Prázdniny

Nastala okurková sezóna a v mém životě došlo k dalšímu zásadnímu průlomu. Dal jsem si v kantýně andouillette. Docela dobrovolně a docela rád. Kdo mě vídá občas i jinak, než na blogu, ví, že to nebylo poprvé, a rozhodně to nebylo naposled. Byť kolega tvrdil, že kvalitou nebyla nijak výjimečná (a rozhodně nebyla „silná“), pro mne to bylo potvrzení nového trendu. Příští andouillette si dám už klidně i v restauraci. Ostatně, jak mi vysvětlila moje kamarádka doktorka, z čistě fyziologického hlediska, jde v podstatě o hladké svalstvo. Na druhou stranu pieds paquets, zůstává nadále v zemi zapovězené. Byť, jak mě ujistili moji oblíbení domácí, historka o tom, jak mě tenkrát chtěli pohostit místní specialitou a jak jsem to tehdy nedal, se zařadila do análů veselých historek a tvoří dnes jeden ze základních příběhů, který se váže k historii jejich ubytovacího zařízení.

Kromě kulinářských extempore jsme s kolegy zase jednou vyrazili na oběd do restaurace, pro jistotu tam, kde jsem si minule dal rybu, co chutnala po naftě a pak mi zase jednou donesli steak s příchutí ryby. Kolega se ale dušoval, že tahle restarauce byla nedávno vyhodnocena, jako nejlepší v dané čtvrti, a že určitě stojí za to, dát tomu novou šanci. Nutno ovšem podotknout, že to byl stejný kolega, který mi doporučoval, abych si kupoval džemy „dobrá máma“, protože jsou dobré. Abych se vyhnul případné patálii s naftou, případně steakem, dal jsem si pro jistotu do měkka upečené jehně a jako zákusek financier. Jehně bylo překvapivě bez (nečekané) příchutí, tudíž dobré, ale pro změnu zklamal zákusek. Nebo přesněji řečeno, chuťově mě zdaleka tak neoslovil, jako jeho průmyslová varianta, kterou jsme shodou okolností pár dní předtím testovali v práci. U tohoto zákusku bych se rád zastavil. Jedná se totiž o na první pohled poměrně nezajímavý (minimálně v jeho průmyslové variantě) počin, tvarem a barvou připomínající piškot, nicméně když se do něj člověk zakousne, pochopí, že nejsou všechno piliny, co vypadá jako piškot. Základní složku totiž tvoří mandlová mouka. Mandle obecně jsou poměrně populární surovina, ať už do těsta, nebo různých nádivek. Zvlášť známá nádivka je frangipane, která se dává do galette. Začínám tomu přicházet na chuť.

V neděli se mi stala zvláštní věc. Šel jsem si koupit bagetu, do svého oblíbeného pekařství, a oni neměli. Vůbec žádnou. Francouz by řekl impossible. Bylo to ale tak. Prý budou až za hodinu a půl. Protože bylo relativně hezky, řekl jsem si tedy, co s načatým nedělním odpolednem a vydal se po našem luxusním předměstí hledat jinou otevřenou pekárnu. Věděl jsem, že nějakou musím najít. Ve Francii totiž není dovoleno, abych všechny pekárny současně měly v neděli (nebo jakýkoliv jiný den) zavřeno. S čím jsem ovšem nepočítal, že byl zrovna týden 15. srpna, takže proti předchozímu nařízení šlo nařízení druhé, že i pekárny musí čerpat dovolenou. Prošel jsem se tedy víc, než jsem původně zamýšlel, ale nakonec se na mne přece jen usmálo štěstí. A navíc jsem díky tomu mohl ochutnat zajímavé rulé pistache chocolat. A to nemluvě o pain au chocolat aux amandes. Je však nutno přiznat, že bez ohledu, kolik čokolády, nebo mandlí, do toho dají, mák to nenahradí a pomalu se mi už stýská i po tvarohových „honzovkách“.

Také jsem, zase po delší době, vyrazil toto pondělí do terénu, tentokrát to Kodaně. Už před cestou jsem trochu s rozpaky sledoval předpověď počasí, kde to vypadalo, že by se teplota mohla přes den vyškrábat až na patnáct stupňů, což trochu hatilo můj plán vzít si svoje letní polobotky a tenké pláťáky. Vzal jsem si tedy rifle a bundu, kterou normálně nosím přes zimu. Když jsme přistáli, tak nás letuška radostně uvítala a potvrdila těch patnáct. Při cestě z letiště pak přišla ještě vodní smršť, kdy pršelo vodorovně a jen taxikář viděl šestým smyslem kam jede. Místní mě pak ujistili, že léto skončilo právě v neděli, ale že předtím bylo fakt až nečekaně krásně a teplo, prý až 25 stupňů.

Když se pak večer přece jen trochu vyčasilo a vysvitlo slunce vyrazil jsem na tradiční procházku po trase hlavní nádraží - Nový přístav (Nyhavn). Je to taková skoro až učebnicová cesta přes centrum a kolem zásadních pamětihodností, parku Tivoli, radnice, luxusních obchodů a restaurací. A končí v Novém přístavu. Teoreticky by mohla pokračovat dál, protože přes zátoku měl vést most na druhou stranu, kde stojí kodaňská opera, ale hlavní stavební firma, která most stavěla, stihla zkrachovat a tak tam stojí jen dva na sebe ukazující pahýly. Škoda, prodloužil bych si jinak svůj tradiční itinerář až k opeře. Takto jsem musel otočit u detašované divadelní scény.

Po cestě zpět jsem uvažoval, že bych zašel někam do restaurace na večeři, ale nakonec jsem vyměkl a nedal to. Prostě mě to samotného nebaví a tak chodím na večeři sám jen výjimečně. Do fastfoodu jsem také nešel, protože Steakhouse Whopper z oběda na kodaňském letišti pořád ještě setrvával v žaludku v nestráveném stavu a nebál se dát o sobě vědět. Zazdít ho druhým Whopperem jsem už i já považoval za nebezpečné a KFC mě odradilo už od pohledu. Nakonec jsem se tedy držel osvědčeného rčení, „když je ti ouzko dej si buchtu“ a „dobrým pivem nic nezkazíš“ a v 7-Eleven si koupil skvělý skořicový šnek a ještě cosi a k tomu Tuborg Gold. Klučina, co mi to prodával, mi k tomu ještě popřál hezký večer. Jestli to myslel vážně, nebo to byl dánský osobitý smysl pro humor, nevím, ale musel jsem mu dát za pravdu. Večer v Kodani, se dvěma buchtami a plechovkou piva, když je venku patnáct stupňů a fouká, nemůže dopadnou špatně. Dokonce mě to tak nadchlo, že jsem to druhý večer zopakoval.

Také jsem si ověřil, že vysoké blondýny s vlasy až po zadek, co vypadají jako Claudia Schiffer, nejsou takový mýtus, jak jsem si původně ze svých předchozích návštěv myslel. Jednou ráno jsem viděl celou třídu i s paní učitelkou na hlavním nádraží. Jinak ale musí být někde schované. Dlouhé vlasy jsou ale vidět hodně, a nebo velké drdoly. Protože jsem jezdil k zákazníkovi z hotelu vlakem (a autobusem), měl jsem dobrou příležitost se tomuto zajímavému pozorování věnovat.

Na check-inu zavazadel pro zpáteční cestu se mě pak letuška pro jistotu zeptala, jestli jsem se náhodou nespletl a neletím do Prahy, místo do Paříže. Shodou okolností totiž probíhala registrace na obě trasy. Chápu, že ji zmátla moje občanka a člověka potěší, že o něj má personál starost. Stejně jako na bezpečnostní kontrole, kde mi moje boty už překvapivě nepípaly, ale zato jsem musel vytáhnout z kapes i kapesníky, protože se kontrolorce nezdály boule na mých kapsách. To se ale dalo pochopit, protože Kodaň byla údajně vyhlášena jako nejbezpečnější letiště. Také asi nejemancipovanější, protože tam běžně provádí šacování žen muži a naopak. Pokud někdo chce, aby ho šacovala osoba stejného pohlaví, musí to dát najevo předem. Což mě nijak nebere, ale jednu slečnu si tam jeden horlivý kontrolor postavil navíc ještě na stupínek, takže na ně oba bylo krásně vidět, a vypadala, že na to rozhodně připravená nebyla. Ale ani se nezdálo, že by jí to nějak vadilo. Můj kolega posledně prohlásil, když uviděl kontrolorku za rámem, že by chtěl, aby ho šacovala osoba opačného pohlaví - bohužel pro něj ho ale nešacovali.

Poslední dobou se přistihuji, že létám, čím dál více, s Air France. Do Mnichova, do Kodaně, a už i do Prahy. Většinou proto, že mají lepší časy i ceny. Jediné, co jim vázne, je Terminál 2F na pařížském letišti. Je to takový přístavek, jako by ho tam připlácli dodatečně. Většinou to k němu trvá z ranveje aspoň čtvrt hodiny a člověk má přitom pocit, že absolvuje okružní jízdu po celém letišti. A to nemluvě o tom, že je po cestě potřeba přejet několik silnic (naštěstí letadla mají před auty přednost), dálnici (naštěstí mimoúrovňová křižovatka), a jednu ranvej (tam mají většinou přednost „ta druhá“ letadla). Nakonec je člověk rád, že se letadlo nedostalo do zácpy a ke stojánce dojelo. Také totiž mohlo zůstat někde uprostřed letištní plochy s přistaveným autobusem.

Je vidět, že se už blíží konec prázdnin. Kolegové v práci začínají přibývat, provoz na periferiku houstne a objevují se první havárie. Ve Versailles to ovšem pořád tepe. Dnes jsem tam byl zase na kole, už bych to skoro mohl prohlásit za pravidelný sobotní program. Trochu mě sice zneklidňovala předpověď, že bude 19 stupňů a občasné spršky, ale nakonec bylo jen chladno, a pár kapek jsem schytal až když jsem na zpáteční cestě projížděl Versailles - město. Park Saint-Cloud, respektive jeho dolní část, je pořád zavřený, protože tam tento víkend probíhá třídenní rockový koncert Rock en Seine. Co přesně tam hrají netuším. Přece jenom, je to asi pět kilometrů a navíc za zástavbou, takže tomu tady už není tak dobře rozumět. Výhodou je, že ti, co tam přijedou na všechny tři dny, mohou v areálu parku i kempovat (za pouhých šedesát babek za stan pro dva). Je to tedy zjevně akce pro mladé, protože, ač kempování zní lákavě, neb park je to vskutku krásný, mám pochyby o tom, že by se tam dalo spát. Na druhou stranu, nejsem si jist, jestli spánek je to, o co na podobných akcích jde.

Každopádně jsem dnes stoupání za Viroflay dal už na první dobrou a přijel v rekordní průměrné rychlosti 20 km/h a to jsem se v zámeckém parku kochal, protože přestože se ochladilo, pořád bylo se na co dívat. Příští týden vyrážím na šifrovačku, tak se ten trénink bude hodit.