Versailles - zámek

Poznámka pro čtenáře: Tento příspěvek je potřeba posunout o měsíc do minulosti.

Přesto, že léto bylo v plném proudu, ozvala se Jarmila, s tím, že bude v neděli v Paříži. Což je vždy příležitost k tomu vyrazit za kulturním, přírodním a jiným poznáním. Protože jsme od posledně měli „načatou“ Versailles, bylo poměrně jednoduché určit, co s končícím víkendem. Abych se na to připravil, a abych také smyl pozůstatky 2,500 kilometrů najetých při výletu do Česka, vydal jsem se v sobotu na místní myčku, kam chodím relativně rád, hlavně proto, že docela myje. Na myčce bylo překvapivě málo lidí, takže jsem ani moc nečekal. Co jsem také nečekal, že po výjezdu z myčky bude horní půlka auta neumytá. Šel jsem tedy za chlapíkem, co to tam má na starost, že se mi to moc nezdá. Ten to omrknul a prohlásil, že to fakt umyté není, a asi to bude tím, že v myčce došel mycí prostředek. Prý se to v sobotu stává, protože lidi tam celý týden chodí, takže to málokdy vydrží až do konce týdne - soboty večer. Mám prý přijít v neděli ráno a dal mi kupon na mycí program grátis. Paráda, až na to, že v neděli jsem plánoval něco jiného než myčku. Tak jsem to aspoň na oknech vyřešil operativně na sucho a šel si dofouknout kola.

Na vzduchu byla fronta, protože všichni se rozhodli si před cestou na dovolenou zkontrolovat tlak, a nebýt toho, že jsem viděl téhož chlapíka z obsluhy měnit úchyt na ventil na hadici těsně přede mnou, šel bych za ním znovu, protože nějak netěsnil a bylo potřeba ho držet v určitém úhlu k ventilku, jinak vzduch nešel do pneumatiky, ale z ní. Taxikář, který čekal za mnou, když mě viděl jak s tím zápasím, tak se slitoval, a šel mi „pumpovat“, zatímco já si držel hadici. Pak jsem si ještě dofoukl obě kola (s novými plášti) na kolo, které jsem si vzal prozíravě s sebou, protože mi bylo jasné, že na pět atmosfér je svojí ruční pumpičkou nenafouknu. Přitom se ukázalo, že přestože ciferník na vzduchu byl do šesti atmosfér, pět byl limit, při kterém začal kompresor chrochtat, třást se a odmítal přidat. Nicméně i pět bylo víc, než jsem kdy na kole v duších měl. A protože jsem počítal, že budu auto brzo v práci vracet, tak jsem ho i vysál, abych ho měl připravené. V zásadě to tedy byla úspěšná akce, akorát na Jarmilu to neudělalo žádný dojem.

Cesta do Versailles je skoro už rutina, nebýt toho, že jsem tentokrát, když jsem Jarmilu vyzvedával, zaparkoval, místo pod hotelem, v garáži naproti, slibujíce si od toho, že se vyhnu minulému faux-pas, kdy jsem se nemohl dostat k autu. Úplně se mi to nepovedlo, protože jsem pro změnu zase nemohl najít vchod do garáže. Pořád se člověk učí. Nakonec jsme ale přece jenom vyjeli.

Předpověď počasí byla na víkend poměrně nejistá. Už od pátku slibovali bouřku, průtrže a pokles teplot. Když i v sobotu odpoledne se můj venkovní teploměr nehodlal snížit ze svých téměř 35 stupňů ve stínu, začal jsem věřit, že i v neděli to vydrží. Proto mne deštík, který začal, když jsme přijížděli do Versailles trochu zklamal. Na druhou stranu, aspoň se trochu ochladilo a vzduch se osvěžil. A protože už také disponuji moderní technikou, objednal jsem lístky na prohlídku přes internet, ze svého mobilu, z auta zaparkovaného v dešti kousek od zámku. Což nám ušetřilo frontu na lístky, která, s ohledem na zkušenost popsanou dále, mohla být dobrá polovina čekací doby.

Nutno přiznat, že jsem se zpočátku stavěl k návštěvě zámku skepticky, nicméně po konzultaci s francouzskými přáteli jsem se nakonec sám rád přesvědčil, že se tam chci podívat. Podmínkou údajně bylo tam dorazit odpoledne, protože to tam bývá daleko menší fronta na vstup. Tohle jsme shodou okolností splnili. Bohužel hypotéza o vlivu denní doby na frontu se nepotvrdila. Minimálně tedy ne v neděli odpoledne uprostřed července. Fronta byla totiž ještě delší než posledně, kdy jsme šli na zahrady. Začal jsem být opět skeptik, to trvalo ovšem jen krátce, než se ukázalo, že fronta sice má možná 200 metrů (a vine se jako had přes první nádvoří), ale postupuje poměrně rychle, takže nakonec jsme tam stáli ne déle než půl hodiny. Druhá překvapivá věc byla, že se fronta před vstupem do budovy (záměrně nepíši do zámku, protože tam je takový přístavek, kterým je potřeba projít a kde vás zkontrolují) téměř rozpadne a vstupem pak prochází téměř nekoordinovaně (nicméně na francouzské poměry stále velice uspořádaně). Nevím přesně, co kontrolují uvnitř (kromě platných lístků), ale měl jsem v batohu deštník a dvě láhve vody a obojí prošlo „rentgenem“ bez problémů.

Chtěl jsem po slečně na informacích plánek prohlídky, protože jsem si nebyl jist, jestli to bude samovysvětlující (nebylo) a ona, poté, co mě ujistila, že plánek má, mi dala plánek zahrad s jakýmsi víceméně schématickým plánkem zámku. Celý zámek je totiž poměrně rozsáhlá a celkem složitá stavba, která vznikala postupným přistavováním a modernizací, což se návštěvník dozví na jedné z prvních zastávek, ale zdaleka není celý přístupný pro veřejnost. Odhaduji, že jsme viděli tak možná desetinu z celkových prostor (i tak to ale zabralo celé odpoledne). Druhá věc, která nemusí být zřejmá, je, že v rámci prohlídky se mísí stálá výstava, což je vlastně prohlídka vlastních prostor zámku, komnat, sálů, chodeb a několik tematických výstav, které nesouvisí nutně se zámkem, ale jsou umístěny v jeho prostorách a do kterých se dá odbočit při prohlídce.

Další věc, kterou si návštěvník musí rozhodnout, poté, co prošel vstupní prohlídkou, ale před tím, než vkročí do zámku, je, zda chce audioprůvodce. Podle toho se buď zařadí do další fronty na audioprůvodce, nebo pokračuje plynule na prohlídku. My jsem volili variantu sólo, tedy „bez“, inspirováni hlavně frontou, která byla obsažena ve variantě „s“. Audioprůvodce vypadá jako mobilní telefon, který se automaticky aktivuje při vstupu do výstavních prostor a poté, podle toho, na jaký exponát, obraz, nebo postel se člověk dívá, mu k tomu podává odborný výklad ve všech světových jazycích. Kdo audioprůvodce nemá, může si číst popisky u děl sám (jsou tam v angličtině a francouzštině a jsou poměrně detailní - zdaleka ne všechno jsem četl).

Vlastní prohlídka je poměrně náročná, mimo jiné i díky davům, které proudí okolo a které, i přes vyvěšené zákazy, se potřebují fotit a filmovat před každým obrazem. Obrazy jsou totiž to jediné, co v místnostech zůstalo, jinak je nábytek vystěhován. Většinou se jedná o podobizny vlastníků - obyvatelů zámku. Nástropní malby pak zase symbolizují výjevy buď z historie, alegoricky zachycené, nebo z křesťanské mytologie. V extrémním případě je pak možné spatřit celou galerii obrazů bitev - je tomu vyhrazena jedna dlouhá chodba - nepřepkvapivě vítězných.

A i když v některých případech je obrazová výzdoba impozantní, o to více to umocňuje prázdnotu okolního prostoru. S výjimkou chodeb, které jsou takto proměněny v grandiózní galerie. Další výjimku tvoří ložnice, kde jsou i postele s nebesy, aby to tematicky zdůraznilo vyznění místnosti. Nutno ovšem podotknout, že postele nejsou přístupné veřejnosti. K ložnicím se pak váží i historky o tajných dveřích, kudy chodili panovníci za milenkami, nebo kudy prchali při francouzské revoluci. A nakonec je k vidění pár izolovaných případů, např. stůl, kde královský pár veřejně obědval a uděloval u toho audienci.

I holé prostory by mohly být inspirující, kdyby tam mohl být člověk sám, nebo v malém množství, a v klidu si tak vychutnat genius loci. Prosklená chodba, ze které byl nádherný výhled do zahrad, se mi stále vrací. Kvetoucí zahrady, které byly vidět venku, byly velmi inspirující.

Kromě stálé prohlídky jsou pak v objektu přidružené výstavy. Za zmínku stojí například výstava čínského porcelánu, kterou uvozují dřevěné sáně a který byl údajně na královském dvoře velmi populární a kde se nám podařilo nejprve obsluhu vyprovokovat focením přímo pod zákazem (neúmyslně) a poté spuštěním alarmu při důkladném (bezkontaktním) zkoumání zavěšené tapisérie. I když se mi teď už nevybavuje, jak sáně, nebo tapisérie souvisely s porcelánem.

V prostorách zámku je také kavárna a bistro, kde je možné získat první pomoc při akutním nebezpečí smrti hladem, případně žízní. Mimo obrazů je možné v jedné chodbě také vidět výstavu bust a soch. Mezi bustami lze najít slavné panovníky, filozofy, básníky, spisovatele a také jednoho agronoma. Snažil jsem se přesvědčit Jarmilu, kterou zaujalo, že se obyčejný agronom ocitl v takové společnosti, že je to logický důsledek významu zemědělství v historii francouzského státu, ale ta se nedala, a tak se pak ukázalo, že ač označený jako agronom, byl to vpravdě renesanční člověk, který se zabýval botanikou, chemií, mořeplavbou, studiem počasí, konstrukcí lodí a byl, mimo jiné, i hlavním inspektorem námořnictva.

V komnatách dvorních dam pak bylo možné spatřit další nábytek, kromě postelí, a dokonce i různé hudební nástroje, které se podařilo zachovat. Komnaty dvorních dam jsou ovšem trochu mimo hlavní trasu a až na konci prohlídky a lze je lehce minout, takže si člověk musí dát pozor.

Možná to bylo těmi davy, možná to bylo těmi holými místnostmi, nebo tím, jak byla prohlídka „zabezpečená“, nevím, co ale vím, že jsem zdaleka neměl ten pocit, že na mě „dýchla historie“, jako při loňské návštěvě Monetova domu v Giverny, kde jsem si dokázal živě představit a zpřítomnit fakt, že tam mistr žil a tvořil a i jaký to na něj mohlo mít vliv. V zámku ve Versailles jsem si nic takového představit nedovedl a atmosféru osudové historie postřehoval jen stěží. Nicméně rozkvetlé zahrady, které bylo vidět během prohlídky, mě pořád lákají. Nejspíš tam vyrazím při první příležitosti na kole. A také jsem zvědavý na usedlost Marie-Antoinetty, což je poslední část z celého versailleského areálu, kam bych se rád někdy ještě podíval.

Za zmínku stojí už jen večeře v restauraci, kterou mám kousek, a kam jsem se chystal od té doby, co tady bydlím, ale nikdy jsem k tomu nenašel vhodnou příležitost. Nejdříve mne překvapilo, že mi při zamlouvání řekli, ať přijdeme o půl osmé, když jsem chtěl přijít v sedm. To jsem pochopil, když jsme tam dorazili o půl osmé a byli jsme tam první. Tak jsem si vzpomněl na kolegy, co mi říkali, že v Paříži se chodí na večeře tak na osmou a když je víkend tak i později. A je pravda, že kolem půl deváté bylo plno, minimálně na terase, ze které byl pěkný výhled na vykrmenou kočku, co se rozvalovala a vyhřívala na výletních stolcích pod terasou. A když ji to přestalo bavit, tak se vydala do restaurace, aby byla krátce nato vynesena asertivně číšníkem zpět do svého teritoria. Vypadala, že ač asi už moc neloví, rozhodně nestrádá.

Restaurace je na ostrově, v části, která je jinak vyhrazená parku, který je oblíbeným výletním místem pro víkendové vycházky (je tam zákaz cyklistům), takže člověk nemá pocit, že je ve městě. Jídlo bych i pochválil (oproti internetový recenzím), ale souhlasím s tím, že obsluha je tam zvláštní a pomalá. Teď už zbývá vyzkoušet tu druhou restauraci, co je hned vedle a kterou poslední tři roky kompletně přestavěli. Jak jsem mohl pozorovat každý den, projížděje okolo na cestě do práce.

Fotky: Jarmila