podařilo zachovat. Komnaty dvorních dam jsou ovšem trochu mimo hlavní trasu a až na konci prohlídky a lze je lehce minout, takže si člověk musí dát pozor.

Možná to bylo těmi davy, možná to bylo těmi holými místnostmi, nebo tím, jak byla prohlídka „zabezpečená“, nevím, co ale vím, že jsem zdaleka neměl ten pocit, že na mě „dýchla historie“, jako při loňské návštěvě Monetova domu v Giverny, kde jsem si dokázal živě představit a zpřítomnit fakt, že tam mistr žil a tvořil a i jaký to na něj mohlo mít vliv. V zámku ve Versailles jsem si nic takového představit nedovedl a atmosféru osudové historie postřehoval jen stěží. Nicméně rozkvetlé zahrady, které bylo vidět během prohlídky, mě pořád lákají. Nejspíš tam vyrazím při první příležitosti na kole. A také jsem zvědavý na usedlost Marie-Antoinetty, což je poslední část z celého versailleského areálu, kam bych se rád někdy ještě podíval.

Za zmínku stojí už jen večeře v restauraci, kterou mám kousek, a kam jsem se chystal od té doby, co tady bydlím, ale nikdy jsem k tomu nenašel vhodnou příležitost. Nejdříve mne překvapilo, že mi při zamlouvání řekli, ať přijdeme o půl osmé, když jsem chtěl přijít v sedm. To jsem pochopil, když jsme tam dorazili o půl osmé a byli jsme tam první. Tak jsem si vzpomněl na kolegy, co mi říkali, že v Paříži se chodí na večeře tak na osmou a když je víkend tak i později. A je pravda, že kolem půl deváté bylo plno, minimálně na terase, ze které byl pěkný výhled na vykrmenou kočku, co se rozvalovala a vyhřívala na výletních stolcích pod terasou. A když ji to přestalo bavit, tak se vydala do restaurace, aby byla krátce nato vynesena asertivně číšníkem zpět do svého teritoria. Vypadala, že ač asi už moc neloví, rozhodně nestrádá.

Restaurace je na ostrově, v části, která je jinak vyhrazená parku, který je oblíbeným výletním místem pro víkendové vycházky (je tam zákaz cyklistům), takže člověk nemá pocit, že je ve městě. Jídlo bych i pochválil (oproti internetový recenzím), ale souhlasím s tím, že obsluha je tam zvláštní a pomalá. Teď už zbývá vyzkoušet tu druhou restauraci, co je hned vedle a kterou poslední tři roky kompletně přestavěli. Jak jsem mohl pozorovat každý den, projížděje okolo na cestě do práce.

Fotky: Jarmila

Versailles - zahrady

Přišlo jaro a s jarem přiletěla Jarmila a prý jestli někam nevyrazíme. Byl jsem někam připravený vyrazit už půl roku, takže jsem obratem navrhl Fontainbleau - zámek s parkem a lesy asi hodinu cesty jihovýchodně od Paříže. Doporučila mi to moje francouzská kolegyně, co má anglické kořeny, žije v Německu a má za manžela Dána, takže se vyzná. Fontainbleau je také vyhledávaným místem skálolezců, ale to jsem zatím neplánoval.

Při předstartovní přípravě se ovšem ukázalo, že názory na Fontainbleau (na internetu) se různí. Prý je to něco jako Versailles, ale lepší (případně horší - to byl ten druhý názor) a rozhodně se vyplatí tam jet namísto přelidněného Versailles (případně nemá vůbec cenu tam jezdit, když to člověk může mít ve Versailles lepší - to byl ten druhý názor). Tak jsem si nakonec řekl, proč jezdit hodinu na jihovýchod, když mohu jet půl hodiny na jihozápad do Versailles, kde to navíc budu mít lepší (případně horší - to byla ta druhá varianta), a jal se zkoumat nabídku Château Versailles.

Musím přiznat, že po dvou a půl letech ve Francii, pořád nechápu jak francouzští weboví designeři přemýšlí a co je vede k tomu dělat weby tak, jak je dělají. Ať už to je internetové bankovnictví, online obchod, noční kabaret, La Poste nebo třeba Château Versailles. Pokaždé, když tam něco potřebuji najít, je to většinou jinde, než bych to čekal. Tipuji, že to nějak souvisí s jazykem, výchovou a kulturní tradicí, která se takto prostě projevuje v praxi. A nemyslím, že by ty stránky nutně byly špatné, jen prostě to, co by člověk čekal na jednom místě, je na mnoha místech a to, co člověk považuje za důležité, je zastrčené někde v rohu.

Tudíž, po důkladné několikafázové analýze webových stránek Château Versailles jsem nebyl přesvědčení, že zhruba tuším, co a jak bude potřeba udělat, abychom se tam dostali, ale nebyl jsem si úplně jist, jestli mi něco neuniklo. Zámek ve Versailles je sice hlavní turistickou atrakcí, nicméně, k zámku se pojí též zajímavé zahrady a dále pak detašované „sídlo“ Marie-Antoinetty (Domaine de Marie-Antoinette). Člověk si může vybrat jestli navštíví všechno naráz a koupí si lístek univerzální se vstupem všude, nebo se vydá na jednotlivé atrakce jednotlivě. Samozřejmě, na univerzální lístek je sleva, potíž je ovšem v tom, jak to všechno za jeden den stihnout. Druhá věc, která není zřejmá, vstup do zahrad je (snad) zdarma s výjimkou dnů, kdy jsou v zahradách k vidění vodotrysky doprovázené hudbou. Tyto dny jsou v zásadě víkendy a v tyto dny se i do zahrad platí vstupné. Celý areál zámku je obklopen parkem, kterému vévodí Grand Canal, který je otevřený a přístupný veřejnosti zdarma a který spojuje část náležející Marii-Antoinettě s vlastním zámkem. Protože první víkend v dubnu shodou okolností začala sezóna vodotrysků, vypadalo to, že budeme mít šanci je vidět v akci.

Další věc, kterou je potřeba zvážit je doprava. Do Versailles se dá dostat poměrně pohodlně z Paříže městským vláčkem (RER) nebo také autem. Výhoda vláčku je, že člověk nemusí hledat parkování a může se po cestě kochat pařížským předměstím, nevýhoda je, že je trochu omezen jízdním řádem a druhak, že ač vlastní vláček je ve Versailles poměrně rychle, dostat se na něj v Paříži nemusí být úplně jednoduché, podle toho, kde člověk je/bydlí, respektive může trvat skoro stejně tak dlouho jako vlastní cesta. Pro cestu autem je dobré si připravit dopředu pár míst, kde se dá zaparkovat, protože o víkendu to nemusí být úplně triviální. Což jsem také udělal, neboť jsme se nakonec dohodli, že pojedeme autem.

Parkovišť v okolí je opravdu hromada, ovšem pokud člověk nechce platit pět babek za hodinu stání, je dobré věnovat tomu trochu péči. Samozřejmě, čím dál od zámku, tím je parkování levnější (ale také je pravděpodobnější, že tam bude místo). Zkoušet hledat místo na ulici je adrenalin a osobně se do toho nepouštím, pokud je jiná možnost, ale proti gustu... Navíc, pro mne může být oříšek i zaparkovat v garáži pod hotelem a pak svoje auto znovu najít. A když ho konečně najdu, tak najít pokladnu, kde zaplatit :).

Nic z toho se ovšem nestalo při příjezdu do Versailles, dokonce i vytipované parkoviště bylo otevřené a mělo volná místa a jako bonus, bylo v neděli zdarma (což jsem ani nevěděl).

Co mě trochu vyděsilo, byla asi 200 metrová fronta, která čekala u zámku, když jsme tam dorazili. Mnohem menší pak byla u vchodu s nápisem „Vstupenky“. Když jsme se ale s frontou dostali dovnitř, vyšlo najevo, že díky sofistikovanému uspořádání místností se fronta uvnitř kroutí a možná ještě tak 40 metrů má. Cedulkou na zdi, která hlásala, že vstup do zahrad je zdarma, jsem se nenechal zmást. Měl jsem totiž nastudováno, že právě začala sezóna vodotrysků a tudíž jsou zahrady se vstupným. Co jsem ovšem nastudováno neměl byl fakt, že do zahrad se kupují lístky někde úplně jinde (u vstupu do zahrad - kdo by to byl řekl) a že tahle celá budova, fronta v ní, a také fronta venku slouží jen ke vstupu do zámku. Štěstí, že Informace, kde jsem se to dozvěděl byly odhadem tak v půlce fronty na lístky, takže jsme si ušetřili druhou půlku čekání a vyrazili do zahrad, kde skutečně bylo lidí o poznání méně.

Překvapilo nás, že ač bylo všude plno vodotrysků, žádný nestříkal. Čekal jsem něco jako Křižíkovu fontánu v Praze, ale tady nebyly ani vodotrysky. Zato však byla hudba, která hrála z repráků, dovedně maskovaných na stromech, ostošest. Že by soudruzi zapomněli zapnout vodu? Nebo se objevil nějaký drobný zádrhel na poslední chvíli? (Přece jenom, byl to první víkend, kdy měly být vodotrysky v akci.) Těžko říct. Nicméně i bloumání po suchých zahradách nás utahalo a tak nabídka stylové zahrádky s infračervenými teplomety nešla odmítnout, zvláště, když počasí bylo ne úplně výletní - sice nepršelo, ale trvale zatažená obloha a občasný studený vítr tomu nepřidaly. Po pozdním obědě se ovšem na nás přece jen usmálo štěstí - někdo konečně pustil vodu, takže jsme si mohli naši původní trasu projít znovu a tentokrát se kochat i vodní dekorací. Což, i když se to nezdá, dělá hodně. A dokonce jsme našli i jeden vodotrysk s hudbou - byť s Křížíkovou fontánou se to nedá srovnat. Bohužel, než jsme si stačili nové efekty pořádně užít, objevil se chlapík s asi metrovým klíčem a začal kohoutky zase zavírat. Vypadá to, že vodotrysky jsou jen na příděl a samozřejmě o tom nikde na webu není zmínka. Každopádně dát si jeden den na zahrady je poměrně realistické, pokud se člověk nechce honit.

Na zpáteční cestě k autu přes Versailles jsem pak chtěl předvést typický francouzský zákusek café gourmand, bohužel nás ale v kavárně považovali za ignoranty a místo toho nám donesli něco úplně jiného. Když jsem pak paní, co nás obsluhovala, překvapil tím, že jsem se podivil, že znám tento klasický dezert dost jinak, přiznala, že už neměli ty správné ingredience a tak nám prostě dali nějaké zbytky. Zbytky špatné nebyly, ale café gourmand to nebylo. Tož tak, aspoň byla upřímná, člověk nemůže chtít všechno.

Foto: Jarmila

Pozdrav od sousedů

Povinnost tomu chtěla, abych se vypravil na krátkou služební cestu přes kanál do Anglie. Což pro mne byla svým způsobem jedinečná příležitost. Sice používám angličtinu jako pracovní jazyk už skoro deset let, ale zatím jsem nikdy v rámci služebních aktivit do staré dobré Anglie nemusel (zato jsem byl už v JAR a Austrálii) a přece jenom, slyšet naživo pravou nefalšovanou angličtinu, bez francouzského, německého, nebo italského přízvuku, se mi jen tak nepoštěstí (nemluvě o jihoafrickém nebo australském). Takže jsem se celkem těšil.

Radost trochu hatil fakt, že zákazník sídlí „někde mezi Manchesterem a Liverpoolem“ v místě, které se jmenuje Warrington, a které patrně nedisponuje ničím zajímavým (kromě toho, že je mezi Manchesterem a Liverpoolem). Což jsem nakonec ale ani neměl možnost ověřit, protože se ukázalo, že místo kam jedu je vlastně technologický park, na okraji města, kde lišky dávají dobrou noc a kam směřují podobní zoufalci, jako já, kteří by rádi navštívili nějakou hi-tech firmu v parku. Dal jsem tedy na doporučení zákazníka a zamluvil si noc v hotelu v místě, abych se mohl pak ráno lehce přesunout po svých a nemusel se shánět po místní, nebo jiné dopravě.

Během plánování cesty se ukázalo, že do Manchesteru létá přímý spoj, který se jmenuje Flybe a je to už podle názvu low-cost, ale když jsem pak zjišťoval, ze kterého terminálu na Roissy to poletí, tak vyšla najevo pravda a Flybe se vyjevila jako přebarvená Air France. Což nebylo nutně na škodu, protože jsem se nemusel štrachat na Terminál 3, ze kterého low-costy normálně létají, ale mohl si dopřát luxusu Terminálu 2E, což je domácí terminál Air France a samozřejmě nejpohodlnější a nejlepší ze všech.

Manchester není podle wiki příliš velké město a letiště tomu odpovídá. Reklamní upoutávky, že jde o druhé nejlepší business letiště v Anglii nemohly smýt dojem, že jde o lokální letiště oproti kterému i Praha vypadá jako mezinárodní hub. A jak tak bloumám po chodbách a hledám, kde jsou taxíky, nějaký chlapík mě zastavil a požádal, jestli bych ho nevyfotil. Prý to bude jen chvilka, on si stoupne támhle ke sloupu, a já to tady jen zmáčknu. A dal mi do ruky Canon EOS 5D, který vypadal, že už má za sebou minimálně cestu kolem světa. Tak jsem to zmáčkl, a bylo to nějaké rozmazané. Zmáčkl jsem to ještě jednou a nezlepšilo se to. Pak jsem si všiml na displeji (kde byla hromada nějakých čísel), že tam bliká ISO 100. Což se mi zdálo málo, na to, abych ho z ruky a bez blesku vyfotil. Zeptal jsem se tedy chlapíka, jestli by to nechtělo trochu zvednout citlivost, že se mi zdá, že 100 je málo a on se mě zeptal, jestli tomu rozumím a nevím tedy, jak to udělat (modří asi tuší). Zaimprovizoval jsem a navrhl, že bychom mohli zkusit tlačítko nahoře s nápisem ISO, což se ukázalo jako dobrá volba. Jen to pak bylo zase moc světlé. Takže chlapík chvíli šteloval nastavení, aby mi foťák nakonec zase předal, ať to zkusím znovu. Bylo to o poznání lepší, ale pořád ne úplně ostré. Tak jsem zkusil cvičně zakroutit objektivem a ejhle, šlo to i zaostřit. Udělal jsem tedy dvě další fotky a ponechal chlapíka osudu. Proč se chtěl fotit na chodbě manchesterského letiště, které vypadalo jako pražské hlavní nádraží před rekonstrukcí, jsem se už ani raději neptal.

Venku jsem pak konečně našel taxíky. Tedy, napřed jsem si nebyl úplně jist, vypadaly totiž poněkud podezřele, ale dispečeři, co to tam organizovali, mě přesvědčili, že se nemám bát, a že to určitě dojede až do Warringtonu. Tak jsem se seznámil s kultovním black cab. Co z obrázků patrné není, je spartánská výbava uvnitř. Zadní část vypadá spíš jak nákladní prostor pickupu, je tam sice sedadlo (které vypadá jak z první republiky), ale oproti němu jsou na stěně za řidičem výklopná sedátka (tak jak bývají ve vlaku v některých vagónech na chodbičce), takže se tam teoreticky vejde až 6 lidí (jeden si může čupnout doprostřed). Řidič je oddělen stěnou, která má dole ta sedátka a nahoře přechází do plexisla, ve kterém je jen díra, jako někde na přepážce, kterou si můžete podat peníze, nebo kreditku. Vzhledem k tomu, jak je řidič daleko a díky té stěně, se s ním celkem nepohodlně konverzuje - je potřeba řvát do té díry uprostřed - a navíc kvůli tomu, že taxík v podstatě nemá odhlučnění, je to za jízdy v podstatě nemožné. A to nemluvě o tom, že v taxíku bylo stejných 8 stupňů jako venku a odněkud tam navíc pekelně táhlo.

Zato ale řidič neuměl moc anglicky, takže jsme se ani moc vybavovat nepotřebovali. Nakonec mě ale k hotelu dovezl a řekl si za to o 52 anglických babek (27 km), což ho rázem udělalo, kromě nejbizarnějšího, také nejdražším taxíkem, jakým jsem kdy jel. Prý kvůli nočnímu tarifu, který začíná v sedm večer. Také mi vnutil náhradní účtenku. Když jsem se pozastavil nad tím, k čemu mi bude nevyplněná účtenka, tak mě ubezpečil, že se mi může hodit, protože údajně ne všichni taxikáři je mají. Vypadá to, že život taxikáře v Anglii je boj o holáč - za neprůstřelným plexisklem a s nebezpečným nočním provozem po sedmé večer, v autech, ve kterých bych nechtěl jezdit ani zadarmo.

Když jsem vstoupil do hotelu, trochu jsem znejistěl, protože jsem se ocitl v nočním baru. Vyšel jsem tedy ven, obešel hotel, ujistil se, že jiný vchod tam není a znovu vešel. Barmanka se mne ptala, jestli prý něco hledám. Řekl jsem, že recepci. Prý je to ona u toho barového pultu, co stojí proti vchodu. Aha. Nabídla mi, jestli si něco nedám k večeři, což jsem odmítl, ale když jsem přišel na pokoj a našel v hotelovém menu Penta Cheesburger a French fries za třináct anglických babek, tak jsem se ještě rád, sám, dobrovolně vrátil. A cheesburger nezklamal, vypadal nějak takhle (a obecně to vypadalo dost podobně), takže pro Vídeňáky jednoznačně příležitost užít si poctivý hambáč :).

Trochu zklamáním byla poměrně malá (až žádná) nabídka točených piv, zato jsem na jídelníčku našel takové exklusivity jako singapurský Tiger, nebo budějovický Budvar. Dal jsem si tedy konzervativně Guinesse, neboť na pravé anglické pivo jsem neměl odvahu. Servírka na mně vyzvídala odkud jsem a když jsem přiznal, že z Česka, tak se pochlubila, že je Polka. Čímž se vysvětlilo, že jsem jí perfektně rozuměl, zatímco ostatním jsem musel občas trochu pomoct. Další zvláštností bylo to, že 99 % osazenstva byli chlapi, což pro změnu vyplynulo z toho, že tam všichni byli, podobně jako já, na služebce.

Druhý den jsem dorazil ráno k zákazníkovi poměrně hladce, že pršelo a šel jsem bahnem mě nezaskočilo, neboť si svoje služební polobotky pravidelně krémuji impregnačním krémem a pro anglické počasí jsem se vybavil heavy-duty softšelkou, která odolá i vichřici a vodní smršti. (Jediné, co jsem trochu podcenil byly kalhoty, vlněné černé pracovní, které neodolávaly tak dobře sprchám bahna od okoloprojíždějících aut.)

Kolegové mi potvrdili, že black cab není výjimka, nýbrž pravidlo a pozvali mne na čaj z automatu. Když jsem se podivil, že čaj z automatu není v Anglii zakázán jako kacířství, tak mě ubezpečili, že ne a že se nemám obávat a dali si všichni kávu. Neobával jsem se tedy a zjistil, že chutná překvapivě dobře - stokrát lépe, než chutnal čaj z automatu, co byl v pařížské pobočce, než někomu došlo, že jenom kvůli mně (kdo si ho dal jednou) se ho tam mít nevyplatí a z automatu ho zrušili. Odpoledne jsem se tedy nechal navnadit na kávu a dal si ji také. Zjevně existuje káva z automatu a káva z automatu a nejsou tytéž. Život v Anglii je zjevně boj o holáč nejen pro taxikáře.

Což se ukázalo na zpáteční cestě na letiště. Kolegové mi objednali taxíka a zase přijel black cab. Už jsem byl připraven, takže jsem si nasadil čepici, zapnul bundu, připoutal zavazadla i sebe a vyrazili jsme se. Bohužel tenhle taxík nebral karty, takže mě vysadil u bankomatu, kde jsem si vylovil pár babek v hotovosti. Překvapivě cesta zpět stála jen 35 babek, což mi potvrdili ostatně i kolegové, prý je to jiný tarif a obecně ceny jsou tak nějak smluvní. Trochu mi vadilo, že ani v polovině cesty nezačal taxík topit (což ten z předchozího dne udělal), ale pak jsem si všiml, že taxikář má otevřené okýnko u spolujezdce díky čemuž do taxíku celkem dost táhlo a to i dozadu dírou v plexiskle, takže topit nemělo smysl. Asi mu bylo teplo, což jsem chápal, že je zvyklý na drsné anglické počasí, a navíc měl na sobě asi třikrát silnější zimní bundu než já. Druhý důvod, proč možná větral, byl ten, že chtěl zvýšit hluk uvnitř, aby nebylo tak nepříjemné hlasité praskání, které se ozývalo ze zadního reproduktoru hned vedle mé hlavy a které připomínalo praskání tvrdého a silného materiálu a bylo tím intenzívnější, čím rychleji jsme jeli. Celkový estetický zážitek ze zpáteční jízdy bych přirovnal k práci venku v zimě a dešti se sbíječkou. Tak to bychom měli black cab. Už se těším, až tam zase někdy pojedu :).

Air France mi na zpáteční cestě už žádné další překvapení nepřipravila a díky poměrně pozdnímu příletu na mě čekal prázdný periferik, navíc bez uzavírek, takže jsem cestu z letiště domů zvládl za rekordních 38 minut, aniž bych porušoval rychlostní limity. Druhý den jsem si dal kávu z automatu a vše se vrátilo do normálu.