La voiture

Kromě toho, že jsem minulý týden obíhal doktory, měl jsem také tu čest opět zavítat do značkového servisu Volkswagen, protože se mi podařilo při posledním služebním výjezdu lehce pohmoždit dveře a to tak, že jsem je otevřené opřel tou špičkou nahoře o betonový sloupek. Když pominu, že jsem na podobné bizarní situace specialista, tak se možná ptáte, co je potřeba k tomu, aby se něco podobného podařilo. Stačí mít za sebou 4 hodiny u zákazníka, hodinu čekání na letišti, mezitím dohromady ujeto asi 700 km a pak se večer snažit zaparkovat v hotelu v podzemní garáži mezi betonový sloupek a vedle stojící BMW za tak špatného osvětlení, že je potřeba na to, aby člověk viděl dozadu, si otevřít dveře. Takže tak. Zastavil jsem o ně, potažmo o ten sloupek. Na dveřích se zmáčkla taková chromovaná lišta, která lemuje okno a trochu ho přesahuje a vznikla tím díky tomu v onom místě menší optická nedokonalost.

V podstatě to skoro nebylo vidět (ani nijak jinak poznat) do doby, než jsem se vracel zpátky a na zpáteční cestě mě lehce ovíval studený vzduch jdoucí od dveří. Protože jsem na to citlivý a protože 10 hodin po dálnici bylo přece jen dost, vyřešil to dočasně H.A.D. nicméně, protože bych dal přednost tomu jezdit bez HADu, musel jsem do servisu. A protože mne poslední servis VW, který jsem navštívil hned na začátku svého působení v Paříži, příliš neoslovil, hledal jsem nějakou alternativu. A jedna se nakonec, asi 2 km daleko, našla. Přes nechuť volat jsem tam zavolal, a protože měli volno, tak tam následně hned zajel. Pro někoho, kdo je zvyklý na značkový servis VW (případně Škoda) v Praze na Jarově, vypadají ovšem místní servisy spíš jak nějaká dočasná (a omezená) provozovna. Typicky jsou na normální rušné ulici někde ve městě, bez místa kde zaparkovat. Vlastní dílna je pak ve dvoře, kam se projíždí průchodem, který má rezervu tak 10 cm na každé straně (pokud jsou zavřeny všechny boční dveře do něj ústící) a ve dvoře pak prostor 5 x 5 metrů, plný aut, kde každý přesun jednoho auta připomíná Lloydovu patnáctku.

Tam mi řekli, že díl budou muset objednat a že to možná pár týdnů vezme. No a zrovna tento týden mi pak volali, že už ho mají. Prý ale cena (původně asi 150 babek) bude vyšší, protože lišta se nebude lepit, jak si původně mysleli, ale nějak složitě sundávat a nandávat. Takže to bude za 250 babek. To jsem ještě zkousl a auto tam zavezl. Při vyzvednutí mě pak překvapili tím, že prý to nakonec bylo jednodušší, takže odvolávají to co odvolali a bude stát těch původní 150. Hmm. Teď je ještě otázka, jestli ta oprava bude stačit, aby od toho okna přestalo táhnout.

Čímž se oklikou dostávám k tomu, co jsem vlastně chtěl trochu rozebrat. A to Francouzi a auta. Už jsem zmiňoval, že v Paříži je jízda autem docela boj o "holáč". Už jsem se naučil předvídat a pokud se blíží nějaká kritická situace, např. to, že průběžné pruhy všechny současně uhnou o jeden pruh do strany, tak se dívám, kdo jede kolem mne a pokud je zjevné, že mu pravidlo o jízdě v pruhu nic neříká, jedu podle něj a kašlu na pruhy taky. Většinou jsou to ženy, ale už jsem viděl i borce s celou rodinou. K dalším oblíbeným přestupkům patří nedodržování předepsaných směrů před křižovatkou, takže je sice hezké, že pruh vlevo odbočuje doleva, pruh vpravo doprava a pruhu uprostřed jede rovně,  ale v důsledku to vypadá tak, že chlapík vlevo spěchá a jede rovně, chlapík vpravo odbočuje doleva a chlapík uprostřed chce udělat otáčku do protisměru. Mezitím v protisměru to je podobné.

A není to jenom tím, že by řidiči byli tak nevychovaní. Často jsou totiž křižovatky tak komplikované, že není možné se dostat do toho správného pruhu, pokud člověk přijede ze špatné strany. Třeba zrovna před firmou máme takovou "vedlejší" pětiproudovou jednosměrku, do které se na jedné straně sbíhají 3 silnice a na druhé z ní 3 silnice vychází. Ta pětiproudovka má asi 100 metrů a je často zacpaná. Ovšem zdaleka to nemá na legendární L'Étoile, kruhový objezd na horním konci Champs-Élysées (oficiálně se to jmenuje Place Charles de Gaulle). Doporučuji pro příznivce adrenalinových sportů. Mě stačí ho jen pozorovat.

Při pozorování a každodenní interakci, jsem už viděl výjimečné a bizarní situace, jako např. obrat do protisměru uprostřed křižovatky, auta najíždějící do chodců přecházejících na zelenou, chodce vrhající se na červenou pod projíždějící auta, ale co ovšem považuji za libůstku pro fajnšmekry je světelná křižovatka, řízená policistou, ovšem se zapnutými semafory. Takže typicky na světlech svítí zelená, ale auta stojí, protože policajt (nebo policajtka) pouští auta v kolmém směru, kde pro změnu svítí červená. Chodci jsou zmatení a přechází podle toho jak jezdí auta, auta v dálce netuší, že to blokuje policista, tak troubí na ty vepředu, proč na zelenou nejedou. Skoro každý večer kolem toho chodím a pokaždé mám chuť se zeptat, proč ty semafory nevypnou, když už to řídí ručně.

Při každodenním cestování si také mimoděk všímám, jaká auta a jaké značky kolem jezdí. A je fakt, že je to poměrně vyvážený guláš. Přestože ve Francii jsou doma hned tři značky, Renault, Citroën a Peugeot, jezdí na ulicích směska snad všech evropských značek (aspoň co se osobních aut týká). Co není moc vidět, jsou auta japonská, nebo americká. Moji kolegové přistupují k domácím značkám s nadhledem, nadávají na nedostatky, ale stejně si příště zase pořídí "francouze", přestože by mohli mít v rámci firmy jako služební i třeba Volkswagen, nebo Opel. A když jsem vyjížděl na služebku do Německa, v době, kdy zrovna zuřily ty desetistupňové mrazy, tak mi říkali, že jsem v pohodě, že mám německé auto (Passat), to dojede.

Také to asi souvisí s tím, více praktickým přístupem k věci, že servis na francouzské auto je na každém rohu, a tím, že většina kolegů má jako služební auta vyloženě rodinná auta - Renault Scenic, Citroën Grand Picasso a podobné. Což není to, co by si člověk představil pod pojmem služební auto. Když člověk přijde do firemní garáže může vidět úplně všechno, od Golfu až po rodinného Peugota. Což je téměř protiklad toho, jak vypadá firemní parkoviště na pobočce v Mnichově. Tam žádné rodinné, nebo malé varianty nemají povoleny a člověk si může vybrat jenom sedan a navíc to musí být buď BMW nebo Audi :).

Zajímavé je, že Francouzi moc nekupují škodovky, byť je všude plno billboardů  (teď zrovna Yeti, předtím to byla Fabia) a jsou docela levné. Přesto je ovšem možné v Paříži vidět škodovek docela dost. Jezdí s nimi totiž taxikáři. Ne, že by jezdili jenom se škodovkami, ale docela bych si tipl, že ze všech značek, bude možná mít právě Škodovka největší zastoupení. Což myslím zase není tak špatná vizitka, protože taxikáři většinou ví, které auto se vyplatí. A že je to především otázka ceny signalizuje i to, že skoro všechny ty škodovky jsou oktávky a zjevně do té džungle stačí.

Další věc, která příliš nepodporuje zálibu v autech, jsou poměrně striktně sledované rychlostní limity. Limit je 130, 110 když prší a pokud někdo jede 140, tak je už výjimka. Jednou jsem takhle předjížděl na dálnici kolonu a divil se, proč se tak plouží (když nejeli ani 130). Když jsem dojel na začátek, tak jsem to zjistil. Celý štrůdl vedla dodávka četníků, kteří hned jak jsem je předjel, za mnou vyrazili a začali na mne blikat. Tak jsem zpomalil a čekal, že mne budou kontrolovat nebo něco, ale oni ne. Jen mne předjeli a já se poslušně zařadil do kolony za ně. Stačilo, že jsme si ujasnili, kdo je na silnici pánem. Pro mě, zvyklého na jízdu bez limitů na D1 to byla nová zkušenost a kolegové to pak potvrdili. S četníky si nezahrávat.

No a nakonec, co je poslední nepříjemnost, je, že většina dálnic ve Francii je placená. Což vede k tomu, že kromě ceny za benzín (která je momentálně sama o sobě už nářez) se k tomu přidává ještě mýtné. A není to málo. Například na úseku Paříž - Štrasburk, který jsem několikrát jel a který je necelých 500 km, jsem zaplatil skoro 40 babek mýto, a to jen v jednom směru. SNCF (francouzské železnice) nabízí dokonce na webu kalkulačku, která spočítá, kolik by cesta stála autem, kolik letadlem a kolik vlakem. A s místní sítí TGV to často je vlakem nejenom levnější, ale i o poznání rychlejší.