Versailles - zámek

Poznámka pro čtenáře: Tento příspěvek je potřeba posunout o měsíc do minulosti.

Přesto, že léto bylo v plném proudu, ozvala se Jarmila, s tím, že bude v neděli v Paříži. Což je vždy příležitost k tomu vyrazit za kulturním, přírodním a jiným poznáním. Protože jsme od posledně měli „načatou“ Versailles, bylo poměrně jednoduché určit, co s končícím víkendem. Abych se na to připravil, a abych také smyl pozůstatky 2,500 kilometrů najetých při výletu do Česka, vydal jsem se v sobotu na místní myčku, kam chodím relativně rád, hlavně proto, že docela myje. Na myčce bylo překvapivě málo lidí, takže jsem ani moc nečekal. Co jsem také nečekal, že po výjezdu z myčky bude horní půlka auta neumytá. Šel jsem tedy za chlapíkem, co to tam má na starost, že se mi to moc nezdá. Ten to omrknul a prohlásil, že to fakt umyté není, a asi to bude tím, že v myčce došel mycí prostředek. Prý se to v sobotu stává, protože lidi tam celý týden chodí, takže to málokdy vydrží až do konce týdne - soboty večer. Mám prý přijít v neděli ráno a dal mi kupon na mycí program grátis. Paráda, až na to, že v neděli jsem plánoval něco jiného než myčku. Tak jsem to aspoň na oknech vyřešil operativně na sucho a šel si dofouknout kola.

Na vzduchu byla fronta, protože všichni se rozhodli si před cestou na dovolenou zkontrolovat tlak, a nebýt toho, že jsem viděl téhož chlapíka z obsluhy měnit úchyt na ventil na hadici těsně přede mnou, šel bych za ním znovu, protože nějak netěsnil a bylo potřeba ho držet v určitém úhlu k ventilku, jinak vzduch nešel do pneumatiky, ale z ní. Taxikář, který čekal za mnou, když mě viděl jak s tím zápasím, tak se slitoval, a šel mi „pumpovat“, zatímco já si držel hadici. Pak jsem si ještě dofoukl obě kola (s novými plášti) na kolo, které jsem si vzal prozíravě s sebou, protože mi bylo jasné, že na pět atmosfér je svojí ruční pumpičkou nenafouknu. Přitom se ukázalo, že přestože ciferník na vzduchu byl do šesti atmosfér, pět byl limit, při kterém začal kompresor chrochtat, třást se a odmítal přidat. Nicméně i pět bylo víc, než jsem kdy na kole v duších měl. A protože jsem počítal, že budu auto brzo v práci vracet, tak jsem ho i vysál, abych ho měl připravené. V zásadě to tedy byla úspěšná akce, akorát na Jarmilu to neudělalo žádný dojem.

Cesta do Versailles je skoro už rutina, nebýt toho, že jsem tentokrát, když jsem Jarmilu vyzvedával, zaparkoval, místo pod hotelem, v garáži naproti, slibujíce si od toho, že se vyhnu minulému faux-pas, kdy jsem se nemohl dostat k autu. Úplně se mi to nepovedlo, protože jsem pro změnu zase nemohl najít vchod do garáže. Pořád se člověk učí. Nakonec jsme ale přece jenom vyjeli.

Předpověď počasí byla na víkend poměrně nejistá. Už od pátku slibovali bouřku, průtrže a pokles teplot. Když i v sobotu odpoledne se můj venkovní teploměr nehodlal snížit ze svých téměř 35 stupňů ve stínu, začal jsem věřit, že i v neděli to vydrží. Proto mne deštík, který začal, když jsme přijížděli do Versailles trochu zklamal. Na druhou stranu, aspoň se trochu ochladilo a vzduch se osvěžil. A protože už také disponuji moderní technikou, objednal jsem lístky na prohlídku přes internet, ze svého mobilu, z auta zaparkovaného v dešti kousek od zámku. Což nám ušetřilo frontu na lístky, která, s ohledem na zkušenost popsanou dále, mohla být dobrá polovina čekací doby.

Nutno přiznat, že jsem se zpočátku stavěl k návštěvě zámku skepticky, nicméně po konzultaci s francouzskými přáteli jsem se nakonec sám rád přesvědčil, že se tam chci podívat. Podmínkou údajně bylo tam dorazit odpoledne, protože to tam bývá daleko menší fronta na vstup. Tohle jsme shodou okolností splnili. Bohužel hypotéza o vlivu denní doby na frontu se nepotvrdila. Minimálně tedy ne v neděli odpoledne uprostřed července. Fronta byla totiž ještě delší než posledně, kdy jsme šli na zahrady. Začal jsem být opět skeptik, to trvalo ovšem jen krátce, než se ukázalo, že fronta sice má možná 200 metrů (a vine se jako had přes první nádvoří), ale postupuje poměrně rychle, takže nakonec jsme tam stáli ne déle než půl hodiny. Druhá překvapivá věc byla, že se fronta před vstupem do budovy (záměrně nepíši do zámku, protože tam je takový přístavek, kterým je potřeba projít a kde vás zkontrolují) téměř rozpadne a vstupem pak prochází téměř nekoordinovaně (nicméně na francouzské poměry stále velice uspořádaně). Nevím přesně, co kontrolují uvnitř (kromě platných lístků), ale měl jsem v batohu deštník a dvě láhve vody a obojí prošlo „rentgenem“ bez problémů.

Chtěl jsem po slečně na informacích plánek prohlídky, protože jsem si nebyl jist, jestli to bude samovysvětlující (nebylo) a ona, poté, co mě ujistila, že plánek má, mi dala plánek zahrad s jakýmsi víceméně schématickým plánkem zámku. Celý zámek je totiž poměrně rozsáhlá a celkem složitá stavba, která vznikala postupným přistavováním a modernizací, což se návštěvník dozví na jedné z prvních zastávek, ale zdaleka není celý přístupný pro veřejnost. Odhaduji, že jsme viděli tak možná desetinu z celkových prostor (i tak to ale zabralo celé odpoledne). Druhá věc, která nemusí být zřejmá, je, že v rámci prohlídky se mísí stálá výstava, což je vlastně prohlídka vlastních prostor zámku, komnat, sálů, chodeb a několik tematických výstav, které nesouvisí nutně se zámkem, ale jsou umístěny v jeho prostorách a do kterých se dá odbočit při prohlídce.

Další věc, kterou si návštěvník musí rozhodnout, poté, co prošel vstupní prohlídkou, ale před tím, než vkročí do zámku, je, zda chce audioprůvodce. Podle toho se buď zařadí do další fronty na audioprůvodce, nebo pokračuje plynule na prohlídku. My jsem volili variantu sólo, tedy „bez“, inspirováni hlavně frontou, která byla obsažena ve variantě „s“. Audioprůvodce vypadá jako mobilní telefon, který se automaticky aktivuje při vstupu do výstavních prostor a poté, podle toho, na jaký exponát, obraz, nebo postel se člověk dívá, mu k tomu podává odborný výklad ve všech světových jazycích. Kdo audioprůvodce nemá, může si číst popisky u děl sám (jsou tam v angličtině a francouzštině a jsou poměrně detailní - zdaleka ne všechno jsem četl).

Vlastní prohlídka je poměrně náročná, mimo jiné i díky davům, které proudí okolo a které, i přes vyvěšené zákazy, se potřebují fotit a filmovat před každým obrazem. Obrazy jsou totiž to jediné, co v místnostech zůstalo, jinak je nábytek vystěhován. Většinou se jedná o podobizny vlastníků - obyvatelů zámku. Nástropní malby pak zase symbolizují výjevy buď z historie, alegoricky zachycené, nebo z křesťanské mytologie. V extrémním případě je pak možné spatřit celou galerii obrazů bitev - je tomu vyhrazena jedna dlouhá chodba - nepřepkvapivě vítězných.

A i když v některých případech je obrazová výzdoba impozantní, o to více to umocňuje prázdnotu okolního prostoru. S výjimkou chodeb, které jsou takto proměněny v grandiózní galerie. Další výjimku tvoří ložnice, kde jsou i postele s nebesy, aby to tematicky zdůraznilo vyznění místnosti. Nutno ovšem podotknout, že postele nejsou přístupné veřejnosti. K ložnicím se pak váží i historky o tajných dveřích, kudy chodili panovníci za milenkami, nebo kudy prchali při francouzské revoluci. A nakonec je k vidění pár izolovaných případů, např. stůl, kde královský pár veřejně obědval a uděloval u toho audienci.

I holé prostory by mohly být inspirující, kdyby tam mohl být člověk sám, nebo v malém množství, a v klidu si tak vychutnat genius loci. Prosklená chodba, ze které byl nádherný výhled do zahrad, se mi stále vrací. Kvetoucí zahrady, které byly vidět venku, byly velmi inspirující.

Kromě stálé prohlídky jsou pak v objektu přidružené výstavy. Za zmínku stojí například výstava čínského porcelánu, kterou uvozují dřevěné sáně a který byl údajně na královském dvoře velmi populární a kde se nám podařilo nejprve obsluhu vyprovokovat focením přímo pod zákazem (neúmyslně) a poté spuštěním alarmu při důkladném (bezkontaktním) zkoumání zavěšené tapisérie. I když se mi teď už nevybavuje, jak sáně, nebo tapisérie souvisely s porcelánem.

V prostorách zámku je také kavárna a bistro, kde je možné získat první pomoc při akutním nebezpečí smrti hladem, případně žízní. Mimo obrazů je možné v jedné chodbě také vidět výstavu bust a soch. Mezi bustami lze najít slavné panovníky, filozofy, básníky, spisovatele a také jednoho agronoma. Snažil jsem se přesvědčit Jarmilu, kterou zaujalo, že se obyčejný agronom ocitl v takové společnosti, že je to logický důsledek významu zemědělství v historii francouzského státu, ale ta se nedala, a tak se pak ukázalo, že ač označený jako agronom, byl to vpravdě renesanční člověk, který se zabýval botanikou, chemií, mořeplavbou, studiem počasí, konstrukcí lodí a byl, mimo jiné, i hlavním inspektorem námořnictva.

V komnatách dvorních dam pak bylo možné spatřit další nábytek, kromě postelí, a dokonce i různé hudební nástroje, které se podařilo zachovat. Komnaty dvorních dam jsou ovšem trochu mimo hlavní trasu a až na konci prohlídky a lze je lehce minout, takže si člověk musí dát pozor.

Možná to bylo těmi davy, možná to bylo těmi holými místnostmi, nebo tím, jak byla prohlídka „zabezpečená“, nevím, co ale vím, že jsem zdaleka neměl ten pocit, že na mě „dýchla historie“, jako při loňské návštěvě Monetova domu v Giverny, kde jsem si dokázal živě představit a zpřítomnit fakt, že tam mistr žil a tvořil a i jaký to na něj mohlo mít vliv. V zámku ve Versailles jsem si nic takového představit nedovedl a atmosféru osudové historie postřehoval jen stěží. Nicméně rozkvetlé zahrady, které bylo vidět během prohlídky, mě pořád lákají. Nejspíš tam vyrazím při první příležitosti na kole. A také jsem zvědavý na usedlost Marie-Antoinetty, což je poslední část z celého versailleského areálu, kam bych se rád někdy ještě podíval.

Za zmínku stojí už jen večeře v restauraci, kterou mám kousek, a kam jsem se chystal od té doby, co tady bydlím, ale nikdy jsem k tomu nenašel vhodnou příležitost. Nejdříve mne překvapilo, že mi při zamlouvání řekli, ať přijdeme o půl osmé, když jsem chtěl přijít v sedm. To jsem pochopil, když jsme tam dorazili o půl osmé a byli jsme tam první. Tak jsem si vzpomněl na kolegy, co mi říkali, že v Paříži se chodí na večeře tak na osmou a když je víkend tak i později. A je pravda, že kolem půl deváté bylo plno, minimálně na terase, ze které byl pěkný výhled na vykrmenou kočku, co se rozvalovala a vyhřívala na výletních stolcích pod terasou. A když ji to přestalo bavit, tak se vydala do restaurace, aby byla krátce nato vynesena asertivně číšníkem zpět do svého teritoria. Vypadala, že ač asi už moc neloví, rozhodně nestrádá.

Restaurace je na ostrově, v části, která je jinak vyhrazená parku, který je oblíbeným výletním místem pro víkendové vycházky (je tam zákaz cyklistům), takže člověk nemá pocit, že je ve městě. Jídlo bych i pochválil (oproti internetový recenzím), ale souhlasím s tím, že obsluha je tam zvláštní a pomalá. Teď už zbývá vyzkoušet tu druhou restauraci, co je hned vedle a kterou poslední tři roky kompletně přestavěli. Jak jsem mohl pozorovat každý den, projížděje okolo na cestě do práce.

Fotky: Jarmila

Kdo si počká, ten se dočká

Jednou k tomu muselo dojít. Byť to tak ze začátku nevypadalo. Po jedné ze svých pravidelných výprav do 4 Temps, kam mám pocit chodím pravidelně každou sobotu už minimálně dva měsíce, jednou pro opasek, jednou pro jeho výměnu, pak znova pro opasek (a zároveň neplánovanou bundu), pak vrátit bundu, pak znovu pro bundu a nakonec ještě jednou pro bundu, jsem si domů donesl tu, již téměř vytouženou, v opaskovém opojení zakoupenou a několikrát reklamovanou, novou koženou bundu.

Prodavači se ke mně už nechovali tak přátelsky jako na začátku, v podstatě dělali, že mě neznají, ale já se nedal a oni museli přiznat, že ji mají a že je dokonce i opravená. Že má ještě pár mušek jsem už přešel, protože mi bylo jasné, že s kvalitou, kterou do té doby předvedli, jsem se už dostal na úroveň, kdy jakýkoliv další pokus o zlepšení riskoval mnohem větší zhoršení. Například tak, že ji při opravách zničí. Takže jsem si ji donesl domů, zjistil, že mi padne jak ulitá, a že už se těším, až v ní vyrazím na pařížský boulevard. Každý Francouz má totiž koženou bundu. Normální Francouz ji sice většinou má z dob svého rebelského mládí, kdy protestoval proti establišmentu, takže je patřičně ošoupaná, popálená od cigaret, ale pořád moderní a chic. A nebojí se ji obléci, aby dal najevo, že také býval divoch. Já jsem tohle štěstí neměl. V době, kdy bych mohl protestovat proti něčemu zásadnímu koženou bundou, byla jediná šance, jak si ji opatřit, si sehnat kůži v JZD a nechat si ji ušít. Což samo o sobě moc rebelsky nevypadá. Ale i ta moje má osobité kouzlo, minimálně tím, že není dokonalá :).

Další věc, která mě přesvědčila o pomíjivosti světa, byla moje nová kytara, která postupně vydala svědectví o tom, v jakých nelidských podmínkách byla v vyrobena a že „made in U.S.A.“ nemusí nutně znamenat kvalitu. I to ovšem v důsledku vedlo k silnějšímu citovému poutu. Je jednoduché obdivovat něco, co je dokonalé, ale je umění, najít stopy dokonalosti v tom, co není ;-).

O víkendu jsem se konečně projel po dlouhé době zase na kole a abych se vyhnul nějakému zbytečnému překvapení, zamířil jsem pro změnu do Versailles. Přesně tak, jak to mám rád, a jak mě to baví. Když jsem vyjížděl, tak sice trochu pršelo, ale motivace se projet (a vyzkoušet nové pláště, které jsem nedávno nasadil) byla větší, takže jsem se nenechal odradit a tradiční cestou se ocitl až v zámeckém parku. A protože v parku bylo krásně a já byl pořád ještě ve formě, objel jsem i Grand Canal a kochal se výletníky, piknikujícími u vody a nebo korzujícímí kolem, rozjímal nad nesmrtelností chrousta a vychutnával ideální cyklistické podmínky sobotního odpoledne. Jít do versailleského parku „na lodičky“ zdá se býti poměrně populární a dovedu si představit proč. Po polibku na vrcholu Eiffelovky, asi druhý nejromantičtější zážitek. Nikoliv však pro mne.

Při cestě zpět, ve stoupání za Viroflay, kde naštěstí je vedle silnice chodník, po kterém se dá jet na kole, takže se člověk necítí trapně, ale zato bezpečně, i když jede „šestkou“, jsem ve svahu potkal pěšáka. Seděl ve stínu na svodidle, batoh opřený vedle, kouřil pomalu svoji cigaretu a zřetelně na mě pokýval, vyjadřujíce soucit, uznání, nebo jen prostě dával najevo, že mě bere na vědomí. Přeložil jsem si to jako „brácho, cítím s tebou, i když máš jazyk na vestě (respektive na triku), ale nevzdáváš to". Pokynul jsem mu tedy v podobném duchu také - vyjadřujíce něco ve smyslu jako: „oukej“. Na víc jsem neměl kyslík v plicích a dostatečně prokrvený mozek. Když jsem pak nahoře zastavil, abych doplnil tekutiny, které jsem cestou nahoru vypařil, minul mne cyklista na silničním speciálu, jedoucí v pohodovém tempu, bez známky nějaké větší námahy, kterého jsem před chvíli viděl, jak jel po druhé straně dolů. A když jsem pak vyrazil za ním, tak jsem jen stihl postřehnout, jak nahoře otáčí a spouští se znova z kopce dolů. Přiměl mě se zamyslet nad tím, zda moje předchozí oukej nebylo přece jen trochu nabubřelé. Celkový dojem byl ovšem pozitivní. Trasa je pořád parádní, počasí nakonec bylo také, a navíc, nové pláště se osvědčily.

Další z nevyhnutelných věcí, která ovšem nastala a která mi připomněla absurdní zákony, které si sami rádi na sebe upleteme, bylo to, že mi konečně vyměnili služební auto. A přitom se potvrdilo přesně to, co jsem si předtím jen myslel a čeho jsem se bál. Dát do Passatu 1,6L motor v dieselu je úlet, který se snad dá prodat jen ve Francii, kde zjevně autům nerozumí. Marně jsem prosil, marně jsem žadonil, marně jsem vyhrožoval, že si lepší motor zaplatím ze svého. Firemní politika služebních aut a náš šéf pobočky (shodou okolností také autor zmiňovaného předpisu) byli neoblomní. Možná pro Renault Clio, nebo Hyundai Getz by to byla dobrá motorizace, ale pro jeden a půl tunový behemot je to zrůdnost nejvyššího kalibru.

Dnes jsem jel ráno do práce a protože se Paříž vylidnila, tak i na periferiku byl plynulý provoz a těch sedmdesát to tam jelo. Blížil jsem se v přípojném pruhu a chtěl se zařadit před dodávku, která se blížila. Jel jsem padesát, dodávka možná těch sedmdesát. Šlápl jsem na plyn a začal přejíždět do pruhu. K mému překvapení auto nijak nezrychlilo a tak jsem mohl jen pozorovat, jak mě dodávka dojíždí. Když už to vypadalo, že to nedám, začal jsem se vracet, abych se vyhl srážce, ale pro změnu se zase blížil konec nájezdu, který, kdybych minul, tak bych mohl maximálně buď zastavit úplně, nebo sjet.

Řidič v dodávce ovšem projevil nečekanou předvídavost, asi pochopil, že mám něco s motorem a zpomalil, aby mě nevyautoval. Trochu mě to vystrašilo. Na další čtyři roky mám zjevně o zábavu postaráno, a pak buď dostanu silnější auto, nebo dám výpověď. A když už jsem u toho nového auta, nedá mi to, abych nezmínil ještě jednu „vlastnost“. Nové auto má automatický start-stop systém. Což znamená, že když člověk zastaví na semaforu a vyřadí, tak motor automaticky zhasne. A když pak sešlápne spojku, aby zařadil jedničku na rozjezd, tak se zase automaticky nastartuje. Je to zjevně úlitba novým evropským normám o emisích a je to opruz. Protože motor zhasne těsně před tím, než se rozsvítí zelená, nebo právě ve chvíli, kdy se kolona pohne, případně když se člověk rozhodne vyrazit vpřed. Když pominu namáhání celého startovacího systému, tak to také vkládá skoro vteřinu zpoždění, do všech výše zmíněných situací. Což je, aspoň pro mne, další faktor, který zvyšuje (spolu s líným motorem) nebezpečí v autě.

Dá se to vypnout, tlačítkem vedle řadící páky, ale při dalším nastartování se to automaticky zase zapne. A nejde to vypnout trvale. Takže se to vlastně stává součástí standardního rituálu - člověk se připoutá a pak automaticky vypne automatický start-stop systém. A nejde to vypnout ani v servisu (tedy, to tvrdí v tom servisu). Prostě je to m-e-g-a-o-p-r-u-z. Bravo VW! Nebýt toho, mohlo to být docela hezké auto.

V práci jsem se zmínil o tom, že bych si rád přečetl nějakou kvalitní francouzskou literaturu v originále. Důvodem bylo to, že jsem si chtěl něco přečíst, ale Malého Prince od Saint-Exupéryho nějak nemohu pořád dorazit a Černého Tulipána, kterého jsem si pořídil místo toho, pro změnu nejsem schopen ani začít pro věty na jeden odstavec a slovesné časy o kterých někdy ani nevím, že existují. Kolegyně mně tedy druhý den na to donesla asi osm knížek, počínaje průřezem francouzské poezie, přes Emila Zolu až po Alberta Camuse, s tím, že si mám vybrat. Já si pro změnu v mezičase stáhl z Amazonu v akci „francouzské knihy pro Kindle zdarma“ nějakého Vernea, Zolu a Prousta. A to nemluvím o možnosti koupit všech 149 románů Julese Vernea na Kindle za necelé dvě babky. Zdá se, že moje potřeba je na několik desítek let uspokojena.

Dovolená

Začátkem prázdnin jsem jako tradičně vyrazil na dovolenou do Česka, tedy přesněji řečeno na Moravu. Po cestě jsem se na den zdržel v Praze, abych se stavil u svého zubaře a také se pozdravil se svými spolužáky z vysoké. Přitom se přesvědčil, že D1 je rok od roku větší zoufalost a na celé trase Paříž - Brno bezkonkurenčně nejhorší a nejnebezpečnější úsek. Dovolenou jsem přežil. Sice první týden převážně pršelo, ale na jednu vyjížďku na kole to vyšlo, takže druhý týden jsem byl pro změnu nemocný a původní záměr, projít se po dlouhé době zase jednou po Brně, se scvrkl do krátké noční procházky. Šance tedy bude zase až na Tmou. Místo toho si kladu otázku, zda má cenu s sebou vézt 1250 km v autě kolo, abych pak na něm ujel necelých třicet kilometrů, vyměnil duši, zjistil, že mám kompletně sjetý zadní plášť, a zase ho vezl zpátky. Za zmínku tedy stojí v podstatě jen návštěva nového brněnského Výčepu na stojáka, kde si vyprahlý Brňan může dát, nepřekvapivě na stojáka, jedno, dvě, případně i více piv. Může u toho stát venku nebo vevnitř, u stolu, u plotu, u kašny, nebo u zdi. Piva mají dobrá, ale po dvou hodinách bych si asi raději přece jenom sedl. Což potvrzovaly i okolo na zemi sedící skupinky. Vzhledem k tomu, jaký tam ale byl cvrkot, bych řekl, že újmu z toho určitě nemají.

Při zpáteční cestě, už na francouzské straně, kdy jsem jel na autopilota a tudíž se nechal lehce rozptýlit, jsem pozoroval zajímavý úkaz, který mne překvapil. Při jednom z letmých pohledů na navigaci v Google maps mou pozornost najednou upoutal nápis Burger King a tečka, která vypadala, že leží na mojí cestě a blíží se. V předstihu jsem se připravil na to, že když se budu vracet, pojede v opačném směru zrovna Tour de France (tu jsem ovšem za celou dobu nezahlédl), ale tohle jsem nečekal.

Burger King totiž ve Francii být neměl, a také, jak se ukázalo později, opravdu nebyl, až do loňského roku, kdy otevřel postupně tři pobočky - v celé Francii! - a jednu jsem právě míjel. Proč otevřeli jednu zrovna na „východní dálnici“ (l'Autoroute de l'Est jinak také známá jako A4) jsem ovšem úplně nechápal. Vždy, když tam jedu, mám pocit, že tam jede jen pár podobných zoufalců, jako jsem já. Koho by taky bavilo jet čtyři hodiny po dálnici konstantní sterilní stotřicítkou a ještě si za to platit skoro třicet babek. Možná ale vlastně jsem ta správná cílová skupina. V Německu totiž výhradně zastavuji na odpočívadlech, kde Burger King je. Tedy zastavoval jsem, až do poslední cesty (směrem do Česka), kde jsem se opět zastavil a po akci dospěl k názoru, že bude potřeba najít alternativu.

Což je škoda. Jako, poslední dobou už ne tak častý, nicméně pořád aktivní, návštěvník rychlých občerstvoven, musím konstatovat, že nejlepší hamburgry (pokud se tedy bavíme o těch nejlevnějších, průmyslových a v otrockých podmínkách vyráběných) jsou v Česku a směrem na západ ta kvalita klesá. Minimálně ve směru Praha, Norimberk, Frankfurt, Strasbourg, Paříž. Při zpáteční cestě jsem si na pumpě před Rozvadovem dokonce v mekáči, nebál bych se to říct, pochutnal. V Paříži doporučuji návštěvu mekáče pouze pokud jste alergičtí na obložené bagety, palačinky, koláče a jiné pečivo, všechny obchody jsou zároveň zavřené a hrozí akutní smrt hladem. KFC je na tom podobně, jen to tam páchne jinak. Výjimku tvoří situace, kdy si jdete do mekáče koupit zmrzlinu, kávu, nebo obecně něco, co neobsahuje zeleninu, maso a buchtu-slupku. Nicméně možná ten pařížský Burger King příležitostně zkusím, záleží, kdy se dostanu na nádraží Saint-Lazare, protože tím směrem normálně nejezdím. Leda bych si chtěl zajet Eurostarem do Londýna.

Kromě odpočívadla na A4 a pařížského nádraží, třetí Burger King se nachází na letišti v Marignane, což je marseilleské letiště (byť je 25 km od Marseille). Tam bohužel, od té doby, co jsem se odstěhoval z Prahy, už nelétám, ale jezdím z Paříže vlakem. Chystají se ovšem další a možná budu mít časem jednu i blízko u práce...

Takže, objevení Burger Kingu, uprostřed polí na dálnici A4, byl, po průjezdu D1, druhý nejdramatičtější zážitek na zpáteční cestě. Druhý den jsem se, jak už je poslední dobou dobrou tradicí, vydal do 4 Temps, abych si vyzvedl reklamovanou bundu. Tam mě už zdáli všichni vítali, dokonce měli i bundu, a dokonce mě i ujistili, že ji zkontrolovali, a že je už v pořádku. A v podstatě měli pravdu, až na jeden zlomený knoflík na vnitřní straně předního lemu, ten, proti kterému jsou přišité přední knoflíky. Prodavač mne ujistil, že to je banalita a že na to záruka je také, takže s tím mohu kdykoliv přijít a oni to opraví. Tak jsem jen podotkl, že to tedy mohou opravit hned. Slíbili, že mi to opraví do týdne, což mělo být tento týden. Zatím se ale nikdo neozval, takže tam asi zítra zavolám sám a případně se tam opět vypravím tuto sobotu.

Tím, že jsem neuspěl s bundou, tak snad z pocitu, aby tahle výprava nepřišla vniveč, zašel jsem za lidových deset babek alespoň na poslední letní blockbuster. Digitální efekty pokročily, takže Tom Cruise tam vypadá na pětatřicet. Emily Blunt vypadá parádně i bez efektů, ale hlavně to po dlouhé době mělo něco do sebe a občas jsem se i bavil. Takže palec spíš nahoru. Nicméně druhý den mě, jak už začíná být po návštěvě 4 Temps také tradicí, skolila migréna a tak jsem si státní svátek 14. července užil jinak, než jsem původně zamýšlel a nakonec jsem byl rád, že jsem byl schopen dorazit druhý den do práce. Nové auto tam na mne zatím nečekalo, tak jsem si aspoň přezul pláště na kole, doufaje, že na nich také toto léto ještě vyjedu. Koupil jsem si je (po neúspěšných návštěvách v kamenných prodejnách kol v Moravských Budějovicích) kde jinde, než na Amazonu. Proti trudomyslnosti se mazlím s novou kytarou a už jsem ji objednal nový, široký a komfortní popruh z bizona, aby mě z toho mazlení tak nebolelo levé rameno.

V mezičase se mi podařilo konečně dostat ze sociálky doplatek za návštěvy u lékaře z roku 2012, který mi dlužili, což považuji za osobní úspěch. Přitom se ukázalo, že mi ty poplatky postupně dopláceli už v roce 2013, ale protože mi nikdy neposlali vyúčtování, nebo nějaký přehled o tom, kdy a jak mi jednotlivé doplatky poslali, neměl jsem šanci to zjistit. Občas mi sice na účet přišly nějaké peníze od naší místní „kasy“, ale vzhledem k tomu, že byly často sloučené za více položek a nebyl u nich žádný popis, tak se to dalo těžko určit. Jediný způsob, jak se posléze ukázalo, jak to zjistit, by byl, podívat se na internetu na výpis, který mám na svém zdravotním účtu. Doplatky, které mi posílali za rok 2012, tam totiž nebyly, a právě tak jsem je měl podle sociálky identifikovat!

To mi ovšem řekli až poté, co jsem do nich nepřestával tepat svými emaily, až se nakonec někdo slitoval, a ten výpis, kdy, kolik a za co mi poslali, udělal a poslal mi ho. Dokonce jsem je tak zmátl, že mi poslali víc než měli (protože si to špatně ověřili), takže nakonec mi přišel dopis, ať vrátím 27,69, které jim dlužím, protože mi je poslali omylem, a pokud to neudělám do dvou měsíců, budou oprávněni je na mě získat za použití „jakýchkoliv prostředků“. Tak jsem jim je poslal a doufám, že mi je stejně strhnou znova a budeme pokračovat v krasojízdě. Momentálně to ovšem vypadá na férové vyrovnání, takže je na čase začít vymáhat doplatky za rok 2013. Mám totiž pocit, že mi prohlídku u ušního proplatili špatně.

Sem tam něco

Od posledního příspěvku uplynulo pár měsíců a je tudíž čas vydat souhrn událostí tiskem. Předně, sehnal jsem si konečně českou klávesnici k počítači. A udělal jsem to tak, že jsem šel na francouzské stránky HP pro náhradní díly a tam ji objednal, kartou zaplatil, a s expresním doručením v ceně ji měl druhý den ve firmě (stálo to celé asi 50 babek a půl hodiny času). Škoda, že na to naše IT za 8 měsíců nepřišlo.

V březnu na Paříž udeřil smog. Takový ten, co v Praze bývá běžně půl zimy, vzduch se nehne, obloha není vidět a všechno je tak nějak přidušené. Zatímco v Praze to nikomu nevadí, v Paříži to způsobilo ohrožení nejvyššího významu. Asi jako když loni napadlo 20 cm sněhu. Celý pařížský region balancoval na hraně života a smrti, kdo nemusel, byl vyzván, aby nevycházel a když se situace pořád nezlepšovala, vydala pařížská radnice rozhodnutí o radikálním omezení automobilové dopravy. Bohužel mi o tom nikdo neřekl. Takže si takhle jedu v pondělí do práce, všude je překvapivě prázdno a když přijedu na periferik, na tabulích, kde normálně svítí, jak dlouho to potrvá k následujícím významným sjezdům, svítilo toto: 17/03 NUM PAIR CIRCULATION INTERDITE. Přečetl jsem si to, ale nějak jsem se nedovtípil, co to přesně znamená, respektive, pochopil jsem slova, ale ne smysl a řekl si, že to je zajímavý systém a zřejmě ti, co ví, která čísla jsou myšlena, tak také vědí, co dělat.

Na cestě z práce mi to ale nedalo, a tak jsem se díval na periferiku kolem, a pak mi to došlo. Později jsem se dozvěděl od kolegů, že to vyhlásili přes víkend v televizi (tu nemám) a v rádiu (to mám akorát v autě, ale neposlouchám ho) a samozřejmě pak kasírovali ty, co to nedodrželi. Během cesty domů jsem ještě přemýšlel, jakou mám vlastně espézetku (protože už i tak banální informaci si nepamatuji) a po příjezdu se ujistil, že náhodou tu správnou. Aspoň že tak. Kolega slíbil, že příště mi dá vědět. Druhý den se magistrát poplácal po zádech, jací jsou pašáci a jak tu dopravu zvládli, protože prokazatelně ubylo aut na ulicích, a všechno se vrátilo do starých kolejí. Jestli to mělo nějaký vliv na smog se neví. Naštěstí pak začal foukat vítr a vyřešilo se to samo. Paříž totiž má oproti Praze skutečně daleko méně smogu. Dokonce, než se udála tahle katastrofa, tak jsem byl přesvědčený, že v Paříži smog v podstatě není (minimálně v porovnání s tím, na co jsem byl zvyklý z Prahy). Vysvětluji si to tím, že často fouká vítr ze západu, tedy z otevřené strany a město samo je v podstatě placka.

Současně se smogem mi přestal fungovat internet. Měl jsem už dříve výpadky, a postupně se to stupňovalo, až se prostě už modem jednou nepřipojil a zůstal tak. Tak jsem zadal na Free žádost o opravu. Pořád něco prověřovali a za týden poslali chlapíka, který prohlásil, že všechno je ok, ale pro jistotu mně odpojil všechny ostatní nepoužívané zásuvky, pak zkontroloval i přívod do bytu a že mám správně odpojený kondenzátor (což je nějaká specialita France Telecomu, kterou dává na každou přípojku a první věc, kterou musí majitel přípojky udělat, je ten kondenzátor odpojit) a prohlásil, že nic nezjistil. Jelo to pak asi 5 hodin a zase to spadlo. Tak jsem druhý víkend, znovu zapojil odpojené zásuvky, a znovu přepojil dráty v zásuvkách. Což překvapivě pomohlo a Internet začal fungovat. Načež mi napsali z Free, že už to opravili a tím moji reklamaci vyřešili. Bohužel to po pár týdnech začalo zase vypadávat. Řekl bych, že to bude linkou a doufám, že sem brzo zavedou optiku. Na posledním shromáždění místního SVJ, ze kterého mi můj domácí poslal kopii zápisu, totiž odhlasovali, že si do našeho domu mohou operátoři na svoje náklady začít tahat kabely (pokud budou chtít). Připomínám, že toto hlasování bylo na jednání zaneseno na můj popud (prostřednictvím mého domácího, který dále požádal správcovskou firmu), ale někdo tu technologii do Francie dostat musí. Teď už stačí počkat ještě dva měsíce, kdyby se náhodou někdo ze spoluvlastníku rozhodl toto hlasování napadnout a pak už to bude jen na těch operátorech. Tipuji, že tak do pěti let bych to mohl mít doma.

V práci mi končí čtyřletý leasing služebního auta, které jsem zdědil po někom kdo odešel, takže jsem si začal vyřizovat nové. Napsal jsem na Arval, který to pro nás dělá, a zeptal se, co mi mohou nabídnout. Zeptali se mě na platovou třídu a poslali mi nabídku. Byla tam sice spousta aut, ale to, co mám teď, tam nebylo. Podivil jsem se, a dozvěděl, že dolehla krize i na firemní auta, takže Passata v kombíku vyřadili. Což by asi nebyl nějak velký problém, protože sedan tam zůstal. Pak jsem ale zjistil, že je nějak podezřele hůř vybavený a se slabším motorem. Ukázalo se totiž, že jsem auto zdědil po nějakém šéfovi. Tak jsem tedy požádal Arval, ať mi udělají nabídku na to, co tam mají, ale s pořádným motorem, že si to doplatím. Prý to nejde. Podle platové třídy mám nárok na tenhle motor, a když budu chtít lepší motor, tak buď budu muset být větší šéf, nebo budu muset pracovat jinde. S motorem se prostě nedá hnout. Tak jsem prozkoumal stránky francouzského Volkswagenu (čímž jsem si výrazně rozšířil slovní zásobu týkající se autodoplňků a vybavení) a řekl si, že když mi nedají jiný motor, tak by mi mohli dát aspoň jinou standardní výbavu, takže bych za stejné peníze místo DVD přehrávače a 230V zásuvky v kufru mohl mít pořádná světla a automatickou kontrolu tlaku v pneumatikách. Ale ani to nejde. Tak jsem si doplatil aspoň ta světla. Naše firemní politika služebních aut je velice pružná.

Při té příležitosti jsem také zjistil, že jsem až doteď jezdil bez techničáku. Respektive, co jsem považoval za techničák, byla fotokopie dočasného certifikátu o imatrikulaci, jehož platnost skončila v červenci 2010. Protože jsem to nějak zvlášť nezkoumal a protože mi kolegové hned na začátku vysvětlili, že ve Francii je v pořádku jezdit s fotokopií (navíc dost mizernou) úředního dokumentu, byl jsem přesvědčen, že to, co mám, je techničák, a že to je ok. Ani když jsem to vytáhl v servisu, tak mi nikdo nic neřekl. Nebyl to jejich problém. Takže jsem teď konečně objevil pravdu a požádal Arval, jestli by mi neposlali skutečný techničák, když mám jen to dávno neplatné potvrzení. Obratem mi poslali (mizernou) fotokopii. Tak jsem se ještě ze zvědavosti zeptal, zda jsou si jisti, že tahle kopie bude platit ještě někde jinde než ve Francii a oni obratem odpověděli, že ne, a že mi teda pošlou originál. Voilà, všechno jde, když se člověk nedá. Originál se bude hodit mimo jiné až půjdu na technickou kontrolu, kam musím po čtyřech letech a která patrně přijde dřív, než nové auto. Teď ještě zjistit, jestli mám auto vůbec správně vybavené.

Minulý měsíc proběhly ve Francii komunální volby (Élections municipales). V souvislosti s tím vyšel v našem obecním měsíčníku i návod k použití, který vysvětloval jak funguje volební systém, jak probíhají volby a kdo může volit. Tam jsem ke svému překvapení zjistil, že bych mohl volit také, pokud bych byl zapsaný v seznamu voličů na magistrátě. Ne, že bych věděl koho volit, ale nejspíš bych se ze zvědavosti zúčastnil, kdybych mohl. V seznamu voličů jsem ovšem zapsaný nebyl, a zápis končil posledním dnem minulého roku. Takže třeba příště.

Politická volba ve Francii je poměrně jednoduchá, v podstatě existují čtyři základní kategorie: levice, pravice, extrém a „bez nálepky“ (sans étiquette). První dvě kategorie jsou jasné, extrém je v podstatě ten zbytek (anarchisté, Národní fronta, atd.) a poslední jsou ti, kteří se nehlásí k žádnému jasně definovanému směru. Většina Francouzů volí z těch prvních tří možností, protože „beználepkoví“ jsou už z principu podezřelí. Ptát se ovšem, kdo koho volil, je společenské tabu. Mně to tolerují, protože je jim jasné, že je mi to šumafuk a ptám se čistě ze studijních důvodů :).

Volby samotné skončily fiaskem socialistů.

Tady je zajímavá mapka, která ukazuje pouze změny oproti minulému rozložení. Která města (volební obvody) přešla na pravici a která na levici (a která k Národní frontě).

Z toho François Hollande, jako předseda socialistů, vyvodil osobní zodpovědnost a odvolal svého stranického kolegu, předsedu vlády. Někteří ministři si vyměnili křesla, takže třeba ministr financí se stal ministrem pro výzkum, nebo ministryně pro ženská práva (ano toto ministerstvo ve Francii existuje) si přibrala k ženským právům i sport (což je ve Francii zřejmě velice příbuzný obor). Z největšího zoufalce udělali evropského komisaře. Čímž vznikla úplně nová vláda, která už nebude dělat takové chyby, jako ta předchozí. Všichni se poplácali po zádech, jak skvěle tuhle politickou krizi zvládli a už tak mizerná podpora Hollanda ze strany běžného lidu se ještě více snížila. Občas si kolegy dobírám, že jsou větší komunisti (nikoliv ovšem ve smyslu aplikovaného režimu, ale ve smyslu ideí o tom, jak má společnost fungovat), než jsme byli za totáče my, a oni to ani nepopírají. Momentálně to ovšem pro socialisty moc růžově nevypadá.

A to by bylo pro dnešek vše.

La voiture

Kromě toho, že jsem minulý týden obíhal doktory, měl jsem také tu čest opět zavítat do značkového servisu Volkswagen, protože se mi podařilo při posledním služebním výjezdu lehce pohmoždit dveře a to tak, že jsem je otevřené opřel tou špičkou nahoře o betonový sloupek. Když pominu, že jsem na podobné bizarní situace specialista, tak se možná ptáte, co je potřeba k tomu, aby se něco podobného podařilo. Stačí mít za sebou 4 hodiny u zákazníka, hodinu čekání na letišti, mezitím dohromady ujeto asi 700 km a pak se večer snažit zaparkovat v hotelu v podzemní garáži mezi betonový sloupek a vedle stojící BMW za tak špatného osvětlení, že je potřeba na to, aby člověk viděl dozadu, si otevřít dveře. Takže tak. Zastavil jsem o ně, potažmo o ten sloupek. Na dveřích se zmáčkla taková chromovaná lišta, která lemuje okno a trochu ho přesahuje a vznikla tím díky tomu v onom místě menší optická nedokonalost.

V podstatě to skoro nebylo vidět (ani nijak jinak poznat) do doby, než jsem se vracel zpátky a na zpáteční cestě mě lehce ovíval studený vzduch jdoucí od dveří. Protože jsem na to citlivý a protože 10 hodin po dálnici bylo přece jen dost, vyřešil to dočasně H.A.D. nicméně, protože bych dal přednost tomu jezdit bez HADu, musel jsem do servisu. A protože mne poslední servis VW, který jsem navštívil hned na začátku svého působení v Paříži, příliš neoslovil, hledal jsem nějakou alternativu. A jedna se nakonec, asi 2 km daleko, našla. Přes nechuť volat jsem tam zavolal, a protože měli volno, tak tam následně hned zajel. Pro někoho, kdo je zvyklý na značkový servis VW (případně Škoda) v Praze na Jarově, vypadají ovšem místní servisy spíš jak nějaká dočasná (a omezená) provozovna. Typicky jsou na normální rušné ulici někde ve městě, bez místa kde zaparkovat. Vlastní dílna je pak ve dvoře, kam se projíždí průchodem, který má rezervu tak 10 cm na každé straně (pokud jsou zavřeny všechny boční dveře do něj ústící) a ve dvoře pak prostor 5 x 5 metrů, plný aut, kde každý přesun jednoho auta připomíná Lloydovu patnáctku.

Tam mi řekli, že díl budou muset objednat a že to možná pár týdnů vezme. No a zrovna tento týden mi pak volali, že už ho mají. Prý ale cena (původně asi 150 babek) bude vyšší, protože lišta se nebude lepit, jak si původně mysleli, ale nějak složitě sundávat a nandávat. Takže to bude za 250 babek. To jsem ještě zkousl a auto tam zavezl. Při vyzvednutí mě pak překvapili tím, že prý to nakonec bylo jednodušší, takže odvolávají to co odvolali a bude stát těch původní 150. Hmm. Teď je ještě otázka, jestli ta oprava bude stačit, aby od toho okna přestalo táhnout.

Čímž se oklikou dostávám k tomu, co jsem vlastně chtěl trochu rozebrat. A to Francouzi a auta. Už jsem zmiňoval, že v Paříži je jízda autem docela boj o "holáč". Už jsem se naučil předvídat a pokud se blíží nějaká kritická situace, např. to, že průběžné pruhy všechny současně uhnou o jeden pruh do strany, tak se dívám, kdo jede kolem mne a pokud je zjevné, že mu pravidlo o jízdě v pruhu nic neříká, jedu podle něj a kašlu na pruhy taky. Většinou jsou to ženy, ale už jsem viděl i borce s celou rodinou. K dalším oblíbeným přestupkům patří nedodržování předepsaných směrů před křižovatkou, takže je sice hezké, že pruh vlevo odbočuje doleva, pruh vpravo doprava a pruhu uprostřed jede rovně,  ale v důsledku to vypadá tak, že chlapík vlevo spěchá a jede rovně, chlapík vpravo odbočuje doleva a chlapík uprostřed chce udělat otáčku do protisměru. Mezitím v protisměru to je podobné.

A není to jenom tím, že by řidiči byli tak nevychovaní. Často jsou totiž křižovatky tak komplikované, že není možné se dostat do toho správného pruhu, pokud člověk přijede ze špatné strany. Třeba zrovna před firmou máme takovou "vedlejší" pětiproudovou jednosměrku, do které se na jedné straně sbíhají 3 silnice a na druhé z ní 3 silnice vychází. Ta pětiproudovka má asi 100 metrů a je často zacpaná. Ovšem zdaleka to nemá na legendární L'Étoile, kruhový objezd na horním konci Champs-Élysées (oficiálně se to jmenuje Place Charles de Gaulle). Doporučuji pro příznivce adrenalinových sportů. Mě stačí ho jen pozorovat.

Při pozorování a každodenní interakci, jsem už viděl výjimečné a bizarní situace, jako např. obrat do protisměru uprostřed křižovatky, auta najíždějící do chodců přecházejících na zelenou, chodce vrhající se na červenou pod projíždějící auta, ale co ovšem považuji za libůstku pro fajnšmekry je světelná křižovatka, řízená policistou, ovšem se zapnutými semafory. Takže typicky na světlech svítí zelená, ale auta stojí, protože policajt (nebo policajtka) pouští auta v kolmém směru, kde pro změnu svítí červená. Chodci jsou zmatení a přechází podle toho jak jezdí auta, auta v dálce netuší, že to blokuje policista, tak troubí na ty vepředu, proč na zelenou nejedou. Skoro každý večer kolem toho chodím a pokaždé mám chuť se zeptat, proč ty semafory nevypnou, když už to řídí ručně.

Při každodenním cestování si také mimoděk všímám, jaká auta a jaké značky kolem jezdí. A je fakt, že je to poměrně vyvážený guláš. Přestože ve Francii jsou doma hned tři značky, Renault, Citroën a Peugeot, jezdí na ulicích směska snad všech evropských značek (aspoň co se osobních aut týká). Co není moc vidět, jsou auta japonská, nebo americká. Moji kolegové přistupují k domácím značkám s nadhledem, nadávají na nedostatky, ale stejně si příště zase pořídí "francouze", přestože by mohli mít v rámci firmy jako služební i třeba Volkswagen, nebo Opel. A když jsem vyjížděl na služebku do Německa, v době, kdy zrovna zuřily ty desetistupňové mrazy, tak mi říkali, že jsem v pohodě, že mám německé auto (Passat), to dojede.

Také to asi souvisí s tím, více praktickým přístupem k věci, že servis na francouzské auto je na každém rohu, a tím, že většina kolegů má jako služební auta vyloženě rodinná auta - Renault Scenic, Citroën Grand Picasso a podobné. Což není to, co by si člověk představil pod pojmem služební auto. Když člověk přijde do firemní garáže může vidět úplně všechno, od Golfu až po rodinného Peugota. Což je téměř protiklad toho, jak vypadá firemní parkoviště na pobočce v Mnichově. Tam žádné rodinné, nebo malé varianty nemají povoleny a člověk si může vybrat jenom sedan a navíc to musí být buď BMW nebo Audi :).

Zajímavé je, že Francouzi moc nekupují škodovky, byť je všude plno billboardů  (teď zrovna Yeti, předtím to byla Fabia) a jsou docela levné. Přesto je ovšem možné v Paříži vidět škodovek docela dost. Jezdí s nimi totiž taxikáři. Ne, že by jezdili jenom se škodovkami, ale docela bych si tipl, že ze všech značek, bude možná mít právě Škodovka největší zastoupení. Což myslím zase není tak špatná vizitka, protože taxikáři většinou ví, které auto se vyplatí. A že je to především otázka ceny signalizuje i to, že skoro všechny ty škodovky jsou oktávky a zjevně do té džungle stačí.

Další věc, která příliš nepodporuje zálibu v autech, jsou poměrně striktně sledované rychlostní limity. Limit je 130, 110 když prší a pokud někdo jede 140, tak je už výjimka. Jednou jsem takhle předjížděl na dálnici kolonu a divil se, proč se tak plouží (když nejeli ani 130). Když jsem dojel na začátek, tak jsem to zjistil. Celý štrůdl vedla dodávka četníků, kteří hned jak jsem je předjel, za mnou vyrazili a začali na mne blikat. Tak jsem zpomalil a čekal, že mne budou kontrolovat nebo něco, ale oni ne. Jen mne předjeli a já se poslušně zařadil do kolony za ně. Stačilo, že jsme si ujasnili, kdo je na silnici pánem. Pro mě, zvyklého na jízdu bez limitů na D1 to byla nová zkušenost a kolegové to pak potvrdili. S četníky si nezahrávat.

No a nakonec, co je poslední nepříjemnost, je, že většina dálnic ve Francii je placená. Což vede k tomu, že kromě ceny za benzín (která je momentálně sama o sobě už nářez) se k tomu přidává ještě mýtné. A není to málo. Například na úseku Paříž - Štrasburk, který jsem několikrát jel a který je necelých 500 km, jsem zaplatil skoro 40 babek mýto, a to jen v jednom směru. SNCF (francouzské železnice) nabízí dokonce na webu kalkulačku, která spočítá, kolik by cesta stála autem, kolik letadlem a kolik vlakem. A s místní sítí TGV to často je vlakem nejenom levnější, ale i o poznání rychlejší.

Urob si sám

Ve čtvrtek dorazila pračka. Neobešlo se to ovšem bez překvapení. Nejprve mi došla hlasová zpráva (minulou sobotu), které jsem nerozuměl ani slovo. Musel jsem to v pondělí dát poslechnout své kolegyni. Ukázalo se, že to je rozvážková služba a že je mám zavolat. Což jsem učinil a dozvěděl se, že by mi mohli ve čtvrtek dovézt pračku, ale že to ještě potvrdí ve středu. Ve středu mi zavolal automat, že druhý den mezi druhou a čtvrtou odpoledne u mne budou s pračkou. Přijel jsem tedy po obědě domů a ukázněně čekal (a pracoval) na ten zázrak.

O půl třetí mi volal rozvážeč, že nemůže najít moji adresu, ať mu dám jinou. Dal jsem mu tu, na kterou se minule chytl závozník od Amazonu, ale ani to nepomohlo. Prý mám vzít auto a počkat na ně u místní radnice a pak je navigovat k sobě. Bohužel nevím (nejsem si úplně jist), kde je místní radnice, takže nakonec jsem zvolil kompromis a poslal je k obchodnímu centru, kam jsem mohl dojít pěšky. Takže takto vypadá rozvoz až do bytu. Mám pocit, že příště budu tvrdší, měli by se tu adresu pomalu naučit. Ovšem je fakt, že asi ani místní radnice neví přesně, jak se moje ulice jmenuje. Už vyměnili cedulky (kde udělali drobnou opravu), ale ne všude. Navíc to vypadá, že každý to píše trochu jinak a kreativitě se meze nekladou.

Hned jak pračka dorazila, vypral jsem první dávku. Jednak na zkoušku, a jednak, že mi došly košile, což byla zároveň dobrá příležitost vyzkoušet zánovní žehlící prkno, sušák a žehličku. Zdá se, že to nějak funguje. Nicméně od toho uspořádat pračkové orgie mne odradila jedna věc, na kterou jsem se už několik týdnů (ba i měsíců) připravoval. Potřeboval jsem zajet do IKEI koupit skřín(ě) do ložnice. Minulý víkend jsem provedl rekongnoskaci terénu, zjistil, že IKEA je OK, skříně tam principiálně mají a cesta tam ani není tak dlouhá, jako byla ta první. (To jsem ovšem jel na jinou pobočku.) Tedy, přesněji řečeno, cesta by nebyla tak dlouhá, kdybych po cestě zpátky dvakrát špatně nesjel z dálnice a v důsledku pak přijel asi z 20 km zajížďkou a z úplně druhé strany. Principiálně to ovšem mělo být lepší.

Využil jsem šampáňové soirée v práci a požádal kolegu, jestli by mi nepomohl skříně převézt. Jednalo se totiž o poměrně velké balíky, např. korpus skříně měl zabalený 60x243x9 cm a vážil skoro 60 kg a ty korpusy byly dva, takže bylo jasné, že sám to nedám. Původně jsem myslel, že to objednám na Internetu, ale ukázalo se, že rozvážková služba by mi to nejspíš složila před domem (takže bych pomoc nakonec stejně potřeboval), navíc nebylo jasné kolik dní by to trvalo, než by to dovezli (musel bych si tedy zase uvolnit z práce), a nakonec by mě to stálo i pár babek. Kolega ovšem (patrně pod vlivem Becherovky) nabídku na sobotní dobrodružství naštěstí přijal.

Původně jsem počítal s tím, že si budu muset půjčit dodávku, abych tam balíky naskládal. Kromě těch dvou korpusů jsem tam měl ještě 4 dveře v podobném rozměru, které dohromady navíc přidaly dalších 60 kg, a dále poličky a šuplíky. Nakonec to vycházelo dohromady na 260 kg a i když bychom to naštosovali všechno na sebe, tak by to nakonec mělo přes půl metru na výšku. Kolegové v práci mě ovšem přesvědčovali, že to naskládám do svého služebního auta, ať se na dodávku vybodnu. Takže jsem zvážil i tuto variantu a protože dodávky se sice daly v IKEI půjčit, ale nedaly se dopředu zarezervovat, vyrážel jsem nakonec dnes ráno s tím, že variant je několik a podle možností se uvidí, jak a v čem to nakonec dovezu.

S kolegou jsme se sešli v 9 ráno před firmou. Krátká simulace se sklopenou zadní (větší) polovinou sedadel, a sklopeným sedadlem spolujezdce, hypotézu o převozu vlastním autem nevyvrátila. V IKEI jsme pak byli o půl desáté, abychom zjistili, že tam nikdo není. Což se vysvětlilo záhy tím, že se otvírá až v 10. Nu což, stane se. Mohli jsme si aspoň zaparkovat luxusně ke vchodu. Pak jsme si dali IKEA snídani za babku (krosant, džus a káva) a vyrazili do víru nábytku, resp. do víru skladu. Měl jsem s sebou už v iPodu nahraný seznam, který se dá poměrně přívětivě (pro skříně PAX), vygenerovat na internetových stránkách. Ten seznam dokonce obsahoval pro jednotlivé položky i to, v které řadě, a na kterém místě, jsou ve skladu umístěny. Tedy, obsahoval by, kdyby tam u většiny položek nebylo "kontaktujte prodavače". Naložili jsme tedy tyče na věšáky, panty a jedny dveře a kontaktovali prodavače. Ani mě moc nepřekvapilo, když prodavač pak místo balíku vytiskl seznam a předal nám mapku, že si to mám jít vyzvednout do "depa", které je prý kousek odtud.

Odjezd pak trochu zkomplikovala moje touha využít nabídku na 30 babek bonus, který bych měl dostat za to, že jsem koupil skříně PAX za víc než 300 babek. Mělo to ovšem háček. Ten bonus se nedal hned odečíst, a musel jsem si navíc kvůli tomu vyřídit kartu IKEA Family. Ve skladu to tím pádem měli čas připravit, takže když jsme dorazili, mohli jsme hned nakládat. A musím říct, že Passat v kombíku má něco do sebe. Dostali jsme tam všechno, aniž bychom to někde rvali na doraz, nebo to někde vyloženě zavazelo. Měl jsem trochu obavu, zda tu váhu vydrží sklopená sedadla (na kterých to leželo), ale vypadá to, že sedadla vydrží leccos. Cestou zpátky jsem už naštěstí nebloudil a vykládka už byla bez problémů.

Protože jsem byl poměrně rozehřátý, pustil jsem se hned do stavby korpusů (234x100x60 cm) a šlo to překvapivě snadno (až na jednu chybičku, kterou když jsem zjistil, tak už bylo pozdě ji opravit :)), takže jsem postavil oba dva předtím, než se setmělo a už pak nebylo moc praktické, se dál o něco pokoušet. Jen byl v ložnici při stavbě trochu topologický problém, co s postelí, kterou jsem musel operativně přesouvat, podle toho, kterou skříň jsem stavěl. Nebyl jsem si úplně jist, jestli ty 60 kilové korpusy postavím, ale to nakonec vůbec problém nebyl. Co je ovšem jasné, tu skříň už nikdo nepřestěhuje, protože se v podstatě nedá rozebrat a pokud by se nerozebrala, tak se zase nedá vynést (nehledě na to, že by se nejspíš vlastní váhou při převozu zbortila).

Zítra mě čekají dveře, poličky a další doplňky. A jestli to dobře dopadne, tak se konečně zbavím té hromady krabic v pokoji, kde mám pořád ještě nevybalené oblečení od stěhování z Prahy.

Marketing a myčka

Chtěl jsem si koupit vysavač. Přece jenom, už by to neškodilo trochu tady vysát. Také bych potřeboval pračku, abych si mohl vyprat a pak třeba žehličku, abych to vyžehlil. Ale chtěl jsem začít tím vysavačem, zdálo se mi to bezpečnější, než se pouštět do nějakých větších nákupů.

V Praze jsem celkem úspěšně používal vysavač Electrolux, který mi slouží snad možná už 10 let. Koupil jsem si ho poté, co se mi po roce rozpadl původní, který jsem měl v pronajatém bytě a který koupila paní domácí v Makru za výhodnou cenu. A je fakt, že ten nový měl různé vychytávky, které jsem do té doby neznal, ale které jsem velice ocenil. Například samonapínací šňůru (něco jako samonavíjecí, ale s tím rozdílem, že se pořád navíjí a odmotává podle toho, jak člověk s vysavačem cestuje), možnost "zaparkovat" trubky do vysavače ve stojící poloze, možnost vysávat s vysavačem v poloze "naležato" i "nastojato", šňůru tak dlouhou, že se dal vysát celý byt najednou, atd. Všechny tyhle věci jsem předtím u žádného jiného vysavače neviděl, ale když jsem si na ně zvykl, už bych neměnil. Takže jsem se rozhodl, že si koupím stejný.

Což, po 10 letech bylo naivní, ale na druhou stranu, třeba by mohl být ještě lepší. Začal jsem zkoumat nabídky Electroluxu a zjistil jsem, že existuje něco, co se jmenuje UltraOne (za tenhle název by se měli v Electroluxu plácat po zádech několik let, protože bude dost obtížné ho překonat :)) a co se tomu blíží, a mohlo by stejně dobře fungovat. Trochu problém nastal, když jsem se snažil zjistit, který přesně model bych měl koupit. Při letmém pohledu na nabídky online obchodů to vypadalo na model Z 8820 B, ale když jsem se díval na stránky francouzského Electroluxu, tak tam žádný model B nebyl. Zato jsem ho našel na stránkách finského a švédského Electroluxu. Francouzské stránky pro změnu propagovaly Z 8822 R. Stačilo tedy oprášit švédštinu a porovnat, zda a jak se modely liší. Tedy, pokud by to šlo. I za tohle by se mohli v marketingu Electroluxu poplácávat hodně dlouho. Jak zamlžit a znepřehlednit vlastnosti výrobku do té míry, že není možné jednoduchým porovnáním zjistit, v čem se liší, nebo zda se liší.

Nakonec tedy, přestože model B byl zjevně velice oblíbený, rozhodl jsem se koupit model R, přece jenom se mi zdálo jistější, koupit něco, k čemu se výrobce hlásí. A řekl jsem si, že si dám pozor až budu vybírat pračku. To jsem netušil, co mne čeká.

Pračku jsem měl v Praze (shodou okolností) také Electrolux. Byla to taková "geekovská" pračka, s displejem, dala se programovat, ale hlavně mi vyhovovala snad vším. Měla režim "rifle" a stejně tak "ruční praní", k tomu měla doplňkové funkce jako "snadné žehlení", "extra máchání" a "odložený start", které jsem využíval velice často. Tahle pračka byla stará jenom 5 let, takže jsem si určité naděje, ohledně toho ji koupit, dělal. Byly marné. Po celodenním surfování na Internetu jsem zjistil, že existuje model, který se velice podobá tomu, co mám v Praze, ale, z nějakého neznámého důvodu, se prodává jen v Polsku, Maďarsku a Česku. Ve Francii mají jen nižší modely, které nemají "snadné žehlení", ani "geekovský displej", ale zato stojí v přepočtu víc, než ten alternativní model koupený v Česku. Zatracený Electrolux. Trvalo dlouho, než jsem se přesvědčil, že si oblíbenou pračku skutečně nekoupím. Pak jsem začal zkoumat jiné značky, až jsem tedy nakonec vybral jednu od Bosche. Nakonec vyšla i levněji a měla by mít všechno, co jsem si přál. Tak jsem zvědav. Strašně nerad měním věci, které fungují.

Čímž se dostávám k poslední věci, kterou bych rád koupil a tou je žehlička. Zde byla volba překvapivě jednoduchá. Žehličku, která by neměla napařování, se mi totiž podařilo objevit jenom jednu. A za poměrně dobrou cenu na Amazonu. Tak jsem k tomu přihodil ještě jednu SD kartu a prošťouchl znovu svůj oblíbený obchod. Mám tedy nakoupeno, a příští týden bude ve znamení velkého úklidu.

Na závěr bych přidal malou poznámku z úplně jiného žánru. O víkendu jsem se vydal umýt auto. Po cestě z Prahy bylo prosolené a promaštěné docela dost. Měl jsem určité pochyby už předem, protože si doteď pamatuji pokus umýt auto v myčce v Cannes, kde jsem byl před dvěma lety na dovolené. Vypadalo to po umytí lépe jen díky tomu, že před umytím to vypadalo tragicky (v noci se tehdy přehnala nějaká tropická bouře nebo co, a pokryla všechno vrstvou prachu a písku). Po té, co jsem vyloučil všelijakou exotiku, jako mytí bez vody (už od 60 babek), nebo mytí ručně (v podobné cenové relaci), zůstaly mi zase benzínky a případně obchodní centra. Někde na webu jsem se dočetl, že to údajně má být dobré u Totalu, tak jsem si našel nejbližší benzinku, ještě na street view přes google ověřil, jestli tam je myčka a včera jsem tam vyrazil.

Chlapík na kase, mi na opatrný dotaz, zda mohu zůstat sedět v autě, nebo z něj mám vystoupit, odpověděl, že je lepší vystoupit. Pak jsem se na vratech na ceduli dočetl, že je přísně zakázáno zůstávat během mytí v autě, nebo v prostoru myčky. Myslím, že to poměrně dobře vystihuje jeden místní rys. Přestože je na vratech napsáno, že je něco přísně zakázáno (nutno dodat, že vrata byla z druhé strany budovy, takže jsem ceduli neviděl a proto se na to ptal), tak mi pak zaměstnanec (a odpovědná osoba) na můj přímý dotaz, zda to mohu udělat, odpoví, že je lepší to nedělat. Dává mi tak najevo, že respektuje moji osobní svobodu, přísný zákaz uvážit a případně jej porušit. Přesto jsem raději vystoupil. Tím pádem nevím, co se dělo v myčce během mytí, protože jak se myčka spustí, vrata se zavřou a jestli tam naběhnou otroci, nebo automatický robot, je těžké prokázat. Nevýhoda tohohle způsobu mytí (v zimě) je, že člověk postáváním venku trochu promrzne.

No, ale trochu se to aspoň umylo. A stálo to ani ne 9 babek. Tento dílčí úspěch jsem se rozhodl oslavit koupí vývrtky, která v kombinaci s láhví vína, kterou jsem měl už nějakou dobu, nakonec nesla ovoce, přesněji tekutinu. Zítra vyrážím na CPAM (Caisse primaire d'assurance maladie) požádat o sécurité sociale. Už mám připravený svůj dossier. Tak jsem zvědav.